44/2014 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 49/10 dne 28. ledna 2014 v
plénu ve složení Stanislav Balík, Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan
Filip, Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jan Musil, Pavel
Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková
(soudkyně zpravodajka), Milada Tomková, Jiří Zemánek a Michaela
Židlická o návrhu Okresního soudu v Děčíně podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
České republiky na zrušení § 153b odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky
jako účastníků řízení,
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Výklad slova "může" v § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, musí naplňovat účel právní úpravy
rozsudku pro zmeškání a respektovat procesní rovnost účastníků řízení;
to mimo jiné znamená přihlédnout k těmto principům i v případě
posouzení podmínek pro doručení podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Okresní soud v Děčíně nařídil na den 8. 10. 2010 jednání, ke kterému
předvolal žalobce prostřednictvím jeho právního zástupce a žalovanou
postupem pro doručování stanoveným § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s.
ř.").
2. K jednání Okresního soudu v Děčíně se dne 8. 10. 2010 dostavila
pouze strana žalobce. Žalovaná se bez jakékoliv omluvy k jednání
nedostavila. Právní zástupce žalobce proto v souladu s § 153b odst. 1
o. s. ř. navrhl vydání rozsudku pro zmeškání (dále též "kontumační
rozsudek"). Předvolání k jednání bylo žalované doručeno podle § 49
odst. 4 o. s. ř. (tedy tzv. náhradním doručením či doručením fikcí).
3. Okresní soud v Děčíně však rozsudkem pro zmeškání nerozhodl, ačkoliv
byly podle jeho názoru splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro
jeho vydání, neboť dospěl k závěru, že § 153b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.
je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a to konkrétně se
zásadou rovnosti účastníků řízení. Z tohoto důvodu Okresní soud v
Děčíně přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95
odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení § 153b odst. 1, 4 a 5 o. s.
ř.
4. Ústavnímu soudu byl návrh podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky na zrušení § 153b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. doručen dne 16. 11.
2010.
II.
Argumentace navrhovatele
5. Podle navrhovatele je § 153b o. s. ř. (respektive jeho odstavec 1, 4
a 5) v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, zakotvenou v čl.
96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava"), čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 a
čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též
"Evropská úmluva o lidských právech" či jen "EÚLP") a čl. 14
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
6. Hlavním argumentem pro zrušení § 153b o. s. ř. je podle navrhovatele
skutečnost, že rozsudek pro zmeškání lze vydat toliko ve prospěch
žalobce, zatímco žalovaný této výsady nepožívá. To znamená, že pokud se
za stejných podmínek k nařízenému jednání nedostaví žalobce, žalovaný
soudu nemůže navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání s tím, že tvrzení
žalovaného obsažená v jeho vyjádření k žalobě (nebo přednesená při
jednání) o skutkových okolnostech týkající se sporu by se pokládala za
nesporná. Strana žalobce je tak procesně zvýhodněna, aniž by toto
zvýhodnění bylo straně žalované v řízení jakkoliv kompenzováno. Tím je
podle navrhovatele žalovaný stavěn do podstatně nevýhodnější situace
než žalobce, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků [Okresní
soud v Děčíně zde odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10.
2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) a nález sp. zn. III. ÚS 202/03
ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193)].
7. Na podporu svého návrhu vznesl navrhovatel i historický argument.
Podle něj je rozsudek pro zmeškání znovuzavedený v podobě § 153b o. s.
ř. do českého právního řádu k 1. 9. 1993 v rozporu s tradičním pojetím
kontumačního rozsudku na našem území. Již zákon č. 113/1895 ř. z., o
soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve
znění předpisů jej měnících a doplňujících do dne 31. 12. 1947 (dále
též jen "c. ř. s.") znal institut kontumačního rozsudku (rozsudek v
případech zmeškání), který však rovnost účastníků řízení respektoval,
neboť kontumace hrozila oběma stranám. Konkrétně § 396 c. ř. s.
stanovil, že: "Zmešká-li žalobce nebo žalovaný první rok, nutno
pokládati přednes dostavivší se strany o skutkových okolnostech,
týkající se předmětu sporu, za pravdivý, pokud není vyvrácen
předloženými důkazy, a nutno na tomto základě na návrh strany, která se
dostavila, rozhodnouti o žalobní žádosti rozsudkem pro zmeškání" (důraz
doplněn). Následující § 397 c. ř. s. pak zněl takto: "K písemným
výkladům, zaslaným nad stranou, jež se nedostavila, nebuď přihlíženo
...".
8. Navrhovatel dále poukázal na rakouskou a německou úpravu rozsudku
pro zmeškání. V Rakousku, ač mnohokrát novelizován, je stále účinný
výše zmíněný civilní řád soudní z roku 1895, a to včetně úpravy
rozsudku pro zmeškání (§ 396 až 403 ÖZPO). Úpravu zmeškání obou stran
obsahuje i německý civilní řád procesní (Zivilprozessordnung, dále jen
ÎZPO), a to v § 330 až 347; počítá se tedy jak se zmeškáním žalovaného
(Säumnis des Beklagten, § 331 ZPO), jež je upraveno obdobně jako v
českém o. s. ř., tak se zmeškáním žalobce (Säumnis des Klägers, § 330
ZPO). Zde je však oproti rakouské úpravě rozdíl v tom, že nedostaví-li
se žalobce k jednání nebo nejedná-li ve věci (§ 333 ZPO), ač byl řádně
předvolán, je jeho žaloba bez věcného přezkumu zamítnuta.
9. Ve svém návrhu označil navrhovatel jako napadená ustanovení toliko
první, čtvrtý a pátý odstavec § 153b o. s. ř., neboť jen tyto tři
odstavce jsou na jím projednávanou věc sp. zn. 22 C 128/2009
bezprostředně aplikovatelné a zároveň protiústavní. Navrhovatel tedy
nenapadl druhý odstavec § 153b o. s. ř., ač i ten je podle něj
protiústavní, neboť tento odstavec není na jím projednávanou věc
bezprostředně aplikovatelný, tak jak podmínku "bezprostřední
aplikovatelnosti" ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy vykládá Ústavní soud
[navrhovatel zde odkázal na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23.
10. 2000 (U 39/20 SbNU 353) a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/02 ze dne 28.
11. 2002 (U 42/28 SbNU 477)]. Pokud jde o třetí odstavec § 153b o. s.
ř., je navrhovatel toho názoru, že tento odstavec je ústavně konformní.
III.
Vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky
10. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o Ústavním soudu") zaslal předmětný návrh na zrušení napadených
ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky. V
souladu s bodem 3 sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 469/2012
Sb. Ústavní soud nevyzýval k vyjádření vládu České republiky ani
veřejného ochránce práv ve smyslu § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním
soudu.
III/a
Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
11. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2011,
podepsaném předsedkyní Miroslavou Němcovou, zrekapitulovala proces
přijetí zákona č. 171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský
soudní řád, jenž zavedl do českého právního řádu rozsudek pro zmeškání,
a jeho tří novelizací. Poukázala přitom zejména na důvodovou zprávu k
zákonu č. 171/1993 Sb., podle níž tehdejší zákonodárce dal při
koncipování rozsudku pro zmeškání přednost řešení používanému na
Slovensku (jež mělo oporu v uherském právu), které připouští vydání
rozsudku pro zmeškání jen v případě, kdy první jednání zmešká žalovaný.
Tehdejší zákonodárce to odůvodňoval tím, že připuštění rozsudku pro
zmeškání žalobce i žalovaného by vytvářelo nerovné postavení účastníků,
neboť zmešká-li žalovaný jednání, je mu z předem doručené žaloby znám
nejen předmět řízení, ale i argumentace žalobce a to, jaké důkazy
nabízí soudu k prokázání svých tvrzení. Pokud by byl připuštěn rozsudek
pro zmeškání žalobce, zmeškala by strana, která stanovisko žalovaného
předem nezná a neměla možnost reagovat na tvrzení, které žalovaný
teprve při jednání přednese. Krom toho důvodová zpráva k zákonu č.
171/1993 Sb. v souvislosti s § 153b o. s. ř. zdůrazňovala, že i za
předpokladu, že se řádně obeslaný žalovaný k prvnímu jednání nedostaví
a žalobce navrhne soudu, aby rozhodl rozsudkem pro zmeškání, nemusí
soud tomuto návrhu vyhovět.
12. Dále Poslanecká sněmovna uvedla, že jako zákonodárný sbor jednala v
přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou a naším právním
řádem, nicméně je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost § 153b
odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. Poslanecká sněmovna rovněž vyslovila souhlas s
upuštěním od ústního jednání.
III/b
Vyjádření Senátu Parlamentu České republiky
13. Senát ve svém vyjádření ze dne 27. 6. 2011, podepsaném předsedou
Milanem Štěchem, konstatoval, že Senát byl ustaven v listopadu 1996, a
tudíž se k zákonu č. 171/1993 Sb., jenž zavedl do českého právního řádu
rozsudek pro zmeškání, nemohl vyjádřit. Od té doby byl § 153b sice
třikrát novelizován, nicméně základní princip zůstal nezměněn, a k
problematice naznačené v podání Okresního soudu v Děčíně se Senát v
rámci schvalování shora zmíněných tří novelizací § 153b o. s. ř.
nevyjadřoval. Podle Senátu je tedy zcela na Ústavním soudu, aby
posoudil ústavnost napadeného § 153b o. s. ř. v odstavcích 1, 4 a 5.
Senát rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Dikce napadeného právního předpisu
14. Ustanovení § 153b o. s. ř. zní takto (odstavce navrhovatelem
výslovně napadené jsou zvýrazněny tučně):
"§ 153b
(1) Zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních
rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede
dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se
poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci
konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají
se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající
se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro zmeškání.
(2) Je-li v jedné věci několik žalovaných, kteří mají takové společné
povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny (§ 91 odst. 2),
lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k
jednání všichni řádně obeslaní žalovaní.
(3) Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem
ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.
(4) Zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci,
při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného
tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může
účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
(5) Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního
stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a
návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k
odvolání se nepřihlíží."
15. Jak bylo zmíněno výše, navrhovatel napadá toliko odstavce 1, 4 a 5
ustanovení § 153b o. s. ř., a to s odůvodněním, že pouze tyto tři
odstavce § 153b o. s. ř. jsou bezprostředně aplikovatelné na věc jím
vedenou pod sp. zn. 22 C 128/2009 a zároveň protiústavní (blíže viz bod
9).
16. Ústavní soud vycházel ze znění ustanovení § 153b o. s. ř. i
ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. (upravujícího tzv. náhradní doručení
či fikci doručení), tak jak byla zavedena zákonem č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, neboť tímto zákonem č. 7/2009 Sb.
s účinností od 1. 7. 2009 byla předmětná ustanovení novelizována
naposledy a doposud platí v nezměněném znění. Jedná se o totožné znění
platné jak v době podání návrhu okresním soudem, tak v době rozhodování
Ústavního soudu.
V.
Posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání podaného návrhu a
aktivní legitimace navrhovatele
17. Ústavní soud si musel nejprve zodpovědět otázku, zda mu přísluší
meritorně projednávat podaný návrh. Podmínky aktivní legitimace v
řízení o konkrétní kontrole norem Ústavní soud shrnul v usnesení sp.
zn. Pl. ÚS 37/10 ze dne 18. 12. 2012 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz):
"16. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu dle
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je povinen zkoumat, zda splňuje všechny
zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho
projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen ‚zákon o Ústavním soudu'). Podle
ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona
nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v
souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon,
jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem,
předloží věc Ústavnímu soudu.
17. Ústavní soud se nejprve musí zabývat otázkou, zda byla naplněna
podmínka stanovená v článku 95 odst. 2 Ústavy, tj. zda navrhovatelem
tvrzený rozpor s ústavním pořádkem se týká zákona, jehož má být použito
při řešení věci zahájené před Krajským soudem v Hradci Králové, neboť
dospěl-li by k závěru, že by tato podmínka naplněna nebyla, nebyl by
navrhovatel k jeho podání aktivně legitimován, resp. návrh byl podán
‚někým zjevně neoprávněným', jak normuje ustanovení § 43 odst. 1 písm.
c) zákona o Ústavním soudu.
18. Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze
dne 23. 10. 2000 [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000
(U 39/20 SbNU 353), dostupné na http://nalus.usoud.cz] je podmínka
návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby
požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, ‚jehož má být při řešení
věci použito', splněna, ‚jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé
ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...', případně ‚je
nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití,
resp. jiné širší souvislosti...' [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05
ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), dostupný též na
http://nalus.usoud.cz]. Z účelu a smyslu (konkrétní) kontroly
ústavnosti právních norem pak plyne, že zákon, ‚jehož má být při řešení
věci použito', je pouze ten (resp. jeho ustanovení), jenž překáží tomu,
aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by
pak odstraněn, byl by výsledek před ním probíhajícího řízení jiný.
19. Je na navrhovateli, aby jednak snesl adekvátní argumentaci, že
napadený zákon (jeho jednotlivé ustanovení) je v rozporu s ústavním
pořádkem (což navrhovatel učinil), ale zároveň poukázal a prokázal, že
aplikace napadeného ustanovení je nevyhnutelná a jen zrušení napadeného
ustanovení bude mít za následek dosažení žádoucího ústavně konformního
výsledku; předpokladem takového tvrzení je i dostatečně vyjasněný
skutkový stav. Naposled zmíněný požadavek však naplněn nebyl.
20. Mimo výše uvedené, na obecném soudu, který navrhuje zrušení zákona
(jeho ustanovení), spočívá dále povinnost napadené ustanovení, jež má
být v řízení před ním aplikováno, vyložit, a to interpretací primárně
ústavně konformní; Ústavní soud dovodil, že není dán důvod ke zrušení
takového ustanovení, je-li možný - případně mezi jinými - i výklad,
jenž tomuto požadavku (tj. ústavně konformnímu výkladu) vyhovuje [srov.
nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171;
121/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40
SbNU 389; 252/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002
(N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), vše dostupné též na
http://nalus.usoud.cz]. Okolnost, že by v posuzované věci byl takový
ústavně konformní výklad k dispozici, by pak implikoval eventualitu
posouzení návrhu jako ‚zjevně neopodstatněného', jak je tato
kvalifikace vyjádřena v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o
Ústavním soudu.
Uvedené principy judikovalo plénum Ústavního soudu i v řadě dalších
usnesení (např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 23/08 ze dne 14. 8. 2008, sp.
zn. Pl. ÚS 34/11 ze dne 3. 4. 2012 a sp. zn. Pl. ÚS 30/09 ze dne 2. 4.
2013), a lze je tudíž považovat za součást ustálené judikatury
Ústavního soudu.
18. V projednávané věci podal návrh na zrušení § 153b občanského
soudního řádu obecný soud v situaci, kdy se žalovaná nedostavila k
prvnímu jednání a žalobce v reakci na to navrhl vydání rozsudku pro
zmeškání. Otázka, na niž musí Ústavní soud nyní odpovědět, tedy zní,
zda z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení může soudce obecného
soudu svůj návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy relevantně učinit (1)
pouze v případě, kdy se jednání nezúčastní žalobce a žalovaný namítne,
že zatímco jeho neúčast mohla být důvodem vydání rozsudku pro zmeškání,
soud nemůže obdobně procesně jednoduše reagovat i na neúčast žalobce
(tato situace ve věci projednávané Okresním soudem v Děčíně nenastala),
nebo (2) i v případě, kdy se k prvnímu jednání dostaví toliko žalobce,
který následně navrhne vydání daného rozsudku (jak se stalo ve věci
projednávané Okresním soudem v Děčíně). Pouze u první situace je
zjevné, že případné zrušení napadeného ustanovení (za předpokladu jeho
rozpornosti s principem rovnosti účastníků řízení) by otevíralo cestu k
přijetí takové právní úpravy, jejímž výsledkem by byla možnost jak
žalobce, tak žalovaného dosáhnout vydání kontumačního rozsudku. Cílem
rovnosti účastníků však není vytvoření možnosti vydání kontumačního
rozsudku ve prospěch obou stran sporu - zásada rovnosti účastníků by
naopak byla naplněna i tehdy, pokud by zákonodárce neumožnil dosáhnout
vydání kontumačního rozsudku ani jedné ze stran. Stejně tak by byla
zásada rovnosti účastníků naplněna i v situaci, kdy by zákonodárce
zakotvil pro případ nedostavení se jedné ze stran k jednání jinou
sankci než kontumační rozsudek ve prospěch dostavivší se druhé strany.
Rovnost účastníků řízení je tedy neutrální k tomu, v čem si jsou strany
rovny, a řeší toliko, zda si jsou rovny. Jinak řečeno, je na
zákonodárci, zda umožní vydávání kontumačního rozsudku či nikoliv.
Pokud jej však zakotví, musí kontumační rozsudek splňovat podmínky
plynoucí ze zásady rovnosti účastníků; pokud by tomu tak nebylo,
Ústavní soud je nadán pravomocí takovou úpravu kontumačního rozsudku
zrušit a znovuotevřít prostor pro zákonodárce, aby se rozhodl, zda
zakotví kontumační rozsudek splňující požadavek rovnosti účastníků
řízení nebo se jej rozhodne znovu nezakotvit či zda zvolí zcela jiné,
alternativní řešení [např. hrazení nákladů zmařeného jednání
nedostavivší se stranou nebo povinnost soudce (v případě doručení
fikcí) rozhodnout podle stavu spisu ke dni takto zmařeného jednání].
19. Ústavní soud dále podotýká, že v obou výše naznačených případech
postavení účastníků řízení nelze považovat za rovnocenné - v prvém
případě proto, že žalovaný nemá k dispozici stejný procesní prostředek
jako žalobce (žalovaný nemůže dělat to, co žalobce); v druhém případě
proto, že žalobce má k dispozici procesní prostředek, který žalovaný k
dispozici nemá (žalobce může dělat to, co žalovaný nemůže). V obou
případech je použito § 153 odst. 1 o. s. ř., v obou případech jde o
bezprostřední aplikaci tohoto ustanovení (tj. jeho aplikace je
nevyhnutelná a nikoliv jen hypotetická) a jen zrušení napadeného
ustanovení či ústavně konformní výklad vyrovnávající postavení obou
procesních stran by vedly k dosažení žádoucího ústavně konformního
výsledku, neboť v opačném případě by byl Okresní soud v Děčíně povinen
vynést kontumační rozsudek, který však lze vynést pouze ve prospěch
žalobce (viz body 18-20 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/10 ze dne 18. 12.
2012 citovaného výše).
20. Ústavní soud pak při posuzování aktivní legitimace obecného soudu k
podání návrhu na zrušení zákona či jeho ustanovení vycházel z čl. 95
odst. 2 Ústavy, který stanoví, že dojde-li soud k závěru, že zákon,
jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem,
předloží věc Ústavnímu soudu, a z § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu,
který zakotvuje oprávnění soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho
jednotlivých ustanovení v souvislosti se svou rozhodovací činností. V
nyní posuzovaném případě je nesporné, že použití napadeného ustanovení
o. s. ř. žalobce navrhl a soud se jeho použitím v konkrétním případě
tedy musel zabývat. Účelem oprávnění a současně i povinnosti obecného
soudu předložit Ústavnímu soudu používaný zákon, dojde-li soud k
závěru, že onen zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, je zachování
zásady vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Jak zdůrazňuje i
komentářová literatura, "[v] případě závěru o rozporu zákona s ústavním
pořádkem tudíž obecný soud řízení ve věci přerušit musí a má procesní
povinnost věc (jako návrh na zrušení zákona) předložit Ústavnímu soudu"
(srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu.
Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
s. 365). Pokud tedy existuje pochybnost o ústavnosti ustanovení zákona
a zároveň obecný soud tuto pochybnost ani nerozptýlí zvažováním
jednotlivých výkladových alternativ, ani věc nepředloží k rozhodnutí
Ústavnímu soudu, poruší čl. 1 odst. 1, eventuálně čl. 95 odst. 2
Ústavy. Naopak Ústavní soud by odmítnutím poskytnout obecnému soudu
pomoc svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného
zákona porušil své povinnosti plynoucí z citovaného čl. 95 odst. 2 i z
čl. 83 Ústavy. Ostatně přílišná uzavřenost a exkluzivita ústavního
soudnictví by mohla být kontraproduktivní, neboť by omezila možnosti
"ústavního kultivování obecných soudů" (srov. Kühn, Z. Aplikace práva
soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin
postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 146; k tomu
více též Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem.
Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 246 a 247).
21. Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný
návrh umožňuje posoudit ústavnost stávající úpravy rozsudku pro
zmeškání, zakotvené v § 153b o. s. ř., z hlediska rovnosti účastníků
řízení jak za situace, kdy se k prvnímu jednání dostaví pouze žalovaný,
který nemá možnost navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání, tak za
situace, kdy se k prvnímu jednání dostaví toliko žalobce, který
následně navrhne vydání takového rozsudku (jako tomu bylo i ve věci
před Okresním soudem v Děčíně). V obou případech by pak Ústavní soud -
pokud by shledal úpravu kontumačního rozsudku v rozporu se zásadou
rovnosti účastníků řízení - musel napadené ustanovení zrušit. Ústavní
soud totiž sám za žádných okolností nemůže "dorovnat" procesní práva
žalovaného na úroveň žalobce a judikatorně zakotvit právo žalovaného
navrhovat vydání rozsudku pro zmeškání v neprospěch nedostavivšího se
žalobce, neboť není pozitivním zákonodárcem. Jedinou cestou, jak
dosáhnout ústavně konformní úpravy kontumačního rozsudku by tedy bylo
jeho zrušení a znovuotevření prostoru pro úpravu zákonodárce či ústavně
konformní výklad vyrovnávající postavení obou procesních stran. Jak
však bylo zdůrazněno výše, taková úprava by nutně nemusela vyžadovat
zakotvení možnosti dosáhnout kontumačního rozsudku pro obě strany;
takové řešení je pouze jednou z alternativ (viz bod 18 tohoto nálezu
in fine
).
22. Ze shora uvedeného plyne, že návrh Okresního soudu v Děčíně splňuje
všechny požadavky stanovené čl. 95 odst. 2 Ústavy, včetně požadavku
aktivní legitimace navrhovatele pro řízení o kontrole norem.
VI.
Ústavní konformita legislativního procesu přijetí napadených ustanovení
23. Ústavní soud konstatoval, že zákon č. 171/1993 Sb., kterým byl do
občanského soudního řádu zakotven institut rozsudku pro zmeškání, byl
přijat a vydán v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
VII.
Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem
24. Dříve než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení, musel se
vypořádat s rozsahem návrhu. Navrhovatel napadl toliko § 153b odst. 1,
4 a 5 o. s. ř. a výslovně uvedl, že naopak nenapadá druhý a třetí
odstavec téhož ustanovení. Druhý odstavec totiž podle navrhovatele není
v jím projednávané věci bezprostředně aplikovatelný a třetí odstavec
navrhovatel považuje za ústavně konformní.
25. Ústavní soud je však toho názoru, že § 153b o. s. ř., zakotvující
úpravu rozsudku pro zmeškání, tvoří koherentní a vnitřně natolik
propojený celek, že jej nelze rozdělit na jednotlivé komponenty a
přezkoumat souladnost s ústavním pořádkem toliko u některých z nich
(tj. odstavců prvního, čtvrtého a pátého). To platí tím spíše, že je
napaden první odstavec § 153b o. s. ř., který je pro určení podmínek
aplikace rozsudku pro zmeškání zcela klíčový. Pokud by Ústavní soud
akceptoval rozsah návrhu, jak jej vymezil navrhovatel, a případně
tomuto návrhu vyhověl, zůstal by pak v občanském soudním řádu "pahýl"
ve formě druhého a třetího odstavce § 153b o. s. ř., který by nedával
sám o sobě žádný smysl. Samostatně stojící druhý odstavec (bez
zrušeného prvního odstavce) by dokonce žalovaného stavěl do ještě
nevýhodnější pozice než stávající úprava, neboť po derogaci § 153b
odst. 1 o. s. ř. by, striktně vzato, nebylo nutné pro vydání rozsudku
pro zmeškání splnit podmínku řádného doručení žaloby a předvolání do
vlastních rukou podle § 49 o. s. ř. nejméně deset dnů předem ani
podmínku řádného poučení žalovaného o následcích nedostavení se a
žalovaný by neměl možnost předejít vydání rozsudku pro zmeškání svou
omluvou z nařízeného jednání. Z tohoto důvodu považuje Ústavní soud za
nezbytné posoudit ústavnost celého § 153b o. s. ř., a nikoliv pouze
jeho prvního, čtvrtého a pátého odstavce [srov. mutatis mutandis nález
sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.),
bod 35].
VII/a
Obecné principy
26. Navrhovatel shledává § 153b o. s. ř. v rozporu s čl. 96 odst. 1
Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a s čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a
politických právech.
27. Ustanovení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky stanoví, že
"[v]šichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva". Ustanovení
článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod obsahuje podobnou
formulaci: "Všichni účastníci jsou si v řízení rovni." Ustanovení
článku 6 odst. 1 EÚLP výslovně rovnost účastníků řízení nezmiňuje,
nicméně Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") ve své
judikatuře konstatoval, že princip rovnosti zbraní je součástí práva na
spravedlivé projednání věci (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J.,
Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 737-740; a Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha:
Wolters Kluwer, 2012, s. 236-253). Ustanovení článku 14 EÚLP pak
zakotvuje akcesorický zákaz diskriminace. Konečně čl. 14 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že
"[v]šechny osoby jsou si před soudem rovny".
28. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že zásada
rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v
širším slova smyslu. Zásadou rovnosti účastníků přitom Ústavní soud
rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí" [nález sp. zn. Pl.
ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)]. To
znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost
přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně
nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana [nález sp. zn.
III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193)].
29. V podobném duchu Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že
zásada rovnosti zbraní je jedním z prvků širšího konceptu spravedlivého
procesu; přičemž rovností zbraní ESLP rozumí požadavek, aby každá ze
stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu
řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k
protistraně (rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18.
2. 1997 č. 18990/91, § 23). To platí pro civilní řízení (srov. právě
citovaný rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku, § 23; či
rozsudek ve věci Foucher proti Francii ze dne 18. 3. 1997 č. 22209/93,
§ 34) i trestní řízení (srov. rozsudek ve věci Brandstetter proti
Rakousku ze dne 28. 8. 1991 č. 11170/84 a další, § 66; rozsudek ve věci
Zahirović proti Chorvatsku ze dne 25. 4. 2013 č. 58590/11, § 42). Cílem
zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi
stranami sporu (rozsudek ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku ze
dne 27. 10. 1993 č. 14448/88, § 33).
30. Zásada rovnosti účastníků ale podle Ústavního soudu není absolutní.
Procesní rovnost nelze vykládat tak, že by zákonodárce nemohl stanovit
rozdílný rozsah procesních práv a povinností u různých druhů řízení;
musí však respektovat stejný rozsah procesních práv a povinností v
řízeních se shodným předmětem řízení [nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze
dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193), nález sp. zn. II. ÚS 657/05 ze
dne 21. 8. 2008 (N 146/50 SbNU 291) či nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze
dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ústavní soud si je
taktéž vědom, že absolutní rovnosti účastníků řízení v širším slova
smyslu ani nelze dosáhnout. Tak některé úkony, kterými disponuje
žalobce s předmětem řízení v civilním sporném procesu, jako je
například zpětvzetí žaloby, žalovaný z povahy věci činit nemůže. Naopak
soudní poplatek je povinen zásadně zaplatit toliko žalobce, a nikoliv
žalovaný (na obecnosti tohoto pravidla nic nemění ani výjimky uvedené v
§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, které jsou formulovány velmi úzce).
31. Ostatně ani Evropský soud pro lidská práva není toho názoru, že obě
strany sporu se musejí nacházet v úplně identickém postavení, a to ani
v trestním řízení (viz např. rozhodnutí Oyston proti Spojenému
království ze dne 22. 1. 2002 č. 42011/98), ani v civilním řízení
(srov. rozsudek ve věci Kenedy proti Spojenému království ze dne 18. 5.
2010 č. 26839/05, § 184
in fine
; či rozsudek ve věci Batsanina proti Rusku ze dne 26. 5. 2009 č.
3932/02, § 27). Evropský soud pro lidská práva tak například akceptoval
rozdílné lhůty k výkonu některých procesních úkonů u jednotlivých stran
řízení, jestliže takový rozdíl neměl žádný vliv na postavení
stěžovatele (viz např. rozhodnutí ve věci Guigue a SGEN-CFDT proti
Francii ze dne 6. 1. 2004 č. 59821/00; rozsudek ve věci Ewert proti
Lucembursku ze dne 22. 7. 2010 č. 49375/07, § 98), osvobození od
soudního poplatku pouze pro jednu ze stran (částečné rozhodnutí ve věci
Gouveia Gomes Fernandes a Freitas e Costa proti Portugalsku ze dne 26.
5. 2009, č. 1529/08) či zahájení civilního řízení prokurátorem v zájmu
protistrany (shora citovaný rozsudek ve věci Batsanina proti Rusku, §
25-28).
32. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud ani Evropský soud pro lidská
práva nevyžadují absolutní rovnost mezi účastníky řízení. Toto právo je
tedy právem omezitelným, neboť odlišné zacházení s účastníky řízení je
za určitých okolností (k tomu viz níže) ústavně konformní, respektive
souladné s Evropskou úmluvou o lidských právech.
33. Navrhovatel shledává rozsudek pro zmeškání protiústavním rovněž pro
porušení čl. 14 EÚLP, který zakotvuje akcesorický zákaz diskriminace.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že zásada rovnosti
účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny představuje
samostatně stojící základní právo, u něhož není třeba rozlišovat mezi
akcesoritou a neakcesoritou rovnosti zbraní vůči obecnému zákazu
diskriminace. Spojitost mezi rovností zbraní a zákazem diskriminace
nicméně existuje. Ústavní soud je toho názoru, že zásada rovnosti
účastníků řízení je
lex specialis
vůči zákazu diskriminace, a tudíž lze i na tuto zásadu aplikovat, po
patřičné modifikaci odpovídající specifikům postulátu rovnosti v
soudním řízení, test přímé diskriminace. Jak uvedl Ústavní soud již v
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173;
419/2006 Sb.):
"60. Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného
požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový
význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem,
nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních
postaveních, obvykle označované jako ‚rovnost zbraní' ... V praktickém
životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem
relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v
procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich
rozdílných možností. Toto nerovné postavení může být do určité míry
kompenzováno dodatečnými zárukami pro slabší stranu, tzv. favor
defensionis, jejímž projevem je např. úprava důkazního břemene ..."
34. Test přímé diskriminace se skládá z následujících kroků, které lze
vyjádřit formou otázek: (1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo
skupiny?; (2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze
zakázaných důvodů?; (3) je odlišné zacházení stěžovateli k tíži
(uložením břemene nebo odepřením dobra)?; (4) je toto odlišné zacházení
ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené?
[srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/04 ze dne 16. 10. 2007 (N 160/47 SbNU
111; 341/2007 Sb.), bod 29; nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4.
2009 (N 105/53 SbNU 313); nález sp. zn. Pl. ÚS 4/07 ze dne 1. 12. 2009
(N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.); rozsudek velkého senátu ESLP ve věci
D.H. proti České republice ze dne 13. 11. 2007 č. 57325/00, § 175;
rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Carson proti Spojenému království
ze dne 16. 3. 2010 č. 42184/05, § 61; Wagnerová, E. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s.
101; či Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva
o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1214). Z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva k zákazu diskriminace pak
rovněž plyne, že ospravedlnitelnost odlišného zacházení se odvíjí i od
důvodu tohoto odlišného zacházení. Pro odlišné zacházení z důvodu rasy
či etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, národnosti či původu
dítěte je tak třeba předložit velmi pádné ospravedlnění [srov. např.
rozsudek ve věci Ponomaryov a další proti Bulharsku ze dne 21. 6. 2011
č. 5335/05 (národnost); shora citovaný rozsudek velkého senátu ve věci
D. H. proti České republice, § 176 (rasa); či rozsudek ve věci Ünal
Tekeli proti Turecku ze dne 16. 11. 2004 č. 29865/96, § 53 (pohlaví)],
zatímco u ostatních důvodů odlišného zacházení je přezkum ze strany
Evropského soudu pro lidská práva méně intenzivní. Lze tak rozlišit i
pátý krok testu přímé diskriminace, v němž hraje roli míra
"podezřelosti" důvodu pro odlišné zacházení, od které se posléze odvíjí
intenzita přezkumu ze strany soudu.
35. Při aplikaci zmíněného testu přímé diskriminace na posuzování
rovnosti účastníků v soudním řízení je však nutné přihlédnout ke
specifikům zásady rovnosti účastníků řízení a test přímé diskriminace
modifikovat. V prvé řadě není třeba zkoumat v druhém kroku zakázanost
důvodu (a tudíž ani jeho "podezřelost" v pátém kroku), neboť ten je
výslovně zakotven v čl. 37 odst. 3 Listiny: jakékoliv odlišné zacházení
s účastníky řízení je
a priori
podezřelé. Dále pak se první krok redukuje na posouzení otázky, zda jde
o účastníky řízení. Modifikovaný test přímé diskriminace bude dále pro
přehlednost označován jako test rovného zacházení. Test rovného
zacházení se tedy skládá z následujících kroků, posuzujících: (1) jde o
srovnatelného jednotlivce nebo skupiny (tj. jde o účastníky řízení)?;
(2) je s nimi zacházeno odlišně?; (3) je odlišné zacházení dotčené
straně sporu k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; (4) je
toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní
zájem a (b) je přiměřené?
VII/b
Aplikace obecných principů na projednávanou věc
36. V projednávaném případě je rovností účastníků třeba rozumět
procesní rovnost stran sporu v civilním sporném řízení.
37. Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku; je to typický
institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána
rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně
mimoprocesně disponovat (Winterová, A. Rozsudek pro zmeškání, rozsudek
pro uznání. Právní praxe, 1993, č. 10, s. 594).
38. Obecný soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o.
s. ř., pokud jsou splněny následující podmínky: (1) žalovanému byla
soudem doručena žaloba do vlastních rukou; (2) žalovanému bylo doručeno
do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně 10 kalendářních dnů
přede dnem, kdy se má jednání konat; (3) žalovaný byl poučen, že bude
rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání,
k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy; (4) žalovaný
se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil,
popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je
nedůvodná; (5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl,
aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání žalovaného; (6) na základě
tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné
rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto
tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je
opodstatněná; (7) rozsudek pro zmeškání je přípustný; a (8) nejsou
splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z. Občanský soudní řád - komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2006, s. 703-704).
39. Rozsudek pro zmeškání obecný soud vydat může, ale nemusí. Zákon tak
ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem
stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním
rozsudkem, opačný výklad, tj. že soud musí rozsudek pro zmeškání při
splnění podmínek uvedených v § 153b o. s. ř. vydat, doktrína i
judikatura již zcela opustily.
40. Rozsudek pro zmeškání patří mezi instituty sloužící k urychlení
řízení, k nimž se již dříve Ústavní soud vyjádřil. Obecné principy
vztahující se k těmto institutům definoval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS
329/08 ze dne 20. 6. 2011 (N 118/61 SbNU 717), kde v souvislosti s
rozsudkem pro zmeškání konstatoval:
"14. Soudy jsou článkem 90 Ústavy České republiky povolány především k
tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. To
platí obecně pro kterýkoliv druh soudního řízení, tedy i pro soudnictví
civilní. V souladu s vymezením civilní soudní pravomoci lze z
citovaného článku Ústavy dovodit, že účelem civilního řízení soudního
je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým
právům ...
15. O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud
civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv
fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. V rozsahu, v jakém se
civilní právo procesní od tohoto cíle vzdaluje, je popírána nejen
ochranná funkce civilního práva procesního, ale též smysl
soukromoprávní regulace; v konečném důsledku je potom významně narušena
právní jistota. Jinak řečeno, civilní právo procesní je účinné jenom v
té míře, v níž je způsobilé poskytnout ochranu skutečným subjektivním
hmotným právům ...
16. Uvedený požadavek je obecný, a lze jej proto vztáhnout i na všechny
instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, a to včetně
rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka. Funkcí kontumačního
rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci
uplatnění skutkové domněnky nepříznivé tomu, vůči němuž je rozsudek pro
zmeškání vynesen. Kontumační rozsudky se zakládají na tom, že procesní
strana v řízení nehájí svá práva, přestože k tomu měla možnost (např.
Rosenberg, L. - Schwab, K. H. - Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 16.
vydání. München: C. H. Beck, 2004, s. 704) a navzdory tomu, že jde o
kontradiktorní spor ovládaný projednací zásadou, v němž má strana sama
ve svém vlastním zájmu přispět k objasnění skutkového stavu, jsou-li
tvrzení protistrany nepravdivá, neúplná či se jinak odchylují od
skutečnosti. Rozsudek pro zmeškání z tohoto pohledu, jak konstatuje
prof. Macur (Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle
ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 32),
‚není založen na nějakých 'fikcích' či na pouhém úsilí o ukončení
jednání za každou cenu, ale opírá se o dlouhodobě osvědčenou skutkovou
domněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že strana, která žádným
způsobem tvrzení druhé procesní stany nezpochybňuje, ač má k tomu
všechny možnosti, neučiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k
nařízenému prvnímu ústnímu soudnímu jednání se nedostaví, nemá ve
skutečnosti žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových
tvrzení druhé procesní strany ... Ve všech moderních civilních soudních
řádech jsou s velkou pečlivostí vyloučeny všechny nefunkční vlivy,
které by mohly nežádoucím způsobem, tedy v rozporu s objektivní
skutečností, ovlivnit uplatnění skutkové domněnky, resp. zkušenostní
věty ... Výsledkem uplatnění domněnky je vysoce pravděpodobný závěr,
hraničící s jistotou, že rozhodná skutková tvrzení procesní strany,
jimž druhá strana neodporovala, jsou pravdivá. Nejde o uplatnění fikce,
ale o použití skutkové domněnky, o níž lze předpokládat, že odpovídá
skutkovému stavu, který před procesem a nezávisle na něm objektivně
nastal. První závěr rozsudku musí být na něm založen. Nejedná se o
rozsudek pro uznání, ale o rozsudek vydaný na základě skutkového stavu,
který je v souladu s vnitřním přesvědčením soudce, neboť jej vyvozuje z
obecně se uplatňující skutkové domněnky (zkušenostní věty).'."
41. Na základě těchto obecných principů Ústavní soud konstatoval, že
institut rozsudku pro zmeškání není sám o sobě v rozporu s právem na
spravedlivý proces [usnesení sp. zn. III. ÚS 370/98 ze dne 28. 1. 1999
(U 7/13 SbNU 405)], nicméně jeho aplikace musí být v souladu s účelem
kontumačního rozsudku (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS
329/08, bod 17).
42. K aplikaci rozsudku pro zmeškání se Ústavní soud vyjádřil již
několikrát, přičemž základní principy shrnul přehledně v nálezu sp. zn.
I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013:
"14. Ústavní soud již v mnoha nálezech [srov. např. nález ze dne 10. 3.
2005, sp. zn. III. ÚS 428/04 N 53/56 SbNU 563), nález ze dne 23. 8.
2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05 (N 163/38 SbNU 301), nález ze dne 15. 1.
2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)] vyslovil zejména
následující právní názory.
15. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při
rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by
měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného,
tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně
atd.
16. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a
volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně
žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá
např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a
odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně soudní řízení
protahuje.
17. To proto, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který
podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Každý
má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo
porušeno. Ustanovení čl. 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu.
18. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl
zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se
soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě.
Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv
účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí
aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat
spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1, § 3 o. s.
ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě
a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání
namístě.
19. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je
sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím porušení
smyslu § 1 a § 3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
20. Pokud již soud prvního stupně zvolí takový kritizovaný postup (tj.
vydal-li rozsudek pro zmeškání), je na soudu odvolacím, aby poskytl
ochranu právům tohoto účastníka. V takovém případě je totiž třeba vzít
zřetel především na účel soudního řízení, kterým je ochrana práv
účastníků řízení (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům)."
43. V nálezu IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103) pak
Ústavní soud zdůraznil, že obecný soud musí zkoumat nejen důvod
zmeškání, ale i časový rozsah zmeškání:
"Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k
vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení
rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak
jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou
omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání,
resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro
zmeškání by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu
žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke
své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout
rovněž k povaze předmětu sporu."
To znamená, že v případě, kdy jinak aktivní žalovaný zmešká jednání o
pět minut, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě [srov. nález sp.
zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563)].
44. Ústavní soud se rovněž vyjádřil k aplikaci fikce doručení v
souvislosti s rozsudkem pro zmeškání, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS
451/03 ze dne 16. 9. 2004 (N 131/34 SbNU 325), kde konstatoval:
"Základní náležitostí požadovanou ustanovením § 46 odst. 4 o. s. ř. je,
že se adresát v místě doručování zdržoval v době, kdy je toto
doručování uskutečňováno. A contrario, pokud se účastník v místě
doručení nezdržuje, fikce doručení nastoupit nemůže. Takto výslovně
formulované pravidlo nepřipouští modifikaci, již provedl obecný soud,
když zkoumal a považoval za relevantní důvody, pro něž se stěžovatelka
v místě bydliště nezdržovala. S ohledem na ustanovení § 46 odst. 5 o.
s. ř. bylo na stěžovatelce, aby vyvrátila, že se v místě doručení
zdržovala. Je přitom zcela irelevantní, z jakých důvodů se tak stalo.
Pokud uvedenou skutečnost prokázala, pak nemohlo dojít k účinnému
doručení (nemohla nastoupit fikce doručení). Ústavní soud je nucen
konstatovat, že interpretace ustanovení § 46 odst. 4 a 5 obecnými soudy
byla v projednávaném případě natolik extrémní, že ji nelze považovat za
ústavně konformní. V důsledku této interpretace bylo stěžovatelce
znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a
nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy také
postupovaly mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl.
2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny."
Z toho plyne, že pokud obecný soud uvažuje o vydání rozsudku pro
zmeškání v případech, kdy byla žaloba nebo předvolání k jednání
doručeno na základě tzv. fikce doručení, musí postupovat mimořádně
obezřetně a zkoumat, zda byly skutečně vyčerpány všechny možnosti, jak
žalovaného zastihnout.
45. Z výše uvedeného rozboru dosavadní judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že Ústavní soud v minulosti řešil souladnost rozsudku pro
zmeškání s právem na spravedlivý proces (srov. výše citované usnesení
sp. zn. III. ÚS 370/98), přepjatý formalismus při aplikaci rozsudku pro
zmeškání (srov. např. výše citovaný nález I. ÚS 2656/12), důvodnost a
včasnost omluvy účastníka řízení či právního zástupce z jednání, při
kterém bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání [srov. např. nález sp.
zn. I. ÚS 1084/08 ze dne 18. 6. 2008 (N 111/49 SbNU 599)], povinnost
odvolacího soudu dát žalovanému možnost vyjádřit se k důvodnosti omluvy
(srov. např. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2785/07) či rozdíl mezi
zmeškáním a zpožděním (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS
428/04) a povinnost vykládat "první jednání" ústavně konformním
způsobem (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 329/08; k obecným
předpokladům pro vydání rozsudku pro zmeškání tam definovaným viz bod
38 nynějšího nálezu).
46. V projednávané věci je však uplatněna argumentace nová, a to
prostřednictvím argumentu opírajícího se o zásadu rovnosti účastníků
řízení, zakotvenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl.
6 odst. 1 EÚLP a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech. Proto Ústavní soud přistoupil k aplikaci testu rovného
zacházení definovaného v bodě 35 tohoto nálezu.
47. Pokud jde o první krok výše naznačeného testu rovného zacházení,
tj. otázku srovnatelnosti postavení porovnávaných jednotlivců, Ústavní
soud konstatuje, že žalobce i žalovaný jsou v civilním sporném řízení
stranami sporu. Jsou tedy účastníky řízení, jak to vyžaduje první krok.
48. Pokud jde o druhý krok testu rovného zacházení, rozsudek pro
zmeškání lze podle § 153b o. s. ř. vydat toliko ve prospěch žalobce,
zatímco žalovaný institutu kontumačního rozsudku využít nemůže. Z toho
vyplývá, že s žalobcem na jedné straně a žalovaným na straně druhé je
zacházeno odlišně.
49. Ve třetím kroku pak Ústavní soud posuzoval, zda je namítané odlišné
zacházení k tíži účastníka řízení, v jehož prospěch zahájil obecný soud
řízení o konkrétní kontrole norem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V
projednávané věci se Okresní soud v Děčíně domnívá, že znevýhodněn je
žalovaný. Ústavní soud s tímto závěrem souhlasí. Tím, že žalovaný
nemůže navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání v neprospěch
nedostavivšího se žalobce, mu je odepřena možnost, kterou má k
dispozici žalobce. Odlišné zacházení jde tedy k tíži žalovaného, a
proto Ústavní soud přistoupil k poslednímu kroku testu rovného
zacházení.
50. V posledním, čtvrtém kroku Ústavní soud posuzoval, zda je odlišné
zacházení se žalobcem a žalovaným ve vztahu k možnosti navrhnout vydání
kontumačního rozsudku ospravedlnitelné. Posouzení ospravedlnitelnosti
se rozpadá do dvou částí: posouzení (a) legitimního zájmu na odlišném
zacházení; a (b) přiměřenosti odlišného zacházení. Jinak řečeno,
Ústavní soud musel zkoumat, zda je dán legitimní zájem na tom, aby mohl
vydání rozsudku pro zmeškání navrhovat toliko žalobce, a pokud takový
legitimní zájem existuje, zda je toto odlišné zacházení přiměřené.
51. Při identifikaci legitimního zájmu vycházel Ústavní soud z důvodové
zprávy k zákonu č. 171/1993 Sb., který do občanského soudního řádu
institut kontumačního rozsudku zakotvil. Jedním z hlavních principů
této novely bylo zrychlení občanského soudního řízení (viz obecnou část
důvodové zprávy k zákonu č. 171/1993 Sb.). Za tímto účelem byly do
občanského soudního řádu zavedeny instituty rozsudku pro zmeškání a
rozsudku pro uznání. Pokud jde o rozsudek pro zmeškání, důvodová zpráva
uvádí, že koncepce rozsudku pro zmeškání v § 153b o. s. ř. sice
navazuje na úpravu obsaženou v civilním soudním řádu (zákon č. 113/1895
ř. z.), která podle zákonodárce dlouhodobou aplikací osvědčila své
opodstatnění, nicméně "[n]a rozdíl od této úpravy, která v českých
zemích umožňovala rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jak v případě, kdy
se nedostavil k prvnímu jednání řádně obeslaný žalovaný, tak i tehdy,
zmeškal-li první jednání žalobce, je navrhována úprava obdobná úpravě
uherského práva, jež platila na Slovensku a která připouští vydání
rozsudku pro zmeškání jen v případě, kdy první jednání zmešká žalovaný"
(viz důvodovou zprávu k zákonu č. 171/1993 Sb. k bodu 18). K odlišnému
zacházení vedla zákonodárce "ta skutečnost, že připuštění rozsudku pro
zmeškání žalobce i žalovaného by vytvářelo nerovné postavení účastníků.
Zmešká-li žalovaný jednání, je mu z předem doručené žaloby znám nejen
předmět řízení, ale i argumentace žalobce, i to, jaké důkazy nabízí
soudu k prokázání svých tvrzení. Pokud by byl připuštěn rozsudek pro
zmeškání žalobce, zmeškala by strana, která stanovisko žalovaného
předem nezná a neměla možnost reagovat na tvrzení, které žalovaný
teprve při jednání přednese" (tamtéž).
52. Lze tedy shrnout, že cílem (znovu)zakotvení kontumačního rozsudku
do českého civilního procesu bylo zefektivnění činnosti obecných soudů
a zrychlení soudního řízení. Odlišné zacházení se žalobcem a žalovaným
zákonodárce odůvodnil tím, že žalovaný je před prvním jednáním ve
výhodnější situaci, neboť zná předmět řízení i argumenty žalobce,
zatímco žalobce stanovisko žalovaného před jednáním nezná (resp. nemusí
znát, pokud žalovaný nezašle soudu repliku k žalobě).
53. Tato koncepce rozsudku pro zmeškání tedy vychází z toho, že žalobce
již aktivitu a svůj zájem ve věci projevil a musel splnit všechny další
procesní náležitosti. Tento důvod pro odlišné zacházení se žalobcem na
jedné straně a žalovaným na straně druhé považuje Ústavní soud za
legitimní. K tomu rovněž přistupují okolnosti předcházející přijetí
zákona č. 171/1993 Sb., kdy bylo soudní řízení zbytečně protahováno
primárně ze strany žalovaných (např. dlužníků). Hrozba vynesení
rozsudku pro zmeškání tak měla vést k "ukáznění" žalovaných, kteří se
vyhýbali, ať už díky své liknavosti, či záměrně, účasti na soudním
jednání a tím velmi komplikovali výkon justice. Naopak žalobci obvykle
na vydání rozsudku spěchali, a tak u soudu spíše urgovali nařízení
jednání, než aby je bojkotovali. Tento faktický stav přetrvává dodnes.
Je pravda, že - jak podotýká Okresní soud v Děčíně - v praxi v
omezených případech docházelo a dochází i k situacím, kdy se k prvnímu
jednání nedostaví žalobce. Ústavnímu soudu je ale z úřední činnosti
známo, že tyto případy byly a jsou vzácnější než nedostavení se
žalovaného, přičemž ani navrhovatel nepředkládá ve svém podání žádné
empirické údaje o opaku. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by došlo k
podstatné změně společenských podmínek od účinnosti zákona č. 171/1993
Sb., která by zpochybňovala legitimitu stávajícího řešení, které
umožňuje vydat rozsudek pro zmeškání toliko ve prospěch žalobce.
54. Na závěru o legitimitě důvodu odlišného zacházení uvedeného v
citované důvodové zprávě nic nemění ani historické úvahy navrhovatele.
Zákonodárce si byl při přijímání zákona č. 171/1993 Sb. vědom odlišné
koncepce zakotvené v § 396-397 c. ř. s., podle které kontumace hrozila
oběma stranám, a záměrně se od ní odchýlil (viz bod 51 tohoto nálezu)
ve prospěch uherské koncepce, používané dodnes například na Slovensku
(srov. § 153b zákona č. 99/1963 Zb., Občiansky súdny poriadok;
(znovu)zakotvené zákonem č. 232/1995 Z. z.). Přitom jak bylo
konstatováno v předchozím bodě, zákonodárcem uvedený důvod pro odlišné
zacházení se žalobcem a žalovaným Ústavní soud považuje za legitimní.
Odlišná úprava v civilním řádu soudním tak sama o sobě nemůže vést k
závěru o protiústavnosti stávající úpravy v § 153b o. s. ř.
55. To stejné platí i pro komparativní argument. Skutečnost, že v
jiných zemích platí odlišná úprava, bez dalšího neznamená, že česká
úprava nesleduje legitimní veřejný zájem. Navrhovatel ostatně neuvádí
žádný příklad, kdy by koncepce rozsudku pro zmeškání podobná té české,
tj. umožňující žádat vydání rozsudku pro zmeškání toliko ve prospěch
žalobce, byla shledána protiústavní. Jinak řečeno, německá, rakouská či
československá prvorepubliková koncepce kontumačního rozsudku jsou
možná de lege ferenda vhodnější, nicméně to neznamená, že stávající
česká koncepce v § 153b o. s. ř. nesleduje legitimní veřejný zájem a je
protiústavní.
56. Ústavní soud tak přistoupil k posouzení přiměřenosti odlišného
zacházení s žalobcem a žalovaným, které jde k tíži žalovaného. V tomto
kritériu je nutné posuzovat, zda je naplněn požadavek rovnosti zbraní v
její celistvosti, tj. zda každá ze stran řízení může obhajovat svou věc
za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem
neznevýhodňují vzhledem k protistraně (viz body 28-32 tohoto nálezu).
Ústavní soud v tomto kroku vzal rovněž v potaz skutečnost, že rozsudek
pro zmeškání je procesní sankcí, která postihuje prodlévající stranu na
jejích procesních zájmech, a nikoliv přímou sankcí, pročež by aplikace
tohoto sankčního institutu civilního řízení soudního neměla být v
rozporu s jeho funkcí, tj. neměla by směřovat k vydávání rozsudků,
které jsou v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem (Stavinohová,
J., Lavický, P. Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum, 2008,
č. 9, s. 374). Neboli, funkcí kontumačního rozsudku není jakkoliv
urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci uplatnění skutkové
domněnky, podle níž lze s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou
považovat za pravdivá rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž
protistrana neodporovala, ač k tomu měla příležitost [nález sp. zn. I.
ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011 (N 118/61 SbNU 717)].
57. Klíčovým východiskem pro Ústavní soud je pak to, jak institut
rozsudku pro zmeškání aplikují obecné soudy, přičemž je třeba vzít v
úvahu jak formální předpoklady pro uplatnění předmětného institutu
výslovně zmíněné v § 153b o. s. ř., tak materiální podmínky pro jeho
aplikaci vyplývající z jeho účelu.
58. Znevýhodnění žalovaného je v prvé řadě moderováno formálními
podmínkami pro vydání rozsudku pro zmeškání, uvedenými v § 153b o. s.
ř. (viz bod 38 tohoto nálezu), z nichž nejvýznamnější z hlediska
rovnosti účastníků řízení jsou dvě: přezkum žalobcem uplatněných nároků
soudem a možnost dodatečné omluvy. Právě těmito dvěma podmínkami se
rozsudek pro zmeškání odlišuje od rozsudku pro uznání podle § 153a o.
s. ř. (blíže viz Šmíd, O. Institut přípravného jednání. Právní fórum,
2011, č. 1, s. 17). Pokud jde o první podmínku, tj. přezkum
opodstatněnosti žaloby, ta znamená, že soud nevydává rozsudek pro
zmeškání automaticky jen po návrhu žalobce, nýbrž skutková tvrzení
žalobce musí vést k závěru, že nárok, kterého se domáhá, je oprávněný.
Pokud má soud za to, že tato tvrzení jsou neúplná a nelze z nich
vyvodit závěr o oprávněnosti žalobcova nároku, pak není možné
rozhodnout rozsudkem pro zmeškání (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 12. 1998 sp. zn. 15 Co 437/94). Stejně tak platí, že
neúplnost skutkových tvrzení nelze pro účely vydání rozsudku pro
zmeškání zhojit během prvního jednání, neboť nelze přihlížet k doplnění
skutkových tvrzení a dokazování během prvního jednání (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2498/99). Druhým
omezením nerovnosti mezi žalobcem a žalovaným je pak možnost omluvy ze
strany žalovaného (k přípustným důvodům nedostavení se na jednání srov.
Spáčil, J. Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho
zástupce. Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 12).
59. Nad rámec formálních podmínek zakotvených v § 153b o. s. ř. pak
Ústavní soud dodává, že rozsudek pro zmeškání přichází v úvahu toliko v
jednodušších věcech; ve složitějších věcech je nutné provést přípravu
jednání ve smyslu § 114c o. s. ř., u níž občanský soudní řád počítá
nejen se sankcí pro případ nedostavení se žalovaného (viz § 114c odst.
6 o. s. ř.), ale i pro případ nedostavení se žalobce (viz § 114c odst.
7 o. s. ř.). Rovněž tato skutečnost tedy moderuje nerovnost mezi
žalobcem a žalovaným při aplikaci rozsudku pro zmeškání.
60. Materiální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání potom
vyplývají z použití slovesa "může" v § 153b odst. 1 o. s. ř., který
stanoví, že "[z]mešká-li žalovaný ... první jednání, které se ve věci
konalo, ... může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání". To
znamená, že soud při splnění formálních podmínek uvedených v § 153b o.
s. ř. může, ale nemusí rozsudek pro zmeškání vydat. Obecné soudy tedy
mají při používání rozsudku pro zmeškání určitou diskreci, jejímž cílem
je mj. právě zabránit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (resp.
zachovat rovnost jejich zbraní).
61. První a nejdůležitější materiální podmínkou kontumačního rozsudku
je absence procesní aktivity žalovaného. Obecný soud tak rozsudek pro
zmeškání nesmí vydat, pokud se na jednání nedostavil jinak procesně
aktivní žalovaný (nález sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013; blíže
viz body 42-45 tohoto nálezu). Jen tak je učiněno zásadě rovnosti
účastníků řízení zadost. Jak bylo zdůrazněno již výše, funkcí
kontumačního rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit
řízení za pomoci uplatnění skutkové domněnky, podle níž lze s vysokou
pravděpodobností hraničící s jistotou považovat za pravdivá rozhodná
skutková tvrzení procesní strany, jimž protistrana neodporovala, ač k
tomu měla příležitost. Právě předchozí procesní aktivita žalovaného,
jenž se nedostavil k prvnímu jednání, proto může v konkrétním případě
uplatnění této skutkové domněnky vyloučit (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 329/08 ze dne 20. 6. 2011).
62. Druhá materiální podmínka spočívá v rozlišování mezi zmeškáním a
pouhým zpožděním. Pokud se tedy žalovaný dostavil na jednání jen se
zpožděním několika minut, není použití rozsudku pro zmeškání namístě
[nález sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563)].
63. Rozsudek pro zmeškání je ovšem spojen i s dalšími materiálními
limity. Je zjevné, že tento institut nelze aplikovat ani v situacích,
kdy je obecnému soudu známo, že se žalovaný nedostavil na jednání z
důvodu živelní pohromy nebo jiné neodvratné události (na tyto situace
výslovně pamatoval i civilní řád soudní; viz § 402 bod 2. c. ř. s.).
Ústavní soud dále považuje za protiústavní aplikaci rozsudku pro
zmeškání v případech, kdy jsou na žalovaného podány desítky či stovky
žalob, které ve svém kumulativním účinku představují šikanózní podání,
a žalovaný zmešká jednání jen u jedné z nich; v takových případech by
výjimečně mohla v úvahu připadat i aplikace konceptu zneužití práva.
64. Obecné soudy dále musí obzvláště pečlivě zvažovat aplikaci rozsudku
pro zmeškání v případech, kdy byla žalovanému doručena žaloba a
předvolání k jednání podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu, tedy
na základě tzv. náhradního doručení či fikce doručení; tak jak k tomu
ostatně došlo i v navrhovatelem projednávané věci sp. zn. 22 C 128/2009
(předvolání k jednání zde bylo žalované doručeno na základě tzv. fikce
doručení podle § 49 odst. 4 o. s. ř.). Ústavní soud se k aplikaci fikce
doručení v souvislosti s rozsudkem pro zmeškání vyjádřil již ve výše
citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 451/03 (viz bod 44 tohoto nálezu). Z
něj plyne, že pokud soud vydává rozsudek pro zmeškání v případech, kdy
byly žaloba nebo předvolání k jednání doručeny na základě tzv. fikce
doručení, musí postupovat mimořádně obezřetně a zkoumat, zda byly
skutečně vyčerpány všechny možnosti, jak žalovaného zastihnout.
Rozsudek pro zmeškání totiž není postaven na fikci nespornosti
skutkového stavu, ale na domněnce, že žalovaný velmi pravděpodobně nemá
žádné argumenty proti správnosti skutkových tvrzení žalobce, s nimiž se
mohl seznámit. Pokud se však žalovaný nemohl reálně s argumenty žalobce
seznámit, je tato domněnka výrazně erodována (viz výše citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 451/03). Na tom nic nemění ani skutečnost, že je
především věcí adresáta (žalovaného), aby si (řádně) přebíral soudní
písemnosti na své adrese pro doručování.
65. Ústavní soud podotýká, že nicméně nelze předvídat všechny možné
situace, kdy obecný soud musí upustit od vydání rozsudku pro zmeškání,
ačkoli jsou splněny formální podmínky stanovené v § 153b o. s. ř. Výše
uvedený výčet typových případů, kdy je vydání rozsudku pro zmeškání v
rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, je tedy toliko
demonstrativní. V jiných případech se obecné soudy musí řídit obecnými
východisky, které formuloval Ústavní soud v tomto svém nálezu, případně
v nálezu sp. zn. III. ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 53/36 SbNU 563):
"Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv
účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí
aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat
spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a 3 o. s.
ř.). Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány
uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho
vydání namístě."
66. S ohledem na výše popsané formální a materiální podmínky pro vydání
rozsudku pro zmeškání a na dostupné opravné prostředky proti aplikaci
tohoto procesního institutu je Ústavní soud toho názoru, že z pohledu
civilního sporného řízení jako celku není žalovaný existencí zkoumaného
institutu podstatným způsobem znevýhodněn vůči žalobci. Zejména
materiální podmínky pro aplikaci rozsudku pro zmeškání formulované
Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, a posléze přejaté nižšími obecnými
soudy, jsou dostatečným nástrojem vedoucím k zamezení či nápravě tzv.
"mylných rozsudků" (souhlasně viz Bezouška, P. Krátké zamyšlení nad
rozsudky pro uznání a pro zmeškání. Právní rozhledy, 2004, č. 1, s.
34). Odlišné zacházení s žalovaným při aplikaci rozsudku pro zmeškání
je tedy přiměřené, a proto tento procesní institut v testu ústavnosti
obstál.
67. Ustanovení § 153b o. s. ř. je tak možno vykládat ústavně konformním
způsobem. Ústavní soud pak dal v souladu se zásadou soudcovské
zdrženlivosti (judicial self-restraint) přednost ústavně konformnímu
výkladu před zrušením napadeného zákonného ustanovení a z výše
uvedených důvodů návrhu Okresního soudu v Děčíně na zrušení institutu
rozsudku pro zmeškání zakotveného v § 153b o. s. ř. nevyhověl. Tím ale
nelze vyloučit, že pokud tento nález a jím nastíněný ústavně konformní
výklad nebude obecnými soudy následován nebo bude prokázáno, že došlo k
podstatné změně společenských okolností od zavedení institutu
kontumačního rozsudku v roce 1993 (např. bude prokázán zvýšený počet
nedostavivších se žalobců k jednání), Ústavní soud v budoucnu ke
zrušení stávající podoby kontumačního rozsudku nepřistoupí.
68. Na závěr Ústavní soud zdůrazňuje, že ačkoliv jej argumenty
Okresního soudu v Děčíně nepřesvědčily o protiústavnosti stávající
úpravy kontumačního rozsudku v § 153b o. s. ř., neboť odlišné zacházení
se žalobcem a žalovaným podle Ústavního soudu nedosahuje intenzity
protiústavnosti, Ústavní soud považuje argumentaci přednesenou Okresním
soudem v Děčíně za legitimní, což potvrzují i názory řady českých
civilistů, již rovněž plédují pro zavedení úpravy rozsudku pro zmeškání
žalobce (srov. např. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 1.
vydání. Praha: Linde, 1999, s. 268; či Bezouška, P. Krátké zamyšlení
nad rozsudky pro uznání a pro zmeškání. Právní rozhledy, 2004, č. 1, s.
34). Jde však spíše o podnět ke zvážení novelizace kontumačního
rozsudku; k takové změně však není příslušný Ústavní soud, nýbrž
Parlament České republiky, neboť Ústavní soud není pozitivním
zákonodárcem.
VIII.
Shrnutí
69. Ústavní soud návrhu Okresního soudu v Děčíně na zrušení institutu
rozsudku pro zmeškání zakotveného v § 153b o. s. ř. pro rozpor se
zásadou rovnosti účastníků řízení, zakotvenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6
odst. 1 EÚLP a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že § 153b o. s. ř. lze
vyložit tak, aby k rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení
nedošlo. Proto dal Ústavní soud přednost ústavně konformnímu výkladu
před zrušením napadeného ustanovení a v souladu se zásadou soudcovské
zdrženlivosti návrh Okresního soudu v Děčíně zamítl.
70. Ústavní soud ve své judikatuře totiž opakovaně [nález sp. zn. Pl.
ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nález sp.
zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.),
nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145;
307/2007), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/12 ze dne 15. 1. 2013 (82/2013 Sb.),
nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08 ze dne 12. 7. 2010 (N 142/58 SbNU 183)]
vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu
napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného
ustanovení. K tomuto postupu, vycházejícímu z principu minimalizace
zásahu přistoupil Ústavní soud i tentokrát, a obdobně jako v
předchozích výše citovaných případech doplnil interpretativní výrok,
jímž obecným soudům i zákonodárci naznačil způsob interpretace
napadeného ustanovení ústavně konformním postupem. Ústavní soud již v
citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 dospěl k závěru, že: "Odlišný
výklad čl. 89 odst. 2 Ústavy by u nálezů, zamítajících návrhy na
zrušení právních předpisů z důvodů priority ústavně konformní
interpretace, činil rozhodnutí Ústavního soudu právně bezobsažnými,
případně i matoucími, a nutil by zároveň Ústavní soud k postupu, jenž
se jeví ve svých důsledcích absurdní a neudržitelný: nespoléhat na
možnost ústavně konformní interpretace, opustit princip judicial self
restraint a v případě sebemenší možnosti ústavně rozporné interpretace
napadeného předpisu jej zrušit. Pro uvedené v řízení o kontrole norem v
případě přijetí zamítavého výroku s interpretativní argumentací Ústavní
soud z množiny nosných důvodů plynoucí základní ústavní princip zařadil
do rámce výrokové části nálezu."
Na základě své setrvalé praxe a z výše uvedených důvodů tedy Ústavní
soud zobecnil nosné důvody tohoto svého nálezu ohledně ústavně
konformní interpretace posuzovaného ustanovení a uvedl je v
interpretativním výroku tohoto nálezu.
IX.
Závěr
71. Vycházeje ze všech uvedených skutečností, Ústavní soud návrh
Okresního soudu v Děčíně zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) a
vymezil podmínky ústavně konformního výkladu posuzovaného ustanovení
zákona.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci
Stanislav Balík, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Vladimír
Sládeček a Radovan Suchánek.
