261/2000 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2000 v plénu o návrhu na zrušení

bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a

názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži,



takto:



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992

Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém

červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané Přehled nemovitého

majetku, který se vrací Československému červenému kříži, zrušuje.



Odůvodnění



I.



Okresní soud Plzeň-město rozsudkem z 28. 3. 1999 sp. zn. 14 C 251/98

zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému červenému kříži, aby

bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ulice č. 15 a

pozemku parcelní č. 10248 v k.ú. Plzeň-město (dříve č. 4971) je

stěžovatel.



V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že návrh měl povahu

určovací žaloby. Soud shledal naléhavý právní zájem na určení

vlastnictví, neboť stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit

zápis v katastru nemovitostí, když jako vlastník předmětných

nemovitostí je zapsán Český červený kříž. Podle § 2 odst. 1 písm. c)

zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České

republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý přešlo

právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle § 6 odst. 1 a 2

zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí Československému červenému kříži

majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v

rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke

dni účinnosti tohoto zákona (tzn. k 1. 7. 1992) prohlášen za

vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto

zákona je pod položkou 10 jako vlastník předmětných nemovitostí uveden

Československý červený kříž.



Došlo prý tedy k tomu, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil za vlastníka

předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb. za něj prohlásil

Československý červený kříž. Proto Okresní soud Plzeň-město vycházel ze

zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem uvedených

nemovitostí Český červený kříž, a poněvadž se stěžovateli nepodařilo

prokázat opak, odpovídá katastrální zápis skutečnému stavu věci. Z

hlediska vztahu obou zákonů považoval soud za speciální zákon č.

126/1992 Sb., jímž je předmětná nemovitost konkrétně specifikována (a

který má tedy přednost), a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k

jedné věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o

spoluvlastnictví, dospěl soud k závěru, že vlastníkem předmětné

nemovitosti je odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh

zamítl.



Krajský soud v Plzni rozsudkem z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99

rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla

zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 100 v

Plzni, Pobřežní ul. č. 15 (dále jen "předmětný dům") potvrdil a (II.)

ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále jen "předmětný

pozemek") změnil tak, že stěžovatel je vlastníkem tohoto pozemku.



V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Plzni prohlásil za

nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce 1933, z

čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní smlouvy uzavřené

ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní smlouva se mohla týkat

toliko předmětného pozemku. O tom, že stěžovatel vlastnil předmětný

pozemek, ostatně svědčí i výpis z pozemkové knihy z roku 1932.

Usnesením Městského zastupitelstva v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město

věnovalo dům do trvalého a bezplatného užívání Československému

červenému kříži.



Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek

Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem,

neboť podle zásady "superficies solo cedit" stavba sledovala právní

osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce pozemkové

knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam". Vlastníkem této

budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku - město Plzeň, které

také Spolku Československého červeného kříže vyplatilo náklady

vynaložené na stavbu. K zestátnění obou nemovitostí došlo zřejmě v roce

1950. Je prý proto správné i stěžovatelovo tvrzení, že se obě

nemovitosti staly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. 24. 4.

1991) stěžovatelovým vlastnictvím, což bylo posléze uvedeno i v

katastru nemovitostí.



Krajský soud v Plzni dále dovodil, že po té, co zákon č. 126/1992 Sb.

nabyl účinnosti (1. 7. 1992), je nutno odlišit právní osud předmětného

domu a předmětného pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí

Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období

od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto

zákona. Nemovitý majetek uvedený v příloze se prohlašuje ke dni

účinnosti zákona za vlastnictví Československého červeného kříže.

Protože v této příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný dům

a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu k

platnému nabytí vlastnického práva Československým červeným křížem a

stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví respektovat. V době

účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem budovy,

která přešla do vlastnictví města, "avšak věc takto přešla se všemi

právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně

povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi, nebo jako je tomu v

dané věci, tomu, koho označí zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve

vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud

nalézací. V této části návrhu proto Krajský soud v Plzni rozsudek

okresního soudu potvrdil.



Ohledně předmětného pozemku však Krajský soud v Plzni dospěl k závěru,

že ve vlastnictví Československého červeného kříže nebyl a uvedené

vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb.,

"ať již z jakýchkoliv důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik

vlastnického práva Československému červenému kříži k němu proto nelze

dovodit. Zápis v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný.

V tomto rozsahu proto Krajský soud v Plzni stěžovatelovu návrhu

vyhověl.



II.



V ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 9.

1999 sp. zn. 15 Co 426/99 stěžovatel zejména uvedl, že jím byla

porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 11 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy České

republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"). Kromě toho namítl i

porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a čl. 4

odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.



Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle § 6 odst.

1 zákona č. 126/1992 Sb. bude Československému červenému kříži vydán

majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2.

1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona.

Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý

červený kříž může v tomto případě dojít pouze za předpokladu

kumulativního splnění všech zákonných podmínek, tzn., že se musí jednat

o majetek státu, který byl Československému červenému kříži odňat v

rozhodném období, a že tento majetek spadá do okruhu věcí taxativně

uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti

v příloze k zákonu prý proto nemá za následek přechod vlastnického

práva k předmětnému domu na Československý červený kříž.



Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých křivd

způsobených Československému červenému kříži a nemůže se proto

vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových křivd

způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při přípravě

tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací, neboť např.

jako vlastník předmětného domu je v něm uveden Čs. stát - Bytový podnik

města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem

této nemovitosti stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně

připojena stavební parcela, která svým číselným označením není totožná

s pozemkem, na němž předmětný dům stojí, a ani s tímto domem nijak

nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné

pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z

tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn účel § 6 odst. 1 cit.

zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek

předepsaných výše citovaným ustanovením."



Podle stěžovatelova názoru je především nutno, aby předmětné

nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve vlastnictví

státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech nemovitostí

uvedených v příloze k zákonu je jako jejich vlastník stát uveden. V

daném případě však k rozhodnému dni nebyl předmětný dům ve vlastnictví

státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i

Krajský soud v Plzni.



Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na majetek, který

byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do

31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý však není možno zamýšlet odnětí

jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva či

práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (Československý červený

kříž) však měl pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a

nesvědčilo mu právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže v

rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli a

nikoliv Československému červenému kříži, a pokud by vlastnické právo k

němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý červený

kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že "nikdo nesmí

požívat více práv, než mu náleží". S ohledem na nápravu křivd by

Československému červenému kříži mohlo opětovně vzniknout právo

trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo

vlastnické.



Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského

soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 byl zrušen ve výroku,

kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 28. 3. 1999

sp. zn. 14 C 251/98, a zároveň navrhl zrušení části I. bodu 10. přílohy

k zákonu č. 126/1992 Sb. (označené jako Přehled nemovitého majetku,

který se vrací Československému červenému kříži), neboť stěžovatelovo

vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku

popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.



III.



Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s

ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního

předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním

nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže

podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem,

jedná-li se o jiný právní předpis.



Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle

tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu 10. části I.

přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako Přehled nemovitého

majetku, který se vrací Československému červenému kříži, a poněvadž se

Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku o tento bod opřel - což

učinil i Okresní soud Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto

ustanovení (bodu 10. části I. přílohy k zákonu) skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti.



Proto Ústavní soud podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o

ústavní stížnosti přerušil. Návrh na zrušení tohoto ustanovení

předmětného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí

podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.



IV.



K návrhu na zrušení uvedeného ustanovení se podle § 69 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádřila Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky.



Uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl ve Federálním shromáždění

předložen jako tisk č. 954 VI. volebního období a jako vlastník a

zároveň uživatel předmětného nemovitého majetku byl (roz. v tomto

zákonu) uveden Čs. stát - Bytový podnik města Plzně. V důvodové zprávě

k tomuto návrhu bylo řečeno, že předmětný dům byl postaven Spolkem

Československého červeného kříže Plzeň v roce 1933 a že vlastnické

právo bylo Československému červenému kříži odňato a přešlo na stát

podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích

ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Z § 6 zákona č.

126/1992 Sb. prý vyplývá, že subjektem, na nějž účinností tohoto zákona

přechází vlastnické právo, je stát, aniž by tím mohlo být předjímáno,

kdo v době schválení zákona skutečně byl oprávněným majitelem a kdo je

jím dnes. Účastník řízení (Poslanecká sněmovna) se shodně s

navrhovatelem domnívá, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem na

Československý červený kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může dojít

toliko za předpokladu kumulativního splnění všech zákonem předepsaných

podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek ve vlastnictví státu, který

byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, přičemž

tento majetek musí spadat do okruhu nemovitostí taxativně uvedených v

příloze k tomuto zákonu. Samotné uvedení nemovitosti v příloze k zákonu

prý proto není dostatečným důvodem k přechodu vlastnického práva, neboť

"zákon objektivně nemůže vést k přechodu vlastnického práva z jiné

osoby, než ze státu, a nemůže se tudíž jednat o vyvlastnění." Bod 10.

části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. proto nemůže být v rozporu s

čl. 11 Listiny.



K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy Poslanecká sněmovna

konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá v přiznání právní

subjektivity územním samosprávným celkům. Napadený bod 10. části I.

přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně toto právo městu Plzeň

neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku přechodu vlastnického práva

k určitému souboru nemovitostí, nikoli k odnětí práva vlastnit majetek

obecně.



Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb. přijat

potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního

shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky, předsedou FS a

předsedou vlády ČSFR a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.



Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že

zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10. části I.

přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy platným ústavním

pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že "Je však na Ústavním soudu,

aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaného ustanovení

posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí."



V.



Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně,

se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální předpoklady přijetí

napadeného zákona (bodu 10. části I. jeho přílohy).



Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán

důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem podle § 64 odst. 1

písm. d) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť napadené

zákonné ustanovení bylo v dané věci obecnými soudy skutečně aplikováno,

tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl zákon

vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy a že mu proto nepřísluší

přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné

pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním

pořádkem (srov. usnesení z 22. 4. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309).



VI.



Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání a

rozhodnutí věci samé.



Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I. přílohy k

zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako Přehled nemovitého majetku, který

se vrací Československému červenému kříži, jež zní: "Dům v Plzni,

Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební parcela č. 89, zapsané u SG

Plzeň-město, list vlastnictví č. 10, č. ev. listu 9909, kat. území

Plzeň-město. Vlastník: Čs. stát - Bytový podnik města Plzně. Uživatel:

Čs. stát - Bytový podnik města Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení

jednotlivých nemovitostí v příloze k zákonu má význam toliko se

zřetelem na § 6 zákona č. 126/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení "Stát

navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v

období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze

tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý majetek uvedený v příloze tohoto

zákona se prohlašuje ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona za

vlastnictví Československého červeného kříže" (odst. 2). Z toho

vyplývá, že účinností zákona (1. 7. 1992) došlo k zákonnému přechodu

vlastnického práva (ex lege) ze státu na Československý červený kříž.

Zároveň je zřejmé, že se zákon mohl vztahovat toliko na ty nemovitosti,

které v době účinnosti tohoto zákona vlastnil stát. To lze dovozovat

jednak z dikce "Stát navrátí Československému červenému kříži

majetek..." v § 6 odst. 1 zákona, jednak i z obecné právní zásady, že

nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Je sice pravdou,

že stát je - za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny (ve

veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu) - oprávněn majetek i

vyvlastnit, nicméně v daném případě je zřejmé, že účelem zákona č.

126/1992 Sb. nebylo vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům (a tedy ani

stěžovateli) za účelem jejich přechodu do vlastnictví Československého

červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku uvedeného v příloze k

zákonu, který byl Československému červenému kříži v rozhodném období

odňat a který byl v době účinnosti zákona majetkem státu.



Jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město 14 C 251/98

zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy v odůvodněních svých

rozsudků, předmětnou nemovitost původně vlastnil stěžovatel město Plzeň

a stejný subjekt byl podle zákona č. 172/1991 Sb. jejím vlastníkem i ke

dni 28. 5. 1992. Z výpisu z katastru nemovitostí z 18. 10. 1993 dále

vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné

nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud konstatuje, že

původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň,

který své vlastnické právo k ní opětovně nabyl účinností zákona č.

172/1991 Sb. dne 24. 4. 1991, avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb.

dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu vlastnického práva k uvedené

nemovitosti na Československý červený kříž.



Smyslem § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení majetku uvedeného v

příloze Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení

vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval splnění tří zákonných

podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.)

který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2.

1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona.

Je proto zřejmé, že v příloze tohoto zákona měl být uveden pouze takový

majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.



Jak vyplývá ze soudního spisu, v části I. bodu 10. přílohy k zákonu č.

126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který se vrátil

Československému červenému kříži, uvedena předmětná nemovitost, jejímž

vlastníkem v době, kdy zákon nabyl účinnosti, nebyl stát, nýbrž město

Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost, která byla v rozhodném období

odňata Československému červenému kříži, nýbrž městu Plzeň, které

předmětný dům vlastnilo již od doby, kdy byl v roce 1933 postaven, a

Československý červený kříž k němu měl pouze právo trvalého a

bezplatného užívání. Lze proto předpokládat, že k zařazení předmětné

nemovitosti do přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť

napadená část přílohy k zákonu je ve zjevném rozporu s § 6 odst. 1

tohoto předpisu.



Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k

principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního

státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást

celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na

formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich

obsahově materiálnímu smyslu (srov. např. nález z 21. 12. 1993 sp. zn.

Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str.

1). V posuzované věci však Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení

bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se

samým principem legality; jedním ze základních předpokladů fungování

právního státu je totiž i existence vnitřního souladu jeho právního

řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly

srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. V případě

napadeného ustanovení je však zřejmé, že uvedené principy materiálního

i formálního právního státu splněny nejsou. Jestliže totiž podle § 6

odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí Československému červenému

kříži majetek, který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném

v příloze tohoto zákona, a zároveň napadený bod 10. části I. uvedené

přílohy zmiňuje nemovitost, která v době, kdy zákon č. 126/1992 Sb.

nabyl účinnosti, již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla

Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata, jedná

se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může vést) k

nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné předvídatelnosti jeho

následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že protiústavnost napadeného

ustanovení, které je v rozporu s čl. 1 Ústavy, nelze překlenout ani

jeho případným ústavně konformním výkladem, který za daných okolností

možný není.



Ústavní soud také dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých

důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, který chrání

vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva

umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. V

daném případě státní moc stěžovatelovo vlastnické právo porušila, a to

cestou zákona, neboť do jeho vlastnického práva protiústavně zasáhla,

aniž by mu za tento zásah přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to

stěžovatel výslovně nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení

čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval

princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním případě

právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat ochrany

vlastnického práva.



Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat námitky

stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného ustanovení zákona

č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7 a s čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR

č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o

Československé federaci. To proto, že tyto právní předpisy přestaly být

podle čl. 112 odst. 2 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. součástí právního řádu

České republiky tím, že je platná Ústava dnem 1. ledna 1993 výslovně

zrušila.



Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně

znaku a názvu Červeného kříže a o československém červeném kříži, bod

10. části I. přílohy nazvané Přehled nemovitého majetku, který se vrací

Československému červenému kříži, zrušuje.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda