60/1926 Sb.
Úmluva
mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků
v rakousko-uherských korunách a
Úmluva
mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o vzájemných
pohledávkách z vyúčtování nositelů penzijního pojištění
Jménem republiky Československé
a
republiky Rakouské
byly sjednány tyto Úmluvy:
Úmluva
mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků
v rakousko-uherských korunách
Vysoké smluvní strany prodchnuty přáním sjednat úmluvu, jak provést
ustanovení článku 248 lit. d) odstavec 4 spolu s článkem 215 mírové
smlouvy Saint-Germainské, jmenovaly svými zmocněnci, a to:
Prezident Československé republiky:
pana Dra Bohumila Vlasáka,
zplnomocněného ministra, odborového přednostu ministerstva financí,
Spolkový prezident republiky Rakouské:
pana Dra Karla Schönbergera,
ministerského radu spolkového ministerstva financí,
kteří vyměnivše své plné moci, jež shledány v dobré a řádné formě,
dohodli se takto:
Oddíl I.
Čl.1
(1) Všechny peněžní závazky, jež vznikly v starých rakousko-uherských
korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu
nebo jsou založeny na smlouvách nebo právních jednáních z doby před
tímto dnem, mezi:
a) Československou republikou a republikou Rakouskou,
b) jedním z těchto států a fyzickými neb právnickými osobami, které
měly dne 26. února 1919 řádné bydliště (sídlo) na území státu druhého,
c) fyzickými nebo právnickými osobami, z nichž dne 26. února 1919 měla
jedna svoje řádné bydliště (sídlo) na území jednoho, druhá na území
druhého státu,
vyrovnají se, pokud v této nebo jiné úmluvě sjednané podle mírové
smlouvy Saint-Germainské není jinak ustanoveno, způsobem určeným v
oddílu V.
(2) Nadále bude se nazývat Československá republika nebo fyzická nebo
právnická osoba, která dne 26. února 1919 měla řádné bydliště (sídlo)
na území Československé republiky, "československým věřitelem" nebo
"československým dlužníkem", republika Rakouská nebo fyzická nebo
právnická osoba, která měla dne 26. února 1919 řádné bydliště (sídlo)
na území republiky Rakouské, "rakouským věřitelem" nebo "rakouským
dlužníkem".
Čl.2
S dluhy a pohledávkami osob, které dne 26. února 1919 měly řádné
bydliště (sídlo) jak na území Československé republiky, tak i na území
republiky Rakouské, bude nakládáno vůči československému věřiteli
(dlužníku) jako se závazky mezi československým dlužníkem a
československým věřitelem, vůči rakouskému věřiteli (dlužníku) jako se
závazky mezi rakouským dlužníkem a rakouským věřitelem a nejsou tudíž
předmětem této úmluvy.
Čl.3
Při dluzích a pohledávkách pozůstalosti považovat jest za bydliště
(sídlo) dlužníkovo nebo věřitelovo až do odevzdání pozůstalosti
poslední bydliště zůstavitelovo, po odevzdání pozůstalosti bydliště
(sídlo) dědicovo.
Čl.4
(1) U veřejných obchodních a komanditních společností, jakož i u všech
právnických osob je s výhradou ustanovení nejbližšího odstavce
bydlištěm (sídlem) místo zapsané v obchodním rejstříku jako sídlo
hlavního závodu.
(2) S podniky, které podle úmluvy mezi Československou republikou a
republikou Rakouskou ze dne 2. srpna 1920 o způsobu, jak nakládat po
stránce právní s výrobními a dopravními podniky (českosl. Sb. z. a n.
č. 580, rak. St. z. č. 442), zažádaly nejpozději 19. května 1924 za
poznámku zamýšleného přeložení sídla v obchodním rejstříku a do šesti
měsíců po tom, kdy dnešní úmluva nabude platnosti, dosáhly zápisu
nového a výmazu dosavadního sídla, nakládá se tak, jako kdyby již 26.
února 1919 byly měly sídlo na onom státním území, kde jest nové sídlo.
Toto výjimečné ustanovení netýká se však podniků, které podle článku
III. právě uvedené úmluvy byly toliko rozděleny.
Čl.5
(1) Při pohledávkách a dluzích filiálek bankovních a úvěrních ústavů,
jakož i pojišťoven rozhoduje jejich sídlo a nikoliv sídlo hlavního
ústavu.
(2) Za závazky filiálek pojišťoven mohou být pokládány závazky z listin
pojišťovacích (pojistek) nebo jinakých listin, které vydány byly
hlavními ústavy pojišťoven, jen potud, pokud to z obsahu takových
pojistek nebo listin nebo z jinakých písemných ujednání smluvních stran
nepochybně jde najevo.
(3) Právních poměrů mezi hlavním závodem s jedné a jeho filiálkami s
druhé strany se ustanovení této úmluvy netýkají.
Čl.6
Pro tuto úmluvu je mít za to, že území, která po 26. únoru 1919 podle
mírových smluv Saint-Germainské, Trianonské a Versailleské připadla
Československé republice, právě tak, jako území, která podle mírových
smluv Saint-Germainské a Trianonské připadla republice Rakouské,
patřila k nynějšímu státnímu území již dne 26. února 1919.
Oddíl II.
Čl.7
S výhradou oněch ustanovení této úmluvy, která se výslovně takových
závazků týkají, nevztahuje se tato úmluva na závazky níže uvedené jako
předměty zvláštních úmluv, které buď již byly nebo teprve budou
sjednány:
a) závazky z cenných papírů (úroky, dividendy a kapitálové splátky)
upravené úmluvou o uvolnění zadržených depozit a vzájemném uznání
kontrolního označení cenných papírů, která nabyla účinnosti 10. srpna
1920 (českosl. Sb. z. a n. č. 513, rak. St. z. č. 391);
b) pohledávky a dluhy c. k. poštovní spořitelny ve Vídni upravené
Římskou úmluvou ze dne 6. dubna 1922 o převodu pohledávek a depozit ze
správy poštovní spořitelny ve Vídni;
c) závazky z poměrů sociálního pojištění (srov. však článek 45);
d) závazky z pojištění soukromého čítajíc v to i smlouvy zajišťovací,
pokud pojistná příhoda nenastala před 26. únorem 1919.
Závazky z tak zvaných umísťovacích smluv, při kterých se pojišťující
společnost zavázala za jediný vklad vyplatit určitého dne určitý
kapitál, takže riziko z úmrtí a dožití osoby jest vyloučeno, nepovažují
se za závazky z pojištění soukromého, nýbrž za závazky podle oddílu 1;
e) pohledávky a dluhy starých rakouských válečných ústředen s výhradou
ustanovení článku 42;
f) hypoteční pohledávky, které dne 26. února 1919 náležely rakouským
pojišťovacím společnostem a přijímají se vládou československou na
úhradu prémiové rezervy pro příslušný československý stav pojištění, s
výhradou ustanovení článku 42;
g) pohledávky a dluhy Rakousko-uherské banky.
Oddíl III.
Čl.8
(1) Pokud byly závazky, jež upravuje tato úmluva, před 15. zářím 1922
vzájemnou dohodou obou stran bez výhrady splněny, pokládají se za
právoplatně splněny.
(2) U podniků výrobních a dopravních uvedených v článku 4 odstavec 2
první věta platí táž zásada o všech platech, které se staly až do dne
vyhlášení této úmluvy.
(3) Složení u soudu po 25. únoru 1919 nepovažuje se samo o sobě za
splnění.
Čl.9
Změní-li se po 26. únoru 1919 při některém závazku uvedeném v oddílu I.
osoba věřitelova nebo dlužníkova, nemá to významu pro způsob plnění ani
pro rozsah závazku.
Oddíl IV.
Čl.10
(1) Smluvně se opakující peněžní platy povinen jest dlužník konat
věřiteli druhého státu stejně jako věřiteli svého státu.
(2) Totéž platí o závazcích zmíněných ve článku 1 b) a c), pokud není
nic jiného ustanoveno ani v této ani v jiné úmluvě, kterou má na
zřeteli mírová smlouva Saint-Germainská, jestliže jedna z obou stran v
době mezi 26. únorem 1919 a 15. zářím 1922 přeložila své bydliště
(sídlo) z území jedné z Vysokých smluvních stran a neměla dne 15. září
1922 své řádné bydliště (sídlo) ani na území Československé republiky,
ani na území republiky Rakouské.
Oddíl V.
Čl.11
Ke splnění závazků vytčených v oddíle I. této úmluvy zaplatí rakouští
dlužníci a obdrží rakouští věřitelé tento peníz:
a) při dluzích lombardních, které kdo učinil, když nabýval úpisů
válečných půjček, zastaviv je nebo jinaké nyní v rakouských korunách
pevně zúročitelné ukládací hodnoty, za jednu starou rakousko-uherskou
korunu jednu rakouskou korunu;
b) při dluzích hypotečních za jednu starou rakousko-uherskou korunu 10
československých haléřů splatných ve třech lhůtách, prvou splátku
částkou 4 haléřů do 30 dnů po doručení platebního vyzvání, druhé dvě po
3 haléřích vždy o rok později. Platil-li však dlužník úroky a anuity v
československých korunách, nečině před 15. zářím 1922 ani jednou nějaké
výhrady, zaplatiti jest za starou rakousko-uherskou korunu 30
československých haléřů v pěti stejných lhůtách, z nichž první jest
splatna do 30 dnů po doručení platebního vyzvání a další čtyři vždy o
rok později;
c) při závazcích akciových bank vůči komukoliv, pokud se jich netýkají
ustanovení lit. a) nebo b), za jednu starou rakousko-uherskou korunu 5
československých haléřů;
d) při všech ostatních závazcích 3,5 československého haléře za jednu
starou rakousko-uherskou korunu.
Čl.12
Byly-li hodnoty naznačené v článku 11 lit. a) zastaveny zároveň s
jinými, má se za to, že učiněn byl lombardní dluh na hodnoty ve článku
11 lit. a) naznačené takovým dílem, jaký byl podle všeobecných podmínek
upisovacích pro válečné půjčky vůbec možný. Ke změnám podkladu zástavy,
které nastaly po úpisu, se nepřihlíží.
Čl.13
(1) Částky zmíněné v článku 11 b), c), d) vyberou a vyplatí se v
rakouských korunách podle středního kursu, který se určí prvého dne
každého měsíce dohodou obou zúčtovacích míst. Při vyšetření tohoto
středního kursu vezmou se za základ záznamy koruny československé a
koruny rakouské na New Yorské burze dne 5., 15. a 25. předešlého
měsíce.
(2) Peníz z přepočtení vzešlý zaokrouhlí se dolů nebo nahoru na 1 000
rakouských korun.
(3) Takto v rakouských korunách vyšetřený peníz stejně jako peníz
stanovený v článku 11 lit. a) bude nadále zván násobkem.
Čl.14
(1) Rakouští dlužníci jsou povinni podle došlého platebního vyzvání
zaplatit násobek na účet československého zúčtovacího místa
(Československý zúčtovací ústav v Praze) u poštovní spořitelny ve
Vídni.
(2) Rakouským věřitelům vyplatí se násobek poštovní spořitelnou ve
Vídni z účtu československého zúčtovacího místa podle předpisů o tak
zvaném reformovaném platebním styku.
(3) Rakouští dlužníci nejsou povinni platit závazky pod 100 starých
rakousko-uherských korun; rovněž nemají rakouští věřitelé nároku na
zaplacení pohledávek pod 100 starých rakousko-uherských korun. Při
závazcích uvedených ve článku 11 lit. a) platí totéž o částkách pod 5
000 starých rakousko-uherských korun.
Čl.15
(1) Pro platy a výplaty zmíněné v článku 14 zřídí poštovní spořitelna
ve Vídni Československému zúčtovacímu ústavu v Praze šekový účet a při
tom se s ním s nejkrajnější ochotou dohodne o podmínkách.
(2) Československé zúčtovací místo má právo nakládat volně tímto účtem.
Čl.16
Československý dlužník zaplatí československému zúčtovacímu místu za
každou starou rakousko-uherskou korunu jednu československou korunu,
československý věřitel obdrží od tohoto místa peníz vyšetřený podle
vnitřních státních předpisů, jež vydá Československá republika (zvaný
nadále podílem).
Čl.17
Závazek dlužníkův zanikne zaplacením československému zúčtovacímu
místu, nárok věřitelův jest výplatou tímto místem úplně uspokojen. O
závazcích ve článku 14 odst. 3 naznačených má se za to, že účinností
této úmluvy zanikly.
Čl.18
(1) Všechny pohledávky vytčené v oddílu I jsou splatny bez ohledu na
případná opačná ujednání stran nejpozději okamžikem, kdy tato úmluva
nabude účinnosti. Nedospělé nezúročné pohledávky lze uplatňovat jen
penízem, které i s úroky (článek 20) za dobu ode dne splatnosti
patrného z platebního vyzvání až do původní splatnosti rovná se celé
pohledávce.
(2) Pokud nebyla pohledávka ve starých rakousko-uherských korunách
knihovně zajištěná splacena, nastupuje za ni peníz, který podle této
úmluvy má dlužník platit v československých korunách; na žádost obou
zúčtovacích míst provede se patřičný knihovní zápis.
(3) Obě zúčtovací místa mají na vůli nakládat s jednotlivými
pohledávkami po vzájemné dohodě tak, jako by nebyly dosud splatny.
Čl.19
Vzájemné vyrovnání (kompenzace) pohledávek a dluhů přípustno jest v
tomto řízení jen potud, pokud pohledávky navzájem mezi týmiž dvěma
stranami dle stavu z 26. února 1919 trvaly a pokud to bylo oznámeno
zúčtovacím místům již v přihlášce nebo aspoň do 19. května 1924.
Čl.20
(1) Ze závazků, které mají být placeny podle tohoto oddílu, hraditi
jest s výjimkou následujícího odstavce 4% úroky od 1. března 1919, po
případě od pozdějšího dne splatnosti, který vyplývá z původních dohod
nebo z ustanovení článku 18, a to i tehdy, byly-li dle původních dohod
stanoveny úroky jiné nebo nebyly vůbec stanoveny.
(2) Při pohledávkách ze vkladních knížek a ze zápůjček hypotečních jest
platit úroky smluvené, při pohledávkách za poštovním úřadem šekovým v
Praze úroky dle stanov.
Čl.21
(1) Věřitel má jen potud nárok na výplatu, pokud dlužník skutečně
zaplatil.
(2) Věřitel jest oprávněn u svého zúčtovacího místa (Československý
zúčtovací ústav v Praze pro československé věřitele, Abrechnungsamt ve
Vídni pro rakouské věřitele) činit návrhy, které by tomuto místu
umožnily, aby zakročilo podle povahy věci zúčtovacím místem pro exekuci
příslušným (Československý zúčtovací ústav v Praze pro československé
dlužníky, Abrechnungsamt ve Vídni pro rakouské dlužníky).
(3) Podrobnější ustanovení o postupu při zákrocích smluví obě zúčtovací
místa za největší vzájemné ochoty.
Čl.22
(1) Věřitelé, kteří nepřihlásili svých pohledávek z vkladních knížek
ani v předepsaném řízení přihlašovacím, ani na vyzvání nejpozději do
roka po účinnosti této úmluvy, obdrží za jednu starou rakousko-uherskou
korunu jen jednu rakouskou korunu.
(2) Po této lhůtě mohou českoslovenští věřitelé uplatňovat svůj nárok
přímo proti vydateli vkladní knížky, rakouští věřitelé jen
prostřednictvím československého zúčtovacího místa.
(3) Toto ustanovení nelze však vykládat tak, že se tím promíjejí újmy,
které jsou v této úmluvě nebo v zákonných ustanoveních platných o dávce
z majetku s opomenutím včasné přihlášky spojeny. Jak nárok na násobek,
po případě podíl, tak také nárok na peníz vyplývající z odstavce 1
závisí na tom, že aspoň dlužník podal přihlášku včas. Právě tak nemění
se nic na propadlých nárocích z vkladní knížky, byl-li její majitel
podle zákonných ustanovení platných o dávce z majetku svého času
přihláškou povinen a bez dostatečně odůvodněné omluvy přihlášku
opomenul.
Čl.23
(1) Rakouští dlužníci, kteří nedodrží platební lhůty stanovené v
platebním vyzvání nejméně 30 dny po doručení - s výhradou odchylek ve
článku 11 lit. b) -, zaplatí z dlužného obnosu ve prospěch
československého zúčtovacího místa 10 % na úrocích z prodlení v
rakouských korunách za každý započatý měsíc. Doručování platebního
vyzvání děje se podle předpisů o doručování soudních žalob.
(2) Z částek zaplacených teprve po zahájení řízení exekučního zaplatí
rakouský dlužník ve prospěch československého zúčtovacího místa kromě
náhrady útrat exekučního řízení dalších 20 %, jakož i do 30 dnů po
doručení příslušného platebního vyzvání doplatek, který se rovná
obnosu, o nějž jest obnos v rakouských korunách vyplývající z násobku
stanoveného pro měsíc skutečné platby větší než obnos v rakouských
korunách předepsaný v původním platebním vyzvání.
Čl.24
Výměry československé dávky z majetku (zákon ze dne 8. dubna 1920, č.
309 Sb. z. a n.) z rakouských pohledávek opraví se tak, že základem pro
výměru bude peníz v korunách československých, který se má zaplatit
podle této úmluvy rakouským věřitelům. Naproti tomu nemění se při
československých pohledávkách vyměřovací základ dle rakouského zákona o
jednorázové velké dávce z majetku ze dne 21. července 1920, St. z. č.
371.
Oddíl VI.
Čl.25
Přihlášky podané podle přihlašovacích nařízení vydaných v obou státech
(českosl. nařízení ze dne 7. srpna 1922, č. 265 Sb. z. a n. a rak.
nařízení ze dne 7. září 1922, č. 675 Sp. z.) podrží svou účinnost pro
řízení vytčené v oddílu V.
Čl.26
(1) Přihlášky, které došly některého ze zúčtovacích míst po 19. květnu
1924, považovati jest jen tehdy za včasné, bude-li opožděná přihláška
uznána oběma zúčtovacími místy omluvitelnou, nebo byla-li přihláška
podána na vyzvání.
(2) Pokud však mají být podle této úmluvy upraveny způsobem vyznačeným
v oddílu V. závazky, které se dosud neměly přihlašovat, mohou být
přihlášky podány neobmezeně dodatečně až do konce třetího měsíce od
doby, kdy tato úmluva nabude účinnosti. Obě Vysoké smluvní strany mají
na vůli stanovit tresty na opožděnou přihlášku.
(3) K výhradám (§ 5 poslední odstavec českosl. nařízení ze dne 7. srpna
1922, č. 265 Sb. z. a n. a § 5 odstavec 4 rak. nařízení ze dne 7. září
1922, č. 675 Sp. z.), které se staly po přihlášce, jest přihlížeti jen
tehdy, došly-li některého z obou zúčtovacích míst do 19. května 1924.
Čl.27
(1) Při přihláškách, z nichž byť i jen jedna neudává bez příslušenství
splatného po 26. únoru 1919 závazek větší než 2 000 starých
rakousko-uherských korun, pomíjejí se rozdíly pod 100 starých
rakousko-uherských korun potud, že nižší z obou přihlášených číslic
jest rozhodnou pro platební vyzvání a pro platební poukaz.
(2) Přesahuje-li však závazek dle obou přihlášek 2 000 starých
rakousko-uherských korun, pomíjejí se stejně rozdíly až do 500 starých
rakousko-uherských korun.
Čl.28
(1) Jsou-li přihlášky věřitele a dlužníka bez výhrady a souhlasí-li,
může být dlužník bez dalšího řízení rozhodnutím příslušného zúčtovacího
místa po dohodě obou zúčtovacích míst vyzván k placení.
(2) Není-li souhlasných přihlášek, pokusí se zúčtovací místo opatřit si
scházející vzájemnou přihlášku a odstranit nesrovnalosti mezi
přihláškami obou stran tím, že se po dobrém dohodnou.
(3) Nezdaří-li se pokus nesrovnalosti mezi přihláškami obou stran
urovnat, je-li však skutková podstata oběma zúčtovacím místům
dostatečně jasná, vydá příslušné zúčtovací místo po dohodě s druhým
zúčtovacím místem rozhodnutí, podle povahy případu ve způsobě
platebního vyzvání. Nepovažují-li obě zúčtovací místa skutkovou
podstatu za dostatečně vyjasněnou nebo nemohou-li se shodnout, odkáží
věc rozhodčímu soudu vytčenému v oddílu VII.
(4) Nepodá-li strana vzájemné přihlášky do 30 dnů po vyzvání, jež jí
bylo doručeno do vlastních rukou, jest příslušné zúčtovací místo
oprávněno po dohodě s druhým zúčtovacím místem vydat platební vyzvání
podle přihlášky druhé strany, přihlížejíc při tom k případným jiným
projevům obou stran.
(5) Prohlásí-li strana u příslušného zúčtovacího místa, jakož i toto
zúčtovací místo samo, že nebude se některou věcí dále zabývat, je druhé
zúčtovací místo oprávněno vydat rozhodnutí a poukázat v něm na toto
prohlášení s doložkou, že rozhodnutí to nabude moci práva, nebude-li
proti němu do 30 dnů po doručení podána stížnost k mezistátnímu
rozhodčímu soudu.
Čl.29
Do rozhodnutí zúčtovacího místa, které bylo vydáno ve shodě obou
zúčtovacích míst, jakož i do rozhodnutí podle článku 28 odstavec 5, lze
do 30 dnů po doručení podat stížnosti u mezistátního rozhodčího soudu
vytčeného v oddílu VII.
Čl.30
(1) Právoplatná rozhodnutí příslušného zúčtovacího místa, jež byla
vydána ve shodě obou zúčtovacích míst, právoplatná rozhodnutí
příslušného zúčtovacího místa dle článku 28 odstavec 5 a rozhodnutí
mezistátního rozhodčího soudu jsou tuzemskými exekučními tituly.
(2) Pro vymáhání pohledávek příslušných zúčtovacích míst jest použít
obdobně předpisů o vybírání a vymáhání daní platných na území dotyčného
státu. Co do prozatímních opatření rovná se zúčtovací místo úřadům pro
správu daní.
(3) Byl-li závazek podle této úmluvy právoplatně zjištěn, zůstává
nuceným vyrovnáním nebo soudním vyrovnáním vůči dlužníku nedotčen.
(4) Příspěvky na udržování zúčtovacích míst jsou útratami podstaty
podle § 46 č. 1 konkursního řádu a v řízení vyrovnávacím přednostními
pohledávkami podle § 23 vyrovnávacího řádu.
(5) Závazky, které byly třeba jen jednou stranou přihlášeny, nebo které
byly právoplatně zjištěny, může příslušné zúčtovací místo přihlásit v
konkursním nebo soudním vyrovnávacím řízení. Zúčtovací místo příslušné
pro dlužníka může do řízení kdykoliv vstoupit za věřitele s účinkem, že
od této doby jest samo jedině oprávněno o těchto pohledávkách právně
jednat. Zúčtovací místo má právní postavení věřitele, za něhož
nastoupilo. Patří mu za každého věřitele, za něhož nastoupilo, jeden
hlas. Ustanovení § 94 konkursního řádu tu neplatí.
(6) Bude-li v konkursu popírána pravost pohledávky, kterou podle
předchozího odstavce zúčtovací místo zastupuje, bude ve všech případech
na odpůrci, aby odpor uplatnil. Popření má jedině účinek, že
popírajícímu (úpadci, správci podstaty, konkursnímu věřiteli) před
zúčtovacími místy a před mezistátním rozhodčím soudem náleží ono místo,
které by byl dlužník měl, kdyby konkurs nebyl býval vyhlášen.
(7) Na návrh zúčtovacího místa příslušného pro dlužníka může
vyrovnávací komisař 90denní lhůtu uvedenou v § 56 odst. 1 č. 1
vyrovnávacího řádu prodloužit až na 1 rok i bez opatření
československého ministerstva spravedlnosti, po případě rakouského
spolkového kancléřského úřadu (spravedlnost). Při tom má přihlížet jak
k zájmům zastupovaným zúčtovacím místem, tak k zájmům všech ostatních
účastníků.
(8) S platebními vyzváními a jinakými opatřeními zúčtovacích míst jest
nakládati podle § 110 odst. 2 konkursního řádu.
(9) Místo ustanovení konkursního a vyrovnávacího řádu zde uvedených
užíti jest pro území, v němž platí zákonný článek XVII/1881 a uherské
ministerské nařízení čís. 4070/1915 M. E., příslušná ustanovení těchto
předpisů.
Čl.31
Příslušné zúčtovací místo může stranu přiměti k tomu, aby podala
vysvětlivky a vydala všechny smlouvy, osvědčení, listiny a jinaké
vlastnické průkazy, které jsou v jejích rukou a týkají se závazku jí
přihlášeného.
Čl.32
Obě zúčtovací místa poskytnou si vzájemně v každém období řízení
nejširší měrou všemožnou podporu, zvláště budou zahajovat z moci úřední
exekuční řízení k vydobytí pohledávky na pouhé vyrozumění, nastupovat v
konkursní a vyrovnávací řízení a poskytovat si jinakou právní pomoc.
Čl.33
Každý stát hradí ze svého výlohy úředního místa, jež pověřeno bylo
úkoly místa zúčtovacího. Československé zúčtovací místo pořídí platební
vyzvání pro rakouské dlužníky a platební poukazy pro rakouské věřitele
na vlastní útraty, rakouské zúčtovací místo obstará naproti tomu
rozeslání platebních vyzvání rakouským dlužníkům. Žádné zúčtovací místo
nemůže žádat náhrady útrat z exekucí prováděných z moci úřední v
jednotlivých případech na dlužníku nevydobytých, leč že byla zahájena
jednotlivá exekuční jednání na zvláštní návrh druhého zúčtovacího místa
podle článku 21 odstavec 2.
Čl.34
Do lhůt, které v této úmluvě má strana ku podání prohlášení, přednesení
návrhů, předložení spisů a k provedení jiných úkonů v tomto řízení,
zejména platů, nezapočítávají se dny poštovní dopravy.
Čl.35
Podání, svědčící zúčtovacím místům, stvrzenky o platech, dále právní
jednání uzavřená a listiny sepsané při provádění této úmluvy mezi oběma
zúčtovacími místy nebo mezi jedním zúčtovacím místem a osobou třetí,
konečně knihovní zápisy, které se staly buď na žádost jednoho
zúčtovacího místa nebo ku provedení článku 18 odstavec 2, jsou od kolků
a přímých poplatků osvobozeny.
Oddíl VII.
Čl.36
Mezistátní rozhodčí soud rozhoduje s výlukou řádných soudů a jinakých
soudů a úřadů dotyčného státu s konečnou platností:
a) o rozporech mezi stranami, pokud se nevyřídí rozhodnutím vydaným po
dohodě obou zúčtovacích míst (článek 28 odstavec 3);
b) o rozporech mezi zúčtovacími místy v otázce, pokud závazek po právu
trvá nebo je-li zahrnut v ustanoveních této úmluvy;
c) o stížnostech stran do rozhodnutí příslušného zúčtovacího místa
vydaného po dohodě obou zúčtovacích míst. V tomto případě má každé
zúčtovací místo právo vystupovat jako strana;
d) o stížnostech do rozhodnutí podle článku 28 odst. 5;
e) o rozporech mezi zúčtovacími místy o výkladu této úmluvy.
Čl.37
(1) Rozhodčí soud rozhoduje v senátech, z nichž každý skládá se z
předsedy, jednoho československého a jednoho rakouského rozhodčího
soudce. Zřídí se jeden senát v Praze a jeden ve Vídni.
(2) Pro senát zasedající v Praze určí vláda československá, pro senát
zasedající ve Vídni vláda rakouská předsedu a potřebný počet zástupců,
jakož i jednoho nebo více zapisovatelů. Dále jmenuje každá vláda pro
oba senáty po jednom rozhodčím soudci a potřebný počet zástupců.
(3) Řízení upraví se rozhodčím soudním řádem, o němž se oba předsedové
dohodnou. V tomto řádu jest mimo jiné postarat se o to, aby oba senáty
k rozhodování o věcech došlých byly povolávány stejnoměrně. Při tom
nutno určit, že o přídělu oběma senátům rozhoduje los.
(4) Dále nutno pojmout do řádu rozhodčího soudu ustanovení o poplatcích
soudních a útratách, přihlížejíc při tom k odlišné hodnotě, kterou má
předmět sporu pro obě strany.
(5) Každé zúčtovací místo ustanoví jednoho zástupce; tento zástupce má
také všeobecný dozor na zmocněnce a právní zástupce stran náležejících
jeho zúčtovacímu místu.
(6) Podatelna a spisovna zřídí se v Praze. Podání k soudu mohou se stát
také u zúčtovacího úřadu ve Vídni s účinkem zachování lhůty.
Čl.38
Pokud poplatky vybrané od stran nestačí k úhradě výloh rozhodčího
soudu, hradí československá vláda věcné výlohy senátu zasedajícího v
Praze, rakouská vláda senátu zasedajícího ve Vídni. Útraty podatelny a
spisovny v Praze hradí československé zúčtovací místo.
Oddíl VIII.
Čl.39
(1) Rozpory v mínění zásadního významu mezi zúčtovacími místy mohou
jedním z obou zúčtovacích míst předloženy být oběma předsedům k
rozhodnutí.
(2) Nedohodnou-li se, určí dohodou třetího rozhodčího, který působí
jako předseda tohoto rozhodčího sboru. Neshodnou-li se o osobě tohoto
třetího rozhodčího, bude požádán předseda švýcarského spolkového soudu,
aby jmenoval předsedu.
(3) Tento rozhodčí sbor sejde se v daném případě na místě, které
stanoveno bude dohodou, nebo které určí předseda.
(4) Nálezy tohoto rozhodčího sboru jsou pro mezistátní rozhodčí soud
závazny.
(5) Výlohy spojené s povoláním třetího rozhodčího hradí stejným dílem
obě strany.
Oddíl IX.
Čl.40
Při hypotečních pohledávkách Rakousko-uherské banky, které jsou
zajištěny na nemovitostech v Československé republice a jež likvidátoři
Rakousko-uherské banky postoupili Československé republice, zaplatí
českoslovenští hypoteční dlužníci své závazky československému
zúčtovacímu místu v poměru: jedna stará rakousko-uherská koruna rovná
se jedné československé koruně; měl-li však hypoteční dlužník dne 26.
února 1919 bydliště (sídlo) v Rakousku (srovnej ustanovení článků 2 až
6, jichž je obdobně použít), je závazek vyrovnat podle předpisů článku
11 lit. b).
Čl.41
1.
(1) Rakouská vláda převede na československou vládu lombardní
pohledávky zápůjčkové pokladny a depozitního oddělení Rakousko-uherské
banky převzaté při likvidaci Rakousko-uherské banky vůči osobám, které
dne 26. února 1919 měly bydliště (sídlo) v Československé republice,
pokud tyto pohledávky dne 1. června 1924 ještě nebyly splaceny.
(2) Také lombardní pohledávky tohoto druhu, jež dlužník zaplatil
poštovnímu šekovému úřadu v Praze, který však platbu přijal pouze s
výhradou, jsou předmětem převodu, avšak jen potud, pokud ještě nejsou
splaceny, přepočítají-li se platby svého času dlužníky v rakouských
korunách vykonané na koruny československé podle středního kursu z
pololetí, ve kterém se platba stala.
(3) Pohledávky druhu zmíněného v 1. odstavci s výjimkou uvedenou v
předešlém odstavci nejsou předmětem převodu, byly-li zaplaceny
dlužníkem (na př. u Rakousko-uherské banky, likvidátorům
Rakousko-uherské banky nebo u Rakouské národní banky), avšak zaplacení
jejich přijato bylo jen s výhradou.
(4) Rakouská vláda neručí za správnost a dobytelnost pohledávek podle
hořejších ustanovení převedených.
(5) Československá vláda jest oprávněna pohledávky na ni převedené
vybrat od československých dlužníků v poměru: jedna stará
rakousko-uherská koruna rovná se jedné československé koruně.
2.
(1) Československá vláda převede na rakouskou vládu lombardní
pohledávky zápůjčkové pokladny a depozitního oddělení Rakousko-uherské
banky převzaté při likvidaci Rakousko-uherské banky vůči osobám, které
dne 26. února 1919 měly bydliště (sídlo) v Rakouské republice, pokud
tyto pohledávky dne 1. června 1924 ještě nebyly splaceny.
(2) Československá vláda neručí za správnost a dobytelnost pohledávek
podle hořejších ustanovení převedených.
(3) Rakouská vláda jest oprávněna pohledávky na ni převedené vybrat od
rakouských dlužníků podle vnitřních rakouských předpisů.
3.
(1) Předpisy článků 3 až 6 o bydlišti (sídle) platí také při
předcházejících číslech 1 a 2.
(2) Pohledávky proti osobám, které mají dvojí bydliště podle článku 2,
nejsou předmětem převodu.
4. Obě vlády si vzájemně vydají dluhopisy a jinaké listiny, jakož i
zástavy týkající se převedených pohledávek.
5. Nějaké vyrovnání hodnot mezi oběma vládami co do pohledávek vzájemně
podle čísel 1 a 2 převedených nenastane.
Oddíl X.
Čl.42
(1) Když vůbec a pokud přejdou pohledávky podle zvláštní úmluvy
sjednané prováděním mírové smlouvy Saint-Germainské (články 273, 275,
215 aj.), vzniklé ve starých rakousko-uherských korunách, formálně na
republiku Československou nebo na osobu jí určenou, musí být dluh
československými dlužníky zaplacen v poměru: jedna stará koruna rovná
se jedné československé koruně. Tím nepředbíhá se však nikterak tomu,
kterak bude peníze takto vybraného podle zvláštních úmluv použito.
(2) Totéž platí také o hypotečních pohledávkách zmíněných ve článku 7
lit. f).
Oddíl XI.
Čl.43
(1) Ježto úpravou hranic podle článku 27 mírové smlouvy
Saint-Germainské přešla na soudy Československé republiky péče o ony
poručence a opatrovance, kteří touto úpravou hranic dostali se do
pravomoci československých soudů a jichž jmění spravováno bylo
sirotčími pokladnami ve Cmuntu, Skřemelici a Valčicích (Poysdorfu),
zavazuje se republika Rakouská předat republice Československé část
hromadně spravovaného jmění sirotčích pokladen ve Cmuntu, Skřemelici a
Valčicích (Poysdorfu), a to všechny hypoteční pohledávky jmenovaných
sirotčích pokladen proti československým dlužníkům a pohledávky ze
vkladů u peněžních ústavů, které pokládat jest za československé
dlužníky, oboje dle stavu ze dne 15. září 1922 s úroky i anuitami až ku
dni předání.
(2) Předáním shora uvedených majetkových částí Československé republice
zbaví se tyto sirotčí pokladny všech závazků z úschovy jmění shora
označených poručenců a opatrovanců.
(3) Republika Rakouská zavazuje se předat republice Československé
všechny listiny a pomůcky, jichž potřebí jest k uplatňování pohledávek
sirotčích pokladen v odstavci 1 uvedených, v prvopisu nebo, není-li to
možno pro souvislost s jinými pomůckami, v ověřeném opise do dvou
měsíců po účinnosti této úmluvy k rukám komise, kterou vyšlou prezidia
vrchních zemských soudů v Praze a v Brně. Tato komise má též právo
nahlédat do knih, spisů a listin, které obsahují zápisy týkající se
jmění, jež má být převedeno.
Čl.44
(1) Pokud nejde o poručence a opatrovance dělených okrsků okresních
soudů, zmíněné v odstavci 1 předcházejícího článku, kteří mají ještě
být odbyti při účinnosti této úmluvy, upraví se pohledávky
československých věřitelů proti rakouským sirotčím pokladnám a
pohledávky rakouských věřitelů proti československým sirotčím pokladnám
takto:
(2) U Československého zúčtovacího ústavu zřídí se zvláštní podstata,
do které zaplatí československé sirotčí pokladny své závazky vůči
poručencům a opatrovancům, které podle obdoby této úmluvy považovati
jest za rakouské věřitele (nadále nazýváni budou rakouskými poručenci),
v poměru: jedna stará rakousko-uherská koruna rovná se jedné
československé koruně a rakouské sirotčí pokladny své závazky vůči
poručencům a opatrovancům, které podle obdoby této úmluvy považovati
jest za československé věřitele (nadále nazývání budou československými
poručenci), v poměru: jedna stará rakousko-uherská koruna rovná se
jedné rakouské koruně. Takto utvořená podstata rozdělí se mezi tyto
všecky československé a rakouské poručence dle jmenovité hodnoty
pohledávek podle stavu ze dne 1. července 1924, takže s následujícími
obmezeními připadne na každého československého i rakouského poručence
za každou starou rakousko-uherskou korunu jeho pohledávky stejný díl.
Ukázalo-li by se však podle stavu vzájemných pohledávek, že by podíl
připadající na poručence byl menší než 30 československých haléřů za
jednu starou rakousko-uherskou korunu, obdrží přes to českoslovenští
poručenci 30 československých haléřů za jednu starou rakousko-uherskou
korunu, kdežto peníz, který má být vyplacen rakouským poručencům, se
přiměřeně zmenší. Kdyby však nemohli tímto zmenšením rakouští poručenci
obdržet aspoň 10 československých haléřů za jednu starou
rakousko-uherskou korunu, upustí se od zřízení zvláštní podstaty.
Pohledávky obojích poručenců upraví se v tomto případě podle ustanovení
oddílu V. tak, že svrchu zmíněný způsob platby, to jest: jedna stará
rakousko-uherská koruna rovná se jedné československé koruně pro
československé sirotčí pokladny a jedna stará rakousko-uherská koruna
rovná se jedné rakouské koruně pro rakouské sirotčí pokladny, platí
také pro tento případ, a že peníz, který se má vyplatit rakouským
poručencům, má činit 10 československých haléřů za jednu starou
rakousko-uherskou korunu.
(3) Československý zúčtovací ústav v Praze zašle peníz, který dle
předcházejícího odstavce má se vydat rakouským poručencům, zúčtovacímu
úřadu ve Vídni, rakouské sirotčí pokladny poukáží peníz, jejž mají
Československému zúčtovacímu ústavu zaplatit, prostřednictvím
zúčtovacího úřadu ve Vídni.
(4) Obě vlády vydají vyhlášky, podle nichž pohledávky v tomto oddílu
jmenované mají být přihlášeny do šesti měsíců po vydání vyhlášky u
příslušných poručenských soudů (poručenských úřadů) zákonnými zástupci
poručenců nebo poručenci samými, kteří zatím stali se svéprávnými.
Poručenské soudy (poručenské úřady) pořídí dle těchto přihlášek a
soudních spisů podrobné výkazy závazků a zašlou je Československému
zúčtovacímu ústavu, rakouské soudy prostřednictvím rakouského
zúčtovacího úřadu ve Vídni.
Oddíl XII.
Čl.45
Zvláštní úmluvou upraví se v samostatném clearingu vzájemné pohledávky
z vyúčtování nositelů penzijního pojištění, kteří měli pojištěnce před
rozlukou států v Československé republice a republice Rakouské, nejsou
však předmětem ustanovení článku 275 mírové smlouvy Saint-Germainské.
Oddíl XIII.
Čl.46
(1) Kromě způsobu vyrovnání uvedeného v předcházejících oddílech jest
co do závazků zmíněných v oddílu I. jakékoli placení a přijetí platby,
jakož i vůbec jakýkoli styk k úpravě závazků směřující zakázán. Právní
jednání tomuto zákazu odporující jsou neplatná.
(2) Stejně jest nepřípustné soudní uplatňování těchto závazků žalobami,
exekučními jednáními nebo prozatímními opatřeními.
(3) Z moci úřední nebo na návrh nutno žaloby a exekuční návrhy
zamítnout, spory dosud přerušené ukončit odmítnutím žaloby pro
nepřípustnost pořadu práva a exekuční řízení dosud přerušená zastavit.
O otázce útrat rozhodne soud po slušné úvaze.
Čl.47
(1) Pokud jde o závazky uvedené v oddílu II., zůstávají v platnosti
platební, procesní a exekuční zákazy dosud vydané oběma Vysokými
smluvními stranami i po uplynutí lhůt tam stanovených až do účinnosti
zvláštních úmluv zmíněných v oddílu II.
(2) Při tom se souhlasně zjišťuje, že československé nařízení z 13.
prosince 1923, č. 236 Sb. z. a n. a rakouské nařízení z 30. listopadu
1923, Sp. z. č. 605, vztahují se také na závazky uvedené v oddílu II.,
článek 7 lit. b) až g).
(3) Obě Vysoké smluvní strany mají na vůli, aby po vzájemné dohodě
zákazy již trvající pozměnily, zrušily nebo nové zákazy vydaly.
Čl.48
Jakmile tato úmluva nabude účinnosti, pozbývají, pokud jde o závazky
uvedené v oddílu IV., působnosti dosud platné zákazy platební, procesní
a exekuční.
Čl.49
Doba, po kterou některý závazek nemůže být soudně uplatňován, zvláště
doba až do zjištění, že nejde o závazek, na který se vztahuje oddíl I.
nebo II. této úmluvy, nezapočítává se do lhůt promlčecích, do zákonných
lhůt ku podání žaloby, ani do jiných lhůt, jejichž zmeškání má po
zákonu v zápětí právní újmu.
Tato úmluva bude ratifikována co nejdříve a nabude účinnosti po výměně
ratifikačních listin.
Výměna listin ratifikačních stane se ve Vídni.
Na doklad toho podepsali svrchu jmenovaní zmocněnci tuto úmluvu.
Dáno v Praze dne 18. června 1924 v československé a německé řeči,
kteréžto oba texty jsou stejně autentické, ve dvou prvopisech, z nichž
jeden se předává vládě československé a druhý vládě rakouské.
Za Československou republiku:
Dr. Bohumil Vlasák v. r.
Za Rakouskou republiku:
Dr. Schönberger v. r.
Příl.1
Závěrečný zápis k úmluvě mezi Československou republikou a republikou
Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách
Při podpisu úmluvy o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách,
která dnešního dne byla sjednána, zjišťuje se, že dosaženo bylo úplné
shody v těchto věcech:
1. Soukromoprávní pohledávky proti bývalému c. k. nebo c. a k. eráru,
jež vznikly ze správní činnosti bývalých c. k. a c. a k. úřadů a
ústavů, nejsou předmětem této úmluvy.
2. Ustanovení článku 42 použít jest výjimečně také na hypoteční
pohledávky Všeobecného penzijního ústavu pro zaměstnance v likvidaci ve
Vídni proti léčebnému ústavu "Radium" akciové společnosti v Jáchymově
(penízem K 1,188.961 25 k 31. prosinci 1922) a proti akciové
společnosti "Helenenhof-Imperial-Hotel" v Karlových Varech (penízem K
2,200 060 09 k 31. prosinci 1922), které úmluvou o Všeobecném penzijním
ústavu pro zaměstnance ze dne 29. března 1924 přešly na československou
vládu, takže tyto pohledávky mají být dlužníky zaplaceny v korunách
československých, i když by dlužníci dne 26. února 1919 byli měli
bydliště (sídlo) v Rakousku. Totéž platí také o hypoteční pohledávce
Kotvy, všeobecné pojišťovací akciové společnosti ve Vídni proti akciové
společnosti "Helenenhof-Imperial-Hotel" v Karlových Varech.
3. Rakouská vláda prohlašuje, že hodlá provést s urychlením předání
depozit okresních soudů ve Cmuntu, Skřemelici a Valčicích (Poysdorf),
které dle článku I depozitní úmluvy (českosl. Sb. z. a n. č. 513 a rak.
St. z. č. 391, obojí z roku 1920) mají být vydány, takže toto předání
do 30 dnů po účinnosti této úmluvy bude skončeno.
4. Obě zúčtovací místa upraví placení peněz, jímž povinni jsou
dlužníci, v ten způsob, že se jim dostane výhod podle §§ 469 a 470
všeobecného občanského zákoníka v úpravě třetí dílčí novely, 3. oddíl,
6. titul, §§ 33 a 35 a jinakých ustanovení tohoto titulu.
Tento závěrečný zápis nabývá platnosti zároveň se shora uvedenou
úmluvou.
V Praze dne 18. června 1924
Za republiku Československou:
Dr. Bohumil Vlasák v. r.
Za republiku Rakouskou:
Dr. Schönberger v. r.
Příl.2
Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o
vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů penzijního pojištění
Vysoké smluvní strany prodchnuty přáním sjednat podle článku 45 úmluvy
ze dne 18. června 1924, o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách,
zvláštní úmluvu o vzájemných pohledávkách z penzijního pojištění,
týkajících se nositelů penzijního pojištění, kteří měli před úpravou
hranic podle článku 27 mírové smlouvy Saint-Germainské pojištěnce jak v
Československé republice, tak i v republice Rakouské, se kterými však
se nenakládá podle ustanovení článku 275 této mírové smlouvy, jmenovaly
svými zmocněnci, a to:
Prezident Československé republiky:
pana Dra Bohumila Vlasáka,
zplnomocněného ministra, odborového přednostu ministerstva
financí,
Spolkový prezident republiky Rakouské:
pana Dra Roberta Kerbera,
ministerského radu spolkového ministerstva
pro sociální správu,
kteří vyměnivše své plné moci, jež shledány v dobré a řádné formě,
dohodli se takto:
Oddíl I
Čl.1
(1) Nositelé penzijního pojištění, kteří před úpravou hranic podle
článku 27 mírové smlouvy Saint-Germainské měli pojištěnce jak v
republice Československé, tak i v republice Rakouské, kteří se však
neposuzují podle článku 275 této mírové smlouvy, jsou povinni převést
onen díl pojistné podstaty, který nepřipadá na území státu, jehož
dozoru podle svého sídla v den 18. června 1924 podléhají, s platností
od 1. ledna 1919 (rozhodný den) na nositele pojištění druhého státu
příslušného podle jeho vnitřního opatření. Za nositele penzijního
pojištění v tomto smyslu považují se náhradní ústavy podle § 65 zákona
o penzijním pojištění ve znění cís. nařízení ze dne 25. června 1914, č.
138 ř. z. (v dalším krátce jako p. z. označovaný), které měly dne 31.
prosince 1918 své sídlo na území Československé republiky, jakož i
nositelé zaopatřovacích nároků ze smluvního poměru se zaměstnavatelem
podle § 66 p. z. Z této úpravy se vyjímá Penzijní ústav průmyslu
cukrovarnického v Praze, o němž jsou v dodatku obsažena ustanovení
zvláštní.
(2) Za pojistnou podstatu nositele pojištění v určitém státním území je
pokládat pojistné břímě vzniklé na tomto území až do rozhodného dne, a
to:
a) až do této doby získané čáky a nároky těch povinných pojištěnců,
jichž poslední služební místo směrodatné pro pojistnou příslušnost bylo
před rozhodným dnem na území tohoto státu, jakož i až do tohoto dne
nabyté čáky a nároky dobrovolných pojištěnců, jichž bydliště bylo v
posledním měsíci příspěvkovém před rozhodným dnem na území tohoto
státu;
b) nároky rodinných příslušníků pojištěnců uvedených v lit. a).
Čl.2
(1) Povinnost nést zákonné pojistné břímě vzešlé až do rozhodného dne
na území druhého státu, tj. břímě, které se rovná dávkám pojištěným v
stejném případě u Všeobecného penzijního ústavu (zákonným dávkám,
článek 4), přechází s účinností od rozhodného dne na přejímacího
nositele pojištění, přičemž se dosavadní nositel pojištění břemene toho
zprošťuje.
(2) Pokud úhrnné pojistné břímě převyšuje zákonné dávky, platí toto:
a) Byla-li již o převzetí dosud pojištěných vyšších dávek sjednána
dohoda, a to v případě náhradního pojištění podle §§ 65 a 66 lit. a) p.
z. mezi dosavadním nositelem pojištění a pojištěncem, v případě pak
náhradního pojištění podle § 66 lit. b) p. z. za souhlasu pojištěncova
mezi dosavadním nositelem pojištění (zaměstnavatelem, který sjednal
náhradní smlouvy) a zaměstnavatelem, v jehož službách byl pojištěnec
dne 18. června 1924 anebo bezprostředně před pojistným případem dříve
nastalým, zůstává tato úprava nedotčena.
b) Nebyla-li takováto dohoda mezi zúčastněnými stranami ještě sjednána,
anebo nedojde-li k ní do 6 měsíců po dni, kdy tato úmluva se stane
účinnou, náležejí předanému pojištěnci a důchodci od dosavadního
nositele pojištění v československé měně příspěvky, které převyšují
příspěvky, jež by naň byly připadaly, kdyby byl pojištěn u Všeobecného
penzijního ústavu. Nárok na vydání těchto příspěvků jest uplatňovat u
dosavadního nositele pojištění do 18 měsíců po bezvýsledném uplynutí
šestiměsíční lhůty, jinak zanikne jakýkoli nárok z vyššího pojištění.
Čl.3
Pojistné břímě nebude předáno, vstoupil-li pojištěnec nejdéle do 18.
června 1924 v onom státním území, ve kterém dosavadní nositel pojištění
má svoje sídlo, do zaměstnání pojistně povinného.
Čl.4
(1) Při provádění této úmluvy jest povinným pojištěncům na roveň stavět
osoby skutečně pojištěné.
(2) Za zákonné dávky jest považovati jen ony, které vznikly ze skutečně
získaných příspěvkových dob a z takových zakoupených let služebních, za
něž byla zákupní částka (§ 31 p. z.) složena po 1. lednu 1909.
(3) Pro výměru zákonných dávek jsou směrodatná pojistná data, která
byla v přihlašovacím řízení (článek 13) oběma odúčtovacími místy
uznána.
Oddíl II
Čl.5
Pokračování v pojištění u dosavadního nositele pojištění i po rozhodném
dnu považuje se za pojištění k věrné ruce na účet přejímajícího
nositele pojištění, pokud pojištění u tohoto nebylo beztak již
provedeno. Rozdíl mezi prémiemi vybranými po rozhodném dnu se 4% úroky
ode dne jich splatnosti a mezi skutečně vyplacenými pojistnými dávkami
a vrácenými pojistnými prémiemi jest aktivním, pokud se týče pasívním
zůstatkem z pojištění k věrné ruce. Při výpočtu prémiové částky
nepřihlíží se k penízi, který převyšuje pevné prémie (§ 33 p. z.).
Pokud nebyla sjednána jiná dohoda podle článku 2 odstavce 2, vrátí se
pojištěnci jeho příspěvky převyšující příspěvky zákonné.
Čl.6
Pro zúčtování věrné ruky je platby učiněné před 26. únorem 1919
zúčtovat v československé měně; platby učiněné po tomto dni v
rakouských korunách je započítat při zjištění zůstatku podle klíče 2
000 : 1.
Oddíl III
Čl.7
Vzájemné závazky z převodu pojistné podstaty (oddíl I) a ze zúčtování
věrné ruky (oddíl II) splní se prostřednictvím odúčtovacích míst pro
penzijní pojišťování, která zřídí ministerstvo sociální péče v Praze a
spolkové ministerstvo pro sociální správu ve Vídni (československé,
pokud se týče rakouské odúčtovací místo).
Čl.8
(1) Českoslovenští nositelé pojištění odvedou svému odúčtovacímu místu
v československé měně prémiové rezervy a úhradové kapitály,
odpovídající předanému pojistnému břemenu obmezenému na zákonné dávky,
podle stavu ze dne 31. prosince 1918 se 4% úroky od 1. ledna 1923 do
dne placení, zvětšené nebo zmenšené o zůstatek z vyúčtování věrné ruky.
U náhradních ústavů odpadá však povinnost odvést prémiové rezervy pro
pojištěnce, kteří v republice Rakouské v době mezi rozhodným dnem a 30.
červnem 1920 ani nebyli v zaměstnání pojistně povinném, ani nebyli
skutečně pojištěni, ani neměli nároku na důchod.
(2) Náhradní ústavy, které podle své bilance ke dni 31. prosince 1918
měly ukládací hodnoty pevně zúročitelné nyní v rakouských korunách,
mohou - vydavše tyto ukládací hodnoty a úroky mezi tím napadlé svému
odúčtovacímu místu - zmenšit částku, kterou mají platit, o kurzovní
(odhadní) cenu, kterou tyto ukládací hodnoty měly dne 31. prosince 1918
na vídeňské burze; nejsou-li však již tyto ukládací hodnoty v jejich
držení, mohou zmenšit uvedenou částku o rozdíl této kurzovní (odhadní)
ceny a knihovně vykázaného výtěžku za ně. Dále mohou zmenšit částku,
již mají platit, o peníz, o který převyšuje nebo by převyšovala v
bilanci z 31. prosince 1918 vykázaná a 26. února 1919 ještě váznoucí
nominální hodnota pohledávek ze vkladů u dřívější c. k. poštovní
spořitelny a u rakouských úvěrních ústavů, jakož i ze zápůjček
hypotekárním dlužníkům, kteří měli 26. února 1919 svoje sídlo v
Rakousku, kvotu, vyplývající pro ně z úmluvy sjednané 6. dubna 1922 v
Římě o poštovní spořitelně vídeňské, pokud se týče podle článku 16
úmluvy z 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských
korunách.
(3) U pojišťoven, které podle § 66 lit. a) p. z. byly oprávněny k
uzavírání náhradních smluv a jež v ostatním buďtež postaveny na roveň
náhradním ústavům, jest při zmenšení podle odstavce 2 přihlížet pouze k
částce prémiových rezerv a úhradových kapitálů osob náhradně
pojištěných, která je úměrnou úhrnným rezervám ústavu.
(4) Částky, které mají českoslovenští nositelé pojištění spolu s
Penzijním ústavem průmyslu cukrovarnického v Praze zaplatit
československému odúčtovacímu místu, činí československý konečný
zůstatek. Úroky, jež se platí z prémiových rezerv a úhradových
kapitálů, nevčítají se do konečného zůstatku.
Čl.9
(1) Prémiové rezervy a úhradové kapitály, které odpovídají pojistnému
břemenu předanému rakouskými nositeli pojištění československým
nositelům pojištění, obmezenému na zákonné dávky, podle stavu ze dne
31. prosince 1918, se 4% úroky za dobu od 1. ledna 1919 do 30. června
1924, zvětšené nebo zmenšené o zůstatek z vyúčtování věrné ruky, činí
rakouský konečný zůstatek; rozdíl, o který by rakouský konečný zůstatek
převyšoval československý konečný zůstatek, je konečná částka.
(2) Rakouské odúčtovací místo poukáže československému odúčtovacímu
místu konečnou částku se 4 1/8% za dobu od 1. července 1924 až do dne
zaplacení v československé měně, a to peníz až do 4 milionů korun do
měsíce po zjištění konečné částky a po jedné třetině případného zbytku
nejdéle o rok později. Pro dobu od 1. července 1925 až do dne platby
zvyšuje se úroková míra na 4 1/2 %. Naopak československé odúčtovací
místo odevzdá ve Vídni rakouskému odúčtovacímu místu do měsíce po
zjištění konečné částky přijaté ukládací hodnoty, nyní v rakouských
korunách pevně zúročitelné, s dospělými úroky.
(3) Bude-li československý konečný zůstatek větší než zůstatek
rakouský, nedoplatí se Rakousku ničeho.
Čl.10
(1) Rakouští nositelé pojištění odvedou svému odúčtovacímu místu částku
tímto místem jim předepsanou se 4 1/2% úroky za dobu od 1. července
1924 až do dne placení.
(2) Úhrn předepsaných částek musí se rovnat úhrnu těchto částek:
a) konečné částky podle článku 9 odstavce 1,
b) náhrady stanovené spolkovým ministerstvem pro sociální správu ve
Vídni rakouským nositelům pojištění za pojistné břímě převzaté od
československých nositelů pojištění,
c) přirážky k úhradě správních nákladů odúčtovacího místa, jejíž výši
stanoví spolkové ministerstvo pro sociální správu.
(3) Částku, kterou jest podle odstavce 1 a 2 předepsat rakouským
nositelům pojištění, určí podle volného uvážení rakouské odúčtovací
místo podle pokynů, které vydá spolkové ministerstvo pro sociální
správu ve Vídni v dohodě se zúčastněnými spolkovými ministerstvy,
přihlížejíc k předanému pojistnému břemenu, k výsledku vyúčtování věrné
ruky a k hospodářské síle. Částku tu jest zapravit do měsíce po jejím
předepsání. Za zapravení předepsaných částek ručí zúčastnění nositelé
pojištění rukou společnou a nerozdílnou.
Čl.11
(1) S částkami již převedenými, jakož i s částkami, které proti této
úmluvě, byť i na základě rozhodnutí byly vybrány, jest nakládati tak,
aby všechny platby byly propočítány na podkladě 4% úrokové míry k
rozhodnému dnu.
(2) Předchozí ustanovení nevztahují se na zaměstnavatele sjednavší
náhradní smlouvy, pokud převedli svou pojistnou podstatu již před 18.
červnem 1924 na nositele pojištění, příslušného podle předchozí úpravy,
ani na československé náhradní ústavy, pokud svou rakouskou pojistnou
podstatu převedly před tímto dnem na příslušného rakouského nositele
pojištění, byly-li tyto částky bez výhrady zaplaceny, po případě
přijaty.
(3) Totéž platí pro rakouské zaměstnavatele sjednavší náhradní smlouvy,
jimž ministerstvo sociální péče v Praze před tímto dnem udělilo alespoň
zásadní povolení ke zřízení náhradního ústavu pro osoby zaměstnané na
území republiky Československé.
Čl.12
(1) Každý stát nese náklady odúčtovacího místa, jež podle článku 7
zřídí.
(2) Československému odúčtovacímu místu náleží k úhradě jeho správních
výloh:
a) od Všeobecného penzijního ústavu v Praze 5 % z rakouského konečného
zůstatku z vyúčtování věrné ruky,
b) od rakouského odúčtovacího místa 5 % z československého konečného
zůstatku z vyúčtování věrné ruky.
(3) Úhradu nákladů československého odúčtovacího místa těmito příspěvky
neuhrazených předepíše ministerstvo sociální péče v Praze zúčastněným
náhradním ústavům a jim na roveň staveným pojišťovacím ústavům podle
prémiových rezerv a úhradových kapitálů od nich převedených (článek 8
odst. 1).
Oddíl IV
Čl.13
(1) Za účelem zjištění oboustranných konečných zůstatků zavede se
přihlašovací řízení. Bližší ustanovení vydají po vzájemné dohodě obě
odúčtovací místa. Lhůtu k přihlášce je stanovit aspoň 3 měsíce, nesmí
však být delší 6 měsíců. Vysoké smluvní strany vydají trestní
ustanovení o přihláškách opožděných nebo nesprávných; kromě toho vybéře
příslušné odúčtovací místo od povinného nositele pojištění 10 % částky,
o jejíž zatajení se pokusil, ve prospěch druhého odúčtovacího místa.
Částky tyto nevčítají se do konečných zůstatků.
(2) Spory mezi zúčastněnými stranami a jejich odúčtovacími místy
rozhoduje příslušné ministerstvo, spory mezi oběma odúčtovacími místy
pak rozhodčí soudy obdobně, jak stanoví oddíl VII a VIII zmíněné úmluvy
ze dne 18. června 1924.
Čl.14
Pro přihlašovací a vymáhací řízení platí obdobně tyto předpisy zmíněné
úmluvy z 18. června 1924, při čemž za zúčtovací místa tam ustanovená
nastupují odúčtovací místa, zřízená podle článku 7.
1. Články 2 až 4, 6 a 9 s tím, že místo "26. února 1919" nastupuje "31.
prosinec 1918",
2. Článek 28 (odst. 1 až 4), 30 (odst. 1 až 3, 5 až 8), 31, 32, 34, 35
a 46.
Čl.15
Doba ode dne 1. ledna 1919 až do dne, kdy tato úmluva se stane účinnou,
nepočítá se do lhůt, jež v penzijním zákonu jsou stanoveny pro
zachování nároků pojistných, pro uplatnění nároků na vrácení prémií,
pro zaplacení uznávacích poplatků a pro promlčení prémiových
pohledávek.
Čl.16
Převody prémiových rezerv z přestupů jednotlivců před rozhodným dnem
považují se za vzájemně provedené.
Čl.17
(1) Rakouská vláda vydá u ní dosud uschované kauce zaměstnavatelů
sjednavších náhradní smlouvy, kteří 31. prosince 1918 měli své řádné
bydliště (sídlo) na území republiky Československé nebo do tohoto území
do 18. června 1924 přesídlili, vládě československé, devinkulované a
neoznačené, a pokud půjde o válečné půjčky, s označením "Republikou
Rakouskou nepřevzato", a dá povolení k vývozu bez útrat.
(2) Totéž platí o kaucích zaměstnavatelů sjednavších náhradní smlouvy,
kteří měli 31. prosince 1918 své řádné bydliště (sídlo) jak na území
republiky Československé, tak na území republiky Rakouské, s tím, že se
vydá pouze část kaucí, úměrná pojistné podstatě vypadající na
Československou republiku.
(3) Kauce zaměstnavatelů sjednavších náhradní smlouvy, kteří jak 31.
prosince 1918, tak ještě i 18. června 1924 měli své řádné bydliště
(sídlo) na území Rakouské republiky, zůstanou vládě rakouské.
Tato úmluva bude pokud možno brzo ratifikována a vstoupí v platnost
výměnou ratifikačních listin.
Ratifikační listiny vymění se ve Vídni.
Na doklad toho podepsali svrchu jmenovaní zmocněnci tuto úmluvu.
Dáno v Praze dne 12. července 1924 v československé a německé řeči,
kteréžto oba texty jsou stejně autentické, ve dvou prvopisech, z nichž
jeden se předává vládě československé a druhý vládě rakouské.
Za Československou republiku:
Dr. Bohumil Vlasák v. r.
Za Rakouskou republiku:
Dr. Kerber v. r.
Příl.3
Dodatek
1. Penzijní ústav průmyslu cukrovarnického v Praze zůstává příslušným
nositelem pojištění:
a) pro osoby zaměstnané na území republiky Rakouské, které byly již 31.
prosince 1918 řádnými členy ústavu a za které byl zaplacen sanační
příspěvek;
b) pro důchodce, kteří před nastalým pojistným případem byli naposled
zaměstnáni na území republiky Rakouské a u nichž pojistný případ nastal
před 1. lednem 1919;
c) pro rodinné příslušníky osob v lit. a) a b) uvedených.
Tyto osoby staví se na roveň osobám, bydlícím v Československé
republice s tím, že při přestupu k jinému nositeli pojištění nežli k
československému odpadá pro tyto osoby převodní povinnost ústavu a
přísluší jim jen zachování jejich dosavadních nároků placením
uznávacího poplatku neb dobrovolné pokračování v pojištění u ústavu
anebo nárok na vrácení prémií.
Ostatní řádní členové, po případě důchodci ústavu, kteří jsou
zaměstnáni na území republiky Rakouské, anebo tam byli naposled
zaměstnáni před tím, než nastal pojistný případ, stanou se dnem 1.
ledna 1919 pojistně příslušnými k Penzijnímu ústavu pro zaměstnance ve
Vídni, při čemž se Penzijní ústav průmyslu cukrovarnického zprošťuje
všech svých závazků oproti těmto dřívějším členům.
2. Příspěvky, které byly za osoby uvedené v posledním odstavci bodu 1 a
za osoby přistouplé k ústavu po 1. lednu 1919 po tomto dnu vybrány, se
4% úroky ode dne jich splatnosti, jakož i po tomto dnu skutečně
vyplacené pojistné dávky a vrácené prémie se vzájemně zúčtují. 40 %
prémiových rezerv oněch řádných členů, po případě důchodců, kteří se
stali dnem 1. ledna 1919 pojistně příslušnými k Penzijnímu ústavu ve
Vídni, se 4% úroky za dobu od 1. ledna 1923 do dne zaplacení, jakož i
zůstatek z hořejšího vyúčtování, odvedou se v československé měně
československému odúčtovacímu místu.
3. Drahotní přídavky k důchodům, doplatí se rakouským důchodcům ústavu
za dobu od 1. ledna 1924.
4. Na rakouské přispívající členy připadají od 1. ledna 1925 stejné
prémiové přirážky k úhradě drahotních přídavků jako na přispívající
členy československé.
5. Členství rakouských přispívajících členů u Penzijního ústavu zaniká,
jakmile přestanou být členy Asekuračního spolku československého
průmyslu cukrovarnického. V tomto případě není přípustno dobrovolné
pokračování v pojištění.
6. Spory mezi ústavem a rakouskými členy, které je řešit cestou
administrativní, rozhodují ve vzájemné dohodě oba nejvyšší správní
úřady.
Za Československou republiku:
Dr. Bohumil Vlasák v. r.
Prozkoumavše tyto Úmluvy, Závěrečný zápis a Dodatek a vědouce, že
Národní shromáždění republiky Československé s nimi souhlasí,
schvalujeme a potvrzujeme je.
Tomu na svědomí jsme tento list podepsali a k němu pečeť republiky
Československé přitisknouti dali.
Na hradě Pražském dne 3. března léta tisícího devítistého dvacátého
šestého.
Prezident republiky Československé:
T. G. Masaryk v. r.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš v. r.
Vyhlašuje se s tím, že ratifikační listiny byly vyměněny dne 22. března
1926 ve Vídni a že tímto dnem nabývají úmluvy platnosti.
Dr. Beneš v. r.
