151/2009 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2009 v plénu ve složení Stanislav
Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří
Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická mimo
ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 7. dubna 2009 ve věci
návrhu Krajského soudu v Plzni na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 písm.
a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský
zákon), ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 167/2004 Sb., bylo v
rozporu s čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 21. listopadu 2008 doručen návrh Krajského
soudu v Plzni na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění
pozdějších předpisů.
Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí
rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava") a § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru,
že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších
předpisů, jehož má být při řešení věci sp. zn. 30 Ca 98/2008 použito,
je v rozporu s čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
V uvedené věci sp. zn. 30 Ca 98/2008 je Krajským soudem v Plzni
rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zrušení
živnostenského oprávnění podle § 58 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 6
odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) živnostenského zákona. Dle zjištění
správního orgánu byl žalobce v řízení před krajským soudem rozsudkem
Zemského soudu ve Stuttgartu, Spolková republika Německo, ze dne 22.
října 1998 sp. zn. 4 KLs 230 Js 8137/98 odsouzen pro trestné činy
nedovoleného dovozu omamných látek v nikoli malém množství a
nedovoleného obchodování s omamnými látkami v nikoli malém množství
podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 č. 1, § 29a odst. 1 č. 2, § 30 odst. 1
č. 4 zákona o drogách, § 25 odst. 2, § 53 trestního zákoníku Spolkové
republiky Německo k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let,
čili byl odsouzen za skutek, který vykazuje znaky trestného činu i
podle právního řádu České republiky, a to trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
trestního zákona. V řízení před soudem žalovaný správní orgán poukázal
na nepřípustnost správní úvahy při aplikaci ustanovení § 6 odst. 1
písm. c) a odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, jež ji v případech
odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nejméně jednoho
roku za úmyslné jednání nepřipouští. Žalobce naproti tomu argumentoval
porušením čl. 3 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny a zpochybnil
přijatelnost podmínky bezúhonnosti pro výkon všech živností, když ji
Ústavní soud označil za nepřiměřenou pro podnikání v zemědělství [nález
sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20.6.2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006
Sb.)^*].
Ztotožňuje se s obsahem ústavněprávní argumentace žalobce, obecný soud
přerušil v dané věci řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na
zrušení předmětného zákonného ustanovení. Důvodem tohoto návrhu je
tvrzený rozpor mezi zákonným vymezením bezúhonnosti dle § 6 odst. 2
písm. a) živnostenského zákona a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 26
odst. 1 Listiny.
V odůvodnění svého návrhu soud poukazuje na původní znění § 6 odst. 2
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
dle kterého „za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten,
kdo byl pravomocně odsouzen: a) pro trestný čin, jehož skutková
podstata souvisí s předmětem podnikání, b) pro jiný trestný čin
spáchaný úmyslně, jestliže vzhledem k povaze živnosti a osobě
podnikatele je obava, že se dopustí stejného nebo podobného činu při
provozování živnosti.“ Dle jeho přesvědčení tato zákonná dikce byla v
souladu s Listinou, jelikož „šetřila jejich podstatu a smysl“ (čl. 4
odst. 4 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny) - omezení práva podnikat
bylo důsledně vázáno na činnosti, které souvisely s trestnou činností,
a to vycházejíc z odůvodnitelného zájmu společnosti na tom, aby alespoň
po určitou dobu byla odsouzená osoba zbavena možnosti provádět aktivity
v oblasti, v níž porušila zájmy chráněné trestním zákonem. Navzdory
uvedenému konstatování krajský soud upozorňuje na možný rozpor možnosti
správního orgánu rozhodnout o zrušení živnostenského oprávnění v
situaci, kdy obecný soud rozhodující o vině a trestu za určité jednání
neuložil trest zákazu činnosti (a to s poukazem na možný rozpor s čl.
40 odst. 1 Listiny).
Navrhovatel dále poukazuje na zásadní změnu živnostenského zákona,
provedenou zákonem č. 356/1999 Sb. s účinností dnem 1. března 2000, jež
obsahovala i nové znění § 6 odst. 2 písm. a), dle něhož za bezúhonného
se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslně spáchaný
trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň
jednoho roku, přičemž po obsahové stránce je tato úprava shodná s
úpravou současnou, jelikož následnými novelami došlo k ryze formálním
formulačním změnám (zákon č. 167/2004 Sb., zákon č. 130/2008 Sb.). K
účelům této zásadní změny krajský soud odkazuje na důvodovou zprávu k
návrhu zákona, posléze přijatého pod č. 356/1999 Sb., dle které tímto
účelem je „upřesnit stávající nedostatečná a nejednoznačná kritéria,
která posuzování bezúhonnosti úzce vázala na souvislost mezi skutkovou
podstatou trestného činu a předmětem podnikání nebo na existenci obavy
z opakování trestné činnosti při provozování živnosti“, a dále dle níž
je takto postupováno „s ohledem na současnou obvyklou úpravu
bezúhonnosti v českém právním řádu“, přičemž „podle dosavadní právní
úpravy se bezúhonnost posuzuje podle souvislosti skutkové podstaty
trestného činu a konkrétního předmětu podnikání, eventuálně podle obavy
z opakování trestné činnosti při provozování živností, což neumožňuje
omezit podnikání těch osob, které se dopouštějí trestné činnosti obecně
související s podnikáním“. V důvodové zprávě bylo konečně vytýkáno
předchozí úpravě, že „umožňovala v rámci správní úvahy úřadu příliš
subjektivní hodnocení“.
Krajský soud vůči takto zformulovaným důvodům napadené zákonné úpravy
namítá, že předchozí právní úprava nebyla nikterak nedostatečná nebo
nejednoznačná, a zároveň poukazuje na skutečnost, že obdobnou úpravu
obsahuje např. trestní zákon při ukládání trestu zákazu činnosti, pokud
jde o souvislost trestného činu s konkrétní činností. Odmítá
argumentaci v důvodové zprávě k návrhu stávající dikce napadeného
zákonného ustanovení a tvrdí, že tomu bylo právě naopak, že totiž
předchozí úprava umožňovala respektovat specifika toho kterého
konkrétního a jedinečného případu. Současně upozorňuje na možnosti
metodického vedení správních úřadů při aplikaci § 6 živnostenského
zákona. Zvolený legislativní prostředek považuje proto navrhovatel za
nepřiměřený ve vztahu k dosažení zamýšleného účelu. Zdůrazňuje, že
napadená zákonná úprava nepřihlíží k osobě konkrétního odsouzeného, k
druhu podnikatelské činnosti, účelu trestu, působení na odsouzeného po
propuštění z výkonu trestu, k nutnosti jeho začlenění do běžného
občanského života. Nadto upozorňuje i na případný rozpor předmětného
zákonného ustanovení s čl. 40 Listiny.
Ze všech takto vyložených důvodů navrhuje Krajský soud v Plzni
ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro
rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny zrušit, a to dnem
vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne
5. ledna 2009, se předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky Ing. Miloslav Vlček omezuje toliko na rekapitulaci dat a
procedurálních fází přijetí zákona č. 455/1991 Sb., jakož i zákona č.
356/1999 Sb. Jakkoli lze jistě obecně uvítat lakonický způsob
vyjadřování, při absenci jakékoli zmínky o intencích zákonodárce
plynoucích z průvodních dokumentů přijímání zákona se vnucuje otázka
smyslu a účelu vyjádření účastníka řízení k předmětnému návrhu.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České
republiky. Úvodem svého vyjádření, doručeného Ústavnímu soudu dne 29.
prosince 2008, jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka rekapituluje
legislativní vývoj úpravy ustanovení § 6 odst. 2 písm. a)
živnostenského zákona, tj. počínaje přijetím zákona č. 455/1991 Sb.,
přes přijetí zákonů č. 356/1999 Sb., č. 167/2004 Sb., až po přijetí
zákona č. 130/2008 Sb., přičemž vyslovuje pochybnost, lze-li z
navrhovaného petitu jednoznačně dovodit, jaké znění živnostenského
zákona je navrhováno zrušit, neboť ke zrušení navrhovaná dikce § 6
odst. 2 písm. a) živnostenského zákona je označena „ve znění pozdějších
předpisů“.
V dalším se ve vyjádření uvádí, že ze stenozáznamu z projednávání
senátního tisku č. 356/1999 návrhu zákona, kterým se mění zákon č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), vyplývá,
že na plénu Senátu byla bezúhonnost zmíněna ve zprávě ministra průmyslu
a obchodu jako předkladatele tohoto návrhu zákona, který uvedl, že se
jedná „o zpřísnění všeobecných podmínek k provozování živnosti,
omezující podnikání osob odsouzených pro závažné trestné činy nebo
majících daňové nedoplatky“. Dále ve společné zpravodajské zprávě,
kterou přednesl zpravodaj výboru pro hospodářství, zemědělství a
dopravu, tento kromě jiného uvedl, že „cílem bylo zejména nově vymezit
podmínky pro vstup do podnikání u fyzických i právnických osob a
rozšířit dosud stanovenou podmínku beztrestnosti o neodsouzení za
úmyslný trestný čin, za který byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody delší než jeden rok, nebo o trestný čin, jehož skutková
podstata souvisí s podnikáním“. Předseda Senátu v této souvislosti
připomíná, že při projednávání návrhu zákona v jednotlivých výborech
ani na plénu Senátu nezazněly pochybnosti o souladu úpravy všeobecných
podmínek provozování živností s relevantními ustanoveními Listiny, a
konstatuje, že shodně s usneseními výborů i plénum Senátu dne 9.
prosince 1999 na své 12. schůzi přijalo usnesení (č. 232), jímž návrh
zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou schválilo.
Další návrh zákona, kterým se měnil zákon č. 455/1991 Sb., byl Senátem
projednáván jako senátní tisk č. 2004/292, přičemž dle účastníka řízení
z proběhlé rozpravy v jednotlivých výborech a na plénu Senátu
nevyplývá, že by některý ze senátorů považoval navrženou úpravu
týkající se bezúhonnosti za odporující Listině (plénum Senátu pak na
své 14. schůzi dne 25. března 2004 usnesením č. 364 návrh zákona ve
znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou schválilo). Shodné konstatování
platí dle něj i pro projednávání posledního návrhu zákona, kterým se
měnil zákon č. 455/1991 Sb. (tisk č. 211/2008), přičemž návrh byl
plénem Senátu na jeho 12. schůzi dne 20. března 2008 usnesením č. 333
ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou schválen.
III.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k
tomu, že jak navrhovatel ve svém návrhu ze dne 18. listopadu 2008, tak
i účastníci řízení v přípise předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky ze dne 1. dubna 2009 a předsedy Senátu Parlamentu České
republiky ze dne 31. března 2009, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od
jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v
předmětné věci upuštěno.
IV.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona
byl podán Krajským soudem v Plzni dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 30 Ca 98/2008 se žalobce žalobou domáhá zrušení rozhodnutí
žalovaného správního orgánu, takto Krajského úřadu Plzeňského kraje,
krajského živnostenského úřadu, ze dne 26. června 2008 č. j.
VVŽÚ/5727/08, kterým bylo jeho odvolání proti rozhodnutí Městského
úřadu v Domažlicích ze dne 17. dubna 2008 č. j.
OŽ-6414/2007-11356/2008/See, o zrušení živnostenského oprávnění podle §
58 odst. 1 písm. a) s přihlédnutím k § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2
písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), zamítnuto a prvoinstanční správní rozhodnutí
potvrzeno.
Krajský soud v Plzni, poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací
činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dospěl k závěru, že
ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, jehož má být při
řešení věci sp. zn. 30 Ca 98/2008 použito, je v rozporu s čl. 4 odst. 4
a čl. 26 odst. 1 Listiny, kmenové řízení dle § 48 odst. 1 písm. a) s.
ř. s. usnesením ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 30 Ca 98/2008-19
přerušil a Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem.
Smyslem konkrétní kontroly norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy je soudní
kontrola ústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož
má být obecným soudem použito při projednání a rozhodnutí určité
konkrétní věci. Tím je rovněž vymezen prostor obecného soudu pro postup
dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jenž je omezen toliko a výlučně na v dané
věci relevantní hmotné a procesní právo. Procesní podmínkou aktivní
legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tudíž taková pozice
zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je
navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci
ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.
Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze na straně
navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro
řízení o kontrole norem.
V.
Petit návrhu, dikce napadeného právního předpisu a posouzení důvodnosti
odmítnutí návrhu dle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Dle petitu návrhu se Krajský soud v Plzni domáhá, aby Ústavní soud
nálezem „ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (živnostenský zákon)“, zrušil.
Dikce § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, platná a účinná do
30. června 2008, čili do nabytí účinnosti zákona č. 130/2008 Sb., tj.
zákona č. 455/1991 Sb., ve znění zákona č. 167/2004 Sb., byla
následující: „Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten,
kdo byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro
trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými
trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání nejméně jednoho roku.“. Čl. I bod 16 zákona č. 167/2004 Sb.
totiž stanovil: „V § 6 odst. 2 písmeno a) zní: ,a) k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již
samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,‘.“
Dikce předmětného zákonného ustanovení ve znění novely provedené
zákonem č. 130/2008 Sb. (čl. I bod 9) je pak následující: „Za
bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl
pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně
nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, nebo“.
Dle ustanovení § 75 odst. 1 soudního řádu správního při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v
době rozhodování správního orgánu. Z uvedeného plyne, že v obecným
soudem projednávané a rozhodované věci relevantním právem je ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona, ve znění platném a účinném
do 30. června 2008.
V mezidobí bylo tudíž relevantní zákonné ustanovení změněno či zrušeno.
Souhrnně se k dopadu takovéto situace pro řízení o konkrétní kontrole
norem vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne
6.2.2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.). Odkázal v něm předně na
nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10.1.2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001
Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28.3.2006 (N 72/40 SbNU 703;
280/2006 Sb.), dle kterých „dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že
zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té
době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný
zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc
Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Odmítnutí poskytnout obecnému
soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného
zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace
umělého právního vakua, rozhodnutí obecného soudu samotného o
protiústavnosti aplikovaných ustanovení pak kvalifikoval jako postup v
rozporu s Ústavou, a to v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního
soudnictví (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2 Ústavy).“ Jelikož uvedený
postup otevírá prostor pro posuzování dřívějších právních jednání
(případně právních událostí) dle pozdější, avšak již ústavně konformní,
právní úpravy a vykazuje proto znaky pravé retroaktivity, Ústavní soud
jej zásadně omezil na situace připouštějící regulaci pravou
retroaktivitou [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4.2.1997 (N
13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)] a konstatoval, že z principu ochrany důvěry
občanů v právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze
vztáhnout na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do
právní jistoty, resp. nabytých práv, přičemž uvedená teze z pohledu
členění základních práv a svobod s ohledem na jejich možné adresáty
dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem veřejná moc. Pravá
retroaktivita dle Ústavního soudu v případě vyslovení protiústavnosti
již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně
konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci tudíž
nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah
do právní jistoty, resp. nabytých práv. Ústavní soud v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 38/06 rovněž upozornil na skutečnost, že situace odlišná nastává
v případech horizontálního působení základních práv a svobod, na něž ve
vztahu k třetím osobám nutno vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v
právo, právní jistoty, resp. nabytých práv - neomezená aplikace postupu
založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy obsaženou v nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (všechny
viz výše), by tudíž u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor
s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Za jediný možný
případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole
norem u horizontálního působení základních práv a svobod Ústavní soud
akceptoval ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra
Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2, hodnot, podmínky ochrany kterých, a to
i za cenu prolomení zákazu pravé retroaktivity, obsahuje slavná
„Radbruchova formule.“
Pro uvedené nelze než interpretovat předmětný petit ve smyslu „návrhu
na zrušení“ ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona,
platného a účinného do 30. června 2008. Předmětné zákonné ustanovení
upravuje právní vztah, ve kterém adresátem tvrzeného důvodu
protiústavnosti (čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny) je veřejná moc
a nikoli subjekt soukromého práva. Proto jsou v rozhodované věci
splněny podmínky pro řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst.
2 Ústavy ve smyslu právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v
nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 a sp. zn. Pl. ÚS
38/06 (všechny viz výše), a není tudíž dán důvod odmítnutí návrhu dle §
66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Konečně se na tomto místě nabízí i otázka relevance legislativní změny
pro řízení o kontrole norem. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne
31.10.2001 (N 164/24 SbNU 2001; 424/2001 Sb.) Ústavní soud k této
otázce, tj. k dopadu změny zákonného ustanovení v řízení o kontrole
norem pro postup dle § 66 odst. 1 a § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., konstatoval, že změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení
zakládá důvod odmítnutí návrhu, resp. zastavení řízení o kontrole norem
toliko tehdy, je-li pro posouzení ústavnosti tohoto ustanovení
rozhodná. Uvedený právní názor byl následně potvrzen řadou dalších
nálezů Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (viz výše), nález sp.zn.
Pl. ÚS 43/04 ze dne 14.7.2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.), nález
sp.zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4.4.2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.),
sp.zn. Pl. ÚS 38/06 (viz výše)]. Od uvedené je ale odlišná situace, v
níž nedochází ke změně, nýbrž ke zrušení napadeného ustanovení a jeho
nahrazení ustanovením (příp. právním předpisem) novým, a to i v případě
jejich identického znění. Jelikož normativní existence právního
předpisu (platnost) je utvářena jednotou normotvůrcovy vůle a jejího
projevu (publikací předpisu), není u dvou obsahově identických a v čase
po sobě následujících právních předpisů dána i jejich identita
normativní (identita platnosti). Vycházeje z tohoto právního názoru,
Ústavní soud ustanovení § 67 odst. 1 (příp. § 66 odst. 1) zákona č.
182/1993 Sb. v obdobných případech i aplikoval [viz např. usnesení sp.
zn. Pl. ÚS 39/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
V předmětné věci se rovněž jedná o případ odlišný. Novelou
živnostenského řádu, provedenou zákonem č. 130/2008 Sb., nebyla totiž
změněna toliko část ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského
řádu, nýbrž celá jeho předchozí dikce zrušena a nahrazena dikcí novou
(a to jakkoli by i dikce nová z hlediska důvodů posuzování ústavnosti
celého ustanovení neobsahovala relevantní změnu). Z uvedeného plyne
závěr, dle něhož navzdory obsahové totožnosti, v důsledku absence
jednoty normotvůrcovy vůle a jejího projevu, jsou v rozhodované věci
splněny podmínky pro řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst.
2 Ústavy ve smyslu právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v
nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 a sp.zn. Pl. ÚS
38/06 (všechny viz výše), tj. přezkumu ústavnosti ustanovení § 6 odst.
2 písm. a) živnostenského zákona, platného a účinného do 30. června
2008.
VI.
Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu
Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v řízení o kontrole norem povinen
posoudit, zda napadený zákon, jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný
právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v
mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka
řízení bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh
předmětného zákona, tj. zákona č. 167/2004 Sb., kterým se mění zákon č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a některé související zákony, ve 3. čtení na své
27. schůzi dne 24. února 2004 usnesením č. 921, kdy z přítomných 186
poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí vyslovilo 130 poslankyň a
poslanců a 2 byli proti.
Dne 25. března 2004 návrh zákona projednalo na své 14. schůzi čtvrtého
funkčního období plénum Senátu a usnesením č. 367 schválilo návrh
zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V hlasování č. 39
bylo 40 ze 62 přítomných senátorů pro návrh, 22 se zdrželo hlasování.
Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod
č. 167/2004 Sb. řádně vyhlášen v částce 57 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 16. dubna 2004, a dle čl. X nabyl účinnosti dnem vstupu
smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost, tj.
dnem 1. května 2004.
VII.
Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem
Obsahovou změnu vymezení pojmu bezúhonnosti spácháním úmyslného
trestného činu, proti níž brojí navrhovatel svým návrhem, přinesla nová
dikce ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, ve znění
zákona č. 356/1999 Sb. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely
živnostenského zákona (tisk 263, 1999, III. volební období), přijatého
Parlamentem České republiky a publikovaného pod č. 356/1999 Sb. na
okraj nového znění ustanovení § 6 odst. 2 písm. a), jež ve srovnání s
úpravou obsaženou v zákoně č. 455/1991 Sb. neomezila pojem bezúhonnosti
na souvislost spáchaného trestného činu s předmětem podnikání,
konstatovala následující: „Nově se vymezuje bezúhonnost, a to s ohledem
na její současnou obvyklou úpravu v českém právním řádu ve vazbě na
pravomocné odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně, přičemž je v
návrhu rozlišen důsledek pravomocného odsouzení pro trestný čin podle
jeho závažnosti. Pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin, byl-li
za něj uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce alespoň jednoho
roku, způsobí ztrátu bezúhonnosti vždy. Stejný důsledek bude mít i
pravomocné odsouzení pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s
podnikáním nebo s předmětem podnikání, přičemž návrh blíže rozlišuje
trestné činy spáchané úmyslně a z nedbalosti. Podle dosavadní právní
úpravy se bezúhonnost posuzuje podle souvislosti skutkové podstaty
trestného činu a konkrétního předmětu podnikání, event. podle obavy z
opakování trestné činnosti při provozování živnosti, což neumožňuje
omezit podnikání těch osob, které se dopouštějí trestné činnosti obecně
související s podnikáním. Nadále se nebude při posuzování bezúhonnosti
zjišťovat, zda je dána obava z opakování trestné činnosti při
provozování živnosti, neboť tato právní úprava umožňovala v rámci
správní úvahy úřadu příliš subjektivní hodnocení.“
Na 17. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve druhém
čtení konaném dne 13. října 1999 ke zdůvodnění nového znění § 6 odst. 2
živnostenského zákona ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr uvedl:
„Zpřísňují a zpřesňují se požadavky na bezúhonnost podnikatele, aby se
účinněji zamezil přístup do podnikání osobám odsouzeným pro závažné
trestné činy. Na závadu bezúhonnosti by měl napříště být nejen trestný
čin, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, ale každý
úmyslný trestný čin, za nějž byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v délce více než jeden rok.“.
Návrhem Krajského soudu v Plzni napadená dikce předmětného zákonného
ustanovení, přijatá zákonem č. 167/2004 Sb., pak vycházela z intence,
jež se důvodu namítané protiústavnosti nedotýká. V důvodové zprávě k
vládnímu návrhu novely živnostenského zákona (tisk 200, 2003, IV.
volební období), přijatého Parlamentem České republiky a publikovaného
pod č. 167/2004 Sb., se totiž v daném kontextu uvádí: „V § 6 odst. 2
písmeno a) se upřesňuje stávající právní úprava posuzování bezúhonnosti
pro případy, kdy byla fyzická osoba pravomocně odsouzena pro úmyslný
trestný čin spáchaný v souběhu s jinými trestnými činy.“
Bylo-li důvodem napadené zákonné úpravy omezit podnikání těch osob,
které se dopouštějí trestné činnosti obecně související s podnikáním,
jakož i zpřísnit požadavky na bezúhonnost, navrhovatelem je taková
úprava považována za ocitající se v rozporu se základním právem na
podnikání dle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Problematikou bezúhonnosti ve vazbě na ustanovení čl. 26 Listiny se
Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (viz výše).
Konstatoval v něm, že jakkoli čl. 26 odst. 2 Listiny předpokládá
možnost omezení výkonu některých povolání nebo činností zákonem, aniž
by specifikoval účel omezení, právní normy vydané na jeho základě však
musí obstát v testu proporcionality. Z uvedeného plyne, že nejprve je
třeba posuzovat i samotnou povahu cílů, jež omezení sleduje, a dále
nutno zkoumat potřebnost zvoleného prostředku z pohledu jeho šetrnosti
ve vztahu k základnímu právu - tj. ke svobodnému podnikání. Při
posuzování ústavnosti § 2e odst. 1 písm. c) a odst. 5 zákona č.
252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, pak dospěl k
závěru, dle něhož již samotná podmínka bezúhonnosti neobstála z
hlediska potřebnosti zvoleného prostředku, neboť je nešetrná k základní
svobodě podnikat a žádoucího stavu (sledovaného cíle) lze dosáhnout
jinak. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl o zrušení ustanovení § 2e
odst. 1 písm. c) zákona o zemědělství, vymezujícího podmínku
bezúhonnosti, a jako související bylo zrušeno ustanovení § 2e odst. 5
zákona o zemědělství, které vymezuje pojem bezúhonnosti pro účely
zákona o zemědělství.
Může-li dle čl. 26 odst. 2 Listiny zákon stanovit podmínky a omezení
pro výkon určitých povolání nebo činností, v tom rámci i omezení
základního práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst.
1 Listiny, musí přitom ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu
a smysl daného základního práva. Tuto tezi vyslovil Ústavní soud již v
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99, v němž konstatoval: „Jakkoli se základního
práva obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny lze ve smyslu čl. 41 odst. 1
Listiny domáhat pouze v mezích prováděcího zákona, pro zákonodárce,
resp. pro normotvůrce platí i pro tento případ hranice stanovená čl. 4
odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních
práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.“
Smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na
podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by
mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy
dotčena. Tato podmínka musí ale splňovat hlediska, jež plynou z
principu proporcionality pro posouzení normativního prostředku
zajišťujícího jedno a omezujícího jiné základní právo či svobodu.
Jak ustáleně judikuje Ústavní soud [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze
dne 12.10.1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn.Pl. ÚS
15/96 ze dne 9.10.1966 (N 99/6 SbNU 213; 280/1966 Sb.), nález sp. zn.
Pl. ÚS 16/98 ze dne 17.2.1999 (N 25/13 SbNU 177; 68/1999 Sb.), nález
sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28.1.2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a
další], princip proporcionality je založen metodologicky na třech
krocích: Prvním je hodnocení jednoduchého práva hlediskem vhodnosti,
jehož obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu
možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný normativní prostředek
způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o
projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního
státu. Druhým krokem uplatnění principu proporcionality je posouzení
jednoduchého práva hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality
možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich
subsidiaritu z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty - základního
práva nebo veřejného statku. Lze-li zákonodárcem sledovaného účelu
dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně
konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře
nejmenší. Sleduje-li posuzované jednoduché právo na straně jedné
ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, na straně druhé však jinou
omezuje, třetí hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování,
představuje metodologii zvažování těchto v kolizi stojících ústavních
hodnot.
Je-li prvním hlediskem principu proporcionality zkoumání racionální
vazby mezi zákonodárcem sledovaným účelem a zvoleným normativním
prostředkem, pro posuzovanou věc z něj plyne nutnost odůvodnění teze,
dle níž spáchání jakéhokoli úmyslného trestného činu, za který byl
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
apriorně zpochybňuje věrohodnost živnostníka při výkonu podnikání
(např. spáchání trestného činu rvačky při výkonu řemeslných živností
podkovářství, řeznictví, truhlářství, pekařství apod.).
V právním řádu České republiky je pojem bezúhonnosti s ohledem na
spáchání úmyslného trestného činu pravidelně vymezován vzhledem k
předmětu aprobované činnosti. Tuto skutečnost lze demonstrovat řadou
zákonných úprav:
- dle § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii,
ve znění pozdějších předpisů: „bezúhonným pro účely tohoto zákona není
ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo byl v
posledních 5 letech pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z
nedbalosti, jestliže jeho jednání, kterým spáchal trestný čin, je v
rozporu s posláním strážníka podle tohoto zákona“,
- dle § 3 odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a
uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta: „za
bezúhonného se pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo nebyl
pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný
trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, nebo
ten, na něhož se hledí, jako by nebyl odsouzen“,
- dle § 7 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
ve znění zákona č. 41/2009 Sb.: „podmínku bezúhonnosti podle § 6 odst.
1 písm. d) nesplňuje fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena za
úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce
insolvenčního správce, nebo jiný úmyslný trestný čin proti závazným
pravidlům tržní ekonomiky“,
- dle § 6 odst. 4 písm. a) zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných
neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých
zákonů: „za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo
byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, jehož skutková podstata
souvisí s poskytováním zdravotní péče“,
- dle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových
zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového
vlastnictví: „za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten,
kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v
souvislosti s poskytováním služeb patentového zástupce“,
- § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování
zoologických zahrad a o změně některých zákonů (zákon o zoologických
zahradách): „podmínku bezúhonnosti nesplňuje ten, kdo byl v době 3 let
před podáním žádosti pravomocně odsouzen za trestný čin, jehož skutková
podstata souvisí s činností vykonávanou v zoologické zahradě, pokud se
na něj nehledí, jako by odsouzen nebyl, nebo ten, kdo byl v uvedené
době uznán vinen z přestupku či jiného správního deliktu podle právních
předpisů o ochraně přírody a životního prostředí, veterinárních
předpisů nebo předpisů na ochranu zvířat proti týrání“.
Při aplikaci hlediska vhodnosti v rámci testu proporcionality Ústavní
soud jednak hodnotí přítomnost racionálního vztahu mezi účelem a
normativním prostředkem, resp. míru jeho předpokládaného, příp.
skutečného naplnění, a jednak intenzitu a rozsah omezení v kolizi se
ocitajícího základního práva či svobody, resp. veřejného statku.
Srovnáním dvou v právním řádu použitých normativních prostředků
vymezení bezúhonnosti spácháním úmyslného trestného činu považuje
Ústavní soud návrhem napadenou úpravu jednak za svými důsledky
vybočující z mezí sledovaného účelu (tj. zahrnující rovněž případy, u
nichž racionální vazba účelu a normativního prostředku absentuje) a
jednak svoji intenzitou a rozsahem omezující v kolizi stojící základní
právo v míře, jež zakládá i dotčení v třetím hledisku testu
proporcionality, v hledisku poměřování. Neobstojí v této souvislosti
ani případná námitka neurčitosti a nejasnosti vymezení pojmu
bezúhonnosti spácháním úmyslného trestného činu, souvisejícího s
předmětem aprobované činnosti. Rozhodnutí o zrušení živnostenského
oprávnění správním orgánem je přezkoumatelné soudem, a soudem je tudíž
přezkoumatelná i správněprávní interpretace pojmu bezúhonnosti
spácháním úmyslného trestného činu, souvisejícího s předmětem
aprobované činnosti. Dále dosavadní judikatura soudů nijak
nesignalizuje skutečnost, že by obecné soudy nebyly s to takovou
interpretaci, opřenou o racionální argumentaci, nabídnout. Ilustrací
tohoto závěru nechť je rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22
Ca 137/2004, dle něhož „trestnými činy vedoucími ke ztrátě bezúhonnosti
ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského
zákona, nejsou pouze ty trestné činy, jejichž znakem skutkové podstaty
je podnikání (trestné činy hospodářské): pro aplikaci citovaného
ustanovení je podstatné, zda trestný čin má souvislost s
podnikatelskými aktivitami konkrétní osoby. Za bezúhonného tak nelze
považovat podnikatele, který jednáním, za něž byl pravomocně odsouzen v
trestním řízení, vymáhá své pohledávky.“
Pro uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 6
odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenského zákona), ve znění zákona č. 167/2004 Sb., byl v rozporu
s čl. 26 odst. 1, 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny.
IX.
Formulace výroku „derogačního“ nálezu a jeho právní důsledky
Rozhodoval-li Ústavní soud v řízení o konkrétní kontrole norem dle čl.
95 odst. 2 Ústavy ve smyslu právního názoru vyjádřeného v nálezech sp.
zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03 a Pl. ÚS 38/06 (všechny viz výše), po
přijetí závěru o ústavní konformitě návrh „na zrušení“ zákonného
ustanovení zamítl. V případě závěru o rozporu napadeného zákonného
ustanovení s ústavním pořádkem vyslovil akademický výrok:
- V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 ze dne 9.12.2008 (54/2009 Sb.) tak
učinil formou: „Ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., a to text „Prohlášením konkursu se daňové
řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený
nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.“, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.“
- V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29.1.2008 (291/2008 Sb.) pak
výrokem: „Ústavní soud - dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 57
odst. 5 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., bylo v
rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3
Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, pročež návrhu Nejvyššího
správního soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy v této části vyhověl. S
ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti
orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy
při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.“
- V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 ze dne 2.7.2008 (342/2008 Sb.) tímto
akademickým výrokem: „Návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení §
37a odst. 1 věta první zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to textu: „Pokud vznikne v
důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se
plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu, a to i v
případě prohlášení konkursu. V tomto případě se postupuje podle
zvláštního předpisu“, se zamítá. Z čl. 11 Listiny nelze žádnou
interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka (v
daňových věcech reprezentovaného správcem daně), která by v konkrétní
posuzované věci, tj. v případech vyhlášených konkursů, vedla k jeho
zvýhodnění a de facto mu přiznávala privilegované postavení vůči
ostatním věřitelům.“
Ústavní soud připomíná, že uvedené modalitě řízení o konkrétní kontrole
norem v § 70 zákona č. 182/1993 Sb. obsažené typy výroků
nekorespondují. Ústavní soud v řadě svých nálezů přijal rozšíření
typologie výroků dle § 70 zákona č. 182/1993 Sb. Učinil tak např. v
nálezech sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28.1.2004 (N 10/32 SbNU 61;
98/2004 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 34/04 ze dne 14.7.2005 (N 138/38 SbNU 31;
355/2005 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 43/04(viz výše), přičemž svůj postup
zdůvodnil.
Ústí-li dané řízení do závěru o ústavní konformitě předmětného
zákonného ustanovení, pak zamítnutí návrhu na jeho zrušení nutno
interpretovat ve smyslu zamítnutí návrhu na jeho neaplikovatelnost (§
70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. per analogiam) - bylo-li z hlediska
rozhodného okamžiku relevantní právo zákonodárcem již zrušeno, nelze ho
posléze zrušit i Ústavním soudem. V případě závěru o rozporu daného
zákonného ustanovení s ústavním pořádkem (při splnění kautel, jež z
nálezů sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 a sp. zn. Pl. ÚS
38/06 plynou pro horizontální působení základních práv a svobod, čili
pro ochranu základních práv třetích osob) je jeho nutným důsledkem
akademický výrok o jeho rozporu s ústavním pořádkem. Důsledkem tohoto
výroku je neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení (je-li v
rozporu s ústavním pořádkem nejen zákonné ustanovení, tj. legislativní
prostředek, nýbrž i jeho účel), resp. vymezení podmínek, za jejichž
splnění zákonodárcem zamýšlený účel lze dosáhnout ústavně konformním
postupem, tj. přímou aplikací ústavního pořádku (§ 70 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., per analogiam).
Účelu řízení o konkrétní kontrole norem v případech, v nichž z hlediska
rozhodného okamžiku relevantní zákonné ustanovení bylo již zákonodárcem
zrušeno, lze tudíž dosáhnout výrokem o jeho rozporu s ústavním
pořádkem, v odůvodnění nálezu pak vymezením rámce (podmínky) pro přímou
aplikaci ústavního pořádku (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., per
analogiam). V předmětné věci s ohledem na čl. 26 odst. 1, 2 ve spojení
s čl. 4 odst. 1 Listiny lze zákonodárcem v ustanovení § 6 odst. 2 písm.
a) zákona č. 455/1991 Sb., ve znění zákona č. 167/2004 Sb., sledovaný
záměr v řízení před obecným soudem, z něhož řízení o konkrétní kontrole
norem vzešlo, dosáhnout omezením podmínky bezúhonnosti pro účely
živnostenského zákona na ty trestné činy spáchané úmyslně, ať již
samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, za něž byl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, jejichž
skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, resp. s podnikáním
obecně.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41,
nález č. 125, str.551, vyhlášen pod č. 409/2006 Sb.
