13/2006 Sb.



SDĚLENÍ



Ústavního soudu



Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,

Vlasta Formánková, Vojen Gűttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká,

Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný,

Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 1. listopadu 2005

přijalo podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci

právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního

názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze

dne 8. 8. 2005,



toto stanovisko:



Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního

zákonodárství.



Odůvodnění



I.



Ústavnímu soudu byla dne 17. 12. 2004 doručena ústavní stížnost

stěžovatele O. S. B. Ř. sv. A., jíž se stěžoval domáhá zrušení rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn.. 20 Cdo 2370/2003 (pozn.

red.: ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. II. ÚS 687/04). Podle

rozvrhu práce tato stížnost napadla do II. senátu Ústavního soudu,

soudcem zpravodajem je Stanislav Balík.



Ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo

zamítnuto dovolání stěžovatele (žalobce) ve věci vedené před obecnými

soudy o vyklizení v žalobě označených nemovitostí proti vedlejším

účastníkům (žalovanému). Věc byla zahájena u Okresního soudu ve Zlíně

pod sp. zn. 11 C 171/96. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud s poukazem

na bohatou judikaturu dovodil, že "subjekt, který je podle zákona č.

298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona,

není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který

sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru

nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto

zákona uveden není".



II.



II. senát Ústavního soudu v této souvislosti dospěl k právnímu názoru

odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze

dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 (pozn. red.: bude uveřejněn ve

svazku 38 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zatím dostupný na

www.judikatura.cz), dle něhož "v žádném ze svých nálezů či stanovisek

Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č.

298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence

vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého

vlastnického práva použitím předpisů obecných.".



Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval

otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o

obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického

práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek

zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech

Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi

generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska

ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st.21/05 (pozn. red.: vyhlášeno pod

č. 477/2005 Sb.).



Podstatnou otázkou je za dané situace posouzení povahy zákona č.

298/1990 Sb., a to v tom směru, zda se jedná o lex specialis či

nikoliv, resp. zda se jedná o zákon, který je svojí povahou zákonem

restitučním. II. senát Ústavního soudu při svých úvahách vycházel z

toho, že pojem "restituční zákon" je označení nikoliv v podobě

zákonného institutu, ale toliko pojem, který si v podobě zkratky

vytvořila praxe. Pojem restituční zákonodárství označuje přitom skupinu

zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období

totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Pokud jde o to,

zda je zákon č. 298/1990 Sb. přes svůj výčtový charakter vykazující

minimální znaky obecnosti "zákonem v pravém slova smyslu", dospěl II.

senát k závěru, že v tomto směru je tento právní předpis nutno vnímat

nesporně jako zákon ve formálním slova smyslu. Nelze přehlédnout, že

podle citovaného zákona č. 298/1990 Sb. došlo k řadě majetkových

převodů již před více než 15 lety, přičemž ústavnost tohoto zákona pro

jeho materiální stránku za celé toto období dosud nikdo před Ústavním

soudem, a pokud je Ústavnímu soudu známo, ani před soudy obecnými

nezpochybňoval. Restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. bere v

úvahu i důvodová zpráva k tomuto zákonu, dle níž tento zákon "umožňuje

alespoň částečně napravit tyto v minulosti páchané křivdy".



K nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 připojila odlišné stanovisko soudkyně

Michaela Židlická. Z tohoto odlišného stanoviska se mj. podává:



"Ústavní soud se již v minulosti v řadě svých rozhodnutí ztotožnil s

právním názorem Nejvyššího soudu, dle nějž se osoby uvedené ve výčtu

zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních

řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nemohou domáhat vydání

majetku v příloze zákona neuvedeného. Vycházel přitom z účelu

restitučních předpisů, tedy především zákona č. 403/1990 Sb., zákona č.

87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., jímž byla

náprava či zmírnění majetkových křivd, jichž se dopustil československý

stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i

movitým věcem v letech 1948 až 1989. Ze skutečnosti, že zákonodárce

vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují

restituční oprávnění, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících

majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž

nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou

pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o

majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách

restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k

restituci, tedy v mezích restitučních zákonů (srov. např. usnesení sp.

zn. I. ÚS 479/99)."



Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li

splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku

užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém

případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně.

Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem

na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a

dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných

osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému

do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má

obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy

mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy.



Je-li dále odkazováno na vůli zákonodárce s tvrzením, že "zajisté

nebylo smyslem zákona způsobené křivdy zčásti napravit, ale současně do

budoucna těmto osobám zabránit v uplatňování tvrzených majetkových práv

cestou žalob podle obecné právní úpravy", je nutno poukázat na rozpor

takového právního názoru s výše provedeným výkladem povahy restitučních

předpisů a jejich smyslu. Lze se ztotožnit s názorem, že zákon č.

298/1990 Sb. měl povahu provizoria a při jeho přijímání bylo všeobecně

předpokládáno, že dojde k přijetí obecného restitučního předpisu

týkajícího se církevního majetku. Nicméně tím, že takový předpis přijat

nebyl, vyjádřil zákonodárce následně svou vůli, doposud trvající, v

restitucích církevního majetku nepokračovat. Tato omisivně projevená

vůle zákonodárce je pro posouzení případu rozhodující (srov. též

odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05, které připojila

soudkyně Michaela Židlická). K tomu Ústavní soud dodává, že dle jeho

názoru se část osob činných v legislativním procesu domnívá, že

přijetím zákona č. 298/1990 Sb. nedošlo ke konečnému řešení zmírnění

majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám.

Ústavní soud má za to, že je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší

zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické řešení této

otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech

by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo

k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby

moci přísluší pouze moci zákonodárné.



Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že II. senát v nálezu sp. zn.

II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 (pozn. red.: bude uveřejněn ve

svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zatím dostupný na

www.judikatura.cz) vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem

byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim

restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o

určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze

odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální

restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti

již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem

musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného

ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí

splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které

se opírá o zákonné ustanovení". Také v tomto citovaném nálezu II.

senátu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu

k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním

právnických osobám v období totality chopil on.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci

Miloslav Výborný, Vlasta Formánková a Eliška Wagnerová.