223/1998 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 2. září 1998 v plénu o návrhu skupiny poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení některých

ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,

ve znění zákona č. 242/1997 Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Dne 7. listopadu 1997 podala skupina 72 poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení čl. I bodu 16

zákona č. 242/1997 Sb. v té části, kterou se mění ustanovení § 17 a 18

zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a to dnem 1. října

1997. Provedenou novelizací byl mimo jiné nově upraven přídavek na dítě

v § 17 až 19 zákona č. 117/1995 Sb. a tato ustanovení novely podle

jejího čl. VIII nabyla účinnosti dnem 1. října 1997. Nové ustanovení §

19 se dotýká jen výplaty přídavků na dítě a nemá vliv na materiální

ustanovení § 17 a 18; návrh se proto na ně nevztahuje.



Skupina poslanců ve svém návrhu uvádí, že nová zákonná úprava přídavku

na dítě je v rozporu zejména s ustanoveními čl. 32 odst. 1 ve spojení s

čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která zaručují

rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou zvláštní ochranu bez

jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení. Kromě toho

je i v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech

dítěte (č. 104/1991 Sb.), jakož i s ustanoveními čl. 5 odst. 2, čl. 10

a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a

kulturních právech (č. 120/1976 Sb.). Skupina poslanců současně

upozorňuje, že tato úprava není v souladu ani s Evropskou sociální

chartou, kterou však Česká republika zatím neratifikovala.



Podrobnější argumentaci věnovala skupina poslanců zejména čl. 41 Úmluvy

o právech dítěte, kde je zakotvena zásada nabytých práv, takže smluvní

strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která uznávala na základě

vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy, pokud tato práva více

než Úmluva o právech dítěte napomáhají uskutečnění práv dítěte. Podle

této zásady jsou smluvní státy povinny přijímat opatření k postupnému

zvyšování životní úrovně dětí a k pomoci rodičům a jiným osobám, které

se starají o děti; nejsou však oprávněny dosaženou sociální a finanční

pomoc snižovat (čl. 26 až 28 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud ve

svém nálezu vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod č. 103/1997 Sb. vyslovil

právní názor, že rovněž zákonodárný orgán je zavázán přímo použít

ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem

dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se

dětí. Pokud jde o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a

kulturních právech, je Česká republika vázána přijímat opatření pro

ochranu a pomoc všem dětem, neustále zlepšovat životní podmínky rodin a

zachovávat nabytá práva.



Dne 6. února 1998 skupina poslanců na výzvu Ústavního soudu upřesnila

návrh takto: "Dnem 1. října 1997 se zrušují tato ustanovení zákona č.

117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997

Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů:



a) ustanovení § 17 odst. 1, část ustanovení § 17 odst. 2 znějící "po

31. prosinci 1998" a označení odstavce 2,



b) ustanovení § 18 odst. 1, část ustanovení § 18 odst. 2 znějící "podle

§ 17 odst. 2" a označení odstavce 2."



II.



Návrh na zrušení uvedených ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb.,

ve znění zákona č. 242/1997 Sb., podala podle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, skupina sedmdesátidvou poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, kteří ze svých řad pověřili zastupováním v

řízení před Ústavním soudem doc. RSDr. Jaroslava Štraita, CSc., který

též ověřil správnost jejich podpisů.



Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu podle § 43

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani pro zastavení

řízení podle § 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69

citovaného zákona zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky

a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Ústavní soud

si také vyžádal stanovisko ministra práce a sociálních věcí.



Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud zjišťoval, zda

zákon č. 242/1997 Sb., jehož protiústavnost, pokud jde o změnu

ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., navrhovatelé namítají, byl

přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že zákon č. 242/1997 Sb. byl

schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky dne 5. září 1997, jakož i potřebnou většinou senátorů

Senátu Parlamentu České republiky dne 17. září 1997, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.



Pokud jde o právní úpravu k 1. lednu 1993, byly přídavky na děti

přiznávány všem dětem jednotně, bez ohledu na majetkové a jiné poměry

podle zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách

v mateřství a přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění

pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 95/1968 Sb., o poskytování přídavků

na děti v nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jako

forma společenské péče o rodiny s nezaopatřenými dětmi.



Uvedená úprava byla změněna zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální

podpoře. V něm byl přídavek na dítě koncipován jako právní nárok

jednotlivého nezaopatřeného dítěte a přídavky se poskytovaly

diferencovaně ve zvýšené výměře [§ 18 písm. a)] nebo v základní výměře

[§ 18 písm. b)] nebo ve snížené výměře [§ 18 písm. c)] v závislosti na

osobní potřebě dítěte a na výši rozhodného příjmu v rodině. Rozhodný

příjem v rodině a osobní potřeba dítěte se stanovila podle § 4 a 8

zákona č. 117/1995 Sb. a podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním

minimu, ve znění pozdějších předpisů. Poté zákonem č. 242/1997 Sb.

byla, pokud jde o nároky na přídavek na dítě do 31. prosince 1998,

zrušena kategorie přídavků ve snížené výměře a byla provedena změna

podmínek pro výplatu přídavků ve zvýšené výměře a v základní výměře.

Pro dobu po 31. prosinci 1998 byla prohloubena diferenciace přídavků ve

zvýšené, základní a snížené výměře.



Podle názoru skupiny poslanců nová ustanovení § 17 a 18 zákona č.

117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb., jednak ruší nabytá práva

značného počtu dětí v sociální oblasti v rozporu se zásadou rovnosti

všech dětí v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod,

jakož i se zásadou jejich rovnosti před zákonem bez jakékoli

diskriminace (včetně majetkového původu) podle čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech a rovnosti v právech bez

jakékoli diskriminace (včetně majetku a postavení jejich rodičů nebo

zákonných zástupců) podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.



Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zrušil napadená ustanovení dnem 1.

října 1997, má skupina poslanců za to, že takové zrušení není v rozporu

se zákazem retroaktivity zákonů, neboť nejde o zpětné zrušení nároků,

ale o jejich restituci, přičemž zrušení k jinému pozdějšímu datu by

bylo legalizováním neústavního stavu a dostalo by se do rozporu s čl. 1

Ústavy České republiky. V této souvislosti se skupina poslanců dovolává

nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 18. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92,

jehož výrok byl publikován v částce 96 ročníku 1992 Sbírky zákonů a v

jeho odůvodnění vysloveného právního názoru, že "Je jistě věcí státu,

aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne

méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně.

Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho.

Kritéria, podle nichž takové odůvodnění činí, přitom musí být

objektivní, a to právě pro danou oblast." Žádná taková kritéria

resortním ministerstvem, vládou ani Poslaneckou sněmovnou nebyla

prokazována ani prokázána.



III.



Pokud jde o stanoviska k návrhu předloženému skupinou poslanců, která

byla vyžádána Ústavním soudem, je třeba konstatovat, že Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém

vyjádření ze dne 27. dubna 1998 podepsaném předsedou Poslanecké

sněmovny Ing. Milošem Zemanem vycházela z toho, že zákon č. 117/1995

Sb., o státní sociální podpoře, je jedním ze základních zákonů pro

realizaci sociální reformy v České republice.



Rodiny a občané si zabezpečují co nejširší okruh potřeb vlastními

silami a stát svou podporou a pomocí zasahuje pouze tam, kde ze

subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina

zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky přijatelné

úrovni, a tam, kde stát má člověka a rodinu stimulovat, popř. chránit.

Základní dlouhodobou dávkou pro rodiny s nezaopatřenými dětmi, která

pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí,

je přídavek na dítě. Jedná se o univerzální dávku, jež se vyplácí ve

stejné výši, a to ve třech úrovních v závislosti na příjmu rodiny a v

kombinaci násobku částky životního minima na osobní potřeby dítěte.

Výplata této dávky je ukončena, resp. nárok vůbec nevzniká při vyšší

příjmové úrovni rodiny. V zájmu přijatelnosti tohoto systému širokou

veřejností hranice příjmu byla stanovena tak, aby z nároku na tuto

dávku byla vyloučena jen malá část rodin s výrazně nadprůměrnými

příjmy.



Zákon č. 242/1997 Sb., jenž snižuje výši přídavku na dítě, snižuje

počet oprávněných dětí a prohlubuje diferenciaci přídavků, je odrazem

poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. Podle názoru skupiny poslanců

tato opatření v oblasti přídavku na dítě jsou v rozporu s Listinou

základních práv a svobod i přijatými mezinárodními úmluvami, neboť

dětem má být zaručena rovnost v právech a má být zaručena jejich stejná

zvláštní ochrana bez jakéhokoli rozdílu, včetně majetkového a jiného

postavení.



K tomu je třeba poznamenat, že Úmluva o právech dítěte v čl. 4 uvádí:

"Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy, které jsou

smluvní stranou úmluvy, uskutečňují taková opatření v maximálním

rozsahu svých prostředků..." Tato úmluva tudíž výslovně uznává, že stát

je při uplatňování svých opatření limitován svou hospodářskou situací.

Zákon č. 242/1997 Sb. jen odráží tuto situaci, sám však diferenciaci v

přídavcích na děti nezavádí, ta už je založena právní úpravou v zákoně

č. 117/1995 Sb.



V závěru vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení,

že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky a ústavním

pořádkem České republiky a jeho právním řádem. Podle jeho názoru je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost

napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.



Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření

ze dne 17. dubna 1998 podepsaném předsedou Senátu doc. JUDr. Petrem

Pithartem konstatoval, že Senát jako druhá komora Parlamentu České

republiky při projednávání návrhu zákona schváleného Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu České republiky neshledal důvody, pro které by

nemohl s napadeným zákonem vyslovit souhlas.



Stanovení podmínky nároku na přídavek na dítě, kterou je závislost na

výši příjmů v rodině, lze stěží považovat za rozpor v rovnosti v

právech nebo za "diskriminaci podle majetku". Pokud by tomu tak mělo

být, bylo by nutno dojít k závěru, že také právní úprava přídavku na

dítě před novelizací provedenou zákonem č. 242/1997 Sb., jejíž obnovení

navrhovatelé požadují, je v rozporu s těmi ustanoveními Listiny

základních práv a svobod a mezinárodních smluv, na která navrhovatelé

poukazují. Již původní úprava v zákoně č. 117/1995 Sb., jak také

navrhovatelé uvádějí, stanovila poskytování přídavku na dítě v

závislosti na výši rozhodného příjmu v rodině, na rozdíl od předchozí

úpravy stanovené v zákoně č. 88/1968 Sb. a ve vyhlášce č. 95/1968 Sb.,

podle níž byly přídavky na dítě poskytovány "bez ohledu na majetkové a

jiné poměry". Pokud by u přídavku na dítě diferenciace z hlediska

rozhodného příjmu v rodině nebyla přípustná, nemohla by být tato dávka

transformována z dřívějšího systému nemocenského pojištění (péče),

resp. ze systému důchodového zabezpečení (výchovné k důchodu) do

systému dávek státní sociální podpory závislých na výši příjmu. Obdobně

by tomu bylo i z hlediska úpravy dalších dávek státní sociální podpory

poskytovaných v závislosti na výši příjmu rodiny; tento adresný systém

státních sociálních dávek by potom vůbec nebylo možno zavést.



Pokud jde o Úmluvu o právech dítěte v souvislosti s právem dítěte na

"výhody sociálního zabezpečení", dospívá Senát k závěru, že Úmluva o

právech dítěte tyto výhody nikterak nekonkretizuje stanovením jejich

rozsahu nebo zásad pro jejich určení a odkazuje na vnitrostátní právo.

V otázce zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte

Úmluva o právech dítěte vychází z toho, že základní odpovědnost zde

nesou rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, a státy, které

jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, "v souladu s podmínkami

daného státu a v rámci svých možností" činí opatření pro poskytování

pomoci rodičům a jiným osobám, které se o děti starají. Změna v úpravě

přídavku na dítě nebyla nijak dávána do souvislosti s tím, že by se jí

sledovalo zrušení nebo omezení práva, které napomáhá uskutečnění práv

dítěte více, než stanoví Úmluva o právech dítěte, aby v tom byl

spatřován rozpor s ustanovením čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, na které

navrhovatelé poukazují v souvislosti se zakotvením zásady nabytých

práv. V tomto smyslu je text uvedeného článku Úmluvy o právech dítěte v

předloženém návrhu významově posunut. Uvedené ustanovení vyjadřuje

mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací Úmluvy o právech dítěte

nejsou dotčena výhodnější práva podle vnitrostátního zákonodárství

smluvního státu. Z novelizace zákona o státní sociální podpoře

provedené zákonem č. 242/1997 Sb. nevyplývá rozpor s uvedeným článkem

Úmluvy o právech dítěte, popřípadě s obdobným ustanovením čl. 5 odst. 2

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

na které je v předloženém návrhu v dané souvislosti rovněž poukazováno.



V závěru svého vyjádření předseda Senátu Parlamentu České republiky

proto konstatoval, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

napadených ustanovení zákona a rozhodl o nich. Ministerstvo práce a

sociálních věcí na základě výzvy Ústavního soudu podalo dne 11. května

1998 své vyjádření k návrhu skupiny poslanců.



Vychází z toho, že peněžité dávky státní sociální podpory jsou

poskytovány v závislosti na výši příjmu v rodině, v souladu se zásadou

usměrňování těchto dávek těm skupinám osob, které je potřebují právě s

ohledem na míru jejich potřebnosti. Z hlediska sociálního jde o

spravedlivý a adresný princip umožňující určitým způsobem vyrovnávat

sociální rozdíly v úrovni jednotlivých skupin i dalších osob. Jde o

princip platný v oblasti státních sociálních dávek, přičemž je

uplatňován stejně ve vztahu ke všem osobám a platí bez rozdílu pro

všechny případy, jsou-li splněny stanovené podmínky.



Kritizuje tvrzení navrhovatelů, že změna zákona o státní sociální

podpoře provedená zákonem č. 242/1997 Sb. je v rozporu s čl. 3 odst. 1,

čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, protože navrhovatelé

vyčleňují pro účely své argumentace z této úmluvy jen některá

ustanovení nebo jejich části a pomíjejí vzájemné vazby jejích

jednotlivých ustanovení. Neberou v úvahu čl. 4 této úmluvy, podle něhož

"Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy uskutečňují

taková opatření v maximálním rozsahu svých prostředků ..." a mají tedy

možnost i tato práva omezit. Obdobně pomíjejí v čl. 26 této úmluvy, že

výhody v něm uvedené se poskytují s ohledem na zdroje a možnosti dítěte

a osob, které se o ně starají.



Navrhovatelé nesprávně interpretují i čl. 41 Úmluvy o právech dítěte,

který má význam především v oka-mžiku ratifikace mezinárodní úmluvy.

Pokud však uvádějí, že smyslem článku je zákaz odejmutí nebo omezení

nabytých práv, zákaz snižování dosažené sociální a finanční pomoci a

povinnost přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně, jde

takový výklad daleko za původní smysl tohoto článku. Úmluva nestanoví

žádná jednoznačná kritéria pro poskytování jednotlivých sociálních

dávek a ponechává na vládách a parlamentech smluvních stran, aby

stanovily úroveň sociálních dávek.



Obdobně je vytýkán navrhovatelům jejich přístup k Mezinárodnímu paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 5 odst. 2, čl. 10

a čl. 11 odst. 1. Pokud jde o čl. 5 odst. 2, i ten směřuje k tomu, aby

v souvislosti s ratifikací paktu nedošlo k omezení některého práva

zajištěného vnitrostátním předpisem. Čl. 11 odst. 1 se týká práva

jednotlivce na přiměřenou životní úroveň a zlepšování životních

podmínek; v tomto článku i v čl. 10 se jedná o obecné ustanovení, podle

něhož se životní úroveň posuzuje v širším sociálně-ekonomickém

kontextu, a o obecný princip ochrany.



Stejně jako u Úmluvy o právech dítěte, tak i v tomto mezinárodním paktu

pomíjejí navrhovatelé čl. 4, podle něhož může stát podrobit práva

omezením, která stanoví zákon a která jsou slučitelná s povahou těchto

práv, a jsou-li učiněna za účelem podpory obecného blaha v demokratické

společnosti. Pokud jde o čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nedotýkají se

práva na sociální a ekonomickou pomoc dětem a není specifikováno, v

jakém směru mělo k porušení takového práva dojít. V závěru svého

vyjádření uvádí Ministerstvo práce a sociálních věcí ještě připomínky k

poznámkám navrhovatelů k Evropské sociální chartě, kterou Česká

republika ještě není vázána, a vyjadřuje svůj důrazný nesouhlas s

návrhem, že by mělo dojít k navrhovanému zrušení zákona zpětně k 1.

říjnu 1997.



IV.



Ústavní soud po rozboru návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, stanovisek vyžádaných od účastníků řízení,

tj. Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu

České republiky, jakož i expertního vyjádření Ministerstva práce a

sociálních věcí, s přihlédnutím k těsnopiseckým zprávám o projednávání

zákona č. 242/1997 Sb. v obou komorách Parlamentu České republiky

dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č.

117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb., není důvodný.



Přijetím zákona č. 117/1995 Sb. byl v oblasti sociálního zabezpečení

zaveden systém dávek státní sociální podpory, který rozlišuje dvě

skupiny dávek. První skupinou jsou dávky státní sociální podpory

poskytované v závislosti na výši příjmů v rodině, tj. dávky adresné; do

této skupiny patří přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na

bydlení a příspěvek na dopravu. Druhou skupinou jsou ostatní dávky

státní sociální podpory poskytované bez ohledu na výši příjmu v rodině;

do této skupiny patří rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek,

dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné.



Změna v úpravě přídavku na dítě spočívající v omezení okruhu

oprávněných osob a ve výši přídavku na dítě byla v důvodové zprávě k

vládnímu návrhu zákona zdůvodněna nutností omezit výdaje státu v roce

1997 a v roce 1998 v souvislosti s aktuální ekonomickou situací jako

součást řady úsporných opatření vlády ke snížení výdajů státního

rozpočtu a tato omezující úprava byla - proti vládnímu záměru, který

nepředpokládal její časové omezení - přijata na období od 1. října 1997

do 31. prosince 1998. Bylo přitom vzato v úvahu, že jde o jednu z dávek

státní sociální podpory, kdy její odnětí nebo snížení, které by

vzhledem k výši příjmů rodiny vedlo k podstatnějšímu ztížení sociální

situace rodiny, může být kompenzováno jinou dávkou v rámci systému

státní sociální podpory, popřípadě širšího systému sociálního

zabezpečení. Důsledky změn úpravy přídavků na děti se promítly do

nároků na jiné dávky státní sociální podpory vzhledem k tomu, že

přídavek na dítě je součástí rozhodného příjmu rodiny pro nárok na

sociální příplatek či příspěvek na bydlení apod. [§ 5 odst. 1 písm. g)

zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb.]. Pro posouzení

požadavku navrhovatelů je třeba konstatovat, že je skutečností, že

zákon č. 242/1997 Sb. snížil výši přídavku na dítě, snížil počet

oprávněných dětí a prohloubil diferenciaci přídavků, a to v důsledku

poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. To vyplynulo i v průběhu

projednávání návrhu zákona v Parlamentu České republiky, kdy bylo

konstatováno, že se navrhuje zejména úprava podmínek nároku na přídavek

na dítě a jeho výši tak, že nárok bude vázán na výši příjmů

nepřesahující v rodině 2,2násobek životního minima rodiny, a to na

rozdíl od do té doby platné úpravy, kdy nárok na tuto dávku vznikal v

případě, že rozhodný příjem v rodině nepřesahoval trojnásobek životního

minima rodiny. Výše přídavku pak měla činit 27 % částky na osobní

potřeby dítěte, jestliže rozhodný příjem v rodině není vyšší než

1,8násobek životního minima rodiny nebo 14 % částky na osobní potřeby

dítěte v ostatních případech.



Zákon č. 242/1997 Sb. tedy odráží situaci předpokládanou čl. 4 Úmluvy o

právech dítěte v tom, že státy uskutečňují takováto opatření v

maximálním rozsahu svých prostředků; tento zákon sám však diferenciaci

v přídavcích na děti nezavádí, ta byla již založena právní úpravou v

zákoně č. 117/1995 Sb.



Ústavní soud se po předchozím vyhodnocení návrhu předloženého skupinou

poslanců zabýval ústavněprávními otázkami, především těmi, které uvedli

navrhovatelé ve svém návrhu, a to jednak podle Listiny základních práv

a svobod, jednak podle mezinárodních smluv. Podle názoru navrhovatelů

je nová zákonná úprava přídavku na dítě v rozporu zejména s čl. 32

odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a

svobod, které zaručují rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou

zvláštní ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného

postavení. Jak již Ústavní soud několikrát zdůraznil (nálezy Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 5/95 vyhlášené pod č. 168/1995 Sb. a

č. 6/1996 Sb.) princip rovnosti není v zásadě chráněn sám o sobě, ale

jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které zaručuje

ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy. Nerovnost v

sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí

dosáhnout intenzity zpochybňující alespoň v určitém směru již samu

podstatu rovnosti. Pokud by bylo stanovení různých podmínek sociálních

dávek v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob

považováno paušálně za porušení základního práva a rovnosti v právech,

znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně žádnou podmínku pro

nárok nebo jeho výši spočívající např. ve věku, v době či individuálním

posuzování sociální a ekonomické situace ani nebylo možno stanovit.



Navrhovatelé tedy namítají rozpor napadených ustanovení zákona s

obecnými interpretačními ustanoveními a zásadami uplatňovanými v

právním státě podle hlavy první Listiny základních práv a svobod. Dále

se opírají o čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod týkající

se obecně ochrany rodičovství a rodiny a zvláštní ochrany dětí a

mladistvých. Tato všeobecně formulovaná práva předpokládají

konkretizaci zákonem, jak uvádí čl. 32 odst. 6 i výslovně čl. 41 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. V této konkretizaci nebyly zjištěny

rozpory s výchozími ústavněprávními normami.



Navrhovatelé namítli ještě rozpor nové úpravy přídavku na dítě s

ustanoveními čl. 3 odst. 1, čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech

dítěte a s ustanoveními čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

ale důvody, jak ke svému stanovisku došli, ve svém podání neuvedli. Jen

u čl. 41 Úmluvy o právech dítěte dospěli k závěru, že je zde zakotvena

zásada nabytých práv a smluvní strana nesmí zrušit nebo omezit práva,

která uznávala na základě vnitrostátního práva nebo mezinárodní

smlouvy, pokud taková práva více než Úmluva o právech dítěte napomáhají

uskutečnění práv dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy údajně

povinny přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně dětí a

k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti; nejsou však

oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat podle čl. 26 až

28 Úmluvy o právech dítěte. Tento výklad nemá oporu v Úmluvě o právech

dítěte a Ústavní soud nemohl k němu v tomto konkrétním případě nijak

přihlédnout. Naopak mohl použít ustanovení čl. 26 k tomu, aby ukázal,

že není důvodu napadená ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zpochybňovat. Odstavec 1 citovaného článku

stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo

každého dítěte na výhody sociálního zabezpečení včetně sociálního

pojištění a činí nezbytná opatření k dosažení plného uskutečňování

tohoto práva v souladu s vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku

pak stanoví, že tyto výhody se podle situace poskytují s ohledem na

zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají, jakož i s

ohledem na veškerá další hlediska, která jsou spojena se žádostí o

poskytnutí těchto výhod podanou dítětem nebo ve prospěch dítěte.



Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními novely

zákona č. 117/1995 Sb. byla porušena základní práva a svobody obsažené

v Listině základních práv a svobod či v mezinárodních smlouvách podle

čl. 10 Ústavy, zejména když předchozí koncepce zákona vycházela z

obdobného systémového řešení a stanovená výše dávek v konkrétní výši

není sama o sobě ústavně chráněným právem.



Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda