309/2007 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Plénum Ústavního soudu rozhodlo ve složení Stanislav Balík, František

Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka,

Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav

Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, o návrhu Nejvyššího

soudu České republiky na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník,



takto:



I. Návrh se zamítá.



II. Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se -

není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od

počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické

právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré

víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl.

11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní

jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického

právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.



Odůvodnění



I.



1. Dne 20. 10. 2006 obdržel Ústavní soud návrh podle ustanovení § 64

odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kterým se Nejvyšší soud

České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“), za nějž jedná JUDr. Jiří

Spáčil, domáhal zrušení ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník. Návrh byl podán v souvislosti s řízením, které před

Nejvyšším soudem ČR probíhá pod sp. zn. 22 Cdo 3177/2005.



2. Znění napadaného ustanovení občanského zákoníku je následující:



§ 48



(2) Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není- li právním

předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.



3. Nejvyšší soud rozhoduje v řízení pod sp. zn. 22 Cdo 3177/2005 o

dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v

Liberci (dále jen „krajský soud“) ze dne 28. 4. 2005, č.j. 29 Co

312/2004-152, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2005, č.j. 29

Co 312/2004-165. Podstata věci spočívá v tom, že žalobce (prodávající)

prodal dne 5. 1. 1993 nemovitosti Autoklubu Desná v Jizerských Horách

(kupující I). Kupující I, aniž by prodávajícímu zaplatil kupní cenu

75.000,- Kč, později se souhlasem prodávajícího převedl dne 4. 5. 1994

tyto nemovitosti na žalované (kupující II) za kupní cenu 142.096,20,-

Kč. Prodávající však vůči kupujícímu I od smlouvy odstoupil pro

nezaplacení kupní ceny, a tvrdí, že se jeho vlastnictví obnovilo bez

ohledu na to, že soud shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl, když

vyšel z právního názoru, dle něhož odstoupení od smlouvy o převodu

nemovitostí může mít účinky jen mezi stranami smlouvy a nemůže mít vliv

na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby. Tento právní názor

krajský soud opřel též o nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp.

zn. II. ÚS 77/2000, a o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11.

1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/1998.



4. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 4. 2005 podal prodávající

dovolání, v němž prohlašuje, že je vlastníkem sporných nemovitostí,

přičemž zpochybňuje názor odvolacího soudu, dle něhož nebylo zjištěno,

že by žalovaní nenabyli příslušné nemovitosti v dobré víře. Jako

předmět dovolacího řízení by tedy měla vystupovat otázka, zda v řízení

vyšly najevo skutečnosti vylučující dobrou víru žalovaných jako

nabyvatelů nemovitostí. Mezitím však vývoj judikatury učinil otázku

dobré víry nabyvatele bezvýznamnou, stejně jako otázku, zda nabyvatel -

kupující II - nabyl řádně vlastnictví od kupujícího I, jehož právní

předchůdce později od smlouvy odstoupil podle ustanovení § 48 odst. 1

občanského zákoníku. Za nastalé situace by nezbylo než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit bez ohledu na to, zda žalovaní řádně nabyli

vlastnické právo či nikoliv; v důsledku odstoupení prodávajícího od

smlouvy vůči kupujícímu I by totiž zaniklo i jejich vlastnické právo.

Takový přístup k věci by však byl podle názoru Nejvyššího soudu ČR v

rozporu s čl. 1, čl. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“),

neboť by vázal trvání řádně nabytého vlastnického práva na právní úkony

třetích osob, na něž by vlastník neměl žádný vliv. Tím by docházelo k

vážnému narušování vlastnické jistoty jako součásti právní jistoty, jež

je základním atributem demokratického právního státu.



5. Ve svém podání navrhovatel poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud

ČR ve svém rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000,

vyslovil právní názor, dle něhož „Pokud převodce, který je vlastníkem

nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže

dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal

vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který

nemovitost nabyl v dobré víře.“. Rovněž Ústavní soud pak tento

považoval za správný, jak plyne z jeho nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp.

zn. II. ÚS 77/2000. Dne 28. 6. 2000 ovšem občanskoprávní a obchodní

kolegium Nejvyššího soudu ČR přijalo stanovisko Cpjn 38/1998 k výkladu

ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, v němž konstatovalo, že: „Odstoupením od

smlouvy, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto

jinak, se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 občanského zákoníku).

Tímto jednostranným adresovaným právním úkonem zanikají účinky převodu

nemovitosti na nabyvatele a obnovuje se původní stav, tedy ze zákona se

obnovuje vlastnické právo převodce. Následný zápis vlastnického práva

do katastru nemovitostí o této skutečnosti, vzhledem k tomu, že k

obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, nemá

konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale

má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona

č. 265/1992 Sb.). Tento závěr platí i v případě, že nabyvatel, dříve

než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu, a

tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře.“



6. V judikatuře Nejvyššího soudu ČR se po přijetí výše zmíněného

stanoviska začal uplatňovat naposledy uvedený právní názor. Senát 22

Cdo Nejvyššího soudu ČR, setrvávající na svém původním právním názoru,

potvrzeném Ústavním soudem a převládajícím v právní teorii, předložil

věc, v níž hodlal rozhodnout v souladu s tímto původním právním

názorem, velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR.

Ten navrhl občanskoprávnímu a obchodnímu kolegiu zaujetí stanoviska,

které bylo přijato a publikováno pod č. 40/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Odstoupením od smlouvy o

převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě

nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav i v

případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy,

nemovitost převedl na další osobu.“. Stejně poté rozhodl i velký senát

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 14.

6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, dostupný také na www.nsoud.cz).

Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR tedy v důsledku odstoupení od

smlouvy mezi právními předchůdci vlastníka zaniká jeho řádně nabyté

vlastnické právo.



7. Za situace, kdy senát 22 Cdo Nejvyššího soudu ČR nemá jinou možnost

výkladu ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, než tu, která

vychází z citovaných stanovisek Nejvyššího soudu ČR, nezbývá mu, než

navrhnout Ústavnímu soudu podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c)

zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), zrušení ustanovení § 48

odst. 2 občanského zákoníku s tím, že zákonodárce by měl jeho znění

nahradit textem odpovídajícím Ústavě, nevzbuzujícím možnosti různé

interpretace.



II.



8. K výzvě Ústavního soudu podala v souladu s ustanovením § 69 zákona o

Ústavním soudu ústy svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka vyjádření

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Z vyjádření vyplývá, že

napadené ustanovení bylo součástí vládního návrhu občanského zákoníku,

který byl předložen Národnímu shromáždění Československé socialistické

republiky jako tisk č. 156. Zmíněný návrh zákona byl přijat na jeho 24.

schůzi dne 26. 2. 1962. Stenografický záznam z jednání uvádí, že na

začátku této schůze bylo podle prezenční listiny přítomno 264 poslanců.

Při hlasování o celém návrhu zákona nebyl nikdo proti a nikdo se

hlasování nezdržel. Řešení otázky, obnovuje-li se vlastnické právo

původního převodce nemovitosti, který od smlouvy o převodu nemovitosti

odstoupil i v případě, že jeho právní nástupce ještě před odstoupením

od smlouvy tuto nemovitost platně převedl na třetí osobu, se postupně

vyvíjelo. V poslední době se tato velmi závažná problematika stala

trvalým problémem nejen právní teorie a soudní praxe, nýbrž taktéž

praxe Nejvyššího soudu ČR. Na dané téma bylo napsáno i řečeno již mnoho

různých interpretací, je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s

podaným návrhem senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu ČR vyřešil patovou

situaci.



9. Jménem Senátu Parlamentu České republiky se k předmětnému návrhu

vyjádřil jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka, který uvedl, že problém

odstoupení od smlouvy se stal aktuálním teprve v souvislosti se změnou

společensko- ekonomického prostředí. Pokud jde o účinky odstoupení od

smlouvy o převodu vlastnictví, nedokázala se polistopadová praxe

shodnout na interpretaci napadeného ustanovení § 48 odst. 2 občanského

zákoníku. V případech, kde v souvislosti s aplikací ustanovení § 48

odst. 2 občanského zákoníku k převodu na třetí osobu nedošlo, nenabývá

problém ostrosti; právní stav je vratný do původní polohy bez větších

obtíží. Naproti tomu tam, kde do hry vstupuje třetí (a každá další)

osoba, je ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku konfrontováno ve

svém normativním účelu s novou dynamikou ekonomických vztahů. Senát

Parlamentu ČR ve svém vyjádření nastínil modelovou situaci převodu

vlastnického práva na třetí osobu, přičemž poukázal na skutečnost, že

racionální interpret by se bezpochyby dostal do pasti, kdyby měl spojit

argumentační vývody s myšlenkou obnovení vlastnického práva původního

vlastníka na úkor třetí osoby. Takto smýšlející interpret by se musel

sžít vnitřně s představou, že třetí osoba nabyla věc od vlastníka,

který byl ale vlastně nevlastníkem. Další aspekt spojený s aplikací

ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku je spatřován ve vymezení

okruhu jeho adresátů. Uplatněním práva na odstoupení od smlouvy

původním vlastníkem dochází k zásahu do právního poměru účastníky

smlouvou nastoleného. Jednostranným výkonem práva původního vlastníka

se smlouva mezi ním a původním nabyvatelem ruší. Tento akt však nemůže

vyvolat právní účinky na právní prostředí třetí, na právním vztahu

nikterak nezainteresované, osoby. Kdyby tomu tak být mělo a výsledkem

měla být obnova vlastnického práva původního vlastníka na úkor třetí

osoby, musela by být patrně v zákoně nalezena patřičná pozitivní

zakotvení pozbytí vlastnického práva třetí osoby. V dimenzích tohoto

výkladu ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku pak vyrůstá

vlastnické právo třetí osoby v neohroženou uzlovou konstantu. Je-li

vlastnické právo po odstoupení původního vlastníka od smlouvy přičítáno

třetí osobě a má-li odstoupení právní dosah na poměr původních

účastníků smlouvy, je zcela na místě také účinky odstoupení od smlouvy

identifikovat. V argumentačním řetězci se pro další postup nabízí

ustanovení § 457 občanského zákoníku, v němž se podává, že účastníkům

smlouvy, tj. původnímu vlastníku a původnímu nabyvateli, vzniká z

důvodu zrušené smlouvy povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali.

Ustanovení § 457 občanského zákoníku je normativně modulováno jako

povinnost účastníků. Ve smyslu ustálené teorie povinnost jednoho

koresponduje oprávnění druhého. Původnímu převodci tak v důsledku

zrušené smlouvy vzniká oprávnění nabýt zpět vlastnické právo k věci od

původního nabyvatele. Není-li to dost dobře možné, přísluší účastníku

podle ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku peněžitá náhrada. Z

výše uvedeného plyne, že v případě odstoupení od smlouvy se vlastnické

právo původního vlastníka neobnovuje. K žádnému „střetu dvou

vlastnictví“ nedochází, neboť původnímu vlastníkovi vzniká toliko

pohledávání či nárok na znovunabytí vlastnického práva, nikoli

vlastnické právo samo. V tomto světle je třeba nahlížet i na ochranu

vlastnického práva (svobody) podle čl. 11 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“). Vzhledem k tomu, že interpretace čl. 11

Listiny je předmětem bohaté ústavní judikatury, lze konstatovat: je-li

třetí osoba právoplatným vlastníkem, pak je ústavně chráněna ve svém

právu proti všem a nemůže jí konkurovat „nárok na nabytí“ vlastnického

práva jiným. Tento závěr se zdá být o to přesvědčivější, že zákon pro

případ odstoupení původního vlastníka od smlouvy ani zánik vlastnictví

třetí osoby nepředpokládá. V dalším pak Senát Parlamentu ČR uvádí, že

prezentovaný postoj k problematice zahrnuté pod ustanovení § 48 odst. 2

občanského zákoníku se zdá být zřejmý, netřeba případ konfrontovat

otázkami typu věcně právní titul vs. dobrá víra. S otázkou dobré víry

pracuje v různých situacích již stávající civilní právo a je zjevné, že

dobrá víra musí zůstat klíčovým instrumentem v otázkách nabývání

vlastnického práva od nevlastníka.



III.



10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je navrhovatel, tj.

Nejvyšší soud ČR, oprávněn návrh na zrušení napadeného ustanovení

podat. Dospěl ke kladnému závěru. Navrhovatel uvedl, že musí napadené

ustanovení aplikovat v občanském soudním řízení, přičemž je vázán

právním názorem občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR,

který je ovšem dle jeho náhledu v rozporu s Ústavou a Listinou.

Předmětný návrh Nejvyššího soudu ČR souvisí s jeho rozhodovací

činností, a proto je tento oprávněným navrhovatelem dle čl. 95 odst. 2

Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Zjišťování ústavnosti

napadeného ustanovení zákona má povahu abstraktní kontroly normy, neboť

při posouzení ústavnosti tohoto ustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž

by projednával či zkoumal onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení

před obecnými soudy a jež přiměla Nejvyšší soud ČR k vyžádání

rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v

konkrétní věci použito.



11. Z ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že

Ústavní soud má, kromě přezkumu souladnosti napadeného zákona či jeho

části s ústavními zákony, zjišťovat, zda byl tento přijat a vydán v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Již

v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 10/99

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka

rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.,

dostupný také na www.judikatura.cz), Ústavní soud konstatoval, že u

právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České

republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko

jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli

ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.

Napadené ustanovení občanského zákoníku nebylo od nabytí účinnosti, tj.

ode dne 1. 4. 1964, novelizováno a Ústavní soud se tak omezil toliko na

posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavním

pořádkem.



IV.



12. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadaného ustanovení § 48

odst. 2 občanského zákoníku z hlediska jeho souladu s ústavním

pořádkem, především s právy a principy vymezenými v čl. 1, čl. 2

Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 Listiny. Po zvážení samotného

návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku,

příslušných stanovisek k tomuto návrhu a uvážení předmětné problematiky

z pohledu roviny ústavněprávní dospěl Ústavní soud k závěru, že přes

veškeré výhrady k současné právní úpravě odstoupení od smlouvy není

návrh na zrušení tohoto ustanovení pro jeho namítaný rozpor s Ústavou a

Listinou důvodný.



13. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní

soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj

očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci řízení vyjádřili svůj

souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od

jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v

předmětné věci upuštěno.



14. Navrhovatel ve svém podání upozorňuje Ústavní soud na

nejednoznačnost ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, resp. na

existenci dvou konkurenčních interpretačních alternativ napadaného

ustanovení občanského zákoníku, kdy toto bez pochybností neřeší otázku

účinků odstoupení od smlouvy o převodu věci, ať již movité či nemovité,

na vlastnické právo třetí osoby, která mezitím věc nabyla. K tomuto

navrhovatel odkazuje Ústavní soud na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a

Ústavního soudu, která vykazuje nejednotnost, přičemž uzavírá, že

senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu ČR nezbývá než navrhnout Ústavnímu soudu

zrušení § 48 odst. 2 občanského zákoníku s tím, že zákonodárce by měl

jeho znění nahradit textem odpovídajícím Ústavě a nevzbuzujícím

možnosti různé interpretace. S ohledem na takto předestřené ovšem

Ústavní soud musí předeslat, že zvolí-li obecný soud postup ve smyslu

čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, není

úkolem Ústavního soudu zabývat se vhodností, resp. dokonalostí znění

napadené právní úpravy, nýbrž pouze zjistit, zda zákon, jehož má být

obecným soudem při souzení záležitosti použito, je či není v rozporu s

ústavním pořádkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp.

zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen

pod č. 38/1999 Sb., dostupný také na www.judikatura.cz). Při

rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy vychází Ústavní soud

zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních

předpisů, což vyvolává ten důsledek, že „V situaci, kdy určité

ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž

jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení

tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů

interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem“ (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Sbírka

rozhodnutí, svazek č. 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.;

dostupný také na www.judikatura.cz).



15. V nyní posuzované věci se tak Ústavní soud zaměřil na zkoumání, zda

ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku lze interpretovat a

aplikovat ústavně konformním způsobem, což by značilo, že jeho zrušení

není nezbytné. V opačném případě, pokud jeho ústavně konformní

interpretace a aplikace možná není, by Ústavnímu soudu nezbylo než

napadené ustanovení občanského zákoníku zrušit.



V./a



16. Kupní smlouva, jakožto jeden z nabývacích titulů ve smyslu § 132

občanského zákoníku, má svůj právně dogmatický základ v římském právu.

Emptio - venditio zde vystupuje jako synallagmatický závazek, jehož

kauzou je převod nerušené držby (habere licere). Převod vlastnictví pak

nastává až následným vydržením. Vzájemná práva a povinnosti stran

závazku jsou vymezeny dvěmi osobními žalobami (actiones in personam) a

směřují na vypořádání nejrůznějších nároků, mezi něž náleží zaplacení

kupní ceny, předání předmětu koupě, odpovědnost za vady a celou řadu

dalších. Vznik věcného práva na straně kupce je pak spojen s institutem

usucapio.



17. Na podkladě římskoprávní koncepce proběhla v novověku rozsáhlá

vědecká diskuze, která v 19. století vyústila v doktrinální nauku.

Původní vlastnost římské emptio - venditio, kdy přechod věcného práva

nastává až vydržením na straně kupce, byla překonána, přičemž vědomí

obou vrstev kupní smlouvy se promítlo do nauky o titulu a modu. Je tak

rozlišován právní důvod (iustus titulus) a právní způsob nabytí

vlastnictví (modus adquirendi dominii) (srov. komentář k ustanovením §

380, 424 a 425 obecného občanského zákoníku, Rouček/Sedláček). V rámci

této koncepce pak, nestanoví-li právní předpis jinak nebo nedohodnou-li

si smluvní strany něco jiného, smlouva směřující k převodu vlastnického

práva je právním důvodem jeho převodu. Smlouva samotná (titulus) však

převod práva nepůsobí, k tomu musí přistoupit ještě právně relevantní

způsob nabytí, jenž je odvislý od povahy předmětu převodu. Smlouva o

převodu vlastnictví tak nenese účinek převodní (translační), nýbrž jen

obligační, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na

nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznaným způsobem převodu

vlastnictví, převedl. V zásadě je tak třeba odlišit obligační a

translační účinky převodu vlastnického práva.



18. Kupní smlouva je tedy esenciálně založena na dvoufázovém pojetí

translační obligace individuálně posuzujícím dvojí právní jednání, a to

uzavření smlouvy a převod vlastnictví, kdy nezbytným předpokladem

nabytí vlastnického práva je kumulativní naplnění jak příslušného

titulu, tak i tomu odpovídajícího modu. Pokud prodávající převede na

základě platného titulu a modu vlastnictví na kupujícího I, aniž by

tento převod podmínil právními nástroji věcněprávní povahy, kupující I

se stává vlastníkem převáděné věci, jenž je nadán k tomu, aby vykonával

veškerá práva plynoucí z povahy vlastnických práv - ius utendi,

fruendi, possidendi, abutendi, disponendi. Neplyne-li ze zákona či ze

smlouvy věcněprávní povahy něco jiného, je zcela v dispozici kupujícího

I, aby své vlastnické právo svobodně a v plném rozsahu převedl na další

subjekt, tedy kupujícího II. Kupující II, který nabyl vlastnické právo

od předchozího vlastníka, kupujícího I, se tak může úspěšně dovolávat

ochrany svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to erga

omnes. Jakékoli pozdější právní úkony předchozích vlastníků, a tedy i

odstoupení od smlouvy, nemohou mít vliv na jeho vlastnictví, neboť v

době převodu byl kupující I skutečným vlastníkem a nevymínil-li si

tento jinak, převedl na kupujícího II vlastnického právo v celé jeho

šíři. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku navíc nelze dovodit, že

v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv

navazujících.



19. Výše předestřené úvahy jsou podporovány rovněž skutečností, že při

odstoupení od smlouvy musí prodávající tomuto jednání přizpůsobit též

způsob ochrany svých práv. Příslušný nárok založený ustanovením § 457

občanského zákoníku je nárokem toliko obligačním, nikoli věcným. Z

tohoto důvodu tak nemůže být postupováno dle § 126 občanského zákoníku

a použito žaloby vlastnické, nýbrž žaloby na plnění. Ustanovení § 458

občanského zákoníku pak předvídá právě ty situace, kdy kupující I není

objektivně schopen poskytnuté plnění vrátit a ukládá povinnému

poskytnutí peněžité náhrady. Došlo-li k řádnému převodu vlastnického

práva na kupujícího II, není prodávajícímu ani kupujícímu I dán žádný

právní titul, o který by mohli opřít žalobu na vydání.



20. V rovině právně dogmatické a teoretické, při současném uvážení

platné právní úpravy, Ústavní soud potvrzuje výklad ustanovení § 48

odst. 2 občanského zákoníku, jak jej provedl Nejvyšší soud ČR v

rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavní

soud v nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 21, nález č. 14), dle něhož odstoupení od smlouvy o

převodu věci může působit účinky výhradně mezi stranami této smlouvy a

nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby. Stejně

tak hledisko komparativní přivádí Ústavní soud dospět k totožnému

závěru, jelikož holandská právní úprava (srov. čl. 271 holandského

občanského zákoníku), německá právní zprava (srov. § 892 odst. 1, § 929

BGB) a rakouská právní úprava (srov. § 367 obecného zákoníku

občanského) shodně chrání právě nabyvatele vlastnického práva.



V./b



21. Ústavní soud ovšem, což je pro nyní souzenou věc zcela kruciální,

dále shledává, že právě výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského

zákoníku, zastávaný Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí ze dne 17.

11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavním soudem v jeho nálezu ze

dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, je výkladem ústavně

konformním, kteréžto hodnocení pro výklad napadaného ustanovení

občanského zákoníku, jak k tomuto Nejvyšší soud ČR přistoupil v

rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, zjevně neplatí.



22. Ústavněprávní posouzení kolize interpretačních alternativ

relevantního jednoduchého práva, které byly v předchozím představeny,

Ústavní soud založil na aplikaci principu proporcionality, neboli

přiměřenosti v širším smyslu, jenž může být taktéž nazýván zákazem

nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tento princip patří mezi

standardní nástroje, jež demokratické ústavní soudy užívají pro řešení

konfliktu základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných

veřejných statků, a to v řízení o kontrole norem, stejně jako v řízení

o ústavních stížnostech. Ve zkoumané záležitosti se přitom jedná o

kolizi vlastnického práva kupujícího II na straně jedné, na druhé

straně pak legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I.



23. Princip proporcionality je vystavěn metodologicky na třech krocích.

Prvním krokem je hodnocení jednoduchého práva hlediskem vhodnosti,

jehož obsahem je zvažování zvoleného normativního prostředku z pohledu

možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný normativní prostředek

způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o

projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního

státu. Druhým krokem uplatnění principu proporcionality je posouzení

jednoduchého práva kriteriem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality

možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich

subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty - základního

práva nebo veřejného statku. Lze-li zákonodárcem sledovaného účelu

dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně

konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře

nejmenší. Sleduje-li prověřované jednoduché právo ochranu určité z

ústavně chráněných hodnot, současně však jinou omezuje, třetí hledisko

principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje metodologii

vážení těchto v kolizi stojících ústavních hodnot. Pro vyvození závěru

při kolizi základních práv, případně veřejného dobra, jako principů, na

rozdíl od případu konfliktu norem jednoduchého práva, se Ústavní soud

řídí příkazem k optimalizaci, tj. postulátem minimalizace omezení

základního práva a svobody, resp. veřejného dobra. Jeho obsahem je

maxima, dle níž za okolnosti přijetí závěru o opodstatněnosti priority

jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv či

veřejných statků je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž

využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Příkaz k

optimalizaci lze normativně odvodit z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny,

dle něhož základních práv a svobod musí být šetřeno při používání

ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v

případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.



24. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud nejprve zkoumal vhodnost

jednotlivých výkladů ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, které

učinily Nejvyšší soud ČR v jeho rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, sp. zn.

22 Cdo 1186/2000, a Ústavní soud v jeho nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp.

zn. II. ÚS 77/2000 (srov. odstavec 5. tohoto rozhodnutí Ústavního

soudu; dále také jen „výklad A“), a Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne

14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 (srov. odstavec 6. tohoto

rozhodnutí Ústavního soudu; dále také jen „výklad B“), a to v tom

směru, zda takto specifikované interpretace § 48 odst. 2 občanského

zákoníku, které omezují určité základní právo či ústavně chráněnou

hodnotu, umožňují dosáhnout sledovaného účelu, tedy ochrany jiného

základního práva či ústavně chráněné hodnoty. Podle přesvědčení

Ústavního soudu výklad A vystupuje jako efektivní prostředek ochrany

vlastnického práva kupujícího II, zatímco výklad B představuje

efektivní prostředek ochrany legitimních očekávání prodávajícího a

kupujícího I.



25. V rámci aplikace kriteria potřebnosti Ústavní soud porovnával

předmětné výklady ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku s jinými

opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími

se základních práv a ústavně chráněných hodnot, přičemž za vyhovující

principu proporcionality lze vnímat pouze takový výklad, jenž je z více

možných prostředků nejšetrnější ve vztahu k dotčeným základním právům a

ústavně chráněným hodnotám. U výkladu A je postulát potřebnosti

naplněn, což plyne ze samotné nutnosti zachovat a chránit řádně nabyté

vlastnické právo kupujícího II. Naopak výklad B z hlediska kriteria

potřebnosti, tedy z pohledu subsidiarity možných alternativních

nástrojů zabezpečujících daný účel, neobstojí. Tento výklad není

prostředkem přiměřeným, kdy ochrany legitimních očekávání prodávajícího

a kupujícího I lze dosáhnout dílčími nástroji, které se nedotýkají

vlastnického práva kupujícího II a toto nikterak neomezují. Zde Ústavní

soud uvažuje především právní prostředky věcněprávní povahy, které

mohou prodávající a kupující I, jakožto účastníci smlouvy určující její

obsah, do jimi sjednávané smlouvy zahrnout. Zajištění převodu

vlastnictví až k okamžiku obdržení protiplnění prodávajícím spolu s

vedlejším smluvním ujednáním v podobě předkupního práva svědčícího

prodávajícímu jsou způsobilá zabezpečit ochranu legitimních očekávání

prodávajícího a kupujícího I, aniž by bylo zasaženo do vlastnického

práva kupujícího II.



26. Ústavní soud při provádění testu principem proporcionality nakonec

na výše předložené výklady ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku

vztáhl kriterium přiměřenosti v užším smyslu, dle něhož újma na

základním právu či ústavně chráněné hodnotě nesmí být nepřiměřená

zamýšlenému cíli, tj. výklad omezující základní lidská práva a svobody

nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje

ochrana jiných základních práv a ústavně chráněných hodnot. Ústavnímu

soudu, který posoudil závažnost obou chráněných hodnot, vlastnického

práva kupujícího II a legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího

I, se nejeví výklad A obsahově neúměrným a ve světle obecně

akceptovatelné a sdílené hierarchie hodnot jej nelze v daných

souvislostech odmítat. Tento výklad tak respektuje ústavní příkaz k

optimalizaci. Výklad B pak Ústavní soud shledal opatřením nepřiměřeným

jeho účelu, jímž je ochrana legitimních očekávání prodávajícího a

kupujícího I, kdy je nutno vycházet ze skutečnosti, že újma na

vlastnickém právu kupujícího II, která s výkladem B může být spojena,

je značná. Bylo-li by totiž připuštěno, aby odstoupením od smlouvy mezi

právními předchůdci vlastníka, tedy mezi prodávajícím a kupujícím I,

bylo zasaženo řádně nabyté vlastnické právo vlastníka, tedy kupujícího

II, jednalo by se zde o narušení principu právní jistoty, který je

jedním ze základních atributů demokratického právního státu. Pod zorným

úhlem tohoto pilíře právního státu je tak nutno ustanovení § 48 odst. 2

občanského zákoníku vykládat, přičemž ta interpretace předmětného

ustanovení, dle níž vztah mezi smluvci se může projevit opět jen mezi

smluvci, jediná zajišťuje vlastnickou jistotu jako významný prvek

právní jistoty. Interpretace opačná, dle níž dodatečným odpadnutím

právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z

právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo,

ač v kontrastu s tímto čl. 11 Listiny a § 123 občanského zákoníku

poskytují vlastníkovi ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a

ochrany nabytých práv, pochopitelně však jen těch práv, která byla

nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně

platný pro občanské právo. V případě akceptování výkladu § 48 odst. 2

občanského zákoníku, jak byl deklarován občanskoprávním kolegiem

Nejvyššího soudu ČR, by si vlastník, který nabyl vlastnictví

derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, což pojetí

materiálního právního státu zjevně neodpovídá.



27. Ústavní soud tedy naznal, a to na podkladě testu proporcionality

provedeného v odstavcích 24.-26. tohoto rozhodnutí, že výklad B, tedy

výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku učiněný Nejvyšším

soudem ČR v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, je

výkladem ústavně neakceptovatelným, jelikož nenaplňuje kriteria

potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu. Výklad A, dle něhož

odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit účinky výhradně mezi

stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické

právo třetí osoby, tedy výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského

zákoníku, jak k tomuto přistoupily Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne

17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavní soud v nálezu ze dne

23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, který principu proporcionality

bezezbytku vyhovuje, Ústavní soud hodnotí jako výklad ústavně

konformní.



VI.



28. Lze připustit, že navržené zrušení ustanovení § 48 odst. 2

občanského zákoníku by patrně umožnilo novou právní úpravu formulovat

snad i tak, že by byla odstraněna nejednoznačnost tohoto ustanovení ve

vztahu k nyní zkoumané problematice. Ústavní soud však v této

souvislosti musí zdůraznit, že důvodem protiústavnosti, na jejímž

podkladě by bylo možno přistoupit ke zrušení napadaného ustanovení

občanského zákoníku, zásadně nejsou případné interpretační potíže při

výkladu zákona. Pokud právní norma v některých situacích neposkytuje

jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě, že by takováto

nejistota byla nutně protiústavní. Jsou to právě obecné soudy, které

jsou povinny nalézat právo, což značí nejen vyhledávání přímých,

konkrétních a výslovných pokynů v zákonném textu, nýbrž také zjišťování

a formulování, co je konkrétním právem i tam, kde se jedná o

interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny a

závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a

její význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných

předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své

podstatě ani protiústavní. Ústavní soud pak, při respektování principu

minimalizace zásahů, nemůže než zopakovat, co již judikoval ve svém

nálezu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, že „Z mnoha

myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze

takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad

možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit

teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena

ústavnost (princip minimalizace zásahu).“ (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek č.

13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.; dostupný také na

www.judikatura.cz).



29. Ústavní soud tedy uzavírá, že podle jeho stanoviska, které vyložil

v části V/b tohoto rozhodnutí, existuje možnost ústavně konformního

výkladu napadeného ustanovení občanského zákoníku, k čemuž Ústavní soud

dále poznamenává, že jeho judikatura, jmenovitě nález Ústavního soudu

ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, od jehož závěrů nemá důvodu

se odchylovat ani v nyní posuzované věci, poskytuje dostatečné vodítko

k dosažení ústavně konformního výkladu ustanovení § 48 odst. 2

občanského zákoníku. K zabezpečení právní jistoty účastníků

občanskoprávních vztahů, včetně jejich legitimních očekávání, jakož i k

ochraně práva vlastnického, současné znění tohoto zákonného ustanovení

postačí. Z pohledu de lege ferenda by byla vhodná jednoznačná formulace

napadaného zákonného ustanovení, Ústavní soud nicméně nemůže pominout,

že rozhoduje de lege lata, pročež mu nezbylo než zjistit, že ustanovení

§ 48 odst. 2 občanského zákoníku nelze charakterizovat jako

protiústavní, jestliže jeho znění nevylučuje výklad plně ústavně

konformní.



30. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal návrh na

zrušení ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku důvodným, proto jej

podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.



Předseda Ústavního soudu



JUDr. Rychetský v.r.