153/1998 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 3. června 1998 v plénu o návrhu Nejvyššího

soudu na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto

zákona"



takto:



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část

ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".



Odůvodnění



I.



Nejvyšší soud při projednávání dovolání žalobce JUDr. O. K., který se

domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti České republice -

Ministerstvu financí zaplacení částky 180 000 Kč jako náhrady za

uložený trest propadnutí majetku podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dospěl k závěru, že

zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s Ústavou

České republiky (dále jen "Ústava"). Proto usnesením ze dne 29. května

1997 č. j. 2Cdon 1343/96-38 řízení podle § 109 odst. 1 písm. b)

občanského soudního řádu přerušil a ve shodě s čl. 95 odst. 2 Ústavy a

s § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na

zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech

"ode dne účinnosti tohoto zákona".



Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že žalobce, trvale bydlící ve

Švýcarsku, již v žalobě polemizoval s názorem žalovaného, že jeho

žádosti o finanční náhradu byly podány pozdě (15. listopadu 1994),

neboť nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. nebylo

dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Namítal, že

restriktivní výklad tohoto nálezu by opět vedl k diskriminaci osob

žijících v zahraničí.



Nejvyšší soud dále uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne

29. března 1996 č. j. 18 Co 33/96-23 byl potvrzen rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1995 č. j. 15 C 42/95-11, jímž byla

žaloba o zaplacení částky 180 000 Kč v plném rozsahu zamítnuta. Obecné

soudy dospěly k závěru, že žalobce je osobou oprávněnou podle

ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a splňuje i podmínky pro

poskytnutí paušální náhrady za uložený trest propadnutí majetku, jehož

součástí nebyla nemovitost, podle § 13 odst. 3 cit. zákona. Žádosti

žalobce o finanční náhradu z 10. října a z 15. listopadu 1994 prý však

byly opožděné. Lhůta určená v § 13 odst. 3 cit. zákona totiž v době

podání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnosti výslovně

dovolal. "Pro otázku lhůt" k uplatnění nároků podle § 13 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., zejména ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 164/1994

Sb., připustil odvolací soud dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud.



Nejvyšší soud ve svém návrhu poukázal na stávající znění § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož "písemnou žádost o finanční náhradu

je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky

nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo

ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým

byl zamítnut návrh na vydání věci". Uplatnění první z uvedených lhůt

prý předpokládá situaci, v níž mezi spornými stranami není pochyb o

nemožnosti vydání věci a kdy není důvodu domáhat se nejprve žalobou

jejich vydání. Druhá lhůta svědčí těm oprávněným, kteří dali přednost

požadavku na vydání věci a jejichž návrh byl zamítnut nikoli z důvodů

tkvících ve zmeškání propadné lhůty či nesplnění kritérií vymezujících

je jako oprávněné osoby. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla

zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky zakotvená v §

3 zákona č. 87/1991 Sb. určující i pojem oprávněné osoby podle § 19

odst. 1 cit. zákona. Protože však k vypuštění protiústavní podmínky

trvalého pobytu na území České republiky došlo citovaným nálezem až k

1. listopadu 1994, bylo osobám, jež tuto podmínku před uvedeným datem

nesplňovaly, znemožněno uplatnit své nároky ve lhůtě, jejíž počátek se

v § 13 odst. 3 cit. zákona odvíjí od "účinnosti zákona". Toto

ustanovení zůstalo předmětným nálezem nedotčeno, takže k využití

jednoroční lhůty nemohly oprávněné osoby bydlící mimo území České

republiky přistoupit ani po 1. listopadu 1994. Nejvyšší soud proto

zastává názor, že tam, kde nelze uvažovat o vydání věci, není možno po

oprávněných osobách "popsaného druhu" spravedlivě požadovat, aby

zmeškání prvé z uvedených lhůt v ustanovení § 13 odst. 3 cit. zákona -

k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob

- nahrazovaly po 1. listopadu 1994 vyvoláním fiktivního sporu o vydání

věci jen proto, že zamítavý rozsudek jim umožní požadavek finanční

náhrady založit na běhu druhé ze lhůt, s nimiž citované ustanovení

počítá.



Nejvyšší soud z uvedených důvodů navrhl část ustanovení § 13 odst. 3

cit. zákona, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" zrušit, neboť

se domnívá, že je v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a

čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Nejvyšší soud odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne

13. prosince 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, v němž se konstatuje, že "pokud

je existence práva spojena se lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo

omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by

bránila v jeho ústavním uplatnění". V daném případě prý lze rovněž

převzít argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu č. 164/1994 Sb.,

protože běh lhůty určené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se od

charakteru lhůt uvedených v § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona liší jen tím,

že zde není vyjádřena její prekluzivní povaha, leč žalovaný může za

popsané situace úspěšně namítnout promlčení nároku.



Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 1997 sp. zn. Pl. ÚS 26/97 byl

jako nepřípustný odmítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 na zrušení

části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dne

účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní soud již v téže věci pod sp.

zn. Pl. ÚS 24/97 jednal [§ 35 odst. 2, § 43 odst. 1 písm. f) zákona č.

182/1993 Sb.].



K uvedenému návrhu Nejvyššího soudu se vyjádřili účastník řízení -

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a vedlejší účastník -

Obvodní soud pro Prahu 2, jehož procesní postavení se opírá o

ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle ustanovení § 48

odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. požádal Ústavní soud o

vyjádření i Ministerstvo financí.



Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že návrh Nejvyššího soudu

je opodstatněný. Dne 1. července 1994 sice nabyl účinnosti zákon č.

116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., avšak

tento zákon žádným způsobem neřešil lhůtu stanovenou v § 13 odst. 3,

takže oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.

neměly možnost podat žádost podle § 13 odst. 2 tohoto zákona.

Poslanecká sněmovna dodala, že zákon č. 87/1991 Sb. byl schválen

potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění České a Slovenské

Federativní Republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a

řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor v době přijímání tohoto zákona jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je ústavně konformní a odpovídá rovněž

mezinárodním zvyklostem. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil

ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



Obvodní soud pro Prahu 2 jako vedlejší účastník se s návrhem na zrušení

části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ztotožnil.



Ministr financí ve svém vyjádření uvedl, že nálezem Ústavního soudu č.

164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991

Sb. "v důsledku zřejmého nedopatření - opomenutí v poslaneckém návrhu".

Předmětný nález proto při dosud platném znění uvedeného § 13 odst. 3

neumožňuje nově oprávněným osobám včasné a tedy i úspěšné uplatnění

nároku na finanční náhradu, neboť stanovená lhůta uplynula v době, kdy

občanům bez trvalého pobytu v České republice tento restituční zákon

postavení oprávněných osob nepřiznával. Druhá z obou lhůt (tj. "do

jednoho roku" ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl

zamítnut návrh na vydání věci) se prý týká pouze náhrad za nemovitosti,

neboť u náhrad za propadlé movité věci v paušální částce 60 000 Kč není

rozhodné, zda věci byly částečně nebo i zcela vydány či nikoliv.

Ministerstvo financí tedy při respektování dosud platného znění

ustanovení § 13 odst. 3 nemohlo žádostem podaným mimo zákonem

stanovenou lhůtu vyhovět a z téhož důvodu byly zamítány i následující

soudní žaloby.



Ministr financí považuje návrh Nejvyššího soudu - se zřetelem na

citovaný nález Ústavního soudu, který se týkal vypuštění částí

ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. - za důvodný. Doporučuje

však v odůvodnění nálezu vyslovit, že po zrušení příslušného ustanovení

zákona č. 87/1991 Sb. počíná v něm uvedená jednoroční lhůta běžet dnem

vykonatelnosti nálezu a že tento nález nelze aplikovat zpětně.



II.



Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny formální

předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V

tomto směru bylo ze zprávy o 13. společné schůzi Sněmovny lidu a

Sněmovny národů (VI. volební období, 3. část, str. 905 a 906) a ze

zprávy o 6. schůzi Sněmovny národů (VI. volební období, 21. února 1991,

str. 28) zjištěno, že dne 21. února 1991 byl zákon o mimosoudních

rehabilitacích schválen potřebnou většinou poslanců Federálního

shromáždění, a to 86 poslanci ve Sněmovně lidu (přičemž proti bylo 25

poslanců a 13 poslanců se zdrželo hlasování) a 96 poslanci ve Sněmovně

národů (přičemž proti bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo

hlasování). Poté byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen ve Sbírce zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat a vydán v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§

68 zákona č. 182/1993 Sb.). To konstatoval již nález Ústavního soudu

vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94).



III.



Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující stanovisko:



Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl, že podmínka

trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona

č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezi oprávněnými osobami a z tohoto

důvodu byla zrušena. Protože však fyzické osoby, které jsou občany

České republiky a nemají na jejím území trvalý pobyt, by nemohly své

nároky s úspěchem uplatnit, neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly,

zrušil Ústavní soud citovaným nálezem rovněž část ustanovení § 5 odst.

2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to slova "ode dne účinnosti tohoto

zákona", neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž

nárok založil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas.

Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení § 5 odst. 2 a 4

zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního

soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená lhůta se však

týkala jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tj. které

dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské

Federativní Republiky (České republiky), již tento nález zrušil. Běh

nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které

již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy

platnou podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní

Republiky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárok neuplatnily

včas.



Rovněž v posuzované věci - která s citovaným nálezem Ústavního soudu v

podstatě koresponduje - Ústavní soud shledal, že návrh na zrušení slov

"ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č.

87/ /1991 Sb. je důvodný, neboť nynější znění citovaného ustanovení --

vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty -- vylučuje osoby, které

mají trvalý pobyt mimo území České republiky, z uplatnění nároku na

finanční náhradu. Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení

zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k

využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po

1. listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby

proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly

domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými

oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v

nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem

Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci,

není možné na uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby

zmeškání prvé z uvedených lhůt podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu

oprávněných osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci

jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady

založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.



Proto Ústavní soud - ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu - dospěl k

závěru, že ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ve slovech

"ode dne účinnosti tohoto zákona" v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl.

4 odst. 2 a 3 Listiny.



Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušení slov "ode

dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb. vyhověl a citovanou část tohoto ustanovení dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soud nedospěl k závěru,

že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit na dobu pozdější, neboť jde

o postup výjimečný, pro jehož použití není v posuzované věci důvodu.



Ústavní soud dodává - stejně jako v nálezu ze dne 12. července 1994 sp.

zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) - že lhůta uvedená v § 13 odst. 3

cit. zákona počíná běžet dnem vykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem

jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana

ústavních principů, které vedly ke zrušení napadené části ustanovení §

13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.



Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení § 71 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož "ostatní pravomocná rozhodnutí

vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena;

práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat". Jde

o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblast trestního řízení.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.



Práva za uvedení odlišného stanoviska v protokolu o jednání a na jeho

připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využil soudce JUDr. Pavel Varvařovský.