483/2006 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 27.září 2006 v plénu složeném z předsedy Pavla

Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty

Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra

Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma,

Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové o návrhu skupiny senátorů Senátu

Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 34 odst. 2 věty

druhé, § 34 odst. 3 písm. a), § 34 odst. 6, § 40 a přílohy k zákonu č.

245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických

zařízeních a o změně některých zákonů,



takto:



Ustanovení § 34 odst. 2 věty druhé a věty třetí, § 34 odst. 3 písm. a),

§ 34 odst. 6, § 40 a příloha k zákonu č. 245/2006 Sb., o veřejných

neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých

zákonů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu.



1. Dne 4. července 2006 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny

senátorů Senátu Parlamentu České republiky právně zastoupených Prof.

JUDr. A. G., CSc. (dále též "navrhovatel") podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 64 a násl.

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na zrušení ustanovení § 34 odst. 2

věta druhá, § 34 odst. 3 písm. a), § 34 odst. 6, § 40 a přílohy k

zákonu č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních

zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů.



2. Navrhovatel v návrhu uvedl, že nenapadá zákon č. 245/2006 Sb. jako

celek. Napadá pouze výše označená ustanovení, která odporují ústavnímu

pořádku České republiky. Podle názoru navrhovatele napadená ustanovení

jsou v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a čl. 8 a čl. 101 Ústavy, neboť ústavně

nepřípustným způsobem zasahují do práva vlastnit majetek a do ústavně

zaručeného práva na samosprávu, tedy do práva územních samosprávných

celků spravovat samostatně své vlastní záležitosti.



3. K návrhu na zrušení ustanovení § 34 odst. 3 písm. a), § 40 a přílohy

k zákonu č. 245/2006 Sb. navrhovatel uvedl, že zákon č. 245/2006 Sb.

vytváří tzv. síť veřejných neziskových ústavních zdravotnických

zařízení (dále jen "veřejných zdravotnických zařízení") a předpokládá,

že tuto síť budou tvořit jednak zdravotnická zařízení v současné době

existující (ta jsou vypočtena v příloze k zákonu), jednak zdravotnická

zařízení nově vznikající, která budou mít již od svého vzniku

příslušnou právní formu podle § 1 odst. 1 tohoto zákona. Přímo ze

zákona budou do sítě veřejných zdravotnických zařízení tak zařazena ta

zdravotnická zařízení, která jsou uvedena v příloze k zákonu. Konkrétně

se jedná o zdravotnická zařízení, jejichž zřizovatelem je stát, resp.

příslušné ministerstvo, dále zdravotnická zařízení, která mají formu

příspěvkových organizací a jejich zřizovatelem jsou obce či kraje, dále

jsou zde zahrnuta zdravotnická zařízení s právní formou obchodních

společností (akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným).

Zakladateli a společníky či akcionáři těchto zdravotnických zařízení

jsou též obce a kraje. Navrhovatel je toho názoru, že pokud jednotlivá

zdravotnická zařízení včetně věcí, práv a závazků, které byly spjaty s

jejich existencí, byly do vlastnictví obcí a krajů převedeny zákonem č.

157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České

republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon č. 157/2000 Sb.") a zákonem č. 290/2002 Sb., o přechodu

některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce,

občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o

souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 290/2002 Sb.") a obce a kraje

se na jejich základě staly zřizovateli zdravotnických zařízení, jejichž

právní forma se změnila z příspěvkové organizace státu, resp.

organizační složky, na příspěvkové organizace kraje, resp. organizační

složky kraje či obce, jejich právní režim se po provedených převodech

řídil zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních

rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Napadenými ustanoveními zákona

č. 245/2006 Sb. však budou územní samosprávné celky zbaveny možnosti

rozhodovat o existenci a chodu těchto příspěvkových organizací a

organizačních složek. Naopak Ministerstvo zdravotnictví získá oprávnění

rozhodovat o rozsahu a druzích zdravotní péče, která by měla být v

těchto zdravotnických zařízeních poskytována (§ 33 zákona č. 245/2006

Sb.), a to s možností minimální ingerence ze strany zřizovatele, kterým

i nadále zůstane územní samosprávný celek, do těchto záležitostí.



4. Podle názoru navrhovatele zákon č. 245/2006 Sb. nijak nezajišťuje,

aby zdravotnickým zařízením, resp. jejich zřizovatelům, byly ze strany

státu uhrazeny náklady na zajištění činností, které jim budou

direktivně stanoveny ze strany ministerstva. Tím dochází k zásahu do

finanční samostatnosti územních samosprávných celků, která je zaručena

v čl. 101 odst. 3 Ústavy. Zároveň tím dochází k zásahu do jejich práva

vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť jim bude zabráněno

rozhodovat o nakládání s majetkem tím, že zdravotnické zařízení bude

muset plnit úkoly uložené mu zákonem a rozhodnutím ministerstva. Pokud

tyto povinnosti poruší, bude možno uložit buď územnímu samosprávnému

celku, jakožto zřizovateli veřejného zdravotnického zařízení, případně

též přímo zdravotnickému zařízení, pokuty ve značné výši (srov. § 38

zákona č. 245/2006 Sb.). Zmíněné zásahy se sice budou dít na základě

zákona, a lze soudit, že i ve veřejném zájmu, nebude však zajištěna

odpovídající náhrada. V této souvislosti navrhovatel uvedl, že zákon č.

245/2006 Sb. bude dopadat nejen na fungování příspěvkových organizací a

organizačních složek územních samosprávných celků, ale povede též k

zásahům do fungování ryze soukromoprávních subjektů, tj. obchodních

společností, poskytujících zdravotní péči. V této souvislosti

navrhovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce

zákonů pod č. 404/2002 Sb. a č. 211/2003 Sb.



5. Navrhovatel rovněž uvedl, že stát přenesl na územní samosprávné

celky povinnost hospodařit s majetkem zdravotnických zařízení a plnit

funkci jejich zřizovatele i proti vůli územních samosprávných celků

uvedenými zákony č. 157/2000 Sb. a č. 290/2002 Sb. Rezignoval tím na

svoji povinnost poskytovat občanům bezplatnou zdravotní péči na základě

veřejného pojištění a tíži jejího zajišťování přenesl na územní

samosprávné celky. Toto břemeno na územních samosprávných celcích

přijetím zákona č. 245/2006 Sb. stát ponechal, odňal jim však možnost o

rozsahu a podmínkách jejího poskytování volně rozhodovat [samozřejmě za

dodržení podmínek zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním

pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb.")].



6. Ještě důraznější je podle navrhovatele zásah do ryze soukromého

vlastnictví v případě ustanovení § 40 odst. 5 a 6 zákona č. 245/2006

Sb., který se týká zdravotnických zařízení poskytujících zdravotní

péči, jež mají právní formu obchodních společností. V tomto případě je

totiž stanoveno (§ 40 odst. 5), že vlastnické právo k majetku bezplatně

vloženému do akciových společností, které jsou uvedeny v příloze k

zákonu, bezúplatně přejde na zřizovatele. Nerozlišuje se, kdo tento

majetek do zdravotnického zřízení vložil, za jakých podmínek a s jakým

účelem. Nezohledňuje se také, že takový majetek mohl být v mezidobí

zhodnocen, takže ten, kdo majetek do akciové společnosti vložil,

fakticky přichází o potencionální výnosy z jeho zhodnocení. Povahu

nepřípustného zásahu do nabytých práv má též ustanovení § 40 odst. 6

zákona č. 245/2006 Sb., které zakládá společníkovi společnosti s

ručením omezeným, která vystupuje jako zdravotnické zařízení, právo na

vypořádací podíl v souvislosti s nuceným ukončením jeho účasti ve

společnosti. Na ztrátě obchodního podílu v takové společnosti však není

žádný veřejný zájem, protože zdravotnická zařízení ve formě obchodních

společností mohou stejně dobře plnit úkoly související s poskytováním

zdravotní péče, jak to činí dnes. Nerozlišuje se ani, kdo je

společníkem takové společnosti, zda jsou to pouze územní samosprávné

celky či jiné fyzické a právnické osoby. Takové opatření zákona je

proto ve zjevném protikladu s principem proporcionality, který vyžaduje

zachovat poměr mezi sledovanými cíly a zvolenými prostředky. V daném

případě není podle navrhovatele pochyb o tom, že použité prostředky

byly zjevně neadekvátní sledovanému cíli, protože zdravotní péče by

byla poskytována i bez přijetí napadených ustanovení, která fakticky

vedou k vyvlastnění soukromého majetku.



7. Navrhovatel považuje za samozřejmé, že do působnosti krajů patří

mimo jiné i péče o zdraví obyvatel kraje. Jestliže ustanovení § 34

odst. 2 věta druhá zákona č. 245/2006 Sb. ukládá kraji, aby na jeho

území bylo v každém okrese umístěno nejméně 1 veřejné zdravotnické

zařízení a ustanovení § 34 odst. 6 citovaného zákona ukládá kraji

doplnění sítě veřejných zdravotnických zařízení, pokud tak neučiní obec

ani jiný zřizovatel, je patrné, že doplnění sítě veřejných

zdravotnických zařízení bude záviset výlučně na rozhodnutí

ministerstva, které stanoví požadavky na fungování sítě zdravotnických

zařízení (§ 33 zákona č. 245/2006 Sb.).



8. Navrhovatel nezpochybňuje právo státu vytvářet síť zdravotnických

zařízení, nesmí přitom však zasahovat do sféry samostatné působnosti

územních samosprávných celků a nesmí porušovat možnost vykonávat podle

své volby a autonomně vlastnické právo.



9. S návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.

navrhovatel spojil i návrh na přednostní projednání podle ustanovení §

39 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že zákon č. 245/2006 Sb. sice

nabyl účinnosti dnem vyhlášení, nicméně právní účinky spočívající v

tom, že se zdravotnická zařízení uvedená v příloze zákona přeměnění na

veřejná zdravotnická zařízení, nastanou až uplynutím 180 dnů ode dne

účinnosti zákona (§ 40 odst. 1). Zrušení napadených ustanovení po

uplynutí 180 denní lhůty by postrádalo jakýkoliv význam, jelikož by již

nevratně nastaly účinky zákonem předpokládané.



II.



Formální předpoklady projednání návrhu a ústavnost legislativní

procedury



10. Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů

povinen posoudit, zda zákon č. 245/2006 Sb., jehož jednotlivá

ustanovení jsou napadena, byl přijat a vydán ústavně v mezích Ústavou

stanovené kompetence, ústavně předepsaným způsobem a zda jsou splněny

formální předpoklady věcného posouzení návrhu.



11. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu

návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87

odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněna podat skupina nejméně 17 senátorů.

Jak Ústavní soud zjistil z přiložených plných mocí ze dne 21. června

2006 a 20. července 2006, návrh podala skupina celkem 28 senátorů.



12. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona předložila Poslanecké

sněmovně skupina poslanců dne 2. listopadu 2004. Poslancům byl návrh

rozeslán jako tisk 810/0 dne 4. listopadu 2004 a vládě zaslán k

vyjádření stanoviska dne 5. listopadu 2004. Návrh zákona byl přijat na

53. schůzi Poslanecké sněmovny dne 8. února 2006 usnesením č. 2186,

když z přítomných 169 poslanců jich pro návrh hlasovalo 98 při kvoru

85.



13. Z elektronické knihovny Senátu Parlamentu České republiky Ústavní

soud zjistil, že Senátu byl návrh zákona postoupen Poslaneckou

sněmovnou dne 14. února 2006. Senát návrh zákona projednal v plénu dne

15. března 2006 na své 10. schůzi v 5. funkčním období a přijal k

návrhu zákona usnesení č. 364, kterým návrh zákona zamítl. Pro usnesení

hlasovalo 57 senátorů z přítomných 68. Poslanecká sněmovna o návrhu

zákona vráceném Senátem opětovně hlasovala dne 21. dubna 2006 na své

55. schůzi, setrvala na původním návrhu zákona, když z přítomných 171

poslanců jich pro návrh hlasovalo 107 při kvoru 101.



14. Dne 21. dubna 2006 byl zákon doručen prezidentovi republiky k

podpisu. Prezident republiky zákon nepodepsal a dne 5. května 2006 jej

vrátil zpět Poslanecké sněmovně.



15. Poslanecká sněmovna o zákonu vráceném prezidentem republiky

hlasovala dne 23. května 2006 na 56. schůzi a veto prezidenta republiky

k tomuto zákonu přehlasovala na své 56. schůzi dne 23. května 2006

(usnesení č. 2469). Zákon byl vyhlášen dne 31. května 2006 ve Sbírce

zákonů v částce 79 pod číslem 245/2006 Sb.



16. Ústavní soud konstatoval, že zákon č. 245/2006 Sb. byl přijat

Parlamentem České republiky ústavně konformním legislativním postupem,

byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce

zákonů, přičemž účinnosti nabyl dnem 31. května 2006.



III.



Rekapitulace stanoviska vlády, stanoviska prezidenta republiky a

rozpravy poslanců



17. Ústavní soud si jako podklad pro své rozhodnutí opatřil

stenozáznamy, usnesení a sněmovní tisky volně dostupné na webových

stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky na

www.psp.cz. a www.senat.cz a stanovisko prezidenta republiky Václava

Klause k vrácenému zákonu č. 245/2006 Sb. na stránce www.hrad.cz.



18. Ve stanovisku vlády č. 1197 ze dne 1. prosince 2004 k návrhu zákona

č. 245/2006 Sb. je uvedeno, že vláda návrh zákona projednala a

posoudila na své schůzi dne 1. prosince 2004. Ačkoliv se ztotožnila s

východisky a záměrem tohoto návrhu zákona, upozornila na skutečnost, že

šlo o návrh nepropracovaný, nekomplexní, mající četné věcné i

legislativní nedostatky, a to zejména v těchto směrech:



- nedostatečná úprava hospodaření veřejných neziskových ústavních

zdravotnických zařízení, která by mohla vést k další eskalaci

nehospodárnosti systému a neefektivnímu čerpání veřejných prostředků



- není zcela jasně definována síť zdravotnických zařízení



- není respektována působnost kraje ve věcech zajištění zdravotní péče

na jeho území



- vnitřně rozporná a nejasná právní úprava týkající se vzniku a zániku

veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení



- vláda se neztotožnila se závěrem uvedeným důvodové zprávě

předloženého návrhu zákona, že přijetí návrhu zákona by mělo z hlediska

státního rozpočtu a rozpočtu obcí a krajů celkově neutrální dopad.



19. Prezident republiky Václav Klaus ve zdůvodnění svého rozhodnutí

vrátit Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ze dne 5. května

2005 návrh zákona č. 245/2006 Sb. uvedl, že české zdravotnictví

potřebuje zásadní systémovou změnu, když tento zákon tuto změnu

nepřináší. Zákon ve své logice znamená opuštění principů, na kterých se

celá naše společnost - a s ní i zdravotnictví - vyvíjely od listopadu

1989, to je na úctě k soukromému vlastnictví, k pluralitě vlastnických

vztahů, ke svobodné volbě lékaře a zdravotnického zařízení. Zákon v

této své podobě zdravotnictví destabilizuje, zbytečně rozděluje lékaře

a další zdravotníky, vyostřuje politickou atmosféru v zemi a

zneklidňuje pacienty a celou českou veřejnost. Vytváří navíc falešný

dojem, že se takzvanou neziskovostí nemocnic řeší finanční krize

zdravotnictví. Zákon zvýhodňuje veřejná nezisková zdravotnická ústavní

zařízení a v podstatě vytváří nátlak na to, aby ostatní typy

zdravotnických zařízení přešly na tuto formu. Tím je porušeno pravidlo

zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které stanoví, že vlastnické právo

všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Cílem tohoto zákona

je však vytvoření výhodného prostředí pro existenci a provoz nemocnic

pouze veřejného typu namísto toho, aby bylo vytvářeno vhodné prostředí

pro všechny vlastnické formy.



20. Ze stenozáznamů, usnesení a sněmovních tisků Ústavní soud zjistil,

že v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně Parlamentu

České republiky byla do návrhu zákona č. 245/2006 Sb. zakomponována

celá řada pozměňujících návrhů a v rozpravě se vyjadřoval značný počet

poslanců v mnohdy emotivních vystoupeních.



21. Organizační výbor určil jako zpravodaje poslance Josefa Janečka,

který od počátku upozorňoval na to, že je nevhodné, aby tak zásadní

norma byla zpracována poslaneckou iniciativou a jako příklad uvedl

zákon o kampeličkách. Ztotožnil se také s výhradami vlády k návrhu

zákona a opakovaně upozorňoval, ve vztahu k připomínkám odborné

veřejnosti, na problémy, které zákon vyvolá. Nedostatečnost zákona

ilustroval i na příloze zákona, když uváděl, že např. v okrese Jeseník

a Šumperk se žádné zdravotnické zařízení do sítě nepřihlásilo, a proto

bude muset být takové zdravotnické zařízení vystavěno. Další problém

viděl v tom, že v příloze jsou uvedeny nemocnice, které neexistují,

neboť jejich označení v příloze neodpovídá jejich skutečnému označení

nebo identifikačnímu číslu (např. nemocnice Kroměříž příspěvková

organizace, ve skutečnosti Kroměřížská nemocnice, akciová společnost,

která má také jiné identifikační číslo; na seznamu zařazená Nemocnice

Planá je v konkursu apod.). Jednoduše řečeno, v návrhu zákona spatřoval

ohrožení dostupnosti a kvality stávající zdravotní péče.



22. Naproti tomu ministr zdravotnictví David Rath uvedl jako hlavní

důvod, proč byl zákon iniciován a je předkládán, zabránění plošné

privatizaci nemocnic, dále zavedení jasné, cílevědomé a trvalé kontroly

hospodaření s veřejnými prostředky a zavedení systematické, pravidelné

a cílené kontroly kvality v jednotlivých nemocnicích.



IV.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení



23. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním

soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č.

245/2006 Sb. Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.



24. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze

dne 18. srpna 2006 uvedla, že zdravotnická zařízení, jejichž

zřizovatelem je stát, ve skutečnosti pokrývají jen část potřebné,

většinou specializované, zdravotní péče a nejsou schopna uspokojit

veškeré oprávněné požadavky na zajištění této péče s ohledem na ústavní

a mezinárodně právní závazky uvedené v čl. 31 Listiny, čl. 12

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

čl. 24 Úmluvy o právech dítěte, čl. 11 a čl. 13 Evropské sociální

charty. Zákonodárce přijetím zákona č. 245/2006 Sb. sledoval zajištění

péče o zdraví obyvatel za využití čl. 11 odst. 2 věty prvé Listiny,

když za tímto účelem vymezil majetek i způsob naklání s ním tak, že v

příloze zákona konkrétním výčtem určil právnické osoby - vlastníky či

uživatele tohoto majetku - podléhající regulaci podle tohoto zákona.

Neučinil tedy nic jiného, než že specifikoval majetek nezbytný k

zabezpečení ochrany zdraví a stanovil, že takto individualizovaný

majetek smí být za stanovených podmínek jen ve vlastnictví určitých

právnických osob, tj. veřejných neziskových ústavních zdravotnických

zařízení, pokud nezůstává ve vlastnictví jejich zřizovatele (§ 13 odst.

2 zákona č. 245/2006 Sb.). Ani toto zákonné omezení však není

absolutní, neboť zákon č. 245/2006 Sb. jej sám prolamuje umožněním

provádění právních úkonů, jimiž je zcizováno vlastnické právo k majetku

veřejného zdravotnického zařízení či jeho zřizovatele (§ 6 odst. 9 a 10

zákona č. 245/2006 Sb.). Zákonodárce je podle svého názoru, s ohledem

na ústavní odpovědnost státu i územně samosprávných celků za zajištění

práva na ochranu zdraví, oprávněn volit nástroje k zajišťování těchto

práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní

péči poskytujících. Územně samosprávné celky jsou veřejnými

korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodařit podle

vlastního rozpočtu. Stanoví-li tedy zákon č. 245/2006 Sb. určitý způsob

hospodářsko-právní formy, v níž je možno nakládat s majetkem územně

samosprávných celků, který slouží veřejnému zájmu k zabezpečování

zdravotní péče jako veřejné služby, určuje tím pouze v souladu s

ústavním postavením krajů a obcí jako veřejnoprávních korporací jejich

úkoly, a to způsobem dovoleným ústavními i zákonnými normami. V tomto

případě zákonodárce stanovil, že tato povinnost má být zajištěna

zdravotními pojišťovnami prostřednictvím zdravotnických zařízení, se

kterými zdravotní pojišťovny uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě

zdravotní péče, čímž tato zdravotnická zařízení tvoří síť smluvních

zdravotnických zařízení zdravotních pojišťoven. Pro plné zaručení

teritoriální dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče

zákonodárce navíc zákonem č. 245/2006 Sb. zajistil, aby zdravotní

pojišťovny byly povinny uzavřít smlouvu o poskytování a úhradě

zdravotní péče s veřejným zdravotnickým zařízením (veřejné i soukromé

povahy) zařazeným do sítě veřejných zdravotnických zařízení, a to v

rozsahu, v jakém je veřejné zdravotnické zařízení povinno zdravotní

péči poskytovat. Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby posoudil

ústavnost návrhem napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.



25. Senát Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 9. srpna 2006

popsal proceduru posouzení zákona č. 245/2006 Sb. Senátem. Senát návrh

zákona projednal dne 15. března 2006 a k návrhu přijal usnesení č. 364,

kterým návrh zákona zamítl. Při projednávání návrhu zákona byla v

Senátu, a to jak ve výborech, kterým byl návrh zákona přikázán, tak na

plénu, vedena rozsáhlá rozprava, která se zejména zabývala

problematikou tvorby té části sítě veřejných zdravotnických zařízení,

kterou zákon vytváří ze zdravotnických zařízení vyjmenovaných v příloze

k zákonu a navrhované úpravy zakotvující odpovědnost krajů za to, že

síť veřejných zdravotnických zařízení v kraji bude splňovat příslušné

požadavky zákona. Rozprava se vedla především o těch ustanoveních, jež

jsou navrhována ke zrušení. Jelikož stát zákony č. 157/2000 Sb. a č.

290/2002 Sb. převedl některá svá zdravotnická zařízení do vlastnictví

územních samosprávních celků (ač jako subjekt ve smyslu Listiny

garantující zajištění zdravotní péče mohl síť zdravotnických zařízení

vytvořit již v roce 2000 sám), není nyní v souladu s ústavními principy

ochrany vlastnictví přípustné vytvářet síť zdravotnických zařízení na

úkor vlastnických práv těchto subjektů. Kritizováno též bylo, že při

tvorbě seznamu zdravotnických zařízení (příloha k zákonu), které mají

fakticky tvořit páteř sítě veřejných neziskových ústavních

zdravotnických zařízení, nebylo dostatečně přihlíženo ke konzultacím a

názorům různých dotčených stran, ať již zastupitelstev obcí či krajů,

odborných profesních zdravotnických organizací nebo subjektů

zastupujících pacienty, a především nebyla stanovena jednoznačná

kriteria, jejichž splnění by odůvodňovalo konkrétní zařazení či

nezařazení příslušného zdravotnického zařízení do uvedeného seznamu.

Proto byl tento seznam hodnocen jako neobjektivně vytvořený a

nesystémový. To podtrhuje skutečnost, že seznam byl též zcela náhodně,

na základě pozměňovacích návrhů podaných až ve druhém čtení v

Poslanecké sněmovně, doplněn o 9 zdravotnických zařízení; zároveň bylo

konstatováno, že v některých případech seznam obsahuje tentýž subjekt

dvakrát, např. Nemocnici Litomyšl. Zejména však bylo poukazováno, že

existence seznamu vybraných zdravotnických zařízení neodůvodněně

vytvoří nerovné podmínky a postavení zdravotnických zařízení v oblasti

poskytování zdravotnických služeb a jeví se jako existenčně likvidační

pro ta zdravotnická zařízení, která nebudou součástí sítě veřejných

neziskových ústavních zdravotnických zařízení. Tím je porušen princip

rovnosti, který Ústavní soud vyložil v řadě svých nálezů (viz nález sp.

zn. Pl. ÚS 22/1992 ze dne 8. října 1992, in Sbírka usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR pod č. 11). Závěrem svého vyjádření Senát uvedl,

že většinově shledal porušení shora uvedených ústavních principů a

proto návrh zákona zamítl.



26. Ústavnímu soudu bylo dne 18. srpna 2006 doručeno vyjádření

Ministerstva zdravotnictví, které uvedlo, že konečné znění zákona bylo

přijato s jeho souhlasem. Ministerstvo zdravotnictví se se vznesenými

námitkami navrhovatele neztotožňuje, neboť podle jeho názoru klade

povinnost zajistit péči o zdraví obyvatel jen na bedra státu a nechce

vůbec tento úkol uznat též jako povinnost územních samosprávných celků

- veřejnoprávních korporací. Nazírání navrhovatele na čl. 31 Listiny

považuje ministerstvo zdravotnictví za zjednodušující, neboť tento

článek se o státu vůbec nezmiňuje a má nejen vertikální, ale i

horizontální účinky vůči subjektům soukromého práva, především vůči

poskytovatelům zdravotní péče. Stanoví-li pak zákon č. 245/2006 Sb.

určitý způsob hospodářsko-právní formy, v níž je možno nakládat s

majetkem územních samosprávných celků, který slouží ve veřejném zájmu k

zabezpečování zdravotní péče jako veřejné služby, určuje tím pouze v

souladu s ústavním postavením krajů a obcí jako veřejnoprávních

korporací jejich úkoly, a to způsobem dovoleným ústavními a zákonnými

normami. Zásahy do vlastnických vztahů vyplývající z ustanovení zákona

č. 245/2006 Sb., která autoritativně (ex lege) k určitému datu

přeměňují ve veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení

příspěvkové organizace státu, krajů a obcí, jakož i akciové společnosti

a společnosti s ručením omezeným (§ 40 a příloha) považuje Ministerstvo

zdravotnictví za rozumné s ohledem na účel, k němuž předmět vlastnictví

slouží.



27. Vyjádření účastníků řízení i Ministerstva zdravotnictví bylo

navrhovateli zasláno na vědomí. Navrhovatel ve své replice ze dne 1.

září 2006 k vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

uvedl, že Poslanecká sněmovna opomíjí, že je nezbytné zkoumat, i v

případě, kdy stát učiní určité opatření ve veřejném zájmu, přičemž

takové opatření zasahuje do ústavně zaručených práv jiných subjektů,

zda zvolená opatření jsou legitimní a proporcionální z hlediska

použitých prostředků a sledovaných cílů. K vyjádření Senátu Parlamentu

České republiky navrhovatel uvedl, že se plně ztotožňuje s důvody,

které vedly Senát k zamítnutí návrhu zákona a zdůraznil, že menšinová

podpora návrhu se opírala právě o povinnost státu zajistit ochranu

zdraví obyvatel, aniž by však přihlížela k nutnosti zvažovat úměrnost

přijatých opatření ve vztahu k nezbytnému omezení ústavně zaručených

práv, ke kterým by realizací zákona došlo. V replice ke stanovisku

Ministerstva zdravotnictví pak navrhovatel konstatoval, že nucený vznik

sítě neziskových zdravotnických zařízení doprovázený zásahy do ústavně

zaručených práv nebyl nezbytný, vytvářená síť nestátních zdravotnických

zařízení (srov. přílohu k zákonu) pak postrádá jakoukoliv racionalitu z

hlediska výběru jednotlivých zdravotnických zařízení. Navrhovatel má za

to, že přijetí opatření s tak závažnými důsledky pro práva územních

samosprávných celků a dalších osob, se nijak neslučuje s chaotickým

výběrem zdravotnických zařízení, ke kterému došlo, a ve svém důsledku

odnímá takovému řešení legitimitu opírající se o jeho racionalitu.



V.



Znění napadených ustanovení



28. Text napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb. zní takto:



- ustanovení § 34 odst. 2 věty druhé:



"Kraj zajišťuje, aby na území kraje bylo v každém okrese umístěno

nejméně 1 veřejné zdravotnické zařízení".



- ustanovení § 34 odst. 3 písm. a):



§ 34 odst. 3: Síť veřejných zdravotnických zařízení tvoří "a) veřejná

zdravotnická zařízení vzniklá podle § 40 odst. 1"



- ustanovení § 34 odst. 6:



"Nesplňuje-li síť veřejných zdravotnických zařízení v kraji požadavky

podle odstavce 2, doplnění sítě veřejných zdravotnických zařízení

projedná kraj s obcí, na jejímž území by z hlediska požadavků na síť

veřejných zdravotnických zařízení podle odstavce 2 měla být zdravotní

péče veřejným zdravotnickým zařízením ve stanoveném rozsahu

poskytována, a pokud obec veřejné zdravotnické zařízení nezřídí a

neučiní tak ani jiný zřizovatel, učiní jej kraj".



- ustanovení § 40:



"(1) Právnické osoby uvedené v příloze k tomuto zákonu se stávají

uplynutím lhůty 180 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona

veřejnými zdravotnickými zařízeními. Pokud by došlo ke zrušení nebo

přeměně právnické osoby uvedené v příloze k tomuto zákonu před

uplynutím lhůty podle předchozí věty, je takový úkon neplatný.



(2) Osoba, která zřídila nebo založila právnickou osobu uvedenou v

příloze k tomuto zákonu, má postavení zřizovatele podle tohoto zákona.



(3) Dnem vzniku veřejného zdravotnického zařízení podle odstavce 1

přecházejí na veřejné zdravotnické zařízení všechna práva a povinnosti,

včetně práv a povinností z pracovně právních vztahů té právnické osoby

uvedené v příloze k tomuto zákonu, z níž toto veřejné zdravotnické

zařízení vzniklo.



(4) Majetek, s nímž jsou příslušné hospodařit příspěvkové organizace

uvedené v příloze k tomuto zákonu, se v rozsahu, který její zřizovatel

vložil do příspěvkové organizace při jejím zřízení, považuje podle

tohoto zákona za majetek vložený zřizovatelem do veřejného

zdravotnického zařízení, a to dnem vzniku tohoto veřejného

zdravotnického zařízení.



(5) Vlastnické právo k majetku akciové společnosti uvedené v příloze k

tomuto zákonu, který její zakladatel vložil do akciové společnosti při

jejím založení, bezúplatně přechází dnem vzniku veřejného

zdravotnického zařízení na zřizovatele.



(6) Společníku, který založil společnost s ručením omezeným, uvedenou v

příloze k tomuto zákonu, vzniká nárok na vypořádací podíl dnem vzniku

veřejného zdravotnického zařízení podle odstavce 1. Vypořádací podíl

hradí stát. Výplatu vypořádacího podílu provede ministerstvo financí na

návrh zřizovatele, doložený podrobným výpočtem a účetní závěrkou

provedenou ke dni, který bezprostředně předchází vzniku veřejného

zdravotnického zařízení, ověřenou auditorem. Návrh lze podat do 3

měsíců ode dne vzniku veřejného zdravotnického zařízení, jinak právo na

vypořádací podíl zaniká. Vypořádací podíl je splatný ve lhůtě 3 měsíců

ode dne doručení návrhu na jeho vyplacení Ministerstvu financí.



(7) Zdravotnické zřízení uvedené v § 34 odst. 4 větě poslední může být

nahrazeno veřejným zdravotnickým zařízením tak, že zřizovatel rozhodne

o jeho zrušení, jde-li o obchodní společnost o jejím zrušení bez

likvidace, tak, aby majetek a veškerá práva a povinnosti rušeného

zdravotnického zařízení včetně práv a povinností z pracovněprávních

vztahů přešla na veřejné zdravotnické zařízení ke dni jeho vzniku,

který bezprostředně následuje po dni, k němuž bylo zdravotnické

zařízení zrušeno.



(8) Zřizovatel veřejného zdravotnického zařízení uvedeného v odstavci 1

je povinen ve lhůtě nejpozději 30 dnů přede dnem vzniku veřejného

zdravotnického zařízení sdělit Ministerstvu zdravotnictví všechny

potřebné údaje zapisované do rejstříku veřejných zdravotnických

zařízení a předložit všechny potřebné listiny, které tvoří součást

rejstříku veřejných zdravotnických zařízení.



- Příloha k zákonu č. 245/2006 Sb.:



V příloze k zákonu č. 245/2006 Sb. jsou vypočteny právnické osoby,

které se stávají uplynutím lhůty 180 dnů ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona veřejnými zdravotnickými zařízeními (§ 40 odst. 1).



VI.



Průběh ústního jednání



29. Na ústním jednání dne 27. září 2006 odkázal právní zástupce

navrhovatele na písemný návrh a jeho všechna další podání ve věci.

Principiálně navrhovatel nemá nic proti zákonu č. 245/2006 Sb. jako

takovému, ke zrušení navrhl jen ta ustanovení, která jsou zjevně

neústavní. Zákonodárce vyšel ze situace, která byla v roce 2000, kdy

stát byl vlastníkem zdravotnických zařízení a kdy mohl ze

zdravotnických zařízení ve svém vlastnictví síť zdravotnických zařízení

vytvořit. Pokud tak učinil v roce 2005, došlo napadenými ustanovení

zákona č. 245/2006 Sb. k zásahu do práva na samosprávu a k zásahu do

vlastnického práva. Takovýto zásah musí šetřit podstatu práva.

Napadenými ustanoveními stát překročil zákonné limity a porušil princip

proporcionality. Právní zástupce navrhovatele navrhl zrušení napadených

ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.



30. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing.

Miloslav Vlček uvedl, že Poslanecká sněmovna se k návrhu vyjádřila ve

svém písemném stanovisku. Své stanovisko rovněž zaslalo Ministerstvo

zdravotnictví. Vyjádření Ministerstva zdravotnictví je v souladu s

vyjádřením Poslanecké sněmovny a Poslanecká sněmovna se sním v celém

rozsahu ztotožňuje a odkázal na názory v něm uvedené. Dále zdůraznil

nesouhlas s tvrzením navrhovatele, že stát může síť neziskových

nestátních ústavních zdravotnických zařízení vytvořit pouze ze

zdravotnických zařízení, které si ponechal ve svém vlastnictví. Úmyslem

zákonodárce bylo zajištění povinnosti prostřednictvím neziskových

nestátních ústavních zdravotnických zařízení poskytnout péči i občanům

zemí - členů Evropské unie i ostatním cizím státním příslušníkům, jakož

i občanům, kteří nejsou zařazeni v systému zdravotního pojištění České

republiky. Připomenul, že poskytování zdravotní péče je financováno z

veřejného zdravotního pojištění a veřejných rozpočtů. Skupina senátorů

ve svém návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.

polemizuje i s dalšími ustanovením tohoto zákona, které však nenavrhuje

ke zrušení. Závěrem předseda Poslanecké sněmovny vyslovil naději, že

Ústavní soud odhlédne od dřívějších politických zájmů a svým

rozhodnutím na sebe vezme odpovědnost za zajištění zdravotní péče

občanům. Navrhl proto zamítnutí návrhu.



VII.



Vlastní přezkum



31. Navrhovatel navrhuje zrušení napadených ustanovení zákona č.

245/2006 Sb., která zásadním způsobem upravují systém zdravotní péče o

občany České republiky.



32. Ústavně právní námitky navrhovatele proti napadeným ustanovením

jsou vedeny ze dvou pozic, jednak z hlediska ochrany vlastnictví a

jednak z hlediska zásahu do samosprávy. Navrhovatel protiústavnost

napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb. spatřuje v tom, že se

dotýká samostatné působnosti územních samosprávných celků a že

nerespektuje vlastnické právo územních samosprávných celků a případně

dalších fyzických a právnických osob a vytýká jim rozpor s čl. 11

Listiny a čl. 8 a 101 Ústavy:



Čl. 11 Listiny zní:



(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků

má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.



(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé

společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být

jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon

může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví

občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské federativní

republice.



(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo

v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí

poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru

stanovenou zákonem



(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve

veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.



(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.



Čl. 8 Ústavy zní:



Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.



Čl. 101 Ústavy zní:



(1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem.



(2) Vyšší územní samosprávný celek je samostatně spravován

zastupitelstvem.



(3) Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které

mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.



(4) Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen

vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.



33. Posouzení uvedené argumentace ze strany Ústavního soudu předpokládá

rekonstrukci účelu a dikce těch ustanovení jednoduchého /podústavního/

práva, jež se na problematiku podmínek poskytování zdravotní péče

vztahují.



34. Citovanými články je založen ústavní základ výkonu územní

samosprávy, na který navazuje a dále jej (v ústavních mezích) rozvíjí

obecné zákonodárství představované především zákonem č. 128/2000 Sb., o

obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/2000

Sb."), zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon č. 129/2000 Sb.") a zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním

městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 131/2000

Sb.").



35. Obec podle § 7 odst. 1 zákona 128/2000 Sb. spravuje své záležitosti

samostatně (dále jen "samostatná působnost"). Státní orgány a orgány

krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat jen vyžaduje-li to

ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné

působnosti může být omezen jen zákonem. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona

č. 128/2000 Sb. ukládá obci v samostatné působnosti ve svém územním

obvodu dále pečovat v souladu s místními předpoklady a s místními

zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro

uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby

bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací,

výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného

pořádku.



36. Obdobnou úpravu najdeme i v zákoně č. 129/2000 Sb., který v

ustanovení § 2 odst. 1 ukládá kraji spravovat své záležitosti

samostatně (dále jen "samostatná působnost"). Státní orgány mohou do

samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a

jen způsobem, který stanoví zákon. Rozsah samostatné působnosti může

být též omezen zákonem. Kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a o

potřeby svých občanů (§ 1 odst. 4). V souladu s korespondujícím

ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. lze pod potřeby občanů

kraje podřadit i otázky ochrany a rozvoje zdraví a poskytování

zdravotní péče, ačkoliv to zákon č. 129/2000 Sb. (na rozdíl od zákona

č. 128/2000 Sb.) výslovně neuvádí. Do samostatné působnosti kraje podle

ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb. patří záležitosti, které

jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost

kraje. Do samostatné působnosti kraje patří zejména záležitosti uvedené

v ustanovení § 11, § 35, § 36 a § 59 zákona č. 129/2000 Sb., s výjimkou

vydávání nařízení kraje, dále záležitosti, které do samostatné

působnosti svěří zákon (§ 14 odst. 2). Kraj může pro výkon samostatné

působnosti zakládat a zřizovat právnické osoby a organizační složky

kraje, pokud zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 3).



37. Zdraví je jeden z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících kvalitu

lidského života a patří mezi absolutní základní práva a hodnoty.

Ústavní soud vychází z ústavní koncepce ochrany zdraví, jež je

zakotvena v čl. 6 odst. 1 Listiny, podle něhož "Každý má právo na

život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením." a v čl. 31

Listiny, který stanoví: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají

na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na

zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."



38. Dalšími zásadními ústavně právními východisky jsou:



- čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné

ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), který stanoví, že právo každého

na život je chráněno zákonem.



- čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech (vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 12/1976 Sb.), který v

odst. 1 stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého

na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického i duševního zdraví. V

odst. 2 písm. d) citovaného článku se smluvní strany pak zavázaly, že

budou činit opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva a mezi

tato opatření patří i vytvoření podmínek, které by zajistily všem

lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.



- čl. 24 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č.

104/1991 Sb.), ve kterém smluvní strany uznávají právo dítěte na

dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání

léčebných a rehabilitačních zařízení.



- čl. 11 a čl. 13 Evropské sociální charty (vyhlášené pod č. 14/2000

Sbírky mezinárodních smluv) pak zavazují smluvní strany, aby buď přímo

samy, nebo ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi, přijaly

opatření k účinnému uplatnění práva na ochranu zdraví a poskytly každé

osobě přiměřenou pomoc v případě nemoci i péče nezbytnou podle jejího

stavu.



- čl. 2 a čl. 3 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské

bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění

Dodatkového protokolu ze dne 12. ledna 1998 (vyhlášených pod č. 96/2001

a č. 97/2001 Sbírky mezinárodních smluv) stanoví nadřazení lidské

bytosti nad zájmy společnosti nebo vědy a zavazuje smluvní strany, aby

v rámci své jurisdikce učinily odpovídající opatření k zajištění rovné

dostupnosti zdravotní péče patřičné kvality.



39. Podle závěrů Rady Evropské unie (2006/C 146/01) uveřejněných v

Ústředním věstníku Evropské unie dne 22. června 2006, jsou zdravotní

systémy nedílnou součástí Evropské sociální infrastruktury. V době, kdy

evropská populace stárne, očekávání rostou a lékařství jde kupředu,

nepodceňuje výzvy, které před ní leží a které se týkají sladění

individuálních potřeb s dostupnými finančními prostředky. Při

projednávání budoucích strategií by měly být společným zájmem ochrana

hodnot a zásad, na nichž spočívají zdravotní systémy Evropské unie.

Rada Evropské unie vzala rovněž na vědomí, že Evropská komise uvedla,

že vypracuje zásady Společenství pro bezpečnou, kvalitní a účinnou

zdravotní péči, a to posílením spolupráce mezi členskými státy a

zajištěním jasnosti a jistoty při uplatňování práva Společenství v

oblasti zdravotních služeb a zdravotní péče. Podle Prohlášení o

společných hodnotách a zásadách, které jsou prohlášením dvaceti pěti

ministrů zdravotnictví Evropské unie o společných hodnotách a zásadách,

na nichž spočívají evropské zdravotní systémy, a které je přílohou k

uvedeným závěrům Rady Evropské unie, jsou jako základní hodnoty

označeny všeobecnost, přístup ke kvalitní péči, rovnost a solidarita,

které různé orgány Evropské unie při své práci obecně uznávají.

Všeobecnost znamená, že nikomu není zamezen přístup ke zdravotní péči;

rovnost se vztahuje k rovnému přístupu podle potřeby, bez ohledu na

etnickou příslušnost, pohlaví, věk společenské postavení nebo možnost

zaplatit; solidarita úzce souvisí s finančním uspořádáním

vnitrostátních systémů a s potřebou zajistit přístup pro všechny.

Všechny zdravotní systémy v Evropské unii se snaží zaměřit především na

pacienta a reagovat na individuální potřeby. Avšak různé členské státy

mají různé přístupy k uplatňování těchto hodnot v praxi. Ministři

zdravotnictví vzali na vědomí rostoucí zájem o otázku úlohy tržních

mechanismů (včetně tlaku hospodářské soutěže) při řízení zdravotních

systémů, přitom konstatovali, že je na jednotlivých členských státech,

aby stanovily svůj vlastní přístup se specifickými zásahy vytvořenými

na míru zdravotnímu systému.



40. Pokud se týká samotného pojmu zdravotnictví, právní úpravy a správy

na úseku zdravotnictví, uvádí Doc. JUDr. Petr Průcha. CSc. v publikaci

Veřejná správa a samospráva (vydané Vysokou školou aplikovaného práva,

s. r. o., Praha, 2004), že "-zdravotnictví samo o osobě je pojem

zahrnující systém zdravotnických služeb, resp. péče o zdraví, společně

se systémem zdravotnických zařízení a dalších zdravotnických organizací

uspořádaných do soustavy zdravotnických zařízení, které tuto péči

poskytují. Výkon veřejné správy na úseku zdravotnictví je zaměřen na

realizaci opatření směřujících k péči o zdraví, včetně ochrany a

podpory tzv. veřejného zdraví. Obsah i právní úprava výkonu veřejné

správy přitom v uplynulém desetiletí doznaly řady změn, které

korespondují dosavadním změnám nejen ve veřejné správě jako takové, ale

i ve vlastním zdravotnictví. Systémem umožňujícím a současně

zabezpečujícím poskytování péče o zdraví se vytvářejí podmínky pro

reálné naplnění ústavně právně zaručeného práva na život a práva na

ochranu zdraví. V organizaci správy na úseku zdravotnictví se projevuje

jednak to, že veřejná správa zdravotnictví je diferencována vertikálně,

resp. úrovňově, a dále i to, že se na ní podílejí jak orgány státní

správy, tak subjekty samosprávy. Ústředním orgánem státní správy na

úseku zdravotnictví je Ministerstvo zdravotnictví. Do jeho působnosti

patří centrální výkon státní správy pro zdravotní péči, ochrana

veřejného zdraví, zdravotnická vědeckovýzkumná činnost, zdravotnická

zařízení v přímé řídící působnosti, vyhledávání, ochrana a využívání

přírodních léčivých zdrojů, přírodních léčebných lázní a zdrojů

přírodních minerálních vod, léčiva a prostředky zdravotnické techniky

pro prevenci, diagnostiku a léčení lidí, zdravotní pojištění a

zdravotnický informační systém. Ministerstvo přitom postupuje v

součinnosti s ostatními ústředními orgány státní správy, přičemž

zvláštní postavení a úkoly na tomto úseku přísluší Ministerstvu obrany

a Ministerstvu vnitra. Na územní úrovni veřejnou správu přísluší

vykonávat krajům a obcím. V těchto případech platná právní úprava

diferencuje mezi výkonem státní správy a samosprávy. Státní správu

vykonávají v některých otázkách krajské úřady a obecní úřady obcí s

rozšířenou působností, samosprávu potom vykonávají v příslušném rozsahu

na svých úrovních kraje a obce. Mimo to na územní úrovni přísluší

vykonávat státní správu v otázkách ochrany veřejného zdraví krajským

hygienickým stanicím. Na správě zdravotnictví se dále podílejí subjekty

tzv. profesní samosprávy, jimiž jsou Česká lékařská komora, Česká

stomatologická komora a Česká lékárnická komora. Zvláštní formou péče o

zdraví je tzv. ochrana veřejného zdraví. Veřejným zdravím se rozumí

zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Ochrana a podpora veřejného

zdraví je pak souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých

životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a

hromadně se vyskytujících onemocnění, nemocí souvisejících s prací a

jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich sledováním".



41. Zákonná úprava ochrany zdraví a zajištění zdravotní a péče, která

navazuje na ústavněprávní úpravu, je soustředěna zejména v zákoně č.

20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon č. 20/1966 Sb."), který v čl. III § 11 odst. 1 stanoví, že

zdravotní péči poskytují zdravotnická zřízení státu, obcí, fyzických a

právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské

vědy. Z ustanovení § 33 a § 39 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že

zdravotnická zařízení zřizují mimo Ministerstvo zdravotnictví též kraje

v samostatné působnosti, obce, fyzické a právnické osoby. Oprávnění k

provozování nestátního zdravotnického zařízení vzniká rozhodnutím o

registraci krajského úřadu příslušného podle místa provozování

nestátního zařízení ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 160/1992 Sb., o

zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění

pozdějších předpisů. Zákon č. 48/1997 Sb. pak ukládá zdravotní

pojišťovně povinnost zajistit poskytování zdravotní péče svým

pojištěncům. Tuto povinnost plní prostřednictvím zdravotnických

zařízení, se kterými uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní

péče. Tato zdravotnická zařízení tvoří síť smluvních zdravotnických

zařízení zdravotní pojišťovny. Soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví

a práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a

podpory veřejného zdraví upravuje zákon 4. 258/2000 Sb., o ochraně

veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."). V ustanovení §

2 odst. 2 citovaného zákona je veřejné zdraví definováno jako zdravotní

stav obyvatelstva a jeho skupin, orgány státní správy v ochraně

veřejného zdraví a jejich úkoly jsou definovány v ustanovení § 78 a

násl. tohoto zákona.



42. Z hlediska historického vývoje upravovala v období centrálně

řízeného zdravotnictví na základě § 33 a § 42 zákona č. 20/1966

soustavu zdravotnických zařízení vyhláška č. 43/1966 Sb., o soustavě

zdravotnických zařízení. Tato vyhláška byla zrušena vyhláškou č.

121/1974 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení. I tato vyhláška byla

posléze zrušena vyhláškou č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických

zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi, která platí dosud.

Současně Ministerstvo zdravotnictví vydalo vyhlášku č. 394/1991 Sb., o

postavení, organizaci a činnosti fakultních nemocnic a dalších

nemocnic, vybraných odborných léčebných ústavů a krajských hygienických

stanic v řídící působnosti ministerstva zdravotnictví České republiky,

která je dosud v platnosti. Po roce 1989 v souvislosti se změnou

společensko ekonomických podmínek došlo k úpravě zdravotního pojištění

zákonem č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, poté

zákonem č. 48/1997 Sb. a zákonem č. 258/2000 Sb. Jak bylo uvedeno již

výše, stát v rámci reformy veřejné správy zákony č. 157/2000 Sb. a č.

290/2002 Sb. převedl některá svá zdravotnická zařízení, která byla

státními příspěvkovými organizacemi, do majetku krajů a obcí, a to jako

jejich příspěvkové organizace. Jak vyplývá z obecné části důvodové

zprávy k návrhu zákona č. 290/2002 Sb. (in www.psp.cz, tisk 1151/0),

jednalo se o převod vlastnictví části majetku státu a transformaci

dosavadních státních organizací a organizačních složek státu působících

mimo jiné i v oblasti zdravotnictví. Podle předpokladů měly nadále

především územně samosprávné celky uspokojovat a zajišťovat potřeby

občanů v oblastech, jichž se přechod majetku týkal. Kraj měl současně

posoudit potřebnost zajišťování služeb, jak co do počtu, tak co do

územního působení. Vzhledem k tomu, že do přijetí návrhu zákona nebylo

možno vyloučit změny v jejich počtu (zejména z důvodu možných

organizačních změn spočívajících kupř. ve sloučení, rozdělení či

zrušení některých organizačních složek, případně zrušení některé

příspěvkové organizace), nebyl jejich výčet uveden přímo v zákoně.



43. Ze shora označených ustanovení § 33 a 39 zákona č. 20/1966 Sb.

vyplývá, že kraje a obce zřizují a řídí zdravotnická zařízení v

samostatné působnosti. Poskytování zdravotní péče tedy spadá do

samostatné působnosti územních samosprávných celků, do které může stát

podle čl. 101 odst. 4 Ústavy zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana

zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.



44. Zákon č. 245/2006 Sb. zavádí do právního řádu České republiky nový

typ právnické osoby a podstatným způsobem mění podmínky poskytované

zdravotní péče v České republice. Jeho proklamovaným cílem je vytvoření

efektivního právního prostředí pro existenci a provoz nemocnic ve

veřejném vlastnictví a pro vytvoření základní sítě těchto nemocnic,

jejichž prostřednictvím bude stát schopen zajišťovat každodenní právo

na ochranu zdraví a každému občanovi v případě potřeby rovný přístup k

bezplatné zdravotní péči na základě veřejného pojištění tak, jak to

předpokládá Listina v čl. 31.



45. Veřejné zdravotnické zařízení definuje ustanovení § 1 zákona č.

245/2006 Sb. a jeho zřizovatelem může být stát, kraj nebo obec i jiná

právnická nebo fyzická osoba, nebo ji může zřídit i více zřizovatelů (§

2 odst. 1, 2 a 3). Vzniku veřejného zdravotnického zařízení předchází

jeho zřízení (§ 3 odst. 1) a zákon tuto proceduru podrobně upravuje.

Kromě toho ze zákona se veřejným zdravotnickým zařízením stává v

příloze zákona taxativně vymezená skupina právnických osob

(zdravotnických zařízení) uplynutím lhůty 180 dnů ode dne nabytí

účinnosti tohoto zákona (§ 40 odst. 1). Dnem vzniku veřejného

zdravotnického zařízení podle citovaného ustanovení § 40 odst. 1

přecházejí na veřejné zdravotnické zařízení všechna práva a povinnosti,

včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů té právnické osoby

uvedené v příloze k zákonu, z níž toto veřejné zdravotnické zařízení

vzniklo (§ 40 odst. 3).



46. Ustanovení § 34 zákona č. 245/2006 Sb. zakládá síť veřejných

zdravotnických zařízení. Ta musí být uspořádána tak, aby na sebe

spádová území účelně navazovala a byla zajištěna dostupnost zajišťované

péče, přičemž povinnost, aby na území kraje bylo v každém okrese

umístěno nejméně jedno veřejné zdravotnické zařízení, ukládá zákon

kraji (§ 34 odst. 2 věta druhá). Podle zákona tvoří síť veřejných

zdravotnických zařízení jednak veřejná zdravotnická zařízení vzniklá

podle ustanovení § 34 odst. 3 písm. a) a § 40 odst. 1 (tj. zdravotnická

zařízení taxativně uvedená v příloze k zákonu) a dále ta veřejná

zdravotnická zařízení, která budou zřízena podle tohoto zákona a o

zařazení do sítě veřejných zdravotnických zařízení rozhodne

Ministerstvo zdravotnictví [§ 34 odst. 3 písm. b) a odst. 4].

Ustanovení § 34 odst. 6 pak ukládá kraji povinnost zřídit veřejné

zdravotnické zařízení v případě, že síť nebude splňovat požadavky

ustanovení § 34 odst. 2 (návaznost a dostupnost) a neučiní-li tak jiný

zřizovatel.



47. Povinnost poskytovat zdravotní péči upravuje ustanovení § 33 odst.

1 zákona č. 245/2006 Sb., podle kterého ministerstvo zdravotnictví, po

předchozím projednání s krajem, zdravotními pojišťovnami a příslušnými

Komorami, stanoví rozhodnutím každému veřejnému zdravotnickému

zařízení, zařazenému do sítě zdravotnických zařízení, rozsah povinnosti

poskytovat zdravotní péči a spádové území pro jednotlivé druhy

zdravotní péče. Na řízení podle § 33 odst. 1 se nevztahuje správní řád

(§ 33 odst. 4).



48. Jak ze shora uvedeného vyplývá, zákon č. 245/2006 Sb. znamená

zásadní průlom do působnosti územně samosprávných celků uložené jim

zákonem č. 20/1966 Sb. v ustanovení § 33 a § 39 tím, že nezávisle na

vůli těchto celků mění právní formu zdravotnických zařízení a dále,

když provoz těchto zařízení (jejichž zřizovateli jsou kraje a obce),

podrobuje řídící a kontrolní pravomoci Ministerstva zdravotnictví,

které je složkou výkonné moci. Tím nová právní úprava učiněná zákonem

č. 245/2006 Sb. minimalizuje prostor pro výkon územní samosprávy v

oblasti zdravotnictví, jak to předpokládají zákony č. 20/1966 Sb., č.

128/2000 Sb., č. 129/2000 Sb. a č. 131/2000 Sb., když rozhodující roli

v této oblasti přenechává Ministerstvu zdravotnictví.



49. Ústavní soud opakovaně uvedl, že považuje místní samosprávu za

nezastupitelnou složku rozvoje demokracie. Problematikou samostatné

působnosti územních samosprávných celků i ochranou vlastnického práva

územních samosprávných celků se zabýval v řadě svých rozhodnutí.

Protože je s danou problematikou opětovně konfrontován, nezbývá, než

předchozí rozhodnutí alespoň rámcově zrekapitulovat.



50. V nálezu ze dne 9. července 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03 [Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"),

svazek 30, nález č. 109; vyhlášen pod č. 211/2003 Sb.] v souvislosti s

návrhem skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

na zrušení ustanovení § 1 odst. 2 písm. b), § 2 odst. 2 věty druhé, §

3, § 4 odst. 2 písm. b), § 5 odst. 2 věty druhé a § 6 zákona č.

290/2002 Sb. Ústavní soud uvedl, že "místní samospráva je výrazem práva

schopnosti místních orgánů v mezích daných zákonem, v rámci své

odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část

veřejných záležitostí. Dle výchozí teze, na níž je koncepce samosprávy

vybudována, je základem svobodného státu svobodná obec, dále potom z

pohledu významu regionálního na vyšším stupni územní hierarchie

samosprávné společenství občanů, jímž je podle Ústavy kraj. Rovněž

konstatoval, že územní samosprávné celky, reprezentující územní

společenství občanů, musí mít - prostřednictvím autonomního rozhodování

svých zastupitelských orgánů - možnost svobodně rozhodnout, jakým

způsobem naloží s finančními prostředky, jimiž jsou pro splnění úkolů

samosprávy vybaveny. Právě hospodaření se svým majetkem samostatně na

vlastní účet a vlastní zodpovědnost je atributem samosprávy. Skupina

poslanců přitom svůj návrh odůvodnila tím, že napadená ustanovení

jednostranně, bez možnosti dotčených krajů a obcí vyjádřit relevantně

svoji souhlasnou či nesouhlasnou vůli, určují, že na samosprávné celky

přechází ze státu vybrané věci, práva a závazky dosud náležející státu

a současně určují, že se z vymezených organizačních složek státu a

státních příspěvkových organizací stávají organizační složky či

příspěvkové organizace příslušných samosprávných celků. Navrhovatelé

zejména zákonu vytýkali, že neřeší takové zásadní otázky, jako je

otázka úhrady závazků státu vzniklých do 31.12.2002, které přešly dnem

1.1.2003 na kraje či obce. Zákon tím, podle argumentace skupiny

poslanců, nepřípustně zatěžuje finanční pozici územně samosprávných

celků". Ústavní soud současně konstatoval, "-že nelze zpochybňovat

opodstatněnost kroku, kdy stát v rámci reformy veřejné správy převedl

na územní samosprávné celky určitý majetek, neboť je dána důvody, které

vycházejí z historicky potvrzeného přesvědčení, na základě něhož

především právě ti, jichž se záležitosti s ním spjaté týkají a jimž

tento majetek ve svých funkcích bezprostředně slouží, jsou schopni a z

povahy věci i ochotni a motivováni k tomu, aby jej spravovali s péčí

řádného hospodáře, a to mnohdy lépe než centrálně organizovaná státní

moc, a mnohem účinnějším, plnohodnotným způsobem. Decentralizace úkolů

a s tím související převod majetku také není něčím ústavně

nepřijatelným. Spojení tohoto kroku s následným převodem či dalším

trváním závazků s tímto majetkem spjatých však předpokládá další

řešení, a to v návaznosti na systém daní, dotací a podobných dávek.

Stát by se totiž neměl - bez dalšího - zbavovat odpovědnosti za dluhy,

jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou

důsledkem předchozí ztrátové realizace vlastnického práva, případně i

nedodržování právních předpisů. Již vůbec by tak neměl činit v relaci k

takovým subjektům, jejichž prostřednictvím by měly být plněny i jeho

úkoly spočívající v zajišťování základních práv plynoucích z čl. 31

Listiny, garantem jejichž dodržování je on sám. Takové jednání suveréna

již navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor územně samosprávných

celků. Samotný zásah Ústavního soudu spočívající ve zrušení napadených

ustanovení by však tento nežádoucí stav neodstranil, neboť Ústavní soud

musel brát v úvahu, že napadený zákon je zákon transformační,

jednorázové povahy a právní následky s posuzovanými zákonnými

ustanoveními spojené a tímto zákonem předpokládané nastaly ex lege již

k 1. lednu 2003, a způsobilost těchto norem vyvolat v budoucnu právní

následky je tak plně vyčerpána. Vyhovující nález Ústavního soudu,

mající účinky ex nunc, by tak již neměl schopnost na nastalém stavu

ničeho změnit. Z tohoto důvodu tak Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh

navrhovatelů v této části zamítnout". Na druhé straně ovšem Ústavní

soud v citovaném nálezu zrušil ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002

Sb., která upravovala omezení v užívání nabytých věcí do vlastnictví

krajů a obcí po dobu deseti let ode dne jejich nabytí pouze ke

konkrétně stanovenému účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu,

neboť shledal, že v tomto směru zřetelně vybočují z mezí a hledisek

přípustnosti zásahu do vlastnického práva. Desetiletá doba tohoto

omezení se v daných souvislostech nejevila jako adekvátní. Ústavní soud

dospěl k závěru, "... že omezení vlastnického práva v těchto

ustanoveních nesplňuje ve vztahu ke všem principem proporcionality

požadovaným komponentům podmínky omezení základního práva a proto tato

ustanovení pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst.

1 Listiny zrušil."



51. V nálezu ze dne 5. února 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 29, nález č. 18; vyhlášen pod č. 53/2003 Sb.),

Ústavní soud uvedl, že "Ústava zakládá právní subjektivitu územních

samosprávných celků a počítá s tím, že samosprávné subjekty mají

vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3).

Ústava ovšem také předpokládá státní jednotnou úpravu samosprávy v

podobě zákonného rámce. Vymezení oné části veřejných záležitostí, již

je místní nebo oblastní společenství občanů způsobilé řídit, je svěřeno

zákonodárci, čili státní moci (čl. 104), nikoli ústavodárci, který by

na nejvyšší úrovni vnitrostátního práva vymezoval záležitosti místního

významu. Ústava výslovně počítá v čl. 105 s podílem územních

samosprávných celků na výkonu státní moci na základě zákonného

pověření. Takovéto zprostředkování výkonu veřejné moci samozřejmě s

sebou nese podřízení samosprávných celků státní kontrole, jejímž

smyslem je zabezpečení kvalitního výkonu státní moci. Ústavní text

neříká jednoznačně, zda lze územním samosprávným celkům uložit výkon

státní správy autoritativně, či je možno takový zákonný přenos provést

jedině na základě dohody mezi státem a příslušným územním samosprávným

celkem. Rozhodování o kompetencích územní samosprávy je vždy politické.



52. Zejména na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

5/03 a Pl. ÚS 34/02 Ústavní soud odkazuje, neboť nemá důvod se od nich

odchylovat.



53. Rovněž Evropská charta místní samosprávy, která byla v rámci Rady

Evropy přijata ve Štrasburku dne 15. října 1985 a jménem České

republiky byla podepsána dne 28. května 1998 (publikována ve Sbírce

zákonů pod č. 181/1999 Sb.) vychází z toho, že místní společenství jsou

jedním z hlavních základů jakéhokoli demokratického zřízení. V čl. 9

stanoví, že místní společenství mají v rámci hospodářské politiky státu

právo na přiměřené vlastní finanční zdroje, se kterými mohou v rámci

svých pravomocí volně nakládat. Finanční zdroje místních společenství

jsou úměrné odpovědnosti stanovené ústavou a zákonem. Finanční systémy,

na nichž se zakládají zdroje, které jsou místním společenstvím k

dispozici, musí být natolik různorodé a pružné, aby umožňovaly, že tyto

zdroje budou pokud možno stále odpovídat skutečnému vývoji nákladů na

plnění úkolů, které místní společenství mají. S místními společenstvími

se vhodným způsobem konzultuje, jak se jim přerozdělované zdroje mají

přidělovat.



54. K otázce ústavnosti zákonného omezení vlastnického práva a

způsobilosti samosprávy řídit část veřejných záležitostí ve vztahu k

ochraně zdraví lze vyvodit následující teze.



55. Argumentace, obsažená v návrhu skupiny senátorů na zrušení

napadených ustanovení zákona č. 245/2006 Sb. obsahuje poměřování

veřejného zájmu na zajištění péče o zdraví lidu ve vztahu k veřejnému

zájmu na straně jedné a na zajištění ochrany vlastnického práva a

ochrany samostatné působnosti územně samosprávných celků na straně

druhé. Vychází z priority ochrany práva územně samostatných celků a ze

zdůraznění principu nezávislosti územně samosprávných celků na státu.

Ústavní soud ale zdůrazňuje, že je si vědom toho, že práva na život a

zdraví, tak jak jsou upravena v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny, jsou

absolutními základními právy a hodnotami a že právě ve vztahu k těmto

absolutním hodnotám je třeba poměřovat právo na samosprávu a právo

vlastnické.



56. S tímto vědomím lze hodnotit změny a dopady, které na poskytování

zdravotní péče a výkon samostatné působnosti územních samosprávných

celků v oblasti zdravotnictví má, resp. bude mít, zákon č. 245/2006 Sb.



Princip proporcionality



57. Obdobně, jak je tomu u všech demokratických ústavních soudů, i

Ústavní soud České republiky pro řešení kolize základních práv,

případně ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, a to v řízení o

kontrole norem i v řízení o ústavních stížnostech, aplikuje princip

proporcionality.



58. Pro vyvození závěru v případě kolize základních práv, případně

veřejného dobra, jako principů, na rozdíl od případu konfliktu norem

jednoduchého /podústavního/ práva, se Ústavní soud řídí příkazem k

optimalizaci, tj. postulátem minimalizace omezení základního práva a

svobody, příp. veřejného dobra. Jeho obsahem je maxima, dle níž v

případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v

kolizi stojících základních práv, resp. veřejných statků, je nutnou

podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností

minimalizace zásahu do jednoho z nich. Příkaz k optimalizaci lze

normativně odvodit z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož

základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o

mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě

jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nález Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10;

vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.).



59. V nálezu ze dne 20. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (vyhlášen pod

č. 409/2006 Sb.) Ústavní soud obdobně jako v nálezu ze dne 13. srpna

2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105;

vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) konstatoval, že v případech střetů

základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními

právy či svobodami: "... je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu

ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení

je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být

také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná

zásada zahrnuje tři kriteria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z

nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle

něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného

cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku.

Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je povoleno použití

pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám

- z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti

(v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být

nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující

základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního

práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky

přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto

opatřeních".



60. Provedení testu proporcionality vyžaduje vyhledání a identifikaci

cíle ustanovení omezujícího základní právo. Jak bylo uvedeno výše v

důvodové zprávě k zákonu č. 245/2006 Sb., cílem tohoto zákona je

vytvoření optimálního právního prostředí pro existenci a provoz

nemocnic ve veřejném vlastnictví a pro vytvoření základní sítě těchto

nemocnic. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vytvoření sítě

veřejných zdravotnických zařízení je součástí celého komplexu

problematiky zdravotní péče, jež vychází z určitých ústavních principů

a jež by měla svoji celkovou úpravou reagovat na řešení běžná ve

vyspělých demokratických státech i mezinárodně dohodnutá, resp.

doporučená stanoviska (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud konstatuje,

že napadená ustanovení jsou schopna dosáhnout zamýšleného cíle, tj.

zajištění poskytování veřejných služeb v oblasti zdravotní péče a tento

cíl byl shledán jako legitimní.



61. Dalším kritériem, které je třeba zkoumat, je potřebnost zvoleného

prostředku z pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základnímu právu - tj.

k právu samosprávných celků samostatně hospodařit se svým majetkem a k

právu na ochranu vlastnictví. Ústavní soud za jeden z hlavních důvodů,

proč je problematika samosprávy předmětem ústavního práva, považuje

potřebu ochrany samosprávy před neoprávněnými zásahy státu (viz

ustanovení čl. 100 a čl. 101 Ústavy). V daném případě stát zákony č.

157/2000 Sb. a č. 290/2002 Sb. převedl část svého majetku na územně

samosprávné celky a současně jim i svěřil část výkonu státní moci v

oblasti zajištění zdravotní péče. Zákonodárce však nijak nevysvětlil

nutnost zásahu do vlastnictví územně samosprávných celků ve vztahu ke

zdravotnickým zařízením napadenými ustanoveními zákona č. 245/2006 Sb.

V čl. 101 odst. 4 Ústavy umožňuje státu zasahovat do činnosti územních

samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona. Z důvodové

zprávy k zákonu č. 245/2006 Sb. potřebnost zásahu nevyplývá s žádoucí

přesností. Tvrzení uvedené v důvodové zprávě, a to, že v době, která

uplynula od přijetí zákona č. 290/2002 Sb., došlo z různých důvodů k

transformaci nemocnic - příspěvkových organizací krajů (obcí) na

obchodní společnosti, je sice konstatováním daného stavu, na druhé

straně však nevysvětluje nekoncepčnost postupu státu, který nejdříve

některá zdravotnická zařízení převede do vlastnictví samosprávných

územních celků, a poté opět některá z nich zařadí do sítě veřejných

zdravotnických zařízení, což odůvodňuje svoji povinností dostát své

odpovědnosti za reálné zajištění základních práv. Nelze akceptovat tezi

rovněž uvedenou v obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 245/2006

Sb., že územně samosprávné celky nejsou v daném případě schopny dbát na

ochranu veřejného zájmu a je odpovědností státu, aby k zajištění

ústavních práv přijal příslušná opatření, včetně opatření

legislativních, neboť tyto úvahy nejsou nijak odůvodněny, a to ani v

důvodové zprávě. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že zákonodárce při

úvahách o potřebnosti nové úpravy například pominul právní úpravu

pravidel přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků

uloženou zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních

rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, která je zajištěna zákonem č.

420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků

a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů. Citovanými

zákony stát vytvořil účinné nástroje ke kontrole hospodaření územních

samosprávních celků, ke zvýšení transparentnosti veřejných financí a k

zamezování schodků v hospodaření těchto celků v souladu s čl.

104/ex-čl. 104c Smlouvy o založení Evropského společenství. Stát je

sice oprávněn volit nástroje k zajišťování práv vyplývajících z čl. 31

Listiny, Ústavnímu soudu se ale v souvislosti s trendy Evropské unie

při projednávání budoucích strategií Evropské unie a rovněž v

souvislosti se shora citovanými závěry Rady Evropské unie (2006/C

146/01) za situace, kdy Rada Evropské unie vzala na vědomí, že Evropská

komise vypracuje zásady Společenství pro bezpečnou, kvalitní a účinnou

zdravotní péči, navrhovaná úprava zákonem č. 245/2006 Sb. jeví jako

přinejmenším nesystémová.



62. Dále je nutno vzít v úvahu, že nucené omezení vlastnického práva je

umožněno pouze na základě zákona a za náhradu. V daném případě zásahem

státní moci je vlastnické právo krajů porušeno, i když cestou zákona, a

to ustanoveními § 34 odst. 2 věta druhá a § 34 odst. 6 zákona č.

245/2006 Sb. Napadená ustanovení na jedné straně kraji ukládají

povinnost zajistit na území kraje v každém okrese nejméně jedno veřejné

zdravotnické zařízení a pokud je nezřídí obec a neučiní tak ani jiný

zřizovatel, je povinností kraje toto zařízení zřídit. Kraji je tak

uložena povinnost na své vlastní náklady plnit úkoly, které vyplývají z

ústavního pořádku státu (Listiny a mezinárodních smluv), aniž by mohl

účinným způsobem ovlivnit zařazení toho kterého veřejného

zdravotnického zařízení do sítě. Na druhé straně z napadených

ustanovení nevyplývá, že by stát jakýmkoliv způsobem garantoval

finanční zajištění nově zřizovaného veřejného zdravotnického zařízení z

veřejných prostředků. Jak Ústavní soud již uvedl ve shora citovaném

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03: "Právě hospodaření se svým majetkem

samostatně na vlastní účet a vlastní zodpovědnost je atributem

samosprávy. Nutným předpokladem naplnění efektivního výkonu funkcí

územní samosprávy je tedy i existence vlastních a dostatečných

finančních, resp. majetkových zdrojů".



63. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k

ustanovením § 34 odst. 2 věta druhá a § 34 odst. 6, která ukládají

kraji zajistit a v případě potřeby zřídit v každém okrese nejméně jedno

veřejné zdravotnické zařízení, a to bez jakékoliv předchozí garance

zajištění zdrojů financování tohoto záměru státu, zákonodárce nedostál

druhému z komponentů testu proporcionality, zásadě potřebnosti. Za

současného stavu totiž musel Ústavní soud vycházet z předpokladu, že

stát nehodlá toto omezení práva samosprávy, jakož i práva vlastnického,

jež možnost faktického výkonu samosprávy podmiňuje, nijak kompenzovat

(čl. 11 odst. 4 Listiny), což nezbytně vede k závěru, že sledovaného

účelu zákona, jímž je v daném případě ochrana veřejného dobra (zdraví),

lze dosáhnout alternativními prostředky, které danou ústavně chráněnou

hodnotu omezují v míře co nejmenší. Citovaná ustanovení totiž zasahují

do autonomie vůle územních samosprávných celků nad rámec čl. 101 odst.

4 Ústavy.



64. Rovněž ve vztahu k ustanovením § 34 odst. 3 písm. a), § 40 a

přílohy k zákonu č. 245/2006 Sb., na základě jejichž dikce se konkrétní

zdravotnická zařízení, uvedená v příloze k zákonu č. 245/2006 Sb.

stávají uplynutím lhůty 180 dnů ode dne nabytí účinnosti zákona č.

245/2006 Sb. veřejnými zdravotnickými zařízeními a tvoří síť veřejných

zdravotnických zařízení, Ústavní soud konstatuje, že zákonodárce

kritéria potřebnosti nesplnil. Jestliže druhým krokem uplatnění

principu proporcionality je posouzení jednoduchého /podústavního/ práva

hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných

normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich

subsidiaritu z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty (základního

práva nebo veřejného statku), má Ústavní soud za to, že sledovaného

cíle lze dosáhnout - z více možných prostředků - šetrnějším

prostředkem. Tímto založené porušení principu proporcionality je nutné

proklamovat jako projev libovůle. Nelze totiž přehlédnout, že smyslem

ochrany a podpory veřejného zdraví není čerpání finančních prostředků z

veřejného zdravotního pojištění veřejnými zdravotnickými zařízeními

zařazenými do příslušné sítě bez předem jednoznačně stanovených

kritérií, ale naplnění ústavně zaručeného práva na život a práva na

ochranu zdraví.



65. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárci zvolená řešení nesplňují

kritéria potřebnosti. Proto nebylo třeba pokračovat v testu

proporcionality a zkoumat, zda by napadená ustanovení dostála principu

přiměřenosti v užším smyslu.



Princip ochrany základních práv



a) Princip legitimního očekávání



66. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04

(vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) uvedl, že "k principu legitimního

očekávání v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva

judikoval, že z ní zřetelně vystupuje pojetí ochrany legitimního

očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován

individuálním právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na

základě právní úpravy" (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka

rozhodnutí, svazek 32, nález č. 35; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.).

Vycházeje z těchto principů Ústavní soud konstatuje, že princip ochrany

legitimního očekávání ustanoveními § 34 odst. 3 písm. a), § 40 a

přílohou k zákonu č. 245/2006 Sb. byl porušen. Podstatou je, že

jednotlivá zdravotnická zařízení, ať již jakékoliv právní formy, mají

po splnění určitých podmínek uložených jim právními normami právo

čerpat finanční prostředky z veřejného zdravotního pojištění.

Citovanými ustanoveními zákona č. 245/2006 Sb. je jejich

individualizovaný nárok porušen, neboť zdravotnická zařízení do přílohy

k zákonu č. 245/2006 Sb. nezařazená jsou jednostranně znevýhodňována

vůči subjektům v příloze uvedeným, neboť zákonodárce nevymezil kritéria

výběru. Ochrana legitimního očekávání je přitom integrální součástí

vlády práva.



b) Princip rovnosti v právech, právní jistoty a obecnosti zákona



67. V příloze k zákonu č. 245/2006 Sb. je uveden seznam 146

zdravotnických zařízení, která podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona č.

245/2006 Sb. se stávají uplynutím lhůty 180 dnů ode dne nabytí

účinnosti tohoto zákona veřejnými zdravotnickými zařízeními. Podle

názoru Ústavního soudu stát při výkonu své moci může rozšířit neziskový

sektor o nový právní subjekt, tzv. neziskové ústavní zdravotnické

zařízení tak, jak obdobně učinil v případě obecně prospěšných

společností zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech

a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

který navíc shodou okolností byl původně vládou předložen Poslanecké

sněmovně Parlamentu České republiky jako zákon o "neziskových

právnických osobách" a až v průběhu legislativního procesu byla slova

"o neziskových právnických osobách" nahrazena slovy "o obecně

prospěšných společnostech". Citovaný zákon upravil postavení a právní

poměry obecně prospěšných společností, jejichž základní definice

neexistuje, avšak je charakterizují určité rysy jako formální

ustanovení podle konkrétního zákona, nestátní charakter (oddělení od

státního aparátu), samospráva (provádějí kontrolu vlastní činnosti),

použití zisku na poskytování obecně prospěšných služeb a služba

veřejnému blahu. Naproti tomu zákon č. 245/2006 Sb. zavedl do českého

právního řádu institut veřejné neziskové organizace, jejímž posláním je

plnění veřejného zájmu v oblasti poskytování zdravotní péče. Na jedné

straně pak, přestože v ustanovení § 3 a násl. upravil zřízení a vznik

veřejného zdravotnického zařízení tak, aby podle zákona č. 245/2006 Sb.

mohla být zřízena, na druhé straně v ustanovení § 40 odst. 1 stanovil,

že právnické osoby uvedené v příloze k tomuto zákonu výčtovým způsobem

se stávají uplynutím konkrétně stanovené lhůty veřejným zdravotnickým

zařízením. Výčet těchto zdravotnických zařízení tvořící přílohu k

zákonu č. 245/2006 Sb. postrádá pro zákon typický rys obecnosti a uvádí

stávající zdravotnická zařízení do nerovného postavení.



68. Ústavní soud již dříve judikoval, že k základním principům

materiálního právního státu náleží maxima všeobecnosti právní regulace

(požadavek obecnosti zákona). Všeobecnost obsahu je ideálním, typickým

a podstatným znakem zákona, a to ve vztahu k vládním a správním aktům,

či soudním rozsudkům. Smyslem rozdělení státní moci na moc

zákonodárnou, výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské

regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské regulace a

rozhodování o individuálních případech správě a výlučně jenom

rozhodování o individuálních případech soudnictví (viz nález Ústavního

soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 55/2000, Sbírka rozhodnutí,

svazek 22, nález č. 62; vyhlášen pod č. 241/2001 Sb.).



69. Jestliže okruh zdravotnických zařízení, která se stávají veřejnými

zdravotnickými zařízeními je taxativně vymezen v příloze k zákonu č.

245/2006 Sb., pak ani z důvodové zprávy, ani z průběhu legislativního

procesu nelze dovodit žádná, natož objektivní, kritéria jejich výběru.

Přesto se skupinou takto vymezených zdravotnických zařízení jsou

zdravotní pojišťovny povinny uzavřít příslušné smlouvy. O skutečnosti,

že zdravotnická zařízení uvedená ve výčtu byla vybírána nahodile,

svědčí i to, že jsou v něm zařazena opakovaně, s uvedením nesprávné

právní formy, s nesprávným názvem či identifikačním číslem, jak bylo

zjištěno i z průběhu legislativního procesu. Ústavní soud již dříve

uvedl, že jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je

i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné,

aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly

předvídatelné následky. V případě napadené přílohy k zákonu č. 245/2006

Sb. je však zřejmé, že tyto požadavky splněny nejsou, a to ani ve

vztahu k těm zdravotnickým zařízením, jejichž zřizovatelem je stát.

Proto Ústavní soud usuzuje, že protiústavnost napadené přílohy, která

je v rozporu s čl. 1 Ústavy, nelze překlenout ani výkladem.



70. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že určitá zákonná úprava, jež

zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob proti jiným, nemůže být sama

o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce

má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví.

Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na

objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby

mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval

vztah přiměřenosti.



71. Ústavní zásada rovnosti náleží k základním lidským právům, jež

konstituují hodnotový řád moderních demokratických společností. Obecně

lze říci, že "nerovnost", tj. jiný právní režim pro účastníky již

existujících právních vztahů na straně jedné a jiný pro účastníky

vztahů nově vznikajících na straně druhé, nastává v podstatě vždy, když

se změní právní úprava. Aby k porušení došlo, s různými subjekty, které

se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným

způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný

rozdílný přístup. Posuzování tohoto konfliktu se musí řídit hlediskem

proporcionality, které v daném případě nebylo splněno.



72. Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje právo státu, s ohledem

na jeho ústavní odpovědnost, na zajištění práv plynoucích z čl. 31

Listiny, volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a

regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytující, neboť

sleduje legitimní cíl. Toto právo však nelze pojímat absolutně, tj. v

tom smyslu, že v zájmu jeho zajištění lze zcela eliminovat všechna

ostatní práva a ústavně chráněné hodnoty, tedy i právo na samosprávu.

Právní úprava obsažená v zákoně č. 245/2006 Sb. představuje volenou

koncepci zdravotnického systému vycházející z povinnosti zajistit

ochranu zdraví a poskytování zdravotní péče občanům. Pokud tuto

povinnost plní zdravotní pojišťovny prostřednictvím zdravotnických

zařízení, se kterými uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní

péče podle ustanovení § 46 zákona č. 48/1997 Sb. a podle odst. 2

citovaného ustanovení, je zdravotní pojišťovně uložena povinnost před

uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče konat výběrové

řízení (přičemž konání výběrového řízení mohou navrhnout zdravotní

pojišťovna nebo zdravotnické zařízení oprávněné poskytovat zdravotní

péči v příslušném oboru), pak ustanovení § 34 odst. 3 písm. a) zákona

č. 245/2006 Sb. shora citované ustanovení obchází a rovněž staví do

nerovného postavení zdravotnická zařízení - subjekty v seznamu

neuvedené proti zdravotnických zařízením v seznamu uvedeným. Vytváří

totiž dvě kategorie zdravotnických zařízení, z nichž zdravotnická

zařízení zařazená do sítě veřejných zdravotnických zařízení na základě

ustanovení § 34 odst. 3 písm. a) a § 40 zákona č. 245/2006 Sb. jsou

zvýhodňována proti skupině zdravotnických zařízení v příloze k zákonu

neuvedených, aniž by byla dána jasná a konkrétní pravidla pro zařazení

tohoto či onoho zdravotnického zařízení do seznamu uvedenému v příloze

k zákonu č. 245/2006 Sb. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stát mohl

uspořádat zdravotnická zařízení ve smyslu své garance základních práv

vymezených v čl. 6 odst. 1 a v čl. 31 Listiny, již před tím, než

přenechal svůj majetek v rozsahu stanoveném zákonem č. 290/2002 Sb.

krajům a obcím.



73. Při posuzování závažnosti ústavně chráněných hodnot územně

samosprávných celků i jednotlivých zdravotnických zařízení se napadená

ustanovení zákona č. 245/2006 Sb. jeví jako omezení obsahově neúměrná,

neodůvodněná a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené hierarchie

hodnot jako nepřiměřená.



74. Z pohledu principu proporcionality napadená ustanovení zákona č.

245/2006 Sb. tak nedostojí nárokům kritéria potřebnosti, ani nesplňují

požadavky principů ochrany legitimního očekávání, rovnosti postavení

subjektů, obecnosti zákona a právní jistoty. Čl. 11 odst. 1 Listiny a

čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy byly tudíž porušeny.



75. Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem.

Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se hlásí k principům

nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava

akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce

právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu,

ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově

materiálnímu smyslu. Jak uvedeno shora, jedním ze základních

předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu

jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy

byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky.



76. Vycházeje z uvedeného, plénum Ústavního soudu rozhodlo o derogaci

předmětných zákonných ustanovení ve znění, jak je uvedeno ve výroku

tohoto nálezu. To znamená, že se nálezem Ústavního soudu zrušuje

ustanovení § 34 odst. 2 věta druhá, § 34 odst. 3 písm. a), § 34 odst.

6, § 40 a příloha k zákonu č. 245/2006 Sb. Plénum Ústavního soudu

rozhodlo, vzhledem ke zrušení ustanovení § 34 odst. 2 věty druhé i o

zrušení ustanovení § 34 odst. 2 věty třetí, která zní: "Věta druhá se

nevztahuje na hlavní město Prahu", ač to nebylo navrhovatelem

navrhováno, neboť tato věta, v důsledku zrušení ustanovení § 34 odst. 2

věty druhé, zcela pozbyla svůj smysl (viz nález Ústavního soudu ze dne

31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 24,

nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). Ostatní ustanovení zákona

č. 245/2006 Sb. zůstávají tímto nálezem Ústavního soudu nedotčena,

neboť nebyla napadena.



77. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že předmětem přezkumu Ústavním

soudem byla ustanovení § 34 odst. 2 věta druhá, § 34 odst. 3 písm. a),

§ 36 odst. 6, § 40 a příloha k zákonu č. 245/2006 Sb. To tedy znamená,

že Ústavní soud neposuzoval ústavnost ostatních ustanovení zákona č.

245/2006 Sb. I když Ústavní soud zrušil ve výroku tohoto nálezu uvedená

ustanovení zákona č. 245/2006 Sb., zůstává zachován proces zřizování,

vzniku a fungování veřejných neziskových ústavních zdravotnických

zařízení tímto zákonem založený, neboť předmětným návrhem napaden

nebyl. Proto Ústavní soud ani nekonkretizuje případná další řešení v

oblasti ochrany života a zdraví a jejich úpravu ponechává na moci

výkonné a zákonodárné.



78. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou nálezy,

kterými Ústavní soud rozhodl o návrhu na zrušení zákona nebo jiného

právního předpisu podle č. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy, vykonatelné

dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud nerozhodne

jinak. Ústavní soud má za to, že návrh na zrušení napadených ustanovení

§ 34 odst. 2 věta druhá, § 34 odst. 3 písm. a), § 34 odst. 6, § 40 a

přílohy k zákonu č. 245/2006 Sb. je důvodný a proto je zrušil dnem

vyhlášení tohoto nálezu. Bylo by totiž v rozporu s principy

demokratického právního státu a v rozporu s principy právní jistoty,

aby v období od vyhlášení do publikace nálezu mohla být napadená

ustanovení zákona č. 245/2006 Sb. aplikována.



79. Pokud jde o návrh navrhovatele na přednostní projednání věci,

Ústavní soud nepovažoval za nezbytné samostatným usnesením vydaným

podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu vyslovit, že věc, jíž se

návrh týká, je naléhavá. Ústavní soud však i bez tohoto formálního

usnesení projednal věc přednostně z důvodu právní nejistoty

zdravotnických zařízení jednak uvedených v příloze k zákonu č. 245/2006

Sb. a jednak těch, které v příloze k zákonu uvedeny nejsou.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujal k rozhodnutí pléna soudce Jan

Musil a k jeho odůvodnění soudci Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír

Kůrka, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška Wagnerová.