129/1976 Sb.
Vyhláška
ministra zahraničních věcí
ze dne 23. srpna 1976
o Úmluvě o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních
Změna: 68/2014 Sb.m.s.
Dne 18. března 1970 byla v Haagu na XI. zasedání Haagské konference o
mezinárodním právu soukromém sjednána Úmluva o provádění důkazů v
cizině ve věcech občanských a obchodních.
Jménem Československé socialistické republiky byla Úmluva podepsána v
Haagu dne 6. února 1975.
S Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé
socialistické republiky a president republiky ji ratifikoval s
prohlášením k článku 16, podle něhož důkazy mohou být prováděny na
území Československé socialistické republiky bez předchozího povolení
na základě vzájemnosti a s prohlášením k článku 18, podle něhož
diplomatický zástupce, konzulární úředník nebo komisionář oprávněný k
provádění důkazů podle článků 15, 16 a 17 může na základě vzájemnosti
požádat o provedení procesního úkonu příslušný československý soud nebo
československé státní notářství, jimž postoupí spis prostřednictvím
ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky v Praze nebo
ministerstva spravedlnosti Slovenské socialistické republiky v
Bratislavě.
Ratifikační listina Československé socialistické republiky byla uložena
u ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království, depozitáře
Úmluvy, dne 12. května 1976.
Úmluva vstoupila pro Československou socialistickou republiku v
platnost na základě svého článku 38 odst. 2 dnem 11. července 1976.
Český překlad Úmluvy se vyhlašuje současně.
Ministr:
Ing. Chňoupek v. r.
Úmluva
o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních
Smluvní státy této Úmluvy,
přejíce si usnadnit zasílání a vyřizování dožádání a umožnit sblížení
různých způsobů, jichž se užívá k těmto účelům,
přejíce si zdokonalit vzájemnou součinnost justičních orgánů ve věcech
občanských nebo obchodních,
rozhodly se uzavřít za tím účelem Úmluvu a dohodly se na těchto
ustanoveních:
Část I
Dožádání
Čl.1
Ve věcech občanských a obchodních může justiční orgán smluvního státu
podle vlastních právních předpisů žádat cestou dožádání od příslušného
orgánu jiného smluvního státu, aby byl proveden důkaz nebo jiný soudní
úkon.
Dožádáním nelze žádat o provedení důkazu, který není určen pro použití
v soudním řízení, které se koná nebo bude konat.
Výraz "jiné soudní úkony" nezahrnuje ani doručování soudních
písemností, ani předběžných opatření a výkonu rozhodnutí.
Čl.2
Každý smluvní stát označí ústřední orgán, který je pověřen přijímat
dožádání došlá od justičního orgánu jiného smluvního státu a předat je
příslušnému orgánu za účelem provedení. Organizace ústředního orgánu se
řídí právem dožádaného státu.
Dožádání jsou zasílána ústřednímu orgánu dožádaného státu bez
prostřednictví jiného úřadu tohoto státu.
Čl.3
Dožádání obsahuje tyto údaje:
a) označení dožadujícího orgánu a pokud možno též dožádaného orgánu,
b) označení a adresu účastníků, popř. jejich zástupců,
c) povahu řízení, v němž se o provedení důkazu žádá s uvedením všech
potřebných skutečností,
d) požadovaný důkaz nebo jiné soudní úkony, které mají být provedeny.
V odůvodněných případech bude dožádání obsahovat mimo jiné:
e) jména a adresy osob, které mají být vyslechnuty,
f) otázky, které mají být položeny vyslýchaným osobám, nebo
skutečnosti, o nichž mají být vyslechnuty,
h) žádost, aby důkaz byl proveden pod přísahou nebo věrohodným
ověřením, jakož i zvláštní formu, které má být použito,
i) zvláštní způsob nebo řízení, jejichž použití se požaduje podle
článku 9.
Dožádání může obsahovat též informace potřebné pro použití článku 11.
Ověření ani podobné formality nemohou být požadovány.
Čl.4
Dožádání musí být vyhotoveno v jazyku dožádaného orgánu nebo musí být
připojen překlad do tohoto jazyka.
Každý členský stát však musí přijmout dožádání vyhotovené v jazyce
francouzském nebo anglickém anebo je-li připojen překlad do jednoho z
těchto jazyků, ledaže použil výhrady stanovené v článku 33.
Každý členský stát, který má více úředních jazyků a nemůže s ohledem na
vnitrostátní právo přijímat dožádání v jednom z těchto jazyků pro celé
své státní území, musí dát na vědomí prohlášením, v kterém jazyku má
být dožádání vyhotoveno nebo přeloženo s ohledem na jeho provedení v
určených částech jeho území. V případě, že povinnosti plynoucí z tohoto
prohlášení nebudou bez závažných důvodů splněny, jdou náklady za
překlad do požadovaného jazyka na vrub dožadujícího státu.
Každý členský stát může prohlášením určit jazyk nebo jazyky jiné než
jsou uvedeny v předcházejících odstavcích, ve kterých může být dožádání
zasláno jeho ústřednímu orgánu.
Každý překlad připojený k dožádání musí být ověřen buď diplomatickým
zástupcem nebo konzulem, anebo přísežným tlumočníkem nebo jinou osobou
pověřenou k tomu v jedné z obou zemí.
Čl.5
Jestliže ústřední orgán má za to, že ustanovení Úmluvy nebyla dodržena,
uvědomí o tom neprodleně orgán dožadujícího státu, který mu zaslal
dožádání, a sdělí námitky proti dožádání.
Čl.6
Jestliže orgán, jemuž bylo dožádání předáno, je nepříslušný, předá je z
úřední povinnosti a bez odkladu orgánu, který je pro to příslušný podle
práva dožádaného státu.
Čl.7
Dožadující orgán, požádá-li o to, bude informován o datu a místě, kde
má být řízení uskutečněno, aby se ho mohli účastnit účastníci, mající
na něm zájem, popřípadě i jejich zástupci. Toto sdělení se zašle přímo
uvedeným účastníkům nebo jejich zástupcům, jestliže dožadující orgán o
to požádá.
Čl.8
Každý smluvní stát může prohlásit, že justiční funkcionáři dožadujícího
orgánu jiného smluvního státu mohou být přítomni při výkonu dožádání.
Toto opatření může být podmíněno předchozím souhlasem příslušného
orgánu, označeného státem, který prohlášení vydal.
Čl.9
Justiční orgán, který provádí dožádání, použije, pokud jde o procesní
postup, práva svého státu.
Vyhoví však přání dožadujícího orgánu, aby se postupovalo podle
zvláštní formy, ledaže by tato forma nebyla slučitelná s právním řádem
dožádaného státu, nebo že by její použití nebylo možné buď s ohledem na
soudní zvyklosti dožádaného státu nebo pro nesnáze v praxi.
Dožádání musí být provedeno urychleně.
Čl.10
Při vyřizování dožádání použije dožádaný orgán donucovacích prostředků
v těch případech a v té míře, jež stanoví právo dožádaného státu při
provádění dožádání jeho orgánů nebo na žádost účastníka, který na tom
má zájem.
Čl.11
Dožádání se neprovede, jestliže osoba, jíž se týká, se dovolává
osvobození nebo zákazu podat důkaz, které jsou stanoveny:
a) buď právním řádem státu dožádaného,
b) nebo právním řádem státu dožadujícího, je-li to uvedeno v dožádání,
popřípadě potvrzeno dožadujícím orgánem na žádost dožádaného orgánu.
Kromě toho může každý smluvní stát prohlásit, že bude uznávat oprávnění
a zákazy stanovené právním řádem jiných států než státu dožadujícího a
dožádaného, a to v rozsahu stanoveném v takovém prohlášení.
Čl.12
Výkon dožádání může být odmítnut pouze tehdy, jestliže
a) výkon v dožádaném státě nepatří do pravomoci justičních orgánů nebo
b) dožádaný stát dojde k závěru, že vzhledem k povaze výkonu dožádání
by byla dotčena jeho svrchovanost nebo bezpečnost.
Výkon nemůže být odmítnut jen proto, že vnitrostátní právo dožádaného
státu stanoví pro daný případ výlučnou pravomoc, nebo proto, že
nepřipouští uplatnění nároku žalobou.
Čl.13
Doklady o provedení dožádání zašle dožádaný orgán orgánu dožadujícímu
stejnou cestou, jaká byla použita pro dožádání.
Nebylo-li dožádání provedeno zcela nebo zčásti, musí být dožadující
orgán ihned vyrozuměn stejnou cestou, s uvedením důvodů.
Čl.14
Z výkonu dožádání nemůže vzniknout povinnost k náhradě poplatků nebo
nákladů, bez ohledu na jejich povahu.
Dožádaný stát však může požadovat od dožadujícího státu náhradu odměn
placených znalcům a tlumočníkům a nákladů spojených s použitím zvláštní
formy vyžádané dožadujícím státem podle článku 9, odstavec 2.
Dožádaný orgán, podle jehož právního řádu jsou účastníci sami povinni
zajistit důkazy, a který nemůže provést dožádání sám, může tím pověřit
osobu k tomu způsobilou, souhlasí-li s tím dožadující orgán. Při
vyžádání tohoto souhlasu oznámí dožádaný orgán přibližnou výši nákladů,
kterou by si takový postup vyžádal. Udělí-li dožadující orgán svůj
souhlas, bude povinen tyto náklady nahradit. Pokud takový souhlas
neudělí, není dožadující orgán povinen tyto náklady hradit.
Část II
Provádění dokazování prostřednictvím diplomatických zástupců,
konzulárních úředníků a komisionářů
Čl.15
Diplomatický zástupce nebo konzulární úředník jednoho smluvního státu
může ve věcech občanských nebo obchodních provádět na území jiného
smluvního státu a v obvodu, kde vykonává své funkce, důkazy bez použití
donucení k účelům řízení vedeného před soudem státu, který zastupuje,
pokud jde o příslušníky tohoto státu.
Každý smluvní stát může prohlásit, že důkaz může být proveden
diplomatickým zástupcem nebo konzulárním úředníkem jen tehdy, jestliže
k tomu na jejich žádost nebo žádost podanou jejich jménem přivolí
příslušný orgán, který učiní toto prohlášení.
Čl.16
Diplomatický zástupce nebo konzulární úředník jednoho smluvního státu
může na území jiného smluvního státu a v obvodu, kde vykonává své
funkce, provádět důkazy bez použití donucení k účelům řízení vedeného
před soudem státu, který zastupuje, i pokud jde o příslušníky státu,
kde vykonává své funkce, nebo o příslušníky státu třetího, jestliže
a) příslušný orgán určený státem, kde vykonává své funkce, k tomu dal
povolení buď obecně nebo pro každý případ zvlášť a
b) diplomatický zástupce nebo konzulární úředník dbá podmínek, které
tento příslušný orgán stanovil ve svém povolení.
Každý smluvní stát může prohlásit, že důkazy podle tohoto článku mohou
být prováděny bez předchozího povolení.
Čl.17
Ve věcech občanských a obchodních může každý, kdo je k tomu řádně
zmocněn, provádět bez použití donucovacích prostředků na území
některého smluvního státu důkazy ve věcech týkajících se řízení
vedeného před soudem jiného smluvního státu, jestliže:
a) dá k tomu příslušný orgán ustanovený státem, kde se úkon provádí,
svolení buď obecně nebo pro každý jednotlivý případ a
b) budou dodrženy podmínky, které stanovil příslušný orgán v tomto
svolení.
Každý smluvní stát může prohlásit, že uvedené důkazy mohou být
prováděny bez jeho předchozího souhlasu.
Čl.18
Každý smluvní stát může prohlásit, že diplomatický zástupce, konzulární
úředník nebo komisionář oprávněný k provádění důkazů podle článků 15,
16 a 17 může se obrátit na příslušný orgán určený shora uvedeným státem
se žádostí, aby mu byla poskytnuta potřebná pomoc při provádění důkazů
s použitím donucení.
Jestliže příslušný orgán vyhoví takové žádosti, použije donucovacích
prostředků, které jsou přiměřené a které jsou stanoveny pro řízení před
vlastními orgány.
Čl.19
Příslušný orgán může při udělování souhlasu podle článku 15, 16 a 17
nebo prohlášení podle článku 18 stanovit podmínky, které pokládá za
vhodné, zejména pokud jde o hodinu, datum a místo provedení důkazu.
Může též požadovat, aby tato hodina, datum a místo byly jí sděleny
předem a včas; v takovém případě může být zástupce shora uvedeného
orgánu přítomen při provádění důkazu.
Čl.20
Při provádění důkazů podle některého z článků této části mohou být
zúčastněné osoby právně zastoupeny.
Čl.21
Je-li diplomatický zástupce, konzulární úředník nebo komisionář
oprávněn provést důkaz podle článku 15, 16 nebo 17,
a) může provádět všechny důkazy, které nejsou neslučitelné s právem
státu, kde se úkon provádí, nebo nejsou v rozporu se souhlasem uděleným
na základě shora uvedených článků a za týchž podmínek vyslýchat pod
přísahou nebo místopřísežně;
b) každou žádost, aby se zúčastněná osoba dostavila k provedení důkazu
nebo aby důkaz podala, je třeba sepsat v jazyce místa, kde má být
dokazování provedeno, nebo opatřit překladem do tohoto jazyka s
výjimkou případů, kdy se jedná o osobu, která je příslušníkem státu,
kde se řízení koná;
c) v předvolání se uvede, že předvolaný může být právně zastoupen a
jde-li o stát, který neučinil prohlášení uvedené v článku 18, že není
povinen se dostavit ani se účastnit provádění důkazů;
d) dokazování může být provedeno způsobem stanoveným právem, kterého se
použije u soudu, u něhož se vede řízení, jestliže tento způsob není
zakázán právním řádem státu, kde se úkon provádí;
e) osoba, na niž se důkazní povinnost vztahuje, může se odvolat na
oprávnění a zákazy stanovené v článku 11.
Čl.22
Skutečnost, že důkaz nemohl být proveden podle ustanovení této části
proto, že se mu zúčastněná osoba odmítla podrobit, nebrání tomu, aby o
provedení důkazu bylo potom požádáno podle ustanovení první části.
Část III
Všeobecná ustanovení
Čl.23
Každý stát může při podpisu, ratifikaci nebo přístupu prohlásit, že
nebude provádět dožádání, jejichž předmětem je řízení známé ve státech
oblasti Common Law pod označením "pre-trial discovery of documents".
Čl.24
Každý smluvní stát může pověřit kromě ústředního orgánu i jiné orgány,
přičemž stanoví rozsah jejich působnosti. Dožádání se však vždy mohou
zasílat ústřednímu orgánu.
Federální státy mohou určit více ústředních orgánů.
Čl.25
Každý smluvní stát, kde platí více právních řádů, může pověřit orgány
jednoho z těchto právních řádů výlučným oprávněním provádět dožádání
podle této Úmluvy.
Čl.26
Každý smluvní stát, jehož ústavní předpisy to vyžadují, může od
dožadujícího státu požadovat náhradu dožádání za použití prostředků k
vynucení účasti při provedení důkazu, nákladů účasti takové osoby a
nákladů za sepsání protokolu při provádění důkazu.
Použije-li některý stát ustanovení předchozího odstavce, může každý
jiný smluvní stát požadovat od něho náhradu odpovídajících nákladů.
Čl.27
Ustanovení této Úmluvy nebrání tomu, aby smluvní stát
a) prohlásil, že dožádání mohou být zasílána jeho justičním orgánům
jinými cestami, než jak to stanoví článek 2;
b) dovolil svými vnitřními předpisy nebo na základě praxe provádět
úkony, na které se Úmluva vztahuje podle méně omezujících podmínek;
c) dovolil svými vnitřními předpisy nebo na základě praxe i jiné
způsoby provádění důkazů, než stanoví tato Úmluva.
Čl.28
Tato Úmluva nebrání tomu, aby se smluvní státy dohodly na odchylné
úpravě:
a) článku 2, pokud jde o způsoby odesílání dožádání;
b) článku 4, pokud jde o používání jazyků;
c) článku 8, pokud jde o přítomnost justičních funkcionářů při výkonu
dožádání;
d) článku 11, pokud jde o osvobození a zákazy svědecky vypovídat;
e) článku 13, pokud jde o odesílání vyřízení dožádání;
f) článku 14, pokud jde o úpravu nákladů;
g) ustanovení části II.
Čl.29
Tato Úmluva nahradí ve vztazích mezi státy, které ji budou ratifikovat,
články 8 až 16 Úmluv o civilním řízení, podepsaných v Haagu dne 17.
července 1905 a 1. března 1954, pokud tyto státy jsou smluvními
stranami některé z těchto Úmluv.
Čl.30
Tato Úmluva se nedotýká použití článku 23 Úmluvy z roku 1905, ani
článku 24 Úmluvy z roku 1954.
Čl.31
Dodatkových dohod mezi smluvními státy k Úmluvám z roku 1905 a 1954 lze
použít také pro tuto Úmluvu, ledaže by se příslušné státy dohodly
jinak.
Čl.32
Touto Úmluvou nejsou dotčeny úmluvy, jejichž stranami jsou nebo budou
smluvní státy, a které obsahují ustanovení o otázkách upravených touto
Úmluvou; tím nejsou dotčeny články 29 až 31.
Čl.33
Každý stát může při podpisu, ratifikaci nebo přístupu vyloučit zcela
nebo zčásti použití ustanovení druhého odstavce článku 4, jakož i druhé
kapitoly. Žádná jiná výhrada se nepřipouští.
Každý smluvní stát může kdykoliv odvolat výhradu, kterou učiní;
účinnost výhrady zanikne šedesátý den po sdělení jejího odvolání.
Jakmile některý stát učiní výhradu, může každý jiný stát tím dotčený
použít stejného postupu ve vztahu ke státu, který výhradu učinil.
Čl.34
Každý stát může kdykoliv vzít zpět či změnit své prohlášení.
Čl.35
Každý smluvní stát oznámí ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí buď
při uložení ratifikační listiny nebo listiny o přístupu anebo později,
orgány uvedené v článcích 2, 8, 24, 25.
Oznámí popřípadě za týchž podmínek
a) pověření orgánů, na něž se diplomatičtí zástupci nebo konzulární
úředníci musí obracet podle článku 16 a těch orgánů, které mohou udělit
oprávnění nebo poskytnout pomoc podle článků 15, 16 a 18;
b) pověření orgánů, které mohou dát komisionáři povolení podle článku
17 nebo poskytnout pomoc podle článku 18;
c) prohlášení týkající se článků 4, 8, 11, 15, 16, 17, 18, 23 a 27;
d) každé odvolání nebo změny shora uvedených pověření a prohlášení;
e) každé odvolání výhrad.
Čl.36
Rozpory, k nimž by došlo mezi smluvními státy při použití této Úmluvy,
se projednají diplomatickou cestou.
Čl.37
Tuto Úmluvu mohou podepsat státy zastoupené na XI. zasedání Haagské
konference o mezinárodním právu soukromém.
Úmluva bude ratifikována a ratifikační listiny budou uloženy na
ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Čl.38
Tato Úmluva vstoupí v platnost 60 dní po uložení třetí ratifikační
listiny podle článku 37 odst. 2.
Úmluva vstoupí v platnost pro každý smluvní stát, který ji bude
ratifikovat později, šedesátý den po uložení ratifikační listiny.
Čl.39
Každý stát nezastoupený na XI. zasedání Haagské konference o
mezinárodním právu soukromém, který je členem Konference nebo
Organizace spojených národů nebo její odborné organizace, anebo smluvní
stranou Statutu Mezinárodního soudního dvora, může přistoupit k této
Úmluvě po jejím vstupu v platnost podle článku 36, odst. 1.
Listina o přístupu bude uložena na ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemí.
Úmluva vstoupí v platnost pro přistupující stát šedesátý den po uložení
listiny o přístupu.
Přistoupení je účinné jen ve vztazích mezi přistupujícím státem a
smluvními státy, které prohlásí, že s přístupem souhlasí. Toto
prohlášení bude uloženo na ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí,
které zašle diplomatickou cestou jeho ověřený opis každému smluvnímu
státu.
Úmluva vstoupí v platnost mezi přistupujícím státem a státem, který
prohlásil, že přijímá tento přístup, šedesátý den po uložení prohlášení
o tomto přijetí.
Čl.40
Každý stát může při podpisu, ratifikaci nebo přístupu prohlásit, že
tato Úmluva se vztahuje na všechna území, která z hlediska
mezinárodního zastupuje, nebo na jedno či více z nich. Toto prohlášení
se stane účinným, jakmile Úmluva pro uvedený stát nabude platnosti.
Později musí být každé rozšíření platnosti v tomto směru oznámeno
ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Úmluva vstoupí v platnost pro území, jichž se rozšíření týká, šedesátý
den po oznámení uvedeném v předchozím odstavci.
Čl.41
Tato Úmluva bude v platnosti 5 let ode dne vstupu v účinnost podle
článku 38 odst. 1 též pro státy, které ji budou ratifikovat nebo k ní
přistoupí později.
Úmluva bude mlčky obnovena vždy o 5 let, nebude-li vypovězena.
Výpověď bude oznámena nejpozději 6 měsíců před uplynutím 5letého období
ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí.
Výpověď se může omezit na některá území, na něž se Úmluva vztahuje.
Výpověď bude účinná jen pro stát, který ji notifikoval. Pro ostatní
smluvní státy zůstane Úmluva v platnosti.
Čl.42
Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemí oznámí státům uvedeným v článku
37, jakož i státům, které přistoupí podle ustanovení článku 39:
a) podpisy a ratifikace uvedené v článku 37,
b) datum, jímž tato Úmluva vstoupí v platnost podle ustanovení článku
38, odst. 1,
c) přístupy podle článku 39 a datum, jímž nabudou účinnosti,
d) rozšíření podle článku 40 a datum, jímž nabudou účinnosti,
e) pověření, výhrady a prohlášení uvedená v článku 33 a 35,
f) výpovědi podle článku 41 odst. 3.
Na důkaz čehož níže podepsaní, náležitě zmocněni, podepsali tuto
Úmluvu.
Dáno v Haagu, dne 18. března 1970 v anglickém a francouzském jazyku,
přičemž oba texty mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které
bude uloženo v archivu vlády Nizozemí a jehož ověřený opis bude předán
diplomatickou cestou každému státu zastoupenému na XI. zasedání Haagské
konference o mezinárodním právu soukromém.
