126/1997 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 1997 v plénu o

návrhu Ing. J. V., spojeném s ústavní stížností, na zrušení ustanovení

§ 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech

vojáků, ve znění zákona č. 160/1995 Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Ing. J. V. podal dne 1. dubna 1996 k Ústavnímu soudu návrh na zahájení

řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany č. j.

34/21-1495-44/2 ze dne 9. února 1996, kterým nevyhovělo jeho odvolání

proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 10.

ledna 1996 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Zároveň s touto

ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení § 33

odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků,

ve znění zákona č. 160/1995 Sb. V odůvodnění stížnosti navrhovatel

uvedl, že dnem 31. března 1994 byl propuštěn ze služebního poměru

vojáka z povolání a následující den byl přeložen do zálohy na základě

rozkazu ministra obrany ze dne 17. února 1994. Byl propuštěn podle § 26

odst. 1 písm. g) zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, tj. dle

ustanovení, že "u služebního poměru vojáka z povolání se propouští

vojáci, pro něž není při snížení počtu ozbrojených sil nebo jejich

reorganizaci jiné služební zařazení". Ke dni propuštění vykonal službu

v ozbrojených silách v trvání 22 roků a 7 měsíců a do zálohy byl

propuštěn v hodnosti podplukovníka. Vzhledem k výše uvedenému splňoval

podmínky pro výsluhový příspěvek ve výši 32 % platu podle § 33 odst. 1

písm. c) cit. zákona. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na

základě toho přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč od 1. dubna

1994. Zároveň mu bylo v souladu s § 33 odst. 4 cit. zákona, v tehdy

platném znění, sděleno, že pokud dojde po přiznání výsluhového

příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než vojáka z povolání,

přiznaný příspěvek náleží i nadále a při souběhu s jinými příjmy z

výdělečné činnosti se nekrátí.



Dne 1. července 1994 byl navrhovatel na základě své žádosti a po

splnění zákonných podmínek přijat do služebního poměru příslušníka

Policie České republiky v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven

do funkce policejního inspektora kriminální služby Okresního oddělení

Policie České republiky Plzeň-sever. Při přijetí byl poučen o tom, že

vzhledem k odlišnosti služebního poměru policisty od služebního poměru

vojáka z povolání není dle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním

poměru příslušníků Policie České republiky, možno přiznat mu dosaženou

hodnost podplukovníka a není možné, aby mu byla započítána vykonaná

služba ve služebním poměru vojáka z povolání. Byl proto jmenován do

základní hodnosti podporučíka za osobního ohodnocení v 7. platové třídě

bez praxe v 1. stupni s platem příslušníka po ukončení základní

vojenské služby.



Dne 11. prosince 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem

sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb. spočívající

v doplnění o ustanovení § 33 odst. 11 cit. zákona tak, že při opětovném

přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového

příspěvku nenáleží. Nato dne 10. ledna 1996 obdržel rozhodnutí o

zastavení výplaty výsluhového příspěvku od Vojenského úřadu sociálního

zabezpečení. Proti tomuto se v zákonné lhůtě odvolal, avšak odvolání

bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.



Navrhovatel dále v odůvodnění uvedl, že výsluhový příspěvek chápal jako

určité odškodnění státu za to, že byl bez svého zavinění zbaven své

profese, kterou vykonával po řadu let nejproduktivnějšího věku. K

Policii České republiky nastoupil proto, že byla nejblíže jeho původní

profesi a podmínky zde byly pro něho přijatelné právě za předpokladu,

že bude nadále pobírat výsluhový příspěvek, který mu vyrovnával platový

rozdíl. Navrhovatel uvádí, že je ženatý, má tři děti a pouze díky

výsluhovému příspěvku byl při výši platu u Policie České republiky

schopen finančně zabezpečit potřeby své rodiny.



Stěžovatel namítá, že si zvolil nový služební poměr u Policie České

republiky za platnosti zákonného ustanovení, dle něhož mu výsluhový

příspěvek nadále náležel. Novým ustanovením § 33 odst. 11 zákona č.

76/1959 Sb. dochází - dle názoru stěžovatele - k porušení principu

právní jistoty a k neoprávněnému zásahu do jeho rodinného a soukromého

života, jakož i do jeho práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento zásah vidí zejména v

okolnosti, že zastavením výplaty výsluhového příspěvku se dostává

rodina do tíživé hospodářské situace, jež si vynucuje hledání jiného,

finančně výhodnějšího zaměstnání.



Dle názoru navrhovatele přímým uplatněním § 33 odst. 11 zákona č.

76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo k vydání pravomocného

rozhodnutí, které je v rozporu se shora uvedenými ústavními právy, a

proto navrhl zrušení uvedeného ustanovení.



Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny formální náležitosti

ústavní stížnosti.



Navrhovatel podal ústavní stížnost poté, co jeho odvolání proti

rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení nebylo Ministerstvem

obrany vyhověno a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Vzhledem k tomu, že

se jednalo o konečné rozhodnutí nejvyššího orgánu státní správy na

úseku obrany, navrhovatel tímto nevyčerpal všechny procesní prostředky,

které zákon k ochraně práva poskytuje, jak to ukládá ustanovení § 75

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se neobrátil na

obecný soud s návrhem na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu

státní správy podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu.



Ústavní soud však po posouzení návrhu dospěl k závěru, že v daném

případě se jedná o otázku, která svým významem podstatně přesahuje

vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o široký okruh osob, které

byly předmětnou novelou zákona č. 76/1959 Sb. dotčeny ex lege, tedy

přímo ze zákona, a kterým tak byla zcela zastavena výplata výsluhového

příspěvku, čímž ztratily část svých příjmů. Dále vzal Ústavní soud v

úvahu i tu skutečnost, že na Ústavní soud se postupně obracejí a v

budoucnosti by se zřejmě obraceli další občané, jichž se předmětná

novela o odnětí výsluhového příspěvku dotkla.



Podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud

neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle

odstavce 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem

podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho

roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti,

došlo. Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť k zastavení výplaty

výsluhového příspěvku došlo 1. února 1996 a ústavní stížnost podal 1.

dubna 1996. V daném případě Ústavní soud dovodil, že byly splněny obě

výše uvedené podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a

proto ústavní stížnost neodmítl, i když navrhovatel všechny procesní

prostředky před jejím podáním nevyčerpal.



Co do obsahu Ústavní soud zjistil z rozhodnutí o přiznání výsluhového

příspěvku Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, že navrhovateli byl

s účinností od 1. dubna 1994 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 4500

Kč měsíčně do doby dosažení věku 60 let, neboť byl rozkazem ministra

obrany propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dle § 26 odst.

1 písm. g) cit. zákona z důvodu snižování počtu ozbrojených sil.



Dále bylo zjištěno, že navrhovateli byla rozhodnutím Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení zastavena výplata výsluhového příspěvku s

odůvodněním, že je to v souladu s novelou zákona č. 76/1959 Sb. účinnou

od 1. ledna 1996, a to s účinností od 1. února 1996.



Rozhodnutím Ministerstva obrany o odvolání stěžovatele bylo zastavení

výplaty výsluhového příspěvku v plném rozsahu potvrzeno s odůvodněním,

že podle novely zákona č. 76/1959 Sb. (č. 160/1955 Sb., čl. XII), která

doplnila ustanovení § 33 odstavcem 11, při opětovném přijetí do

služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku

nenáleží. Z novely je zřejmé, že se vztahuje s účinností od 1. ledna

1996 na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve služebním poměru bez

ohledu na předchozí délku služby či na to, od kterého data byl

příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy poživatel výsluhového

příspěvku do tohoto jiného služebního poměru vstoupil, zda před

účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti. Rozhodující je zde

pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb., od něhož výplata

příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto dávku zůstává zachován.



Dále se v rozhodnutí Ministerstva obrany uvádí, že uvedené ustanovení §

33 odst. 11 bylo do zákona doplněno proto, aby ustanovení zákona č.

76/1959 Sb. týkající se výsluhového příspěvku bylo uvedeno v soulad s

obdobnými ustanoveními jiných zákonů o služebních poměrech (např.

Policie České republiky a Bezpečnostní informační služba). Bylo by

nedůvodné, aby bývalý voják z povolání nadále pobíral výsluhový

příspěvek, když zákon o jiném služebním poměru, podle kterého byl

přijat, mu na obdobnou dávku z titulu služebního poměru nárok nadále

zachovává a zároveň mu pro nárok na tuto dávku a její výši započítá i

dobu služby vojáka z povolání v činné službě. Pokud navrhovatel splní

podmínky pro nárok na příspěvek za službu dle zákona ČNR č. 186/1992

Sb., v platném znění, bude navrhovateli po skončení služebního poměru

policisty přiznán příspěvek za službu podle tohoto zákona a doba

vojenské činné služby mu bude pro nárok na příspěvek za službu

započtena.



Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém

vyjádření uvádí, že zmíněné ustanovení cit. zákona vychází z principu,

že právní vztahy hmotného i procesního práva, které byly založeny

dosavadní právní úpravou (tj. v daném případě před přijetím zákona č.

160/1995 Sb.), se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby

účinnosti práva nového, po jeho účinnosti se však řídí právem novým.

Cit. zákon tedy nezasahuje do právních vztahů a nároků z nich vzešlých

před 1. lednem 1996, nýbrž pouze v souladu s ústavním pořádkem České

republiky stanoví do budoucna podmínky pro přiznávání a vyplácení

výsluhového příspěvku. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního

soudu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. a č. 107/ /1996

Sb., v nichž se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou retroaktivity

právních předpisů.



Dle sdělení předsedy Poslanecké sněmovny byl zákon č. 160/1995 Sb.

schválen potřebnou většinou poslanců dne 30. června 1995, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem i právním řádem České republiky.



II.



Problematikou výsluhového příspěvku se již zabýval nález Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 v souvislosti s návrhem na zrušení zákona č.

34/1995 Sb. novelizujícího zákon č. 76/1959 Sb. I když se jednalo o

odlišná ustanovení, lze i v tomto případě posuzovat výsluhový příspěvek

v souladu s důvodovou zprávou k předmětnému zákonu. Výsluhový příspěvek

je koncipován v našem právním řádu jako určitá kompenzace práce

vykonávané ve ztížených podmínkách a kompenzace určitých osobních

omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu.

Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a jsou součástí

systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením

služebního poměru. Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.



Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž

podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se Ústavní

soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv.

služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených

sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité

míry sociálními důvody.



Ústavní soud zvážil nejprve námitku retroaktivity a zjistil, že pohled

stěžovatele na zpětnou účinnost zákona je jednostranný. V již citovaném

nálezu Ústavního soudu, v podstatě shodně s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94

č. 164/1994 Sb., je vysvětlen rozdíl mezi pravou a nepravou

retroaktivitou. S odkazem na uvedené nálezy Ústavního soudu se v daném

případě novely zákona č. 76/1959 Sb. nejedná o pravou retroaktivitu,

nýbrž nepravou, kterou náš právní řád připouští, a kdy se právní

vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, spravují zásadně

tímto právem až do doby účinnosti práva nového.



Pokud jde o posouzení, zda napadeným ustanovením § 33 odst. 11 zákona

č. 76/1995 Sb. byla porušena navrhovatelem uvedená základní práva a

svobody, má Ústavní soud za to, že nikoli.



Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou porušení principu právní

jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil do služeb

Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu v té době

poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami ohrožovat

stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť občané mají právo

na to, aby chování státu bylo pro ně vypočitatelné. Ústavní soud je

názoru, že příliš časté změny právní úpravy -- zvláště v otázkách

hospodářské, mzdové a sociální politiky -- oslabují právní jistotu

občanů a věrohodnost státu samého. Na druhé straně však nelze

zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam, kde

to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím

nejsou ohrožena základní práva a svobody občanů ve své podstatě.



Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil a námitku, že

novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení práva stěžovatele

na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. J. V. byl Vojenským úřadem

sociálního zabezpečení na novelizaci zákona a s tím spojené odnětí

výsluhového příspěvku předem upozorněn a mohl poté zvažovat, zda změní

dosavadní zaměstnání za takové, které nespočívá na služebním poměru a

při kterém by výsluhový příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v

některém z oborů jeho technického vzdělání. Jestliže tak stěžovatel

neučinil, dal tím najevo, že i přes ztrátu 4500 Kč v měsíčním rozpočtu

své rodiny dává přednost i nadále práci u Policie České republiky. Jeho

situace nebyla tedy taková, že by byl zbaven jakýchkoliv alternativ a

že by byl donucen se novému opatření zákona podrobit. Je pravdou, že

výplata výsluhového příspěvku po dobu jeho služebního poměru odpočívá

-- a Ústavní soud chápe, že to stěžovatel vnímá jako újmu -- avšak

nárok se neztrácí a další služební léta se započítávají do výše

výsluhového příspěvku, který bude po skončení služebního poměru

vyplácen. Smyslem výsluhového příspěvku je finanční kompenzace při

odchodu ze služebního poměru vůbec, nikoli při pouhém přestupu z

jednoho služebního poměru do druhého služebního poměru.



Ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, není

právo na svobodnou volbu povolání ani právo podnikat nebo provozovat

jinou hospodářskou činnost omezeno. Obtíže hledání nového zaměstnání

zmírňuje právě výsluhový příspěvek, na který by stěžovatel měl stálý

nárok v každém jiném zaměstnání, s výjimkou služebního poměru.



Ústavní soud rovněž zvážil, že zákonodárce definoval zcela obecně a bez

výjimek okruh subjektů, kterým při splnění shodných podmínek zůstává

výsluhový příspěvek zachován, a stejně obecně i okruh těch, kteří na

jeho výplatu, a to pouze po dobu dalšího služebního poměru, ztrácejí

nárok. Tím zachoval princip rovnosti při posuzování personálního

rozsahu zákona, protože jej vymezil, aniž by uvnitř těchto skupin osob

zvýhodnil nebo znevýhodnil ty či ony subjekty. Kdyby se zrušení

výsluhového příspěvku mělo vztahovat pouze na služební poměry, které

teprve v budoucnu vzniknou, jak to navrhuje stěžovatel, došlo by právě

tím k porušení principu rovnosti zvýhodněním oněch, kteří před

účinností tohoto opatření ve služebním poměru již byli, oproti těm,

kterým služební poměr vznikl nově. Ani námitka, že došlo k

neoprávněnému zásahu do soukromého a osobního života, neobstojí. K

ničemu takovému přímým působením napadené právní normy nedošlo. Pokud

pak jde o přiznání či nepřiznání hodnosti podplukovníka též v novém

služebním poměru stěžovatele, jde o otázku, která se vymyká posouzení v

rámci tohoto řízení, protože kontinuita či diskontinuita hodnosti

nesouvisí s výsluhovým příspěvkem.



Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než

návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., ve

znění zákona č. 160/1995 Sb., zamítnout.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda