160/1998 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 26. května 1998 v plénu o návrhu Městského

soudu v Praze na zrušení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu

cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, v platném

znění,



takto:



Ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na

území České a Slovenské Federativní Republiky, v platném znění, se

zrušuje dnem 13. května 1999.



Odůvodnění



I.



Dne 22. 8. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Městského soudu v Praze na

zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.,

o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, v

platném znění. Senát 28 Ca Městského soudu v Praze dospěl při

projednávání žaloby, podané podle části páté hlavy druhé občanského

soudního řádu, proti rozhodnutí o vyhoštění žalobce dle § 16 zákona č.

123/1992 Sb. k závěru, že zákonná ustanovení, jichž má být při řešení

věci použito, jsou v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen

"Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a

to jmenovitě ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. s čl. 36

odst. 2 Listiny a ustanovení § 16 odst. 3 citovaného zákona s čl. 2

odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Městský

soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 1997 sp. zn. 28 Ca 37/97 řízení

před ním vedené podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil a

Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení shora uvedených ustanovení.



V předmětné věci, rozhodované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca

37/97, se žalobce N. V. H. domáhal přezkoumání rozhodnutí Policejního

prezidia České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční

policie Praha o jeho vyhoštění dle § 16 zákona č. 123/1992 Sb. V žalobě

mimo jiné namítal, že platná právní úprava vyhoštění obsažená v zákoně

č. 123/1992 Sb. je v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami o lidských právech, zejména s čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Vznesl proto námitky proti vyhoštění a domáhal se přezkoumání případu

soudem, neboť mu nebylo umožněno v řádném a zákonem upraveném řízení

podat proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání. Zároveň požádal o odložení

vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění a navrhl, aby soud toto

rozhodnutí zrušil. Právní zástupce žalobce potom soudu sdělil, že

žalobce již byl z České republiky dne 7. 2. 1997 vyhoštěn.



K žalobě se vyjádřilo Policejní prezidium České republiky, Ředitelství

služby cizinecké a pohraniční policie Praha, jako žalovaný. Podle

žalovaného je vyhoštění nucenou realizací rozhodnutí o zákazu pobytu na

území České republiky, nejde o samostatné řízení, ale o nápravu

protiprávního stavu vzniklého tehdy, když cizinec i po vydání

rozhodnutí o zákazu pobytu (jak tomu bylo také v případě žalobce)

nadále neoprávněně na území České republiky pobývá. Všechny opravné

prostředky, včetně možnosti přezkoumání soudem, jsou dány v případě

rozhodnutí o zákazu pobytu. Proto v případě vyhoštění není vydáváno

rozhodnutí a není ani dána možnost soudního přezkoumání tohoto

vyhoštění. Pokud by byly připuštěny opravné prostředky proti vyhoštění,

docházelo by dle názoru žalovaného k paradoxnímu stavu, kdy by cizinec

měl na území České republiky zakázán pobyt, a přesto by zde mohl

pobývat i nadále, pokud by proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání

za maření výkonu úředního rozhodnutí a nebyl by potom soudem vyhoštěn.

To znamená, že rozhodnutí o zákazu pobytu by nebylo bez soudního

rozhodnutí vykonatelné. V nerespektování zákazu pobytu lze dle názoru

žalovaného spatřovat jednání směřující proti udržení veřejného pořádku,

ochrany zdraví nebo práv a svobod druhých.



Z obsahu správního spisu předloženého Městskému soudu v Praze

Policejním prezidiem České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké a

pohraniční policie vyplynulo, že rozhodnutí o vyhoštění nebylo vydáno v

písemném vyhotovení. Policejnímu prezidiu České republiky, řediteli

služby cizinecké a pohraniční policie, byl dne 21. 1. 1997 pod čj.

PSP-1-52/CP-c-97 podán ředitelem sekce cizinecké policie Praha návrh na

administrativní vyhoštění žalobce, a tento návrh byl též schválen.

Policejní prezidium České republiky, Ředitelství služby cizinecké a

pohraniční policie, pak přípisem ze dne 3. 2. 1997 požádalo Policii

České republiky o zajištění a provedení eskorty za účelem realizace

vyhoštění žalobce dne 6. 2. 1997 přes hraniční přechod

Praha-Ruzyně-letiště. Spis dále obsahuje protokol o vyhoštění cizince z

území České republiky, dle kterého byl žalobce vyhoštěn dne 6. 2. 1997.



Městský soud v Praze, jak dále v odůvodnění svého návrhu podaného

Ústavnímu soudu uvádí, vyšel ze stanoviska, že proces rozhodování o

pobytu cizince na území České republiky se dle platné právní úpravy

(zákon č. 123/1992 Sb.) dělí na řízení o zákazu pobytu a na řízení o

vyhoštění cizince. Na řízení o zákazu pobytu podle ustanovení § 14 a 15

zákona č. 123/1992 Sb. není vyloučena použitelnost obecných předpisů o

správním řízení a pravomocné rozhodnutí o zákazu pobytu, jsou-li

vyčerpány řádné opravné prostředky, podléhá přezkoumání soudem (§ 32

odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.). Na řízení o vyhoštění se však podle §

16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. obecné předpisy o správním řízení

nevztahují a rozhodnutí jiná než rozhodnutí o zákazu pobytu jsou podle

ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. ze soudního přezkoumání

vyloučena, což je právě případ žalobou napadeného rozhodnutí o

vyhoštění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodnutí o

vyhoštění nemůže být v návaznosti na čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučeno z

přezkoumání soudem, neboť z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno

přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle

Listiny, mezi něž patří i základní právo obsažené v čl. 14 Listiny,

podle něhož cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených

zákonem. Ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., jehož má být

při řešení věci použito, je tedy podle jeho názoru v rozporu s čl. 36

odst. 2 Listiny. Teprve bude-li toto zákonné ustanovení zrušeno, může

se soud zabývat ostatními aspekty podané žaloby.



V další části odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze pak také

poukazuje na absenci řádného písemného vyhotovení rozhodnutí o

vyhoštění a s touto otázkou související námitku žalobce na rozpor

ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. s čl. 2 odst. 3 Ústavy a

čl. 2 odst. 2 Listiny. S odkazem na znění ustanovení § 16 až 18 zákona

č. 123/1992 Sb. a po jejich podrobném rozboru pak Městský soud v Praze

dospívá k závěru, že také ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992

Sb. je protiústavní pro jeho rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2

odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhuje proto i

zrušení tohoto ustanovení. Tento návrh Městského soudu v Praze na

zrušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. však musel být

odmítnut [usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1998 sp. zn. Pl. ÚS

27/97 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění platném do 9. 5. 1998], s ohledem na to, že v době podání tohoto

návrhu Městským soudem v Praze již Ústavní soud o návrhu na zrušení

téhož ustanovení jednal, a to ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97.



II.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu

odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 123/1992 Sb., v níž se

v obecné části uvádí, že cílem tohoto navrhovaného zákona bylo

odstranění nedostatků dosavadní právní úpravy s využitím poznatků o

právní úpravě ve státech, které mají s migrací cizinců dlouholeté

zkušenosti, zejména SRN, Švédsko a USA. Dále se ve vyjádření uvádí, že

navrhovatel ve svých úvahách opomíjí fakt, že k řízení o vyhoštění

dojde teprve až v okamžiku nerespektování zákazu pobytu cizincem, na

což je cizinec písemně upozorněn v poučení k rozhodnutí o uložení

zákazu pobytu, a dále nebere v potaz institut tzv. vrácení, který je

podle mezinárodních smluv využíván v drtivé většině případů právě k

vrácení osob, které na území České republiky vnikly neoprávněně. Za

předpokladu, že v případě vyhoštění jde o faktickou realizaci

rozhodnutí o zákazu pobytu, jeví se jako plně dostačující možnost

přezkumu v předchozím řízení o udělení zákazu pobytu odvolacím orgánem

nebo soudem. Skutečnost, že se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní

řád, ještě neznamená, že by zde bylo jakési právní vakuum umožňující

vznik úřední libovůle, správní orgán postupuje podle zákona ČNR č.

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,

a musí dodržovat ustanovení § 18 zákona č. 123/1992 Sb. upravující tzv.

překážky vyhoštění. Stát má nepochybně právo chránit své území a občany

před cizinci, kteří vědomě zákony porušují. S ohledem na vysoký stupeň

cizinecké kriminality a očekávané znovuzavedení vízové povinnosti s

některými státy by navrhované zrušení napadených ustanovení celou

situaci v oblasti ukončování pobytu cizinců více zkomplikovalo a

zneprůhlednilo. Z hlediska času, nákladů a hlavně účelnosti není

žádoucí, aby ve stejné věci proběhly za sebou dvě správní řízení.

Předseda Poslanecké sněmovny také ve vyjádření potvrdil, a to v souladu

s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., že napadený zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců

Federálního shromáždění ČSFR dne 4. 3. 1992, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen, jak již ostatně Ústavní soud

konstatoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998.



Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra. K návrhu na

zrušení ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. se ve vyjádření

uvádí, že je třeba pojímat toto ustanovení ve vazbě na další ustanovení

zákona. Rozhodnutí o vyhoštění nelze zřejmě považovat za rozhodnutí

týkající se základních práv a svobod, neboť tato práva lze vázat pouze

k tomu cizinci, který se na území České republiky zdržuje oprávněně.

Vyhoštění se však realizuje pouze v případě cizinců, kteří na území

České republiky vstoupí neoprávněně nebo tu neoprávněně pobývají, a z

tohoto pohledu se ustanovení § 32 odst. 2 shora uvedeného zákona jeví

jako ústavně konformní. Současně Ministerstvo vnitra upozorňuje na to,

že byly zahájeny legislativní práce na nové právní úpravě pobytu

cizinců. V případě vyhovění návrhu považuje proto Ministerstvo vnitra

za vhodné odložit vykonatelnost nálezu o jeden rok.



Ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku k návrhu Městského

soudu v Praze poukazuje na výkladovou zprávu k čl. 1 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě, podle níž musí být termín "vyhoštění" považován za

autonomní pojem, který je zcela nezávislý na vnitrostátní definici a

označuje jakékoliv opatření vynucující odjezd cizince z dané země, s

výjimkou extradice. Článek 1 nevyžaduje, aby dotčená osoba zůstala na

území státu až do výsledku rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o

přezkoumání jejího případu. Způsob přezkoumání je zcela svěřen

vnitrostátní právní úpravě, není ani požadováno, aby přezkumný orgán

byl odlišný od orgánu, který vydal původní rozhodnutí, a za plně

postačující je považována autoremedura. Pokud jde o právo být zastoupen

před příslušným úřadem nebo soudem, výkladová zpráva uvádí, že v sobě

nezahrnuje právo dotčené osoby účastnit se jednání před těmito orgány.

Stejně tak není vyžadováno ústní projednání daného případu - písemné

řízení je považováno za postačující. Z judikatury k čl. 6 odst. 1

Úmluvy vyplývá, že se nevztahuje na řízení týkající se povolení k

pobytu a vyhoštění cizinců, pokud jím není dotčeno respektování

rodinného života jako "občanské právo". Z toho je zřejmé, že ve vztahu

k čl. 6 odst. 1 Úmluvy je čl. 1 Protokolu č. 7 lex specialis, což však

neplatí v případě, že výsledek řízení o vyhoštění je rozhodující pro

určité občanské právo. Pokud by tedy mělo dojít k vyhoštění osoby do

určité země, mají státní orgány zákonnou povinnost nevyhostit ji do

země, kde by mohla být porušena její základní práva (jako například

právo na život, právo nebýt podroben mučení), tato osoba však nemá

žádnou možnost napadnout rozhodnutí, které by tuto povinnost

nerespektovalo, neboť řízení o vyhoštění je vyňato z působnosti

správního řádu a zvláštní právní úprava jeho průběhu neexistuje. Z

kontextu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí plyne, že podle jeho

názoru je při vyhoštění nutno v konkrétním případě zkoumat, zda zásah

do práv dotyčné osoby představuje teprve samotné vyhoštění, nebo zda do

nich bylo zasaženo již uložením zákazu pobytu. Pokud byl zásah do práv

jednotlivce garantovaných příslušnou smlouvou omezen pouze na řízení o

uložení zákazu pobytu, je z pohledu výše zmíněných ustanovení na

vyhoštění třeba pohlížet pouze jako na "exekuci" rozhodnutí o zákazu

pobytu a čl. 1 Protokolu č. 7, čl. 6 odst. 1 Úmluvy se v takovém

případě na řízení o vyhoštění nevztahují. Pokud však vyhoštění

představuje takový zásah do práv jednotlivce, který nevznikl

rozhodnutím o zákazu pobytu, ale až vyhoštěním samotným, je třeba na

vyhoštění pohlížet nikoliv jako na pouhý výkon rozhodnutí, ale jako na

"vyhoštění" podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z pohledu Úmluvy je

možné případ od případu považovat řízení o vyhoštění podle zákona č.

123/1992 Sb. za řízení nalézací (je-li vyhoštění takovým zásahem do

občanských práv příslušné osoby, jakým nebylo jemu předcházející

uložení zákazu pobytu) nebo za řízení vykonávací (je-li vyhoštění

stejným zásahem do občanských práv, jakým již bylo jemu předcházející

uložení zákazu pobytu). Je tedy podle Ministerstva zahraničních věcí

zřejmé, že pokud je řízení o vyhoštění řízením nalézacím, jehož

výsledek je rozhodující pro občanská práva příslušné osoby, pak platná

právní úprava nesplňuje požadavek čl. 6 Úmluvy, aby o občanských

právech rozhodoval nezávislý a nestranný tribunál. Stejně tak, je-li

předmětem tohoto řízení rozhodování o právech či svobodách

garantovaných Listinou, nejsou splněny ani podmínky stanovené čl. 36

odst. 2 Listiny, poněvadž § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. vylučuje

řízení o vyhoštění z přezkumné pravomoci soudů.



III.



Institut vyhoštění představuje podstatný zásah do práv přiznávaných

cizincům právoplatně se zdržujícím na území cizího státu, a proto

mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách - Úmluva

o ochraně lidských práv a základních svobod i Mezinárodní pakt o

občanských a politických právech - jakož i Listina základních práv a

svobod obsahují ustanovení stanovící meze takového zásahu do svobody

pohybu a pobytu cizince na státním území a jeho opuštění. I když

uvedené smlouvy ani Listina nezaručují cizincům právo nebýt vyhoštěn,

poskytují ochranu proti takovým zásahům do svobody pohybu a pobytu

cizinců, které by přesáhly rozsah stanovený zákonem.



Článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že cizinec, který má povolen

pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě

výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost

uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ a

dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před

osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Cizinec může být podle

tohoto článku vyhoštěn před výkonem výše uvedených práv, je-li takové

vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy

národní bezpečnosti. Ustanovení obdobného znění pak obsahuje také čl.

13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.



Článek 14 odst. 1 Listiny zaručuje svobodu pohybu a pobytu, a to s

ohledem na ustanovení čl. 42 odst. 2 Listiny, i cizincům. V odstavci 5

tohoto článku je pak stanoveno, že cizinec může být vyhoštěn jen v

případech stanovených zákonem. Garanci těchto základních práv a svobod

musí tedy zajišťovat i zákon upravující pobyt cizinců na území České

republiky, jímž je zákon č. 123/1992 Sb.



Základní práva zaručovaná v souvislosti s vyhoštěním cizince ústavním

pořádkem České republiky a uvedenými mezinárodními smlouvami jsou v

zásadě vázána na skutečnost, že cizinec má na území státu povolen

pobyt, tedy, že se na území státu zdržuje oprávněně. Ochrana těchto

práv cizinců je však založena na zásadě individuálního posouzení

každého jednotlivého případu vyhoštění a možnosti uplatnit námitky

proti rozhodnutí o vyhoštění, o němž může být rozhodnuto jen v

případech stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.



Zákon č. 123/1992 Sb. upravuje institut vyhoštění cizince ve svých

ustanoveních § 16 až 18. Podle § 16 odst. 1 může být vyhoštěn cizinec,

který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území České

republiky. Neoprávněnost vstupu či neoprávněnost pobytu lze sice ve

většině případů z hlediska platné právní úpravy jednoznačně a

nerozporně posoudit a právně kvalifikovat zejména v případech

neoprávněného vstupu nebo po vydání rozhodnutí o zákazu pobytu. Nemusí

tomu však tak být ve všech případech. V této souvislosti totiž nelze

opomíjet právní úpravu dlouhodobého a trvalého pobytu cizinců v

uvedeném zákoně, který v ustanovení § 6 umožňuje opakovaně prodlužovat

dobu stanovenou v rámci již povoleného dlouhodobého pobytu, a zejména

pak i ustanovení § 8 odst. 1, v němž se stanoví, že žádost o udělení

povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu lze podat též na území

České republiky Ministerstvu vnitra, přitom lhůta k rozhodnutí o takové

žádosti cizince je v § 9 stanovena 60 dny ode dne podání žádosti. Právě

v těchto případech může být oprávněnost pobytu cizince -- v období od

podání žádosti do rozhodnutí o ní -- sporná. Nelze proto jednoznačně

přisvědčit názoru Ministerstva vnitra, že neoprávněnost pobytu lze vždy

považovat za objektivní právní skutečnost. V běžné aplikační praxi

vyhoštění cizince obvykle sice předchází vydání rozhodnutí o zákazu

jeho pobytu na území České republiky -- proti němuž lze ve správním

řízení uplatnit řádné opravné prostředky, případně se domáhat i

soudního přezkumu, v tomto řízení (které navíc nemusí nutně každému

rozhodnutí o vyhoštění předcházet) však zákonné překážky vyhoštění

uvedené v § 18 zákona č. 123/1992 Sb., vylučující možnost vyhoštění do

určitých států, nejsou a podle platné právní úpravy ani nemusí být

zvažovány, a cizinec se tedy jejich naplnění v případě rozhodnutí o

jeho vyhoštění nemůže za platné právní úpravy při vyloučení použití

správního řádu bez možnosti soudního přezkoumání domoci způsobem právem

předvídaným. Za tohoto stavu pak nabývá na významu otázka postupu

státních orgánů při zajišťování zákonných podmínek, které musí podle

zákona č. 123/1992 Sb. vyhoštění splňovat, k nimž patří kromě

neoprávněnosti vstupu či pobytu cizince na území našeho státu také

respektování překážek vyhoštění. Pro vlastní řízení o vyhoštění tak

zákon č. 123/1992 Sb. nestanoví postup, kterým by bylo respektování

překážek vyhoštění zajištěno v případě, že k nim státní orgán

nepřihlédne. Pokud tedy tento zákon v souvislosti se stanovenými

podmínkami a překážkami vyhoštění zároveň nestanoví postup zajišťující

jejich respektování při samotném rozhodování o vyhoštění, je třeba

považovat napadené ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona vylučující

možnost soudního přezkumu takového rozhodnutí za stavu, kdy podle

ustanovení § 16 odst. 1 citovaného zákona je možno užít správního

uvážení a kdy se podle § 16 odst. 3 citovaného zákona na řízení o

vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za odporující

čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i jemu korespondujícímu čl. 2 odst. 2

Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v

mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Vyloučením

možnosti přezkumu rozhodnutí o vyhoštění soudem je za těchto podmínek

současně dán i rozpor napadeného ustanovení s čl. 36 odst. 1 Listiny,

který zaručuje každému právo na stanovený postup při domáhání se svých

práv u soudu či jiného orgánu. Z uvedených důvodů bylo proto vyhověno

návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., v

platném znění. Zároveň však s ohledem na to, že toto ustanovení

považuje Ústavní soud za protiústavní pouze v poměru k rozhodnutím

týkajícím se vyhoštění, a jsa si vědom toho - jak již uvedl ve svém

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998 týkajícím se téhož

zákona - že se jedná o zásadní a citlivou problematiku, která bude

vyžadovat nové komplexní a pečlivé legislativní zpracování, rozhodl

tak, že napadené ustanovení § 32 odst. 2 se zrušuje teprve dnem 13. 5.

1999, tj. k datu, k němuž byla citovaným nálezem Ústavního soudu

zrušena ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) a odst. 4 zákona č. 123/1992

Sb., v platném znění, (§ 58 odst. 1, § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb.).



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.