146/2014 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 35/11 dne 13. května 2014 v

plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava

Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Ivany Janů,

Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka,

Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajky) a Jiřího

Zemánka o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 3 podaném podle čl. 95 odst.

2 Ústavy České republiky na zrušení ustanovení § 250a zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., za účasti

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu

České republiky jako účastníků řízení,



takto:



I. Návrh na zrušení ustanovení § 250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., se zamítá.



II. Účastníkem řízení podle § 250a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., je rovněž stát

(Česká republika), pokud předmětem správního řízení byl spor

vyplývající ze vztahů soukromého práva, v němž byl správním orgánem

posuzován nárok na náhradu za nemovitý majetek zanechaný v roce 1945

občany České republiky na Podkarpatské Rusi.



Odůvodnění



I.



1. Ústavnímu soudu byl dne 14. prosince 2011 doručen návrh Obvodního

soudu pro Prahu 3, za nějž jedná předseda senátu Dr. David Vláčil,

(dále též jen "navrhovatel") na zrušení ustanovení § 250a odst. 1 a 2

zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, (dále též jen "napadené ustanovení").



2. Navrhovatel tento návrh podal poté, co v souvislosti se svou

rozhodovací činností (věc sp. zn. 16 C 96/2011) v souladu s ustanovením

čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") dospěl k

závěru, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.



II.



Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy



3. Žalobou, v níž byla jako strana žalovaná označena Česká republika -

Ministerstvo financí, se žalobci (pět fyzických osob) domáhají přiznání

odškodnění za nemovitý majetek zanechaný jejich právním předchůdcem na

Zakarpatské Ukrajině (dále převážně jen "Podkarpatská Rus") s tím, že

Ministerstvo financí nedatovaným rozhodnutím č. j. 44/10366/2008-908

požadovanou náhradu nepřiznalo. O podaném rozkladu proti tomuto

rozhodnutí rozhodl ministr financí dne 30. dubna 2009 pod č. j.

908/6270/2009 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Aplikovaným právním

předpisem byl zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků

souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou

sovětskou socialistickou republikou, a prováděcí předpisy vydané k

tomuto zákonu.



4. Navrhovateli byla věc postoupena Obvodním soudem pro Prahu 1,

kterému byla žaloba původně doručena a jenž vyjádřil svou místní

nepříslušnost. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 byli jedinými

účastníky řízení před správními orgány žalobci. Nejednalo se podle

názoru tohoto soudu o řízení kontradiktorní, nýbrž o řízení před

správním orgánem o jiné právní otázce vyplývající z občanskoprávních

vztahů ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "o.

s. ř."). Za situace, kdy rozhodnutí vydané v takovém řízení nabude

právní moci, může být tatáž věc na návrh projednána v občanském soudním

řízení podle části páté o. s. ř. Účastníky soudního řízení tak podle §

250a odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci a ti, kdo byli účastníky v řízení

před správním orgánem, což jsou ve smyslu druhé definice účastníků

podle (nyní již zrušeného) § 94 odst. 2 o. s. ř. pouze ti, které zákon

za účastníky označuje. Česká republika ani správní orgán, který

rozhodnutí vydal, proto účastníky podle názoru Obvodního soudu pro

Prahu 1 být nemohou. Za situace, kdy žádnému z účastníků řízení před

správním orgánem neměla být uložena povinnost k plnění, nelze pro

zjištění místní příslušnosti použít § 250 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

nýbrž ustanovení § 250 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle něhož je místně

příslušným obecný soud účastníka, na jehož návrh bylo řízení před

správním orgánem zahájeno. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř., bylo-li řízení

zahájeno na návrh více účastníků a je-li dána místní příslušnost

několika soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich. Jelikož ani

jeden z žalobců nemá v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 své bydliště,

vyslovil tento soud usnesením č. j. 21 C 16/2009-62 ze dne 21. září

2010 svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro

Prahu 3, neboť se jedná o obecný soud první žalobkyně. Toto usnesení

bylo následně potvrzeno Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím.



5. Poté, co mu byla věc postoupena, se navrhovatel zabýval okruhem

účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 250a o. s.

ř., které by mělo být aplikováno, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Navrhovatel proto podal nyní projednávaný návrh na zrušení předmětného

ustanovení ve smyslu § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním

soudu") a řízení o podané žalobě přerušil.



III.



Rekapitulace návrhu



6. Rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje

navrhovatel v tom, že neumožňuje účast "žalovaného" v soudním řízení,

pročež mu je stejně jako žalobcům znemožněno domáhat se účinně svých

práv. Povinným by v dané věci měl být stát zastoupený Ministerstvem

financí, které ovšem ve správním řízení nevystupovalo v roli účastníka

řízení, nýbrž v roli rozhodujícího správního orgánu. Napadené

ustanovení odpovídá podle navrhovatele druhé definici účastenství,

podle níž jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a ten, koho zákon

za účastníka výslovně označí. Jak navrhovatel uvádí, správní orgán,

který rozhodnutí v soukromoprávní věci vydal, účastníkem řízení podle

části páté občanského soudního řádu být nemůže, jelikož jej za

účastníka zákon výslovně neoznačuje. Stejně tak tento orgán z logiky

věci nemůže být ani účastníkem správního řízení, které se před ním

vedlo. V daném případě tedy ani Ministerstvo financí ani Česká

republika jako účastníci v řízení před navrhovatelem vystupovat

nemohou. Jelikož přitom jedinými účastníky správního řízení byli

žalobci, chybí v soudním řízení subjekt, který by mohl procesně

korektním způsobem vystupovat na straně žalované, a hájit tak zájmy

státu v daném sporu.



7. Aplikace napadeného ustanovení tak za daných okolností "vylučuje

možnost spravedlivého procesu ve věci týkající se základního práva na

soudní a jinou ochranu, tedy práva garantovaného zejména čl. 36 odst. 2

Listiny [základních práv a svobod] jak žalobcům, kteří se nemají proti

komu [-] domoci rozhodnutí o jimi podané žalobě, tak i státu, který

není oprávněn ve sporu vystupovat jako účastník řízení a kvalifikovaně

se podané žalobě bránit".



8. Podle navrhovatele by při aplikaci napadeného ustanovení v řízení

absentovala osoba, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení

jednáno. Pokud by soud hodlal žalobě vyhovět, pak by měl státu uložit

povinnost k zaplacení peněžitého plnění. Podle nynější koncepce by však

neměl komu svůj rozsudek doručit, státu by bylo upřeno právo nechat jej

přezkoumat před soudem druhého stupně a žalobci by se nedomohli výkonu

rozhodnutí, neboť by vůči České republice neměli kvalifikovaný exekuční

titul.



9. Navrhovatel tudíž dovozuje, že napadené ustanovení je také v rozporu

s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

jelikož v něm užitý výraz "jeho věc" je nutno vykládat tak, že Listina

vyžaduje, aby každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním

řízení jednáno, měl možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke

všem prováděným důkazům. Podle navrhovatele je napadené ustanovení také

v rozporu s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech, z něhož plyne, že každý má stejné právo, aby byl

spravedlivě a veřejně vyslechnut nestranným a nezávislým soudem, který

rozhoduje o jeho právech a povinnostech. Obdobné právo má vyplývat i z

čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle

navrhovatele je přitom toto právo upíráno nejen státu, ale i žalobcům,

kteří se fakticky nemohou vůči svému tvrzenému dlužníkovi domoci svých

nároků.



10. Navrhovatel se konečně domnívá, že znění zákona je natolik

jednoznačné, že neumožňuje ústavně konformní výklad, prostřednictvím

kterého by mohl být okruh účastníků řízení rozšířen.



11. Z těchto důvodů tedy Obvodní soud pro Prahu 3 navrhuje napadené

ustanovení zrušit, přičemž de lege ferenda by zákonodárce měl druhou

definici účastenství v § 250a o. s. ř. nahradit třetí definicí, podle

níž by účastníky řízení byli navrhovatel a všichni ti, o jejichž

právech a povinnostech má být v řízení jednáno.



IV.



Vyjádření účastníků řízení



12. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen

"Poslanecká sněmovna") ve vyjádření k návrhu ze dne 3. února 2014,

podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem, uvedla, že

návrh zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím soudního řádu správního, jímž byla přepracována

část pátá občanského soudního řádu (a jímž bylo do občanského soudního

řádu zakomponováno také napadené ustanovení), předložila Poslanecké

sněmovně vláda dne 1. října 2001. Vládní návrh zákona byl rozeslán

poslancům jako sněmovní tisk č. 1081/0. Poslanecká sněmovna projednala

vládní návrh zákona č. 151/2002 Sb. v prvním čtení dne 25. října 2001 a

přikázala jej k projednání ústavně právnímu výboru, který k návrhu

přijal pozměňovací návrhy, ve kterých bylo obsaženo i napadené

ustanovení § 250a odst. 1 a 2 o. s. ř. V podrobné rozpravě v rámci

druhého čtení byly předloženy pozměňovací návrhy, které se napadeného

ustanovení netýkaly. V hlasování o návrhu zákona v závěru třetího čtení

se z přítomných 159 poslanců vyslovilo 149 pro návrh a nikdo proti

návrhu. Návrh zákona byl tudíž Poslaneckou sněmovnou přijat a dne 25.

února 2002 byl postoupen Senátu Parlamentu České republiky (dále jen

"Senát"). Dne 28. března 2002 zákon podepsal prezident republiky. Ve

Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen 17. dubna 2002.



13. Senát ve vyjádření k návrhu ze dne 27. ledna 2014, podepsaném

předsedou Senátu Milanem Štěchem, uvedl, že ustanovení § 250a odst. 1 a

2 bylo do občanského soudního řádu zařazeno v souvislosti s přijetím

nové úpravy správního soudnictví, a to zákonem č. 151/2002 Sb. Tímto

zákonem byla přepracována celá část pátá o. s. ř., která od 1. ledna

2003 účinně reguluje řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným

orgánem. Od uvedeného data účinnosti byl občanský soudní řád podroben

několika desítkám změn, přesto nebylo ustanovení § 250a dotčeno, a to

ani zásadní novelou přijatou v souvislosti s rekodifikací soukromého

práva (provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony). Stejně tak nebyla - až na drobné výjimky -

měněna celá část pátá o. s. ř.



14. Návrh zákona byl Senátu doručen dne 25. února 2002 a zákonnou

osnovu projednaly ústavně-právní výbor (který byl zároveň výborem

garančním) a výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní

prostředí. Oba výbory Senátu doporučily schválit návrh zákona ve znění

postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Dne 21. března 2002 Senát vyjádřil

vůli se návrhem zákona nezabývat, v rozhodném hlasování se z přítomných

43 senátorů vyslovilo 38 pro a jeden proti. Senát dle svého vyjádření

postupoval v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem.



15. Pokud jde o meritorní posouzení, k návrhu zákona č. 151/2002 Sb.

vystoupil za vládu ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš, jenž

mimo jiné uvedl, že část pátá občanského soudního řádu má umožnit

soudní přezkum pravomocných rozhodnutí správních orgánů o civilních

nárocích, přičemž je koncipována tak, aby byla zaručena ústavní ochrana

práv a povinností osob, které jsou uvedenými postupy dotčeny. K návrhu

se vyjádřila také zpravodajka garančního výboru JUDr. Dagmar

Lastovecká, která poukázala na dvě otázky, o nichž byla v

ústavně-právním výboru vedena diskuze, žádná z nich se nicméně netýkala

napadeného ustanovení § 250a odst. 1 a 2 o. s. ř. V závěru vyjádření

tak je konstatováno, že Senát ani jeho orgány, které se předmětným

návrhem zabývaly, ústavní konformitu ustanovení § 250a odst. 1 a 2

občanského soudního řádu nezpochybnily.



16. Vyjádření vlády a veřejného ochránce práv vyžádána nebyla (srov.

sdělení Ústavního soudu č. Org. 72/12 ze dne 18. prosince 2012, bod 3;

publikováno pod č. 469/2012 Sb.).



17. Vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu byla zaslána navrhovateli na

vědomí a k případné replice. Navrhovatel dne 6. února 2014 Ústavnímu

soudu sdělil, že právo repliky nevyužívá.



V.



Upuštění od ústního jednání



18. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci,

pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním

soudu.



VI.



Dikce napadeného ustanovení



19. Ustanovení § 250a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění zákona č. 151/2002 Sb., zní:



§ 250a



Účastníci řízení



(1) Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení

před správním orgánem.



(2) Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle

odstavce 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. Proti

tomuto usnesení není odvolání přípustné.



VII.



Posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání návrhu a aktivní

legitimace navrhovatele



20. Ústavní soud především musel zvážit, zda jsou naplněny procesní

podmínky pro projednání podaného návrhu; v tomto kontextu se zaměřil

prvotně na otázku, zda byl Obvodní soud pro Prahu 3 k podání návrhu

aktivně legitimován.



21. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že

zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním

pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tuto úpravu dále rozvádí

ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého návrh na

zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též

soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2

Ústavy.



22. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce

čl. 95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má

být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je

navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při

řešení konkrétního sporu. Z judikatury obecných soudů (viz např.

rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 4/2007-68 ze dne 14.

června 2007, jehož závěry potvrdil i zvláštní senát pro rozhodování

některých kompetenčních sporů v usnesení č. j. Konf 6/2012-9 ze dne 27.

září 2012) vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů o přiznání náhrady

za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi je rozhodnutím ve věci

soukromého práva. Ten, kdo se cítí být tímto rozhodnutím dotčen na

svých právech, je proto oprávněn domáhat se ochrany svých práv

prostřednictvím žaloby podle části páté občanského soudního řádu. V

rámci tohoto řízení jsou soudy povinny zabývat se také okruhem

účastníků řízení, k jehož vymezení slouží ustanovení § 250a o. s. ř. Ve

věci, kterou navrhovatel přerušil z důvodu podání nyní projednávaného

návrhu, tak má být napadené ustanovení přímo aplikováno.



23. Ústavní soud tudíž shledává podmínku přímé aplikace napadeného

ustanovení za naplněnou. Navrhovatel je aktivně legitimován k podání

návrhu na zrušení napadeného ustanovení.



VIII.



Přezkum procedury přijetí přezkoumávaného zákonného ustanovení



24. Ústavní soud, jak mu ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.,

následně zkoumal, zda bylo napadené ustanovení přijato v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Vyšel přitom z

dále citovaných těsnopiseckých zpráv a z vyjádření obou komor

Parlamentu.



25. Z těsnopisecké zprávy ze 46. schůze Poslanecké sněmovny konané dne

15. února 2002 Ústavní soud zjistil, že zákon č. 151/2002 Sb. byl

přijat Poslaneckou sněmovnou v třetím čtení v hlasování č. 596, přičemž

ze 159 přítomných poslanců pro návrh hlasovalo 149 poslanců, proti

návrhu nehlasoval žádný poslanec.



26. Z těsnopisecké zprávy z 15. schůze Senátu konané dne 21. března

2002 vyplývá, že Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona č. 151/2002 Sb.

nezabývat; v hlasování č. 95 se ze 43 přítomných senátorů pro tento

krok vyslovilo 38 senátorů a proti 1 senátor.



27. Ústavní soud konstatoval, že zákon č. 151/2002 Sb., jehož je

napadené ustanovení součástí, byl přijat a vydán v mezích ústavně

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



IX.



Meritorní přezkum návrhu



28. Po posouzení ústavnosti procedury přijetí napadeného zákona se

Ústavní soud zaměřil na jeho věcný soulad s ústavním pořádkem. Ústavní

soud se prvně zabýval otázkou, zda napadené ustanovení, tak jak je

vykládá navrhovatel, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

V případě kladné odpovědi bude dále Ústavní soud zkoumat, zda přichází

v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, či zda je

jediným řešením jeho derogace.



29. Podle výkladu navrhovatele napadené ustanovení neumožňuje účast

státu v soudním řízení, jelikož stát, ačkoli se jedná o subjekt, vůči

němuž je ze strany žalobce vznášen určitý nárok, nebyl účastníkem

řízení před správním orgánem a ve věci rozhodující správní orgán

účastníkem soudního řízení podle části páté o. s. ř. být nemůže.



30. Podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny se může ten, kdo tvrdí, že

byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit

na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li

zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání

rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.



31. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za

náhradu. Pakliže tedy bylo správním orgánem rozhodnuto o právu žalobců

na náhradu za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, o který žalobci

přišli v důsledku Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem

sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a protokolu

k této smlouvě, vyhlášených pod č. 186/1946 Sb., nebo podle Dohody mezi

Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik

o konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisících se

sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou

republikou, vyhlášené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 1/1958

Sb., zasahuje toto rozhodnutí ze dne 30. dubna 2009 v určitém rozsahu

do základních práv a svobod podle Listiny.



32. Ochrana tímto rozhodnutím dotčených práv je právním řádem

garantována prostřednictvím části páté občanského soudního řádu. Z

hlediska základních práv nicméně není dostačující, pokud právní řád

určité právo pouze teoreticky garantuje, nýbrž je nutné, aby se

jednotlivec mohl tohoto práva také reálně domoci. Pokud by tedy v rámci

řízení před správním orgánem bylo rozhodováno o nároku žalobců na

náhradu majetku, avšak v následném řízení soudním by subjekt, který má

tuto náhradu poskytnout, nemohl být účastníkem řízení, docházelo by tím

k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Soud by totiž nemohl žalobcům

vyhovět a požadovanou náhradu jim přiznat, jelikož nemůže ukládat

povinnosti osobě, která není účastníkem řízení. Žalobci by tak reálně

neměli žádnou možnost dosáhnout přiznání náhrady.



33. Ústavní soud tedy souhlasí s navrhovatelem, že by napadené

ustanovení při výše popsaném výkladu mohlo vést k porušení ústavně

garantovaných práv.



34. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda je možné napadené ustanovení,

případně ustanovení s tímto ustanovením související, vyložit tak, aby

ten, po němž se žalobce postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhá

určitého plnění (tedy stát), byl účastníkem soudního řízení.



35. Je zřejmé, že jako protiústavní se napadené ustanovení může jevit

nikoli v celé své šíři, nýbrž pouze ve specifických případech, kdy

předmětem předcházejícího správního řízení jsou i práva a povinnosti

státu, který v tomto správním řízení vystupuje v postavení ve věci

rozhodujícího správního orgánu. Ústavní soud se tedy zaměřil právě na

tyto specifické případy, přičemž dospěl k závěru, že postavení státu v

těchto správních řízeních umožňuje jeho účast i v následném řízení

podle části páté občanského soudního řádu, a to i při zachování

napadené právní úpravy.



36. Nárok uplatňovaný vůči státu podle zákona č. 42/1958 Sb. (podle § 1

odst. 1 tohoto zákona "Československý stát poskytne - náhradu -") svou

soukromoprávní povahou odpovídá mnoha jiným nárokům na majetkové

náhrady, jež jsou vůči státu uplatňovány na základě jiných právních

předpisů. Specifikem nároku podle zákona č. 42/1958 Sb. je skutečnost,

že státní orgán (podle § 3 Ministerstvo financí) je nadán pravomocí o

sporu rozhodnout. Toto specifikum však nemění nic na tom, že stát je

současně subjektem, který je podle § 1 odst. 1 zákona č. 42/1958 Sb.

případně povinen právo navrhovatelů (žalobců) na náhradu majetku

uspokojit (stát je tedy de facto zároveň odpůrcem). Jakožto odpůrci mu

pak náleží i právo být účastníkem správního řízení, v němž se žalobci

předmětné náhrady domáhají.



37. V tomto směru lze při neexistenci speciální právní úpravy

účastenství v zákoně č. 42/1958 Sb. (a při jeho odkazu v § 3 na správní

řád) poukázat podpůrně na ustanovení § 141 odst. 3 správního řádu,

který nahradil procesní předpis, podle kterého postupoval správní

orgán, jež stanoví, že účastníky řízení, v nichž se řeší spory

vyplývající z občanskoprávních vztahů, jsou navrhovatel a odpůrce.

Ústavní soud na tomto místě podotýká, že přes názor Obvodního soudu pro

Prahu 1 má řízení o náhradě za zanechaný majetek rysy rozhodování o

sporu, a to i přes specifické postavení státu v tomto řízení. Ostatně v

zákoně č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům

České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území

Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu

sovětských socialistických republik, který u nově uplatněných nároků

nahrazuje od 1. 10. 2009 zákon č. 42/1958 Sb., již je postavení státu

jakožto účastníka správního řízení výslovně zakotveno (ustanovení § 4

odst. 2), byť k tomu došlo až novelou provedenou zákonem č. 121/2012

Sb. Vzhledem ke komplikovanému vymezení pozice státu v těchto řízeních,

které koneckonců navrhovatele vedlo k podání projednávaného návrhu,

přitom podle názoru Ústavního soudu nelze výslovné vymezení státu

jakožto účastníka řízení podle zákona č. 212/2009 Sb. chápat tak, že

pokud stát za účastníka ve zvláštním předpise označen není, účastníkem

být nemůže, nýbrž naopak jako potvrzení logického závěru plynoucího z

charakteru daného správního řízení i z ustanovení § 141 odst. 3

správního řádu.



38. Státu tedy náleží postavení účastníka řízení podle ustanovení §

250a o. s. ř., jež se neodvíjí od jeho postavení jakožto ve věci

rozhodujícího správního orgánu, nýbrž od postavení účastníka

předmětného správního řízení. Podobnou interpretaci lze ostatně nalézt

i v judikatuře obecných soudů. Ke stejnému závěru již došel např.

Nejvyšší soud, který v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1385/2011 ze dne 9.

srpna 2012 ve vztahu k řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení

splatných mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně

zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně

některých zákonů, konstatoval, že tohoto řízení se účastní nejen

žadatel, ale i ten, kdo je povinen - bez ohledu na to, zda má jinak

postavení správního orgánu ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř.

- uspokojit jeho právo.



39. Z výše uvedených důvodů je možno dojít k závěru, že v případech,

kdy je ve správním řízení vůči státu vznášen určitý nárok vyplývající

ze vztahů soukromého práva, přičemž organizační složka, která má za

stát jednat, je současně ve věci rozhodujícím správním orgánem, je pro

účely ustanovení § 250a o. s. ř. nutno považovat stát za účastníka

řízení před správním orgánem. Státu tudíž náleží postavení účastníka i

v následném řízení podle části páté občanského soudního řádu.



40. Tento výklad je nejen ústavně konformní, ale odpovídá i vůli

zákonodárce, který zjevně neměl v úmyslu omezit žalobce v jeho právu

domáhat se před soudem svého práva na náhradu majetku zanechaného na

Podkarpatské Rusi ani omezit stát (vystupující v roli soukromoprávního

subjektu) v jeho právu účastnit se řízení, v němž je rozhodováno o jeho

právech a povinnostech. Úmysl zákonodárce se naopak výslovně projevil

novelou zákona č. 212/2009 Sb., která právo státu být účastníkem v

řízení o náhradu majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi potvrdila.

Přes dílčí odlišnosti v řízeních podle zákona č. 42/1958 Sb. a zákona

č. 212/2009 Sb. by nebyl opodstatněný závěr, že by zákonodárce zamýšlel

pro tato řízení a následná řízení soudní definovat zcela odlišný okruh

účastníků.



41. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že rozhodnutím obecných soudů v

otázce náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině se zabýval

již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11 ze dne 26. června 2012 (N 125/65

SbNU 615), v němž považoval za nepochybné, že stát byl účastníkem

řízení před obecnými soudy, pročež mu v řízení o ústavní stížnosti v

souladu s ustanovením § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, náleželo postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud rovněž

připomíná povinnost obecných soudů přihlédnout k úpravě obsažené v

zákoně č. 212/2009 Sb., a to v intencích citovaného nálezu sp. zn. I.

ÚS 2050/11.



X.



Závěr



42. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů návrh na zrušení

napadeného ustanovení zamítl a zároveň připojil interpretativní výrok

zajišťující ústavně konformní vymezení okruhu účastníků řízení podle

části páté občanského soudního řádu.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k výroku II rozhodnutí pléna

soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.