291/2008 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2008 ve složení Stanislav Balík,
Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír
Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel
Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická o
návrhu Nejvyššího správního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
takto:
I. Ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
230/2006 Sb., bylo v rozporu s čl. 1 , čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a
odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.
1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbylé části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavnímu soudu byl dne 5.10.2006 doručen návrh Nejvyššího správního
soudu na vyslovení protiústavnosti ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 230/2006 Sb. (dále též jako "napadené ustanovení").
2. Navrhovatel tak učinil poté, co v souvislosti se svou rozhodovací
činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava") a § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako " soudní řád
správní "), dospěl k závěru, že ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., jehož má být při řešení věci sp.
zn. 2 Afs 108/2005 použito, je v rozporu s čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. V uvedené věci sp. zn. 2 Afs 108/2005 je Nejvyšším správním soudem
rozhodováno o kasační stížnosti stěžovatele Ing. J. N. proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.1.2005, sp. zn. 31 Ca
115/2004. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9.3.2004 č. j.
6828/150/2003-Stř., kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 20.8.2003, č. j.
149179/03/248940/2632. Tímto rozhodnutím byla výzva k zaplacení
daňového nedoplatku ručitelem podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve výši 274 084 Kč.
4. Nejvyšší správní soud přerušil v dané věci řízení a předložil
Ústavnímu soudu návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného
ustanovení. Úvodem svého návrhu poukazuje na to, že návrh na zrušení
ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
již Ústavnímu soudu předložil ve věci vedené pod sp. zn. 7 Afs
116/2004. Řízení o tomto návrhu však Ústavní soud usnesením pléna ze
dne 11.7.2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/05 (nepublikováno) zastavil s odkazem
na ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť "Ústavní soud
při posuzování předmětného návrhu zjistil, že Parlament České republiky
přijal dne 25. dubna 2006 zákon č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon
č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 230/2006
Sb."). Tímto zákonem došlo také ke změně zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon
zrušil i návrhem napadené ustanovení § 57 odst. 5 tohoto zákona (srov.
část pátá, čl. V., bod 10, zákona č. 230/2006 Sb. ) a upravil instituci
ručení v ustanovení § 57a podstatně odlišným způsobem od napadeného - a
zrušeného - ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. " Nejvyšší
správní soud poukazuje následně na to, že tímto rozhodnutím Ústavního
soudu nedošlo ke vzniku překážky věci rozhodnuté, neboť ta by nastala
toliko v případě rozhodnutí vydaného formou nálezu. Dále uvádí
argumentaci na podporu svého závěru, že Ústavní soud byl v řízení o
tehdejším návrhu a též je v řízení o nynějším návrhu oprávněn posoudit
ústavnost napadeného ustanovení, a to na základě přímé aplikace čl. 95
odst. 2 Ústavy.
5. Dále Nejvyšší správní soud v návrhu uvádí - s odkazem na argumentaci
použitou již v návrhu vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS
30/05 - co do merita věci, tj. stran tvrzené protiústavnosti,
následující.
6. Povinnost ručitele hradit daňový nedoplatek za daňového dlužníka
představuje vážný zásah do jeho subjektivních práv. Otázku ochrany
těchto práv Ústavní soud již mnohokrát řešil ve svých rozhodnutích a
podle jeho konstantní judikatury musí být výzva podle citovaného
ustanovení vždy přezkoumatelná příslušným obecným soudem v režimu
správního soudnictví, neboť odmítnutím soudního přezkumu by účastník
správního řízení zůstal bez soudní ochrany, čímž by došlo k porušení
jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2
Listiny. Ve smyslu Ústavním soudem vysloveného názoru je především z
ústavně právních hledisek a požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti
třeba rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů z donucení(pozn.
red.: sic) věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako
nezbytné odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře
přesvědčivým způsobem zdůvodnit.
7. Zákon o správě daní a poplatků okruh účastníků ve srovnání s § 14
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdější předpisů, omezuje tak, že ne všechny osoby, které jsou dotčeny
na svých právech a jsou jim ukládány povinnosti nebo o jejichž právech
se v řízení jedná, resp. jejichž práva mohou být správním rozhodnutím
dotčena, jsou účastníky řízení a mohou v něm účinně hájit svá práva.
Zákon o správě daní a poplatků vyjmenovává v § 7 osoby zúčastněné na
řízení, jimiž jsou pracovníci správce daně, daňové subjekty a třetí
osoby. Zatímco práva a povinnosti správce daně i daňových subjektů lze
ze zákona seznat, procesní postavení a práva třetích osob v řízení, do
něhož vstupují především ex offo, často až v konečné fázi řízení, jak
je tomu v případě zákonného ručitele, nejsou blíže upravena. Některé
třetí osoby mohou být přímo dotčeny např. ve svém vlastnickém právu, u
jiných přichází přímý zásah do jejich práv snad jen v rovině teorií a
úvah (znalec, svědek aj.), neboť nejsou zatíženy daňovou povinností,
nýbrž mají výlučně povinnosti nepeněžité povahy.
8. Ručitel má ve smyslu § 57 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků v
podstatě postavení daňového dlužníka a stíhá jej daňová povinnost pod
vlastní majetkovou újmou, zatímco žádné jiné třetí osobě takové
postavení zákon nepřiznává. Jediné oprávnění, které však je podle odst.
5 citovaného ustanovení ručiteli přiznáno, je právo podat v omezeném
rozsahu odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku, a to ve
stádiu, kdy je již o daňové povinnosti pravomocně rozhodnuto. Správce
daně jedná s ručitelem jako s "osobou zúčastněnou na řízení", tzn. že
mu ukládá povinnosti a přiznává ve velmi omezeném rozsahu práva (právo
odvolání s uvedením taxativně stanovených důvodů) v řízení, které s ním
nezahájil, v němž mu nepřiznal žádné procesní postavení, v němž s ním
nejednal, a kterého do daňového řízení ex offo přibral až v okamžiku
nesplnění daňové povinnosti daňovým subjektem.
9. Ručitel není účastníkem vyměřovacího řízení a teprve pokud poplatník
svou daňovou povinnost nesplní, vzniká mu povinnost zaplatit daňový
nedoplatek, přičemž nelze vyloučit, že mohou nastat případy, kdy daňová
povinnost byla poplatníkovi stanovena v rozporu se zákonem. Možnost
ručitele uplatňovat proti tomuto rozhodnutí námitky ve správním řízení
a potažmo i v přezkumném řízení u soudu je však limitována důvody
taxativně stanovenými v ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona o
správě daní a poplatků, ačkoliv toto rozhodnutí pro něj zakládá
povinnost plnit místo poplatníka.
10. I když ručitel má v podstatě stejnou povinnost jako poplatník
platit vyměřenou daň, podmínky pro uplatňování práva má nesrovnatelně
omezenější. Zákon tak, aniž by pro to byly dány věcné důvody, přiznává
rozdílná práva poplatníkovi a ručiteli, přičemž skutečnost, že se stal
ručitelem, nemohl nijak ovlivnit, protože tak stanoví zákon. Platná
právní úprava ve vztahu k ručiteli zcela opomíjí procesní úpravu jeho
postavení v řízení vyměřovacím, neboť mu neumožňuje účast v tomto
řízení, jehož zahájení mu není známo, a poprvé mu ukládá povinnosti s
minimální garancí práv v řízení vymáhacím.
11. Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že nová zákonná úprava
provedená zákonem č. 230/2006 Sb., není v zásadních ohledech ústavně
právně kvalitnější a uvádí na podporu takového závěru argumenty (arg.
srovnávací s napadeným ustanovením).
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
12. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako " zákon o Ústavním soudu
"), zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém
vyjádření ze dne 4. 1. 2008 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky Ing. M. V. zrekapituloval proces přijetí zákona č.
337/1992 Sb., poukázal na jeho novelizaci zákonem č. 230/2006 Sb.
(jehož proces přijetí rovněž shrnul) a vyjádřil stanovisko, že
zákonodárný sbor jednal v obou případech při projednávání uvedených
zákonů ve shodě s právní procedurou a v přesvědčení, že přijaté zákony
jsou v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky.
Předseda poslanecké sněmovny vyslovil souhlas s upuštěním od ústního
jednání.
13. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní
soud návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve vyjádření ze dne 3.
1. 2008 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka přisvědčil názoru
vyslovenému navrhovatelem, že ani nová úprava, která byla včleněna do
zákona o správě daní a poplatků na základě zákona č. 230/2006 Sb., se
nevyrovnala s výše uvedeným problémem dostatečně, zejména pokud se týká
postavení ručitele jako tzv. třetí osoby, a pravděpodobně bude v
budoucnosti přinášet obdobné problémy jako úprava předešlá. Teoreticky
koncepce kontroly ústavnosti tvoří logický celek, neboť nelze jinak,
než trvat na tom, že Ústavní soud, pokud se týká zrušování právních
předpisů, může být formálně právně nadán pouze pravomocí zrušovat
ustanovení či předpis v jeho "posledním" schváleném, rozumí se platném
znění. Z praxe však lze dovodit, že aplikace ustanovení § 66 a § 67
zákona o Ústavním soudu v souvislosti s institutem přerušení řízení ve
smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. podle § 109 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, působí čas od času při svém naplňování
obtíže, které je však možné v mnoha případech spíše přičíst překotně
přijímaným změnám právního řádu. Nicméně tyto okolnosti, které nemohou
dotčené osoby víceméně ovlivnit, by neměly jít na jejich úkor.
III.
Dikce napadeného právního předpisu
14. Ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
zní: "Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim
zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební
povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel
odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není
ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno."
IV.
Posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání podaného návrhu a
podmínky aktivní legitimace navrhovatele
15. Ústavní soud si musel nejprve zodpovědět otázku, zda mu přísluší
meritorně projednávat podaný návrh, neboť navrhovatel se nedomáhal
zrušení napadeného ustanovení, nýbrž pouze konstatování jeho
protiústavnosti. Takový petit podaného návrhu byl logickou konsekvencí
skutečnosti, že Parlament České republiky přijal dne 25. dubna 2006
zákon č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní
statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony (dále jen "zákon č. 230/2006 Sb. "), jímž došlo také ke změně
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedený zákon zrušil i návrhem napadené ustanovení § 57 odst.
5 tohoto zákona (srov. část pátá, čl. V., bod 10, zákona č. 230/2006
Sb. ) a upravil instituci ručení v ustanovení § 57a ) z části odlišným
způsobem od napadeného - a zrušeného - ustanovení § 57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb. Napadené ustanovení ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 230/2006 Sb. však bylo v dané věci aplikováno, tedy i v
řízení o kasační stížnosti bude muset být aplikace tohoto ustanovení
přezkoumána, a proto se Nejvyšší správní soud obrátil dle čl. 95 odst.
2 Ústavy na Ústavní soud.
16. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS
38/06 (navazující na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000), kde k nastolené
otázce byl vysloven právní názor, že Ústavní soud je dle čl. 95 odst. 2
Ústavy příslušný meritorně přezkoumat ústavnost napadeného ustanovení,
i když bylo již zrušeno (změněno), a to za podmínky, že adresátem
tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc a nikoli subjekt
soukromého práva. Vzhledem k tomu, že v dané věci je adresátem
tvrzeného důvodu protiústavnosti veřejná moc, jsou v kontextu
citovaného právního názoru vyjádřeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06
splněny podmínky pro meritorní projednatelnost podaného návrhu. Pokud
se jedná o dřívější usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/05,
Ústavní soud konsensuálně s Nejvyšším správním soudem konstatuje, že s
ohledem na ust. § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu netvoří překážku
rei iudicatae.
17. Návrh Nejvyššího správního soudu, jak bylo již výše uvedeno,
souvisí s jeho rozhodovací činností, a proto je tento soud oprávněným
navrhovatelem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy; jsou tak rovněž naplněny
podmínky aktivní legitimace navrhovatele pro řízení o kontrole norem.
V.
Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem
18. Nejvyšší správní soud v podaném návrhu napadl - z pohledu tvrzené
protiústavnosti - ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
230/2006 Sb., jako celek. Napadené ustanovení je strukturováno do tří
vět, obsahujících tři odlišné právní normy, a jejich ústavnost je proto
třeba posuzovat vzhledem k jejich obsahu samostatně.
V. A)
19. Věta první napadeného ustanovení stanoví, že "Daňový nedoplatek
jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení
ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně
vyzváni."
20. Z argumentace Nejvyššího správního soudu nelze spolehlivě dovodit,
v čem je protiústavnost této části napadeného ustanovení shledávána.
Dokonce lze v jistém smyslu pochybovat, zda je vůbec v návrhu nějak
argumentováno stran protiústavnosti věty prvé (jakož i věty druhé)
napadeného ustanovení a zda není shledávána protiústavnost pouze věty
třetí napadeného ustanovení (to plyne kupř. z obsahu bodu VI. návrhu).
V petitu návrhu je však výslovně napadeno toto ustanovení jako celek,
přičemž Ústavní soud je při svém rozhodování vázán petitem návrhu,
nikoli jeho odůvodněním.
21 Ústavní soud konstatuje, že právní norma zakotvená ve větě první
napadeného ustanovení sama o sobě stanoví toliko, že daňový nedoplatek
jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení
ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně
vyzváni, tedy vyjadřuje samotnou podstatu institutu ručení. Tudíž ust.
§ 57 odst. 5 věta první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.,
protiústavní není. Je toliko vyústěním celé zákonné koncepce (která se
skládá z vícero legálních ustanovení), dle níž daňový ručitel není od
počátku daňového řízení s daňovým subjektem účastníkem řízení se
stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jako má právě daňový
subjekt. Uvedená zákonná koncepce před Ústavním soudem navrhovatelem
napadena nebyla, a proto se její protiústavností nemohl Ústavní soud
zabývat.
22. Shodný závěr lze učinit i ve vztahu k tvrzené protiústavnosti věty
druhé napadeného ustanovení "Proti této výzvě se může ručitel
odvolat.", neboť se jedná o právní normu zakotvující ochranu práv
daňového ručitele v řízení před správními orgány, což je i předpokladem
pro event. ochranu před správními soudy.
V. B) 1)
23. Ve vztahu k větě třetí napadeného ustanovení, dle níž "V odvolání
může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení
bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již
bylo zaplaceno", se jedná ve své podstatě o jiný případ. Ústavní soud
(jenž není při svém rozhodování vázán odůvodněním návrhu, což nabývá na
významu vzhledem k obsahu odůvodnění návrhu právě v dané věci)
posuzoval především otázku, zda norma zakotvující omezující rozsah
skutečností, které může ručitel v odvolání namítat, je v rozporu s
ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého
platí, že "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu."
24. Článek 36 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého domáhat se
ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu. Smyslem a účelem tohoto
ustanovení je stanovení povinnosti státu poskytnout ochranu práva
každému, neboť v právním státě nemůže existovat situace, v níž by se
nositel práva nemohl domoci jeho ochrany (u soudu či jiného orgánu).
Vychází se obecně ze skutečnosti, že stát je zde proto, aby své občany,
ale i osoby zdržující se na jeho území, chránil, aby jim poskytoval
záruky, že jejich práva budou chráněna.
25. Odstavec 4 čl. 36 Listiny (na který v podstatě odkazuje odst. 1 čl.
36 Listiny textací "stanoveným postupem") sice odkazuje na zákon, který
upravuje "podmínky a podrobnosti" v relaci ke všem předcházejícím
odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně takový zákon, vydaný na základě
ústavního zmocnění, je ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu
se tedy nemůže odchýlit (je tak irelevantní argumentace, že klíčovým
hlediskem pro ústavní konformitu takového zákona je kupř. míra odepření
těchto ústavních práv zákonodárcem apod., jak argumentoval např.
Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 51/2004: "... ústavní
kautely vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
z čl. 1 odst. 1 Ústavy ovšem nepřipouštějí, aby daňovému ručiteli bylo
v tak rozsáhlé míře ... odepřeno právo na účinnou obranu jeho
subjektivních veřejných práv ..."). Smyslem a účelem "obyčejného"
zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit podmínky a
podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36
Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní
povahy (nikoli "materiálněprávní").
26. Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla
realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na
základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a
tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť i toliko v určitých
případech, popřít. Článkem 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně
garantována možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného
orgánu ve všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní
restrikce). Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto
vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v
určitém případě, neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo
anulováno. Opačný výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého
obracet se na soudní a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv
ústavodárcem, tedy s nejvyšší právní silou, by v podstatě ztrácelo
smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci porušení práva
anulováno vůlí "obyčejného", podřazeného zákonodárce.
27. Pokud jde o posuzovaný případ, na prvním místě je třeba uvést, že
zákon o správě daní a poplatků v tehdejším znění (tj. ve znění do
novelizace provedené zákonem č. 230/2006 Sb.) stanoví primární
povinnost k úhradě daně daňovému subjektu, jemuž je také doručován
samotný platební výměr, a až následně stanoví uhrazovací povinnost
ručiteli. Daňový nedoplatek jsou tak povinni zaplatit kromě samotných
poplatníků - dlužníků - i ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení
ukládá, jsou-li k plnění této platební povinnosti správcem daně
vyzváni. Jde o institut zvláštního zákonného ručení upraveného
veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že
konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko
výzvy ze strany správce daně ve vztahu k osobě, jež je zákonným
ručitelem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení již od
počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jaké má
daňový subjekt (ustanovením § 7 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
je dokonce začleňován mezi "třetí osoby" na stejnou pozici jako kupř.
svědek, znalec aj.). Ručiteli se ani nedoručuje platební výměr či jiné
rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení.
Teprve doručením "ručitelské výzvy" dle napadeného ustanovení začíná
pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se však současně jejím
doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena
platební povinnost. "Ručitelská výzva" je tedy rozhodnutím, kterým je
přenesena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je
rozhodnutím, které má hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje,
že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba
ručitele nastoupila na místo původního dlužníka a svědčí jí postavení
daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i
vymáhat. Na skutečném obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním
smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem nepřesně zvolené označení,
tj. "výzva" (a nikoli kupř. "rozhodnutí").
28. Obdobným způsobem ostatně argumentuje Ústavní soud ve své
judikatuře o povaze celního ručitelství, což je použitelné i na
postavení ručitele v daňovém řízení. Ústavní soud např. v nálezu sp.
zn. II. ÚS 445/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 136)
konstatoval, že "výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení § 73
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil
splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k
zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem
orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní
povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak
ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou
procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však
pomíjí kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém a s ohledem na ustanovení § 320 celního
zákona i v celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen
rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím
celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k
ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním
výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině,
byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí,
povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32
shora citovaného zákona, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit
dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že
dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj
dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému
ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy -
ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v
konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil.
Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za
rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992
Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku
exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako
rozhodnutí materiální povahy."
29. Teprve doručením "ručitelské výzvy" stanovující uhrazovací
povinnost daňovému ručiteli začíná tudíž pro daňového ručitele daňové
řízení a až od této doby může ručitel účinně uplatňovat svoje procesní
práva, a chránit tak svá hmotná práva.
30. Nicméně, pokud jde o vlastní obsah těchto práv, klíčové je, že
napadené ustanovení ve větě třetí omezuje věcný rozsah skutečností,
které může ručitel v odvolání namítat, a to jejich taxativním výčtem;
ručitel může v odvolání proti "ručitelské výzvě" namítat pouze
"skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším
než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno."
31. Na takovém omezení nic nemění ani ve správní a soudní praxi často
aplikovaný extenzivní výklad těchto skutečností, který pod ně umožňuje
zahrnout i některé okolnosti z doslovného znění nedovoditelné; i při
aplikovatelnosti rozšiřující interpretace totiž pořád zůstává omezení v
odvolání uplatnitelných námitek. Opačný výklad by nemohl být přijat ani
aplikací pravidla ústavně konformního výkladu (v případě, že by byla
dovozena protiústavnost citovaného omezení odvolacích námitek), neboť -
jak ostatně plyne z judikatury Ústavního soudu (jakož i odborné nauky)
- toto pravidlo je aplikovatelné až v situaci dvojího (či vícerého)
možného výkladu právního předpisu (jinak by se již logicky nejednalo o
výklad práva, ale o tvorbu zákona a derogační pravomoc Ústavního soudu
by byla obecně nadbytečná, pokud by každý zákon bylo možné "vyložit"
ústavně konformně). V posuzovaném případě přirozeně nelze dovodit ze
skutečnosti, že zákonodárce omezil věcně okruh uplatnitelných námitek
na tři výslovně uvedené, závěr stojící v kontrapozici, tj. že ve
skutečnosti žádné omezení nestanovil. Pak by používání taxativního
výčtu zákonodárcem ztrácelo jakýkoli rozumný smysl. Na stanovisku o
omezeném věcném rozsahu skutečností, které může ručitel v odvolání
namítat, ostatně stojí ustálená praxe správních orgánů, správních soudů
(srov. též vyjádření Nejvyššího správního soudu v podaném návrhu),
jakož i Ústavního soudu.
32. Nutnou logickou konsekvencí je přitom taktéž identické omezení
věcného rozsahu uplatnitelných námitek v řízení před správním soudem.
Správním soudem by nemohlo být rozhodnutí správního orgánu v části
odmítnutí věcně se zabývat námitkami nepodřaditelnými pod citované
zákonné ustanovení zpochybněno, neboť by opačný postup správního orgánu
byl v rozporu se zákonným imperativem, a nadto být nahrazeno věcným
přezkumem těchto námitek samotným správním soudem. O tom ostatně svědčí
i praxe správních soudů (včetně Nejvyššího správního soudu) a dokonce v
návrhu v dané věci je Nejvyšším správním soudem takto argumentováno
("Možnost ručitele uplatňovat proti tomuto rozhodnutí námitky ve
správním řízení a potažmo i v přezkumném řízení u soudu je však
limitována důvody taxativně stanovenými v ustanovení § 57 odst. 5
poslední věta zákona o správě daní a poplatků ...").
33. Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta
třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či
jiného orgánu ve všech případech s výjimkou tří výslovně uvedených, a
tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V
případě daňových ručitelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého
práva s tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení
bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo
zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie
subjektů z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného
orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ust. § 57 odst. 5 věta třetí zákona o
správě daní a poplatků v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti
ovlivňující podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy
odporovat - jak správně naznačuje Nejvyšší správní soud v tomto návrhu
- že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být
stanovena jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem
(protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým omezením odvolacích
námitek proti "ručitelské výzvě" vyloučit, aby rozhodováním o odvolání
podle § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků v
tehdejším znění bylo v relaci k daňovému ručiteli suplováno "daňové
nalézací řízení", které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě
neformálně probíhalo dvakrát.
34. Ústavnímu soudu nezbývá proto než konstatovat, že takový postup
zákonodárce je nesouladný s ústavním pořádkem. Ustanovení § 57 odst. 5
věta třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění je v
rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Uvedené konstatování přitom platí zvláště za situace, kdy se
ručitel domáhá odvoláním proti "ručitelské výzvě" ochrany nikoli jen
"obyčejného" práva, nýbrž práva základního, a to práva pokojně užívat
majetek (které je subsumovatelné pod čl. 11 odst. 1 Listiny - k tomu
srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 120/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6,
nález č. 92). Povinnost zaplatit daňový nedoplatek představuje zásah do
majetkové sféry ručitele, neboť jej ochuzuje o částku jeho majetku, tj.
o částku, kterou bude povinen zaplatit. Daňová povinnost (resp. samotné
vybírání daně) je považována za zasahování do práva pokojně užívat
majetek (srov. čl. 1 odstavec 1 věta první Protokolu č. 1 k Úmluvě :
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj
majetek. ") i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov.
kupř. rozsudek ze dne 9.11.1999 ve věci Špaček proti České republice) a
znamená tak i porušení základního práva ručitele pokojně užívat majetek
dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V. B) 2)
36. Ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků
v tehdejším znění Ústavní soud shledává protiústavním i v kontextu
článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
jako " Úmluva "), dle nějž "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností."
37. Povinnost zaplatit daň (tedy i daňový nedoplatek) je způsobilá v
tom kterém případě být v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a
proto v souladu s čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož právo bylo
porušeno, tedy i daňový ručitel, účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem.
38. Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí
neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k porušení práva
daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím
odvolání proti "ručitelské výzvě" je možné věcně posoudit jen obsah
tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena povinnost
zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo
zaplaceno, a tak lze adekvátně napravit jen takové porušení práva
daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy,
prostřednictvím institutu odvolání dle ust. § 57 odst. 5 věta třetí
zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění nelze dosáhnout
účinné nápravy všech situací porušení práva ručitele na pokojné užívání
majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný" ve
smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené
ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy.
V. B) 3)
39. Ústavní soud taktéž usuzuje, že napadené ustanovení věta třetí je v
rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, dle kterého "Kdo tvrdí, že byl na
svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se
obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle
Listiny."
40. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny přijalo princip všeobecné soudní
přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně
přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové
přezkoumatelnosti nevylučuje; smyslem je efektivnější záruka zákonnosti
činnosti veřejné správy (než-li na podkladě principu jmenovitého, a
tudíž omezenějšího soudního přezkumu). Ústavodárce zde reflektoval
nezbytnost pravidla kontroly moci výkonné - u které, byť jí přísluší
autoritativně zasahovat do právní sféry fyzických a právnických osob,
absentují prvky nezávislosti aj. - nezávislou mocí soudní. Jedná se
tedy v podstatě o ochranu subjektivních veřejných práv každého
(poskytovanou nezávislou soudcovskou mocí), tedy o ochranu před
(nezákonným) zásahem veřejné správy, čímž se rovněž liší od předchozího
obecného odstavce čl. 36 Listiny, který zaručuje každému právo domáhat
se ochrany i jiných práv než práv veřejných subjektivních, a nejedná se
tak v něm o ochranu před zásahem pouze orgánu veřejné správy, nýbrž i
fyzické či právnické osoby.
41. I když ústavodárce ve větě druhé citovaného ustanovení deleguje na
zákonodárce připuštění výjimek z přezkoumatelnosti správních rozhodnutí
soudem, takové ústavní zmocnění je omezeno v tom, že z přezkumné
pravomoci soudu nesmí být vyloučeno rozhodnutí týkající se základních
práv a svobod zaručených Listinou . Ústavodárce při tom zjevně
reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "obyčejných"
práv a svobod; těm významnějším právům přísluší z jejich rozdílné
povahy logicky vyšší ochrana.
42. V projednávané věci, jak již bylo shora dovozeno, se rozhodnutí o
povinnosti zaplatit daňový nedoplatek (tedy v případě "ručitelské
výzvy" a rozhodnutí o odvolání proti ní) týká základních práv ručitele
(práva pokojně užívat majetek); uvedená legální výjimka z pravidla zde
proto není ústavodárcem dovolena.
43. Závěry uvedené k čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny platí ve vztahu k
čl. 36 odst. 2 Listiny identicky, tj. zákon stanovující "podmínky a
pravidla" dle čl. 36 odst. 4 Listiny se nemůže od obsahu čl. 36 odst. 2
Listiny odchýlit. Má-li tedy každý dle čl. 36 odst. 2 Listiny právo na
soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se
základních práv a svobod, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto
práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního
zmocnění, nemůže uvedený nárok každého, byť třeba i toliko v určitých
případech, zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v
těchto situacích popřít. Článkem 36 odst. 2 Listiny není zákonu
dovolena žádná obsahová restrikce práva na soudní přezkoumávání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.
44. Logickým důsledkem - jak bylo taktéž dovozeno výše - omezeného
věcného rozsahu skutečností, které může ručitel namítat ve správním
řízení dle napadeného ustanovení věta třetí, je totožné omezení
uplatnitelných námitek před správním soudem.
45. Nelze tak než uzavřít, že napadené ustanovení, implikující i
omezení věcného rozsahu námitek u správního soudu, je - důsledně vzato
- též v rozporu s čl.36 odst. 2 Listiny. Zákonodárce v ust. § 57 odst.
5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění anuloval
právo ručitele na soudní přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho
základních práv ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně uvedených,
a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. U
daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že
bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení
bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo
zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie
subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny .
46. V obdobném směru je navíc ust. § 57 odst. 5 věta třetí zákona o
správě daní a poplatků v tehdejším znění v rozporu s čl. 6 odst. 1
Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská práva
nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu.
V. B) 4)
47. Ústavní soud rovněž posuzoval, zda napadené ustanovení není v
rozporu s ústavním principem rovnosti.
Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé
svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený
článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných
základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z
dvojího pohledu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS
36/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24, vyhlášen pod č.
132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález
č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.) , sp.
zn. Pl. ÚS 33/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 67, vyhlášen
pod č. 185/1997 Sb.), Pl. 9/99 a další (Sbírka rozhodnutí, svazek 16,
nález č. 135, vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.)]. První je dán požadavkem
vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů
a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti
hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních
práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
48. Doručením výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem se
ručitel dostává do stejného postavení jako daňový dlužník, za jehož
daňový nedoplatek ručí. Vzniká mu povinnost neuhrazený daňový
nedoplatek daňového dlužníka v rozsahu jeho ručení uhradit, tedy
totožná povinnost jako daňovému dlužníkovi, a to i s možností postižení
jeho majetku daňovou exekucí. Lze tak tvrdit, jak uvádí Nejvyšší
správní soud v podaném návrhu, že ručitel má ve smyslu ust. § 57 odst.
1 zákona o správě daní a poplatků v podstatě postavení daňového
dlužníka. Na druhou stranu - na rozdíl od daňového dlužníka, který byl
kupř. již účastníkem vyměřovacího řízení, ve kterém mohl plně chránit
svá práva, uplatnit jakékoliv námitky - napadené ustanovení umožňuje
ručiteli ochranu jeho práv pouze ve velmi omezeném věcném rozsahu
stanovením taxativního výčtu v odvolání proti "ručitelské výzvě"
uplatnitelných námitek.
49. Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel
totožnou povinnost jako dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový
nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka
zaplacením daně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý
odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku a ručiteli tak, jak
je shora popsána (mají k dispozici diametrálně kvalitativně odlišné
prostředky k obraně před totožnou povinností - rozsah uplatnitelných
námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci
k jeho osobě je věcně dosti omezen). Ústavní soud tedy dospěl k závěru,
že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou
nerovnost mezi subjekty, kterým je ukládána daňová povinnost. Z
postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s
každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo
ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné,
že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez
neodůvodněných rozdílů napadeným ustanovením respektován není, neboť
zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně
znevýhodnil subjekty v postavení daňového ručitele.
50. Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v
daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu,
jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého
práva, jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou
prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různými směry
a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ ve
finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 86/2004). Jednou ze
základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti
věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník
(§ 548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). V tomto smyslu
argumentoval i Ústavní soud ve svém shora citovaném nálezu sp. zn. II.
ÚS 445/2000 (viz výše), když hovořil o "podstatě institutu ručení" (v
rámci veřejnoprávního ručení), jakož i v nálezu sp. zn. I. ÚS 429/2001
(Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 134): "Veřejnoprávní režim
závazků z titulu ručení za clo nemůže zcela eliminovat obecné zásady
obligačněprávních vztahů ... Ostatně, zde je třeba připomenout, že v
moderním právním pojetí již není hranice mezi právem veřejným a
soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, takže soukromoprávní
prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním
a naopak. " Dále Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06
(ve Sbírce rozhodnutí dosud nepublikován, v elektronické podobě viz
http://nalus.usoud.cz): "z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti
právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení)
znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna
aplikován." Z obdobných principů vycházel Nejvyšší správní soud kupř. v
rozsudku sp. zn. 2 Afs 81/2004, v němž uvedl, že "právní řád, založený
na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s
sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce
odvětvích." V rozsudku sp. zn. 5 Afs 138/2004 Nejvyšší správní soud
konstatoval, že "Nelze přijmout výklad, podle něhož mezi veřejnoprávním
a soukromoprávním ručením existuje podstatný rozdíl; to ostatně vyplývá
již z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (1 Afs
86/2004, příst. www. nssoud. cz). " Pokud v civilním právu, kde se
uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných
námitek ručitelem, lze dovodit logickým argumentem a maiori ad minus,
že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných námitek nemá mít
místo ve vztahu k ručení zákonnému.
51. Ústavní soud tak konstatuje, že pokud napadené ustanovení věta
třetí zakládá protiústavní nerovnost, je taktéž v rozporu s čl. 1 a čl.
37 odst. 3 Listiny.
VI.
52. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, dle něhož
ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a
odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, pročež
návrhu Nejvyššího správního soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy v této
části vyhověl. S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky
shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své
rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované
ustanovení neaplikovat.
V ustanovení § 57 odst. 5 věta první a druhá zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
230/2006 Sb., nesoulad s ústavním pořádkem Ústavní soud neshledal, a v
tomto rozsahu proto návrh zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
