404/2002 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v plénu o návrhu Vrchního soudu
v Praze na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o
krajích (krajské zřízení),
takto:
Ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské
zřízení), se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
Dne 2. ledna 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh senátu 5 A Vrchního
soudu v Praze, jímž se navrhovatel s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy
České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení ustanovení § 19
odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
vyjádřeného slovy "Stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu
movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na
pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro
další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.".
Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 5 A 73/01 vede řízení o správní
žalobě Plzeňského kraje (dále též "kraj") proti žalovanému Ministerstvu
školství, mládeže a tělovýchovy (dále též "ministerstvo"). Uvedenou
žalobou se Plzeňský kraj domáhá zrušení správního aktu vydaného podle
ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, kterým
ministerstvo převedlo do působnosti Plzeňského kraje věci, práva a
závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská
zařízení specifikovaná v příloze A1 uvedeného rozhodnutí, včetně těchto
předškolních zařízení, škol a školských zařízení, a to s účinností od
1. dubna 2001. Tímto rozhodnutím současně byly převedeny do vlastnictví
Plzeňského kraje nemovité věci uvedené v příloze B části I.A a části
B/1 a B/1b uvedeného rozhodnutí a movité věci uvedené v příloze B části
I.B rozhodnutí. Plzeňský kraj v žalobě zejména namítal, že ministerstvo
s odvoláním na § 19 zákona o krajích v uvedeném rozhodnutí stanovilo
čtyři podmínky pro další hospodaření a nakládání s převáděným nemovitým
majetkem, které jej jako vlastníka omezují a jež považuje za nezákonné.
Podmínky stanovené ministerstvem jsou natolik široké a restriktivní, že
překračují možnosti dané ministerstvu zákonem, neboť zasahují do práv
kraje jako vlastníka tak, že paralyzují plnohodnotný výkon vlastnických
práv. Tím je současně zpochybněno i Ústavou zaručené právo na
samosprávu kraje jako vyššího územního samosprávného celku.
Ministerstvo ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že stanovené podmínky
vycházejí z ustanovení § 19 zákona o krajích a že ministerstvo
neporušilo zákon ani nepřekročilo jeho rámec. Uznává, že podmínky jsou
omezující, stát má ovšem odpovědnost za vytvoření přiměřených podmínek
pro naplňování ústavního práva na vzdělání, a změna využití majetku
určeného ke vzdělávání by mohla vyvolat závažné problémy.
Vrchní soud v Praze vzal na zřetel usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
8. 2001 sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta
stížnost Plzeňského kraje, neboť ten coby stěžovatel nevyčerpal všechny
opravné prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, resp. podal
ústavní stížnost za situace, kdy se současně domáhá přezkoumání
rozhodnutí ministerstva postupem podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.
s. ř."). Při projednávání správní žaloby v dané věci dospěl vrchní soud
k názoru, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích je v rozporu s
ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že "Stát má právo při
bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na
kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem
vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s
tímto majetkem", aniž by zákon současně určil věcný obsah tohoto
oprávnění státu, tj. rozsah a způsob stanovení podmínek, jimiž bude
stát (státní orgán) vázán. Proto řízení o věci samé podle § 109 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na
zrušení předmětného ustanovení.
Navrhovatel s odkazem na čl. 2 odst. 3, čl. 8, čl. 99, čl. 101 odst. 3
a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") argumentuje tím, že kraj hospodaří se svým majetkem
samostatně a právě hospodaření na vlastní účet a vlastní odpovědnost je
atributem samosprávy. Do práva na samosprávu může proto stát zasahovat,
jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Zákon o krajích stanoví povinnosti kraje při hospodaření s ním a
stanoví i způsob kontroly hospodaření v ustanoveních § 17 a násl.
Nadto, oproti ustanovením o kontrole hospodaření, zakládá zákon
ustanovením § 19 uvedeného zákona právo státu vyhradit si při
bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na
kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem
podmínky pro další hospodaření a nakládání s ním. Navrhovatel připouští
zájem státu na zajištění vzdělání i nutnost hmotného a finančního
zajištění uvedeného zájmu a rovněž možnost, aby stát zasáhl do
samosprávy obcí a krajů a zavázal je povinnostmi směřujícími k
zajištění práva na vzdělání. Musí ovšem stanovit případy, meze a
způsoby tohoto zásahu. Ustanovení § 19 zákona o krajích stanoví podle
navrhovatelova názoru pouze případy, kdy si stát může vyhradit
stanovení podmínek, nestanoví ovšem meze ani způsoby pro takové
stanovení. Stát tak může zavázat kraj jakýmikoli podmínkami a jejich
neplnění navíc i sankcionovat. Navrhovatel považuje tento stav za
rozporný s ústavním pořádkem, zejména s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle
něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v
případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a s čl. 101 odst. 4
Ústavy, podle něhož může stát zasahovat do činnosti územních
samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a způsobem
stanoveným zákonem.
Navrhovatel dále s odkazem na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 326/01 uvedl, že mu v dané věci náleží přezkoumat zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí v mezích vymezených žalobou, tj., zda
podmínky č. 2 - 4 [2. nutnost předchozího písemného souhlasu
ministerstva ke změně účelu využití nemovitostí nebo jejich částí či
součástí mimo rámec první podmínky, k jejich prodeji, směně, darování,
vkladu do majetku jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popř.
výpůjčce či nájmu nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu
delší jednoho roku; 3. povinnost zpětného darování státu, tj. při
nemožnosti využití nemovitostí dle podmínky č. 1 a odepření souhlasu ke
změně jejich využití nebo k prodeji, směně, darování či vkladu do
majetku jiné osoby povinnost kraje předložit ministerstvu do 90 dnů od
odepření souhlasu návrh smlouvy o darování takových nemovitostí do
vlastnictví státu; 4. při neudělení souhlasu k výpůjčce či nájmu dle
podmínky č. 2 povinnost kraje předložit do 90 dnů po odepření souhlasu
návrh smlouvy potvrzený krajem jako půjčovatelem o výpůjčce těchto
nemovitostí ve prospěch ministerstva nebo jiné, jím určené osoby] jsou
stanoveny v souladu se zákonem. S ohledem na uvedené znění § 19 odst. 1
zákona o krajích dospěl navrhovatel k závěru, že zákonné ustanovení,
podle něhož by soud mohl o zákonnosti konkrétně stanovených podmínek
rozhodnout, chybí. Za dané situace nemá správní úřad žádné zákonné
vymezení pro stanovení podmínek, a neporušuje tedy logicky zákon tím,
že stanoví podmínky jakékoli, vyjma případů podmínek absurdních,
vymykajících se logice věci atp. Takto chápaná absolutní volnost
správního úřadu je podle navrhovatelova názoru v rozporu s Ústavou.
Pokud by ovšem navrhovatel coby soudní orgán přistoupil za stavu
absence zákonné úpravy mezí a způsobu stanovení podmínek k přezkumu
zákonnosti rozhodnutí, posuzoval ji toliko ve vztahu k obecným
ustanovením zákona, účelu a smyslu zřízení krajů a důvodům převodu či
přechodu majetku státu na tyto veřejnoprávní korporace a výkladem se
pokusil nahradit to, co zákonodárce do zákona výslovně nevtělil a čím
nezavázal moc výkonnou, přisvojil by si v daném případě úlohu, jež mu
nenáleží, totiž úlohu zákonodárce, a tím by porušil i princip dělby
moci.
Navrhovatel závěrem uvádí, že současná úprava, jež umožňuje libovolné
stanovování zcela odlišných podmínek pro nakládání s převáděným
majetkem či v souvislosti s přechodem majetku či finanční spoluúčastí
na pořízení takového majetku, je nejen v rozporu s "předvídatelností
rozhodnutí", ale především v rozporu se zásadou rovnosti. S ohledem na
čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy nesmí zákonná úprava
vytvářet možnost nejednotných, ničím neomezených zásahů státu či
libovůle při stanovení podmínek, ale musí být dán zákonný rámec mezí a
způsobu takových zásahů, které budou platné pro všechny případy téhož
druhu stejně, zajistí stejné podmínky pro nakládání s předmětným
majetkem u všech krajů, a všechny kraje, pokud jde o omezení jejich
činnosti státem, si budou rovny.
Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Poslanecké sněmovny a
Senátu Parlamentu České republiky coby účastníků vyjádření k návrhu.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále též
"Poslanecká sněmovna") Václav Klaus k návrhu uvedl, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a právním řádem. Dále odkázal na důvodovou zprávu k vládnímu
návrhu zákona o krajích, podle níž zákon stanoví i podmínky, za kterých
bude možné majetek získaný s účastí státu zcizit. Působnost
Ministerstva financí umožní provádět i kontrolu zacházení s prostředky
státu poskytnutými krajům na výkon státní správy. Navrhovatelův výklad
považuje za účelový. Navrhovatel nepřihlíží k úkolům státu v oblasti
zajištění vzdělávání ani k tomu, že stát musí dbát i o hmotné a
finanční zajištění práva na vzdělání. Je proto oprávněn zákonem
zasáhnout do sféry rozhodování samosprávy obcí a krajů. Stát je též
povinen přihlížet ke specifickým podmínkám a potřebám jednotlivých
krajů. Původní vládní návrh vázal nabývání majetku krajem na předchozí
souhlas státu. Verze přijatá Poslaneckou sněmovnou dává krajům záruku,
že při splnění stanovených podmínek již žádný další souhlas státu pro
hospodaření a nakládání s majetkem nebude nutný. Upozorňuje současně,
že návrh na zrušení § 19 odst. 1 zákona o krajích je třeba považovat za
neodůvodněný i proto, že ustanovení § 19 odst. 2 a 3 jsou na něj
výslovně vázána a v praxi by byla neúčinná. Domnívá se, že právní stav
by se zrušením uvedeného ustanovení nezlepšil. Závěrem dodává, že zákon
o krajích byl schválen, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky (dále též "Senát") Petr
Pithart ve svém stanovisku popsal průběh schvalování zákona o krajích
na půdě Senátu. K obsahu návrhu pak sdělil, že ustanovení § 19 odst. 1
zákona o krajích bylo do zákona vtěleno proto, aby stát při bezúplatném
převodu nebo přechodu majetku zajistil užívání majetku pro "veřejně
prospěšné" účely, tj. zejména tam, kde se státu ukládá povinnost
zajišťovat některou ze svých působností. Stát by při realizaci těchto
svých oprávnění měl ovšem dbát toho, aby uplatněná omezení nebyla v
rozporu s čl. 1 a 4 Listiny, tj., aby bylo šetřeno podstaty a smyslu
vlastnického práva a aby omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než
pro které byla stanovena. Připomněl, že vůči nabyvateli jde o
jednostranný akt, který nemůže nabyvatel svou vůlí ovlivnit. Závěrem
předseda Senátu konstatoval, že z návrhu podaného Vrchním soudem v
Praze vyplývá, že Plzeňský kraj podal návrh na zrušení "celého"
rozhodnutí. V případě jeho zrušení stát znovu nabude vlastnictví k
majetku uvedenému v rozhodnutí a nelze ani vyloučit, že by se
příspěvkové organizace kraje staly v důsledku § 2 odst. 1 zákona č.
157/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, znovu státními
příspěvkovými organizacemi se všemi důsledky s tím spojenými.
Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zkoumal, zda zákon, u něhož navrhovatel
namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Z
vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu, jakož i ze zaslaných
příslušných sněmovních tisků a dále z údajů o průběhu hlasování Ústavní
soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o krajích
na své 22. schůzi dne 8. března 2000, když se pro něj z přítomných 183
poslankyň a poslanců vyslovilo 118 a proti jich bylo 59. Senát schválil
návrh zákona na své 18. schůzi dne 12. dubna 2000. Z přítomných 73
senátorek a senátorů pro něj hlasovalo 45 a 22 jich bylo proti. Zákon o
krajích podepsal dne 4. května 2000 prezident České republiky. Zákon
byl vyhlášen dne 15. května 2000 ve Sbírce zákonů v částce 38 pod č.
129/2000 Sb. Zákon o krajích byl tak přijat a vydán ústavně předepsaným
způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při dodržení pravidel
stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.
Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 19 odst. 1
zákona o krajích. Podle uvedeného ustanovení má stát právo při
bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na
kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem
vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s
tímto majetkem.
Při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud
zjišťuje - po stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení v souladu s
ústavním pořádkem (takže jejich zrušení není nezbytné), nebo zda tato
ustanovení ústavně konformní nejsou. Návrhem na zrušení zákona, jiného
právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení se však věcně
zabývá toliko za předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich
jednotlivá ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před
Ústavním soudem. Pokud taková situace nastane a zákon, jiný právní
předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly, Ústavní
soud v souladu s § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení zastaví.
Ústavní soud si ověřil, že zákon o krajích byl opakovaně novelizován.
Pro posuzovaný návrh je podstatná zejména novelizace provedená zákonem
č. 231/2002 Sb. Touto novelou byl mimo jiné zrušen i celý § 19 (bod
30). Zrušení odstavce prvního § 19 se domáhá navrhovatel podaným
návrhem. Tento zákon byl řádně schválen Poslaneckou sněmovnou dne 26.
března 2002. Senát návrh zákona neprojednal. Dne 17. května 2002 byl
zákon doručen prezidentovi České republiky a ten jej dne 23. května
2002 podepsal. Byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 87 rozeslané dne
4. června 2002 s ustanovením, že nabývá účinnosti 1. ledna 2003 s
výjimkou bodů 26 a 79, které se však napadeného ustanovení netýkají.
Za této situace byl Ústavní soud nucen si položit otázku, zda může ve
věci rozhodnout, či zda přichází v úvahu postup podle § 67 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., tedy zastavení řízení, tj., zda ustanovení
zákona, jehož zrušení je navrhováno, pozbylo platnosti před skončením
řízení před Ústavním soudem.
Důvodem nepřípustnosti návrhu v řízení o kontrole norem, resp. důvodem
pro zastavení takového řízení je podle platné úpravy absence platnosti
ke zrušení navrhovaného právního předpisu, nikoli tedy absence
účinnosti. Z tohoto pohledu třeba pohlížet na napadené ustanovení § 19
odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb. jako na ustanovení, které je k datu
rozhodování Ústavního soudu platné i účinné a k jehož derogaci má dojít
k 1. lednu 2003. Návrh vrchního soudu je tedy třeba považovat za
přípustný, a to tím spíše, že v nálezu ze dne 10. ledna 2001 sp. zn.
Pl. ÚS 33/2000 (vyhlášen pod č. 78/2001 Sb. a publikován ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 5) vyslovil
Ústavní soud názor, že předloží-li soud postupem podle čl. 95 odst. 2
Ústavy k posouzení i zákon již neplatný, je adekvátní vyslovení výroku
o ústavnosti takového zákona.
Jedním ze základních atributů samosprávy je právo samosprávných celků
samostatně hospodařit se svým majetkem, a to na vlastní účet a vlastní
odpovědnost. Obsah vlastnického práva tvoří oprávnění vlastníka věc
držet, užívat ji, požívat její plody a užitky, jakož i oprávnění s věcí
nakládat. Přitom možnost s věcí nakládat je považována za stěžejní. Jak
však vyplývá z konkrétního případu, během jehož projednávání Vrchní
soud v Praze přerušil řízení a předložil ustanovení § 19 odst. 1 zákona
o krajích k posouzení Ústavnímu soudu, je na základě tohoto ustanovení
v některých případech, resp. některými ministerstvy jednostranně toto
právo k nabývanému majetku omezováno takovým způsobem, který činí ze
samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli vlastníka. Je
třeba přisvědčit navrhovateli, že stav, kdy stát se cítí být oprávněn
zavázat samosprávné kraje jakýmikoliv podmínkami, jejichž neplnění
navíc sankcionuje citelnými pokutami, je v rozporu s čl. 101 odst. 4
Ústavy, podle kterého stát může zasahovat do činnosti územních
samosprávných celků jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen
způsobem stanoveným zákonem. Napadené platné a účinné znění § 19 odst.
1 zákona o krajích však neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení
podmínek hospodaření s nabytým majetkem, a zakládá tedy absolutní
volnost či spíše možnost libovůle orgánů státu při jejich stanovení.
Takový stav umožňuje, že ve stejných případech se nemusí postupovat
stejně, možné budoucí rozhodnutí orgánů státu je nepředvídatelné, a ve
svých důsledcích může závažným způsobem porušovat rovnost samosprávných
subjektů, kterým je majetek převáděn či na které přechází. Postup státu
je v tomto případě zásadně odlišný od postupu při předání majetku
obcím, které získaly majetek přechodem přímo ze zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví
obcí, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tento zákon nestanovil pro
hospodaření obcí s takto získaným majetkem žádné další podmínky ani
nepodmiňoval tento přechod žádným rozhodnutím ústředních orgánů státní
správy s možností výhrady podmínek.
Kromě uvedených výhrad vzbuzuje platné a účinné znění § 19 odst. 1
zákona o krajích i pochybnosti z hlediska právní teorie a vžité právní
terminologie, když pod stejný režim řadí jak převedení majetku, tak i
jeho přechod. K přechodu majetku dochází na základě právní skutečnosti,
v tomto případě zákona č. 157/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
čili nezávisle na vůli subjektu. V takovém případě může podmínky
nakládání s takovým majetkem stanovit pouze zákon, a nikoli správní
úřad. Tento zákon však žádné podmínky spojené s tímto přechodem
nestanoví. Upravuje pouze formální náležitosti budoucích správních
rozhodnutí a za jediné ustanovení, které ex lege do jisté míry omezuje
budoucí vlastníky, lze považovat pouze ustanovení § 4, podle kterého
tam, kde byl nebo bude uplatněn restituční nárok, stává se kraj
povinnou osobu podle zvláštních předpisů. Na druhé straně k převodu
vlastnického práva dochází smlouvou a v tomto dvoustranném aktu lze
nepochybně sjednat i další podmínky. Na toto zmatení pojmů pak navazují
i ustanovení § 19 odst. 2 a 3 zákona o krajích, která sankcionují
porušení povinností uložených podle odstavce 1 bez rozdílu, ačkoli
takový postih by připadal v úvahu jen při porušení povinností či
podmínek stanovených při přechodu vlastnictví ex lege, zatímco těžko
mohou takové sankce obstát, uzavřel-li kraj jako veřejnoprávní
korporace se státem smlouvu o převodu majetku. V takovém případě lze
sankce toliko sjednat ve smlouvě.
Těchto problémů si byla zřejmě vědoma i vláda, která v návrhu
novelizace zákona o krajích navrhovala jiné znění § 19, které však
nakonec nebylo zákonodárným sborem akceptováno, a tento paragraf byl v
konečném znění ze zákona vypuštěn (s účinností od 1. ledna 2003). Z
obecné části důvodové zprávy však vyplývá, že účelem novely zákona o
krajích (č. 231/2002 Sb. ) je mimo jiné rozšířit působnost krajů, což
je nutné k tomu, aby kraje mohly v plné míře naplňovat své poslání, jež
jim podle Ústavy coby významným orgánům územní samosprávy náleží. Pokud
zákonodárce zákonem č. 231/2002 Sb. celý § 19 zákona o krajích zrušil,
lze to považovat vzhledem k okolnostem za projev jeho poznání, že
ustanovení § 19 neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům
plynoucím z čl. 101 odst. 4 Ústavy a že svou obecností a neurčitostí
nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti,
jimiž se vyznačuje pojem "zákon" v právním státě. Tím, že § 19
nenaplnil uvedené znaky, neposkytoval zjevně adresátům (krajům)
dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci. Napadené
ustanovení tak umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých právech
vyplývajících z čl. 11 Listiny omezeni způsobem, který nešetří smysl a
podstatu těchto práv, a je proto v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Uvedený stav by nebyl v souladu ani s Evropskou chartou místní
samosprávy, která byla do právního řádu České republiky včleněna
sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb. s účinností od
1. září 1999. Podle čl. 8 Evropské charty místní samosprávy lze
jakýkoli správní dozor nad samosprávnými společenstvími vykonávat jen
tak, jak to stanoví Ústava nebo zákon.
Ze všech uvedených důvodů vyhověl Ústavní soud návrhu Vrchního soudu v
Praze a ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích zrušil dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud zvážil i zrušení navazujících odstavců 2 a 3 § 19 zákona o
krajích, vědom si toho, že v nálezu ze dne 31. října 2001 sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, vyhlášeném pod č. 424/2001 Sb. a publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164, zaujal
názor, který by takový postup umožňoval i bez návrhu. V tomto nálezu
Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy v důsledku zrušení určitého
zákonného ustanovení jiné ustanovení od zrušeného obsahově odvislé
ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní
existence, je dán důvod i pro zrušení tohoto ustanovení, aniž by se
jednalo o postup ultra petitum. Vzhledem k tomu, že k této vlastně
technické derogaci došlo uvedenou novelou zákona o krajích, která
nabude účinnosti 1. ledna 2003, omezil se Ústavní soud v tomto případě
pouze na zrušení klíčového ustanovení, které výslovně bylo napadeno,
tedy § 19 odst. 1 zákona o krajích.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda