265/2005 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 ve složení JUDr. Stanislav

Balík, JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel

Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Dagmar Lastovecká, JUDr. Jiří Mucha,

JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský, JUDr. Miloslav Výborný,

JUDr. Eliška Wagnerová a JUDr. Michaela Židlická rozhodlo o návrhu J.

M. na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník,



takto:



Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, se zamítá.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



Ústavnímu soudu byla dne 15. července 2003 doručena ústavní stížnost

stěžovatele J. M., která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v

Brně č. j. 13 Co 338/99-91 ze dne 5. října 2000, a po upřesnění, které

bylo doručeno 29. září 2003, i proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25

Cdo 1409/2001-120, ze dne 24. dubna 2003, a která dále obsahovala návrh

na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964

Sb., občanský zákoník. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne

22. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 402/03 řízení o ústavní stížnosti podle

§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přerušil, a to

poté, co konstatoval, že návrh splňuje podmínky stanovené v ustanovení

§ 74 tohoto zákona, tj., že je napadáno ustanovení právního předpisu,

jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, a že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení

ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku postoupil

plénu Ústavního soudu.



V řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 381/95 se

navrhovatel domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. proti P. M.,

a. s., z důvodů, že dne 17. prosince 1993 zahynul jeho syn F. M., nar.

22. června 1979, utonutím poté, co uklouzl do nechráněného prostoru pod

jezem na řece Svratce v k. ú. Pisárky, na 48,17 km toku řeky v prostoru

rekreační oblasti Riviéra v Brně. Zavinění na straně P. M., a. s.,

spatřoval v nezabezpečení místa, kde se nehoda stala, přestože v

minulosti zde došlo k řadě utonutí. Požadoval zaplacení částky 13

510,60 Kč na nákladech pohřbu a pořízení epitafní desky, a ve zbytku se

domáhal náhrady nemajetkové újmy, a to pro citovou újmu vyvolanou

utrpením nad náhlým úmrtím syna, a dále majetkovou újmu z důvodu, že by

mu zemřelý syn mohl v budoucnu pomáhat v podnikání, eventuálně jej nebo

svou matku ošetřovat a poskytovat jim podporu v případě nemoci nebo

bezmoci.



Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 35 C 381/95-68 ze dne 28. ledna

1999 vyhověl žalobě jen v části týkající se náhrady nákladů pohřbu a

pořízení epitafní desky a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil

tak, že ustanovení § 442 odst. 1, § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2

občanského zákoníku neumožňují přiznat náhradu škody vzniklé z jiných

důvodů než zde uvedených. Těmto ustanovením z uplatněných nároků

odpovídal pouze nárok na náhradu nákladů pohřbu.



Z podnětu odvolání, které podaly obě strany sporu, o předmětu sporu

rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten se, pokud jde o uplatněnou

nemajetkovou újmu, plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně. V

této části však připustil podle tehdy platné úpravy dovolání, které

odůvodnil svým přesvědčením o tom, že navrhovateli je třeba dát možnost

využít všech zákonných prostředků k posouzení odůvodněnosti jím

uplatněných nároků nemateriální povahy, jejichž odškodnění není v

platné právní úpravě upraveno, konkrétně psychické újmy jako důsledku

úmrtí blízké osoby a budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým

osobám.



Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo

1409/2001-120 dovolání zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem soudu

prvního a druhého stupně, že vedle nároků uvedených v ustanovení § 448

a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku pozůstalým při usmrcení osoby

další nároky nepřiznává, a uvedl, že takový nárok nelze dovodit ani z

ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle

jeho závěru není ustanovení § 448 občanského zákoníku v rozporu s

ústavními předpisy. Dále uvedl, že nárok na náhradu kompenzující pomoc

zemřelého, který by v budoucnu mohl pozůstalým poskytovat výživu (popř.

pomáhat mu v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu), nelze

konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449

odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 občanského zákoníku

(fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a

zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého

jména a projevu osobní povahy) a § 13 občanského zákoníku [fyzická

osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných

zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky

těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1),

a pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1

zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby,

nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu

nemajetkové újmy v penězích, které zakládají nároky při porušení práva

na ochranu osobnosti]. Tato ustanovení totiž zakládají právo na ochranu

osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické

osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou

existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce. Není tedy vyloučeno,

že zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným

sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik

vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti

pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho

důstojnost či vážnost ve společnosti. Jde ovšem o nárok odlišný od

nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 448 a 449 občanského

zákoníku, který byl předmětem řízení v posuzovaném případě.



Navrhovatel v návrhu uvedl, že je mu sice zřejmé, že současná platná

právní úprava náhrady škody v případě usmrcení, provedená ustanoveními

§ 448 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, neumožňuje poskytnutí jiné

náhrady než peněžitý důchod na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu

poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu,

má však za to, že tato úprava je v zásadním rozporu s Listinou, zejména

s čl. 6 větou prvou, která zní: "Každý má právo na život." a čl. 30

odst. 1, který zní: "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení

ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". V

konečných důsledcích je pohrdáním hodnotou lidského života. Považuje

tuto úpravu za pozůstatek z dob tvorby socialistického právního řádu,

který preferoval fiskální zájmy státu. Tento princip zcela přehlíží, že

zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další

vyživovací povinnosti; navrhovatel poukazuje na svoji konkrétní

situaci.



V postupu Krajského soudu v Brně pak dále spatřuje porušení čl. 36

odst. 1 Listiny, neboť podle jeho názoru bylo možné výkladem

"nevyhovující" ustanovení občanského zákoníku rozšířit. Na to však

navazuje jeho návrh, že tato ustanovení by měla být zrušena. Má za to,

že je to i v zájmu přizpůsobení České republiky normám Evropského

společenství.



Navrhovatel byl Ústavním soudem výzvou z 9. září 2003 vyzván k

odstranění vad podání, a to konkrétně petitu návrhu, a zda s ohledem na

rozhodnutí Nejvyššího soudu nehodlá provést nějaké změny. Na tuto výzvu

reagoval pouze tak, že petit návrhu rozšířil o návrh na zrušení

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo

1409/2001-120. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst.

2 občanského zákoníku ponechal beze změny. Neodstranil tak rozpor mezi

obsahem návrhu, ve kterém napadá pro rozpor s ústavním pořádkem

ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco v

petitu se domáhá zrušení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského

zákoníku.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení



Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení a usnesení o přerušení

řízení o ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 69 zákona o

Ústavním soudu účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu

Parlamentu České republiky.



Poslanecká sněmovna po krátké rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti

navrhovatele uvedla, že ústavní právo každé lidské bytosti na život,

zakotvené v čl. 6 odst. 1, větě prvé Listiny je formulováno obecně,

kdežto odstavec 4 téhož článku říká, která jednání nejsou porušením

tohoto práva, a stanoví jeho ústavní meze. Stát pak svým působením musí

zajistit, aby právo na život bylo chráněno proti zásahům nebo útokům

kohokoliv, což dále konkretizuje odstavec 2 čl. 6 Listiny. Sankce za

porušení takového zákazu ať úmyslně či z nedbalosti obsahuje trestní

zákon. Navrhovatel se přesto domnívá, že ochrana lidského života

trestním zákonem není dostatečná. Podle názoru Poslanecké sněmovny však

vychází ze skutečnosti, že při vyšetřování utonutí jeho syna nedospěl

příslušný vyšetřující orgán k závěru, že došlo k cizímu zavinění.



Pokud jde o namítaný rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny, upozorňuje

Poslanecká sněmovna na to, že v odstavci 3 čl. 30 Listiny se stanoví,

že tato úprava může být ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny uplatňována

pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Z toho dovozuje, že dané

znění nelze obejít příznivějším výkladem pro navrhovatele, jak to tento

uvedl ve svém návrhu s odkazem na postup Krajského soudu v Brně.



Poslanecká sněmovna pak dovozuje, že se nelze ztotožnit s názorem

navrhovatele, že jím uvedená ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2

občanského zákoníku jsou protiústavní.



Senát ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 442 odst. 1 bylo ve

stávající podobě zařazeno do občanského zákoníku tzv. velkou novelou

občanského zákoníku účinnou od 1. ledna 1992 [čl. I bod 109 (sic -

pozn. red.; správně bod 83) zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění,

doplňuje a upravuje občanský zákoník]. Ustanovení § 449 odst. 2 bylo do

stávající dikce uvedeno úpravou účinnou k 1. říjnu 1995 (čl. XXIV.

zákona č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře). Obě

ustanovení jsou podřazena do oddílů "společná ustanovení o náhradě

škody" a ještě úžeji do skupiny paragrafů (§ 442 - 449) souhrnně

opatřených nadpisem "Způsob a rozsah náhrady". Uvedl, že zatímco

ustanovení § 442 odst. 1 v tomto novém upraveném znění bylo systémovou

změnou v určení toho, jaká škoda, resp. jaký druh škody se hradí, což

souviselo s přechodem k tržnímu hospodářství v roce 1989, § 449 odst. 2

zůstal meritorně konstantní prakticky již z dob obecného zákoníku

občanského a novelou z roku 1995 byl dotčen pouze technicky, z pohledu

návrhu na zrušení nepodstatně.



Senát upozornil, že s ohledem na datum vydání zákonů obsahujících

ustanovení navrhovaná ke zrušení se jedná o předpisy, které byly

schváleny v době, kdy Senát nebyl ještě ustaven. Připomíná však, že

Senát se problematikou náhrady škody při usmrcení zabýval, a to při

projednávání návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 168/99 Sb., o

pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně

některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z

provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/92 Sb., o

daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o

přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



Uvedený návrh zákona totiž ve své části čtvrté v čl. VIII obsahoval dvě

tematicky relevantní změny občanského zákoníku, které nabyly účinnosti

1. května 2004 (zákon č. 47/2004 Sb.). Konkrétně se jednalo o doplnění

§ 444 občanského zákoníku o nový odstavec 3, kterým bylo upraveno

jednorázové odškodnění pozůstalých osob při usmrcení blízké osoby, a

dále o vložení nového § 449a, které umožňuje budoucí nároky podle

ustanovení § 445 občanského zákoníku odškodnit jednorázově na základě

písemné dohody o jejím úplném a konečném vypořádání mezi oprávněným a

povinným. Tato úprava platí i o budoucích nárocích vyplývajících z

ustanovení § 446 - 449 občanského zákoníku.



Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského

zákoníku, Senát uvedl, že v případě jeho zrušení by v platném právu

chyběl pozitivně vymezený právní základ pro reparaci škody stejně jako

pro tradiční základní formální třídění škody na škodu skutečnou a ušlý

zisk. Tím by se podle jeho názoru rozpadla koncepce způsobu a rozsahu

náhrady škody.



Pokud jde o ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, toto

ustanovení souvisle navazuje na povinnost hradit náklady spojené s

léčením (§ 449 odst. 1 občanského zákoníku), neboť určuje, že v případě

úmrtí je škůdce povinen nahradit též přiměřené náklady spojené s

pohřbem. Podle názoru Senátu zákonodárce neměl nikdy důvod toto

ustanovení měnit, neboť jde o záležitost tradiční a zároveň obsahově

vyhovující současnému společenskému klimatu jak v České republice, tak

v evropském rámci. V případě tohoto ustanovení, ale stejně tak i v

případě ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže obstát

námitka navrhovatele ohledně socialistického původu obou ustanovení.

Jde o úpravu tradiční, historicky doloženou, funkční a

interpretovatelnou i z pohledu ústavně garantovaných základních práv a

svobod.



Senát se ve svém vyjádření zabývá i ustanovením § 448 odst. 1

občanského zákoníku, které je v návrhu uváděno, i když v petitu není

navrhováno jeho zrušení. Předmětné ustanovení upravuje povinnost ke

hrazení nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval

nebo byl povinen poskytovat. Interpretace tohoto normativního příkazu

je v českém právu po desetiletí konzistentní. Senát odkazuje na

Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, autoři Rouček

F., Sedláček, J., díl V., Praha 1937, a ze strany 926 cituje: "Nárok na

náhradu mají osoby v době smrti skutečně vyživované, ...naproti tomu

není dáti náhradu osobám, které teprve v budoucnu snad by mohly míti

nárok na výživu, např. rodiče zabitého dítěte.".



Dále Senát poukázal na to, že pokud je argumentováno porušením

ústavního práva, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Listiny, pak bez zevrubného

rozboru je evidentní, že toto ustanovení se míjí s ustanoveními o

náhradě škody pozůstalým. Věta prvá čl. 6 odst. 1 Listiny je obecným

ustanovením pro následné odstavce 2 - 4, které jej v ústavní rovině

rozvádějí. Celému čl. 6 je inherentní ochrana samotné podstaty života.

Takto nahlíženo, pak interpretace nemůže být jiná, než že cílem tohoto

ústavního práva je ochrana jednotlivce před jakýmkoliv svévolným

zbavením života. Pokud jde o čl. 30 odst. 1 Listiny, ten vymezuje

povinnost státu, aby prostřednictvím jím vybudovaných sociálních

systémů zachoval přiměřenou, důstojnou a zároveň sociálně udržitelnou

úroveň občanů. Garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení. Tento

článek Listiny proto nemá žádnou spojitost s ustanoveními občanského

zákoníku o náhradě škody.



III.



Dikce napadených ustanovení



Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku zní:



"(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).".



Ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku zní:



"(2) Při usmrcení se hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem,

pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní

sociální podpoře.".



IV.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského

zákoníku byl podán navrhovatelem J. M. v souvislosti s podáním ústavní

stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 5.10.2000 sp.

zn. 13 Co 338/99, a Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 25

Cdo 1409/2001. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 2

zákona o Ústavním soudu. Podle § 74 tohoto zákona spolu s ústavní

stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých

ustanovení, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s

ústavním zákonem. Ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu,

jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního

předpisu podle § 74, senát Ústavního soudu řízení přeruší a návrh na

zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87

odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením

ze dne 22. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 402/03 řízení o ústavní stížnosti

přerušil a postoupil návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449

odst. 2 občanského zákoníku plénu Ústavního soudu. V předmětné věci na

straně navrhovatele lze tudíž konstatovat naplnění podmínek aktivní

legitimace.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen

posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán ústavně předepsaným

způsobem.



Původní znění ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského

zákoníku bylo předmětem jednání jako 3. bod 24. schůze Národního

shromáždění republiky Československé, které proběhlo dne 26. února

1964. Napadená ustanovení nebyla předmětem rozpravy a zákon byl jako

celek přijat jednomyslně hlasy 271 poslanců. Pokud Ústavní soud v rámci

kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a

ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2

zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů

a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo

mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v

rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z

uvedeného vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím

účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud

oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím

ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a

dodržení normotvorné kompetence. To se týká i novely ustanovení § 442

odst. 1 provedené zákonem č. 509/1991 Sb.



Drobná novela ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku byla

provedena zákonem č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře, kdy

byla slova "předpisů o nemocenském pojištění" nahrazena slovy "zákona o

státní sociální podpoře". Tato úprava, projednávaná na 31. schůzi

prvního funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, byla přijata dne 26. května 1995. Pro návrh hlasovalo ze 173

přítomných poslanců 100, proti bylo 67, a 6 poslanců se zdrželo

hlasování.



Zákon č. 118/1995 Sb. byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl

řádně vyhlášen.



Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 118/1995 Sb. byl přijat ústavně

předepsaným způsobem.



VI.



Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem



Navrhovatel navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 a ustanovení § 449

odst. 1 občanského zákoníku. V obou případech z toho důvodu, že jsou v

rozporu s čl. 6 odst. 1, větou prvou Listiny, která zní: "Každý má

právo na život." a s čl. 30 odst. 1 Listiny, který zní: "Občané mají

právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k

práci, jakož i při ztrátě živitele.". Tvrdí, že jde o úpravu z dob

tvorby socialistického právního řádu, která preferovala fiskální zájmy

státu.



Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku je uvozujícím ustanovením

k marginální rubrice "způsob a rozsah náhrady". Stanoví, že se hradí

skutečná škoda a ušlý zisk. Jde o ustanovení, které je prakticky v

nezměněné podobě zakotveno v českém právním prostředí již 200 let.

Obecný občanský zákoník v ustanovení § 1323 způsob náhrady upravoval

takto: "Aby byla dána náhrada způsobené škody, musí býti uvedeno vše do

předešlého stavu, nebo není-li to možné, nahrazena odhadní cena.

Týká-li se náhrada toliko utrpěné škody, nazývá se vlastně odškodněním.

Pokud se však vztahuje také na ušlý zisk a na shlazení způsobené

urážky, nazývá se plným zadostiučiněním.". Občanský zákoník z roku 1950

v ustanovení § 354 tuto problematiku upravoval takto: "Škoda se

nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v

penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému

ušlo.". Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném

do novely provedené zákonem č. 509/91 Sb. znělo takto: "Hradí se jen

skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné

nebo účelné, hradí se v penězích.".



Nelze tedy akceptovat názor, že stávající znění ustanovení § 442 odst.

1 je pozůstatkem "socialistického právního řádu".



Sama okolnost, že tato úprava má v českém právním prostředí mnohaletou

tradici, nemusí samozřejmě znamenat, že není v rozporu s ústavním

pořádkem. Proto je namístě posoudit námitky navrhovatele, který na

prvém místě tvrdí, že je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny větou prvou.

Zde je třeba říci, že toto ustanovení Listiny je nutné vnímat v

kontextu celého článku, zejména s odstavcem 2, který zní "Nikdo nesmí

být zbaven života.", a s odstavcem 4, který zní "Porušením práva podle

tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s

jednáním, které podle zákona není trestné.". Smyslem tohoto ustanovení

je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské

bytosti, že nemůže být svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit žádné

ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu rozsahu náhrady

škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině

ponechána na úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestněprávní

odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá citovanému čl. 6 Listiny, který

jinou ochranu lidského života nekonstruuje. I když tedy lze v obecné

rovině připustit, že odpovědnost za škodu sehrává významnou roli v

prevenci před jednáním vedoucím k usmrcení, nelze z toho dovozovat, že

navrhovatelem citovaná první věta čl. 6 Listiny míří i na zákonnou

úpravu odpovědnosti za škodu. K takovému výkladu předmětného článku

nelze dospět na základě žádné z výkladových metod používaných při

aplikaci práva. Lze tedy učinit závěr, že ustanovení § 442 odst. 1 není

v rozporu s čl. 6 odst. 1, větou prvou Listiny, protože jím garantované

právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za

škodu.



Na druhém místě navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení občanského

zákoníku je v rozporu s ústavním právem zakotveným v čl. 30 odst. 1

Listiny. Toto Ústavou garantované právo je ovšem právem občana ve

vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy

odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů,

v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. Ústava tímto

garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu, a nikoliv k jinému

občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné

zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze. I

zde lze uzavřít, že ustanovení § 442 odst. 2 občanského zákoníku není v

rozporu s ústavním právem garantovaným v čl. 30 odst. 1 Listiny.



Podstata úpravy, která je obsahem ustanovení § 449 odst. 2 občanského

zákoníku, má rovněž v právním řádu na území České republiky mnohaletou

tradici stejně jako principy úpravy vyplývající z ustanovení § 442

odst. 1 občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník v § 1327 stanovil,

že: "Nastane-li z tělesného poškození smrt, musí býti nahrazeny nejen

všechny ztráty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu se měl usmrcený

podle zákona starati, vše, co jim tím ušlo.". Občanský zákoník platný

od roku 1950 do roku 1964 v ustanovení § 356 stanovil: "Vzešla-li z

poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu

tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného,

co jim ušlo.".



Ani pro toto ustanovení proto neplatí, že by šlo o relikt socialistické

éry tvorby práva.



Pokud jde o vztah tohoto ustanovení k čl. 6 odst. 1 větě prvé a k čl.

30 odst. 1 Listiny, pak zde beze zbytku platí vše, co bylo řečeno v

souvislosti s ustanovením § 442 odst. 1 občanského zákoníku.



Obsahem textové části návrhu navrhovatele jsou jeho výhrady k

ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Toto zákonné ustanovení

považuje za neústavní, i když v petitu návrhu navrhuje zrušit

ustanovení § 442, odst. 1 občanského zákoníku, a nikoliv ustanovení §

448 odst. 1 občanského zákoníku. Tento zřejmý nesoulad mezi obsahem

návrhu a petitem navrhovatel nevysvětluje a přes výzvu Ústavního soudu

tuto vadu podání neodstranil. Protože jde o otázku, která má značný

lidsko-právní rozměr, zaujímá k ní Ústavní soud stanovisko, i když

petit návrhu tak nezní.



Je opět třeba předeslat, že i úprava, která je obsahem ustanovení § 448

odst. 1 občanského zákoníku má v našem právním řádu mnohaletou tradici.

To vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 1327 obecného zákoníku

občanského i z § 356 občanského zákoníku z roku 1950. Platná úprava,

tak jako i předchozí úpravy, přiznává v případě smrti nárok na náhradu

škody ve formě renty jen osobám skutečně vyživovaným či osobám, k nimž

zemřelý tuto povinnost měl, a nikoliv osobám, kterým by snad v budoucnu

takový nárok vznikl. Navrhovatel svým podáním ve skutečnosti brojí

především proti tomuto ustanovení. K námitkám jeho nesouladu s čl. 6

odst. 1 větou prvou a s čl. 30 odst. 1 Listiny je možno odkázat na

předchozí výklad, ze kterého vyplynulo, že se obě tato ustanovení

Listiny zcela míjejí s problematikou náhrady škody, a proto nelze v

žádném případě dovodit, že by toto ustanovení bylo s nimi v rozporu.



Návrhy na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského

zákoníku přitom neřeší podstatu výhrad navrhovatele, v níž spatřuje

protiústavnost. Neřešil by je ani případný návrh na zrušení ustanovení

§ 448 odst. 1 občanského zákoníku. Z pohledu toho, co je vytýkáno, není

problém v tom, co je obsahem těchto ustanovení, ale v tom, co v nich

není. Navrhovatel cítí nedokonalost stávající úpravy způsobu a rozsahu

náhrady škody, že nepřiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tom

jedině lze spatřovat logiku jeho návrhu na zrušení ustanovení § 442

odst. 1 občanského zákoníku, který vymezuje rozsah náhrady tak, že se

hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Náš občanský zákoník neobsahuje

zákonnou definici škody. Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku

škodu definuje jen nepřímo tím, že upravuje, co se nahrazuje. Přitom se

jedná o uvozující ustanovení, na které navazuje další ustanovení, která

významně modifikují zejména rozsah náhrady. Z nich vyplývá, že např.

při škodě na zdraví se odškodňuje bolestné a ztížení společenského

uplatnění, což zcela jistě ani v jednom případě není skutečná škoda.

Vypuštěním ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku by se tedy nic

nevyřešilo, jen by se z ucelené mozaiky zákonných ustanovení

vymezujících, co se odškodňuje, a tím nepřímo, co zákon považuje za

škodu, vypadlo ustanovení, jehož neexistence by nutně vedla k

nefunkčnosti dalších ustanovení, a tudíž k zániku funkčnosti celé

zákonné úpravy rozsahu a způsobu náhrady škody.



Zrušením ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku by se nedosáhlo

ničeho jiného, než že by z rozsahu poskytovaných náhrad vypadla náhrada

nákladů spojených s pohřbem. Totéž obdobně platí i pro případ, že by

byl podán návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského

zákoníku.



Lze tedy uzavřít, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na

zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku,

není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v

tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není

vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních

chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů,

které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení

společenského uplatnění a nově s účinností od 1.5.2004 jednorázová

náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující pomoc

zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu,

nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a

§ 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13

občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž

smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její

individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový

svobodný rozvoj jednotlivce.



Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.3.2000 sp. zn. II. ÚS 517/99

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 32)

vyslovil názor, že součástí soukromého života je nepochybně též rodinný

život, zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými; respektování

soukromého, tedy i rodinného života musí zahrnovat do určité míry právo

na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak

bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost.

Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a

pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat

natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti

pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho

důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník

dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v

zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska

stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je

náhrada škody.



Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel

vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že

by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu

imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl

pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona

včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444

občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto

problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce

upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato

úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný

výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za

vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud

jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na

osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce

podle ustanovení na ochranu osobnosti.



Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z

legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí

škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením

na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se

ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují

škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.

Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný

dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí

přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského

zákoníku v Rakousku.



S ohledem na všechny uvedené důvody proto Ústavní soud návrh na zrušení

ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 449 odst. 2

občanského zákoníku podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v.r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci JUDr.

Stanislav Balík, JUDr. Miloslav Výborný a JUDr. Eliška Wagnerová.