434/2006 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2006 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel

Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Pavel

Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická o

návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 21

odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na

zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412

odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), v platném znění,



takto:



Návrh na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v

platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), §

411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), v platném znění, se zamítá.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1. Ústavnímu soudu byl dne 26. listopadu 2004 doručen návrh skupiny

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny

senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé") na

zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu (dále též "tr.

řád") a trestního zákona, (dále též "tr. zákon") ku dni vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů.



2. V úvodní části navrhovatelé shrnuli důvody a okolnosti přijetí shora

označené právní úpravy. Ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona bylo

přijato novelou tohoto zákona č. 537/2004 Sb. a ustanovení § 403 odst.

2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu

byla přijata jeho novelou č. 539/2004 Sb. Podle navrhovatelů jsou tato

ustanovení (dále též "napadená ustanovení") v rozporu s čl. 1, čl. 4

odst. 2, čl. 14 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále

též "Listina"). Uvedenými novelami byl do českého právního řádu

implementován tzv. "evropský zatýkací rozkaz", v souladu s Rámcovým

rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o

evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.



3. Navrhovatelé upozornili na skutečnost, že původně vláda České

republiky, současně s návrhy shora uvedených novel, navrhla též

novelizaci čl. 14 Listiny vložením odstavce pátého, který měl znít:

"Občan může být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu

stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze

závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze

omezit ani vyloučit." Návrh novely Listiny byl Poslaneckou sněmovnou

zamítnut dne 2. dubna 2004. Poté byly uvedené novely tr. zákona a tr.

řádu přijaty Poslaneckou sněmovnou i proti vetu prezidenta republiky,

který argumentoval jejich protiústavností.



4. Podle napadených ustanovení je možné předat občana České republiky

do zahraničí (tj. do členského státu Evropské unie) za účelem jeho

trestního stíhání, což vyplývá z taxativně vymezených důvodů bránících

předání vyžádané osoby, uvedených v § 411 odst. 6 písm. a) až e)

trestního řádu. Mezi těmito důvody není uvedeno, že by důvodem pro

zamítnutí předání osoby byla skutečnost, že jde o českého občana.

Skutečnost, že českého občana lze vydat do jiného členského státu EU,

vyplývá, kromě § 21 odst. 2 tr. zákona a § 403 odst. 2 tr. řádu, též z

ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) a § 411 odst. 7 tr. řádu, byť

nepřímo. Tato ustanovení představují určitou výjimku z povinnosti vydat

občana do jiného členského státu EU. Zároveň však z těchto ustanovení

za použití argumentu a contrario vyplývá, že soud vždy vyhoví žádosti o

předání vyžádaného českého občana v případě, kdy má být předán do

jiného členského státu za účelem trestního stíhání.



5. Označená ustanovení jsou proto v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny,

podle něhož občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Zákaz uvedený

v tomto článku Listiny je jasný a bezpodmínečný. Právo občana nebýt

nucen k opuštění své vlasti je základním právem, které je, ve smyslu

čl. 1 Listiny, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a

nezrušitelné. Občan jím tedy ani nemůže nijak disponovat. Listina

neumožňuje, aby toto základní právo omezil zákon. S tím byla zajedno i

důvodová zpráva k navrhované novele Listiny, zamítnuté Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu České republiky dne 2. 4. 2004, jak shora uvedeno.

Navrhovatelé poukázali na fakt, že vláda České republiky, jako

předkladatel novely trestního zákona a trestního řádu, změnila svou

argumentaci poté, co byl její návrh na novelizaci Listiny zamítnut.

Teprve od dubna 2004 začala vláda argumentovat s tím, že novela Listiny

není zapotřebí, neboť předkládané novely obou trestních kodexů s ní

nejsou nijak v rozporu.



6. Podle navrhovatelů nucení občana k opuštění své vlasti, ve smyslu

čl. 14 odst. 4 Listiny, je z kontextu obdobné povahy, jakou je

vyhoštění cizince ve smyslu odstavce 5 téhož článku. V obou případech

se tak děje proti vůli dotčené osoby. Důsledkem tohoto zásahu státu je

navíc zabránění vstupu občana na území českého státu, což je další

právo, které Listina občanům výslovně přiznává (čl. 14 odst. 4 věta

první Listiny). Podle navrhovatelů je nutno použít též "argumentum a

minori ad maius". Pokud Listina zakazuje nutit občana k opuštění

vlasti, čímž lze rozumět minimálně nepřímé nucení (nepřímý nátlak), tím

spíše zakazuje jeho předání, které je nucením přímými prostředky, tj.

prostřednictvím nuceného omezení svobody v předávací vazbě a následným

předáním orgánům členského státu EU.



7. Navrhovatelé polemizují s výkladem Listiny, kterým odůvodnil ústavní

konformnost napadených ustanovení tehdejší ministr spravedlnosti K.

Čermák při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně. Podle něj bylo

smyslem čl. 14 odst. 4 Listiny zabránit orgánům státní moci vyvíjet na

jednotlivce nátlak k opuštění republiky, jak tomu bylo v případě tzv.

akce "Asanace". Podle navrhovatelů je třeba hledat objektivní smysl čl.

14 odst. 4 Listiny, který je nezávislý na historických motivech přijetí

této úpravy. Je nesprávné vycházet z historických motivů zákonodárce,

ale naopak je nutno vycházet "z textu zákona, který jediný může být

oporou pro objektivní záměry o smyslu a účelu právní normy, a to i v

měnícím se společenském kontextu.".



8. Z ústavněprávního hlediska napadenou úpravou dochází k narušení

státoobčanského vztahu mezi státem a občanem. V této souvislosti

navrhovatelé odkázali na nález Ústavního soudu publikovaný pod č.

207/1994 Sb., podle něhož má občan právo na ochranu ze strany státu. S

tím jsou napadená ustanovení v rozporu a případná modifikace tohoto

principu by byla možná jen v rovině ústavní, nikoliv pouze zákonné.



9. Zákaz vydávání vlastních občanů do ciziny je podle navrhovatelů

obecným principem, který je uznáván ve státech Evropské unie, což

doložili citací relevantních ústavních ustanovení řady členských států

EU. Ilustrativní je zejména řešení slovenské, kde novela ústavy č.

90/2001 Z.z. změnila původní ustanovení čl. 24 odst. 3 Ústavy Slovenské

republiky tak, že z jeho textu ("Každý občan má právo na svobodný vstup

na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil

vlast, není ho možné vyhostit ani vydat jinému státu.") byla vypuštěna

slova "ani vydat jinému státu". K ústavní změně došlo též v Německu

nebo ve Francii. Z komparativního hlediska tedy vyplývá, že není možno

prolomit princip ochrany státních občanů a předávat je k trestnímu

řízení do státu EU bez příslušné ústavní změny.



10. Podle navrhovatelů je napadená úprava (zejm. § 412 odst. 2 tr.

řádu) také v rozporu s čl. 39 Listiny, podle kterého: "Jen zákon

stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné

újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.". Ustanovení

§ 412 odst. 2 tr. řádu přebírá doslovně úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového

rozhodnutí, podle kterého se pro tam vyjmenované trestné činy pro

předání osoby k trestnímu řízení do zahraničí nevyžaduje oboustranná

trestnost. Navrhovatelé vytýkají takto koncipované úpravě, že (kromě

názvu) nijak tyto trestné činy nedefinuje. Bude proto možné, aby český

státní občan byl předán k trestnímu stíhání do zahraničí, aniž by šlo o

předání pro čin, který by byl trestný podle českého práva. Jako zvláště

závažný problém to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat "na

dálku", např. prostřednictvím výpočetní techniky. Zde může jít o

širokou škálu jednání, která budou spadat pod výčet § 412 odst. 2 písm.

k) tr. řádu ("počítačová trestná činnost"). V takovém případě se

vyžaduje znalost všech trestních předpisů zemí EU. Jako problém, byť

menší, to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat jen na území

daného státu, byť i zde to může být problémem u vývojových stadií

trestného činu. Některá jednání uvedená v § 412 odst. 2 tr. řádu nemají

obdobu v českém právním řádu, např. žhářství uvedené pod písmenem cc)

zmíněného ustanovení. U obchodu s odcizenými vozidly podle § 412 odst.

2 písm. aa) tr. řádu údajně může v některých státech EU přicházet v

úvahu zavinění ve formě nedbalosti a úplnou vědomost o nich by si mohli

občané zjistit jen detailním studiem cizích trestních předpisů. Není

jistě možno po občanech požadovat, aby byli znalci práva všech zemí EU,

neboť by to bylo v rozporu se zásadou "ultra posse nemo tenetur".

Zákonodárce bude povinen tento problém řešit na úrovni zákona, např.

publikací seznamu trestních norem v jednotlivých dvaceti pěti státech

EU.



11. Navrhovatelé zdůraznili, že v otázce slučitelnosti napadených

ustanovení s ústavním pořádkem České republiky nelze argumentovat tím,

že v důsledku principu přednosti evropského práva před právem domácím

došlo k nepřímé modifikaci ústavního pořádku, konkrétně čl. 14 odst. 4

Listiny. Takto by bylo možné argumentovat pouze tehdy, pokud by Rámcové

rozhodnutí bylo přímo aplikovatelným komunitárním aktem, což není.

Význam čl. 14 odst. 4 Listiny nelze modifikovat ani principem

eurokonformního výkladu, neboť i povinnost státu interpretovat domácí

právo souladně s právem evropským není neomezená a nejde tak daleko, že

by členský stát a jeho soudy byly nuceny vykládat vnitrostátní předpisy

včetně ústavy v rozporu s jejím zněním. Ustanovení čl. 14 odst. 4

Listiny zakazuje nucení k opuštění vlasti bezvýjimečně, takže jeho

eurokonformní výklad v tom smyslu, že nucené opuštění vlasti se za

určitých okolností připouští, by byl evidentně výkladem jdoucím proti

textu uvedeného článku.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení



12. K výzvě Ústavního soudu podali jako účastníci řízení vyjádření

podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění

(dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Poslanecká sněmovna Parlamentu

České republiky a Senát Parlamentu České republiky.



13. Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl § 21 odst. 2 do trestního

zákona doplněn zákonem č. 537/2004 Sb., který projednávala Poslanecká

sněmovna ve 4. volebním období, jako sněmovní tisk č. 514. Návrh zákona

byl schválen ve 3. čtení dne 30. června 2004 a po schválení Senátem byl

prezidentem republiky, dne 23. srpna 2004, vrácen Poslanecké sněmovně k

novému projednání.



14. Ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a §

412 odst. 2 byla do trestního řádu doplněna zákonem č. 539/2004 Sb.,

který projednávala Poslanecká sněmovna rovněž ve 4. volebním období,

jako sněmovní tisk č. 533. Návrh zákona byl schválen ve 3. čtení dne

30. června 2004 a po schválení Senátem byl vrácen prezidentem

republiky, dne 23. srpna 2004, Poslanecké sněmovně k novému projednání.

Proti vetu prezidenta Poslanecká sněmovna setrvala potřebným počtem

hlasů na přijatých zákonech dne 24. září 2004. Následně byly oba zákony

podepsány předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu a předsedou vlády a

řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů.



15. K meritu věci Poslanecká sněmovna uvedla, že zrušením napadených

ustanovení by se nic nezměnilo na tom, že lze podle evropského

zatýkacího rozkazu předat českého občana jinému členskému státu

Evropské unie, a občané České republiky by naopak přišli o výhodnější

postavení ve srovnání s osobami, které nejsou občany České republiky.

Vláda sice předložila Poslanecké sněmovně, společně s uvedenými

novelami obou trestních kodexů, též návrh novely Listiny, ale

Poslanecká sněmovna zdůraznila, že Parlament České republiky je

suverénním představitelem ústavodárné a zákonodárné moci. Nebyl tedy

vázán právním názorem předkladatele novely Listiny (v tomto případě

vlády České republiky) a byl oprávněn k věci zaujmout vlastní názor.



16. V souvislosti s podaným návrhem Poslanecká sněmovna rozlišuje dva

typy předání občanů České republiky na základě evropského zatýkacího

rozkazu. Jednak se jedná o předání k výkonu trestu odnětí svobody nebo

ochranného léčení nebo ochranné výchovy, což je podmíněno souhlasem

občana České republiky, podle § 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu. Nelze

tedy hovořit o rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, protože nesouhlas

občana bude důvodem pro vydání soudního rozhodnutí o zamítnutí předání.

Dále se jedná o předání občana České republiky jinému členskému státu

EU k trestnímu stíhání, které podmíněno souhlasem občana není. Při

projednávání v Poslanecké sněmovně zazněly na podporu závěru, že toto

vydání není v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, argumenty, které lze

rozdělit do tří skupin.



17. Prvním byly argumenty historické. Při přijímání Listiny zákonodárce

reagoval na praxi z doby před rokem 1989, kdy vládnoucí režim nutil

řadu občanů opustit republiku, ačkoli tak učinit nechtěli. Ustanovení

čl. 14 odst. 4 Listiny je nutno chápat jako dobovou reakci na akci

"Asanace" z doby československého normalizačního režimu. Z historického

výkladu vyplývá, že v době přijímání Listiny neměl ústavodárce na mysli

zákaz vydávání občanů do ciziny k trestnímu stíhání, ale zákaz

vyhošťování vlastních občanů. Z toho je podle většinového názoru

Sněmovny patrné, že slova užitá v čl. 14 odst. 4 větě druhé "nucen k

opuštění vlasti" je třeba chápat jako nevratný proces, nikoliv jako

dočasné předání osoby třetímu státu k trestnímu stíhání, po jehož

skončení nebudou občanu České republiky kladeny při jeho návratu do

vlasti žádné překážky. Historickou metodu výkladu použil též Ústavní

soud např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.),

při výkladu čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též "Ústava"),

kde mj. uvedl, že: " čl. 12 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že nikdo

nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, reaguje zejména na

instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží

se ústavněprávní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit".



18. Druhou skupinou byly argumenty srovnávací. České právní úpravě je

nejbližší právní úprava slovenská. V Ústavě Slovenské republiky byl

vyjádřen explicitní zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4,

podle kterého: "Každý občan má právo na svobodný vstup na území

Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není

možné ho vyhostit ani vydat jinému státu". Po novele Ústavy zákonem č.

90/2001 Z.z., která vypustila závěrečná slova "ani vydat jinému státu",

označený článek slovenské ústavy zní: "Každý občan má právo na svobodný

vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby

opustil vlast, a není ho možné vyhostit." Slovenská úprava tedy

důsledně odlišuje pojmy "nutit, aby opustil vlast" od "vydání jinému

státu".



19. Argumentem posledním je fakt, že jedním z ústavních požadavků,

kladených na Českou republiku, je též dodržování závazků, které

vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Z článku 2 Aktu

o podmínkách přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské Unii

totiž vyplývá, že ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a

aktů, přijatých orgány společenství a Evropskou centrální bankou přede

dnem přistoupení, stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují

se za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.

Nepřijetím úpravy provádějící Evropský zatýkací rozkaz by byl článek 1

odst. 2 Ústavy porušen.



20. Poslanecká sněmovna podotkla, že ani v případě, že by se ukázal

správným názor navrhovatelů, že čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje předání

občanů České republiky jinému členskému státu EU, nebylo by možné

učinit závěr o protiústavnosti napadených ustanovení. V takovém případě

by bylo třeba řešit kolizi základních práv podle čl. 14 odst. 4 Listiny

a ústavně chráněné hodnoty podle čl. 1 odst. 2 Ústavy jejich vzájemným

poměřováním, jak to vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např.

nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. října 1996, publikovaný ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 99; vyhlášen pod

č. 280/1996 Sb.). Poslanecká sněmovna rovněž uvedla, že ustanovení §

412 odst. 2 tr. řádu je totožné s taxativním výčtem uvedeným v čl. 2

odst. 2 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, který

nedává členským státům možnost odchylné právní úpravy. Tato

implementace nemění nic na trestní odpovědnosti českých občanů za činy,

které páchají na území členských států EU. Na občany České republiky

dopadala a dopadá působnost trestních zákonů platných na území jiných

států Evropské unie, pokud se na území těchto států dopustí trestné

činnosti (zásada teritoriality).



21. Z vyjádření Senátu Parlamentu České republiky vyplývá, že rozprava

v Senátu při projednávání obou novel vyústila v závěr, že obsah čl. 14

odst. 4 Listiny nebrání implementaci evropského zatýkacího rozkazu. V

čl. 14 odst. 4 Listiny je vyjádřen zákaz exkomunikace, zbavení vlasti,

vyhnání apod., což je zřejmá "reminiscenční vazba k období totalitní

moci", takže nebyl použit termín "vyhoštění", ale "nucené opuštění

vlasti." Předání k trestnímu řízení v členském státě EU je kategorií

podstatně odlišnou, neboť nenarušuje státoobčanský svazek. Trestní

stíhání v EU nemusí nutně probíhat vazebně a lze si představit i

dobrovolné dostavování se obviněného k jednotlivým procesním úkonům

dojížděním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny neznamená zákaz vydávání

občana do členského státu EU za účelem trestního stíhání.



22. Tradiční pojetí vydávání k trestnímu stíhání není "jadrně ústavní

kategorií", ale vychází spíše ze zásad působnosti trestního práva.

Pokud stát stojí na zásadě personality, obvykle svého občana nevydává,

stát s přednostním používáním zásady teritoriality osoby vydává.



23. Senát upozornil i na historický kontext zákazu vydávání občanů na

úrovni zákonné. Císařský zákaz vydávání poddaných z roku 1772 a jeho

zakotvení do trestního kodexu z roku 1852 odpovídal dobovému vrcholu

upevňování absolutistické moci, s jejím územním a personálním

vyjádřením. V Evropské unii naopak hranice ztrácejí na významu. Občané

České republiky jsou též občany EU, využívající mj. svobody pohybu v

rámci Unie. Tato práva a svobody jsou vyváženy též přijetím určité

odpovědnosti při vytváření jednotného evropského právního prostoru.

Všechny členské státy EU musí splňovat evropské standardy právního

státu, včetně uplatňování zásad spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 7

Smlouvy o EU navíc dává možnost pozastavit práva členského státu v

situaci, kdy bude zjištěno závažné porušování zásad právního státu

tímto státem.



24. Kritici návrhů obou novel vycházeli při rozpravě v Senátu z toho,

že účelový výklad čl. 14 odst. 4 Listiny bude špatným příkladem pro

budoucnost. Není totiž třeba vykládat jasné a srozumitelné pravidlo

Listiny, ale je třeba jít cestou úpravy předmětného ustanovení Listiny

tak, aby byla umožněna implementace unijního práva bez rozporu s

ústavním pořádkem. Restriktivní výklad ustanovení o základních lidských

právech a svobodách je nepřípustný.



25. Pokud jde o navrhovateli tvrzené prolomení zásady oboustranné

trestnosti, kritika některých senátorů poukazovala na to, že zatím v

evropském prostoru došlo jen k minimální harmonizaci trestních norem.

Naopak zastánci obou novel poukazovali na to, že v zásadě se bude

jednat o postih pachatelů trestných činů za jednání spáchaná na území

daného zahraničního státu. Navíc jsou všechna jednání, která prolamují

oboustrannou trestnost, ve skutečnosti též trestná podle českého práva,

přičemž jsou jen jinak pojmenována.



26. V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo

vyžádáno i vyjádření ministra spravedlnosti. Podle tohoto vyjádření

skutečnost, že předchozí ministr spravedlnosti (K. Čermák) předložil,

současně s návrhy novel trestního zákona a trestního řádu, také návrh

novely čl. 14 odst. 4 Listiny, nepramenila z toho, že by novelizace

tohoto ustanovení Listiny byla nezbytná. Učinil tak jen s ohledem na

neúspěšný pokus o ratifikaci Statutu Mezinárodního trestního soudu,

který ukázal nejednotnost názorů odborné i laické veřejnosti na výklad

ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny. Ministerstvo tehdy

předložilo návrh novely Listiny pro případ, že by v Parlamentu převážil

názor, že taková novela je potřebná.



27. Vedle jazykového a systematického výkladu, kterým argumentují

navrhovatelé, je nutné zkoumat toto ustanovení Listiny v celé šíři a

vzít v úvahu zejména okolnosti jeho vzniku a další souvislosti.

Navrhovateli proklamovaný zákaz vydávání občanů do zahraničí

neobsahovala žádná z ústav platných v československé nebo v české

minulosti. Naopak, ústavy z roku 1920 a 1948 chránily právo zcela

odlišné, totiž právo vystěhovat se z území čs. státu. Ustanovení čl. 14

odst. 4 věty druhé Listiny je nutno chápat jako záruku před násilným

vystěhováváním politicky nepohodlných osob.



28. Ministr odkázal na čl. 23 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky v

podobném smyslu jako Poslanecká sněmovna. Česká Ústava nikdy

neobsahovala zákaz vydávání občanů do ciziny (zákaz extradice) a

neobsahuje takový zákaz ani dnes. Obdobně neobstojí ani argumenty

komparativní, které předkládají navrhovatelé. Podobně jako česká Ústava

neobsahuje zákaz extradice ani ústava maďarská, španělská a švédská.

Závisí tak na ústavní tradici konkrétního státu, zda je otázka

extradice otázkou ústavní či nikoliv.



29. Dále poukázal na poslední judikaturu Soudního dvora ES (dále též

"ESD") ve věci C-105/03 Maria Pupino, ze dne 16. 6. 2005, zejména na

tam stanovenou povinnost interpretovat domácí právo souladně s rámcovým

rozhodnutím, vydávaným v rámci unijních závazků tzv. III. pilíře.

Judikatuře ESD v oblasti III. pilíře nutno přikládat stejné účinky jako

v pilíři prvním, z důvodů prohlášení, které Česká republika učinila při

přistupování k EU (prohlášení č. 26 České republiky k čl. 35 Smlouvy o

EU, Závěrečný akt ke Smlouvě o přistoupení České republiky a dalších

zemí k EU, vyhlášeno pod č. 44/2004 Sb. m. s.). Žádné základní právo

občana podle Listiny nemůže být dotčeno předáním do členské země EU,

neboť v těchto zemích je zrušen trest smrti, je zaručeno právo na

obhajobu a k ochraně lidských práv váže tyto země též čl. 6 Smlouvy o

EU.



30. Ustanovení čl. 39 Listiny se týká podmínek trestní odpovědnosti a

upravuje zásadu "nullum crimen sine lege", která je svou podstatou

zásadou trestního práva hmotného. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu se

této zásady nijak nedotýká, protože nestanoví nové podmínky trestní

odpovědnosti, ale upravuje podmínky uplatnění procesního institutu

předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu. Trestní řízení

je v takovém případě vedeno v cizině a úkolem státního zástupce a soudu

v řízení o předání není posuzovat otázku, zda se konkrétní osoba

dopustila trestného činu, ale pouze posoudit, zda jsou dány podmínky

pro předání této osoby do jiného členského státu EU. Zda je skutek

popsaný v evropském zatýkacím rozkazu trestným činem, je vždy stanoveno

zákonem vyžadujícího členského státu. Transpozicí čl. 2 odst. 2

Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu nedochází k úplnému

zrušení přezkumu oboustranné trestnosti jednání, pro něž se žádá o

předání, ale pouze k jeho omezení. Trestnost skutku podle českého práva

nebude posuzována, pouze pokud budou kumulativně splněny dvě podmínky,

tj. že se jedná o trestný čin, za který je možné v členském státě

uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři

roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce

nejméně 3 roky, a že tento trestný čin spočívá v jednání uvedeném v §

412 odst. 2 tr. řádu.



31. Všechna v § 412 odst. 2 tr. řádu vymezená jednání jsou trestná ve

všech zemích Evropské unie a jsou trestná též v České republice. Pokud

seznam trestných jednání v § 412 odst. 2 tr. řádu obsahuje pojmy, které

náš tr. zákon nezná, neznamená to, že jde o jednání, která nejsou v

České republice trestná. Například "žhářství" odpovídá skutkovým

podstatám trestných činů vymezených v § 179 nebo § 180 trestního zákona

(obecné ohrožení) a v případě počítačové kriminality může jít např. o

tr. čin podvodu (§ 250 tr. zákona) nebo poškozování cizích práv (209

tr. zákona).



32. V každém případě, pokud justiční orgán vyžadujícího členského státu

uvede v evropském zatýkacím rozkazu, že skutek považuje za jedno z

jednání podle čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, neznamená to, že naše

justiční orgány bez dalšího rozhodnou o předání vyžádané osoby. Naopak,

pokud by již státní zástupce měl v rámci předběžného řízení důvodné

pochybnosti o subsumpci skutku pod některé z trestných jednání

uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, měl by si od justičního

orgánu vyžadujícího členského státu vyžádat dodatečné informace k

odstranění takovýchto pochybností.



33. Navíc odstranění přezkumu oboustranné trestnosti jednání není v

oblasti justiční spolupráce ve věcech trestních ničím novým. Česká

republika je od r. 1992 smluvní stranou Evropské úmluvy o vzájemné

pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která nepožaduje pro

poskytnutí právní pomoci dožadujícímu státu splnění podmínky

oboustranné trestnosti jednání (výklad čl. 5 uvedené úmluvy a

contrario).



34. K čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí ministr uvedl, že důvody v

tomto článku uvedené jsou fakultativní a je proto na vůli členského

státu, zda je do svého právního řádu transponuje či nikoliv. V podstatě

se jedná o důvody odmítnutí, totožné s fakultativními důvody odmítnutí

vydání osoby podle čl. 7 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o vydávání

(549/1992 Sb.), takže se nejedná o zcela nový institut. Důvod odmítnutí

evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. a) Rámcového

rozhodnutí se uplatní jen tehdy, pokud české orgány činné v trestním

řízení již zahájily trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na českém

území, který je totožný s trestným činem, pro který byl vystaven

evropský zatýkací rozkaz, eventuálně byla-li za takový trestný čin daná

osoba pravomocně odsouzena a trest byl vykonán, je vykonáván nebo ho

již nelze vykonat, nebo předání brání jiná překážka ne bis in idem [§

411 odst. 6 písm. c) a d) tr. řádu]. Ne vždy je podle ministra vhodné

tohoto institutu využít. Např. se může jednat o distanční trestný čin

nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zákona. Důvod

odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 odst. 7 písm. b)

Rámcového rozhodnutí nebyl do českého právního řádu transponován.



35. K vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu podali navrhovatelé

obsáhlou repliku, ve které zopakovali podstatu svých argumentů

uvedených v návrhu. Pokud Poslanecká sněmovna připustila ve svém

vyjádření možnost použití principu proporcionality při řešení kolize

mezi čl. 14 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 2 Ústavy, navrhovatelé

konstatují, že princip proporcionality má význam pouze tehdy, vedou-li

dvě pravidla, resp. nutnost respektovat dvě hodnoty, k neslučitelným

důsledkům. V tomto případě o takovou kolizi nejde, protože přihlášením

se k mezinárodněprávním závazkům Česká republika zajisté nechtěla

zeslabit standard ochrany přiznaný vnitrostátním právem svým občanům. V

této souvislosti poukázali na čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále též "Úmluva"), podle kterého žádný

mezinárodněprávní závazek nemůže vést k oslabení dosaženého stupně

vnitrostátní ochrany práv a svobod jednotlivců. Navíc, v čl. 1 odst. 2

Ústavy jde o závazek státu, a nikoli jednotlivců.



36. Návrh na zrušení § 412 odst. 2 tr. řádu podali navrhovatelé jednak

proto, že opouští princip oboustranné trestnosti, jednak proto, že

neobsahuje výčet skutkových podstat trestných činů, ale jen jejich

názvy. Poukázali na základní principy trestního práva s tím, že tyto

požadavky představují takové základní principy demokratického právního

řádu, na kterých je nutno trvat, takže je naplněna podmínka čl. 9 odst.

2 Ústavy.



37. Pokud jde o vyjádření Senátu, navrhovatelé poukázali na skutečnost,

že podstatou celého problému je formulace v čl. 14 odst. 4 Listiny, tj.

"nucen k opuštění vlasti". Předáním občana do jiného státu EU se naruší

důvěra občana v jeho stát spočívající v tom, že ho ochrání před státy

jinými, což je mj. i důsledek státní suverenity, která trvá i v EU. V

tomto směru poukázali navrhovatelé na rozhodnutí Spolkového ústavního

soudu Německa ze dne 18. 7. 2005, podle kterého "vydání vlastního

občana do jiného státu narušuje zvláštní vztah občana k právnímu

systému, na jehož utváření se podílí". Navrhovatelé nesdílí závěr

Senátu, že státy EU dodržují stejný standard ochrany lidských práv, a

poukázali na výsledky rozhodování Evropského soudu pro lidská práva,

kdy jen za rok 2005 bylo vydáno 18 rozsudků proti Rakousku, 12 proti

Belgii, 10 proti Finsku, 50 proti Francii, 100 proti Řecku, 67 proti

Itálii, 17 proti Maďarsku, 44 proti Polsku a 15 proti Velké Británii.



38. Ve druhé části své repliky pak navrhovatelé poukázali na problémy

spojené s implementací Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím

rozkazu, která se dotýká dvou ústavněprávních problémů. Prvním je jeho

rozpor s čl. 14 odst. 4 Listiny a druhým je porušení základních

principů demokratického právního státu. Implementace evropského

zatýkacího rozkazu nerespektuje bezvýjimečný ústavněprávní zákaz

předávání, vydávání či jiného nucení vlastních občanů k opuštění státu.

Rovněž nerespektuje základní právní principy vlastní všem členským

státům EU, kterými jsou předvídatelnost práva, princip legality a

princip formální publicity práva. K porušení těchto zásad došlo

především tím, že byl opuštěn princip oboustranné trestnosti, který by

snad, jako jediný, mohl legitimizovat potenciální možnost vydávat do

jiného státu EU osoby, které se dopustily jednání trestného v tomto

státě.



39. Pokud jde o problematiku evropského práva, navrhovatelé poukázali

na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde Ústavní soud vyslovil, že

přednost evropského práva není absolutní a členské státy si mohou

rezervovat výhradu zejména v otázkách, kdy je v sázce ohrožení principů

demokratického právního státu či oblast ochrany základních práv a

svobod.



III.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatelů



40. Návrh, který je předmětem posuzování Ústavního soudu, byl podán

skupinou čtyřiceti sedmi poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky a skupinou dvaceti jednoho senátora, tedy v souladu s

podmínkami obsaženými v § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Na straně navrhovatelů jsou tedy splněny podmínky aktivní legitimace.



IV.



Ústavní konformita legislativního procesu



41. Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu, je v řízení o kontrole norem povinen nejprve posoudit,

zda napadený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Podle údajů Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, veřejně přístupných na jejích

internetových stránkách (http://www.psp.cz), byl jak návrh zákona

novelizujícího trestní zákon, tak návrh zákona novelizujícího trestní

řád, předložen Poslanecké sněmovně vládou České republiky dne 12.

listopadu 2003. Oba návrhy byly schváleny dne 30. června 2004

usneseními Poslanecké sněmovny č. 1224 a č. 1225. Z přítomných 183

poslanců se vyslovilo pro návrh novely trestního zákona 92 poslanců a

83 poslanců bylo proti. Pro návrh novely trestního řádu se vyslovilo 93

z přítomných 185 poslanců a 85 poslanců bylo proti.



42. Návrh novely trestního zákona byl poté schválen, dne 29. července

2004, hlasy 35 z přítomných šedesáti dvou senátorů (usnesení č. 339),

návrh novely trestního řádu byl týž den schválen stejným počtem hlasů

(usnesení č. 400). Prezident republiky oba zákony, dne 23. srpna 2004,

vrátil zpět Poslanecké sněmovně, která hlasy 101 poslance a 105

poslanců, u novely trestního zákona, setrvala na vrácených zákonech.

Oba zákony byly řádně vyhlášeny pod č. 537/2004 Sb. a č. 539/2004 Sb.

Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že oba zákony byly přijaty a

vydány předepsaným způsobem.



V.



Dikce napadených ustanovení trestního zákona a trestního řádu



43. Ke zrušení navržené ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona (zákon

č. 140/1961 Sb., v platném znění) zní: "Občan České republiky může být

předán jinému členskému státu Evropské unie pouze na základě evropského

zatýkacího rozkazu.".



44. Ke zrušení navržená ustanovení trestního řádu (zákon č. 141/1961

Sb., v platném znění) zní takto:



Ustanovení § 403 odst. 2: "Česká republika může předat vlastního občana

jinému členskému státu Evropské unie pouze za podmínky vzájemnosti.".



Ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) (upravující jednu ze situací, kdy

soud zamítne předání vyžádané osoby): "tato osoba je státním občanem

České republiky nebo má v České republice trvalý pobyt, její předání se

vyžaduje k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo

ochranné výchovy a osoba před příslušným soudem do protokolu prohlásí,

že se odmítá podrobit výkonu tohoto trestu nebo ochranného opatření ve

vyžadujícím státě; toto prohlášení nelze vzít zpět.".



Ustanovení § 411 odst. 7: "Je-li předáván státní občan České republiky

nebo osoba, která má trvalý pobyt v České republice, do vyžadujícího

státu k trestnímu stíhání, soud podmíní předání tím, že tato osoba bude

vrácena k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo

ochranné výchovy do České republiky, pokud jí bude uložen takový druh

trestu nebo ochranného opatření a tato osoba po vynesení rozsudku ve

vyžadujícím státě nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného

opatření ve vyžadujícím státě. Takto soud postupuje pouze v případě, že

vyžadující stát poskytl záruku, že osobu předá do České republiky k

výkonu trestu nebo ochranného opatření. Není-li vyžadujícím státem

záruka poskytnuta, soud předání vyžádané osoby zamítne.".



45. Ustanovení § 412 odst. 2 (který obsahově souvisí s odstavcem 1

téhož ustanovení, vypočítává jednání, u nichž český soud nezjišťuje

jejich trestnost podle práva České republiky):



"Jednáním podle odstavce 1 se rozumí



a) účast na zločinném spolčení,



b) terorismus,



c) obchod s lidmi,



d) pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie,



e) nedovolený obchod s drogami a psychotropními látkami,



f) nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami,



g) korupce,



h) podvody včetně podvodů postihujících zájmy Evropských společenství

ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů

Evropských společenství,



i) legalizace výnosů z trestné činnosti,



j) padělání měny,



k) počítačová trestná činnost,



l) trestná činnost proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného

obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy a jejich plemeny a

odrůdami,



m) napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při

nedovoleném pobytu,



n) vražda, těžká újma na zdraví,



o) nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi,



p) únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí,



q) rasismus a xenofobie,



r) organizovaná nebo ozbrojená loupež,



s) nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a

uměleckých děl,



t) podvodná jednání,



u) vydírání a vymáhání peněz za ochranu,



v) padělání a pirátství výrobků,



w) padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami,



x) padělání platebních prostředků,



z) nedovolený obchod s jadernými nebo radioaktivními materiály,



y) nedovolený obchod s hormony a jinými růstovými stimulátory,



aa) obchod s odcizenými vozidly,



bb) znásilnění,



cc) žhářství,



dd) trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci

Mezinárodního trestního soudu,



ee) únos letadla nebo plavidla,



ff) sabotáž.".



VI.



Klasická extradice a předávání osob mezi členskými státy EU na základě

evropského zatýkacího rozkazu



46. Podle nauky trestního práva, extradicí se rozumí vydání osoby

státem, na jehož území se nachází, jinému státu na jeho dožádání, za

účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu. Cílem extradice je

znemožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání nebo

výkonu trestu tím, že uprchne do jiného státu. Povinnost státu pobytu

vydat pachatele vzniká obvykle na základě mezinárodní smlouvy

(extradiční smlouvy, smlouvy o právní pomoci ve věcech trestních

apod.). Vlastní extradice je založena na celé řadě zásad, mezi které

patří zejména zásada reciprocity, oboustranné trestnosti,

nepřípustnosti vydávání vlastních občanů, nepřípustnosti vydání pro

stanovený okruh trestných činů a speciality. Teorie trestního práva

rozlišuje materiální a formální extradiční právo. Materiální extradiční

právo představuje souhrn podmínek, za nichž vzniká podle mezinárodního

práva povinnost k extradici pachatele. Formální extradiční právo pak

upravuje zvláštní řízení před orgány dožádaného státu, na konci kterého

je rozhodnutí o vydání či nevydání pachatele, tedy odpověď na požadavek

dožadujícího státu (Musil J., Kratochvíl V., Šámal P., Kurz trestního

práva - Trestní právo procesní, C.H.Beck, 2003).



47. Vydání (extradici) osoby do ciziny v českém právu upravují

ustanovení § 391 a násl. trestního řádu. Celé řízení má tři fáze, tj.

předběžné šetření (§ 394 a násl.), rozhodování soudu (§ 397, 398) a

povolení a realizace vydání (§ 399). V rámci předběžného šetření státní

zástupce zjišťuje, zda jsou splněny podmínky pro vydání podle

materiálního extradičního práva. Po předběžném šetření rozhoduje na

návrh státního zástupce příslušný, zpravidla krajský soud o tom, zda je

vydání přípustné. Konečnou fází celého procesu je rozhodnutí ministra

spravedlnosti o povolení vydání osoby do cizího státu. Ministr tak může

učinit pouze tehdy, pokud příslušný (krajský či Nejvyšší) soud rozhodl,

že vydání je přípustné. To ale neznamená, že v případě kladného

rozhodnutí soudu ministr musí vydání osoby povolit. V § 399 odst. 2 tr.

řádu jsou vyjmenovány případy, kdy může ministr rozhodnout, že vydání

osoby nepovolí. Ministr pak ve své činnosti postupuje v souladu se

zásadami diplomatického styku mezi státy nebo formou meziministerského

styku, pokud to mezinárodní smlouvy dovolují.



48. Zatímco klasický extradiční proces je poměrně zdlouhavý, jak

ukázáno na českém příkladě (v jiných státech je tato procedura

obdobná), a probíhá za účasti ministra spravedlnosti jako reprezentanta

moci výkonné, představuje předávací proces podle Rámcového rozhodnutí

Evropské rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a

postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV) výrazné

zjednodušení a urychlení celého procesu. Evropský zatýkací rozkaz tedy

nahrazuje, ve vztahu mezi členskými státy EU, klasickou extradici a

představuje kvalitativně zcela odlišný postup. Je tedy nezbytné

rozlišovat mezi klasickou extradicí a předáváním osob mezi členskými

státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, což

ostatně činí i český trestní řád. Celý vydávací či předávací proces je

svěřen příslušným soudům, které se řídí jen právem, takže odpadá

intervence výkonné moci v konečné fázi, jak tomu bývá u klasické

extradice.



49. Podle preambule Rámcového rozhodnutí je základním účelem evropského

zatýkacího rozkazu zrušit v rámci Evropské unie formální postup

vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají

spravedlnosti, a urychlit postup vydávání osob podezřelých ze spáchání

trestního činu. Z cíle stanoveného pro EU, tj. stát se prostorem

svobody, bezpečnosti a práva, vyplynulo zrušení klasické extradice mezi

jednotlivými členskými státy a její nahrazení systémem předávání mezi

jednotlivými justičními orgány. Tradiční formální vztahy kooperace mezi

ústředními orgány státní správy nebo formou diplomatickou, které až

dosud převládaly, jsou nahrazovány systémem volného pohybu soudních

rozhodnutí ve věcech trestních. Nadále tedy již nebude osoba, podezřelá

ze spáchání trestného činu vydávána na základě individuálního aktu

vykonávajícího státu, ale přímo na základě rozhodnutí soudu v

dožadujícím státu EU, které tak má přímý účinek i ve státě

vykonávajícím. Aktivita ústředních orgánů státní správy je nahrazena

spoluprací jednotlivých soudů, úloha ústředních orgánů státu je tak

omezena jen na praktickou a správní pomoc.



50. Rámcové rozhodnutí zdůrazňuje, že mechanismus evropského zatýkacího

rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy EU,

jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a

trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU

některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou

zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU.



51. Evropský zatýkací rozkaz je tedy individuálním právním aktem

vydaným soudem členského státu EU, kterým se vyžaduje zatčení a předání

požadované osoby od jiného členského státu. Evropský zatýkací rozkaz se

nevztahuje na bagatelní trestnou činnost. Může být totiž vydán jen na

podezřelé ze spáchání trestných činů, za které je možno uložit ve

vyžadujícím členském státě EU trest odnětí svobody (nebo jiné opatření

omezující svobodu) s horní hranicí sazby alespoň 12 měsíců, anebo na

odsouzené k trestu odnětí svobody (nebo k ochrannému opatření) v délce

alespoň 4 měsíců (srov. čl. 2 odst. 1 Rámcového rozhodnutí a § 404

odst. 2 tr. řádu). V případě třiceti dvou výslovně uved,ených trestných

činů, pokud je za ně možno (ve vyžadujícím členském státě EU) uložit

trest odnětí svobody s horní hranicí sazby alespoň tří let, je

prolomena zásada dvojí trestnosti. Postačí tedy, pokud skutek, pro

který je požadováno předání, je trestný podle práva vyžadujícího státu

(k analýze institutu evropského zatýkacího rozkazu srov. např. Polák,

P., Evropský zatýkací rozkaz, Právní fórum č. 2/2004, str. 76 a násl.).



VII.



Obsahový soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem



52. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který

přezkoumává ústavnost všech aktů orgánů veřejné moci České republiky. V

principu se tedy jeho pravomoc vztahuje také na české vnitrostátní

normy, které ve shodě s čl. 10a a čl. 1 odst. 2 Ústavy provádějí

závazky České republiky vůči EU. Stejně jako u ostatních státních

orgánů došlo, na základě čl. 10a Ústavy vstupem České republiky do EU

do jisté míry i k omezení pravomoci Ústavního soudu. Vzhledem k

doktríně ESD o přednosti komunitárního práva může Ústavní soud svou

pravomoc vůči normám tohoto práva uplatňovat pouze za určitých

okolností. Podle ESD v oblastech, které jsou upraveny výlučně

komunitárním právem, má toto právo přednost a nemůže být popřeno

referenčními kritérii národního práva, a to ani na úrovni ústavní.

Podle této doktríny tedy Ústavní soud nemá pravomoc rozhodovat o

ústavnosti norem evropského práva, a to ani za situace, pokud jsou

obsaženy v právních předpisech České republiky. Jeho kompetence

posuzovat ústavnost českých norem je tedy, ve stejném smyslu, omezena.



53. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/2004 ze dne 8. března 2006 (vyhlášen pod

č. 154/2006 Sb.) Ústavní soud odmítl uznat doktrínu ESD, pokud vyžaduje

absolutní přednost komunitárního práva. Konstatoval, že delegace části

pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud

jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se

zachováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž

neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Je

pochopitelné, že pokud k této výjimečné a vysoce nepravděpodobné

situaci nedojde, Ústavní soud, veden shora uvedenou doktrínou ESD,

nebude přezkoumávat individuální normy komunitárního práva z hlediska

jejich souladu s českým ústavním pořádkem. V této věci ovšem

navrhovatelé tvrdili, že přijetím eurozatykače právě k takovému rozporu

s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu došlo.



54. Nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 Ústavní soud také nastínil

další výjimky ze stanoviska, že nemá pravomoc přezkoumávat ústavnost

právních předpisů České republiky přijatých jako transpozice či

implementace evropského práva. V situaci, kdy členské státy

implementují normy evropského práva a tato implementace ponechává

členskému státu prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků k

uskutečnění cíle stanoveného normou evropského práva, pak členský stát

může přezkoumat výsledek z hlediska souladu s vlastní ústavou. Členské

státy mají tedy volnost ve výběru prostředků daných komunitárním právem

k zajištění uvedených cílů tak, že vyberou ty prostředky, které jsou v

souladu s jejich ústavou, a vyloučí ty, které jsou s ústavou v

konfliktu. Jako důsledek této doktríny, vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 50/04, kde delegace pravomoci nedává členskému státu žádný prostor

pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, tj. tam, kde česká právní

úprava reflektuje závaznou normu evropského práva, doktrína přednosti

komunitárního práva zásadně neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumávat

takovouto českou normu z hlediska konformity s ústavním pořádkem České

republiky, ovšem s výjimkou, uvedenou v bodě 53.



55. Ačkoli jsou tedy napadená ustanovení svou povahou mandatorní,

situace v této věci je podstatně odlišná od případu řešeného v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 50/04 v tom, že se nejedná o komunitární právo v

klasickém smyslu slova, tj. podle prvního pilíře, ale jedná se o unijní

právo podle třetího pilíře ve formě rámcového rozhodnutí. Ústavní soud

souhlasí s navrhovateli, že Rámcové rozhodnutí, které bylo základem pro

přijetí napadených norem, nemá přímý účinek. Účelem rámcového

rozhodnutí je sbližování právních a správních předpisů členských států.

Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy co do výsledku,

kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává

vnitrostátním orgánům. Rámcového rozhodnutí se nelze bez vnitrostátního

provedení dovolávat proti fyzickým nebo právnickým osobám. Rámcové

rozhodnutí tedy musí být provedeno vnitrostátními právními akty, což se

stalo ustanoveními, jejichž část je navržena ke zrušení.



56. Přestože napadená ustanovení byla přijata za účelem transpozice

rámcového rozhodnutí, které nedává žádný prostor pro uvážení, pokud jde

o výběr prostředků, stále se ještě může jednat o případ, kdy je může

Ústavní soud přezkoumávat z hlediska souladu s ústavním pořádkem. Zda

tak může postupovat, bude záležet na aktuální povaze a postavení norem

přijatých v rámci třetího pilíře, jako jsou rámcová rozhodnutí.



57. Otázky týkající se povahy a postavení takovýchto unijních aktů

pramení z rozdílů mezi nimi a tradičními normami komunitárního práva.

Např. rámcová rozhodnutí jsou přijímána legislativním postupem podle

hlavy VI. Smlouvy o EU v rámci tzv. "třetího pilíře", to znamená na

návrh buď Komise nebo členského státu, jsou schválena jednomyslně

Radou, tj. souhlasem všech členských států, po konzultaci s Evropským

parlamentem. Jak výše uvedeno, přímý účinek takovéhoto rámcového

rozhodnutí je vyloučen článkem 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU. Tím se

mj. liší od primárního komunitárního práva (zejména zakládací smlouvy)

a klasického sekundárního komunitárního práva, vytvářeného orgány EU,

podle čl. 251 - 252 Smlouvy o ES. Navíc povinnost implementovat rámcové

rozhodnutí není vynutitelná Evropským soudním dvorem, protože hlava VI.

Smlouvy o EU nezná žalobu pro porušení Smlouvy (viz čl. 226 Smlouvy o

ES). Je ovšem vynutitelná politickým a administrativním tlakem Evropské

komise na členské státy. Pokud tedy nedojde k náležité transpozici

rámcového rozhodnutí, toto nenabude přímého účinku [viz citovaný čl. 34

odst. 2 písm. b Smlouvy o EU]. Aplikace evropského zatýkacího rozkazu v

členských státech podléhá jurisdikci Evropského soudního dvora ve

věcech platnosti a výkladu rámcového rozhodnutí v rámci řízení o

předběžné otázce, za podmínek čl. 35 Smlouvy o EU (viz Zemánek J.:

Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového

rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).



58. Důsledky těchto rozdílů pro aktuální povahu a postavení takovýchto

norem, ve vztahu k právnímu pořádku členského státu, dosud nebyly v

judikatuře ESD definitivně a jasně vyjádřeny. Ačkoli citovaný článek 34

Smlouvy o EU výslovně stanoví, že rámcová rozhodnutí nemají přímý

účinek, v rozhodnutí ve věci Maria Pupino ESD konstatoval, že smlouva o

EU obsahuje princip loajální spolupráce, analogický tomu, který je

stanoven v článku 10 Smlouvy o ES. V důsledku tohoto principu mají

rámcová rozhodnutí nepřímý účinek (viz věc C-105/03 Maria Pupino ze dne

16. 6. 2005, odst. 42 - 43, česky na internetové adrese ESD

http://www.curia.eu.int. To znamená, že národní soudy jsou povinny "v

co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění

a účelu Rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který Rámcové

rozhodnutí sleduje a dosažen tak soulad s čl. 34 odst. 2 písm. b

Smlouvy o EU" (tamtéž, odst. 43). ESD ponechal otevřenou otázku, jakou

povinnost mají národní soudy v situaci, kdy nemohou vyložit své národní

právo v souladu s rámcovým rozhodnutím. Jinými slovy, ESD se nedotkl

problému přednosti, tj. zda, jako v případě komunitárního práva, mají

rámcová rozhodnutí přednost před právem národním, tedy zda jsou národní

soudy povinny odsunout své národní právo na vedlejší kolej, je-li v

rozporu s rámcovým rozhodnutím. V písemných vyjádřeních k uvedené věci

Itálie, Švédsko a Spojené království trvaly na "mezivládním charakteru

spolupráce mezi členskými státy v rámci hlavy VI. Smlouvy o EU" (odst.

26 tamtéž). Generální advokátka ve věci M. Pupino zdůraznila, že

zatímco "menší těsnost spolupráce smlouvy o Evropské unii je patrná v

definici Rámcového rozhodnutí, která vylučuje přímý účinek. Pojem

"politiky" indikuje, že smlouva o EU obsahuje nejen mezistátní

spolupráci, ale i společný výkon suverenity Unií" (stanovisko generální

advokátky J. Kokott ve věci M. Pupino, ze dne 11. listopadu 2004, odst.

31, 32). Viz také Zemánek J.: Eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí

- povinnost nebo soudcovský aktivismus?, Jurisprudence č. 8/2005, str.

37 a násl.



59. Sám ESD se tedy nijak nevyslovil, zda princip přednosti se vztahuje

i na rámcová rozhodnutí. Ve věci M. Pupino se ESD rovněž nedotkl

takových otázek, zda princip přednosti, který vyložil ve vztahu ke

komunitárnímu právu, se stejným způsobem vztahuje i na unijní právo,

zda rámcová rozhodnutí jsou svou povahou jen mezivládní nebo zda

přichází v úvahu nějaký jiný výklad. Lze tedy konstatovat, že

judikatura ESD, týkající se přesné povahy aktů unijního práva, jakými

jsou rámcová rozhodnutí, je dosud ve vývoji.



60. Takovýto stav představuje možná ideální situaci pro předložení

uvedených problémů ESD jako předběžnou otázku. Nicméně vzhledem ke

skutečnosti, že belgický Cour d'Arbitrage, už ESD předložil otázku

týkající se platnosti Rámcového rozhodnutí, není žádný důvod pro to,

aby Ústavní soud České republiky postupoval stejně. Čekat na rozhodnutí

ESD by nebylo zcela namístě, protože napadená ustanovení zůstávají

účinná a může podle nich dojít k předání osoby na základě evropského

zatýkacího rozkazu. Za této situace považuje Ústavní soud za naprosto

nezbytné rozhodnout o tom, zda základní práva takovýchto osob jsou

ohrožena, či nikoli. V úsilí vyřešit toto dilema Ústavní soud rozhodl,

že posoudí, zda ustanovení, implementující Rámcové rozhodnutí mohou být

interpretována v souladu s českým ústavním pořádkem. Protože rozhodl,

že takováto interpretace je možná, není nutné čekat na vyjasnění shora

naznačených otázek unijního práva ze strany ESD.



VIII.



Posouzení souladu napadených ustanovení s čl. 14 odst. 4 Listiny



61. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce,

stanoveným čl. 10 Smlouvy ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají

být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s

principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů

členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíž

součástí je Listina základních práv a svobod, přičemž jen některé z

nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v

souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který

podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto

realizaci znemožňuje. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst.

4 Listiny.



62. Není opodstatněné tvrzení navrhovatelů, že by vnitrostátním

přijetím evropského zatýkacího rozkazu byl narušen trvalý vztah mezi

občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu

EU zůstává i v době trvání tohoto řízení pod ochranou českého státu.

Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana

k jeho stíhání v členském státě EU pro konkrétně vymezený skutek,

přičemž po skončení tohoto řízení mu nic nebrání vrátit se zpět na

území České republiky. Občan má právo se bránit proti opatřením orgánů

činných v trestním řízení při předání podle evropského zatýkacího

rozkazu opravnými prostředky, nevyjímaje z toho ani případnou ústavní

stížnost.



VIII/a



63. Nová úprava trestního řádu, která umožňuje předat občana České

republiky do jiného členského státu EU k trestnímu řízení, bezesporu

prolamuje předchozí zákonnou úpravu, která nepřipouštěla [a dosud

nepřipouští - viz § 393 odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydávání občanů do

zahraničí pro tam probíhající trestní řízení. Ústavní soud zastává

názor, že protiústavnost napadených ustanovení nelze dovodit pouze z

toho faktu, že vláda České republiky, jako předkladatel obou novel

trestních kodexů, nejprve pokládala za vhodné provést změnu Listiny

základních práv a svobod, a teprve po zamítnutí návrhu novely Listiny v

Poslanecké sněmovně začala dovozovat, že její změna není nutná. Ústavní

soud souhlasí s právním názorem vysloveným Poslaneckou sněmovnou, podle

něhož je Parlament České republiky představitelem ústavodárné a

zákonodárné moci, a nebyl proto vázán právním názorem předkladatele

novely Listiny.



64. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny, podle jehož věty prvé má každý

občan právo na svobodný vstup na území republiky, a podle věty druhé

občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, zcela jistě znemožňuje

vyloučit českého občana ze společenství občanů České republiky jako

demokratického státu, k němuž ho váže pouto státního občanství. Ze

samotného textu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze, bez dalších argumentů,

jednoznačně odpovědět, zda a nakolik vylučuje časově omezené předání

občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, pokud

má právo se po skončení tohoto řízení vrátit do vlasti. Jazykový výklad

termínu "nucení k opuštění vlasti" totiž může obsáhnout i takovéto

relativně krátkodobé předání občana k trestnímu řízení do zahraničí.



65. Skutečnost, že text čl. 14 odst. 4 Listiny neodpovídá sám o sobě na

otázku, zda lze předat českého občana do členského státu EU pro tam

probíhající trestní řízení, lze ilustrovat i příkladem slovenským,

kterého se ostatně i navrhovatelé dovolávají. Slovenská právní úprava

je svým základem v bývalé federální Listině základních práv a svobod

české úpravě nejbližší. V Ústavě Slovenské republiky byl vyjádřen

výslovný zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4. Po účinnosti

novely ústavy č. 90/2001 Z.z., která vypustila závěrečná slova "ani

vydat jinému státu", označený článek slovenské ústavy zní: "Každý občan

má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není

možné nutit, aby opustil vlast, a není ho možné vyhostit." Slovenská

úprava tedy důsledně odlišovala a odlišuje pojmy "nutit, aby opustil

vlast" a "vyhoštění" od "vydání" občana jinému státu. Česká úprava čl.

14 odst. 4 Listiny je, ve srovnání s úpravou slovenskou, expressis

verbis užší a vždy hovořila a hovoří jen o zákazu nutit občana k

opuštění vlasti.



66. Pojem zákazu "nucení k opuštění vlasti" lze interpretovat jak

extenzivně, tak restriktivně. Ústavní soud, ve shodě s navrhovateli,

soudí, že pro vyřešení otázky významu čl. 14 odst. 4 Listiny je třeba

hledat jeho objektivní smysl. Pro posouzení významu tohoto ustanovení

Listiny mají své místo zejména historické motivy přijetí této úpravy.

Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny se poprvé objevilo v rámci

čl. 15 odst. 2 návrhu Listiny ve zprávě ústavněprávních výborů Sněmovny

lidu a Sněmovny národů ze dne 7. ledna 1991 (viz tisk 392,

http://www.psp.cz). Ústavní soud se shoduje jak s navrhovateli, tak s

účastníky tohoto řízení, že zkušenost se zločiny komunistického režimu

hrála při utváření Listiny nepominutelnou roli. Tuto roli sehrála i při

tvorbě současného čl. 14 odst. 4 Listiny na přelomu let 1990 a 1991

tehdy ještě zcela nedávná zkušenost, spojená zejména s akcí "Asanace",

při níž komunistický režim nutil nepohodlné osoby k opuštění republiky

(obdobně srov. např. Kavěna M., Základní právo občana ČR nebýt nucen k

opuštění své vlasti, evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní trestní

soud, EMP č. 5/2004, str. 42 a násl., na str. 43, nebo Kysela J., Rok

2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva - 1. část,

Právní rozhledy č. 12/2005, str. 425 - 426). Historický výklad tedy

svědčí pro to, že ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny se nikdy netýkalo

extradice.



67. Záměr ústavodárce, vycházející z historických zkušeností, které

jsou za situace, kdy se historická paměť zkracuje, budoucím generacím

nesdělitelné, protože jsou vázány na dobové prožitky, není sám o sobě

rozhodujícím argumentem. Ústavní soud proto hledal objektivní význam

čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny, který je nutno poměřovat současnými

reáliemi počátku 21. století. Při hledání objektivního významu

označeného ustanovení Listiny vzal Ústavní soud v úvahu rovněž

historickou genezi právního institutu extradice. Extradice pachatelů

obecné kriminality v zásadě až do 19. století neexistovala a

nepředstavovala ani závažnější problém, s ohledem na nízkou mobilitu

evropského obyvatelstva oněch dob, stejně jako velmi omezený stupeň

spolupráce mezi tehdejšími evropskými státy (srov. Čepelka Č. - Šturma

P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 353).



68. Stávající úprava extradice má, u většiny evropských států, svůj

původ v modelu vytvořeném v 19. století. Ten jednak nepřipouštěl přímou

účinnost soudního rozhodnutí v trestní věci včetně zatýkacího rozkazu v

jiném státě (srov. Musil J., Kratochvíl V. Šámal P., Kurs trestního

práva, C.H.Beck, Praha 2003, str. 962), jednak si osoboval úplnou

kontrolu a plnou trestní pravomoc nad vlastními občany (v původním

pojetí poddanými), kterou nesměly provádět jakékoliv třetí státy.

Zásada, podle níž stát tradičně nevydával své vlastní občany k

trestnímu řízení do zahraničí, zpočátku tedy ani zdaleka neodrážela

základní právo občanů nebýt vydán, ale spíše vyjadřovala státní

suverenitu nad svými občany v jejím tehdejším pojetí. Zásada nevydávání

vlastních státních občanů k trestnímu řízení do zahraničí měla tehdy

silné ospravedlnění v široce panující vzájemné nedůvěře mezi

soupeřícími evropskými mocnostmi.



69. Teprve později, po tragických událostech, ke kterým došlo zejména v

Evropě v první polovině 20. století, se zásada nevydávání vlastních

občanů transformovala ze státem nárokované odpovědnosti za vlastní

občany na princip ochrany vlastních občanů před vydáním do zahraničí.

Praxe tak zůstala stejná, jen se změnilo její odůvodnění. Některé

státy, na základě svých historických zkušeností, šly tak daleko, že

zákaz extradice začlenily do svých ústav (např. čl. 55 odst. l Ústavy

Polské republiky či čl. 16 odst. 2 Základního zákona Spolkové republiky

Německo, pokud jde o sousední státy.) Zákaz extradice se tak postupně

posouval do oblasti základních svobod, což je zcela pochopitelné za

situace, kdy ve světě stále existuje řada nedemokratických režimů,

které nezajišťují právo na spravedlivý proces ve standardech vlastních

např. členským státům EU.



70. Nelze pominout, že současná doba je spojena s mimořádně vysokou

mobilitou lidí, se zvyšující se mezinárodní spoluprací a rostoucí

důvěrou mezi demokratickými státy EU, což klade na úpravu vydávání v

rámci této unie nové požadavky. V EU existuje kvalitativně nová

situace. Občané členských států mají, vedle občanských práv svých

států, také práva občanů EU, která jim mj. zaručují svobodný pohyb v

rámci celé Unie. EU je prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který

usnadňuje volný pohyb občanů a zároveň zajišťuje jejich bezpečnost a

ochranu (viz preambule Smlouvy o EU). Evropský zatýkací rozkaz vychází

z těchto realit a činí spolupráci orgánů činných v trestním řízení

efektivnější. Nahrazuje spolupráci ústředních orgánů státní správy

členských států EU přímou spoluprací orgánů justičních a činí výjimku z

principu zákazu vydávání vlastních občanů k trestnímu řízení do

zahraničí.



71. Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem

občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je

nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání

trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno

úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje

širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení

dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými

efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný

standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle

Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany

základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší

kvalitu než ochrana poskytovaná v České republice.



72. Při nalézání objektivního významu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze tyto

skutečnosti pominout. Není v souladu s principem objektivního

teleologického výkladu, reflektujícího realitu současné EU, založené na

vysoké mobilitě občanů v rámci celého unijního prostoru, aby čl. 14

odst. 4 Listiny byl vykládán tak, že neumožňuje ani časově omezené

předání občana do jiného členského státu za účelem trestního řízení o

trestném činu spáchaném tímto občanem v tomto státě, pokud je

garantováno, že po skončení trestního řízení bude, na vlastní žádost,

předán zpět do České republiky k případnému výkonu trestu (srov. § 411

odst. 7 tr. řádu). Časově omezené předání občana k trestnímu řízení

probíhajícímu v jiném členském státě EU, podmíněné jeho následným

opětovným předáním do vlasti, tedy není a nemůže být nucením k opuštění

vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny. Obdobně lze upozornit na

úpravu, podle níž občan České republiky nebo osoba s trvalým pobytem v

České republice bude předána k výkonu trestu odnětí svobody nebo

ochranného léčení nebo ochranné výchovy do jiného členského státu Unie

jen se svým souhlasem [§ 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Z toho plyne,

že bez svého souhlasu nebude do zahraničí k výkonu trestu odnětí

svobody nikdo předán.



VIII/b



73. Navrhovatelé poukázali na ústavu Estonska (čl. 36 odst. 2), Litvy

(čl. 13 odst. 2), Polska (čl. 52 odst. 4), Maďarska (čl. 69 odst. 1),

Slovinska (čl. 48), SRN (čl. 16 odst. 2), Finska (čl. 9 odst. 3),

Francie (čl. 88-2 bod 3), Itálie (čl. 26), Portugalska (čl. 33 odst. 3)

či Španělska (čl. 13 odst. 3). Ústavy uvedených zemí zakotvují právo

státních občanů na to, aby nebyli vydáni do ciziny, případně upravují

výjimky pro mezinárodní smlouvy nebo jmenovitě pouze ve vztahu k EU.

Protože v řadě zemí došlo v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem

ke změně ústavy (návrh uvádí SRN a Francii), navrhovatelé z toho

dovozují existenci obecného, široce sdíleného ústavního principu

zakazujícího vydávání vlastních občanů do ciziny. Z toho podle nich

plyne závěr, že provedení evropského zatýkacího rozkazu v České

republice nelze realizovat jinak, než po předchozí ústavní změně.



74. Ústavní soud vzal v úvahu, že v řadě zemí skutečně došlo v

souvislosti s implementací evropského zatýkacího rozkazu k novelizaci

domácí ústavy (následující data podle zpráv na XXI. Kongresu FIDE,

Dublin, červen 2004, dostupné na http://www.fide2004.org, není-li

uvedeno jinak). Vedle navrhovateli zmiňovaného Německa a Francie možno

zmínit mj. Slovinsko (ústavním zákonem č. 24-899/2003) a Lotyšsko.



75. Navrhovatelé ovšem neuvedli řadu jiných členských států EU, kde

zákaz extradice vlastních občanů nepředstavoval vůbec otázku ústavního

principu, a dokonce ani nebyl zakotven v právu podústavním. Např. v

Řecku nebyl nikdy zákaz vydávání občanů považován za ústavní princip a

byl vždy řešen jen na úrovni zákona. Podobně tomu bylo v Dánsku, kde

také postačila ke změně stávajícího stavu pouhá změna zákona. Za

situace, kdy národní ústava otázky vydávání či předávání pachatelů do

zahraničí neupravuje, nebylo třeba činit žádné ústavní změny ani v

Nizozemsku (v souladu s rozhodnutím Státní rady Nizozemska), Belgii,

Lucembursku nebo ve Švédsku (viz zprávy na výše zmíněném XXI. Kongresu

FIDE). Ve specifické ústavní situaci Velké Británie nepředstavovala

úprava evropského zatýkacího rozkazu zásadnější problém, protože

britské právo na zákazu vydávání vlastních občanů nikdy netrvalo (srov.

Čepelka, Č., Šturma, P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str.

354). Naopak britští právníci samotní tradičně toto řešení nadřazovali

nad právní úpravy evropských kontinentálních zemí (srov. Biron, H.Ch. -

Chalmers, K. E., The Law and Practice of Extradition, London 1903, str.

13). Britský model, který vždy umožňoval extradici vlastního občana,

obecně následuje Irská republika a Malta (srov. Stanbrook, I. -

Stanbrook, C., Extradition: Law and Practice, 2nd ed., Oxford 2000,

str. 313, str. 385, str. 427).



76. Navrhovateli zmíněné Polsko novelizovalo trestní zákon, trestní řád

soudní a přestupkový zákon zákonem ze dne 18. března 2004 (Dz. U. 2004,

č. 69, pol. 626). Touto novelizací nebyl nijak formálně změněn čl. 55

odst. 1 polské ústavy (navrhovatelé nesprávně uvádějí čl. 52 odst. 4).

Dne 27. 4. 2005 polský Ústavní tribunál zrušil rozhodnutím P 1/05

některá ustanovení označené novely trestních předpisů pro rozpor s čl.

55 odst. l polské ústavy, podle něhož je zakázána extradice polského

občana ("Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana.") a podle jehož

odstavce druhého se zakazuje extradice osob podezřelých z politických

trestných činů nenásilné povahy. Polský Ústavní tribunál uvedl, že pod

pojem extradice, ve smyslu čl. 55 Ústavy, je nutno a fortiori podřadit

též předání ve smyslu evropského zatýkacího rozkazu.



77. V této souvislosti český Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že

znění čl. 55 odst. 1 polské ústavy vylučuje jakoukoli formu extradice

polského občana (zahrnujíc v to i předání podle evropského zatýkacího

rozkazu), na rozdíl od dikce čl. 14 odst. 4 české Listiny. Ve srovnání

s českým ústavním pořádkem tak polská Ústava nedává ani prostor pro

její případný výklad souladný se závazky státu vůči EU.



78. S ohledem na tato fakta nelze dát za pravdu navrhovatelům, že z

komparativního pohledu lze dovodit existenci obecného ústavního

principu zákazu vydávat vlastní občany do zahraničí a že je třeba

vyžadovat pro provedení evropského zatýkacího rozkazu ústavní změnu. V

řadě členských států EU k žádné ústavní změně nedošlo. Ústavní změna je

nezbytná pouze tam, kde by byla zákonná změna, vyvolaná implementací

evropského zatýkacího rozkazu, v rozporu s domácí ústavou, tedy v

situaci, kdy domácí ústava vydání či předání občana do cizího státu za

účelem jeho trestního stíhání přímo vylučuje.



VIII/c



79. Ústava České republiky zakotvila v čl. 1 odst. 2 obecný princip,

podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z

mezinárodního práva. Ústavě by proto měl být zásadně přikládán význam

konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť Ústava samotná je

hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS

31/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č.

16, str. 143; vyhlášen pod č. 105/2004 Sb.).



80. Počínaje 1. květnem 2004 získal čl. 1 odst. 2 Ústavy nový význam ve

vztahu k dodržování povinností, které pro Českou republiku vyplývají z

jejího členství v EU. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil,

evropské právo je založeno na základních hodnotách společných všem

členům EU. Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k

jejím ústavním tradicím. Ve světle obecných právních zásad,

existujících ve všech členských státech Unie, také Ústavní soud

interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a

svobod (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 24, nález č. 149, str. 79; vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.).



81. Z ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem

spolupráce, zakotveném v čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip,

podle něhož domácí právní předpisy včetně ústavy mají být

interpretovány pokud možno souladně s procesy evropské integrace a

spolupráce evropských orgánů a orgánů členského státu (srov. obdobně

rozhodnutí polského Ústavního tribunálu K 15/04 ze dne 31. května 2004,

OTK ZU ser. A., částka 5, č. 47, str. 655 - 668, a jmenovitě, pokud jde

o předpisy tzv. III. pilíře, rozhodnutí ESD ze dne 16. června 2005,

podle něhož zásada konformního výkladu se vztahuje též na rámcová

rozhodnutí přijatá v rámci hlavy VI. Smlouvy o Evropské unii, viz věc

C-105/03 Maria Pupino, odst. 43).



82. Ústavní princip výkladu domácího práva souladně se závazky České

republiky vyplývajícími z jejího členství v Evropské unii je omezen

možným významem ústavního textu. Článek 1 odst. 2 Ústavy tedy není

ustanovením způsobilým libovolně měnit význam jakéhokoliv jiného

výslovného ústavního ustanovení. Pokud domácí metodologie výkladu

ústavního práva neumožňuje vyložit příslušnou normu souladně s

evropským právem, je pouze na ústavodárci změnit ústavu. Tuto pravomoc

může ovšem ústavodárce vykonávat jen za podmínky zachování podstatných

náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), jež

nejsou v dispozici ústavodárce, pročež pravomoc měnit tyto náležitosti

nelze přenést ani smlouvou podle čl. 10a Ústavy (srov. Holländer, P.,

Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce, Právník č. 4/2005).



83. Z toho tedy plyne, že pokud existuje, podle domácí metodologie

výkladu, několik možných interpretací Ústavy, přičemž jen některé z

nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika svým

členstvím v Evropské unii, je nutno volit výklad, který podporuje

realizaci tohoto závazku, nikoliv výklad, který tuto realizaci

znemožňuje. Tím současně bude zachován i princip čl. 1 odst. 2 Ústavy.

Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny. Protože

Ústavní soud vyložil význam čl. 14 odst. 4 Listiny podle domácí

metodologie výkladu Ústavy, nebylo ani třeba provést poměřování v úvahu

připadajících hodnot a principů práva evropského a ústavního práva

domácího.



VIII/d



84. Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., na který se

odvolávají navrhovatelé, definoval státní občanství "jako časově

trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je

proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě

vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající

zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území

i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě

veřejných záležitostí" (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 40, str.7).



85. Právo občana na ochranu ze strany státu se projevuje mj. v tom, že

by došlo k porušení čl. 14 odst. 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud by občan byl předán k trestnímu řízení do

státu, kde by standardy trestního řízení nesplňovaly požadavky kladené

na trestní řízení českým ústavním pořádkem, např. v situaci, kdy by

bylo reálně ohroženo právo občana na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1

Listiny), případně kdy by občan mohl být vystaven mučení nebo jinému

nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 7

odst. 2 Listiny). Tak tomu ovšem v případě evropského zatýkacího

rozkazu není.



86. ESD již v roce 2003 konstatoval, že "členské státy mají vzájemnou

důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní

právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací

svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku" [věci C-187/01 a

C-385/01, trestní řízení proti Hüseyinu Gözütokovi (C-187/01) a Klausi

Brüggemu (C-385/01), (2003) ECR I-1345, odst. 33]. Je vždy nutno

pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Proto nemůže být

občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci

bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát

EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní

standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech

členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát

přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod

totiž rovněž vychází z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a

svobod.



87. Rámcové rozhodnutí, s ohledem na již zmíněný princip vzájemné

důvěry mezi členskými státy EU ve fungování jejich trestní justice,

vychází z toho, že provádění evropského zatýkacího rozkazu lze

pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad

stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU (ochrana lidských práv)

některým členským státem, přičemž toto porušování musí být formálně

Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU (odstavec desátý

preambule).



88. Za jistou pojistku, zaručující ochranu českého občana na

ústavněprávní úrovni, lze považovat ustanovení § 377 tr. řádu, podle

něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím

vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení

právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat,

anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný

zájem České republiky. Tento princip, obsažený v hlavě dvacáté páté

oddílu prvém tr. řádu (označeném jako obecná ustanovení), se tedy

vztahuje jak na klasické řízení vydávací podle oddílu druhého, tak na

řízení o předání osoby mezi členskými státy EU na základě evropského

zatýkacího rozkazu podle oddílu třetího téže hlavy. O významu toho

ustanovení se stále vede odborná diskuze (srov. Zemánek J.,

Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového

rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).



89. I když je toto ustanovení trestního řádu uvozeno marginální

rubrikou "ochrana zájmů státu", lze zejména z textu jeho první věty

dovodit, že se bude jednat zejména o zájem státu na tom, aby nedošlo k

porušení základních práv českých občanů, zakotvených v ústavním pořádku

České republiky, jehož nedílnou součástí je i Listina základních práv a

svobod (... jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České

republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na

kterém je třeba bez výhrady trvat...).



90. Osobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo

podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení

stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a

eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní

soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu).

Těmito ustanoveními je zachována ochrana občana, případně i jiné osoby,

která má být předána k trestnímu řízení, a současně je zachována

podmínka, že v důsledku předání vyžádané osoby nebude v individuálním

případě dotčen ústavní pořádek České republiky.



91. Tyto zásady jsou konformní s Rámcovým rozhodnutím, podle něhož nic

v něm nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na

kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě

objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz

byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě

jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní

příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace,

nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů

zhoršeno. Rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby

uplatňoval své ústavní zásady, týkající se práva na spravedlivý proces,

svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných

sdělovacích prostředcích. Rámcové rozhodnutí rovněž výslovně deklaruje,

že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém

existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení

nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.



92. Důvodem pro zamítnutí žádosti o předání vyžádané osoby je mj.

situace, kdy na trestný čin, pro který je evropský zatýkací rozkaz

vydán, se vztahuje amnestie, která byla udělena v České republice,

anebo trestní stíhání či výkon trestu jsou v České republice promlčeny,

jestliže stíhání tohoto trestného činu spadá do působnosti

trestněprávních předpisů České republiky [§ 411 odst. 6 písm. b) tr.

řádu].



93. Zachována je rovněž zásada ne bis in idem. Podle § 411 odst. 6

písm. c) tr. řádu bude žádost o předání zamítnuta, pokud vyžádaná osoba

byla v České republice nebo cizím státě za tentýž skutek již

pravomocným rozhodnutím odsouzena a trest byl již vykonán nebo je právě

vykonáván nebo ho již nelze vykonat anebo trestní řízení bylo v České

republice nebo jiném členském státě pravomocným rozhodnutím skončeno,

nebyla-li taková rozhodnutí v předepsaném řízení zrušena.



94. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že trestní řízení probíhající

proti vyžádané osobě na území České republiky má přednost před předáním

vyžádané osoby podle evropského zatýkacího rozkazu [podle § 411 odst. 6

písm. d) tr. řádu soud zamítne předání vyžádané osoby tehdy, jestliže

vyžádaná osoba je v České republice trestně stíhána za stejný čin, pro

který byl evropský zatýkací rozkaz vydán].



95. Není proto opodstatněné tvrzení, že by vnitrostátní úpravou

evropského zatýkacího rozkazu byl narušen vztah mezi občanem a státem.

Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době

trvání trestního řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací

rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana pro jeho stíhání v

členském státě Unie pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení

tohoto trestního řízení mu nic nebrání vrátit se zpět (eventuálně k

výkonu trestu na území České republiky). Trestní řád specifikuje

důvody, za kterých k předání osoby do jiného členského Unie nedojde

(zejm. § 411). Občan má právo bránit se proti opatřením orgánů činných

v trestním řízení opravnými prostředky, které mají odkladný účinek (viz

§ 411 odst. 5 tr. řádu), nevyjímaje ani případnou ústavní stížnost. V

případě, kdy by předáním občana došlo k porušení ústavního pořádku, k

předání občana nedojde.



96. Při těchto závěrech je nutno vzít na zřetel nejen ochranu práv osob

podezřelých ze spáchání trestného činu, ale též zájmy obětí trestných

činů. K ochraně práv obětí a poškozených se obecně jeví jako

praktičtější a spravedlivější, aby trestní řízení probíhalo ve státě, v

němž došlo ke spáchání trestného činu (srov. podmínky pro řešení

případu souběhu více evropských zatýkacích rozkazů v § 419 tr. řádu a

čl. 16 Rámcového rozhodnutí, kde jednou ze základních podmínek je

zvážení otázky místa trestného činu). Protože realizace evropského

zatýkacího rozkazu při předávání vlastních občanů je podmíněna

vzájemností (§ 403 odst. 2 tr. řádu), navrhovateli napadená úprava

chrání práva osob, které se považují za osoby poškozené podle českého

trestního řádu. Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu

došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se

nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i

věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro případnou

oběť trestného činu.



IX.



Soulad napadených ustanovení s dalšími ustanoveními Listiny



97. Ústavní soud zvažoval soulad napadených ustanovení, zejména § 412

odst. 1 a 2 tr. řádu, i s článkem 39 Listiny, podle něhož jen zákon

stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné

újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ustanovení §

412 tr. řádu implementuje úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí a

prolamuje zásadu, podle níž se osoby nevydávají k trestnímu stíhání do

zahraničí, pokud nejde o podezření ze spáchání činu, který je trestný

jak podle práva vyžadujícího státu, tak i ve státě předávajícím. Podle

§ 412 odst.1 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné

činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí

svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit

ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a

které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v

evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v

odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České

republiky. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu pak vyjmenovává trestné

činy, u nichž soud v souvislosti s předávacím řízením nezjišťuje jejich

trestnost podle práva České republiky.



98. Na první pohled by se zdálo, že argument spočívající v tom, že §

412 je v rozporu s článkem 39 Listiny, může být odmítnut jako z

principu vyloučený. Především je nutno poznamenat, že čl. 1 odst. 3

Rámcového rozhodnutí stanoví, že "tímto rámcovým rozhodnutím není

dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady, zakotvené

v čl. 6 smlouvy o EU". Tudíž Rámcové rozhodnutí nemůže být

interpretováno tak, že by po členském státu vyžadovalo učinit něco, co

by znamenalo porušení základních práv, tedy včetně principu legality,

zakotveného v čl. 39 Listiny.



99. Všeobecně uznávaný princip legality, obsažený v čl. 39 Listiny,

znamená především požadavek, že stát může uložit určité osobě trest

pouze na základě řádné informace obsažené v jeho vlastním právu, podle

kterého je určité chování tímto státem zakázáno. Tímto způsobem stát

dává všem subjektům možnost předvídat následky jejich jednání (obecný

požadavek předvídatelnosti). Tento požadavek má dva aspekty. Prvním je,

že právo státu musí jasně a přesně definovat jednání, které je zakázané

(srozumitelnost normy). Podle druhého musí existovat spojení mezi

chováním obviněného subjektu a územím nebo veřejným zájmem státu,

hodlajícího trestat (nexus, tj. spojitost s trestní jurisdikcí daného

státu) tak, aby bylo umožněno danému subjektu si uvědomit, že jeho

chování vyvolá následky, předvídané zákony daného státu.



100. Viděno z této perspektivy, argument proti § 412 tr. řádu, vzatý

doslovně, by znamenal, že Česká republika selhala v požadavku na

respektování principu předvídatelnosti trestního práva. Ale tento

argument přehlíží skutečnost, že čl. 39 Listiny obecně omezuje Českou

republiku v její vlastní trestní jurisdikci. Neupravuje totiž ani

extradici, ani předání osoby. V situaci, kde české právo dává České

republice zmocnění k extradici či předání osoby, nacházející se v její

jurisdikci, Česká republika neaplikuje svou trestní jurisdikci proti

obviněnému, takže by se zdálo, že čl. 39 Listiny se neuplatní. Nakonec

§ 412 tr. řádu nedefinuje trestné činy a aby toto ustanovení mohlo být

uplatněno, musí být tyto trestné činy přesně definovány v zákoně státu

požadujícího vydání či předání osoby. Ustanovení čl. 39 Listiny se,

podle svého znění, aplikuje vyloženě tam, kde Česká republika si sama

přeje danou osobu trestně stíhat. V takovém případě bezpodmínečně

platí, že čl. 39 Listiny vyžaduje, aby takové trestní stíhání probíhalo

jen pro trestný čin přesně definovaný v jejím trestním zákoně. Ze shora

uvedených důvodů přijetím ustanovení § 412 tr. řádu Česká republika

neporušila princip legality, zakotvený v čl. 39 Listiny.



101. Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací navrhovatelů,

kteří tvrdí, že § 412 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny,

protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy, nevyžadující

oboustrannou trestnost. Pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis

zakotvující trestnost jednání způsobem, jakým to činí § 412 odst. 2 tr.

řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo

by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze

skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním,

ale procesněprávním. Předání podle evropského zatýkacího rozkazu ještě

není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a čl. 40 Listiny.



102. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle

evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost

podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro

trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný

výpočet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2

Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český

soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském

zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání

uvedených v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového

rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České

republiky. Přijetí § 412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se

trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území

České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním

členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Na osoby v

České republice (občany, osoby s trvalým pobytem a ostatní osoby běžně

se na jejím území nacházející) tedy ustanovení § 412 tr. řádu neklade

povinnost znát trestní právo všech zemí EU.



103. Výčet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2

Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná

i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název

příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují

oboustrannou trestnost, není dán proto, že by se předpokládalo, že

některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských

států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na

sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem

tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu,

protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle

českého práva. Navíc, přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý

členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání

spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně

stíhána.



104. Skutečnost, že § 412 tr. řádu neposkytuje právní základ pro

trestní stíhání v České republice, ještě nevyčerpává otázku, zda byl či

nebyl porušen čl. 39 Listiny. Jako ustanovení týkající se spolupráce v

trestních věcech mezi nezávislými státy tato otázka nemůže být nazírána

pouze z perspektivy České republiky. Je třeba mít také na paměti, že

osoby, na které se vztahuje jurisdikce České republiky, mohou být také

podrobeny trestní jurisdikci jiných států. To může nastat v případě,

kdy k jejich jednání došlo částečně v České republice, částečně v jiném

státě, nebo jejich chování v České republice vyvolalo následky v jiném

státě. Tato právní úprava musí tedy být viděna šířeji, jelikož se týká

mezistátních souvislostí, a musí se pamatovat na skutečnost, že v

takovýchto případech se budou uplatňovat právní systémy jiné než

domácí, český. Tento aspekt přináší další dimenzi ochrany poskytované

čl. 39 Listiny.



105. Touto další dimenzí čl. 39 Listiny je skutečnost, že zabraňuje

České republice participovat či přímo napomáhat jinému státu, který

nerespektuje princip legality, při realizaci trestního postihu. K tomu

by došlo za situace, kdy by Česká republika sama netrestala a předala

by obviněného do státu, který nerespektuje princip legality. Nutno vzít

v potaz také význam rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podle

čl. 3 Úmluvy (případ Soering v. Velká Británie), které zakazuje

členským státům Rady Evropy vydání osoby do státu, který není vázán

zákazem krutého či svévolného zacházení a který nedává záruky, že tento

zákaz neporuší.



106. Ve světle úvah o dalších, shora uvedených, aspektech principu

legality, Ústavní soud může posoudit, zda opuštění požadavku

oboustranné trestnosti znamená porušení čl. 39 Listiny. Požadavek

oboustranné trestnosti je typickou pojistkou proti státům majícím

smluvní povinnost vydat někoho k potrestání za jednání, které samo o

sobě nedává k trestnímu postihu důvod. Byla to záruka proti závazku

spolupracovat či tolerovat jednání přijímajícího státu, který

nerespektoval principy legality, zákazu krutého, svévolného nebo

nespravedlivého zacházení či trestání. Základní ideou je, že pokud oba

dotčené státy shledají určitý typ jednání hodným potrestání, pak

vydávající stát může jen těžko tvrdit, že trest za takovéto jednání by

byl krutý, svévolný nebo v rozporu s principem legality.



107. Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským

státům EU tedy Česká republika nijak neporuší princip legality. Obecně

řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka,

opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou

úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o

demokratické režimy dodržující principy "rule of law" a jsou vázány

povinností tento princip dodržovat. Je to přesně ta situace, kdy úroveň

sbližování mezi 25 členskými státy EU dosáhla takové míry vzájemné

důvěry, že už necítí potřebu lpět na principu oboustranné trestnosti.



108. Po závěru, že princip legality podle čl. 39 Listiny nevyžaduje

trvat na zásadě oboustranné trestnosti jako na nezbytné součásti

předávacího procesu, obrátil Ústavní soud svou pozornost na posouzení

otázky, zda předání osoby podle Rámcového rozhodnutí neodporuje čl. 39

Listiny. Je samozřejmé, že tento článek by zakázal České republice

předat osobu za účelem trestního stíhání do státu, který by ve svém

právu neměl jasně definováno, že chování, kterého se obviněný dopustil,

je v tomto státě trestné. Ale v Rámcovém rozhodnutí není nic, co by

České republice ukládalo, aby takto postupovala. Navíc, i kdyby by bylo

toto chování ve státě, který hodlá uplatnit vůči osobě svou trestní

pravomoc, přesně definováno, princip legality stále ještě vyžaduje

nexus (viz výklad shora) mezi tvrzeným chováním a státem hodlajícím

trestně stíhat.



109. Mezinárodní právo uznává několik legitimních hledisek umožňujících

státu uplatňovat svou trestní jurisdikci. Těmito obecně uznávanými

hledisky jsou princip nacionality, ochrany, univerzality a

teritoriality. Kromě několika drobných výjimek, kterými není nutné se

zabývat, první tři principy nepředstavují žádný závažný problém ve

vztahu k požadavku nexu. Z hlediska požadavku nexu se tedy nic nemění

na předchozím stavu, kdy občané České republiky a další osoby v její

pravomoci byli a jsou odpovědni, podle právního řádu daného státu, za

ty trestné činy, které spáchají v zahraničí. Na všechny osoby dopadala

a dopadá zásada teritoriality, zakládající působnost trestního práva

hmotného na území cizích států (včetně států EU), pokud se na území

těchto států dopustí trestné činnosti. Úvahy navrhovatelů o nutnosti

vnitrostátního publikování trestního zákonodárství všech dalších 24

členských států EU nejsou proto namístě. Princip teritoriality, ačkoli

celkem obecně přijímán, přináší některé aplikační problémy. Například

je obecně uznáváno, že stát může uplatnit svou trestní pravomoc pro

chování realizované na jeho území, což už postačuje pro uznání nexu.

Nicméně princip teritoriality také zahrnuje uplatnění pravomoci státu

na jednání, ke kterému sice došlo mimo jeho území, ale následky zasáhly

jeho území.



110. Ústavní soud vychází z toho, že předání českého občana nebo jiné

osoby oprávněně se zdržující na území České republiky za účelem jeho

trestního stíhání do jiného členského státu EU bude pravidelně připadat

v úvahu pouze tehdy, pokud k jednání znamenajícímu spáchání trestného

činu došlo nikoli v České republice, ale v jiném členském státě Unie.

Pokud dojde ke spáchání trestného činu dílem v zahraničí, dílem v České

republice, bude připadat v úvahu trestní stíhání v České republice. Tím

vznikne překážka pro předání dané osoby k trestnímu řízení do zahraničí

[srov. § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu], pokud nebude, s ohledem na

povahu daného jednání, účelnější stíhání v jiném členském státě EU,

např. proto, že v tomto státě je rozhodující důkazní materiál, skutek

se odehrál převážně v tomto státě apod.



111. Podle čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí může vykonávající

justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu tehdy,

pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území

vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území

považuje. Toto ustanovení, které poskytuje domácímu justičnímu orgánu

možnost uvážení, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout,

chrání hodnotu právní jistoty, která je též hodnotou práva evropského a

jejíž dodržování na evropské úrovni je předpokladem toho, že český

ústavní pořádek umožní aplikaci evropského práva v domácím právním řádu

(v tomto případě implementaci a aplikaci Rámcového rozhodnutí). Článek

4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí sice nebyl výslovně v českém právním

řádu implementován, ale v souladu s principem ústavně konformní

interpretace musí český justiční orgán vzít na zřetel důvěru českých

státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je

regulováno českým trestním právem. Zdržuje-li se totiž český občan na

území České republiky, aplikuje se na jeho jednání domácí právo, z

čehož plyne také ústavně chráněná důvěra této osoby v to, že jejímu

právnímu jednání se přikládají právní následky stanovené českým právem.

Obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své

vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny a v rovině podústavního

práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 tr. řádu, které

se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu, tedy bude

aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní

stíhání v České republice.



112. Podle § 377 tr. řádu, interpretovaného ve smyslu čl. 4 odst. 7

Rámcového rozhodnutí, tedy nebude český občan předán do jiného

členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl

být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na

zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost

provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů

náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se z větší části

odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu Unie je v daném

případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky.

Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského

zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné,

aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její

aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného

činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě Unie).

Bližší konkretizaci tohoto ustanovení ovšem provede až rozhodovací

praxe a v této fázi není na Ústavním soudu, aby tuto praxi předjímal.



113. Ústavní soud zdůrazňuje, že český ústavní pořádek nechrání pouze

důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně též

důvěru a právní jistotu i jiných osob, oprávněně se zdržujících na

území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým

pobytem na území České republiky).



114. Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality,

představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím

výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání,

k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU

naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že

by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského

zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle

práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého

trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice

ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). V tomto

smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. V takovémto, byť

nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu,

obsahující mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského

zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.



115. I když tedy mohou být napadená ustanovení tr. řádu aplikována

protiústavně, není takováto hypotetická a nepravděpodobná situace

důvodem pro jejich zrušení. Ústavní soud již mnohokráte ve své

judikatuře uvedl, že "teoreticky lze samozřejmě každé ustanovení

právního předpisu aplikovat nesprávně, tedy v rozporu s ústavními

předpisy, což samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení takto

eventuálně nesprávně aplikovatelného předpisu." (nález sp. zn. Pl. ÚS

8/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č.

141; vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.). Jinými slovy, je-li právní předpis

způsobilý mít vícero výkladů, přičemž jen některý z nich je

protiústavní, je nutné zvolit výklad ústavně konformní (nález sp. zn.

Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález

č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Účelem řízení o obecné kontrole

norem však není řešit všechny jednotlivé hypotetické situace, které

doposud nenastaly, byť snad někdy nastat mohou. Pokud by takto Ústavní

soud postupoval, překročil by svou funkci, která mu náleží v rámci

obecné kontroly norem, a nahrazoval by ochranu základních práv, kterou

z povahy věcí musí poskytovat též obecné a správní soudy.



116. Pokud jde o soulad napadených ustanovení s čl. 8 Listiny, tj. s

právem na osobní svobodu, základní práva zakotvená v tomto článku jsou

zajištěna v postupu justičních orgánů předepsaném podle § 409 a násl.

trestního řádu.



117. Ústavní soud závěrem podotýká, že Rada EU může, po konzultaci s

Evropským parlamentem, rozšířit seznam trestných činů uvedených v čl. 2

odst. 2 Rámcového rozhodnutí, u nichž se nevyžaduje zásada dvojí

trestnosti, o další druhy trestné činnosti (čl. 2 odst. 3 Rámcového

rozhodnutí). Může tak učinit pouze jednomyslným rozhodnutím, tedy pouze

se souhlasem zástupce České republiky, který bude, při svém eventuálním

souhlasu s rozšířením seznamu těchto trestných činů, přihlížet též k

požadavkům českého ústavního pořádku. Současně pochopitelně nebude

vyloučen opětovný přezkum novelizovaných českých trestních předpisů

Ústavním soudem.



118. S ohledem na všechny shora uvedené právní závěry Ústavní soud

návrh zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci

Stanislav Balík, Vlasta Formánková a Eliška Wagnerová.