98/2004 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2004 v plénu o návrhu Okresního

soudu v Přerově na zrušení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o

ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění

pozdějších předpisů,



takto



I. Návrh se zamítá.



II. Prověřování obhájců v trestním řízení za účelem seznamování se s

utajovanými skutečnostmi bezpečnostní prověrkou Národním bezpečnostním

úřadem je v rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



Okresní soud v Přerově podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 42 odst. 1

zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení

uvedené části zákona opírá navrhovatel o následující důvody:



Zákonem č. 310/2002 Sb. došlo s účinností od 12. července 2002 ke změně

zákona č. 148/1998 Sb. Tímto bylo v čl. I bod 4 novelizováno ustanovení

§ 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. tak, že z uvedeného ustanovení bylo

vypuštěno slovo "advokáti", v důsledku čehož, dle názoru navrhovatele,

byli advokáti vyňati ze seznamu osob, u nichž se bezpečnostní prověrka

neprovádí. Citovaným zákonem č. 310/2002 Sb. však již nebyl novelizován

trestní řád, a tudíž ustanovení § 35 odst. 4 tr. řádu platí v nezměněné

podobě zakotvené zákonem č. 265/2001 Sb.



Podle § 35 odst. 1 tr. řádu obhájcem v trestním řízení může být jen

advokát. Podle názoru navrhovatele však novelizované znění § 42 odst. 1

zákona č. 148/1998 Sb. v konečném důsledku znamená, že v trestním

řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné

zvláštním zákonem, již nadále nepostačuje u obhájců - advokátů toliko

poučení ve smyslu § 35 odst. 4 tr. řádu, nýbrž advokáti musí být

odpovídajícím způsobem prověřeni podle zákona č. 148/1998 Sb. Pro tento

závěr svědčí i skutečnost, že poučení advokátů podle § 35 odst. 4 tr.

řádu bylo nezbytné již za předchozí právní úpravy, kdy ještě advokáti

byli z bezpečnostních prověrek vyňati. Z uvedeného tedy vyplývá, že

pokud nyní advokáti, kteří mají být seznámeni s utajovanými

skutečnostmi, musí podstoupit bezpečnostní prověrku podle zákona č.

148/1998 Sb., pak v trestním řízení, v němž jsou probírány utajované

skutečnosti, chráněné zvláštním zákonem, nepostačuje již u nich poučení

podle § 35 odst. 4 tr. řádu. S tímto právním názorem navrhovatele plně

koresponduje i stanovisko Národního bezpečnostního úřadu (dále jen

"NBÚ"), na č. l. 2275 spisu sp. zn. 1 T 312/2001 Okresního soudu v

Přerově.



Navrhovatel dovozuje, že nyní platné ustanovení § 42 odst. 1 zákona č.

148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., je v rozporu s čl. 37

odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), které garantují právo obviněného na svobodnou volbu

obhájce. Rovněž je třeba mít na mysli ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má minimálně právo

obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Dále

navrhovatel poukázal i na průběh legislativního procesu při

projednávání předmětné novely zákona č. 148/1998 Sb., kdy Senát

Parlamentu České republiky (dále jen "Senát") právě s ohledem na vynětí

advokátů z okruhu osob, u nichž se bezpečnostní prověrka neprovádí,

tuto novelu vrátil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále

jen "Poslanecká sněmovna") s pozměňovacími návrhy, které však následně

Poslanecká sněmovna neakceptovala.



K důvodům podání předmětného návrhu navrhovatel dále uvedl, že v

posuzované trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 312/2001 obžalovaní (V.

H. a MUDr. Ch.) využili svého práva a zvolili si vlastní obhájce, na

své volbě trvají a nehodlají si volit obhájce jiné. Žádný ze zvolených

obhájců přitom neprošel příslušnou bezpečnostní prověrkou. Podle názoru

soudu z těchto okolností, s přihlédnutím k platné právní úpravě,

vyplývá, že žádný ze zvolených advokátů nemůže nadále vystupovat jako

obhájce v tomto trestním řízení. Okresní soud však poukázal na

ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož se trestní věci musí

projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených

Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních

svobodách. Při rozhodování je soudce podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán

zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Podle

čl. 95 odst. 2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být

při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc

Ústavnímu soudu. Článek 95 odst. 2 Ústavy je pro trestní řízení dále

rozveden v ustanovení § 224 odst. 5 tr. řádu, podle něhož soud přeruší

trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní

věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v

tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu. Navrhovatel dále doplnil,

že v takových případech nezáleží na tom, zda se pochybnosti soudu

týkají zákonné normy hmotněprávní či procesněprávní, ani zda jde o

normu trestního práva nebo o zákon z jiného právního odvětví. Podle

názoru navrhovatele je přitom v posuzované věci zcela nepochybné, že

zákon č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., musí soud

aplikovat pro svůj procesní postup, neboť tato právní úprava

bezprostředně zasahuje do práva obžalovaných na obhajobu, které jim

garantuje zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst.

3 písm. c) Úmluvy a dále pak i ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu.

Obžalovaní totiž mají právo na účast svých zvolených obhájců při

úkonech prováděných v rámci trestního řízení, zejména při dokazování

prováděném v hlavním líčení. Citovaný zákon však realizaci tohoto

ústavního práva obžalovaných fakticky znemožňuje. Pouze pro úplnost

ještě navrhovatel doplnil, že u jednoho z obžalovaných (V. H.) jsou

dány i důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. řádu, přičemž v

takovém případě už vůbec nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti

obhájce (§ 202 odst. 4 tr. řádu).



Navrhovatel dále poukázal na některé širší souvislosti a aspekty

předmětné právní problematiky. Především zmínil skutečnost, že z

dnešního stavu advokátů neprošel bezpečnostní prověrkou zřejmě nikdo,

protože tak dosud nemusel činit. Navíc nelze přehlédnout, že podle

žádného právního předpisu nelze advokáty přimět k tomu, aby se

bezpečnostní prověrce podrobili; to může vést k situaci, že pokud

advokáti odmítnou podrobit se dobrovolně bezpečnostní prověrce, nebude

k dispozici žádný prověřený advokát, který by mohl poskytovat právní

pomoc ve věcech týkajících se utajovaných skutečností. Česká advokátní

komora rovněž nevede a ani nemusí vést zvláštní seznam advokátů, kteří

se mohou seznamovat s utajovanými skutečnostmi, neboť jí takovou

povinnost žádný právní předpis neukládá. Z toho prý mimo jiné vyplývá,

že v současné době si nejenže obviněný nemůže v takových věcech obhájce

zvolit, ale ani soud mu nemůže v případech tzv. nutné obhajoby žádného

obhájce ustanovit, přestože takovou povinnost ze zákona má. Dále

navrhovatel poukázal na to, že advokát poskytuje právní pomoc i mimo

oblast trestního či občanskoprávního řízení, a to nejen na území České

republiky, ale i v zahraničí. Ve všech těchto případech může být

klientem seznámen se skutečnostmi, které podléhají utajení.



Navrhovatel dodal, že v České republice jsou všichni advokáti oprávněni

vykonávat právní pomoc bez omezení. V tomto směru jsou srovnatelné

všechny dostupné evropské právní úpravy. Navrhovateli není známa žádná

zahraniční úprava, která by stanovila povinnost advokátů podrobovat se

bezpečnostní prověrce pro zastupování ve věcech s utajovanými

skutečnostmi. Zavádění jakýchsi zvláštních seznamů advokátů svým

způsobem navozuje návrat do doby nesvobody, kdy v období 2. světové

války existoval zvláštní seznam advokátů oprávněných zastupovat před

Říšskými soudy, nebo do dob před rokem 1990, kdy rovněž existoval

zvláštní seznam advokátů oprávněných seznamovat se s utajovanými

skutečnostmi, což je jistě nežádoucí a neslučitelné s principy

demokratického právního státu. Poskytnutí výjimky advokátům, kteří se

vedle poslanců a senátorů nemuseli podrobovat bezpečnostní prověrce,

bylo faktickým výrazem zásadních principů výkonu advokacie. Vyzrazení

utajované skutečnosti přitom principiálně nehrozí již s ohledem na

absolutní povinnost mlčenlivosti stanovenou advokátům zákonem a

nezrušitelnou pokynem žádné třetí osoby s výjimkou klienta samotného. V

této souvislosti je třeba respektovat i jeden ze základních principů

výkonu advokacie, tj. nezávislost advokáta na státu tak, aby advokát

mohl advokacii svobodně vykonávat, tedy vystupovat jako právní zástupce

i proti státu bez obavy ze sankce státu vůči sobě. Pokud by v těchto

případech byla projednávána utajovaná skutečnost, mohl by být advokát

státním zásahem vyřazen z poskytování právní služby právě tím, že by mu

příslušná prověrka nebyla udělena. Stát by tak získal možnost de facto

rozhodovat o tom, kdo proti němu bude ve sporu vystupovat. Nyní již

zrušená výjimka z bezpečnostních prověrek tak nebyla neopodstatněnou

výsadou či jakýmsi nedůvodným privilegiem advokáta, nýbrž sloužila k

prospěchu spotřebitele právní služby.



Navrhovatel konečně uvedl, že si je plně vědom skutečnosti, že zákon č.

148/1998 Sb. pozbývá platnosti dnem 31.12.2003 a že tudíž bude

Parlamentem ČR přijata nová komplexní právní úprava v této oblasti.

Dodal, že si je vědom toho, že Ústavní soud jako negativní zákonodárce

může v rámci svých kompetencí rozhodnout pouze o zrušení zákonů nebo

jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,

a že tudíž nemůže rozhodnout o opětovném včlenění advokátů do okruhu

osob, u nichž se bezpečnostní prověrka neprovádí. Pokud by tedy Ústavní

soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že nejsou dány důvody ke

zrušení ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. a návrh zamítl,

je namístě, aby alespoň v odůvodnění rozhodnutí uvedl svůj právní názor

k nastíněné právní otázce týkající se bezpečnostních prověrek advokátů.

Závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se ustanovení § 42

odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o

změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení



K výzvě Ústavního soudu podala podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o

Ústavním soudu") vyjádření Poslanecká sněmovna. Ve svém vyjádření

uvedla:



Předmětné ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1988 Sb. doznalo změn v

roce 2002, kdy byli zákonem č. 310/2002 Sb. obhájci vyňati z okruhu

osob, které nepodléhají bezpečnostní prověrce. Diskuse o tom, zda

obhájci (a nejen ti) patří mezi tyto osoby, prostupují historií tvorby

zákona od samotného počátku a byly charakterizovány úpornými střety

obou názorových skupin, zejména na půdě Výboru pro obranu a bezpečnost

Poslanecké sněmovny. Již v květnu roku 1998 se vážně uvažovalo o

vytvoření zvláštního seznamu advokátů, prověřených NBÚ, který by byl

veden u České advokátní komory. Z toho nakonec sešlo díky argumentaci

tehdejšího ministra vnitra a skupiny poslanců z výboru ústavně

právního, podle níž povinnost mlčenlivosti, kterou je advokát vázán

podle zákona o advokacii a odpovědnost za porušení zákona, jsou

dostatečnou zárukou jeho spolehlivosti. Zákonodárný sbor tento názor

při hlasování podpořil a obhájce ponechal v okruhu osob,

nepodléhajících bezpečnostní prověrce.



Jiná situace nastala v březnu roku 2002, kdy v rámci projednávání

novely zákona č. 148/1998 Sb. došlo v již zmiňovaném výboru k

opětovnému vznesení požadavku na vyškrtnutí obhájců z výše uvedeného

okruhu osob. Diskuse se však týkala zejména nálezu Ústavního soudu č.

322/2001 Sb., podle něhož přezkum rozhodnutí NBÚ je potřebný a

bezpečnostní rizika definovaná v § 23 musí být vyjádřena taxativně.

Polemika ohledně postavení obhájců tak neprobíhala při jednotlivých

čteních v Poslanecké sněmovně, nýbrž okrajově při jednání výboru, který

tuto změnu Poslanecké sněmovně ke schválení doporučil. Poslanecká

sněmovna ve III. čtení dne 27. března 2002 hlasovala o tomto

pozměňovacím návrhu tak, že ze 171 přítomných bylo 89 pro a 58 proti,

takže návrh byl přijat.



Zákon byl schválen potřebnou většinou členů Poslanecké sněmovny až 13.

června 2002 poté, co byla přehlasována verze Senátu, který předtím

návrh zákona Poslanecké sněmovně vrátil.



Závěrem Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor

České republiky jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost

tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



K výzvě Ústavního soudu podal podle § 69 zákona o Ústavním soudu své

vyjádření i Senát. V tomto vyjádření uvedl:



Návrhem napadená změna předmětného ustanovení byla Senátem projednávána

v rámci přijímání zákona č. 310/2002 Sb., kterým se mění zákon č.

148/1998 Sb. Tento návrh byl Senátu postoupen Poslaneckou sněmovnou dne

9. dubna 2002 a Senát jej projednával předepsaným způsobem na 17.

schůzi 3. funkčního období dne 3. května 2002. Ve vlastním jednání

pléna byly projeveny zejména tyto názory: ve zpravodajství ústavně

právního výboru bylo konstatováno, že schválení změny ustanovení § 42

odst. 1 v navrhované podobě by znamenalo ochromení trestních řízení, ve

kterých dochází k projednávání utajovaných skutečností. V návrzích na

řešení se výbor nepřiklonil k odložení účinnosti dané změny, neboť by

to automaticky nezajišťovalo, že by se v takto vytvořeném čase rozhodl

dostatečný počet advokátů pro absolvování bezpečnostních prověrek.

Neexistovala však ani vůle bránit zvyšování úrovně ochrany utajovaných

skutečností v oblastech poskytování právní pomoci, které nejsou spojeny

se zajištěním práva na obhajobu; proto se ústavně právní výbor rozhodl

doporučit přechodné řešení, podle něhož se na advokáty v postavení

obhájce důsledně vztáhne režim tzv. určení k seznámení se s konkrétní

utajovanou skutečností (probíranou v trestním řízení) případ od případu

a takové případy budou evidovány u NBÚ.



V rozpravě Senátu byl dále výrazně prezentován názor požadující "úplnou

eliminaci změny ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb.". Tento

názor vycházel ze zásady kategorické ochrany nejen práva na obhajobu,

ale i na všechny další druhy advokáty poskytované právní pomoci ve

smyslu svobodné volby poskytovatele právní pomoci, práva občana na tuto

pomoc a nezávislosti advokáta na státní administrativě. Argumentačně se

tento názor shodoval s obsahem odůvodnění předmětného návrhu na zrušení

citované části zákona. Senát k uvedenému názoru dále doplnil, že

začlenění advokátů (spolu s poslanci a senátory) mezi osobami, které

nemusí být prověřovány podle zákona č. 148/1998 Sb., je faktickým

výrazem zásadních principů výkonu advokacie. Na první straně stojí

nezávislost advokáta na státu tak, aby advokát mohl advokacii

vykonávat, tedy vystupovat jako právní zástupce proti státu, beze

strachu ze sankce vůči němu. Na druhé straně stojí to, že řada advokátů

se věnuje obhajobám nebo právním zastupováním klientů ve věcech, které

jsou pro stát nepohodlné. Pokud by byla v takové věci projednávána

utajovaná skutečnost, mohl by být velmi jednoduše odstraněn z

poskytování právní služby pro svou nepohodlnost advokát tím, že by mu

prověrka nebyla udělena (resp. oprávnění by mu bylo odňato). Stát by

tudíž získal možnost de facto rozhodovat o tom, kdo proti němu bude

jako zástupce vystupovat. Všechna práva, která advokáti mají, nejsou ve

skutečnosti jejich výsadou, ale výsadou jejich klientů. Klient má právo

na advokáta, který může neomezeně vykonávat právní službu a poskytovat

mu pomoc ve všech oblastech práva, obstarávat důkazy a seznamovat se s

nimi. V demokratickém právním státě je tedy vyloučeno, aby povolání

advokáta bylo státem regulováno jinak, než požadavky na vzdělání a na

mravní bezúhonnost. Uvedený názor plédující za neměnnost ustanovení §

42 odst. 1 zákona č. 148/1988 Sb. obsahoval rovněž úvahu praktického

rázu; jestliže zákonodárce omezil platnost celého zákona o ochraně

utajovaných skutečností do konce roku 2003, je zde příležitost, jak v

rozumném termínu vyřešit daný problém věcně i právně kvalifikovaně, bez

unáhlenosti a za použití komplexního přístupu.



V jednání Senátu byl konečně prezentován i názor (zpravodajství Výboru

pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost) ve prospěch schválení změny

ustanovení § 42 odst. 1 uvedeného zákona. Tento názor vycházel

prioritně ze zájmu na zvýšení úrovně ochrany utajovaných skutečností. V

jeho argumentaci bylo zvýrazněno, že 6,5 tisíce advokátů v České

republice je příliš vysoký počet "osvobozených" osob a dále skutečnost,

že řada současných advokátů byla prověřena bývalou Státní bezpečností

totalitního režimu pro státní tajemství před rokem 1989.



V Senátu převážil názor, že návrh na změnu předmětného ustanovení nebyl

dobře uvážen ve všech věcných a právních souvislostech a je zde tudíž

důvod vyjádřit se k němu pozměňovacími návrhy. Menšinovým zůstal názor

schválit poslaneckou předlohu. Senát v hlasování č. 93 schválil

výraznou většinou (ze 65 přítomných senátorů hlasovalo pro 60 senátorů,

proti nebyl žádný) usnesení č. 372 ze dne 3. května 2002, kterým

vyhověl doporučení svého ústavněprávního výboru vrátit návrh zákona

Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. S ohledem na uvedené je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadeného ustanovení a

aby rozhodl.



III.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření dle § 49 zákona č. 182/1993

Sb.



K výzvě Ústavního soudu podala vyjádření i Česká advokátní komora (dále

jen "ČAK"), a to dle ustanovení § 49 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu. Uvedla, že se plně ztotožňuje s návrhem Okresního soudu v

Přerově a dodala následující:



Za zcela zásadní otázku je třeba považovat popření možnosti svobodné

volby advokáta (vyplývající z napadeného ustanovení zákona). Svobodná

volba advokáta je jedním ze základních principů právního státu, který

má odraz v ústavním pořádku České republiky. Popření této možnosti tím,

že buď nebude existovat žádný advokát, kterého by si mohl účastník

(obviněný, poškozený) zvolit, maje k němu důvěru, nebo že bude (snad v

lepším případě) na výběr několik jednotlivých advokátů, kteří budou

moci zastupovat ve věcech týkajících se ochrany utajovaných

skutečností, je podle mínění ČAK ve flagrantním rozporu s principy

právního státu.



ČAK poukázala na to, že i když se návrh Okresního soudu v Přerově

logicky týká především řízení trestního, nelze přehlédnout ani další

právní oblasti, v nichž "také zcela markantně vystupuje deficit právní

úpravy zejména v těch oblastech, které se týkají tzv. povinného

zastoupení u obecných soudů" (dovolání, řízení o kasační stížnosti ve

správním soudnictví). V těchto případech nejen že má účastník ztíženou,

ne-li zcela nemožnou, volbu advokáta jako zástupce; ve stejné situaci

se ocitá i soud, má-li účastníku advokáta jako zástupce ustanovit.



ČAK se současně dovolala ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož

každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Poukázala na obdobné ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této

souvislosti konstatuje, že - jak je patrno z konkrétní věci Okresního

soudu v Přerově, a jak lze logicky dovodit z ostatních věcí

projednávaných v trestním, občanském soudním řízení a řízení ve

správním soudnictví - "zbytečné průtahy" či neprojednání rozhodnutí "v

přiměřené lhůtě" je nutno v těchto případech paradoxně přičíst

zákonodárci.



Na výzvu Ústavního soudu doplnila ČAK své vyjádření ještě expertízou,

vypracovanou Christianem Wisskioschenem, ředitelem mezinárodních vztahů

The Law Society v Londýně, k problematice aplikace ustanovení § 42

odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění novely č. 310/2002 Sb., na

obhájce, ve srovnání s řešením této otázky v Anglii a Walesu, a

stručným popisem řešení obdobné situace ve Francii a v Rakousku.



K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření též Národní bezpečnostní úřad

(dále jen "NBÚ"), v němž uvedl:



Je nutno souhlasit s názorem Okresního soudu v Přerově, že po novele

zákona č. 148/1998 Sb., provedené zákonem č. 310/2002 Sb., již ani u

advokátů, kteří vystupují jako obhájci v trestním řízení, nepostačuje

pouhé poučení podle § 35 odst. 4 tr. řádu. Toto ustanovení odkazuje na

poučení provedené podle zvláštního zákona, který upravuje způsob

ochrany utajovaných skutečností, tedy podle zákona č. 148/1998 Sb. Zde

je třeba zdůraznit, že zákon č. 148/1998 Sb. chápe poučení zejména jako

institut evidenčního rázu. Jeho smyslem je především poučit osoby, u

kterých dochází ke styku s utajovanými skutečnostmi a přitom nejsou

osobami určenými, o všech povinnostech, především o povinnosti

zachovávat mlčenlivost. Poučení proto nemůže nahradit splnění podmínek

pro seznamování s utajovanými skutečnostmi podle § 17 odst. 1 zákona č.

148/1998 Sb. K naplnění smyslu zákona č. 148/1998 Sb. je přitom

žádoucí, aby činnosti, při kterých je nezbytné se seznamovat s

utajovanými skutečnostmi, prováděly osoby, jež splňují podmínky podle §

17 odst. 1 citovaného zákona, tedy především byly držiteli platného

osvědčení a na základě něho byly určeny ke styku s utajovanými

skutečnostmi. I při výkonu advokacie totiž musí být respektován zájem

státu na ochraně utajovaných skutečností. Při střetu principu ochrany

lidských práv a svobod s principem ochrany zájmů státu a mezinárodních

zájmů v bezpečnostní oblasti má stát zejména zákonem dané právo a

zároveň především mezinárodními smlouvami stanovenou povinnost

poskytnout určitým informacím, tedy utajovaným skutečnostem, zvláštní

ochranu, tedy je povinen s nimi nakládat zvláštním způsobem a je

povinen zabránit jejich zveřejnění či jinému vyzrazení. Tato ochrana se

realizuje řadou způsobů, především však tzv. personální bezpečností,

tedy tím, že stát sám volí osoby, které jsou oprávněny se s takovou

utajovanou skutečností seznámit.



Dále NBÚ uvedl, že je v souladu s principem svobodné volby povolání,

aby každý jedinec sám rozhodl, zda je ochoten usilovat o vstup mezi

vhodné kandidáty a zda je ochoten umožnit státu, aby o jeho vhodnosti

či naopak nevhodnosti ve vztahu k přístupu k utajovaným skutečnostem

rozhodl. Je tedy rovněž svobodnou volbou každého advokáta, zda

přistoupí na určité profesní "zvýšení" své kvalifikace a bude tedy

schopen přijmout i takové zastoupení, v němž bude mít přístup k

utajovaným skutečnostem projednávaným v dané věci. Osoby, které

požadují od státu, aby mohly být seznámeny s utajovanými skutečnostmi -

neboť se dobrovolně rozhodly vykonávat takové povolání nebo zastávat

takovou funkci, s níž stát možnost přístupu k utajovaným skutečnostem

spojuje - se nutně musí podrobit těm omezením, která stát pro přístup k

utajovaným skutečnostem stanoví; je to totiž nejen právem státu, ale

především jeho povinností vyplývající z mezinárodních smluv.



Pokud by měli mít advokáti, kteří vystupují jako obhájci v trestním

řízení, specifické postavení v přístupu k utajovaným skutečnostem,

představovalo by to dle názoru NBÚ rovněž určitou disproporci vzhledem

k požadavkům kladeným na orgány činné v trestním řízení, a to včetně

státních zástupců, u kterých je splnění podmínek pro seznamování s

utajovanými skutečnostmi podle zákona č. 148/1998 Sb. vyžadováno. Ve

věci advokátů poskytujících právní pomoc v řízení občanskoprávním a

správním je nutno též poukázat na základní zásadu ochrany utajovaných

skutečností, totiž, že přístup osob, které nejsou držiteli platného

osvědčení, může být pouze výjimečný a důvodný. Advokáti obecně však

tuto podmínku "výjimečnosti a důvodnosti" nesplňují.



K námitce, že stávající znění zákona č. 148/1998 Sb. znemožňuje

pokračování v trestním řízení, NBÚ uvedl, že pokud ani jeden z

advokátů, kteří jsou v pozici obhájců obžalovaného (H.), nesplňuje

podmínky, za nichž může být seznámen s utajovanou skutečností, měl by

Okresní soud v Přerově z moci úřední stanovit ad hoc pro provedení těch

úkonů, v nichž bude projednávána utajovaná skutečnost, takového

advokáta, který potřebnou kvalifikaci splňuje. Vystupovat v postavení

obhájců ovšem oba zvolení advokáti i nadále mohou, pouze nebudou

účastni té části řízení, v níž bude nutné projednávat utajovanou

skutečnost. Tímto způsobem nemůže dojít k porušení práv obžalovaného

ani k rozporu s ústavním pořádkem České republiky.



NBÚ dodal, že sama skutečnost, že Česká advokátní komora nevede

zvláštní seznam advokátů, kteří jsou zároveň držiteli platného

osvědčení, nevylučuje, že takové osoby existují. a mohou být tedy

příslušným způsobem k zastupování ustanoveny. Okresní soud v Přerově

měl prý především učinit dotaz u NBÚ, zda je možné ustanovení obhájce

provést a nikoli pouze vyslovit domněnku, že "zřejmě nikdo z advokátů

dosud bezpečnostní prověrkou neprošel".



Vedle toho se lze domnívat, podle mínění NBÚ, že, i kdyby Ústavní soud

vyhověl návrhu Okresního soudu v Přerově a zrušil ustanovení § 42 odst.

1 zákona č. 148/1998 Sb., nebylo by tím dosaženo zřejmě zamýšleného

cíle - totiž dosáhnout legislativního stavu před novelou učiněnou

zákonem č. 310/2002 Sb. Případné zrušení tohoto ustanovení nebude mít

totiž žádný vliv na postavení advokátů obecně a tedy ani advokátů,

kteří vystupují jako obhájci v trestním řízení.



NBÚ si je vědom, že současná právní úprava seznamování s utajovanými

skutečnostmi v jednotlivých typech soudního i správního řízení je z

hlediska ochrany utajovaných skutečností nedostatečná a že nerespektuje

dostatečně specifika této oblasti. Budoucí právní úprava by proto měla

zakotvit, že v řízeních, ve kterých budou projednávány utajované

skutečnosti, bude nutno, aby všechny osoby, které se v takových

řízeních budou s utajovanými skutečnostmi jakkoliv seznamovat, s

výjimkou účastníka řízení, byly držiteli osvědčení pro příslušný stupeň

utajení. Procesní úprava by měla v těchto případech rovněž stanovit

přísnější pravidla než v řízeních, kde se utajované skutečnosti

neprojednávají. Není žádoucí, aby v zájmu ochrany základních lidských

práv a svobod právní úprava umožňovala - jen na základě poučení -

prakticky neomezený přístup k utajovaným skutečnostem, které se budou v

řízení projednávat, např. k výsledkům šetření zpravodajských služeb.



Závěrem NBÚ konstatoval, že ani návrh nové právní úpravy ochrany

utajovaných skutečností nepočítá s tím, že by advokáti měli být

zahrnuti mezi osoby, u nichž se splnění zákonem stanovených podmínek

pro seznamování s utajovanými skutečnostmi nevyžaduje. Navrhuje se

naopak okruh osob, které budou mít přístup k utajovaným skutečnostem

bez dalšího, pouze s ohledem na zastávanou funkci, zúžit, což je rovněž

plně v souladu s požadavky NATO. V této souvislosti NBÚ odkázal i na

nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 322/2001 Sb., podle něhož

oblast ochrany utajovaných skutečností je natolik specifická, že je

legitimní určité omezení standardních procesních práv osob, u nichž

stát zkoumá, zda splňují podmínky pro seznamování s utajovanými

skutečnostmi.



K výzvě Ústavního soudu doplnil Národní bezpečnostní úřad své

vyjádření, v němž označil a předložil předpisy, které v rámci

Evropských společenství upravují problematiku ochrany utajovaných

skutečností. Jsou to:



- rozhodnutí Rady EU č. 2001/264/ES ze dne 19. března 2001, kterým se

přijímají Bezpečnostní směrnice Rady. Podle uvedeného předpisu

podmínkou pro přístup k informacím se stupněm utajení EU DŮVĚRNÉ je

prověření osoby vyžadující přístup k informacím. Obecná pravidla nejsou

oslabena žádnými výjimkami pro osoby, kterým by byl přístup k

utajovaným informacím povolen pouze s ohledem na zastávanou funkci. V

části I čl. 9 Bezpečnostní směrnice je stanoveno, že "všechny osoby,

které vyžadují přístup k informacím se stupněm utajení EU DŮVĚRNÉ nebo

vyšším, musí být před povolením přístupu odpovídajícím způsobem

prověřeny". Dále pak v části II, sekce V., bod 1 je stanoveno, že

"přístup k utajovaným skutečnostem EU lze povolit pouze osobám, které

se s nimi musejí seznamovat při plnění svých úkolů. Přístup k

informacím se stupněm utajení EU PŘÍSNĚ TAJNÉ, EU TAJNÉ a EU DŮVĚRNÉ

lze povolit pouze osobám, které mají odpovídající bezpečnostní

osvědčení";



- rozhodnutí Komise EU č. 2001/844/ES ze dne 29. listopadu 2001, kterým

se přijímají Bezpečnostní předpisy Komise. Rovněž podle tohoto předpisu

osoby, které vyžadují přístup k informacím se stupněm utajení EU

DŮVĚRNÉ a vyšším, musejí být před povolením přístupu odpovídajícím

způsobem prověřeny. Ani zde nejsou pravidla přístupu k těmto informací

oslabena žádnými výjimkami. V části II, čl. 19 bod 1 je stanoveno, že

"přístup k utajovaným skutečnostem EU lze povolit pouze osobám, které

se s nimi musí seznamovat při plnění svých úkolů nebo v souvislosti se

svým pracovním zařazením. Přístup k informacím na úrovni EU PŘÍSNĚ

TAJNÉ, EU TAJNÉ a EU DŮVĚRNÉ lze povolit pouze osobám s příslušným

bezpečnostním osvědčením".



NBÚ dále dodal, že povinnost dodržet mezinárodní závazky vyplývá i z

členství ČR v Organizaci Severoatlantické smlouvy. Standardy ochrany

utajovaných skutečností jsou obsaženy v předloženém dokumentu C-M

(2002) 49 - Bezpečnost v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy.

Podle pravidel stanovených v tomto dokumentu musejí všechny osoby,

které vyžadují přístup k informacím na úrovni "Důvěrné" nebo vyšší,

nebo osoby, u nichž může být z titulu jejich pracovních povinností nebo

funkcí vytvořen prostor pro přístup k těmto informacím, být předem

náležitě prověřeny a poučeny.



IV.



Dikce napadeného zákonného ustanovení



Ústavní soud konstatuje, že znění ustanovení § 42 odst. 1 zákona č.

148/1998 Sb., které bylo platné a účinné do 11. července 2002, bylo

následující:



"§ 42



(1) U poslanců a senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů podle

zvláštních zákonů^12) a u advokátů se bezpečnostní prověrka neprovádí."



12) § 18 zákona č. 154/1994 Sb.



Předmětné ustanovení bylo dotčeno zákonem č. 310/2002 Sb., kterým se

mění zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 101/2000 Sb.,

o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využití jaderné

energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 38/1994 Sb., o

zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č.

455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě

majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 310/2002 Sb."). Zák. č.

310/2002 Sb. s účinností od 12. července 2002 zakotvil v části první,

čl. I, bod 4 nové znění § 42 odst. 1 takto:



"4. § 42 odst. 1 včetně poznámky pod čarou č. 12) zní:



"(1) U poslanců a senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů podle

zvláštních zákonů^12) se bezpečnostní prověrka neprovádí.



12) § 18 zákona č. 154/1994 Sb.



§ 23a zákona č. 67/1992 Sb."



V důsledku uvedené novelizace zákona č. 310/2002 Sb. je tedy text

návrhem napadeného ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., v

platném znění, tento:



"§ 42



(1) U poslanců a senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů podle

zvláštních zákonů^12) se bezpečnostní prověrka neprovádí.



12) § 18 zákona č. 154/1994 Sb.



§ 23a zákona č. 67/1992 Sb."



Podle čl. IX zákona č. 310/2002 Sb. zákon č. 148/1998 Sb., o

utajovaných skutečnostech a o změně některých zákonů, pozbývá platnosti

dne 31. prosince 2003.



V zákoně č. 436/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb., o

vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, je v čl. VI uvedeno: "V § 89 zákona

č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečnostech a o změně

některých zákonů, se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje

se odstavec 2, který zní:



(2) Tento zákon pozbývá platnosti dnem 30. června 2004."



Novelou zákona o utajovaných skutečnostech, provedenou čl. VI zákona č.

426/2003 Sb. byla tudíž jeho platnost prodloužena do 30. června 2004.



V.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je navrhovatel - obecný

soud - oprávněn návrh na zrušení napadeného ustanovení podat. Dospěl k

názoru kladnému. Je totiž zřejmé, jak navrhovatel správně uvedl, že

obecný soud musí napadené ustanovení aplikovat na svůj postup v daném

trestním řízení, a že současná právní úprava přímo zasahuje do práv

obžalovaných osob na obhajobu. Uvedený návrh, byť se v podstatě dotýká

práva procesního, souvisí s rozhodovací činností obecného soudu, který

je tedy oprávněným navrhovatelem (ust. § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů).



VI.



Ústavní konformita legislativního procesu



Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu dále posoudil, zda bylo napadené ustanovení zákona č. 148/1998

Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., přijato a vydáno v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Dospěl k závěru

kladnému.



Ústavní soud zjistil z příslušných těsnopiseckých zpráv Poslanecké

sněmovny a Senátu, že návrh zákona, kterým se mění zákon č. 148/1998

Sb., byl přijat na 47. schůzi Poslanecké sněmovny dne 27. března 2002

ve 3. funkčním období, a to usnesením č. 2201. Při hlasování o návrhu

bylo přítomno 170 poslanců, pro přijetí návrhu hlasovalo 152 poslanců,

proti přijetí návrhu 18 poslanců, nikdo se nezdržel hlasování. Návrh

byl řádně přijat.



Návrh byl dále projednáván v Senátu, a to na jeho 17. schůzi ve 3.

funkčním období dne 3. května 2002. Usnesením č. 372 Senát po věcném

projednání rozhodl vrátit návrh Poslanecké sněmovně ve znění přijatých

pozměňovacích návrhů. Pro přijetí tohoto návrhu hlasovalo 60 senátorů,

proti nikdo. Návrh vrátit návrh zákona zpět Poslanecké sněmovně s

pozměňovacími návrhy byl řádně přijat.



Poslanecká sněmovna znovu projednávala návrh zákona, kterým se mění

zákon č. 148/1998 Sb., na své 51. schůzi dne 13. června 2002 ve 3.

funkčním období. Při hlasování o přijetí návrhu zákona s pozměňovacími

návrhy Senátu bylo přítomno 182 poslanců, pro přijetí se vyslovilo 76

poslanců, proti přijetí hlasovalo 98 poslanců. Návrh zákona ve znění

pozměňovacích návrhů Senátu nebyl přijat a Poslanecká sněmovna tak

potvrdila tento návrh v původním znění přijatém na 47. schůzi dne 27.

března 2002 (usnesení č. 2319).



Návrh zákona byl podepsán prezidentem České republiky dne 28. června

2002, předsedovi vlády byl doručen k podpisu dne 2. července 2002.

Zákon byl vyhlášen dne 12. července 2002 ve Sbírce zákonů, a to v

částce 114 pod číslem 310/2002.



Výše citovaný zákon č. 436/2003 Sb. byl projednán v Poslanecké sněmovně

dne 4. listopadu 2003 a schválen usnesením č. 750. Přítomno bylo 168

poslanců; pro hlasovalo 149 poslanců, proti 5 poslanců. Zákon byl

projednán v Senátu dne 3. prosince 2003 za přítomnosti 58 senátorů; pro

hlasovalo 49 senátorů, proti jeden senátor. Prezident republiky zákon

podepsal dne 9. prosince 2003. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne

16. prosince 2003.



VII.



Vymezení předmětu řízení dle petitu návrhu



Dikce napadeného ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o

utajovaných skutečnostech, ve znění pozdějších předpisů, jak bylo již

uvedeno, je následující: "U poslanců a senátorů s výjimkou členů

kontrolních orgánů podle zvláštních zákonů se bezpečnostní prověrka

neprovádí". Uvedené znění předmětného zákonného ustanovení bylo do

zákona o utajovaných skutečnostech vtěleno jeho novelou, provedenou

zákona č. 310/2002 Sb., s účinností od 12. července 2002, kdy předchozí

znění uvedeného ustanovení, zakotvené novelou zákona o utajovaných

skutečnostech, provedenou čl. IX zákona č. 30/2000 Sb., bylo

následující: "U poslanců a senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů

podle zvláštních zákonů a u advokátů se bezpečnostní prověrka

neprovádí". Původní dikce § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. pak byla

Parlamentem České republiky přijata v tomto znění: "U poslanců a

senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů podle zvláštních zákonů a

u obhájců se bezpečnostní prověrka neprovádí."



Ústavním soudem posuzovaná dikce zákona o utajovaných skutečnostech

byla přijata ve znění pozměňovacího návrhu poslance Jana Klase k návrhu

poslanců Františka Ondruše, Petra Nečase a Ivana Langera na vydání

zákona, kterým se mění zákon č. 148/1998 Sb., o utajovaných

skutečnostech a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 164/1999

Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000

Sb., zákona č. 363/2000 Sb. a zákona č. 60/2001 Sb. Uvedený pozměňovací

návrh byl přednesen ve druhém čtení na 47. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky dne 22. března 2003, přičemž jeho účel nebyl

předkladatelem explicitně objasněn. Šlo přitom o doplnění pozměňovacího

návrhu garančního Výboru pro obranu a bezpečnost ze dne 15. března

2002, přijatého usnesením č. 206, jenž předložil sněmovně následující

dikci ustanovení § 42 odst. 1 zákona: "U poslanců a senátorů se

bezpečnostní prověrka neprovádí". V následné rozpravě se žádný z

poslanců k předmětné problematice nevyjádřil, stejně jak tomu bylo ve

třetím čtení, konaném v pokračování 47. schůze Poslanecké sněmovny dne

27. března 2002.



Senát usnesením č. 372 ze dne 3. května 2002 po věcném projednání

vrátil předmětný návrh Poslanecké sněmovně ve znění pozměňovacích

návrhů, mezi něž zařadil i novou dikci ustanovení § 38 odst. 7 zákona o

utajovaných skutečnostech: "Způsob určení osoby v rozsahu potřeby k

seznámení se s utajovanou skutečností v občanském soudním řízení,

trestním řízení a ve správním soudnictví stanoví zvláštní předpisy." V

poznámce č. 11a) k danému ustanovení přitom Senát tyto předpisy i

označil: "11a) § 40a občanského soudního řádu, ve znění zákona č.

30/2000 Sb. § 35 odst. 4, § 50 odst. 3, §198a a § 201 odst. 3 trestního

řádu, ve znění zákona č. /2002 Sb." Jak plyne z rozpravy ze 17. schůze

Senátu dne 3. května 2002, Senát považoval podmínění přístupu advokáta,

vykonávajícího obhajobu v trestním řízení, bezpečnostní prověrkou za

omezení práva obviněného na obhajobu ve smyslu jeho práva na svobodnou

volbu advokáta.



Poslanecká sněmovna na své 51. schůzi dne 13. června 2002 usnesením č.

2319 návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů Senátu nepřijala a

setrvala na jeho schválení ve znění přijatém na 47. schůzi dne 27.

března 2002.



VIII.



Ratio decidendi



VIII/a



Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva



Argumentace, obsažená v návrhu Okresního soudu v Přerově na zrušení

ustanovení § 42 odst. 1 zákona o utajovaných skutečnostech, implicite

obsahuje poměřování veřejného zájmu na zajištění ochrany informací

(utajovaných skutečností) na straně jedné a z veřejného zájmu na

zajištění práva na obhajobu v trestním řízení, jehož součástí je právo

obviněného na svobodnou volbu advokáta na straně druhé. Vychází z

priority ochrany práva na obhajobu a ze zdůraznění principu

nezávislosti advokáta na státu, čemuž odporuje státní aprobace

způsobilosti přístupu k utajovaným skutečnostem a dále neakceptovatelná

nerovnost, tj. neakceptovatelnost kategorizace advokátů na skupinu

oprávněnou se seznamovat s utajovanými skutečnostmi a na skupinu, která

toto právo nemá. Pro uvedené se v napadeném zákonném ustanovení

spatřuje mezera, v jejímž vyplnění demokratickým zákonodárcem (tj. do

podoby znění zákona před novelou, provedenou zákonem č. 310/2002 Sb.)

je spatřováno naplnění uvedených ústavních principů.



Posouzení uvedené argumentace ze strany Ústavního soudu předpokládá

rekonstrukci účelů a dikce těch ustanovení jednoduchého práva, jež na

problematiku přístupu advokátů k utajovaným skutečnostem v postavení

obhájců v trestním řízení dopadají.



Dle ustanovení § 1 zákona o utajovaných skutečnostech předmětem jeho

úpravy je vymezení skutečností, které je nutno v zájmu České republiky

utajovat, způsob jejich ochrany, působnost a pravomoc orgánů státu při

výkonu státní správy v oblasti ochrany utajovaných skutečností,

povinnosti orgánů státu, práva a povinnosti fyzických a právnických

osob, odpovědnost za porušení povinností stanovených tímto zákonem a

zakotvení postavení Národního bezpečnostního úřadu. Jinými slovy

předmětem úpravy předmětného zákona je normativní vymezení pojmu

utajovaných skutečností, procesní úprava postupu stanovování stupně

utajení, podmínky seznamování se s utajovanými skutečnostmi, ochrana

utajovaných skutečností, jakož pravomoc státních orgánů při výkonu

státní správy v dané oblasti.



Dle ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu účelem trestního řízení je upravit

postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly

náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě

potrestáni. Mezi zásady trestního řízení pak patří i zásada práva

obviněného na obhajobu, včetně práva zvolit si obhájce (§ 2 odst. 13

tr. řádu). Trestní řád přitom v řadě svých ustanovení reaguje na možnou

kolizi veřejného zájmu na ochraně utajovaných skutečností s ústavním

pořádkem i zákonem garantovaným právem obviněného na obhajobu, včetně

práva vyjadřovat se ke všem v trestním řízení prováděným důkazům a

práva svobodně si zvolit obhájce. Mezi tato ustanovení patří § 35 odst.

4, § 50 odst. 3 a § 198a tr. řádu, upravující poučovací a oznamovací

povinnost orgánů činných v trestním řízení, vztahující se k otázkám

ochrany utajovaných skutečností, jakož i speciální podmínky přístupu k

utajovaným skutečnostem ze strany zmocněnce zúčastněné osoby a

poškozeného, dále § 200 tr. řádu o vyloučení veřejnosti z hlavního

líčení, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované

skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, § 8 a § 99 tr. řádu o výslechu

svědků o okolnostech, týkajících se utajovaných skutečností. S

označenými ustanoveními trestního řádu pro zajištění ochrany

utajovaných skutečností v trestním řízení jsou dále spjata ustanovení §

5 a § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších

předpisů, a § 6 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících,

upravujících povinnost mlčenlivosti advokátů, znalců a tlumočníků, §

105, § 106 a zejména § 107 tr. zák., zakotvující trestněprávní úpravu

ochrany utajovaných skutečností, a konečně ustanovení § 21, § 24, § 39,

§ 44, § 51, § 86, § 132, § 139, § 162, § 166, § 183, § 188, § 192

instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1/2002 ze dne 3.12.2001, č. j.

505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní,

krajské a vrchní soudy, jež zakotvují opatření k zajištění ochrany

utajovaných skutečností ve vedení soudní agendy.



Toliko nepřímo, a to pro účely výkladu systematického, dopadá na

posuzovanou problematiku i ustanovení § 38 odst. 7 zákona o utajovaných

skutečnostech. Dle něj způsob určení osoby v rozsahu potřeby k

seznámení s utajovanou skutečností v občanském soudním řízení a v

soudním řízení správním stanoví zvláštní předpis. Tímto předpisem je v

občanském soudním řízení ustanovení § 40a odst. 1 o. s. ř., dle něhož v

řízení, ve kterém jsou projednávány utajované skutečnosti chráněné

zvláštním zákonem, je předseda senátu povinen přísedící, účastníky,

osoby oprávněné za ně jednat (§ 21 až 21b o. s. ř.), zástupce

účastníků, tedy i advokáty, tlumočníky, osoby uvedené v § 116 odst. 3 a

další osoby, které se podle zákona musí účastnit řízení, předem poučit

podle tohoto zvláštního zákona o trestních následcích porušení tajnosti

utajovaných skutečností, přičemž provedené poučení se uvede v

protokole; podpisem protokolu se poučené osoby stávají osobami určenými

v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou skutečností. V soudním

řízení správním je tímto předpisem ustanovení § 45 soudního řádu

správního, jež upravuje oprávnění účastníka řízení a jeho zástupce

nahlížet do částí spisu, jež obsahují utajované skutečnosti a jimiž byl

nebo bude prováděn důkaz soudem. Dále je tímto ustanovením § 64

soudního řádu správního, jež i ve správním soudnictví zakládá přiměřené

použití § 40a odst. 1 o. s. ř.



V rovině jednoduchého práva pak nutno zodpovědět otázku, zda na

problematiku přístupu obhájce k utajovaným skutečnostem v trestním

řízení dopadá zákon o utajovaných skutečnostech anebo trestní řád, tj.

který z těchto zákonů je ve vzájemném srovnání lex generalis a který

lex specialis.



Naznačený komplex norem jednoduchého práva umožňuje dvojí interpretaci:



Dle první na problematiku přístupu advokátů v roli obhájců k utajovaným

skutečnostem v trestním řízení dopadá ustanovení § 38 odst. 7 a § 42

odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle

kterého jelikož daný zákon nezakotvil pro trestní řízení obdobný odkaz

jak tak učinil pro občanské soudní řízení a soudní řízení správní a

dále a contrario, jelikož advokáti nejsou zahrnuti do výčtu osob

nepodléhajících bezpečnostní prověrce, je podmínkou přístupu advokátů k

utajovaným skutečnostem v roli obhájců v trestním řízení absolvování

bezpečnostní prověrky. Tato interpretace plyne z výkladu jazykového,

tj. z doslovné dikce daných ustanovení.



Plyne-li rovněž z předpokládaného subjektivního teleologického výkladu,

tj. z rekonstrukce původní intence zákonodárce, nelze tvrdit s

jistotou.



Původní intenci Poslanecké sněmovny nelze bez dalšího dovodit ani z

odmítnutí explicitní argumentace Senátu, brojící proti podmínění

přístupu advokátů k utajovaným skutečnostem v trestním řízení

absolvováním bezpečnostní prověrky a navrhující v tomto směru doplnění

odkazující normy, obsažené v § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, kdy o přijetí zákona ve znění změn

navrhovaných Senátem Poslanecká sněmovna hlasuje jako o celku (čl. 47

odst. 2, 3 Ústavy).



Konečně tuto původní intenci nelze dovodit ani postupem a contrario z

vypuštění kategorie osob - advokátů - z dikce ustanovení § 42 odst. 1

zákona č. 148/1998 Sb., provedeného zák. č. 310/2002 Sb. Je tomu tak

proto, že nahrazení pojmu "obhájců" pojmem "advokátů" v ustanovení § 42

odst. 1 zákona o utajovaných skutečnostech, jež zákonodárce provedl čl.

IX zákona č. 30/2000 Sb., bylo spjato se současným zakotvením nového

ustanovení § 40a o. s. ř. (čl. I bod 53. zákona č. 30/2000 Sb.),

upravujícího seznamování se účastníků občanského soudního řízení a

jejich zástupců, jakož i dalších osob, s utajovanými skutečnostmi, a

tím i zakotvením speciální úpravy seznamování se s utajovanými

skutečnostmi advokátů nejen v roli obhájců v trestním řízení, nýbrž i

zástupců v občanském soudním řízení. Plynula-li před novelou zákona o

utajovaných skutečnostech, provedené zák. č. 30/2000 Sb., výjimka z

povinnosti podrobit se bezpečnostní prověrce pro obhájce jak ze zákona

o utajovaných skutečnostech, tak i z trestního řádu, nelze než tuto

skutečnost hodnotit jako superfluum a vycházet přitom z interpretační

maximy superfluum noc nocet (viz obdobně nález sp.zn. Pl. ÚS 6/02).



Bylo-li hypoteticky původní intencí Poslanecké sněmovny novelou zákona

o utajovaných skutečnostech, provedenou zák. č. 310/2002 Sb., zavedení

bezpečnostních prověrek obhájců v trestním řízení, z pohledu druhé z

možných interpretací komplexu relevantního jednoduchého práva úmysl

zákonodárce nebyl vyjádřen adekvátně, tj. došlo k rozporu mezi intencí

zákonodárce a dikcí předmětného zákonného ustanovení.



Dle interpretace druhé ochrana utajovaných skutečností v trestním

řízení z celého okruhu problematiky ochrany utajovaných skutečností

představuje oblast speciální a tudíž její režim je upraven trestním

řádem a nikoli zákonem o utajovaných skutečnostech, ergo trestní řád je

v daném kontextu lex specialis a jeho úprava má před zákonem o

utajovaných skutečnostech, jako zákonem obecným - legi generali -

přednost. Daný závěr je dán nejen srovnáním předmětu úpravy obou

zákonů, nýbrž i argumenty dalšími:



Vztažení zákona o utajovaných skutečnost na předmětnou problematiku

argumentem reductionis ad absurdum pak vede ke stěží udržitelným

důsledkům.



Postavení obhájce v trestním řízení, tj. zejména jeho procesní

oprávnění, se odvíjí od postavení (práv) obviněného. Eventuelním

zakotvením výjimky advokátům zůstává otevřena základní otázka, a to

přístup obviněného k utajovaným skutečnostem, jež jsou obsahem

důkazních prostředků v trestním řízení. Omezení takového přístupu z

pohledu čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3

písm. c) Úmluvy je stěží představitelné. Obdobně je stěží

představitelné "prověřování" obviněného Národním bezpečnostním úřadem k

povolení jeho přístupu k utajovaným skutečnostem (hyperbolickým

příkladem dovádějícím tyto důsledky ad absurdum by byla představa

bezpečnostních prověrek obviněného u trestných činů dle § 105 a § 106

tr. zák.). Tato interpretace by pak vedla i k dalšímu absurdnímu

důsledku: Vedla by totiž k možné situaci, kdy u advokáta v trestním

řízení by bylo nutno pro seznámení se s důkazním prostředkem

obsahujícím utajovanou skutečnost vyžadovat absolvování bezpečnostní

prověrky, v občanském soudním řízení, případně v soudním řízení

správním u stejného advokáta v postavení zástupce účastníka řízení by

ale absolvování této prověrky pro seznámení se s identickým důkazním

prostředkem obsahujícím identickou utajovanou skutečnost vyžadováno

nebylo.



Na tomto místě nutno odkázat na skutečnost, že Ústavní soud v řadě

svých rozhodnutí (II. ÚS 315/2001, II. ÚS 326/98, Pl. ÚS 2/99, II. ÚS

221/98) postupoval výkladem per reductione ad absurdum, což představuje

formu výkladu teleologického (teleologické redukce): v případě

plurality interpretačních alternativ je dle něj vyloučena ta, jež vede

z pohledu smyslu a účelu normy k nepřijatelným důsledkům.



Argumentem dalším je pak závěr plynoucí z objektivního teleologického

výkladu, tj. z principiální odlišnosti rolí, jež dle zákona o advokacii

a dle procesních řádů plní advokát: může-li jejím obsahem na straně

jedné být oprávnění advokáta spravovat cizí majetek, včetně výkonu

funkce správce konkurzní podstaty, na straně druhé jím může být právní

zastupování účastníků, a to zpravidla v občanském soudním řízení,

řízení trestním anebo v soudním řízení správním. V této souvislosti

nutno odkázat na novelu zákona, kterým se mění zák. č. 85/1996 Sb., o

advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 6/2002 Sb., o

soudech a soudcích (jenž byl přijat dne 9. května 2002 a publikován pod

č. 228/2002 Sb.). Ustanovení § 56 tímto zákonem novelizovaného zákona o

advokacii zakotvilo totiž oprávnění advokáta spravovat cizí majetek,

včetně výkonu funkce správce konkursní podstaty, když ohledně

skutečností, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem funkce správce

konkurzní podstaty stanovilo pro něj výjimku z povinnosti mlčenlivosti

dle § 21 zákona o advokacii, při zachování povinnosti mlčenlivosti

správce konkurzní podstaty dle ustanovení zvláštních právních předpisů.

Oprávnění spravovat cizí majetek, včetně oprávnění výkonu funkce

správce konkurzní podstaty, je přitom ve vazbě na povahu spravovaného

majetku spjato i s eventuální nutností seznamovat se s utajovanými

skutečnostmi.



Vycházeje z takto naznačeného teleologického odlišení, lze dospět k

závěru, dle kterého, právě s ohledem na ustanovení § 56 zákona o

advokacii ve znění zák. č. 228/2002 Sb., advokát dle § 42 odst. 1 zák.

č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro seznamování s

utajovanými skutečnostmi podléhá bezpečnostní prověrce, nestanoví-li

zvláštní zákon jinak. Tímto zákonem dle odkazující normy obsažené v §

38 odst. 7 zákona o utajovaných skutečnostech je občanský soudní řád a

soudní řád správní. Nadto zvláštní, od zákona o utajovaných

skutečnostech lišící se, podmínky seznamování se s utajovanými

skutečnostmi advokáta, jenž vykonává roli obhájce v trestním řízení,

jsou zakotveny i v trestním řádu (zejména § 35 odst. 4 a § 198a tr.

řádu): "Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se

domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od

obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris

1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als

Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65). Samotná odkazující

norma přitom přednost speciality k obecnosti nezakládá, plní toliko

funkci informační (v této souvislosti je namístě rovněž upozornit na

skutečnost, že navzdory zákonodárcem zvolené formulace nejde v případě

§ 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o

delegaci, nýbrž jde o odkaz - delegace je totiž pojmově spjata s

hierarchií právní síly normy zmocňovací a normy delegované). Z absence

normy odkazující v ustanovení § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, na zvláštní předpis upravující trestní

řízení tudíž a contrario přednost obecné úpravy v zákoně o utajovaných

skutečnostech před zvláštní úpravou přístupu advokáta v roli obhájce v

trestním řízení k utajovaným skutečnostem, obsaženou v trestním řádě,

dovodit nelze.



Závěr plynoucí z objektivně teleologického výkladu, jakož i výkladu per

reductionem ad absurdum je podpořen i argumentem, jenž vychází z maximy

vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu (jinými slovy

vychází z axiomy racionálního zákonodárce - při aplikaci aktuálního

teleologického výkladu z teoretické koncepce "racionálního zákonodárce"

vychází např. Ústavní soud Polské republiky - viz A. Kozak, Rodzaje

wykladni prawa w uchwalach Trybunalu Konstytucyjnego. In: Z zagadnieň

wykladni prawa. Red. S. Kažmierczyk, Wroclaw 1997, s. 57-60).

Upravil-li by zákonodárce v zákonu o utajovaných skutečnostech

povinnost advokátů při seznamování se s utajovanými skutečnostmi v roli

obhájců v trestním řízení podrobit se bezpečnostní prověrce, musel by

pak konsekventně důsledky této úpravy promítnout ve zvláštní skutkové

podstatě zakládající důvod vyloučení zvoleného obhájce dle § 37a tr.

řádu a zproštění ustanoveného obhájce obhajování dle § 40a tr. řádu.

Neučinil-li tak, nelze než dedukovat nenaplnění předpokládané premisy.



I na úrovni metodologie výkladu jednoduchého práva, a to vycházeje

zejména z argumentu reductionis ad absurdum a maximy vnitřní

bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu, lze dospět k závěru o

opodstatněnosti druhé z naznačených výkladových alternativ § 38 odst. 7

a § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Uvedený závěr se opírá i o stanovisko doktrinární, dle něhož se za

rozhodující hledisko, tertium comparationis, v případech konfliktu mezi

výklady, koncipovanými rozličnými metodami, považuje teleologická

redukce (čili výklad per reductione ad absurdum): "Argumentum

reductione ad absurdum se používá buď samostatně, nebo tehdy, dovádí-li

výklad podle několika jiných argumentů k rozporným (neslučitelným)

závěrům." (V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995, s. 173. Argumentum ad

absurdum, neboli teleologickou redukci, nazývá pak Neil MacCormick

"zlatým pravidlem" výkladu: N. MacCormick, Argumentation and

Interpretation in Law. Ratio Juris, No. 1, 1993, s. 26).



Již z takto vyložené rekonstrukce relevantního platného jednoduchého

práva plyne závěr, dle něhož seznamování advokáta s utajovanými

skutečnostmi v roli obhájce v trestním řízení je upraveno trestním

řádem a nikoli zákonem o utajovaných skutečnostech, a tudíž podle

stávající platné právní úpravy český právní řád pro daný účel, tj. pro

seznamování obhájce v trestním řízení s utajovanými skutečnostmi,

nevyžaduje bezpečnostní prověrku Národním bezpečnostním úřadem.



VIII/b



Posouzení ústavněprávní



Ústavněprávní posouzení kolize interpretačních alternativ relevantního

jednoduchého práva je založeno jednak na aplikaci principu

proporcionality a jednak principu priority ústavně konformního výkladu

před derogací.



Vycházeje ze skutečnosti, že postavení obhájce v trestním řízení je

odvozeno od postavení obviněného, jádrem rozhodované věci v rovině

ústavněprávní je kolize veřejného statku (k pojmu veřejného statku viz

nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96), jímž je bezpečnost státu jako prvek jeho

svrchovanosti (čl. 1 Ústavy), jejíž komponentem je i zajištění ochrany

utajovaných skutečností, se základním právem obviněného na obhajobu dle

čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, jeho základním

právem vyjadřovat se ke všem v řízení prováděným důkazům dle čl. 38

odst. 2 Listiny, jakož i jeho základním právem plynoucím z principu

rovnosti "zbraní" dle čl. 37 odst. 3 Listiny.



Obdobně jak je tomu u všech demokratických ústavních soudů, i Ústavní

soud České republiky pro řešení kolize základních práv, případně

ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, a to v řízení o kontrole

norem i v řízení o ústavních stížnostech, aplikuje princip

proporcionality (poprvé jej komplexně vyložil v případě posuzování

ústavnosti institutu utajení osobních údajů svědků v trestním procesu -

Pl. ÚS 4/94).



Princip proporcionality je založen metodologicky na třech krocích:



Prvním je hodnocení jednoduchého práva hlediskem vhodnosti, jehož

obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu

možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný normativní prostředek

způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o

projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního

státu.



Druhým krokem uplatnění principu proporcionality je posouzení

jednoduchého práva hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality

možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich

subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty - základního

práva nebo veřejného statku. Lze-li zákonodárcem sledovaného účelu

dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně

konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře

nejmenší.



Sleduje-li posuzované jednoduché právo na straně jedné ochranu určité z

ústavně chráněných hodnot, na straně druhé však jinou omezuje, třetí

hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje

metodologii zvažování těchto v kolizi stojících ústavních hodnot.



Pro vyvození závěru v případě kolize základních práv, případně

veřejného dobra, jako principů, na rozdíl od případu konfliktu norem

jednoduchého práva, se Ústavní soud řídí příkazem k optimalizaci, tj.

postulátem minimalizace omezení základního práva a svobody, příp.

veřejného dobra. Jeho obsahem je maxima, dle níž v případě závěru o

opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících

základních práv, resp. veřejných statků, je nutnou podmínkou konečného

rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho

z nich. Příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z ustanovení čl. 4

odst. 4 Listiny, dle něhož základních práv a svobod musí být šetřeno

při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž

analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné

kolize.



Vycházeje z takto naznačených hledisek ústavního posouzení dané

problematiky, nutno konstatovat, že z pohledu postulátu vhodnosti, tj.

vztahu mezi použitými právními prostředky a cíli zákonodárce,

absolvování bezpečnostní prověrky advokátů představuje efektivní

prostředek k dosažení sledovaného cíle - veřejného statku. Z pohledu

subsidiarity možných alternativních nástrojů, zabezpečujících daný

účel, tj. z pohledu kritéria potřebnosti, lze ale dospět k závěru, že

bezpečnostní prověrky nejsou prostředkem přiměřeným, jelikož daného

účelu lze v trestním řízení dosáhnout sumou dílčích nástrojů (poučením

ze strany soudu o povinnostech plynoucích ze zákona o utajovaných

skutečnostech a o trestních sankcích, dále povinností mlčenlivosti dle

zákona o advokacii, atd.), jež se přitom nedotýkají a nijak neomezují v

daném kontextu v kolizi s veřejným statkem (bezpečností státu) stojící

základní právo na obhajobu, na rovnost zbraní a právo vyjadřovat se ke

všem důkazům. Úprava obsažená v trestním řádu nejen garantuje ochranu

základních práv dle čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3

Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nýbrž i řadou svých norem,

jakož i řadou dalších souvisejících norem jednoduchého práva splňuje

požadavek minimalizace omezení ochrany v dané věci v kolizi stojícího

veřejného dobra (zajišťování bezpečnosti státu ochranou utajovaných

skutečností), a tím respektuje i ústavní příkaz k optimalizaci.



V této souvislosti lze úpravu obsaženou v trestním řádu považovat i za

souladnou s důsledky, jež plynou z interpretace čl. 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva. Dle právního názoru Soudu ve

věci Meftah a další proti Francii, 2002: "Soud připomíná, že právo

obviněného na pomoc advokáta podle svého výběru (viz zejména Pakelli

proti Německu, 1983) nemůže mít absolutní charakter, a že ho tudíž

vnitrostátní soudy mohou nedbat, jestliže existují relevantní a

dostatečné důvody k domněnce, že to vyžadují zájmy spravedlnosti (viz

Croissant proti Německu, 1992)". K výkladu pojmu "relevantních a

dostatečných důvodů vyžadovaných zájmy spravedlnosti, jež vedou k

omezení absolutního charakteru práva obviněného na výběr advokáta", v

kontextu věci rozhodované Ústavním soudem se nejblíže Evropský soud pro

lidská práva vyjádřil ve věci Chazal proti Spojenému království, 1996,

a Tunelky a další proti Spojenému království, 1998. Připouští-li

anglické právo v určitých typech řízení ustanovení zvláštního advokáta,

jenž má přístup k utajovaným skutečnostem týkajícím se národní

bezpečnosti, ve vztahu k mandantovi je ale vázán povinností

mlčenlivosti, nalezl Evropský soud pro lidská práva v této okolnosti

dotčení v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle doktrinární interpretace těchto

rozhodnutí "se však nezdá, že by zvláštním advokátem mohl být ustanoven

jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu nebo advokát zvlášť prověřený

ze státobezpečnostního hlediska" (B. Repík, Advokát ve světle

judikatury Evropského soudu pro lidská práva. I. část, Bulletin

advokacie, č. 10, 2002, s. 19).



Vede-li příkaz k optimalizaci dosažení obou v kolizi stojících ústavním

pořádkem garantovaných hodnot k závěru o ústavní neakceptovatelnosti

bezpečnostních prověrek advokátů za účelem přípustnosti seznamování se

s utajovanými skutečnostmi v roli obhájců v trestním řízení a zároveň o

přijatelnosti těch podmínek seznamování obhájců s utajovanými

skutečnostmi, jež jsou zakotveny v trestním řádu a jež neomezují

základní práva na obhajobu, rovnost zbraní a práva vyjadřovat se ke

všem důkazům, pro posouzení ústavnosti § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998

Sb., z uvedeného plyne nutnost aplikovat princip priority ústavně

konformní interpretace před derogací. Ústavní soud se k tomuto principu

přihlásil v řadě svých rozhodnutí. Poprvé tak učinil v nálezu Pl. ÚS

48/95, v němž uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního

předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s

ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení

tohoto ustanovení; při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané

ustanovení ústavně konformním způsobem. Princip priority ústavně

konformního výkladu před zrušením použil pak Ústavní soud v řadě

dalších rozhodnutí v řízení o kontrole norem (např. Pl. ÚS 5/96; Pl. ÚS

19/98; Pl. ÚS 15/98; Pl. ÚS 4/99; Pl. ÚS 10/99; Pl. ÚS 17/99).



Naznačené závěry o optimalizaci řešení kolize ústavním pořádkem

garantovaných hodnot, založené obsahem a účely posuzovaného

jednoduchého práva, spolu s metodou priority ústavně konformního

výkladu před zrušením zákona představují ústavní argumenty hodnocení

ústavnosti § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, jež plně korespondují závěrům plynoucím z metodologie výkladu

jednoduchého práva, založeným teleologickou redukci, výkladem

objektivně teleologickým a výkladem systematickým, jehož komponentem je

i pravidlo lex specialis derogat legi generali. Pro uvedené Ústavní

soud návrh Okresního soudu v Přerově na zrušení ustanovení § 42 odst. 1

zák. č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.



Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k interpretaci čl. 89

odst. 2 Ústavy, v nejnovější své judikatuře pak zejména v nálezu ve

věci Pl. ÚS 2/03, dle něhož "závazný není jen výrok nálezu, ale i

odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují 'nosné' důvody" (obdobně

i nález ve věci sp. zn. III. ÚS 200/2000). Na těchto závěrech Ústavní

soud i nadále trvá.



Specifická situace nastává v této souvislosti u nálezů v řízení o

kontrole norem, jimiž Ústavní soud návrh na zrušení zákona, jiného

právního předpisu, resp. jejich jednotlivých ustanovení, zamítá,

přičemž ve svém rozhodnutí vychází z principu priority ústavně

konformního výkladu před zrušením zákona, jiného právního předpisu,

nebo jejich ustanovení, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení

právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v

souladu s ústavním pořádkem a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod

zrušení tohoto ustanovení; při aplikaci předmětného zákona, jiného

právního předpisu, příp. jejich ustanovení, je úkolem orgánů veřejné

moci, zejména pak soudů, interpretovat dané ustanovení ústavně

konformním způsobem (Pl. ÚS 48/95 a další). Odlišný výklad čl. 89 odst.

2 Ústavy by u nálezů, zamítajících návrhy na zrušení právních předpisů

z důvodů priority ústavně konformní interpretace, činil rozhodnutí

Ústavního soudu právně bezobsažnými, případně i matoucími, a nutil by

zároveň Ústavní soud k postupu, jenž se jeví ve svých důsledcích

absurdní a neudržitelný: nespoléhat na možnost ústavně konformní

interpretace, opustit princip judicial self restraint a v případě

sebemenší možnosti ústavně rozporné interpretace napadeného předpisu

jej zrušit. Pro uvedené v řízení o kontrole norem v případě přijetí

zamítavého výroku s interpretativní argumentací Ústavní soud z množiny

nosných důvodů plynoucí základní ústavní princip zařadil do rámce

výrokové části nálezu.



Předseda Ústavního soudu



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujal k rozhodnutí pléna soudce JUDr.

Vojen Güttler.