198/2003 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2003 v plénu o návrhu Městského

soudu v Brně na zrušení slova "soudcům" v § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o

odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše

dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní

moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům

prezidia Komise pro cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a

členům bankovní rady České národní banky,



takto:



Slovo "soudcům 2)" v § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího

platu za druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za

první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro

cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady

České národní banky se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Dne 8. dubna 2002 podala předsedkyně senátu 13 C Městského soudu v Brně

Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, ve znění platném do 31.

května 2002, a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

(od 1. ledna 2003 je toto ustanovení obsaženo v § 64 odst. 3 tohoto

zákona, dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení slova

"soudcům" v § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za

druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za první a

druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro

cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady

České národní banky, neboť v řízení o žalobě soudce Městského soudu v

Brně proti České republice - Městskému soudu v Brně na zaplacení

dalšího platu za druhé pololetí roku 2001 ve výši 53 100 Kč a náhradu

nákladů řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C

27/2002 dospěla k závěru, že uvedené ustanovení zákona č. 416/2001 Sb.,

v jehož důsledku nebyl žalobci ve výplatním termínu stanoveném na 15.

ledna 2002 vyplacen další plat za druhé pololetí roku 2001 v této výši,

na nějž má nárok podle § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších

předpisů, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s čl. 1

Ústavy ČR (nyní po novelizaci provedené ústavním zákonem č. 395/2001

Sb. účinným od 1. června 2002 jde o čl. 1 odst. 1) a čl. 2 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neboť představuje

výrazný zásah do soudcovské nezávislosti zaručené v čl. 82 odst. 1

Ústavy ČR. Uvedla, že ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud ve svém

nálezu z 15.9.1999, vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS

13/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 191 a

násl.), kterým zrušil slovo "soudcům" v § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o

odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům

státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a

členům prezidia Komise pro cenné papíry, a vyslovil názor, že odejmutí

dalšího platu soudcům je ohrožením principu soudcovské nezávislosti. V

dalších svých nálezech z 3.7.2000, vyhlášených pod č. 320/2000 Sb. a č.

321/2000 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000, Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 3 a násl. a 23 a násl.)

Ústavní soud sice zamítl návrhy na zrušení zákona č. 287/1997 Sb.,

kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., a

slova "soudcům" v § 1 zákona č 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu

za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, vyslovil

však názor, že odejmutí platu soudcům je možné pouze ve výjimečných a

ojedinělých případech.



II.



K návrhu se podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na výzvu

Ústavního soudu vyjádřili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc. a předseda Senátu Parlamentu

České republiky Doc. JUDr. Petr Pithart.



Předseda Poslanecké sněmovny uvedl, že podle zákona č. 236/1995 Sb.

další plat soudci náleží, pokud v kalendářním pololetí skutečně

vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů a za podmínky - pokud jde

o druhé pololetí kalendářního roku - že výkon funkce soudce neskončí

přede dnem 31. prosince a namítl, že z formálního hlediska zákon č.

416/2001 Sb. nabyl účinnosti dříve než se stačily v případě soudců

naplnit obě podmínky nutné k vyplacení dalšího platu, totiž výkon

funkce po dobu 90 kalendářních dnů a trvání pracovního vztahu soudce k

poslednímu dni kalendářního pololetí, a proto navrhovatelovo tvrzení,

že u žalobce předpoklady pro výplatu dalšího platu byly splněny, je

bezdůvodné. Vyjádřil nesouhlas s navrhovatelovým stanoviskem, že

nevyplacení jednoho dalšího platu představuje zásah do soudcovské

nezávislosti, neboť toto peněžité plnění lze stěží pojímat jako hmotné

zajištění soudců. Připomenul, že by nebylo morální a bylo by popřením

rovnosti občanů, kdyby jedna skupina zaměstnanců odměňovaných z

prostředků státního rozpočtu měla přiznánu jednu výhodu navíc

(neodejmutí dalšího platu) oproti jiným skupinám zaměstnanců nebo

představitelům, jimž další plat v roce 2001 odejmut byl nařízeními

vlády č. 453/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o

platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších

organizací, ve znění pozdějších předpisů, č. 454/2000 Sb., kterým se

mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců

orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění

pozdějších předpisů, a č. 496/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády

č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil,

bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru

požární ochrany a zaměstnanců některých dalších orgánů (služební

platový řád), ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o zaměstnance

státní správy, a právě zákonem č. 416/2001 Sb., týkajícím se

představitelů státní moci, bylo vzniku této neodůvodněné nerovnosti

zabráněno. Shrnul, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona

ve shodě s právní procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v

rozporu s Ústavou.



Předseda Senátu uvedl, že po schválení vládního návrhu zákona

Poslaneckou sněmovnou a jeho postoupení Senátu Senát přes doporučení

svého ústavněprávního výboru, který mu svým usnesením doporučil vrátit

návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy spočívajícími

ve vyloučení soudců z působnosti zákona, vyjádřil vůli návrhem zákona

se nezabývat. Sdělil, že další platy jsou stále upraveny zákonem č.

236/1995 Sb., jehož připravovaná komplexní novela dosud nebyla přijata

a stejný je osud návrhu zákona o platech a některých dalších

náležitostech soudců a státních zástupců. Co se týká věci samé, odkázal

na vyjádření Senátu v řízeních evidovaných u Ústavního soudu pod sp.

zn. Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000.



Ve vyjádření Senátu k návrhu vedenému u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl.

ÚS 13/99 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb. podepsaném jeho předsedkyní

PhDr. Libuší Benešovou bylo uvedeno, že návrh zákona vyšel ze Senátu,

který jím sledoval dosažení toho, že jak zaměstnancům rozpočtové sféry,

tak představitelům státní moci, soudcům, státním zástupcům a členům

prezidia Komise pro cenné papíry bude v roce 1998 náležet pouze jeden

další plat. Vzhledem k datu schvalování tohoto senátního návrhu zákona

Senátem bylo navrženo, aby zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, a to k

takovému datu, aby se předešlo pochybnostem o jeho případné

retroaktivitě. Návrh zákona schválený Poslaneckou sněmovnou byl

postoupen Senátu až 30. října 1998, a to ve znění navrženém Senátem,

který vyjádřil vůli se návrhem zákona už nezabývat.



K návrhu na zrušení zákona č. 287/1997 Sb. vedenému u Ústavního soudu

pod sp. zn. Pl. ÚS 18/99 předsedkyně Senátu uvedla, že návrh tohoto

zákona podala skupina poslanců, která jej odůvodnila tím, že při

přijímání stabilizačních a ozdravných ekonomických opatření vlády bylo

rozhodnuto, aby zaměstnancům v rozpočtových a některých dalších

organizacích a orgánech, kteří jsou odměňováni podle zákona č. 143/1992

Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v

některých dalších organizacích a orgánech, nenáležel další plat za

druhé pololetí roku 1997 a obdobná úprava byla přijata také při

schvalování zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších

náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č.

143/1992, Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a

v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších

předpisů, a proto navrhovatelé měli za to, že je správné, aby obdobná

adekvátní úprava byla provedena rovněž u osob, které jsou ze státních

prostředků odměňovány podle zákona č. 236/1995 Sb. Námitka zpětné

účinnosti zákona č. 287/1997 Sb. není opodstatněná. Pokud jde o ústavní

zásadu soudcovské nezávislosti, k zárukám jejího dodržování patří

hmotné zajištění soudců, které je však zajištěno především formou

pravidelného měsíčního platu, jeho výše a podmínek poskytování, a

tohoto peněžitého plnění se žádná restrikce nedotýkala. Přitom i v

hodnotící zprávě Evropské komise o České republice bylo uvedeno, že

platy soudců jsou relativně vysoké. Další plat je podle zákonné úpravy

jednorázové peněžité plnění poskytované za stanovených podmínek jednou

za půl roku, a přitom ze samotných podmínek vzniku nároku, jednou z

nichž je trvání pracovního vztahu soudce k poslednímu dni pololetí,

vyplývá, že toto peněžité plnění lze stěží pojímat jako hmotné

zajištění soudců, jehož snížení či odejmutí by mohlo mít za následek

ohrožení jejich nezávislosti. Pokud by tomu tak mělo být, a měl by v

tom být spatřován rozpor s Ústavou, mělo by to platit i pro soudce

Ústavního soudu, když čl. 81 a 82 Ústavy zaručující nezávislost soudců

se jako obecná ustanovení vztahují i na tyto soudce. Senát však přesto

při projednávání nového návrhu zákona, podle něhož došlo k odejmutí

dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a druhé pololetí roku 2000,

plně respektoval nález Ústavního soudu a vrátil návrh zákona Poslanecké

sněmovně s pozměňovacím návrhem, jímž se z působnosti navrhované úpravy

vylučovali soudci.



Ve věci návrhu na zrušení slova "soudcům" v § 1 zákona č. 308/1999 Sb.,

vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 se předsedkyně

Senátu vyjádřila tak, že Senát návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně

s pozměňovacím návrhem, jímž se z působnosti tohoto zákona vylučovali

soudci. Senát při projednávání návrhu zákona respektoval rozhodnutí

Ústavního soudu přijaté ve věci návrhu na zrušení zákona č. 268/1998

Sb. vyhlášené pod č. 233/1999 Sb.



III.



Ústavní soud postupoval v tomto řízení podle § 68 zákona č. 182/1993

Sb. Protože nebyly shledány důvody k odmítnutí návrhu nebo zastavení

řízení ÚS ověřil, zda zákon č. 416/2001 Sb. byl přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil,

že napadený zákon byl řádně projednán a schválen zákonodárným sborem,

podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Proto nic nebránilo posuzovat napadené ustanovení zákona z hlediska

jeho souladu s ústavním pořádkem ČR.



IV.



Danou problematikou se Ústavní soud zabýval již třikrát.



O návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,

o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům

státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a

členům prezidia Komise pro cenné papíry, rozhodlo plénum Ústavního

soudu tímto nálezem z 15. září 1999 sp. zn. Pl. ÚS 13/99:



"V ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za

druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise

pro cenné papíry, se v textu "Představitelům státní moci a některých

státních orgánů^1), soudcům^2), státním zástupcům^3) a členům prezidia

Komise pro cenné papíry^4) další plat^5) za druhé pololetí 1998

nenáleží" zrušuje slovo "soudcům^2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce

zákonů. V jeho zbývající části se návrh na zrušení zákona č. 268/1998

Sb. zamítá". Nález byl vyhlášen pod č. 233/1999 Sb. Kvalifikovaná

většina pléna tehdy konstatovala, že napadený zákon sice nepůsobí

zpětně, čili neporušuje zákaz retroaktivity a neodnímá oprávněným

osobám práva již nabytá, jeho přijetím však v případě soudců byla

porušena ústavně zaručená zásada soudcovské nezávislosti vycházející ze

systému dělby moci jako základu demokratického právního státu. V tomto

směru Ústavní soud poukázal na Ústavu Spojených států amerických. V

nálezu bylo řečeno, že princip soudcovské nezávislosti obsahuje v sobě

celou řadu aspektů, z nichž některé jsou i materiální povahy. Ústavní

soud také mimo jiné poznamenal, že jeho rozhodnutí se týká jen soudců

obecných soudů, to znamená okresních, krajských a vrchních a Nejvyššího

soudu a Nejvyššího správního soudu, nikoli soudců Ústavního soudu,

kteří jsou zákonem č. 236/1995 Sb. zařazeni do kategorie "představitel"

a ne do kategorie "soudce", ačkoliv jsou nositeli moci soudní a také na

ně se vztahuje čl. 82 odst. 1 Ústavy o nezávislosti soudců.



Návrh Městského soudu v Brně, na jehož straně jako vedlejší účastníci

vystupovaly podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ještě Obvodní

soud pro Prahu 2 a Okresní soud Plzeň-město, na zrušení zákona č.

287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996

Sb., (v průběhu řízení byl petit správně upřesněn na návrh na zrušení §

4a zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 287/1997 Sb., a v návrhu

Obvodního soudu pro Prahu 2 byl zformulován ještě přesněji, aby z textu

ustanovení "Představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku

1997 nenáleží" bylo vypuštěno slovo "soudci"), Ústavní soud zamítl

nálezem ze dne 3.7.2000, sp. zn. Pl. ÚS 18/99. Tytéž návrhy podali i

dva soudci Okresního soudu v Olomouci. Oba tyto návrhy byly usneseními

Ústavního soudu z 24.8.2000, sp. zn. Pl. ÚS 31/2000, a z 19.10.2000,

sp. zn. Pl. ÚS 30/2000, odmítnuty pro nepřípustnost z důvodu překážky

věci rozhodnuté (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).



Návrhy Obvodního soudu pro Prahu 2 a Okresního soudu Plzeň-město byly

usneseními Ústavního soudu z 25.4.2000 a 5.5.2000, sp. zn. Pl. ÚS

13/2000 a Pl. ÚS 18/2000, odmítnuty jako nepřípustné pro překážku

litispendence (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V odůvodnění

svého nálezu ze dne 3. července 2000, sp. zn. Pl. ÚS 18/99, vyhlášeného

pod č. 320/2000 Sb., Ústavní soud uvedl, že soudcovská nezávislost

představuje jednu ze základních demokratických hodnot, jejímuž

zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení soudců. Zejména je

podstatné, aby do platů soudců jiné orgány státní moci nezasahovaly, ať

už jakoukoliv formou, svévolně a opakovaně. Ústavní soud se ve shodě s

praxí Evropského soudu pro lidská práva zaměřil na otázky, zda odejmutí

tzv. 14. platu soudcům obecných soudů bylo stanoveno zákonem,

směřovalo-li k legitimnímu cíli a jestli bylo nezbytným v demokratické

společnosti. Ústavní soud konstatoval, že zákonná forma zásahu do

přiznaných práv byla splněna a přijatý zákon nemá retroaktivní účinky,

a podotkl, že legislativní technika použitá v tomto případě, totiž

novelizace původního zákona, je vhodnější než zvláštní a samostatný

zákon, jak tomu bylo v jiných případech, z ústavněprávního hlediska

však tento rozdíl není důležitý. Pokud jde o otázku legitimity cíle, k

němuž odnětí dalšího platu soudcům směřovalo, Ústavní soud uvedl, že

nemohl odhlédnout od obtížné sociální a hospodářské reality, v níž se

Česká republika nacházela. Vycházeje z toho, že soudci obecných soudů

nežijí v izolaci a v jakémsi "právním a ekonomickém vakuu", vyslovil

názor, že předem dané právo soudců na takové materiální zabezpečení,

které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných

okolností změněno, nelze chápat jako neměnné dogma, i když teze

deklarovaná v dřívějším rozhodnutí Ústavního soudu (č. 233/1999 Sb.),

že stát je povinen vytvářet předpoklady pro nezávislost soudů a

stabilizaci jejich pozice ve vztahu k moci zákonodárné a výkonné,

platí. V dané věci se však zákonodárcův zásah do materiálního

zabezpečení týkal celé veřejné sféry, nikoli pouze soudů a odlišné

posuzování této skupiny, i když speciálně chráněné ústavní zásadou

nezávislosti, by pro ni v uvedeném kontextu znamenalo stěží přijatelné

zvýhodnění.



Návrh Okresního soudu v Hradci Králové, na jehož straně jako vedlejší

účastník vystupoval Okresní soud Plzeň-město, aby v § 1 zákona č.

308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za

druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise

pro cenné papíry, tohoto znění "Představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise

pro cenné papíry další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé

pololetí roku 2000 nenáleží" bylo zrušeno slovo "soudcům", byl nálezem

ze dne 3. července 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, vyhlášeném pod č.

321/2000 Sb. zamítnut. Tytéž návrhy podali také dva soudci Okresního

soudu v Olomouci a soudci Okresního soudu v Ostravě, Okresního soudu

Plzeň-město a Městského soudu v Brně. Návrh Okresního soudu Plzeň-město

byl usnesením Ústavního soudu z 5.5.2000, sp. zn. Pl. ÚS 18/2000,

odmítnut pro překážku věci zahájené jako nepřípustný (§ 35 odst. 2

zákona o Ústavním soudu) a ostatní čtyři návrhy byly usneseními

Ústavního soudu z 24.8.2000, sp. zn. Pl. ÚS 31/2000, z 19.10.2000, sp.

zn. Pl. ÚS 30/2000, z 1.9.2000, sp. zn. Pl. ÚS 32/2000, a z 26.10.2000,

sp. zn. Pl. ÚS 27/2000, odmítnuty jako nepřípustné pro překážku rei

iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).



Po projednání tohoto návrhu a při hlasování o něm převládl nad pojetím,

které se prosadilo v nálezu č. 233/1999 Sb., vycházejícím z názoru, že

odejmutí dalších platů soudcům devalvuje jednu ze základních

demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost, a je

zásahem do nezadatelného práva soudců na nekrácení jejich platů jako

záruky jejich nezávislosti a právní jistoty, onen názor, jenž se

uplatnil v nálezu publikovaném pod č. 321/2000 Sb., podle něhož

zvláštní posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob - soudců

-, i když chráněné ve zvýšené míře ústavním principem nezávislosti, by

znamenalo stěží přijatelné zvýhodnění, když postup zákonodárce se

obecně týkal materiálního zabezpečení veřejné sféry jako celku. Na

druhé straně byl však Ústavní soud vzdálen názoru, že by plat soudců

měl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho

vládního seskupení. Pokládal proto nalezené řešení za výjimečný akt,

který lze akceptovat pouze z vážných důvodů a jen v souvislosti s

celkovou přiměřenou úpravou platů v celé sféře státních představitelů a

zaměstnanců. Jedině v této celkové souvislosti bylo možno uznat dopad

finančních potíží státu též na platy soudců. Právě za těchto okolností

by připuštěním výjimky došlo k porušení ústavní zásady rovnosti, na

jejímž základě je této zákonné úpravě podrobena celá oblast státních

zaměstnanců i ústavních činitelů. Platy soudců jsou upraveny zákonem č.

236/1995 Sb., podle jehož § 3 odst. 2 se plat určí jako součin platové

základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na

odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce. Podle § 3 odst. 3 se

platovou základnou rozumí souhrn nejvyššího platového tarifu a

maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem pro

zaměstnance ministerstev. Výše platu je tedy přímo odvislá od výše

platů zaměstnanců orgánů státní správy a tato propojenost platů,

byla-li jednou přijata jako princip pro odměňování zaměstnanců státu,

měla by být dodržována jak v případech valorizace mzdových tarifů

(např. zvýšení o 17 % od 1.1.1999, jež mělo za následek zvýšení platů

všech představitelů státní moci a státních zaměstnanců včetně soudců),

tak při omezování výše některých materiálních požitků. Ústavní soud při

svém rozhodování respektoval Parlament, který přijetím zákona č.

308/1999 Sb. využil své zákonodárné pravomoci a vycházeje z možností

státního rozpočtu a ekonomické situace státu zahrnul do úsporných

opatření i soudce. Zaujal názor, že nevyplacení dalšího platu nemůže

ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý,

ani o hluboký zásah do jejich materiálního zabezpečení. Nezávislost

soudců je rovněž charakterizována řadou ústavních garancí, jako je

jmenování do funkce bez časového omezení nebo zákaz přeložení a

odvolání proti své vůli. Nadřazováním této zcela dílčí změny v

materiálním zabezpečení soudců nad ostatní atributy soudcovské

nezávislosti by naopak mohlo dojít ke snížení důvěry občanů v

nezávislou justici. Další platy byly současně se soudci odebrány rovněž

představitelům moci výkonné a moci zákonodárné, zůstala zachována

rovnováha klasické dělby moci a neexistoval racionální důvod pro vynětí

soudců z tohoto obecného zásahu státu, když nařízeními vlády č.

248/1998 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o

platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších

orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, a č. 126/2000 Sb., kterým

se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech

zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve

znění pozdějších předpisů, došlo již dříve ke krácení dalšího platu u

zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí.



V.



1.



Nyní projednávaný návrh na zrušení slova "soudcům" v § 1 zákona č.

416/2001 Sb. podaly po Městském soudu v Brně ještě Obvodní soud pro

Prahu 1, Obvodní soud pro Prahu 2, Obvodní soud pro Prahu 5 a Okresní

soud Praha - západ, které mají v tomto řízení postavení vedlejších

účastníků. Tyto čtyři návrhy byly usneseními Ústavního soudu z

13.8.2002, 26.8.2002, 6.2.2003 a 27.5.2003 sp. zn. Pl. ÚS 13/02, Pl. ÚS

18/02, Pl. ÚS 3/03 a Pl. ÚS 11/03, odmítnuty jako nepřípustné, neboť

Ústavní soud v téže věci již jedná, podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu).



Tyto soudy, na rozdíl od Městského soudu v Brně, který se ve svém

návrhu soustředil na zásah do soudcovské nezávislosti, namítly také

porušení zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv.



Pokud jde o tvrzenou retroaktivitu zákona č. 416/2001 Sb., který nabyl

účinnosti 28.11.2001, jak již bylo řečeno v nálezu č. 233/1999 Sb.,

týkajícím se zákona č. 268/1998 Sb., z § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995

Sb., ve znění zákona č. 138/1996 Sb., vyplývaly zákonné podmínky pro

vznik práva na další plat za druhé pololetí roku 1998, a to jednak

skutečný výkon funkce po dobu alespoň 90 kalendářních dnů v tomto

pololetí a dále trvání výkonu funkce představitele ke dni 30. listopadu

1998, resp. trvání pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998.

Právo na další plat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním

posléze uvedené podmínky, tj. nejdříve 30. listopadu 1998, pokud jde o

představitele, a 31. prosince 1998, pokud jde o soudce, což ve svých

důsledcích znamená, že napadený zákon, jenž nespojuje žádné právní

účinky s jakoukoli právní skutečností, jež nastane před jeho účinností,

nepůsobí zpětně, a protože ke dni jeho účinnosti, tj. k 19.11.1998,

dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo na další plat, nemohl ani

zasáhnout do tzv. nabytých práv. Totéž platilo i pro zákony č. 287/1997

Sb., který nabyl účinnosti 28.11.1997, a č. 308/1999 Sb. (pokud jde o

soudce), který nabyl účinnosti 3.12.1999, a platí to i pro zákon č.

416/2001 Sb., který nabyl účinnosti 28.11.2001. Zatímco z hlediska

časové působnosti u zákonů č. 287/1997 Sb., č. 268/1998 Sb. a č.

308/1999 Sb., které odebíraly vyjmenovaným osobám, mezi nimi i soudcům,

další platy jen za druhé pololetí let 1997 až 2000, bylo důležité

ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona

č. 138/1996 Sb., které vznik nároku na další plat za druhé pololetí

podmiňovalo, jak již bylo řečeno, u představitele výkonem funkce do 30.

listopadu a u soudce trváním pracovního vztahu do 31. prosince, u

zákona č. 416/2001 Sb., který odňal další platy uvedeným osobám nejen

za druhé pololetí roku 2001 v plné výši, ale také za obě pololetí roku

2002 vždy z jedné poloviny, hraje roli písm. b) tohoto zákonného

ustanovení, podle něhož nárok na další plat nevznikne v prvním pololetí

kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem

31. května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30.

června.



Zákon č. 416/2001 Sb. nepůsobí zpětně a nelze mu vytýkat ani zásah do

tzv. nabytých práv. Svůj názor na tuto otázku Ústavní soud vyjádřil

např. v nálezu z 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, vyhlášeném pod č.

107/1996 Sb. a publikovaném také ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu na str. 107 a následujících, jímž zamítl návrhy skupiny

poslanců na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č.

76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění

pozdějších předpisů, a zákona č. 33/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru

příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní

bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatelé ve svých

návrzích tvrdili, že napadené zákony zrušily nabytá práva, neboť odňaly

určité skupině občanů jejich zákonem přiznaný nárok na výsluhový

příspěvek nebo nárok na příspěvek za službu. Podle Ústavního soudu při

odnětí nebo snížení těchto dávek, které dospějí až poté, co nová právní

úprava nabude účinnosti, se nelze dovolávat ochrany nabytých práv.

Kdyby i taková práva požívala ochrany, znamenalo by to, že v budoucnu

by již nikdy nemohl být jejich rozsah zúžen, a to bez ohledu např. na

ekonomickou situaci státu apod.



Ústavní soud na svém stanovisku setrvává a vychází z něj i v této věci,

neboť uvedené dávky jsou svou povahou srovnatelné s dalším platem podle

zákona č. 236/1995 Sb. (tzv. 13. a 14. plat).



2.



Ústavní soud si dále musel položit otázku, zda jsou dány podmínky pro

setrvání na právním názoru, který vyjádřil ve svých dvou posledních

nálezech, týkajících se obdobného problému.



Především budiž řečeno, že nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní

orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je

sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen

respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům

veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními

rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých

podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou

náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s

čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR).



První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je

změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi, nebo změna v jejich

struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností

je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními

normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a

zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip

demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností

pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch

právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro

Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR,

nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2

Ústavy ČR, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického

právního státu.



3.



Ústavní soud zastává názor, že projednávanou věc je třeba hodnotit ve

světle změn v právním řádu, k nimž došlo v době od přijetí nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 a Pl. ÚS 18/99, tj. od července

roku 2000 do dnešní doby. Byť Ústavní soud posuzoval zákon vydaný v

roce 2001, je při posouzení jeho ústavnosti vázán maximou, že pro soud,

tj. i Ústavní soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí v

daném případě nálezu. Přitom řízení o kontrole norem představuje

skutkový stav i platný stav právního řádu ke dni vyhlášení nálezu.



Zákonem č. 420/2002 Sb., kterým se zkracuje doba, po kterou je

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a

státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu

funkce, a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění

(péči) a v důchodovém pojištění, jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2003

bylo mimo jiné novelizováno ust. § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb.

tak, že představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, který byl uznán dočasně

neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních

dnů při téže pracovní neschopnosti k výkonu funkce, nebo při více

dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním

roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům náleží z důvodů a za

podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních

dnů.



Před nabytím účinnosti zákona č. 420/2002 Sb., tj. do 31. 12. 2002,

stanovil § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., že plat náleží

představiteli i soudci bez rozdílu po dobu, po kterou dočasně

nevykonával funkci a po níž by mu jinak náležely podle zvláštních

předpisů dávky nemocenského pojištění po dobu 6 měsíců.



Zákonem č. 425/2002, kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření

při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a

státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů

za první a druhé pololetí roku 2003, jenž nabyl účinnosti 1.10.2002,

bylo v § 1 stanoveno, že se pro určení platu a dalších náhrad a výdajů

spojených s výkonem funkce v roce 2003 pro vyjmenované představitele a

soudce použije platová základna ve výši dosažené k 31.12.2002. V

důsledku změny právní úpravy platových tarifů a osobního příplatku

provedené pro zaměstnance ministerstev s účinností následující po dni

31. prosince 2002 se platová základna v uvedeném roce nezvyšuje.

Ustanovení § 2 zákona obsahuje zkrácení dalšího platu těmž osobám

náležejícího podle zvláštních předpisů pro rok 2003 na polovinu.

Ustanovení § 3 vyloučilo pro období od 1.1.2003 do 31.12.2003 použití §

3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 309/2002 Sb.



Přitom z důvodových zpráv k návrhům obou výše citovaných zákonů je

zřejmé, že navrhovatelem byl sledován cíl spočívající v "zachování

srovnatelného postavení jednotlivých skupin" osob, tj. státních

zaměstnanců, představitelů státní moci a soudců, přičemž zvláštní

postavení soudců, pokud jde o výši odměňování, se navrhovateli jevilo

jako nespravedlivé a neproporcionální.



4.



Naznačené změny v zákonné úpravě vztahující se k platovým poměrům

soudců překročily dle názoru Ústavního soudu ústavní limity pro

akceptaci "výjimečnosti" aktu, jímž došlo k odejmutí dalšího platu

soudcům tak, jak ji definoval nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl.

ÚS 16/2000, publikovaný pod č. 321/2000 Sb., a bylo třeba vycházet z

principiální argumentace, kterou Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 13/99, publikovaném pod č. 233/1999 Sb.



Lze-li za zcela výjimečných okolností akcentovat princip rovnosti v

oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů

a soudců před principem komplexně chápané nezávislosti soudců, neplatí

tato relace obou principů obecně jako jednou pro vždy a za všech

okolností daná. Naopak, platové poměry soudců v širokém smyslu mají být

stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž

kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy

soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve

srovnání s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat

aplikaci principu rovnosti ve svrchu uvedeném smyslu co do výjimečného

ekonomicky odůvodněného krácení platů všech, nelze akceptovat rovnost

všech svrchu uvedených skupin (ani jako cílovou kategorii) co do

konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie

ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném

principu rovnosti. Tento princip nalézá v materiálním smyslu své

hranice ve vyjádření, dle kterého "stejné nesmí být upravováno

libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být upravováno

libovolně stejně". Princip rovnosti nelze chápat jako nivelizaci ve

výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci stejných

startovních šancí. Takto vyložený princip rovnosti však zákonodárce

zjevně nedodržel.



Ústavní soud posoudil napadenou část zákona z hledisek právě uvedených

a dospěl k závěru, že je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82

odst. 1 Ústavy, z nichž plyne povinnost státu zajistit soudcům i

materiálně nezávislost, a to jako garanci nestranného a spravedlivého

rozhodování o právech osob. Rozpor s těmito ústavními ustanoveními

dovodil při posouzení napadené části zákona v kontextu shora uvedené

nové právní úpravy, která v souhrnu již skutečně může představovat

reálnou hrozbu pro soudcovskou nezávislost se všemi negativními

důsledky pro ochranu práv soukromých osob. Dále Ústavní soud dospěl k

závěru, že napadená část zákona je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny,

který stanoví rovnost v právech, neboť dovodil, že v daném případě

zákonodárce upravil stejně poměry nestejných profesních kategorií s

cílem přiblížit se k nivelizaci ve výsledku, a tento cíl shledal

Ústavní soud za nelegitimní.



VI.



Plénum Ústavního soudu proto s ohledem na shora uvedené důvody rozhodlo

podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení slova "soudcům" v

§ 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí

roku 2001 a stanovení výše dalších platů za první a druhé pololetí roku

2002 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům, členům prezidia Komise pro cenné papíry, zástupci

Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady České národní banky, pro

rozpor s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1

odst. 1 Listiny, a to ke dni publikace nálezu ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Holeček v. r.



Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna odlišná stanoviska

soudci JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel

Varvařovský a JUDr. Miloslav Výborný.