107/1996 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. února 1996 v plénu ve věci

navrhovatele -- skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, zastoupené poslancem JUDr. Jaroslavem Ortmanem, a účastníka

řízení -- Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o návrhu na

zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb.,

o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů,

jakož i ve věci navrhovatele -- skupiny poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Jaroslavem

Ortmanem, a účastníka řízení -- Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky o návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb., kterým se mění a

doplňuje zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru

příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní

bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů,



takto:



Návrhy se zamítají.



Odůvodnění:



ČÁST Ia)



Ia/1



Dne 3. dubna 1995 podala skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky návrh na zrušení zákona č. 34/1995 Sb.,

kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních

poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Návrhem napadený zákon

č. 34/1995 Sb. doplnil ustanovení § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb.

tak, že vyloučil zápočet určitých dob služeb do doby konání služby

rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši. V přechodném

ustanovení k úpravě účinné od 1. dubna 1995 dále stanovil, že do nového

vyměření výsluhového příspěvku, tj. nejpozději do 31. října 1995, se

jeho výplata pozastavuje (§ 37a).



Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že zákon č. 34/1995 Sb. je v

rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a s Listinou

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jmenovitě je vytýkána ta

skutečnost, že napadený zákon č. 34/1995 Sb. porušuje ústavní zásadu

rovnosti občanů před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny. Podle čl. 28

Listiny mají občané právo na spravedlivou odměnu za práci, jejíž

součástí jsou, pokud jde o vojáky, též peněžité dávky -- výsluhový

příspěvek, odchodné a úmrtné. Ve výsluhovém příspěvku se promítají

spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně ztížené pracovní

podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve srovnání s občanskými

zaměstnanci. Výsluhový příspěvek je dávka, která se podle § 33 odst. 2

zákona č. 76/1959 Sb. posuzuje podle zákona o sociálním zabezpečení. To

znamená, že nárok na tuto dávku nezaniká uplynutím času a že se

promlčuje pouze nárok na výplatu jednotlivých dávek nebo jejich částí

(§ 97 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů). Právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci

může být omezeno jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), který musí

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky

(čl. 4 odst. 3 Listiny), a nesmí znamenat diskriminaci kteréhokoliv

jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 3

odst. 1 Listiny).



Z hlediska ústavnosti je dále podle názoru navrhovatelů podstatné, že

napadený zákon má zpětnou účinnost, neboť počínaje 1. dubnem 1995

odnímá určité skupině občanů České republiky na základě zákona nabytý

nárok na výsluhový příspěvek. Zákon č. 34/1995 Sb. se zpětnou účinností

reglementuje samotný vznik nároku na nepromlčitelný výsluhový příspěvek

a odnímá, resp. snižuje nároky z něho vzešlé. Z definice pravé a

nepravé retroaktivity právních norem, obsažené v nálezu ÚS ČR sp. zn.

Pl. ÚS 3/94., vyplývá, že v případě zákona č. 34/1995 Sb. jde o

retroaktivitu pravou, která je v právním státě zakázána.



Navrhovatelé dále upozorňují na skutečnost, že sama vláda České

republiky svým usnesením ze dne 21. prosince 1994 č. 729 vyslovila

nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu napadeného zákona.



Zákon č. 34/1995 Sb., dle jejich názoru, se zpětnou účinností ruší

zákonným způsobem nabytá práva.



Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje zákon č.

34/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.



Ia/2



Návrh na zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64

odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, podala skupina čtyřicetidvou poslanců, kteří ze

svých řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem JUDr.

Jaroslava Ortmana.



Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu ve smyslu §

43 zákona č. 182/1993 Sb., ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož

zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69 citovaného zákona zaslán

Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Vzhledem k zamítavému

stanovisku vlády České republiky k poslaneckému návrhu napadeného

zákona č. 34/1995 Sb., byl požádán její předseda o jeho zaslání

Ústavnímu soudu. V rámci zajišťování dalších listinných důkazů ve

smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., vyžádal Ústavní soud

stanoviska příslušných ministerstev, tzn. obrany, vnitra, spravedlnosti

a práce a sociálních věcí, v nichž se měla vyjádřit k vlastní povaze

činnosti osob vyjmenovaných v § 33 odst. 9 písm. a) až g) zákona č.

76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb.; vyžádáno bylo též

stanovisko prozatímního ředitele Bezpečnostní informační služby.



V průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba důkazně

doplnit ještě určitá tvrzení navrhovatelů, proto vyzval jejich zástupce

k potřebnému doplnění.



Zástupce navrhovatelů ve svém vyjádření konstatoval, že tvrzení

vztahující se k výsluhovému příspěvku se týká celé množiny vojáků, to

znamená včetně podmnožiny vojáků, které uvádí zákon č. 34/1995 Sb. v

čl. I bodě 1 písm. a) až g), rozlišování vojáků pro účely jejich nároku

na výsluhový příspěvek neprovedla skupina poslanců, ale napadený zákon.

Zástupce navrhovatelů dále zdůraznil, že příspěvek za službu byl

zaveden zákonným opatřením Předsednictva Národního shromáždění č.

165/1964 Sb. a změněn zákonem č. 165/1978 Sb. Jeho pozdější další

novelizace byla provedena zákonem č. 226/1992 Sb., který též změnil

jeho označení na výsluhový příspěvek. Před novelizací zákonem č.

34/1995 Sb. měli na výsluhový příspěvek za stanovených podmínek nárok

všichni vojáci propuštění ze služebního poměru bez ohledu na jejich

služební zařazení, protože pro to nebyl, vzhledem k povaze jejich

služby, opodstatněný důvod. Výsluhový příspěvek měl a má plnit funkci

výsluhového důchodu, protože se vždy vycházelo z toho, že služba vojáků

z povolání nemůže být a není -- stejně jako je tomu i v jiných armádách

-- jejich celoživotním povoláním (až na výjimky). U propuštěných vojáků

z povolání jim měl a má jejich výsluhový příspěvek poskytovaný do 60

let jejich věku pomoci, aby v jejich dalším zaměstnání v civilním

životě nedošlo k podstatnějšímu poklesu jejich výdělku a životní

úrovně.



Protože se zákon č. 34/1995 Sb. vztahuje i na ty vojáky zařazené do

kategorie podle jeho čl. I bodu 1 písm. a) až g), kteří byli

rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. a vykonávali službu po 13.

květnu 1992, uvádí se ve vyjádření souhrn právních předpisů, které

omezovaly nebo jinak modifikovaly práva vojáků, jimž při propuštění ze

služebního poměru příslušel nárok na výsluhový příspěvek, a to ve

srovnání s občanskými zaměstnanci.



Ia/3



Rekapitulace vyžádaných stanovisek



A)



Parlament České republiky



Parlament České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. Milanem Uhdem uvedl, že

je třeba vycházet z důvodové zprávy k napadenému zákonu, která se

odvolává na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle tohoto ustanovení

byla Komunistická strana Československa zločinnou a zavrženíhodnou

organizací obdobně jako další organizace založené na její ideologii,

které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a

demokratického systému. Touto další organizací byla nepochybně i tajná

služba komunistického režimu. Z uvedeného důvodu bylo navrženo, aby

doba služby ve vybraných složkách a funkcích nebyla nadále započítávána

pro účely přiznání a stanovení výsluhového příspěvku, a to obdobně jako

u bývalých příslušníků Sboru národní bezpečnosti, resp. Policie České

republiky. Návrh zákona současně předpokládal, že dosud přiznané

výsluhové příspěvky budou co do základu, tak i jejich výše uvedeny do

souladu s nově stanoveným zápočtem doby služby.



K námitce navrhovatelů, že napadený zákon je retroaktivní, se ve

vyjádření Parlamentu České republiky uvádí, že citovaný zákon vychází

důsledně z principu, podle něhož vztahy hmotného i procesního práva,

které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto

právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se

však řídí právem novým. Citovaný zákon nemá retroaktivní účinky, neboť

nepopírá, resp. nezrušuje platnost předchozích právních vztahů ani

nestanoví povinnost vracet již vyplacené příspěvky.



Pokud jde o námitku navrhovatelů, že v souvislosti s přijetím

předmětného zákona nebyly prokázány důvody pro omezení výhod určité

skupině osob, odkazuje se ve vyjádření Parlamentu na výše uvedenou

důvodovou zprávu, jakož i těsnopisecký záznam ze schůze Poslanecké

sněmovny. Těsnopisecký záznam ze schůze Poslanecké sněmovny (tisk č.

1463) uvádí k problematice odůvodnění menších výhod určité skupině osob

následující skutečnosti:



"Dalšími organizacemi ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb. jsou

mimo jiné nepochybně i tajné služby komunistického režimu, a to jak v

bývalé Československé lidové armádě, tak u všech složek Ministerstva

vnitra, Federálního ministerstva vnitra a podobně. Současná úprava

zákona o služebním poměru vojáků stanoví povinnost započíst dobu služby

i v těchto organizacích pro účely přiznání a stanovení výše peněžních

náležitostí. Navrhovaná úprava se týká pouze těch, kteří pracovali nebo

byli ve služebním poměru a sloužili v těchto organizacích. Záměrem

předkladatelů je odpočet těchto dob s tím, že pokud některý z vojáků

celou dobu sloužil v takové složce, neměl by mít nárok na žádné peněžní

výhody, pokud odešel do civilu."



V závěru svého vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny

stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon

je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším

právním řádem.



Ve vyjádření Parlamentu České republiky k doplněnému návrhu skupiny

poslanců se konstatuje, že toto doplnění obsahuje pouze takové údaje,

které byly a i v současné době jsou obecně známy, neboť vyplývají z

platných právních předpisů, a které byly tudíž vzaty při zpracování

návrhu předmětného zákona v úvahu. Zvláště pak se upozorňuje na

skutečnost, že doplnění neobsahuje naproti tomu žádné údaje, na jejichž

základě by bylo možné dovodit, že k uvedenému mimořádnému ztížení

pracovních podmínek a k osobnímu omezení zmíněných osob došlo právě v

důsledku přijetí předmětného zákona. Uváděná dřívější, resp. ani

současná ztížení pracovních podmínek a osobní omezení zmíněných osob

nemohou být adekvátním důvodem pro trvalé a navždy neměnné přiznání

výsluhového příspěvku a jiných náležitostí.



B)



Vláda České republiky



Vláda České republiky svým usnesením ze dne 21. prosince 1994 č. 729 k

poslaneckému návrhu napadeného zákona přijala stanovisko, v němž se

uvádí, že vláda s návrhem nevyslovila souhlas, a to z následujících

důvodů:



- Přijetí navrhované právní úpravy by znamenalo nepřímou novelizaci

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť doby služby

uvedené v čl. I návrhu jsou potvrzeny v ustanovení § 30 tohoto zákona.



- Zákon č. 76/1959 Sb. umožňuje souběh výsluhového příspěvku a důchodu

s tím, že podle volby náleží buď příspěvek, nebo důchod a zápočet doby

služby je pro obě dávky stejný. Předkládaný návrh souvztažnost

uvedeného zákona s předpisy o sociálním zabezpečení zcela pomíjí.



- Podle zákona č. 226/1992 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č.

76/1959 Sb., se příspěvky za službu, na něž vznikl nárok před účinností

této novely, tj. před 13. květnem 1992, považují za výsluhové příspěvky

v té výměře, ve které byly přiznány. Nelze proto v návrhu přechodného

ustanovení nově posuzovat zápočet doby služby na výsluhový příspěvek s

tím, že vojákovi byl podle dosavadních předpisů vyměřen příspěvek vyšší

nebo při novém přepočtu doby by nenáležel, když tento příspěvek se

považuje již za přiznaný.



C)



Ministerstvo obrany České republiky



Ze stanoviska ministra obrany především vyplynulo, že provedenou revizí

spisových a archivních fondů Ministerstva obrany nebyly zjištěny

interní předpisy, které by obsahovaly pracovní charakteristiky

jednotlivých skupin vojáků z povolání, kterých se napadený zákon

dotýká.



K jednotlivým skupinám vojáků z povolání, uvedeným v ustanovení § 33

odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění po provedené novelizaci zákonem

č. 34/1995 Sb., ze zmíněného stanoviska vyplývá:



1. § 33 odst. 9 písm. a)



V rámci organizační struktury bývalé vojenské kontrarozvědky (VKR)

nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž náplně činnosti náleželo

organizování a provádění kontrarozvědné činnosti, ale též útvary, které

se na plnění úkolů kontrarozvědné ochrany přímo nepodílely (např. výkon

administrativní a finanční služby, materiálně-technické zabezpečení).

Podle názoru ministra obrany se ustanovení § 33 odst. 9 písm. a) plošně

vztahuje na všechny vojáky z povolání, kteří sloužili v ozbrojených

silách se zařazením ve VKR, tj. i na vojáky z povolání zařazené ve VKR

ve funkcích týlového a administrativního charakteru, zejména na úseku

logistického, finančního, personálního, analytického a

administrativního zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem

kontrarozvědné činnosti. Citované zákonné ustanovení nezohledňuje

rovněž případy, kdy voják byl na pracovišti nebo ve funkci s

kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen, avšak z důvodu vyslání ke

studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou činnost fakticky

nevykonával.



Pokud se jedná o charakteristiku činnosti bývalé VKR, vyplývá např. z

předpisu Hlavní správy VKR (HS VKR) č. j. 0071/19-1983, předpisu HS VKR

č. j. 0040/19-1985.



2. § 33 odst. 9 písm. b)



Zákon č. 34/1995 Sb. zde používá neexistující právní pojem, protože

"útvar rozvědky Československé lidové armády" fakticky v organizační

struktuře bývalé ČSLA nebyl nikdy zřízen. Výkladem organizačních řádů

ohledně charakteru prováděných činností lze dovodit, že zákonodárce měl

na mysli zpravodajskou správu Generálního štábu Československé lidové

armády (ZS GŠ ČSLA), která svými útvary a jednotkami ČSLA průzkum

prováděla. ZS GŠ ČSLA byla organizačními řády charakterizována jako

orgán pro řízení vojenského zpravodajství. Náplň činnosti náčelníka ZS

GŠ ČSLA byla zakotvena v čl. 15 Organizačního řádu Federálního

ministerstva národní obrany v míru (Všeob-Ř-10 ev. č. 000003). Na nižší

úrovni organizační struktury bývalé ČSLA ještě působili ve smyslu Řádu

vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR zpravodajští náčelníci pluku.



3. § 33 odst. 9 písm. c)



Vzhledem ke skutečnosti, že Hlavní politická správa bývalé ČSLA (HPS

ČSLA) a její podřízené součásti měly vlastní spisový a archivní režim,

nejsou její písemnosti již 25 let archivně zpracovány. Základní

charakteristiku a hlavní úkoly HPS ČSLA lze dokumentovat za pomoci

předpisu Všeob-Ř-10. Podle jeho čl. 28 byla HPS ČSLA nejvyšším

politickým orgánem ČSLA. Pracovala s právy oddělení ústředního výboru

KSČ. Ve své činnosti se řídila usneseními sjezdů strany, stanovami

strany, usneseními a směrnicemi ÚV KSČ. Za veškerou svou činnost

odpovídala ÚV KSČ. HPS ČSLA plnila konkrétně úkoly uvedené v příloze č.

1.^1)



Pokud jde o politické oddělení Ministerstva národní obrany, bylo ve

smyslu čl. 29 Všeob-Ř-10 politickým orgánem pro řízení a provádění

veškeré stranickopolitické práce, zejména pro jednotné a přímé řízení

základních organizací KSČ a SSM na ministerstvu (kromě organizací KSČ a

SSM ZS GŠ). Ve své činnosti se řídila usnesením sjezdů a stanovami KSČ,

usneseními a směrnicemi ÚV KSČ, směrnicemi a pokyny náčelníka HPS ČSLA,

usneseními konferencí komunistů ministerstva.



Povinnosti zástupce velitele pro politickovýchovnou práci (pro

politické věci) na úrovni pluku, praporu a roty vymezoval Řád vnitřní

služby ozbrojených sil ČSSR (Zákl-Ř-1/4). Obecná charakteristika

činností zástupců velitelů pro politické věci na příslušných úrovních

byla v čl. 69, 111. a 121. Řádu provedena v podstatě shodně. Odpovídali

v míru a za války za organizaci a stav politické práce u příslušného

útvaru, za práci spojenou s politickou i vojenskou výchovou vojáků, za

upevňování morálně politického stavu a vojenské kázně, rovněž tak za

účinnost politické práce; byli podřízeni příslušnému veliteli útvaru.



4. § 33 odst. 9 písm. d) až g)



Příslušníci uvedení v § 33 odst. 9 písm. d) až g) zákona č. 76/1959

Sb., ve znění napadeného zákona č. 34/1995 Sb., nepatří do působnosti

Ministerstva obrany, proto se ministr obrany nemohl vyjádřit k jejich

pracovním charakteristikám.



Ve stanovisku ministra obrany se dále uvádí, že politická příslušnost

(členství v KSČ a SSM) nebyla výslovně zákonným požadavkem či podmínkou

pro výkon jakékoliv funkce v ČSLA. Požadavek politické angažovanosti

však byl zakotven v zákoně č. 76/1959 Sb. do roku 1991. Promítal se v

ustanovení § 23 jako jedna z podmínek vzniku služebního poměru, v

ustanovení § 5 odst. 2 jako jedna z podmínek jmenování nebo povýšení do

vyšších hodností a v ustanovení § 10 odst. 1 jako jedna z podmínek pro

ustanovování vojáků do funkcí. K odstranění politického aspektu ve

služebním poměru vojáků z povolání došlo až zákonem č. 228/1991 Sb. a

zákonem č. 226/1992 Sb. Politická angažovanost tak byla do té doby

významným kritériem hodnocení vojáků z povolání, a tím i kritériem pro

další průběh služby.



V souvislosti s poskytováním výsluhového příspěvku upozornil dále

ministr obrany na Doporučení Mezinárodní organizace práce (MOP) č.

68/1944 dotýkající se služebního poměru, tj. aby při propuštění z

tohoto poměru byl poskytován příspěvek podle délky služby, jakož i na

Úmluvu č. 158/1982 o skončení pracovního poměru, která se vztahuje na

všechna odvětví hospodářské činnosti a na všechny zaměstnance. Podle

čl. 12 citované Úmluvy se propuštěným vojákům z povolání zabezpečuje

nárok na odchodné a jiné podobné dávky, jejichž částka se stanoví se

zřetelem na délku trvání služebního poměru.



Pokud se jedná o počet osob, jichž se napadený zákon dotýká z pohledu

Ministerstva obrany České republiky, toto pozastavilo výplatu

výsluhového příspěvku u 2024 dotčených.



D)



Ministerstvo vnitra České republiky



V odpovědi ministra vnitra na žádost Ústavního soudu se uvádí, že

pracovní charakteristiky příslušníků Sboru národní bezpečnosti

dotčených ustanovením § 33 odst. 9 písm. d) zákona č. 76/1959 Sb., ve

znění zákona č. 34/1995 Sb., nebyly v písemné formě vedeny. Velmi

složitě a toliko plošně je lze odvodit z interních předpisů vydávaných

k činnosti složky Státní bezpečnosti. Na základě získaných informací,

zejména z tehdejších interních norem byly tyto funkce vymezeny rozkazem

ministra vnitra (RMV) č. 21 ze dne 9. března 1995. Vymezení bylo o to

složitější, že pojem "úsek" uvedený v § 33 odst. 9 písm. d) není

totožný s pojmem "útvar" běžně užívaným v interních právních normách

bývalého Federálního ministerstva vnitra. Proto citovaný rozkaz

ministra vnitra vylučuje ty funkce, které, ač byly zařazeny v

příslušném útvaru zaměřeném na kontrarozvědnou a rozvědnou činnost,

prokazatelně, vzhledem k jejich náplni, tuto činnost nemohly zahrnovat.

Analogickým způsobem bylo postupováno při výkladu pojmu

"politickovýchovné činnosti" ve smyslu § 153 odst. 2 písm. d) zákona č.

186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb., čemuž odpovídalo znění §

33 odst. 9 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995

Sb. I zde se vycházelo ze skutečnosti, že příslušník byl zařazen na

příslušném útvaru, který se politickovýchovnou činností zabýval s

přihlédnutím k tomu, zda politickovýchovnou činnost s ohledem na své

funkční zařazení skutečně vykonával. Jak v předchozím případě [písmeno

d)], tak i zde [§ 33 odst. 9 písm. e) zákona č. 76/1959 Sb.] je výčet

funkcí podle názoru ministra vyčerpávající.



Ve smyslu přílohy citovaného rozkazu, která konkretizuje ustanovení §

153 odst. 2 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995

Sb., jemuž koresponduje obsahově ustanovení § 33 odst. 9 písm. d)

zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., se za

příslušníka SNB zařazeného ve složce StB na úseku s kontrarozvědným

nebo rozvědným zařazením považuje příslušník zařazený v útvarech

uvedených v příloze č. 2.



Do kategorie osob dle písmene e) ve smyslu § 33 odst. 9 zákona č.

76/1959 Sb. spadají podle citovaného RMV č. 21/1995 příslušníci SNB

zařazení v politickovýchovné správě (útvaru) FMV, MV ČR nebo MV SR

přímo vykonávající politickovýchovnou činnost, jestliže přímo

vykonávali tuto činnost zabezpečovanou správami dále uvedenými v

příloze RMV č. 21/1995.



Kategorie osob podle § 33 odst. 9 písm. d)



RMV č. 54/1972 obsahující "Směrnice pro zpravodajskou činnost čs.

kontrarozvědky" vymezil jako základní poslání tohoto orgánu ochranu

socialistické společnosti a státního zřízení, bezpečnosti a

obranyschopnosti ČSSR, socialistické ekonomiky, bezpečnosti čs. občanů

a jejich práv před činností zahraničních a vnitřních nepřátel (dále viz

příloha č. 3).^1)



Pokud šlo o boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, ten se řídil RMV č.

10/1975, jenž byl posléze nahrazen rozkazem RMV č. 43/1980. Ve smyslu

citovaného rozkazu č. 43/1980 patřilo k jeho obsahu zejména provádění a

organizování kontrarozvědných opatření k předcházení a zamezování vlivu

ideologické diverze vedené proti ČSSR a zemím socialistického

společenství, vyhledávání, odhalování a dokumentace protistátní

činnosti osob, provádějících v objektech vymezených ke kontrarozvědné

ochraně nepřátelskou činnost proti ČSSR ve spojení s nepřátelskými

organizacemi v zahraničí, jakož i pravicovými a antisocialistickými

silami uvnitř státu.



RMV č. 39/1980 pokrýval činnost správy kontrarozvědky pro boj proti

vnějšímu nepříteli.



Kontrarozvědná činnost na úseku ochrany ekonomiky podléhala RMV č.

41/1980.



To, co bylo charakteristické pro činnost příslušníků SNB zařazených ve

složce StB na úseku kontrarozvědném, platí podle vyjádření ministra

vnitra i pro činnost těchto příslušníků, pokud byli zařazeni na úseku

rozvědném.



Kategorie osob podle § 33 odst. 9 písm. e) a f)



Odbor a oddělení pro politickovýchovnou práci [písmeno e)] podle znění

RMV č. 21/1995 představovaly organizační složky struktury

politickovýchovného aparátu VB, pro jehož činnost platilo nařízení

ministra vnitra (NMV) č. 18/1972. Zmíněný odbor, zřízený na úrovni

hlavního velitelství VB MV ČSR a MV SSR zejména řídil propagandu

marxisticko-leninského učení, vnitřní a zahraniční politiky KSČ,

poskytoval metodickou pomoc při provádění politické výuky, organizoval

a prováděl školení politickovýchovného aparátu; řídil a kontroloval

činnost oddělení pro politickovýchovnou práci na správách VB a

městských správách VB a zástupců náčelníků pro politickovýchovnou práci

na okresních odděleních VB a poskytoval jim praktickou pomoc (čl. II

bod 12). Oddělení pro politickovýchovnou práci zřízené na správách VB,

městských správách VB plnilo věcně tytéž úkoly jako odbor na úrovni HV

VB MV ČSR a MV SSR v relaci ke své úrovni působení.



Pokud jde o zástupce náčelníka (velitele) pro politickovýchovnou práci,

ten ve smyslu čl. II bodu 14 na úrovni OVB, OOVB a školy VB zejména

vychovával příslušníky k naprosté oddanosti KSČ, vlasti a lidu k

proletářskému internacionalismu, nesmiřitelnosti k buržoazní ideologii,

k vysoké odpovědnosti při plnění služebních povinností, k přesnému

plnění rozkazů, k důslednému dodržování socialistické zákonnosti a k

vysoké revoluční bdělosti a ostražitosti.



Ustanovení § 33 odst. 9 písm. f) zákona č. 76/1959 Sb. výslovně

nedopadá na náčelníka (velitele), který stál nad svým zástupcem pro

politickovýchovnou práci.



Své místo ve struktuře politickovýchovného aparátu VB měla i správa pro

politickovýchovnou práci (NMV č. 18/1972), resp. správa pro

politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost FMV,

zřízená NMV č. 28/1977. Mezi hlavní úkoly správy zejména patřilo, podle

zásad pro politickovýchovnou práci schválených Předsednictvem ÚV KSČ,

zabezpečovat úkoly ministra vnitra ČSSR při řízení politickovýchovné

práce ve SNB; základním principem této činnosti bylo přímé,

individuální politickovýchovné působení pracovníky politickovýchovného

aparátu SNB na příslušníky v určených útvarech SNB. Dále pomáhala

orgánům a organizacím KSČ v určených útvarech SNB při provádění

stranickopolitické práce, zejména při uplatňování vedoucí úlohy strany

v podmínkách SNB a při plnění úkolů bezpečnostní politiky atd. Zásadám

práce tohoto aparátu SNB odpovídaly i zásady pro výběr kádrů, které v

něm pracovaly. Ve smyslu NMV č. 22/1972 se výběr prováděl z politicky

vyspělých, třídně uvědomělých a Komunistické straně Československa

oddaných příslušníků SNB, z členů KSČ, kteří osvědčili ideovou pevnost

a internacionální věrnost, zejména v krizovém období let 1968 -- 1969,

působili v roce 1970 v pohovorových komisích pro očistu strany a trvale

se aktivně angažovali za politiku strany.



Jak uvádí ministr vnitra, z předkládané dokumentace je zřejmé, že nelze

konstatovat mimořádné ztížení pracovních podmínek inkriminovaných tří

kategorií příslušníků SNB oproti ostatním příslušníkům. Určitou výjimku

by mohli, podle jeho názoru, představovat příslušníci SNB, kteří plnili

rozvědné úkoly v zahraničí bez krytí, tedy se změněnou identitou, tzv.

nelegálové. V zásadě lze říci, že riziko ohrožení života nebo zdraví,

jiná závažná rizika, psychická zátěž apod. byly srovnatelné u všech

příslušníků SNB zařazených ve stejném, resp. srovnatelném typu funkcí,

bez ohledu na složku, v níž byli zařazeni. Srovnávání s pracovními

podmínkami občanských pracovníků není podle názoru dožádaného ministra

účelné, a to se zřetelem ke skutečnosti, že jednou ze zákonných

podmínek pro poskytování příspěvku za službu (výsluhového příspěvku) je

skončení služebního poměru, nikoliv poměru pracovního.



Ministr vnitra též potvrdil, že splnění podmínky celkové politické

angažovanosti bylo důsledně požadováno od všech příslušníků SNB, bez

ohledu na zastávanou funkci a dosaženou hodnost. To nesporně vyplývá

nejen z obecně závazných právních předpisů (zákon č. 100/1970 Sb., o

služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti), ale i z

interních instrukcí. Bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina ve svém

vystoupení při odůvodnění vládního návrhu zákona č. 63/1983 Sb., kterým

se měnil a doplňoval zákon č. 100/1970 Sb., na 9. společné schůzi

sněmoven FS ČSSR dne 14. června 1983 mimo jiné uvedl: "...za uplynulých

12 let byla zcela provedena generační obměna příslušníků SNB a očista

SNB od těch, kteří se v době společenské krize 1968 -- 1969 vážně

zpronevěřili služební přísaze, ústavě a zákonům ČSSR. Výrazně se

upevnilo třídní a politické složení SNB. Ve SNB je dnes 75 %

příslušníků, kteří před přijetím do bezpečnostního aparátu pracovali

jako dělníci a družstevní rolníci. K dnešnímu dni je z řad příslušníků

SNB 76 % členů a kandidátů KSČ a u složky StB 84 %." Ohledně členství v

SSM lze konstatovat slovy ministra vnitra, že v praxi každý věkově

mladší příslušník SNB byl členem této organizace, neboť na uvedenou

skutečnost byl kladen důraz již při výběru a v průběhu přijímacího

řízení. Právě tak lze konstatovat, že tzv. politické vzdělání

(absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu, nástavbového studia

VUML a dalších kurzů KSČ až po postgraduální studium na Vysoké škole

politické ÚV KSČ nebo Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda)

bylo, byť diferencovaně, stanoveno jako kvalifikační předpoklad pro

výkon všech funkcí ve SNB. Striktní stanovení podmínky (de facto)

členství v KSČ lze z povahy věci předpokládat pro obsazování funkce

zástupce náčelníka [velitele pro politickovýchovnou práci ve smyslu §

33 odst. 9 písm. f) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995

Sb.].



V závěru svého stanoviska ministr vnitra sdělil, že počty osob, které

jsou zákonem č. 34/1995 Sb. dotčeny, nejsou Ministerstvu vnitra známy,

vzhledem ke skutečnosti, že Ministerstvo vnitra (ani jeho právní

předchůdce) těmto osobám výsluhový příspěvek nevyměřovalo.



E)



Ministerstvo spravedlnosti České republiky



Náplň práce funkcionářů Sboru nápravné výchovy uvedených v § 33 odst. 9

písm. g) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění napadeného zákona č. 34/1995

Sb., jakož i podmínka politické angažovanosti těchto osob k výkonu

jejich činností se uvádí z Rozkazu ministra spravedlnosti č. 22/1973 o

zřízení politickovýchovného aparátu Sboru nápravné výchovy ČSR,

jmenovitě z jeho přílohy: Směrnice pro činnost politickovýchovného

aparátu Sboru nápravné výchovy.



Politickovýchovný aparát SNV byl vytvářen z řad členů KSČ, kteří pevně

stáli na pozicích marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu,

svými stranickými zkušenostmi, politickými a odbornými kvalitami dávali

záruku angažovaného uplatňování politiky strany a úspěšného plnění

poslání politickovýchovného aparátu SNV. Ustanovení pracovníků tohoto

aparátu do funkcí a jejich odvolání prováděli odpovědní služební

funkcionáři s kádrovou pravomocí, po schválení příslušnými stranickými

orgány podle kádrové nomenklatury.



Ve struktuře politickovýchovného aparátu SNV působili příslušníci SNV

zařazení jak ve funkcích zástupce náčelníka správy pro

politickovýchovnou práci, kteří byli zároveň náčelníkem odboru pro

politickovýchovnou práci, tak zástupce náčelníka útvaru pro

politickovýchovnou práci [k náplni činnosti zmíněného odboru viz

příloha č. 4; k činnosti zástupce náčelníka útvaru viz příloha č. 5 -

^1)].



Z citované směrnice dále vyplývá, že ustanovení § 33 odst. 9 písm. g)

zákona č. 76/1959 Sb. výslovně nedopadá na náčelníky útvaru SNV pro

politickovýchovnou práci, ale pouze na jejich zástupce.



Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření sdělil, že napadený zákon č.

34/1995 Sb. se týká 18 bývalých zaměstnanců nynější Vězeňské služby.



F)



Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky



Ministr práce a sociálních věcí ve svém stanovisku sdělil, že ocenění

vyšší náročnosti činností vykonávaných příslušníky ozbrojených sil,

spočívající zejména v ohrožení jejich života a zdraví, jakož i v

rozdílech mezi služebním a pracovním poměrem, bylo a je i podle

platných předpisů vyjádřeno zvláštními formami (příplatky, zvýšený

platový tarif). Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten nemá přímou vazbu

na vykonávanou činnost, což je mimo jiné zřejmé i ze skutečnosti, že je

poskytován až po skončení služebního poměru. Výsluhový příspěvek nebyl

součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků

ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii

peněžního příjmu motivovanou do určité míry sociálními důvody (ztráta

odbornosti získané pro služební účely, obtížnější vyhledávání nového

zaměstnání v civilních sektorech po skončení služebního poměru).



V závěru svého stanoviska ministr práce a sociálních věcí zdůraznil

dosah práva zakotveného v čl. 28 Listiny. Citované ustanovení Listiny

zaručuje právo na spravedlivou odměnu za práci zaměstnancům a nikoliv

občanům. Je zřejmé, že jde o odměnu za práci v průběhu zaměstnaneckého

vztahu, ať již ve služebním nebo pracovním poměru. Právo zakotvené v

tomto článku nelze proto rozšiřovat na plnění poskytované po skončení

zaměstnaneckého vztahu.



G)



Bezpečnostní informační služba České republiky



Prozatímní ředitel Bezpečnostní informační služby České republiky (dále

jen "BIS") na dotaz Ústavního soudu konstatoval, že postavení BIS je v

dané věci zcela okrajové a specifické.



Z analýzy vývoje právní regulace činnosti BIS plyne, že napadený zákon

č. 34/1995 Sb. by se mohl z pohledu BIS dotknout pouze těch příslušníků

dřívější Federální bezpečnostní služby (dále jen "FBIS"), kteří se

nestali příslušníky BIS a kterým byl současně podle zákona č. 100/1970

Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, přiznán

příspěvek za službu. Po schválení zákona č. 34/1995 Sb. proto BIS

provedla vyhodnocení jeho možných dopadů na bývalé příslušníky FBIS,

kterým je příspěvek za službu vyplácen. V této souvislosti bylo

zjištěno, že žádného příslušníka bývalé FBIS se napadený zákon č.

34/1995 Sb. netýká. Příslušníků její nástupnické organizace, tj. BIS,

se ani dotýkat nemůže.



H)



Výzva k posouzení rozkazu ministra obrany č. 35/1995



V průběhu řízení došlo Ústavnímu soudu upozornění od JUDr. Jaroslava

Ortmana, aby Ústavní soud posoudil rozkaz ministra obrany č. 35/1995 o

jednotné aplikaci ustanovení § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve

znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.



Podle názoru pisatele je rozkaz aplikován i na případy (funkce), na

které se nevztahuje. V čl. I bodě 1 zákona č. 34/1995 Sb. se uvádí, že

dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho

výši není doba služby vojáka ČSLA zařazeného v HPS ČSLA, který přímo

vykonával politickovýchovnou činnost anebo který byl zařazen ve funkci

zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty [viz

§ 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění novely č. 34/1995

Sb.]. Uvedená funkce v ČSLA neexistovala a ministr obrany provedl v

rozkaze výklad tak, že se za takového vojáka považuje voják z povolání

zařazený do funkce zástupce velitele (náčelníka) pro politické věci na

všech stupních. Ministr (ministerstvo) obrany nemůže autonomně vykládat

a provádět zákony, aniž k tomu byl (bylo) výslovně zmocněn (zmocněno)

zákonem podle čl. 79 odst. 3 Ústavy.



Ia/4



Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

nejprve zkoumal, zda zákon č. 34/1995 Sb. byl přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Ze zprávy Parlamentu České republiky, jakož i z těsnopiseckého záznamu

ze schůze Poslanecké sněmovny (tisk č. 1463) je zřejmé, že napadený

zákon č. 34/1995 Sb. navrhla k přijetí jako novelu zákona č. 76/1959

Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších

předpisů, skupina poslanců, kteří tak využili svého práva na

zákonodárnou iniciativu podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat

Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a

čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39

odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Schůze Poslanecké sněmovny dne 8.

února 1995, jejího 69. hlasování, se zúčastnilo 119 poslanců, z nichž

pro přijetí zákona hlasovalo 88 poslanců, proti se vyslovilo 19

poslanců a 12 poslanců se hlasování zdrželo.



Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl dodržen, zákon

byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a

předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v

částce 7, ročník 1995, rozeslané dne 3. března 1995. Tímto dnem nabyl

zákon č. 34/1995 Sb. platnosti. Účinným se stal podle svého čl. II dnem

1. dubna 1995.



ČÁST Ib)



Ib/1



Dne 3. dubna 1995 podala skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky návrh na zrušení zákona č. 33/1995 Sb.,

kterým se mění a doplňuje zákon č. 186/1992 Sb. a zákon č. 100/1970

Sb., oba ve znění pozdějších předpisů.



Podle navrhovatelů je napadený zákon v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 1,

čl. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl. 41 odst. 1 Listiny.



Skupina poslanců proto navrhuje, aby Ústavní soud s účinností od 1.

dubna 1995 zrušil zákon č. 33/1995 Sb. Poslanci zároveň vyslovili

souhlas, aby je v řízení před Ústavním soudem zastupoval poslanec JUDr.

J. Ortman.



Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. vychází z

analýzy zákona a je odůvodněn takto:



"Příspěvek za službu je právním nárokem policisty, jehož služební poměr

skončil bez jeho zavinění jeho uvolněním nebo propuštěním ze

zdravotních, služebních nebo organizačních důvodů. V příspěvku se

promítají spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně ztížené

pracovní podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve srovnání s

občanskými zaměstnanci. Jeho podstatou je přiměřená a částečná náhrada

za ucházející služební příjem a náleží všem policistům, kteří splnili

obecně stanovené zákonné podmínky."



Příspěvek za službu byl a je ve všech zákonech, které jej upravují,

koncipován jako nepromlčitelný nárok. Promlčení podléhají pouze nároky

na jednotlivá plnění z něho vyplývající.



Podle čl. 28 Listiny mají občané právo na spravedlivou odměnu za práci,

jejíž meze mohou být stanoveny jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny),

přičemž jakékoliv omezení musí platit stejně pro všechny případy, které

splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Při stanovení

těchto podmínek se musí respektovat zásada rovnosti v právech a zákaz

diskriminace kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu jejich

"jiného postavení" (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).



Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/93 s odvoláním na nález ÚS ČSFR

sp. zn. Pl. ÚS 22/92 při výkladu ústavní zásady rovnosti občanů před

zákonem vyslovil právní názor, že "je věcí státu, aby rozhodl, že

určité skupině poskytne méně výhod než jiné, avšak musí prokázat, že

tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho". Tato skutečnost však

prokázána nebyla.



Zákon č. 33/1995 Sb. má zpětnou účinnost, neboť počínaje 1. dubnem 1995

odnímá určité skupině občanů České republiky na základě zákona nabyté

právo na příspěvek za službu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 16/93 platí v ústavním pořádku České republiky všeobecný zákaz

retroaktivity, odvozený ze zásad právního státu, k jehož definičním

znakům patří též princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v

právo.



V případě zrušení už uskutečněného zápočtu trvání služebního poměru

určité skupiny osob pro přiznání nepromlčitelného příspěvku za službu a

odnětí tohoto nároku na příspěvek už realizovaného je důsledkem pravé

retroaktivity zákona č. 33/1995 Sb., neboť reglementuje jak samotný

vznik právního vztahu, tak nároky z něho vzešlé (Pl. ÚS 3/94).



Ustanovením čl. II zákona č. 33/1995 Sb. byla provedena novelizace

zákona č. 100/1970 Sb., a to upravením nároků na příspěvek za službu ve

FBIS. Na služební poměr příslušníků FBIS se podle § 35 odst. 2 zákona

č. 244/1991 Sb. přiměřeně vztahoval zákon č. 100/1970 Sb. Zákon č.

244/1991 Sb. však byl s účinností od 31. prosince 1992 zrušen zákonem

č. 543/1992 Sb., takže i pro tento orgán a jeho příslušníky pozbyl

zákon č. 100/1970 Sb. platnosti.



Úprava právního poměru bývalých příslušníků zrušeného orgánu je v

rozporu se zásadami právního státu podle čl. 1 Ústavy, které

nepřipouštějí stanovit retroaktivitu právních norem a provádět změny a

doplnění neplatného zákona.



Zákon č. 33/1995 Sb. byl usnesen z podnětu skupiny poslanců a vláda

České republiky svým usnesením č. 730 ze dne 21. prosince 1994

vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.



Zákon č. 33/1995 Sb. se zpětnou účinností ruší zákonným způsobem nabytá

práva, proto je třeba jej zrušit s účinností od 1. dubna 1995.



Ib/2



Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud uvedený návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu

České republiky. Její předseda PhDr. Milan Uhde potvrdil stanovisko

Poslanecké sněmovny vyjádřené hlasováním o návrhu zákona č. 33/1995 Sb.

a zdůvodnil je následující argumentací: "Důvodová zpráva k tomuto

zákonu se odvolává na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o

protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož

byla Komunistická strana Československa zločinnou organizací obdobně

jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti

směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému. Touto

další organizací byla podle důvodové zprávy nepochybně i tajná služba

komunistického režimu. Z tohoto důvodu bylo navrženo, aby doba služby

ve vybraných složkách a funkcích nebyla nadále započítávána pro účely

přiznání a stanovení příspěvku za službu." K namítané retroaktivitě

zákona předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že citovaný zákon vychází

důsledně z principu, že právní vztahy hmotného i procesního práva,

které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto

právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se

však řídí právem novým. Citovaný zákon nezahrnuje a neupravuje též

vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé před jeho účinností,

nýbrž pouze stanoví do budoucnosti podmínky pro jejich přiznání a

vyplácení. Z uvedeného vyplývá, že citovaný zákon nemá retroaktivní

účinky, totiž nepopírá, resp. nezrušuje platnost předchozích právních

vztahů ani nestanoví povinnost vracet již vyplacené příspěvky. V této

souvislosti se předseda Poslanecké sněmovny odvolává na nález Ústavního

soudu č. 164/1994 Sb. Uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou

poslanců dne 8. února 1995, podepsán příslušnými ústavními činiteli a

řádně vyhlášen.



Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření ústředních orgánů, kterých se

aplikace zákona dotkla -- BIS, Ministerstva práce a sociálních věcí,

Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti

-- a požádal je o charakterizování činností, které vykonávali úředníci

v dotčených funkcích.



A)



Bezpečnostní informační služba



Z vyjádření prozatímního ředitele BIS Ústavní soud zjistil, že po

listopadu 1989 došlo v několika fázích k zásadním organizačním změnám

Federálního ministerstva vnitra (dále jen "FMV").



Kontrarozvědné úkoly státu postupně plnili příslušníci Úřadu na ochranu

ústavy a demokracie, později příslušníci FBIS. Oba tyto úřady byly

organizačními útvary FMV, jejichž příslušníci byli ve služebním poměru

příslušníků SNB podle zákona č. 100/1970 Sb. Zákonem č. 527/1992 Sb.

byla zřízena BIS, která se stala právním nástupcem FBIS, nikoliv FMV

nebo SNB. Stejným zákonem byl pro příslušníky BIS upraven i jejich

služební poměr. V tomto zákoně spojil zákonodárce nárok na příspěvek za

službu příslušníků BIS pouze s dobou trvání služebního poměru

příslušníků SNB zařazených v Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie

či ve FBIS nebo s dobou trvání služebního poměru příslušníka FBIS.

Poslední úprava je pak obsažena v nyní platném zákoně č. 154/1994 Sb.,

o Bezpečnostní informační službě České republiky.



Z uvedeného je zřejmé, že napadený zákon č. 33/1995 Sb. se dotýká pouze

těch příslušníků bývalé FBIS, kteří se nestali alespoň příslušníky BIS

a kterým byl současně podle zákona č. 100/1970 Sb. přiznán příspěvek za

službu. Po schválení zákona č. 33/1995 Sb. BIS provedla vyhodnocení

jeho možných dopadů na bývalé příslušníky FBIS, kterým je příspěvek za

službu vyplácen. Na základě tohoto zákona byl příspěvek za službu

pozastaven pouze třem příslušníkům bývalé FBIS. K provedení zákona č.

33/1995 Sb. vydal prozatímní ředitel BIS rozkaz, kterým blíže

konkretizoval osobní rozsah funkcí uvedených v § 134 odst. 3 písm. a) a

d) zákona č. 100/1970 Sb. Tento rozkaz podle sdělení prozatímního

ředitele BIS důsledně sleduje výklad jediného kompetentního orgánu v

této věci - Ministerstva vnitra.



B)



Ministerstvo práce a sociálních věcí



Z vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí bylo zjištěno, že

předpisy pro odměňování policistů vydané do nabytí účinnosti nařízení

vlády č. 79/1994 Sb. měly resortní působnost, vydávalo je bývalé FMV a

Ministerstvo práce a sociálních věcí je nemá i vzhledem ke stupni

jejich utajení k dispozici. Totéž platí o pracovních charakteristikách

příslušných kategorií osob. Vyšší náročnost činností vykonávaných

policisty byla a také podle platných předpisů je oceňována přímo v

platu (příplatky, zvýšený platový tarif). Příspěvek za službu nebyl

součástí služebního příjmu a není ani součástí platu podle platných

předpisů. Nemá přímou vazbu na vykonávanou činnost a poskytuje se až v

souvislosti se skončením služebního poměru. Jde o zvláštní kategorii

peněžního příjmu, její poskytování je zdůvodněno převážně sociálními

aspekty (obtížné vyhledávání nového zaměstnání v civilních sektorech

při skončení služebního poměru, ztráta odbornosti získané pro služební

účely).



C)



Ministerstvo obrany



Ve vyjádření Ministerstva obrany se uvádí, že provedenou revizí

spisových a archivních fondů Ministerstva obrany nebyly nalezeny

interní předpisy, které by obsahovaly pracovní charakteristiky

jednotlivých skupin vojáků z povolání, u nichž zákon č. 33/1995 Sb.

vylučuje zápočet doby služby do doby konání služby rozhodné pro nárok

na příspěvek za službu a jeho výši. K jednotlivým ustanovením zákona

pak uvádí:



- bývalá vojenská kontrarozvědka ("VKR") byla v letech 1951 až 1990

podřízena Ministerstvu vnitra a zařazena do jeho struktury jako III.

správa SNB. Personálně byla složena z vojáků z povolání, kteří byli

povoláni k plnění úkolů SNB při ochraně bojeschopnosti ozbrojených sil.

V rámci VKR nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž náplně

činnosti náleželo organizování a provádění kontrarozvědné činnosti, ale

též útvary, které se na plnění úkolů kontrarozvědné ochrany přímo

nepodílely (např. výkon administrativní a finanční služby, materiálně

technické zásobování).



Ustanovení § 153 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebních

poměrech příslušníků Policie ČR, ve znění zákona č. 33/1995 Sb., se

plošně vztahuje na všechny vojáky z povolání, kteří sloužili v

ozbrojených silách se zařazením ve VKR. Nerozlišujeme mezi vojáky z

povolání zařazenými ve VKR podle jejich funkcí a povahy činnosti

vykonávané v útvarech VKR.



Z hlediska právních následků ustanovení § 153 odst. 2 písm. b) zákona

č. 186/1992 Sb. stejným způsobem dopadá i na vojáky z povolání zařazené

ve VKR ve funkcích týlového a administrativního charakteru, zejména na

úseku logistického, finančního, personálního, analytického a

administrativního zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem

kontrarozvědné činnosti. Nezohledňuje rovněž případy, kdy voják byl na

pracovišti nebo ve funkci s kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen,

avšak z důvodu vyslání ke studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou

činnost fakticky nevykonával.



- Příslušníci vojenské rozvědky, podle dikce § 153 odst. 2 písm. c)

zákona č. 186/1992 Sb. "... se zařazením v útvaru rozvědky

Československé lidové armády...", který fakticky v organizační

struktuře bývalé ČSLA nikdy nebyl zřízen. Lze dovodit, že zákonodárce

měl na mysli zpravodajskou správu Generálního štábu ČSLA, která průzkum

prováděla. Ústavnímu soudu byly zaslány vnitřní předpisy, které stanoví

některé povinnosti příslušníků tohoto orgánu.



- Příslušníci Hlavní politické správy ČSLA. Ustanovení § 153 odst. 2

písm. g) zákona užívá pro vymezení funkcí a činností nepřesné označení.

Požadované charakteristiky nelze Ústavnímu soudu poskytnout, neboť

Hlavní politická správa ČSLA měla vlastní spisový a archivní režim.

Sama prováděla skartaci písemností. Vzhledem k tomu nejsou písemnosti

HPS ČSLA od roku 1970 archivně zpracovány a v současné době probíhá

jejich studium Historickým ústavem Armády ČR. Základní charakteristiku

a hlavní úkoly HPS ČSLA vymezují příslušné řády.



Přiložený Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR, který platil v

období od 1. října 1979 do 1. června 1992, dává dostatečný obraz o

náplni činnosti příslušníků HPS ČSLA. Mezi jinými stanovil např. i

povinnost zástupce velitele pluku pro politické věci, zástupce velitele

praporu pro politické věci i zástupce velitele roty pro politické věci.

Na příslušné úrovni byli povinni:



- organizovat a provádět politickou práci a zaměřovat ji na semknutí

příslušníků pluku (praporu, roty) kolem KSČ;



- vychovávat vojáky k bezmezné oddanosti socialistické vlasti, KSČ ...

v duchu socialistického a proletářského internacionalismu,

nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií;



- vysvětlovat vojákům vedoucí a řídicí úlohu KSČ;



- vychovávat vojáky k třídní nenávisti...;



- organizovat a provádět politické školení a informace, masovou

politickou práci;



- organizovat ideově teoretickou a metodickou přípravu vedoucích skupin

politického školení;



- řídit politickovýchovnou práci důstojníků a praporčíků, formovat

jejich pracovní, politické a morální kvality, osobně vést výchovnou

práci s důstojníky a řídit jejich marxisticko-leninskou přípravu;



- navazovat a neustále udržovat styk s místními stranickými a státními

orgány.



Pro jednotnou aplikaci zákona vydal ministr obrany rozkaz, kterým

stanovil osobní rozsah ustanovení. Byl publikován v č. 35/1995 Věstníku

Ministerstva obrany.



Stanovisko dále upozorňuje na Doporučení Mezinárodní organizace práce

č. 68/1944 a Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 158/1982, které se

vztahují na propuštěné vojáky, jímž se zabezpečuje nárok na odchodné a

jiné podobné dávky, jejichž částka se stanoví se zřetelem k délce

trvání služebního poměru. V této souvislosti upozorňuje ministr obrany

na stanovisko vlády obsažené v jejím usnesení ze dne 21. prosince 1994.



D)



Ministerstvo vnitra



Vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 6. listopadu 1995 konstatuje, že

pracovní charakteristiky příslušníků SNB uvedených v novém znění § 153

odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie

ČR, nebyly v písemné formě vedeny. Velmi složitě a toliko plošně je lze

dovodit z interních předpisů vydávaných k činnosti StB.



Přes výše uvedenou skutečnost však bylo nutné pro účely aplikace zákona

č. 33/1995 Sb. provést hlubokou analýzu všech funkcí za účelem

zjištění, zdali je splněna zákonem stanovená podmínka výkonu služby ve

složce StB na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením. Na

základě získaných informací zejména z tehdejších interních norem bylo

provedeno vymezení těchto funkcí rozkazem ministra vnitra č. 21 ze dne

9. března 1995.



Vymezení bylo o to složitější, že pojem "úsek" uvedený v citovaném

zákoně není totožný s pojmem "útvar", běžně užívaným v interních

právních normách bývalého FMV. Proto rozkaz ministra vnitra vylučuje ty

funkce, které, ač byly zařazeny v příslušném útvaru zaměřeném na

kontrarozvědnou a rozvědnou činnost, prokazatelně vzhledem k jejich

náplni tuto činnost nemohly zahrnovat. Analogickým způsobem bylo

postupováno při výkladu pojmu "politickovýchovná správa (útvar)" a

"přímý výkon politickovýchovné činnosti". I zde se vycházelo ze

skutečnosti, že příslušník byl zařazen na příslušném útvaru, který se

politickovýchovnou činností zabýval s přihlédnutím k tomu, zda

politickovýchovnou činnost s ohledem na své funkční zařazení skutečně

vykonával.



Ústavní soud má k dispozici některá nařízení ministra vnitra ČSSR. Tato

nařízení charakterizují některé činnosti, jež jsou předmětem

posuzování.



Např. směrnice pro činnost politickovýchovného aparátu Veřejné

bezpečnosti (příloha k nařízení ministra vnitra č. 18/1972) uvádí, že



* posláním politickovýchovného aparátu je mimo jiné:



- vychovávat v duchu ideí marxismu-leninismu a proletářského

internacionalismu třídně uvědomělé a politicky vyspělé příslušníky VB

oddané KSČ, uznávající její politické ideje, kteří budou respektovat a

uplatňovat její vedoucí úlohu při výstavbě a rozvoji socialistické

společnosti;



* úkolem politickovýchovného aparátu je především:



- vychovávat příslušníky VB k marxisticko-leninskému světovému názoru a

oddanosti věci komunismu, ideologickému upevnění jejich názorů, k

nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií, k rozvíjení jejich lásky a

oddanosti ke KSČ, proletářskému internacionalismu...;



- vychovávat příslušníky k práci na základě pokrokových tradic KSČ, k

vysoké revoluční bdělosti a ostražitosti;



- rozvíjet vysokou ideovost a stranickost v odborné bezpečnostní práci

tak, aby každý příslušník VB se stal přesvědčeným, uvědomělým a

obětavým bojovníkem proti třídním nepřátelům;



- vést příslušníky VB k plnění usnesení strany a vlády...;



- poskytovat pomoc orgánům a organizacím KSČ v součástech, útvarech a

školách VB;



* politickovýchovný aparát plně při své práci respektuje stanovy KSČ,

usnesení sjezdů KSČ, jakož i usnesení ÚV KSČ a územních orgánů strany;



* činnost politickovýchovného aparátu VB je uskutečňována na základě

perspektivních a krátkodobých plánů vycházejících z linie KSČ. Obsah

těchto plánů je konzultován s příslušnými územními orgány KSČ.



Hlavní úkoly správy pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a

propagační činnost FMV (příloha č. 1 k nařízení MV ČSSR č. 28/1977)

stanoví mimo jiné, že



* správa pro politickovýchovnou atd. práci plní tyto základní úkoly:



- pomáhá orgánům a organizacím KSČ v určených útvarech SNB při

provádění stranickopolitické práce, zejména při uplatňování vedoucí

úlohy strany v podmínkách SNB;



- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy příslušníků

SNB včetně marxisticko-leninské přípravy... .



Zásady pro politickovýchovnou práci ve Sboru národní bezpečnosti

(příloha č. 2 k nařízení MV ČSSR č. 28/1977) mimo jiné stanovily:



* Politickovýchovná práce ve SNB vychází z marxisticko-leninské

ideologie a z bezpečnostní politiky KSČ,



* Politickovýchovný aparát SNB se ve své činnosti řídí usneseními

sjezdů KSČ, směrnicemi pro práci orgánů a organizací KSČ ve SNB,

usneseními stranických orgánů a stranických konferencí..,



* Politickovýchovný aparát SNB je složen z členů KSČ, kteří pevně stojí

na pozicích marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu,

angažují se za politiku strany a svými stranickými zkušenostmi,

politickými, morálními a odbornými kvalitami dávají záruku úspěšného

plnění úkolů v politickovýchovné práci.



Povinností pracovníků politickovýchovného aparátu SNB je



- důsledně plnit stranická usnesení a se znalostí věci v praxi

prosazovat požadavky bezpečnostní politiky strany;



- soustavně si osvojovat marxismus-leninismus, odborně se vzdělávat a

ideologicky upevňovat.



Organizační řád správy pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a

propagační činnost FMV (příloha k rozkazu MV ČSSR č. 29/1978) mimo jiné

stanovil úkoly této správy opět ve vztahu k orgánům KSČ:



- připravuje podklady k rozpracování a aplikaci usnesení vrcholných

orgánů KSČ;



- organizuje a zabezpečuje propagaci a popularizaci SNB... k hlavním

úkolům, které pro SNB vyplývají z usnesení orgánů KSČ;



- stanoví závaznou studijní literaturu a didaktické pomůcky pro školy

přímo podřízené a ve vymezeném rozsahu pro jednotlivé složky rezortního

vzdělávacího systému;



- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy příslušníků

SNB včetně marxisticko-leninské přípravy... kontroluje průběh

marxisticko-leninské přípravy a její účinnost.



Dále byly stanoveny konkrétní úkoly jednotlivým organizačním útvarům

správy ve stejných intencích.



E)



Ministerstvo spravedlnosti



Ministerstvo spravedlnosti se k zaslanému návrhu na zrušení zákona č.

33/1995 Sb. nevyjádřilo, zaslalo však své vyjádření k návrhu na zrušení

zákona č. 34/1995 Sb. [viz část Ia/3 písm. E)]. Na tomto místě je třeba

pouze konstatovat, že náplň práce politickovýchovného aparátu SNV byla

stanovena jen velmi obecně "Směrnicí pro činnost politickovýchovného

aparátu SNV České republiky" (příloha k rozkazu ministra spravedlnosti

č. 22 z roku 1973), která dokumentuje úzkou spolupráci s aparátem KSČ a

důraz na prosazování jejích principů (výchova v duchu ideí

marxismu-leninismu, oddanost KSČ, nesmiřitelnost k projevům buržoasní

ideologie, boj proti třídnímu nepříteli atd.). Uplatnění zákona se v

rezortu Ministerstva spravedlnosti dotklo cca 18 osob.



F)



Vláda České republiky



Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko vlády České republiky k

návrhu napadeného zákona, které je přílohou usnesení vlády ze dne 21.

prosince 1994 č. 730. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že nesouhlasí s

předloženým zněním návrhu zákona. Vedle věcných a legislativních

nedostatků vytýká návrhu, že "vychází ze situace, že až dosud se

otázkou redukce výhod pro příslušníky bývalé StB nikdo nezabýval. To

však neodpovídá skutečnosti. Již v roce 1990 byly na základě zákona č.

169/1990 Sb. ustaveny občanské komise, které prověřovaly příslušníky

StB a vyjadřovaly se k jejich způsobilosti k dalšímu výkonu služby.

Příslušníci propuštění na základě rozhodnutí občanských komisí neměli

nárok na odchodné, platové vyrovnání ani příspěvek za službu.

Předložený návrh novely nebere v úvahu princip individuálního

posuzování provedený občanskými komisemi a nahrazuje jej plošným

posuzováním bývalých příslušníků SNB a policistů ve výkonu služby bez

zkoumání míry individuálního podílu na křivdách minulosti. Navrhovaná

novela je rovněž nesystémovým zásahem do zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích."



Ib/3



Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., též

zkoumal, zda zákon č. 33/1995 Sb. byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Ze zprávy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i z

těsnopiseckého záznamu ze schůze Poslanecké sněmovny je zřejmé, že

napadený zákon č. 33/1995 Sb. navrhla k přijetí skupina poslanců, kteří

tak využili svého práva na zákonodárnou iniciativu podle čl. 41 odst. 2

Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České

republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy.

Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena.

Schůze Poslanecké sněmovny dne 8. února 1995, jejího 70. hlasování se

účastnilo 129 poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 93

poslanců, proti přijetí zákona hlasovalo 23 poslanců a 13 poslanců se

zdrželo hlasování.



Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl dodržen. Zákon

byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a

předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v

částce 7, ročník 1995, rozeslané dne 3. března 1995. Tímto dnem nabyl

zákon č. 33/1995 Sb. platnosti. Účinným se stal podle svého čl. III

dnem 1. dubna 1995.



ČÁST II



Důvodové zprávy k napadeným zákonům, z nichž je zřejmý úmysl

zákonodárce, se odvolávají na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o

protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle

tohoto ustanovení byla KSČ zločinnou a zavrženíhodnou organizací,

obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své

činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratickému

systému. Takovou organizací byla nepochybně i tajná služba

komunistického režimu a další organizace, útvary a činnosti, založené

na ideologii KSČ, jako byla Státní bezpečnost (zejména její složky na

úseku s kontrarozvědným a rozvědným zařazením), Hlavní politická správa

ČSLA, jakož i útvary a činnosti zaměřené k tzv. politickovýchovné práci

v bývalé ČSLA, SNB či SNV.



Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. jsou v kontextu s trendem

vyjádřeným již v zákoně č. 198/1993 Sb., zákoně č. 451/1991 Sb.,

zákonech restitučních a dalších a tvoří spolu s nimi systém právního

vyrovnávání se s komunistickým režimem.



Stěžejní je v této souvislosti zákon č. 198/1993 Sb. Jak konstatoval

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, zákon hovoří o

"spoluodpovědnosti těch, kteří komunistický režim aktivně prosazovali".

Osoby vykonávající funkce označené napadenými zákony nepochybně aktivně

prosazovaly komunistický režim a jeho totalitní principy, bez ohledu na

to, zda byly členy KSČ nebo ne, a také v zásadě bez ohledu na to, zda

byly přímo důležitým, zásadním a určujícím činitelem či pouze nástrojem

(zcela jistě vědomým) nebo i svého druhu zajatcem těch, kteří režim

aktivně prosazovali. Jak vyplývá z výše citovaných dokumentů, měli to

"v náplni práce".



Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením

institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní

ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické

společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako

součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo

jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje

jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním

základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito

hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě

se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto

pojetí ústavního státu odmítá formálně racionální legitimitu režimu a

formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě, který

se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu,

nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický.



Příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány v právním

řádu České republiky spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace

práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení

vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží

všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Jsou součástí systému

dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního

poměru. Vedle příspěvku za službu to jsou odchodné a platové vyrovnání

(viz § 114 -- 119 zákona č. 186/1992 Sb. a § 33a zákona č. 76/1959

Sb.). Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.



Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten navíc, na rozdíl od návrhu skupiny

poslanců, nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž podle

stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se Ústavní soud

ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního

příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil podle

platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu

odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.



I když odůvodnění poslaneckého návrhu výslovně zmiňuje pouze tajné

služby, vlastní text zákona evidentně dopadá i na politický aparát.

Tento závěr potvrzuje např. i dikce zákonného opatření Předsednictva

Národního shromáždění č. 165/1964 Sb., které příspěvek za službu,

později přejmenovaný na výsluhový příspěvek, pro vojáky z povolání

zavedlo. Podle jeho § 33 odst. 2 "Příspěvek nenáleží vojákům z povolání

přeloženým do zálohy na vlastní žádost nebo z morálně politických

důvodů; nenáleží rovněž při odnětí nebo ztrátě vojenské hodnosti".

Jinými slovy řečeno, splňoval-li tehdy voják z povolání všechny věcné

podmínky pro přiznání příspěvku za službu, nebyl-li však morálně

politicky spolehlivý, příspěvek nedostal, na rozdíl od ostatních.

Důvodová zpráva k tomuto zákonnému opatření neobsahovala vyjádření k

morálně politickým důvodům. Ty byly ve své době natolik známé, že je

patrně nebylo třeba komentovat. Zároveň se tím umožňovalo zmíněné

hledisko vykládat velmi široce, účelově, a tak vlastně prohlubovat již

tímto obecně závazným právním předpisem od počátku založenou nerovnost

mezi "spolehlivými a nespolehlivými".



Jestliže se v současné době zákonodárný sbor rozhodl zastavit či krátit

výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou

spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického

systému, protože působili ve složkách vyjmenovaných v napadených

zákonech, stanovil ve srovnání se zákonným opatřením č. 165/1964 Sb.

daleko objektivnější kritérium pro přiznání tohoto příspěvku.



Zmenšení nebo odnětí prospěchu jedné skupině občanů v důsledku přijetí

zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. zároveň neznamená, že by

zákonodárce takto stanovil neúměrné povinnosti této skupině.



Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků,

tedy z peněz daňových poplatníků (viz např. § 33c odst. 1 zákona č.

76/1959 Sb.). Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na

které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly

honorovány bývalé opory komunistického režimu. Politický aparát a tajné

služby patřily jistě k základním pilířům, bez kterých totalitní moc

nemohla existovat. Ústavní soud je přesvědčen o správnosti úvahy

zákonodárce, vyjádřené v napadeném zákoně, že neexistují žádné důvody

(morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický stát

vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali jeho

vznik.



Bylo by absurdní a protismyslné, kdyby demokratický stát zhodnocoval

činnost výše uvedených osob (zákonem č. 198/1993 Sb. odsouzenou a

zavrženou) jako činnost mimořádně náročnou pro účely zvýhodnění v

oblasti sociálního zabezpečení. Jestliže příslušné osoby byly prověřeny

občanskými komisemi a shledány jako způsobilé výkonu služby v nově se

tvořícím politickém systému, je to projevem velkorysosti a humánnosti

demokratického systému vůči svým odpůrcům. Neznamená to však nic víc a

nic méně než to, že tyto osoby byly shledány způsobilými výkonu další

služby v již demokratickém státě (jak uvádí ve svém vyjádření

Ministerstvo obrany "dostatečně prokázaly svoji loajalitu vůči

demokratickému zřízení") a nikoliv schválení jejich činnosti ve

prospěch komunistickému režimu, či zvýšeného ocenění jejich činnosti v

exponovaných organizacích a na exponovaných místech, která

představovala důležité opory tohoto režimu samotného, schválení

takového významu, že za popsanou činnost by měly být demokratickou

společností zvýhodněny.



Bez povšimnutí k výše uvedenému nemůže zůstat ani skutečnost, že

profese "voják z povolání" či "příslušník SNB" závisely pouze a jenom

na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy, vzhledem k

ostatním profesím, nadprůměrně honorovány.



Ustanovení napadených zákonů se nevztahují na všechny příslušníky SNB,

SNV či vojáky ČSLA, ale pouze na některé funkce, a to na ty, jejichž

činnost je neslučitelná s principy demokratického státu. Je sice

pravdou, že oba zákony se plošně vztahují na všechny osoby, které

sloužily v inkriminovaných funkcích, jak na to poukazují i vyjádření

ministerstev obrany a vnitra. Jak však vyplývá z výše uvedených

interních předpisů (rozkazů), všechny osoby, které v těchto oblastech

činnosti působily, byly těmito předpisy zavázány k činnostem

neslučitelným s demokratickým řádem a lze jen stěží předpokládat, že

své povinnosti "řádně" neplnily. Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb.

mají přímý vztah ke speciálním orgánům ministerstev vnitra, obrany a

spravedlnosti, provádějícími sociální zabezpečení (§ 3 zákona č.

582/1991 Sb.), které jsou tak přímým adresátem úkolů, jež z uvedených

zákonů vyplývají, a tyto orgány posuzují, zda a jakou dobu v konkrétní

funkci příslušné osoby působily.



Na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, který

stanoví její vnitřní strukturu, resp. zákona č. 76/1959 Sb. jsou pak

uvedené zákony rozvedeny rozkazy příslušných ministrů (tedy vnitřní

normativní instrukcí, nikoliv obecně závazným právním předpisem). Ty

zavazují pouze zmíněné orgány sociálního zabezpečení a jsou východiskem

při aplikaci činností uvedených v napadených zákonech, a to právě jen

pro potřeby těchto orgánů, které pak mohou samozřejmě v případech

pochybnosti či nejasnosti učinit dotaz na ministerstvo. Nutno totiž v

těchto souvislostech uvést, že funkční zařazení popsané v příslušných

rozkazech (MV, MO, BIS, MS) je zcela odlišný pojem, než popis

jednotlivých činností uvedených v samotných napadených zákonech. V

zákonech jde jednoznačně o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná

a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy činnosti,

která je po právu odsouzena demokratickou společností jako činnost

výrazně podporující předchozí nedemokratický režim (viz zákon č.

198/1993 Sb.).



Obecně lze konstatovat, že neurčitost některého z ustanovení právního

předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a

tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže intenzita

této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného

ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů. V daném případě

tomu tak není a nutno znovu poukázat na to, že popsané činnosti v rámci

doby služby jsou z hlediska jejich náplně označeny určitě. Jejich další

vymezení interními předpisy (rozkazy příslušných ministrů, jak jsou

uvedeny v přílohách), koresponduje s vymezením provedeným v napadeném

zákoně samotném. Je třeba vycházet z toho, že terminologie zákona, jako

je např. "na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením..."

apod., je věcným a naprosto jasným vymezením určitých činností. Rozkazy

ministrů a prozatímního ředitele BIS (které se nepochybně drží přesného

zákonného vymezení) konkretizují, ve kterých organizačních útvarech

(odbory, správy, event. jiné články) byla tato činnost vykonávána.



I kdyby se Ústavní soud se zákonným vymezením okruhu dotčených osob

neztotožňoval a viděl důvody pro vymezení širšího stanovení okruhu

osob, které se intenzivněji v posuzované souvislosti podílely na

fungování komunistického režimu, bylo by věcí zákonodárce se touto

skutečností zabývat.



Jak je uvedeno na jiném místě tohoto odůvodnění, vláda České republiky

svými usneseními č. 729 a 730 ze dne 21. prosince 1994 vyslovila

nesouhlas se zněním poslaneckých návrhů napadených zákonů. Vycházeje z

předmětných usnesení, dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.



Přestože se v mnoha směrech jedná o námitky věcně velmi závažné,

zejména ohledně kolize se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemohl k nim Ústavní soud

přihlédnout, neboť svým charakterem vybočují z rámce jeho kompetence.

Nicméně, pokud by v důsledku nepřímé novelizace § 30 zákona č. 87/1991

Sb. napadenými zákony došlo v konkrétních případech k tvrdostem (tzn. v

případech mimosoudně rehabilitovaných vojáků, jakož i bývalých vojáků,

jejichž služební poměr neplatně skončil v době od 25. února 1948 do 1.

ledna 1990 a kteří vykonávali službu v útvarech VKR nebo rozvědky ČSLA,

pokud byli posléze reaktivováni), mají možnost ministři zmírnit tvrdost

zákona svým individuálním rozhodnutím. Z RMO č. 35/1995 písm. E) např.

plyne, že toto své moderační oprávnění ve vztahu k zákonům č. 119/1990

Sb. a č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ministr vnitra

použil. Další využitelný prostředek je regulován v § 31 odst. 1 a 2

zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje

vojákům z povolání, propouštěným ze stanovených důvodů ze služebního

poměru, rekvalifikaci na náklady Ministerstva obrany a Ministerstva

vnitra apod. Naznačený problém rovněž nespadá do kompetence Ústavního

soudu.



Přes shora uvedené je ovšem potřebné na tomto místě dodat, že nic

přirozeně nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se aplikace

zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb., a zákona č.

76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně dotkne a kteří se

domnívají, že byli poškozeni na svých právech, protože ve skutečnosti

nevykonávali inkriminovanou funkci, se obrátili na obecný soud.



Jak již bylo uvedeno výše, v průběhu řízení před Ústavním soudem

upozornil zástupce skupiny poslanců na potřebu posoudit RMO č. 35/1995

k jednotné aplikaci § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona

č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.



RMO č. 35/1995 je interní normativní směrnicí (instrukcí). Jimi lze

zavazovat v příslušných oblastech podřízené subjekty. Z hlediska právní

teorie jde o podřízené orgány či úřady a osoby ve veřejné službě. Tyto

instrukce nemusí být veřejně vyhlášeny; stačí, když jsou vhodným

způsobem sděleny těm, jichž se týkají. Interní instrukce nejsou prameny

práva. Jejich vydávání je uskutečňováním oprávnění řídit činnost

podřízených, jejich plnění je zachováním právní povinnosti řídit se

pokyny nadřízených. Toto oprávnění a povinnost vyplývá z obecně

závazných právních aktů, jež jsou prameny práva; v případě ministra

obrany se jedná o ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb., branný

zákon, ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákonného

zmocnění Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra v oboru své

působnosti upraví podrobnosti o právních poměrech příslušníků

ozbrojených sil služebními předpisy. Řád vnitřní služby (Zákl-Ř-1/4),

jakožto konkrétní služební předpis, potom v čl. 7 stanoví, že nadřízení

mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat jejich

provedení. Ve skutečnosti mají mnohé interní instrukce fakticky externí

důsledky, neboť často obsahují pokyny, jak postupovat při aplikaci

obecně závazných předpisů. To je i případ RMO č. 35/1995.



Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že

interními instrukcemi nejsou vázány orgány nepodřízené a orgány

uplatňující určité právní záruky zákonnosti (např. obecné soudy). To má

význam pro případy nesouladu mezi obecně závaznými právními předpisy a

interními instrukcemi.



Ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. hovoří o prováděcích

předpisech k zákonu, jenž byl Ústavním soudem zrušen. Tímto prováděcím

předpisem třeba rozumět prováděcí právní předpis, tj. předpis, jehož

obsahem je obecně závazný normativní akt obsahující vlastní právní

normu. Jen takovéto normativní akty jsou pramenem práva, v nichž se

uvedené akty konkretizují. Jelikož interní normativní instrukce

pramenem práva nejsou, nemůže jít v jejich případě ani o právní

předpis. Na tom nic nemění ani jejich normativní povaha, jakož ani

zmíněné externí důsledky těchto instrukcí.



Nejsou-li interní normativní instrukce právním předpisem, nedopadá na

ně ani ustanovení § 70 odst. 3 citovaného zákona. Ústavní soud jako

orgán soudní ochrany ústavnosti v případě zrušení zákona nebo jeho

jednotlivých ustanovení řeší v té návaznosti pouze otázku další

platnosti prováděcích předpisů. Nemůže se zabývat též otázkou další

platnosti navazujících interních normativních instrukcí, neboť k tomu

nemá zákonné zmocnění. Řešit uvedený problém je úkolem subjektů, které

v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti příslušné interní normativní

instrukce vydaly.



Osobám, které byly postupem příslušných orgánů uskutečňovaným na

základě interní normativní instrukce dotčeny ve svých právech a právem

chráněných zájmech, zůstávají zachovány všechny instrumenty právní

ochrany, včetně možnosti podat ústavní stížnost.



ČÁST III



K JEDNOTLIVÝM BODŮM NÁVRHŮ SKUPINY POSLANCŮ



1. Body č. 1 obou návrhů konstatují známé skutečnosti, totiž, že

zákonem č. 33/1995 Sb. a zákonem č. 34/1995 Sb. byly novelizovány

určité zákony (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků

Policie České republiky, zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru

příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a zákon č. 76/1959 Sb., o

některých služebních poměrech vojáků), a dále konstatují obsah

napadených zákonů.



2. V bodech č. 2 obou návrhů jsou obsaženy dvě námitky:



A) v prvé se tvrdí, že napadenými zákony byla stanovena určitá

nerovnost v právech mezi občany, a zákony jsou tudíž v rozporu s čl.

28, čl. 41 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny,



B) ve druhé se tvrdí, že zákony jsou retroaktivní, neboť odnímají nebo

snižují již přiznané nároky.



Ad A) Z hlediska porušení rovnosti, jak ji namítá skupina poslanců,

nutno poukázat na to, že Ústavní soud se již vícekrát solidarizoval s

chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen v rozhodnutí č.

11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR, 1: "Je věcí státu, aby v

zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně

výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat libovolně... Pokud zákon

určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti

jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty." V

posuzované věci se nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který

svůj postup zdůvodnil dostatečně přesvědčivým způsobem. Právě odvoláním

se na veřejné hodnoty, kterými jsou základní principy demokracie a

jejich ochrana, jsou zřetelné a jasné a jejich oprávnění z uvedených

hledisek nelze zpochybnit (viz zákon č. 198/1993 Sb.). Stejně tak nutno

připomenout i náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná a

která zcela jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie,

a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala a působila. Zvoleným postupem

zákonodárce nezasáhl do jiných Ústavou garantovaných principů, ale

naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako

takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly

zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta

proti těmto občanům směřovala.



Skupina poslanců v obou návrzích namítá, že občané mají právo na

spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), jejíž meze mohou být

stanoveny jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv

omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Při stanovení těchto podmínek se musí

respektovat zásada rovnosti v právech a zákaz diskriminace kteréhokoliv

jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 1

a čl. 3 Listiny), což se všechno projevuje v příspěvku za službu a ve

výsluhovém příspěvku.



Je třeba konstatovat, že zvýšené ocenění za mimořádně ztížené pracovní

podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytovány těm, jejichž

činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování

lidských práv a demokratického systému. Odměna za takto vykonanou

"práci" by mohla v demokratické společnosti být jen stěží chápána jako

spravedlivá. Policie a armáda jsou v každém státě složkami mocenského

aparátu, jejichž prostřednictvím stát udržuje určitý společenský, v

demokratickém státě všeobecně uznávaný, status quo. Zvýšené nároky se

projevují v samotné konstrukci odměny za práci. Příspěvek za službu ani

výsluhový příspěvek však nejsou odměnou za práci, mají jiný charakter

-- jsou dávkami kompenzačními.



Námitka skupiny poslanců, že nebylo prokázáno, že stát ve veřejném

zájmu a pro veřejné blaho poskytl méně výhod určité skupině (obyvatel),

neobstojí. Napadené zákony neupravují odnětí výhod určité skupině,

nýbrž v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb. upravují zápočet let pro

přiznání mimořádných výhod určitým skupinám.



Je ostatně věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou

skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a

pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů

demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve

veřejném zájmu zvýhodňování činnosti osob, které (ať přímo nebo

nepřímo) byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a

sloužily upevňování politického systému totalitního.



Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o Doporučení MOP č.

68/1944 a Úmluvu MOP č. 158/1982, o skončení pracovního poměru, na

které upozorňuje ve svém stanovisku Ministerstvo obrany, není možné je

považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. Doporučení

MOP nemají charakter mezinárodní smlouvy obecně. Úmluva MOP č. 158/1982

nebyla ČR ani jejími právními předchůdci ratifikována a vyhlášena ve

Sbírce zákonů, není tudíž také mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy.



K porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl. 41 odst. 1

Listiny proto nemohlo přijetím zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb.

dojít.



Ad B) Skupina poslanců namítá, že napadené zákony jsou přímo

retroaktivní ve vztahu k zákonům č. 186/1992 Sb. a č. 100/1970 Sb.,

resp. zákonu č. 76/1959 Sb., což je v rozporu se všeobecným zákazem

retroaktivity odvozeným ze zásad právního státu, k jehož definičním

znakům patří též princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v

právo. K tomu je třeba konstatovat, že ke znakům právního státu

nepochybně patří princip právní jistoty a ochrana důvěry občanů v

právo. Součástí právní jistoty je také zákaz retroaktivity právních

norem. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného

formulován výslovně v čl. 40 odst. 6 Listiny, lze pro ostatní právní

odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud již

několikrát.



Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá

retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik

právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá

retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního

práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně

tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po její účinnosti

se však řídí právem novým (viz Pl. ÚS 3/94 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu České republiky sv. 1, díl I., č. 38).



Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou úpravu

považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého právního

vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její

účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého

právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak je tomu v případě

posuzovaných zákonů (viz nález pléna Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.).

Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout (resp. zrušit)

nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by

již vyplacené částky musely být vráceny. Tak tomu však není. Napadené

zákony výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené

podmínky pro přiznání příspěvku za službu nebo splňuje-li podmínky pro

přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákonů

tyto příspěvky na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání nebo se

jeho výplata zastaví. Oba zákony tedy zcela jednoznačně stanoví svou

účinnost do budoucna a jsou z tohoto hlediska v souladu s ústavním

pořádkem České republiky.



3. V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina poslanců

namítá, že napadený zákon je retroaktivní i ve vztahu k zákonu č.

100/1970 Sb., který je dnes neplatný, a proto jej nelze novelizovat.



Zde je třeba konstatovat, že tento zákon doposud platí a upravuje i

některé vztahy příslušníků Policie České republiky vzniklé před

účinností zákona č. 186/1992 Sb., mimo jiné právě v souvislosti s

poskytováním dávek sociálního charakteru a určitou dobu se aplikoval i

na příslušníky FBIS. Jak vyplývá z vyjádření prozatímního ředitele BIS,

kontrarozvědné úkoly státu po roce 1990 postupně plnili příslušníci

několika institucí, přičemž právní vztahy některých z nich se dočasně

řídily ustanovením zákona č. 100/1970 Sb. Již v zákoně č. 527/1992 Sb.

však spojil zákonodárce nárok na příspěvek za službu příslušníků BIS

pouze s dobou trvání služebního poměru příslušníků SNB zařazených v

Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie či ve FBIS nebo s dobou trvání

služebního poměru příslušníka FBIS. Zákonodárce se tedy musel při

přijímání zákona č. 33/1995 Sb. zabývat i jeho vztahem k nárokům

vzniklým na základě zákona č. 100/1970 Sb.



Napadený zákon č. 33/1995 Sb. se dotýká pouze těch příslušníků bývalé

FBIS, kteří se nestali alespoň příslušníky BIS a kterým byl současně

podle zákona č. 100/1970 Sb. přiznán příspěvek za službu.



O tom, že zákon č. 33/1995 Sb. neobsahuje retroaktivní ustanovení ve

vztahu k zákonu č. 186/1992 Sb., bylo pojednáno výše. Platí to i ve

vztahu k zákonu č. 100/1970 Sb. Zákonem č. 33/1995 Sb. se upravil zákon

č. 100/1970 Sb., ve znění platném do 31. března 1995. Dotýká se pouze

nároků vzniklých podle zákona č. 100/1970 Sb. Ustanovení § 35 odst. 2

dnes zrušeného zákona č. 244/1991 Sb. bylo přechodnou odkazující

normou, podle které se do přijetí předpisů upravujících služební poměry

příslušníků FBIS na služební poměry příslušníků FBIS přiměřeně

vztahoval zvláštní předpis -- zákon č. 100/1970 Sb.



Rozpadem České a Slovenské Federativní Republiky bylo vyvoláno i

zrušení FBIS a zvláštní předpis upravující služební poměry jeho členů

nebyl nikdy přijat. Nárok na příspěvek za službu proto byl a je založen

u bývalých příslušníků FBIS zákonem č. 100/1970 Sb. a zrušení zákona č.

244/1991 Sb. se jej nikterak nedotklo. Vydáním zákona č. 33/1995 Sb.

proto nedošlo a nemohlo dojít ke změnám či doplněním neplatného zákona,

jak tvrdí skupina poslanců v bodě 3 in fine svého návrhu.



4. V bodě č. 4 návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina poslanců

uvádí, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců (tisk č. 1365) a

na základě společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny (tisk č. 1464).

Vláda České republiky svým usnesením č. 730 ze dne 21. prosince 1994

vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.



V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. se rovněž

konstatuje, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců (tisk č.

1364) a na základě společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny (tisk č.

1463). Vláda České republiky svým usnesením ze dne 21. prosince 1994

vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.



K tomu je třeba konstatovat, že podle čl. 42 Ústavy mají poslanci i

skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky právo

podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů (zákonodárná iniciativa).

Návrh zákona podala skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky, byl tedy podán v souladu s Ústavou.



Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu (čl. 15 Ústavy),

vláda má pouze zákonodárnou iniciativu (čl. 41 Ústavy). Její stanovisko

nic nemůže změnit na skutečnosti, že zákon byl přijat předepsaným

způsobem, řádně podepsán a vyhlášen. Že se tak stalo, plyne ze

stenografického záznamu projednání návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky, z vyjádření předsedy této sněmovny i ze

samotných zákonů, které byly zveřejněny předepsaným způsobem ve Sbírce

zákonů, částka 7 z roku 1995, na stranách 427, 428 (zákon č. 33/1995

Sb.) a 429 (zákon č. 34/1995 Sb.).



Námitky skupiny poslanců v tomto bodě jsou tedy irelevantní.



Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že nejsou dány

důvody ke zrušení zákonů č. 34/1995 Sb. a č. 33/1995 Sb., jak

požadovaly skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, a proto jejich návrhy ve smyslu ustanovení § 70 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.



Řízení o zrušení zákona č. 33/1995 Sb. a o zrušení zákona č. 34/1995

Sb. byla zahájena doručením dvou samostatných návrhů a věci byly také

samostatně připraveny k projednání v plénu. Vzhledem k tomu, že jde v

obou věcech o totožnou právní problematiku a případy spolu souvisí,

plénum Ústavního soudu v zájmu hospodárnosti řízení spojilo tyto dvě

věci ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu

použitého přiměřeně v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením z

30. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a obě věci projednalo a rozhodlo o

nich při společném jednání jedním nálezem.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.



1) Přílohy k nálezu jsou zveřejněny ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR.