132/1994 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. května 1994 v plénu ve

věci navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu České republiky a

účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o

návrhu na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a

doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, a na zrušení § 27

odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č.

216/1993 Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění: (podstatná část)



Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení § 27 odst. 8 zákona č.

172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a na

zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, s poukazem na to, že jsou v

rozporu



- s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"),



- s čl. 1, 3 odst. 1, 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"),



- s čl. 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech,



- s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111), č.

465/1990 Sb.,



- s čl. 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti (č. 122), č. 490/1990 Sb.



Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soud vyžádal

zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Touto zprávou ze

dne 11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10. 1989 bylo na vysokých školách

(dále jen "VŠ") zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1031 profesorů, 2989

docentů a 7886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilo pracovní

poměr z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorů a 106

docentů), do důchodu odešlo 1089 a na vlastní žádost na jiné pracoviště

1764 pracovníků, z toho 81 profesorů a 230 docentů. K 31. 10. 1993 bylo

na VŠ zaměstnáno celkem 12 648 učitelů, z toho 1130 profesorů, 3307

docentů a 8211 odborných asistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo

jmenováním v období let 1969-1989 393 profesorů a 1645 docentů. Po 1.

1. 1990 přešlo na VŠ 5941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637

docentů. Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233

vědeckých a odborných pracovníků.



Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vychází zejména z

právní úpravy, která platila od účinnosti zákona č. 39/1980 Sb., o

vysokých školách, a od účinnosti vyhlášky Ministerstva školství ČSR č.

111/1980 Sb., o postupu při jmenování profesorů a docentů a při

obsazování volných míst učitelů vysokých škol. Podle této právní úpravy

přestalo být podmínkou pro získání titulu "docent" habilitační řízení a

titul mohl získat (stejně jako titul "profesor") uchazeč, který

vycházel z vědeckého světového názoru, prokázal pedagogickou

způsobilost, schopnost tvořivě vědecky nebo umělecky pracovat nebo

prokázal vědeckou nebo uměleckou způsobilost vytvořením společensky

významných prací a měl potřebnou praxi. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky

Ministerstva školství ČSR navíc umožňovalo ministru školství jmenovat

docenty, popřípadě navrhnout jmenování profesorů i bez splnění

stanovených podmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila i před

rokem 1980 [srov. § 55a odst. 1 písm. e) zákona č. 163/1969 Sb., kterým

se mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách].



Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době před

listopadem 1989 návrhy zpracovávany a předávány ministru školství ve

dvou částech, a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzovány

odděleně odborem vysokých škol a odborem kádrovým a jejich stanoviska

sjednocovala gremiální porada náměstka ministra pro vysoké školy.

Závěry gremiální porady byly konzultovány na oddělení školství a vědy

ÚV KSČ a teprve v případě kladného výsledku konzultace jmenoval ministr

docenty, případně postoupil návrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády

ČSR, který je po projednání zaslal prezidentu republiky.



Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným čl. II cit. zákona, podle

něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteří ke dni nabytí účinnosti

tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu neurčitou, se mění v

pracovní poměr na dobu určitou do 30. září 1994. Dospěl k následujícím

závěrům:



Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení

z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé

vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to,

aby zprostředkovávali získávání vysoce odborných poznatků při splnění

podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje

demokratický stát v čl. 33 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo

na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl

napadeného čl. II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v

oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při obsazování

pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků VŠ a tak zajištěna

skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto cíle se zákonodárce

již jednou pokusil, a to v ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 172/1990

Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňoval rektora VŠ na návrh

akademického senátu fakulty vypsat konkurz i na obsazené místo, pokud

je tento postup odůvodněn potřebou zabezpečit příslušnou odbornou a

morální úroveň vysoké školy. Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v

konkurzu neobstál nebo se konkurzu odmítl zúčastnit, může dát VŠ

výpověď. Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a

neosvědčila se. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže a

tělovýchovy zjevně patrno.



Jedním ze základních principů každé demokratické společnosti je

vytvoření rovných možností pro všechny. Proto je nezbytné zabezpečit i

pro učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou "startovací plochu", a to

jak pro stávající pracovníky, tak i pro ty, kteří mají zájem o

vědeckopedagogickou práci a jimž režim v době před listopadem 1989

takovou činnost neumožňoval. Tato úvaha se opírá i o cit. zprávu

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, z níž plyne, že k

personálním změnám na VŠ po roce 1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně,

jak vyplývá z této zprávy, byli to především asistenti, kteří odešli z

VŠ a nikoli profesoři a docenti, kteří vzhledem k svému významu výchovu

a vzdělávání mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třeba

zdůraznit, že jmenování profesorů a docentů probíhalo podle kádrového

pořádku ÚV KSČ a byla tedy převážně preferována politická spolehlivost

oproti úrovni odborné.



Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úprava pracovního poměru

učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedená v napadeném čl. II v plném

souladu i s ustanovením § 5 zákoníku práce, podle něhož pracovněprávní

vztahy učitelů VŠ (a dalších tam uvedených pracovníků) se řídí

zákoníkem práce, pokud zákon nestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit,

že cit. ustanovení § 5 je uvedeno v obecných ustanoveních zákoníku

práce, a z toho důvodu připouští odlišnost úpravy pracovního poměru u

učitelů VŠ ve všech oblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak

proto, že práce vysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků,

jejichž společným jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním

dosažené vědecké úrovně VŠ a jejich učitelů. Čl. II novely zákona je

tedy nesen tendencí odstranit stávající diskriminaci jiných

vysokoškolských učitelů (kteří dosud neměli šanci na získání pevně

obsazených vědeckopedagogických funkcí) a vytvořit pro všechny učitele

VŠ rovné podmínky v konkurzním řízení. To již bylo ostatně vyjádřeno na

jiném místě.



Dosavadní zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, nezaručoval, že

bude za současného personálního stavu VŠ zabezpečeno právo studentů na

kvalitní výuku a zajištěn životní zájem české vědy a praxe na růstu

nových odborníků. Za této situace nezbývá společnosti jiná cesta, která

by naplnila cit. čl. 33 Listiny, než učinit tak dalším zákonem. Pokud

by společnost této možnosti nevyužila, odpovídala by za dále trvající

porušování ústavního práva na vzdělání. Ta okolnost, že pracovní poměry

učitelů a vědeckých pracovníků VŠ uzavřené ke dni účinnosti novely na

dobu neurčitou skončí ex lege dnem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje

možnost, aby se dosavadní učitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili

konkurzům, v nichž by prokázali svoji odbornou a morální úroveň. Na

druhé straně je pouze tímto způsobem možné, aby byly také ostatním

odborně a morálně způsobilým občanům zajištěny rovné možnosti ve

vědeckopedagogické činnosti tak, že se jim poskytne právo prokázat v

konkurzním řízení své schopnosti. Současně je tím zabezpečena snazší

možnost přechodu kvalifikovaných odborníků z pracovišť Akademie věd na

VŠ. Nejde tedy o porušení principu rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé,

ale naopak o umožnění rovného přístupu k vědeckopedagogické činnosti

všem způsobilým odborníkům na základě stejných podmínek odstraněním

nespravedlivých privilegií minulé doby.



Podle čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a

kulturních právech právo na práci zahrnuje právo každého na příležitost

vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo

přijme. Stát je povinen učinit potřebné kroky k ochraně tohoto práva,

tedy vytvářet i stejné příležitosti pro všechny odborně a morálně

kvalifikované pedagogy. Minulý režim toto právo dlouhodobě hrubě

porušoval a z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

je zřejmé, že stav porušování principu rovnosti v přístupu k zaměstnání

a porušování zásady stejných příležitostí trvá na VŠ do značné míry i

nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti, že u učitelů a vědeckých

pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů) vznikla v době

normalizace situace, že se nezřídka na tato místa dostali lidé

konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogické hodnosti

i bez habilitace, místa na VŠ "zablokovali" a nyní znemožňují

vysokoškolskou práci ostatním učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ a

rovněž novým nezkompromitovaným občanům, kteří zatím neměli šanci na VŠ

pracovat. Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí a názorů,

což je v rozporu se smyslem a účelem čl. 33 odst. 1 Listiny, podle

něhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání,

které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny, jež sankcionuje

svobodu projevu, právo na informace a svobodu vědeckého bádání a

umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1, čl. 15 odst. 2 Listiny).



Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazem na čl. 1

Listiny, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelze chápat jako

kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na

mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění

svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze

ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení

a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud

ztotožňuje). Uvedená situace podle přesvědčení Ústavního soudu nastala,

neboť právo na vzdělání (zajištěné cit. čl. 33 odst. 1 Listiny) je v

posuzované věci právem významnějším a hodným silnější ochrany než

právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákona směřuje k

zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků, jimž je třeba

zajistit objektivní a nikoli jednostranné zprostředkování vědeckých

poznatků, což stávající složení vysokých škol přiměřeně negarantuje. Z

tohoto hlediska je třeba hodnotit i údajné porušení čl. 4 odst. 3

Listiny, pokud je tvrzeno, že napadený čl. II novely vytvořil nikoli

sice nerovnost mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale

nerovnost tzv. vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně

jedné a ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo již

předchozími úvahami dostatečně vyvráceno.



Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost v právech (čl.

1 Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základních práv a svobod (čl.

3 odst. 1 Listiny) a zásada, že zákonná omezení základních práv a

svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny), nejsou čl. II zákona č. 216/1993 Sb.

porušeny. Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 1

Ústavy.



Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabýval i údajným

porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat

stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Navrhovatel cit. ustanovení interpretuje nesprávně, neboť rovněž toto

základní právo lze aplikovat pouze v návaznosti na ostatní práva

zaručená Listinou. Napadený čl. II novely je ve vztahu k zákoníku práce

ustanovením speciálním; Ústavní soud jej považuje, jak již bylo

uvedeno, za konformní s uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména

ochranu hodnot zakotvených v cit. čl. 33 Listiny, již tento předpis

zajišťuje. Poukaz na č. 36 Listiny není v tomto případě na místě, neboť

Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu, které

účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak - důsledně vzato -

by každé zúžení, popřípadě omezení subjektivních práv, což není v

právním řádu zcela neobvyklé (např. stanovení odlišné hranice věku pro

nárok na starobní důchod u mužů a u žen aj.), znamenalo zbavení práva

na soudní ochranu; tak ovšem právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny

vykládat nelze. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na

soudní ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce

účastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně

možnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; čl. 36 odst.

1 Listiny nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení.

Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá

právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž

může ve věci jednat (podmínky řízení).



Proto Ústavní soud dovozuje, že ani čl. 36 odst. 1 Listiny není

napadeným čl. II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen.



Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozpor uvedeného

čl. II s čl. 3 odst. 2 a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech. U čl. 3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2

tohoto článku neexistuje. To poslanec JUDr. V. Ř., který byl pověřen

jednat jménem navrhovatele před Ústavním soudem, při ústním jednání

výslovně připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysli čl. 2 odst. 3

písm. b) tohoto paktu. Uvedené ustanovení v podstatě koresponduje s čl.

36 odst. 1 Listiny, jímž se již Ústavní soud zabýval. Lze tedy dovolit

- a to ze stejných důvodů jako u čl. 36 odst. 1 Listiny - že uvedený

čl. II není v rozporu ani s čl. 2 bodem 3 písm. b) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech.



Pokud jde o čl. 26 tohoto paktu (který zakotvuje zejména rovnost všech

před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli

diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal

protiústavnost čl. II napadeného zákona v oblasti vnitrostátního práva,

plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis v souladu s

cit. článkem paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru usoudil, že čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není čl. II

zákona č. 216/1993 Sb. porušen.



Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem čl. II cit. zákona s

čl. 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti (č. 122). Z tohoto ustanovení

zejména plyne, že při provádění této úmluvy bude se zástupci osob,

jichž se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci

zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti. Tuto

úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za

mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu

čl. 10 Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat, zda je

napadeným čl. II zákona porušena. V tomto směru lze argumentovat též

čtvrtou hlavou Listiny ("Hospodářská, sociální a kulturní práva"), kde

se v čl. 26 odst. 3 stanoví jako základní právo člověka toliko právo

získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení

lze tedy dovodit pouze právo na zaměstnání, které je konkretizováno

zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem

na zaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se

skutečně ucházejí,



a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,



b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,



c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty

zaměstnání.



Za této právní situace je zřejmé, že obsah čl. 3 cit. Úmluvy č. 122

(jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní charakter) je

pouze technickoorganizačním pravidlem, které sice souvisí s ústavním

právem podle cit. čl. 26 odst. 3, nelze je však kvalifikovat jako

základní právo a svobodu ve smyslu Listiny. Rovněž Úmluvu č. 122 nelze

jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Ostatně, ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 2.

1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní organizace

práce není tato úmluva považována za úmluvu z oblasti lidských práv a

základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud z Úředního bulletinu

(Official Bulletin) Mezinárodní organizace práce, vol. LXX, 1987,

series A, appendix II., kde pod heslem "Basic human rights" není Úmluva

Mezinárodní organizace práce č. 122 uvedena a je zahrnuta pod heslo

"Employment policy and human resources development."



I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 není mezinárodní smlouvou



ve smyslu čl. 10 Ústavy, nicméně si pro úplnost ověřoval, zda byl čl. 3

této úmluvy napadeným čl. II zákona dotčen. V tomto směru zjistil

zprávou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy došlou dne 24. 3.

1994, že návrh novely zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byl v

únoru 1993 rozeslán do zkráceného mezirezortního připomínkového řízení,

v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu. Zástupce

tohoto svazu Ing. P. K. se zúčastnil připomínkové porady k návrhu a

vyslovil na ní jménem odborového svazu nesouhlas se změnou pracovního

poměru sjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou,

pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanovisko tohoto

odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkového řízení při

předložení návrhu novely zákona vládě. Je tedy zřejmé, že novela zákona

o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez

ohledu na výsledek řádně projednána. Ustanovení cit. novely lze

považovat za opatření přijímaná za účelem podpory aktivní politiky

zaměstnanosti, a je tedy třeba dovodit, že čl. 3 Úmluvy č. 122 nebyl

čl. II cit. zákona dotčen.



Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem čl. II cit. zákona

s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111) zejména z

hlediska cit. čl. 1 odst. 1 písm. a), čl. 2 a čl. 3 písm. b) a c). Ani

v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvody jsou

rozvedeny na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejména zdůraznil

a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva na vzdělání ve smyslu

čl. 33 odst. 1 Listiny, jehož svobodný rozvoj v prostředí konkurence

schopných, morálně a odborně kvalifikovaných učitelů a vědeckých

pracovníků je hodnotou natolik významnou a silnou, že je třeba dát jí v

konkrétní situaci přednost před požadavkem "nerozlišovat" (v otázce

skončení pracovního poměru ve smyslu čl. II zákona) mezi učiteli a

vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a mezi pracovníky jinými na

straně druhé.



Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluva č. 111 není

napadeným čl. II zákona č. 216/1933 Sb. porušena.



Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení čl. II zákona č.

216/1993 Sb. zamítl.



Ústavní soud se dále zabýval napadeným ustanovením § 27 odst. 8 cit.

zákona, podle něhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků

vysokých škol se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na

kratší dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.



Z ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že

vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

(zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvé řadě

předpokládá, že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomných soudců. Tato

podmínka splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většina přítomných soudců

se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č.

172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., ani pro zamítnutí tohoto

návrhu nevyslovila. Proto Ústavní soud i návrh skupiny poslanců na

zrušení uvedeného ustanovení zamítl, aniž se po materiální stránce

zabýval otázkou, zda ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona je či není v

souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.



Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí

podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využili tito

soudci: JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Vladimír

Jurka a JUDr. Pavel Varvařovský.