96/2000 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2000 v plénu o návrhu M. M. na

zrušení § 139 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a

stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje ustanovení §

139 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním

řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.



Odůvodnění



I.



Dne 20. května 1999 podala M. M. ústavní stížnost proti usnesení

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 1999 č. j. 30 Ca

3/99-19. Tímto rozhodnutím soud zastavil řízení o jejím návrhu na

přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování Městského

úřadu v Hlinsku. Ve své správní žalobě stěžovatelka uvedla, že

nesouhlasí s rozhodnutími, kterými byla dodatečně povolena stavba

řadových garáží na pozemku, se kterým sousedí její pozemek. Ač původně

bylo řízení zahájeno za účelem odstranění garáže (tzv. černé stavby),

bylo nakonec vydáno dodatečné povolení ke stavbě řadových garáží,

přitom nebylo dbáno jejích námitek, že nebude mít přístup na vlastní

pozemek a nebude moci s ním naložit tak, jak původně zamýšlela, tj.

darovat ho vnukovi ke stavbě domu. Obdobné byly i námitky druhého

žalobce, třetí pak namítal, že nebyl k stavebnímu řízení vůbec přizván,

ač je vlastníkem pozemku, který je oddělen od pozemků určených pro

stavbu garáží pouze potokem.



Krajský soud v Hradci Králové řízení zastavil s odůvodněním, že podle §

250 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je k podání

žaloby ve správním soudnictví legitimován pouze ten, kdo byl účastníkem

již proběhlého správního řízení (ať již s ním tak bylo skutečně

zacházeno, či nikoliv). Z ustanovení § 88 a § 97 odst. 1 zákona č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),

(dále jen "stavební zákon") sice vyplývá, že účastníky řízení o

odstranění stavby jsou mj. osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva

k sousedním pozemkům a stavbám na nich, pokud jejich práva mohou být

rozhodnutím přímo dotčena, avšak to, co se rozumí pod pojmem "sousední

pozemek" vymezuje stavební zákon v § 139 písm. c) tak, že se tím rozumí

pouze "pozemky, které mají společnou hranici s pozemkem, který je

předmětem správního řízení vedeného podle tohoto zákona, a stavby na

těchto pozemcích". Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že mezi pozemky

žalobců a parcelami, na nichž byly stavby řadových garáží dodatečně

povoleny, je ještě parcela ve vlastnictví obce, nejde o sousedství ve

smyslu uvedeného ustanovení stavebního zákona, a proto žalobci nebyli

účastníky správního řízení a nejsou tedy legitimováni k podání žaloby.

Podle názoru soudu na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že jejich

pozemky jsou od hranice pozemku, na kterém byla prováděna stavba,

vzdáleny pouze 40 cm. Z tohoto důvodu bylo řízení o žalobě zastaveno

podle § 250d odst. 3 o.s.ř.



S ohledem na uvedené skutečnosti podala stěžovatelka spolu s ústavní

stížností návrh na zrušení § 139 písm. c) stavebního zákona. Čtvrtý

senát Ústavního soudu po konstatování, že napadené usnesení vychází z

tohoto ustanovení stavebního zákona, rozhodl usnesením ze dne 8. října

1999 sp. zn. IV. ÚS 248/99 o přerušení řízení o ústavní stížnosti a

postoupení návrhu na zrušení uvedeného ustanovení stavebního zákona

plénu Ústavního soudu.



II.



Navrhovatelka ve svém návrhu na zrušení zákonného ustanovení uvedla, že

ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona bylo doplněno novelizací

provedenou zákonem č. 83/1998 Sb. a že tato novelizace zredukovala

účastníky stavebního řízení pouze na vlastníky pozemků hraničících.

Tato redukce vyloučila ze stavebního řízení okruh osob, které se právem

mohou cítit být stavbou dotčeny ve svých právech. Tím byly i vyloučeny

z práva napadnout stavební rozhodnutí u nezávislého soudu.

Navrhovatelka uvádí, že takové omezení účastníků stavebního řízení

považuje za neústavní, neboť není sporu o tom, že účastníkem by měl být

každý, jehož práva mohou být zamýšlenou stavbou dotčena, omezena,

případně i zrušena. Napadené ustanovení navíc přímo vybízí ke zneužití,

neboť pokud vlastník pozemku, na kterém má být zřízena kontroverzní

stavba, převede např. pás v minimální šíři na někoho jiného (např.

obec), a tím se oddělí od souseda, vyloučí ze stavebního řízení tohoto

bývalého souseda, a tím mu i znemožní uplatňovat jakékoliv námitky již

ve stavebním řízení a také ho vyloučí z práva obrátit se na nezávislý

soud. Z těchto důvodů považuje stěžovatelka napadené ustanovení za

rozporné s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), jakož i s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a 38 této

Listiny, resp. s právy vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva``), jakož i s čl. 1

Dodatkového protokolu k ní.



III.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření

uvedla, že pojem "sousední pozemky a stavby na nich" se vyskytuje ve

stavebním zákoně ve spojení s více ustanoveními. Vzhledem k tomu, že z

§ 140 stavebního zákona vyplývá, že tam, kde stavební zákon stanoví

výslovně něco jiného, nelze použít zákon č. 71/1967 Sb., o správním

řízení (správní řád), je zřejmé, že pokud jde o definici účastníků

jednotlivých řízení podle stavebního zákona, je třeba vycházet z tohoto

zákona, a nikoliv ze správního řádu. Účelem vymezení pojmu "sousední

pozemky a stavby na nich" byla eliminace neúměrného a nežádoucího počtu

účastníků stavebního řízení. Jde tedy o legální vymezení pojmu, a

nikoliv o záměr vyloučit z řízení osoby, jejichž zájmy mohou být tímto

řízením dotčeny. Zákon navíc umožňuje, aby stavební úřad přizval k

řízení i jiné osoby než účastníky, přičemž je dokonce povinen v rámci

tohoto řízení řádně posoudit jejich připomínky a vypořádat se s nimi.

Každý vlastník stavby nebo pozemku, jehož vlastnická práva jsou přímo

dotčena, se pak může dovolat ochrany prostřednictvím soudu, což mu

umožňuje jeho základní právo zakotvené v Listině. Pak již není

rozhodující charakter jeho procesní způsobilosti v probíhajícím

správním (stavebním) řízení, ale povaha porušení jeho práv. V tomto

kontextu tedy podle názoru Poslanecké sněmovny úprava § 139 stavebního

zákona není úpravou bezprostředně zasahující či omezující základní

lidská práva nebo svobody. V závěru svého podání Poslanecká sněmovna

potvrdila, že zákon č. 83/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 50/1976

Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů, byl

schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů, a

současně vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v

přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky,

ústavním pořádkem a naším právním řádem, je však na Ústavním soudu, aby

v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného

ustanovení zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



Senát Parlamentu České republiky na výzvu Ústavního soudu k věci uvedl,

že jedním z hlavních důvodů rozsáhlé novely stavebního zákona,

provedené s účinností od 1. července 1998 zákonem č. 83/1998 Sb., byla

snaha o snížení administrativní náročnosti některých procesních úkonů a

postupů souvisejících s řízením o stavbách. V části zákona upravující

stavební řád byla proto provedena řada změn a zjednodušení zaměřených

na formálně byrokratickou stránku tohoto předpisu. Pro dosažení tohoto

cíle byl zákon doplněn o výklad pojmu "sousední pozemek", čímž došlo i

ke zpřesnění výčtu účastníků stavebního řízení uvedených v § 59 a 97

stavebního zákona. Záměr přesného vymezení okruhu účastníků jako

vlastníků pouze sousedních pozemků a staveb na nich byl proveden

především s cílem zjednodušit průběh stavebního řízení tím, že takto

vymezený okruh účastníků bude určován podle stavu v katastru

nemovitostí. Tento způsob by neměl vyvolávat nutnost dalšího

vyhledávání vlastníků jiných pozemků. Toto jasné vymezení účastníků by

mělo zabezpečit definitivní okruh účastníků stavebního řízení a mělo by

se pozitivně odrazit na právní jistotě a právní moci rozhodnutí. Senát

také vyjadřuje pochybnosti o tom, zda v daném případě bylo

stěžovatelčino vlastnické právo porušeno v rozsahu chráněném Listinou.

Stěžovatelka není omezena ve svém právu něco vlastnit ani není ve

vztahu k jiným vlastníkům diskriminována, neboť její pozice je stejná

jako v případě jiných vlastníků, jejichž pozemek nehraničí s jiným

pozemkem. Nejde zde ani o případ vyvlastnění, ani o omezení

vlastnického práva. V úvahu přichází možnost, že stěžovatelka je ve

výkonu svého vlastnického práva nějakým způsobem rušena a mohlo by tedy

jít podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o zásah do pokojného

užívání majetku. Toto posouzení však závisí na konkrétních okolnostech

případu, neboť čl. 11 Listiny, stejně jako její ostatní ustanovení,

upravuje obdobně jako Úmluva vztahy mezi veřejnou mocí a jedincem, a

nikoliv mezi fyzickými osobami navzájem. K námitce stěžovatelky, že

ustanovení stavebního zákona o vymezení sousedních pozemků a z toho

vyplývající určení účastníků stavebního řízení lze lehce obejít a

vyloučit tak možnost účinné obrany některých vlastníků, se ve vyjádření

uvádí, že předmětná novela stavebního zákona vložila do § 32 stavebního

zákona s výčtem územních rozhodnutí i rozhodnutí o dělení nebo

scelování pozemků. Tím, že k dělení nebo scelování pozemků je třeba

územního rozhodnutí, ke kterému je příslušný stavební úřad, je dána

záruka, že nebude docházet ke spekulativnímu dělení nebo scelování

pozemků ve prospěch jednotlivých vlastníků pozemků. Takové dělení nebo

scelování by vždy mělo být provedeno v souladu se záměry a cíli

územního plánování nebo k zajištění přístupu k pozemkům a stavbám.

Senát při projednávání zákona neshledal důvody, pro které by s touto

novelou stavebního zákona nemohl vyslovit souhlas.



Ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj se uvádí, že stavební

zákon jako norma veřejného práva zavazuje každého, kdo chce stavět, aby

až na zákonem povolené výjimky měl rozhodnutí o umístění stavby a

stavební povolení. Pokud někdo poruší zákonem stanovenou povinnost a

provede stavbu bez stavebního povolení a bez ohlášení, stavební úřad mu

nařídí její odstranění. Odstranění se nenařídí jen tehdy, pokud

stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejnými zájmy, zejména s

územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování,

obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na

stavby, zájmy chráněnými zvláštními předpisy, a jestliže stavebník v

řízení o odstranění stavby požádá o její dodatečné povolení a předloží

podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem ve stanovené lhůtě a

rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Vymezení okruhu účastníků

řízení ve stavebním zákoně [§ 34 odst. 1, § 59 odst. 1 písm. b) a § 97

odst. 1] souvisí také s vymezením pojmu "sousední pozemky a stavby na

nich" v § 139 písm. c) stavebního zákona. Pro účely řízení vedených

podle stavebního zákona byl tento pojem výslovně definován zákonem č.

83/1998 Sb. Novela vycházela z ustáleného výkladu a desítky let

trvající právní a soudní praxe, že sousedním pozemkem je pozemek, který

má společnou hranici s pozemkem, na němž se má stavět. Uvedený výklad

podle názoru ministerstva nezpochybnil ani Ústavní soud, když svým

usnesením z 10. března 1996 sp. zn. IV. ÚS 53/95 odmítl ústavní

stížnost podanou vlastníky nemovitostí nacházejících se v Rakousku

směřující proti rozhodnutí bývalého Ministerstva hospodářství z 3.

června 1994 č. j. MH-482/94 týkající se stavebního povolení na

mezisklad vyhořelého paliva v Dukovanech a usnesení Vrchního soudu v

Praze z 30. prosince 1994 sp. zn. 6 A 121/94, kterým bylo zastaveno

řízení o žalobě stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí. Z důvodu větší

právní jistoty byl tento ustálený výklad výslovně vyjádřen v zákonu.

Tato skutečnost nesnižuje v řízeních vedených podle stavebního zákona

ochranu před zásahem do práv a právem chráněných zájmů a povinností.

Vlastnické právo a jiná práva a zájmy fyzických a právnických osob

odlišných od stavebníka a dalších účastníků řízení chrání svými

instituty stavební zákon sám již tím, že ke stavbě je třeba povolení

(dodatečné povolení). Práva těchto osob jsou chráněna i souvisejícími

předpisy veřejného práva (a to předběžně, když se posuzuje přípustnost

stavby vůbec a dopad navrhované stavby před její realizací) tím, že

stavební úřad nemůže umístit či povolit stavbu bez souhlasu nebo dohody

s orgány veřejné správy, které hájí veřejný zájem podle těchto

předpisů. Sledováním veřejných zájmů v řízeních vedených stavebními

úřady podle stavebního zákona je dána ochrana před zásahem do práv a

právem chráněných zájmů nad přípustnou míru zakotvenou ve

veřejnoprávních předpisech (§ 4 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb.,

kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona) i osobám,

které účastníky řízení nejsou, tedy i těm, kdo nemají vlastnická nebo

jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Přípustná míra

zásahů do práv a právem chráněných zájmů a povinností je dána

veřejnoprávními normami a spočívá v určitém obtěžování, které je nutným

důsledkem hromadného soužití více osob. Povaha a předmět hmotněprávních

úprav ve správním právu - různorodost situací, které musí řešit -

objektivně vyžaduje adekvátní procesní řešení včetně vymezení okruhu

účastníků řízení, tedy také osob, kterým zákon přiznává veřejná

subjektivní sousedská práva. Okruh osob, které před umístěním a

povolením stavby mohou ve veřejnoprávních řízeních vedených stavebním

úřadem uplatňovat své námitky, ani nemůže mít takovou šíři, kterou

přiznává občanský zákoník v soukromoprávní sféře (každého proti

každému), kde se lze dovolávat ochrany proti již existujícím zásahům do

výkonu vlastnického práva nad míru přiměřenou poměrům (§ 127 občanského

zákoníku). Zrušení ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona by

ztížilo vymezení okruhu účastníků řízení vedených stavebním úřadem.

Směřovalo by k přiznání právního postavení účastníka řízení o umístění

stavby, stavebního řízení, řízení podle § 85 až 96 stavebního zákona

blíže neohraničenému, neomezenému a neurčitému okruhu osob, které by

tvrdily, že rozhodnutími by mohla být dotčena jejich práva a právem

chráněné zájmy nebo povinnosti. To by vyvolávalo právní nejistotu jak

stavebníka, resp. těch osob, kterým bylo přiznáno rozhodnutím určité

právo nebo uložena povinnost, tak stavebního úřadu. Kromě toho by nutně

přineslo průtahy v řízení a zvyšování jeho nákladů. Proto Ministerstvo

pro místní rozvoj navrhované zrušení ustanovení § 139 písm. c)

stavebního zákona nedoporučuje.



IV.



Navrhovatelčin návrh směřuje ke zrušení ustanovení § 139 písm. c)

stavebního zákona, které je pro poměry stavebního zákona legální

definicí pojmu "sousední pozemky a stavby na nich". Z hlediska

legislativní techniky je možno konstatovat, že používání tzv. legálních

definic má jistě své opodstatnění. Je však třeba respektovat (a tomu

korespondují i obecně teoretické závěry - srov. Knapp, V.: Teorie

práva, C. H. Beck, Praha 1995), že je třeba je používat s mírou a vždy

po zvážení jejich výhod a nevýhod v konkrétní situaci, tj. jen tehdy,

lze-li spolehlivě soudit, že definice je v daném případě potřebná, aby

odstranila eventuální nejasnost, aniž by však zároveň hrozila vyvoláním

jiné a aniž by způsobila nežádoucí přílišnou rigidnost právní normy. I

pod tímto zorným úhlem bylo třeba posoudit dopady vyplývající z legální

definice obsažené de lege lata v § 139 písm. c) stavebního zákona.



Definice "sousední pozemky a stavby na nich" byla do stavebního zákona

vložena novelou provedenou zákonem č. 83/1998 Sb. a je právně

relevantní ve vztahu k těm ustanovením stavebního zákona, která

vymezují okruhy účastníků řízení.



Stavební řízení představuje souhrn řízení více druhů, z nichž

nejvýznamnější jsou řízení územní (§ 32 až 42), řízení o povolení

staveb, změn staveb a udržovacích prací (§ 54 až 70), řízení o

odstranění staveb (§ 88 až 97) a řízení o vyvlastnění (§ 108 až 116).

Přitom účastenství osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k

sousedním pozemkům a stavbám na nich, je připuštěno ve všech těchto

řízeních (§ 34, 59 a 97), s výjimkou řízení vyvlastňovacího, a to při

splnění společné podmínky, že konkrétním rozhodnutím mohou být dotčena

jejich práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti. Problém, který

vyvstával v praxi ještě před novelizací, byl v tom, koho považovat za

"dotčeného souseda". Praxe - jak na to poukazuje ve svém stanovisku i

Ministerstvo pro místní rozvoj - se již před novelou klonila k tomu, že

takovým sousedem je pouze vlastník či uživatel mezujícího pozemku.

[Jako příklad lze uvést rozsudek Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 104/94

publikovaný ve Správním právu 4/95, str. 220 a násl., podle kterého je

sousedním pozemkem podle § 34 odst. 1 stavebního zákona pouze takový

pozemek, který má s pozemkem, jehož se územní rozhodnutí týká,

společnou hranici (mezující pozemek). Současně soud vyslovil, že podle

§ 250 odst. 2 o.s.ř. není k podání správní žaloby legitimován ten,

jemuž správní orgán nad rámec zákona přiznal postavení účastníka

řízení].



Je však třeba uvést, že v odborné literatuře se již před novelizací

vyskytovaly názory, že uvedený postup se příčí dobrým mravům, když

např. soused, kterého dělil půlmetrový potůček či metrová pěšina od

pozemku, na kterém se mělo stavět, byl vyloučen z možnosti uplatnit své

oprávněné námitky. Současně bylo uváděno, že ústavnost takového postupu

je přinejmenším sporná (viz doc. JUDr. P. Průcha, CSc.: K některým

procesním aspektům stavebně-právního režimu, Bulletin Stavební právo č.

3/1996). Proto již v době před novelizací lze zaznamenat názory, že

není vyloučeno subsidiární použití definice účastenství podle správního

řádu (§ 14 odst. 1), která je podstatně širší, přičemž bylo

argumentováno tím, že vyloučení použití správního řádu tak, jak je

upraveno v § 140 stavebního zákona, tedy slovy "není-li stanoveno

výslovně jinak``, by mělo být vykládáno restriktivně, a to kdykoli by

takový výklad byl bližší reálnému životu. Z novelizace a legálního

vymezení pojmu "sousední pozemky a stavby na nich" však je zřejmé, že

zákonodárce takové úvahy vyloučil, neboť při současném znění stavebního

zákona by širší a pro "souseda" výhodnější interpretace narazila

přinejmenším na pravidla formální logiky.



Na tomto místě je třeba připomenout i praxi prvorepublikového

Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), který (a to dokonce s

použitím judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu rakouského)

vykládal pojem "soused`` ve stavebním řízení daleko liberálněji. Např.

v nálezu z 22. června 1938 (Boh. A 14314/38) NSS vyslovil, že sousedem

je nejen ten, jehož nemovitý majetek bezprostředně souvisí se

staveništěm, ale i majitel vzdálenější nemovitosti, zejména také

pozemku ležícího naproti projektované stavbě přes cestu, jestliže

projekt může mít na jeho nemovitý majetek stavebně-policejní reflex. V

tomto případě NSS přiznal stěžovateli legitimaci k odvolání ve správním

řízení. Stejně tak v nálezu Boh. A 9764/32 judikoval NSS, že sousedy

podle stavebního řádu jsou nejen majitelé nemovitostí sousedících

bezprostředně se staveništěm, ale i majitelé objektů vzdálenějších,

jsou-li tyto objekty v takovém vztahu ke staveništi, že stavba může mít

na zájmy vlastníka onoho objektu účinky, které požívají ochrany

stavebního řádu. Je ovšem třeba uvést, že NSS měl i ustálenou

judikaturu o tom, že ne každá námitka sousedova může být považována za

způsobilou soudní ochrany ("správní soud je povolán chránit jen

subjektivní veřejná práva" - Boh. A 7679/29).



Je tedy zřejmé, že současný stav vymezení účastníků stavebního řízení v

době, kdy jsou, či mají být ctěna lidská práva, je pro "sousedy"

podstatně horší nežli stav na začátku století. Tento stav není ovšem

dán jen napadeným ustanovením § 139 písm. c) stavebního zákona, ale

také vymezením aktivní legitimace k podání správní žaloby podle 250

odst. 2 o. s. ř. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že ne každý "kdo

tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné

správy" se může obrátit na soud. K podání správní žaloby je oprávněn

podstatně užší okruh fyzických či právnických osob - žalobce musel být

účastníkem správního řízení (a to de lege, nikoli de facto). S ohledem

na specifickou povahu správního procesu tím ovšem dochází k situaci, že

zdaleka ne všechny osoby, které mohou být pravomocným správním

rozhodnutím dotčeny v právech či povinnostech, mohou být v soudním

řízení účastníky.



Je evidentní, že důvodem zařazení předmětné legální definice do

stavebního zákona bylo posílení principu rychlosti a hospodárnosti

příslušných řízení podle stavebního zákona, a to pevným uzavřením

okruhu osob, které se účastenství domáhají s odkazem na vlastnická nebo

jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Jakkoli lze tomuto

záměru rozumět, nelze z pohledu Ústavního soudu pominout, že uzavřená

legální definice, absolutně vylučující možnost pojmout za účastníky

řízení i vlastníky jiných sousedních pozemků než pozemků, které mají

společnou hranici s pozemkem, který je předmětem řízení (tedy i

vlastníky pozemku "za potokem", "za cestou", "za zjevně bagatelním co

do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby"), jejichž práva

mohou být v řízeních dotčena, omezuje prostor pro správní uvážení

správních orgánů tam, kde je zjevné, že i přes neexistenci společné

hranice mohou být práva nemezujícího souseda dotčena.



Napadené ustanovení tím, že vymezuje pojem "soused" přímo v zákoně,

bere správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel

též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve

stavebním řízení dotčena ve svých právech, a to i v právech ústavně

chráněných, jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo

vlastnické (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Listiny). To,

že je možno takovou osobu přizvat k řízení (nikoliv však jako

účastníka) podle § 59 odst. 3 stavebního zákona, je nedostatečné, neboť

s ohledem na dikci § 250 odst. 2 o. s. ř. vyřazuje napadené ustanovení

takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý soud. V tomto smyslu tedy

je napadené ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona zcela evidentně

v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť z práva na přístup k soudu a

soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může být správním

rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové dotčení může být

zcela zřejmé.



Ústavní soud si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru,

"až kam" - do jaké šíře či vzdálenosti - mohou tzv. sousední pozemky,

pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než

konstatovat, že posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních

případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní

plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací

praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání

těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost

takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup

opačný, který by spočíval (a tak tomu de lege lata je) v koncipování

legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy,

nicméně její existence může zužovat prostor pro ochranu ústavně

zaručených práv.



Z uvedených důvodů bylo návrhu na zrušení § 139 písm. c) stavebního

zákona pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny vyhověno a napadené

ustanovení bylo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušeno

(§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).



Pro úplnost Ústavní soud k odkazu Ministerstva pro místní rozvoj na

usnesení Ústavního soudu z 10. března 1996 sp. zn. IV. ÚS 53/95 dodává,

že v uvedené věci, specifické tím, že se týkala stavebního řízení,

jehož předmětem byla stavba nikoliv standardní, hrála roli při

posouzení otázky účastenství tehdejších stěžovatelů i prostorová

působnost stavebního zákona.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.