107/1921 Sb.



Smlouva



mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním

občanství a ochraně menšin, podepsaná v Brně dne 7. června 1920.



Republika Československá a republika Rakouská uzavírají tuto smlouvu k

úpravě otázek státního občanství a ochrany menšin.



Kde se v této smlouvě mluví o "smlouvě s Rakouskem", rozumí se tím

smlouva mírová podepsaná dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye, a

kde se mluví o "smlouvě s republikou Československou", rozumí se tím

smlouva podepsaná dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye mezi

čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými s republikou Československou.



DÍL PRVNÍ



Státní občanství.



Čl.1



Každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70

smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Československou

domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o

právu domovském bývalého státu Rakouského nabyto mezi 28. říjnem 1918 a

dobou, kdy smlouvy s Rakouskem a s republikou Československou nabudou

působnosti.



Čl.2



Práva státních občanů, nabytá bez získání práva domovského na základě §

2 rakouského zákona ze dne 5. prosince 1918, St.-G.-Bl. č. 91 o státním

občanství, zanikají dnem, kdy obě uvedené mezinárodní smlouvy nabudou

působnosti, pokud jde o osoby, které na základě obou těchto smluv

stávají se státními občany československými.



Čl.3



(1) Oba státy uznávají navzájem za podklad státního občanství veřejných

zaměstnanců práva domovská, kterých nabyly tyto osoby ve svých státech

na základě § 10 zákona o právu domovském ze dne 5. prosince 1896, čís.

222 ř.z.



(2) Rovněž uznávají obě strany, že státního občanství v obou státech

nabývá se též definitivním ustanovením u některého státního ústavu nebo

v některém státním podniku. Taktéž uznávají se zaměstnanci ve službě

zahraniční obou států, kteří mají sídlo úřední mimo hranice států, v

jehož službách jsou ustanoveni, za státní občany tohoto státu, jakož i

- bez újmy předpisů V. části smlouvy s Rakouskem - osoby, které v

desátý den po podepsání této smlouvy budou konati službu v branné moci

kteréhokoli z obou států jako gážisté nebo poddůstojníci.



Čl.4



Slova "selon le cas, leur domicile ou leur indigénat

(pertinenza-Heimatrecht)" v článku 3 smlouvy s republikou

Československou vykládají se v ten smysl, že v poměru k republice

Rakouské rozhoduje pouze právo domovské, nikoli však bydliště.



Čl.5



Oba státy pojímají ustanovení čl. 65 smlouvy s Rakouskem a čl. 6

smlouvy s republikou Československou jako ustanovení supletorní, to

jest: ustanovení tato zakládají, pokud nestačí jiná ustanovení o

státním občanství k tomu, aby určena byla příslušnost státní občana

dřívějšího státu rakouského, domněnku státního občanství podle místa

narození (praesumptio iuris, sed non de iure), která platí potud, pokud

není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Slova na

konci čl. 65 "par sa naissance d`une autre nationalité" a na konci čl.

6 "d`une autre nationalité de naissance" budou tudíž v praksi vykládána

nikoli podle soustavy místa narození, nýbrž podle soustavy původu.



Čl.6



(1) Oba státy dohodly se ku podrobnějšímu provedení článku 64 smlouvy s

Rakouskem a článku 4 smlouvy s republikou Československou - bez újmy

zvláštních ustanovení článku 3 přítomné smlouvy - takto:



(2) Osoby, které článek 4 smlouvy uzavřené s republikou Československou

má na mysli, dělí se za tímto účelem ve tři skupiny.



(3) První skupinu tvoří ony osoby, které do 28. října 1918 nabyly práva

domovského v některé obci republiky Rakouské (II. část smlouvy s

Rakouskem). Státní občanství takových osob řídí se podle tohoto práva

domovského, to jest u nich použije se pouze článku 64 smlouvy s

Rakouskem.



(4) Do druhé skupiny náležejí, předpokládajíc, že v čas, kdy přítomná

smlouva nabude působnosti, mají řádné bydliště v republice Rakouské:



(a) osoby, které mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919 nabyly práva

domovského v některé obci rakouské.



(b) osoby,které do 28. února 1919 podaly žádost za udělení práva

domovského v některé obci rakouské a do 31. srpna 1919 práva toho

nabyly,



(c) osoby, které do 28. února 1919 dovršily v některé obci rakouské

desetiletý pobyt podle § 2 zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.,

a na základě tohoto pobytu nejdéle do 31. srpna 1919 nabyly v této obci

práva domovského.



(5) U osob náležejících do této druhé skupiny rovněž rozhoduje domovské

právo v Rakousku: osoby tyto mají však právo do roka ode dne, kdy

smlouva s Rakouskem nabude působnosti, optovati ve prospěch státního

občanství československého. Mají-li více než jedno bydliště, mohou v

téže lhůtě prohlásiti, pro které bydliště jakožto základ těchto

ustanovení optují. Nepodá-li dotčená osoba v řečené lhůtě takového

prohlášení, rozhoduje bydliště dříve založené.



(6) O těchto právech opčních platí ostatně všeobecná ustanovení o opci

obsažená v přítomné smlouvě a ve smlouvách v ní uvedených.



(7) Do třetí skupiny náležejí osoby, které nespadají ani do první ani

do druhé skupiny. V příčině těchto osob použije se plným rozsahem obou

odstavců článku 4 smlouvy s republikou Československou.



Čl.7



Oba smluvní státy shodují se v tom, že opční prohlášení vyhovující

předpisům obou mezinárodních smluv jest jednostranným, právo

zakládajícím aktem optantovým, a že osvědčení úřadu, které o něm jest

vydati, má význam toliko deklarativní.



Čl.8.



(1) Příslušníci kteréhokoliv z obou smluvních států, kteří v čas, kdy

přítomná smlouva nabude působnosti, mají nejméně po 10 let bydliště v

druhém státě, mohou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy přítomná smlouva

nabude působnosti, optovati pro státní občanství tohoto státu.



(2) O této opci platí všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné

smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených.



Čl.9



Oba smluvní státy shodují se v tom, že provádějíce ustanovení článku 80

smlouvy s Rakouskem (čl. 3, odst. 2, smlouvy s republikou

Československou) ve vzájemném poměru budou postupovati liberálně a

zejména vykládati slova "par la race et la langue" v ten smysl, že v

praksi bude se povšechně hleděti hlavně k jazyku jakožto k

nejdůležitějšímu znaku národnosti.



Čl.10



(1) Oba státy shodují se v tom, že rozhodovati o opčních prohlášeních

na základě obou jmenovaných smluv mezinárodních přísluší výlučně tomu

státu, v jehož prospěch v tom kterém případě se optuje.



(2) Opční prohlášení osob, které podle smluv zmíněných jsou rakouskými

státními občany a chtějí optovati ve prospěch státního občanství

československého, jest podávati u diplomatického zastupitelstva

československého v Rakousku a naopak opční prohlášení státních občanů

československých ve prospěch Rakouska u diplomatického zastupitelstva

rakouského v Československé republice.



(3) Oba státy si vyhrazují doporučiti optantům, aby podávali opis svého

prohlášení též u příslušného politického úřadu první stolice, aby takto

získán byl již předem přehled opci ve prospěch druhého státu. Kromě

toho však budou si oba státy navzájem zasílati občasně - a sice po prvé

šest měsíců po tom, kdy jmenované smlouvy nabudou působnosti, později

každý měsíc - seznamy opčních prohlášení státních občanů druhého státu,

která budou podána u jejich úřadu: zařízení a obsah těchto seznamů

upraví se dohodou příslušných ústředních úřadů obou států.



(4) Za příslušný politický úřad první stolice podle 3. odstavce pokládá

se onen úřad, v jehož území leží domovská obec optantova. Má-li však

optant bydliště ve státě, ze kterého optuje, může podati opis opčního

prohlášení u politického úřadu svého bydliště místo u politického úřadu

své obce domovské.



(5) Podá-li se opční prohlášení u diplomatického zastupitelstva

zmíněného v odstavci druhém protokolárně, zašle toto diplomatické

zastupitelstvo bez odkladu opis protokolu politickému úřadu první

stolice příslušnému podle odstavce 4.



Čl.11



(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, a za

nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení

svéprávnosti, jakož i za osoby, které jsou zbaveny svéprávnosti anebo

svěřeny prozatimní péči, vykonávají opci jejich zákonní zástupci.



(2) Pokud však osoby, za které vykonali opci rodiče, poručníci nebo

jiní zákonní zástupci, dovrší před koncem lhůty opční osmnáctý rok

věku, mohou až do uplynutí lhůty opční odvolati opci takto vykonanou. O

tomto odvolacím právu platí obdobně ustanovení o opčním prohlášení.



Čl.12



Oba státy neobmezí předpisu, podle kterého optanti smějí podržeti

nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, které nejsou

zcela všeobecné povahy a neplatí též pro všechny občany státní, jakož i

pro všechny příslušníky států jiných.



Čl.13.



(1) Oba státy uznávali bezpodmínečnou povinnost optantů vystěhovati se

do státu, pro který optovali, a prohlašují, že žádný z nich nebude

spatřovati nevlídného aktu v tom, použije-li druhý stát plným rozsahem

prostředků přípustných podle práva mezinárodního proti optantům, kteří

v ustanovené lhůtě se nevystěhují.



(2) Přeloží-li se do tří let bydliště nazpět, pokládá se první

vystěhování pouze za vystěhování na oko: v tomto případě má se za to,

že vystěhování vůbec nenastalo, a možno proti takovému optantovi

postupovati tak jako proti optantům, kteří se vůbec nevystěhovali.



(3) Když však optant odebéře se k pobytu do území státu, ze kterého

optoval, za správou svého nemovitého majetku tam se nalézajícího, nelze

to pokládati za zpětné přistěhování, je-li tento pobyt zřejmě pouze

dočasný.



Čl.14



Oba státy, přihlížejíce k nynější tísni bytové i k jiným nesnázím,

dohodly se, že prodlouží lhůtu k vystěhování pro osoby, které z jednoho

do druhého státu optují, tím způsobem, že lhůta k vystěhování bude

činiti ve všech případech jednotně tři roky ode dne, kdy smlouva s

Rakouskem nabude působnosti.



Čl.15



Oba smluvní státy zaručují si navzájem, že nebudou vypovídati

příslušníků druhého státu z jiných důvodů než z důvodů veřejného řádu a

veřejné bezpečnosti mimo případy uvedené v čl. 13.



Čl.16



Obě smluvní strany se zavazují, že příště přijímajíce státní občany

druhého státu do svého státního svazku, pokud toto přijetí nezakládá se

na předpisech obou uvedených mezinárodních smluv, neprovedou takového

přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osoby, která

má býti do nového svazku státního přijata.



DÍL DRUHÝ.



Ochrana menšin.



Čl.17



(1) Oba státy uznávají ve věcech školských, že právo, jež přísluší

menšině podle článku 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8 smlouvy s

Československou republikou, aby zřizovala, vydržovala a spravovala

soukromé školy a ústavy výchovné, nezbavuje této menšiny povinnosti,

aby šetřila všeobecných předpisů ve státě platných, a že zvláště

dozorčím právem menšině přiznaným nezkracuje se nikterak právo státního

dozoru na školství.



(2) Za správce soukromých škol a ústavů výchovných připouštějí se pouze

státní občané onoho státu, v němž je sídlo soukromého ústavu

vzdělávacího.



(3) Právo, dané jazykovým menšinám v článcích dříve uvedených, aby

podle své libosti užívaly vlastního jazyka v těchto školách a ústavech

výchovných, týká se toliko vyučovacího jazyka a vnitřního užívaní

jazyka ve škole, nikoli však styku s úřady, který se řídí všeobecnými

předpisy o užívání jazyků, mimo styk správce školy a učitelů s orgány

všeobecného dozoru školního první stolice v budově školní ve věcech

služebních.



Čl.18



Obě smluvní strany uznávají, že se má ve školském zákonodárství i ve

školské správě stejně nakládati se soukromými školami a ústavy

výchovnými jak většiny tak menšiny. Slovy "éceles et autres

établissements d`éducation" podle čl. 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8

smlouvy s Československou republikou rozuměti jest všechny soukromé

školy a ústavy výchovné, které mohou býti zřizovány ve státě podle

platných zákonů jako ústavy soukromé. Při tom se konstatuje, že v době,

kdy se tato smlouva uzavírá, jest zákonodárství obou smluvních stran ve

zmíněné otázce shodné. Tento stav zákonodárství prohlašuje se pro dobu

platnosti této smlouvy ve vzájemném poměru obou smluvních států za

rozhodující.



Čl.19



(1) Ježto v Československé republice podle zákona z 3. dubna 1919, č.

189 Sb. z. a n., přísluší soukromým školám obecným zřízeným po dni

účinnosti tohoto zákona právo veřejnosti, zavazuje se rakouská vláda,

že udělí soukromým školám obecným československé menšiny, jež budou

zřízeny po té, kdy tato smlouva nabude působnosti, právo veřejnosti

zároveň s povolením k jejich zřízení, předpokládajíc, že vyhoví

zákonným požadavkům.



(2) Každá z obou smluvních stran může takové soukromé škole obecné,

vyžaduje-li toho zájem veřejný nebo jiné závažné důvody, právo

veřejnosti odníti neb i školu úplně zavříti. Škola, které bylo odňato

právo veřejnosti, může práva toho opět dosíci, prokáže-li její

vydržovatel, že byly odstraněny závady, které způsobily odnětí práva

veřejnosti.



(3) Ustanovení obou předchozích odstavců užívati jest obdobně také při

soukromých školách obecných již zřízených.



(4) Pokud se týče ostatních soukromých škol a ústavů výchovných,

vyhrazují si obě strany své právní stanovisko o výkladu článku 67

smlouvy s Rakouskem a článku 8 smlouvy s Československou republikou.



(5) V Československé republice nebude vyučovací jazyk německý, v

Rakouské republice vyučovací jazyk československý důvodem, aby bylo

odepřeno právo veřejnosti.



Čl.20



(1) Oba státy si vyhrazují, že uzavřou později úmluvu o výkladu a

provádění článku 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s

Československou republikou, zvláště pak o slovech: "proportion

considérable", "villes et districts" a "facilités appropriées": až do

té doby mají v těchto věcech volnou ruku.



(2) Nezávisle na otázkách právě zmíněných a nepředbíhajíce nikterak

jejich konečné úpravě, sjednávají oba smluvní státy zatím toto:



(3) Rakouský stát se zavazuje zaříditi, aby počátkem školního roku

1920/21 zřízeny byly ve Vídni pro děti rakouských státních občanů

československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné s

československou řečí vyučovací ve vhodných místnostech s učiteli

jazykově i jinak dokonale kvalifikovanými, a to v té míře, aby na třídu

připadlo povšechně průměrem tolik žactva jako na německých školách

obecných, při čemž se za nejnižší průměr béře 42 žáků. Přihlášky musí

býti provedeny včas tak, aby otevření škol bylo počátkem školního roku

1920/21 zabezpečeno:aby byla zjištěna znalost československé řeči u

dětí, které se přihlásí do škol, utvořiti jest komise, do nichž

povoláni buďtež za členy také důvěrníci československých rodičů.



(4) Ježto v republice Československé dětem cizích příslušníků státních

německého jazyka docházka do veřejných i soukromých škol německých

republiky Československé bez výjimky jest již povolena, a ježto se

československá vláda zavazuje, že toto povolení nebude zrušeno, slibuje

také vláda rakouská navzájem, že dětem československých příslušníků

státních československého jazyka povolena bude v Rakousku docházka do

československých škol veřejných i soukromých. Tyto děti nečítají se

však při veřejných školách obecných ani při stanovení počtu tříd a

škol, jež se mají zříditi, ani při výpočtu průměru žáků ve třídě.



DÍL TŘETÍ.



Řízení ve sporných případech.



Čl.21



K urovnání různosti v názorech nebo sporů při výkladu a při provádění

předpisů obsažených v prvním a druhém díle této smlouvy zřídí se



1) smíšená komise a



2) stálý rozhodčí soud.



Čl.22



(1) Smíšená komise skládá se z delegace jmenované vládou rakouskou a z

delegace jmenované vládou československou, každá delegace pak z

předsedy a dvou přísedících.



(2) Československá delegace má sídlo v Praze, rakouská ve Vídni.



Čl.23



(1) Komise jedná pouze o případech, které jí některá z obou vlád

přikáže svou delegací.



(2) Delegace projednávají spolu písemně případy komisí přikázané.



(3) Nedosáhne-li se však touto cestou dohody obou delegací, sejdou se

obě delegace ke společným schůzím, aby se takové dohody dosáhlo.

Předsedové obou delegací se střídají v předsednictvu smíšené komise.

Místo schůzky ujednají oba předsedové. Nedohodnou-li se, konají se

schůzky střídavě v Praze a ve Vídni, poprvé v Praze.



Čl.24



Neurovná-li smíšená komise sporného případu, odkáže jej rozhodčímu

soudu.



Čl.25



(1) Rozhodčí soud skládá se z rozhodčích, z nichž každý z obou států

ustanoví po dvou, a z pátého rozhodčího jako předsedy.



(2) Předsedu volí čtyři rozhodčí. Nedohodnou-li se, požádá vláda státu,

ve kterém rozhodčí soud se sejde, diplomatického zástupce království

nizozemského ve Vídni nebo v Praze, aby předsednictví sám převzal nebo

ustanovil předsedu.



Čl.26



Rozhodčí soud je stálý a schází se střídavě ve Vídni a v Praze, poprvé

ve Vídni.



Čl.27



Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou

podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky: zavazují

se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou

právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.



Čl.28



(1) Rozhodčí soud upraví sám svoje řízení a jednací řád.



(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje naposled:

je-li rovnost hlasů, hlas jeho rozhoduje.



Čl.29



Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého

úplně a požitky předsedy, které budou upraveny zvláštní administrativní

úmluvou, z polovice.



Čl.30



Má-li některá z obou vlád za to, že prohlášení opční podané jejím

občanem ve prospěch státního občanství státu druhého jest zřejmě

neoprávněno, to jest, že při něm není zřejmě předpokladů ustanovených

ve smlouvě s Rakouskem, ve smlouvě s republikou Československou nebo ve

smlouvě přítomné, může dříve, nežli přikáže věc smíšené komisi (čl.

23), požádati diplomatické zastupitelstvo druhého státu, aby vyslovilo

neplatnost tohoto opčního prohlášení jménem státu, který zastupuje.



DÍL ČTVRTÝ.



Ustanovení závěrečná.



Čl.31



Ustanovení této smlouvy platí s výhradou platnosti smluv s Rakouskem a

republikou Československou a zejména bez újmy práv, která jsou ve čl.

69 smlouvy zprvu řečené a ve čl. 14 smlouvy posléz uvedené poskytnuta

mocnostem spojeným a sdruženým tam uvedeným. Smluvní strany nepoužijí

však, pokud se týče přítomné smlouvy, práva zmíněného v uvedených

předpisech dovolávati se stálého mezinárodního soudu.



Čl.32



(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co

nejdříve ve Vídni vyměněny.



(2) Smlouva nabude působnosti výměnou ratifikačních listin a pozbude

platnosti čtyři léta poté, bude-li šest měsíců před touto lhůtou

kteroukoli ze smluvních stran vypověděna. Nadále pokládá se smlouva za

prodlouženou vždy o rok, nepoužije-li žádná z obou smluvních stran

práva vypověděti ji šest měsíců napřed.



(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v řeči

československé a německé. Oba texty jsou autentické. Ratifikovaná

smlouva bude každým z obou států vyhlášena v jeho úřední sbírce zákonů

v obou autentických textech.



(4) Tomu na doklad podepsali tuto smlouvu zmocněnci obou stran, a to :

profesor Dr. Antonín Hobza jako zmocněnec republiky Československé a

odborový rada Dr. Georg Froehlich jako zmocněnec republiky Rakouské,

prozkoumavše navzájem své plné moci a shledavše je správnými.



Dáno v Brně dne sedmého června roku tisícího devítistého dvacátého.



Za Československou republiku



Prof. Dr. Antonín Hobza v.r.



L.S.



Příl.



Závěreční protokol.



Oba státy dohodly se při dnešním podpisu smlouvy o tomto:



1. Podle právního názoru vlády rakouské jest vykládati konečná slova

čl. 64 smlouvy s Rakouskem "qui ne sont pas ressortissants d`un autre

État" v ten smysl, že "jiným státem" nerozuměli se ony státy, které

vznikly na území bývalého státu Rakouského.



Naproti tomu trvá vláda československá na právním názoru, že "jiným

státem" rozumí se též republika Československá.



2. Vláda československá konstatuje, že podle stavu jejího zákonodárství

jest přípustno dovolávati se nejvyššího správního soudu též ve věcech

volného uvážení. Proto jest dle jejího názoru soudní ochrana menšin v

republice Československé v širším rozsahu poskytnuta nežli v republice

Rakouské, kdež podle stavu zákonodárství jest vyloučeno dovolávati se

správního soudu ve věcech volného uvážení a možno jest v takových

případech dovolávati se pouze soudu ústavního, pokud jde o porušení

politických práv státních občanů.



3. K čl. 7 konstatují obě vlády shodný názor o tom, že při nebezpečí v

prodlení může stát, ze kterého se optuje činiti prozatimní opatření

proti optantům v době mezi podanou opční přihláškou a mezi vyhotovením

úředního osvědčení o ní.



4. K čl. 1, odst. 2, sjednává se, že v otázce, zdali a pokud jest

přípustno ustanovovati cizí státní příslušníky za učitele na soukromých

školách a ústavech výchovných, kterých tato smlouva se týká, rozhoduje

v každém státě jeho zákonodárství nyní platné.



5. Otázka zřizování veřejných škol občanských s československou řečí

vyučovací v republice Rakouské nemohla býti toho času vyřízena, ježto

nestala se dohoda o výkladu čl. 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy

s republikou Československou.



6. Smluvní doba ustanovuje se prozatím na čtyři roky hledíc k tomu, že

podle čl. 14 lhůta k vystěhování, čítajíc v to lhůtu opční, činí tři

roky: proto pokládají oba státy za nutné, aby minimální doba platnosti

této smlouvy přesahovala onu lhůtu.



7. Tento závěrečný protokol jest podstatnou součástí smlouvy.



V Brně dne 7. června 1920.



Za Československou republiku:



Prof. Dr. Antonín Hobza v.r.



L.S.



Smlouva tato se vyhlašuje s podotknutím, že byla na základě usnesení

Národního shromáždění ze dne 13. července 1920 schválena ratifikační

listinou ze dne 25. února 1921, která byla podepsána presidentem

republiky Československé a ministrem věcí zahraničních.



Dne 10. března 1921 byl sepsán ve Vídni protokol o výměně listin

ratifikačních, čímž nabyla smlouva tato mezinárodní působnosti.



Národní shromáždění usneslo se zároveň, že se ministru věcí

zahraničních ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil

další opatření, kterých je třeba ku provedení této smlouvy.



T.G.Masaryk v.r.



Dr. Beneš v.r.