153/2004 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2004 v plénu o návrhu nezletilých J.

a P. B., zastoupených matkou M. B., na zrušení ustanovení § 243c odst.

2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů,



takto:

Ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu

ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2.9.2002 (sp. zn. IV. ÚS 582/02)

se stěžovatelé-nezletilí J. B. a P. B., zastoupeni matkou M. B., právně

zastoupeni JUDr. A. J., domáhají, aby Ústavní soud zrušil usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2002, č.j. 33 Odo 360/2002-127, rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 22.1.2002. č.j. 28 Co 11/2002-111 a

rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17.10.2001 č.j. 11 C

165/97-81.



Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení

ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v

platném znění, (dále též "o.s.ř.").



Čtvrtý senát Ústavního soudu po konstatování, že uplatněním napadeného

ustanovení nastala jedna ze skutečností, které jsou předmětem ústavní

stížnosti, tj. že jsou splněny podmínky stanovené v § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

"zákon") řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 243c

odst. 2 o.s.ř. postoupil plénu Ústavního soudu.



Navrhovatelé považují ustanovení § 243c odst. 2, o.s.ř., umožňující

Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolání v něm specifikovaná vůbec

neodůvodňovat, za rozporné s právem každého na spravedlivý proces,

zejména pak s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"). Tato Úmluva je dle jejich názoru smlouvou

podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tudíž

bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Na podporu svého

názoru pak argumentují rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva,

zejména upozorňují na rozsudek z 21.1.1999 ve věci García Ruiz v.

Španělsko, který jasně říká, že "Podle ustálené judikatury soudu,

odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní

rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou

založena.". Dále navrhovatelé připomínají, že rozsah této povinnosti se

může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle

okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti

Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Konečně se

pak odvolávají na závěry Evropského soudu pro lidská práva, že ačkoliv

čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento

závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý

argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při

zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění

nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).



Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že v obou okruzích případů upravených

napadeným ustanovením § 243c odst. 2 o.s.ř., kdy může Nejvyšší soud

upustit od odůvodnění, se nejedná o pouhá procesní rozhodnutí ve věci

(např. odmítnutí z důvodu opožděného podání, či podání neoprávněnou

osobou), ale dovolací soud si musí předběžně vyřešit otázku týkající se

merita věci a dospět k závěru, že se nejedná o otázku zásadního

právního významu, popř. že dovolání je zjevně bezdůvodné. Musí se tedy

zabývat věcí z hlediska hmotného práva. Pokud pak je jedním z hlavních

úkolů Nejvyššího soudu, aby svými výklady zákona v jednotlivých

případech působil na sjednocování judikatury nižších soudů, pak tuto

roli je třeba dle navrhovatelů naplnit, byť třeba jen stručným, ale

zřetelným odkazem, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci.

Těžko však mluvit o naplnění této role v případě, kdy se dovolatelé ani

nedozví, proč nejde o otázku zásadního právního významu, popř. proč je

dovolání zjevně bezdůvodné. Navrhovatelé proto uzavírají, že

umožňuje-li zákon soudu rozhodnutí vůbec neodůvodnit, ač Úmluva zakládá

v čl. 6 odst. 1 právo každého účastníka soudního řízení na dostatečné

uvedení důvodů, na nichž je rozhodnutí založeno, přímo tím porušuje

právo na spravedlivý proces. Žádné odůvodnění nemůže být nikdy

dostatečným odůvodněním.



Ve vyjádření, které Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona, uvedly obě

komory Parlamentu České republiky následující:



Senát Parlamentu České republiky zejména uvedl, že nelze zaujmout

kvalifikovaný názor k podanému návrhu bez vyjádření širších úvah o

úkolech soudní moci, jakož i mezích daných jí ústavně garantovanými

lidskými právy a svobodami. V důsledku nespokojenosti české společnosti

s prací justice i nepříznivého nazírání na její výsledky ze strany

Evropských společenství došlo v roce 2000 k jednomu z kroků ve směru k

nápravě tohoto negativního společenského jevu, a to přijetím zákona č.

30/2000 Sb. Zákon ve svém celku představoval nejen výrazný zásah do

úpravy českého civilního procesu, ale byl současně pojat a prezentován

jako důležitý příspěvek k reformě českého soudnictví vůbec.

Deklarovaným cílem zákona č. 30/2000 Sb. bylo mj. odstranění zbytečných

průtahů z činnosti soudů. Na podkladě této skutečnosti lze i zpětně

zobecnit snahu zákonodárce poskytnout soudům legální prostředky a svým

způsobem je i donutit k takovému chování, které by vykazovalo všechny

znaky "fair trial" ve vztahu ke stranám sporu. Za legislativní nástroj

sledovaného záměru je možné považovat i inkorporaci napadeného

ustanovení § 243c odst. 2 do občanského soudního řádu, přičemž nelze

pominout, že efekt je významný jak pro soud (odstranění nadbytečného

formalismu), tak pro účastníky řízení (zkrácení délky procesu).



Podle Ústavy jsou soudy v demokratickém právním státě založeném na

dělbě moci povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu subjektivním právům. Jestliže ústavodárce definoval

Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecného soudnictví, přičemž mu

zákonem "uložil" zajišťovat zákonnost a jednotu rozhodování, je zřejmé,

že má-li Nejvyšší soud svému úkolu dostát, musí mít ke své činnosti i

přiměřené zákonné prostředky. V rámci instančního postupu rozhodování

ve věci je takovým prostředkem institut dovolání. Dovolání je z povahy

věci přezkumným prostředkem mimořádným, který umožňuje plnit Nejvyššímu

soudu shora uvedené úkoly, avšak jen za předpokladu, že nebude

prostředkem bezbřehým, tj. jen dalším v řadě. Proto občanský soudní řád

stanoví mj. řadu formálních i materiálních podmínek jeho přípustnosti

[např. v § 237 odst. 1 písm. c) a obdobně i v § 238 a 238a občanského

soudního řádu je materiální podmínkou přípustnosti závěr dovolacího

soudu o tom, že věc sama je po právní stránce zásadního významu, a v §

243b odst. 1 občanského soudního řádu, že nejde o věc na první pohled

nedůvodnou]. Z výše uvedeného tedy vyplývá závěr, že rozporované

ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, které je ideově

navázáno na posílení principu efektivity či hospodárnosti civilního

procesu, je z legislativního pohledu ustanovením, které formálně

provádí uvedenou zásadu do důsledku, spíše než "ustanovením primárně

ochranným".



Podle názoru Senátu nelze navrhovatelům přisvědčit v tom, že by v

důsledku aplikace § 243c odst. 2 o.s.ř. byla snížena jejich ústavně

garantovaná ochrana práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud v

zákonem vymezených případech nepřípustnosti dovolání [nepřípustnost

podle § 237 odst. 1 písm. c), obdobně i § 238 a 238a, totéž i § 243b

odst. 1 o.s.ř.] může upustit od odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí.

Rozhodnutí učiněná podle § 243c odst. 2 o.s.ř., tj. taková, která v

odůvodnění neobsahují detailní rozbor důvodů odmítnutí, sama o sobě

ještě neznamenají, že záležitost nebyla řádně projednána a řádně

zargumentována. Nejvyšší soud si v souladu se svými zákonem stanovenými

úkoly a zákonem stanovenými prostředky učiní vždy předběžně závěr o

tom, zda má věc, resp. rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam, a tudíž význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec, a

nejen toliko pro konkrétní případ (ostatně sám zákon v § 237 odst. 3

o.s.ř. "odůvodňuje", kdy se věc, resp. rozhodnutí odvolacího soudu

nepovažuje po právní stránce za zásadní). Takové rozhodnutí je však

konzumováno jeho dalším postupem. Podobným způsobem postupuje soud, i

jde-li o dovolání sice přípustné, avšak zjevně bezdůvodné. Pokud

Nejvyšší soud dospěje k názoru, že dovolání odmítne, aniž uvede

odůvodnění, uvede v písemném vyhotovení usnesení, proč tak postupoval.

Účastník řízení se v každém případě dozví důvod nepřípustnosti

dovolání. K dané problematice lze jen doplnit, že Nejvyšší soud jako

soud dovolací či z pohledu projednání věci pořadem práva soud mimořádný

je zákonem o soudech a soudcích vázán i vnitřními kontrolními

mechanismy proti možné nežádoucí názorové roztříštěnosti, a to např.

rozhodováním ve velkých senátech kolegií.



Senát též připomněl, že navrhovatelé se dovolávají čl. 6 Úmluvy, citují

však čl. 10 Ústavy v již neplatném znění. Prostřednictvím "nového"

znění čl. 10 Ústavy se ve vztahu k mezinárodnímu právu Česká republika

přihlásila k principu umírněného monismu s tzv. aplikační prioritou

mezinárodních smluv, dojde-li k tomu, že mezinárodní smlouva stanoví

něco jiného než zákon. Z uvedeného důvodu lze namítat nepřípadnost

použití právního základu shora citované Úmluvy pro návrh na zrušení

příslušného ustanovení o.s.ř., neboť Listina základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), ve své hlavě páté zcela pokrývá problematiku

práva na spravedlivý proces. V závěru svého vyjádření pak Senát uvedl,

že při projednávání citované novely neměl pochybnosti o konformitě

napadeného ustanovení o.s.ř. jak s ústavním pořádkem České republiky

podle čl. 112 odst. 1 Ústavy, tak s tehdy expressis verbis ústavně

uznanou kategorií mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách podle čl. 10 Ústavy.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření

připomněla nejprve, jak je čl. 6 odst. 1 Úmluvy interpretován, zejména

v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Upozornila, že musí být

(a jsou) respektovány zvláštnosti justice v jednotlivých smluvních

státech, a nejsou tedy předepsány prostředky, kterými má být "právo na

soud" realizováno, ani způsoby organizace soudnictví. Podle jejího

názoru požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy odpovídají v našem vnitrostátním

právu čl. 36 a 38 Listiny, přičemž v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny

podrobnosti upravuje, mimo jiné, občanský soudní řád. Stěžovateli

napadený § 243c odst. 2 byl do o.s.ř. včleněn zákonem č. 30/2000 Sb.

Znění novely bylo přijato v souladu s čl. 10 Ústavy a se zřetelem na

čl. 6 odst. 1 Úmluvy, včetně judikatury Evropského soudu, která se k

tomuto ustanovení vztahuje. Hlavním cílem bylo z činnosti soudů

odstranit zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny) tak, aby soudy

rozhodovaly o právech a závazcích v přiměřené době (čl. 6 odst. 1

Úmluvy). V této souvislosti však sněmovna upozornila na skutečnost, že

navrhovatelé uvádějí, že Úmluva je smlouvou podle čl. 10 Ústavy, tudíž

"bezprostředně závazná a má přednost před zákonem". Citované znění čl.

10 Ústavy je však neplatné, neboť bylo novelizováno ústavním zákonem č.

395/2001 Sb., s účinností od 1.6.2002.



Sněmovna dále uvedla, že pokud dovolací soud podle § 243c odst. 2

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní

význam, resp. dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) nebo podle

obdobného užití tohoto ustanovení v § 238 a 238a přípustné, pak takové

dovolání odmítne. Protože příčina toho, proč bylo dovolání odmítnuto,

je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k

odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí tehdy, je-li to potřebné

pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů. Ze stejných důvodů nemusí

být odůvodňováno ani usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto podle §

243b odst. 1.



V závěru vyjádření se uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou

poslanců Poslanecké sněmovny dne 12.1.2000, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli, a byl řádně vyhlášen. Za tohoto stavu věcí je

Poslanecká sněmovna přesvědčena, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou a naším právním řádem.



Ústavní soud dále požádal o stanovisko k podanému návrhu Ministerstvo

spravedlnosti a Nejvyšší soud (§ 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona).



Ministerstvo spravedlnosti vyjádřilo názor, že napadené ustanovení

představuje výjimku z obecné úpravy odůvodnění usnesení, jímž soud

rozhoduje ve věci samé, ve smyslu § 169 odst. 4, resp. § 157 odst. 2 a

4 o.s.ř. Tato výjimka má své opodstatnění v tom, že v případě usnesení

o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 2 o.s.ř. může mít odůvodnění

takového usnesení pouze formální charakter. Soud by v odůvodnění v

zásadě pouze zopakoval příslušná ustanovení zákona, která dávají pro

odmítnutí dovolání zcela jednoznačná kritéria - buď se nejedná o

rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,

nebo je dovolání zjevně bezdůvodné. Přípustnost dovolání jako

mimořádného opravného prostředku v případech podle § 237 odst. 1 písm.

c) o.s.ř. nebo jeho odmítnutí jako zjevně bezdůvodného podle § 243b

odst. 1 o.s.ř. záleží na úvaze soudu. Tato úvaha je však velmi úzce

ohraničena. Pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, v

souladu s judikaturou a i jinak bezchybné, není ani dán dostatečný

věcný podklad pro odůvodnění v rozsahu, jak jej předpokládá zejména

ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.



Ministerstvo dále připomnělo, že dovolání je mimořádný opravný

prostředek, který je přípustný, jen když to stanoví zákon (není založen

na principu universality, jako je tomu u odvolání) a jeho smyslem je,

kromě rozhodování jednotlivých věcí, působit na sjednocování

judikatury. Dospěje-li dovolací soud k tomu, že dovolání není přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí nemá

po právní stránce zásadní právní význam, nebo že dovolání je zjevně

bezdůvodné ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř., předpokládá to, že

rozhodnutí odvolacího soudu je správné a že ani z hlediska jeho

odůvodnění nemá dovolací soud důvod cokoliv dodávat. To, že takové své

usnesení o odmítnutí dovolání nezdůvodňuje, nemůže být v rozporu s

právem na spravedlivý proces, protože případné odůvodňování usnesení

dovolacího soudu by mohlo jen poukázat na správné závěry soudu

odvolacího. Proto není procesně ekonomické takové usnesení vůbec

zdůvodňovat, neboť spor vyřešil odvolací soud správně a odůvodnění

dovolacího soudu nemůže být za této situace přínosné ani pro účastníky,

ani pro účely sjednocování judikatury. Z těchto důvodů je Ministerstvo

spravedlnosti přesvědčeno, že obsah § 243c odst. 2 o.s.ř., který

nevyžaduje od soudu odůvodnění jeho usnesení, nelze považovat za

porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.



Nejvyšší soud se ve stanovisku ze dne 28.3.2003 odvolal zčásti na

vyjádření, které podala v rámci řízení o ústavní stížnosti předsedkyně

senátu, který rozhodoval o dovolání v konkrétní věci, ve kterém je

zastáván názor, že napadené ustanovení o.s.ř. neodporuje právu

účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Napadené ustanovení o.s.ř. o tom, že v určených případech se usnesení o

odmítnutí dovoláni neodůvodňuje, bylo do občanského soudního řádu

zakotveno v zájmu zrychlení a zkrácení dovolacího řízení u Nejvyššího

soudu. Přitom je třeba vidět, že toto řízení je řízením o mimořádném

opravném prostředku, takže nikterak nenarušuje princip dvouinstančnosti

občanského soudního procesu (Nejvyšší soud je v tomto případě třetí

instancí), přičemž Evropská unie, resp. většina jejích států za zcela

postačující považuje dvě soudní instance. Nelze mít za to, že napadené

ustanovení zasahuje do ústavního práva účastníka na spravedlivý proces,

neboť naplňuje požadavek na urychlení a zhospodárnění soudního řízení v

těch případech, kde zbytečným odůvodněním zatížená rozhodnutí o

dovolání (víceméně bagatelní povahy) ubírají Nejvyššímu soudu kapacitu

k sjednocování soudní praxe a k rozhodování o věcech zásadního významu.

Argumentace stěžovatelů, odvolávající se na konkrétní judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva se vztahuje na odvolací soud, nikoli

na soud dovolací.



Závěrem se ve stanovisku Nejvyššího soudu uvádí, že vyslovené názory

jsou v souladu též s racionalizační tendencí v civilních soudních

řízeních v Německu a dalších státech Evropské unie.



Po posouzení argumentů předložených navrhovateli a po zvážení výše

uvedených vyjádření a stanovisek dospěl Ústavní soud k závěru o

důvodnosti podaného návrhu. Přitom vycházel z následujících úvah.



Lze přisvědčit námitkám obou komor Parlamentu České republiky, jakož i

Ministerstva spravedlnosti, že argumentace navrhovatelů pomíjí

skutečnost, že s účinností od 1.6.2002 došlo vydáním ústavního zákona

č. 395/2001 Sb. k zakotvení aplikační priority mezinárodních smluv v

právním řádu České republiky, z čehož plyne nepřípadnost jejich poukazu

na původní znění čl. 10 Ústavy. Stejně tak lze přisvědčit i Nejvyššímu

soudu, že konkrétní judikáty Evropského soudu pro lidská práva, na

které navrhovatelé poukazují, se týkají spíše požadavků kladených na

odůvodnění rozhodnutí nalézacích či odvolacích soudů. Uvedená

argumentační pochybení však sama o sobě nečiní podaný návrh nedůvodným.



Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, jakož i z odborných

stanovisek Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu je zřejmé, že

za hlavní cíl vložení napadeného ustanovení do o.s.ř. novelizací

provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. je považováno odstranění zbytečných

průtahů v činnosti soudů, zejména usnadnění pozice Nejvyššího soudu,

tedy vyhovění požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1

Úmluvy, pokud jde o rozhodování soudů v přiměřené a rozumné době.

Takový cíl je nepochybně legitimní, prostředky k jeho dosažení by se

však neměly dostat do kolize s právem účastníka soudního řízení na

spravedlivé, rovné a libovůli vylučující zacházení.



Požadavky, které je třeba klást na rozhodování obecných soudů, vyjádřil

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí. Především uvedl, že

nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a

zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec

představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak

vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z

těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i

pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a

vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky

odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V nálezu sp. zn.

III. ÚS 176/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6,

nález č. 89, str. 151) pak Ústavní soud vyslovil názor, že má-li být

splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k

zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 občanského

soudního řádu), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen

odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k

procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu

k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2

in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná

(zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem

vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako

neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí

z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v

oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají

obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti

rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního

řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1

Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.



Pro posuzovanou věc je významný i nález sp. zn. III. ÚS 206/98 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 80, str. 231 a

násl.), ve kterém Ústavní soud uvedl, že součástí ústavního rámce

nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí

z čl. 1 Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá

tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a

zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva.



Na druhé straně však také Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval,

že právo na dovolání ústavně zaručeno není a tento mimořádný opravný

prostředek, který zákon dává účastníkům civilního a trestního řízení k

dispozici, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění

(usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 26, usn. č. 18, str. 381).



Přesto, že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání,

resp. jiného, tzv. mimořádného opravného prostředku, považoval Ústavní

soud za klíčové posouzení otázky, zda zákonodárcem zvolený postup

dostatečně eliminuje případnou svévoli při aplikaci práva, což

nepochybně patří ke znakům právního státu. Jinak řečeno, zda

skutečnost, že určitý procesní institut jde nad rámec ústavních

požadavků, je sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že na

odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není nezbytné klást kritéria

vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, resp., že tato

kritéria není nezbytné uplatňovat ani přiměřeně. Další otázkou, na

kterou musel Ústavní soud odpovědět, pak bylo, zda omezení práva

dovolatele dozvědět se (v určitých případech), z jakých důvodů Nejvyšší

soud jeho návrh odmítl, je přiměřené sledovanému cíli, resp. zda vůbec

tomuto cíli může posloužit.



Důvodová zpráva k ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. uvádí, že poněvadž

příčina, pro kterou Nejvyšší soud dovolání odmítá, je zjevná, není

potřeba rozhodnutí odůvodňovat. Ve stejném duchu vyzněla i vyjádření

obou komor Parlamentu České republiky a stanoviska Ministerstva

spravedlnosti a Nejvyššího soudu. Podle přesvědčení Ústavního soudu je

však tato argumentace nepřesvědčivá, neboť "zjevnost" příčiny je de

facto vyjádřena pouze odkazem na text příslušného ustanovení o.s.ř.,

což je vlastně jakási argumentace v kruhu. Dovolatel se tedy nedoví,

byť stručně, proč Nejvyšší soud otázku předloženou mu v dovolání,

nepovažoval za otázku zásadního právního významu, resp. proč podané

dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné. V tomto směru je tedy

rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, což by snad mohlo obstát

v situaci, pokud by Nejvyšší soud byl skutečně posledním orgánem

soudního typu, který se věcí mohl zabývat. S ohledem na postavení

Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva však absence

jakéhokoli odůvodnění znemožňuje posoudit, byť jen v hrubých rysech,

důvody rozhodnutí a v případě předložení věci těmto orgánům stejně

vyvolá povinnost Nejvyššího soudu své rozhodnutí (vlastně dodatečně)

odůvodnit.



Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je věcí každého

státu, jak upraví soudní soustavu a vztahy mezi jejími jednotlivými

stupni. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny

vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z pohledu

ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li takové prostředky

připuštěny, měla by v právním státě být jejich úprava v zásadě stejná

pro všechny typy soudního řízení, resp. se odlišovat jen tehdy, jsou-li

pro to rozumné důvody. Ze srovnání náležitostí, které musí obsahovat

rozhodnutí o dovolání v civilním a trestním řízení, resp. náležitostí,

které vyžaduje soudní řád správní u rozhodnutí o kasační stížnosti,

však vyplývají podstatné rozdíly, jejichž racionalita Ústavnímu soudu

není zřejmá.



Je-li odmítáno Nejvyšším soudem dovolání v trestním řízení, ukládá mu

zákon, aby stručně uvedl důvod odmítnutí, s poukazem na okolnosti

vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí (§ 265i odst. 2 tr. řádu).

Komentář k trestnímu řádu pak hovoří o tom, že charakteristický znak -

stručnost - nutně ovlivní to, jaký důvod vedl k odmítnutí dovolání.

Obsáhlejší odůvodnění si vyžádají, uvádí se v komentáři, důvody uvedené

v § 265i odst. 1 písm. b), c), a zejména f), tedy má-li být odpovězeno,

proč určitá otázka není po právní stránce zásadního významu. Ze

srovnání s požadavky na odůvodnění rozhodnutí o dovolání v civilním

řízení tedy vyplývá, že o věci v zásadě stejné povahy může Nejvyšší

soud rozhodnout, z hlediska požadavků na odůvodnění svého rozhodnutí

zcela odlišně. Z porovnání takto rozdílných požadavků na odůvodnění

dovolacích rozhodnutí s požadavky na rozhodnutí Nejvyššího správního

soudu o kasační stížnosti vyplývá, že soudní řád správní v § 55 odst. 4

umožňuje neodůvodnit pouze usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se

nikomu neukládá povinnost. Rozsudek bez odůvodnění tento zákon nezná (§

54). Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 120 soudního řádu správního

se i na řízení o kasační stížnosti použijí přiměřeně ustanovení části

třetí hlavy I soudního řádu správního, lze uzavřít, že rozhodnutí o

kasační stížnosti musí Nejvyšší správní soud odůvodnit vždy.



Z výše uvedeného je zřejmé, že v různých řízeních před soudy téhož

státu, v situaci procesně ne-li shodné, pak velmi podobné (účastníkem

řízení je usilováno o zrušení pravomocného soudního rozhodnutí z důvodu

nesprávného právního hodnocení, resp. je žádáno, aby se nejvyšší orgán

soustavy soudů vyslovil k otázce, kterou účastník řízení považuje za

otázku zásadní a dosud neřešenou), nemůže být s účastníkem řízení

zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup.



Argument, že odmítnutí dovolání v občanském soudním řízení bez

odůvodnění přispěje k rozhodování soudů v přiměřené době (což je cíl

nepochybně legitimní), rovněž podle přesvědčení Ústavního soudu

neobstojí. Omezení práva účastníka dovolacího řízení v civilních věcech

dozvědět se důvod, proč Nejvyšší soud rozhodl tak, jak rozhodl, může

deklarovanému cíli posloužit jen minimálně (pokud vůbec). Uvedení

stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel

(např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu

či odchýlení se od nich neshledal soud důvod), nemohou Nejvyšší soud

zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku

soudního řízení; omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jeví

být zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli. V této souvislosti lze

připomenout i názor vyjádřený v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská

práva ve věci Delcourt (1970 A 11, § 25), podle něhož v demokratické

společnosti zaujímá právo na řádný chod justice tak závažné místo, že

je není možné obětovat vhodnosti. Spravedlnost nejen musí být

vykonávána, ale rovněž musí být viditelné, že je vykonávána.



Z výše uvedených důvodů rozhodlo plénum Ústavního soudu o zrušení §

243c odst. 2 o.s.ř. pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1

Ústavy), jakož i s principem rovnosti (čl. 1 Listiny), tak jak byly

tyto principy Ústavním soudem interpretovány v jeho dosavadní

judikatuře, přičemž neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti tohoto

svého rozhodnutí.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holländer v. r.



místopředseda