131/1994 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. května 1994 v plénu o
návrhu skupiny poslanců na zrušení zákona č. 183/1993 Sb. takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušují se tato
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona
č. 93/1992 Sb., zákona České národní rady č. 39/1993 Sb. a zákona č.
183/1993 Sb.:
1. ustanovení vyjádřené v § 8 odst. 3 slovy "ke dni účinnosti tohoto
zákona",
2. ustanovení § 8 odst. 4,
3. ustanovení vyjádřené v § 8 odst. 5 slovy "vlastník pozemku daroval
své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a" a výrazem
"-li" a slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona",
4. ustanovení vyjádřené v § 20 odst. 2 ve větách třetí a čtvrté slovy:
"poskytne náhradu podle odstavce 1 právnická osoba, která ke dni 24.
června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby. Nelze-li takto určit
povinnou osobu,",
5. ustanovení § 24 odst. 1.
Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 10. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrh skupiny 41
poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zahájení
řízení o zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992
Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb.
Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 citovaného zákona zaslal Ústavní
soud České republiky předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně.
Předseda Poslanecké sněmovny Dr. Milan Uhde potvrdil stanovisko
Poslanecké sněmovny, vyjádřené jejím hlasováním o návrhu zákona, a
závažnost přijaté novely zákona č. 229/1991 Sb. zdůvodnil následující
argumentací: "Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku je základním právním předpisem upravujícím
restituci zemědělského majetku, který přijalo Federální shromáždění.
Schválený zákon reaguje na situaci, která vznikla poté, co tento zákon
začal být realizován v praxi a byly přijaty některé další zákony, jako
například zákon o transformaci družstev, zákon o pozemkových úpravách.
Smyslem úpravy je urychlení procesu vrácení odňatého zemědělského
majetku, přičemž zásadní změna je řešení vztahů vzniklých mezi
fyzickými osobami při uzavírání kupních smluv na budovy a v souvislosti
s tím nuceného darování pozemků patřících k budovám. Tato změna spočívá
v možnosti požádat způsobem stanoveným v zákoně o vrácení pozemků,
případně zaplacení ceny za pozemky, které byly takto darovány. Dále
zákon stanoví jako povinnou osobu při náhradách oprávněným osobám tam,
kde tuto povinnost má, obec nebo stát nebo pozemkový fond. Zákon
sjednocuje postup při vypořádávání náhrad za trvalé porosty u lesních
pozemků, a to jak při vrácení práva vlastnického, tak i práva
užívacího. Zákon má zavedením institutu dražeb zamezit pomalému
vyrovnávání restitučních nároků oprávněných osob, ke kterému dochází
zejména při transformaci zemědělských družstev podle zákona č. 42/1992
Sb. a při kterém je nesporná oprávněnost restitučních nároků
oprávněných osob."
Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní
soud České republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké
sněmovny příslušné tisky a záznamy sněmovního projednávání zákona č.
183/1993 Sb., jakož i zákona č. 229/1991 Sb. (parlamentní tisk FS č.
1047, tisk FS č. 928, tisk FS č. 1106, tisk FS č. 1104, tisk FS č. 393,
zpráva zpravodajů č. tisku 547, návrh výborů č. tisku 643, tisk ČNR č.
108, společná zpráva k němu č. 109, tisk č. 212, společná zpráva tisk
č. 344, těsnopisecká zpráva o schůzi Poslanecké sněmovny, I. volební
období, 9. schůze, 18.- 21. 5. 1993) a od Ministerstva spravedlnosti a
Ministerstva zemědělství "Směrnice o postupu při registraci smluv u
státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům
některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15.
5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství,
lesního a vodního hospodářství (č. j. 61 516/64-MZ-práv.).
II.
II/a
V souvislosti s ustanovením § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru navrhovatelů
citovaná ustanovení umožňují "odejmutí vlastnictví fyzické osobě a
omezení výkonu vlastnického práva bez náhrady", a to nejenom těm, kteří
"nabyli vlastnických práv na základě režimních výhod", nýbrž i těm,
"kteří vlastnických práv nabyli v dobré víře".
S ohledem na tuto námitku se Ústavní soud České republiky zabýval
otázkou, zda ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, upravuje institut vyvlastnění, a tudíž se na
něj vztahují podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod.
Ústava ani právní předpisy pojem vyvlastnění výslovně nedefinují. Jeho
obsah možno proto vymezit jednak induktivně na základě pozitivně právní
úpravy institutu vyvlastnění v různých právních předpisech a jednak
doktrinárně, tj. na základě definic podaných právní vědou.
Problematiky vyvlastnění se kromě čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod dotýkají zejména také ustanovení § 128 odst. 2 občanského
zákoníku, § 25 obchodního zákoníku, § 108 až 114 a § 141 odst. 4
stavebního zákona, § 25 zákona č. 40/1961 Sb. o obraně státu, ve znění
pozdějších předpisů. Ze všech citovaných předpisů lze dovodit, že
právní řád pod pojmem vyvlastnění rozumí nucené odejmutí vlastnického
práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (nutno
podotknout, že právní řád zná i jiný druh nuceného odejmutí
vlastnického práva ve veřejném zájmu a na základě zákona, ne však za
náhradu, a to institut konfiskace podle trestního zákona, jehož
přípustnost je stanovena čl. 39 Listiny základních práv a svobod).
V teorii se vyvlastnění "obvykle definuje jako zásah do majetkových
práv, zvláště práva vlastnického, ve prospěch všeužitečného díla,
kterým se práva ruší nebo omezují a současně pro jiného se práva
zakládají, a to zpravidla za náhradu... Cílem vyvlastnění je, aby byla
zřízena pro podnikatele všeužitečného díla práva, jež by mu umožnila
provedení toho díla... Zásadního významu je nález Boh. adm. 14.224, že
veřejný zájem je dán, podniká-li se dílo za tím účelem, aby bylo
vyhověno životním potřebám nějakého širšího celku, státního, územního,
sociálního ap." (J. Hoetzel, Vyvlastnění. In: Slovník veřejného práva
československého. Sv. V., Brno 1948, s. 487, 493).
Z porovnání § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s pozitivně právní indukcí, jakož i s doktrinou
možno dovodit, že se v citovaném ustanovení o institut vyvlastnění
nejedná, a to zejména z těchto dvou důvodů:
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského
a lesního majetku v období let 1948 až 1989". Právní institut, který
naplnění uvedeného účelu v zákoně sleduje, je institut restituce, tj.
institut odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně
protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do
původního právního vztahu. Tato protiprávnost je dvojího druhu.
Prvním druhem je protiprávnost, která pozitivně právně existovala již v
době převodu vlastnictví (např. uzavření kupní smlouvy v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek). Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, v těchto případech představuje lex specialis ve
vztahu k občanskému zákoníku. Umožňuje totiž domáhat se neplatnosti
převodu vlastnictví a následně vydání věci i v případě uplynutí
vydržecí lhůty u nabyvatele (v uvedeném příkladě také po uplynutí
promlčecí lhůty pro odstoupení od smlouvy).
Druhým je protiprávnost, způsobená právním řádem platným v období roků
1948 až 1989, umožňující uskutečňování majetkových křivd a stanovená
zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V těchto
případech jde opět o speciální ustanovení k občanskému zákoníku
určující další důvody protiprávnosti při uplatnění vlastnické žaloby na
vydání věci, jakož i vylučující v těchto případech nabytí vlastnického
práva vydržením.
Právním důsledkem naplnění podmínek obsažených v ustanovení § 8 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možnost
oprávněné osoby domáhat se soudního zrušení smlouvy o převodu pozemků.
Z termínu "zrušení smlouvy" nutno dovodit analogicky k § 457 občanského
zákoníku, že jde o deklaratorní rozhodnutí soudu (totožné stanovisko
při interpretaci termínu "zrušení smlouvy" zastává i soudní judikatura:
R 26/75).
Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit následovně:
a) Restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví,
případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením
věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc.
b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními účinky ex nunc.
c) Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem
vyvlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Otázkou v této
souvislosti je, zdali odstranění protiprávnosti může být veřejným
zájmem v případě vyvlastnění. Z podstaty vyvlastnění plyne následující
závěr: Vyvlastněným (expropriátem) jsou "všichni majitelé práv, která
jsou nesrovnatelná s právy, jež mají být expropriací založena, a proto
musí být zrušena neb omezena. Z toho plyne, že všichni expropriáti by
měli mít přímý nárok proti vyvlastniteli na odškodnění." (J. Hoetzel,
op. cit., s. 497). K odmítnutí možnosti podřadit odstranění
protiprávnosti pod pojem veřejný zájem při vyvlastnění lze dospět
argumentem reductio ad absurdum. Z požadavku náhrady, který je
definičním znakem vyvlastnění, tudíž plyne, že důvodem vyvlastnění
odstranění protiprávnosti být nemůže, protože poskytování náhrady
vyvlastněnému, jehož právní pozice je spojena s protiprávností, by bylo
absurdní.
d) Právní účinky restituce nastávají ex tunc, právní účinky vyvlastnění
ex nunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž
povinností obnovit původní právní stav. Zákonná úprava restituce může
však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob
oprávněných žádat vydání věci. Uvedená úprava platí právě v případě
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle § 28
citovaného zákona oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti
povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než
jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 14 odst. 3, § 15 odst. 2 až 4). V této
souvislosti nutno zkoumat, zdali tímto založená nerovnost vůči jiným
reivindikacím je v souladu s Ústavou České republiky. Protože podle čl.
3 Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod součástí
jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost
rozhodnutí Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky,
která byla na jejím základě vydána. V rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky
vyjádřil své chápání principu rovnosti takto: "Je věcí státu, aby v
zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně
výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. ...
Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví
neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné
hodnoty." V daném případě nutno za důvod omezení nároků oprávněné osoby
vůči osobě povinné, obsažené v citovaném ustanovení § 28, považovat
účel zákona spočívající ve zmírnění (a nikoli v odstranění) některých
(a nikoli všech) křivd spáchaných v období let 1948--1989.
e) Právní účinky restituce jsou také odlišné od právních účinků
vyvlastnění z hlediska obsahu zápisu do katastru nemovitostí.
Porovnáním institutů vyvlastnění a restituce nutno tudíž odmítnout
námitku navrhovatelů, podle které ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují vyvlastnění a jsou
v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování souladu ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou České republiky, ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky
nutno poukázat i na další souvislosti.
Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí z myšlenky, že
majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých právních nebo
faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité i movité věci,
které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na "organizace
socialistického sektoru", jež se státem fakticky tvořily hospodářský
celek.
Povinnými osobami jsou proto:
1. stát nebo právnické osoby, které věc držely v den, kdy jednotlivé
zákony nabyly účinnosti (§ 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů; § 3 a 6 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů; § 4 a 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů),
2. fyzické osoby pak jen tehdy, jestliže věc nabyly od státu (popř.
jiné právnické osoby), který by jinak byl povinen tuto věc vydat, a to
za právně nebo morálně neregulérních podmínek: v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy, na základě protiprávního zvýhodnění, popř.
za cenu nižší, než byla cena podle tehdy platných předpisů (§ 4 odst. 2
zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z této ideové koncepce napadená ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují a zakládají
restituční nároky mezi fyzickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že
citované ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním a v něm obsažené
pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy speciálními. Jde
především o pojem "oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 a 5, který je ve
vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle § 4 zákona pojmem speciálním.
Práva a povinnosti "oprávněných osob" podle zákona se proto vztahují na
obecný pojem "oprávněné osoby" a ne na pojem speciální. Způsob
uplatnění nároků "oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 až 5 je upraven
přímo v citovaném ustanovení, lhůta na jejich uplatnění v čl. II odst.
1 zákona č. 183/1993 Sb.
Rozšíření koncepce restitučních zákonů zákonodárce v důvodové zprávě k
návrhu zákona č. 183/1993 Sb. zdůvodňuje takto: "Návrh novely řeší
rovněž právní problém bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické
osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k
níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní
smlouvě uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. V současné době
se vlastníci těchto pozemků domáhají práva na jejich vydání, ačkoliv je
nabyli na základě protiprávního zvýhodnění a bez úhrady. Uvedená právní
praxe byla prováděna na základě "Směrnice o postupu při registraci
smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům
některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydané dne 15.
5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství,
lesního a vodního hospodářství (č. j. 61 516/64-MZ-práv.). Je tedy
možno spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný
daroval v tísni a na základě donucení, tyto pozemky vrátil původnímu
vlastníkovi nebo aby za ně zaplatil.... Při registraci kupních smluv na
obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí
nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i
darování pozemků, které k budovám patřily. Navrhuje se tedy, aby soud
rozhodl, že současný vlastník (fyzická osoba) takto bezplatně získané
pozemky uhradil, případně aby byla zrušena ta část smlouvy, kterou byly
pozemky darovány."
Podle preambule citovaného zákona je jeho účelem "zmírnit následky
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského
a lesního majetku v období let 1948 až 1989". Povaha předmětného období
(charakterizovaného zákonodárcem v zákoně č. 480/1991 Sb. a v zákoně č.
198/1993 Sb.) mohla způsobit majetkové křivdy nejen mezi fyzickými
osobami a státem, nýbrž i mezi fyzickými osobami navzájem.
Protiprávnost, vedoucí k restituci (nebo ji nahrazujícímu plnění),
nutno proto interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona. V
případě § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, to znamená:
- interpretovat pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 až 1989 (jiná interpretace by zakládala
nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni uzavřeným
právním úkonům, a tím rozpor s ústavním principem rovnosti),
- důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, spatřovat ve
skutečnosti, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské
budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní
smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které
k budovám patřily, tudíž byla omezena jejich smluvní svoboda.
V doplněných ustanoveních zákona o půdě (§ 8 odst. 3 až 5 čl. I bod 11
zákona č. 183/1993 Sb.) se mluví o "dni účinnosti tohoto zákona".
Protože je tento výraz použit v ustanoveních zákona o půdě, nelze tím
rozumět nic jiného, než den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.,
tj. 24. červen 1991 (obdobně platí uvedený závěr i pro plynutí
subjektivní lhůty podle § 13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. podle čl. I bodu 21 zákona č. 183/1993 Sb.).
Tuto interpretaci potvrzuje i ustanovení čl. II odst. 1 zákona č.
183/1993 Sb., které stanoví lhůtu na uplatnění nároků obsažených v
zákoně č. 183/1993 Sb. (tj. v čl. I citovaného zákona). Případný úmysl
zákonodárce vyjádřit tímto výrazem, že jde o den, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 183/1993 Sb., tj. 1. červenec 1993, na právních důsledcích
úpravy nic nemění, protože rozhodující je v zákoně skutečně použitá
formulace. Takovému úmyslu nasvědčuje např. ustanovení čl. I bodu 54
zákona č. 183/1993 Sb. V novém § 33c odst. 1 zákona o půdě se totiž
určuje, že způsob vyhlášení a provedení dražby stanoví vláda nařízením,
které vydá "do 30 dnů od účinnosti tohoto zákona", čímž byla zřejmě
míněna lhůta počítaná od 1. července 1993.
Z uvedeného plyne, že zákonodárce v rozporu s principy legislativní
techniky a zároveň v rozporu se zásadami jasnosti a určitosti zákona,
které představují součást principu právní jistoty, a tudíž principu
právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), dvěma různými způsoby
upravil začátek plynutí lhůt navazujících na právní skutečnosti
založené účinností zákona č. 183/1993 Sb. Učinil tak jednak v
novelizujících ustanoveních a jednak v ustanovení nenovelizujícím,
tvořícím součást výlučně zákona č. 183/1993 Sb. Za správný lze
považovat toliko postup druhý. Novelizující ustanovení se stávají
součástí novelizovaného zákona. Z tohoto důvodu nutno ve slovních
spojeních "ke dni účinnosti tohoto zákona" obsažený termín "tohoto
zákona" interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoli
novelizujícího ("tímto zákonem" je totiž zákon č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon č. 183/1993 Sb.). V daném
případě proto výklad vede k závěru o retroaktivitě předmětných
ustanovení.
Otázkou je, zdali retroaktivita ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je protiústavní nebo ne.
V ústavním pořádku České republiky výslovný zákaz retroaktivity pro
oblast trestního práva hmotného zakotvuje čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit z
čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika právním
státem. K definičním znakům právního státu patří také princip právní
jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz
retroaktivity právních norem. Obdobně na margo principu retroaktivity
konstatoval i Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve
věci sp. zn. Pl. ÚS 78/9: "Principy právního státu, právní jistoty,
které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu,
vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis
verbis v ústavě, resp. zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby
nabytá práva byla řádně chráněna." (Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení
a nálezů, 1992, č. 15). V případě ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou se zpětnou účinností
(tj. od 1. července 1993, termínu nabytí účinnosti zákona č. 183/1993
Sb., k termínu nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., 24. červnu
1991) neplatné všechny převody pozemků, na které se citovaná ustanovení
vztahují. Tímto jsou dotčena nabytá práva právních subjektů, která již
nestojí v příčinném vztahu k protiprávnosti, vyjádřené v účelu zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Retroaktivita citovaných
ustanovení je proto narušením nabytých práv, přesahující účel zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím je i narušením
principu ochrany důvěry občanů v právo, a v důsledku toho citovaná
ustanovení nutno považovat za rozporná s čl. 1 Ústavy České republiky.
Uvedený závěr vyplývá rovněž z § 8 odst. 5, který vylučuje směřování
restitučních nároků vůči třetím osobám a pro případy převodu
vlastnictví na třetí osoby stanoví povinnému subjektu uhradit "cenu, za
kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu".
Zrušením ustanovení obsaženého v § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a vyjádřeného slovy "ke dni účinnosti tohoto
zákona" se vylučuje jakákoli pochybnost ohledně možné retroaktivity.
Lhůta na uplatnění nároku oprávněné osoby je dána ustanovením čl. II
zákona č. 183/1993 Sb., přičemž podmínkou existence práva založeného
ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění
nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v čl. II zákona č. 183/1993 Sb.)
ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo
ve vlastnictví osoby této osobě blízké.
Ustanovení § 8 odst. 4 napadeného zákona z okruhu případů podle odst. 3
vyjímá darování v tísni nebo bezúplatný převod v souvislosti s
uzavřením kupní smlouvy na budovu na osoby blízké. Zákonodárce tímto
znevýhodňuje jednu skupinu právních subjektů, přičemž ani z daného
ustanovení ani z obecných ustanovení zákona pro takovou nerovnost nelze
dovodit žádný důvod. V důsledku tohoto konstatování nutno označit
předmětné ustanovení za rozporné s ústavním principem rovnosti
vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Kromě již uvedeného zvláštní ústavní analýzu vyžaduje ustanovení § 8
odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Tím, že zákonodárce v dikci § 8 odst. 5 citovaného zákona jako podmínku
nastoupení veřejnoprávní sankce "úhrady ceny, za kterou byly pozemky
převedeny na třetí osobu" vynechal při darování pozemků tíseň,
zkonstruoval zmatečné ustanovení: Nárok vyplývající z citovaného
ustanovení může uplatnit každý vlastník pozemku, který "daroval své
pozemky fyzické osobě", a jenom "jsou-li tyto pozemky... ve vlastnictví
jiné osoby než osoby uvedené v odstavci 3", přičemž osobou podle
odstavce 3 je toliko osoba, které byly pozemky darovány v tísni.
Takovouto osobou proto může být i osoba, které byly řádně pozemky
darovány. Ustanovení tudíž konstruuje veřejnoprávní sankci za perfektní
právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takovéhoto postupu. Dochází
tím k retroaktivnímu postihu právně dovoleného jednání. Tato skutečnost
je opět v rozporu s principy ochrany důvěry občanů v právo, zákazu
retroaktivity, a tím v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky.
Uvedenými argumenty je zdůvodněn závěr o zrušení části ustanovení § 8
odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
II/b
V souvislosti s ustanovením § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Rozpor spočívá ve zvýhodnění
vlastníka pozemku oproti vlastníku stavby stojící na pozemku tím, že
zákon umožňuje vydat pozemek i se stavbou. Vlastník pozemku tedy požívá
větší právní ochrany než vlastník stavby." Navrhovatelé na podporu
svého stanoviska uvádějí citaci odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Rovná ochrana všech forem
vlastnictví... neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, jako by
žalobce, coby vlastník pozemků, měl víc práv a jako by se žalované
družstvo, coby vlastník staveb na těchto pozemcích stojících, muselo
podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Bývalá zásada 'superficies solo
cedit' není součástí našeho právního řádu již od účinnosti takzvaného
středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim
zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2
občanského zákoníku."
Při posouzení argumentace navrhovatelů nutno opět poukázat na obsah
pojmu vyvlastnění, jak byl již interpretován v odůvodnění v odstavci
II/a. Porovnáním předmětného ustanovení s uvedenou interpretací,
vymezující pojem vyvlastnění, nutno tudíž dospět k závěru, že
ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zakotvuje institut vyvlastnění, a to v souladu s podmínkami
stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Všeužitečným dílem čili veřejným zájmem, sledovaným daným ustanovením,
je jeden z účelů zakotvených v preambuli zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů: "upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu
se zájmy hospodářského rozvoje venkova". Konstrukce obsažená v
ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, umožňuje dosáhnout účelu zákona nuceným odejmutím vlastnictví
na základě zákona a za náhradu. Tuto konstrukci nutno proto označit za
vyvlastnění, a tudíž mít za to, že je v souladu s podmínkami
stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Argumentace Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92 se
vztahuje na aplikaci ustanovení § 126 a § 135c odst. 1 občanského
zákoníku, vychází tudíž z odlišného normativního základu: týká se
institutu restituce. Jak již bylo konstatováno, ustanovení § 11 odst. 7
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat
nikoli za ustanovení restituční, nýbrž za ustanovení zakotvující
podmínky vyvlastnění. Z toho vyplývá, že navrhovatelem uváděné
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není možno vztáhnout na ustanovení §
11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z hlediska namítané nerovnosti mezi tržní cenou stavby a cenou stavby
podle předpisu, obsaženého ve vysvětlivce č. 13a) (vyhláška č. 182/1988
Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení
práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,
ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), nutno konstatovat, že vysvětlivka
není součástí právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat jako svůj
důsledek právní nerovnost. Z uvedených důvodů neshledal Ústavní soud
České republiky rozpor citovaného ustanovení s Ústavou České republiky.
II/c
U ustanovení § 15 odst. 1 a 4 a § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, namítají navrhovatelé jejich rozpor s čl. 11 odst.
4 Listiny základních práv a svobod: "Tato skutečnost se týká
melioračních zařízení umístěných pod povrchem pozemku, která přecházejí
do vlastnictví oprávněné osoby, aniž by za ně byla stanovena náhrada (§
15 odst. 1 zákona), a povinnosti povinné osoby zalesnit pozemek na své
náklady za podmínek uvedených v § 15 odst. 4. Totéž se týká i trvalých
staveb a melioračních zařízení, které přecházejí do vlastnictví
vlastníka pozemku podle nového znění § 24 daného zákonem."
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. k ustanovení § 15 odst.
1 uvádí: "Při vracení zemědělských pozemků často povinné organizace
vyžadují od oprávněných osob náhradu za zhodnocení pozemku meliorační
stavbou, např. vybudováním drenáží. Oprávněné osoby pak namítají, že
odvedení podzemních vod změnilo původní biosystém natolik, že jde spíš
o znehodnocení. Jednoznačný názor nemají ani půdní odborníci. Nová
právní úprava vychází z toho, že péče o půdu včetně meliorací, pokud
byly provedeny, byla prováděna jako péče řádného hospodáře a že tedy
nejde o zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové
systémy, nenalézají nad úrovní půdy, ale o běžnou péči o půdu, byť byla
finančně nákladná."
Navrhovatelé opětovně argumentují rozporem citovaného ustanovení s
ústavními podmínkami vyvlastnění. Z hlediska již podané argumentace k
bodu II/a by takový rozpor přicházel v úvahu jen v tom případě, pokud
by "meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nebylo
považováno za součást věci (pozemku), nýbrž za samostatnou věc.
Takový výklad by bylo možno opřít o vyhlášku č. 34/1960 Sb., o
povinnostech vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při provozu a
udržování rozvodné závlahové sítě a odvodňovací, drenážní a drobné
odpadové sítě melioračních staveb zrušených vodních družstev a o
provozu a udržování těchto částí melioračních staveb. Podle § 2 odst. 1
písm. a) citované vyhlášky se částí meliorační stavby rozumí také
"soustavná síť trubkové a krtčí drenáže". Podle ustanovení § 38 odst. 1
písm. e) vodního zákona (č. 138/1973 Sb.) mezi vodohospodářská díla
patří stavby určené k odvodňování pozemků. Podle § 1 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a
stavebním řádu, se za stavbu považují také podzemní vedení.
Při řešení dané otázky je nutno v první řadě odpovědět, zda jsou pojmy
stavba a nemovitá věc ekvivalenty, a tudíž meliorační stavba je
samostatnou nemovitou věcí, která není součástí pozemku.
Podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku "nemovitosti jsou pozemky a
stavby spojené se zemí pevným základem". Z uvedeného lze dovodit, že ne
každá stavba je nemovitou věcí, nýbrž jenom ta, která je spojena se
zemí pevným základem. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem
pozemku" nutno proto považovat za stavbu, která není spojena se zemí
pevným základem, a není tudíž nemovitou věcí.
Z ustanovení § 119 občanského zákoníku "vyplývá, že všechny... věci,
které nelze podřadit pod pojem nemovitosti, mají povahu věci movité"
(J. Bičovský, M. Holub, Občanský zákoník. Praha 1991, s. 91).
"Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" by tedy bylo
movitou věcí v případě, jestliže je není možno vymezit jako věc
nemovitou nebo součást nemovité věci (pozemku).
Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku "součástí věci je vše, co k ní
podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila". Judikatura citované ustanovení v analyzovaném kontextu
interpretuje následovně: "Zákonným předpokladem součásti věci je její
neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom
nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci
nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či
alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti;
oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky
nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy
chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci.
Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit
svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o
znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické).
...součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 120 občanského zákoníku jsou
rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a
kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody,
ploty o výšce menší než 100 cm a další)." (R 4/1992). Citované
rozhodnutí bylo přitom vydáno v době, kdy nebylo pochybnosti o tom, že
zásada superficies solo cedit v občanském právu neplatí (viz např.
odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo
45/92: "Bývalá zásada 'superficies solo cedit` není součástí našeho
právního řádu již od účinnosti takzvaného středního občanského zákoníku
(zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim zcela opačný je nyní výslovně
vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku."
Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční a fyzická
spojitost s věcí hlavní a nemožnost jejího oddělení, aniž by se tím věc
znehodnotila. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" tyto
znaky splňuje: je funkčně a fyzicky spojeno s pozemkem a platí pro ně
nemožnost jeho oddělení, aniž by nedošlo k znehodnocení pozemku, a tedy
je nutno je chápat ve významu součásti věci - pozemku.
Z uvedeného tedy vyplývá, že ustanovení § 120 odst. 2 občanského
zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno
interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí
pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo
jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo
fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k
znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení umístěná pod povrchem pozemku
tedy nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž
součástí pozemku dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku.
Pro uvedený závěr lze uvést i argument právní: Smysl principu, podle
kterého vlastnictví stavby automaticky nenásleduje vlastnictví pozemku,
se týká především staveb, které jsou nemovitostmi. Tyto představují
právně samostatnou věc, k převodu vlastnictví které se vyžaduje
naplnění zvláštních podmínek (písemná forma, vklad do katastru).
Stavby, které jsou věcmi movitými, nutno rozlišovat z hlediska jejich
účelu, tj. zdali splňují znaky příslušenství anebo součásti pozemku.
Součást věci, na rozdíl od příslušenství, je funkčně a fyzicky
integrální součástí věci, kterou není možno od této oddělit, aniž by se
znehodnotila. Takovou integrální součástí pozemku může být také stavba,
která je věcí movitou, jejíž oddělení by pozemek znehodnotilo (např.
meliorační zařízení, opěrné zídky apod.).
Přijetí námitky týkající se náhrady za zabudované zařízení a případně
vydání bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. občanského zákoníku)
by vedlo k soudním sporům o povahu melioračních zařízení z hlediska
zhodnocení nebo znehodnocení pozemků. Současně určení povinnosti
oprávněné osobě poskytnout náhradu za zabudované zařízení by zakládalo
její oprávnění požadovat od povinné osoby uvedení pozemku do původního
stavu. Oba tyto možné důsledky by vedly k zmaření účelu zákona:
"zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči
vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989,
dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních
vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu
se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na
tvorbu krajiny a životního prostředí".
V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavní
soud České a Slovenské Federativní Republiky vyjádřil své chápání
principu rovnosti: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však
nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné
skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak
stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V předmětné věci je tato
"veřejná hodnota" vyjádřena účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.
V § 15 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
plně respektován účel restitučního zákona, a to tím, že zákon umožňuje,
aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu s tím, co bylo jeho
příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby došlo k majetkovému
vypořádání (obdobně řeší nárok poškozeného i § 442 odst. 2 občanského
zákoníku).
Uvedené argumenty platí obdobně i v případě § 24 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání § 15 odst. 1 a § 24 odst. 1 napadeného zákona vyplývá
nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je předmětem právní
úpravy v citovaných ustanoveních. Podle § 15 odst. 1 je předmětem
vydání současně s pozemkem také meliorační zařízení umístěné pod
povrchem pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení, podle § 24
odst. 1 jsou předmětem vydání všechna meliorační zařízení umístěná pod
povrchem země (tudíž včetně hlavních).
Pro uvedenou nerovnost vztahující se k stejnému právu na vydání
pozemku, ani z obecných ani zvláštních ustanovení zákona nelze dovodit
žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor této úpravy s ústavním
principem rovnosti vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení s
Ústavou České republiky a ústavními zákony je Ústavní soud České
republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním. Z § 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. plyne povinnost soudu u napadeného
ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi důležitými pro posouzení
jeho ústavnosti.
Ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, včetně zákona č. 183/1993 Sb., došlo k významné změně původní
právní úpravy obsažené v novelizovaném zákoně č. 229/1991 Sb. Původní
ustanovení citovaného zákona vázalo přechod vlastnického práva k
trvalým porostům s termínem zániku užívacích vztahů k pozemkům podle
předcházejících předpisů. Naproti tomu novelizované ustanovení změnilo
vlastnické poměry k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků
navrácených původním vlastníkům, u kterých byl zřízen nájem s
dosavadním uživatelem, přechází vlastnictví k trvalým porostům až
momentem ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem
pozemku a stavby související s trvalými porosty). Zákonodárce tímto, v
rozporu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, nuceně odejmul vlastnické právo k trvalým porostům
osobám, kterým již toto právo vzniklo podle původního znění § 24 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené důvody vedou k závěru o zrušení
ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým porostům
také v případech nájmů podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, řídí ustanovením § 2 odst. 2 citovaného zákona.
Moment přechodu vlastnického práva k melioračním zařízením je v případě
vlastníků těch pozemků, u kterých zanikají majetková práva podle § 22
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán
ustanoveními § 22 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tj.
dnem nabytí jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která nutno
považovat za součást pozemku, je vymezen v § 15 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vlastnické poměry k trvalým porostům vzniklým po dobu nájmu se řídí
ustanoveními občanského zákoníku.
II/d
Podle § 20 odst. 2 věty třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci (tj.
živý a mrtvý inventář a zásoby, které původní vlastník vnesl do
zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně
převedeny) převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato
právnická osoba zanikla, poskytne náhradu za tyto věci právnická osoba,
která ke dni 24. června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby.
V daném případě se křivda odstraňuje tím způsobem, že se právnické
osobě ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu, přičemž tuto újmu
sama nezpůsobila a ani není právním nástupcem právnické osoby, která ji
způsobila.
Čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
zakotvují ústavní princip rovnosti. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na
základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a
svobod. Z uvedeného vyplývá, že povinnost založená § 20 odst. 2 větou
třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí také
zachovávat základní práva vyplývající z ústavního principu rovnosti ve
vztahu k subjektům podle § 18a odst. 1 citovaného zákona. Jak již bylo
uvedeno "pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím
stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě
odvolání se na veřejné hodnoty" (rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení
a nálezů Ústavního soudu ČSFR). V případě § 20 odst. 2 věty třetí
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce
takové odvolání se na veřejné hodnoty ve vztahu k subjektům uvedeným v
citovaném ustanovení nevyjádřil a takové odvolání není možno dovodit
ani z jiných ustanovení zákona, především z preambule, a to z toho
důvodu, že zákonem stanovená povinnost v daném případě nesměřuje vůči
subjektům spojeným s uplatněním účelu zákona.
Proto Ústavní soud České republiky rozhodl tak, jak je ve výroku
uvedeno ve vztahu k § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
II/e
V souvislosti s ustanovením § 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod: "Jeho obsah velmi hrubým způsobem
zvýhodňuje určitou skupinu oprávněných osob (ty osoby, které se sdruží
za účelem vymáhání svých nároků) oproti ostatním oprávněným osobám."
Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají nerovnost
skupiny oprávněných osob, které se sdružily podle § 33a odst. 3 zákona
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu jednak k
ostatním oprávněným osobám a jednak k oprávněným osobám podle zákona č.
42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována skutečnost, že
schválením transformačního projektu byl majetek družstva rozdělen na
majetkové podíly oprávněných osob", nutno poukázat na ustanovení § 7
odst. 1 a 2 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle
kterých do čistého jmění družstva není zahrnut majetek, na který byl
uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., jakož i majetkový vklad,
kterým se podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, rozumí movitý a nemovitý majetek, vnesený členem.
Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita pro
uspokojení dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č. 42/1992
Sb. Podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu
tvoří součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva.
Základní podíl tvoří také výše vymezený majetkový vklad (§ 7 odst. 3
citovaného zákona).
Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, není možno považovat za znevýhodněny ve
vztahu k oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Obě skupiny oprávněných osob mají nárok na
navrácení majetku. Rozhodnutí o výhodnosti postupu podle zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č.
42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce svěřuje
oprávněnému subjektu (pokud je oprávněnou osobou podle obou citovaných
zákonů). Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto
rozdílnost není možno považovat za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, protože zákonodárce osobě oprávněné podle
obou citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní posouzení
výhodnosti jedné z obou možných zákonných úprav.
Ani sdružení věřitelů podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, není možno považovat za zvýhodnění ve vztahu
k ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto sdružených pohledávek jednak
odpovídá součtu nároků jednotlivých věřitelů, jednak možnost sdružit
pohledávky umožňuje uspokojení práv věřitelů vydáním věci vyšší
hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele.
II/f
V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé namítají protiústavnost
ustanovení § 8 odst. 3 až 5, § 11 odst. 7, § 15 odst. 1 a 4, § 20 odst.
2, § 24 a 33a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
přičemž "vzhledem k tomu, že rušení pouze citovaných ustanovení zákona
by nesplnilo svůj účel díky různým vnitřním návaznostem v zákoně",
žádají navrhovatelé v petitu zrušení celého zákona č. 183/1993 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé uvedené "vnitřní návaznosti"
neprokázali, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky
shledal protiústavními toliko část ustanovení § 8 odst. 3, dále
ustanovení § 8 odst. 4, část ustanovení § 8 odst. 5, část ustanovení §
20 odst. 2 a ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, byl návrh ve zbývající části zamítnut.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
