369/2012 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 16/12 dne 16. října 2012 v

plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava

Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra

Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava

Výborného a Michaely Židlické o návrhu K. Š. na zrušení § 175 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za

účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako

účastníků řízení,



takto:



I. Ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech "do tří dnů" a ve slovech

"v téže lhůtě" ruší uplynutím dne 30. dubna 2013.



II. Ve zbylých částech se návrh na zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu navrhovatelky



1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhá, aby

Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.

listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112. Řízení o ústavní stížnosti je

vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 376/11. S návrhem na zrušení uvedeného

rozsudku se domáhala rovněž zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s.

ř."), a to zejména z následujících důvodů:



2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne

17. června 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 zrušil směnečný platební rozkaz

Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce, společnost GORASAN COMPANY

LIMITED, Theklas Lysioti 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P. C. 3030,

Limassol, Cyprus, (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky Ústavním

soudem evidované pod sp. zn. IV. ÚS 376/11 vedlejší účastník, dále jen

"žalobce"), odvolání. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze změnil

rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci tak, že

směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm

76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti. Podle názoru

navrhovatelky Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku rozhodl především

v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanoveními § 1, 2, 120 a 134

o. s. ř., v rozporu s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušil právo

navrhovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze v tomto

případu (ale nejen v tomto případu) totiž směnečné spory podle

navrhovatelky nerozhoduje nestranně a vykládá zákon (především § 120 a

134 o. s. ř.) úmyslně zcela chybně, v rozporu se zněním a smyslem

zákona, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s obecně

pojímanými zásadami morálky, spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy.



3. Směnečné spory podle navrhovatelky soudí v České republice jen

určité senáty, které se na tuto problematiku specializují a řídí se

výhradně zákonem č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "zákon směnečný a šekový") a § 175 o. s.

ř. a žádné jiné části občanského zákoníku, občanského soudního řádu ani

jiné předpisy včetně Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"),

Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro ně

neexistují.



4. K dokreslení okolností právě projednávaného případu pak

navrhovatelka zejm. uvádí, že přibližně v roce 2002 poskytovala

společnost FAST FINANCE, s. r. o., drobné půjčky velkému počtu klientů.

Půjčky byly podle smlouvy spláceny tak, že pracovník poskytovatele

půjčky si každý týden chodil pro splátky. V průběhu splácení však

poskytovatel půjček přestal pro splátky docházet a poslal klientům

dopis se sdělením, že se rozhodl změnit způsob splácení tak, že klienti

budou posílat peníze měsíčně složenkou. Přestože klient se změnou

smlouvy nesouhlasil, poskytovatel přestal pro splátky docházet, a tak

přivedl dlužníka do prodlení. Po určité době věřitel podal návrh na

vydání platebního rozkazu na zaplacení dlužné částky včetně úroků.

Protože dlužníci (klienti) většinou nemají žádné právnické ani

ekonomické vzdělání, neuměli se bránit a nakonec vše zaplatili,

většinou včetně nákladů exekuce. Po skončení exekuce, kdy jim exekutor

potvrdil, že celý dluh byl uhrazen, pokládali tuto záležitost za

skončenou a většinu písemností v této věci si již neschovali.

Společnost FAST FINANCE, s. r. o., počkala několik let (v průběhu nichž

indosovala směnky na žalobce) a poté bylo podáno několik tisíc

směnečných žalob. Naprostá většina žalovaných vůbec neví, o co jde, a

není schopna adekvátně reagovat a do směnečných námitek napíše jen to,

že půjčku i s příslušenstvím splatila a že nic nedluží. Částku okolo 10

000 Kč si totiž podle navrhovatelky většinou nepůjčují bohatí a

vzdělaní lidé. Pokud si někdo půjčí částku 10 000 Kč, nemívá svého

advokáta ani dostatečné znalosti práva. Po doručení směnečného

platebního rozkazu má přitom 3 dny na to, aby si advokáta obstaral a

současně, aby mu zaplatil několik tisíc korun jako zálohu. I když se to

některým žalovaným podaří, nastane další problém. Půjčky byly

poskytovány v roce 2002, žaloby byly podávány v letech 2008-2009. Po

tolika letech žalovaní většinou už nemají potřebné doklady ani si

přesně nepamatují, jak celá věc probíhala; advokát tedy nemá potřebné

podklady pro vypracování relevantních námitek - navíc mu na to většinou

zbývají jeden až dva dny. Soudy pak podle navrhovatelky vydávají

rozsudky, v nichž ponechávají směnečný platební rozkaz v platnosti s

tím, že konstatují přísnost směnečného řízení a rigiditu zákona. Pokud

už se soud prvního stupně věcí zabýval a směnečný platební rozkaz

zrušil, žalobce se odvolal a vrchní soud vždy rozsudek krajského soudu

změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.



5. V této souvislosti je podle navrhovatelky příznačné stanovisko JUDr.

Zdeňka Kovaříka (soudce Vrchního soudu v Praze a předního odborníka na

směnečné právo v České republice) např. v článku K dokazování o

pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272, kde

tento autor podle navrhovatelky zásadně preferuje majitele cenného

papíru, tedy směnky.



6. Nadto je třeba si podle navrhovatelky uvědomit, že směnečné právo,

jak ho prezentuje zákon směnečný a šekový, bylo formulováno ve druhé

polovině 19. století a od té doby nedoznalo významnějších změn. Odráží

tak realitu 19. století, kdy byly směnky používány jen v poměrně úzkém

okruhu osob, které se většinou znaly přímo nebo prostřednictvím

společných známých. Dnes se užívání směnek mimo užití v obchodních

vztazích rozšířilo i na používání především blankosměnek různými

nebankovními osobami, mnohdy pochybnými až podvodnými, kdy jsou

blankosměnky užívány k získání různých neoprávněných či podvodných

zisků a soudy svým přepjatým formalismem jim k tomu pomáhají.



7. V souladu s těmito obecnými souvislostmi je pak podle navrhovatelky

zřejmé, že remitent a žalobce postupují ve shodě a k indosaci směnek -

to znamená i směnky, kde je jako dlužník uvedena navrhovatelka - došlo

jen proto, aby se žalobce vyhnul kauzálním námitkám, případně i proto,

aby se vyhnul placení daní (proto zřejmě převedl směnky na kyperskou

společnost).



8. Navrhovatelka se domnívá, že soudy by měly rozhodovat nestranně a ne

hájit zájmy vlastníků cenných papírů, zvláště v případě, že se jedná

zcela zjevně o nemorální, možná i úmyslně podvodné jednání žalobce a

jeho právního předchůdce. To ostatně dokládá postup žalobce i v případě

navrhovatelky. Remitent nikdy nevznesl žádný nárok na zaplacení smluvní

pokuty ani žádný jiný nárok. Neměl dokonce vůči navrhovatelce žádnou

splatnou pohledávku, a nebyl proto oprávněn zajišťovací blankosměnku

doplnit. Přesto blankosměnku doplnil a indosoval na žalobce. O této

skutečnosti nikdo navrhovatelku neinformoval, směnka jí nebyla

předložena ani při splatnosti, takže o její existenci neměla ponětí. V

této situaci pak žalobce podal žalobu a soud vydal směnečný platební

rozkaz. Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby, jakož i celého postupu,

několik let, navrhovatelka má tři dny na to, aby podala proti

směnečnému platebnímu rozkazu námitky; k později podaným námitkám soud

nepřihlíží. Protože navrhovatelka předmětnou blankosměnku nepodepsala,

nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti

směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena

rovnost účastníků v řízení. Proto je podle jejího názoru potřeba zrušit

§ 175 o. s. ř. a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný

měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku.



9. Kromě argumentace vážící se k principům směnečného řízení - tak jak

byla v jejich vůdčích liniích právě nastíněna - navrhovatelka

(stěžovatelka) obecným soudům ještě vytýká, že ji zatížily důkazním

břemenem v otázce pravosti podpisu na směnce a že písmoznalecký

posudek, z něhož v řízení vycházely, byl nekvalitní (stěžovatelka v

ústavní stížnosti například podrobně rozebírá, zda znalcem v rámci jeho

zkoumání srovnatelné podpisy byly pro stěžovatelku typickými či

nikoli).



10. Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhovatelka Ústavnímu soudu

navrhuje, aby vydal nález, kterým rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 11. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 zrušuje, a rovněž

navrhuje ve smyslu § 64, resp. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním

soudu"), aby přijal nález, kterým zruší ustanovení § 175 o. s. ř.



II.



Průběh řízení před Ústavním soudem a jím učiněná zjištění z vyžádaného

spisového materiálu



11. Usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j. IV. ÚS 376/11-23 dospěl IV. senát

Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 175 odst. 1 o. s. ř. ve

slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na

zrušení napadeného ustanovení, resp. toliko jeho části, postoupil k

rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.



12. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky

řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení.



13. Z vyžádaného spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem -

pobočky v Liberci evidovaného pod sp. zn. 37 Cm 419/2009 zjistil, že

směnečným platebním rozkazem č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009

uložil Okresní soud v Ostravě navrhovatelce povinnost uhradit žalobci

směnečný peníz ve výši 30 751 Kč spolu s šestiprocentním ročním úrokem

od 9. 4. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 103 Kč a na

náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 880,50 Kč.



14. Proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu podala

navrhovatelka včasné námitky (tyto námitky vznesla sama, bez pomoci

právního zástupce). Uváděla, že nikdy nevyplnila ani nepodepsala

blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč. Uvedená směnka je podle

navrhovatelky podvodem už jen z důvodu falešného podpisu. Navrhovatelka

nepopírala uzavření smlouvy o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r.

o., ovšem bez jakéhokoliv podpisu předložené blankosměnky. Půjčku nadto

stále splácí. V rámci námitek navrhovatelka současně žádala, aby řízení

ve věci bylo z důvodu jejího trvalého bydliště ve V. postoupeno místně

příslušnému soudu v Liberci.



15. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Nd 305/2009-34 ze dne 18. 9.

2009 byla projednávaná věc přikázána k projednání a rozhodnutí

Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci.



16. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl svým

rozsudkem ze dne 17. 6. 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 tak, že zrušil

směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm

76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 (výrok I). Dále zavázal žalobce zaplatit

navrhovatelce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě

nákladů námitkového řízení částku ve výši 23 445,80 Kč k rukám JUDr. J.

B., advokáta (výrok II). Konečně stanovil, že žalobce je povinen

zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice -

Krajskému soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení částku ve

výši 2 870 Kč (výrok III).



17. K věci samé pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v

obsáhlém odůvodnění zejména uvedl, že podle závěrů znaleckého posudku

je sporný podpis na originále předmětné směnky s velkou

pravděpodobností podpisem navrhovatelky. Přesto však shledal námitku

navrhovatelky týkající se pravosti podpisu směnky důvodnou.

Písmoznaleckým zkoumáním lze totiž podle soudu vyslovit i kategorický

závěr stavící mimo jakoukoliv pochybnost to, zda zkoumaný podpis je či

není pravým, spontánním podpisem určité osoby. Kategorický závěr přitom

v právě projednávané věci znalec nevyslovil podle krajského soudu i

přesto, že ve svém posudku konstatoval dostatek kvalitního srovnávacího

materiálu.



18. Proto krajský soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by

podpis na směnce, při vznesené námitce nepravosti podpisu směnky

zpochybňující pravost a pravdivost směnky coby soukromé listiny, byl s

jistotou pravým podpisem navrhovatelky. Za této situace pak soud

shledal námitku navrhovatelky jako zcela důvodnou a napadený směnečný

platební rozkaz vzhledem k této skutečnosti za použití ustanovení § 175

odst. 4 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil.



19. Pokud navrhovatelka podle krajského soudu dále ve svých námitkách

poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s.

r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv

podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení

hodnotil jako neurčité a neprojednatelné, neboť z uvedené námitky

nebyla podle krajského soudu vůbec zřejmá polemika s předloženou

směnkou. Za této situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost

podpisu na předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky

netvrdila konkrétní funkci směnky (ať platební či zajišťovací) k

případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností

FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce,

taktéž ani netvrdila a nekonkretizovala obsah kauzálního vztahu. Takto

koncipovanou námitku tedy krajský soud hodnotil jako zcela neurčitou a

neprojednatelnou, když z uvedené námitky podle soudu není zřejmé, co by

vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce. Pro úplnost krajský

soud v odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl, že pokud ze strany za

právního zástupce navrhovatelky byly v rámci ústního jednání ve věci

dne 10. 12. 2009 vzneseny další námitky, pak krajský soud k uvedeným

námitkám nepřihlížel s ohledem na ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř.,

neboť uvedené námitky byly vzneseny po uplynutí zákonné třídenní lhůty

pro podání námitek.



20. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze

dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 tak, že změnil prvostupňový

rozsudek, když směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j.

32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti (výrok I).

Výrokem II určil navrhovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradu

nákladů řízení před soudy obou stupňů 17 380 Kč do tří dnů od právní

moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III

konečně navrhovatelku zavázal zaplatit České republice, Krajskému soudu

v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci na náhradu nákladů řízení 2 870 Kč

do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.



21. Podle vrchního soudu - alespoň jak se podává z odůvodnění jeho

rozhodnutí - je jistě možné kategoricky konstatovat, zda podpis na

směnce je nebo není pravý. Ovšem kategorické závěry ve smyslu vyslovení

pravosti podpisu se u renomovaných znalců podle vrchního soudu

prakticky nevyskytují. Krajský soud přitom evidentně nevyšel z jím

zmiňovaného posudku jako celku. Hodnocení soudu prvního stupně lze

především vytknout, že samotný znalecký posudek považuje na jednu

stranu za konzistentní a znalec podle krajského soudu logicky a

přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, ovšem na druhou stranu krajský soud

znalecký posudek nepovažoval za důkaz průkazný, byť zde šlo o jen

nepatrný stupeň nepravděpodobnosti pravosti podpisu navrhovatelky.

Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná

(navrhovatelka) vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila

povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, neboť podpis na

směnce je s vysokou mírou pravděpodobnosti jejím podpisem. Co se ovšem

týká ostatních námitek navrhovatelky, ty byly podle vrchního soudu

krajským soudem správně posouzeny jako neurčité, respektive opožděné,

tedy ve svém důsledku neprojednatelné a pojmově nezpůsobilé zvrátit

povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu.



22. Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém

vyjádření k návrhu zejména zrekapituloval návrh stěžovatelky

(navrhovatelky). Dále konstatoval, že byť návrh formálně žádá zrušení

celého § 175 o. s. ř., z obsahu podání je podle Senátu Parlamentu České

republiky patrné, že ústavně spornou má být zejména lhůta tří dnů k

podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu pak zejména

Senát Parlamentu České republiky zdůraznil, že žádná z novel týkajících

se předmětného ustanovení [tedy zákon č. 519/1991 Sb. (účinný od 1. 1.

1992), zákon č. 238/1995 Sb., zákon č. 30/2000 Sb. a zákon č. 7/2009

Sb.] neaspirovala na koncepční změnu regulace směnečného (šekového)

platebního rozkazu. Ovšem 18. 5. 2012 předložila vláda Poslanecké

sněmovně Parlamentu České republiky návrh zákona, kterým se mění

občanský soudní řád a některé další zákony (sněmovní tisk číslo 686,

první čtení návrhu zákona je zařazeno na pořad čtyřicáté schůze

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky začínající 5. 6. 2012),

kterým se slovo "tří" ve smyslu aktuálního znění § 175 odst. 1 o. s. ř.

nahrazuje číslem "8" s tím, že lhůta tří kalendářních dnů se jeví

příliš krátkou - dlužníci nemohou na vydaný směnečný (šekový) platební

rozkaz adekvátně reagovat. Zároveň předseda Senátu Parlamentu České

republiky vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §

44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.



23. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení

ve svém vyjádření k návrhu toliko zrekapitulovala legislativní proces,

z něhož novely dotýkající se § 175 o. s. ř. vzešly. Za tohoto stavu

nelze tedy podle Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky než

vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor byl přesvědčen o souladu

zmiňovaných novelizujících zákonů s Ústavou a právním řádem České

republiky. Posouzení ústavnosti § 175 o. s. ř. je tak plně na Ústavním

soudu. Závěrem vyjádření k návrhu předsedkyně Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky vyjádřila za Poslaneckou sněmovnu souhlas s

upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu.



24. Navrhovatelka ve své replice k vyjádření účastníků řízení zejména

uvedla, že § 175 o. s. ř. je použitelný (vyjma třídenní lhůty) u

"klasické směnky". U blankosměnek je situace podle navrhovatelky

odlišná v tom, že žalovaní mnohdy nevědí, proč byla směnka doplněna

(pokud vůbec vědí o její existenci). V případě blankosměnek tedy není

sporná podle navrhovatelky jen ona třídenní lhůta, ale též koncentrace

řízení zakotvená v odstavcích 1 a 4 posuzovaného zákonného ustanovení;

žalovaný totiž o směnce nic neví a ve třech dnech má uvést vše, co

proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Z toho důvodu navrhovatelka

trvá na tom, aby Ústavní soud zrušil celý § 175 o. s. ř. V závěru své

repliky navrhovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání ve

smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.



25. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze

očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od

ústního jednání vyslovili souhlas.



III.



Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu



26. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 175 o. s .ř., v platném

znění. Ustanovení § 175 o. s. ř. zní:



"(1) Předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti

není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá

na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému

uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo

aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti

platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být

doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání

platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání.



(2) Ustanovení § 174 odst. 4 se použijí obdobně.



(3) Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný

(šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané

námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané

námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek

není oprávněn.



(4) Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání

jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V

rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává

v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.



(5) Vezme-li žalovaný námitky zpět, soud usnesením řízení o námitkách

zastaví; jednání není třeba nařizovat.



(6) Opravným prostředkem jen proti výroku o nákladech řízení je

odvolání."



K právě uvedenému budiž učiněna poznámka:



27. Z rekapitulace jak návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), tak

dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy je zřejmé, že těžištěm

tohoto rozhodnutí je směnka, respektive její úprava procesní a

hmotněprávní. Ovšem jak z hlediska historického, tak i

legislativně-technického je směnka - úprava v právním řádu České

republiky v tomto ohledu není výjimkou - doprovázena šekem, byť jeho

využití je i v současné době mnohem méně časté a nadto poněkud užší;

šek se zásadně využívá toliko jako platební prostředek. Vzdor právě

uvedenému - a to i vzhledem k dikci plénem Ústavního soudu

přezkoumávaného zákonného ustanovení - se toto rozhodnutí dotýká

(alespoň formálně) právě i šeku. To se odráží v celkové koncepci tohoto

rozhodnutí, jež se argumentačně vymezuje vůči směnce a její úpravě -

nebylo by ostatně ani správné, už s ohledem na aplikační praxi,

vztahovat závěry Ústavního soudu v tomto rozhodnutí učiněné bez dalšího

i na šek - nicméně důsledky úvah Ústavního soudu mají přiměřeně dopad i

na úpravu šekového práva, ač to nebude vždy apriorně zdůrazňováno.

Zákonodárcem zvolené legislativně-technické řešení je totiž stran

možnosti úplného oddělení obou cenných papírů poněkud limitující.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu



28. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala návrh na zrušení

citovaného ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a

následujících zákona o Ústavním soudu. Její aktivní legitimace se tak

opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona o Ústavním

soudu. V souladu s těmito ustanoveními musel tedy Ústavní soud nejprve

zkoumat, zda jsou podmínky pro podání takového návrhu v případě

stěžovatelky (navrhovatelky) splněny. Navrhovatelka přitom k ústavní

nekonformitě ustanovení § 175 o. s. ř. v ústavní stížnosti explicitně

uvádí: "Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby několik let, žalovaná

[rozuměj navrhovatelka - poznamenal Ústavní soud] má tři dny na to, aby

podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, a k později podaným

námitkám soud nepřihlíží. Protože žalovaná předmětnou blankosměnku

nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést

vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně

porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle mého názoru potřeba

zrušit § 175 OSŘ a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby

žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku ...

Pokud si někdo půjčí částku [okolo deseti tisíc korun], asi nemá svého

advokáta ani dostatečné znalosti práva a po doručení směnečného

platebního rozkazu má [tři] dny na to, aby [si advokáta sehnal] a

současně, aby [pro něj] sehnal několik [tisíc korun jako zálohu]." V

ústavní stížností napadeném rozhodnutí (jde tedy samozřejmě o ústavní

stížnost evidovanou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 376/11) se v

jeho relevantní části odůvodnění mimo jiné praví: "Odvolací soud tedy

nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou

nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené jí směnečným platebním

rozkazem. Jinak pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního

stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně

opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově

nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu."

Vrchní soud tak navazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem -

pobočky v Liberci, kdy ten ve svém rozhodnutí mj. uvedl: "Pokud

žalovaná dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela

se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o

půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud

takové námitkové tvrzení hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když

z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za

situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na

předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdí

konkrétní funkci směnky (ať platební či zajišťovací) k případné blíže

nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností FAST FINANCE,

s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, a taktéž ani

netvrdí a nekonkretizuje obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou

námitku tedy soud hodnotí jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když

z námitky není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové

námitce." Hovoří-li v této souvislosti oba soudy o námitkách žalované -

navrhovatelky, odkazují takto na námitky, které navrhovatelka (tehdy

ještě právně nezastoupená) zaslala krajskému soudu, reagujíc tak na

poučení obsažené ve směnečném platebním rozkazu Krajského soudu v

Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 32 Cm 76/2009-14. Navrhovatelka v nich

zejména uvedla: "Žalovaná nikdy nevyplnila ani nepodepsala dne 18. 12.

2001 v Dolní Poustevně blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč, jejíž

velmi špatná kopie byla žalované zaslána jako příloha směnečného

platebního rozkazu. Uvedená blankosměnka předaná soudu je podvod,

protože se jedná o blank[o]směn[k]u celkově zfalšovanou, a to nejen z

důvodů falešného podpisu, který rozhodně popírám ... Žalovaná nepopírá,

že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., Hradební 9/768,

Praha 1, smlouvu o půjčce, avšak bez jakéhokoliv podepsání výše uvedené

předložené blankosměnky. V příloze zasílám soudu kopie poštovních

poukázek, kterými dokazuji, že předmětnou půjčku splácím."



29. Podle ustálené judikatury i literatury (srov. za všechny Wagnerová,

E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI 2007, s.

367 a násl., i Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha : Linde,

2005, s. 230 a násl. s judikatorními odkazy tam uvedenými)

navrhovatelka přitom může navrhnout ke zrušení pouze takový předpis

(jeho jednotlivé ustanovení), jehož uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno

ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tato

podmínka je přitom podle mínění Ústavního soudu splněna, neboť jak

plyne z citací právě učiněných, jakož i z povahy řízení před obecnými

soudy, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, předmětné

ustanovení zákona bylo ve věci aplikováno a podle přesvědčení Ústavního

soudu je jeho aplikace způsobilá zasáhnout do práva na spravedlivý

proces - jak se tomu stalo i v případě navrhovatelky - a to z důvodů,

na něž sama navrhovatelka v ústavní stížnosti explicitně upozorňuje a

jež budou rozvedeny níže.



30. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud v této souvislosti

odkazuje na svoji vlastní judikaturu [srov. přiměřeně např. nález

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU

345)], podle níž spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým

se interpretuje a aplikuje právo. To platí i přesto, že představy o

spravedlnosti jsou vlastní jen člověku jako psychofyzickému,

historickému a sociálnímu fenoménu a jen člověk s ohledem na

komplexnost svého vědomí a historickou kontinuitu ji může konstruovat,

zpochybňovat nebo také postupně realizovat. Na tom nic nemění ani

skutečnost, že ideje spravedlnosti byly mnohokrát zneužity k největším

zločinům. Kdyby totiž v historickém a sociálním vývoji člověka

převládla představa ztotožnění spravedlnosti s destrukcí, celá lidská

společnost by se již dávno rozpadla. Lze tedy soudit, že byť jistě není

jednoduše možné definovat, co je spravedlivé a co nikoliv, východisko

snad přece jen spočívá v postupné analýze konfrontované s již

zmiňovaným historickým a sociálním vědomím. Vladimír Čermák při

takovýchto úvahách, zde parafrázovaných [srov. Čermák, V. Otázka

demokracie. 4) Hodnoty, normy a instituce. 1. vyd. Olomouc :

Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156-157 (248 s.)], například uzavírá,

že "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně považovat

princip neminem leadere ...".



31. Zmíněná východiska se přitom podle mínění Ústavního soudu musí

projevit i při hodnocení vlastní aktivní legitimace navrhovatelky. Jak

je patrno z výše uvedené rekapitulace, výslovně namítaný rozpor

napadeného zákonného ustanovení se zásadou rovnosti účastníků se v

rámci její argumentace odvíjí zejména od zmiňované třídenní lhůty

(srovnej rovněž dále). Tento závěr ostatně plyne i z repliky

navrhovatelky učiněné k vyjádření účastníků řízení, byť se zde formálně

pozastavuje i nad zásadou koncentrace vyjádřenou v odstavcích 1 a 4

napadeného ustanovení, a to zejména v souvislosti s blankosměnkami;

činí to však způsobem, kdy proti zásadě nutící směnečného (šekového)

dlužníka uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, brojí opět

náhledem oné lhůty - srovnej k tomu dikci navrhovatelky: "[Zatímco] u

běžné směnky [směneční dlužníci vědí], o jakou směnku se jedná ..., u

blankosměnky je situace odlišná. Podle [zákona směnečného a šekového]

by měl remitent či jeho právní nástupce směnku řádně předložit při

splatnosti k placení, ale praxe je taková, že majitel směnky podá

rovnou směnečnou žalobu a soudy tuto praxi připouští s tím, že žalobou

uplatněnou směnku majitel směnky předložil k placení cestou směnečné

žaloby. Žalovaný se však tímto postupem dostává do nerovného postavení.

[Žalovaní mnohdy neznají] důvod doplnění, směnečnou sumu ani splatnost

směnky. A během [tří] dnů [mají] podat námitky, v nichž musí uvést vše,

co proti platebnímu rozkazu [namítají], [neboť] k později podaným

námitkám nelze přihlížet." Zmíněnou lhůtu přitom navrhovatelka napadá i

přesto, že námitky včas alespoň formálně uplatnit stihla, a to dokonce

tak, že jedna z těchto námitek byla podle hodnocení soudu v řízení o

ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti projednatelná

(totiž námitka nepravosti podpisu navrhovatelky na předmětné směnce).

Tu tedy Ústavní soud vážil, zda navrhovatelka i za této situace může

neústavnost § 175 o. s. ř. dovozovat i z této jeho dílčí komponenty.

Dospěl přitom k názoru, že ji dovozovat může. Opačný závěr by totiž

nebyl pro svůj přepjatý formalismus udržitelný. Znamenal by, že

navrhovatelka by byla v procesně výhodnějším postavení, pokud by se ani

nepokusila požadavkům § 175 o. s. ř. na ni jako žalovanou kladeným

dostát a následně by bez dalšího namítala například krátkost stanovené

lhůty. Takovýto přístup by si ovšem podle Ústavního soudu nejen nic

nezadal s absurdností bludného kruhu Hlavy XXII Josepha Hellera, kdy

rovněž, přísně vzato, by za takovéto situace mohla být ústavní stížnost

vyhodnocena jako nepřípustná podle § 75 zákona o Ústavním soudu,

nebyla-li by nadto posouzena jako "hraný spor", resp. jako tzv.

"collusive case" - srov. k tomu Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu

ústavního práva. vyd. 2., dopl. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s.

391-392 (458 s.). Konečně by takovýto přístup ve svém důsledku znamenal

omezení samotné kontroly norem; v intencích právě projednávaného

případu [tedy nikoliv v rámci abstraktní kontroly ústavnosti podle

ustanovení § 64 odst. 1 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu] by tak

neústavnost předmětné lhůty mohl zvažovat, kromě příslušného senátu

Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,

toliko soud, měl-li by kupříkladu vydat směnečný platební rozkaz, a

namísto toho by postupoval v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takové

omezení možnosti iniciovat ústavní přezkum norem Ústavním soudem však

podle Ústavního soudu nemá oporu ani v zákoně o Ústavním soudu ani v

ústavním pořádku České republiky a nazíráno zejména z pohledu samotné

navrhovatelky by bylo lze ho vnímat jako Vladimírem Čermákem zmiňovaný

evidentní rozpor se spravedlností. Přistoupil-li by tedy Ústavní soud

na tento omezující výklad, vzdálil by se obecně přijímaným

spravedlnostním představám a ocitl by se na prahu životu odcizené

Slonovinové věže.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



32. Ústavní soud rovněž v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu zkoumal, zda zákon (jeho jednotlivé ustanovení), u kterého

navrhovatelka namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Napadené ustanovení bylo ovšem součástí už původního znění občanského

soudního řádu z roku 1963. Posouzení legislativního procesu ve vztahu k

původnímu znění zákona by tedy znamenalo posuzovat soulad s již

neplatnými ústavními předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje

z § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je nepřípustný

návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle návrhu přezkoumávaný

předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu Ústavního soudu

platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě právních předpisů

vydaných před nabytím účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 je oprávněn

přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním

pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení

normotvorné kompetence [srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze

dne 27. října 1999 sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (N 150/16 SbNU 115; 290/1999

Sb.)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud posuzoval uvedenou proceduru pouze

ve vztahu k novelám měnícím původní ustanovení, tedy k zákonu č.

238/1995 Sb., k zákonu č. 30/2000 Sb. a k zákonu č. 7/2009 Sb. Z

příslušných sněmovních tisků a údajů o průběhu hlasování zjistil, že

novely měnící napadený § 175 o. s. ř. byly přijaty při dodržení kvor,

stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy, řádně podepsány příslušnými

ústavními činiteli a vyhlášeny ve Sbírce zákonů; byly tedy vydány

Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence.



VI.



Vlastní posouzení návrhu



33. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadeného ustanovení se

zásadou rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, která je

jako taková součástí práva na spravedlivý proces. Vyšel z toho, že

zásada rovnosti účastníků řízení je zakotvena v čl. 96 odst. 1 Ústavy a

jako subjektivní právo je deklarována právě v čl. 37 odst. 3 Listiny.

Je jedním ze základních principů, jimiž se musí soudní řízení

vyznačovat. Vyjadřuje přitom skutečnost, že účastníci řízení (strany)

musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá

strana jakkoli zvýhodněna. Zákon tedy musí zajistit všem stranám sporu

stejné možnosti k uplatnění jejich práv; všem účastníkům musí dát

možnost reálně a efektivně jednat v soudním řízení, tedy zejména

vyjadřovat se k tvrzením protistrany, jakož i činit důkazní návrhy a

tak podobně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011

sp. zn. III. ÚS 3379/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Skrze

nerušenou realizaci procesních oprávnění ze strany všech účastníků

řízení se totiž realizuje jejich subjektivní právo na rovné postavení v

rámci soudního řízení. Pokud jsou právní normou stanovené podmínky

realizace procesních oprávnění některého z účastníků nedůvodně

zkráceny, porušuje se tím i účastníkovo základní právo na spravedlivý

proces.



34. I v těchto intencích Ústavní soud ovšem nejprve zohlednil, že

přichází-li v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, má

tento přednost před jeho zrušením [srov. k tomu například nález pléna

Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU

801; 310/2010 Sb.)]. Tento postup, vycházející z principu minimalizace

zásahu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, vzal Ústavní soud v

úvahu i v právě projednávané věci. Navrhovatelka totiž svým návrhem ve

smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu žádá zrušení "§ 175 OSŘ [a

podřízení] směnečné[ho] řízení ... obecnému řízení, aby žalovaný měl

možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku". Ochrana

ústavnosti - právě proto, že je existenciálně spojena mimo jiné s onou

minimalizací zásahu - ovšem přistupuje i k samotnému rušení (není-li

ústavně konformní výklad možný) ať již rozhodnutí orgánů veřejné moci,

či právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) restriktivně [srov.

k tomu přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp.

zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153) nebo nález Ústavního soudu ze dne

8. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.)]. Proto

musel Ústavní soud zvážit, zda je to citované ustanovení občanského

soudního řádu en bloc, jež znemožňuje - tedy, zda vůbec a pokud ano,

tak proč - směnečnému dlužníkovi bránit svá práva. Při těchto úvahách

přitom nemohl nerespektovat zvláštní povahu směnky a směnečného řízení,

které co možná nejvíce (alespoň za stávající právní úpravy) zohledňuje

vlastnosti směnky jako cenného papíru - její oběžnou povahu; její

snadná převoditelnost představuje jednu z jejích nejtypičtějších (a

také vyhledávaných) vlastností (srov. k tomu za všechny například

Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy,

2010, č. 8, s. 267-272). Tato vlastnost společně s její likviditou

koneckonců stála u samého zrodu směnky [srov. k tomu Kovařík, Z. Směnka

a šek v České republice. 6. přeprac. a dopl. vyd. Praha : C. H. Beck,

2011. s. 1 a násl. (642 s.)]; nebylo by tedy - bez nutnosti předkládat

podrobnější historickou analýzu - podle Ústavního soudu přiměřené

podřizovat směnky zcela obecnému civilnímu řízení, neboť by se tím z

tohoto cenného papíru stal jakýsi "dlužní úpis". Ostatně ani

navrhovatelka svoji ústavněprávní argumentaci v tomto směru příliš

hlouběji nerozvádí (a to ani v rámci své repliky k vyjádření účastníků

řízení). Naopak ústavní stížnost lze v této souvislosti podle Ústavního

soudu interpretovat tak (ostatně zmíněná replika i zjištění učiněná ze

spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v

Liberci sp. zn. 37 Cm 419/2009 - srov. shora - tomu nasvědčují), že

onou skutečností, jež ve svém důsledku způsobila porušení základního

práva navrhovatelky na spravedlivý proces (resp. se na něm podílela),

je navrhovatelkou vzpomenutá třídenní lhůta ve smyslu § 175 odst. 1 o.

s. ř. určená zákonodárcem k podání námitek. Z výše rekapitulovaných

částí odůvodnění soudních rozhodnutí přitom v této souvislosti podle

Ústavního soudu plyne, že se navrhovatelka ve svých námitkách snažila

namítat neexistenci pohledávky v rámci kauzální obrany. Krajský soud

ovšem - co do této námitky - konstatoval, že "[žalovaná sice] ve svých

námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST

FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez

jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, [ovšem takové námitkové

tvrzení soud] hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené

námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou." S tímto

hodnocením - tedy že jde o námitky opožděné a neurčité - se ve svém

ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil i vrchní soud:

"Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná

vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti, uložené jí

směnečným platebním rozkazem. Jinak [ale] pokud jde o ostatní námitková

tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako

neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku

neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze

směnečného platebního rozkazu." Právě popsaný skutkový stav přitom

vnucuje otázku - a navrhovatelka na to v ústavní stížnosti i v replice

výslovně upozorňuje (srov. její tvrzení, že vůbec nevěděla, o co jde, a

během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu

namítá) - zda za situace, kdy směnka již nefunguje toliko jen jako

institut užívaný profesionály, ale naopak je používána i za okolností,

kdy zejména směnečným dlužníkem je fyzická osoba, jež do směnečného

vztahu nevstoupila se záměrem profesionální nebo podnikatelské

činnosti, je lhůta tří dnů přiměřená.



35. Ústavní soud se přitom problematikou lhůt a jejich spojitostí s

ústavními garancemi zabýval opakovaně, a to i v rámci řízení o zrušení

zákonů a jiných právních předpisů; budiž v této souvislosti

připomenuto, že úkolem Ústavního soudu v tomto typu řízení je posoudit

ústavnost napadených právních předpisů či jejich vymezených částí,

eventuálně posoudit, zda je možno napadené předpisy interpretovat a

aplikovat ústavně konformním způsobem.



36. Jak tedy vyplynulo z předchozích částí tohoto odůvodnění, stojí

Ústavní soud před úkolem posoudit, zda třídenní lhůta dává směnečnému

dlužníkovi, ať už je jeho postavení v konkrétním směnečném vztahu

jakékoliv, reálnou možnost, aby mohl - zvláště s ohledem na specifika

směnečného řízení - vznášet kvalifikované námitky, tj. aby ve smyslu §

175 o. s. ř. uvedl vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Při hledání

odpovědi na tuto otázku je třeba dle mínění Ústavního soudu v prvé řadě

vyjít ze smyslu a účelu existence právního institutu lhůty. K tomu

přitom již Ústavní soud konstatoval, že "[jeho smyslem] je snížení

entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové

omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména

důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení

procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto

důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety" [srov. nález

Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU

399; 30/1998 Sb.)]. Rozsah ústavního přezkumu zákonných ustanovení

zakotvujících lhůty pak Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.), kde uvedl,

že v rámci kontroly ústavnosti "může pouze rušit neústavní předpisy,

případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které

nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě.

Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do

principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí

současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže

být [podle Ústavního soudu] protiústavní. Může se však takto jevit s

ohledem na konkrétní okolnosti." Protiústavnost lhůty může být

konstatována teprve v dialogu s konkrétními okolnostmi posuzované věci

[srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N

226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito okolnostmi podle Ústavního

soudu jsou:



1. Nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově

omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku),

případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva.

Zde Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne 9. 7.

2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.) rušící ustanovení § 3 a 6 zákona

č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků

České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti

tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č.

157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České

republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o

péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jež představovala

nepřiměřené omezení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, tak jak

jej zakazuje čl. 4 odst. 4 Listiny - v daném případě se jednalo o

omezení práva užívání územních samosprávných celků k jimi získanému

nemovitému majetku. Za ústavně konformní soud tehdy považoval v

rozhodovaném kontextu takovou právní úpravu, jež by toto omezení

zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, nikoli ale lhůtu

deseti let.



2. Svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo

zrušení). Ve smyslu tohoto hlediska posuzování ústavnosti lhůty

postupoval soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 - nález ze dne 9. 3. 2004

(N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), v níž za protiústavní označil zrušení

tam citovaných ustanovení občanského zákoníku, jímž zákonodárce zasáhl

do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů pouhý jeden

den před uplynutím lhůty, ve které by došlo k nabytí vlastnického

práva.



3. Ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je

výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její

protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů

v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost

uplatnění práva neotevírá - srov. k tomu dodatečné odstranění trvalého

pobytu pro uplatnění restitučních nároků a s tím spojenou úpravu lhůt:

nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994

Sb.)



37. V návaznosti na tyto v minulosti vyslovené teze, které jsou i nyní

použitelné, tedy Ústavní soud konstatuje, že předmětná lhůta jako

taková nemůže být protiústavní. Je věcí úvahy zákonodárce, zda a jakou

lhůtu pro realizaci práva stanoví. To ostatně není ani zpochybňováno.

Ani délka lhůty však sama o sobě nemůže být podle Ústavního soudu

zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze

učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností.



38. V souladu s výše vymezenými hledisky tedy Ústavní soud vážil, zda

zmiňovaná třídenní lhůta není nepřiměřená, zda nezakládá neodůvodněnou

nerovnost několika skupin subjektů a zda ji zákonodárce nestanovil

svévolně. To v kontextu ústavněprávní argumentace navrhovatelky, již

lze koncentrovat do tvrzení, že institut směnky a směnečného řízení je

v případech spotřebitelských vztahů (kdy zejména existují ekonomické

subjekty poskytující lidem v tíživé situaci finanční prostředky)

využíván zcela nevhodně (resp. zneužíván); slouží totiž k tomu, aby

zejména spotřebitelé (srov. k pojmu "spotřebitel" rovněž dále) byli

vtaženi do struktur takto vytvořených a mohli být těmi, u nichž původně

hledali pomoc, dále ekonomicky "vytěženi" či "vytěžováni".



39. Směnečné řízení a směnky mají svého předchůdce v římských

abstraktních kontraktech, které poskytovaly věřiteli výhodu režimu

přísného práva - stricti iuris. Tento procesní režim neumožňoval soudci

přihlížet k vedlejším okolnostem a zkoumal jen formální správnost

uzavřeného kontraktu. Lze proto odkázat i na dílčí (obecné)

konstatování Zdeňka Kovaříka [Kovařík, Z. Směnka a šek v České

republice. 6. přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 1 a násl. (642

s.)], že listiny osvědčující dluh vystavitele mají svůj původ v

pradávnu, byť právě citovaný autor při historickém exkurzu směnečné

problematiky sám akcentuje zejména křižácké války a obchodní ruch jimi

vyvolaný, které podle něj stály u zrodu směnky - listina vlastností

směnky se pak mezi obchodníky ustálila od 12. století. Specifika a

vlastnosti s nimi spojené (směnečné závazky jsou přímé, abstraktní,

bezpodmínečné, vykazují značnou formální přísnost) si směnka uchovala v

podstatě dodnes; tomu ostatně odpovídá jak současná hmotněprávní úprava

směnečného práva v České republice (tj. zejména zákon směnečný a

šekový), která přímo vychází z unifikující Úmluvy o jednotném zákonu

směnečném, dále z tzv. Úmluvy o střetech zákonů a z Úmluvy o směnečných

poplatcích (všechny tři dokumenty byly podepsány 7. června 1930 v

Ženevě), tak i úprava procesní obsažená v občanském soudním řádu, tedy

konkrétně v jeho ustanovení § 175 o. s. ř., které od doby účinnosti

občanského soudního řádu (tedy od 1. 4. 1964) nedoznalo zásadnějších

změn, a to ani stran předmětné lhůty, která je stále třídenní. V

důvodové zprávě pozn.č. 1) k zákonu směnečnému a šekovému [srov.

sněmovní tisk č. 528, Národní shromáždění republiky Československé,

1948-1954, důvodová zpráva - I. Všeobecná část] se přitom v jejích

úvodních pasážích praví: "... Československá republika je jedním ze

států, které úmluvy podepsaly. K úmluvám přistoupil též Sovětský svaz,

který převzal ženevské právo směnečné již v r. 1937, a státy lidově

demokratické jako např. Polsko a Rumunsko. Směnky je i nadále v

mezinárodním hospodářském styku používáno jako prostředku úvěrního,

šeku jako prostředku platebního. Přijetí ženevského textu usnadňuje

mezinárodní hospodářský styk, neboť odstraňuje možnost rozporů

vznikajících z rozdílů mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých států.

Proto i když v našem hospodářství, sloužícím k výstavbě socialismu,

směnka a šek ztratily zejména zavedením placení bez hotových peněz svůj

dřívější význam, je třeba, aby směnečný a šekový styk s cizinou byl

upraven stejným způsobem jako ve většině cizích států."



40. V důvodové zprávě k občanskému soudnímu řádu [srov. sněmovní tisk

č. 147, III. volební období Národního shromáždění Československé

socialistické republiky; 1960-1964, důvodová zpráva, Zvláštní část -

Část třetí (Řízení v prvním stupni), Hlava čtvrtá - platební rozkaz)]

se ke směnečnému platebnímu rozkazu lakonicky konstatuje: "Vzhledem k

tomu, že se dosud používá směnek a šeků, zejména v obchodních stycích

se zahraničím, přejímá osnova i institut směnečného a šekového

platebního rozkazu i s koncentrační zásadou, která zde platí."



41. Z toho lze podle názoru Ústavního soudu - byť i s přihlédnutím k

toliko informativnímu charakteru parlamentárií [srov. k tomu přiměřeně

stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5.

1996 (ST 1/9 SbNU 471)] - vyvodit, že směnečné právo bylo

socialistickým zákonodárcem vnímáno spíše jako reziduum, jež bylo

používáno takřka výhradně v oblasti zahraničního obchodu [Ondřej Hruda

k tomu poznamenává - srov. Hruda O. Třídenní lhůta k podání směnečných

námitek - neobvykle tvrdý přežitek. Obchodněprávní revue, 2011, č. 8,

s. 236 (234-238) - že směnka byla u nás spíše trpěna]. Možná i proto se

znění § 175 o. s. ř. přidrželo třídenní námitkové lhůty, kterou znalo

například i Rakousko-Uhersko (srov. § 557 odst. 1 zákona č. 113/1895 ř.

z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád

soudní), ve znění do 31. 12. 1949. Nadto lze snad vést úvahu i v tom

směru, že ona třídenní lhůta - chápaly-li země socialistického tábora

směnku za překonanou - byla rovněž projevem jistého antagonismu

tehdejšího bipolárního světa. Považoval-li tedy zákonodárce předmětnou

lhůtu za dostatečnou, nelze ji patrně - i přes naznačenou ideovou zátěž

- považovat za svévolně stanovenou; vycházela z historické tradice a s

její aplikací se počítalo zejména při činnosti mocenských a

ekonomických subjektů centrálně plánované ekonomiky.



42. Ovšem zatímco zvláště směnečná procesní úprava prošla v západních

ekonomikách značným vývojem [srov. k tomu v podrobnostech např. již

výše zmiňovanou srovnávací studii O. Hrudy], česká úprava se nezměnila.

Zvláště přínosné je podle Ústavního soudu srovnání s Rakouskem, a to i

vzhledem k historické i kulturní blízkosti. Výše zmíněný civilní řád

soudní (publikovaný v Rakousku v BGBl, rovněž pod číslem 113/1895, ve

zkratce označovaný jako "ZPO") byl v roce 1979 s přijetím rakouského

zákona na ochranu spotřebitelů (Konsumentenschutzgesetz BGBl. č.

140/1979, dále jen "KSchG") novelizován tak, že zmíněná lhůta byla

prodloužena na čtrnáct dnů (zmíněná úprava přitom v rámci ZPO zůstala

dodnes zachována - srov. aktuální stav § 555 ZPO ve znění od 1. 8.

2010). Ke zmíněnému prodloužení přitom bylo přistoupeno v souvislosti s

širší úpravou používání směnek ve spotřebitelských vztazích - kromě

rektadoložky vyžaduje rakouský zákon na ochranu spotřebitelů, aby se

směnečný věřitel shodoval s podnikatelem ve smyslu KSchG - srov. § 11

tohoto zákona [nutno v této souvislosti poznamenat, že například zákon

č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, si

- co se ochrany spotřebitele v souvislosti se směnkami týká (srov. jeho

§ 18) - vystačí s praxí nedoceněnou proklamací, že: "Splácí-li

spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo

zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla

zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve

které se sjednává spotřebitelský úvěr"; k tomu budiž pro úplnost

poznamenáno, že dne 22. 8. 2012 projednala vláda České republiky návrh

zákona, kterým by se mj. měla změnit úprava používání směnek a šeků v

rámci zákona č. 145/2010 Sb.].



43. Cesta, po níž se rakouský zákonodárce vydal, přitom zcela konvenuje

postupu i v jiných evropských státech. J. Kotásek [Kotásek, J. Funkce

směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002,

č. 2, s. 24 (20-27)] například připomíná, že ani německý zákonodárce

nepřistoupil v souvislosti s reflexí spotřebitele ve směnečných

vztazích k přímému zásahu do směnečného zákona a zvolil k regulaci

směnky používané spotřebitelem a podnikatelem nepřímou cestu - mj.

zákon o spotřebitelských úvěrech. Pokud přitom právě uvedená opatření v

právním řádu Rakouska nebo Německa Ústavní soud srovnává s úpravou v

České republice, pak již jen na základě výše uvedeného musí dospět k

závěru, že tato je nedostatečná. K nerovnováze mezi směnečnými věřiteli

a směnečnými dlužníky přitom podle Ústavního soudu přispívá i námitková

lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř., spojená se značnou přísností výkladu

zákona směnečného a šekového [srov. k tomu například dílčí poznámky

Radima Chalupy týkající se zejména omezenosti přístupu směnečných

dlužníků ke kauzálním námitkám; prokazování důvodnosti námitky vědomého

jednání věřitele na škodu dlužníka atd. - Chalupa, R. Zneužití

zajišťovací směnky. PRÁVO - časopis pro právní teorii a praxi, 2011, č.

4, s. 19-34]. Řečeno výše zmíněnými východisky předchozí judikatury

Ústavního soudu, třídenní námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. je

protiústavní v dialogu s dalšími prvky právní úpravy. Nejenže směnečná

hmotněprávní úprava je vysoce formalizovaná [tedy vyžaduje značnou

odbornou erudici, již spravedlivě nelze očekávat u člověka bez právního

vzdělání, když i mnohým praktikujícím právníkům není vlastní - srov.

Kotásek, J. Funkce směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů.

Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 22-23 (20-27)], ale je doprovázena

rozkazním řízením, jež je samo o sobě specifické, a to i ve srovnání s

ostatními rozkazními řízeními. Uplatnění směnečných námitek totiž mj.

neznamená zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, resp. věcné

projednání žalobního žádání, jakoby tohoto rozkazu vůbec nebylo [srov.

k tomu v podrobnostech Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu

směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 270 (267-272)]. Ve spojení s

bezpodmínečnou koncentrační zásadou je tak podle Ústavního soudu

navozena situace, kdy zvláště spotřebitelé v postavení směnečných

dlužníků jsou vystaveni právem aprobovanému tlaku, jenž nejenže není

přiměřený, ale ani ve svém důsledku nepřináší zamýšlený účel - tedy

rychlost směnečného řízení. Podá-li totiž směnečný dlužník námitky,

jimž právo (resp. posuzující soudce) nepřizná dlužníkem zamýšlenou

relevanci a účinek, směnečné řízení se přesto prodlouží. Pozitivní

právní úprava tak podle názoru Ústavního soudu přispívá k navození

stavu, kdy možnost vznést námitky ve smyslu § 175 o. s. ř. vede reálně

ve svém důsledku v mnoha případech jen k "pozdržení" celého řízení,

aniž by představovala smysluplný prostředek obrany. Byla-li by

námitková lhůta přiměřeně prodloužena, neboť třídenní námitková lhůta

spojená s velmi přísným procesním řízením je i v širším evropském

kontextu (nejen tedy ve srovnání s Rakouskem) ojedinělá, z pohledu

směnečného věřitele by tato změna, vzhledem k rychlosti, s jakou jsou

obecné soudy s to přezkoumat dlužníkovy námitky (ať už jakéhokoli

charakteru), nemohla mít žádný, natož negativní, vliv. Naopak směnečný

dlužník by měl skutečný prostor na konkrétní směnečný vztah - a svoji

roli v něm - adekvátně reagovat.



44. Přiměřené prodloužení námitkové lhůty nadto podle Ústavního soudu

zcela konvenuje i výše zmíněným principům primátu ústavněprávního

výkladu před zrušením posuzovaného ustanovení právního předpisu, resp.

principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních

orgánů veřejné moci. Přistoupil-li by Ústavní soud při posuzování

ústavnosti ke zrušení kterékoli jiné části ustanovení § 175 o. s. ř.,

popřípadě zrušil-li by celou úpravu v něm obsaženou, vyvolalo by to

neproporční důsledky stran fungování celého směnečného mechanismu.

Vzhledem k již několikrát zmiňované formálnosti a specifičnosti

směnečného řízení má Ústavní soud rovněž za to, že nastolení alespoň

částečné procesní rovnováhy mezi směnečným věřitelem a dlužníkem by

nebylo možno trvale a procesně nezpochybnitelným způsobem dosáhnout ani

za pomoci ústavně konformního výkladu či za podpůrného použití obecných

ustanovení občanského soudního řádu souvisejících s úpravou lhůt [srov.

k tomu například restriktivně vykládaný institut prominutí zmeškané

lhůty podle § 58 o. s. ř., jenž je aplikovatelný i v případě předmětné

námitkové lhůty - viz obdobně Kovařík, Z. Uplatňování práv v

souvislosti se směnkami a šeky v soudním řízení. Bulletin advokacie,

2000, č. 10, s. 17 (11-21)]. Je pak úkolem zákonodárce, nikoli

Ústavního soudu, aby institut směnky a směnečného řízení upravil

způsobem odpovídajícím potřebám dnešní doby. Z výše naznačeného je

přitom podle Ústavního soudu zřejmé, že stanovení delší námitkové lhůty

je toliko prostředkem, který je s to vnést do směnečných vztahů jen

dílčí rovnováhu, a rozhodně by změna v podobě prodloužení námitkové

lhůty neměla být vnímána jako řešení dostatečné a definitivní. K právě

vyslovenému apelu na zákonodárce stran reflexe vývoje používání směnky

budiž ještě poznamenáno, že současná hmotněprávní i procesní úprava

(srovnej například právě samotný občanský soudní řád nebo zmíněný zákon

o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a to i ve světle

shora zmíněné, navrhované novely) poněkud pozapomněla na Aristotelovo

učení o kauzalitě (z lat. causa) pátrající po nalezení účelu "všeho"

[srovnej k tomu Aristoteles. Metafyzika. 2. vyd. Praha : Petr Rezek,

2003, 579 s.]. V pojetí práva jde přitom o onu kauzu, jež se stala (byť

mnohdy implicitně) jednou ze základních myšlenek moderních civilních

kodifikací a jež může být svým způsobem i součástí směnky - zde má

Ústavní soud na mysli onu tzv. "nepravou akcesoritu" a "nepravou

subsidiaritu", kdy pohledávka vtělená do zajišťovací směnky (ostatně

samo slovní spojení zajišťovací směnka v jistém smyslu působí jako

oxymóron) existuje bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky a ona

akcesorita (subsidiarita) spočívá toliko v tom, že soudy přiznávají

dlužníkům proti uplatnění zajišťovací směnky obranu založenou svou

podstatou na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva - částečně

parafrázováno podle Chalupa, R. Zajišťovací směnka. Praha : Linde,

2009, s. 49-51 (189 s.). Jde tedy o rozlišování závazků kauzálních

(odkazujících na svůj hospodářský účel) a závazků abstraktních, kdy

původní účel závazku není rozhodující. Skutkový stav pojící se k návrhu

stěžovatelky (navrhovatelky), jenž vyústil v toto řízení před Ústavním

soudem, pak podle názoru Ústavního soudu jen odhaluje v celé šíři

nedostatečnost, s jakou současná právní úprava směnečných vztahů

reflektuje schopnost směnky vystupovat svým způsobem s kauzou i bez ní;

i v případě navrhovatelky se směnka evidentně zajišťovací povahy (tedy

specificky kauzální) stala indosací závazkem takřka (srov. omezení v

ustanovení § 17 čl. 1 zákona směnečného a šekového) "abstraktním".

Cestou k řešení naznačeného konfliktu přitom patrně není - jak plyne i

z naznačeného mezinárodního srovnání - omezení vlastností směnky činící

z ní atraktivní cenný papír, ale především zavedení účinných mechanismů

bránících jejímu zneužívání (srov. k tomu rovněž níže).



45. Vymezil-li tedy ve shora citované judikatuře Ústavní soud tři

základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním

předpisem stanovené lhůty - tedy zda ji normotvůrce nestanovil

svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje některou skupinu

subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku

dodatečné změny podmínek - pak v souladu se shora naznačenými závěry

Ústavní soud rekapituluje, že předmětná námitková lhůta nebyla

stanovena svévolně; vycházela z historické kontinuity souladné s

předchozí právní úpravou mající svůj původ ještě v 19. století. Nadto v

době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání

s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a

ekonomickými entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci

tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního

hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně

nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to

od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat

tak případná rizika pro ně z něj plynoucí. Nově zákonodárcem stanovená

přiměřená lhůta napomůže tuto výše popsanou disproporci zmírnit, a to

alespoň v procesní rovině. Jak směnečný věřitel, tak směnečný dlužník

budou mít zajištěnu reálnou možnost uplatnit svá práva před soudem, a

tím ve svém důsledku - i v případě směnečné dlužníka - chránit své

vlastnictví. Konstatoval-li totiž Ústavní soud ve své výše zmíněné

judikatuře, že smyslem lhůty je omezení entropie například při

uplatňování práv a snížení nejistoty v právních vztazích, pak na druhou

stranu ale zmíněné omezení uplatnění práv například prostřednictvím

zákonodárcem stanovené lhůty jistě nesmí vést k jejich popření,

respektive k jejich vyprázdnění, zvláště jde-li o základní práva a

svobody (srovnej čl. 4 odst. 4 Listiny) - v právě projednávaném případě

přitom posuzovaná lhůta vlivem vývoje společenských poměrů nepřípustně

(v rozporu právě s čl. 4 odst. 4 Listiny) omezuje zmíněnou možnost

směnečných dlužníků bránit svá práva před soudem, a tím ve směnečných

vztazích vytváří ničím neodůvodněnou nerovnost mezi směnečnými dlužníky

a směnečnými věřiteli ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.



46. Co se týká posledního kritéria, tedy posouzení toho, zda zmíněná

lhůta neznemožňuje určité skupině subjektů uplatnit své právo v

důsledku dodatečné změny podmínek, pak tato otázka, vzhledem k

charakteru posuzované lhůty, nepřipadá v úvahu, neboť tato lhůta žádnou

změnu podmínek formálně ani fakticky neznamenala.



VII.



Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky



47. Součástí každého nálezu Ústavního soudu, v němž Ústavní soud

dospěje k závěru, že jím posuzovaný zákon či jeho jednotlivé ustanovení

je v rozporu s ústavním pořádkem, je určení dne, k němuž se zákon nebo

jeho jednotlivá ustanovení zrušují. Přistoupil-li by Ústavní soud v

právě projednávaném případě ke zrušení předmětné lhůty dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů bez dalšího, nastala by situace, kdy by

směneční (šekoví) dlužníci nebyli v podávání směnečných (šekových)

námitek jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní

jistoty jejich věřitelů a také ve svém důsledku nemožnost realizovat

jakýkoli směnečný (šekový) vztah. Proto se Ústavní soud rozhodl -

poměřuje vedle sebe reálné legislativně-technické možnosti zákonodárce,

nutnost rozšířit prostor zejména směnečných dlužníků pro uplatnění

adekvátní obrany v podobě směnečných námitek a právní jistotu

směnečných (šekových) věřitelů - přistoupit ke zrušení § 175 odst. 1 o.

s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne

30. dubna 2013, a to i vzhledem k výše zmíněnému návrhu zákona

(sněmovní tisk číslo 686 - srov. odstavec 22 tohoto nálezu), kterým se

mění občanský soudní řád a některé další zákony. Zmíněný návrh, jak již

bylo řečeno, přitom počítá mj. s tím, že předmětná lhůta bude

prodloužena ze tří na osm dnů. Je přitom v silách zákonodárce, aby

tento návrh zákona nabyl účinnosti tak, aby předmětná třídenní lhůta

byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou.



48. Nad rámec právě uvedeného ovšem Ústavní soud apeluje na zákonodárce

v tom směru, aby při určování lhůty zohlednil nejen potřebu (byť

prvořadou) poskytnout prostor pro adekvátní procesní obranu (a ochranu)

zejm. směnečným dlužníkům, ale aby rovněž zvážil vhodnost jisté

souladnosti a vnitřní konzistence občanského soudního řízení jako

takového. Zákonodárce - či přesněji a obecněji řečeno normotvůrce - by

podle mínění Ústavního soudu měl při své činnosti hledět nejen na

formální souladnost jím nově vytvořené právní úpravy s dosavadním

(existujícím) právním řádem, ale měl by rovněž postupovat tak, aby to

byl skutečně jednotlivec, kdo představuje těžiště existence společnosti

uspořádané v demokratický právní stát. Proto - právě s ohledem na

jednotlivce, ať už s právnickým vzděláním, či bez něj - by zákonodárce

měl při hledání adekvátní lhůty ve smyslu § 175 o. s. ř. vycházet z již

obvyklých a občanským soudním řádem používaných lhůt a nevnášet bez

zásadnějšího důvodu do právní úpravy nová časová vymezení, jež jsou

civilnímu soudnímu řízení neznámá. Tendence zbytečně nezatěžovat

existující právní úpravu řešeními doposud nepoužívanými je ostatně

znakem kultury legislativní techniky. S ohledem na východiska učiněná

výše není v této souvislosti nezajímavé odkázat znovu na rakouského

zákonodárce, který při rekodifikaci rakouského obchodního zákoníku (s

účinností od 1. 1. 2007) nejenže ponechal obsah právní normy - bylo-li

to možné - beze změny, ale dokonce se snažil zachovat v co největší

možné míře i systematiku původní právní úpravy [lze si ostatně v tomto

směru vypůjčit filozoficko-etický příměr Josefa Čapka z jeho eseje

Kulhavý poutník, kdy podle něj i stromy - byť každý z nich je a chce

být individualitou - přece jen věrně drží znaky druhu; srovnej Čapek,

J. Kulhavý poutník : (co jsem na světě uviděl). Praha : Dauphin, 1997,

s. 64 (152 s.)].



49. Konečně by chtěl Ústavní soud závěrem rovněž zrekapitulovat a

zdůraznit - jak již bylo ostatně naznačeno - že navrhovatelka sama, byť

žádá zrušení § 175 o. s. ř. en bloc, se argumentačně vymezuje zásadně

vůči předmětné lhůtě. To lze dovodit i ze shora parafrázované repliky

navrhovatelky k vyjádření účastníků. Aktuální znění § 175 o. s. ř. je

přitom z ústavního hlediska podle Ústavního soudu, kromě shora

vymezených částí, akceptovatelné. Zákonodárce prostřednictvím něho

zakotvuje do právního řádu specifický typ občanskoprávního řízení,

jehož některé zvláštní rysy (ve srovnání s ostatní úpravou obsaženou v

občanském soudním řádu) jsou přijatelné právě vzhledem k jím

sledovanému účelu, a to i v té části zahrnující v replice explicitně

zpochybňovanou koncentraci řízení. V této souvislosti Ústavní soud

zejména připomíná, že i v případě, nepřistoupí-li soud k vydání

směnečného (šekového) platebního rozkazu - srovnej podmínku v návětí

odstavce 1 věty prvé § 175 o. s. ř.: "Předloží-li žalobce v prvopisu

směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další

listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný

(šekový) platební rozkaz ...", respektive podá-li směnečný (šekový)

dlužník (žalovaný) námitky, koncentrace řízení se uplatní i za této

situace, ovšem podle § 118b o. s. ř. Koncentrace řízení tedy nastane

tak jako tak, je jen otázkou - a zde je opět určující výše posuzovaná

lhůta - kdy. Ustanovení § 175 o. s. ř. je přitom ryze procesním

ustanovením, jež už proto, zcela odhlédnuto od opakovaně zmiňované

formální přísnosti hmotněprávní směnečné úpravy, nemůže zohlednit, za

jakých okolností konkrétní směnečný vztah vznikal. Nadto, vymezuje-li

se navrhovatelka v rámci své repliky explicitně vůči blankosměnkám, pak

ne zcela reflektuje, že ve stadiu žalobcova návrhu na vydání směnečného

rozkazu již existuje jen směnka s požadovanými zákonnými náležitostmi;

to, že vznikala například postupným doplňováním směnečné listiny, může

mít relevanci právě v rámci námitek směnečného dlužníka - žalovaného

(srov. k tomu § 10 čl. 1 zákona směnečného a šekového), nikoliv v

koncentraci řízení samotné, ať už v podmínkách § 175 o. s. ř. nebo v

podmínkách § 118b o. s. ř. [ke koncentraci řízení ve smyslu § 175 o. s.

ř. se přitom Ústavní soud již vyslovil například ve svém nálezu z 26.

3. 2009 sp. zn. III ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677) tak, že se týká

směnečných námitek, nikoliv však koncentrace důkazních návrhů]. Sám

zákon směnečný a šekový pak požaduje, aby jak směnka cizí, tak vlastní

obsahovala označení "směnka", nikoliv například "blankosměnka". Není

rovněž náležitostí návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, aby

z něj (nebo ze směnky samotné) plynulo, proč k vystavení směnky došlo.



50. Podle Ústavního soudu tedy žádná další komponenta citovaného

ustanovení (ani koncentrace řízení) alespoň prozatím nevykazuje znaky

indikující nutnost jejího zrušení Ústavním soudem.



51. Ústavní soud totiž v předchozích odstavcích tohoto nálezu

dostatečně deklaroval - a to zejména na základě přiměřeného

mezinárodního srovnání - že současné napětí spojené se směnkami je

způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) zejména

vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní

směnečné úpravy spravedlivě požadovat. Lze přitom v této souvislosti

pro jejich označení použít shora opakovaně zmiňovanou a právním řádem

používanou legislativní zkratku "spotřebitel". Zákon č. 634/1992 Sb., o

ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o

ochraně spotřebitele") přitom spotřebitelem rozumí fyzickou osobu

nejednající v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci

samostatného výkonu svého podnikání. Ustanovení § 1 shora citovaného

KSchG při definici spotřebitele vychází z jeho negativního vymezení

vůči protistraně - tedy podnikateli. Spotřebitel v rámci rakouského

právního řádu je tedy vymezen (respektive odvozen) od podnikatele, a to

tak, že vymezení spotřebitele reflektuje konkrétní právní vztah mezi

ním a podnikatelem - srov. k tomu Rummel, P. (Hrsg.) Kommentar zum

Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch : mit EheG, KSchG, MRG, WGG, WEG

2002, BTVG, HeizKG, IPRG, EVÜ. 2. Band, 4. Teil, 3. Aufl. Wien : Manz,

2002, zejm. s. 175-178 (481 s.). KSchG tak mj. praví, že se týká

právních úkonů, na nichž se na straně jedné podílí osoba, u níž právní

úkon souvisí s provozováním jejího podnikání - tedy pro účely ochrany

spotřebitele podnikatel, a na druhé straně se na nich podílí subjekt,

pro něhož právě řečené neplatí (slovy zákona "... jemand, für den dies

nicht zutrifft ...") - tedy spotřebitel. Zmíněný důraz na tuto relaci

se pak v § 11 KSchG (tedy v onom ustanovení, jež pro směnečné vztahy

mezi podnikateli a spotřebiteli stanoví podmínku shody mezi

podnikatelem a směnečným věřitelem a povinnou doložku "nikoliv na řad"

- srovnej k tomu shora) projevuje nejen nemožností takovou směnku

indosovat, ale i tím, že směnečný věřitel je ten podnikatel, od něhož

je spotřebitel odvozen. Neobsahuje-li přitom směnka zmíněnou

rektadoložku nebo neshoduje-li se podnikatel s osobou, jíž má být

placeno (srov. v české úpravě čl. 1 § 1 bod 6, respektive čl. 1 § 75

bod 5 zákona směnečného a šekového), neznamená to neplatnost takové

směnky, ale spotřebiteli vzniká, s výjimkou v KSchG výslovně uvedenou,

vůči podnikateli regresivní nárok.



52. Tato ve stručnosti parafrázovaná rakouská právní úprava je přitom

podle Ústavního soudu inspirativní nejen pro přiléhavé vymezení

spotřebitele (jež ve své podstatě nekoliduje s jeho vymezením v § 2

zákona o ochraně spotřebitele, a může tak sloužit jako výkladová

pomůcka), ale rovněž tím, že spotřebiteli zachovává vůči podnikateli

námitky v plném rozsahu a nadto pro něj udržuje případný směnečný vztah

"přehledný", neboť je v zásadě předvídatelné od koho a komu bude

placeno. To vše se přitom činí způsobem, jenž směnku vzniklou ze vztahu

mezi spotřebitelem a podnikatelem v zásadě nelimituje stran jejích

vlastností jako cenného papíru. Je pak otázkou, zda by v souladu s

nutností zavedení výše zmiňovaných mechanismů bránících zneužívání

směnky zejména ve vztahu ke spotřebitelům neměl český zákonodárce

zvolit obdobné řešení, zvláště vychází-li hmotněprávní úprava

směnečného práva Rakouska z týchž ženevských úmluv (výše citovaných)

jako česká.



53. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do

tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" je v rozporu zejména s čl. 4 odst.

4, s čl. 36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zvláště směnečným

dlužníkům neodůvodněně omezuje jejich možnost bránit svá práva před

nestranným a nezávislým soudem, a mezi směnečnými dlužníky a směnečnými

věřiteli tím zavádí neakceptovatelnou nerovnost. Proto Ústavní soud

rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se tato část

ustanovení ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. V ostatních částech návrh

na zrušení § 175 občanského soudního řádu odmítl jako zjevně

neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43

odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci

Stanislav Balík a Jiří Nykodým.