30/1998 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 1997 v plénu o návrhu prezidenta

republiky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon České

národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění

pozdějších předpisů,



takto:



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zákon č. 243/1997 Sb.,

kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu

zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje.



Odůvodnění



I.



Dne 3. října 1997 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta republiky na

zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992

Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a to

z důvodu jeho přijetí způsobem odporujícím čl. 50 Ústavy České

republiky (dále jen "Ústava").



Porušení čl. 50 Ústavy spatřuje prezident republiky v následujících

okolnostech: Uvedený zákon byl dne 13. června 1997 podle § 98 odst. 1

zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, předsedou

Poslanecké sněmovny postoupen prezidentu republiky a téhož dne doručen

Kanceláři prezidenta republiky. Dne 28. června 1997 byl prezidentem

republiky vrácen Poslanecké sněmovně, doručen jí byl v nejbližší

následující pracovní den, tj. v pondělí dne 30. června 1997. Dle

přesvědčení prezidenta republiky počátek 15denní lhůty pro vrácení

zákona začal běžet dnem následujícím po dni postoupení zákona, a to v

souladu se zvyklostí, jež se vyvinula od účinnosti Ústavy. V daném

případě to znamená, že lhůta k vrácení zákona č. 243/1997 Sb. měla

začít běžet dne 14. června 1997.



Usnesením ze dne 5. září 1997 č. 244/1997 Sb. Poslanecká sněmovna

deklarovala svoje rozhodnutí nehlasovat znovu o zákonu č. 243/1997 Sb.

přijatém dne 12. června 1997 a vráceném prezidentem republiky, a to

vzhledem k tomu, že dle jejího přesvědčení nebyla splněna podmínka

stanovená v čl. 50 odst. 1 Ústavy.



Zákon, jímž se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti

týrání, ve znění pozdějších předpisů, byl publikován ve Sbírce zákonů

pod č. 243/1997 Sb., když byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny a

předsedou vlády.



Návrh prezidenta republiky poukazuje na skutečnost, že v českém právním

řádu je obecně uznáván právní princip, dle něhož, připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty

nejbližší následující pracovní den. Vzhledem k tomu, že vrácení zákona

je ústavním aktem prezidenta republiky, při němž ho nikdo nemůže

zastoupit, jakož i vzhledem k právní a politické závažnosti tohoto

aktu, nelze dle přesvědčení prezidenta republiky 15denní lhůtu dle čl.

50 odst. 1 Ústavy zkracovat.



Jelikož je prezident republiky přesvědčen o včasnosti uplatnění své

ústavní pravomoci vrátit zákon Parlamentu a jelikož Parlament

nepostupoval dle ustanovení čl. 50 odst. 2 Ústavy, navrhuje zrušení

napadeného zákona z důvodu nedodržení Ústavou předepsané procedury.



K návrhu prezidenta republiky byly přiloženy:



- kopie příslušné stránky tzv. referátníku Kanceláře prezidenta

republiky (č. j. L 134/97; 5414/97), jíž se osvědčuje doručení zákona

ze dne 12. června 1997, kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., na

ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, prezidentu

republiky k podpisu, a to dne 13. června 1997,



- kopie dopisu ze dne 28. června 1997 č. j. 5414/97, jímž byl

prezidentem republiky zákon vrácen Poslanecké sněmovně, s vyznačením

data jeho doručení 30. června 1997,



- kopie dopisu předsedy Poslanecké sněmovny prezidentu republiky ze dne

3. července 1997 č. j. 2654/97 SP, ve kterém je konstatováno překročení

15denní lhůty, pročež k vrácení zákona nelze přihlédnout, a dále je

zákon opětovně prezidentu předkládán k podpisu,



- kopie dopisu prezidenta republiky předsedovi Poslanecké sněmovny ze

dne 7. července 1997 č. j. 5920/97, ve kterém je vyjádřeno neměnné

stanovisko vrátit předmětný zákon Poslanecké sněmovně, jakož i

přesvědčení, že tak bylo učiněno v Ústavou stanovené lhůtě, pročež je v

dopise předseda Poslanecké sněmovny požádán o opětovné předložení

vráceného zákona Poslanecké sněmovně.



II.



Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, byl předmětný návrh zaslán k vyjádření Poslanecké sněmovně.

Zároveň si podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud

vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny předložení listiny,

jíž prezident republiky vrátil zákon Poslanecké sněmovně, a ověřené

fotokopie záznamu o převzetí této listiny Poslaneckou sněmovnou v

příslušné knize pošty.



Ústavní soud obdržel vyjádření Poslanecké sněmovny dne 13. listopadu

1997. Uvádí se v něm, že v případě vrácení zákona č. 243/1997 Sb.

prezidentem republiky Poslanecké sněmovně tato dne 5. září 1997 přijala

usnesení, že o přijatém zákonu nebude znovu hlasovat, poněvadž jí nebyl

vrácen do 15 dnů poté, co byl postoupen prezidentu republiky.



Stanovisko Poslanecké sněmovny je zdůvodněno tím, že pokud jde o způsob

počítání lhůty uvedené v čl. 50 odst. 1 Ústavy, Ústava sama neobsahuje

speciální ustanovení o počítání lhůt. Jelikož lhůta uvedená v čl. 50

odst. 1 Ústavy není v Ústavě samotné ani v žádném jiném zákoně blíže

interpretována, nedá se vykládat dle názoru obsaženého ve vyjádření

jinak než doslovně. Dále se upozorňuje na skutečnost, že za vrácení

zákona je nutno považovat nikoliv akt podepsání rozhodnutí o vrácení,

nýbrž skutečné vrácení, tedy okamžik, kdy bylo rozhodnutí dopraveno

adresátovi, tj. okamžik doručení. Ve vyjádření se sice rozlišuje mezi

rozhodnutím o vrácení zákona k opětovnému projednání Poslanecké

sněmovně a doručení tohoto rozhodnutí, nicméně se v něm dochází k

závěru, že pro oba tyto akty platí jedna lhůta. Doručení je tímto

časově ztotožněno s vrácením, z čehož je dovozováno, že lhůta 15 dnů

musí být dodržena bez ohledu na to, zda se jedná o den pracovní či

jiný.



Ve vyjádření se odmítá analogické použití jiných právních předpisů o

doručování, neboť existuje rozdílná úprava u různých doručování a není

zřejmé, který z předpisů by měl být aplikován. Odmítá se dále existence

obecně uznávaného právního principu týkajícího se počítání času

procesních lhůt, jelikož speciální úprava platí pouze pro lhůty

stanovené v jednotlivých zákonech, a tudíž ji nelze aplikovat při

interpretaci lhůt stanovených v Ústavě.



Chápáním lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy v procesním smyslu by

tato, dle názoru obsaženého ve vyjádření, ztrácela jakýkoli smysl.

Důvodem tohoto závěru je požadavek právní jistoty a neprodlužování

legislativního procesu.



Vyjádření dále odmítá nemožnost doručení prezidentem republiky

vráceného zákona Poslanecké sněmovně v den pracovního klidu, pracovního

volna nebo ve svátek, protože na upozornění Kanceláře prezidenta

republiky je Kancelář Poslanecké sněmovny připravena zajistit přijetí

rozhodnutí prezidenta republiky i v uvedených dnech.



Na základě uvedených argumentů je ve vyjádření vysloveno přesvědčení,

že Poslanecká sněmovna postupovala v souvislosti s vrácením přijatého

zákona prezidentem republiky v souladu s Ústavou. Rovněž je připojena

kopie dopisu prezidenta republiky ze dne 28. června 1997 č. j. 5414/97,

kterým vrátil zákon č. 243/1997 Sb. a na němž je vyznačeno datum jeho

doručení Poslanecké sněmovně dne 30. června 1997, a vyjádření vedoucího

Kanceláře Poslanecké sněmovny ke způsobu doručování zákonů mezi

Kanceláří Poslanecké sněmovny a Kanceláří prezidenta republiky. Dle

tohoto je převzetí dopisu prezidenta republiky, kterým zákon vrací, ze

strany Kanceláře Poslanecké sněmovny stvrzeno na tzv. referátníku

Kanceláře prezidenta republiky podpisem toho, kdo zákon přebírá, s

uvedením data převzetí. Převzetí dopisu ze dne 28. června 1997 je tedy

stvrzeno dne 30. června 1997 podpisem na tzv. referátníku, který je

uložen v Kanceláři prezidenta republiky, pročež jeho ověřená kopie

nemůže být předložena Poslaneckou sněmovnou.



Na ústním jednání dne 17. prosince 1997 předseda Poslanecké sněmovny

doplnil své písemné vyjádření v tom smyslu, že za počátek lhůty

obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy nutno považovat den postoupení zákona

prezidentu republiky, a nikoli den následující. V daném případě by pak

konec uvedené lhůty připadl na pátek 27. června 1997, v důsledku čehož

by její nedodržení prezidentem republiky bylo nepochybné.



V replice pracovnice Kanceláře prezidenta republiky pověřené

prezidentem jednat jeho jménem před Ústavním soudem byla konstatována

námitka vytvoření ústavní zvyklosti, dle níž se počátek uvedené lhůty

počítá dnem následujícím po dni postoupení zákona prezidentu republiky.

Existence takovéto zvyklosti předsedou Poslanecké sněmovny nebyla

uznána.



III.



Z návrhu prezidenta republiky a jeho příloh, vyjádření Parlamentu a

jeho příloh, z Parlamentního zpravodaje č. 10/96-97, jakož i

těsnopiseckého záznamu z projednání zákona č. 243/1997 Sb. v Poslanecké

sněmovně bylo zjištěno následující:



Návrh novely zákona ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti

týrání, ve znění pozdějších předpisů, byl schválen Poslaneckou

sněmovnou dne 22. května 1997 a Senátem dne 12. června 1997.



Zákon byl dne 13. června 1997 postoupen prezidentu republiky. Prezident

republiky rozhodl dne 28. června 1997 o vrácení zákona, jímž se mění

zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Poslanecké

sněmovně k opětovnému projednání, přičemž vrácený zákon byl Poslanecké

sněmovně doručen dne 30. června 1997.



Dopisem ze dne 3. července 1997 č. j. 2654/97 SP předseda Poslanecké

sněmovny konstatuje překročení 15denní lhůty, v důsledku čehož dle jeho

přesvědčení nelze k vrácení zákona přihlédnout, pročež opětovně

prezidentu republiky zákon předkládá k podpisu. Prezident republiky v

odpovědi ze dne 7. července 1997 č. j. 5920/97 trvá na svém rozhodnutí

vrátit předmětný zákon Poslanecké sněmovně, jakož i na přesvědčení, že

tak bylo učiněno v Ústavou stanovené lhůtě. V dopise se dále uvádí, že

v situaci, když 15. den lhůty připadl na den pracovního volna, tj. na

sobotu 28. června 1997, prezident republiky předpokládal, že v tomto i

obdobných případech při uskutečňování ústavních pravomocí omezených

lhůtami se bude postupovat tak, jak je běžné ve všech standardních

právních systémech. Poukazuje se v něm dále na skutečnost, že jak naše,

tak i většina zahraničních ústav přímo neupravuje běh a ukončení lhůt,

přičemž se vždy postupuje tak, že připadne-li poslední den lhůty na den

pracovního klidu (sobota, neděle, svátek), končí lhůta nejblíže

následujícím pracovním dnem. Z uvedených důvodů prezident republiky v

dopise žádá předsedu Poslanecké sněmovny o opětovné předložení

vráceného zákona Poslanecké sněmovně.



Na návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny tato dne 5. září

1997 poměrem hlasů 154 pro, 2 proti, při 22 zdrževších se, rozhodla, že

nejprve bude hlasovat o tom, splnil-li prezident republiky lhůtu pro

vrácení zákona nebo ne, a poté bude hlasovat o samotném zákonu.



Téhož dne se Poslanecká sněmovna usnesla poměrem hlasů 97 pro, 77 proti

a 9 zdrževších se na tom, že nebude znovu hlasovat o zákonu, kterým se

mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přijatém

dne 12. června 1997 a vráceném prezidentem republiky, vzhledem k tomu,

že nebyla splněna podmínka stanovená v čl. 50 odst. 1 Ústavy. Uvedené

usnesení bylo publikováno pod č. 244/1997 Sb.



Zákon, kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl poté dne 30. září 1997 vyhlášen v částce 82 Sbírky zákonů

pod č. 243/1997 Sb.



IV.



Dle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud v

řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah

zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s

ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda

byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.



Předmětem posouzení ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení

zákona č. 243/1997 Sb. je poslední z uvedených hledisek, tj. posouzení

dodržení ústavně předepsaného způsobu přijetí zákona.



Součástí tohoto postupu je právo prezidenta republiky vrátit přijatý

zákon s výjimkou zákona ústavního Parlamentu s odůvodněním do 15 dnů

ode dne, kdy mu byl postoupen (čl. 50 odst. 1 Ústavy). Pokud prezident

republiky uvedeného práva využije, ústavně předepsaný postup přijetí

zákona pokračuje jeho opětovným projednáním v Poslanecké sněmovně (čl.

50 odst. 2 Ústavy).



Jestliže zákon byl prezidentem republiky vrácen po lhůtě stanovené v

čl. 50 odst. 1 Ústavy, stává se platným bez jeho dalšího projednání v

Poslanecké sněmovně vyhlášením ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 5

zákona č. 545/1995 Sb., o Sbírce zákonů České republiky). Pokud však

byl vrácen v uvedené lhůtě, je jeho další neprojednání Poslaneckou

sněmovnou porušením ústavně předepsaného způsobu přijetí zákona.



IV/a



Stanovisko Poslanecké sněmovny konstatující nedodržení Ústavou

předepsané lhůty pro uplatnění suspenzivního veta prezidentem republiky

se zakládá na následujících argumentech:



Prvním je odmítnutí existence obecných pravidel pro počítání času v

českém právu, jakož i odmítnutí možnosti analogie mezi právem ústavním

a jinými odvětvími českého práva (a to i práva veřejného, konkrétně

práva správního).



Absence ústavní úpravy počítání času, jakož i zmíněná absence obecných

právních pravidel pak dle názoru Poslanecké sněmovny odůvodňuje

doslovný výklad ústavních lhůt. Tento výklad je dále podepřen

požadavkem právní jistoty a neprodlužování legislativního procesu.



Argumentem třetím je deklarovaná připravenost Kanceláře Poslanecké

sněmovny převzít na požádání (na základě avíza) prezidentem republiky

vrácený zákon i v den pracovního klidu.



Čtvrtým argumentem je interpretace čl. 50 odst. 1 Ústavy, dle níž za

vrácení zákona je nutno považovat nikoliv akt podepsání rozhodnutí o

vrácení, nýbrž skutečné vrácení, tedy okamžik, kdy bylo rozhodnutí

dopraveno adresátovi, tj. okamžik doručení.



Konečně argumentem posledním, pátým, je konstatování, dle něhož za

počátek lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1 Ústavy nutno považovat den

postoupení zákona prezidentu republiky, a nikoli den následující. V

daném případě by pak konec uvedené lhůty připadl na pátek 27. června

1997, v důsledku čehož by její nedodržení prezidentem republiky bylo

nepochybné.



Návrh prezidenta republiky naproti tomu stojí na stanovisku přítomnosti

obecných právních principů v českém právním řádu, jejichž příkladem

jsou i obecně platná pravidla pro počítání právních lhůt. Prezident

republiky vychází ve své argumentaci dále z předpokladu, že v tomto i

obdobných případech při uskutečňování ústavních pravomocí omezených

lhůtami se bude postupovat tak, jak je běžné ve všech standardních

právních systémech. Poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že jak

naše, tak i většina zahraničních ústav přímo neupravuje běh a ukončení

lhůt.



IV/b



Ve vyspělých demokraciích problematika počítání času v ústavním právu

potíže nečiní. Pravidlem je stav, kdy ústava přímo pravidla pro

počítání času neupravuje, přičemž pro tento účel existují v právu i v

ústavně-politické praxi akceptované postupy.



Ve Spolkové republice Německo ústava (Základní zákon) počítání lhůt

výslovně neupravuje. Rozhodnutí spolkového prezidenta jsou přitom

Základním zákonem omezena lhůtou ve dvou případech: při rozhodování o

jmenování spolkového kancléře nebo o rozpuštění Spolkového sněmu (čl.

63) a při rozhodování o rozpuštění Spolkového sněmu po vyslovení

nedůvěry (čl. 68). V německém právu, a to i v právu ústavním, platí

obecný princip, dle něhož na počítání lhůt se vztahují ustanovení

občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení.

Základní zákon speciální ustanovení neobsahuje [viz Schenke, Kommentar

zum Bonner Grundgesetz (Bonner Kommentar), bearb. v. H. J. Abraham u.

a., 9 Bde., Hamburg 1950ff., Loseblatt, Stand März 1997, Art. 63, S.

52, Art. 68. S. 87].



Nadto je problematika počítání lhůt k úkonům prováděným ve vztahu ke

Spolkovému sněmu upravena i v zákonu o jednacím řádu Spolkového sněmu.

Dle § 124 uvedeného zákona tyto lhůty počínají plynout dnem

následujícím po rozhodném dni, a pokud posledním dnem lhůty úkonu

prováděného ve vztahu ke Spolkovému sněmu je sobota, neděle nebo

zákonem uznaný svátek, nastupuje na jeho místo nejblíže následující

pracovní den.



Příkladem ústavy, která některé aspekty počítání času upravuje přímo,

je Ústava Spojených států amerických. Je to právě případ prezidentova

suspenzivního veta, kdy ústavodárce výslovně upravil i její plynutí a

skončení: "Nevrátí-li prezident návrh zákona do deseti dnů (neděle

nepočítaje) ode dne, kdy mu byl předložen, stává se zákonem i bez jeho

podpisu." (čl. 1, oddíl 7. Ústavy Spojených států amerických).



IV/c



V posuzované věci je předmětem rozhodování Ústavního soudu ve

skutečnosti nikoli pouze spor o plynutí lhůt v ústavním právu, nýbrž, a

to především, spor o chápání práva v demokratické společnosti.



Ústava České republiky skutečně neobsahuje speciální úpravu počítání

času, tedy ani úpravu posuzování počátku a ukončení lhůt, a to na

rozdíl od ostatních odvětví práva.



Dle § 122 odst. 1 občanského zákoníku platí: "Lhůta určená podle dní

počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její

počátek." Dále § 122 odst. 3 občanského zákoníku stanoví: "Připadne-li

poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem

lhůty nejblíže následující pracovní den." Ze systematického výkladu

občanského zákoníku přitom vyplývá, že uvedená ustanovení se vztahují

na oba typy hmotněprávních civilních lhůt, tj. promlčecí a prekluzivní

(promlčení je upraveno v hlavě osmé občanského zákoníku, uvedené

ustanovení je však obsaženo v hlavě deváté zakotvující vymezení

některých pojmů, nevztahuje se tudíž pouze na promlčení, nýbrž také na

prekluzi).



Dle § 57 odst. 1 občanského soudního řádu platí: "Do běhu lhůty se

nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to

neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin." Ustanovení § 57 odst. 2

občanského soudního řádu pak určuje následující: "Připadne-li konec

lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže

následující pracovní den."



Dle § 60 odst. 1 trestního řádu platí: "Do lhůty určené podle dní se

nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty." Pro

stanovení konce lhůty je v § 60 odst. 3 trestního řádu obsažena tato

úprava: "Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo

pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští

pracovní den."



Dle § 27 odst. 2 správního řádu platí: "Do lhůty se nezapočítává den,

kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty", přičemž "Připadne-li

konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší

příští pracovní den".



Skutečnost, že Ústava neobsahuje speciální ustanovení o počítání času,

je přirozená z hlediska komparativního i z hlediska věcného.



Bylo již zmíněno, že ústavy demokratických zemí pravidelně neobsahují

speciální ustanovení o počítání času, takže v tomto směru Ústava České

republiky není žádnou výjimkou.



Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se

lid představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant) ustavuje v

jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a

soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující

soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus

a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat

mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních

představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování

demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo

minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva

z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva

ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní

principy a zvyklosti.



Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především dějiny 20.

století spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění

práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace.

Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování

totalitní moci.



Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace

vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.



Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované

právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího

smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a

systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace

abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku

nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení

a absurdity.



Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména

obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti.

Jinými slovy, evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle

nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry

objektivizovatelné postupy.



Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování "nepsaného

práva" dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce

zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuální rozhodnutí a

předkládat je na základě přesvědčivé argumentace veřejnosti k

posouzení. První garance vůči libovůli je tudíž kulturní a mravní

kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava demokratických institucí

utvářející dělbu moci. Jinými slovy, tou první je garance autonomní,

druhou garance heteronomní normotvorby.



Ke znakům vymezujícím společenství lidí patří vymezitelný okruh

společně sdílených hodnot, jakož i představ o racionalitě (účelnosti)

chování. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem, lze udržovat pouze

silou (mocí).



Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel

lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je

nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování

(opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání po dlouhou dobu (usus

longaevus, resp. longa consuetudo). Obě tato hlediska jsou definičními

hledisky i pro vymezení obecného právního pravidla (hlediskem

odlišujícím obecný princip a právní obyčej je zejména míra jejich

obecnosti).



V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo charakter

samostatného pramene práva pouze preater legem (čili, pokud psané právo

nestanoví jinak).



I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných

právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních

předpisech. Příkladem je právní princip, dle něhož neznalost práva

neomlouvá, nebo princip nepřípustnosti retroaktivity, a to nejenom pro

odvětví práva trestního. Jiným příkladem jsou výkladová pravidla a

contrario, a minore ad maius, a maiore ad minus, reductio ad absurdum

apod. Dalším, a to moderním ústavním nepsaným pravidlem, je řešení

kolize základních práv a svobod principem proporcionality. Mezi tyto

obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v

oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském

právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských.

Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby,

pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.

Příkladem tohoto postupu českého zákonodárce v odvětví práva ústavního

je § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lhůta počíná již

dnem rozhodným pro její plynutí, a nikoli dnem následujícím, jak je

obvyklé. V této souvislosti nutno poukázat i na rozdílnost dikce čl. 50

odst. 1 Ústavy, kdy lhůta počíná "ode dne", který je pro její plynutí

rozhodný, a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lhůta

"počíná dnem", který je pro její plynutí rozhodný.



Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při

uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v

právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska

dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem

reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt

již před tisíci lety.



Na straně druhé, pokud je uplatnění určitého práva, resp. pravomoci

časově omezeno, je nezbytné vzít zřetel na určité skutečnosti

(překážky) na straně subjektu tohoto práva či pravomoci, které, nikoli

z jeho zavinění, jejich výkonu brání. Jinak řečeno, vytvořit konstrukci

reálně umožňující právo, resp. pravomoc v daném časovém limitu

uplatnit. Za tím účelem právní myšlení, opět již v dobách římských,

vytvořilo myšlenkové konstrukce, fikce stavění lhůty (plynutí času),

resp. posunutí jejího ukončení.



Tato obecná právní pravidla (v daném případě právní fikce), jež jsou

svojí povahou právní reakcí na praktické problémy, v evropské právní

kultuře platí po tisíciletí. Jak již bylo zmíněno, je v dispozici

ústavodárce, resp. zákonodárce postupovat i jinak, v tomto případě však

je povinen takový postup výslovně stanovit. Jelikož se tak v případě

počítání lhůty dle čl. 50 odst. 1 Ústavy nestalo, nelze její počátek i

ukončení interpretovat jinak než v souladu s obecně platnými principy.



Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i další důvod, resp. interpretační

přístup, jenž v této souvislosti považuje Ústavní soud za klíčový. V

situaci, kdy mezi subjekty aplikujícími Ústavu dochází ke sporu o

výklad určitého ustanovení, nutno tento spor řešit ve prospěch možnosti

uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká, čili z

hlediska smyslu a účelu dotčeného ústavního institutu. Tímto v

posuzované věci je dělba moci mezi ústavními orgány v zákonodárném

procesu.



Ve stanoviscích k posuzované věci se objevuje i otázka právní povahy

předmětné lhůty. Patnáctidenní lhůta dle čl. 50 odst. 1 Ústavy je

lhůtou na doručení, nikoli lhůtou na "rozhodnutí", což ostatně

prezident republiky ve svém návrhu na zrušení zákona č. 243/1997 Sb.

ani netvrdí. Toto konstatování nic nemění na skutečnosti, že v

předmětné věci, jelikož konec lhůty připadl na den pracovního klidu

(sobotu 28. června 1997), byl jejím posledním dnem nejbližší příští

pracovní den (tj. pondělí 30. června 1997).



Konečně neobstojí ani argument Poslanecké sněmovny, když deklaruje

svoji připravenost na požádání Kanceláře prezidenta republiky převzít

vrácený zákon i v den pracovního klidu. Pokud zákon o jednacím řádu

Poslanecké sněmovny, případně jiný právní předpis neobsahuje ustanovení

vymezující rozsah působení Poslanecké sněmovny i ve dnech pracovního

klidu, je deklarování její připravenosti převzít, po předchozím avízu

Kanceláře prezidenta republiky, vrácený zákon i v den pracovního klidu

právně irelevantní.



Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že prezident

republiky zákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon ČNR č. 246/1992

Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,

vrátil Poslanecké sněmovně k opětovnému projednání ve lhůtě stanovené

čl. 50 odst. 1 Ústavy. Tím, že uvedený zákon byl vyhlášen ve Sbírce

zákonů bez toho, že by o jeho přijetí Poslanecká sněmovna opětovně

hlasovala, došlo postupem Poslanecké sněmovny k porušení čl. 50 odst. 2

Ústavy, pročež Ústavní soud zákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon

ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění

pozdějších předpisů, zrušil.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.



Práva na uvedení odlišného stanoviska k odůvodnění nálezu v protokolu o

jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle §

14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využila soudkyně JUDr.

Ivana Janů.