476/2002 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2002 v plénu o návrhu skupiny

senátorů na zrušení zákona č. 501/2001 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon

č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a

o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a

jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),

ve znění pozdějších předpisů,



takto:



1. Zákon č. 501/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 591/1992

Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a

o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a

jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),

ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje ke dni 31. 3. 2003.



2. Návrh na zrušení ustanovení § 183b odst. 3 písm. a) zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se

odmítá.



Odůvodnění



I.



Skupina 22 senátorů jako oprávněný navrhovatel [§ 64 odst. 1 písm. b)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] navrhla zrušení zákona č.

501/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

ve znění pozdějších předpisů, etc.; podle odůvodnění návrhu procesní

postup, v němž byl napadený zákon přijat, vykazuje protiústavní vady,

neboť poté, co byl jako tisk č. 824 na 39. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky ve druhém čtení s přijatým pozměňovacím

návrhem poslance Ivana Pilipa [ve formulaci ustanovení § 183b odst. 3

písm. a)] a následně ve třetím čtení s přijatým pozměňovacím návrhem

(usnesením č. 1828) schválen dne 31. října 2001, v další schůzi, totiž

na mimořádné 42. schůzi Poslanecké sněmovny bylo schvalovací usnesení

"revokováno", a posléze - za vypuštění pozměňovacího návrhu poslance

Pilipa - byl takto upravený návrh zákona nově schválen dne 15.

listopadu 2001 (usnesením č. 1859) a s tímto usnesením v "opraveném"

(revokovaném) znění byl postoupen Senátu.



Na tento podle navrhovatelů protiústavní postup Senát Parlamentu České

republiky na své jedenácté schůzi dne 22. listopadu 2001 reagoval

konstatováním, že Poslaneckou sněmovnou předložený návrh zákona (a jeho

schvalovací usnesení) jako tisk č. 150 není "návrhem zákona dle čl. 45

Ústavy ČR", a z tohoto důvodu se jím dále nezabýval.



Podle tvrzení navrhovatelů Poslaneckou sněmovnou zvolený postup byl

odůvodněn údajnou snahou "zabránit vážným hospodářským škodám, ke

kterým (pro omyl Poslanecké sněmovny) by mohlo dojít"; navrhovatelé

však mají za to, že takový postup, ať by již byl zdůvodněn jakkoli, je

v "rozporu s právem". V posuzovaném případě šlo totiž o "revokaci

konečného a meritorního usnesení Poslanecké sněmovny", jímž byl

(definitivně) návrh zákona schválen a v takto schváleném znění měl být

postoupen Senátu, neboť schvalovací usnesení se stalo "perfektní

okamžikem odhlasování, které nebylo bezprostředně zpochybněno".



S odkazem na zásadu politického rozhodování, podle níž meritorní

rozhodnutí ad hoc ustavené většiny přijaté za určité situace tuto

(potencionálně proměnlivou) většinu chrání, a zejména s odkazem na

obsah čl. 6 (ve spojení s čl. 39 odst. 1 a 2) a také na obsah čl. 47

odst. 1 a 3 a čl. 50 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")

a po rozboru možností, za nichž se v intencích ústavních a zákonných

kautel Poslanecká sněmovna k jí přijatému zákonu může (novým

hlasováním) vrátit, dospěli navrhovatelé k závěru, že vytýkaným

postupem Poslanecká sněmovna porušila "relativní nezměnitelnost

usneseného zákona"; tím se při přijímání napadeného zákona ocitla

Poslanecká sněmovna v rozporu s ústavním pořádkem republiky. Usilujíce

především o zrušení celého zákona č. 501/2001 Sb., navrhovatelé

alternativním žádáním navrhli zrušení jednak jeho ustanovení § 183b

odst. 3 písm. a), jednak dalších novelizovaných ustanovení, která v

petitu návrhu přesně označili a jejichž protiústavnost bez ohledu na

protiústavní způsob jejich přijetí vyvodili (bez bližšího zdůvodnění) z

ustanovení čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1

odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech.



Poslanecká sněmovna se k výzvě Ústavního soudu k návrhu skupiny

senátorů jako účastník řízení (§ 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů) vyjádřila podáním svého předsedy; v něm jednak

zrekapitulovala průběh kritických hlasování, včetně hlasování pléna

Poslanecké sněmovny o námitce poslance Pilipa stran (zpravodajem

vyslovené) nemožnosti hlasovat o jeho návrhu o pozměněném ustanovení §

183b, kteréžto námitce jako námitce "technické změny bez hlubších

souvislostí" posléze vyhověla, jednak zdůraznila, že při tomto

hlasování byla sama uvedena v omyl, jehož důsledkem byla v ustanovení §

183b odst. 3 "existence dvou stejných ustanovení pod jeho písmeny e) i

a) a v širší souvislosti pak odstranění výjimky z povinnosti učinit

nabídku převzetí všem majitelům účastnických cenných papírů cílové

společnosti". Zejména posléze uvedená skutečnost, jak ukázala pozdější

hlasování na 42. schůzi Poslanecké sněmovny, dle níž pro návrh poslance

Pilipa ze 110 přítomných poslanců nehlasoval nikdo, zatímco proti němu

hlasovalo 98 poslanců, však byla v rozporu se skutečnou vůlí Poslanecké

sněmovny, a protože - pokud jde o revokaci usnesení, jímž posuzovaný

zákon byl jako celek Poslaneckou sněmovnou schválen - "zásada ne bis

idem, resp. res iudicata není součástí jednacího řádu Poslanecké

sněmovny, bylo na jejím rozhodnutí, jak s takovým návrhem naloží".



Podle závěrečného vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny zákonodárný

sbor jednal v přesvědčení, že přijatý (tj. posuzovaný) zákon i postup,

který vedl k jeho přijetí, je v souladu s ústavním pořádkem a právním

řádem České republiky, a je proto na Ústavním soudu, aby návrh skupiny

senátorů na zrušení tohoto zákona posoudil a vydal příslušné

rozhodnutí.



Rovněž za Senát se vyjádřil jeho předseda. Také on, poté co podal

zestručněný přehled námitek vznesených skupinou senátorů, provedl

rekapitulaci kritických hlasování v Poslanecké sněmovně a poukázal na

to, že "O ústavně předepsaném způsobu schvalování zákonů Senát zevrubně

diskutoval" a na rozdíl od opačného stanoviska Poslanecké sněmovny

dospěl k přesvědčení, že "usnesení, jímž komora Parlamentu schválí

návrh zákona, je konečné a k takovému návrhu se lze vrátit jen způsoby

danými Ústavou", což pro posuzovanou věc znamená, že "chce-li Parlament

měnit svou vůli vyjádřenou v zákonodárném procesu, nemůže tak učinit

jinak než cestou novelizace přijatého zákona"; Senát tak "dospěl

většinově k závěru, že nedostatky návrhů zákonů schválených v

Poslanecké sněmovně lze v rámci zákonodárného procesu řešit buď v

orgánech Senátu nebo zahájením nové legislativní procedury, nikoli však

změnou již perfektního usnesení Poslanecké sněmovny", přesto "posouzení

toho, zda byl zákon přijat ústavně předepsaným způsobem, je však zcela

na Ústavním soudu".



Vzhledem k povaze věci bylo vyžádáno také stanovisko vlády (§ 48 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb.); ta ve svém podání vyjádřila přesvědčení, že

posuzovaným postupem, v souvislosti s problematickým pozměňovacím

návrhem poslance Pilipa, který ve své podstatě znamenal faktické

zrušení dosavadní právní úpravy dané ustanovením § 183b odst. 3 písm.

a) a navíc byl vůči návrhu hospodářského výboru zjevně duplicitní,

"nebyla splněna povinnost vyplývající z ustanovení § 72 odst. 4 zákona

č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny", dle něhož "před

hlasováním se zopakuje přesné znění návrhu, pokud nebylo poslancům

předáno jeho písemné vyhotovení", nicméně jakkoli Ústava možnost

revokace usnesení Poslanecké sněmovny o návrhu zákona (zákazem)

neupravuje a toliko její jednací řád stanoví, že každý poslanec může

při hlasování nebo bezprostředně po něm vznést proti průběhu nebo

výsledku hlasování námitku, o které rozhodne Poslanecká sněmovna bez

rozpravy, a jestliže jí vyhoví, musí se hlasování opakovat, nejedná se

o ustanovení taxativní, a proto má vláda za to, že "jakýkoli jiný

případ opakování hlasování není jednacím řádem vyloučen" a že vzhledem

ke všem okolnostem, za nichž ke skupinou senátorů napadenému postupu v

Poslanecké sněmovně došlo, je "namístě tolerovat i relativně

problematickou revokaci usnesení, došlo-li k ní především v zájmu

jasnosti a srozumitelnosti zákonné úpravy a v zájmu vytvoření možnosti

poslanců projevit uvědoměle svoji vůli". S přihlédnutím k těmto

okolnostem pokládá vláda návrh na zrušení všech posuzovaným zákonem

novelizovaných ustanovení "za zcela neadekvátní", neboť by tím došlo ke

značným problémům např. v oblasti kapitálového trhu a vyvolalo by

"proces protikladný privatizační tendenci - mj. by došlo ke

znevýhodnění subjektů podílejících se na privatizaci... a vedlo by

nepochybně i k rozsáhlému snížení výnosů státu z privatizace

jednotlivých společností". Ostatně, uvádí vláda závěrem, "právní úprava

nabídky převzetí" (tj. ustanovení § 183b napadeného zákona) byla do

obchodního zákoníku zařazena na základě návrhu přepracované třinácté

směrnice Evropských společenství, která z takové nabídky nedovoluje

nijaké výjimky, takže platnost onoho ustanovení je "omezena dnem vstupu

smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost".



Závěrem svého vyjádření vláda doporučila, aby návrh skupiny senátorů na

zrušení posuzovaného zákona, příp. na zrušení jím novelizovaných

předpisů byl zamítnut.



II.



Z písemných materiálů (sněmovních tisků a stenografických záznamů o

průběhu 39. a 42. schůze Poslanecké sněmovny), které byly Ústavnímu

soudu na jeho žádost kanceláří Poslanecké sněmovny předloženy, je

patrno, že



1. pokud jde o průběh 39. schůze Poslanecké sněmovny:



a) posuzovaný zákon byl projednán z podnětu skupiny poslanců a jako

sněmovní tisk č. 824 byl přikázán k projednání výborům hospodářskému a

ústavněprávnímu a iniciativně byl současně projednán také výborem

rozpočtovým; podle navrhovatelů zákona šlo v něm o "technickou novelu,

jejíž jádro spočívalo v odstranění legislativně-technických chyb",



b) k původnímu návrhu zákona byla jak ve zmíněných výborech, tak v

podrobné rozpravě v průběhu druhého čtení na plénu Poslanecké sněmovny

projednána řada pozměňovacích návrhů (sněmovní tisky 824/2 - 5), z

nichž některé byly hlasováním pléna Poslanecké sněmovny přijaty,

některé byly odmítnuty,



c) v průběhu třetího čtení vznesl poslanec Pilip námitku stran údajné

"nehlasovatelnosti" jeho pozměňovacího návrhu přijatého ve druhém čtení

[šlo o úpravu znění § 183b odst. 3 písm. a)], která byla jako

"akceptace technické změny" přijata a hlasováním (pod číslem 531, ze

177 přítomných 97 pro, 12 proti) byl jeho pozměňovací návrh přednesený

dříve ve druhém čtení přijat,



d) usnesení, jímž Poslanecká sněmovna "vyslovila souhlas se sněmovním

tiskem č. 824 ve znění pozměňovacích návrhů", bylo pod číslem 1828

přijato potřebnou většinou (v hlasování pořadového čísla 532, ze 177

přítomných 159 pro, 2 proti); při hlasování ani bezprostředně po něm

nikdo z poslanců námitku proti průběhu nebo výsledku hlasování nevznesl

(§ 76 odst. 5 a 6 zákona č. 90/1995 Sb.);



2. pokud jde o průběh 40. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 15.

listopadu 2001, ze stenografického záznamu vyplývá, že



a) tato schůze Poslanecké sněmovny byla jejím předsedou svolána podle

ustanovení § 51 odst. 4 jednacího řádu, a to k žádosti 41 poslanců, a

její jednání bylo podřízeno režimu zákonodárného procesu ve stavu

legislativní nouze (§ 99 zákona č. 90/1995 Sb.), který byl vyhlášen na

dobu od 14. do 21. listopadu 2001; o něm Sněmovna hlasováním po

rozpravě rozhodla (pod č. 4, ze 161 přítomných 110 pro, 48 proti), že

trvá i v průběhu této schůze (§ 99 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb.),



b) jako druhý bod programu byl k projednání zařazen návrh poslaneckého

klubu sociální demokracie na revokaci usnesení Poslanecké sněmovny č.

1828 ze dne 31. října 2001,



c) návrh byl zástupcem navrhovatelů odůvodněn - stručně shrnuto - tím,

že hlasováním o "nehlasovatelném" pozměňovacím návrhu poslance Pilipa

(k § 183b) jednak byla "v rámci procesu schvalování jednotlivých

pozměňovacích návrhů porušena pravidla jednání Poslanecké sněmovny",

jednak - s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž k hlasování o

tomto návrhu došlo - byla Poslanecká sněmovna ve svém jednání natolik

iritována, že "je zřejmé, že zcela zřetelně nevěděla, o kterém návrhu

hlasuje", načež



d) po rozpravě Poslanecká sněmovna hlasováním



aa) (pod pořadovým číslem 11, ze 108 přítomných 84 pro, 16 proti)

revokovala své usnesení č. 1828 ze dne 31. října 2001, jímž vyslovila

souhlas s návrhem skupiny poslanců na vydání posuzovaného zákona,



bb) (pod pořadovým číslem 15, ze 110 přítomných pro nikdo, proti 98)

pozměňovací návrh poslance Pilipa (k § 183b) nepřijala a posléze



cc) (pod pořadovým číslem 16, ze 105 přítomných 92 pro, 4 proti)

přijala (pod číslem 1859) usnesení, jímž "vyslovila souhlas s návrhem

skupiny poslanců na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 513 z roku

1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, etc., podle

sněmovního tisku č. 824, ve znění schválených pozměňovacích návrhů", a



dd) v takto nově přijatém znění postoupila návrh zákona k dalšímu

opatření Senátu; protože ten se k němu věcně nevyjádřil, po uplynutí

předepsané lhůty (§ 97 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb.) předložil jej

předseda Poslanecké sněmovny k podpisu prezidentu republiky (§ 98 odst.

1 zákona č. 90/1995 Sb.).



Lze tedy shrnout a uzavřít, že posuzovaný zákon v zákonodárném procesu

v Poslanecké sněmovně prošel třemi fázemi; v prvé byl (po projednání

pozměňovacích návrhů) přijat usnesením č. 1828 ze dne 31. října 2001, v

druhé byl dne 15. listopadu 2001 revokován a posléze (poté co dříve

přijatý pozměňovací návrh poslance Pilipa byl v novém hlasování

odmítnut) byl opět jako celek usnesením č. 1859 ze dne 15. listopadu

2001 schválen a v tomto novém znění (za vypuštění textu pozměňovacího

návrhu poslance Pilipa k § 183b) byl postoupen Senátu a později

prezidentovi republiky k podpisu; publikován byl ve Sbírce zákonů v

částce 180 pod č. 501 s datem rozeslání 31. prosince 2001.



III.



Výrazně většinový názor Poslanecké sněmovny má za to, že jakkoli

Poslanecká sněmovna s posuzovaným zákonem v závěrečném hlasování dne

31. října 2001 vyslovila souhlas, samotný legislativní proces tím ještě

nebyl skončen, neboť takto Poslaneckou sněmovnou schválený zákon nebyl

do dne konání 42. schůze postoupen Senátu, ani nebyl předložen

prezidentovi republiky k podpisu, a protože "pro projednání návrhu na

revokaci usnesení Poslanecké sněmovny, jímž byl s návrhem zákona

vysloven souhlas" (přesněji pro nezměnitelnost schvalovacího usnesení),

není ústavně ani právním předpisem nižší právní síly (zákonem č.

90/1995 Sb.) stanovena závazná lhůta, je cesta k revokaci schvalovacího

usnesení a k novému projednání zákona otevřena".



Naproti tomu navrhovatelé, dovolávajíce se zásady "relativní

nezměnitelnosti (jednou platně přijatého) zákona" s odkazem na čl. 6 ve

spojení s čl. 39 odst. 1 a 2, čl. 47 odst. 1 a 3 a čl. 50 odst. 2

Ústavy, pokládají jimi napadený procesní postup Poslanecké sněmovny za

protiústavní.



Za těchto zcela protichůdných stanovisek bylo na plénu Ústavního soudu,

aby posoudilo a rozhodlo, zda



a) lze ze stávajícího ústavního pořádku, případně z oblasti obyčejného

práva (zákona č. 90/1995 Sb.) odvodit časovou nebo věcnou hranici, za

níž již Poslaneckou sněmovnou přijaté rozhodnutí, jímž po konečném

(závěrečném) hlasování byl s návrhem zákona vysloven souhlas, nelze

měnit, nebo zda po revokaci schvalovacího usnesení lze v legislativním

procesu pokračovat a dříve schválený zákon v něm znovu projednat a v

nové (opravené) verzi přijmout, a



b) je-li taková hranice, jaký je z hlediska ochrany ústavnosti její

význam a jaké důsledky z jejího překročení plynou, jinými slovy řečeno,

zda posuzovaný zákon č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník,

ve znění pozdějších předpisů, etc., byl přijat ústavně předepsaným

způsobem.



Z takto vymezeného tématu decidendi jsou podle přesvědčení Ústavního

soudu již pro svou povahu vyloučena všechna již dříve zmíněná tvrzení

Poslanecké sněmovny směřující k objasnění okolností, za nichž k

posuzované revokaci došlo, resp. k důvodům, které k ní Poslaneckou

sněmovnu vedly, neboť jde o tvrzení z hlediska posouzení merita věci

nerozhodná. Ostatně jak vyjádření Poslanecké sněmovny, tak argumentace

vlády jsou zaměřeny výlučně jen k otázkám spojeným s jednacím řádem

Poslanecké sněmovny, a protože v obou případech zcela opomíjejí

podmínky ústavně předepsaného postupu přijímání zákonů (§ 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jde o stanoviska

bez praktického významu.



Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu

v samotné právní normě (zákoně) jako motivy zákonodárcova jednání, na

její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi

nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být

vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel

(zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to

bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila

nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost

materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena.



Tyto okolnosti proto zůstaly stranou pozornosti Ústavního soudu, stejně

jako byly vědomě pominuty otázky spojené s tvrzeným omylem poslanců,

důvody případné omluvitelnosti takového omylu a podobně, nebo tvrzená

nelogičnost pozměňovacího návrhu (poslance Pilipa k ustanovení § 183b),

který byl v původním hlasování pléna Poslanecké sněmovny přijat a který

se posléze stal zřejmým důvodem k revokaci závěrečného usnesení o

schválení projednaného zákona, po níž byl v novém hlasování tento

pozměňovací návrh odmítnut a z konečného a nově schváleného textu

zákona byl vypuštěn.



IV.



Postup v zákonodárném procesu upravený zákonem o jednacím řádu

Poslanecké sněmovny (zákon č. 90/1995 Sb.) není sice vybudován na

zásadě neomylnosti zákonodárců, nicméně z různých (teoreticky) možných

variant mechanismů opakovaného hlasování a důvodů pro ně současně

platný zákon určuje podmínky pro ně tak, že vyhrazuje každému poslanci

právo, aby při hlasování nebo bezprostředně po něm, tedy poté, co

předsedající schůze předepsaným způsobem vyhlásil výsledek hlasování a

ohlásil, že návrh byl přijat (§ 76 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.),

vznesl námitku buď proti průběhu hlasování nebo proti jeho výsledku

(dtto odstavec 5), a jen tehdy, je-li takto uplatněná námitka plénem

Poslanecké sněmovny přijata, lze (bez revokace předchozího hlasování)

hlasování opakovat, nikoli však se k návrhu zákona novým projednáním

vrátit.



Opakované hlasování, lhostejno, zda o pozměňovacím návrhu nebo o

usnesení, jímž se s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je

tak limitováno dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou

poslance a kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní, a nadto pro

jejich povahu lze je vztáhnout toliko k vadám (omylům) při vlastním

hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění

jeho výsledku, nikoli však k meritu projednávaného návrhu (věcné

nesprávnosti); k jejich odstranění jsou totiž ústavně určeny jiné

mechanismy (čl. 47 odst. 2, čl. 47 odst. 1 a 3 a čl. 50 odst. 2

ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), jejichž

prostřednictvím se Poslanecká sněmovna, to však již za změněných

procesních podmínek, může k již dříve jí schválenému návrhu zákona

vrátit a o něm - v souvislosti s výhradami Senátu nebo s jeho

pozměňovacími návrhy nebo s výhradami prezidenta republiky - znovu

jednat a opětovným hlasováním o nich rozhodnout. V takovém případě jde

však o proceduru zahájenou nikoli z vlastního rozhodnutí Poslanecké

sněmovny, ale jde o postup, který je procesním důsledkem nesouhlasu

jiného účastníka zákonodárného procesu s návrhem zákona tak, jak byl

Poslaneckou sněmovnou přijat, a jako jeho ústavně vymezená pravomoc

Poslaneckou sněmovnu k opakovanému hlasování (k novému projednání v

intencích vysloveného nesouhlasu) zavazuje. Ve vztahu ke schválenému

návrhu zákona je však vlastní pravomoc Poslanecké sněmovny tak, jak

vyplývá z jejího jednacího řádu a koneckonců i z povahy zákonodárného

procesu jako procesu rozhodovacího vůbec, vyčerpána přijetím usnesení,

jímž s návrhem zákona vyslovila souhlas, tedy - procesně - nenapadeným

vyhlášením výsledku hlasování předsedajícím schůze.



Zákonodárný proces ve fázi, v níž je plénu Poslanecké sněmovny

předložen návrh usnesení, jímž má být s návrhem zákona hlasování

vysloven souhlas jako s celkem (§ 95 odst. 3 al. 2 zákona č. 90/1995

Sb.), je totiž již jen závěrem rozhodovacího procesu, v němž poslanec

již nemá jiné možnosti, než hlasovat buď pro nebo proti (případně

nehlasovat vůbec), neboť v průběhu předchozích fází tohoto procesu měl

natolik dostatku času a příležitostí k uplatnění svých návrhů

(vyjádření svých politických postojů), aby jeho hlasování vůbec, a

zejména v této závěrečné fázi, bylo výrazem (důsledkem) jeho vlastního

politického rozhodnutí, v němž posléze toto rozhodnutí, jako výsledný

celek (kompromis), vychází z vůle většiny vyjádřené svobodným

hlasováním (čl. 6 al. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.).



Na usnesení Poslanecké sněmovny vyslovující s návrhem zákona souhlas je

proto nutno nahlížet jako na rozhodnutí obsahující (v dané procesní

fázi) výrok konečné platnosti, jímž byl zákonodárný proces v Poslanecké

sněmovně ukončen; požadavek zákona, aby (Poslaneckou sněmovnou)

schválený návrh zákona byl předsedou Poslanecké sněmovny zaslán Senátu

bez zbytečného odkladu (§ 97 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.), nemá ani

věcnou, ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem

Poslanecké sněmovny a vlastně jako pokyn technické povahy, jímž se má

čelit administrativním průtahům mezi (ukončeným) zákonodárným procesem

v Poslanecké sněmovně a rozhodovací pravomocí Senátu (§ 97 odst. 2 až 4

zákona č. 90/1995 Sb.), nemá na vlastní rozhodovací proces Poslanecké

sněmovny žádný vliv, tím méně by jej pak mohl obnovit.



Pro důvody takto vyložené dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že na

otázku položenou sub III písm. a) je nutno odpovědět kladně: jak z

ústavního pořádku České republiky, tak z oblasti obyčejného práva

(zákon č. 90/1995 Sb.) a z povahy věci lze vyvodit, že nenapadené

vyhlášení výsledků hlasování o usnesení, jímž Poslanecká sněmovna

vyslovila s návrhem zákona jako s celkem souhlas, je věcnou i časovou

hranicí, za níž již revokace tohoto usnesení a posléze nové projednání

návrhu zákona, jehož se revokace týká, nejsou přípustné, a to - mimo

důvody již vyložené - také proto, že v tomto novém projednání návrhu

posuzovaného zákona nebyly splněny podmínky řádného legislativního

procesu, přesněji a úplněji vyjádřeno, tento proces v ústavních

kautelách scházel vůbec.



V.



Jestliže Poslanecká sněmovna, za okolností zmíněných již dříve, nadto

po delší době a na jiné schůzi, přistoupila k revokaci svého usnesení

(ze dne 31. října 2001, číslo 1828), jímž s návrhem posuzovaného zákona

vyslovila souhlas, a v takto nově otevřeném zákonodárném procesu již

dříve schválený návrh zákona znovu projednala a posléze jej přijala v

jiném jeho znění, zatížila zákonodárný proces vadou, kterou nelze z

hlediska jeho procesní čistoty přehlédnout.



Ústavní soud v řadě svých nálezů dotýkajících se kontroly rozhodování

orgánů veřejné moci opakovaně vyložil zásady, pro které - mimo jiné též

z hledisek znaků právního státu - je respekt k procesním

(procedurálním) pravidlům nezbytný; stručně poznamenáno: ustálená

rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodila, že jen v procesně

bezchybném procesu (ústavně souladném řízení) lze dospět k zákonnému a

ústavně souladnému výsledku (rozhodnutí), a proto procesní čistotě

rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a

poskytnout jí důraznou ochranu.



Jestliže takto připomenuté zásady vztahují se k ústavnosti řízení před

orgány veřejné moci a k jejich v něm vydaným rozhodnutím (ke

stanovenému postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod), není nijakého rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve

věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů (právních

norem), neboť, byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do

jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízeních před jinými orgány

veřejné moci - a v tomto smyslu jej lze chápat jako rozhodovací proces

sui generis - vůdčí zásady rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému

výsledku, jsou v obou případech identické; nadto nelze ztrácet ze

zřetele, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj

celospolečenský dopad zajisté významnější, než je tomu v případech

jednotlivých (vadných) rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Vystupuje

tedy - v zákonodárném procesu - do popředí požadavek stálosti,

přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a

souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také

dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak

než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si

ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro

tuto svou činnost zákonem sama stanovila.



S přihlédnutím k tomu, jakož i k důvodům, které v odůvodnění tohoto

nálezu byly již vyloženy, požadavek jednacího řádu směřující vůči

předsedovi Poslanecké sněmovny, totiž aby návrh zákona, s nímž

Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, byl neprodleně zaslán Senátu (§

97 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.), resp. zda a nakolik byl v posuzované

věci splněn, je z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona

č. 1/1993 Sb.) v dané věci nerozhodný, stejně jako před ním neobstojí

ani důvody, jimiž Poslanecká sněmovna tvrzenou přípustnost své revokace

podkládá. Jakkoli - na rozdíl od předchozích ústav (československého

státu) - není obsah jednacího řádu Poslanecké sněmovny ústavně vymezen,

není rozumného důvodu k pochybnostem, že základní zásady jednání

zákonodárných sborů, a také zásady styku obou sněmoven mezi sebou

(jakož i vládou) a navenek vůbec, nemohou vykročit z ústavního rámce.

Obdobně také tvrzení, že v posuzované věci šlo o výrazně komplikovaný

návrh zákona a že v závěru zákonodárného procesu (ve třetím čtení) byla

Poslanecká sněmovna natolik iritována, že "zcela zřetelně nevěděla, o

kterém návrhu hlasuje", je pod aspekty procesní čistoty rozhodovacího

procesu bez jakéhokoli významu.



Komplikovanost materie, kterou Poslanecká sněmovna projednává, četnost

nebo různorodost pozměňovacích a jiných návrhů, které jsou v průběhu

rozprav vůči předloženému návrhu zákona vznášeny, samy o sobě ani ve

spojení se snahou ex post "napravit omyl a zabránit vážným hospodářským

škodám" nemohou odůvodnit porušení ústavně chráněného postupu v

zákonodárném procesu a již vyložených zásad.



Byla již zmínka o tom, že v parlamentní demokracii politická rozhodnutí

vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním; podmínky,

které za kautel ústavou výslovně vyjádřených zajišťují ústavní

legitimitu a legalitu přijatého rozhodnutí a které relevantní většiny v

průběhu zákonodárného procesu vytvářejí, jsou ovšem rozličné a téměř

vždy se upínají nejen k materii, která je předmětem jednání a

následného rozhodnutí, ale samy jsou při vzniku zejména většiny ad hoc

ovlivněny také daným časem, resp. okolnostmi, které z něj plynou. Takto

ustavené většiny pro přijetí rozhodnutí (schválení návrhu zákona)

relevantní jsou (mohou být) ovšem proměnlivé, a to nezřídka natolik, že

ve zmíněných souvislostech v průběhu času svou početní relevanci mohou

(mohly by) ztratit a stát se menšinou, která by však byla vystavena

nebezpečí zvratu dříve přijatého rozhodnutí. Ochrana takto vzniklých

většin, přesněji, jejich dříve přijatých rozhodnutí, je proto nezbytná

nejen z hlediska stálosti právních aktů, ale představuje jako důsledek

dosažené shody v daném čase (kompromisní politické vůle) také jednu ze

záruk ústavnosti, která vylučuje z rozhodování svévoli, pro niž v něm

přirozeně není místa, řečeno jinými slovy: skutečnost, že schválený

návrh zákona nebyl dosud předsedou Poslanecké sněmovny postoupen

Senátu, nezakládá důvod k tomu, aby Poslanecká sněmovna již ukončený

rozhodovací proces o návrhu zákona obnovila a v něm se vrátila k novému

meritornímu rozhodování. Proto okamžik, kdy rozhodovací proces v dané

fázi zákonodárného procesu přijetím rozhodnutí nezvratně skončil, je

nejen pro legalitu přijatého rozhodnutí, ale také pro jeho stálost

natolik významný, že jím daná hranice je ústavně nepřekročitelná, a

jako taková svou podstatou má bránit vzniku potencionálního nebezpečí

usurpace moci, která Poslanecké sněmovně nepřísluší. Opačný většinový

názor Poslanecké sněmovny je mylný také proto, že v právním státě

"Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v

mezích a způsoby, které stanoví zákon." (čl. 2 odst. 3 ústavního zákona

č. 1/1993 Sb.); ne tedy každá vůle parlamentního orgánu, ale toliko

taková, která zákon, ať by již šlo o zákon ústavní nebo prostý (o jejím

jednacím řádu), respektuje a z jeho mezí vychází, se může stát zákonem.



Ústavní soud proto dospěl k přesvědčení, že také na druhou otázku

položenou vpředu sub III písm. b) nutno odpovědět kladně: vykročení z

hranic nezměnitelnosti přijatého rozhodnutí (usnesení, jímž s

projednávaným zákonem byl vysloven souhlas) a ze zásad dříve vyložených

je porušením ústavnosti zákonodárného procesu; posuzovaný zákon č.

501/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

ve znění pozdějších předpisů, etc., nebyl proto Poslaneckou sněmovnou

přijat ústavně předepsaným způsobem.



Tento závěr již sám o sobě činí nadbytečným přezkum ústavnosti

jednotlivých ustanovení posuzovaného zákona, na který jako na

protiústavní navrhovatelé v alternativním žádání poukazují, a proto

nebylo zapotřebí se jimi jako jednotlivostmi zabývat.



VI.



Ve svých úvahách Ústavní soud nepřehlédl stanovisko vlády, která, ač

není účastníkem tohoto řízení, má podle vyžádaného vyjádření za to, že

pro možné značné problémy, např. v oblasti kapitálového trhu, a také

pro pochybení ve vedení kritické schůze Poslanecké sněmovny, na níž byl

posuzovaný zákon poprvé přijat, "bylo by namístě tolerovat i relativně

problematickou revokaci, zejména došlo-li k ní v zájmu vytvoření

možnosti poslanců projevit uvědoměle svoji vůli". Jakkoli je třeba

upozornění vlády brát s veškerou vážností a jakkoli není pochyb o tom,

že novelizace obchodního zákoníku přináší řadu žádoucích změn, tyto

skutečnosti však nemohou převážit nad zásadním postulátem ústavnosti,

totiž aby zákony byly zákonodárnými sbory Parlamentu přijímány způsobem

ústavně předepsaným (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 45 ústavního zákona č.

1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).



Protože spornou problematiku ustanovení § 183b odst. 3 písm. a)

posuzovaného zákona, proti němuž meritorní výhrady navrhovatelů míří

především, nelze oddělit od ostatní materie, a to již proto, že

usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 15. listopadu 2001 (č. 1859) bylo

revokováno předchozí její usnesení ze dne 31. října 2001 (č. 1828),

jímž tento zákon byl schválen jako celek, nezbylo než zákon č. 501/2001

Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, etc., jako přijatý nikoli ústavně předepsaným

způsobem zrušit, a to s přihlédnutím k okolnostem předestřeným vládou

ke dni, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno (§ 70 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.).



Odmítavý výrok stran návrhu na zrušení ustanovení § 183b odst. 3 písm.

a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, je podložen skutečností, že formálně i obsahově shodný návrh

byl podán k Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2001, je projednáván

samostatně pod sp. zn. Pl. ÚS 38/01, a je tak odůvodněn překážkou

litispendence (§ 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda