104/2013 Sb.



ZÁKON



ze dne 20. března 2013



o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních



Změna: 77/2015 Sb.



Změna: 86/2015 Sb.



Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:



ČÁST PRVNÍ



ÚVODNÍ USTANOVENÍ



§ 1



Předmět úpravy



Tento zákon upravuje postupy justičních, ústředních a jiných orgánů v

oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních (dále jen

„mezinárodní justiční spolupráce“) a postavení některých subjektů

působících v této oblasti a zapracovává příslušné předpisy Evropské

unie^1).



§ 2



Vymezení pojmů



Pro účely tohoto zákona se rozumí



a) justičním orgánem soud nebo státní zastupitelství,



b) ústředním orgánem Ministerstvo spravedlnosti (dále jen

„ministerstvo“) a Nejvyšší státní zastupitelství,



c) cizozemským orgánem justiční nebo jiný orgán cizího státu, který je

podle mezinárodní smlouvy nebo právního řádu cizího státu příslušný k

mezinárodní justiční spolupráci,



d) mezinárodní smlouvou vyhlášená mezinárodní smlouva, k jejíž

ratifikaci dal Parlament souhlas a kterou je Česká republika vázána,

jakož i mezinárodní smlouva mezi Evropskou unií a jedním nebo více

cizími státy vyhlášená v Úředním věstníku Evropské unie, k jejímuž

uzavření dal souhlas Evropský parlament a kterou je Česká republika

vázána,



e) žádostí o mezinárodní justiční spolupráci i jiný podnět k

mezinárodní justiční spolupráci,



f) zárukou vzájemnosti



1. ujištění ministra spravedlnosti, že bude vyhověno obdobné žádosti

cizího státu podané za obdobných okolností,



2. ujištění příslušného cizozemského orgánu, že bude vyhověno obdobné

žádosti České republiky podané za obdobných okolností, nebo



3. prohlášení ministra spravedlnosti o vzájemnosti ze strany cizího

státu.



§ 3



(1) Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li jím některá otázka

upravena, použije se trestní řád.



(2) Podle tohoto zákona se postupuje, nestanoví-li mezinárodní smlouva

jinak.



§ 4



Záruka vzájemnosti



(1) Není-li mezinárodní justiční spolupráce mezi Českou republikou a

cizím státem upravena mezinárodní smlouvou, vyhoví justiční orgán

žádosti cizozemského orgánu o mezinárodní justiční spolupráci pouze

tehdy, poskytne-li cizí stát ujištění o vzájemnosti, které ministr

spravedlnosti přijme, nebo pokud cizí stát dříve přijal ujištění o

vzájemnosti ze strany České republiky v obdobném případě. Vyžádání

ujištění o vzájemnosti od cizího státu zajistí ministerstvo.



(2) Podmiňuje-li cizí stát vyhovění žádosti o mezinárodní justiční

spolupráci ujištěním o vzájemnosti, poskytne je ministr spravedlnosti

po zvážení všech rozhodných skutečností; v přípravném řízení tak činí

na návrh Nejvyššího státního zastupitelství.



(3) Ujištění o vzájemnosti může ministr spravedlnosti přijmout nebo

poskytnout pouze po dohodě s Ministerstvem zahraničních věcí a v

případě, že se takové ujištění týká i druhu mezinárodní justiční

spolupráce, pro který je ústředním orgánem Nejvyšší státní

zastupitelství, rovněž po dohodě s Nejvyšším státním zastupitelstvím.



(4) Ministr spravedlnosti může udělit souhlas s doručováním písemností

adresátům v České republice cizozemskými orgány přímo prostřednictvím

provozovatele poštovních služeb pouze, pokud cizozemský orgán zaručí

vzájemnost, a to po dohodě s Ministerstvem zahraničních věcí a

Nejvyšším státním zastupitelstvím. Na základě takového souhlasu vydá

ministr spravedlnosti prohlášení o vzájemnosti, ve kterém se uvede

rozsah souhlasu a podmínky, za kterých byl udělen, zejména že

doručované písemnosti nesmí obsahovat pohrůžku donucením.



(5) Pokud v obdobném případě již byla dříve přijata záruka vzájemnosti

ze strany cizího státu a nejsou-li pochybnosti o jejím dodržování, není

další záruky vzájemnosti zapotřebí.



(6) Pro postupy uvedené v části páté se odstavce 1 až 5 neužijí,

nestanoví-li tento zákon jinak.



§ 5



Ochrana zájmů České republiky



(1) Mezinárodní justiční spolupráci nelze cizozemskému orgánu

poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České

republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na

které je třeba bez výhrady trvat.



(2) Mezinárodní justiční spolupráce nemusí být poskytnuta, pokud by tím

mohlo dojít k poškození jiného významného chráněného zájmu České

republiky; to neplatí pro postupy podle části páté.



§ 6



Poskytování informací



(1) Pro poskytování informací justičními, ústředními nebo jinými orgány

o postupech v rámci mezinárodní justiční spolupráce platí přiměřeně

ustanovení § 8a až 8d trestního řádu.



(2) Orgán České republiky neposkytne bez výslovného souhlasu

cizozemského orgánu informace získané v rámci mezinárodní justiční

spolupráce, jestliže jej k tomu zavazuje mezinárodní smlouva, nebo

jestliže byly získány pod podmínkou dodržení tohoto omezení.



§ 7



Zásada speciality



(1) Orgán České republiky nepoužije bez výslovného souhlasu

cizozemského orgánu informace nebo důkazy získané v rámci mezinárodní

justiční spolupráce pro jiné účely, než pro které byly poskytnuty,

jestliže jej k tomu zavazuje mezinárodní smlouva, nebo jestliže byly

získány pod podmínkou dodržení tohoto omezení. To platí i pro jejich

poskytnutí třetímu státu nebo mezinárodní organizaci.



(2) K použití informací nebo důkazů poskytnutých cizímu státu pro jiný

účel, než pro který byly poskytnuty, je zapotřebí výslovného souhlasu

justičního nebo ústředního orgánu, který je opatřil. Na tuto skutečnost

musí být cizozemský orgán při jejich poskytnutí upozorněn.



§ 8



Formy styku s cizozemskými orgány



(1) Justiční orgány se stýkají s cizozemskými orgány prostřednictvím

ústředních orgánů; přímo se mohou stýkat, umožňuje-li to mezinárodní

smlouva nebo tento zákon.



(2) Ústřední orgány se stýkají s cizozemskými orgány diplomatickou

cestou; jiným způsobem se mohou stýkat, umožňuje-li to mezinárodní

smlouva nebo tento zákon.



(3) Styk s cizozemskými orgány se uskutečňuje zpravidla písemně v

listinné podobě.



(4) Pokud justiční orgán nebo ústřední orgán požádá o mezinárodní

justiční spolupráci v cizím státu telefonem, faxem, elektronicky,

prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce, osobně nebo jiným

způsobem, následně vždy zašle cizozemskému orgánu originál žádosti v

listinné podobě, pokud cizozemský orgán výslovně nesdělí, že zaslání

originálu žádosti v listinné podobě nepožaduje.



(5) Nesnese-li věc zjevně odkladu a nejsou-li pochybnosti o

hodnověrnosti žádosti, justiční orgán nebo ústřední orgán může zahájit

provádění úkonu mezinárodní justiční spolupráce na základě žádosti

cizozemského orgánu učiněné telefonem, faxem, elektronicky,

prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce, osobně zástupcem

cizozemského orgánu nebo jiným způsobem. Vždy si od cizozemského orgánu

vyžádá dodatečné doručení originálu žádosti v listinné podobě v jím

stanovené lhůtě.



(6) Prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce si mohou justiční

nebo ústřední orgány s cizozemskými orgány také vyměňovat informace

související s vyřizováním žádostí o mezinárodní justiční spolupráci,

včetně informací o době a dalších podrobnostech předávání, přebírání a

průvozu osob a věcí.



§ 9



(1) Justiční orgán provádí úkony mezinárodní justiční spolupráce nebo

zajišťuje jejich provedení bez zbytečného odkladu. Jsou-li pro účely

jejich provedení zapotřebí dodatkové informace, neprodleně o ně požádá

cizozemský orgán nebo učiní jiné vhodné opatření k jejich zjištění.



(2) Důkazy, jakož i jiné informace opatřené na základě žádosti

cizozemského orgánu o mezinárodní justiční spolupráci mohou být předány

cizozemskému orgánu až po doručení originálu této žádosti, ledaže

okolnosti případu vyžadují jejich okamžité předání.



(3) Orgány České republiky, jejichž rozhodování může mít vliv na délku

vazby podle tohoto zákona, tak činí s největším urychlením; na

skutečnost, že jejich rozhodování může mít vliv na délku vazby podle

tohoto zákona, je ministerstvo nebo justiční orgán upozorní.



(4) Justiční orgány a ministerstvo při své činnosti podle tohoto zákona

v nezbytném rozsahu získávají prostřednictvím služby informačního

systému základních registrů a v nezbytném rozsahu využívají referenční

údaje obsažené v základním registru obyvatel, v základním registru

právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci a

v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí vedených

podle zákona o základních registrech. Ministerstvo vnitra poskytuje v

elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup justičním

orgánům a ministerstvu pro potřeby jejich postupu podle tohoto zákona

údaje o obyvatelích z informačního systému evidence obyvatel vedeného

podle zákona o evidenci obyvatel, a to



a) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě jejich změnu, rodné

příjmení,



b) datum a místo narození,



c) rodné číslo, pokud bylo přiděleno,



d) adresu místa trvalého pobytu,



e) státní občanství,



f) jméno, popřípadě jména, příjmení a adresu místa trvalého pobytu

dítěte, rodičů, popřípadě jiného zákonného zástupce, sourozenců a

manžela, popřípadě partnera, pokud jsou v době poskytnutí údajů naživu.



(5) Ustanovení jiných právních předpisů o poskytování údajů z

informačního systému evidence obyvatel vedeného podle zákona o evidenci

obyvatel justičním orgánům nejsou ustanovením odstavce 4 dotčena.



(6) K předání osobních údajů do cizího státu podle tohoto zákona se

nevyžaduje povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů podle zákona o

ochraně osobních údajů.



§ 10



Přebírání a předávání osob a věcí



(1) Osobu předávanou v rámci mezinárodní justiční spolupráce do České

republiky z cizího státu převezme od cizozemského orgánu Policie České

republiky a předá ji zařízení pro výkon ochranného opatření nebo

nejbližší vazební věznici, pokud tento zákon nestanoví jinak. O

umístění této osoby do takového zařízení nebo věznice informuje věznice

nebo zařízení bez odkladu příslušný soud a státního zástupce, který

vykonává ve věznici nebo zařízení dozor, a je-li osoba umístěna do

věznice nebo zařízení ve stadiu přípravného řízení podle trestního

řádu, také státního zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním

zákonnosti v přípravném řízení. V souvislosti s převzetím této osoby se

převezmou od cizozemského orgánu také věci náležející této osobě a

věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční

spolupráce, pro který je osoba přebírána, je-li to možné; jinak se

postupuje podle odstavce 3.



(2) Osobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky

od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji

cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie

České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a

věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční

spolupráce, pro který je osoba předávána.



(3) Policie České republiky předá cizozemskému orgánu nebo od něj

převezme věc související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce,

pokud ji není možné nebo vhodné zaslat prostřednictvím provozovatele

poštovních služeb nebo předat jiným způsobem. Policie České republiky

obdobně zajistí průvoz věci přes území České republiky, včetně jejího

převzetí a předání cizozemskému orgánu.



(4) Má-li být z cizího státu vyhoštěna nebo jinak předána podle

právního řádu tohoto státu osoba, na kterou byl soudem vydán příkaz k

zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu nebo

ohledně níž byly učiněny soudem úkony směřující k jejímu dodání do

výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, a cizí

stát je ochoten tuto osobu předat do České republiky, aniž by rozhodl o

jejím vydání, postupuje se při převzetí takové osoby přiměřeně podle §

83 odst. 1 věty první a třetí, anebo může Policie České republiky

cizímu státu, jehož orgány takovou osobu na území České republiky

předaly, uhradit náklady spojené s jejím předáním. Pro tyto účely může

justiční nebo ústřední orgán poskytovat cizozemskému orgánu nezbytné

informace, včetně osobních údajů a překladů písemností.



(5) Osoba, která se podle tohoto zákona předává cizozemskému orgánu

nebo která se od cizozemského orgánu přebírá, nemusí být pro účely

překročení státní hranice vybavena cestovním dokladem.



§ 11



Náklady mezinárodní justiční spolupráce



(1) Náklady vzniklé orgánům České republiky při provádění úkonů

mezinárodní justiční spolupráce nese Česká republika.



(2) Pokud mezinárodní smlouva umožňuje úhradu nákladů uvedených v

odstavci 1 nebo jejich části cizím státem, nebo je-li to ve vzájemných

vztazích mezi Českou republikou a cizím státem v rámci mezinárodní

justiční spolupráce obvyklé, předloží justiční orgán ministerstvu

vyčíslení těchto nákladů a jejich odůvodnění, jakož i další potřebné

údaje za účelem uplatnění jejich úhrady u cizího státu. Ministerstvo na

základě vyčíslení požádá cizí stát o úhradu vzniklých nákladů, s

výjimkou případů, kdy uplatnění jejich úhrady považuje za neúčelné nebo

z jiných důvodů nevhodné.



(3) Náklady vzniklé cizímu státu na základě žádosti justičního orgánu o

mezinárodní justiční spolupráci, jejichž úhradu cizí stát uplatnil v

souladu s mezinárodní smlouvou nebo i bez takové mezinárodní smlouvy,

je-li to ve vzájemných vztazích mezi Českou republikou a cizím státem v

rámci mezinárodní justiční spolupráce obvyklé, uhradí Česká republika.

Náklady, které vznikly cizímu státu při průvozu osoby nebo věci jeho

územím z jiného státu do České republiky na základě žádosti justičního

orgánu, jejichž úhradu tento stát žádá, uhradí Česká republika. Úhradu

nákladů provede ministerstvo.



(4) Ustanoveními odstavců 1 až 3 není dotčeno oprávnění požadovat

úhradu nákladů po odsouzeném; v takovém případě se při správě placení

nákladů postupuje podle daňového řádu.



§ 12



Překlady



(1) Justiční orgán zajistí překlad žádosti o mezinárodní justiční

spolupráci a jejích příloh do cizího jazyka.



(2) Překlad rozhodnutí nebo jiné písemnosti zaslané z cizího státu na

základě žádosti orgánu České republiky o mezinárodní justiční

spolupráci do českého jazyka zajistí orgán, který jej potřebuje pro

svůj postup v trestním řízení.



(3) Neobdrží-li orgán České republiky žádost cizozemského orgánu o

mezinárodní justiční spolupráci a její přílohy v českém jazyce nebo s

překladem do českého jazyka, takový překlad si vyžádá od cizího státu.

Nelze-li jej vyžádat, zajistí překlad orgán, který jej potřebuje pro

svůj postup podle tohoto zákona.



§ 13



Ověřování písemností



(1) Nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak nebo není-li zaručena

vzájemnost, justiční orgán si vyžádá potřebné vyšší nebo jiné ověření

žádosti o mezinárodní justiční spolupráci a jejích příloh.



(2) Nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak nebo není-li zaručena

vzájemnost, a žádost cizího státu o mezinárodní justiční spolupráci a

její přílohy nejsou opatřeny vyšším nebo jiným ověřením, ústřední orgán

je cizímu státu vrátí k doplnění takového ověření.



(3) Vyžaduje-li cizí stát poplatek za ověření, uhradí jej ústřední

orgán.



(4) Pro postupy uvedené v části páté se odstavce 1 až 3 neužijí.



§ 14



Nutná obhajoba



(1) Obhájce musí mít vždy osoba,



a) vůči níž se vede řízení o vydání do cizího státu,



b) vůči níž se vede řízení o předání podle ustanovení části páté hlavy

II nebo o předání mezinárodnímu soudnímu orgánu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. b) nebo c),



c) vůči níž se vede řízení o rozšíření vydání,



d) vůči níž se vede řízení o rozšíření předání, nebo



e) má-li se vyjádřit k tomu, zda se vzdává práva na uplatnění zásady

speciality v řízení po vydání z cizího státu nebo po předání podle

ustanovení části páté hlavy II.



(2) Obhájce musí mít vždy také osoba, vůči níž se vede řízení o uznání

a výkonu cizozemského rozhodnutí, rozhodnutí jiného členského státu

Evropské unie (dále jen „členský stát“), nebo rozhodnutí mezinárodního

soudního orgánu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c),



a) kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody,



b) je-li ve vazbě, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,



c) je-li zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její

způsobilost k právním úkonům omezena,



d) jde-li o mladistvého, nebo



e) považuje-li to soud za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným

nebo duševním vadám této osoby má pochybnosti o její způsobilosti

náležitě se hájit.



ČÁST DRUHÁ



OCHRANA INFORMACÍ, NĚKTERÉ SUBJEKTY PŮSOBÍCÍ V OBLASTI MEZINÁRODNÍ

JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE A SCHENGENSKÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM



HLAVA I



OCHRANA INFORMACÍ



Díl 1



Ochrana osobních údajů



§ 15



Ustanovení tohoto dílu se nevztahují na předávání osobních údajů s

Evropským policejním úřadem, Evropskou jednotkou pro justiční

spolupráci zřízenou právním předpisem Evropské unie^2) (dále jen

„Eurojust“) nebo prostřednictvím informačního systému vytvořeného

členskými státy, které se na základě schengenských předpisů účastní

schengenské spolupráce, a přidruženými státy (dále jen „Schengenský

informační systém“). Ustanovení § 16, 17, § 18 odst. 1 a 2 a § 19 se

nevztahují na předávání osobních údajů na základě mezinárodních smluv.



§ 16



Ochrana osobních údajů předaných z České republiky



(1) Vyžaduje-li to povaha osobních údajů, jež mají být předány do

jiného členského státu nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k

provádění schengenských předpisů (dále jen „přidružený stát“), a je-li

to proveditelné, je třeba k nim připojit dostupné informace umožňující

tomuto státu zhodnotit jejich přesnost.



(2) Zjistí-li orgán České republiky, který předal osobní údaje do

jiného členského státu nebo přidruženého státu, že předané osobní údaje

jsou nepřesné nebo nebyly předány v souladu s tímto zákonem nebo

zákonem o ochraně osobních údajů, vyrozumí o této skutečnosti příslušný

orgán státu, kterému takové údaje předal.



(3) Považuje-li to za potřebné z hlediska ochrany osobních údajů, může

orgán České republiky spolu s předáním osobních údajů do jiného

členského státu nebo přidruženého státu požadovat, aby byly dodrženy

lhůty pro uchovávání osobních údajů stanovené právním řádem České

republiky.



(4) Z důvodu ohrožení splnění účelu trestního řízení, ochrany života

nebo zdraví osob nebo z jiných závažných důvodů může orgán České

republiky spolu s předáním osobních údajů do jiného členského státu

nebo přidruženého státu požádat orgán tohoto státu, aby osoba, jíž se

tyto údaje týkají, byla o jejich předání nebo jiném zpracování

informována pouze s předchozím souhlasem orgánu České republiky.



(5) Žádost příslušného orgánu jiného členského státu nebo přidruženého

státu o souhlas s použitím osobních údajů, jež mu byly předány z České

republiky, k jinému účelu, než pro který byly předány, posuzuje

justiční nebo ústřední orgán České republiky, který tyto osobní údaje

opatřil. Souhlas udělí, bylo-li by takové použití možné i podle

právního řádu České republiky; tím nejsou dotčena ustanovení § 7 odst.

2 a § 20.



(6) K udělení souhlasu s dalším předáním osobních údajů státu, který

není členským státem nebo přidruženým státem, nebo mezinárodnímu

orgánu, který není orgánem Evropské unie, je příslušný justiční nebo

ústřední orgán České republiky, který takové údaje opatřil.



§ 17



Ochrana osobních údajů předaných do České republiky



(1) Omezil-li orgán jiného členského státu nebo přidruženého státu při

předání osobních údajů do České republiky dobu jejich uchovávání nebo

požádal-li o dodržení jiných omezení stanovených jeho právním řádem ve

vztahu k takovým osobním údajům, takové omezení je nezbytné dodržet s

výjimkou případů, kdy jsou poskytnuté osobní údaje i nadále potřebné

pro účely trestního řízení, pro výkon trestu nebo ochranného opatření

anebo k jiným zákonem stanoveným účelům uvedeným v odstavci 3.



(2) Požádal-li orgán jiného členského státu nebo přidruženého státu při

předání osobních údajů orgánu České republiky o to, aby osoba, jíž se

tyto údaje týkají, nebyla o jejich předání nebo o jiném zpracování

informována, lze tuto osobu informovat pouze s předchozím souhlasem

orgánu tohoto státu.



(3) Osobní údaje předané orgánem jiného členského státu nebo

přidruženého státu lze pro jiný účel, než pro který byly poskytnuty,

použít pouze tehdy, jde-li o použití pro účely



a) předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání

trestných činů, nebo pro výkon trestu anebo ochranného opatření,



b) soudního nebo správního řízení, která s předcházením, vyhledáváním,

odhalováním trestné činnosti a stíháním trestných činů, nebo s výkonem

trestu anebo ochranného opatření přímo souvisejí,



c) předcházení nebo odstraňování bezprostředního a závažného ohrožení

veřejné bezpečnosti, nebo



d) státní statistické služby, pro účely vědecké a pro účely historické.



(4) Nejde-li o některý z případů uvedených v odstavci 3, lze osobní

údaje předané orgánem jiného členského státu nebo přidruženého státu

použít pro jiný účel, než pro který byly předány, pouze se souhlasem

tohoto orgánu nebo osoby, jíž se týkají. Jsou-li osobní údaje

poskytovány mimo rámec trestního řízení jinému subjektu než orgánu

veřejné moci nebo organizační složce státu, lze mu osobní údaje předané

orgánem jiného členského státu nebo přidruženého státu poskytnout

pouze, pokud



a) příslušný orgán jiného členského státu nebo přidruženého státu s

takovým poskytnutím udělil souhlas,



b) takovému poskytnutí nebrání jiná zvláštní práva osoby, jíž se osobní

údaje týkají, stanovená právním řádem České republiky a



c) takové poskytnutí je potřebné pro účely uvedené v odstavci 3 písm.

a) nebo c), pro splnění zákonné povinnosti nebo k předcházení závažnému

porušení práv fyzických osob.



(5) Příslušný orgán České republiky poučí subjekt, kterému poskytuje

osobní údaje podle odstavce 4, o účelu, k němuž mohou být poskytnuté

osobní údaje použity. Považuje-li to za potřebné pro účely ochrany

osobních údajů, může příslušný orgán České republiky kdykoli požádat

tento subjekt o informaci, jakým způsobem poskytnuté osobní údaje

použil.



§ 18



Další předání osobních údajů



(1) Osobní údaje, jež byly předány orgánu České republiky orgánem

jiného členského státu nebo přidruženého státu lze dále předat do

jiného státu, který není členským státem nebo přidruženým státem, nebo

mezinárodnímu orgánu, který není orgánem Evropské unie, pouze za

podmínky, že



a) jsou předávány za účelem předcházení, vyhledávání, odhalování

trestné činnosti a stíhání trestných činů, nebo pro výkon trestu či

ochranného opatření a



b) stát, který osobní údaje předal do České republiky, udělil souhlas s

jejich dalším předáním; takový souhlas se nevyžaduje, je-li další

předání potřebné pro předcházení nebo odstraňování bezprostředního a

závažného ohrožení veřejné bezpečnosti nebo podstatných zájmů členského

státu nebo přidruženého státu, anebo pro předcházení nebo odstraňování

bezprostředního a závažného ohrožení veřejné bezpečnosti jiného státu,

a souhlas nelze včas získat.



(2) O dalším předání osobních údajů bez souhlasu státu podle odstavce 1

písm. b) je třeba tento stát bez zbytečného odkladu informovat.



(3) Mají-li být osobní údaje, jež byly předány orgánu České republiky

orgánem jiného členského státu nebo přidruženého státu, dále předány do

jiného státu, který není členským státem nebo přidruženým státem, nebo

mezinárodnímu orgánu, který není orgánem Evropské unie, na základě

mezinárodní smlouvy, vyžádá si příslušný orgán České republiky

stanovisko státu, který takové údaje předal do České republiky, k

jejich dalšímu předání, ledaže jsou dány důvody uvedené v odstavci 1

písm. b).



(4) V žádosti o udělení souhlasu jiného členského státu nebo

přidruženého státu s dalším předáním osobních údajů podle odstavce 1

nebo v žádosti o jeho stanovisko podle odstavce 3 se stanoví

příslušnému orgánu tohoto státu přiměřená lhůta, ve které má zaslat své

vyjádření, a upozorní se, že pokud ve stanovené lhůtě své vyjádření

nezašle, bude se mít za to, že k dalšímu předání osobních údajů udělil

souhlas.



§ 19



Regresní nároky



(1) Ministerstvo uhradí na žádost členského státu nebo přidruženého

státu, kterému byly postupem podle této hlavy předány nepřesné osobní

údaje, nebo mu byly osobní údaje předány v rozporu s tímto nebo jiným

zákonem, jím požadovanou částku, kterou tento stát vyplatil v souladu

se svým právním řádem jako náhradu škody, a to v rozsahu, v jakém byla

vzniklá škoda způsobena postupem orgánů České republiky.



(2) V případě, že žádost jiného členského státu nebo přidruženého státu

neobsahuje potřebné údaje, vyzve ministerstvo příslušný orgán tohoto

státu k jejímu doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Přitom

jej vždy upozorní na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li

příslušný orgán jiného členského státu nebo přidruženého státu této

výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak

nemohl učinit, žádost odmítne.



(3) Ministerstvo může žádat po jiném členském státu nebo přidruženém

státu, který do České republiky předal nepřesné osobní údaje, nebo

který osobní údaje předal v rozporu se svým právním řádem, úhradu

částky, kterou vyplatilo jako náhradu škody podle zákona o odpovědnosti

za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným

úředním postupem v rozsahu, v jakém byla vzniklá škoda způsobena

postupem tohoto státu.



(4) Nárok na úhradu vyplacené náhrady škody se uplatňuje formou žádosti

k příslušnému orgánu jiného členského státu nebo přidruženého státu v

souladu s právním řádem a požadavky tohoto státu.



Díl 2



Souhlas s použitím informací



§ 20



(1) Informace získané v rámci spolupráce policejních orgánů z jiného

členského státu nebo přidruženého státu mohou být použity jako důkaz v

trestním řízení jen na základě souhlasu příslušného orgánu tohoto

státu. K vyžádání takového souhlasu je oprávněn státní zástupce a po

podání obžaloby soud; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení části

třetí hlavy I dílu 1. Vyžádání souhlasu není třeba, jestliže příslušný

orgán tohoto státu souhlas udělil již v okamžiku předání informací,

nebo jestliže podle právního řádu tohoto státu není takového souhlasu

třeba.



(2) K použití informací poskytnutých v rámci spolupráce policejních

orgánů do jiného členského státu nebo přidruženého státu jako důkazu v

trestním řízení je třeba souhlasu justičního orgánu. Pro udělení

souhlasu přiměřeně platí ustanovení části třetí hlavy I dílu 2. K

udělení souhlasu je příslušný krajský soud, a je-li v cizím státu

vedeno přípravné řízení, krajské státní zastupitelství, v jehož obvodu

má sídlo policejní orgán, který informace opatřil.



(3) Souhlas podle odstavce 2 nelze udělit, pokud



a) použití takových informací jako důkazu by bylo v trestním řízení v

České republice vyloučeno, nebo



b) hrozí, že by použitím takových informací jako důkazu bylo zmařeno

trestní řízení vedené v České republice nebo by byl vážně ohrožen jiný

důležitý zájem.



(4) Informace získané nebo poskytnuté v rámci spolupráce mezi správními

orgány České republiky a orgány cizího státu lze použít jako důkaz v

trestním řízení pouze za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou.

Podle odstavců 1 až 3 se postupuje obdobně i v případě informací

získaných nebo poskytnutých v rámci spolupráce mezi správními orgány

České republiky a orgány cizího státu, umožňuje-li takový postup

mezinárodní smlouva.



HLAVA II



ZASTOUPENÍ ČESKÉ REPUBLIKY V EUROJUSTU



§ 21



Národní člen



(1) Českou republiku v Eurojustu zastupuje národní člen Eurojustu (dále

jen „národní člen“). Národní člen je dočasně přidělen k Eurojustu.



(2) Národního člena jmenuje s jeho souhlasem na návrh nejvyššího

státního zástupce ministr spravedlnosti z řad státních zástupců

přidělených k výkonu funkce k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, kteří

svými odbornými a jazykovými znalostmi a zkušenostmi dávají záruky

řádného výkonu této funkce, a na návrh nejvyššího státního zástupce jej

odvolává.



(3) Délka funkčního období národního člena je 4 roky, do funkce jej lze

jmenovat i opakovaně. Byl-li národní člen zvolen prezidentem nebo

viceprezidentem Eurojustu a zbývající část jeho funkčního období

národního člena je kratší než doba, na kterou byl zvolen, prodlužuje se

funkční období národního člena tak, že skončí současně s ukončením

výkonu funkce prezidenta nebo viceprezidenta Eurojustu.



(4) O odvolání národního člena z jeho funkce před skončením stanoveného

funkčního období a o jeho důvodech ministr spravedlnosti předem

informuje Radu Evropské unie.



§ 22



Zástupce a asistent národního člena



(1) Na plnění povinností a výkonu pravomocí národního člena se podílí

zástupce a popřípadě i asistent národního člena.



(2) Zástupce národního člena plní jeho úkoly a vykonává jeho pravomoci

v době jeho nepřítomnosti, jinak je oprávněn jednat jménem národního

člena v rozsahu jím uděleného pověření. Zástupce národního člena

jmenuje s jeho souhlasem na návrh nejvyššího státního zástupce ministr

spravedlnosti z řad státních zástupců přidělených k výkonu funkce k

Nejvyššímu státnímu zastupitelství, kteří svými odbornými a jazykovými

znalostmi a zkušenostmi dávají záruky řádného výkonu této funkce, a na

návrh nejvyššího státního zástupce jej odvolává. Délka funkčního období

zástupce národního člena je 4 roky, do funkce jej lze jmenovat i

opakovaně. Zástupce národního člena je dočasně přidělen k Eurojustu.



(3) Asistent národního člena jej může zastupovat v době jeho

nepřítomnosti nebo jednat jeho jménem pouze v případě, že je státním

zástupcem nebo soudcem, a na základě pověření uděleného národním

členem. Asistenta národního člena jmenuje s jeho souhlasem na návrh

národního člena ministr spravedlnosti z řad soudců nebo zaměstnanců

soudu, státních zástupců nebo jiných zaměstnanců státního

zastupitelství, nebo zaměstnanců ministerstva, kteří svými odbornými a

jazykovými znalostmi a zkušenostmi dávají záruky řádného výkonu této

funkce, a na návrh národního člena jej odvolává. Délka funkčního období

asistenta národního člena je 4 roky, do funkce jej lze jmenovat i

opakovaně.



§ 23



Další pomocné osoby



Na plnění úkolů národního člena se mohou na základě jím uděleného

pověření podílet národní odborníci vyslaní k Eurojustu nebo pracovníci

Eurojustu.



§ 24



Styčný zástupce Eurojustu



Soudce nebo státní zástupce může být se svým souhlasem a souhlasem

ministra spravedlnosti vyslán kolegiem Eurojustu do jiného než

členského státu, aby zde působil jako styčný zástupce Eurojustu.

Ministr spravedlnosti uděluje souhlas s jeho vysláním na návrh

národního člena; má-li být takto vyslán národní člen, činí tak na návrh

nejvyššího státního zástupce. Vysláním národního člena, jeho zástupce

nebo asistenta jako styčného zástupce Eurojustu zaniká funkce národního

člena, jeho zástupce nebo asistenta.



§ 25



Národní korespondent



(1) Národní korespondent poskytuje národnímu členovi informace potřebné

pro výkon jeho činnosti v Eurojustu a vyměňuje si s ním důležité

poznatky v oblasti, pro kterou byl jmenován.



(2) Národního korespondenta pro Eurojust, národního korespondenta pro

terorismus a případně pro jiné oblasti jmenuje s jejich souhlasem a na

návrh národního člena



a) ministr spravedlnosti z řad soudců nebo zaměstnanců ministerstva,



b) nejvyšší státní zástupce z řad státních zástupců,



c) policejní prezident z řad příslušníků Policie České republiky.



(3) Ten, kdo jmenuje národního korespondenta podle odstavce 2, jej na

návrh národního člena také odvolává.



§ 26



Společný kontrolní orgán Eurojustu



Soudce do seznamu soudců, kteří mohou zasedat ve společném kontrolním

orgánu Eurojustu jako členové nebo jako soudci ad hoc, jmenuje s jeho

souhlasem na návrh předsedy Nejvyššího soudu ministr spravedlnosti z

řad soudců Nejvyššího soudu a na návrh předsedy Nejvyššího soudu jej

odvolává. Délka jeho funkčního období je 3 roky, do funkce jej lze

jmenovat i opakovaně.



§ 27



Národní koordinační systém Eurojustu



(1) Národní koordinační systém Eurojustu je na území České republiky

tvořen



a) národními korespondenty,



b) až 3 osobami, které jsou kontaktními body Evropské justiční sítě^3)

a které byly se svým souhlasem určeny členy Národního koordinačního

systému Eurojustu národním korespondentem pro Evropskou justiční síť,



c) osobami, které jsou členy nebo kontaktními body sítí vytvořených pro

účely justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy.



(2) Národní koordinační systém Eurojustu usnadňuje plnění úkolů

Eurojustu v České republice zejména tím, že



a) zajišťuje řádné a včasné poskytování informací Eurojustu,



b) napomáhá při určování případů spadajících do působnosti Eurojustu,

nebo případů, ve kterých má Evropská justiční síť poskytnout orgánům

činným v trestním řízení potřebnou součinnost,



c) poskytuje národnímu členovi součinnost při zjišťování orgánů

příslušných k vyřízení žádostí o mezinárodní justiční spolupráci,



d) spolupracuje s Národní jednotkou Evropského policejního úřadu.



(3) Za řádné fungování národního koordinačního systému Eurojustu v

České republice odpovídá národní korespondent pro Eurojust.



(4) Osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) a b) mají a osoby uvedené v

odstavci 1 písm. c) mohou mít přístup do elektronického registru spisů

Eurojustu^4).



§ 28



(1) Spolupráce mezi Eurojustem a Českou republikou se uskutečňuje

prostřednictvím národního člena. V naléhavých případech lze národního

člena kontaktovat i prostřednictvím stálé služby Eurojustu^5).



(2) Orgány činné v trestním řízení a národní člen se vzájemně stýkají

přímo.



(3) Je-li to třeba pro účely koordinace trestních řízení, zajištění

vzájemné informovanosti a spolupráce s jinými státy nebo s Evropskou

unií, státní zástupce nebo soud může požádat prostřednictvím národního

člena Eurojust o poskytnutí potřebné spolupráce.



(4) Požádá-li národní člen pro účely plnění svých úkolů orgány činné v

trestním řízení o součinnost, poskytnou mu ji bez zbytečného odkladu;

stejně tak poskytne národní člen potřebnou součinnost těmto orgánům pro

účely trestního řízení.



(5) Národní člen může informace poskytnuté orgány činnými v trestním

řízení předat ostatním národním členům nebo cizozemským orgánům, je-li

to potřebné k plnění jejich úkolů.



§ 29



Pravomoci národního člena



(1) Národní člen je pro účely plnění úkolů v Eurojustu oprávněn



a) nahlížet do spisu vedeného pro účely trestního řízení,



b) žádat o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů,



c) získávat údaje z centrální evidence stíhaných osob vedené podle

zákona o státním zastupitelství,



d) získávat informace zpracovávané v policejních evidencích podle

zákona o Policii České republiky,



e) získávat údaje z evidence osob ve výkonu zabezpečovací detence,

vazby a výkonu trestu odnětí svobody vedené podle zákona o Vězeňské

službě a justiční stráži České republiky,



f) získávat informace z rejstříků věcí vedených soudy a státními

zastupitelstvími pro účely trestního řízení,



g) v rámci mezinárodní justiční spolupráce zasílat do členských států a

do třetích států, které uzavřely s Eurojustem dohodu o spolupráci, a

přijímat z těchto států žádosti a rozhodnutí, případně i jiné

související listiny,



h) koordinovat vyřizování žádostí o mezinárodní justiční spolupráci,



i) žádat soud a v přípravném řízení státního zástupce o informace o

stavu vyřizování žádosti o mezinárodní justiční spolupráci, žádat je o

odstranění průtahů a stanovit státnímu zástupci lhůtu pro vyřízení

takové žádosti,



j) účastnit se společného vyšetřovacího týmu.



(2) V naléhavých případech může národní člen pro účely mezinárodní

justiční spolupráce na základě a v mezích písemného pověření státního

zástupce vykonávajícího dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném

řízení nebo předsedy senátu v řízení před soudem zpracovat nebo doplnit

žádost o právní pomoc. Pověření musí v míře nezbytné pro zpracování

nebo doplnění žádosti o právní pomoc obsahovat náležitosti uvedené v §

41 odst. 1.



(3) Ministerstvo vnitra poskytuje národnímu členovi pro účely plnění

úkolů v Eurojustu



a) ze základního registru obyvatel referenční údaje o subjektech údajů,



b) z agendového informačního systému evidence obyvatel údaje o

obyvatelích,



c) z registru rodných čísel údaje o fyzických osobách, kterým bylo

přiděleno rodné číslo, avšak nejsou uvedeny v písmenu b).



(4) Údaje uvedené v odstavci 3 se národnímu členovi poskytují ve

stejném rozsahu jako státnímu zastupitelství podle zákona o státním

zastupitelství. Pokud je to technicky možné, poskytují se tyto údaje v

elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup.



§ 30



Výměna informací s národním členem



(1) Orgány činné v trestním řízení poskytnou národnímu členovi bez

zbytečného odkladu informace nezbytné k plnění úkolů Eurojustu;

poskytnutí takových informací se považuje za žádost o součinnost

Eurojustu pouze, je-li to orgánem činným v trestním řízení výslovně

uvedeno. Tyto informace je možné předat ostatním národním členům nebo

cizozemským orgánům, je-li to potřebné k plnění jejich úkolů.



(2) Soud a v přípravném řízení státní zástupce informují národního

člena zejména o případech, jež se přímo dotýkají nejméně 3 členských

států a nejméně 2 členským státům byly zaslány žádosti o mezinárodní

justiční spolupráci, a



a) jedná se o skutek, za který lze uložit nepodmíněný trest odnětí

svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 5 let nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody a který spočívá v některém

z těchto jednání:



1. obchod s lidmi,



2. pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie,



3. nedovolený obchod s omamnými a psychotropními látkami,



4. nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami,



5. korupce,



6. podvod, který postihuje zájmy Evropských společenství ve smyslu

Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských

společenství,



7. padělání eura,



8. legalizace výnosů z trestné činnosti,



9. útok proti informačnímu systému,



b) skutková zjištění nasvědčují tomu, že skutek byl spáchán

organizovanou zločineckou skupinou, nebo



c) mohou mít závažný přeshraniční rozměr nebo dopad na úrovni Evropské

unie nebo se mohou dotýkat i jiných členských států.



(3) Soud a v přípravném řízení státní zástupce dále informují národního

člena zejména o



a) vytvoření společného vyšetřovacího týmu a výsledcích jeho činnosti,



b) případě, kdy jsou proti téže osobě vedena o témže skutku souběžně

trestní řízení v České republice a v jednom nebo více jiných členských

státech, anebo se lze oprávněně domnívat, že takový případ nastane,



c) sledovaných zásilkách dotýkajících se nejméně 3 států, z nichž

nejméně 2 jsou členskými státy, a d) opakovaných odmítnutích nebo

obtížích při vyřizování žádostí o mezinárodní justiční spolupráci.



(4) Informace se národnímu členovi neposkytnou, pokud by tím došlo k

ohrožení podstatných národních bezpečnostních zájmů nebo bezpečnosti

osob.



(5) Národní člen bez zbytečného odkladu informuje příslušný orgán činný

v trestním řízení o výsledku zpracování jím poskytnutých informací a

vyrozumí jej o souvisejících případech, které jsou Eurojustem

evidovány.



§ 31



Spolupráce s Eurojustem



(1) Byl-li příslušný orgán činný v trestním řízení požádán Eurojustem o

zahájení trestního řízení v určité věci, převzetí trestního řízení nebo

trestního oznámení z jiného členského státu nebo o jejich předání do

jiného členského státu, koordinování svého postupu s příslušnými orgány

jiného členského státu, vytvoření společného vyšetřovacího týmu nebo o

poskytnutí informací nezbytných k plnění jeho úkolů, přičemž jde o

případ, kdy Eurojust vykonává svou pravomoc prostřednictvím kolegia

Eurojustu, vyřídí takovou žádost bez zbytečného odkladu. Není-li žádost

Eurojustu odůvodněna, vyzve jej orgán činný v trestním řízení k

neprodlenému doplnění důvodů. Odmítne-li žádosti vyhovět, uvede důvody

takového postupu s výjimkou případů, kdy by jejich uvedení ohrozilo

podstatné národní bezpečnostní zájmy nebo bezpečnost osob.



(2) Jde-li o případ, kdy Eurojust vykonává svou pravomoc

prostřednictvím národního člena a požádá orgán činný v trestním řízení

o úkony uvedené v odstavci 1 nebo o provedení úkonu v trestním řízení,

postupuje se obdobně podle odstavce 1.



(3) Nelze-li případy uvedené v § 30 odst. 3 písm. b) nebo d) vyřešit

dohodou dotčených členských států ani prostřednictvím jejich národních

členů, národní člen na základě vyrozumění státního zástupce nebo soudu

nebo i bez takového vyrozumění požádá kolegium Eurojustu o stanovisko,

které zašle příslušnému státnímu zástupci nebo soudu. Nesouhlasí-li

státní zástupce nebo soud se stanoviskem kolegia Eurojustu, bez

zbytečného odkladu o tom informuje národního člena s uvedením důvodů

takového nesouhlasu; důvody není třeba uvádět v případech, kdy by

jejich uvedení ohrozilo podstatné národní bezpečnostní zájmy nebo

bezpečnost osob.



§ 32



Ochrana osobních údajů



(1) Orgán činný v trestním řízení nebo národní korespondent, který

předal Eurojustu osobní údaje, požádá Eurojust o jejich opravu nebo

výmaz, zjistí-li, že předané osobní údaje jsou nepřesné.



(2) Osoba, jejíž osobní údaje jsou zpracovávány Eurojustem, může

prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství bezplatně požádat

Eurojust o informaci o zpracování svých osobních údajů. Zjistí-li tato

osoba nebo se domnívá, že zpracovávané osobní údaje jsou nepřesné s

ohledem na účel zpracování nebo jsou zpracovávány v rozporu s právním

předpisem Evropské unie^2), může prostřednictvím Nejvyššího státního

zastupitelství požadovat, aby Eurojust odstranil takto vzniklý stav,

zejména aby osobní údaje blokoval, provedl jejich opravu, doplnění nebo

likvidaci.



(3) Nejvyšší státní zastupitelství žádosti uvedené v odstavci 2

neprodleně postoupí Eurojustu.



(4) Nesouhlasí-li osoba uvedená v odstavci 2 se způsobem vyřízení své

žádosti, může do 30 dnů od doručení rozhodnutí o takové žádosti

předložit věc k přezkoumání společnému kontrolnímu orgánu Eurojustu^2).



(5) Nárok na náhradu škody způsobené Eurojustem uplatňuje osoba, jejíž

údaje jsou zpracovávány Eurojustem, ve státě, ve kterém má Eurojust

sídlo.



§ 33



Regresní nárok



(1) Ministerstvo uhradí na žádost Eurojustu jím požadovanou částku,

kterou Eurojust vyplatil jako náhradu škody, a to v rozsahu, v jakém

byla vzniklá škoda způsobena výkonem pravomocí národního člena

uvedených v § 29.



(2) V případě, že žádost Eurojustu neobsahuje potřebné údaje, vyzve jej

ministerstvo k jejímu doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu.

Přitom jej vždy upozorní na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li

Eurojust této výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak nemohl učinit, žádost odmítne.



HLAVA III



EVROPSKÁ JUSTIČNÍ SÍŤ



§ 34



(1) Úkoly plynoucí ze zapojení České republiky do Evropské justiční

sítě^3) plní kontaktní body a technický korespondent pro Evropskou

justiční síť. Orgány činné v trestním řízení a ministerstvo jsou jim

povinny v rámci svých pravomocí za tímto účelem poskytnout součinnost.



(2) Osoby, které jsou kontaktními body Evropské justiční sítě, jmenuje

s jejich souhlasem a odvolává ministr spravedlnosti z řad soudců,

státních zástupců nebo zaměstnanců ministerstva, přičemž přihlédne k

jejich odborným a jazykovým znalostem a zkušenostem. U státních

zástupců tak činí na návrh nejvyššího státního zástupce.



(3) Z osob, které jsou kontaktními body, ministr spravedlnosti jmenuje

s jeho souhlasem a odvolává národního korespondenta pro Evropskou

justiční síť.



HLAVA IV



STYČNÍ SOUDCI A STYČNÍ STÁTNÍ ZÁSTUPCI



§ 35



(1) Ministr spravedlnosti jmenuje s jejich souhlasem a odvolává styčné

soudce nebo styčné státní zástupce pro usnadnění mezinárodní justiční

spolupráce mezi Českou republikou a cizím státem, přičemž přihlédne k

jejich odborným a jazykovým znalostem a zkušenostem. U státních

zástupců tak činí na návrh nejvyššího státního zástupce.



(2) Orgány činné v trestním řízení a ministerstvo jsou povinny v rámci

svých pravomocí poskytnout styčnému soudci nebo styčnému státnímu

zástupci součinnost pro účely výkonu této funkce.



HLAVA V



SCHENGENSKÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM



§ 36



(1) Orgány činné v trestním řízení mohou pro účely trestního řízení

prostřednictvím Policie České republiky získávat údaje z Schengenského

informačního systému.



(2) Národní člen, jeho zástupce a jeho asistent mají prostřednictvím

Eurojustu přístup k záznamům pořízeným v Schengenském informačním

systému o



a) osobách hledaných za účelem zatčení a vydání nebo předání,



b) pohřešovaných osobách,



c) osobách, po jejichž pobytu se pátrá pro účely doručení písemnosti v

trestním řízení nebo v souvislosti s žádostí o právní pomoc,



d) věcech hledaných za účelem jejich zajištění, propadnutí nebo

zabrání.



(3) Pokud jsou údaje zjišťované národním členem, jeho zástupcem nebo

jeho asistentem zaznamenány v Schengenském informačním systému,

vyrozumí národní člen bez zbytečného odkladu o této skutečnosti stát,

který záznam pořídil.



(4) Národní člen, jeho zástupce a jeho asistent jsou v rámci své

činnosti oprávněni zjišťovat údaje uvedené v odstavci 2 a nakládat s

nimi v rozsahu potřebném k plnění svých úkolů; tyto údaje nesmějí

použít k jinému účelu, než ke kterému byly zjišťovány. Do jiného státu,

než členského státu, který se na základě schengenských předpisů účastní

schengenské spolupráce, nebo přidruženého státu, lze tyto údaje předat

pouze se souhlasem státu, který záznam v Schengenském informačním

systému pořídil.



§ 37



Záznam za účelem zatčení a vydání nebo předání



(1) Záznam pořízený v Schengenském informačním systému za účelem

zatčení a vydání nebo předání osoby, který obsahuje náležitosti uvedené

ve formuláři evropského zatýkacího rozkazu^6), má pro účely předávacího

řízení stejné účinky jako evropský zatýkací rozkaz; pořízení takového

záznamu zároveň nahrazuje zaslání originálu evropského zatýkacího

rozkazu státu, v němž se nachází osoba, o jejíž předání jde.



(2) Záznam pořízený v Schengenském informačním systému za účelem

zatčení a vydání nebo předání osoby nahrazuje pro účely vydávacího

řízení ve vztahu k členským státům, které se na základě schengenských

předpisů účastní schengenské spolupráce, a přidruženým státům zaslání

žádosti o uvalení předběžné vazby.



(3) Byl-li pořízen záznam v Schengenském informačním systému za účelem

zatčení a vydání nebo předání osoby, má se za to, že jsou známy

dostatečné informace uvedené v § 92 odst. 3.



(4) Nejvyšší státní zastupitelství může za účelem přiřazení označení

zakazujícího zadržení osoby k záznamu pořízenému v Schengenském

informačním systému za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby

vymezit pokynem pro Policejní prezidium České republiky případy

stejného druhu, u nichž je vydání nebo předání osoby na základě

evropského zatýkacího rozkazu vyloučeno z důvodu zákonné překážky.



(5) Ustanovení odstavců 1 a 4 platí přiměřeně i pro předávací řízení

podle části páté hlavy II dílu 4.



§ 38



Záznam za účelem pátrání po osobě



Je-li pro účely doručení písemnosti v trestním řízení osobě v cizím

státu nebo v souvislosti s žádostí o právní pomoc třeba pátrat po místě

pobytu osoby v členském státu, který se na základě schengenských

předpisů účastní schengenské spolupráce, nebo přidruženém státu, požádá

soud a v přípravném řízení státní zástupce Policii České republiky o

pořízení záznamu v Schengenském informačním systému za tímto účelem.



ČÁST TŘETÍ



JEDNOTLIVÉ FORMY MEZINÁRODNÍ JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE



HLAVA I



PRÁVNÍ POMOC



Díl 1



Vyžadování právní pomoci v cizím státu



§ 39



Vyžádat právní pomoc v cizím státu lze po zahájení úkonů trestního

řízení a pro účely tohoto řízení.



§ 40



(1) Vyžádání právní pomoci v cizím státu je možné pouze na základě

žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti

soudu. To nevylučuje, aby státní zástupce z vlastního podnětu vyžádal

právní pomoc i po podání obžaloby, jde-li o opatření důkazu, který

potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem. Žádost o právní

pomoc předloží státní zástupce Nejvyššímu státnímu zastupitelství, soud

ministerstvu.



(2) Ústřední orgán žádost o právní pomoc přezkoumá zejména s ohledem na

podmínky a náležitosti vyplývající z tohoto zákona nebo mezinárodní

smlouvy a na požadavky vyplývající z dosavadního vzájemného styku a

zašle ji do cizího státu, pokud ji nevrátí spolu s uvedením důvodů, pro

které ji nebylo možné do cizího státu zaslat. V souvislosti s

přezkoumáním žádosti o právní pomoc může ústřední orgán požádat

justiční orgán o nezbytné opravy a doplnění. Stanovisko ústředního

orgánu je pro justiční orgán závazné.



(3) Justiční orgán může žádost o právní pomoc a veškeré další

písemnosti cizozemskému orgánu zaslat přímo pouze tehdy, umožňuje-li

mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při uskutečňování

právní pomoci.



§ 41



Žádost o právní pomoc



(1) Žádost o právní pomoc obsahuje zejména



a) označení justičního orgánu, který o právní pomoc žádá, a datum

sepsání žádosti,



b) údaje o osobě, proti níž je vedeno trestní řízení,



c) popis skutku, jeho právní kvalifikaci s doslovným zněním ustanovení

trestního zákona a popřípadě jiných právních předpisů,



d) přesný popis úkonu právní pomoci, o který je žádáno, včetně

požadavků na způsob jeho provedení, a zdůvodnění potřeby jeho

provedení.



(2) K žádosti se připojí písemnosti a věci, které jsou potřebné k

provedení požadovaného úkonu právní pomoci.



(3) Na žádost cizozemského orgánu poskytne justiční orgán dodatkové

informace a doplnění potřebná pro vyřízení žádosti.



§ 42



Použitelnost důkazů



(1) Justiční orgán může požádat, aby cizozemský orgán při provádění

úkonu právní pomoci použil ustanovení právního řádu České republiky v

rozsahu, v jakém to právní řád cizího státu umožňuje.



(2) Důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem

mohou být použity v trestním řízení v České republice, pokud byly

získány v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu, nebo v

souladu s právním řádem České republiky.



(3) Za podmínek uvedených v odstavci 2 mohou být v trestním řízení v

České republice použity i důkazy poskytnuté cizozemským orgánem bez

žádosti o právní pomoc.



§ 43



Doručení písemnosti



(1) Justiční orgán doručuje písemnost v trestním řízení adresátovi v

cizím státu na základě žádosti o právní pomoc.



(2) Doručení písemnosti v trestním řízení na žádost justičního orgánu

cizozemským orgánem je účinné, pokud bylo provedeno v souladu s právním

řádem dotčeného cizího státu nebo v souladu s právním řádem České

republiky.



(3) Umožňuje-li to mezinárodní smlouva nebo tento zákon, může justiční

orgán doručit písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu

přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.



(4) Nebrání-li tomu předpisy cizího státu, na jehož území je zapotřebí

doručit písemnost, může justiční orgán doručit písemnost adresátovi na

území tohoto státu přímo prostřednictvím provozovatele poštovních

služeb. Na žádost justičního orgánu ověří ústřední orgán, zda doručení

nebrání předpisy cizího státu, na jehož území má být doručeno, a

způsob, jakým se takové doručení v cizím státu provádí.



(5) Doručovaná písemnost nesmí obsahovat pohrůžku donucením.



§ 44



Předvolávání osob z cizího státu



(1) Pokud je v trestním řízení vedeném v České republice potřebná

přítomnost osoby, která se zdržuje v cizím státu, doručí jí justiční

orgán předvolání postupem podle tohoto dílu. Přítomnost této osoby v

České republice nelze vynucovat hrozbou použití donucovacích prostředků

nebo sankce.



(2) Osoba, která se dostaví z cizího státu na území České republiky na

základě předvolání, nesmí být trestně stíhána nebo omezena na osobní

svobodě pro trestný čin, který spáchala před vstupem na území České

republiky. Trestní stíhání nebo omezení osobní svobody předvolané osoby

je však v takovém případě přípustné



a) pro trestný čin, pro který byla předvolána jako obviněná,



b) pokud se po opuštění území České republiky dobrovolně vrátí zpět,

nebo je na území České republiky dopravena z cizího státu zákonným

způsobem,



c) pokud se zdržuje na území České republiky po uplynutí 15 dnů ode

dne, kdy její přítomnost již není potřebná, přestože je mohla opustit,

nebo



d) pokud se k úkonu, k jehož provedení byla předvolána, nedostavila,

ledaže jí v tom zabránily důvody nezávislé na její vůli.



(3) Předvolání osoby z cizího státu musí obsahovat též poučení o

skutečnostech uvedených v odstavci 2.



(4) Má-li být předvolán cizinec, informuje justiční orgán nejméně 30

dnů před dnem, na který má být předvolán, ředitelství služby cizinecké

policie o době, po kterou je potřebná jeho přítomnost v České republice

pro účely trestního řízení, a požádá je o prověření, zda není nežádoucí

osobou podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a v

případě, že je zařazen v evidenci nežádoucích osob, o jeho dočasné

vyřazení na tuto dobu. V případě, že cizinec byl do evidence

nežádoucích osob zařazen na základě pravomocně uloženého trestu

vyhoštění, informuje justiční orgán předsedu senátu soudu příslušného k

jeho výkonu o době, po kterou je potřebná přítomnost tohoto cizince v

České republice, a požádá jej o přerušení výkonu trestu vyhoštění na

tuto dobu.



(5) Předvolání cizince, který podléhá vízové povinnosti, z cizího státu

musí obsahovat též poučení o postupu při podání žádosti o udělení víza

a o náležitostech takové žádosti. Nejméně 30 dnů před dnem, na který má

být cizinec předvolán, informuje justiční orgán ředitelství služby

cizinecké policie a zastupitelský úřad příslušný k udělení víza

předvolanému cizinci o jeho předvolání a o době, po kterou bude jeho

přítomnost v České republice potřebná, a požádá je o potřebnou

součinnost.



§ 45



Příslušný orgán činný v trestním řízení může vydat rozhodnutí o úkonech

uvedených v § 47 trestního řádu a hlavě čtvrté oddílech čtvrtém až

sedmém trestního řádu i v případě, že úkon má být proveden mimo území

České republiky a jeho provedení nelze dosáhnout bez tohoto rozhodnutí.



§ 46



Žádá-li justiční orgán cizozemský orgán o provedení úkonu právní pomoci

a cizozemský orgán považuje náklady spojené s provedením požadovaného

úkonu za nepřiměřené jeho účelu nebo z jiných důvodů, na základě

žádosti justičního orgánu dohodne ministerstvo s cizozemským orgánem,

jak budou tyto náklady uhrazeny, nebo jiné vhodné opatření.



Díl 2



Poskytování právní pomoci cizozemským orgánům



§ 47



(1) Právní pomoc lze cizozemskému orgánu poskytnout pouze, je-li v

cizím státu vedeno trestní řízení a pro účely tohoto řízení.



(2) Právní pomoc spočívající v



a) provedení úkonů podle hlavy čtvrté oddílů čtvrtého a pátého

trestního řádu,



b) zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle hlavy dvacáté první

oddílu pátého trestního řádu,



c) zajištění nároku poškozeného podle hlavy druhé oddílu sedmého

trestního řádu,



d) zadržení a otevření zásilky a její záměně podle hlavy čtvrté oddílu

šestého trestního řádu,



e) sledování zásilky podle § 65,



f) odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle hlavy čtvrté

oddílu sedmého trestního řádu nebo v přeshraničním odposlechu podle §

64,



g) vyšetření duševního stavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu,



h) použití operativně pátracích prostředků podle § 158b až 158f

trestního řádu, nebo



i) skrytém vyšetřování podle § 59 až 61,



lze cizozemskému orgánu poskytnout pouze v souvislosti s činem, který

by byl trestný i podle práva České republiky.



§ 48



Příslušnost k přijetí žádosti o právní pomoc a k jejímu vyřízení



(1) Je-li v cizím státu vedeno přípravné řízení, je k přijetí žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc příslušné Nejvyšší státní

zastupitelství; jinak je příslušné ministerstvo.



(2) Ústřední orgán žádost cizozemského orgánu o právní pomoc přezkoumá

zejména s ohledem na podmínky a náležitosti vyplývající z tohoto zákona

nebo mezinárodní smlouvy a požadavky vyplývající z dosavadního

vzájemného styku a postoupí ji justičnímu orgánu příslušnému k jejímu

vyřízení, nebo žádost vrátí spolu s uvedením důvodů, pro které ji

nebylo možné postoupit k vyřízení, anebo vyžádá nezbytná doplnění v jím

stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizozemský orgán požadovaná doplnění ve

stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, ústřední orgán žádost

vrátí.



(3) Umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při

uskutečňování právní pomoci, je k přijetí žádosti cizozemského orgánu o

právní pomoc příslušný justiční orgán, který je příslušný k jejímu

vyřízení podle odstavců 5 a 6. Tento justiční orgán žádost cizozemského

orgánu o právní pomoc přezkoumá z hledisek uvedených v odstavci 2 a

přistoupí k jejímu vyřízení, nebo žádost vrátí spolu s uvedením důvodů,

pro které ji nebylo možné vyřídit, anebo si vyžádá nezbytná doplnění v

jím stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizozemský orgán požadovaná doplnění

ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, justiční orgán

žádost vrátí.



(4) Byla-li žádost cizozemského orgánu o právní pomoc doručena orgánu,

který není příslušný k jejímu přijetí, neprodleně ji postoupí orgánu

příslušnému k jejímu přijetí, a cizozemský orgán o tom vyrozumí.



(5) Je-li v cizím státu vedeno přípravné řízení, je k vyřízení žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc příslušné krajské státní

zastupitelství a jinak krajský soud, v jejichž obvodu má být proveden

požadovaný úkon právní pomoci, nestanoví-li tento zákon jinak.

Spočívá-li požadovaný úkon právní pomoci výlučně v doručení písemnosti,

k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc je příslušné

okresní státní zastupitelství, je-li v cizím státu vedeno přípravné

řízení, a jinak okresní soud, v jejichž obvodu má být doručení

provedeno.



(6) Je-li podle odstavce 5 dána místní příslušnost několika státních

zastupitelství, nebo několika soudů, vyřídí žádost cizozemského orgánu

o právní pomoc státní zastupitelství, jemuž byla žádost postoupena

Nejvyšším státním zastupitelstvím, nebo soud, jemuž byla žádost

postoupena ministerstvem, nebo v případě přímého styku státní

zastupitelství, nebo soud, jemuž byla žádost jako prvnímu doručena,

nebo postoupena orgánem, který nebyl příslušný k jejímu přijetí.

Ústřední orgán postoupí žádost cizozemského orgánu o právní pomoc

zejména tomu ze státních zastupitelství nebo soudů příslušných podle

odstavce 5, v jehož obvodu má být provedeno nejvíce požadovaných úkonů

právní pomoci nebo nejnáročnější úkon právní pomoci.



(7) Nesnese-li věc odkladu nebo je-li dán jiný důležitý důvod, může

státní zastupitelství nebo soud příslušný k vyřízení žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc provést úkon právní pomoci i mimo

svůj obvod; postupuje přitom přiměřeně podle § 53 a 54 trestního řádu.



(8) Jde-li o jednoduchý úkon právní pomoci, může-li to usnadnit

provedení úkonu právní pomoci nebo je-li dán jiný důležitý důvod, může

výjimečně ve svém obvodu krajské státní zastupitelství nebo krajský

soud příslušný k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc

vykonat úkon právní pomoci dožádáním okresního státního zastupitelství

nebo okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon právní pomoci

proveden.



§ 49



Použití ustanovení právního řádu cizího státu



Orgány činné v trestním řízení postupují při vyřizování žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc podle právního řádu České republiky;

ustanovení právního řádu cizího státu mohou použít pouze, pokud o to

cizozemský orgán požádá.



§ 50



Zvláštní formy výpovědi svědků a znalců



(1) Pokud o to cizozemský orgán požádá, lze svědky a znalce vyslechnout

pod přísahou. Přísaha pro svědky zní: „Přísahám na svou čest, že

vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím.“ Přísaha pro znalce

zní: „Přísahám na svou čest, že posudek podám podle svého nejlepšího

vědomí a svědomí.“



(2) Pokud o to cizozemský orgán požádá, lze výpověď svědka nebo znalce

opatřit s jejich souhlasem ve formě písemného místopřísežného

prohlášení. Nežádá-li cizozemský orgán o jiný postup, připojí justiční

orgán k takovému prohlášení doložku osvědčující, že se jedná o výpověď

svědka nebo znalce. Před podáním takového prohlášení musí být osoba

poučena o možnosti výpověď v této formě odmítnout. V takovém případě

justiční orgán provede výslech svědka nebo znalce, pokud je to pro

cizozemský orgán postačující.



§ 51



Účast cizozemských orgánů a dalších osob při úkonech právní pomoci



(1) Cizozemské orgány nemohou na území České republiky provádět úkony

trestního řízení.



(2) Přítomnost zástupců cizozemských orgánů a dalších osob, které se

účastní trestního řízení v cizím státu, je při úkonu právní pomoci

prováděném na území České republiky přípustná pouze se souhlasem orgánu

příslušného k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc.



(3) Jsou-li zástupci cizozemských orgánů nebo další osoby uvedené v

odstavci 2 přítomny výslechu prováděnému na základě žádosti o právní

pomoc v České republice, orgán činný v trestním řízení, který výslech

provádí, jim umožní klást jeho prostřednictvím doplňující otázky.

Otázky, které jsou v rozporu s trestním řádem, nejsou přípustné.



§ 52



Doručení písemnosti



(1) Adresátovi v České republice je možné doručit písemnost, která je

vyhotovena v jazyce, o němž lze vzhledem k okolnostem případu

předpokládat, že mu adresát rozumí, anebo písemnost, k níž je připojen

překlad do tohoto jazyka.



(2) Není-li písemnost vyhotovena v jazyce podle odstavce 1 nebo není-li

k ní připojen překlad do tohoto jazyka, vyžádá se překlad písemnosti od

cizozemského orgánu a cizozemský orgán se současně upozorní, že jinak

bude písemnost bez překladu adresátovi doručena pouze za podmínek

uvedených ve větě třetí. Stanoví-li mezinárodní smlouva, že cizozemský

orgán není povinen překlad písemnosti zajistit, zajistí jej justiční

orgán, který je příslušný k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o

právní pomoc. Překlad písemnosti není zapotřebí, pokud adresát po

poučení o možnosti odmítnout převzetí písemnosti v jazyce, kterému

nerozumí, k níž není připojen překlad do jemu srozumitelného jazyka,

prohlásí, že je ochoten písemnost převzít.



(3) Písemnost se adresátovi doručí podle ustanovení trestního řádu o

doručování. Na základě výslovné žádosti cizozemského orgánu lze

písemnost doručit do vlastních rukou nebo prostřednictvím justičního

orgánu, který o doručení sepíše protokol. V protokolu se kromě

náležitostí podle § 55 odst. 1 trestního řádu uvede přesné označení

doručované písemnosti.



(4) Cizozemský orgán může adresátovi v České republice doručit

písemnost přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb pouze,

umožňuje-li to mezinárodní smlouva nebo s předchozím souhlasem ministra

spravedlnosti podle § 4 odst. 4.



(5) Obsahuje-li doručovaná písemnost pohrůžku donucením, je taková

pohrůžka na území České republiky neúčinná.



§ 53



Odklad provedení úkonu právní pomoci



(1) Justiční orgán příslušný k vyřízení žádosti cizozemského orgánu o

právní pomoc může odložit provedení požadovaného úkonu právní pomoci,

pokud by jeho provedení mohlo ohrozit trestní řízení vedené v České

republice nebo pokud jeho provedení není s ohledem na konkrétní

okolnosti případu ze závažného důvodu dočasně možné.



(2) O odkladu provedení úkonu právní pomoci je třeba neprodleně

informovat cizí stát. Současně je třeba sdělit důvod odkladu, a pokud

je to možné, předpokládaný termín, kdy bude moci být úkon právní pomoci

proveden.



§ 54



Odmítnutí poskytnutí právní pomoci



(1) Pokud tento zákon nestanoví jinak, justiční orgán příslušný k

vyřízení žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc odmítne provedení

požadovaného úkonu právní pomoci, pokud



a) žádost cizozemského orgánu o právní pomoc neposkytuje dostatečný

podklad pro provedení požadovaného úkonu právní pomoci a cizí stát ji

přes výzvu v přiměřené době nedoplní,



b) požadovaný úkon právní pomoci nelze podle právního řádu České

republiky provést, nebo



c) provedení požadovaného úkonu právní pomoci brání jiný závažný důvod.



(2) Před odmítnutím provedení požadovaného úkonu právní pomoci si

justiční orgán vyžádá stanovisko ústředního orgánu; to neplatí,

umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při

uskutečňování právní pomoci.



(3) Odmítnutí provedení úkonu právní pomoci je třeba neprodleně oznámit

cizímu státu s uvedením důvodů odmítnutí.



§ 55



Žádá-li cizozemský orgán o provedení úkonu právní pomoci na území České

republiky a náklady spojené s provedením požadovaného úkonu by byly

zjevně nepřiměřené jeho účelu, dohodne ministerstvo s cizozemským

orgánem, jak budou tyto náklady uhrazeny, nebo jiné vhodné opatření.



§ 56



Poskytnutí informace a důkazu bez žádosti



(1) Justiční orgán může poskytnout cizozemskému orgánu bez žádosti o

právní pomoc informaci nebo důkaz z trestního řízení, má-li za to, že

je lze využít v trestním řízení vedeném v cizím státu. Poskytnutím

informace nebo důkazu nesmí dojít k ohrožení účelu trestního řízení v

České republice.



(2) Justiční orgán může stanovit podmínky pro využití poskytnuté

informace nebo důkazu v cizím státu. V takovém případě předem ověří u

cizozemského orgánu, zda s takovými podmínkami souhlasí.



(3) Obdobně podle odstavců 1 a 2 justiční orgán postupuje ohledně

oznámení o skutku, který nespadá do působnosti trestního zákona, ale

mohl by být činem trestným podle práva cizího státu.



Díl 3



Zvláštní ustanovení o některých úkonech právní pomoci



§ 57



Výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení a telefonu na

žádost České republiky



(1) Justiční orgán může požádat cizozemský orgán o zajištění výslechu

podezřelého, obviněného, svědka nebo znalce prostřednictvím technického

zařízení pro přenos obrazu a zvuku (dále jen „videokonferenční

zařízení“), jestliže není vhodné nebo možné, aby tato osoba byla

vyslechnuta v České republice.



(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 může justiční orgán požádat

cizozemský orgán o zajištění výslechu svědka nebo znalce

prostřednictvím telefonu.



(3) Žádost podle odstavce 1 nebo 2 musí obsahovat kromě náležitostí

uvedených v § 41 odst. 1, včetně základních otázek, které mají být

vyslýchané osobě položeny, i jméno osoby, která bude provádět výslech

na území České republiky, důvod, pro který není vhodné nebo možné, aby

osoba byla vyslechnuta v České republice, a doslovné znění ustanovení

právních předpisů České republiky, podle kterých bude při výslechu

postupováno.



(4) Justiční orgán provádí výslech prostřednictvím videokonferenčního

zařízení nebo telefonu podle trestního řádu; současně přihlédne k

opatřením cizozemského orgánu směřujícím k tomu, aby při výslechu

nebyly porušovány základní zásady právního řádu dotčeného cizího státu.

Nemůže-li jim vyhovět a nedohodne-li se o způsobu provádění výslechu,

výslech ukončí.



§ 58



Výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení a telefonu na

žádost cizího státu



(1) Justiční orgán může umožnit cizozemskému orgánu na jeho žádost

provedení výslechu podezřelého, obviněného, svědka nebo znalce

prostřednictvím videokonferenčního zařízení, jestliže není vhodné nebo

možné, aby tato osoba byla vyslechnuta v cizím státu.



(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 může justiční orgán umožnit

cizozemskému orgánu na jeho žádost provedení výslechu svědka nebo

znalce prostřednictvím telefonu.



(3) Neobsahuje-li žádost cizozemského orgánu základní otázky, které

mají být vyslýchané osobě položeny, nebo doslovné znění ustanovení

právních předpisů cizího státu, podle kterých bude při výslechu

postupováno, vyžádá si justiční orgán jejich doplnění.



(4) Na předvolání vyslýchaných osob, přibrání tlumočníka a na postup

při sepisování protokolu o výslechu se použijí obdobně ustanovení

trestního řádu. O výslechu se vždy sepíše protokol, v němž je třeba

kromě základních náležitostí podle § 55 trestního řádu uvést i

technické podmínky, za kterých byl výslech prováděn.



(5) Před započetím výslechu justiční orgán ověří totožnost vyslýchané

osoby a poučí ji podle ustanovení trestního řádu a tohoto zákona.

Následně umožní cizozemskému orgánu, aby provedl výslech

prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu.



(6) Justiční orgán je při výslechu přítomen a dbá na to, aby v jeho

průběhu nebyly porušeny základní zásady trestního řízení a zájmy České

republiky uvedené v § 5. V případě jejich porušení výslech přeruší a

přijme opatření, aby výslech dále probíhal v souladu s těmito zásadami,

případně výslech ukončí.



(7) Vyslýchaná osoba může využít svého práva odepřít výpověď jak podle

trestního řádu, tak i podle práva dotčeného cizího státu. Pokud

vyslýchaná osoba odepře vypovídat, ačkoli je k tomu povinna, lze proti

ní obdobně použít opatření podle trestního řádu.



(8) Vyslýchané osobě lze poskytnout ochranu za podmínek a způsobem

stanoveným v § 55 odst. 2 trestního řádu a v zákonu o zvláštní ochraně

svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením.



§ 59



Skryté vyšetřování na území České republiky



(1) Na území České republiky může být použit jako agent nebo provést

předstíraný převod příslušník zahraničního bezpečnostního sboru.



(2) Pro účely trestního řízení vedeného v České republice povoluje

použití příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru jako agenta na

návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce

vrchního soudu, v jehož obvodu je státní zástupce podávající návrh

činný, po podání obžaloby předseda senátu soudu prvního stupně. Státní

zástupce vrchního státního zastupitelství může návrh podat a po podání

obžaloby předseda senátu soudu prvního stupně povolení vydat pouze,

pokud cizozemský orgán udělil na základě žádosti o právní pomoc k

použití příslušníka bezpečnostního sboru svého státu jako agenta

souhlas. Žádost o právní pomoc podává státní zástupce vrchního státního

zastupitelství, po podání obžaloby soud prvního stupně.



(3) Pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu povoluje použití

příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru jako agenta na návrh

státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze soudce

Vrchního soudu v Praze. Státní zástupce Vrchního státního

zastupitelství v Praze může návrh podat pouze na základě žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc.



(4) Pro účely trestního řízení vedeného v České republice povoluje

předstíraný převod příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru

státní zástupce vrchního státního zastupitelství, po podání obžaloby

předseda senátu soudu prvního stupně. Státní zástupce vrchního státního

zastupitelství a po podání obžaloby předseda senátu soudu prvního

stupně tak může učinit pouze, pokud cizozemský orgán udělil na základě

žádosti o právní pomoc k provedení předstíraného převodu příslušníkem

bezpečnostního sboru svého státu souhlas. Žádost o právní pomoc podává

státní zástupce vrchního státního zastupitelství, po podání obžaloby

soud prvního stupně.



(5) Pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu povoluje

předstíraný převod příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru

státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tak může učinit pouze

na základě žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc.



(6) Příslušník zahraničního bezpečnostního sboru při plnění úkolů podle

odstavce 1 vykonává v rozsahu nezbytném pro plnění těchto úkolů

oprávnění a povinnosti příslušníka Policie České republiky nebo

Generální inspekce bezpečnostních sborů. Při provádění úkonů na území

České republiky je vázán právním řádem České republiky a jeho činnost

řídí příslušník Policie České republiky stanovený podle zákona o

Policii České republiky nebo příslušník Generální inspekce

bezpečnostních sborů stanovený podle zákona o Generální inspekci

bezpečnostních sborů.



§ 60



Skryté vyšetřování na území cizího státu



(1) Příslušník Policie České republiky nebo příslušník Generální

inspekce bezpečnostních sborů může být použit na území cizího státu

jako agent nebo tam provést předstíraný převod.



(2) Pro účely trestního řízení vedeného v České republice je třeba před

použitím příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka Generální

inspekce bezpečnostních sborů jako agenta a po vydání povolení podle §

158e odst. 4 a § 158f trestního řádu vyžádat souhlas příslušného

cizozemského orgánu. Žádost o právní pomoc podává státní zástupce

vrchního státního zastupitelství, po podání obžaloby soud prvního

stupně.



(3) Pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu povoluje použití

příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka Generální inspekce

bezpečnostních sborů jako agenta na návrh státního zástupce Vrchního

státního zastupitelství v Praze soudce Vrchního soudu v Praze. Státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze může návrh podat

pouze na základě žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc.



(4) Pro účely trestního řízení vedeného v České republice povoluje

předstíraný převod příslušníkem Policie České republiky nebo

příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů státní zástupce

vrchního státního zastupitelství, po podání obžaloby předseda senátu

soudu prvního stupně. Před provedením takového předstíraného převodu a

po vydání povolení je třeba vyžádat souhlas příslušného cizozemského

orgánu. Žádost o právní pomoc podává státní zástupce vrchního státního

zastupitelství, po podání obžaloby soud prvního stupně.



(5) Pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu povoluje

předstíraný převod příslušníkem Policie České republiky nebo

příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů státní zástupce

Vrchního státního zastupitelství v Praze. Státní zástupce Vrchního

státního zastupitelství v Praze tak může učinit pouze na základě

žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc.



(6) Součástí žádosti o právní pomoc podle odstavců 2 a 4 je i požadavek

na sdělení podmínek, za kterých příslušník Policie České republiky nebo

příslušník Generální inspekce bezpečnostních sborů bude moci být na

území cizího státu použit jako agent nebo tam provést předstíraný

převod.



(7) O vyslání příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka

Generální inspekce bezpečnostních sborů na území cizího státu za účelem

jeho použití jako agenta nebo k provedení předstíraného převodu

rozhoduje po splnění podmínek uvedených v odstavcích 2 až 6 v případě

příslušníka Policie České republiky policejní prezident a v případě

příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů její ředitel.



§ 61



Skryté vyšetřování s použitím příslušníka Policie České republiky na

území České republiky pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu



(1) Příslušník Policie České republiky nebo příslušník Generální

inspekce bezpečnostních sborů může být použit na území České republiky

jako agent nebo zde provést předstíraný převod pro účely trestního

řízení vedeného v cizím státu.



(2) Použití příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka

Generální inspekce bezpečnostních sborů jako agenta povoluje na návrh

státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze soudce

Vrchního soudu v Praze. Státní zástupce Vrchního státního

zastupitelství v Praze může návrh podat pouze na základě žádosti

cizozemského orgánu o právní pomoc.



(3) Předstíraný převod příslušníkem Policie České republiky nebo

příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů povoluje státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Státní zástupce

Vrchního státního zastupitelství v Praze tak může učinit pouze na

základě žádosti cizozemského orgánu o právní pomoc.



§ 62



Přeshraniční sledování orgánem České republiky



(1) Stanoví-li tak mezinárodní smlouva, může policejní orgán, který

provádí sledování osob a věcí, překročit státní hranici a pokračovat ve

sledování osob a věcí na území cizího státu, a to na základě povolení

vydaného příslušným cizozemským orgánem po předchozí žádosti o právní

pomoc.



(2) Stanoví-li tak mezinárodní smlouva a nesnese-li věc odkladu, může

policejní orgán překročit státní hranici a pokračovat ve sledování osob

a věcí na území cizího státu i bez předchozího povolení, ihned po

překročení státní hranice je však povinen o tom informovat příslušný

cizozemský orgán a příslušný justiční orgán, který při splnění

zákonných podmínek neprodleně požádá o dodatečné povolení. Policejní

orgán je povinen sledování ukončit, jakmile je o to požádán příslušným

cizozemským orgánem nebo pokud neobdrží povolení do 5 hodin od

překročení státní hranice; sledování je povinen ukončit rovněž, pokud

mu příslušný justiční orgán oznámí, že o dodatečné povolení nepožádá.



(3) Informace získané z přeshraničního sledování, které nebylo

povoleno, nelze pro účely dokazování v trestním řízení použít.



(4) Žádosti o právní pomoc podle odstavce 1 nebo 2 podává a související

úkony provádí státní zástupce, po podání obžaloby soud prvního stupně.



(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 platí přiměřeně, má-li být přeshraniční

sledování na území cizího státu prováděno prostřednictvím technického

nebo jiného prostředku bez přítomnosti policejního orgánu České

republiky. Podmínka, že tak stanoví mezinárodní smlouva, nemusí být v

takovém případě splněna.



§ 63



Přeshraniční sledování cizozemským orgánem



(1) Stanoví-li tak mezinárodní smlouva, může cizozemský orgán, který

provádí sledování osob a věcí, překročit státní hranici a pokračovat ve

sledování osob a věcí na území České republiky, a to na základě

povolení vydaného příslušným justičním orgánem po předchozí žádosti o

právní pomoc.



(2) Stanoví-li tak mezinárodní smlouva a nesnese-li věc odkladu,může

cizozemský orgán překročit státní hranici a pokračovat ve sledování

osob a věcí na území České republiky i bez předchozího povolení, ihned

po překročení státní hranice je však povinen o tom informovat Policejní

prezídium České republiky. Příslušný justiční orgán může na základě

žádosti o právní pomoc takové sledování dodatečně povolit. Cizozemský

orgán je povinen sledování ukončit, jakmile je o to požádán příslušným

orgánem České republiky nebo pokud neobdrží povolení do 5 hodin od

překročení státní hranice.



(3) Přeshraniční sledování na území České republiky podle odstavců 1 a

2 povoluje a související úkony provádí Krajské státní zastupitelství v

Praze. Povolení platí rovněž pro policejní orgán České republiky, pokud

od cizozemského orgánu převezme v téže věci sledování na území České

republiky.



(4) Při provádění sledování na území České republiky je cizozemský

orgán vázán právním řádem České republiky a pokyny policejního orgánu

České republiky. Cizozemský orgán není oprávněn vykonávat prohlídky,

vstupovat do obydlí, jiných prostor a na pozemky, ani zadržet nebo

vyslýchat sledovanou osobu.



(5) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně, má-li být přeshraniční

sledování na území České republiky prováděno prostřednictvím

technického nebo jiného prostředku bez přítomnosti cizozemského orgánu.

Podmínka, že tak stanoví mezinárodní smlouva, nemusí být v takovém

případě splněna.



§ 64



Přeshraniční odposlech



(1) Stanoví-li mezinárodní smlouva, že lze z cizího státu provádět

odposlech telekomunikačního provozu na území České republiky bez její

technické pomoci, je k rozhodování o udělení souhlasu s provedením

odposlechu nebo s jeho pokračováním a k souvisejícím úkonům příslušný

Krajský soud v Praze; je-li v cizím státu provádějícím odposlech vedeno

přípravné řízení, rozhodne na návrh státního zástupce Krajského

státního zastupitelství v Praze. Souhlas s provedením odposlechu nebo s

jeho pokračováním lze udělit pouze při splnění podmínek uvedených v §

88 trestního řádu.



(2) Stanoví-li mezinárodní smlouva, že lze z České republiky provádět

odposlech telekomunikačního provozu na území cizího státu bez jeho

technické pomoci, státní zástupce a po podání obžaloby soud informuje

způsobem stanoveným v mezinárodní smlouvě cizí stát o předpokládaném

nebo prováděném odposlechu.



§ 65



Sledovaná zásilka



(1) Na území České republiky může být sledována zásilka pro účely

trestního řízení v cizím státu. Sledování zásilky nařizuje a

související úkony provádí Krajské státní zastupitelství v Praze.



(2) V průběhu sledování zásilky podle odstavce 1 nebo v průběhu

sledování zásilky prováděného cizozemským orgánem na území cizího státu

na základě žádosti státního zástupce může policejní orgán provádět

nezbytná opatření k tomu, aby se pod kontrolou celních orgánů dostala

zásilka věcí uvedených v § 87a trestního řádu nebo věcí je

nahrazujících z území České republiky do cizího státu nebo naopak,

anebo z cizího státu přes území České republiky do třetího státu.



(3) Úkon směřující proti dalšímu držení věcí, které tvoří obsah

sledované zásilky, se neučiní, jestliže sledovaná zásilka přechází

státní hranici a její sledování na základě žádosti státního zástupce

nebo cizozemského orgánu o právní pomoc převezme příslušný cizozemský

orgán.



§ 66



Poskytování informací z evidence Rejstříku trestů



(1) Je-li žádost jiného než členského státu o poskytnutí informací z

evidence Rejstříku trestů pro účely trestního řízení součástí žádosti

tohoto státu o právní pomoc spočívající ve více úkonech, je k jejímu

vyřízení příslušný justiční orgán, který je příslušný k vyřízení

zbývající části žádosti o právní pomoc.



(2) Jde-li pouze o žádost jiného než členského státu o poskytnutí

informací z evidence Rejstříku trestů pro účely trestního řízení a v

cizím státu je vedeno přípravné řízení, je k jejímu vyřízení příslušné

Nejvyšší státní zastupitelství; jinak je příslušné ministerstvo.



(3) Umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů, je k

vyřízení žádosti podle odstavce 2 příslušné krajské státní

zastupitelství, je-li v cizím státu vedeno přípravné řízení, a jinak

krajský soud, v jejichž obvodu má bydliště osoba, ohledně níž jsou

informace z evidence Rejstříku trestů vyžadovány; nemá-li taková osoba

bydliště na území České republiky, je k vyřízení takové žádosti

příslušné Krajské státní zastupitelství v Praze a Krajský soud v Praze.

Týká-li se jedna žádost více osob, vyřídí ji to z příslušných krajských

státních zastupitelství nebo ten z příslušných krajských soudů, kterému

byla žádost jako prvnímu doručena nebo postoupena orgánem, který není

příslušný k jejímu vyřízení.



(4) Pro účely vyřízení žádosti cizozemského orgánu o poskytnutí

informací z evidence Rejstříku trestů podle odstavců 1 a 2 je orgán

příslušný k jejímu vyřízení oprávněn si vyžádat opis z takové evidence

vedené podle zákona o Rejstříku trestů.



§ 67



(1) Věc vydanou nebo odňatou na základě žádosti cizozemského orgánu o

právní pomoc může justiční orgán příslušný k vyřízení takové žádosti

předat pro účely dokazování na nezbytnou dobu příslušnému cizozemskému

orgánu; zároveň jej požádá o její vrácení. Nebrání-li tomu práva

třetích osob, může se justiční orgán příslušný k vyřízení žádosti o

právní pomoc vzdát jejího vrácení do České republiky.



(2) Předání věci cizozemskému orgánu může být dočasně odloženo nebo lze

věc předat cizozemskému orgánu na dobu stanovenou justičním orgánem

příslušným k vyřízení žádosti o právní pomoc, je-li takové věci třeba

pro trestní řízení vedené v České republice.



(3) Pokud byla věc již vydána nebo odňata v trestním řízení vedeném v

České republice, může justiční orgán příslušný k vyřízení žádosti o

právní pomoc se souhlasem příslušného státního zástupce nebo předsedy

senátu tuto věc předat cizozemskému orgánu pro účely dokazování na

stanovenou dobu.



§ 68



V případě, že byla na žádost cizozemského orgánu zajištěna věc nebo

majetek, justiční orgán ověří u tohoto orgánu, zda důvod zajištění

trvá. Pokud tento orgán na opakované dotazy v přiměřené době nereaguje,

má se za to, že důvod zajištění pominul.



§ 69



Dočasné převzetí osoby z cizího státu



(1) Jestliže je k provedení úkonů trestního řízení na území České

republiky potřebná účast jiné osoby než obviněného nebo podezřelého a

tato osoba je v cizím státu ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody, požádá státní zástupce a po podání obžaloby soud o dočasné

předání této osoby. V žádosti o právní pomoc je třeba vedle náležitostí

uvedených v § 41 odst. 1 uvést, pro které úkony, na jakou dobu a z

jakých důvodů je účast osoby nezbytná, a ujištění, že tato osoba bude

po dobu dočasného předání ve vazbě. Pokud cizí stát požádá o ujištění,

že vůči osobě budou uplatněna omezení vyplývající z důvodu vazby na

jeho území, státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu je

může poskytnout, pokud taková omezení nejsou v rozporu s právním řádem

České republiky.



(2) Jestliže cizí stát povolí dočasné předání osoby, rozhodne soudce na

návrh státního zástupce a po podání obžaloby předseda senátu, že tato

osoba bude po dobu dočasného převzetí ve vazbě. Vazba začíná okamžikem

převzetí této osoby orgány České republiky. Rozhodnutí se osobě doručí

bez zbytečného odkladu po jejím dodání věznici. Ustanovení hlavy čtvrté

oddílu prvního trestního řádu se neužijí.



(3) Vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, a s tím

související propuštění této osoby z vazby zajistí státní zástupce a po

podání obžaloby předseda senátu. Dobu, na kterou bylo dočasné předání

povoleno, nelze překročit, ledaže s tím cizí stát souhlasí.



(4) Požádá-li dočasně převzatá osoba o propuštění z vazby, státní

zástupce a po podání obžaloby předseda senátu předá takovou žádost

příslušnému cizozemskému orgánu.



(5) Sdělí-li cizozemský orgán, že dočasně převzatá osoba má být

propuštěna z vazby, zajistí její propuštění bez zbytečného odkladu

státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu; v takovém případě

se vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, nezajišťuje. O

propuštění osoby z vazby je třeba informovat cizozemský orgán.



(6) Ustanovení odstavců 2 až 5 se přiměřeně užijí na dočasné převzetí

osoby z cizího státu k vykonání úkonů právní pomoci na území České

republiky na základě žádosti cizího státu o právní pomoc.



(7) Ustanovení odstavců 1 až 5 se přiměřeně užijí rovněž na dočasné

převzetí osoby, která se nachází v cizím státu ve výkonu trestu odnětí

svobody, ke kterému byla do cizího státu předána z České republiky

podle hlavy IV dílu 2, je-li její osobní přítomnost v České republice

nezbytná za účelem přezkoumání rozsudku.



§ 70



Dočasné předání osoby do cizího státu



(1) Osobu nacházející se ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody na území České republiky lze na žádost cizozemského orgánu

dočasně předat do cizího státu k vykonání úkonů trestního řízení na

území tohoto státu, jestliže



a) tato osoba s dočasným předáním souhlasí,



b) nemá v trestním řízení v cizím státu postavení obviněného nebo

podezřelého,



c) její přítomnost na území České republiky pro účely trestního řízení

zde vedeného není nezbytná,



d) v důsledku jejího předání nedojde ke zmaření účelu vazby, trestu

nebo ochranného opatření,



e) cizí stát poskytne ujištění, že osoba bude po dobu dočasného předání

omezena na osobní svobodě a budou proti ní uplatněna požadovaná omezení

vyplývající z důvodu vazby na území České republiky.



(2) Dočasné předání osoby podle odstavce 1 povoluje a jeho provedení

zajišťuje, jde-li o



a) vazbu v přípravném řízení, soud příslušný podle § 26 trestního řádu

na návrh státního zástupce,



b) vazbu v řízení po podání obžaloby, předseda senátu soudu, který

řízení vede,



c) výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody, předseda senátu okresního soudu,

v jehož obvodu se tento trest nebo ochranné opatření vykonává.



(3) Dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, nepodmíněného trestu

odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody v České republice.



(4) Soud příslušný k povolení dočasného předání osoby stanoví

přiměřenou lhůtu pro její vrácení do České republiky. Tuto lhůtu lze po

dohodě s příslušným cizozemským orgánem prodloužit pouze ke stejnému

účelu, pro který bylo dočasné předání osoby povoleno; jde-li o vazbu v

přípravném řízení, lze tak učinit pouze po vyjádření státního zástupce.

Pokud vrácení osoby brání okolnosti cizím státem neovlivnitelné, nebo

jestliže by vrácení osoby ohrozilo její život nebo zdraví, musí být

osoba vrácena bez zbytečného odkladu po odpadnutí takové překážky.

Dočasné předání osoby lze provést i opakovaně.



(5) Osoba, o jejíž dočasné předání jde, musí být před vyslovením

souhlasu se svým dočasným předáním soudcem nebo předsedou senátu soudu

příslušného podle odstavce 2 seznámena s důvodem dočasného předání a

poučena o významu takového souhlasu a o následcích, které jsou s ním

spojeny. Souhlas s dočasným předáním nelze vzít zpět.



(6) Ustanovení odstavců 1 až 5 se přiměřeně užijí na dočasné předání

osoby do cizího státu k vykonání úkonů právní pomoci na území cizího

státu na základě žádosti justičního orgánu o právní pomoc.



(7) Ustanovení odstavců 1 až 5 se přiměřeně užijí rovněž na dočasné

předání osoby, která se nachází v České republice ve výkonu trestu

odnětí svobody, ke kterému byla do České republiky předána z cizího

státu podle hlavy IV dílu 1, je-li její osobní přítomnost v cizím státu

nezbytná za účelem přezkoumání rozsudku.



§ 71



Dohoda o společném vyšetřovacím týmu



(1) S příslušnými orgány jednoho nebo více cizích států lze uzavřít

dohodu o společném vyšetřovacím týmu.



(2) Žádost o uzavření dohody o společném vyšetřovacím týmu podává

státní zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v

přípravném řízení, prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství.

Vedle náležitostí uvedených v § 41 odst. 1 v žádosti uvede



a) navrhovaný účel společného vyšetřovacího týmu a dobu, na kterou by

měl být zřízen,



b) navrhované složení společného vyšetřovacího týmu,



c) charakteristiku pravomocí orgánů České republiky, ohledně nichž je

navrhováno, aby se společného vyšetřovacího týmu účastnily,



d) navrhovaný pracovní jazyk společného vyšetřovacího týmu,



e) navrhované místo působení společného vyšetřovacího týmu a způsob

jeho fungování, včetně návrhu na určení vedoucího společného

vyšetřovacího týmu.



(3) K přijetí žádosti cizozemského orgánu o uzavření dohody o společném

vyšetřovacím týmu je příslušné Nejvyšší státní zastupitelství.



(4) Dohodu o společném vyšetřovacím týmu za Českou republiku uzavírá

Nejvyšší státní zastupitelství. Dohoda o společném vyšetřovacím týmu

obsahuje zejména



a) určení stran dohody,



b) ustanovení o zřízení společného vyšetřovacího týmu, jeho předmětu,

účelu a době, na kterou byl zřízen a která může být dohodou stran

prodloužena,



c) složení týmu,



d) charakteristiku pravomocí orgánů, které se společného vyšetřovacího

týmu účastní,



e) pracovní jazyk společného vyšetřovacího týmu,



f) místo působení společného vyšetřovacího týmu a způsob jeho

fungování, včetně určení vedoucího společného vyšetřovacího týmu.



§ 72



Provádění úkonů společným vyšetřovacím týmem



(1) Je-li třeba provést úkon trestního řízení v jiném státu, který se

společného vyšetřovacího týmu účastní, může člen společného

vyšetřovacího týmu z tohoto státu požádat příslušné orgány svého státu

o provedení takového úkonu přímo, není-li to v rozporu s právem tohoto

státu. Jsou-li takto žádány orgány České republiky, žádost se posoudí,

jako kdyby se jednalo o úkon trestního řízení vedeného v České

republice.



(2) Důkazy získané v rámci společného vyšetřovacího týmu mohou být

použity v trestním řízení v České republice, pokud byly získány v

souladu s právním řádem státu, na jehož území byly získány, nebo v

souladu s právním řádem České republiky.



(3) Provedení úkonů trestního řízení v jiném státu, než který se

společného vyšetřovacího týmu účastní, je třeba vyžádat na základě

žádosti o právní pomoc. V takové žádosti se vedle náležitostí uvedených

v § 41 odst. 1 uvede, že právní pomoc se žádá pro účely společného

vyšetřovacího týmu.



§ 73



Působení společného vyšetřovacího týmu na území České republiky



(1) Působí-li společný vyšetřovací tým na území České republiky, je

jeho vedoucím státní zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním

zákonnosti v přípravném řízení.



(2) Členové společného vyšetřovacího týmu plní své úkoly pod vedením

vedoucího, přičemž jsou vázáni právním řádem České republiky a

podmínkami stanovenými v dohodě o společném vyšetřovacím týmu.



(3) Cizozemští členové společného vyšetřovacího týmu mohou být přítomni

při úkonu trestního řízení prováděném na území České republiky, ledaže

vedoucí společného vyšetřovacího týmu z důležitého důvodu rozhodne

jinak. Na účast cizozemských členů společného vyšetřovacího týmu při

výslechu se přiměřeně užije § 51 odst. 3. Cizozemští členové společného

vyšetřovacího týmu nemohou provádět úkony trestního řízení na území

České republiky.



§ 74



Výměna informací



(1) Členové společného vyšetřovacího týmu za Českou republiku mohou

společnému vyšetřovacímu týmu poskytovat informace v souladu s právními

předpisy České republiky a v mezích svých pravomocí.



(2) Informace získané zákonným způsobem členem společného vyšetřovacího

týmu za Českou republiku v rámci společného vyšetřovacího týmu, které

jinak nejsou dostupné orgánům České republiky, mohou být použity pro



a) účely, pro které byl společný vyšetřovací tým zřízen,



b) odhalování, vyšetřování a stíhání jiného trestného činu, pokud k

tomu stát, ve kterém byla informace získána, udělil souhlas,



c) předcházení nebo odstraňování bezprostředního a závažného ohrožení

veřejné bezpečnosti, nebo d) jiné účely, pokud je to dohodnuto mezi

státy, které společný vyšetřovací tým zřídily.



(3) K vyžádání souhlasu podle odstavce 2 písm. b) je příslušný státní

zástupce, který je nebo byl členem společného vyšetřovacího týmu za

Českou republiku.



(4) Je-li Česká republika požádána jiným státem, který se společného

vyšetřovacího týmu účastní nebo účastnil, o udělení souhlasu s použitím

informace, která byla získána zákonným způsobem na jejím území v rámci

společného vyšetřovacího týmu, pro účely odhalování, vyšetřování nebo

stíhání jiného trestného činu, udělení souhlasu se odepře v případě, že

by její použití mohlo ohrozit trestní řízení vedené v České republice,

nebo pokud by byl dán důvod k odmítnutí poskytnutí právní pomoci. K

udělení souhlasu je příslušný státní zástupce, který je nebo byl členem

společného vyšetřovacího týmu za Českou republiku.



§ 75



(1) Ustanovení dílu prvního přiměřeně platí pro vyžádání odsuzujícího

rozsudku a s ním souvisejících informací za účelem záznamu údajů o

odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů podle zákona

o Rejstříku trestů.



(2) Ustanovení dílu druhého přiměřeně platí pro poskytnutí odsuzujícího

rozsudku soudu České republiky a s ním souvisejících informací cizímu

státu pro obdobný účel jako uvedený v odstavci 1.



§ 76



Doručení písemnosti prostřednictvím zastupitelského úřadu



(1) Justiční orgán může pověřit doručením písemnosti zastupitelský úřad

České republiky. Pro obsahové náležitosti takového pověření přiměřeně

platí § 41 odst. 1.



(2) Na základě pověření podle odstavce 1 může zastupitelský úřad České

republiky provést



a) doručení písemnosti osobě ve státu, kde vykonává působnost,

nebrání-li tomu předpisy státu, na jehož území má být doručení

provedeno, a je-li osoba ochotna písemnost přijmout,



b) doručení písemnosti občanu České republiky, který požívá ve státu,

na jehož území má být doručení provedeno, diplomatických nebo

konzulárních výsad a imunit.



(3) Zastupitelský úřad České republiky postupuje přiměřeně podle

právních předpisů České republiky o doručování písemností; úkony jím

provedené mají tytéž účinky, jako kdyby je provedl justiční orgán sám.



(4) Před pověřením zastupitelského úřadu České republiky doručením

písemnosti podle odstavce 2 písm. a) požádá justiční orgán ústřední

orgán o ověření, zda takovému postupu nebrání právní předpisy státu,

kde má být doručení provedeno.



§ 77



Regresní nároky



(1) Ministerstvo za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou uhradí na

žádost cizího státu částku, kterou tento stát vyplatil v souladu se

svým právním řádem jako náhradu škody způsobené úřední osobou České

republiky v souvislosti s úkonem právní pomoci prováděným na jeho

území.



(2) Ministerstvo je za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou

oprávněno žádat po cizím státu úhradu částky, kterou vyplatilo jako

náhradu škody způsobené úřední osobou cizího státu v souvislosti s

úkonem právní pomoci prováděným na území České republiky.



HLAVA II



VYDÁNÍ OSOBY



Díl 1



Vyžádání z cizího státu



§ 78



Příslušnost soudu



Soudem příslušným k postupu podle tohoto dílu je soud, který vede

trestní řízení, a v přípravném řízení soud příslušný podle § 26

trestního řádu.



§ 79



Podklady pro vyžádání z cizího státu



(1) Byl-li vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k

dodání do výkonu trestu nebo byly-li soudem učiněny úkony směřující k

dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody a nepodařilo-li se ji ve lhůtě jednoho roku od vydání příkazu

nebo provedení uvedených úkonů zadržet, zatknout nebo dodat do výkonu

takového trestu anebo ochranného opatření, předseda senátu požádá bez

zbytečného odkladu ministerstvo o provedení opatření nezbytných pro

její vyžádání z cizího státu; v přípravném řízení tak učiní soudce na

návrh státního zástupce, který jej podá bez zbytečného odkladu po

uplynutí téže lhůty. Lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž

vyžádání jde, zdržuje v cizím státu, je možné požádat ministerstvo o

zajištění nezbytných úkonů i před uplynutím lhůty 1 roku.



(2) Žádost podle odstavce 1 se nepodá, jestliže



a) lze předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody

kratšího než 4 měsíce nebo pouze jiného než nepodmíněného trestu odnětí

svobody,



b) nepodmíněný trest odnětí svobody, který má osoba, o jejíž vyžádání

jde, vykonat, nebo jeho zbytek je kratší než 4 měsíce, ledaže tato

osoba má vykonat též jiný nepodmíněný trest nebo jeho zbytek, jejich

součet činí alespoň 4 měsíce a lze očekávat, že žádost podle odstavce 1

bude podána i pro tento jiný trest nebo jeho zbytek,



c) vydáním osoby, o jejíž vyžádání jde, by vznikly České republice

náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním

stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody,



d) vydáním by byla osobě, o jejíž vyžádání jde, způsobena újma zjevně

nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu,

zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry, nebo



e) skutek je trestným činem, na který trestní zákon stanoví nepodmíněný

trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby méně než 1 rok.



(3) Žádost podle odstavce 1 lze podat též pro skutek, u kterého je dána

některá z překážek podle odstavce 2 písm. a) až c) a e), je-li podávána

pro více skutků, z nichž alespoň u jednoho nebrání ustanovení odstavce

2 podání žádosti.



(4) V přípravném řízení soud vyrozumí státního zástupce o způsobu

vyřízení jeho návrhu. Pokud návrhu nevyhoví, uvede současně důvody, pro

které tak učinil.



(5) K žádosti podle odstavce 1 soud přiloží



a) příkaz k zadržení, příkaz k zatčení, nebo příkaz k dodání do výkonu

trestu,



b) prohlášení o totožnosti osoby, o jejíž vyžádání jde, obsahující její

jméno a příjmení, další osobní údaje umožňující její identifikaci a

údaje o státní příslušnosti, popřípadě její popis, fotografii a otisky

prstů,



c) podrobné vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením doby, místa a

způsobu spáchání,



d) zákonné pojmenování trestného činu s doslovným zněním příslušných

zákonných ustanovení, včetně stanovené trestní sazby pro daný trestný

čin,



e) doslovné znění ustanovení trestního zákona o promlčení trestní

odpovědnosti nebo výkonu trestu, a pokud od spáchání trestného činu

uplynula doba delší než 3 roky nebo od právní moci rozhodnutí, na jehož

základě má být trest vykonán, doba delší než 5 let, uvedení úkonů,

kterými došlo ke stavění nebo přerušení běhu promlčecí doby,



f) opis z evidence Rejstříku trestů týkající se osoby, o jejíž vyžádání

jde, a informaci, zda je proti této osobě vedeno v České republice jiné

trestní řízení.



(6) Pro účely vyžádání osoby z cizího státu k výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody soud předá ministerstvu též stejnopisy nebo ověřené

kopie rozhodnutí soudu prvního stupně s doložkou právní moci a

rozhodnutí soudu druhého stupně, bylo-li vydáno. Pokud bylo rozhodnutí

vydáno v řízení proti uprchlému nebo v nepřítomnosti osoby, o jejíž

vyžádání jde, soud ministerstvu předá také vylíčení způsobu zajištění

práv obhajoby; jde-li o řízení proti uprchlému, připojí také doslovné

znění § 306a trestního řádu a ustanovení trestního zákona o promlčení

trestní odpovědnosti.



(7) Byl-li uložen souhrnný trest, soud ministerstvu předá písemnosti

uvedené v odstavci 5 písm. c) až e) a v odstavci 6 též ve vztahu k

rozsudkům o všech sbíhajících se trestných činech, za které byl

souhrnný trest uložen.



(8) Soud ministerstvu předá na jeho žádost další písemnosti potřebné k

vyžádání osoby z cizího státu; k tomu státní zástupce poskytne

nezbytnou součinnost.



(9) Ministerstvo určí formu, v jaké mají být písemnosti podle odstavců

5 až 8 soudem vyhotoveny a překladem do kterého jazyka mají být soudem

opatřeny, lze-li předpokládat, že takovou formu nebo překlad bude

vyžadovat cizí stát, nebo jsou-li zapotřebí pro účely mezinárodního

pátrání.



(10) Dojde-li k pravomocnému odsouzení osoby, o jejíž vyžádání jde, k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nejméně 4 měsíce nebo k

pravomocnému uložení ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody a byla-li ohledně ní dříve podána žádost podle odstavce 1 za

účelem vyžádání k trestnímu stíhání, nebo změní-li se rozhodné

skutečnosti, které vedly k podání takové žádosti, zejména právní

kvalifikace nebo skutkové okolnosti, podá soud novou žádost a odvolá

původní žádost; dojde-li ke změně rozhodných skutečností v přípravném

řízení, učiní tak na návrh státního zástupce, který jej podá bez

zbytečného odkladu poté, co k takové změně došlo.



§ 80



Působnost ministerstva



(1) Orgánem příslušným k vyžádání osoby z cizího státu na základě

žádosti soudu podle § 79 odst. 1 je ministerstvo. Poté, co od soudu

obdrží tuto žádost spolu s požadovanými přílohami, provede opatření za

účelem vyžádání osoby z cizího státu, zejména požádá orgány Policie

České republiky o zajištění pátrání po osobě, o jejíž vyžádání jde, v

cizím státu, a není-li uvedeno v odstavci 2 jinak, podá cizímu státu,

na jehož území se tato osoba zdržuje, žádost o její vydání.



(2) Ministerstvo žádost o vydání nemusí podat, jestliže



a) lze důvodně předpokládat, že cizí stát nevydá osobu, o jejíž

vyžádání jde, nebo



b) vydání této osoby by bylo zjevně neúčelné, zejména jsou-li dány

důvody uvedené v § 79 odst. 2 písm. c), nebo nevhodné z důvodů

uvedených v § 79 odst. 2 písm. d), ledaže soud ve stanovisku podle

odstavce 3 uvede, že na podání žádosti trvá.



(3) Ministerstvo vyrozumí soud o opatřeních učiněných za účelem

vyžádání osoby z cizího státu. Rovněž vyrozumí soud o důvodech, pro

které nepodalo žádost o vydání; jde-li o důvody uvedené v odstavci 2

písm. b), vyžádá si jeho stanovisko, zda má být žádost podána.



§ 81



Předběžná vazba



(1) Nesnese-li věc odkladu, může předseda senátu a v přípravném řízení

na návrh státního zástupce soudce v žádosti podle § 79 odst. 1

navrhnout, aby ministerstvo požádalo cizí stát o uvalení předběžné

vazby na osobu, o jejíž vyžádání jde. Pokud je to potřebné k vydání

osoby z cizího státu, může tak ministerstvo učinit i bez takového

návrhu.



(2) K žádosti podle § 79 odst. 1 soud v takovém případě přiloží



a) příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu

trestu,



b) prohlášení o totožnosti osoby, o jejíž vyžádání jde, obsahující její

jméno a příjmení, další osobní údaje umožňující její identifikaci a

údaje o státní příslušnosti, popřípadě její popis, fotografii a otisky

prstů,



c) jde-li o vyžádání k trestnímu stíhání, prohlášení soudu o horní

hranici trestní sazby na daný trestný čin,



d) jde-li o vyžádání k výkonu trestu, kopii výrokové části rozsudku, a



e) prohlášení soudu, že nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti nebo

výkonu trestu.



(3) Přílohy uvedené v § 79 odst. 5 až 8 lze v takovém případě předložit

dodatečně, nejpozději však do 10 pracovních dnů ode dne doručení

žádosti podle § 79 odst. 1 ministerstvu. Ministerstvo může v

odůvodněných případech tuto lhůtu přiměřeně prodloužit, či zkrátit.



(4) Nevyhoví-li ministerstvo návrhu soudu podle odstavce 1, sdělí mu

důvody takového postupu.



§ 82



Ujištění



(1) Podmiňuje-li cizí stát vydání osoby poskytnutím ujištění týkajícího

se trestního řízení, může ministerstvo takové ujištění poskytnout pouze

s předchozím souhlasem soudu; v přípravném řízení soud přihlédne ke

stanovisku státního zástupce.



(2) Byla-li osoba vydána na základě ujištění, takové ujištění se

dodrží.



§ 83



Postup po vydání osoby



(1) Osobu, kterou cizí stát vydal, převezme Policie České republiky.

Jde-li o vydání k trestnímu stíhání, Policie České republiky ji bez

odkladu dodá soudu za účelem postupu podle § 69 odst. 5 věty první,

čtvrté a páté a odst. 6 trestního řádu, byl-li vydán příkaz k zatčení,

nebo policejnímu orgánu za účelem postupu podle § 76a odst. 4 a 5

trestního řádu, byl-li vydán příkaz k zadržení. Jestliže je osoba

vydávána k trestnímu stíhání na základě žádostí podle § 79 odst. 1

podaných více soudy, určí ministerstvo po vyjádření dotčených soudů,

kterému orgánu má být dodána. Jde-li o vydání k výkonu trestu nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, Policie České

republiky bez odkladu dodá osobu nejbližší věznici nebo zařízení pro

výkon ochranného opatření.



(2) Doba, kterou vydaná osoba strávila v cizím státu ve vazbě za účelem

vydání, se nezapočítává do lhůt uvedených v § 72 trestního řádu a doby

uvedené v § 72a trestního řádu; to neplatí pro dobu strávenou převozem

osoby do České republiky.



(3) Jestliže byla osoba vydána k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody jen pro některý z trestných činů, za které byl uložen úhrnný

anebo souhrnný trest, nebo jen pro některý z dílčích útoků

pokračujícího trestného činu, soud, který ve věci rozhodoval v prvním

stupni, trest ve veřejném zasedání poměrně zkrátí. Proti tomuto

rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.



§ 84



Odvolání žádosti soudu



(1) Soud odvolá žádost podle § 79 odst. 1, jestliže



a) byl odvolán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání

do výkonu trestu anebo bylo upuštěno od úkonů směřujících k dodání

osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody,



b) byly dodatečně zjištěny důvody, pro které nelze žádost podat,



c) osoba byla dodána soudu nebo policejnímu orgánu,



d) osoba byla dodána věznici nebo zařízení pro výkon ochranného

opatření,



e) byla podána nová žádost, nebo



f) další pátrání v cizím státu není z jiného důvodu zapotřebí.



(2) O odvolání žádosti v přípravném řízení soud vyrozumí státního

zástupce.



(3) V návaznosti na odvolání žádosti podle odstavce 1 písm. a) až d)

nebo f) ministerstvo zajistí provedení nezbytných opatření za účelem

ukončení postupu směřujícího k vydání osoby z cizího státu.



§ 85



Zásada speciality



(1) Vydaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže na ni být

podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní

stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro

jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, ledaže



a) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo

byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem,



b) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém

propuštění z vazby, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po

ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit,



c) v řízení o svém vydání v cizím státu se vzdala práva na uplatnění

zásady speciality všeobecně nebo ve vztahu ke konkrétnímu skutku,



d) se po svém vydání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady

speciality v souladu s odstavcem 2, nebo



e) cizí stát se vzdal uplatnění zásady speciality anebo udělil

dodatečný souhlas s rozšířením vydání.



(2) Jestliže se vydaná osoba nevzdala práva na uplatnění zásady

speciality podle odstavce 1 písm. c) a připouští-li to mezinárodní

smlouva nebo právo cizího státu, předseda senátu a v přípravném řízení

soudce na návrh státního zástupce ji vyslechne za přítomnosti obhájce a

poučí ji o možnosti vzdát se práva na uplatnění zásady speciality

všeobecně nebo ve vztahu ke konkrétnímu skutku, jakož i o důsledcích

tohoto prohlášení. Toto prohlášení nelze vzít zpět. Vzdá-li se osoba

práva na uplatnění zásady speciality ve vztahu ke konkrétnímu skutku,

popíše jej soud v protokolu tak, aby nemohl být zaměněn s jiným

skutkem.



(3) Dodatečný souhlas cizího státu podle odstavce 1 písm. e) vyžádá

ministerstvo na žádost předsedy senátu a v přípravném řízení na žádost

soudce podanou na návrh státního zástupce; přitom postupuje obdobně

podle § 78 až 80 a § 82. Před podáním žádosti soud umožní vydané osobě,

aby se vyjádřila k předmětu této žádosti; toto vyjádření připojí ke své

žádosti.



(4) Není-li na osobu pro skutek, ohledně něhož je třeba vyžádat

dodatečný souhlas podle odstavce 1 písm. e), vydán příkaz k zadržení,

příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu, předseda senátu

a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce vydá takový

příkaz pro účely vyžádání dodatečného souhlasu; k podmínkám pro vydání

takových příkazů podle trestního řádu se přitom nepřihlíží. Do udělení

dodatečného souhlasu cizím státem nemohou být příkazy uvedené ve větě

první podkladem pro zadržení nebo zatčení osoby anebo pro její dodání

do výkonu trestu.



(5) Za dodatečný souhlas podle odstavce 1 písm. e) se považuje rovněž

žádost státu, ze kterého byla osoba vydána, o převzetí trestního řízení

proti této osobě nebo výkonu trestu nebo ochranného opatření pro

trestné činy spáchané před jejím vydáním. To platí i ohledně trestního

oznámení podaného tímto státem.



(6) Do doby udělení dodatečného souhlasu cizím státem podle odstavce 1

písm. e) lze v trestním stíhání před soudem provádět pouze úkony

uvedené v § 183a trestního řádu.



§ 86



Dočasné převzetí



(1) Jestliže cizí stát, který povolil vydání osoby, odložil jeho

provedení, může ministerstvo na žádost předsedy senátu a v přípravném

řízení na žádost soudce podanou na návrh státního zástupce požádat o

dočasné předání této osoby, je-li to nezbytné za účelem provedení úkonů

trestního stíhání. Ve své žádosti ministerstvo poskytne ujištění, že

tato osoba bude po dobu dočasného předání ve vazbě. Pro poskytnutí

jiných ujištění při dočasném předání obdobně platí ustanovení § 82.



(2) Předseda senátu nebo soudce v žádosti podle odstavce 1 uvede, pro

které úkony, na jakou dobu a z jakých důvodů je přítomnost osoby

nezbytná.



(3) Jestliže cizí stát povolí dočasné předání osoby, rozhodne předseda

senátu a v přípravném řízení soudce, že tato osoba bude po dobu

dočasného převzetí ve vazbě. Vazba začíná okamžikem převzetí této osoby

orgány České republiky. Rozhodnutí se osobě doručí bez zbytečného

odkladu po jejím dodání věznici. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního

trestního řádu se neužijí.



(4) Vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, a s tím

související propuštění této osoby z vazby zajistí předseda senátu a v

přípravném řízení státní zástupce. Dobu, na kterou bylo dočasné předání

povoleno, nelze překročit, ledaže s tím cizí stát souhlasí.



(5) Požádá-li dočasně převzatá osoba o propuštění z vazby, státní

zástupce a po podání obžaloby předseda senátu předá takovou žádost

příslušnému cizozemskému orgánu.



(6) Sdělí-li cizozemský orgán, že dočasně převzatá osoba má být

propuštěna z vazby, zajistí její propuštění bez zbytečného odkladu

státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu; v takovém případě

se vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, nezajišťuje. O

propuštění osoby z vazby je třeba informovat cizozemský orgán.



(7) Doba strávená ve vazbě po dobu dočasného převzetí se započítá do

uloženého trestu podle § 92 trestního zákoníku v rozsahu, v jakém

nebyla započítána do trestu v cizím státu.



Díl 2



Vydání do cizího státu



§ 87



Příslušnost soudu a státního zastupitelství



(1) Soudem příslušným k postupu podle tohoto dílu je krajský soud, v

jehož obvodu byla osoba, o jejíž vydání jde, zadržena; nedošlo-li k

jejímu zadržení, je příslušným krajský soud, v jehož obvodu má tato

osoba pobyt. Ke změně okolností, na jejichž základě byla místní

příslušnost soudu určena, pokud nastaly po zahájení předběžného

šetření, se nepřihlíží.



(2) Úkony podle tohoto dílu koná státní zástupce státního

zastupitelství, které působí u soudu příslušného podle odstavce 1.



§ 88



Přijetí žádosti o vydání



(1) K přijetí žádosti cizího státu o vydání je příslušné ministerstvo.

Je-li žádost doručena jinému orgánu, neprodleně ji postoupí

ministerstvu.



(2) Má-li žádost o vydání všechny náležitosti, ministerstvo ji postoupí

státnímu zastupitelství k provedení předběžného šetření.



(3) Nemá-li žádost o vydání všechny náležitosti, zejména k ní není

připojen originál nebo ověřená kopie rozhodnutí ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody, příkazu k omezení svobody nebo jiného

rozhodnutí se stejným účinkem, nebo není-li uveden popis skutku, pro

který se o vydání žádá, a jeho právní kvalifikace, včetně znění

použitých právních předpisů cizího státu, nebo sdělení, že podle práva

cizího státu nedošlo k promlčení, anebo poskytnuté informace nejsou pro

posouzení žádosti dostatečné, ministerstvo vyžádá její doplnění. Za

tímto účelem stanoví přiměřenou lhůtu a vyrozumí cizozemský orgán, že

nedoplní-li žádost ve stanovené lhůtě, bude odmítnuta nebo bude řízení

o vydání ukončeno. Bylo-li předběžné šetření zahájeno před obdržením

neúplné žádosti o vydání, ministerstvo ji postoupí státnímu

zastupitelství současně s vyžádáním jejího doplnění; jinak ji postoupí

až po doplnění cizím státem.



§ 89



Odmítnutí žádosti o vydání



(1) Obdrží-li ministerstvo před zahájením předběžného šetření žádost o

vydání, odmítne takovou žádost, jestliže



a) osoba, o jejíž vydání jde, zemřela,



b) osoba, o jejíž vydání jde, by nebyla podle právního řádu České

republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,



c) osobu, o jejíž vydání jde, nelze zadržet kvůli výsadě nebo imunitě,

pro kterou je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,



d) není známo, zda se osoba, o jejíž vydání jde, zdržuje na území České

republiky,



e) cizí stát nedoplnil žádost podle § 88 odst. 3, nebo



f) žádost o vydání byla doručena po právní moci rozhodnutí o tom, že

osoba, o jejíž vydání jde, bude předána jinému státu podle části páté

hlavy II, nebo po povolení vydání do jiného státu, anebo po povolení

předání mezinárodnímu soudnímu orgánu.



(2) Má-li ministerstvo pochybnosti o tom, zda nebo do jaké míry je

osoba, o jejíž vydání jde, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení, rozhodne o tom na jeho návrh Nejvyšší soud.



§ 90



Trestné činy podléhající vydání



(1) Vydání osoby do cizího státu je přípustné, jestliže skutek, pro

který se o vydání žádá, by byl podle práva České republiky trestným

činem s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně 1 rok.



(2) Vydání osoby do cizího státu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody

pro skutek uvedený v odstavci 1 je přípustné, jestliže trest nebo

ochranné opatření, které mají být vykonány, činí nejméně 4 měsíce. Za

podmínky vzájemnosti se více trestů nebo ochranných opatření kratších

než 4 měsíce, které mají být vykonány, sčítá.



(3) Jestliže cizí stát požádal o vydání osoby pro několik skutků, z

nichž alespoň jeden splňuje podmínky uvedené v odstavcích 1 a 2, vydání

je za podmínky vzájemnosti přípustné i pro ostatní skutky, pokud by

byly podle práva České republiky trestnými činy.



§ 91



Nepřípustnost vydání



(1) Vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud



a) jde o státního občana České republiky, který nevyslovil se svým

vydáním souhlas,



b) jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní

ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním

předpisem nebo mezinárodní smlouvou,



c) tato osoba by byla vydáním vzhledem ke svému věku, osobním poměrům a

závažnosti skutku, pro který se o vydání žádá, zřejmě nepřiměřeně

postižena,



d) trestní stíhání pro týž skutek je v České republice nepřípustné v

důsledku udělení milosti nebo amnestie, jestliže skutek spadá do

působnosti trestněprávních předpisů České republiky,



e) skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem podléhajícím

vydání,



f) trestný čin, pro který se o vydání žádá, má výlučně politický nebo

vojenský charakter,



g) skutek, pro který se o vydání žádá, spočívá výlučně v porušení

daňových, celních, devizových nebo obdobných předpisů cizího státu,

není-li zaručena vzájemnost,



h) za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je možné v cizím státu

uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že trest smrti

nebude uložen nebo vykonán,



i) cizí stát žádá o vydání za účelem výkonu trestu smrti,



j) trestní odpovědnost nebo výkon trestu nepodmíněného odnětí svobody

pro týž skutek by byly podle právního řádu České republiky promlčeny,



k) v České republice se proti téže osobě vede trestní řízení pro

skutek, pro který se žádá o vydání, nebo skutek, pro který se žádá o

vydání, byl zcela nebo zčásti spáchán na území České republiky, kromě

případů, kdy je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v cizím

státu zejména z důvodu náležitého zjištění skutkového stavu nebo z

důvodů týkajících se trestu nebo ochranného opatření anebo jejich

výkonu,



l) trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě v České

republice skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím

soudu nebo státního zástupce pravomocně zastaveno nebo skončilo jiným

rozhodnutím se stejným účinkem, jestliže takové rozhodnutí nebylo

zrušeno,



m) trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě v jiném

členském státu nebo v přidruženém státu skončilo rozhodnutím, které

vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 11 odst. 2

trestního řádu, anebo trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této

osobě ve třetím státu skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebo

jiným rozhodnutím soudu se stejným účinkem, jestliže takové rozhodnutí

nebylo zrušeno a jestliže trest, pokud byl osobě, o jejíž vydání jde,

uložen, byl již vykonán, je právě vykonáván anebo jej podle práva

odsuzujícího státu již nelze vykonat,



n) stát, z něhož byla osoba, o jejíž vydání jde, předtím do České

republiky vydána nebo předána podle ustanovení části páté hlavy II,

neudělil souhlas s vydáním do dalšího státu, s výjimkou případů, kdy se

zásada speciality neuplatní,



o) by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z

mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, nebo



p) je důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím

státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy,

náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné

skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných

obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním

řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.



(2) Ujištění podle odstavce 1 písm. h) a souhlas podle odstavce 1 písm.

n) vyžádá ministerstvo.



§ 92



Předběžné šetření



(1) Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do

cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1.



(2) Státní zástupce provede předběžné šetření, dozví-li se o trestném

činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, nebo je-li státnímu

zastupitelství ministerstvem postoupena žádost cizího státu o vydání.

Předběžné šetření je zahájeno zadržením osoby, o jejíž vydání jde, nebo

vyžádáním potřebných zpráv. Je-li zahájeno předběžné šetření, aniž byla

doručena žádost o vydání, státní zástupce neprodleně požádá

ministerstvo, aby příslušný cizozemský orgán vyrozumělo o zahájení

předběžného šetření a vyzvalo jej k zaslání žádosti o vydání.



(3) Postup podle odstavce 2 se neuplatní, nejsou-li známy dostatečné

informace o



a) osobě, o jejíž vydání jde,



b) existenci odsuzujícího rozsudku, zatýkacího rozkazu nebo jiného

rozhodnutí se stejným účinkem vydaného v cizím státu na osobu, o jejíž

vydání jde,



c) skutku, pro který se o vydání žádá nebo může být žádáno, včetně

uvedení doby a místa jeho spáchání a jeho právní kvalifikace, jakož i

horní hranice trestu, který za něj může být v cizím státu uložen, nebo

výše trestu, který za něj byl v cizím státu uložen.



(4) Pokud tak neučinil již v průběhu zadržení, státní zástupce osobu, o

jejíž vydání jde, vyslechne, seznámí ji s důvodem vydání a poučí ji o

možnosti souhlasit se svým vydáním do cizího státu a o podmínkách a

následcích vyslovení takového souhlasu, včetně toho, že s vyslovením

souhlasu s vydáním je spojeno vzdání se uplatnění zásady speciality.



(5) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, uvádí důležité okolnosti, které

zásadním způsobem zpochybňují spáchání trestného činu, pro který se o

vydání žádá nebo může být žádáno, a nabízí o nich konkrétní důkazy,

státní zástupce o tom vyrozumí prostřednictvím ministerstva cizí stát a

v odůvodněných případech požádá ministerstvo o opatření vyjádření

cizího státu.



(6) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, o

jejíž vydání jde, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

rozhodne o tom na návrh této osoby nebo státního zástupce Nejvyšší

soud.



(7) Státní zástupce ukončí předběžné šetření, pokud



a) cizí stát, který by mohl žádat o vydání, přes výzvu nedoručil žádost

o vydání,



b) cizí stát nedoplnil všechny požadované náležitosti žádosti, včetně

příloh,



c) osoba, o jejíž vydání jde, zemřela,



d) osoba, o jejíž vydání jde, by nebyla podle právního řádu České

republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,



e) osobu, o jejíž vydání jde, nelze zadržet kvůli výsadě nebo imunitě,

pro kterou je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,



f) osoba, o jejíž vydání jde, se nezdržuje na území České republiky

nebo místo jejího pobytu není známo,



g) cizí stát informoval, že o vydání osoby již nemá zájem, nebo



h) žádost o vydání byla doručena po právní moci rozhodnutí o tom, že

osoba, o jejíž vydání jde, bude předána jinému státu podle části páté

hlavy II, nebo po povolení vydání do jiného státu, anebo po povolení

předání mezinárodnímu soudnímu orgánu.



(8) Předběžné šetření je ukončeno také podáním návrhu podle § 95 odst.

1 nebo podle § 96 odst. 2.



(9) O ukončení předběžného šetření státní zástupce neprodleně vyrozumí

ministerstvo; je-li ukončeno podle odstavce 7, vyrozumí též obhájce.



§ 93



Zadržení



(1) Státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán může zadržet

osobu, o jejíž vydání jde, je-li dán důvod předběžné vazby a jsou-li

známy informace uvedené v § 92 odst. 3. Policejní orgán je oprávněn

provést zadržení takové osoby i bez předchozího souhlasu státního

zástupce, jestliže věc nesnese odkladu a souhlas státního zástupce

nelze předem opatřit. Je však povinen provedené zadržení bezodkladně

oznámit státnímu zástupci a předat mu opis protokolu, který sepsal při

zadržení, a další podklady, které státní zástupce potřebuje, aby

případně mohl podat návrh na vzetí do předběžné vazby.



(2) Státní zástupce nebo policejní orgán, který provedl zadržení,

zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí

místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené

osoby, jakož i podstatné důvody zadržení. Zadrženou osobu poučí již v

průběhu zadržení o možnosti vyslovit souhlas se svým vydáním do cizího

státu a o podmínkách a následcích vyslovení takového souhlasu, včetně

toho, že s vyslovením souhlasu s vydáním je spojeno vzdání se uplatnění

zásady speciality. Zadržená osoba má právo požadovat, aby výslechu při

jejím zadržení byl přítomen obhájce, ledaže je ve lhůtě uvedené v

odstavci 3 nedosažitelný.



(3) Státní zástupce odevzdá zadrženou osobu soudu s návrhem na vzetí do

předběžné vazby nejpozději do 48 hodin od zadržení. Nestane-li se tak,

musí být tato osoba neprodleně propuštěna na svobodu.



(4) Podle odstavců 1 až 3 nelze postupovat po podání návrhu na

rozhodnutí podle § 95 odst. 1.



§ 94



Předběžná vazba



(1) Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o

jejíž vydání jde, může předseda senátu na návrh státního zástupce a po

podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 i bez takového návrhu

rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby; ustanovení § 67 a 68

trestního řádu se neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby

je přípustná stížnost. Na rozhodování o zadržené osobě se přiměřeně

užije § 77 odst. 2 trestního řádu.



(2) Na další postup ohledně předběžné vazby se neužijí ustanovení § 71

odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 72b, § 73b odst. 1, odst.

3 až 5, odst. 6 věty druhé, § 73c písm. a) a § 74a trestního řádu. Jiná

ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí

přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení hovoří o přípravném řízení,

rozumí se tím předběžné šetření.



(3) Osobu, o jejíž vydání jde, státní zástupce propustí ihned z

předběžné vazby, jestliže předběžné šetření bylo zahájeno bez doručení

žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla ministerstvu

doručena do 40 dnů ode dne vzetí do předběžné vazby; to neplatí, jde-li

o zjednodušené vydání. Propuštění z předběžné vazby nevylučuje nové

vzetí do předběžné vazby, pokud je žádost o vydání doručena dodatečně.

Účinky doručení má i doručení žádosti Nejvyššímu státnímu

zastupitelství, zastupitelskému úřadu České republiky v cizím státu

nebo Ministerstvu zahraničních věcí.



(4) O vzetí osoby do předběžné vazby a o jejím propuštění z této vazby

justiční orgán vyrozumí ministerstvo.



§ 95



Rozhodnutí soudu



(1) Po skončení předběžného šetření soud rozhodne na návrh státního

zástupce ve veřejném zasedání, zda je vydání přípustné. Ustanovení §

188 odst. 1 písm. e) trestního řádu o vrácení věci státnímu zástupci k

došetření se neužije. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost,

která má odkladný účinek.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, o

jejíž vydání jde, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo soudu

Nejvyšší soud.



(3) Jestliže se v době rozhodování soudu osoba, o jejíž vydání jde,

nezdržuje na území České republiky, nebo se pro její neznámý pobyt

opakovaně nepodaří zajistit její přítomnost při veřejném zasedání, soud

návrh státního zástupce zamítne. Stejně soud postupuje, jestliže po

podání návrhu podle odstavce 1 nastane důvod pro ukončení předběžného

šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo g) nebo byl zjištěn

důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d).

Jestliže se osoba, o jejíž vydání jde, v době rozhodování soudu nachází

ve vazbě, soud rozhodne o jejím propuštění. Tato rozhodnutí lze učinit

i v neveřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost

státního zástupce.



(4) Vysloví-li soud, že vydání není přípustné, a osoba, o jejíž vydání

jde, je v předběžné vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění. Proti

tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost státního zástupce, která má

odkladný účinek pouze tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení

rozhodnutí a byla-li současně podána stížnost státního zástupce proti

rozhodnutí o tom, že vydání není přípustné.



(5) Po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda

senátu předloží věc ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti

pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců

ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu

návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.



(6) Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne,

napadené rozhodnutí zruší a postupuje přiměřeně podle odstavců 1 až 5,

nebo vrátí věc soudu, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším

soudem odstranit.



§ 96



Zjednodušené vydání



(1) Zjednodušené vydání se provede, jestliže osoba, o jejíž vydání jde,

před předsedou senátu za přítomnosti obhájce prohlásí, že souhlasí se

svým vydáním do cizího státu. Před vyslovením souhlasu se svým vydáním

musí být poučena předsedou senátu o významu takového souhlasu, zejména

o tom, že vydání bude provedeno bez rozhodnutí o přípustnosti a

povolení vydání, a rovněž o následcích, které jsou s ním spojeny,

včetně vzdání se uplatnění zásady speciality. Souhlas s vydáním nelze

vzít zpět.



(2) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, podle odstavce 1 prohlásí, že

souhlasí se svým vydáním do cizího státu, ustanovení § 90, § 91 odst. 1

písm. a), c) až g), j) a m), § 92 odst. 7 písm. a), § 95 a 97 se

neužijí a státní zástupce po skončení předběžného šetření podá návrh

soudu na vzetí této osoby do vydávací vazby nebo na přeměnu předběžné

vazby na vazbu vydávací, anebo podá návrh na odložení vydání. Shledá-li

státní zástupce, že je dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání

uvedených v § 91 odst. 1 písm. b), h), i), k), l), n), o) nebo p),

postupuje, jako by osoba souhlas s vydáním nevyslovila.



(3) Nenachází-li se osoba, o jejíž vydání jde, v předběžné vazbě,

státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán tuto osobu

zadrží. Státní zástupce odevzdá zadrženou osobu soudu s návrhem na její

vzetí do vydávací vazby nejpozději do 48 hodin od zadržení, jinak musí

být propuštěna na svobodu. Předseda senátu postupuje při rozhodování o

zadržené osobě obdobně podle § 77 odst. 2 trestního řádu.



(4) Nachází-li se osoba, o jejíž vydání jde, v předběžné vazbě,

předseda senátu ji vyslechne a rozhodne o návrhu státního zástupce na

přeměnu předběžné vazby na vazbu vydávací. O době a místě konání

výslechu předseda senátu vyrozumí obhájce a státního zástupce.



(5) Jestliže po podání návrhu podle odstavce 2 nastane důvod pro

ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo

g) nebo byl zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v §

92 odst. 7 písm. d), předseda senátu návrh zamítne. Jestliže se osoba,

o jejíž vydání jde, v době rozhodování soudu nachází ve vazbě, předseda

senátu rozhodne o jejím propuštění. Proti těmto rozhodnutím je

přípustná stížnost státního zástupce. Řízení o vydání končí právní mocí

rozhodnutí o zamítnutí návrhu podle odstavce 2.



(6) Pokud osoba, o jejíž vydání jde, vysloví souhlas se svým vydáním až

v průběhu veřejného zasedání konaného o přípustnosti vydání, státní

zástupce vezme svůj návrh podle § 95 odst. 1 zpět a postupuje podle

odstavce 2 věty první. Návrh může vzít zpět nejpozději do doby, než se

soud odebere k závěrečné poradě.



(7) Ustanovení odstavce 6 se neužije, shledá-li státní zástupce, že je

dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání uvedených v § 91 odst. 1

písm. b), h), i), k), l), n), o) nebo p).



(8) Státní zástupce neprodleně prostřednictvím ministerstva vyrozumí

cizí stát, který žádá o vydání nebo by mohl žádat o vydání, o souhlasu

osoby s vydáním, ledaže postupuje, jako by osoba souhlas s vydáním

nevyslovila.



§ 97



Rozhodnutí ministra spravedlnosti



(1) Vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Může tak

učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že vydání je přípustné.



(2) I když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může

ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí. Vydání nepovolí,

jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského zatýkacího rozkazu.



(3) V souvislosti s rozhodováním ministra spravedlnosti může

ministerstvo vyžadovat potřebné podklady od jiných orgánů veřejné moci,

které jsou mu povinny poskytnout v nezbytném rozsahu součinnost.



(4) Po právní moci rozhodnutí, že vydání není přípustné, oznámí

ministerstvo cizímu státu, že vydání nelze povolit, s výjimkou případu,

kdy ministr spravedlnosti předloží věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání.



(5) Ministr spravedlnosti ukončí řízení o vydání, nastane-li poté, co

mu byla věc předložena podle § 95 odst. 5, důvod pro ukončení

předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e), f) nebo g)

nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v §

92 odst. 7 písm. d).



(6) Propuštění osoby, jejíž vydání ministr spravedlnosti nepovolil

podle odstavce 2 věty první, nebo ohledně níž ukončil řízení o vydání,

z předběžné vazby nařídí předseda senátu.



§ 98



Dodatkové informace



Jsou-li třeba k posouzení věci dodatkové informace, ministerstvo o

jejich poskytnutí požádá cizí stát.



§ 99



Odložení vydání



(1) Předseda senátu může rozhodnout o odložení vydání osoby na dobu, po

kterou je nezbytná její přítomnost v České republice v souvislosti s

jiným trestným činem, než který je předmětem žádosti o její vydání, pro

účely trestního řízení vedeného v České republice, výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky.

Rozhodnutí o odložení vydání může předseda senátu učinit poté, co

ministr spravedlnosti povolil vydání osoby, anebo po vyslovení souhlasu

osoby, o jejíž vydání jde, při zjednodušeném vydání až do předání osoby

orgánům cizího státu. Vyvstane-li v průběhu této doby nový důvod pro

odložení vydání, může předseda senátu rozhodnout o odložení vydání i z

tohoto důvodu. Při rozhodování o odložení vydání předseda senátu vezme

v úvahu zejména závažnost trestného činu, pro který má být osoba

vydána, závažnost trestného činu, v souvislosti s nímž je navrhováno

odložení vydání, možnost předání nebo vydání této osoby z cizího státu

zpět do České republiky, jakož i možnost dočasného předání osoby do

cizího státu.



(2) O odložení vydání může předseda senátu rozhodnout na návrh



a) ministerstva,



b) státního zástupce,



c) soudu a v přípravném řízení státního zástupce příslušných k vedení

trestního řízení v České republice,



d) soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž byl osobě, o

jejíž vydání jde, pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody

nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, nebo



e) osoby, o jejíž vydání jde.



(3) Pokud návrh na odložení vydání nepodal soud nebo státní zástupce

uvedený v odstavci 2 písm. c) nebo d), předseda senátu si před

rozhodnutím o odložení vydání vyžádá jeho stanovisko.



(4) Je-li osoba v předběžné nebo vydávací vazbě, předseda senátu

současně s rozhodnutím o odložení jejího vydání rozhodne o jejím

propuštění z takové vazby.



(5) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 a 4 je přípustná stížnost. Proti

rozhodnutí o propuštění z vazby lze stížnost podat pouze tehdy, byla-li

současně podána stížnost proti rozhodnutí o odložení vydání.



(6) Podá-li v době, kdy je vydání osoby odloženo, týž stát další žádost

o její vydání pro jiný skutek, než pro který bylo vydání povoleno, k

řízení o takové žádosti jsou příslušné orgány, které byly činné ohledně

původní žádosti o vydání této osoby.



(7) Pomine-li důvod odložení vydání, předseda senátu postupuje podle §

101.



(8) Předseda senátu ukončí řízení o vydání, nastane-li důvod pro

ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e), f)

nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření

uvedený v § 92 odst. 7 písm. d). Stejně předseda senátu postupuje,

pokud ministr spravedlnosti s ohledem na změnu okolností zrušil své

rozhodnutí o povolení vydání a vydání nepovolil.



§ 100



Dočasné předání



(1) Bylo-li vydání odloženo, může předseda senátu na žádost cizího

státu rozhodnout, že povolí dočasné předání osoby, o jejíž vydání jde a

která se nachází v České republice ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, do cizího státu k trestnímu stíhání.



(2) Provedení dočasného předání zajistí předseda senátu.



(3) Dočasné předání lze povolit pouze, pokud cizí stát poskytne

ujištění, že osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní

svobodě a že proti ní budou uplatněna požadovaná omezení vyplývající z

důvodu vazby na území České republiky.



(4) Nachází-li se osoba, která má být dočasně předána, ve vazbě, může

být dočasné předání povoleno pouze se souhlasem soudu a v přípravném

řízení státního zástupce příslušných k vedení trestního řízení v České

republice.



(5) Dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, nepodmíněného trestu

odnětí svobody ani ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody v České republice.



(6) V rozhodnutí předseda senátu stanoví přiměřenou lhůtu, jež nesmí

být delší než 1 měsíc, v níž musí být dočasně předaná osoba vrácena.

Tuto lhůtu lze po dohodě s příslušným cizozemským orgánem prodloužit

pouze ke stejnému účelu, pro který bylo dočasné předání osoby povoleno.

Pokud vrácení osoby brání okolnosti cizím státem neovlivnitelné nebo

jestliže by vrácení osoby ohrozilo její život nebo zdraví, musí být

osoba vrácena bez zbytečného odkladu po odpadnutí takové překážky.

Dočasné předání osoby lze povolit i opakovaně.



§ 101



Vydávací vazba a provedení vydání



(1) Po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání a při

zjednodušeném vydání na návrh státního zástupce rozhodne předseda

senátu o vzetí osoby do vydávací vazby nebo o přeměně předběžné vazby

na vazbu vydávací, nerozhodl-li o odložení vydání. Ustanovení § 67 a 68

trestního řádu se neužijí. Nelze-li přítomnost osoby, o jejíž vydání

jde, při rozhodování o vydávací vazbě zajistit jinak a nejde-li o

zjednodušené vydání, postupuje se přiměřeně podle § 69 trestního řádu;

v takovém případě se § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1 neužijí. O svém

rozhodnutí předseda senátu neprodleně vyrozumí ministerstvo.



(2) Postup podle odstavce 1 se uplatní, i když se osoba nachází ve

vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody. V takovém případě

propustí osobu z vazby předseda senátu soudu, který vede řízení, v

přípravném řízení státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním

zákonnosti a z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody předseda

senátu soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž byly

takový trest nebo ochranné opatření uloženy.



(3) Na další postup ohledně vydávací vazby se neužijí ustanovení § 71

odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 74a trestního

řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se

užijí přiměřeně. O žádosti osoby, o jejíž vydání jde, o propuštění z

vydávací vazby rozhoduje soud. Proti rozhodnutí o propuštění z vydávací

vazby je přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný

účinek. Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vydávací

vazby je přípustná stížnost.



(4) Po vyrozumění soudem podle odstavce 1 ministerstvo dohodne s

příslušnými orgány cizího státu termín vydání osoby. Vydání osoby

příslušným orgánům cizího státu a s tím související propuštění osoby z

vydávací vazby zajistí předseda senátu.



(5) Vydávací vazba může trvat nejdéle 3 měsíce. Osoba, o jejíž vydání

jde, musí být z vydávací vazby propuštěna na svobodu nejpozději

poslední den této lhůty. Pokud vydání nemohlo být provedeno vzhledem k

nepředvídatelným okolnostem, může předseda senátu před uplynutím této

lhůty rozhodnut na návrh ministerstva o jejím prodloužení až o 3

měsíce. Celková délka vydávací vazby nesmí překročit 6 měsíců; to

nevylučuje vzetí osoby do vydávací vazby na základě nové žádosti cizího

státu o její vydání pro stejný trestný čin.



(6) Do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby se nezapočítává

doba,



a) po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o

udělení mezinárodní ochrany,



b) po kterou byla Ústavním soudem odložena vykonatelnost rozhodnutí o

povolení vydání,



c) která uplynula od doručení žádosti Evropského soudu pro lidská práva

ministerstvu, aby nebylo provedeno vydání do doby, než Evropský soud

pro lidská práva rozhodne o stížnosti osoby, o jejíž vydání jde, až do

takového rozhodnutí.



(7) Předseda senátu osobu z vydávací vazby neprodleně propustí a ukončí

řízení o vydání, nastane-li důvod pro ukončení předběžného šetření

uvedený v § 92 odst. 7 písm. c), e) nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod

pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 92 odst. 7 písm. d).

Obdobně předseda senátu postupuje, pokud ministr spravedlnosti s

ohledem na změnu okolností zrušil své rozhodnutí o povolení vydání a

vydání nepovolil. Předseda senátu ukončí řízení o vydání také v

případě, že nastane důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v §

92 odst. 7 písm. f).



§ 102



Souběh žádostí více cizích států o vydání



(1) Jestliže byly doručeny žádosti více cizích států o vydání téže

osoby, podmínky přípustnosti vydání se posoudí ve vztahu ke každé z

těchto žádostí samostatně. V takovém případě je pro řízení o

přípustnosti vydání na základě později doručené žádosti o vydání

příslušný soud, který je příslušný pro řízení o přípustnosti vydání na

základě dříve doručené žádosti o vydání. Po právní moci rozhodnutí o

přípustnosti vydání ministr spravedlnosti rozhodne o tom, kterému státu

bude tato osoba vydána. Současně může udělit souhlas s jejím vydáním do

dalšího státu, který o její vydání požádal.



(2) Při rozhodování, kterému cizímu státu bude osoba vydána, ministr

spravedlnosti zváží zejména pořadí, v jakém byly žádosti doručeny,

okolnosti spáchání trestných činů, pro které se o vydání žádá, včetně

jejich závažnosti, druh a výši uložených trestů a pravděpodobnost, s

jakou mohou dotčené státy dosáhnout dalšího vydání osoby ze státu,

jemuž by byla vydána z České republiky, jakož i to, zda je žádáno o

vydání za účelem trestního stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody.



(3) Ustanovení § 96 se v případě souběhu žádostí o vydání neužije;

pokud osoba, o jejíž vydání jde, již vyslovila souhlas se svým vydáním,

k takovému souhlasu se nepřihlíží.



§ 103



Rozšíření vydání



(1) Ustanovení tohoto dílu se přiměřeně užijí na řízení o žádosti

cizího státu, jemuž byla vydána osoba, o udělení souhlasu



a) se stíháním pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který

bylo vydání povoleno,



b) s výkonem trestu nebo ochranného opatření uložených za takový

skutek, nebo



c) s vydáním do třetího státu k trestnímu stíhání pro takový skutek

nebo k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených za takový

skutek.



(2) K řízení o takové žádosti jsou příslušné orgány, které byly činné

ohledně původní žádosti o vydání této osoby.



(3) Soud rozhoduje, zda je udělení souhlasu s rozšířením vydání

přípustné, ve veřejném zasedání za přítomnosti státního zástupce a

obhájce osoby, ohledně níž bylo o udělení souhlasu požádáno. Osobě,

ohledně níž bylo o udělení souhlasu požádáno, se doručuje pouze výzva

ke zvolení obhájce, ustanovení obhájce a rozhodnutí o přípustnosti či

nepřípustnosti udělení souhlasu s rozšířením vydání. Nepředložil-li

cizí stát vyjádření osoby k rozšíření vydání, postupuje ministerstvo

přiměřeně podle § 88 odst. 3.



(4) Souhlasu podle odstavce 1 není třeba, pokud se osoba před

cizozemským soudem po svém vydání vzdala uplatnění zásady speciality

nebo pokud proběhlo zjednodušené vydání. V takovém případě ministerstvo

vyrozumí o této skutečnosti cizozemský orgán.



§ 104



Předání věcí



(1) Na žádost cizího státu o předání věcí, které má osoba, o jejíž

vydání jde, u sebe a které by mohly v cizím státu sloužit jako důkaz v

trestním řízení nebo které pocházejí z trestné činnosti, lze tyto věci

zajistit. Přitom se postupuje přiměřeně podle hlavy I dílů 2 a 3. Tyto

věci lze cizímu státu předat, i když osoba, o jejíž vydání jde, zemře

nebo uprchne.



(2) Předáním věcí cizímu státu jejich zajištění zaniká, pokud na ně

neuplatňuje práva třetí osoba. V takovém případě se podmíní předání

věcí jejich vrácením do České republiky.



HLAVA III



PŘEDÁNÍ A PŘEVZETÍ TRESTNÍHO ŘÍZENÍ



Díl 1



Předání trestního řízení do cizího státu



§ 105



(1) Trestní řízení je možné předat do cizího státu, jestliže skutek,

pro který je vedeno, je trestný i podle práva tohoto státu a spadá do

pravomoci jeho orgánů.



(2) Trestní řízení je možné předat do cizího státu, byly-li na území

České republiky shromážděny veškeré dostupné důkazy a lze-li důvodně

předpokládat, že účelu trestního řízení bude v tomto státu dosaženo

lépe než na území České republiky.



(3) Trestní řízení nelze předat do cizího státu, je-li dán některý z

důvodů uvedených v § 91 odst. 1 písm. h), o) nebo p).



(4) Při posuzování důvodnosti předání trestního řízení do cizího státu

je třeba vzít v úvahu zejména, zda



a) lze dosáhnout vydání nebo předání osoby, proti níž je trestní řízení

vedeno, do České republiky,



b) se osoba, proti níž je trestní řízení vedeno, nachází na území

tohoto cizího státu,



c) se důkazy, zejména svědci nacházejí na území tohoto cizího státu,



d) tento cizí stát již vede proti této osobě pro týž skutek trestní

řízení,



e) předání trestního řízení do tohoto cizího státu nezpůsobí zásadní

průtahy v řízení,



f) projednání věci v České republice nevyžaduje povaha chráněného

zájmu, který byl trestným činem dotčen, nebo okolnosti, za nichž byl

skutek spáchán,



g) předáním trestního řízení do tohoto cizího státu nebude poškozenému

odňata možnost domoci se svých práv.



§ 106



(1) Předání trestního řízení do cizího státu je možné pouze na základě

žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti

soudu. Žádost o převzetí trestního řízení předloží státní zástupce

Nejvyššímu státnímu zastupitelství, soud ministerstvu.



(2) Ústřední orgán žádost o převzetí trestního řízení přezkoumá zejména

s ohledem na podmínky a náležitosti vyplývající z tohoto zákona nebo

mezinárodní smlouvy a požadavky vyplývající z dosavadního vzájemného

styku a zašle ji do cizího státu, pokud ji nevrátí spolu s uvedením

důvodů, pro které ji nebylo možné do cizího státu zaslat. V souvislosti

s přezkoumáním žádosti o převzetí trestního řízení může ústřední orgán

požádat justiční orgán o nezbytné opravy a doplnění. Stanovisko

ústředního orgánu je pro justiční orgán závazné.



(3) Justiční orgán může žádost o převzetí trestního řízení a veškeré

další písemnosti cizozemskému orgánu zaslat přímo pouze tehdy,

umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při

předávání trestního řízení.



§ 107



Žádost o převzetí trestního řízení



(1) Žádost o převzetí trestního řízení obsahuje zejména



a) označení justičního orgánu, který o převzetí trestního řízení žádá,

a datum sepsání žádosti,



b) údaje o osobě, proti níž je vedeno trestní řízení,



c) popis skutku, jeho právní kvalifikaci s doslovným zněním ustanovení

trestního zákona, včetně ustanovení o promlčení, a popřípadě ustanovení

jiných právních předpisů,



d) důvody, pro které je žádáno o převzetí trestního řízení, včetně

důvodů, pro které lze předpokládat, že účelu trestního řízení bude v

cizím státu dosaženo lépe než na území České republiky,



e) údaje o trvání omezení osobní svobody a o zajištění věcí a majetku,



f) požadavek, aby cizí stát podal informaci o pravomocném rozhodnutí

učiněném v řízení, které převzal, a popřípadě předal originál nebo

ověřenou kopii takového rozhodnutí,



g) požadavek na vrácení věcného důkazu, pokud je k žádosti připojen a

je zapotřebí v České republice.



(2) K žádosti se připojí ověřená kopie nebo originál trestního spisu

nebo jeho podstatné části. Věcné důkazy se připojí, pokud je to s

ohledem na jejich povahu možné, jinak se připojí jejich seznam a popis,

včetně označení jejich vztahu k trestnímu řízení.



(3) Na žádost cizozemského orgánu poskytne státní zástupce a po podání

obžaloby soud dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely

rozhodnutí o žádosti o převzetí trestního řízení.



§ 108



Dočasné upuštění od některých úkonů trestního řízení



(1) Justiční orgán před zasláním žádosti o převzetí trestního řízení do

cizího státu rozhodne o dočasném upuštění od některých úkonů trestního

řízení pro skutek, pro který se o převzetí trestního řízení žádá.



(2) Po dobu dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení lze

provádět pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony, nebo úkony

nezbytné k předání trestního řízení do cizího státu; trest nebo

ochranné opatření vykonat nelze.



(3) Byly-li provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, justiční

orgán prostřednictvím ústředního orgánu vyrozumí o této skutečnosti

cizozemský orgán příslušný k přijetí žádosti o převzetí trestního

řízení a postoupí mu spisový materiál, který byl při úkonu opatřen.



(4) Justiční orgán rozhodne o ukončení dočasného upuštění od některých

úkonů trestního řízení, jestliže



a) žádost o převzetí trestního řízení byla vzata zpět,



b) cizí stát oznámí, že ve věci nebude konat řízení,



c) cizí stát dodatečně odvolá své rozhodnutí o převzetí trestního

řízení,



d) cizí stát oznámí, že v řízení nebude pokračovat, nebo řízení ukončí,

nebo



e) cizí stát přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že orgány České

republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon trestu,

neoznámí své rozhodnutí, zda trestní řízení přebírá.



§ 109



Zpětvzetí žádosti o převzetí trestního řízení



Žádost o převzetí trestního řízení lze vzít zpět do doby, než o ní cizí

stát rozhodne. Rozhodl-li již cizí stát o převzetí trestního řízení,

lze jej požádat, aby své rozhodnutí odvolal.



§ 110



Předání trestního řízení proti osobě ve vazbě



(1) Předání trestního řízení vedeného proti cizímu státnímu

příslušníkovi nacházejícímu se ve vazbě v České republice a předání

takové osoby cizímu státu je možné pouze v případě, že je třeba dát

přednost provedení trestního stíhání v cizím státu zejména z důvodu

náležitého zjištění skutkového stavu nebo z důvodů týkajících se trestu

nebo ochranného opatření anebo jejich výkonu. Předání trestního řízení

v takovém případě je možné pouze



a) na základě mezinárodní smlouvy,



b) je-li zaručena vzájemnost rovněž, pokud jde o předávání trestního

řízení proti osobě ve vazbě,



c) jde-li o trestný čin, který



1. byl zcela nebo zčásti spáchán na území cizího státu,



2. úzce souvisí s trestným činem, který je trestně stíhán v cizím

státu, nebo



3. byl spáchán proti osobám, které se nenacházejí na území České

republiky, nebo



d) jestliže se v cizím státu vede trestní řízení proti téže osobě pro

týž skutek.



(2) Žádost o převzetí trestního řízení proti osobě ve vazbě v České

republice obsahuje také podrobný popis zjištěných skutečností

odůvodňujících vazbu a informace o délce vykonané vazby a místu jejího

výkonu. Justiční orgán zároveň požádá cizozemský orgán o urychlené

rozhodnutí o takové žádosti ve lhůtě v ní uvedené; lhůta se stanoví s

přihlédnutím ke lhůtám uvedeným v § 72 trestního řádu.



(3) Poté, co cizí stát oznámil, že udělil souhlas s převzetím trestního

řízení a osoby, ústřední orgán dohodne s cizozemským orgánem termín

předání osoby. Předání osoby cizozemskému orgánu a s tím související

propuštění z vazby zajistí předseda senátu a v přípravném řízení státní

zástupce.



§ 111



Předání řízení o uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence



Podle tohoto dílu se přiměřeně postupuje také při předání řízení o

uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence do cizího státu.



Díl 2



Převzetí trestního řízení z cizího státu



§ 112



Trestní řízení je možné převzít z cizího státu, jestliže skutek, pro

který je vedeno, je trestný i podle práva České republiky a spadá do

pravomoci orgánů České republiky.



§ 113



Rozhodnutí o převzetí trestního řízení



(1) O žádosti cizozemského orgánu o převzetí trestního řízení rozhodne

Nejvyšší státní zastupitelství. Rozhodne-li o tom, že se trestní řízení

přebírá, dá bezodkladně podnět k zahájení trestního řízení příslušnému

státnímu zastupitelství, jinak žádost o převzetí trestního řízení vrátí

cizozemskému orgánu s uvedením důvodů, pro které nebylo trestní řízení

převzato.



(2) Umožňuje-li mezinárodní smlouva přímý styk justičních orgánů při

předávání trestního řízení, rozhodne o žádosti cizozemského orgánu o

převzetí trestního řízení státní zástupce, který by jinak byl příslušný

k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.



(3) Jestliže informace obsažené v žádosti cizozemského orgánu o

převzetí trestního řízení a jejích přílohách nejsou dostatečné pro

rozhodnutí o převzetí trestního řízení, orgán příslušný k rozhodnutí o

takové žádosti požádá cizozemský orgán o jejich doplnění v jím

stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizozemský orgán požadovaná doplnění ve

stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, žádost vrátí.



(4) V souvislosti s rozhodováním o žádosti cizozemského orgánu o

převzetí trestního řízení může orgán příslušný k rozhodnutí o takové

žádosti vyžadovat potřebné zprávy od jiných orgánů veřejné moci.



(5) Orgán, který rozhodl o převzetí trestního řízení, o svém rozhodnutí

neprodleně vyrozumí cizozemský orgán.



§ 114



Použitelnost důkazů opatřených cizozemským orgánem



Důkazy opatřené cizozemským orgánem v souladu s právním řádem cizího

státu lze použít v převzatém trestním řízení stejně, jako kdyby byly

opatřeny orgánem České republiky činným v trestním řízení.



§ 115



Orgán, který rozhodl o převzetí trestního řízení, vyrozumí cizozemský

orgán o pravomocném rozhodnutí v převzatém trestním řízení.



§ 116



Vrácení trestního řízení



Vyvstane-li v průběhu převzatého trestního řízení důvod, pro který lze

předpokládat, že účelu trestního řízení bude v cizím státu, který

trestní řízení do České republiky předal, dosaženo lépe než na území

České republiky, může orgán, který rozhodl o převzetí trestního řízení,

vrátit trestní řízení cizozemskému orgánu. Při vrácení trestního řízení

cizozemskému orgánu se postupuje přiměřeně podle dílu 1.



§ 117



Převzetí řízení o uložení ochranného opatření odpovídajícího ochrannému

léčení nebo zabezpečovací detenci



Podle tohoto dílu se přiměřeně postupuje také při převzetí řízení o

uložení ochranného opatření odpovídajícího ochrannému léčení nebo

zabezpečovací detenci z cizího státu.



HLAVA IV



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ VE VZTAHU K CIZÍMU STÁTU



Díl 1



Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 118



Cizozemské rozhodnutí



Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu rozhodnutí, které

bylo vydáno cizozemským orgánem v souvislosti s trestným činem nebo

činem jinak trestným a kterým byl uložen trest nebo ochranné opatření

nebo bylo od jejich uložení nebo výkonu podmíněně upuštěno (dále jen

„cizozemské rozhodnutí“).



§ 119



(1) V řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí se justiční

orgány stýkají s cizozemskými orgány výhradně prostřednictvím

ministerstva.



(2) Občanům České republiky, kteří jsou v cizím státu ve výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody, ochranného opatření spojeného se

zbavením osobní svobody nebo jsou jinak omezeni na osobní svobodě, se

písemnosti v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí doručují

prostřednictvím ministerstva.



§ 120



Podmínky uznání



(1) Cizozemské rozhodnutí lze na území České republiky uznat, jestliže



a) tak stanoví mezinárodní smlouva nebo je zaručena vzájemnost,



b) bylo vydáno v souvislosti se skutkem, který by naplňoval znaky

skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky,



c) bylo vydáno v řízení, které odpovídalo závazkům vyplývajícím pro

Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách,



d) skutek, jehož se rozhodnutí týká, nemá výlučně politický nebo

vojenský charakter,



e) výkon trestu by nebyl podle právního řádu České republiky promlčen,



f) v České republice nebylo vedeno trestní stíhání proti téže osobě pro

týž skutek, které skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo pravomocným

zastavením trestního stíhání anebo jiným rozhodnutím se stejným

účinkem, ledaže takové rozhodnutí bylo zrušeno,



g) na území České republiky nebylo pravomocně uznáno jiné cizozemské

rozhodnutí vůči téže osobě pro týž skutek,



h) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, by byla podle

právního řádu České republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,



i) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, je občanem České

republiky a



j) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, nepožívá výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení.



(2) Ustanovení odstavce 1 písm. i) se neužije, jde-li o uznání

cizozemského rozhodnutí ukládajícího trest zákazu činnosti, trest

propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci anebo ochranné opatření

zabrání věci. Toto ustanovení se neužije také tehdy, jde-li o převzetí

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody uloženého cizozemským rozhodnutím

a bylo-li rozhodnuto o nepřípustnosti vydání dotčené osoby z důvodu

uvedeného v § 91 odst. 1 písm. b), c), k), o) nebo p), rozhodl-li

ministr spravedlnosti, že její vydání nepovolí, nebo bylo-li rozhodnuto

o jejím nepředání do jiného členského státu z důvodu uvedeného v § 205

odst. 2 písm. g), l) nebo m) nebo do Islandské republiky (dále jen

„Island“) anebo do Norského království (dále jen „Norsko“) z obdobných

důvodů.



(3) Jde-li o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí týkajícího se

občana České republiky, lze takové rozhodnutí uznat s jeho souhlasem i

bez splnění podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a).



(4) Jde-li o převzetí občana České republiky k výkonu cizozemského

rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody do České republiky, lze

cizozemské rozhodnutí uznat s jeho souhlasem z humanitárních důvodů i

bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1 písm. b) až h).



(5) Vznikne-li při postupu podle tohoto dílu pochybnost o tom, zda nebo

do jaké míry je osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, vyňata z

pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh

této osoby, státního zástupce, soudu nebo ministerstva Nejvyšší soud.



Oddíl 2



Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí



§ 121



(1) Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí se zahajuje

podáním návrhu ministerstva na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí

nebo postoupením žádosti cizího státu o vzetí osoby, vůči níž

cizozemské rozhodnutí směřuje, do vazby soudu. Ministerstvo je

oprávněno v souvislosti s takovým řízením opatřit nezbytné podklady,

zejména si vyžádat potřebné zprávy od jiných orgánů veřejné moci.

Ministerstvo může vzít návrh zpět do doby, než se soud prvního stupně

odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetím návrhu je řízení ukončeno.



(2) Je-li uznání cizozemského rozhodnutí podmíněno souhlasem osoby,

vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje a která se nachází ve výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody v cizím státu, může ministerstvo o jeho

opatření požádat příslušný zastupitelský úřad České republiky v cizím

státu. Nachází-li se osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, na

území České republiky, může ministerstvo požádat o opatření jejího

souhlasu okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba trvalý pobyt nebo

se zdržuje. Orgán opatřující souhlas osobu, vůči níž cizozemské

rozhodnutí směřuje, před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a

následcích spojených s jeho udělením. Souhlas nelze vzít zpět.



(3) Soudem příslušným k řízení o uznání a výkonu cizozemského

rozhodnutí je krajský soud, v jehož obvodu má nebo měla poslední trvalý

pobyt nebo se zdržuje osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje.

Týká-li se cizozemské rozhodnutí věci, je k řízení příslušný krajský

soud, v jehož obvodu se nachází. Nelze-li určit takový soud, je k

řízení příslušný Krajský soud v Praze.



(4) Je-li dána příslušnost několika krajských soudů, koná řízení ten z

nich, u něhož ministerstvo podalo návrh na uznání a výkon cizozemského

rozhodnutí.



(5) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti

krajského soudu nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(6) Ustanoveními odstavců 3 až 5 není dotčena zvláštní příslušnost

soudu ve vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté první trestního řádu.



§ 122



(1) V řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl

uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené

se zbavením osobní svobody, může předseda senátu rozhodnout o vzetí

osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, do uznávací vazby,

nachází-li se tato osoba na území České republiky a odůvodňují-li

zjištěné okolnosti obavu, že uprchne nebo se bude skrývat a mařit tak

uznání a výkon cizozemského rozhodnutí; ustanovení § 67 a 68 trestního

řádu se neužijí. Nelze-li přítomnost této osoby při rozhodování o

uznávací vazbě zajistit jinak, postupuje se přiměřeně podle § 69

trestního řádu; v takovém případě se § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1

neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do uznávací vazby je přípustná

stížnost. Na další postup ohledně uznávací vazby se neužijí ustanovení

§ 71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), § 72 až 73b, § 73c písm. a)

a § 74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního

trestního řádu se užijí přiměřeně. O žádosti osoby, vůči níž cizozemské

rozhodnutí směřuje, o propuštění z uznávací vazby rozhoduje soud.



(2) Obdrží-li ministerstvo před doručením žádosti o uznání a výkon

cizozemského rozhodnutí žádost cizího státu o vzetí osoby, vůči níž

toto rozhodnutí směřuje, do vazby, postoupí ji soudu. Soud vyrozumí

ministerstvo, zda a jaká opatření na základě takové žádosti učinil.



(3) Jestliže žádost cizího státu o vzetí osoby, vůči níž cizozemské

rozhodnutí směřuje, do vazby neposkytuje dostatečný podklad pro

rozhodnutí soudu o uznávací vazbě, zejména neobsahuje-li údaje o

totožnosti takové osoby, základní údaje o takovém rozhodnutí, včetně

popisu skutku, jeho právní kvalifikace a uloženého trestu nebo

ochranného opatření, a skutečnosti, které takovou vazbu odůvodňují,

vyžádá ministerstvo před jejím postoupením soudu její doplnění v jím

stanovené lhůtě. Nezaslal-li cizí stát požadované doplnění ve stanovené

lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, žádost odmítne.



(4) Osoba, jež byla vzata do uznávací vazby na základě žádosti cizího

státu před doručením žádosti o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí,

musí být z této vazby ihned propuštěna, nebyla-li žádost cizího státu o

uznání a výkon cizozemského rozhodnutí doručena ministerstvu do 40 dnů

ode dne vzetí této osoby do uznávací vazby; tím řízení končí. O

propuštění osoby z uznávací vazby soud vyrozumí ministerstvo.

Propuštění osoby z uznávací vazby nevylučuje její vzetí do uznávací

vazby v nově zahájeném řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí

na základě dodatečně doručené žádosti o uznání a výkon takového

rozhodnutí. Účinky doručení má i doručení žádosti Nejvyššímu státnímu

zastupitelství, zastupitelskému úřadu České republiky v cizím státu

nebo Ministerstvu zahraničních věcí.



§ 123



(1) Rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí činí

soud ve veřejném zasedání za přítomnosti státního zástupce. Nachází-li

se osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, v cizím státu ve

vazbě, výkonu trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, doručují se jí pouze výzva ke zvolení obhájce,

ustanovení obhájce a rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského

rozhodnutí; veřejné zasedání se koná za přítomnosti jejího obhájce.



(2) Jde-li o rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody,

vyžádá si předseda senátu před konáním veřejného zasedání písemné

vyjádření státního zástupce.



(3) Rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí soud

doručí též ministerstvu.



§ 124



(1) Jsou-li splněny podmínky uznání, soud rozsudkem uzná cizozemské

rozhodnutí na území České republiky.



(2) Současně s rozhodnutím o uznání cizozemského rozhodnutí soud

rozhodne, že se trest nebo ochranné opatření uložené cizozemským

rozhodnutím vykonají, přičemž



a) neslučuje-li se druh trestu nebo ochranného opatření s právním řádem

České republiky, přizpůsobí je na druh trestu nebo ochranného opatření

podle trestního zákona, který mu nejvíce odpovídá, nebo



b) překračuje-li výměra trestu horní hranici trestní sazby za

odpovídající trestný čin podle trestního zákona, přizpůsobí ji tak, že

ji sníží na tuto horní hranici trestní sazby.



(3) Přizpůsobení trestu nebo ochranného opatření nesmí zhoršit

postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pokud jde o

jeho druh nebo délku.



(4) Jestliže byl uznaným cizozemským rozhodnutím uložen nepodmíněný

trest odnětí svobody, soud současně rozhodne o zařazení odsouzeného do

typu věznice.



(5) Uzná-li soud cizozemské rozhodnutí pouze pro některý z trestných

činů, jichž se cizozemské rozhodnutí týká, stanoví při rozhodování

podle odstavce 2, jaká poměrná část trestu nebo ochranného opatření se

vykoná v České republice.



(6) Trest ve vyšší výměře, než jakou připouští trestní zákon, lze v

České republice vykonat pouze, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva,

nebo pokud s tím občan České republiky, který má být předán do České

republiky, souhlasí a jeho předání z cizího státu nelze dosáhnout

jinak.



§ 125



(1) Soud návrh ministerstva zamítne, pokud



a) nejsou splněny podmínky uznání,



b) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, zemřela nebo byla

prohlášena za mrtvou, nebo



c) je zjevné, že výkon cizozemského rozhodnutí by nebylo možné

zajistit, zejména je-li osoba, vůči níž směřuje cizozemské rozhodnutí,

kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody, nedosažitelná pro svůj

neznámý pobyt.



(2) Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 je přípustná stížnost,

kterou může podat též ministerstvo. V řízení o stížnosti se ustanovení

§ 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu neužije.



(3) Zamítne-li soud návrh ministerstva a osoba, vůči níž cizozemské

rozhodnutí směřuje, je v uznávací vazbě, rozhodne zároveň o jejím

propuštění. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost státního

zástupce, která má odkladný účinek pouze tehdy, byla-li podána ihned po

vyhlášení rozhodnutí a byla-li současně podána stížnost státního

zástupce podle odstavce 2.



§ 126



Žádá-li cizí stát před předáním výkonu rozhodnutí ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody o ujištění, že budou dodrženy lhůty

nebo jiné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo předčasné ukončení takového výkonu stanovené

právem tohoto státu, soud na návrh ministerstva při uznání cizozemského

rozhodnutí nebo dodatečně rozhodne, zda takové lhůty nebo podmínky

budou na území České republiky dodrženy. Jsou-li takové lhůty nebo

podmínky přísnější než podle právního řádu České republiky, lze v

případě, kdy se vyžaduje souhlas osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí

směřuje, s převzetím výkonu cizozemského rozhodnutí, rozhodnout o tom,

že budou dodrženy, pouze se souhlasem takové osoby. Pokud soud návrhu

vyhoví, rozhodne rozsudkem, v jehož výroku uvede tyto lhůty a podmínky,

jinak návrh usnesením zamítne. Proti tomuto usnesení je přípustná

stížnost, kterou může podat též ministerstvo. V řízení o stížnosti se

ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu neužije.



§ 127



(1) Rozsudky podle § 124 a 126 může odvoláním napadnout



a) státní zástupce a ministerstvo pro nesprávnost kteréhokoli výroku, a

to i v neprospěch osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, a



b) osoba, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, pro nesprávnost

kteréhokoli výroku, který se jí přímo dotýká.



(2) Odvoláním nelze napadnout důvody, pro které bylo cizozemské

rozhodnutí vydáno.



(3) Ustanovení § 249 odst. 2 a § 251 odst. 1 trestního řádu platí i pro

odvolání podané ministerstvem.



(4) Nesplňuje-li odvolání osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje

a která se nachází v cizím státu na svobodě a nemá obhájce, náležitosti

obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 trestního řádu, ustanovení § 251

odst. 2 a § 253 odst. 3 trestního řádu se neužijí a odvolací soud

přezkoumá správnost všech výroků napadeného rozsudku, které může tato

osoba napadnout odvoláním.



(5) Rozhoduje-li odvolací soud rozsudkem, činí tak ve veřejném

zasedání. Ustanovení § 123 odst. 1 věty druhé se užije obdobně.



(6) Odvolací soud napadený rozsudek zruší a návrh ministerstva zamítne,

shledá-li některý z důvodů uvedených v § 125 odst. 1. Odvolací soud

může napadený rozsudek zrušit také, bylo-li v přezkoumávané části

rozsudku porušeno jiné ustanovení tohoto zákona, jestliže toto porušení

mohlo mít vliv na správnost přezkoumávané části rozsudku.



(7) V neprospěch osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, může

odvolací soud změnit napadený rozsudek rovněž na základě odvolání

ministerstva, jež bylo podáno v neprospěch této osoby.



(8) Ustanovení § 247 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a) až c), odst. 2 a

3, § 258 odst. 1 písm. d) až f), § 259 odst. 3 a 5, § 260, 261, 263 a

265 trestního řádu se neužijí.



§ 128



(1) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí

soudu o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody, může podat Nejvyššímu soudu návrh na

přezkoumání takového rozhodnutí nejpozději do 2 měsíců od právní moci

rozhodnutí. Takový návrh nelze podat, pokud ministerstvo nevyužilo

oprávnění podat z týchž důvodů řádný opravný prostředek.



(2) Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne,

napadené rozhodnutí zruší a postupuje přiměřeně podle § 124 až 126,

nebo vrátí věc soudu, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším

soudem odstranit. Rozhoduje-li Nejvyšší soud rozsudkem, činí tak ve

veřejném zasedání; ustanovení § 123 odst. 1 věty druhé se užije

obdobně.



Oddíl 3



Výkon uznaného cizozemského rozhodnutí



§ 129



Souhlas s převzetím výkonu cizozemského rozhodnutí



Bylo-li pravomocně uznáno cizozemské rozhodnutí, ministerstvo udělí

souhlas s převzetím jeho výkonu, ledaže shledá podstatné důvody, pro

které převzetí výkonu cizozemského rozhodnutí není vhodné. O svém

stanovisku ministerstvo vyrozumí cizí stát, který uznané cizozemské

rozhodnutí vydal, a soud příslušný k výkonu takového uznaného

cizozemského rozhodnutí.



§ 130



(1) Soud nařídí výkon uznaného cizozemského rozhodnutí, jakmile je

ministerstvem informován, že cizí stát i ministerstvo udělily souhlas s

předáním výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí do České republiky.



(2) Soud rozhodne o započítání části trestu uloženého uznaným

cizozemským rozhodnutím, která byla vykonána v cizím státu, do trestu,

který má být vykonán na území České republiky. Do nepodmíněného trestu

odnětí svobody se započte též doba strávená v uznávací vazbě, ve vazbě

pro týž skutek v cizím státu a doba převozu k výkonu trestu do České

republiky.



(3) Jakmile ministerstvo vyrozumí soud o amnestii, milosti nebo jiném

rozhodnutí anebo opatření cizího státu, v jehož důsledku se uznané

cizozemské rozhodnutí stalo nevykonatelným, soud neprodleně učiní

opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného cizozemského

rozhodnutí. Má-li amnestie, milost nebo jiné rozhodnutí anebo opatření

cizího státu, v jehož důsledku se uznané cizozemské rozhodnutí stalo

nevykonatelným, účinky, že se na osobu hledí, jako by nebyla odsouzena,

hledí se tak na ni i v České republice. Bylo-li cizozemské rozhodnutí v

cizím státu pravomocně zrušeno, soud zruší rozhodnutí o jeho uznání.



(4) Jestliže ministerstvo vyrozumí soud o amnestii, milosti nebo jiném

rozhodnutí anebo opatření cizího státu, v jehož důsledku se uznané

cizozemské rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným, předseda senátu

rozhodne o tom, v jaké části uznané cizozemské rozhodnutí vykonáno

nebude. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný

účinek.



§ 131



Převzetí osoby z cizího státu



(1) Osobu, kterou cizí stát předal k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,

převezmou orgány Vězeňské služby a dodají ji věznici nebo zařízení pro

výkon ochranného opatření. O tom neprodleně vyrozumí ministerstvo a

soud.



(2) Nedošlo-li k předání osoby, která se nachází v cizím státu ve

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody a ohledně níž bylo uznáno

cizozemské rozhodnutí, do České republiky k výkonu takového trestu nebo

ochranného opatření, je výkon uznaného cizozemského rozhodnutí ohledně

takového trestu nebo ochranného opatření na území České republiky

nepřípustný.



§ 132



Náklady převzetí



(1) Náklady převzetí osoby z cizího státu nese Česká republika.



(2) Osoba, která byla se svým souhlasem převzata z cizího státu k

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého uznaným

cizozemským rozhodnutím, je povinna nahradit České republice paušální

částkou náklady, které v souvislosti s jejím převzetím vynaložila.



(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 2 stanoví ministerstvo

vyhláškou.



(4) O povinnosti k náhradě nákladů rozhodne předseda senátu po předání

osoby na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná

stížnost, jež má odkladný účinek. Při správě placení nákladů se

postupuje podle daňového řádu.



§ 133



Náklady řízení



(1) Náklady řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí nese Česká

republika.



(2) Byl-li nařízen výkon uznaného cizozemského rozhodnutí, je osoba,

vůči níž toto rozhodnutí směřuje, povinna nahradit České republice

náklady uvedené v § 152 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu; to

neplatí v případě uvedeném v § 131 odst. 2.



§ 134



Dohled a kontrola nad odsouzeným



Spočívá-li výkon uznaného cizozemského rozhodnutí v České republice v

provádění dohledu nebo kontroly nad odsouzeným, je k zajištění výkonu

takového rozhodnutí příslušný okresní soud, v jehož obvodu se odsouzený

zdržuje. Po právní moci rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského

rozhodnutí mu soud uvedený v § 121 odst. 3 věc postoupí.



§ 135



Sdílení propadlého nebo zabraného majetku



(1) Umožňuje-li takový postup mezinárodní smlouva nebo je-li zaručena

vzájemnost, může Česká republika s cizím státem uzavřít dohodu o

sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán na základě uznaného

cizozemského rozhodnutí. K uzavření dohody je příslušné Ministerstvo

financí; návrh na uzavření takové dohody mu může podat soud, který

rozhodl o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v prvním stupni, nebo

ministerstvo. Soud nebo ministerstvo poskytne Ministerstvu financí na

jeho žádost potřebnou součinnost pro účely uzavření dohody.



(2) Sdílený majetek předává do cizího státu organizační složka státu,

které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí v cizím státu



§ 136



Předání výkonu rozhodnutí



(1) Je-li to účelné, ministerstvo z podnětu nebo se souhlasem soudu,

který ve věci rozhodl v prvním stupni, za podmínek stanovených

mezinárodní smlouvou, nebo za podmínek, které jsou pro výkon rozhodnutí

soudu stanoveny právním řádem cizího státu, požádá příslušný orgán

tohoto státu o zajištění výkonu rozhodnutí na jeho území. Soud

ministerstvu poskytne potřebnou součinnost.



(2) Připouští-li to právo cizího státu nebo mezinárodní smlouva a

vyžadují-li to okolnosti případu, ministerstvo požádá cizí stát o vzetí

osoby do vazby pro účely zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody.



§ 137



Předání osoby



(1) Nachází-li se osoba v České republice ve výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, může ministerstvo požádat stát, jehož je tato osoba

občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí

převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného

opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby, pokud



a) soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, udělil souhlas s

předáním osoby,



b) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestu

nebo ochranného opatření,



c) v době podání žádosti nebo udělení souhlasu ministerstva má osoba

vykonat trest nebo ochranné opatření v délce nejméně 1 rok; v případech

hodných zvláštního zřetele může být osoba předána k výkonu trestu nebo

ochranného opatření kratšího trvání,



d) výkonem trestu nebo ochranného opatření v cizím státu nedojde k

porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních

smluv o lidských právech a základních svobodách a



e) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního

řízení, které se pro jiný skutek ohledně této osoby v České republice

vede.



(2) Není-li předání osoby upraveno mezinárodní smlouvou, může

ministerstvo postupovat podle odstavce 1 za podmínek, jež jsou pro

výkon rozhodnutí soudu stanoveny právním řádem cizího státu.



(3) Za účelem postupu podle odstavce 1 nebo 2 poskytne soud

ministerstvu potřebnou součinnost.



(4) Je-li k postupu podle odstavce 1 nebo 2 zapotřebí souhlasu osoby

nacházející se na území České republiky ve výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody, ministerstvo je oprávněno požádat o jeho opatření okresní

soud, v jehož obvodu je takový trest nebo ochranné opatření vykonáváno.

Předseda senátu osobu před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a

následcích spojených s jeho udělením. Vyslovený souhlas nelze vzít

zpět.



§ 138



Předání výkonu dohledu a kontroly nad odsouzeným



(1) Předání výkonu dohledu a kontroly nad odsouzeným může spočívat



a) ve sledování chování odsouzeného ve zkušební době a v podávání zpráv

ve stanovených termínech o chování odsouzeného, jakož i o plnění

uložených omezení a povinností, nebo



b) v provedení úkonů uvedených v písmenu a) a následném výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě, že se odsouzený

neosvědčí.



(2) Vyhověl-li cizozemský orgán žádosti ministerstva o provedení úkonů

uvedených v odstavci 1 písm. a), rozhodne soud o tom, zda se odsouzený

ve zkušební době osvědčil nebo zda se trest vykoná, anebo uloží trest.

Má-li být tento trest vykonán v cizím státu, postupuje podle § 136.



§ 139



Soud neprodleně informuje ministerstvo o udělení milosti, o účasti na

amnestii nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se

rozhodnutí, kterým byl uložen trest nebo ochranné opatření, stalo zcela

nebo zčásti nevykonatelným. Ministerstvo o takové skutečnosti

neprodleně vyrozumí cizozemský orgán.



§ 140



Sdílení propadlého nebo zabraného majetku



(1) Při sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán v cizím státu na

žádost České republiky, se postupuje obdobně podle § 135 odst. 1 věty

první a druhé; návrh na uzavření dohody o sdílení majetku může

Ministerstvu financí podat soud, který uložil trest nebo ochranné

opatření, na jehož základě majetek propadl nebo byl zabrán, nebo

ministerstvo. Soud nebo ministerstvo poskytne Ministerstvu financí na

jeho žádost potřebnou součinnost pro účely uzavření dohody.



(2) Sdílený majetek přebírá z cizího státu organizační složka státu,

které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky.



HLAVA V



PRŮVOZ OSOB



Díl 1



Žádost o povolení průvozu osoby přes území třetího státu



§ 141



(1) K podání žádosti o povolení průvozu přes území třetího státu v

souvislosti s



a) vyžádáním osoby z cizího státu do České republiky,



b) převzetím osoby, kterou cizí stát předává orgánům České republiky,

aniž rozhodl o jejím vydání,



c) žádostí soudu o právní pomoc,



d) předáním trestního řízení z České republiky do cizího státu po

podání obžaloby, nebo



e) převzetím odsouzeného z cizího státu do České republiky



je příslušné ministerstvo.



(2) K podání žádosti o povolení průvozu přes území třetího státu v

souvislosti s



a) žádostí státního zastupitelství o právní pomoc,



b) převzetím trestního řízení z cizího státu do České republiky, nebo



c) předáním trestního řízení z České republiky do cizího státu před

podáním obžaloby



je příslušné Nejvyšší státní zastupitelství.



(3) Justiční orgán poskytne ústřednímu orgánu na jeho žádost a v jím

stanovené lhůtě podklady potřebné k podání žádosti o průvoz, včetně

překladů písemností do jazyka přijímaného třetím státem. Nesnese-li věc

odkladu, může ústřední orgán opatřit nezbytné písemnosti překladem do

jazyka přijímaného třetím státem.



Díl 2



Průvoz osob přes území České republiky



§ 142



(1) K přijetí žádosti cizího státu o povolení průvozu osoby přes území

České republiky v rámci mezinárodní justiční spolupráce mezi dvěma nebo

více cizími státy a k povolení průvozu je příslušné ministerstvo. Je-li

žádost doručena jinému orgánu České republiky, neprodleně ji postoupí

ministerstvu.



(2) Ministerstvo nepovolí průvoz osoby přes území České republiky,

jestliže



a) jde o občana České republiky,



b) stát, který o povolení průvozu osoby přes území České republiky

žádá, nedoloží, pro jaké účely má být průvoz proveden,



c) v trestním řízení, v souvislosti s nímž se o průvoz žádá, je možné

uložit trest smrti a stát, který toto řízení vede, neposkytne ujištění,

že trest smrti nebude uložen nebo vykonán,



d) jde o průvoz za účelem vydání osoby k výkonu trestu smrti,



e) jde o průvoz v souvislosti s trestným činem, který má výlučně

politický nebo vojenský charakter,



f) by to bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z

mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,



g) je důvodná obava, že by osoba ve státu, do kterého má být vydána

nebo předána, byla vystavena pronásledování z důvodu svého původu,

rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné

skupině, státního občanství nebo pro své politické názory,



h) byl v České republice na osobu, o jejíž průvoz se žádá, vydán příkaz

k zadržení, příkaz k zatčení, příkaz k dodání do výkonu trestu,

evropský zatýkací rozkaz, zatýkací rozkaz vydaný podle části páté hlavy

II dílu 4 nebo byly učiněny soudem úkony směřující k dodání osoby do

výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, nebo



i) mezi Českou republikou a státem, který o povolení průvozu osoby přes

území České republiky žádá, není takový průvoz upraven mezinárodní

smlouvou a tento stát neposkytne ujištění o vzájemnosti; to neplatí,

žádá-li o průvoz jiný členský stát v rámci postupu podle části páté.



(3) Povolení průvozu osoby přes území České republiky pro takový druh

mezinárodní justiční spolupráce, který předpokládá vrácení osoby, se

vztahuje i na její případný zpětný průvoz.



(4) Povolení průvozu osoby přes území České republiky není třeba v

případě leteckého průvozu bez přistání na území České republiky.



§ 143



(1) Jde-li o letecký průvoz osoby s plánovaným přistáním na území České

republiky, nepřesahuje-li předpokládaná délka průvozu 8 hodin a není-li

plánováno opuštění prostoru letiště, je po dobu průvozu osoba, o jejíž

průvoz jde, omezena na osobní svobodě orgány cizího státu, které ji

doprovázejí, za pomoci orgánů Policie České republiky.



(2) Pokud doba průvozu neplánovaně překročí 8 hodin nebo pokud je

zapotřebí opustit prostor letiště, orgány Policie České republiky osobu

převezmou od orgánů cizího státu, omezí ji na osobní svobodě a sepíšou

o tom protokol. O převzetí osoby a omezení její osobní svobody

bezodkladně vyrozumí státního zástupce krajského státního

zastupitelství, v obvodu jehož působnosti se nachází místo přistání, a

předají mu opis protokolu a další podklady, které státní zástupce

potřebuje, aby mohl podat návrh na vzetí osoby do průvozní vazby.

Státní zástupce podá takový návrh do 24 hodin od přistání, jinak musí

být osoba propuštěna na svobodu.



(3) O vzetí osoby do průvozní vazby rozhodne předseda senátu krajského

soudu, v obvodu jehož působnosti se nachází místo přistání, a to do 24

hodin od podání návrhu. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního

trestního řádu se neužijí. Po rozhodnutí o vzetí osoby do průvozní

vazby stanoví ministerstvo státu, který o povolení průvozu požádal,

přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od přistání, k převzetí osoby a

dokončení průvozu; pokud tak tento stát v uvedené lhůtě neučinil,

předseda senátu nařídí propuštění osoby z průvozní vazby nejpozději

poslední den této lhůty. Propuštění osoby z průvozní vazby v

souvislosti s dokončením průvozu zajistí předseda senátu soudu, který

rozhodl o průvozní vazbě.



(4) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 ministerstvo

před povolením průvozu podá Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí, že

osoba, o jejíž průvoz jde, bude po dobu průvozu přes území České

republiky v průvozní vazbě. Nejvyšší soud vyhoví takovému návrhu pouze

v případě, že jsou splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo

není-li dán některý z důvodů nepovolení průvozu. Ustanovení hlavy

čtvrté oddílu prvního trestního řádu se neužijí. Pokud Nejvyšší soud

návrh zamítne, ministerstvo průvoz nepovolí.



(5) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 průvoz osoby

přes území České republiky do cizího státu, včetně jejího převzetí a

předání příslušnému orgánu cizího státu, provádí Policie České

republiky.



§ 144



(1) Dojde-li v případě leteckého průvozu osoby bez plánovaného přistání

na území České republiky k neplánovanému přistání na jejím území,

orgány Policie České republiky osobu převezmou od orgánů cizího státu,

omezí ji na osobní svobodě a sepíšou o tom protokol. O převzetí osoby a

omezení její osobní svobody bezodkladně vyrozumí státního zástupce

krajského státního zastupitelství, v obvodu jehož působnosti se nachází

místo přistání, a předají mu opis protokolu a další podklady, které

státní zástupce potřebuje, aby mohl podat návrh na vzetí osoby do

průvozní vazby. Státní zástupce podá takový návrh do 24 hodin od

neplánovaného přistání, jinak musí být osoba propuštěna na svobodu.

Návrh na vzetí osoby do průvozní vazby státní zástupce nepodá a nařídí

její propuštění na svobodu, je-li zjevné, že nejsou splněny podmínky

stanovené mezinárodní smlouvou nebo je dán některý z důvodů nepovolení

průvozu osoby přes území České republiky uvedený v § 142 odst. 2 písm.

a) až h).



(2) O vzetí osoby do průvozní vazby rozhodne předseda senátu krajského

soudu, v obvodu jehož působnosti se nachází místo neplánovaného

přistání, a to do 24 hodin od podání návrhu. Ustanovení hlavy čtvrté

oddílu prvního trestního řádu se neužijí. Je-li zjevné, že nejsou

splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo je dán některý z

důvodů nepovolení průvozu osoby přes území České republiky uvedený v §

142 odst. 2 písm. a) až h), nařídí její propuštění na svobodu.



(3) Byla-li osoba vzata do průvozní vazby a není-li žádost o povolení

průvozu přes území České republiky doručena ve lhůtě 18 dnů od

neplánovaného přistání, předseda senátu nařídí propuštění osoby z

průvozní vazby nejpozději poslední den této lhůty. Pokud ministerstvo

po doručení žádosti průvoz povolí, stanoví státu, který o povolení

průvozu požádal, přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od povolení

průvozu, k převzetí osoby a dokončení průvozu; neučinil-li tak tento

stát v uvedené lhůtě, předseda senátu nařídí propuštění osoby z

průvozní vazby nejpozději poslední den této lhůty. Propuštění osoby z

průvozní vazby v souvislosti s dokončením průvozu nebo nepovolením

průvozu zajistí předseda senátu soudu, který rozhodl o průvozní vazbě.



(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se přiměřeně užijí také tehdy, jestliže

v případě leteckého průvozu osoby přes území České republiky, který byl

povolen, došlo k neplánovanému přistání, pokud po dobu delší než 8

hodin nelze v průvozu pokračovat, anebo pokud je po takovém

neplánovaném přistání zapotřebí opustit prostor letiště, na kterém k

neplánovanému přistání došlo. Po vzetí osoby do průvozní vazby stanoví

ministerstvo státu, který o povolení průvozu přes území České republiky

požádal, přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od neplánovaného

přistání, k převzetí osoby a dokončení průvozu.



ČÁST ČTVRTÁ



SPOLUPRÁCE S MEZINÁRODNÍMI TRESTNÍMI SOUDY A TRIBUNÁLY



HLAVA I



OBECNÁ USTANOVENÍ



§ 145



(1) Podle ustanovení této části se postupuje při vyřizování žádostí a

příkazů mezinárodního trestního soudu, mezinárodního trestního

tribunálu nebo obdobného mezinárodního soudního orgánu s působností v

trestních věcech a jeho orgánů (dále jen „mezinárodní soud“),



a) pokud



1. byl ustaven mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy České

republiky,



2. byl ustaven rozhodnutím Rady bezpečnosti Organizace spojených národů

vydaným podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů, kterým

je Česká republika vázána, nebo



3. je Česká republika podle rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace

spojených národů vydaného podle kapitoly VII Charty Organizace

spojených národů, kterým je Česká republika vázána, s takovým

mezinárodním soudem povinna spolupracovat,



b) byl-li ustaven mezinárodní smlouvou mezi mezinárodní organizací,

jejímž je Česká republika členem, nebo orgánem takové organizace a

cizím státem a je uveden v nařízení vlády podle odstavce 2, nebo



c) vyplývá-li povinnost České republiky spolupracovat s takovým

mezinárodním soudem z jiného zákona nebo z mezinárodní smlouvy.



(2) Vláda nařízením stanoví, se kterými mezinárodními soudy uvedenými v

odstavci 1 písm. b) Česká republika spolupracuje.



§ 146



(1) Justiční orgány poskytují mezinárodnímu soudu potřebnou součinnost

v souvislosti s prověřováním a stíháním činů, jejichž stíhání a

trestání je v jeho působnosti, včetně činů směřujících proti výkonu

spravedlnosti mezinárodním soudem, a v souvislosti s výkonem trestů

uložených mezinárodním soudem pro takové činy.



(2) Podle ustanovení této části se postupuje jen tehdy, nestanoví-li

jinak mezinárodní smlouva upravující spolupráci s mezinárodním soudem,

nebo nestanoví- li jinak předpisy mezinárodní organizace nebo

mezinárodního soudu upravující řízení před takovým mezinárodním soudem

(dále jen „předpisy mezinárodního soudu“), jde-li o mezinárodní soud

uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).



(3) Pro spolupráci s mezinárodním soudem platí přiměřeně ustanovení

části první, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 4, § 12 odst. 3

a § 13 odst. 2 se neužijí. Ustanovení § 5, § 7 odst. 2 a § 9 odst. 2 se

neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).



(4) Žádosti a příkazy mezinárodního soudu vyřizují orgány České

republiky přednostně a s urychlením.



(5) Orgány České republiky bez souhlasu mezinárodního soudu nezveřejní

informace o jeho žádosti nebo příkazu a způsobu jejich vyřízení. Při

poskytování informací podle § 6 postupují orgány České republiky v

souladu s pokyny mezinárodního soudu, které si vyžádají.



§ 147



Překlady



(1) Zašle-li mezinárodní soud ústřednímu orgánu žádost nebo příkaz v

cizím jazyce bez překladu, zajistí překlad ústřední orgán, jde-li o

mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a); s mezinárodním

soudem pak konzultuje možnost úhrady nákladů na zajištění překladu.



(2) Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c),

zajistí překlad ústřední orgán, pokud mezinárodní soud poskytne

ujištění, že náklady na zajištění překladu uhradí. Jinak může ústřední

orgán žádost nebo příkaz vrátit mezinárodnímu soudu bez vyřízení.



§ 148



(1) Justiční orgán umožní představitelům mezinárodního soudu uvedeného

v § 145 odst. 1 písm. a), obhájcům a právním zástupcům v řízení před

takovým mezinárodním soudem a dalším osobám, které tento mezinárodní

soud určí, účast na úkonu prováděném na základě nebo v souvislosti s

žádostí nebo příkazem tohoto mezinárodního soudu. Justiční orgán umožní

těmto osobám klást doplňující otázky přímo osobě, které se úkon týká.



(2) Provádějí-li představitelé mezinárodního soudu uvedeného v § 145

odst. 1 písm. a) v souladu s předpisy mezinárodního soudu úkony na

území České republiky samostatně, užije se ustanovení § 8 odst. 1 věty

první trestního řádu obdobně. Na žádost představitele mezinárodního

soudu se provádění takového úkonu zúčastní státní zástupce krajského

státního zastupitelství, v jehož obvodu má k provedení takového úkonu

dojít.



(3) Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c),

užije se ustanovení § 51 obdobně.



(4) Představitelé mezinárodního soudu a obhájci, právní zástupci,

svědci, znalci, tlumočníci, obvinění, odsouzení a další osoby

předvolané k účasti na úkonu v řízení před takovým mezinárodním soudem

požívají výsad a imunit v rozsahu, který je jim přiznán mezinárodním

právem, pokud



a) projíždějí nebo jsou prováženi územím České republiky na jednání

mezinárodního soudu nebo se z takového jednání bezprostředně vracejí,



b) projíždějí nebo jsou prováženi územím České republiky k účasti na

úkonu prováděném na území cizího státu na základě žádosti nebo příkazu

mezinárodního soudu nebo se z tohoto cizího státu bezprostředně

vracejí, nebo



c) se účastní úkonu prováděného na území České republiky na základě

žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu.



(5) V případě pochybností o oprávněnosti nebo rozsahu výsady a imunity

některé z osob uvedených v odstavci 4 konzultují orgány České republiky

neprodleně postup s mezinárodním soudem prostřednictvím Ministerstva

zahraničních věcí.



§ 149



Styk osob s mezinárodním soudem



(1) Osoba nacházející se v zařízení, kde je omezována její osobní

svoboda, proti níž je vedeno řízení před mezinárodním soudem, které se

týká žádost nebo příkaz mezinárodního soudu nebo která vykonává trest

uložený mezinárodním soudem, má právo bez omezení



a) přijímat a na své náklady odesílat písemná sdělení mezinárodnímu

soudu a jeho orgánům,



b) přijímat návštěvy představitelů mezinárodního soudu a svého obhájce

nebo právního zástupce v řízení před mezinárodním soudem a hovořit s

nimi bez přítomnosti třetích osob.



(2) Kontrola písemných sdělení uvedených v odstavci 1 písm. a) je

nepřípustná.



(3) Povinnost zachovávat státem uloženou mlčenlivost, které může osobu

zbavit státní orgán nebo která se nevztahuje na podávání informací

orgánům činným v trestním řízení, se nevztahuje na výslech osoby před

mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a).



§ 150



Náklady spolupráce



(1) Náklady vzniklé orgánům České republiky při vyřizování žádostí a

příkazů mezinárodního soudu, pokud je nehradí mezinárodní soud, hradí

Česká republika.



(2) Umožňují-li předpisy mezinárodního soudu, aby mezinárodní soud

hradil některé náklady uvedené v odstavci 1, jsou tyto náklady hrazeny

podle dohody mezi ústředním orgánem a mezinárodním soudem. Orgán,

kterému tyto náklady vznikly, předloží pro účely uzavření takové dohody

ústřednímu orgánu vyčíslení těchto nákladů a jejich odůvodnění, jakož i

další potřebné údaje.



§ 151



Souběh žádostí



Jestliže byly orgánům České republiky doručeny žádosti nebo příkazy

více mezinárodních soudů nebo mezinárodního soudu a cizího státu, které

se týkají téže osoby nebo téže věci, a poskytnutí spolupráce na základě

všech těchto žádostí a příkazů není možné, posoudí se podmínky a

možnost poskytnutí spolupráce ve vztahu ke každé z těchto žádostí a

příkazů samostatně. Přitom se zváží zejména povaha závazku ke

spolupráci s mezinárodním soudem, pořadí, v jakém byly tyto žádosti a

příkazy orgánům České republiky doručeny, okolnosti spáchání činů,

kterých se tyto žádosti a příkazy týkají, včetně jejich závažnosti,

dále druh a výše trestů, které lze uložit nebo které byly uloženy, a

pravděpodobnost, s jakou mohou mezinárodní soudy a státy, jejichž

žádosti a příkazy byly orgánům České republiky doručeny, ve vzájemných

vztazích dosáhnout poskytnutí spolupráce.



§ 152



Nevyhovění a odložení vyřízení žádosti nebo příkazu



(1) Justiční orgán s mezinárodním soudem konzultuje před nevyhověním

nebo částečným nevyhověním jeho žádosti nebo příkazu podmínky, za

kterých by bylo možné žádosti nebo příkazu vyhovět, včetně jejich

případného doplnění nebo úpravy.



(2) Justiční orgán může odložit vyřízení žádosti nebo příkazu

mezinárodního soudu pouze po předchozí konzultaci s mezinárodním soudem

a pouze na dobu určitou; délku jejího trvání oznámí justiční orgán

mezinárodnímu soudu spolu s oznámením odkladu vyřízení žádosti nebo

příkazu. Jde-li o žádost nebo příkaz mezinárodního soudu uvedeného v §

145 odst. 1 písm. a), může tak učinit pouze po dohodě s tímto

mezinárodním soudem.



§ 153



Poskytnutí informací a důkazů bez žádosti



Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce a

ministerstvo na žádost soudu předá mezinárodnímu soudu i bez jeho

předchozí žádosti nebo příkazu informace a důkazy získané v rámci

trestního řízení, jestliže má státní zástupce nebo soud za to, že

sdělení těchto informací nebo poskytnutí těchto důkazů může napomoci

mezinárodnímu soudu při prověřování a stíhání činů, jejichž stíhání a

trestání je v jeho působnosti, včetně činů proti výkonu spravedlnosti

mezinárodním soudem, nebo při výkonu trestů uložených mezinárodním

soudem pro takové činy.



§ 154



Ochrana svědka



Žádost mezinárodního soudu o zajištění ochrany svědka justiční orgán

postoupí orgánu příslušnému k poskytování zvláštní ochrany podle zákona

o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním

řízením.



HLAVA II



PRÁVNÍ POMOC



§ 155



Pro právní pomoc poskytovanou mezinárodnímu soudu platí přiměřeně

ustanovení části třetí hlavy I dílů 2 a 3, nestanoví-li tato část

jinak. Ustanovení § 48 odst. 3, § 56 a § 70 odst. 1 písm. a) se

neužijí. Ustanovení § 47 odst. 2, § 49, 51, § 52 odst. 1, 2 a 5, § 54

odst. 1 písm. c), § 58 odst. 6 věty druhé a § 70 odst. 1 písm. c) až e)

se neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).

Ustanovení § 47 odst. 2 se neužije také, jde-li o mezinárodní soud

uvedený v § 145 odst. 1 písm. b).



§ 156



Příslušnost k přijetí žádosti nebo příkazu



K přijetí žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu vydaných v řízení

před mezinárodním soudem je příslušné před zahájením hlavního líčení

Nejvyšší státní zastupitelství a po zahájení hlavního líčení

ministerstvo.



§ 157



Vyřízení žádosti nebo příkazu



(1) Požaduje-li mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a)

zvláštní postup při vyřizování své žádosti nebo příkazu, orgány činné v

trestním řízení takovému požadavku vyhoví. Jde-li o žádost

mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c), vyhoví

orgány činné v trestním řízení takovému požadavku, není-li to v rozporu

s § 5.



(2) Je-li k provedení úkonu na území České republiky na základě žádosti

nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a)

nezbytný příkaz nebo povolení justičního orgánu, vydá je justiční orgán

na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu; podmínky pro

vydání tohoto příkazu nebo povolení se považují v takovém případě za

splněné.



(3) Pokud o to mezinárodní soud požádá, zaznamená se průběh úkonu

prováděného na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu s

využitím těsnopisného zápisu, zvukového nebo obrazového záznamu, anebo

s využitím jiného prostředku, který mezinárodní soud určí, je-li to

technicky možné; zápis nebo záznam se předá mezinárodnímu soudu spolu s

protokolem o úkonu.



(4) Nejsou-li informace obsažené v žádosti nebo příkazu mezinárodního

soudu pro vyhovění takové žádosti nebo příkazu dostatečné, justiční

orgán prostřednictvím ústředního orgánu nebo přímo, pokud to vyžaduje

naléhavost případu, konzultuje s mezinárodním soudem další postup, a

je-li to zapotřebí, požádá mezinárodní soud o dodatkové informace.



§ 158



Odmítnutí předání informace nebo důkazu



(1) Pokud mají být na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu

uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) takovému mezinárodnímu soudu předány

informace utajované podle zákona o ochraně utajovaných informací,

justiční orgán před jejich předáním konzultuje s mezinárodním soudem a

Národním bezpečnostním úřadem způsob ochrany těchto informací

mezinárodním soudem. Justiční orgán při předání těchto informací

upozorní mezinárodní soud na požadavky na jejich ochranu. Předání

těchto informací lze odmítnout pouze v případě, že v řízení před

mezinárodním soudem není možné zajistit jejich dostatečnou ochranu před

zveřejněním; o odmítnutí předání rozhoduje Nejvyšší soud na návrh

justičního orgánu, který žádost nebo příkaz mezinárodního soudu

vyřizuje.



(2) Předání informací nebo důkazů mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145

odst. 1 písm. a) lze odmítnout z důvodu ochrany podstatných národních

bezpečnostních zájmů, rozhodne-li o tom Nejvyšší soud na návrh

justičního orgánu, který žádost nebo příkaz takového mezinárodního

soudu vyřizuje. Před podáním návrhu Nejvyššímu soudu justiční orgán

konzultuje s mezinárodním soudem podmínky, za kterých by bylo možné

informace nebo důkazy předat.



(3) Pokud by předání informací nebo důkazů, které Česká republika

získala od cizího státu nebo mezinárodní organizace, mezinárodnímu

soudu bylo v rozporu se závazky České republiky vyplývajícími ze zásady

speciality nebo s obdobnými mezinárodními závazky České republiky,

justiční orgán požádá cizí stát nebo mezinárodní organizaci, od kterých

Česká republika tyto informace nebo důkazy získala, o souhlas s jejich

poskytnutím mezinárodnímu soudu.



(4) Pokud cizí stát nebo mezinárodní organizace souhlas podle odstavce

3 neudělí, justiční orgán žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu

nevyhoví a mezinárodní soud informuje o důvodu nevyhovění a o úkonech,

které byly k opatření souhlasu cizího státu nebo mezinárodní organizace

učiněny.



§ 159



Výslech osob



(1) Svědky a znalce lze na žádost nebo příkaz mezinárodního soudu

vyslechnout pod přísahou, jejíž text mezinárodní soud určí. Pokud

mezinárodní soud v žádosti nebo příkazu k výslechu svědka nebo znalce

pod přísahou text přísahy neurčí, užije se obdobně ustanovení § 50

odst. 1 věty druhé a třetí.



(2) Osoba vyslýchaná na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního

soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) může využít svého práva

odepřít výpověď podle předpisů mezinárodního soudu, jakož i podle

trestního řádu, pokud to předpisy mezinárodního soudu umožňují.

Ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu se na výslech osoby na základě

žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1

písm. a) neužije.



(3) Na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu justiční orgán

umožní mezinárodnímu soudu provedení výslechu osoby prostřednictvím

videokonferenčního zařízení nebo telefonu. Ustanovení odstavce 2 se

užije obdobně.



(4) Pokud osoba vyslýchaná na základě žádosti nebo příkazu

mezinárodního soudu orgány činnými v trestním řízení nebo vyslýchaná

mezinárodním soudem prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo

telefonu nebo představitelé mezinárodního soudu, kteří se výslechu

účastní, nerozumí jazyku, ve kterém se výslech vede, a nezajistí-li

tlumočení mezinárodní soud, přibere orgán činný v trestním řízení,

který výslech provádí nebo který umožnil provedení výslechu

prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu, po

konzultaci s mezinárodním soudem, tlumočníka. To platí obdobně, jde-li

o osobu, s níž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních

systémů neslyšících a hluchoslepých osob.



§ 160



Předvolání osob



Pokud o to mezinárodní soud požádá, poskytne justiční orgán, který na

základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu doručuje předvolání k

účasti na úkonu v řízení před mezinárodním soudem, předvolávané osobě

zálohu na svědečné ve výši, kterou mezinárodní soud stanoví. Justiční

orgán předloží ústřednímu orgánu vyčíslení nákladů spojených s

poskytnutím zálohy na svědečné pro účely jejich úhrady mezinárodním

soudem.



§ 161



Doručování na území České republiky



Mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) může doručovat

písemnosti adresátům na území České republiky přímo prostřednictvím

provozovatele poštovních služeb.



§ 162



Spolupráce v souvislosti s odškodňováním oprávněných osob



Ministerstvo poskytne mezinárodnímu soudu, fondu, který byl zřízen

mezinárodním soudem pro účely odškodňování oprávněných osob, nebo

obdobné instituci, kterou lze považovat za pomocný orgán mezinárodního

soudu, na jejich žádost nebo příkaz potřebnou spolupráci v souvislosti

s odškodňováním oprávněných osob. Pro tyto účely je ministerstvo

oprávněno požádat Policii České republiky o zjištění totožnosti a

pátrání po pobytu oprávněné osoby.



§ 163



Vyžadování právní pomoci od mezinárodního soudu



Pro vyžadování právní pomoci od mezinárodního soudu platí přiměřeně

ustanovení části třetí hlavy I dílu 1.



HLAVA III



PŘEDÁNÍ OSOB



§ 164



Pro předání osob mezinárodnímu soudu platí přiměřeně ustanovení části

třetí hlavy II dílu 2, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 90 a

§ 91 odst. 1 písm. b), c), e) až g) a j) se neužijí. Ustanovení § 87, §

88 odst. 3, § 89 odst. 1 písm. b) a e), § 91, § 92 odst. 7 písm. d) a

h), § 95, § 96 odst. 2 věty druhé, § 97 a 99 se neužijí, jde-li o

mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a). Ustanovení § 89

odst. 1 písm. b), § 91 odst. 1 písm. d) a k) až m), § 92 odst. 7 písm.

d), § 95 odst. 1, 5 a 6 a § 97 se neužijí také, jde-li o mezinárodní

soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b).



§ 165



Příslušnost soudu a státního zastupitelství



Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a) nebo b), je soudem příslušným k postupu podle této hlavy

Krajský soud v Praze. Úkony, k nimž je podle této hlavy příslušný

státní zástupce, v takovém případě koná státní zástupce Krajského

státního zastupitelství v Praze.



§ 166



Předběžná a vydávací vazba



(1) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a), předseda senátu vezme osobu na základě žádosti tohoto soudu o

předběžnou vazbu nebo na základě žádosti nebo příkazu tohoto soudu k

zatčení a předání osoby po jejím odevzdání soudu podle § 93 odst. 3 do

předběžné vazby. Vazebním důvodem podle § 94 odst. 1 přitom není vázán.



(2) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a) nebo b), státní zástupce propustí osobu z předběžné vazby

podle § 94 odst. 3, jestliže bylo předběžné šetření zahájeno bez

žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu k předání osoby a tato žádost

nebo příkaz nebyly České republice doručeny ve lhůtě stanovené předpisy

mezinárodního soudu, nebo do 60 dnů ode dne vzetí do předběžné vazby,

pokud předpisy mezinárodního soudu lhůtu nestanoví. Jde-li o

mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) a žádost nebo příkaz

jsou doručeny dodatečně, předseda senátu vezme osobu do předběžné vazby

podle odstavce 1.



(3) Soud prostřednictvím ministerstva neprodleně informuje mezinárodní

soud o každé žádosti osoby o propuštění z předběžné nebo vydávací

vazby, včetně uvedení důvodů takové žádosti. Zároveň jej požádá o

stanovisko k takové žádosti a upozorní jej na lhůtu, v níž je třeba o

žádosti o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby rozhodnout. Při

rozhodování o takové žádosti vezme soud v úvahu stanovisko

mezinárodního soudu, pokud je mezinárodní soud včas zaslal. Jde-li o

mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a), může být osoba, o

jejíž předání jde, propuštěna z předběžné vazby pouze, odůvodňují-li to

naléhavé a výjimečné okolnosti a současně bylo přijato některé z

opatření nahrazujících vazbu podle trestního řádu; na žádost

mezinárodního soudu podává soud zprávy, zda nahrazení předběžné vazby

trvá a zda se osoba, o jejíž předání jde, dosud zdržuje na území České

republiky a nevyhýbá se řízení o předání.



§ 167



(1) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. a), je účelem předběžného šetření zjištění, zda



a) osoba, o jejíž předání jde, je osobou, na kterou byl mezinárodním

soudem vydán zatýkací rozkaz,



b) zadržení osoby proběhlo v souladu se zákonem a



c) ze strany orgánů České republiky byla dodržena práva osoby stanovená

právními předpisy České republiky a předpisy mezinárodního soudu.



(2) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. a) a státní zástupce nebo po skončení předběžného šetření soud

zjistí skutečnosti uvedené v odstavci 1, neprodleně o tom

prostřednictvím ministerstva informuje mezinárodní soud a požádá jej o

vyjádření, zda na předání osoby trvá.



(3) Pokud osoba, o jejíž předání jde, namítá, že jejímu předání

mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) brání imunita

podle mezinárodního práva, informuje státní zástupce a po skončení

předběžného šetření soud prostřednictvím ministerstva o takové námitce

a jejím obsahu mezinárodní soud a požádá jej o stanovisko k dalšímu

postupu.



(4) Pokud osoba, o jejíž předání jde, namítá, že jejímu předání

mezinárodnímu soudu brání probíhající řízení o přípustnosti řízení před

mezinárodním soudem nebo jiná obdobná skutečnost, informuje státní

zástupce a po skončení předběžného šetření soud prostřednictvím

ministerstva o takové námitce a jejím obsahu mezinárodní soud a požádá

jej o stanovisko k dalšímu postupu.



(5) Pokud mezinárodní soud žádá, aby osobě, o jejíž předání jde, byly

předány kopie zatýkacího rozkazu nebo jiných písemností souvisejících s

řízením před mezinárodním soudem, učiní tak státní zástupce v rámci

předběžného šetření a protokol o předání těchto písemností s uvedením

jejich výčtu zašle neprodleně mezinárodnímu soudu.



§ 168



Předání a jeho provedení



(1) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a), předání osoby přikáže po skončení předběžného šetření na

návrh státního zástupce ve veřejném zasedání soud, a to zpravidla do 30

dnů od doručení žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu k předání

osoby. O nedodržení této lhůty a o důvodech informuje soud a v

předběžném šetření státní zástupce prostřednictvím ministerstva

mezinárodní soud.



(2) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. b), rozhodne o předání osoby po skončení předběžného šetření soud

ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce. Pokud je dán některý z

důvodů nepřípustnosti předání uvedený v § 91 odst. 1 písm. a), h), i),

n), o) nebo p), rozhodne soud o nepovolení předání. Proti těmto

rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.



(3) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a) a nemohou-li orgány mezinárodního soudu nebo jiné orgány

pověřené mezinárodním soudem tuto osobu převzít na území České

republiky, předá ji Policie České republiky orgánům mezinárodního soudu

nebo jiným orgánům pověřeným mezinárodním soudem na místě určeném

mezinárodním soudem i v cizím státu.



§ 169



Odložení předání a dočasné předání



(1) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. a) a je-li dán důvod pro odložení podle § 99 odst. 1, může

předseda senátu na základě návrhu některého z orgánů nebo osob

uvedených v § 99 odst. 2 požádat mezinárodní soud při předání osoby o

její navrácení do České republiky poté, co její přítomnost u

mezinárodního soudu přestane být nezbytná pro účely řízení před

mezinárodním soudem nebo výkonu trestu uloženého mezinárodním soudem.



(2) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. b), lze odložit předání pouze se souhlasem mezinárodního soudu.

V rozhodnutí o odložení předání stanoví předseda senátu lhůtu, před

jejímž uplynutím musí být osoba mezinárodnímu soudu předána. Pokud je

důvodem odložení předání trestní řízení vedené v České republice,

stanoví předseda senátu tuto lhůtu tak, aby nepřevyšovala 6 měsíců;

pokud je důvodem odložení předání výkon nepodmíněného trestu odnětí

svobody pravomocně uloženého soudem České republiky, stanoví předseda

senátu tuto lhůtu tak, aby její poslední den připadl na poslední den

předpokládané délky výkonu trestu. Tuto lhůtu může předseda senátu se

souhlasem mezinárodního soudu prodloužit, a to i opakovaně.



(3) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. b), lze povolit dočasné předání tomuto mezinárodnímu soudu

pouze s jeho souhlasem.



§ 170



Souhlas s rozšířením předání



(1) Souhlas podle § 103 odst. 1 se nevyžaduje také, pokud



a) byla osoba z České republiky předána mezinárodnímu soudu uvedenému v

§ 145 odst. 1 písm. a) a jde o stíhání této osoby takovým mezinárodním

soudem nebo o výkon trestu uloženého takovým mezinárodním soudem, anebo



b) byla osoba z České republiky vydána cizímu státu a jde o její

předání z cizího státu mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1

písm. a).



(2) Souhlas podle § 216 odst. 1 se nevyžaduje také, pokud jde o předání

osoby z členského státu, jemuž byla předána z České republiky,

mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a).



HLAVA IV



VÝKON ROZHODNUTÍ



§ 171



Na uznávání a výkon rozhodnutí mezinárodního soudu se přiměřeně užijí

ustanovení části třetí hlavy IV dílu 1, nestanoví-li tato část jinak.

Ustanovení § 120 odst. 1 písm. a), b), d), e) a i) a odst. 3, § 131, §

132 odst. 2 až 4 a § 133 odst. 2 se neužijí. Ustanovení § 120 odst. 1

písm. c), f) a g), § 121 odst. 1 a 2, § 123, 124 a 127 se neužijí,

jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a). Ustanovení

§ 124 odst. 6 se neužije také, jde-li o mezinárodní soud uvedený v §

145 odst. 1 písm. b).



§ 172



(1) Jde-li o rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1

písm. a), nařídí soud jeho výkon na návrh ministerstva. Změní-li v

průběhu výkonu trestu mezinárodní soud jeho výměru, nařídí soud výkon

trestu v této nové výměře a rozhodne o započtení dosud vykonaného

trestu.



(2) Trest uložený mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a)

nebo b) lze v České republice vykonat i ve vyšší výměře, než jakou

připouští trestní zákon.



(3) Jde-li o rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1

písm. c) a překračuje-li výměra trestu horní hranici trestní sazby za

odpovídající trestný čin podle trestního zákona, soud po konzultaci s

tímto mezinárodním soudem výměru trestu přizpůsobí podle § 124 odst. 2

písm. b).



§ 173



Žádost o přezkoumání rozhodnutí mezinárodního soudu



Obdrží-li orgány České republiky návrh nebo žádost o přezkoumání

rozhodnutí mezinárodního soudu, které je vykonáváno nebo které má být

vykonáno na území České republiky, postoupí takovou žádost bez

zbytečného odkladu prostřednictvím ministerstva mezinárodnímu soudu.



§ 174



Převzetí výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody



(1) K výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého mezinárodním

soudem lze převzít



a) občana České republiky nebo osobu s trvalým pobytem na území České

republiky, nebo



b) jinou osobu, pokud se mezinárodní soud zaváže uhradit náklady výkonu

trestu.



(2) Jde-li o převzetí osoby k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody uloženého rozhodnutím mezinárodního soudu uvedeného v § 145

odst. 1 písm. a), rozhodne soud na návrh ministerstva před nařízením

výkonu rozhodnutí rozsudkem o zařazení odsouzeného do typu věznice. Na

řízení o návrhu ministerstva se obdobně užijí ustanovení § 123, § 125

odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 a § 127.



(3) Žádá-li mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) před

předáním osoby k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody o ujištění,

že budou dodrženy lhůty nebo jiné podmínky pro podmíněné propuštění z

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo předčasné ukončení

takového výkonu podle předpisů mezinárodního soudu, souhlas takové

osoby podle § 126 se nevyžaduje.



(4) Dojde-li v průběhu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ke

změně podmínek uvedených v odstavci 1 nebo vyjde-li po převzetí osoby

do České republiky najevo, že tyto podmínky nebyly v době převzetí

splněny, informuje o tom ministerstvo neprodleně mezinárodní soud a

konzultuje s ním další postup. Není-li splněna žádná z podmínek

uvedených v odstavci 1, ministerstvo požádá mezinárodní soud o určení

jiného státu, ve kterém bude osoba pokračovat ve výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody. Pokud mezinárodní soud této žádosti nevyhoví,

pokračuje se v jeho výkonu v České republice.



§ 175



(1) Osobu, s jejímž převzetím k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody uloženého mezinárodním soudem udělilo ministerstvo souhlas,

převezmou orgány Vězeňské služby na pokyn ministerstva od orgánů

mezinárodního soudu nebo cizího státu na místě a v čase určeném

ministerstvem po dohodě s mezinárodním soudem. Na místě mimo území

České republiky orgány Vězeňské služby převezmou osobu pouze v případě,

že se mezinárodní soud nebo cizí stát zaváže uhradit náklady spojené s

jejím převozem do České republiky.



(2) Jde-li o osobu převzatou podle této hlavy do České republiky k

výkonu rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm.

a) nebo b), na stíhání této osoby v České republice, výkon jiného

trestu nebo ochranného opatření uloženého této osobě a na vydání nebo

předání této osoby do cizího státu nebo jinému mezinárodnímu soudu se

přiměřeně užije § 85.



(3) Neumožňují-li předpisy mezinárodního soudu, aby o odkladu výkonu

trestu, změně způsobu výkonu trestu, přerušení výkonu trestu nebo o

podmíněném propuštění osoby převzaté podle této hlavy do České

republiky rozhodl soud České republiky, a obdrží-li orgány České

republiky žádost nebo podnět k takovému rozhodnutí, ministerstvo je

postoupí mezinárodnímu soudu; ustanovení § 159 odst. 3 a 4 se obdobně

užijí i pro účely řízení před mezinárodním soudem o takové žádosti.

Pokud předpisy mezinárodního soudu umožňují, aby o takové žádosti

rozhodl soud České republiky, vyžádá si tento soud před rozhodnutím

prostřednictvím ministerstva stanovisko mezinárodního soudu.



(4) Nejde-li o občana České republiky nebo osobu s trvalým pobytem na

území České republiky, může ministerstvo před propuštěním osoby z

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody stanovit, že osoba převzatá

podle této hlavy do České republiky má být po propuštění předána do

státu, jehož je státním příslušníkem nebo ve kterém má povolen pobyt,

nebo do cizího státu, který je ochoten ji převzít, zaváže-li se

mezinárodní soud nebo takový cizí stát uhradit náklady spojené s jejím

převozem do tohoto státu, nebo předá-li se osoba orgánům tohoto státu

na hraničním přechodu. Při určení, zda a do kterého cizího státu má být

osoba předána, ministerstvo zohlední stanovisko této osoby. Orgánům

cizího státu tuto osobu předají orgány Vězeňské služby na místě a v

čase určeném ministerstvem po dohodě s mezinárodním soudem nebo cizím

státem.



§ 176



(1) Je-li zapotřebí, aby se osoba převzatá podle této hlavy do České

republiky účastnila řízení před mezinárodním soudem, orgány Vězeňské

služby ji na pokyn ministerstva na dobu určenou mezinárodním soudem

předají orgánům mezinárodního soudu na místě a v čase určeném

ministerstvem. Na místě mimo území České republiky orgány Vězeňské

služby předají osobu orgánům mezinárodního soudu pouze v případě, že se

mezinárodní soud nebo cizí stát zaváže uhradit náklady spojené s jejím

převozem na toto místo. Pro zpětné převzetí osoby od orgánů

mezinárodního soudu platí ustanovení věty první a druhé obdobně.



(2) Rozhodne-li mezinárodní soud po předání osoby do České republiky

podle této hlavy, že tato osoba má být vrácena mezinárodnímu soudu nebo

že má ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pokračovat v cizím

státu, předají ji orgány Vězeňské služby orgánům mezinárodního soudu

nebo cizího státu na místě a v čase určeném ministerstvem. Na místě

mimo území České republiky orgány Vězeňské služby předají osobu orgánům

mezinárodního soudu nebo cizího státu pouze v případě, že se

mezinárodní soud nebo cizí stát zaváže uhradit náklady spojené s jejím

převozem na toto místo.



§ 177



(1) Uprchne-li osoba převzatá podle této hlavy do České republiky z

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, informuje o tom

ministerstvo neprodleně mezinárodní soud a konzultuje s ním další

postup. Soud, který rozhodl o uznání a výkonu rozhodnutí mezinárodního

soudu nebo který rozhodl o zařazení této osoby do typu věznice, vydá na

tuto osobu neprodleně příkaz k dodání do výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody. V případě, že tato osoba uprchla do ciziny, postupuje

se podle části třetí hlavy II dílu 1, nedohodne-li se ministerstvo s

mezinárodním soudem v rámci konzultací jinak.



(2) Soud odvolá příkaz k dodání do výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody vydaný podle odstavce 1 rovněž v případě, že tato osoba byla

předána ze státu, na jehož území byla zadržena, mezinárodnímu soudu

nebo byla předána nebo vydána ze státu, na je- hož území byla zadržena,

jinému státu, který mezinárodní soud určil.



§ 178



Převzetí výkonu rozhodnutí týkajícího se majetku



(1) Jde-li o výkon rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145

odst. 1 písm. a) nebo b), kterým byl uložen peněžitý trest, připadá

částka, která byla výkonem jeho rozhodnutí získána, mezinárodnímu soudu

a soud ji převede mezinárodnímu soudu nebo tomu, koho mezinárodní soud

určí, na jimi stanovený účet.



(2) Jde-li o výkon rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145

odst. 1 písm. a) nebo b), kterým byl uložen trest propadnutí majetku

nebo trest propadnutí věci, organizační složka státu, které podle

zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky, majetek nebo

věc, která byla výkonem rozhodnutí získána, prodá a částku získanou

prodejem převede mezinárodnímu soudu nebo tomu, koho mezinárodní soud

určí, na jimi stanovený účet. Jde-li o věc, která je součástí národního

kulturního pokladu České republiky nebo jiného státu, nebo nelze-li

majetek nebo věc vzhledem k jejich povaze nebo z jiných důvodů prodat,

konzultuje soud další postup s mezinárodním soudem.



(3) Splácení peněžitého trestu ve splátkách lze povolit nebo od jeho

výkonu upustit pouze se souhlasem mezinárodního soudu.



§ 179



(1) Podle této hlavy se postupuje i při uznávání příkazů mezinárodních

soudů uvedených v § 145 odst. 1 písm. b) a c) k odškodnění oprávněných

osob. Příkaz mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) k

odškodnění oprávněných osob se vykoná, aniž by bylo zapotřebí

rozhodnout o jeho uznání.



(2) Při výkonu příkazu k odškodnění oprávněných osob postupuje osoba,

jíž byl takovým rozhodnutím nárok přiznán, nebo soud, je-li o to

požádán mezinárodním soudem nebo fondem, který byl pro účely

odškodňování oprávněných osob zřízen mezinárodním soudem, nebo obdobnou

institucí, kterou lze považovat za pomocný orgán mezinárodního soudu,

podle občanského soudního řádu.



(3) Postupuje-li soud podle odstavce 2, částka získaná výkonem

rozhodnutí mezinárodního soudu připadá mezinárodnímu soudu a soud ji

převede tomuto soudu nebo fondu, který byl pro účely odškodňování

poškozených nebo obětí zřízen mezinárodním soudem, nebo obdobné

instituci, kterou lze považovat za pomocný orgán mezinárodního soudu,

na jimi stanovený účet.



§ 180



Na žádost mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) lze

vykonat rozhodnutí tohoto soudu, kterým byla uložena pořádková pokuta.

Při výkonu takového rozhodnutí se postupuje přiměřeně podle trestního

řádu. Částka získaná výkonem rozhodnutí mezinárodního soudu připadá

mezinárodnímu soudu a soud ji převede tomuto mezinárodnímu soudu na jím

stanovený účet.



HLAVA V



PŘEDÁNÍ A PŘEVZETÍ TRESTNÍHO ŘÍZENÍ



§ 181



(1) Na žádost nebo příkaz mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1

písm. a) předá státní zástupce prostřednictvím Nejvyššího státního

zastupitelství a soud prostřednictvím ministerstva trestní řízení

tomuto mezinárodnímu soudu. Ustanovení § 107 odst. 2, § 108 a § 110

odst. 2 a 3 se užijí přiměřeně.



(2) Na předání trestního řízení mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145

odst. 1 písm. a) na žádost státního zástupce nebo soudu se přiměřeně

užijí ustanovení části třetí hlavy III dílu 1. Ustanovení § 110 odst. 1

se neužije.



(3) Nejvyšší státní zastupitelství, bylo-li trestní řízení

mezinárodnímu soudu předáno před podáním obžaloby, a ministerstvo,

bylo-li trestní řízení mezinárodnímu soudu předáno po podání obžaloby,

jsou příslušné k podávání opravných prostředků proti rozhodnutí

mezinárodního soudu o převzetí trestního řízení z České republiky,

návrhů na změnu takového rozhodnutí a k souvisejícím úkonům, pokud

podání takových opravných prostředků nebo návrhů předpisy mezinárodního

soudu připouštějí.



§ 182



Na předání trestního řízení mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst.

1 písm. b) nebo c) se přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy III

dílu 1. Ustanovení § 110 odst. 1 se neužije. Ustanovení § 12 odst. 1 se

užije pouze tehdy, je-li tomuto mezinárodnímu soudu trestní řízení

předáváno na žádost státního zástupce nebo soudu.



§ 183



(1) Na převzetí trestního řízení od mezinárodního soudu do České

republiky se přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy III dílu 2.



(2) Justiční orgány pravidelně informují mezinárodní soud o průběhu

převzatého trestního řízení. Představitelům mezinárodního soudu se na

jejich žádost umožní, aby byli přítomni při úkonech v převzatém

trestním řízení.



HLAVA VI



PRŮVOZ OSOB



§ 184



(1) Na průvoz osob přes území České republiky v souvislosti se

spoluprací poskytovanou cizím státem mezinárodnímu soudu se přiměřeně

užijí ustanovení části třetí hlavy V dílu 2, nestanoví-li tato část

jinak. Ustanovení § 142 odst. 2 písm. a), e), f), g) a i) se neužijí.



(2) Za spolupráci poskytovanou cizím státem mezinárodnímu soudu podle

odstavce 1 se považuje i předání osoby mezi dvěma cizími státy v

souvislosti s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého

mezinárodním soudem.



(3) Povolení průvozu osoby přes území České republiky není třeba,

jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).



ČÁST PÁTÁ



ZVLÁŠTNÍ POSTUPY MEZINÁRODNÍ JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE S JINÝMI ČLENSKÝMI

STÁTY



HLAVA I



SPOLEČNÝ VYŠETŘOVACÍ TÝM



§ 185



(1) Ustanovení této hlavy se užijí na společný vyšetřovací tým mezi

členskými státy.



(2) Podle této hlavy se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^7).



(3) Ustanovení této hlavy nevylučují postup podle ustanovení o právní

pomoci.



§ 186



(1) S příslušnými orgány jednoho nebo více členských států lze uzavřít

dohodu o společném vyšetřovacím týmu.



(2) Společný vyšetřovací tým může být zřízen na žádost justičního

orgánu nebo příslušného orgánu jiného členského státu zejména, pokud



a) buď v České republice nebo v jiném členském státu je vedeno trestní

řízení, v němž je třeba žádat o provedení obtížných a náročných úkonů v

dalších členských státech, nebo



b) v České republice a v jednom nebo více jiných členských státech je

vedeno trestní řízení a okolnosti případu vyžadují koordinovaný postup

v dotčených členských státech.



(3) Na zřízení společného vyšetřovacího týmu a jeho činnost, včetně

výměny informací, se přiměřeně užijí § 71 až 74.



§ 187



Regresní nárok jiného členského státu



(1) Ministerstvo uhradí na žádost jiného členského státu, který se

účastnil společného vyšetřovacího týmu, částku, kterou tento stát

vyplatil v souladu se svým právním řádem jako náhradu škody určité

osobě, a to v rozsahu, v jakém byla vzniklá škoda způsobena nesprávným

úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím úředních osob České

republiky při jejich působení ve společném vyšetřovacím týmu.



(2) V případě, že žádost jiného členského státu neobsahuje potřebné

údaje, vyzve ministerstvo příslušný orgán tohoto státu k jejímu

doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Přitom jej vždy upozorní

na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li příslušný orgán jiného

členského státu této výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné

důvody, pro které tak nemohl učinit, žádost odmítne.



§ 188



Regresní nárok vůči jinému členskému státu



(1) Ministerstvo je oprávněno žádat po jiném členském státu úhradu

částky, kterou vyplatilo jako náhradu škody určité osobě podle zákona o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem v rozsahu, v jakém byla vzniklá škoda

způsobena postupem úředních osob tohoto jiného členského státu při

jejich působení ve společném vyšetřovacím týmu zřízeném na území České

republiky.



(2) Nárok na úhradu vyplacené náhrady škody se uplatňuje formou žádosti

k příslušnému orgánu jiného členského státu v souladu s právním řádem a

požadavky tohoto státu.



HLAVA II



PŘEDÁNÍ OSOBY



Díl 1



Obecná ustanovení



§ 189



(1) Ustanovení dílů 1 až 3 této hlavy se užijí na předání osoby mezi

Českou republikou a jiným členským státem na základě evropského

zatýkacího rozkazu a na související úkony.



(2) Podle ustanovení dílů 1 až 3 této hlavy se postupuje, pokud jiný

členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného právního

předpisu Evropské unie^8).



§ 190



Evropský zatýkací rozkaz



Evropským zatýkacím rozkazem se rozumí rozhodnutí



a) soudu České republiky vydané za účelem zatčení a předání osoby z

jiného členského státu do České republiky k trestnímu stíhání nebo k

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody, nebo



b) justičního orgánu jiného členského státu vydané za účelem zatčení a

předání osoby do tohoto členského státu k trestnímu stíhání nebo k

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody.



§ 191



(1) Ministerstvo na základě žádosti soudu poskytne součinnost při

zjišťování informací z jiného členského státu potřebných pro vydání

evropského zatýkacího rozkazu nebo v souvislosti s rozhodováním o

předání. Nejvyšší státní zastupitelství na základě žádosti státního

zástupce poskytne takovou součinnost v souvislosti s podáním návrhu na

vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo v souvislosti s předběžným

šetřením.



(2) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o předání do jiných

členských států a jejich výsledku, jakož i obdobné informace ohledně

evropských zatýkacích rozkazů vydaných za účelem předání z jiných

členských států.



Díl 2



Předání z jiného členského státu



§ 192



Příslušnost soudu



Soudem příslušným k postupu podle tohoto dílu je soud, který vede

trestní řízení, a v přípravném řízení soud příslušný podle § 26

trestního řádu, pokud není dále stanoveno jinak.



§ 193



(1) Byl-li vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k

dodání do výkonu trestu nebo byly-li učiněny soudem úkony směřující k

dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody a nepodařilo-li se ji ve lhůtě 6 měsíců od vydání příkazu nebo

provedení uvedených úkonů zadržet, zatknout, nebo dodat do výkonu

takového trestu nebo ochranného opatření, předseda senátu vydá bez

zbytečného odkladu evropský zatýkací rozkaz; v přípravném řízení tak

učiní soudce na návrh státního zástupce, který jej podá bez zbytečného

odkladu po uplynutí téže lhůty. Lze-li důvodně předpokládat, že se

osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státu, je možné

evropský zatýkací rozkaz vydat i před uplynutím lhůty 6 měsíců.



(2) Evropský zatýkací rozkaz se vydává na stanoveném formuláři^6) a

obsahuje náležitosti v něm uvedené. Evropský zatýkací rozkaz lze vydat

pro skutek, za který



a) lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní

sazby nejméně 1 rok nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní

svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 1 rok, nebo



b) má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody v délce nejméně 4 měsíce.



(3) Evropský zatýkací rozkaz se nevydá, je-li dána některá z překážek

uvedených v § 79 odst. 2 písm. a), c) nebo d).



(4) Evropský zatýkací rozkaz lze vydat též pro skutek, který nesplňuje

podmínky uvedené v odstavci 2 větě druhé nebo u kterého je dána některá

z překážek uvedených v § 79 odst. 2 písm. a) a c), pokud je vydáván pro

více skutků, z nichž alespoň jeden splňuje některou z podmínek

uvedených v odstavci 2 větě druhé a není vůči němu dána žádná z

překážek podle odstavce 3.



(5) V přípravném řízení soud vyrozumí státního zástupce o způsobu

vyřízení jeho návrhu. Pokud návrhu nevyhoví, uvede současně důvody, pro

které tak učinil.



(6) Soud doručí evropský zatýkací rozkaz Policejnímu prezidiu České

republiky s žádostí o pořízení záznamu v Schengenském informačním

systému za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby a vyhlášení

pátrání v členských státech nepřipojených k Schengenskému informačnímu

systému. Je-li známo, kde se osoba nachází, doručí soud evropský

zatýkací rozkaz také příslušnému orgánu předávajícího státu s překladem

do úředního jazyka tohoto státu nebo do jiného jazyka, v němž je tento

stát ochoten evropský zatýkací rozkaz přijmout.



(7) Na žádost příslušného orgánu předávajícího státu poskytne soud

dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely rozhodnutí o předání.

V přípravném řízení poskytne státní zástupce soudu součinnost při

zjištění takových informací a doplnění. Soud může i bez takové žádosti

poskytnout též jiné informace, které považuje za potřebné pro

rozhodnutí o předání.



(8) Pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody, které byly uloženy rozhodnutím vyneseným v

nepřítomnosti, osoba, o jejíž předání jde, dosud neobdržela žádné

úřední informace o tom, že je proti ní vedeno trestní řízení, a požádá

prostřednictvím příslušného orgánu předávajícího státu, aby jí byla

poskytnuta kopie rozhodnutí ještě před jejím předáním, soud ji tomuto

orgánu bez odkladu zašle. Poskytnutí kopie tohoto rozhodnutí se

nepovažuje za jeho doručení.



(9) Dojde-li k pravomocnému odsouzení osoby, o jejíž předání jde, k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo k pravomocnému uložení

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, jež splňují

podmínky uvedené v odstavci 2, a byl-li na ni dříve vydán evropský

zatýkací rozkaz za účelem předání k trestnímu stíhání, nebo změní-li se

rozhodné skutečnosti, které vedly k vydání evropského zatýkacího

rozkazu, zejména právní kvalifikace nebo skutkové okolnosti, vydá soud

nový evropský zatýkací rozkaz a odvolá původní evropský zatýkací

rozkaz; dojde-li ke změně rozhodných skutečností v přípravném řízení,

učiní tak na návrh státního zástupce, který jej podá bez zbytečného

odkladu poté, co k takové změně došlo.



§ 194



Ujištění



(1) Podmiňuje-li předávající stát předání osoby poskytnutím ujištění

týkajícího se trestního řízení, může soud takové ujištění poskytnout; v

přípravném řízení přihlédne ke stanovisku státního zástupce.



(2) Byla-li osoba předána na základě ujištění, takové ujištění se

dodrží.



(3) Byla-li osoba předána z členského státu, jehož je občanem nebo tam

má trvalý pobyt, za podmínky, že bude v případě odsouzení k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody vrácena zpět do tohoto členského

státu, předseda senátu informuje příslušný orgán předávajícího státu o

takovém pravomocném rozhodnutí a poskytne mu nezbytnou součinnost za

účelem výkonu rozhodnutí v předávajícím státu.



§ 195



Zamítne-li předávající stát předání osoby k výkonu nepodmíněného trestu

odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody z důvodu, že je tato osoba jeho občanem, má na jeho území

trvalý pobyt nebo se na něm zdržuje, předseda senátu poskytne

příslušnému orgánu předávajícího státu nezbytnou součinnost za účelem

výkonu rozhodnutí v tomto státu.



§ 196



Na postup po předání osoby se přiměřeně užije ustanovení § 83.



§ 197



Odvolání evropského zatýkacího rozkazu



(1) Soud odvolá evropský zatýkací rozkaz, jestliže



a) byl odvolán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání

do výkonu trestu anebo bylo upuštěno od úkonů směřujících k dodání

osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody,



b) byly dodatečně zjištěny důvody, pro které nelze evropský zatýkací

rozkaz vydat,



c) osoba byla dodána soudu nebo policejnímu orgánu,



d) osoba byla dodána věznici nebo zařízení pro výkon ochranného

opatření,



e) byl vydán nový evropský zatýkací rozkaz, nebo



f) další pátrání není v jiném členském státu z jiného důvodu zapotřebí.



(2) O odvolání evropského zatýkacího rozkazu soud bezodkladně vyrozumí

Policejní prezidium České republiky za účelem provedení nezbytných

opatření a v přípravném řízení též státního zástupce.



§ 198



Zásada speciality



(1) Předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže

být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné

opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla

předána, ledaže



a) v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní

svobody,



b) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo

byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem,



c) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém

propuštění z vazby, z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit,



d) předané osobě hrozí uložení pouze jiného trestu než nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření nespojeného se

zbavením osobní svobody, a to i v případě, že může za zákonem

stanovených podmínek dojít k jejich změně na nepodmíněný trest odnětí

svobody nebo na ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody,



e) předaná osoba se vzdala práva na uplatnění zásady speciality,

případně vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s

předáním do České republiky,



f) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění

zásady speciality, nebo



g) příslušný orgán předávajícího státu udělil souhlas se stíháním

předané osoby nebo výkonem trestu nebo ochranného opatření.



(2) Jestliže se předaná osoba nevzdala práva na uplatnění zásady

speciality podle odstavce 1 písm. e), předseda senátu a v přípravném

řízení soudce na návrh státního zástupce ji vyslechne za přítomnosti

obhájce a poučí ji o možnosti vzdát se práva na uplatnění zásady

speciality, jakož i o důsledcích tohoto prohlášení. Toto prohlášení

nelze vzít zpět. Skutek, ohledně něhož se osoba vzdala práva na

uplatnění zásady speciality, popíše soud v protokolu tak, aby nemohl

být zaměněn s jiným skutkem.



(3) Žádost o souhlas podle odstavce 1 písm. g) podá v přípravném řízení

soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda

senátu. V žádosti se uvedou údaje odpovídající obsahovým náležitostem

evropského zatýkacího rozkazu. Žádost se doručí příslušnému orgánu

předávajícího státu s překladem do úředního jazyka tohoto státu nebo do

jiného jazyka, v němž je předávající stát ochoten evropský zatýkací

rozkaz přijmout.



(4) Za dodatečný souhlas podle odstavce 1 písm. g) se považuje rovněž

žádost předávajícího státu o převzetí trestního řízení proti této osobě

nebo výkonu trestu nebo ochranného opatření pro trestné činy spáchané

před jejím předáním. To platí i ohledně trestního oznámení podaného

tímto státem.



§ 199



Další předání z České republiky do jiného členského státu



(1) Předaná osoba může být dále předána jinému členskému státu pro

skutek spáchaný před předáním do České republiky pouze se souhlasem

předávajícího státu, není-li dále stanoveno jinak.



(2) Bez souhlasu předávajícího státu může být osoba dále předána jinému

členskému státu v případě, že



a) tato osoba souhlasí s dalším předáním do jiného členského státu,

nebo



b) pro tuto osobu se neuplatní zásada speciality z důvodů uvedených v §

198 odst. 1 písm. a) až c) nebo e) až g).



(3) Souhlas předávajícího státu podle odstavce 1 si vyžádá předseda

senátu krajského soudu, v jehož obvodu působí státní zástupce, který

vede předběžné šetření, a to na návrh tohoto státního zástupce. Dále

postupuje přiměřeně podle § 198 odst. 3.



(4) Osoba, která byla do České republiky vydána, může být dále předána

jinému členskému státu pro skutek spáchaný před vydáním do České

republiky pouze se souhlasem vydávajícího státu. Ministerstvo provede

nezbytné úkony k zajištění souhlasu vydávajícího státu na základě

podnětu příslušného státního zastupitelství.



§ 200



Dočasné převzetí osoby



(1) Předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce

soudce může před rozhodnutím o předání požádat orgán předávajícího

státu o dočasné předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací

rozkaz, na území České republiky pro účely trestního stíhání.



(2) Soud v žádosti uvede, pro které úkony, na jakou dobu a z jakých

důvodů je přítomnost osoby v České republice nezbytná, a ujištění, že

tato osoba bude po dobu dočasného předání ve vazbě.



(3) Jestliže předávající stát povolí dočasné předání osoby, rozhodne

předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že tato osoba bude po

dobu dočasného předání ve vazbě. Vazba začíná okamžikem převzetí této

osoby orgány České republiky. Rozhodnutí se osobě doručí bez zbytečného

odkladu po jejím dodání věznici. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního

trestního řádu se neužijí. Ustanovení § 86 odst. 7 platí obdobně.



(4) Vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, a s tím

související propuštění této osoby z vazby zajistí předseda senátu a v

přípravném řízení státní zástupce. Dobu, na kterou bylo dočasné předání

povoleno, nelze překročit, ledaže s tím předávající stát souhlasí.



(5) Požádá-li dočasně převzatá osoba o propuštění z vazby, státní

zástupce a po podání obžaloby předseda senátu předá takovou žádost

příslušnému orgánu předávajícího státu.



(6) Sdělí-li orgán předávajícího státu, že dočasně převzatá osoba má

být propuštěna z vazby, zajistí její propuštění bez zbytečného odkladu

státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu; v takovém případě

se vrácení osoby do státu, který ji dočasně předal, nezajišťuje. O

propuštění osoby z vazby je třeba informovat příslušný orgán

předávajícího státu.



(7) Pro poskytnutí ujištění při dočasném předání obdobně platí § 194.



(8) Bylo-li v předávajícím státu rozhodnuto o předání, jehož výkon byl

odložen, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního

zástupce soudce požádat orgán předávajícího státu o dočasné předání

osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, na území České

republiky pro účely trestního stíhání. Jinak se postupuje přiměřeně

podle odstavců 2 až 7.



§ 201



Průvoz osob přes území třetího státu



K podání žádosti o povolení průvozu přes území třetího státu v

souvislosti s předáním osoby z jiného členského státu do České

republiky je příslušné ministerstvo.



Díl 3



Předání do jiného členského státu



§ 202



Příslušnost



(1) Soudem příslušným k postupu podle tohoto dílu je krajský soud, v

jehož obvodu byla osoba, o jejíž předání jde, zadržena; nedošlo-li k

jejímu zadržení, je příslušným krajský soud, v jehož obvodu má tato

osoba pobyt. Ke změně okolností, na jejichž základě byla místní

příslušnost soudu určena, pokud nastaly po zahájení předběžného

šetření, se nepřihlíží.



(2) Úkony podle tohoto dílu koná státní zástupce státního

zastupitelství, které působí u soudu příslušného podle odstavce 1. Toto

státní zastupitelství je rovněž příslušné k přijetí evropského

zatýkacího rozkazu.



(3) Byl-li evropský zatýkací rozkaz doručen orgánu, který není

příslušný k jeho přijetí, neprodleně jej postoupí příslušnému státnímu

zastupitelství a informuje o tom orgán, který jej vydal.



§ 203



Předběžné šetření



(1) Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda předání osoby do

jiného členského státu nebrání skutečnosti uvedené v § 205.



(2) Státní zástupce provede předběžné šetření, dozví-li se o trestném

činu, pro který by jiný členský stát mohl vydat evropský zatýkací

rozkaz, nebo je-li státnímu zastupitelství doručen evropský zatýkací

rozkaz jiného členského státu. Předběžné šetření je zahájeno zadržením

osoby, o jejíž předání jde, nebo vyžádáním potřebných zpráv. Je-li

zahájeno předběžné šetření, aniž byl doručen evropský zatýkací rozkaz,

státní zástupce neprodleně požádá příslušný orgán jiného členského

státu o jeho doručení.



(3) Nebyl-li jiným členským státem dosud vydán evropský zatýkací

rozkaz, postup podle odstavce 2 se neuplatní, nejsou-li známy

dostatečné informace o



a) osobě, o jejíž předání jde,



b) existenci odsuzujícího rozsudku, zatýkacího rozkazu nebo jiného

rozhodnutí se stejným účinkem vydaného ve vyžadujícím státu na osobu, o

jejíž předání jde, které může být podkladem pro vydání evropského

zatýkacího rozkazu; namísto této informace postačí příslib příslušného

orgánu jiného členského státu, že evropský zatýkací rozkaz bude

neprodleně vydán,



c) skutku, pro který by jiný členský stát mohl vydat evropský zatýkací

rozkaz, včetně horní hranice trestu, který za tento čin může být v

tomto státu uložen, nebo výše trestu, který za tento čin byl v tomto

státu uložen.



(4) Jestliže informace obsažené v evropském zatýkacím rozkazu nejsou

dostatečné pro rozhodnutí o předání, státní zástupce požádá příslušný

orgán vyžadujícího státu o jejich doplnění. Za tímto účelem mu stanoví

přiměřenou lhůtu a upozorní jej, že nedoplní-li tyto informace ve

lhůtě, bude předběžné šetření ukončeno.



(5) Je-li osoba, o jejíž předání jde, státním občanem České republiky

nebo občanem jiného členského státu s trvalým pobytem na území České

republiky a evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem předání k

trestnímu stíhání, vyžádá státní zástupce od příslušného orgánu

vyžadujícího státu ujištění, že této osobě bude umožněn výkon

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody v České republice, pokud jí bude uložen

takový druh trestu nebo ochranného opatření a po vynesení rozsudku

nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve

vyžadujícím státě.



(6) Pokud tak neučinil již v průběhu zadržení, státní zástupce osobu, o

jejíž předání jde, vyslechne, seznámí ji s obsahem evropského

zatýkacího rozkazu a poučí ji o možnosti souhlasit se svým předáním do

jiného členského státu a o podmínkách a následcích vyslovení takového

souhlasu, včetně toho, že s vyslovením souhlasu s předáním je spojeno

vzdání se uplatnění zásady speciality.



(7) Pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody, které byly uloženy rozhodnutím vyneseným v

nepřítomnosti osoby, o jejíž předání jde, a tato osoba dosud neobdržela

žádné úřední informace o tom, že je proti ní vedeno trestní řízení,

může poté, co byla seznámena s obsahem evropského zatýkacího rozkazu,

požádat, aby kopii rozhodnutí obdržela ještě před svým předáním. Státní

zástupce o takovém požadavku informuje příslušný orgán vyžadujícího

státu a po obdržení kopie takového rozhodnutí ji poskytne osobě, o

jejíž předání jde. Vyřízení tohoto požadavku nemá vliv na další průběh

předávacího řízení.



(8) Státní zástupce ukončí předběžné šetření, pokud



a) členský stát, který by mohl vydat evropský zatýkací rozkaz, přes

výzvu nedoručí evropský zatýkací rozkaz,



b) vyžadující stát ve stanovené lhůtě nedoplnil požadované informace,



c) osoba, o jejíž předání jde, zemřela,



d) osoba, o jejíž předání jde, by nebyla podle právního řádu České

republiky vzhledem ke svému věku trestně odpovědná,



e) osobu, o jejíž předání jde, nelze zadržet kvůli výsadě nebo imunitě,

pro kterou je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,



f) osoba, o jejíž předání jde, se nezdržuje na území České republiky

nebo místo jejího pobytu není známo,



g) vyžadující stát odvolal evropský zatýkací rozkaz nebo jinak

informoval, že o předání osoby již nemá zájem, nebo



h) evropský zatýkací rozkaz byl doručen po právní moci rozhodnutí o

tom, že osoba, o jejíž předání jde, bude předána jinému státu podle

této hlavy, nebo po povolení vydání do jiného státu anebo po povolení

předání mezinárodnímu soudnímu orgánu.



(9) Státní zástupce neprodleně vyrozumí o ukončení předběžného šetření

podle odstavce 8 příslušný orgán vyžadujícího státu, Policejní

prezidium České republiky, obhájce a ministerstvo. Předběžné šetření je

ukončeno také podáním návrhu podle § 205 odst. 1 nebo návrhu podle §

208 odst. 2.



§ 204



Zadržení a předběžná vazba



(1) Státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán může zadržet

osobu, o jejíž předání jde, je-li dán důvod předběžné vazby a byl-li

vydán evropský zatýkací rozkaz nebo jsou-li známy informace uvedené v §

203 odst. 3.



(2) Policejní orgán je oprávněn provést zadržení osoby i bez

předchozího souhlasu státního zástupce, jestliže věc nesnese odkladu a

souhlas státního zástupce nelze předem opatřit. Je však povinen

provedené zadržení bezodkladně oznámit státnímu zástupci a předat mu

opis protokolu, který sepsal při zadržení, a další podklady, které

státní zástupce potřebuje, aby případně mohl podat návrh na vzetí do

předběžné vazby.



(3) Byl-li vydán evropský zatýkací rozkaz, nelze podat návrh na vzetí

osoby, o jejíž předání jde, do předběžné vazby, nejsou-li známy

informace uvedené v § 203 odst. 3. Při zadržení a podání návrhu na

vzetí do předběžné vazby se jinak postupuje přiměřeně podle § 93 odst.

2 až 4.



(4) Na předběžnou vazbu osoby, o jejíž předání jde, se přiměřeně užije

§ 94 odst. 1, 2 a 4. Státní zástupce takovou osobu ihned propustí z

předběžné vazby, jestliže předběžné šetření bylo zahájeno bez doručení

evropského zatýkacího rozkazu a evropský zatýkací rozkaz nebyl

příslušnému státnímu zastupitelství doručen do 20 dnů ode dne vzetí do

předběžné vazby; to neplatí, jde-li o zjednodušené předání. Propuštění

z předběžné vazby nevylučuje nové vzetí do předběžné vazby, pokud je

evropský zatýkací rozkaz doručen dodatečně.



§ 205



Rozhodnutí o předání



(1) Po skončení předběžného šetření soud rozhodne na návrh státního

zástupce ve veřejném zasedání, zda se osoba předá do vyžadujícího

státu; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný

účinek. Soud rozhodne, že se osoba předá do vyžadujícího státu, není-li

dán některý z důvodů pro nepředání uvedený v odstavci 2 nebo některý z

důvodů pro zamítnutí návrhu státního zástupce uvedený v odstavci 5.

Ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu o vrácení věci

státnímu zástupci k došetření se neužije.



(2) Osoba se do vyžadujícího státu nepředá, pokud



a) je státním občanem České republiky nebo občanem jiného členského

státu s trvalým pobytem na území České republiky, evropský zatýkací

rozkaz byl vydán za účelem předání k trestnímu stíhání a příslušný

orgán vyžadujícího státu neposkytl dostatečné ujištění podle § 203

odst. 5,



b) je státním občanem České republiky nebo občanem jiného členského

státu s trvalým pobytem na území České republiky, evropský zatýkací

rozkaz byl vydán za účelem předání k výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,

jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí, kterým byl uložen

takový trest nebo takové ochranné opatření, na území České republiky a

tato osoba před soudem do protokolu prohlásí, že nesouhlasí s výkonem

tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státu,



c) trestní stíhání pro týž skutek je v České republice nepřípustné v

důsledku amnestie, jestliže skutek spadá do působnosti trestního

zákona,



d) evropský zatýkací rozkaz nebyl vydán pro skutek, za který lze podle

práva vyžadujícího státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s

horní hranicí trestní sazby nejméně 1 rok nebo ochranné opatření

spojené se zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 1

rok, nebo za který má být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody nebo

ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody v délce nejméně 4

měsíce,



e) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky a nejde o jednání uvedené v § 207; v případě daní,

poplatků, cel nebo měny nelze rozhodnout o nepředání z toho důvodu, že

právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků

nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků,

cel nebo měny jako právní předpisy vyžadujícího státu,



f) trestní odpovědnost nebo výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody

jsou podle právního řádu České republiky promlčeny, jestliže skutek

spadá do působnosti trestního zákona,



g) jde o předání osoby k trestnímu stíhání pro skutek, pro který se v

České republice proti téže osobě vede trestní řízení, nebo pro skutek,

který byl zcela nebo zčásti spáchán na území České republiky, kromě

případů, kdy je třeba dát přednost provedení trestního stíhání ve

vyžadujícím státu zejména z důvodu náležitého zjištění skutkového stavu

nebo z důvodů týkajících se trestu nebo ochranného opatření anebo

jejich výkonu,



h) trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě v České

republice skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím

soudu nebo státního zástupce pravomocně zastaveno nebo skončilo jiným

rozhodnutím se stejným účinkem, jestliže takové rozhodnutí nebylo

zrušeno,



i) trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této osobě v jiném

členském státu nebo v přidruženém státu skončilo rozhodnutím, které

vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 11 odst. 2

trestního řádu, anebo trestní stíhání pro týž skutek vedené proti této

osobě ve třetím státu skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebo

jiným rozhodnutím soudu se stejným účinkem, jestliže takové rozhodnutí

nebylo zrušeno a jestliže trest, pokud byl osobě, o jejíž vydání jde,

uložen, byl již vykonán, je právě vykonáván anebo jej podle práva

odsuzujícího státu již nelze vykonat,



j) evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem předání k výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody, které byly uloženy rozhodnutím vyneseným v

nepřítomnosti této osoby, není-li dále stanoveno jinak,



k) nebyl udělen souhlas jiného členského státu podle § 199 odst. 1 a

nebyla splněna některá z podmínek uvedených v § 199 odst. 2, nebo nebyl

dán souhlas vydávajícího státu podle § 199 odst. 4,



l) předání by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou

republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách, nebo



m) je důvodná obava, že by osoba, o jejíž předání jde, byla ve

vyžadujícím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy,

náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné

skupině, státního občanství nebo pro své politické názory nebo že by se

zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody.



(3) Byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán pro několik skutků, z nichž

alespoň u jednoho není dán důvod pro nepředání uvedený v odstavci 2

písm. d), lze osobu do vyžadujícího státu předat pro všechny tyto

skutky.



(4) Osobu lze do vyžadujícího státu předat, i když je dán důvod pro

nepředání uvedený v odstavci 2 písm. j), pokud



a) osoba, o jejíž předání jde, byla včas osobně předvolána, a tudíž

informována o datu a místu konání nařízeného jednání soudu, které vedlo

k vydání rozhodnutí, nebo jiným způsobem obdržela úřední informaci o

datu a místu konání nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně

zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že

jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti,



b) osoba, o jejíž předání jde, věděla o nařízeném jednání soudu a

pověřila obhájce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven,

aby ji na jednání soudu obhajoval, a ten tak učinil,



c) osoba, o jejíž předání jde, poté, co jí bylo osobně doručeno

rozhodnutí a byla výslovně poučena o svém právu na nové projednání věci

nebo právu na podání opravného prostředku, jejichž využití umožňuje

její účast v novém nebo opravném řízení, opětovné posouzení nebo

přezkoumání věci a provedení nových důkazů a může vést ke změně

původního rozhodnutí, se takového práva výslovně vzdala, nebo je v

příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný prostředek vzala zpět, nebo



d) osobě, o jejíž předání jde, nebylo osobně doručeno rozhodnutí, avšak

bude tak učiněno neprodleně po jejím předání, tato osoba bude výslovně

poučena o svém právu na nové projednání věci nebo podání opravného

prostředku, které umožňují její účast, opětovné posouzení nebo

přezkoumání věci a provedení nových důkazů a které mohou vést ke změně

původního rozhodnutí, a bude informována o lhůtě k jeho uplatnění.



(5) Jestliže se v době rozhodování soudu osoba, o jejíž předání jde,

nezdržuje na území České republiky, nebo se pro její neznámý pobyt

opakovaně nepodaří zajistit její přítomnost při veřejném zasedání

konaném o předání osoby, soud návrh státního zástupce zamítne. Stejně

soud postupuje, jestliže po podání návrhu podle odstavce 1 nastane

důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v § 203 odst. 8 písm.

c), e) nebo g) nebo byl zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření

uvedený v § 203 odst. 8 písm. d). Jestliže se osoba, o jejíž předání

jde, v době rozhodování soudu nachází ve vazbě, soud rozhodne o jejím

propuštění. Tato rozhodnutí lze učinit i v neveřejném zasedání. Proti

těmto rozhodnutím je přípustná stížnost státního zástupce.



(6) Rozhodne-li soud o tom, že se osoba nepředá, a je-li tato osoba v

předběžné vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění, pokud nejde o

případ podle odstavce 2 písm. b). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná

stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek pouze tehdy,

byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí a byla-li současně podána

stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o tom, že se osoba nepředá.



(7) O rozhodnutí podle odstavců 1 a 5 soud neprodleně informuje

příslušný orgán vyžadujícího státu a Policejní prezidium České

republiky, a následně také ministerstvo.



§ 206



Předávací vazba



(1) Rozhodne-li soud, že se osoba předá, vezme ji zároveň do předávací

vazby, nebo rozhodne o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací; při

zjednodušeném předání tak postupuje na návrh státního zástupce. Proti

tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu

prvního trestního řádu se neužijí, s výjimkou § 70, 70a, § 71 odst. 1

věty první a odst. 2 písm. a), které se užijí přiměřeně.



(2) Postup podle odstavce 1 se uplatní, i když se osoba nachází ve

vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody. V takovém případě

propustí osobu z vazby předseda senátu soudu, který vede řízení, v

přípravném řízení státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním

zákonnosti a z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody předseda

senátu soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níž byly

takový trest nebo ochranné opatření uloženy.



§ 207



Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti



V případě, kdy jde o předání pro skutek, za který je možné ve

vyžadujícím státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní

hranicí trestní sazby nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky a který

spočívá v jednání, jež orgán vyžadujícího státu označí v písmenu e)

oddílu I. formuláře evropského zatýkacího rozkazu^6), soud nezjišťuje,

zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky, ledaže popis skutku nebo právní kvalifikace uvedené v

evropském zatýkacím rozkazu zjevně neodpovídají označenému jednání.



§ 208



Zjednodušené předání



(1) Zjednodušené předání se provede, jestliže osoba, o jejíž předání

jde, před předsedou senátu za přítomnosti obhájce prohlásí, že souhlasí

se svým předáním do jiného členského státu. Před vyslovením souhlasu se

svým předáním musí být poučena předsedou senátu o významu takového

souhlasu, zejména o tom, že předání bude provedeno bez rozhodnutí o

předání, a rovněž o následcích, které jsou s ním spojeny, včetně vzdání

se uplatnění zásady speciality. Souhlas s předáním nelze vzít zpět.



(2) Jestliže osoba, o jejíž předání jde, podle odstavce 1 prohlásí, že

souhlasí se svým předáním, ustanovení § 203 odst. 8 písm. a) a § 205

odst. 1 a odst. 2 písm. a), b), d) až f), j) a k) se neužijí a státní

zástupce po skončení předběžného šetření podá návrh soudu na vzetí této

osoby do předávací vazby nebo na přeměnu předběžné vazby na vazbu

předávací, anebo podá návrh na odložení předání. Shledá-li státní

zástupce, že je dán některý z důvodů pro nepředání této osoby uvedených

v § 205 odst. 2 písm. c), g) až i), l) nebo m), postupuje, jako by

osoba souhlas se svým předáním nevyslovila.



(3) Nenachází-li se osoba, o jejíž předání jde, v předběžné vazbě,

státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán tuto osobu

zadrží. Státní zástupce odevzdá zadrženou osobu soudu s návrhem na její

vzetí do předávací vazby nejpozději do 48 hodin od zadržení, jinak musí

být propuštěna na svobodu. Předseda senátu postupuje při rozhodování o

zadržené osobě obdobně podle § 77 odst. 2 trestního řádu.



(4) Nachází-li se osoba, o jejíž předání jde, v předběžné vazbě,

předseda senátu ji vyslechne a rozhodne o návrhu státního zástupce na

přeměnu předběžné vazby na vazbu předávací. O době a místě konání

výslechu předseda senátu vyrozumí obhájce a státního zástupce.



(5) Jestliže po podání návrhu podle odstavce 2 nastane důvod pro

ukončení předběžného šetření uvedený v § 203 odst. 8 písm. c), e) nebo

g) nebo byl zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření uvedený v §

203 odst. 8 písm. d), předseda senátu návrh zamítne. Jestliže se osoba,

o jejíž předání jde, v době rozhodování soudu nachází ve vazbě,

předseda senátu rozhodne o jejím propuštění. Proti těmto rozhodnutím je

přípustná stížnost státního zástupce. Řízení o předání končí právní

mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu podle odstavce 2.



(6) Pokud osoba, o jejíž předání jde, vysloví souhlas se svým předáním

až v průběhu veřejného zasedání konaného o předání, státní zástupce

vezme svůj návrh podle § 205 odst. 1 zpět a postupuje podle odstavce 2

věty první. Návrh může vzít zpět nejpozději do doby, než se soud

odebere k závěrečné poradě.



(7) Ustanovení odstavce 6 se neužije, shledá-li státní zástupce, že je

dán některý z důvodů pro nepředání uvedených v § 205 odst. 2 písm. c),

g) až i), l) nebo m).



(8) O pravomocných rozhodnutích podle odstavců 3 až 5 soud neprodleně

informuje příslušný orgán vyžadujícího státu a Policejní prezidium

České republiky, a následně také ministerstvo; nabylo-li rozhodnutí

právní moci před soudem druhého stupně, informaci podá tento soud.



§ 209



Lhůty pro rozhodnutí



(1) Při vyřizování evropského zatýkacího rozkazu se postupuje s

největším urychlením. Soud rozhodne o evropském zatýkacím rozkazu

zpravidla do 60 dnů od zadržení osoby, o jejíž předání jde. Při

zjednodušeném předání státní zástupce zpravidla podá návrh podle § 208

odst. 2 tak, aby o něm soud mohl rozhodnout do 10 dnů od vyslovení

souhlasu této osoby s předáním.



(2) Nelze-li ve výjimečném případě rozhodnout ve lhůtách uvedených v

odstavci 1, rozhodne soud o evropském zatýkacím rozkazu nebo o

předávací vazbě zpravidla ve lhůtě prodloužené o 30 dnů.



(3) O nedodržení lhůt a o důvodech informuje soud a v předběžném

šetření státní zástupce příslušný orgán vyžadujícího státu a Eurojust.



§ 210



Odložení předání



(1) Soud může rozhodnout o odložení předání osoby na dobu, po kterou je

nezbytná její přítomnost v České republice v souvislosti s jiným

trestným činem, než pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz, pro

účely trestního řízení vedeného v České republice, výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky.

Rozhodnutí o odložení předání může soud učinit při rozhodnutí o

předání; výjimečně i po povolení předání, byl-li zjištěn důvod pro

odložení později nebo vyvstane-li nový důvod pro odložení, a to až do

provedení předání. Přitom soud vezme v úvahu zejména závažnost

trestného činu, pro který má být osoba předána, závažnost trestného

činu, v souvislosti s nímž je o odložení předání rozhodováno, možnost

předání této osoby z vyžadujícího státu zpět do České republiky, jakož

i možnost dočasného předání osoby do vyžadujícího státu. Před

rozhodnutím o odložení předání si soud vyžádá stanovisko soudu a v

přípravném řízení státního zástupce příslušných k vedení trestního

řízení v České republice nebo soudu, který v prvním stupni rozhodoval

ve věci, v níž byl pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření.



(2) Je-li rozhodnutí o odložení předání činěno při rozhodnutí o

předání, ustanovení § 206 se neužije. Nachází-li se osoba, o jejíž

předání jde, v předběžné vazbě, soud současně s rozhodnutím o odložení

jejího předání rozhodne o jejím propuštění z takové vazby. Je-li

rozhodnutí o odložení předání činěno po rozhodnutí o předání, soud

současně s rozhodnutím o odložení jejího předání rozhodne o jejím

propuštění z předávací vazby.



(3) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost. Proti

rozhodnutí o propuštění z vazby lze stížnost podat pouze tehdy, byla-li

současně podána stížnost proti rozhodnutí o odložení předání.



(4) Doručí-li v době, kdy je předání osoby odloženo, týž členský stát

další evropský zatýkací rozkaz na tuto osobu pro jiný skutek, než pro

který bylo rozhodnuto, že se tato osoba předá, k řízení o takovém

evropském zatýkacím rozkazu jsou příslušné orgány, které byly činné

ohledně původního evropského zatýkacího rozkazu na tuto osobu.



(5) Pomine-li důvod odložení předání, předseda senátu rozhodne o vzetí

osoby do předávací vazby. Ustanovení § 206 odst. 1 věty druhé se

neužije. Nelze-li přítomnost osoby, o jejíž předání jde, při

rozhodování o předávací vazbě zajistit jinak a nejde-li o zjednodušené

předání, postupuje se přiměřeně podle § 69 trestního řádu; v takovém

případě se § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1 neužijí.



(6) Předseda senátu ukončí řízení o předání, nastane-li důvod pro

ukončení předběžného šetření uvedený v § 203 odst. 8 písm. c), e), f)

nebo g) nebo byl-li zjištěn důvod pro ukončení předběžného šetření

uvedený v § 203 odst. 8 písm. d).



§ 211



Dočasné předání



(1) Před rozhodnutím o předání může předseda senátu rozhodnout, že

povolí dočasné předání osoby, která se nachází v České republice ve

vazbě nebo ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, do

vyžadujícího státu k vykonání nezbytných úkonů trestního stíhání. V

předběžném šetření tak učiní na návrh státního zástupce. V rozhodnutí

stanoví přiměřenou lhůtu, jež nesmí být delší než 10 dnů, ve které musí

být dočasně předaná osoba vrácena na území České republiky, pokud tomu

nebrání okolnosti vyžadujícím státem neovlivnitelné nebo jestliže by

vrácení osoby ohrozilo její život nebo zdraví. Doba, po kterou byla

osoba dočasně předána, se do lhůt podle § 209 odst. 1 a 2 nezapočítává.



(2) Po rozhodnutí o předání, jehož výkon byl odložen, může předseda

senátu rozhodnout, že povolí dočasné předání osoby, která se nachází v

České republice ve vazbě, ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody

nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, do

vyžadujícího státu k vykonání nezbytných úkonů trestního stíhání. V

rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu, jež nesmí být delší než 1 měsíc,

ve které musí být dočasně předaná osoba vrácena na území České

republiky, pokud tomu nebrání okolnosti vyžadujícím státem

neovlivnitelné nebo jestliže by vrácení osoby ohrozilo její život nebo

zdraví.



(3) Dočasné předání lze povolit pouze, pokud vyžadující stát poskytne

ujištění, že osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní

svobodě a že proti ní budou uplatněna požadovaná omezení vyplývající z

důvodu vazby na území České republiky.



(4) Provedení dočasného předání zajistí předseda senátu.



(5) Nachází-li se osoba, která má být dočasně předána, ve vazbě v

trestním řízení vedeném v České republice, může být dočasné předání

povoleno pouze se souhlasem soudu a v přípravném řízení státního

zástupce příslušných k vedení takového řízení.



(6) Dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, nepodmíněného trestu

odnětí svobody ani ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody v České republice.



(7) Lhůtu uvedenou v odstavci 2 lze po dohodě s příslušným orgánem

vyžadujícího státu prodloužit pouze ke stejnému účelu, pro který bylo

dočasné předání osoby povoleno. Dočasné předání osoby podle odstavce 2

lze provést i opakovaně.



§ 212



Výsady a imunity



(1) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, o

jejíž předání jde, vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení,

rozhodne o tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo soudu

Nejvyšší soud.



(2) Je-li ke zbavení výsady nebo imunity příslušný orgán České

republiky, požádá státní zástupce nebo soud o to, aby tento orgán

osobu, o jejíž předání jde, výsady nebo imunity zbavil.



(3) Požívá-li osoba, o jejíž předání jde, výsady nebo imunity, počínají

lhůty uvedené v § 209 odst. 1 běžet ode dne, kdy byla příslušnému

justičnímu orgánu doručena informace o tom, že tato osoba byla této

výsady nebo imunity zbavena.



§ 213



Předání



(1) Předání osoby a s tím související propuštění z předávací vazby

zajistí předseda senátu.



(2) Osobu je třeba předat vyžadujícímu státu nejpozději do 10 dnů od

právní moci rozhodnutí o předání; při zjednodušeném předání nejpozději

do 10 dnů od právní moci rozhodnutí o vzetí osoby do předávací vazby

nebo o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Bylo-li rozhodnuto o

odložení předání, je třeba osobu předat do vyžadujícího státu

nejpozději do 10 dnů od rozhodnutí o vzetí osoby do předávací vazby po

pominutí důvodu pro odložení předání.



(3) V případě souběhu evropského zatýkacího rozkazu a žádosti o vydání

lhůta pro předání osoby neběží. Osobu je v takovém případě třeba předat

nejpozději do 10 dnů od vyrozumění soudu o rozhodnutí o upřednostnění

předání nebo od vyrozumění podle § 218 odst. 3.



(4) Brání-li předání osoby ve stanovené lhůtě okolnosti neovlivnitelné

vyžadujícím státem nebo orgány České republiky, předseda senátu učiní

neprodleně úkony potřebné ke sjednání nové doby předání tak, aby k němu

mohlo dojít co nejdříve po pominutí těchto okolností. Předání se musí

uskutečnit nejpozději do 10 dnů od takto sjednané doby. Obdobně se

postupuje, nastanou-li závažné humanitární důvody, zejména ohrozilo-li

by předání život nebo zdraví osoby, o jejíž předání jde.



(5) Osoba, o jejíž předání jde, musí být neprodleně propuštěna z

předávací vazby nejpozději poslední den lhůty uvedené v odstavci 2, 3

nebo 4.



(6) Předseda senátu poskytne příslušnému orgánu vyžadujícího státu

informace o délce trvání vazby v průběhu předávacího řízení na území

České republiky.



§ 214



Na zajištění a předání věcí označených v evropském zatýkacím rozkazu se

přiměřeně užije § 104.



§ 215



Výkon trestu nebo ochranného opatření uloženého ve vyžadujícím státu



(1) Bylo-li rozhodnuto o nepředání osoby z důvodu uvedeného v § 205

odst. 2 písm. b), předseda senátu vyzve příslušný orgán vyžadujícího

státu, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy vyjádřil, zda má být na

území České republiky uznáno a vykonáno rozhodnutí, na jehož základě

byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a aby pro tyto účely doručil

ověřenou kopii vykonatelného rozhodnutí a jeho překlad do českého

jazyka, pokud již nebyly opatřeny v průběhu předávacího řízení.



(2) Nevyhoví-li příslušný orgán vyžadujícího státu výzvě předsedy

senátu podle odstavce 1 a osoba je v předběžné vazbě, soud ji propustí.

Na tyto důsledky předseda senátu ve výzvě vyžadující stát upozorní.

Je-li rozhodnutí s překladem doručeno po stanovené lhůtě, soud je

postoupí ministerstvu nebo soudu příslušnému k postupu podle hlavy

VIII.



(3) Byla-li soudu ve stanovené lhůtě doručena nebo jím opatřena ověřená

kopie vykonatelného rozhodnutí vyžadujícího státu a jeho překlad do

českého jazyka a příslušný orgán vyžadujícího státu požaduje uznání a

výkon tohoto rozhodnutí na území České republiky, osoba se nachází v

předběžné vazbě a je dán důvod uznávací vazby, soud neprodleně rozhodne

o přeměně předběžné vazby na vazbu uznávací; proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost.



(4) Byla-li osoba předána na základě ujištění podle § 203 odst. 5,

předseda senátu zjistí u příslušného orgánu vyžadujícího státu, zda jí

byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření

spojené se zbavením osobní svobody a zda vyslovila souhlas s jejich

výkonem ve vyžadujícím státu, nebo zda vyžadující stát žádá o její

převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, pokud tyto

informace soud neobdržel v přiměřené době od předání osoby.



(5) K uznání a výkonu vykonatelného rozhodnutí vyžadujícího státu je

příslušný soud, který v prvním stupni rozhodoval, zda se osoba předá.

Přitom postupuje přiměřeně podle části třetí hlavy IV dílu 1 oddílů 1

až 3, s výjimkou ustanovení § 119, § 121 odst. 1 až 4, § 122 odst. 2 až

4, § 123 odst. 3, § 127 odst. 1, 2 a 7, § 128, 129, 134 a 135; namísto

rozhodnutí o zamítnutí návrhu ministerstva podle § 125 odst. 1 a § 127

odst. 6 rozhodne o zamítnutí uznání rozhodnutí vyžadujícího státu.

Pokud jiný členský stát uplatňuje právní předpisy k provedení

příslušného právního předpisu Evropské unie^9), postupuje soud

přiměřeně podle hlavy VIII. V případě občana jiného členského státu s

trvalým pobytem na území České republiky, který byl předán do jiného

členského státu na základě ujištění podle § 203 odst. 5, nebo ohledně

něhož bylo rozhodnuto o nepředání do jiného členského státu z důvodu

uvedeného v § 205 odst. 2 písm. b), se § 120 odst. 1 písm. i) neužije a

souhlas soudu podle § 299 odst. 3 se považuje za udělený.



§ 216



Rozšíření předání



(1) Ustanovení tohoto dílu se přiměřeně užijí na řízení o žádosti

jiného členského státu, jemuž byla předána osoba, o udělení souhlasu



a) se stíháním pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který

byla předána,



b) s výkonem trestu nebo ochranného opatření uložených za takový

skutek,



c) s předáním do dalšího členského státu k trestnímu stíhání pro takový

skutek nebo k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených za

takový skutek, nebo



d) s vydáním do třetího státu k trestnímu stíhání pro takový skutek

nebo k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených za takový

skutek.



(2) K řízení o takové žádosti jsou příslušné orgány, které byly činné v

řízení o předání. O žádosti je třeba rozhodnout zpravidla do 30 dnů od

doručení.



(3) Soud rozhoduje o žádosti jiného členského státu ve veřejném

zasedání za přítomnosti státního zástupce a obhájce osoby, ohledně níž

bylo o udělení souhlasu požádáno. Osobě, ohledně níž bylo o udělení

souhlasu požádáno, se doručuje pouze výzva ke zvolení obhájce,

ustanovení obhájce a rozhodnutí o udělení či neudělení souhlasu s

rozšířením předání.



(4) Souhlasu podle odstavce 1 není třeba, pokud se osoba před soudem

jiného členského státu po svém předání vzdala uplatnění zásady

speciality nebo pokud proběhlo zjednodušené předání. V takovém případě

státní zástupce vyrozumí o této skutečnosti příslušný orgán jiného

členského státu.



§ 217



Souběh evropských zatýkacích rozkazů



(1) Pokud byly orgánům České republiky doručeny na tutéž osobu evropské

zatýkací rozkazy z více vyžadujících států, soud na návrh státního

zástupce posoudí podmínky ve vztahu ke každému z nich samostatně, a

jsou-li tyto podmínky splněny u více vyžadujících států, rozhodne o

určení, do kterého z nich bude osoba předána, a současně rozhodne, že

se do určeného vyžadujícího státu předává. Zváží přitom všechny

okolnosti, zejména závažnost a místo spáchání trestných činů, data

vydání evropských zatýkacích rozkazů a zda byly vydány za účelem

trestního stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Současně může

udělit souhlas s předáním osoby do dalšího vyžadujícího státu. O svém

rozhodnutí soud vyrozumí příslušné orgány ostatních vyžadujících států.



(2) Byl-li evropský zatýkací rozkaz z vyžadujícího státu doručen poté,

co státní zástupce podal soudu návrh na rozhodnutí o předání na základě

dříve doručeného evropského zatýkacího rozkazu, vezme takový návrh

zpět, pokud o něm soud již nerozhodl. Dále postupuje podle odstavce 1.



(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má

odkladný účinek.



§ 218



Souběh evropského zatýkacího rozkazu s žádostí o vydání



(1) Byly-li orgánům České republiky doručeny na tutéž osobu evropský

zatýkací rozkaz a žádost o vydání, rozhodne soud na návrh státního

zástupce nejprve o předání podle § 205 a o přípustnosti vydání podle §

95. Po právní moci rozhodnutí, že se osoba předá, a rozhodnutí o

přípustnosti vydání předseda senátu neprodleně předloží věc

ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti

rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání, podá Nejvyššímu soudu návrh na

přezkoumání takového rozhodnutí nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy byla

věc ministerstvu předložena; Nejvyšší soud rozhodne o takovém návrhu

neprodleně.



(2) Nepodal-li ministr spravedlnosti návrh na přezkoumání rozhodnutí,

že vydání je přípustné, rozhodne ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla věc

ministerstvu předložena, o tom, zda se upřednostní vydání. Rozhodl-li

Nejvyšší soud, že vydání je přípustné, nebo zamítl-li návrh ministra

spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí, že vydání je přípustné,

ministr spravedlnosti rozhodne ve lhůtě 15 dnů od vrácení věci

Nejvyšším soudem o tom, zda se upřednostní vydání. Zváží přitom všechny

okolnosti, zejména závažnost a místo spáchání trestných činů, datum

doručení evropského zatýkacího rozkazu a doručení žádosti o vydání a

zda jde o předání nebo vydání za účelem trestního stíhání nebo výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného

se zbavením osobní svobody.



(3) Nepodal-li ministr spravedlnosti návrh na přezkoumání rozhodnutí,

že vydání není přípustné, rozhodl- li Nejvyšší soud, že vydání není

přípustné, nebo zamítl-li návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání

rozhodnutí, že vydání není přípustné, ministerstvo o této skutečnosti

neprodleně vyrozumí soud, který dále postupuje podle § 213.



(4) V případě, že se neupřednostní vydání, ministerstvo neprodleně o

této skutečnosti vyrozumí soud, který dále postupuje podle § 213.



(5) V případě upřednostnění vydání ministr spravedlnosti současně

rozhodne, že se vydání povoluje. O tomto rozhodnutí ministerstvo

neprodleně vyrozumí soud. Soud po vyrozumění usnesením zruší své

rozhodnutí o předání a v řízení o vydání neprodleně postupuje podle §

101.



§ 219



(1) V případě souběhu evropských zatýkacích rozkazů nebo souběhu

evropského zatýkacího rozkazu s žádostí o vydání je k řízení o později

doručeném evropském zatýkacím rozkazu nebo žádosti o vydání příslušný

soud, který je příslušný k řízení o dříve doručeném evropském zatýkacím

rozkazu nebo žádosti o vydání.



(2) Ustanovení § 96 a 208 se v případě souběhu evropských zatýkacích

rozkazů nebo souběhu evropského zatýkacího rozkazu se žádostí o vydání

neužijí; pokud osoba již vyslovila souhlas se svým předáním nebo se

svým vydáním, k takovému souhlasu se nepřihlíží.



§ 220



Průvoz osob přes území České republiky v souvislosti s předáním



(1) Byla-li žádost o povolení průvozu doručena faxem, elektronicky,

prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce nebo jiným způsobem,

který umožňuje vyhotovit písemný záznam, dodatečné doručení jejího

originálu v listinné podobě se nevyžaduje.



(2) Neobsahuje-li žádost o povolení průvozu informace o totožnosti a

státní příslušnosti předávané osoby, o vydání evropského zatýkacího

rozkazu, o povaze a právní kvalifikaci trestného činu nebo popis

okolností spáchání trestného činu, včetně doby a místa jeho spáchání,

ministerstvo vyzve jiný členský stát, který o povolení průvozu žádá, k

jejímu doplnění v jím stanovené přiměřené lhůtě.



(3) V ostatním se na průvoz osoby přes území České republiky v

souvislosti s jejím předáním na základě evropského zatýkacího rozkazu

užijí obdobně ustanovení části třetí hlavy V dílu 2, s výjimkou § 142

odst. 2 písm. a), e) a i).



§ 221



Ustanovení § 220 se přiměřeně užije na průvoz osoby, která má být z

cizího státu vydána do jiného členského státu.



Díl 4



Předání s Islandem a Norskem



§ 222



(1) Ustanovení tohoto dílu se užijí na předání osoby mezi Českou

republikou a Islandem nebo Norskem na základě zatýkacího rozkazu, který

byl vydán soudem České republiky nebo justičním orgánem Islandu nebo

Norska za účelem zatčení a předání osoby k trestnímu stíhání nebo k

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody.



(2) Zatýkací rozkaz se vydává na formuláři stanoveném mezinárodní

dohodou^10) a obsahuje náležitosti v něm uvedené.



§ 223



(1) Ministerstvo poskytne soudu na základě jeho žádosti součinnost při

zjišťování informací z Islandu nebo Norska potřebných pro vydání

zatýkacího rozkazu nebo v souvislosti s rozhodováním o předání.

Nejvyšší státní zastupitelství poskytne státnímu zástupci na základě

jeho žádosti takovou součinnost v souvislosti s podáním návrhu na

vydání zatýkacího rozkazu nebo v souvislosti s předběžným šetřením.



(2) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s Islandem nebo Norskem poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o předání do Islandu

nebo Norska a jejich výsledku, jakož i obdobné informace ohledně

zatýkacích rozkazů vydaných za účelem předání z Islandu nebo Norska.



§ 224



Předání do České republiky



Na předání osoby z Islandu nebo Norska do České republiky a na

související úkony se přiměřeně užijí ustanovení této hlavy o předání na

základě evropského zatýkacího rozkazu.



§ 225



Předání z České republiky



(1) Na předání osoby z České republiky do Islandu nebo Norska a na

související úkony se přiměřeně užijí ustanovení této hlavy o evropském

zatýkacím rozkazu. Ustanovení § 203 odst. 5, § 205 odst. 2 písm. a), b)

a e) a § 207 se neužijí. Ustanovení § 209 odst. 3 se neužije, pokud jde

o informování Eurojustu.



(2) Osoba, o jejíž předání jde, se do Islandu nebo Norska nepředá také

v případě, že



a) je občanem České republiky,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky a nejde o jednání, ohledně něhož nelze z důvodu

nedostatku oboustranné trestnosti odmítnout výkon zatýkacího rozkazu

podle Dohody mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským

královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a

Islandem a Norskem^11); v případě daní, poplatků, cel nebo měny nelze

rozhodnout o nepředání jen z toho důvodu, že právní předpisy České

republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků nebo cel nebo

neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků, cel nebo měny

jako právní předpisy vyžadujícího státu, nebo



c) trestný čin, pro který byl zatýkací rozkaz vydán, má výlučně

politický charakter a ze strany vyžadujícího státu není zaručena

vzájemnost^12).



(3) Ustanovení odstavce 2 se přiměřeně užije i v případě, že Norsko

nebo Island požádá o udělení souhlasu s rozšířením předání.



HLAVA III



PŘÍKAZ K ZAJIŠTĚNÍ HODNOTY NEBO DŮKAZNÍHO PROSTŘEDKU



Díl 1



Společná ustanovení



§ 226



Působnost



(1) Ustanovení této hlavy se užijí na



a) věc, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že je určena ke

spáchání trestného činu nebo byla k jeho spáchání užita nebo je výnosem

z trestného činu,



b) náhradní hodnotu, nebo



c) důkazní prostředek podle § 112 trestního řádu (dále jen „důkazní

prostředek“),



mají-li být zajištěny v jiném členském státu na základě příkazu k

zajištění vydaného justičním orgánem nebo mají-li být zajištěny v České

republice na základě příkazu k zajištění vydaného justičním orgánem

jiného členského státu v trestním řízení pro účely propadnutí nebo

zabrání anebo dokazování.



(2) Podle této hlavy se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^13).



§ 227



Příkaz k zajištění



Příkazem k zajištění se rozumí



a) příkaz k odnětí věci nebo rozhodnutí o zajištění podle hlavy čtvrté

oddílu čtvrtého trestního řádu, byly-li vydány předsedou senátu a v

přípravném řízení státním zástupcem,



b) rozhodnutí, kterým má být zabráněno zničení, pozměnění, přemístění,

převodu nebo prodeji věci nebo jiné hodnoty uvedené v § 226 odst. 1

písm. a) a b) (dále jen „hodnota“) nebo důkazního prostředku, bylo-li

vydáno justičním orgánem jiného členského státu.



§ 228



Vztah k jiným ustanovením



(1) Nestanoví-li tato hlava jinak, použijí se na zajištění hodnoty nebo

důkazního prostředku ustanovení části třetí hlavy I.



(2) Ustanovení této hlavy nevylučují postup podle ustanovení části

třetí hlavy I.



Díl 2



Zajištění hodnoty nebo důkazního prostředku v jiném členském státu



§ 229



Vydání příkazu k zajištění



(1) Je-li třeba zajistit hodnotu nebo důkazní prostředek v jiném

členském státu, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce

vydá příkaz k zajištění a připojí k němu osvědčení na stanoveném

formuláři^14) s překladem do úředního jazyka nebo jednoho z úředních

jazyků jiného členského státu nebo do jazyka, v němž je jiný členský

stát ochoten příkaz k zajištění přijmout.



(2) V případě zajištění důkazního prostředku se připojí k příkazu k

zajištění žádost o předání důkazního prostředku do České republiky;

nelze-li tak učinit, obsahuje osvědčení pokyn, aby důkazní prostředek

zůstal zajištěn v jiném členském státu do doby vyřízení takové žádosti.



(3) V případě zajištění důkazního prostředku může justiční orgán v

osvědčení uvést formální náležitosti a postupy, kterými se má justiční

orgán jiného členského státu řídit při výkonu příkazu k zajištění.



(4) V případě zajištění hodnoty obsahuje osvědčení pokyn, aby hodnota

zůstala zajištěna v jiném členském státu do doby vyřízení žádosti o

uznání a výkon rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání, nebo má-li hodnota

propadnout nebo být zabrána v jiném členském státu na základě

rozhodnutí soudu zaslaného k uznání a výkonu podle hlavy VII dílu 2, do

doby uznání a výkonu takového rozhodnutí.



(5) Příkaz k zajištění hodnoty v jiném členském státu lze vydat i po

právní moci rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání, nebylo-li možné tak

učinit z důležitých důvodů dříve.



§ 230



Zaslání příkazu k zajištění



(1) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zašle příkaz

k zajištění včetně osvědčení a případných dalších příloh bez zbytečného

odkladu po jeho vydání příslušnému justičnímu orgánu jiného členského

státu. Osobě, vůči níž příkaz k zajištění směřuje, se příkaz k

zajištění doručí až poté, co příslušný justiční orgán jiného členského

státu zajistil výkon tohoto příkazu v tomto jiném členském státu nebo

tento příkaz neuznal anebo nevykonal.



(2) Ministerstvo na základě žádosti předsedy senátu a Nejvyšší státní

zastupitelství na základě žádosti státního zástupce poskytne součinnost

při zjišťování potřebných informací, zejména při zjištění příslušného

justičního orgánu jiného členského státu, kterému má být zaslán příkaz

k zajištění, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem tohoto

jiného členského státu pro uznání a výkon takového příkazu k zajištění.



(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu příkazů k zajištění

zaslaných do jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku

řízení o uznání a výkonu těchto příkazů k zajištění v jiných členských

státech.



§ 231



Ukončení nebo omezení zajištění



(1) Dojde-li k pravomocnému zrušení nebo omezení zajištění nebo ke

zrušení příkazu k zajištění podle trestního řádu, předseda senátu a v

přípravném řízení státní zástupce o této skutečnosti neprodleně

informuje příslušný justiční orgán jiného členského státu.



(2) Není-li věci, která byla zajištěna v jiném členském státu na

základě příkazu k odnětí věci, k dalšímu řízení už třeba a

nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, předseda senátu a v

přípravném řízení státní zástupce o této skutečnosti neprodleně

informuje příslušný justiční orgán jiného členského státu. Byla-li

takto zajištěná věc předána do České republiky jako důkazní prostředek,

současně ji vrátí příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu,

s výjimkou případu, kdy se příslušný justiční orgán jiného členského

státu vzdal práva na vrácení takové věci; v takovém případě není třeba

ani zaslání informace uvedené ve větě první.



Díl 3



Zajištění hodnoty nebo důkazního prostředku v České republice



§ 232



Příslušnost



(1) Pro stanovení příslušnosti k rozhodování o uznání příkazu k

zajištění vydaného justičním orgánem jiného členského státu a k

zajištění výkonu rozhodnutí o uznání tohoto příkazu přiměřeně platí §

48 odst. 4, odst. 5 věta první, odst. 6 a 7.



(2) Ministerstvo nebo Nejvyšší státní zastupitelství poskytne na žádost

orgánu jiného členského státu součinnost při zjištění potřebných

informací, zejména při zjištění příslušného justičního orgánu, kterému

má být zaslán příkaz k zajištění vydaný justičním orgánem jiného

členského státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem

České republiky pro uznání a výkon takového příkazu.



(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

příkazů k zajištění vydaných justičními orgány jiných členských států a

jejich výsledku.



§ 233



Uznání a výkon příkazu k zajištění



(1) Justiční orgán neprodleně rozhodnutím uzná příkaz k zajištění,

nebrání-li tomu některý z důvodů uvedených v odstavci 4 nebo 6, a ihned

zajistí výkon tohoto rozhodnutí postupem podle hlavy čtvrté oddílu

čtvrtého trestního řádu, ledaže rozhodne o odkladu výkonu rozhodnutí,

nebo výkon rozhodnutí nelze provést, neboť hodnota nebo důkazní

prostředek, které jsou předmětem zajištění, se ztratily, byly zničeny

nebo je není možné nalézt na místě uvedeném v osvědčení nebo proto, že

místo, kde se měly nacházet, nebylo v osvědčení označeno dostatečně

přesně.



(2) Při výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění důkazního

prostředku je třeba se řídit formálními náležitostmi a postupy, které

justiční orgán jiného členského státu uvedl v osvědčení, nejsou-li v

rozporu se základními právními zásadami České republiky.



(3) Prohlídky podle hlavy čtvrté oddílu pátého trestního řádu lze při

výkonu příkazu k zajištění vydaného justičním orgánem jiného členského

státu provést pouze za podmínky, že skutek by byl trestným činem i

podle práva České republiky.



(4) Justiční orgán neprodleně rozhodnutím neuzná příkaz k zajištění,

pokud



a) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky a nejde o jednání uvedená v § 234; v případě trestných

činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze příkaz k

zajištění vydaný justičním orgánem jiného členského státu neuznat pouze

z toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž

druh daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající

se daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského

státu,



b) jeho uznání a výkon by byly v rozporu s překážkou věci pravomocně

rozhodnuté,



c) zajištění brání výsada nebo imunita podle zákona nebo mezinárodního

práva, pro kterou je osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



d) příkaz k zajištění nebyl vydán v trestním řízení v jiném členském

státu, nebo



e) hodnota, která je předmětem zajištění, nepodléhá podle jiných

právních předpisů propadnutí nebo zabrání.



(5) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž příkaz k zajištění směřuje, vyňata z pravomoci orgánů činných v

trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby nebo justičního

orgánu Nejvyšší soud.



(6) Justiční orgán dále nemusí rozhodnutím uznat příkaz k zajištění,

pokud k tomuto příkazu není připojeno osvědčení na stanoveném

formuláři^14), toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu

příkazu nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve

kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky^15) přijmout.

Justiční orgán neprodleně, před rozhodnutím o neuznání vyzve justiční

orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené zaslal

osvědčení, jeho opravené znění nebo překlad osvědčení do příslušného

jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě,

aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná

příkaz.



(7) Proti rozhodnutí, kterým se příkaz k zajištění uznává, je přípustná

stížnost; o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhoduje soud

uvedený v § 146a odst. 1 trestního řádu. Stížností nelze napadnout

důvody, pro které byl příkaz vydán.



(8) Justiční orgán neprodleně informuje justiční orgán jiného členského

státu o uznání nebo neuznání příkazu, o zajištění výkonu rozhodnutí

nebo o skutečnostech bránících provedení výkonu rozhodnutí, o podání

stížnosti proti rozhodnutí, že se příkaz k zajištění uznává, a o

výsledku řízení o této stížnosti.



(9) Při vyřízení žádosti o předání zajištěného důkazního prostředku do

jiného členského státu postupuje justiční orgán přiměřeně podle § 67

odst. 1 a 3.



§ 234



Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti



V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu

uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby

nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež justiční orgán jiného

členského státu označí v písmenu i) oddílu 1. formuláře osvědčení^14),

justiční orgán nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty

trestného činu podle práva České republiky, ledaže popis skutku nebo

právní kvalifikace uvedené v osvědčení zjevně neodpovídají označenému

jednání.



§ 235



Odložení výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění



(1) Justiční orgán může rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí o

uznání příkazu k zajištění, jestliže



a) jeho výkon by mohl narušit trestní řízení vedené v České republice,

nebo



b) hodnota nebo důkazní prostředek uvedené v takovém příkazu již byly

zajištěny pro účely jiného trestního řízení vedeného v České republice

nebo v jiném státu.



(2) Jakmile pomine důvod pro odložení výkonu rozhodnutí uvedeného v

odstavci 1, justiční orgán zajistí jeho výkon. Pokud v mezidobí v jiném

členském státu došlo k zrušení příkazu nebo k zrušení anebo omezení

zajištění, justiční orgán od zajištění výkonu rozhodnutí upustí nebo

jeho výkon zajistí v omezeném rozsahu.



(3) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný justiční orgán jiného

členského státu o odložení výkonu rozhodnutí, včetně důvodů odložení, a

jeho předpokládané délce trvání, lze-li ji odhadnout, o dalších

omezeních, která se vztahují na hodnotu nebo důkazní prostředek uvedené

v příkazu k zajištění, pokud jsou mu známa, a o zajištění výkonu

rozhodnutí po pominutí důvodu odložení.



§ 236



Trvání zajištění



(1) Zajištění hodnoty trvá do doby výkonu rozhodnutí o uznání

rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu, kterým bylo

vysloveno propadnutí nebo zabrání hodnoty uvedené v příkazu k

zajištění.



(2) Zajištění důkazního prostředku trvá do doby, než je vrácen nebo je

s ním jinak naloženo podle § 80 až 81b trestního řádu. Vzdá-li se

justiční orgán vrácení důkazního prostředku do České republiky, trvá

zajištění do doby předání důkazního prostředku příslušnému orgánu

jiného členského státu.



(3) Pokud v jiném členském státu došlo k zrušení takového příkazu nebo

k zrušení anebo omezení zajištění, justiční orgán rozhodne o zrušení

nebo omezení zajištění podle trestního řádu nebo postupuje podle § 80

až 81b trestního řádu.



Díl 4



Regresní nároky



§ 237



Regresní nárok jiného členského státu



(1) Ministerstvo uhradí na žádost jiného členského státu, který uznal a

zajistil výkon příkazu k zajištění, částku, kterou tento stát vyplatil

v souladu se svým právním řádem jako náhradu škody určité osobě, pokud



a) škoda, kterou jiný členský stát uhradil podle svých vnitrostátních

předpisů dotčené osobě, byla způsobena takovým příkazem k zajištění,



b) žádost jiného členského státu o proplacení jím uhrazené škody nebo

dokumenty k ní připojené obsahují výši vyplacené náhrady škody, jejíž

uhrazení je požadováno, její odůvodnění a údaje o orgánu příslušném k

přijetí úhrady, včetně bankovního spojení za účelem poukázání

požadované částky nebo požadavku na jiný způsob provedení úhrady, a



c) k žádosti jiného členského státu je připojeno pravomocné rozhodnutí

příslušného orgánu jiného členského státu o náhradě škody.



(2) V případě, že žádost jiného členského státu neobsahuje potřebné

údaje, vyzve ministerstvo příslušný orgán tohoto státu k jejímu

doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Přitom jej vždy upozorní

na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li příslušný orgán jiného

členského státu této výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné

důvody, pro které tak nemohl učinit, žádost odmítne.



§ 238



Regresní nárok vůči jinému členskému státu



(1) Ministerstvo je oprávněno žádat po jiném členském státu úhradu

částky, kterou vyplatilo jako náhradu škody určité osobě podle zákona o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem v případě, že justiční orgán uznal

příkaz k zajištění a zajistil výkon svého rozhodnutí o uznání a tato

škoda byla způsobena příkazem k zajištění.



(2) Nárok na úhradu vyplacené náhrady škody se uplatňuje formou žádosti

k příslušnému orgánu jiného členského státu v souladu s právním řádem a

požadavky tohoto státu.



HLAVA IV



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ UKLÁDAJÍCÍHO NÁHRADNÍ OPATŘENÍ ZA VAZBU



Díl 1



Uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího náhradní

opatření za vazbu



§ 239



(1) Podle tohoto dílu a dílu 3 se postupuje při uznání a výkonu

vykonatelného rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu,

kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto o přijetí některého z

náhradních opatření za vazbu uvedených v § 240.



(2) Podle tohoto dílu a dílu 3 se postupuje, pokud jiný členský stát

uplatňuje právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu

Evropské unie^16).



§ 240



Podmínky pro převzetí rozhodnutí



(1) Rozhodnutí jiného členského státu lze převzít za účelem jeho uznání

a výkonu, pokud ukládá některou z těchto povinností:



a) informovat příslušný orgán o změně místa pobytu nebo doručovací

adresy,



b) zdržet se návštěv určitých míst,



c) zdržovat se, byť jen po vymezenou dobu, na určitém místě,



d) zákaz vycestovat,



e) hlásit se ve stanovené době příslušnému orgánu,



f) zdržet se styku s určitými osobami, které jsou spojeny s trestnou

činností.



(2) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v

odstavci 1 se převezme za účelem jeho uznání a výkonu, jestliže osoba,

vůči níž směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a souhlasí se

svým návratem do České republiky.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v

odstavci 1 lze převzít za účelem jeho uznání a výkonu i bez splnění

podmínek uvedených v odstavci 2, jestliže



a) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, požádá o jeho zaslání do

České republiky za účelem uznání a výkonu,



b) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, se zdržuje na území České

republiky nebo lze důvodně předpokládat, že se zde zamýšlí zdržovat, a



c) samosoudce souhlasí s převzetím rozhodnutí tohoto členského státu k

uznání a výkonu v České republice z důvodu vhodnosti a účelnosti

takového postupu, pokud jde o zajištění úspěšného působení na tuto

osobu a zajištění účinné kontroly nad jejím chováním.



§ 241



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu a dílu 3 je příslušný okresní soud, v

jehož obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského

státu směřuje. Nezdržuje-li se tato osoba v České republice, je

příslušný okresní soud, v jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední

trvalý pobyt. Nelze-li určit příslušnost soudu podle věty první a

druhé, je k postupu podle tohoto dílu příslušný Obvodní soud pro Prahu

6.



(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti

nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(3) Bylo-li rozhodnutí jiného členského státu zasláno orgánu, který

není k postupu podle tohoto dílu a dílu 3 příslušný, postoupí je

neprodleně příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud,

kterému bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti,

postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu.



§ 242



Řízení o uznání a výkonu



(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se

zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí

jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení,

nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle

tohoto dílu.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí ukončí a

o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již

ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce o této

skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá

jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu takového rozhodnutí trvá, a to

ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se příslušný

orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat, samosoudce řízení

ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



§ 243



Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti



V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu

uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby

nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní

svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky a který spočívá v

jednání, jež orgán jiného členského státu označí v písmenu f) bodu 2

formuláře osvědčení^17), samosoudce pro účely rozhodnutí o tom, zda se

rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek

naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České

republiky, ledaže popis skutku nebo právní kvalifikace uvedené v

osvědčení zjevně neodpovídají označenému jednání. Tím není dotčen § 246

odst. 2 písm. b).



§ 244



Rozhodnutí o uznání a výkonu



(1) Nepovažuje-li samosoudce osvědčení a rozhodnutí zaslané jiným

členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu,

požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené

lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát

dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na

tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu

upozorněn.



(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo

zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne samosoudce bez zbytečného odkladu,

zpravidla do 20 pracovních dnů ode dne, kdy obdržel rozhodnutí jiného

členského státu spolu s osvědčením. Byl-li proti rozhodnutí jiného

členského státu podán opravný prostředek, lhůta uvedená ve větě první

se prodlužuje o dalších 20 pracovních dnů. Do lhůt uvedených ve větě

první a druhé se nezapočítává doba, po kterou je pořizován překlad

rozhodnutí nebo osvědčení nebo jsou od jiného členského státu

opatřovány podklady nezbytné pro rozhodnutí. Nelze-li tuto lhůtu

dodržet, samosoudce o tom neprodleně uvědomí příslušný orgán jiného

členského státu a uvede důvody prodlení, včetně předpokládané doby

takového prodlení.



(3) Rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce doručí osobě, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci,

byl-li zvolen nebo ustanoven. Nelze-li rozhodnutí doručit osobě, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, z důvodu jejího

neznámého pobytu, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení, včetně

uvedení důvodu takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, státního zástupce a obhájce, byl-li zvolen nebo

ustanoven.



(4) O nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce neprodleně

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu; v případě uznání a

výkonu rozhodnutí jej informuje i o přizpůsobení uloženého opatření,

včetně omezení délky jeho trvání na nejvyšší přípustnou dobu stanovenou

trestním řádem, a o důvodech takového přizpůsobení a v případě neuznání

i o důvodech takového postupu. Samosoudce vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu i o tom, že proti jeho rozhodnutí byla podána

stížnost, jakož i o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci.



§ 245



Důvody pro neuznání rozhodnutí



(1) Samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou

věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky, pokud nejde o jednání uvedená v § 243; v případě

trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze

rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že

právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků

nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků,

cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,



c) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá

podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, by nebyla

podle právního řádu České republiky vzhledem ke svému věku trestně

odpovědná,



e) by byl dán některý z důvodů pro nepředání osoby, vůči níž rozhodnutí

jiného členského státu směřuje, v případě, že by následně bylo

rozhodováno o předání této osoby zpět do tohoto členského státu na

základě evropského zatýkacího rozkazu z důvodu porušení náhradního

opatření za vazbu, nebo



f) trestní odpovědnost je podle právního řádu České republiky promlčena

a takové rozhodnutí bylo vydáno pro skutek, jehož stíhání je podle

právního řádu České republiky v pravomoci orgánů České republiky.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby,

státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.



(3) Samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu,

pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno

osvědčení na stanoveném formuláři^17), toto osvědčení je zjevně

neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není

přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení

podle prohlášení České republiky^18) přijmout. Před rozhodnutím o

neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby

mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené

znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej

upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl

podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná rozhodnutí.



(4) Je-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu

uvedený v odstavci 1 písm. a), samosoudce si před rozhodnutím o

neuznání takového rozhodnutí vždy vyžádá stanovisko příslušného orgánu

jiného členského státu; takové stanovisko si může vyžádat rovněž, je-li

dán jiný důvod pro neuznání.



§ 246



Uznání



(1) Nejde-li o případ uvedený v § 242 odst. 2 nebo 3 nebo v § 244 odst.

1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky.

Spolu s rozhodnutím příslušného orgánu jiného členského státu o uložení

náhradního opatření za vazbu vždy také uzná rozhodnutí příslušného

orgánu jiného členského státu o vazbě.



(2) Současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se opatření

nahrazující vazbu uložené rozhodnutím jiného členského státu vykoná,

přičemž



a) neslučuje-li se druh takového opatření s právním řádem České

republiky, přizpůsobí je druhu opatření podle trestního řádu, který mu

nejvíce odpovídá, nebo



b) překračuje-li délka takového opatření nejvyšší přípustnou dobu

trvání vazby stanovenou pro daný trestný čin trestním řádem, sníží ji

na tuto nejvyšší přípustnou dobu.



(3) Přizpůsobení opatření nahrazujícího vazbu nesmí zhoršit postavení

osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje.



§ 247



Řízení o stížnosti



(1) Proti rozhodnutí podle § 245 odst. 1 nebo 3 nebo § 246 je přípustná

stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody,

pro které bylo rozhodnutí jiného členského státu vydáno.



(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí a ukončí

řízení, shledá-li důvod uvedený v § 242 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod

uvedený v § 242 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného

členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.



§ 248



Zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení



Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět, samosoudce a v řízení o stížnosti předseda senátu

vezme zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení rozhodnutím na vědomí, čímž je

řízení ukončeno. Byl-li však již výkon náhradního opatření za vazbu

zahájen, samosoudce o tom informuje příslušný orgán jiného členského

státu a upozorní jej, že v takovém případě již nelze ke zpětvzetí

osvědčení přihlížet.



§ 249



Výkon uznaného rozhodnutí



(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu opatření nahrazujícího

vazbu se postupuje podle právního řádu České republiky. Nesplní-li

osoba povinnosti, jež jí byly uloženy v rámci opatření nahrazujícího

vazbu, samosoudce o tom bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu za účelem dalšího postupu. Vyrozumění se zasílá

na stanoveném formuláři^19).



(2) Pokud příslušný orgán jiného členského státu ani po opakovaném

vyrozumění o skutečnostech uvedených v odstavci 1 nepřijme žádné

rozhodnutí, samosoudce jej vyzve, aby takové rozhodnutí učinil v jím

stanovené přiměřené lhůtě a zároveň jej upozorní na následky spojené s

nečinností. Neobdrží-li samosoudce takové rozhodnutí ve stanovené

lhůtě, aniž by příslušný orgán jiného členského státu uvedl podstatné

důvody, pro které výzvě nevyhověl, učiní opatření směřující k ukončení

výkonu opatření nahrazujícího vazbu. O tomto postupu samosoudce

neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu.



(3) V případě, že příslušný orgán jiného členského státu prodlouží dobu

trvání uznaného opatření nahrazujícího vazbu, toto opatření změní nebo

dotčené osobě uloží další opatření nahrazující vazbu, samosoudce

rozhodne, zda uznané opatření nahrazující vazbu takto pozmění nebo zda

je ponechá v uznané podobě; ustanovení § 246 odst. 2 a 3 se užijí

obdobně. Ukládá-li změněné nebo další opatření nahrazující vazbu jinou

povinnost, než která je uvedena v § 240 odst. 1, samosoudce opatření

ponechá v uznané podobě. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost,

která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody, pro které

bylo rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu vydáno.



(4) Samosoudce informuje příslušný orgán jiného členského státu o

jakékoli změně místa pobytu nebo doručovací adresy osoby, které bylo

uloženo náhradní opatření za vazbu. Pokud osoba v průběhu výkonu

opatření nahrazujícího vazbu změní místo svého obvyklého bydliště tak,

že se nachází v jiném státu než v České republice, samosoudce o tom

neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a učiní

opatření směřující k ukončení výkonu opatření nahrazujícího vazbu.

Stejně samosoudce postupuje, pokud osobu, které bylo uloženo opatření

nahrazující vazbu, nelze nalézt na území České republiky.



(5) Samosoudce neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od výkonu

opatření nahrazujícího vazbu, jakmile jej příslušný orgán jiného

členského státu vyrozumí o jakémkoli rozhodnutí nebo opatření, v jehož

důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným.



§ 250



Náklady řízení



Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nese

Česká republika.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího náhradní opatření za vazbu v

jiném členském státu



§ 251



(1) Podle tohoto dílu a dílu 3 lze zaslat jinému členskému státu k

uznání a výkonu pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu,

kterým bylo rozhodnuto o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho

propuštění z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem,

předběžným opatřením nebo dohledem probačního úředníka podle § 73

trestního řádu.



(2) Rozhodnutí uvedené v odstavci 1 lze zaslat jinému členskému státu k

uznání a výkonu pouze v případě, že ukládá omezení nebo povinnosti

uvedené v § 240 odst. 1, nebo omezení a povinnosti, o kterých jiný

členský stát oznámil^20), že nad nimi lze na jeho území vykonávat

dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.



(3) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^16).



§ 252



Zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí,

justiční orgán, který rozhodl v prvním stupni, zašle toto rozhodnutí

příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a

výkonu, pokud má obviněný v tomto členském státu obvyklé bydliště a

souhlasí se svým návratem do tohoto státu. Rozhodnutí lze zaslat za

účelem jeho uznání a výkonu i do členského státu, u kterého nejsou

splněny podmínky uvedené ve větě první, pokud o to obviněný požádá, a

tento členský stát s převzetím rozhodnutí souhlasí. Rozhodnutí nelze

zaslat za účelem uznání a výkonu souběžně do více členských států.



(2) Před zasláním rozhodnutí do jiného členského státu justiční orgán

pokud možno zjistí, zda lze očekávat úspěšné dosažení účelu náhradního

opatření při jeho uznání a výkonu v tomto státu a zda tímto postupem

bude zajištěna dostatečná ochrana poškozeného.



(3) Rozhodnutí zašle justiční orgán příslušnému orgánu jiného členského

státu spolu s osvědčením na stanoveném formuláři^17) přeloženým do

úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu,

nebo do jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého

prohlášení^18) přijímá.



(4) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne

justiční orgán dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání

a výkonu rozhodnutí.



§ 253



Zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení



(1) Justiční orgán může vzít rozhodnutí spolu s osvědčením zpět,

vyrozuměl-li jej příslušný orgán jiného členského státu o přizpůsobení

druhu opatření nahrazujícího vazbu v souladu s jeho právním řádem nebo

o omezení doby trvání tohoto opatření a justiční orgán má za to, že

takové přizpůsobení opatření vede k výraznému zhoršení postavení

obviněného, nebo nepovažuje takto přizpůsobené opatření nebo dobu jeho

trvání za dostatečnou z hlediska zajištění účelu náhradního opatření za

vazbu.



(2) Justiční orgán může vzít rozhodnutí spolu s osvědčením zpět také v

případě, že jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí, že je

ochoten uznat a vykonat rozhodnutí, kterým bylo uloženo opatření

nahrazující vazbu i přesto, že je dán důvod pro odmítnutí předání

obviněného do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu,

pokud obviněný poruší povinnosti uložené opatřením nahrazujícím vazbu.



(3) O zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení musí justiční orgán vyrozumět

příslušný orgán jiného členského státu nejpozději do 10 dnů poté, co od

něj obdrží informaci uvedenou v odstavci 1 nebo 2.



§ 254



Důsledky zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) I po zaslání rozhodnutí justičního orgánu do jiného členského státu

za účelem jeho uznání a výkonu se toto rozhodnutí vykonává podle

právních předpisů České republiky, a to až do doby zahájení výkonu

uznaného rozhodnutí v jiném členském státu.



(2) Po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu lze

ve výkonu takového rozhodnutí v České republice pokračovat pouze, pokud



a) obviněný již nemá obvyklé bydliště v tomto jiném členském státu nebo

obviněného nelze nalézt na jeho území,



b) příslušný orgán jiného členského státu vyrozuměl justiční orgán o

ukončení výkonu uznaného rozhodnutí z důvodu nečinnosti justičního

orgánu poté, co byl příslušným orgánem jiného členského státu opakovaně

vyrozuměn o tom, že obviněný porušil povinnosti uložené v rámci

uznaného opatření nahrazujícího vazbu,



c) příslušný orgán jiného členského státu odmítl vykonat opatření

nahrazující vazbu, které justiční orgán po uznání v jiném členském

státu změnil, nebo které uložil namísto původního uznaného opatření

nahrazujícího vazbu, nebo



d) uplynula nejvyšší přípustná doba trvání uznaného opatření

nahrazujícího vazbu stanovená právním řádem jiného členského státu.



(3) Justiční orgán je i v případě, že v jiném členském státu byl

zahájen výkon uznaného rozhodnutí, příslušný k rozhodování o změně

opatření nahrazujícího vazbu, o žádosti obviněného o zrušení omezení

spočívajícího v zákazu vycestování, k přezkumu trvání důvodů vazby, k

rozhodování o vazbě, pokud obviněný nesplnil povinnosti uložené v rámci

uznaného opatření nahrazujícího vazbu, jakož i ke všem dalším

rozhodnutím ve vazebním řízení, která se netýkají výkonu dohledu nad

dodržováním povinností uložených v rámci uznaného opatření

nahrazujícího vazbu.



(4) Před uplynutím doby, na kterou jiný členský stát omezil dobu trvání

uznaného opatření, může justiční orgán s ohledem na všechny okolnosti

případu požádat příslušný orgán tohoto členského státu o její

prodloužení.



(5) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu o všech rozhodnutích, opatřeních nebo skutečnostech, v jejichž

důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo vykonatelným

jen částečně.



§ 255



Předání osoby



Byl-li justiční orgán vyrozuměn příslušným orgánem jiného členského

státu o tom, že obviněný porušil povinnosti uložené v rámci uznaného

opatření nahrazujícího vazbu a trvají-li důvody vazby, vydá soud, který

vede trestní řízení, a v přípravném řízení na návrh státního zástupce

soudce evropský zatýkací rozkaz za účelem předání obviněného do České

republiky; při předání obviněného do České republiky se postupuje podle

hlavy II dílu 2.



Díl 3



Společné ustanovení



§ 256



(1) Příslušný justiční orgán spolupracuje s orgánem jiného členského

státu při postupu podle dílů 1 a 2, zejména si s ním vyměňuje všechny

potřebné informace, včetně informací umožňujících zjištění totožnosti a

místa obvyklého bydliště nebo pobytu osoby, vůči níž rozhodnutí

směřuje. V rámci spolupráce justiční orgán zejména dbá na to, aby byl

zajištěn nepřetržitý výkon rozhodnutí ukládajícího opatření nahrazující

vazbu, pokud jde o dohled nad povinnostmi uloženými v rámci tohoto

opatření.



(2) Ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na

žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných

informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského

státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření podmínek

stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a výkon

takového rozhodnutí. Stejnou součinnost poskytne ministerstvo na žádost

orgánu jiného členského státu při zjištění potřebných informací, pokud

jde o příslušné orgány České republiky nebo ověření podmínek

stanovených právním řádem České republiky.



(3) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku, jakož i obdobné

informace ohledně rozhodnutí zaslaných do jiných členských států k

uznání a výkonu.



HLAVA V



PŘEDCHÁZENÍ KOMPETENČNÍM SPORŮM



§ 257



Podle této hlavy se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje právní

předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské unie^21).



§ 258



(1) Justiční orgán požádá orgán jiného členského státu, aby mu v jím

stanovené lhůtě sdělil, zda se v tomto členském státu vede nebo vedlo

trestní řízení pro týž skutek proti téže osobě (dále jen „souběžné

trestní řízení“), lze-li důvodně předpokládat, že je nebo bylo takové

řízení vedeno a není-li o takovém trestním řízení informován jinak.



(2) V žádosti justiční orgán uvede



a) své kontaktní údaje,



b) popis skutkových okolností,



c) jméno a příjmení osoby, proti níž se řízení vede, a případně též

jméno a příjmení poškozeného a další osobní údaje umožňující jejich

identifikaci, a



d) fázi, v níž se trestní řízení nachází.



(3) Justiční orgán může v žádosti uvést další informace ohledně

trestního řízení vedeného v České republice, zejména zda se obviněný

nachází ve vazbě.



(4) Žádost se zasílá do jiného členského státu v úředním jazyce jiného

členského státu nebo v jazyce, v němž je tento členský stát ochoten

žádost přijmout.



§ 259



(1) Justiční orgán sdělí orgánu jiného členského státu na jeho žádost a

v jím stanovené lhůtě, zda se v České republice vede nebo vedlo

souběžné trestní řízení; je-li dotčená osoba podle informací orgánu

jiného členského státu ve vazbě nebo zadržena, učiní tak neprodleně.



(2) Nemůže-li justiční orgán dodržet lhůtu stanovenou pro vyřízení

žádosti, vyrozumí o tom orgán jiného členského státu, včetně uvedení

důvodu a předpokládaného data vyřízení žádosti. Není-li lhůta pro

vyřízení žádosti stanovena, sdělí justiční orgán požadované informace

orgánu jiného členského státu bez zbytečného odkladu.



(3) Vede-li se nebo vedlo-li se v České republice souběžné trestní

řízení, justiční orgán sdělí orgánu jiného členského státu své

kontaktní údaje a informaci, v jaké fázi se takové řízení nachází, a v

případě, že již bylo pravomocně skončeno, i jak bylo skončeno. Justiční

orgán může orgánu jiného členského státu sdělit i další potřebné

informace ohledně trestního řízení vedeného v České republice.



(4) Byla-li žádost podle odstavce 1 zaslána orgánu, který nevede ani

nevedl souběžné trestní řízení, postoupí ji neprodleně justičnímu

orgánu, o němž se lze domnívat, že takové řízení vede, a současně o

postoupení vyrozumí orgán jiného členského státu, který mu žádost

zaslal. Není-li takové řízení v České republice vedeno, je k podání

informace podle odstavce 1 příslušný kterýkoli justiční orgán.



§ 260



(1) Je-li vedeno v jiném členském státu souběžné trestní řízení,

justiční orgán konzultuje s příslušným orgánem jiného členského státu

další postup za účelem dosažení účinného řešení zabraňujícího

nepříznivým následkům, které jsou tím vyvolány.



(2) V průběhu konzultací justiční orgán informuje příslušný orgán

jiného členského státu o učiněných důležitých procesních úkonech a

tomuto orgánu na žádost sděluje další potřebné informace; tyto

informace však neposkytne, došlo-li by tím k ohrožení podstatných

národních bezpečnostních zájmů nebo bezpečnosti osob.



(3) Informace a žádosti mezi justičním orgánem a orgánem jiného

členského státu se předávají písemně nebo jakýmkoli jiným způsobem

umožňujícím písemný záznam. Konzultace se vedou v jazyce dohodnutém

mezi justičním orgánem a orgánem jiného členského státu.



(4) Ustanoveními této hlavy nejsou dotčena ustanovení části druhé hlavy

II.



HLAVA VI



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ UKLÁDAJÍCÍHO PENĚŽITOU SANKCI NEBO JINÉ

PENĚŽITÉ PLNĚNÍ



Díl 1



Uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou

sankci nebo jiné peněžité plnění



§ 261



(1) Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu pravomocného

rozhodnutí jiného členského státu, kterým



a) byl uložen peněžitý trest nebo pokuta,



b) bylo rozhodnuto o odškodnění oběti trestného činu,



c) bylo rozhodnuto o povinnosti osoby, vůči níž takové rozhodnutí

směřuje, k náhradě nákladů řízení, v němž byla osoba odsouzena za

trestný čin nebo postižena za jiný delikt, ve prospěch státu, nebo



d) bylo uloženo osobě, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, zaplatit

peněžitou částku do veřejného fondu nebo ve prospěch organizace na

podporu obětí,



pokud bylo vydáno soudem jiného členského státu v trestním řízení nebo

v případech uvedených v písmenech a), c) a d) i pokud bylo vydáno jiným

orgánem takového státu v trestním nebo jiném řízení za předpokladu, že

se lze domáhat projednání věci před soudem v trestním řízení.



(2) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^22).



§ 262



Podmínky pro převzetí rozhodnutí



Rozhodnutí jiného členského státu se převezme za účelem jeho uznání a

výkonu, pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, má na území

České republiky obvyklé bydliště nebo majetek. Při ověřování, zda jsou

splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí, se vychází ze skutečností

uvedených v osvědčení^23) a případně též z dodatkových informací

poskytnutých členským státem, který rozhodnutí k uznání a výkonu

zaslal, nebo z vlastního provedeného šetření.



§ 263



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu je příslušný okresní soud, v jehož

obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, a nelze-li takové místo zjistit, je příslušný okresní soud, v

jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední trvalý pobyt; jinak je

příslušný okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba majetek. Je-li

podle věty první dána příslušnost několika soudů, je příslušný ten z

nich, u něhož bylo řízení o uznání a výkonu zahájeno nejdříve.



(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti

nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(3) Bylo-li rozhodnutí jiného členského státu zasláno orgánu, který

není k postupu podle tohoto dílu příslušný, postoupí je neprodleně

příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud, kterému

bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti, postupuje

přiměřeně podle § 24 trestního řádu.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost orgánu jiného členského státu

součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění

příslušného soudu, kterému má být zasláno rozhodnutí jiného členského

státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem České

republiky pro uznání a výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku.



§ 264



Řízení o uznání a výkonu



(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se

zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí

jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení,

nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle

tohoto dílu.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí ukončí a

o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již

ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce o této

skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá

jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu takového rozhodnutí trvá, a to

ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se příslušný

orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat, samosoudce řízení

ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



§ 265



Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti



V případě, kdy jde o skutek, který spočívá v jednání, jež orgán jiného

členského státu označí v písmenu g) odst. 3 formuláře osvědčení^23),

samosoudce pro účely rozhodnutí o tom, zda se rozhodnutí jiného

členského státu uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky

skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky, ledaže

popis skutku nebo právní kvalifikace uvedené v osvědčení zjevně

neodpovídají označenému jednání. Tím není dotčen § 268 odst. 2.



§ 266



Rozhodnutí o uznání a výkonu



(1) Nepovažuje-li samosoudce osvědčení a rozhodnutí zaslané jiným

členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu,

požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené

lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát

dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na

tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu

upozorněn.



(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo

zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne samosoudce bez zbytečného odkladu;

před rozhodnutím si vyžádá písemné vyjádření státního zástupce.

Považuje-li to za potřebné pro účely rozhodnutí, nařídí veřejné

zasedání. Nachází-li se osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, v

cizím státu ve vazbě, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném

zasedání se nevyrozumívá a veřejné zasedání se koná za přítomnosti

jejího obhájce.



(3) Rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce doručí osobě, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci,

byl-li zvolen nebo ustanoven. Rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí

uvedeného v § 261 odst. 1 písm. b) nebo o jeho neuznání se doručí též

oběti trestného činu.



(4) O pravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce bez

zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu. V

případě uznání rozhodnutí jej vyrozumí i o snížení výměry peněžitého

trestu nebo pokuty a v případě neuznání rozhodnutí i o důvodech

takového postupu.



§ 267



Důvody pro neuznání rozhodnutí



(1) Samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou

věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky, pokud nejde o jednání uvedená v § 265; v případě

trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze

rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že

právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků

nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků,

cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,



c) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá

podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, by nebyla

podle právního řádu České republiky vzhledem k svému věku odpovědná za

trestný čin nebo jiný delikt,



e) takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti

osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak,



f) uložený peněžitý trest nebo plnění je nižší než 70 EUR; částka

uvedená v jiné měně se přepočte z cizí měny na euro podle kursu

devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy bylo

takové rozhodnutí vydáno, nebo



g) nárok na plnění nebo na výkon sankce uložené takovým rozhodnutím je

podle právního řádu České republiky promlčen a takové rozhodnutí bylo

vydáno pro skutek, jehož postihování je podle právního řádu České

republiky v pravomoci orgánů České republiky.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby,

státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod

pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. e), pokud osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje,



a) byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu

konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo

jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání

nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o

plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být

konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti,



b) věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama

zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu

obhajoval, a ten tak učinil, nebo



c) poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena

o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného

prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném

řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových

důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva

výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný

prostředek vzala zpět.



(4) Samosoudce nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, jde-li o

rozhodnutí vydané pro skutek spáchaný

a) zcela nebo zčásti na území České republiky nebo



mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného plavidla nebo

letadla anebo jiného vzdušného dopravního prostředku, které jsou

registrovány v České republice; přitom zohlední zejména okolnosti

spáchání skutku, nebo



b) mimo území státu, o jehož rozhodnutí jde, a podle právního řádu

České republiky by nebylo možné takový skutek trestně stíhat nebo jinak

postihnout, pokud by byl spáchán mimo území České republiky.



(5) Samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu,

pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno

osvědčení na stanoveném formuláři^23), toto osvědčení je zjevně

neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není

přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení

podle prohlášení České republiky^24) přijmout. Před rozhodnutím o

neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby

mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené

znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej

upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl

podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná rozhodnutí.



(6) Jsou-li dány důvody pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu

uvedené v odstavci 1 písm. g) nebo e), samosoudce si před rozhodnutím o

neuznání takového rozhodnutí vždy vyžádá stanovisko příslušného orgánu

jiného členského státu; takové stanovisko si může vyžádat rovněž, je-li

dán jiný důvod pro neuznání.



§ 268



Uznání



(1) Nejde-li o případ uvedený v § 264 odst. 2 nebo 3 nebo v § 266 odst.

1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky a

současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění

uložené tímto rozhodnutím vykoná.



(2) Byl-li rozhodnutím jiného členského státu uložen peněžitý trest,

samosoudce peněžitý trest vykoná jako peněžitý trest pouze v případě,

že byl uložen soudem jiného členského státu za skutek, který naplňuje

znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. V

případě, že byl peněžitý trest uložen za skutek, který spočívá v

jednání uvedeném v § 265, jež nenaplňuje znaky skutkové podstaty

trestného činu podle práva České republiky, nebo byl uložen jiným

orgánem než soudem, samosoudce peněžitý trest přemění na pokutu.



(3) Byla-li rozhodnutím jiného členského státu uložena pokuta,

samosoudce ji nesmí přeměnit na peněžitý trest.



(4) Samosoudce při uznání rozhodnutí jiného členského státu ponechá v

něm uloženou peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění v nezměněné

výši. V případě, že skutek byl spáchán zcela mimo území jiného

členského státu, o jehož rozhodnutí jde, a jeho postihování je podle

právního řádu České republiky v pravomoci orgánů České republiky,

samosoudce sníží výměru peněžitého trestu nebo pokuty uložených v

takovém rozhodnutí na nejvyšší možnou výměru, ve které by mohly být

uloženy, jestliže by se o takovém skutku rozhodovalo podle právního

řádu České republiky.



(5) Peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění uložené rozhodnutím

jiného členského státu samosoudce přepočte z cizí měny na českou měnu

podle kursu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni,

kdy bylo takové rozhodnutí vydáno.



(6) Pokud byla rozhodnutím jiného členského státu uložena povinnost

zaplatit peněžitou částku do veřejného fondu nebo ve prospěch

organizace na podporu obětí, samosoudce tuto povinnost přemění na

povinnost zaplatit tuto částku České republice na peněžitou pomoc

obětem trestné činnosti a uloží osobě, vůči níž takové rozhodnutí

směřuje, aby peněžitou částku složila ve lhůtě jím stanovené na účet

soudu.



(7) Náhradní trest odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest může

samosoudce stanovit pouze v případě, že členský stát, o jehož

rozhodnutí jde, v osvědčení takovou možnost připouští, přičemž výměra

náhradního trestu odnětí svobody nesmí přesáhnout výši, která je v

osvědčení tímto státem uvedena, a zároveň horní hranici trestní sazby

náhradního trestu odnětí svobody uvedenou v trestním zákoně.



§ 269



Řízení o stížnosti



(1) Proti rozhodnutí podle § 267 odst. 1 a 3 až 5 nebo § 268 je

přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout

důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného členského státu vydáno.



(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí a ukončí

řízení, shledá-li důvod uvedený v § 264 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod

uvedený v § 264 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného

členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.



§ 270



Výkon uznaného rozhodnutí



(1) Není-li dále stanoveno jinak, postupuje soud při



a) výkonu peněžitého trestu nebo vymáhání pokuty přiměřeně podle

ustanovení hlavy dvacáté první trestního řádu upravujících výkon

peněžitého trestu nebo vymáhání pořádkové pokuty,



b) vymáhání nákladů řízení vzniklých státu přiměřeně podle ustanovení

trestního řádu upravujících vymáhání nákladů trestního řízení

stanovených paušální částkou.



(2) Pokud osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje,

nesloží ve stanovené lhůtě na účet soudu peněžitou částku podle § 268

odst. 6, postupuje soud při správě placení této částky podle daňového

řádu.



(3) Nárok na odškodnění oběti trestného činu vymáhá oběť trestného činu

v občanskoprávním řízení.



(4) Prokáže-li osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, že peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění částečně nebo

úplně uhradila v jiném státu, samosoudce rozhodne o částečném nebo

úplném upuštění od výkonu takového rozhodnutí. Před rozhodnutím si

samosoudce vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného členského státu;

v případě potřeby jej může požádat o neprodlené zaslání dodatkových

informací. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má

odkladný účinek.



(5) Jakmile příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud o

amnestii, milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož

důsledku se uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným, samosoudce učiní

opatření směřující k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí jiného

členského státu. V takovém případě samosoudce požádá příslušný orgán

jiného členského státu o sdělení, zda amnestie, milost nebo jiné

rozhodnutí anebo opatření mají v jiném členském státu účinky, že se na

osobu, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje,

hledí, jako by nebyla odsouzena; mají-li takové účinky, hledí se tak na

ni i v České republice. Bylo-li uznané rozhodnutí v jiném členském

státu pravomocně zrušeno, soud zruší své rozhodnutí o jeho uznání.



(6) Samosoudce neprodleně rozhodne o tom, v jaké části uznané

rozhodnutí jiného členského státu vykonáno nebude, jakmile jej

příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí o amnestii, milosti

nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se uznané

rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným. Proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.



§ 271



Informační povinnost



(1) Samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu o



a) zastavení nebo upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí podle právních

předpisů České republiky upravujících výkon rozhodnutí, včetně uvedení

důvodu takového postupu,



b) upuštění nebo částečném upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí podle

§ 270 odst. 4 až 6,



c) provedení výkonu uznaného rozhodnutí a



d) nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody.



(2) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

dalších skutečnostech, považuje-li to za potřebné z hlediska zajištění

řádného výkonu uznaného rozhodnutí.



§ 272



Sdílení peněžních prostředků s jiným členským státem



(1) Peněžní prostředky získané výkonem uznaného rozhodnutí jiného

členského státu uvedeného v § 261 odst. 1 písm. a), c) a d) náležejí

České republice. Peněžní prostředky získané výkonem uznaného rozhodnutí

jiného členského státu uvedeného v § 261 odst. 1 písm. b) náležejí

oběti trestného činu.



(2) Česká republika se může s jiným členským státem dohodnout o sdílení

peněžních prostředků získaných výkonem uznaného rozhodnutí tohoto

členského státu. K uzavření dohody je příslušné Ministerstvo financí;

návrh na uzavření takové dohody mu může podat soud, který rozhodl o

uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu v prvním stupni. Na

žádost poskytne soud Ministerstvu financí potřebnou součinnost pro

účely uzavření dohody.



(3) Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu

nese Česká republika.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné

peněžité plnění v jiném členském státu



§ 273



(1) Podle tohoto dílu lze zaslat jinému členskému státu k uznání a

výkonu pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byl uložen peněžitý trest

nebo bylo rozhodnuto o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů

trestního řízení ve prospěch státu.



(2) Ustanovení tohoto dílu se přiměřeně užijí také na zajištění výkonu

rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, kterým byla uložena

pořádková pokuta, v jiném členském státu.



(3) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^22).



§ 274



Zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí, může

soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, zaslat toto rozhodnutí do

jiného členského státu za účelem jeho uznání a výkonu, pokud lze

důvodně předpokládat, že odsouzený má v tomto státu majetek, nebo do

jiného členského státu, ve kterém má obvyklé bydliště.



(2) Lze-li rozhodnutí zaslat do více členských států, soud takové

rozhodnutí zašle do státu, ve kterém lze nejspíše předpokládat, že bude

úspěšně vykonáno.



(3) Rozhodnutí zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu

spolu s osvědčením na stanoveném formuláři^22) přeloženým do úředního

jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu nebo do

jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení^23)

přijímá. Rozhodnutí spolu s osvědčením může soud vzít kdykoli zpět.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost soudu součinnost při zjištění

potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného

členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření

podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a

výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu rozhodnutí zaslaných do

jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a

výkonu těchto rozhodnutí v jiných členských státech.



§ 275



Informační povinnost



(1) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne soud

dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu

rozhodnutí.



(2) Soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

tom, že osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, byla v České republice

udělena milost nebo amnestie, nebo o jiném rozhodnutí, opatření anebo

skutečnosti, v jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo

vykonatelným jen částečně, včetně skutečnosti, že tato osoba již

uhradila celou peněžitou částku, jejíž zaplacení jí bylo uloženo, nebo

její část.



§ 276



Důsledky zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Bylo-li rozhodnutí soudu zasláno do jiného členského státu za

účelem jeho uznání a výkonu, lze je v České republice vykonat pouze,

pokud



a) rozhodnutí nebylo v tomto členském státu uznáno nebo vykonáno; právo

na výkon takového rozhodnutí však na Českou republiku nepřechází v

případě, že rozhodnutí nebylo příslušným orgánem jiného členského státu

uznáno nebo vykonáno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, nebo



b) soud vzal rozhodnutí spolu s osvědčením z jiného členského státu

zpět.



(2) Právo na výkon rozhodnutí přechází zpět na Českou republiku v

rozsahu, v jakém toto rozhodnutí nebylo vykonáno v jiném členském

státu.



§ 277



Sdílení peněžních prostředků s jiným členským státem



K uzavření dohody s jiným členským státem o sdílení peněžních

prostředků, které byly v tomto státu získány výkonem rozhodnutí soudu

České republiky, je příslušné Ministerstvo financí; návrh na uzavření

takové dohody mu může podat soud, který ve věci rozhodl v prvním

stupni. Na žádost poskytne soud Ministerstvu financí potřebnou

součinnost pro účely uzavření dohody.



HLAVA VII



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ UKLÁDAJÍCÍHO PROPADNUTÍ NEBO ZABRÁNÍ MAJETKU

NEBO VĚCÍ



Díl 1



Uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího

propadnutí nebo zabrání majetku nebo věcí



§ 278



(1) Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu pravomocného

rozhodnutí soudu jiného členského státu vydaného v trestním řízení,

kterým bylo uloženo



a) propadnutí nebo zabrání věci, jež byla získána trestným činem nebo

jako odměna za něj, anebo byla, byť jen zčásti, nabyta za věc, která

byla získána trestným činem nebo za odměnu za něj, anebo je náhradní

hodnotou za věc, kterou soud může prohlásit za propadlou nebo zabranou,

nebo



b) propadnutí nebo zabrání věci, která byla určena nebo užita ke

spáchání trestného činu.



(2) Podle tohoto dílu se postupuje také při uznání a výkonu

pravomocného rozhodnutí soudu jiného členského státu vydaného v

trestním řízení, kterým bylo uloženo propadnutí majetku pachateli

odsouzenému za jednání naplňující znaky trestného činu teroristického

útoku (§ 311 trestního zákoníku) nebo teroru (§ 312 trestního zákoníku)

anebo za jednání spáchaná v rámci organizované zločinecké skupiny

spočívající v



a) padělání měny nebo platebních prostředků,



b) legalizaci výnosů z trestné činnosti a podílnictví,



c) obchodu s lidmi,



d) napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice, nedovolené

přepravě přes území státu a při nedovoleném pobytu,



e) pohlavním zneužívání dětí a dětské pornografii,



f) nedovoleném obchodu s omamnými a psychotropními látkami,



pokud těmito jednáními pachatel získal nebo se snažil získat majetkový

prospěch a za tato jednání lze podle právního řádu členského státu,

jehož soud rozhodnutí vydal, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s

horní hranicí trestní sazby nejméně 5 let; u jednání uvedeného v

písmenu b) postačí horní hranice trestní sazby nejméně 4 roky^25).



(3) Podle tohoto dílu se postupuje také při uznání a výkonu

pravomocného rozhodnutí soudu jiného členského státu vydaného v

trestním řízení ukládajícího propadnutí nebo zabrání majetku

neuvedeného v odstavcích 1 a 2, pokud by bylo možné vyslovit propadnutí

takového majetku v trestním řízení i podle právního řádu České

republiky.



(4) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^26).



§ 279



Podmínky pro převzetí rozhodnutí



Rozhodnutí jiného členského státu se převezme za účelem jeho uznání a

výkonu, pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, má na území

České republiky obvyklé bydliště, nebo, jde-li o právnickou osobu,

sídlo, anebo majetek. Při ověřování, zda jsou splněny podmínky pro

převzetí rozhodnutí, se vychází ze skutečností uvedených v

osvědčení^27) a případně též z dodatkových informací poskytnutých

členským státem, který rozhodnutí k uznání a výkonu zaslal, nebo z

vlastního provedeného šetření.



§ 280



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu je příslušný okresní soud, v jehož

obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, a nelze-li takové místo zjistit, je příslušný okresní soud, v

jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední trvalý pobyt; v případě

právnické osoby je příslušný okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.

Nelze-li určit příslušnost soudu podle věty první, je příslušný okresní

soud, v jehož obvodu se nachází majetek, kterého se toto rozhodnutí

týká. Je-li dána příslušnost několika soudů, je příslušný ten z nich, u

něhož bylo řízení o uznání a výkonu zahájeno nejdříve.



(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti

nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(3) Bylo-li rozhodnutí soudu jiného členského státu zasláno orgánu,

který není k postupu podle tohoto dílu příslušný, postoupí je

neprodleně příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud,

kterému bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti,

postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost orgánu jiného členského státu

součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění

příslušného soudu, kterému má být zasláno rozhodnutí jiného členského

státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem České

republiky pro uznání a výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku.



§ 281



Řízení o uznání a výkonu



(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se

zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí

jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení,

nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle

tohoto dílu. Není-li majetek, o jehož propadnutí nebo zabrání jde,

zajištěn, samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby

požádal o zajištění takového majetku nebo vydal příkaz k jeho

zajištění.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí ukončí a

o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již

ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání rozhodnutí, samosoudce o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví.

Nevyjádří-li se příslušný orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo

neuvede-li okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení

pokračovat, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech,

které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a

obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



§ 282



Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti



V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu

uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby

nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež orgán jiného členského

státu označí v písmenu i) bodu 2.3 formuláře osvědčení^27), samosoudce

pro účely rozhodnutí o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu

uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty

trestného činu podle práva České republiky, ledaže popis skutku nebo

právní kvalifikace uvedené v osvědčení zjevně neodpovídají označenému

jednání.



§ 283



Rozhodnutí o uznání a výkonu



(1) Nepovažuje-li samosoudce osvědčení a rozhodnutí zaslané jiným

členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu,

požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené

lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát

dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na

tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu

upozorněn.



(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo

zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne samosoudce bez zbytečného odkladu;

před rozhodnutím si vyžádá písemné vyjádření státního zástupce.

Považuje-li to za potřebné pro účely rozhodnutí, nařídí veřejné

zasedání. Nachází-li se osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, v

cizím státu ve vazbě, výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném

zasedání se nevyrozumívá a veřejné zasedání se koná za přítomnosti

jejího obhájce. Rozhodnutí samosoudce doručí osobě, vůči níž rozhodnutí

jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci, byl-li

zvolen nebo ustanoven.



(3) O pravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce bez

zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu. V

případě uznání požádá příslušný orgán jiného členského státu, aby mu

sdělil, který orgán je příslušný k sdílení propadlého nebo zabraného

majetku a v případě neuznání rozhodnutí uvede důvody takového postupu.



§ 284



Důvody pro neuznání rozhodnutí



(1) Samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou

věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky, pokud nejde o jednání uvedená v § 282; v případě

trestných činů týkajících se daní, poplatků, cel nebo měny nelze

rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z toho důvodu, že

právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh daní, poplatků

nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se daní, poplatků,

cel nebo měny jako právní předpisy daného členského státu,



c) majetek, o jehož propadnutí nebo zabrání jde, nepodléhá podle jiných

právních předpisů propadnutí nebo zabrání,



d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá

podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



e) výkonu takového rozhodnutí brání práva třetích osob,



f) takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti

osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak,



g) majetek, o jehož propadnutí nebo zabrání jde, již propadl nebo byl

zabrán, ztratil se, byl zničen nebo jej nelze nalézt na místě uvedeném

v osvědčení, nebo takové místo není v osvědčení uvedeno dostatečně

přesně,



h) trest nebo ochranné opatření týkající se propadnutí nebo zabrání

majetku, jež byly uloženy rozhodnutím jiného členského státu, již byly

zcela vykonány v jiném státu nebo osoba, vůči níž rozhodnutí jiného

členského státu směřuje, požadovanou částku v jiném státu dobrovolně

uhradila, nebo



i) výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím je podle právního řádu

České republiky promlčen a takové rozhodnutí bylo vydáno pro skutek,

jehož stíhání je podle právního řádu České republiky v pravomoci orgánů

České republiky.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby,

státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod

pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f), pokud osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje,



a) byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu

konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo

jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání

nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o

plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být

konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti,



b) věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama

zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu

obhajoval, a ten tak učinil, nebo



c) poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena

o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného

prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném

řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových

důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva

výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný

prostředek vzala zpět.



(4) Samosoudce nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, jde-li o

rozhodnutí



a) vydané pro skutek spáchaný zcela nebo zčásti na území České

republiky nebo mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného

plavidla nebo letadla anebo jiného vzdušného dopravního prostředku,

které jsou registrovány v České republice; přitom zohlední zejména

okolnosti spáchání skutku,



b) vydané pro skutek spáchaný mimo území státu, o jehož rozhodnutí jde,

a podle právního řádu České republiky by nebylo možné takový skutek

trestně stíhat, pokud by byl spáchán mimo území České republiky,



c) uvedené v § 278 odst. 2, a to v rozsahu, v jakém nelze vyslovit

propadnutí takového majetku v obdobném trestním řízení vedeném v České

republice, nebo



d) uvedené v § 278 odst. 3.



(5) Samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu,

pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno

osvědčení na stanoveném formuláři^27), toto osvědčení je zjevně

neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není

přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení

podle prohlášení České republiky^28) přijmout. Před rozhodnutím o

neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby

mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené

znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej

upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl

podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná rozhodnutí.



(6) Jsou-li dány důvody pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu

uvedené v odstavci 1 písm. a), e), f), g) nebo h) nebo v odstavci 4

písm. a) nebo b), samosoudce si před rozhodnutím o neuznání takového

rozhodnutí vždy vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného členského

státu, takové stanovisko si může vyžádat rovněž, je-li dán jiný důvod

pro neuznání.



§ 285



Uznání



(1) Nejde-li o případ uvedený v § 281 odst. 2 nebo 3 nebo v § 283 odst.

1, anebo není-li dán důvod pro neuznání nebo odložení uznání a výkonu

rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na

území České republiky a současně rozhodne, že se trest nebo ochranné

opatření uložené tímto rozhodnutím vykoná; ustanovení § 124 odst. 2 až

4 se přitom užijí obdobně.



(2) Je-li předmětem propadnutí nebo zabrání peněžitá částka, samosoudce

ji přepočte z cizí měny na českou měnu podle kursu devizového trhu

vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy bylo rozhodnutí jiného

členského státu vydáno.



(3) V případě, že je samosoudce před uznáním rozhodnutí jiného

členského státu informován o tom, že trest nebo ochranné opatření

týkající se propadnutí nebo zabrání majetku uložené takovým rozhodnutím

byly již částečně vykonány v jiném státu, nebo o jiné skutečnosti, v

jejímž důsledku se rozhodnutí jiného členského státu stalo zčásti

nevykonatelným, uzná rozhodnutí jiného členského státu ve zbylém

rozsahu. V rozhodnutí v takovém případě stanoví, jaká poměrná část

trestu nebo ochranného opatření se vykoná v České republice. Před

rozhodnutím o částečném uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského

státu si samosoudce vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného

členského státu, zda s takovým postupem souhlasí, nebo zda vezme

rozhodnutí s osvědčením zpět.



§ 286



Souběh rozhodnutí jiných členských států



(1) Vede-li samosoudce souběžně řízení o uznání a výkonu dvou nebo více

rozhodnutí jiných členských států ukládajících propadnutí nebo zabrání

téže věci nebo ukládajících propadnutí nebo zabrání peněžité částky

téže osoby, jejíž majetek není dostatečný k výkonu všech rozhodnutí

jiných členských států, posoudí podmínky pro uznání a výkon ohledně

všech takových rozhodnutí. Jsou-li tyto podmínky splněny u více

takových rozhodnutí, rozhodne o určení, které z nich uzná a vykoná,

současně určené rozhodnutí uzná a rozhodne o jeho výkonu. Přitom zváží

všechny rozhodné okolnosti, jež jsou mu známy, zejména práva

poškozených, závažnost a místo spáchání trestných činů, data vydání a

doručení rozhodnutí jiných členských států, jakož i to, zda dotčený

majetek byl zajištěn v některém z trestních řízení, pro jejichž účely

má majetek propadnout nebo být zabrán.



(2) O svém rozhodnutí samosoudce vyrozumí příslušné orgány všech

dotčených jiných členských států.



§ 287



Odložení uznání a výkonu



(1) Samosoudce může odložit uznání a výkon rozhodnutí jiného členského

státu, pokud



a) získané informace nasvědčují tomu, že vzhledem k souběžnému výkonu

rozhodnutí jiného členského státu ve více státech by celková peněžitá

částka získaná výkonem uznaného rozhodnutí ve více státech mohla

převýšit částku uvedenou v takovém rozhodnutí,



b) jeho uznání a výkon by mohly narušit trestní řízení vedené v České

republice, nebo



c) v České republice již je vedeno jiné řízení, o kterém lze

předpokládat, že povede k propadnutí, zabrání, exekuci nebo k jinému

trvalému odnětí majetku, o jehož propadnutí nebo zabrání jde.



(2) Jakmile pomine důvod odložení uznání a výkonu rozhodnutí,

samosoudce pokračuje v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného

členského státu.



(3) Samosoudce neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu o odložení uznání a výkonu rozhodnutí, včetně důvodů odložení a

jeho předpokládané délce trvání, lze-li ji odhadnout, a o tom, že

důvody k odložení uznání a výkonu pominuly.



§ 288



Řízení o stížnosti



(1) Proti rozhodnutí podle § 284 odst. 1 a 3 až 5, § 285 nebo podle §

286 odst. 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností

nelze napadnout důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného členského

státu vydáno.



(2) O podání stížnosti samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu.



(3) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí a ukončí

řízení, shledá-li důvod uvedený v § 281 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod

uvedený v § 281 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného

členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.



§ 289



Výkon uznaného rozhodnutí



(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu trestu nebo ochranného

opatření se postupuje obdobně podle ustanovení hlavy dvacáté první

trestního řádu. Není-li to zřejmé z rozhodnutí, vyrozumí samosoudce

organizační složku státu, které podle zákona o majetku České republiky

a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem

České republiky, o tom, že se jedná o majetek propadlý nebo zabraný na

základě uznaného rozhodnutí jiného členského státu, a uvede, kdy

rozhodnutí nabylo právní moci. Jedná-li se o sdílený majetek podle §

290, samosoudce zároveň tuto organizační složku vyrozumí o tom, kterému

orgánu jiného členského státu má příslušnou část sdíleného majetku

zaslat.



(2) Samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu o všech skutečnostech, které brání výkonu uznaného

rozhodnutí jiného členského státu.



(3) Samosoudce dále neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu o propadnutí nebo zabrání majetku a zároveň jej

upozorní, že nebude-li ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí o

uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu informován o důvodu

bránícím propadnutí nebo zabrání takového majetku nebo jeho části, s

takovým majetkem bude dále nakládáno jako s majetkem České republiky v

souladu s jejím právním řádem a v případě, že by došlo k vyplacení

náhrady škody vzniklé osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, bude Česká republika požadovat úhradu částky, kterou vyplatila

jako náhradu škody takové osobě podle zákona o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem.



(4) Informuje-li příslušný orgán jiného členského státu ve stanovené

lhůtě o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání majetku nebo jeho

části, zejména že trest nebo ochranné opatření již byly zcela nebo

zčásti vykonány v jiném státu nebo osoba, vůči níž rozhodnutí jiného

členského státu směřuje, požadovanou částku dobrovolně uhradila,

samosoudce o této skutečnosti neprodleně vyrozumí organizační složku

státu uvedenou v odstavci 1. Následně samosoudce zruší své předchozí

rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu. V

případě, že se uváděný důvod vztahuje jen na část propadlého nebo

zabraného majetku, samosoudce po zrušení svého předchozího rozhodnutí

uzná rozhodnutí jiného členského státu ve zbylém rozsahu. Zrušující

rozhodnutí a případně též nové rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí

jiného členského státu ve zbylém rozsahu samosoudce doručí osobě, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci,

obhájci, byl-li zvolen nebo ustanoven, organizační složce státu uvedené

v odstavci 1 a příslušnému orgánu jiného členského státu.



(5) Vyrozumí-li příslušný orgán jiného členského státu samosoudce ještě

před skončením stanovené lhůty o tom, že není dán důvod bránící

propadnutí nebo zabraní takového majetku nebo jeho části, samosoudce o

této skutečnosti neprodleně informuje organizační složku státu uvedenou

v odstavci 1.



§ 290



Sdílení propadlého a zabraného majetku s jiným členským státem



(1) Propadly-li nebo byly-li zabrány na základě uznaného rozhodnutí

jiného členského státu peněžní prostředky v částce do 10 000 EUR, tato

částka zůstává České republice.



(2) Propadly-li nebo byly-li zabrány na základě uznaného rozhodnutí

jiného členského státu peněžní prostředky v částce vyšší než 10 000

EUR, polovina této částky zůstává České republice a polovina připadá

jinému členskému státu, který vydal rozhodnutí, jež bylo uznáno a

vykonáno.



(3) Věc neuvedená v odstavcích 1 a 2, která propadla nebo byla zabrána

na základě uznaného rozhodnutí jiného členského státu, se prodá, pokud

není součástí národního kulturního pokladu České republiky nebo jiného

státu. Ohledně částky získané prodejem se postupuje obdobně podle

odstavců 1 a 2.



(4) Pokud majetek nelze vzhledem k jeho povaze nebo z jiných důvodů

prodat, zůstává České republice. S věcí, která je kulturním statkem

jiného členského státu, se naloží podle zákona o navrácení nezákonně

vyvezených kulturních statků.



(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 a § 291 se užijí, nedohodne-li se Česká

republika s jiným členským státem ohledně sdílení majetku nebo úhrady

nákladů řízení jinak. K uzavření dohody je příslušné Ministerstvo

financí; návrh na uzavření takové dohody mu může podat soud, který

rozhodl o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu v prvním

stupni. Na žádost poskytne soud Ministerstvu financí potřebnou

součinnost pro účely uzavření dohody.



(6) S propadlým nebo zabraným majetkem, který je předmětem sdílení,

nakládá, zejména jej zasílá příslušnému orgánu jiného členského státu,

organizační složka státu, které podle zákona o majetku České republiky

a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem

České republiky.



§ 291



Náklady řízení



Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nese

Česká republika.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího propadnutí nebo zabrání

majetku nebo věcí v jiném členském státu



§ 292



(1) Podle tohoto dílu lze zaslat jinému členskému státu k uznání a

výkonu pravomocné rozhodnutí soudu, kterým



a) byl uložen trest propadnutí majetku,



b) byl uložen trest propadnutí věci nebo propadnutí náhradní hodnoty za

výnos z trestné činnosti, nebo



c) bylo vysloveno zabrání věci nebo zabrání náhradní hodnoty za výnos z

trestné činnosti.



(2) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^25).



§ 293



Zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí, může

soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, zaslat toto rozhodnutí

příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a

výkonu, pokud lze důvodně předpokládat, že osoba, jejíž majetek podléhá

propadnutí nebo zabrání, má v tomto státu majetek, jehož se rozhodnutí

týká. Není-li známo, ve kterém členském státu má dotčená osoba majetek,

lze rozhodnutí zaslat do členského státu, ve kterém má obvyklé bydliště

nebo v případě právnické osoby sídlo.



(2) Soud může rozhodnutí zaslat do více členských států, pokud takové

rozhodnutí ukládá propadnutí nebo zabrání



a) věcí, o nichž lze důvodně předpokládat, že se nacházejí ve více

členských státech,



b) věci, o které se vede soudní řízení ve více státech,



c) věci, o které lze důvodně předpokládat, že se nachází v jednom z

více členských států, nebo



d) peněžních prostředků a peněžní prostředky v příslušné výši nebyly

pro tyto účely v jiném členském státu zajištěny.



(3) Rozhodnutí zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu

spolu s osvědčením na stanoveném formuláři^27) přeloženým do úředního

jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu nebo do

jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení^28)

přijímá. Soud zároveň uvede, jaké organizační složce státu, které podle

zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky, má být

předána část sdíleného majetku, bude-li rozhodnutí v jiném členském

státu uznáno a vykonáno. Zasílá-li soud rozhodnutí za účelem jeho

uznání a výkonu do více členských států, vyrozumí o této skutečnosti

všechny dotčené státy.



(4) Zaslání rozhodnutí do jiného členského státu nebrání výkonu

takového rozhodnutí v České republice.



(5) Ministerstvo poskytne na žádost soudu součinnost při zjištění

potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného

členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření

podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a

výkon takového rozhodnutí.



(6) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu rozhodnutí zaslaných do

jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a

výkonu těchto rozhodnutí v jiných členských státech.



§ 294



Informační povinnost



(1) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne soud

dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu

rozhodnutí.



(2) Zaslal-li soud rozhodnutí do jednoho nebo více členských států a na

základě zjištěných informací se důvodně domnívá, že takové rozhodnutí

již bylo nebo v nejbližší době bude zcela nebo zčásti vykonáno v České

republice nebo v jiném členském státu, neprodleně o této skutečnosti

vyrozumí příslušné orgány ostatních členských států, včetně

předpokládaného rozsahu výkonu rozhodnutí. Tyto státy soud neprodleně

informuje i o skutečnosti, že k předpokládanému výkonu rozhodnutí v

České republice nebo uvedeném členském státu nedošlo nebo k němu došlo

v jiném rozsahu.



(3) Soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

tom, že osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, byla v České republice

udělena milost nebo amnestie, nebo o jiném rozhodnutí, opatření anebo

skutečnosti, v jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo

vykonatelným jen částečně.



§ 295



Sdílení majetku propadlého nebo zabraného v jiném členském státu



(1) Majetek, který propadl nebo byl zabrán v jiném členském státu na

základě rozhodnutí soudu České republiky, sdílí Česká republika s tímto

státem způsobem stanoveným právním řádem tohoto jiného členského státu,

pokud se nedohodnou jinak.



(2) K uzavření dohody s jiným členským státem o sdílení majetku, který

propadl nebo byl zabrán v tomto státu na základě rozhodnutí soudu České

republiky, je příslušné Ministerstvo financí; návrh na uzavření takové

dohody mu může podat soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Na

žádost poskytne soud Ministerstvu financí potřebnou součinnost pro

účely uzavření dohody.



(3) Jakmile příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud o tom,

že jeho rozhodnutí uznal a vykonal, soud tuto skutečnost neprodleně

sdělí organizační složce státu, které podle zákona o majetku České

republiky a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření

s majetkem České republiky. Tato organizační složka převezme majetek

sdílený s jiným členským státem.



Díl 3



Regresní nároky



§ 296



Regresní nárok jiného členského státu



(1) Ministerstvo uhradí na žádost jiného členského státu, který uznal a

vykonal rozhodnutí soudu České republiky, částku, kterou tento stát

vyplatil v souladu se svým právním řádem jako náhradu škody určité

osobě, a to v rozsahu, v jakém byla vzniklá škoda způsobena nezákonným

rozhodnutím soudu České republiky.



(2) V případě, že žádost jiného členského státu neobsahuje potřebné

údaje, vyzve ministerstvo příslušný orgán tohoto státu k jejímu

doplnění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Přitom jej vždy upozorní

na důsledky nevyhovění této výzvě. Nevyhoví-li příslušný orgán jiného

členského státu této výzvě ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné

důvody, pro které tak nemohl učinit, žádost odmítne.



§ 297



Regresní nárok vůči jinému členskému státu



(1) Ministerstvo je oprávněno žádat po jiném členském státu úhradu

částky, kterou vyplatilo jako náhradu škody podle zákona o odpovědnosti

za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným

úředním postupem v rozsahu, v jakém byla vzniklá škoda způsobena

postupem tohoto státu.



(2) Nárok na úhradu vyplacené náhrady škody se uplatňuje formou žádosti

k příslušnému orgánu jiného členského státu v souladu s právním řádem a

požadavky tohoto státu.



HLAVA VIII



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ UKLÁDAJÍCÍHO NEPODMÍNĚNÝ TREST ODNĚTÍ SVOBODY

NEBO OCHRANNÉ OPATŘENÍ SPOJENÉ SE ZBAVENÍM OSOBNÍ SVOBODY



Díl 1



Uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody



§ 298



(1) Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu pravomocného

rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu v trestním řízení,

kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody.



(2) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^29).



§ 299



Podmínky pro převzetí rozhodnutí



(1) Rozhodnutí jiného členského státu se převezme při splnění podmínek

uvedených v § 300 odst. 1 za účelem jeho uznání a výkonu, nachází-li se

osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, v tomto jiném členském státu

nebo v České republice, je-li státním občanem České republiky, a



a) má na jejím území obvyklé bydliště, nebo



b) nemá na jejím území obvyklé bydliště, ale po výkonu trestu nebo

ochranného opatření má být do České republiky vyhoštěna na základě

pravomocného rozhodnutí vydaného v soudním nebo jiném řízení nebo

opatření vydaného v důsledku takového rozhodnutí.



(2) Nepovažuje-li soud převzetí rozhodnutí v případech uvedených v

odstavci 1 za vhodné a účelné z hlediska zajištění úspěšného začlenění

osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, do společnosti, nebo z hlediska

zajištění její úspěšné léčby, vyrozumí o tom příslušný orgán jiného

členského státu a uvede důvody; trvá-li příslušný orgán jiného

členského státu na převzetí rozhodnutí, rozhodnutí se převezme.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu lze převzít za účelem jeho uznání

a výkonu i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1, zdržuje-li se

osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, na území tohoto členského

státu nebo na území České republiky a souhlasí-li soud s převzetím

rozhodnutí soudu tohoto členského státu k uznání a výkonu v České

republice z důvodu vhodnosti a účelnosti takového postupu, pokud jde o

zajištění úspěšného začlenění této osoby do společnosti nebo o

zajištění její úspěšné léčby. Před udělením souhlasu nebo jeho

odmítnutím si soud vyžádá stanovisko ministerstva. Předseda senátu

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o tom, zda soud

souhlasí s převzetím jeho rozhodnutí, a uvede důvody.



(4) Na žádost osoby, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nebo i bez

takové žádosti může soud požádat příslušný orgán jiného členského státu

o zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu, jestliže se tato osoba zdržuje

na území České republiky nebo lze důvodně předpokládat, že se zde

zamýšlí zdržovat, a považuje-li takový postup za vhodný a účelný z

hlediska zajištění úspěšného začlenění této osoby do společnosti nebo z

hlediska zajištění její úspěšné léčby. V případech neuvedených v

odstavci 1 si před podáním žádosti vyžádá stanovisko ministerstva.



§ 300



(1) Rozhodnutí jiného členského státu lze převzít za účelem jeho uznání

a výkonu pouze, pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje,

souhlasila s jeho zasláním do České republiky; tento souhlas se

nevyžaduje



a) v případě uvedeném v § 299 odst. 1 písm. a),



b) u osoby, která má být po výkonu trestu nebo ochranného opatření do

České republiky vyhoštěna na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v

soudním nebo jiném řízení nebo opatření vydaného v důsledku takového

rozhodnutí,



c) u osoby, která uprchla do České republiky nebo se do ní vrátila,

ačkoli bylo proti ní vedeno v jiném členském státu trestní řízení a v

tomto řízení bylo poté vydáno rozhodnutí, které má být v České

republice uznáno a vykonáno,



d) u osoby, která uprchla do České republiky nebo se do ní vrátila

poté, co proti ní bylo v jiném členském státu vydáno odsuzující

rozhodnutí, které má být v České republice uznáno a vykonáno.



(2) Zaslal-li příslušný orgán jiného členského státu do České republiky

na stanoveném formuláři^30) oznámení pro osobu, vůči níž rozhodnutí

jiného členského státu směřuje, o předání rozhodnutí k uznání a výkonu

do České republiky a tato osoba se nachází na území České republiky,

soud jí oznámení bez zbytečného odkladu doručí. Je-li rozhodováno o

vzetí této osoby do uznávací vazby, oznámení se jí doručí až při

rozhodování o uznávací vazbě.



(3) Nevyžaduje-li se k převzetí rozhodnutí jiného členského státu

souhlas dotčené osoby, soud při zvažování převzetí takového rozhodnutí

přihlédne k jejímu stanovisku, je-li známo.



§ 301



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu je příslušný krajský soud, v jehož

obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, a nelze-li takové místo zjistit, je příslušný krajský soud, v

jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední trvalý pobyt; jinak je

příslušný Krajský soud v Praze. Ke změně skutečností rozhodných pro

určení místní příslušnosti nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(2) Ustanovením odstavce 1 není dotčena zvláštní příslušnost soudu ve

vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté první trestního řádu.



(3) Bylo-li rozhodnutí jiného členského státu zasláno orgánu, který

není k postupu podle tohoto dílu příslušný, postoupí je neprodleně

příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud, kterému

bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti, postupuje

přiměřeně podle § 24 trestního řádu. Obdobně podle věty první a druhé

se postupuje i ohledně jiné písemnosti obdržené před zasláním

rozhodnutí jiného členského státu.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost orgánu jiného členského státu

součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění

příslušného soudu, kterému má být zasláno rozhodnutí jiného členského

státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem České

republiky pro uznání a výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku.



§ 302



Řízení o uznání a výkonu



(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se

zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí

jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení,

nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle

tohoto dílu, nebo žádost příslušného orgánu jiného členského státu o

vzetí osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, do

uznávací vazby.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského

státu, soud řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí ukončí a o

jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již

ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání rozhodnutí, předseda senátu o této skutečnosti vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na

uznání a výkonu rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Nevyjádří-li se příslušný orgán jiného členského státu ve

lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze

v řízení pokračovat, soud řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech,

které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a

obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



§ 303



Uznávací vazba



(1) Ustanovení § 122 odst. 1 o uznávací vazbě se v tomto řízení užije

obdobně.



(2) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu může předseda

senátu vzít osobu, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje,

do uznávací vazby i před zasláním rozhodnutí jiného členského státu s

osvědčením do České republiky za účelem jeho uznání a výkonu, jsou-li

splněny podmínky pro její vzetí do uznávací vazby a lze-li na základě

informací uvedených v žádosti důvodně předpokládat, že jsou splněny

podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu. Nepovažuje-li

předseda senátu informace uvedené v žádosti za dostatečný podklad pro

rozhodnutí o vzetí osoby do uznávací vazby nebo není-li žádost

přeložena do českého jazyka, požádá příslušný orgán jiného členského

státu o jejich doplnění nebo o překlad.



(3) Osoba, jež byla vzata do vazby podle odstavce 2, musí být ihned

propuštěna z vazby, nebylo-li rozhodnutí jiného členského státu s

osvědčením doručeno soudu do 20 dnů ode dne vzetí této osoby do

uznávací vazby; tím řízení končí. Účinky doručení má i doručení

rozhodnutí jiného členského státu s osvědčením ministerstvu, Nejvyššímu

státnímu zastupitelství, zastupitelskému úřadu České republiky v cizím

státu nebo Ministerstvu zahraničních věcí.



(4) Příslušný orgán jiného členského státu je třeba neprodleně

vyrozumět o vzetí osoby do vazby, o jejím propuštění z vazby a o lhůtě

uvedené v odstavci 3.



§ 304



Rozhodnutí o uznání a výkonu



(1) Předseda senátu může požádat příslušný orgán jiného členského

státu, aby mu v jím stanovené lhůtě zaslal překlad rozhodnutí nebo jeho

podstatných částí, jež se týkají osoby, vůči níž takové rozhodnutí

směřuje, do českého jazyka, popřípadě nezbytné dodatkové informace. Z

důvodů hodných zvláštního zřetele si překlad takového rozhodnutí nebo

jeho podstatných částí může opatřit soud sám. Nezašle-li jiný členský

stát překlad rozhodnutí nebo jeho podstatných částí nebo dodatkové

informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které

tak neučinil, soud řízení ukončí a o jeho ukončení vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci

činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na tyto následky musí

být příslušný orgán jiného členského státu upozorněn.



(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo

zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne soud rozsudkem ve veřejném zasedání

za přítomnosti státního zástupce; před konáním veřejného zasedání si

předseda senátu vyžádá písemné vyjádření státního zástupce. Nachází-li

se osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, v cizím státu ve vazbě,

výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném zasedání se

nevyrozumívá a veřejné zasedání se koná za přítomnosti jejího obhájce.



(3) Nelze-li rozhodnutí o uznání a výkonu doručit osobě, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje, z důvodu jejího neznámého

pobytu, soud řízení ukončí a o jeho ukončení, včetně uvedení důvodu

takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu, státního zástupce a obhájce.



(4) O nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu předseda senátu

neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu; v případě

uznání a výkonu rozhodnutí jej informuje i o přeměně druhu nebo výměry

trestu nebo ochranného opatření a o důvodech takové přeměny a v případě

neuznání i o důvodech takového postupu. Předseda senátu vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu i o tom, že rozhodnutí nabylo

právní moci.



(5) V řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu soud

postupuje urychleně tak, aby mohl rozhodnout zpravidla do 90 dnů ode

dne, kdy obdržel rozhodnutí jiného členského státu spolu s osvědčením.

Do této lhůty se nezapočítává doba, po kterou je pořizován překlad

rozhodnutí nebo jsou od jiného členského státu opatřovány podklady

nezbytné pro rozhodnutí. Nelze-li tuto lhůtu dodržet, předseda senátu o

tom neprodleně uvědomí příslušný orgán jiného členského státu a uvede

důvody prodlení, včetně předpokládané doby takového prodlení.



§ 305



Důvody pro neuznání rozhodnutí



(1) Soud neuzná rozhodnutí soudu jiného členského státu, pokud



a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou

věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků,

cel nebo měny nelze rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z

toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh

daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se

daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského

státu,



c) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá

podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, by nebyla

podle právního řádu České republiky vzhledem k svému věku odpovědná za

trestný čin,



e) výměra dosud nevykonaného trestu nebo ochranného opatření činila v

době doručení takového rozhodnutí soudu méně než 6 měsíců; nelze-li

výkonu dosáhnout jinak, lze rozhodnutí uznat a vykonat i v tomto

případě,



f) takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti

osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak,



g) uložený trest nebo ochranné opatření zahrnují takové opatření

zdravotní péče, které nelze s ohledem na právní řád České republiky

nebo na její systém zdravotnictví v České republice vykonat,



h) výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím by byl podle právního

řádu České republiky promlčen, nebo



i) příslušný orgán jiného členského státu, který byl soudem požádán o

souhlas se stíháním osoby, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nebo s

výkonem trestu nebo ochranného opatření vůči takové osobě v České

republice pro jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním do České

republiky než pro ten, pro který byla předána, takový souhlas neudělil.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby,

státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod

pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f), pokud osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje,



a) byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu

konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo

jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání

nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o

plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být

konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti,



b) věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama

zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu

obhajoval, a ten tak učinil, nebo



c) poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena

o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného

prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném

řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových

důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva

výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný

prostředek vzala zpět.



(4) Soud nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, jde-li o

rozhodnutí vydané pro skutek spáchaný zcela nebo zčásti na území České

republiky nebo mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného

plavidla nebo letadla anebo jiného vzdušného dopravního prostředku,

které jsou registrovány v České republice; přitom zohlední zejména

okolnosti spáchání skutku.



(5) Soud dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, pokud

toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno osvědčení

na stanoveném formuláři^31), toto osvědčení je zjevně neúplné,

neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není přeložené

do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle

prohlášení České republiky^32) přijmout. Před rozhodnutím o neuznání

předseda senátu vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby mu ve

lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené znění

nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že

pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak nemohl učinit, soud neuzná rozhodnutí.



(6) Jsou-li dány důvody pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu

uvedené v odstavci 1 písm. a), f) nebo g) nebo v odstavci 4, předseda

senátu si před rozhodnutím o neuznání takového rozhodnutí vždy vyžádá

stanovisko příslušného orgánu jiného členského státu; takové stanovisko

si může vyžádat rovněž, je-li dán jiný důvod pro neuznání.



(7) Rozhodne-li soud o neuznání rozhodnutí jiného členského státu a

osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, je v uznávací vazbě,

rozhodne zároveň o jejím propuštění. Proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost státního zástupce, která má odkladný účinek pouze

tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí a bylo-li současně

podáno odvolání státního zástupce proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto

o neuznání.



§ 306



Uznání



(1) Nejde-li o případ uvedený v § 302 odst. 2 nebo 3 nebo v § 304 odst.

1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského

státu, soud uzná takové rozhodnutí na území České republiky a současně

rozhodne, že se trest nebo ochranné opatření uložené tímto rozhodnutím

vykoná; ustanovení § 124 odst. 2 až 4 se přitom užijí obdobně.



(2) Přichází-li v úvahu alespoň částečné uznání a výkon rozhodnutí

jiného členského státu, soud uzná jeho rozhodnutí pouze pro některý z

trestných činů, jichž se rozhodnutí týká. V rozhodnutí o uznání a

výkonu v takovém případě stanoví, jaká poměrná část trestu nebo

ochranného opatření se vykoná v České republice. Tento postup nesmí

vést ke zvýšení výměry uloženého trestu nebo ochranného opatření. Před

rozhodnutím o částečném uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského

státu si předseda senátu vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného

členského státu, zda s takovým postupem souhlasí, nebo zda vezme

rozhodnutí spolu s osvědčením zpět.



§ 307



Zohlednění práva jiného členského státu



Soud může v rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského

státu stanovit, že budou na území České republiky dodrženy lhůty pro

podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo

předčasné ukončení takového výkonu stanovené právem jiného členského

státu. Jsou-li takové lhůty přísnější než podle právního řádu České

republiky, lze v případě, kdy se vyžaduje souhlas podle § 300 odst. 1,

rozhodnout o tom, že budou dodrženy, pouze se souhlasem osoby, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje.



§ 308



Odvolání a řízení o něm



(1) Odvoláním nelze napadnout důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného

členského státu vydáno.



(2) Odvolací soud zruší napadený rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o



a) uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, ačkoli nebyly

splněny podmínky pro jeho uznání a výkon, nebo



b) neuznání rozhodnutí jiného členského státu, ačkoli byly splněny

podmínky pro jeho uznání a výkon.



(3) Odvolací soud může napadený rozsudek zrušit také, bylo-li v

přezkoumávané části rozsudku porušeno jiné ustanovení tohoto zákona,

jestliže toto porušení mohlo mít vliv na správnost a zákonnost

přezkoumávané části rozsudku.



(4) Odvolací soud zruší napadený rozsudek a ukončí řízení, shledá-li

důvod uvedený v § 302 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod uvedený v § 302

odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a výkonu

takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného

členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.



(5) Ustanovení § 246 odst. 1 písm. c) a d), § 257 odst. 1 písm. a) až

c), odst. 2 a 3, § 258 odst. 1 písm. d) až f), § 259 odst. 3 a 5, §

260, 261, 263 a 265 trestního řádu se neužijí. Rozhoduje-li odvolací

soud rozsudkem, činí tak ve veřejném zasedání. Ustanovení § 304 odst. 2

věty druhé se užije obdobně.



(6) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět v průběhu řízení před odvolacím soudem, postupuje

odvolací soud obdobně podle § 309.



§ 309



Zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení



(1) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět do doby, než je o uznání a výkonu rozhodnutí jiného

členského státu pravomocně rozhodnuto, předseda senátu vezme zpětvzetí

osvědčení rozhodnutím na vědomí, čímž je řízení ukončeno.



(2) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět až poté, co bylo toto rozhodnutí v České republice

pravomocně uznáno, soud bez zbytečného odkladu učiní opatření směřující

k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí. Byl-li však již výkon trestu

nebo ochranného opatření zahájen, soud o tom informuje příslušný orgán

jiného členského státu a upozorní jej, že v takovém případě již nelze

ke zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení přihlížet.



(3) Nachází-li se osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, v uznávací vazbě, musí být v případě uvedeném v odstavci 1 a

odstavci 2 větě první bez zbytečného odkladu propuštěna.



§ 310



Výkon uznaného rozhodnutí



(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu trestu nebo ochranného

opatření se postupuje obdobně podle ustanovení hlavy dvacáté první

trestního řádu. Jakmile se rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí

jiného členského státu stane vykonatelným, předseda senátu nařídí výkon

trestu nebo ochranného opatření. Ustanovení § 130 odst. 2 se užije

obdobně.



(2) Předseda senátu neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od

výkonu uznaného rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozuměl o amnestii,

milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se

uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným, nebo



b) osobu, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nelze dodat do výkonu

trestu nebo ochranného opatření z důvodu jejího neznámého pobytu.



(3) V případě uvedeném v odstavci 2 písm. a) soud požádá příslušný

orgán jiného členského státu o sdělení, zda amnestie, milost nebo jiné

rozhodnutí anebo opatření má v jiném členském státu účinky, že se na

osobu, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje,

hledí, jako by nebyla odsouzena. V případě uvedeném v odstavci 2 písm.

b) požádá soud příslušný orgán jiného členského státu, aby mu sdělil,

že osoba, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje,

uložený trest nebo ochranné opatření vykonala, nebo že se na ni z

jiných důvodů hledí, jako by nebyla odsouzena. Hledí-li se na osobu,

vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje, v tomto

členském státě, jako by nebyla odsouzena, hledí se na ni tak i v České

republice. Bylo-li uznané rozhodnutí v jiném členském státu pravomocně

zrušeno, soud zruší své rozhodnutí o jeho uznání.



(4) Předseda senátu bez zbytečného odkladu rozhodne o tom, v jaké části

uznané rozhodnutí jiného členského státu vykonáno nebude, jakmile jej

příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí o amnestii, milosti

nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se uznané

rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným. Proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.



(5) Předseda senátu bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu o



a) upuštění nebo částečném upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí,



b) upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření z důvodu, že

osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, byla v České

republice udělena milost nebo amnestie, včetně uvedení důvodů jejich

udělení, jsou-li známy,



c) podmíněném propuštění osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského

státu směřuje, včetně zkušební doby, a o nařízení výkonu zbytku trestu,

pokud z osvědčení vyplývá, že jiný členský stát takovou informaci

požaduje,



d) útěku osoby, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, z

výkonu trestu nebo ochranného opatření,



e) tom, že trest nebo ochranné opatření byly vykonány.



(6) Okamžikem obdržení informace uvedené v odstavci 5 písm. d)

příslušným orgánem jiného členského státu přechází právo vykonat na

osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, trest nebo

ochranné opatření uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu

zpět na tento členský stát. V takovém případě se výkon zbytku trestu

nebo ochranného opatření na území České republiky stává nepřípustným.



(7) Předseda senátu vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

dalších skutečnostech, považuje-li to za potřebné z hlediska zajištění

řádného výkonu uznaného rozhodnutí.



§ 311



Převzetí osoby z jiného členského státu



(1) Osobu, kterou jiný členský stát předal k výkonu trestu nebo

ochranného opatření, převezmou orgány Vězeňské služby na území České

republiky a dodají ji věznici nebo zařízení pro výkon ochranného

opatření. O tom neprodleně vyrozumí soud.



(2) Nedošlo-li k předání osoby, která se nachází v jiném členském státu

ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody a ohledně níž bylo uznáno

rozhodnutí jiného členského státu, do České republiky k výkonu takového

trestu nebo ochranného opatření, je výkon uznaného rozhodnutí jiného

členského státu ohledně takového trestu nebo ochranného opatření na

území České republiky nepřípustný.



§ 312



Náklady řízení



(1) Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu,

s výjimkou nákladů na dopravení osoby, vůči níž takové rozhodnutí

směřuje, do České republiky, nese Česká republika.



(2) Bylo-li pravomocně rozhodnuto o uznání a výkonu rozhodnutí jiného

členského státu, je osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, povinna

nahradit státu náklady uvedené v § 152 odst. 1 písm. a), b) a d)

trestního řádu; to neplatí v případě uvedeném v § 311 odst. 2.



§ 313



Zásada speciality



Ustanovení § 198 se v tomto řízení užije obdobně; u důvodu uvedeného v

§ 198 odst. 1 písm. e) postačuje, že dotčená osoba souhlasila s

předáním do České republiky, a nevyžaduje se, aby se vzdala práva na

uplatnění zásady speciality nebo aby vzdání se tohoto práva bylo

součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí

svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody v

jiném členském státu



§ 314



(1) Podle tohoto dílu lze zaslat jinému členskému státu k uznání a

výkonu pravomocné rozhodnutí soudu, kterým



a) byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo bylo rozhodnuto o

výkonu jeho zbytku, včetně případů, kdy bylo rozhodnuto o výkonu

podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, o výkonu náhradního trestu

odnětí svobody za nevykonaný trest domácího vězení nebo peněžitý trest,

nebo kterým byl na nepodmíněný trest odnětí svobody přeměněn trest

obecně prospěšných prací, nebo



b) bylo uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody.



(2) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^29).



§ 315



Podmínky pro zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Je-li to vhodné a účelné z hlediska zajištění úspěšného začlenění

osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, do společnosti, nebo z hlediska

zajištění její úspěšné léčby, může soud, který ve věci rozhodl v prvním

stupni, na žádost této osoby nebo i bez takové žádosti toto rozhodnutí

zaslat příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem uznání a

výkonu, pokud se tato osoba nachází na území tohoto členského státu

nebo na území České republiky, a



a) je státním občanem tohoto členského státu a má na jeho území obvyklé

bydliště,



b) je státním občanem tohoto členského státu, nemá na jeho území

obvyklé bydliště, ale po výkonu trestu nebo ochranného opatření do něj

bude vyhoštěna na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v soudním

nebo správním řízení, nebo



c) v jiných případech než uvedených v písmenech a) a b), pokud s tím

tento členský stát souhlasí.



(2) Je-li to vhodné a účelné z hlediska zajištění úspěšného začlenění

osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, do společnosti, nebo z hlediska

zajištění její úspěšné léčby, může soud, který ve věci rozhodl v prvním

stupni, zaslat toto rozhodnutí příslušnému orgánu jiného členského

státu k uznání a výkonu, pokud o to tento členský stát požádal.



(3) Rozhodnutí lze do jiného členského státu zaslat pouze s předchozím

písemným souhlasem osoby, vůči níž směřuje; tento souhlas se nevyžaduje



a) v případě uvedeném v odstavci 1 písm. a),



b) u osoby, která má být po výkonu trestu nebo ochranného opatření do

tohoto členského státu z České republiky vyhoštěna,



c) u osoby, která uprchla do tohoto členského státu nebo se do něj

vrátila proto, že proti ní bylo vedeno v České republice trestní

řízení, a v tomto řízení bylo poté vydáno rozhodnutí, které má být v

tomto členském státu uznáno a vykonáno,



d) u osoby, která uprchla do tohoto členského státu nebo se do něj

vrátila proto, že proti ní bylo v České republice vydáno rozhodnutí,

které má být v tomto členském státu uznáno a vykonáno.



(4) Osoba, vůči níž rozhodnutí směřuje, musí být před vyslovením

souhlasu poučena o jeho významu a následcích. Vyslovený souhlas nelze

vzít zpět. Není-li k zaslání rozhodnutí do jiného členského státu

vyžadován souhlas osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, a tato osoba se

nachází na území České republiky, soud zjistí její stanovisko.



(5) Jde-li o případy uvedené v odstavci 1 písm. a) a b), soud zpravidla

před zasláním rozhodnutí k uznání a výkonu příslušný orgán jiného

členského státu požádá o vyjádření, zda souhlasí s převzetím rozhodnutí

k uznání a výkonu a zda takový postup považuje za vhodný a účelný z

hlediska zajištění úspěšného začlenění osoby, vůči níž rozhodnutí

směřuje, do společnosti, nebo z hlediska zajištění její úspěšné léčby.



(6) Při zvažování, ve kterém státu se jeví být výkon trestu nebo

ochranného opatření nejvhodnější, soud přihlédne ke stanovisku osoby,

vůči níž rozhodnutí směřuje, je-li známo, a ke stanovisku jiného

členského státu.



(7) Lze-li rozhodnutí zaslat do více členských států, zašle se do toho

státu, u něhož lze nejspíše předpokládat, že výkonem trestu nebo

ochranného opatření v tomto státu bude zajištěno úspěšné začlenění této

osoby do společnosti nebo její úspěšná léčba.



(8) Ministerstvo poskytne na žádost soudu součinnost při zjištění

potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného

členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření

podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a

výkon takového rozhodnutí.



(9) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu rozhodnutí zaslaných do

jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a

výkonu těchto rozhodnutí v jiných členských státech.



§ 316



Žádost o vzetí do uznávací vazby



(1) Nachází-li se osoba, vůči níž rozhodnutí směřuje, v jiném členském

státu, může soud i před zasláním rozhodnutí k uznání a výkonu požádat

příslušný orgán tohoto členského státu o její vzetí do uznávací vazby.



(2) Žádost o vzetí do uznávací vazby je třeba přeložit do úředního

jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do

jazyka, v němž je tento stát ochoten žádost přijmout.



§ 317



Zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Rozhodnutí zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu

spolu s osvědčením na stanoveném formuláři^31) přeloženým do úředního

jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do

jazyka, v němž tento členský stát osvědčení podle svého prohlášení^32)

přijímá. K rozhodnutí a osvědčení soud připojí také písemný souhlas

osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, je-li pro předání rozhodnutí

požadován; nevyžaduje-li se souhlas, připojí informaci o stanovisku

této osoby, je-li známo.



(2) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne soud

dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu

rozhodnutí. Požaduje-li jiný členský stát překlad rozhodnutí nebo jeho

podstatné části do úředního jazyka tohoto členského státu nebo jiného

členského státu, je třeba mu zaslat též překlad rozhodnutí nebo jeho

podstatné části.



(3) Soud doručí osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, na stanoveném

formuláři^29) oznámení o tom, že zaslal rozhodnutí k uznání a výkonu do

jiného členského státu; nachází-li se tato osoba v tomto jiném členském

státu, soud zašle oznámení příslušnému orgánu jiného členského státu za

účelem jeho předání této osobě.



(4) Nesouhlasí-li jiný členský stát s převzetím rozhodnutí k uznání a

výkonu poté, co mu bylo takové rozhodnutí zasláno, soud může vzít

rozhodnutí s osvědčením zpět.



§ 318



(1) Do doby zahájení výkonu trestu nebo ochranného opatření v jiném

členském státu na základě uznaného rozhodnutí může soud vzít rozhodnutí

s osvědčením zpět, zejména nepovažuje-li právní předpisy jiného

členského státu upravující zmírnění nebo předčasné ukončení výkonu

trestu nebo výkonu ochranného opatření za dostačující z hlediska

naplnění účelu trestu nebo ochranného opatření.



(2) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu se s ním soud

může dohodnout na částečném uznání a výkonu rozhodnutí a na podmínkách

takového uznání a výkonu; tento postup nesmí vést k zvýšení výměry

uloženého trestu nebo ochranného opatření. Nedojde-li k dohodě, soud

vezme rozhodnutí s osvědčením zpět.



(3) Soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

tom, že osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, byla v České republice

udělena milost nebo amnestie, nebo o jiném rozhodnutí, opatření anebo

skutečnosti, v jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo

vykonatelným jen částečně.



(4) Po zahájení výkonu trestu nebo ochranného opatření v jiném členském

státu na základě uznaného rozhodnutí nelze výkon trestu nebo ochranného

opatření v České republice zahájit nebo v něm pokračovat s výjimkou

případu, kdy byl soud příslušným orgánem jiného členského státu

vyrozuměn, že tato osoba z výkonu trestu nebo ochranného opatření

uprchla a tento stát nebude ve výkonu pokračovat. V takovém případě se

doba strávená v jiném členském státu ve vazbě nebo ve výkonu trestu

započte do trestu uloženého soudem České republiky.



§ 319



Předání osoby do jiného členského státu



(1) Nachází-li se osoba, vůči níž rozhodnutí směřuje, v České

republice, je třeba ji předat do jiného členského státu do 30 dnů od

právní moci rozhodnutí tohoto členského státu o uznání a výkonu. Orgány

Vězeňské služby tuto osobu předají příslušným orgánům tohoto členského

státu na jeho území.



(2) Pokud předání osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, nemohlo být ve

stanovené lhůtě provedeno vzhledem k nepředvídaným okolnostem, bez

zbytečného odkladu poté, co tyto okolnosti pominuly, se dohodne nový

termín předání této osoby. V takovém případě je třeba tuto osobu předat

do jiného členského státu do 10 dnů od takto nově dohodnutého data

předání.



(3) Náklady spojené s předáním osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, do

jiného členského státu nese Česká republika.



§ 320



Zásada speciality



Požádal-li příslušný orgán jiného členského státu o souhlas se stíháním

osoby, vůči níž rozhodnutí směřuje, nebo s výkonem trestu nebo

ochranného opatření takovou osobou v tomto členském státu pro jiný

skutek spáchaný před jejím předáním k výkonu trestu nebo ochranného

opatření, než pro ten, pro který byla předána, postupuje soud obdobně

podle § 216.



Díl 3



Průvoz v souvislosti se zajištěním výkonu rozhodnutí ukládajícího

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody s jinými členskými státy



§ 321



Žádost o povolení průvozu přes území jiného členského státu



(1) K podání žádosti o průvoz přes území jiného členského státu v

souvislosti se zajištěním výkonu rozhodnutí soudu České republiky

uvedeného v § 314 v jiném členském státu, je příslušné ministerstvo. K

žádosti připojí kopii osvědčení. Požádá-li o to stát průvozu, je třeba

kopii osvědčení opatřit překladem do jazyka, který tento stát v žádosti

uvede; na pořízení překladu se obdobně užije § 141 odst. 3.



(2) O povolení průvozu osoby přes území jiného členského státu není

třeba žádat v případě leteckého průvozu bez přistání na území tohoto

státu. Dojde-li v takovém případě k neplánovanému přistání na území

jiného členského státu, ministerstvo zašle tomuto členskému státu

žádost o povolení průvozu spolu s kopií osvědčení do 72 hodin od tohoto

neplánovaného přistání.



§ 322



Průvoz přes území České republiky



(1) Ministerstvo rozhodne o žádosti jiného členského státu o povolení

průvozu osoby přes území České republiky do 7 dnů ode dne, kdy mu byla

taková žádost doručena v českém jazyce nebo v jiném jazyce, který

přijímá.



(2) Nebyla-li ministerstvu doručena žádost o povolení průvozu v českém

jazyce nebo jiném jazyce, který přijímá, může požádat příslušný orgán

jiného členského státu o její přeložení do takového jazyka.



(3) V ostatním se na průvoz osoby přes území České republiky obdobně

užijí ustanovení části třetí hlavy V dílu 2, s výjimkou § 142 odst. 2

písm. a), e) a i).



HLAVA IX



UZNÁNÍ A VÝKON ROZHODNUTÍ UKLÁDAJÍCÍHO TREST NESPOJENÝ SE ZBAVENÍM

OSOBNÍ SVOBODY, DOHLED NEBO PŘIMĚŘENÁ OMEZENÍ ANEBO POVINNOSTI



Díl 1



Uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího trest

nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení

anebo povinnosti



§ 323



(1) Podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu pravomocného

rozhodnutí soudu jiného členského státu vydaného v trestním řízení,

kterým bylo rozhodnuto o



a) podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody

nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody za

současného stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo

povinností uvedených v § 324 odst. 1,



b) podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody nebo ochrannému

opatření spojenému se zbavením osobní svobody za současného stanovení

dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností uvedených v §

324 odst. 1,



c) podmíněném upuštění od potrestání za současného stanovení dohledu

nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností uvedených v § 324

odst. 1, nebo



d) uložení trestu nebo ochranného opatření nespojeného se zbavením

osobní svobody, pokud spočívá v některém z omezení nebo povinností

uvedených v § 324 odst. 1.



(2) Bylo-li do České republiky zasláno k uznání a výkonu rozhodnutí

soudu jiného členského státu uvedené v odstavci 1 písm. a), postupuje

se podle tohoto dílu také při uznání rozhodnutí soudu tohoto členského

státu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné

opatření spojené se zbavením osobní svobody, z jehož výkonu byla osoba,

vůči níž takové rozhodnutí směřuje, propuštěna.



(3) Podle tohoto dílu se postupuje i při uznání a výkonu pravomocného

rozhodnutí jiného orgánu než soudu, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném

propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření spojeného se zbavením osobní svobody za současného stanovení

dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností, nebo jímž byl

stanoven dohled nebo uložena přiměřená omezení nebo povinnosti na

základě rozhodnutí soudu vydaného v trestním řízení, kterým bylo

rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,

podmíněném odsouzení k takovému trestu nebo ochrannému opatření anebo o

podmíněném upuštění od potrestání.



(4) Bylo-li do České republiky zasláno k uznání a výkonu rozhodnutí

jiného členského státu uvedené v odstavci 3 vydané jiným orgánem než

soudem, postupuje se podle tohoto dílu také při uznání rozhodnutí soudu

jiného členského státu, kterým



a) byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření

spojené se zbavením osobní svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje, propuštěna,



b) bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody,



c) bylo rozhodnuto o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody nebo

ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody, nebo



d) bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání.



(5) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^33).



§ 324



Podmínky pro převzetí rozhodnutí



(1) Rozhodnutí jiného členského státu lze převzít za účelem jeho uznání

a výkonu, pokud ukládá některé z těchto omezení nebo povinností:



a) informovat příslušný orgán o změně místa pobytu nebo výkonu práce,



b) zdržet se návštěv určitých míst,



c) zákaz vycestovat,



d) zákaz činnosti,



e) omezení a povinnosti týkající se chování, bydliště, vzdělávání,

volnočasových aktivit nebo výkonu určitého zaměstnání, povolání nebo

funkce,



f) hlásit se ve stanovené době příslušnému orgánu,



g) zdržet se styku s určitými osobami,



h) zdržet se styku s určitými předměty, které byly nebo by mohly být

užity ke spáchání trestného činu,



i) nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem,



j) vykonat obecně prospěšné práce,



k) spolupracovat s probačním úředníkem nebo s pracovníkem sociální

služby činným v oblasti práce s odsouzenými osobami,



l) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách.



(2) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v

odstavci 1 se převezme za účelem jeho uznání a výkonu, jestliže osoba,

vůči níž směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a zdržuje se na

jejím území nebo lze důvodně předpokládat, že se zamýšlí vrátit do

České republiky.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu splňující podmínku uvedenou v

odstavci 1 lze převzít za účelem jeho uznání a výkonu i bez splnění

podmínek uvedených v odstavci 2, jestliže



a) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, požádá o jeho zaslání do

České republiky za účelem uznání a výkonu,



b) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, se zdržuje na území České

republiky nebo lze důvodně předpokládat, že se zde zamýšlí zdržovat, a



c) samosoudce souhlasí s převzetím takového rozhodnutí k uznání a

výkonu v České republice z důvodu vhodnosti a účelnosti takového

postupu, pokud jde o zajištění úspěšného začlenění této osoby do

společnosti.



(4) Před udělením souhlasu nebo odmítnutím převzetí rozhodnutí jiného

členského státu si samosoudce vyžádá stanovisko ministerstva. O tom,

zda souhlasí s převzetím takového rozhodnutí, samosoudce vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu.



§ 325



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu je příslušný okresní soud, v jehož

obvodu se zdržuje osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu

směřuje. Nezdržuje-li se tato osoba v České republice, je příslušný

okresní soud, v jehož obvodu tato osoba má nebo měla poslední trvalý

pobyt. Nelze-li určit příslušnost soudu podle věty první a druhé, je k

postupu podle tohoto dílu příslušný Obvodní soud pro Prahu 6. Ke změně

skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti nastalé po

zahájení řízení se nepřihlíží.



(2) Ustanovením odstavce 1 není dotčena zvláštní příslušnost soudu ve

vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté první trestního řádu.



(3) Bylo-li rozhodnutí jiného členského státu zasláno orgánu, který

není k postupu podle tohoto dílu příslušný, postoupí je neprodleně

příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, který mu rozhodnutí zaslal. Má-li soud, kterému

bylo rozhodnutí postoupeno, pochybnosti o své příslušnosti, postupuje

přiměřeně podle § 24 trestního řádu.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost orgánu jiného členského státu

součinnost při zjištění potřebných informací, zejména při zjištění

příslušného soudu, kterému má být zasláno rozhodnutí jiného členského

státu, nebo při ověření podmínek stanovených právním řádem České

republiky pro uznání a výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu řízení o uznání a výkonu

rozhodnutí jiných členských států a jejich výsledku.



§ 326



Řízení o uznání a výkonu



(1) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu se

zahajuje okamžikem, kdy bylo příslušnému soudu doručeno rozhodnutí

jiného členského státu spolu s osvědčením, popřípadě alespoň osvědčení,

nebo rozhodnutí jiného členského státu s požadavkem na postup podle

tohoto dílu.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského

státu, samosoudce řízení o uznání a výkonu takového rozhodnutí ukončí a

o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již

ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání rozhodnutí, samosoudce o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví.

Nevyjádří-li se příslušný orgán jiného členského státu ve lhůtě nebo

neuvede-li okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení

pokračovat, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech,

které k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a

obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven.



§ 327



Rozhodnutí o uznání a výkonu



(1) Nepovažuje-li samosoudce osvědčení a rozhodnutí zaslané jiným

členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu,

požádá příslušný orgán tohoto členského státu, aby mu v jím stanovené

lhůtě zaslal nezbytné dodatkové informace. Nezašle-li jiný členský stát

dodatkové informace ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody,

pro které tak neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. Na

tyto následky musí být příslušný orgán jiného členského státu

upozorněn.



(2) O tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nebo

zda se rozhodnutí neuzná, rozhodne samosoudce bez zbytečného odkladu,

zpravidla do 60 dnů ode dne, kdy soud obdržel rozhodnutí jiného

členského státu spolu s osvědčením; před rozhodnutím si vyžádá písemné

vyjádření státního zástupce. Do této lhůty se nezapočítává doba, po

kterou je pořizován překlad rozhodnutí, nebo jsou od jiného členského

státu opatřovány podklady nezbytné pro rozhodnutí. Nelze-li tuto lhůtu

dodržet, samosoudce o tom neprodleně uvědomí příslušný orgán jiného

členského státu a uvede důvody prodlení, včetně předpokládané doby

takového prodlení.



(3) Považuje-li to samosoudce za potřebné pro účely rozhodnutí, nařídí

veřejné zasedání; veřejné zasedání nařídí vždy, rozhoduje-li o uznání a

výkonu rozhodnutí jiného členského státu o podmíněném propuštění podle

§ 323 odst. 1 písm. a) nebo odst. 3. Nachází-li se osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje, v cizím státu ve vazbě, výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, o veřejném zasedání se nevyrozumívá a veřejné zasedání

se koná za přítomnosti jejího obhájce.



(4) Rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce doručí osobě, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje, státnímu zástupci a obhájci,

byl-li zvolen nebo ustanoven. Nelze-li rozhodnutí doručit osobě, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, z důvodu jejího

neznámého pobytu, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení, včetně

uvedení důvodu takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, státního zástupce a obhájce, byl-li zvolen nebo

ustanoven.



(5) O nepravomocném rozhodnutí o uznání a výkonu samosoudce neprodleně

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu; v případě uznání a

výkonu rozhodnutí jej informuje i o přizpůsobení trestu, ochranného

opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti a o

důvodech takového přizpůsobení a v případě neuznání i o důvodech

takového postupu. Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu i o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci.



§ 328



Důvody pro neuznání rozhodnutí



(1) Samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) uznání a výkon takového rozhodnutí by byly v rozporu s překážkou

věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva

České republiky; v případě trestných činů týkajících se daní, poplatků,

cel nebo měny nelze rozhodnutí jiného členského státu neuznat pouze z

toho důvodu, že právní předpisy České republiky neukládají tentýž druh

daní, poplatků nebo cel nebo neobsahují stejná ustanovení týkající se

daní, poplatků, cel nebo měny jako právní předpisy daného členského

státu,



c) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, požívá

podle právního řádu České republiky nebo mezinárodního práva výsad a

imunit, pro které je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním

řízení,



d) osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, by nebyla

podle právního řádu České republiky vzhledem k svému věku odpovědná za

trestný čin,



e) délka, po kterou mají být trest, ochranné opatření, dohled,

přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost vykonávány, činila v době

doručení takového rozhodnutí soudu méně než 6 měsíců; nelze-li výkonu

dosáhnout jinak, lze rozhodnutí uznat a vykonat i v tomto případě,



f) takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti

osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak,



g) uložený trest, ochranné opatření, přiměřené omezení nebo přiměřená

povinnost zahrnují takové opatření zdravotní péče, které nelze s

ohledem na právní řád České republiky nebo na její systém zdravotnictví

v České republice vykonat, nebo



h) výkon trestu uloženého takovým rozhodnutím je podle právního řádu

České republiky promlčen a takové rozhodnutí bylo vydáno pro skutek,

jehož stíhání je podle právního řádu České republiky v pravomoci orgánů

České republiky.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je osoba, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o tom na návrh této osoby,

státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší soud.



(3) Rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod

pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f), pokud osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje,



a) byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu

konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo

jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání

nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o

plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být

konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti,



b) věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama

zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu

obhajoval, a ten tak učinil, nebo



c) poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena

o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného

prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném

řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových

důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva

výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný

prostředek vzala zpět.



(4) Samosoudce nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, jde-li o

rozhodnutí vydané pro skutek spáchaný zcela nebo zčásti na území České

republiky nebo mimo území České republiky na palubě lodi nebo jiného

plavidla, nebo letadla anebo jiného vzdušného dopravního prostředku,

které jsou registrovány v České republice; přitom zohlední zejména

okolnosti spáchání skutku.



(5) Samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu,

pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno

osvědčení na stanoveném formuláři^34), toto osvědčení je zjevně

neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není

přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení

podle prohlášení České republiky^35) přijmout. Před rozhodnutím o

neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby

mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené

znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej

upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl

podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná rozhodnutí.



(6) Jsou-li dány důvody pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu

uvedené v odstavci 1 písm. a), e), f) nebo g) nebo v odstavci 4,

samosoudce si před rozhodnutím o neuznání takového rozhodnutí vždy

vyžádá stanovisko příslušného orgánu jiného členského státu, takové

stanovisko si může vyžádat rovněž, je-li dán jiný důvod pro neuznání.



§ 329



Uznání



(1) Nejde-li o případ uvedený v § 326 odst. 2 nebo 3 nebo v § 327 odst.

1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského

státu uvedeného v § 323 odst. 1 nebo 3, samosoudce uzná takové

rozhodnutí na území České republiky.



(2) Spolu s rozhodnutím soudu jiného členského státu uvedeným v § 323

odst. 1 písm. a) nebo rozhodnutím jiného orgánu než soudu o podmíněném

propuštění uvedeným v § 323 odst. 3 se vždy také uzná rozhodnutí soudu

jiného členského státu, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, z

jehož výkonu byla osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje,

propuštěna.



(3) Spolu s rozhodnutím jiného orgánu než soudu uvedeným v § 323 odst.

3, jímž byl stanoven dohled nebo uložena přiměřená omezení nebo

povinnosti na základě rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu

trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením

osobní svobody, se vždy uzná také toto rozhodnutí soudu o podmíněném

propuštění a zároveň i jeho předchozí rozhodnutí, kterým byl uložen

nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se

zbavením osobní svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž takové

rozhodnutí směřuje, propuštěna.



(4) Spolu s rozhodnutím jiného orgánu než soudu uvedeným v § 323 odst.

3, jímž byl stanoven dohled nebo uložena přiměřená omezení nebo

povinnosti na základě rozhodnutí soudu o podmíněném odsouzení k trestu

odnětí svobody nebo k ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní

svobody, nebo o podmíněném upuštění od potrestání, se vždy uzná také

toto rozhodnutí soudu.



§ 330



(1) Současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se trest,

ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost

uložená rozhodnutím jiného členského státu vykonají, přičemž



a) neslučuje-li se druh takového trestu, ochranného opatření, dohledu,

přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti, včetně těch, jež mají

být vykonány v případě jejich neplnění, s právním řádem České

republiky, přizpůsobí je druhu trestu, ochranného opatření, dohledu,

přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti podle trestního zákona,

který mu nejvíce odpovídá, nebo



b) překračuje-li výměra takového trestu, včetně délky zkušební doby, po

kterou má být vykonáván dohled nebo plněna přiměřená omezení nebo

povinnosti, nebo výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody, který má

být vykonán v případě neplnění trestu, ochranného opatření, dohledu,

přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti uložených rozhodnutím

jiného členského státu horní hranici sazby za odpovídající trestný čin

nebo nejvyšší přípustnou délku zkušební doby podle trestního zákona,

sníží ji na horní hranici sazby za odpovídající trestný čin nebo na

nejvyšší přípustnou délku podle trestního zákona.



(2) V rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu o

podmíněném propuštění samosoudce rozhodne i o zařazení osoby, vůči níž

rozhodnutí jiného členského státu směřuje, do typu věznice pro případ,

že bude následně rozhodnuto, že se zbytek nepodmíněného trestu odnětí

svobody vykoná.



(3) Trest nespojený se zbavením osobní svobody, za který lze podle

právního řádu jiného členského státu uložit náhradní nepodmíněný trest

odnětí svobody při porušení podmínek jeho výkonu a který neodpovídá

žádnému trestu nespojenému se zbavením osobní svobody podle trestního

zákona, se přemění na podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s

dohledem.



(4) Trest nebo ochranné opatření, jež nejsou spojeny se zbavením osobní

svobody, za které nelze podle právního řádu jiného členského státu

uložit náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody při porušení podmínek

jejich výkonu a které neodpovídají žádnému trestu nebo ochrannému

opatření nespojenému se zbavením osobní svobody podle trestního zákona,

se přemění na dohled.



(5) Přizpůsobení trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného

omezení nebo přiměřené povinnosti nesmí zhoršit postavení osoby, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje.



§ 331



Řízení o stížnosti



(1) Proti rozhodnutí podle § 328 odst. 1 a 3 až 5, § 329 nebo 330 je

přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout

důvody, pro které bylo rozhodnutí jiného členského státu vydáno.



(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí a ukončí

řízení, shledá-li důvod uvedený v § 326 odst. 2 nebo 3. Shledá-li důvod

uvedený v § 326 odst. 3, nejprve o této skutečnosti vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu a požádá jej o vyjádření, zda na uznání a

výkonu takového rozhodnutí trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem

stanoví. Řízení ukončí až v případě, že se příslušný orgán jiného

členského státu nevyjádří ve lhůtě nebo neuvede okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat.



§ 332



Zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení



(1) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět do doby, než je o uznání a výkonu rozhodnutí jiného

členského státu pravomocně rozhodnuto, samosoudce a v řízení o

stížnosti předseda senátu vezme zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení

rozhodnutím na vědomí, čímž je řízení ukončeno.



(2) Vzal-li příslušný orgán jiného členského státu rozhodnutí spolu s

osvědčením zpět až poté, co bylo toto rozhodnutí v České republice

pravomocně uznáno, samosoudce bez zbytečného odkladu učiní opatření

směřující k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí. Byl-li však již

výkon trestu, ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo

přiměřené povinnosti zahájen, samosoudce o tom informuje příslušný

orgán jiného členského státu a upozorní jej, že v takovém případě již

nelze ke zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení přihlížet.



§ 333



Výkon uznaného rozhodnutí



(1) Není-li dále stanoveno jinak, při výkonu trestu, ochranného

opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti,

včetně změny uložených omezení nebo povinností, uložení dalších omezení

nebo povinností nebo nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo jeho zbytku, se postupuje obdobně podle ustanovení hlavy

dvacáté první trestního řádu.



(2) Poruší-li osoba, nad níž je vykonáván dohled v případě uvedeném v §

330 odst. 4, závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu,

samosoudce o tom bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu za účelem převzetí výkonu uznaného rozhodnutí.

Vyrozumění se zasílá na stanoveném formuláři^36). Obdobně podle věty

první a druhé se postupuje i v případě závažného nebo opakovaného

porušení podmínek dohledu vykonávaného nad osobou na základě rozhodnutí

jiného členského státu uvedeného v § 323 odst. 1 písm. c).



(3) Samosoudce může předat výkon uznaného rozhodnutí zpět do jiného

členského státu také v případě, že jej příslušný orgán jiného členského

státu požádá o převzetí jeho výkonu z důvodu, že se proti osobě, vůči

níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, vede v tomto členském

státu jiné trestní řízení.



(4) Samosoudce neprodleně učiní opatření směřující k upuštění od výkonu

uznaného rozhodnutí jiného členského státu, pokud



a) jej příslušný orgán jiného členského státu vyrozuměl o amnestii,

milosti nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se

uznané rozhodnutí stalo nevykonatelným,



b) osobu, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nelze nalézt na území

České republiky,



c) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, již nemá v České

republice obvyklé bydliště, a tato skutečnost brání řádnému výkonu

rozhodnutí,



d) vyrozuměl jiný členský stát o skutečnostech uvedených v odstavci 2,

nebo



e) vyhověl žádosti příslušného orgánu jiného členského státu o předání

výkonu uznaného rozhodnutí.



(5) V případě uvedeném v odstavci 4 písm. a) samosoudce požádá

příslušný orgán jiného členského státu o sdělení, zda amnestie, milost

nebo jiné rozhodnutí anebo opatření má v jiném členském státu účinky,

že se na osobu, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského státu

směřuje, hledí, jako by nebyla odsouzena. V případě uvedeném v odstavci

4 písm. b) až e) požádá soud příslušný orgán jiného členského státu,

aby mu sdělil, že osoba, vůči níž uznané rozhodnutí jiného členského

státu směřuje, uložený trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené

omezení nebo přiměřenou povinnost vykonala, nebo že se na ni z jiných

důvodů hledí, jako by nebyla odsouzena. Hledí-li se na osobu, vůči níž

uznané rozhodnutí jiného členského státu směřuje, v tomto členském

státě, jako by nebyla odsouzena, hledí se na ni tak i v České

republice. Bylo-li uznané rozhodnutí v jiném členském státu pravomocně

zrušeno, soud zruší své rozhodnutí o jeho uznání.



(6) Samosoudce bez zbytečného odkladu rozhodne o tom, v jaké části

uznané rozhodnutí jiného členského státu vykonáno nebude, jakmile jej

příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí o amnestii, milosti

nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se uznané

rozhodnutí stalo zčásti nevykonatelným. Proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.



(7) V případech uvedených v odstavci 4 písm. b) až e) přechází právo

vykonat uznané rozhodnutí jiného členského státu ve zbylém rozsahu zpět

na tento členský stát. Samosoudce za účelem zajištění pokud možno

nepřetržitého výkonu uznaného rozhodnutí spolupracuje s orgánem jiného

členského státu, zejména si s ním vyměňuje všechny potřebné informace.



§ 334



Informační povinnost



(1) Samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán jiného

členského státu o



a) upuštění nebo částečném upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí,



b) upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření z důvodu, že

osobě, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, byla v České

republice udělena milost nebo amnestie, včetně uvedení důvodů jejich

udělení, jsou-li známy,



c) změně uložených omezení nebo povinností, uložení dalších omezení

nebo povinností nebo nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo jeho zbytku,



d) tom, že trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo

přiměřená povinnost byly vykonány.



(2) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu na jeho

žádost o nejvyšší přípustné výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody,

který lze uložit podle trestního zákona v případě neplnění trestu,

ochranného opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené

povinnosti uložených rozhodnutím jiného členského státu.



(3) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o

dalších skutečnostech, považuje-li to za potřebné z hlediska zajištění

řádného výkonu uznaného rozhodnutí. K vyrozumění může použít formulář

uvedený v § 333 odst. 2.



§ 335



Náklady řízení



Náklady řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nese

Česká republika.



Díl 2



Zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího trest nespojený se zbavením

osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti v jiném

členském státu



§ 336



(1) Podle tohoto dílu lze zaslat jinému členskému státu k uznání a

výkonu pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto o



a) podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného

stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností,



b) stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností

podmíněně odsouzenému,



c) podmíněném upuštění od potrestání za současného stanovení dohledu,



d) uložení trestu domácího vězení,



e) uložení trestu obecně prospěšných prací,



f) uložení trestu zákazu činnosti,



g) uložení trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné

společenské akce, nebo



h) uložení ambulantního ochranného léčení.



(2) Rozhodnutí uvedená v odstavci 1 písm. a) až c) lze zaslat jinému

členskému státu k uznání a výkonu pouze v případě, že ukládají omezení

nebo povinnosti uvedené v § 324 odst. 1, nebo omezení a povinnosti, o

kterých jiný členský stát oznámil^37), že nad nimi lze na jeho území

vykonávat dohled nebo jinak zajistit jejich kontrolu.



(3) Spolu s rozhodnutím uvedeným v odstavci 1 písm. a) se do jiného

členského státu vždy zašle též rozhodnutí soudu, kterým byl uložen

nepodmíněný trest odnětí svobody, z jehož výkonu byla osoba, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje, propuštěna.



(4) Podle tohoto dílu se postupuje, pokud jiný členský stát uplatňuje

právní předpisy k provedení příslušného právního předpisu Evropské

unie^33).



§ 337



Zaslání rozhodnutí



(1) Je-li to zapotřebí pro zajištění řádného výkonu rozhodnutí, může

soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, zaslat toto rozhodnutí

příslušnému orgánu jiného členského státu za účelem jeho uznání a

výkonu, pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, má v tomto

členském státu obvyklé bydliště a zdržuje se na jeho území nebo z

okolností vyplývá, že zamýšlí vrátit se do tohoto státu. Rozhodnutí lze

zaslat za účelem jeho uznání a výkonu i do členského státu, u kterého

nejsou splněny podmínky uvedené ve větě první, pokud o to osoba, vůči

níž takové rozhodnutí směřuje, požádá a tento členský stát s převzetím

rozhodnutí souhlasí. Rozhodnutí nelze zaslat za účelem uznání a výkonu

souběžně do více členských států.



(2) Rozhodnutí zašle soud příslušnému orgánu jiného členského státu

spolu s osvědčením na stanoveném formuláři^34) přeloženým do úředního

jazyka nebo jednoho z úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do

jazyka, v němž tento stát osvědčení podle svého prohlášení^35) přijímá.



(3) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne soud

dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání a výkonu

tohoto rozhodnutí.



(4) Ministerstvo poskytne na žádost soudu součinnost při zjištění

potřebných informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného

členského státu, kterému má být zasláno rozhodnutí, nebo při ověření

podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro uznání a

výkon takového rozhodnutí.



(5) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy poskytne soud ministerstvu na jeho

žádost potřebné informace, zejména o počtu rozhodnutí zaslaných do

jiných členských států k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a

výkonu těchto rozhodnutí v jiných členských státech.



§ 338



Zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení



(1) Soud může požádat příslušný orgán jiného členského státu o sdělení,

v jaké nejvyšší přípustné výměře lze podle právního řádu tohoto

členského státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody při nesplnění

uloženého trestu, ochranného léčení, dohledu, přiměřeného omezení nebo

přiměřené povinnosti osobou, které byly uloženy. Má-li soud za to, že

taková výměra trestu vede k výraznému zhoršení postavení osoby, vůči

níž takové rozhodnutí směřuje, nebo nepovažuje-li soud takovou výměru

za dostatečnou z hlediska naplnění účelu trestu, ochranného opatření,

dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti, může vzít

rozhodnutí spolu s osvědčením zpět.



(2) Soud může také vzít rozhodnutí s osvědčením zpět, vyrozuměl-li jej

příslušný orgán jiného členského státu o přizpůsobení uloženého trestu,

ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení nebo

přiměřených povinností v souladu s jeho právním řádem, má-li za to, že

takové přizpůsobení vede k výraznému zhoršení postavení osoby, vůči níž

takové rozhodnutí směřuje, nebo nenaplňuje účel trestu, ochranného

opatření, dohledu, přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti.



(3) O zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení musí soud vyrozumět příslušný

orgán jiného členského státu nejpozději do 10 dnů poté, co od něj

obdrží informaci uvedenou v odstavci 1 nebo 2. Zpětvzetí není možné,

byl-li v jiném členském státu již zahájen výkon uznaného rozhodnutí.



§ 339



Důsledky zaslání rozhodnutí k uznání a výkonu



(1) Soud může požádat příslušný orgán jiného členského státu o předání

výkonu uznaného rozhodnutí zpět do České republiky, pokud se proti

osobě, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, vede v České republice jiné

trestní řízení.



(2) Po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu lze

výkon takového rozhodnutí v České republice zahájit nebo v něm

pokračovat pouze, pokud



a) soud vzal za stanovených podmínek a ve stanovené lhůtě zpět

rozhodnutí spolu s osvědčením,



b) jde o případ, na který se vztahuje prohlášení jiného členského

státu^38), že nebude zajišťovat výkon nepodmíněného trestu odnětí

svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,



c) osobu, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, nelze nalézt na území

tohoto členského státu,



d) osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, již nemá obvyklé bydliště

v tomto členském státu, nebo



e) jiný členský stát předal výkon uznaného rozhodnutí zpět do České

republiky na základě žádosti soudu podle odstavce 1.



(3) Soud neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o



a) všech skutečnostech, které by mohly vést ke změně uloženého trestu,

ambulantního ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení

nebo přiměřených povinností anebo k nařízení výkonu nepodmíněného

trestu odnětí svobody,



b) udělení milosti nebo amnestie osobě, vůči níž rozhodnutí směřuje, v

České republice, nebo o jiném rozhodnutí, opatření anebo skutečnosti, v

jejichž důsledku se rozhodnutí stalo nevykonatelným nebo vykonatelným

jen částečně.



(4) Učinil-li jiný členský stát prohlášení^38), že nebude zajišťovat

výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření

spojeného se zbavením osobní svobody v případě porušení uloženého

trestu, ochranného léčení, podmínek dohledu, přiměřených omezení nebo

přiměřených povinností, soud tento stát namísto o skutečnostech, které

by mohly vést k nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody

nebo nařízení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní

svobody, vyrozumí o tom, že podle trestního řádu byl nařízen výkon

nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo bylo ambulantní ochranné

léčení změněno na ústavní ochranné léčení.



(5) Uložený trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo

přiměřená povinnost se vykonají v České republice v rozsahu, v jakém

nebyly vykonány.



nadpis vypuštěn



HLAVA X



EVROPSKÝ OCHRANNÝ PŘÍKAZ



Díl 1



Společná ustanovení



§ 340



Působnost



(1) Ustanovení této hlavy se užijí na zajištění pokračování ochrany

před trestnou činností na základě evropského ochranného příkazu na

území



a) jiného členského státu, pokud byla určité osobě poskytnuta ochranným

příkazem vydaným v trestním řízení vedeném v České republice, nebo



b) České republiky, pokud byla určité osobě poskytnuta ochranným

příkazem vydaným v trestním řízení vedeném v jiném členském státu.



(2) Podle této hlavy se postupuje ve vztahu k jiným členským státům,

pro které je závazný právní předpis Evropské unie upravující evropský

ochranný příkaz^39).



nadpis vypuštěn



§ 341



(1) Evropský ochranný příkaz vydává na základě ochranného příkazu

uvedeného v odstavci 2



a) justiční orgán podle tohoto zákona, nebo



b) justiční nebo rovnocenný orgán jiného členského státu podle jeho

právního řádu.



(2) Ochranným příkazem se rozumí rozhodnutí vydané v trestním řízení

soudem a v přípravném řízení soudcem nebo státním zástupcem, nebo

rozhodnutí vydané v trestním řízení orgánem jiného členského státu,

pokud bylo vydáno za účelem ochrany osoby před trestným činem, který

může ohrozit její život, zdraví, svobodu nebo lidskou důstojnost, a

podezřelému, obviněnému nebo odsouzenému ukládá



a) zákaz vstupu do určitých míst nebo vymezených oblastí, které osoba

chráněná ochranným příkazem navštěvuje nebo kde pobývá,



b) zákaz nebo omezení styku s osobou chráněnou ochranným příkazem,

včetně styků prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jinými

obdobnými prostředky, nebo



c) zákaz nebo omezení týkající se přiblížení se osobě chráněné

ochranným příkazem blíže než na stanovenou vzdálenost.



(3) Chráněnou osobou se rozumí osoba, na jejíž ochranu byl vydán

ochranný příkaz.



(4) Ohrožující osobou se rozumí osoba, které byl uložen zákaz nebo

omezení ochranným příkazem.



§ 342



(1) Při postupu podle této hlavy justiční orgán dbá na to, aby se

ohrožující osoba nedozvěděla místo, kde se zdržuje chráněná osoba, nebo

jiné údaje umožňující ji kontaktovat, není-li jejich sdělení ohrožující

osobě nezbytné pro účely vymezení zákazu nebo omezení, které se

ohrožující osobě ukládá.



(2) Justiční orgán při postupu podle této hlavy spolupracuje s

příslušným orgánem jiného členského státu, zejména si s ním vyměňuje

všechny potřebné informace.



(3) Ministerstvo na žádost soudu a Nejvyšší státní zastupitelství na

žádost státního zástupce poskytne součinnost při zjištění potřebných

informací, zejména při zjištění příslušného orgánu jiného členského

státu, kterému má být zaslán evropský ochranný příkaz, nebo při ověření

podmínek stanovených právním řádem tohoto členského státu pro jeho

uznání a přijetí návazných opatření. Stejnou součinnost poskytne

ministerstvo na žádost orgánu jiného členského státu při zjištění

potřebných informací, pokud jde o příslušné orgány České republiky nebo

ověření podmínek stanovených právním řádem České republiky.



(4) Pro účely podávání zpráv orgánům Evropské unie a usnadňování

spolupráce s jinými členskými státy Nejvyšší státní zastupitelství a

soudy poskytnou ministerstvu na jeho žádost potřebné informace, zejména

o počtu evropských ochranných příkazů zaslaných do jiných členských

států k uznání a přijetí návazných opatření a o výsledku těchto řízení

v jiných členských státech, jakož i obdobné informace ohledně

evropských ochranných příkazů zaslaných jinými členskými státy do České

republiky.



Díl 2



Uznání evropského ochranného příkazu jiného členského státu a přijetí

návazných opatření



§ 343



Podmínky pro převzetí evropského ochranného příkazu



(1) Evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem lze převzít

za účelem rozhodnutí o jeho uznání, pokud jde o rozhodnutí vydané



a) justičním nebo rovnocenným orgánem jiného členského státu na základě

ochranného příkazu vydaného v trestním řízení a



b) na žádost chráněné osoby, která se zdržuje nebo má bydliště na území

České republiky, nebo se zde zamýšlí zdržovat nebo mít bydliště.



(2) Převzetí evropského ochranného příkazu nebrání, neukládá-li

ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu některý ze zákazů

nebo omezení uvedených v § 341 odst. 2.



(3) Požádá-li chráněná osoba o vydání evropského ochranného příkazu

justiční orgán a ochranný příkaz, na jehož základě má být vydán

evropský ochranný příkaz, byl vydán v jiném členském státu, justiční

orgán žádost neprodleně postoupí příslušnému orgánu jiného členského

státu.



§ 344



Příslušnost



(1) K postupu podle tohoto dílu a dílu 1 je příslušný okresní soud, v

jehož obvodu se zdržuje, nebo má bydliště chráněná osoba. Nezdržuje-li

se tato osoba v České republice, nebo zde nemá bydliště, je příslušný

okresní soud, v jehož obvodu se tato osoba zamýšlí zdržovat nebo mít

bydliště.



(2) Ke změně skutečností rozhodných pro určení místní příslušnosti

nastalé po zahájení řízení se nepřihlíží.



(3) Byl-li evropský ochranný příkaz zaslán orgánu, který není k postupu

podle tohoto dílu a dílu 1 příslušný, postoupí jej neprodleně

příslušnému soudu a současně o postoupení vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, který mu jej zaslal. Má-li soud, kterému byl

evropský ochranný příkaz postoupen, pochybnosti o své příslušnosti,

postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu.



§ 345



Řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných

opatření



(1) Řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných

opatření se zahajuje okamžikem, kdy byl příslušnému soudu doručen

evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským státem.



(2) Nejsou-li splněny podmínky pro převzetí evropského ochranného

příkazu, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které

k němu vedly, neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu, státního zástupce, byl-li již ve věci činný, a chráněnou osobu.



(3) Nelze-li v řízení pokračovat z důvodu, který není důvodem pro

neuznání evropského ochranného příkazu, samosoudce o této skutečnosti

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a požádá jej o

vyjádření, zda na uznání evropského ochranného příkazu trvá, a to ve

lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Nevyjádří-li se příslušný orgán

jiného členského státu ve lhůtě nebo neuvede-li okolnosti, které

vyvracejí důvod, pro který nelze v řízení pokračovat, samosoudce řízení

ukončí a o jeho ukončení a o důvodech, které k němu vedly, neprodleně

vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu, státního zástupce,

byl-li již ve věci činný, a chráněnou osobu.



§ 346



Rozhodnutí o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných

opatření



(1) Nepovažuje-li samosoudce evropský ochranný příkaz zaslaný jiným

členským státem za dostatečný podklad pro rozhodnutí o jeho uznání a

přijetí návazných opatření, požádá příslušný orgán tohoto členského

státu, aby mu v jím stanovené lhůtě zaslal nezbytné dodatkové

informace. Nezašle-li jiný členský stát dodatkové informace ve

stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak

neučinil, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení vyrozumí příslušný

orgán jiného členského státu, státního zástupce, byl-li již ve věci

činný, a chráněnou osobu. Na tyto následky musí být příslušný orgán

jiného členského státu upozorněn.



(2) O tom, zda se evropský ochranný příkaz uzná nebo neuzná, a o

návazných opatřeních samosoudce rozhodne neprodleně.



(3) Rozhodnutí o uznání evropského ochranného příkazu a návazných

opatřeních samosoudce doručí bez zbytečného odkladu státnímu zástupci a

chráněné osobě. Uznal-li samosoudce evropský ochranný příkaz,

rozhodnutí doručí také ohrožující osobě. Neuznal-li samosoudce evropský

ochranný příkaz, informuje chráněnou osobu o podmínkách, za kterých

může požádat o vydání předběžných opatření podle trestního řádu. O

uznání evropského ochranného příkazu a návazných opatřeních, včetně

důsledků jejich porušení, samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí

příslušný orgán jiného členského státu; v případě neuznání jej vyrozumí

i o důvodech takového postupu.



(4) Nelze-li rozhodnutí uvedené v odstavci 3 doručit ohrožující osobě z

důvodu jejího neznámého pobytu a místo jejího pobytu se nepodaří

zjistit ani s využitím spolupráce poskytnuté příslušným orgánem jiného

členského státu, samosoudce řízení ukončí a o jeho ukončení, včetně

uvedení důvodu takového postupu, neprodleně vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu, státního zástupce a chráněnou osobu.



§ 347



Důvody pro neuznání evropského ochranného příkazu



(1) Samosoudce neuzná evropský ochranný příkaz vydaný jiným členským

státem, pokud



a) uznání evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření by

bylo v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté,



b) skutek, pro který byl ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném

příkazu vydán, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle

práva České republiky,



c) ohrožující osoba požívá podle právního řádu České republiky nebo

mezinárodního práva výsad a imunit, pro které je vyňata z pravomoci

orgánů činných v trestním řízení,



d) ohrožující osoba by nebyla podle právního řádu České republiky

vzhledem ke svému věku trestně odpovědná za jednání, pro které byl

vydán ochranný příkaz popsaný v evropském ochranném příkazu,



e) trestní odpovědnost za jednání, pro které byl ochranný příkaz

popsaný v evropském ochranném příkazu vydán, je podle právního řádu

České republiky promlčena a takový ochranný příkaz byl vydán pro

skutek, jehož stíhání je podle právního řádu České republiky v

pravomoci orgánů České republiky,



f) zákaz nebo omezení uložené ohrožující osobě ochranným příkazem

popsaným v evropském ochranném příkazu neodpovídá zákazu nebo omezení

uvedenému v § 341 odst. 2, nebo



g) zákaz nebo omezení uložené ohrožující osobě ochranným příkazem

popsaným v evropském ochranném příkazu je součástí trestu nebo

ochranného opatření, na jejichž výkon se v České republice vztahuje

amnestie, a takový zákaz nebo omezení byly uloženy pro skutek, jehož

stíhání je podle právního řádu České republiky v pravomoci orgánů České

republiky.



(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je ohrožující

osoba vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, rozhodne o

tom na návrh této osoby, státního zástupce nebo samosoudce Nejvyšší

soud.



(3) Samosoudce nemusí uznat evropský ochranný příkaz, byl-li ochranný

příkaz v něm popsaný vydán pro skutek spáchaný zcela nebo zčásti na

území České republiky nebo mimo území České republiky na palubě lodi

nebo jiného plavidla, nebo letadla anebo jiného vzdušného dopravního

prostředku, které jsou registrovány v České republice; přitom zohlední

zejména okolnosti spáchání skutku.



(4) Samosoudce dále nemusí uznat evropský ochranný příkaz, pokud je

zjevně neúplný nebo není přeložen do českého jazyka nebo jiného jazyka,

ve kterém lze evropský ochranný příkaz podle prohlášení České

republiky^40) přijmout. Před rozhodnutím o neuznání samosoudce vyzve

příslušný orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené

zaslal doplněné znění evropského ochranného příkazu nebo jeho překlad

do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve

stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl

učinit, neuzná evropský ochranný příkaz.



§ 348



Uznání a přijetí návazných opatření



Nejde-li o případ uvedený v § 345 odst. 2 nebo 3 nebo v § 346 odst. 1

anebo v § 352 odst. 1 větě druhé, nebo není-li dán důvod pro neuznání

evropského ochranného příkazu, samosoudce uzná evropský ochranný příkaz

na území České republiky a současně uloží ohrožující osobě návazné

opatření, kterým je vždy to z předběžných opatření uvedených v § 88c

trestního řádu, jež svou povahou nejvíce odpovídá zákazu nebo omezení

uloženému v ochranném příkazu popsaném v evropském ochranném příkazu, a

to bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení byl ochranný příkaz v

jiném členském státu vydán. Při ukládání návazného opatření postupuje

přiměřeně podle § 88b až 88m trestního řádu. Součástí usnesení je i

poučení o důsledcích porušení návazného opatření.



§ 349



Řízení o stížnosti



(1) Proti rozhodnutí podle § 347 odst. 1, 3 a 4 nebo § 348 je přípustná

stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout důvody,

pro které byl evropský ochranný příkaz nebo ochranný příkaz v něm

popsaný vydán v jiném členském státu.



(2) Soud rozhodující o stížnosti zruší napadené rozhodnutí a ukončí

řízení, shledá-li důvod uvedený v § 345 odst. 2 nebo 3 nebo v § 352

odst. 1 větě druhé. Shledá-li důvod uvedený v § 345 odst. 3, nejprve o

této skutečnosti vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu a

požádá jej o vyjádření, zda na uznání evropského ochranného příkazu

trvá, a to ve lhůtě, kterou za tímto účelem stanoví. Řízení ukončí až v

případě, že se příslušný orgán jiného členského státu nevyjádří ve

lhůtě nebo neuvede okolnosti, které vyvracejí důvod, pro který nelze v

řízení pokračovat.



§ 350



Návazná opatření



(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, při výkonu návazného

opatření samosoudce postupuje přiměřeně podle ustanovení trestního řádu

upravujících výkon předběžných opatření; ustanovení § 88n odst. 1

trestního řádu se neužije. Poruší-li ohrožující osoba návazné opatření,

může jí samosoudce uložit pouze pořádkovou pokutu.



(2) Porušení návazného opatření ohrožující osobou samosoudce bez

zbytečného odkladu oznámí příslušnému orgánu jiného členského státu.

Oznámení o porušení návazného opatření se zasílá na formuláři

stanoveném právním předpisem Evropské unie upravujícím evropský

ochranný příkaz^41) přeloženém do úředního jazyka nebo jednoho z

úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž tento

stát podle svého prohlášení^40) oznámení přijímá.



§ 351



Zrušení a změna přijatých návazných opatření



(1) Změní-li orgán jiného členského státu ochranný příkaz popsaný v

evropském ochranném příkazu, samosoudce rozhodne, zda návazné opatření

uložené na základě evropského ochranného příkazu takto pozmění, uloží

místo něj jiné, nebo zda je ponechá v původní podobě. Ukládá-li změněný

ochranný příkaz jinou povinnost, než která je uvedena v § 341 odst. 2,

samosoudce rozhodne o ponechání návazného opatření v původní podobě;

stejně postupuje i v případě, že je dán důvod pro neuznání nového

evropského ochranného příkazu podle § 347 odst. 4 a příslušný orgán

jiného členského státu bez uvedení podstatných důvodů nevyhoví jeho

výzvě ve stanovené lhůtě. Rozhodnutí samosoudce doručí státnímu

zástupci, chráněné osobě a ohrožující osobě. Proti tomuto rozhodnutí je

přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížností nelze napadnout

důvody, pro které byl evropský ochranný příkaz nebo ochranný příkaz v

něm popsaný vydán v jiném členském státu.



(2) Samosoudce vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu o změně

návazného opatření uloženého na základě uznaného evropského ochranného

příkazu nebo o jeho ponechání v platnosti, a to včetně uvedení důvodů,

pro které nemohlo dojít k jejich změně. Pokud samosoudce ponechá v

platnosti návazné opatření uložené na základě uznaného evropského

ochranného příkazu, dotáže se příslušného orgánu jiného členského

státu, zda má pokračovat v jeho výkonu, nebo zda je má zrušit.



(3) Samosoudce bez zbytečného odkladu rozhodne o zrušení návazného

opatření, pokud



a) příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud, že netrvá na

dalším výkonu návazného opatření uloženého na základě původního

evropského ochranného příkazu,



b) se chráněná osoba přestala zdržovat na území České republiky nebo

zde již nemá bydliště,



c) příslušný orgán jiného členského státu vyrozumí soud o zrušení

evropského ochranného příkazu,



d) jde o případ uvedený v § 352 odst. 2 větě druhé, nebo



e) nastane jiná skutečnost, v jejímž důsledku nelze pokračovat ve

výkonu návazného opatření uloženého na základě uznaného evropského

ochranného příkazu.



(4) O zrušení návazného opatření podle odstavce 3 a o důvodech takového

postupu samosoudce bez zbytečného odkladu vyrozumí příslušný orgán

jiného členského státu.



§ 352



Souběh řízení



(1) Byl-li do České republiky zaslán ochranný příkaz popsaný v

evropském ochranném příkazu za účelem postupu podle hlavy IV nebo IX a

samosoudce se o této skutečnosti dozví předtím, než rozhodne o uznání

evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření podle § 348,

rozhodnutí odloží do doby, než je pravomocně rozhodnuto o uznání a

výkonu ochranného příkazu podle hlavy IV nebo IX. Pokud bylo v řízení

podle hlavy IV nebo IX pravomocně rozhodnuto, že se ochranný příkaz

uzná a vykoná, samosoudce řízení o uznání evropského ochranného příkazu

a přijetí návazných opatření ukončí a o této skutečnosti, včetně

uvedení důvodů, vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu,

státního zástupce a chráněnou osobu. V opačném případě samosoudce v

řízení pokračuje.



(2) Byl-li do České republiky zaslán ochranný příkaz popsaný v

evropském ochranném příkazu za účelem postupu podle hlavy IV nebo IX a

samosoudce se o této skutečnosti dozví až poté, co již pravomocně

rozhodl, že se evropský ochranný příkaz uznává a že se ukládá návazné

opatření podle § 348, pokračuje se ve výkonu návazného opatření do

doby, než je pravomocně rozhodnuto o uznání a výkonu ochranného příkazu

podle hlavy IV nebo IX. Pokud bylo v řízení podle hlavy IV nebo IX

pravomocně rozhodnuto, že se ochranný příkaz uzná a vykoná, samosoudce

rozhodne o zrušení návazného opatření; v opačném případě ponechá

návazné opatření v platnosti.



§ 353



Náklady



Náklady řízení o uznání evropského ochranného příkazu a přijetí

návazných opatření nese Česká republika.



Díl 3



Zajištění ochrany chráněné osoby v jiném členském státu



§ 354



Vydání, změna a zrušení evropského ochranného příkazu



(1) Justiční orgán, který je příslušný k výkonu ochranného příkazu,

může na žádost chráněné osoby vydat evropský ochranný příkaz,

zdržuje-li se chráněná osoba nebo má-li bydliště na území jiného

členského státu nebo zamýšlí-li se v něm zdržovat nebo mít bydliště.

Justiční orgán při zvažování, zda vydá evropský ochranný příkaz,

zejména zohlední dobu, po kterou se chráněná osoba zamýšlí zdržovat

nebo mít bydliště v jiném členském státu, a míru jejího ohrožení. Před

vydáním evropského ochranného příkazu justiční orgán ověří, že ochranný

příkaz, na jehož základě má být vydán, ukládá některý ze zákazů nebo

omezení odpovídajících zákazům nebo omezením uvedeným v § 341 odst. 2.

Nevydá-li justiční orgán evropský ochranný příkaz, rozhodne o zamítnutí

žádosti chráněné osoby.



(2) Evropský ochranný příkaz se vydává na formuláři stanoveném právním

předpisem Evropské unie upravujícím evropský ochranný příkaz^42) a

obsahuje náležitosti v něm uvedené.



(3) Přichází-li ohledně ochranného příkazu vůči témuž členskému státu v

úvahu postup podle hlavy IV nebo hlavy IX, justiční orgán přednostně

postupuje podle ustanovení těchto hlav.



(4) Evropský ochranný příkaz nebo rozhodnutí o zamítnutí žádosti

chráněné osoby o jeho vydání justiční orgán doručí chráněné osobě.

Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání evropského ochranného

příkazu může chráněná osoba podat stížnost.



(5) Byl-li ochranný příkaz změněn nebo zrušen, justiční orgán, který

vydal evropský ochranný příkaz, jej odpovídajícím způsobem změní nebo

jej odvolá. Změněný evropský ochranný příkaz justiční orgán doručí

příslušnému orgánu jiného členského státu a o této změně vyrozumí též

chráněnou osobu. O odvolání evropského ochranného příkazu justiční

orgán vyrozumí chráněnou osobu a příslušný orgán jiného členského

státu.



§ 355



Zaslání evropského ochranného příkazu do jiného členského státu



(1) Justiční orgán, který vydal evropský ochranný příkaz, jej zašle

příslušnému orgánu jiného členského státu, ve kterém se chráněná osoba

zdržuje nebo má bydliště nebo ve kterém se zamýšlí zdržovat anebo mít

bydliště, za účelem jeho uznání a přijetí návazných opatření.



(2) Evropský ochranný příkaz zašle justiční orgán příslušnému orgánu

jiného členského státu přeložený do úředního jazyka nebo jednoho z

úředních jazyků tohoto členského státu, nebo do jazyka, v němž jej

tento členský stát podle svého prohlášení^40) přijímá.



(3) Na žádost příslušného orgánu jiného členského státu poskytne

justiční orgán dodatkové informace a doplnění potřebná pro účely uznání

evropského ochranného příkazu a přijetí návazných opatření.



§ 356



Důsledky zaslání evropského ochranného příkazu do jiného členského

státu



(1) Uznání evropského ochranného příkazu orgánem jiného členského státu

a přijetí návazných opatření nebrání výkonu ochranného příkazu, na

jehož základě byl evropský ochranný příkaz vydán.



(2) Pokud orgán jiného členského státu, který uznal evropský ochranný

příkaz a přijal návazné opatření, vyrozumí justiční orgán o tom, že

ohrožující osoba porušila toto návazné opatření, postupuje se obdobně

jako v případě, že by ohrožující osoba porušila podmínky stanovené

ochranným příkazem na území České republiky, nebyl-li výkon ochranného

příkazu předán do některého z členských států.



(3) Justiční orgán neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského

státu o jakémkoli rozhodnutí, opatření nebo skutečnostech, v jejichž

důsledku nelze pokračovat ve výkonu opatření přijatých jiným členským

státem na základě uznaného evropského ochranného příkazu.



ČÁST ŠESTÁ



PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ



§ 357



Přechodná a zrušovací ustanovení



(1) Ujištění o vzájemnosti nebo záruky vzájemnosti poskytnuté a přijaté

podle dosavadních právních předpisů před dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se považují za záruky podle § 4 tohoto zákona.



(2) Funkční období osob jmenovaných do funkcí národního člena Eurojustu

a zástupce národního člena Eurojustu přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona skončí uplynutím doby, na kterou byly tyto osoby do uvedených

funkcí jmenovány. Asistent národního člena Eurojustu jmenovaného před

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se jmenuje na funkční období, které

končí shodně s funkčním obdobím tohoto národního člena.



(3) Délka funkčního období podle § 26 tohoto zákona u soudce, který byl

jmenován do seznamu soudců, kteří mohou zasedat ve společném kontrolním

orgánu Eurojustu jako členové nebo jako soudci ad hoc, před dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona, počíná běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona.



(4) Do doby, než Schengenský informační systém umožní předávat všechny

údaje odpovídající náležitostem evropského zatýkacího rozkazu uvedeným

ve stanoveném formuláři^8), má záznam pořízený v Schengenském

informačním systému za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby

stejné účinky jako evropský zatýkací rozkaz pouze do doby doručení

písemného originálu evropského zatýkacího rozkazu státu, v němž se

nachází osoba, o jejíž předání jde. To přiměřeně platí i pro předání

podle části páté hlavy II dílu 4 tohoto zákona.



(5) Žádost cizozemského orgánu o právní pomoc doručená příslušnému

justičnímu nebo ústřednímu orgánu před dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se vyřídí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona.



(6) Ustanovení § 73 odst. 1 tohoto zákona se nevztahuje na vedoucího

společného vyšetřovacího týmu ustanoveného dohodou o společném

vyšetřovacím týmu uzavřenou před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.



(7) Mezinárodní zatýkací rozkaz vydaný soudem podle zákona č. 141/1961

Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se

považuje za žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z

cizího státu podle § 79 odst. 1 tohoto zákona.



(8) Řízení o vydání do cizího státu a řízení o rozšíření vydání

zahájená před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle

zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto

zákona.



(9) Ohledně žádosti státního zástupce nebo soudu o převzetí trestního

řízení cizím státem vyhotovené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se postupuje podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona. Žádost cizozemského orgánu o převzetí

trestního řízení doručená příslušnému státnímu zastupitelství nebo

Nejvyššímu státnímu zastupitelství před dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se vyřídí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona.



(10) Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí zahájené před

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961

Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud již

došlo k vyhlášení rozhodnutí o návrhu Ministerstva spravedlnosti na

uznání cizozemského rozhodnutí. Pokud k vyhlášení rozhodnutí ještě

nedošlo, vezme Ministerstvo spravedlnosti svůj návrh zpět a dále

postupuje podle tohoto zákona.



(11) Řízení o žádosti cizího státu o povolení průvozu osoby územím

České republiky zahájené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se

dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne nabytí

účinnosti tohoto zákona.



(12) Žádost nebo příkaz mezinárodního soudu, jež byly doručeny orgánům

České republiky před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se vyřídí

podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti

tohoto zákona.



(13) Řízení o předání osoby do jiného členského státu na základě

evropského zatýkacího rozkazu zahájené před dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném

do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.



(14) Ustanovení tohoto zákona se užijí i v řízení uvedeném v odstavci

13, pokud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo vyhlášeno

rozhodnutí o předání a státní zástupce podal soudu návrh na zamítnutí

předání z důvodu uvedeného v § 411 odst. 6 písm. e) zákona č. 141/1961

Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; v takovém

případě vezme státní zástupce svůj návrh zpět a dále postupuje podle

tohoto zákona. K prohlášení osoby, o jejíž předání jde, že se odmítá

podrobit výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného

opatření v cizím státu, učiněnému před zpětvzetím návrhu se nepřihlíží.



(15) Ustanovení tohoto zákona se užijí i v řízení uvedeném v odstavci

13, pokud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo ve zkráceném

předávacím řízení vyhlášeno rozhodnutí o předání; v takovém případě

vezme státní zástupce svůj návrh na rozhodnutí o předání zpět a dále

postupuje podle tohoto zákona. K prohlášení osoby, že souhlasí se svým

předáním do vyžadujícího státu, učiněnému před zpětvzetím návrhu se

nepřihlíží.



(16) Ohledně příkazu k zajištění majetku nebo důkazního prostředku

vydaného justičním orgánem jiného členského státu, který byl doručen

příslušnému justičnímu orgánu před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,

se postupuje podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona.



(17) Řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu o

peněžitých sankcích a plněních a řízení o uznání a výkonu rozhodnutí

jiného členského státu o propadnutí nebo zabrání majetku, věcí nebo

jiných majetkových hodnot zahájená před dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona.



(18) Vyhláška č. 258/2006 Sb., kterou se stanoví vzor evropského

zatýkacího rozkazu a vzor osvědčení o vydání příkazu k zajištění

majetku nebo důkazního prostředku, se zrušuje.



ČÁST SEDMÁ



ÚČINNOST



§ 358



Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014.



Němcová v. r.



Zeman v. r.



Nečas v. r.



1) Rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o

předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení

a jejich řešení.



Rámcové rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních

dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy

Evropské unie.



Rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se

mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV,

2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a

podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na

rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba

nezúčastnila osobně.



Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení

Eurojustu a o změně rozhodnutí 2002/187/SVV o zřízení Evropské jednotky

pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné

trestné činnosti.



Rámcové rozhodnutí Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční

spolupráce v trestních věcech. Rozhodnutí Rady 2008/976/SVV ze dne 16.

prosince 2008 o Evropské soudní síti.



Rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o

probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními

tresty.



Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech,

které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením

osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii.



Rámcové rozhodnutí Rady 2006/960/SVV ze dne 18. prosince 2006 o

zjednodušení výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími

orgány členských států Evropské unie.



Rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování

zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci.



Rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut.



Rámcové rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci

výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti.



Rozhodnutí Rady 2005/211/SVV ze dne 24. února 2005 o zavedení některých

nových funkcí v Schengenském informačním systému, včetně boje proti

terorismu.



Rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu

příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii.



Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském

zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.



Rámcové rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o

společných vyšetřovacích týmech.



Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002 o zřízení Evropské

jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti

závažné trestné činnosti.



Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince

2011 o evropském ochranném příkazu.



2) Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002 o zřízení

Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení

boje proti závažné trestné činnosti.



3) Rozhodnutí Rady 2008/976/SVV ze dne 16. prosince 2008 o Evropské

soudní síti.



4) Čl. 16b rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o

posílení Eurojustu a o změně rozhodnutí 2002/187/SVV o zřízení Evropské

jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti

závažné trestné činnosti.



5) Čl. 5a rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o

posílení Eurojustu a o změně rozhodnutí 2002/187/SVV o zřízení Evropské

jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti

závažné trestné činnosti.



6) Příloha rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června

2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými

státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února

2009.



7) Rámcové rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o

společných vyšetřovacích týmech.



8) Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o

evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy,

ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009.



9) Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech,

které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením

osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii.



10) Příloha Dohody ze dne 28. 6. 2006 mezi Evropskou unií a Islandskou

republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými

státy Evropské unie a Islandem a Norskem.



11) Článek 3 odst. 3 Dohody ze dne 28. 6. 2006 mezi Evropskou unií a

Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi

členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem.



12) Článek 6 odst. 2 Dohody ze dne 28. 6. 2006 mezi Evropskou unií a

Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi

členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem.



13) Rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o

výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské

unii.



14) Příloha rámcového rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července

2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v

Evropské unii.



15) Článek 9 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22.

července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních

prostředků v Evropské unii.



16) Rámcové rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních

dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy

Evropské unie.



17) Příloha I rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října

2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o

opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými

státy Evropské unie.



18) Článek 24 rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října

2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o

opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými

státy Evropské unie.



19) Příloha II rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října

2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o

opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými

státy Evropské unie.



20) Článek 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23.

října 2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o

opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými

státy Evropské unie.



21) Rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o

předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení

a jejich řešení.



22) Rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut.



23) Příloha rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února

2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a

pokut.



24) Článek 16 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24.

února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a

pokut.



25) Články 2 a 3 rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24.

února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů

trestné činnosti.



26) Rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci.



27) Příloha rámcového rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006

o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci.



28) Článek 19 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6.

října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke

konfiskaci.



29) Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech,

které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením

osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii.



30) Příloha II rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v

trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření

spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské

unii.



31) Příloha I rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v

trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření

spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské

unii.



32) Článek 23 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v

trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření

spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské

unii.



33) Rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o

uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o

probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními

tresty.



34) Příloha I rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a

rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a

alternativními tresty.



35) Článek 21 rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a

rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a

alternativními tresty.



36) Příloha II rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a

rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a

alternativními tresty.



37) Článek 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a

rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a

alternativními tresty.



38) Článek 14 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27.

listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a

rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a

alternativními tresty.



39) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13.

prosince 2011 o evropském ochranném příkazu.



40) Článek 17 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU

ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu.



42) Příloha I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/ /99/EU ze dne

13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu.