89/2012 Sb.



ZÁKON



ze dne 3. února 2012



občanský zákoník



Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:



ČÁST PRVNÍ



OBECNÁ ČÁST



HLAVA I



PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY



Díl 1



Soukromé právo



§ 1



(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti

osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého

práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.



(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a

povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré

mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně

práva na ochranu osobnosti.



§ 2



(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s

Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se

zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k

hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého

ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.



(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z

vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu

zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti

jeho smyslu.



(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými

mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné

lidské cítění.



§ 3



(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené

právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu

blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.



(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že



a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,

cti, důstojnosti a soukromí,



b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,



c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého

postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně

těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,



d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,



e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak

vlastnické právo vzniká a zaniká, a



f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.



(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad

spravedlnosti a práva.



§ 4



(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i

schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní

může v právním styku důvodně očekávat.



(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má

se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při

zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To

platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí

pochybnosti.



§ 5



(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému

výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo,

že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho

povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k

jeho tíži.



(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost

právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti

potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.



§ 6



(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.



(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad

kterým má kontrolu.



§ 7



Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v

dobré víře.



§ 8



Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.



Díl 2



Užití předpisů občanského práva



§ 9



(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.



(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí

občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní

předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.



§ 10



(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,

posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do

obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.



(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů

spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se

dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k

stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání

práv a povinností.



§ 11



Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků

v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a

zánik jiných soukromých práv a povinností.



Díl 3



Ochrana soukromých práv



§ 12



Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u

orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“).

Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci

soud.



§ 13



Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho

právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již

byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných

znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá

právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.



§ 14



Svépomoc



(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li

jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel

pozdě.



(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,

kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v

jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené.

Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak

zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného

odkladu na příslušný orgán veřejné moci.



HLAVA II



OSOBY



Díl 1



Všeobecná ustanovení



§ 15



(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a

povinnosti.



(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním

jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).



§ 16



Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti;

učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.



§ 17



(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen

osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.



(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,

přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního

případu náleží.



§ 18



Osoba je fyzická, nebo právnická.



§ 19



(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná

přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze

uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.



(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se

jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k

omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo

veřejnému pořádku.



§ 20



(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že

má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická

osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti,

které se slučují s její právní povahou.



(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly

zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se

to s právní povahou těchto osob.



§ 21



Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný

právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.



§ 22



(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo

partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále

jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají

za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z

nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že

osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale

žijí.



(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo

omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití

jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro

obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího

statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje

jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.



Díl 2



Fyzické osoby



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 23



Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.



§ 24



Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a

ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za

své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.



§ 25



Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho

zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však

živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.



§ 26



Důkaz smrti



(1) Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po

prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem.



(2) Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí

člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové

události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V

rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.



§ 27



Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil

jiného člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se

za to, že všichni zemřeli současně.



§ 28



(1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo tam,

kde bylo nalezeno jeho tělo.



(2) Za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde

naposledy pobýval živý.



§ 29



Změna pohlaví



(1) Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném

znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to,

že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem

zdravotních služeb.



(2) Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní

a majetkové poměry; manželství nebo registrované partnerství však

zaniká. O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství

zaniklo, ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a

právech v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení o

povinnostech a právech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o

jejich majetkových povinnostech a právech v době po rozvodu; soud

rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude každý z rodičů napříště o

společné dítě pečovat.



§ 30



Zletilost



(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá

dovršením osmnáctého roku věku.



(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním

svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením

manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením

manželství za neplatné.



Nezletilí



§ 31



Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je

způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní

vyspělosti nezletilých jeho věku.



§ 32



(1) Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné

svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k

určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý

schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem

zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.



(2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě

vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců

společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.



§ 33



(1) Udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné

svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo

k jiné obdobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k

jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se

vyžaduje přivolení soudu.



(2) Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena

pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.



(3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.



§ 34



Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých,

kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí

mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní

činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.



§ 35



(1) Nezletilý, který dovršil patnáct let a ukončil povinnou školní

docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního

předpisu.



(2) Zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let,

může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce

zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud

to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého,

způsobem stanoveným jiným právním předpisem.



§ 36



Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na

obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch

záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení

soudu.



§ 37



Přiznání svéprávnosti



(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud

přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku

šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a

obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce

nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z

vážných důvodů v zájmu nezletilého.



(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému

svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s

návrhem souhlasí.



Oddíl 2



Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat



Předběžné prohlášení



§ 38



V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit

vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby

je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho

opatrovníkem.



§ 39



(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno

soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o

sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.



(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu

nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v

němž je prohlášení učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být

schopni potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah jeho

prohlášení.



(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení, kdo

se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje

o tom, kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo

veřejnou listinu sepsal, do neveřejného seznamu vedeného podle jiného

zákona.



§ 40



(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže

číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který

prohlášení nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst

nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.



(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst

nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem

dorozumívání, který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal;

všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah

listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí před svědky zvoleným

způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.



§ 41



(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný ve

formě předepsané v § 39 odst. 1.



(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to

účinky odvolání.



§ 42



Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a je-li

účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky

soud.



§ 43



Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který

prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je

učinil s jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by

jinak člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před

vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor

člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového

způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.



§ 44



Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,

není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.



Nápomoc při rozhodování



§ 45



Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní

porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může

si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.



§ 46



(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s

jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí

potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.



(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva

uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli

uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy

podpůrce zájmům podporovaného.



§ 47



(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,

ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.



(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s

rozhodnutími podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné

formě, může podpůrce připojit svůj podpis s uvedením své funkce,

popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému poskytl; podpůrce

má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.



§ 48



Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho

odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i

bez návrhu.



Zastoupení členem domácnosti



§ 49



(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,

samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek,

sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila

před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.



(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a

srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to

člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí

postačí schopnost projevit přání.



§ 50



Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním

rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného,

a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený

zvolí.



§ 51



Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o

to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby,

nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a

přáním zastoupeného.



§ 52



(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá

životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit

souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými

následky.



(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném

pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům

zastoupeného; s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může

nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima

jednotlivce podle jiného právního předpisu.



§ 53



Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich.

Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si,

nepřihlíží se k projevu žádného z nich.



§ 54



(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený

odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost

projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje

zastoupenému opatrovníka.



(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne

zastoupení účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý

právně jednat.



Omezení svéprávnosti



§ 55



(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se

to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní

jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň

neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.



(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak

závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně

omezující opatření.



§ 56



(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.



(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož

svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu

dorozumívání, který si člověk zvolí.



§ 57



(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není

pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a

vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat

omezil.



(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k

omezení svéprávnosti.



§ 58



Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě

provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku,

je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.



§ 59



Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na

dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu,

nejdéle však na tři roky; uplynutím doby právní účinky omezení

zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby

omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového

rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.



§ 60



Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo

zruší, a to i bez návrhu.



§ 61



Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím

povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována;

pokud návrh nepodá, zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba

způsobilá k opatrovnictví, soud ji s jejím souhlasem opatrovníkem

jmenuje.



§ 62



V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho

potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho

prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance

k opatrovníkovi.



§ 63



Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo

osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani

provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje

služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.



§ 64



Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně

právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.



§ 65



(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,

lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu.

Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností,

soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.



(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,

považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník

schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil

jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.



Oddíl 3



Nezvěstnost



§ 66



(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který

opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se

zdržuje. Soud uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení

nezvěstnosti.



(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom

má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby,

spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk

účast.



§ 67



(1) Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,

přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za

nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li

se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti

nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům.



(2) Na právní jednání, k němuž došlo bez souhlasu nebo jiného

nezbytného projevu vůle nezvěstného poté, co opustil své bydliště,

avšak dříve, než byl za nezvěstného prohlášen, přestože toto prohlášení

bylo bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí jako na jednání učiněné

s odkládací podmínkou vydání rozhodnutí, jímž byl prohlášen za

nezvěstného.



§ 68



Navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce

svého jmění, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků. Prohlášení

pozbývá účinků i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.



§ 69



Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo

neúčinnost právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž

došlo za účinků takového prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho

vůle nevyžadoval.



§ 70



Bude-li za nezvěstného prohlášen ten, kdo ustavil správce svého

majetku, nejsou tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To

neplatí, jestliže správce není znám, odmítne jednat v zájmu

nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává, nebo jednat

vůbec nemůže.



Oddíl 4



Domněnka smrti



§ 71



(1) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za

mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den,

který se pokládá za den jeho smrti.



(2) Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by

zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se

pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.



§ 72



Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné

pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může

ho soud prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní

zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že

tento den je dnem smrti nezvěstného.



§ 73



Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého

nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k

prohlášení za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu

této doby zpráva, z níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V

takovém případě se postupuje podle § 74 nebo 75.



§ 74



(1) Člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště,

nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl

za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí

sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze

usuzovat, že byl ještě naživu.



(2) Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku

věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne

dvacet pět let od jeho narození.



§ 75



Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v

ohrožení života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po

uplynutí tří let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z

níž lze usuzovat, že byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.



§ 76



(1) Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel

dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je

naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo

registrované partnerství se však neobnovuje.



(2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.



Oddíl 5



Jméno a bydliště člověka



Jméno člověka a jeho ochrana



§ 77



(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další

jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má

právo užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu

svého jména a na úctu k němu.



(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,

nese následky omylů a újem z toho vzniklých.



§ 78



(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo

který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména

neoprávněným užitím jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného

zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.



(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či

nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám,

může je uplatnit jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže

dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.



(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro to důvod

spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany

domáhat samostatně manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, byť do

jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.



§ 79



Pseudonym



(1) Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk

vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu

platnosti, je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít

pochybnost o osobě jednajícího.



(2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.



§ 80



Bydliště



(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s

výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho

prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště

jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho

skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného

místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném

místě.



(2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije.

Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými

obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek,

popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.



Oddíl 6



Osobnost člověka



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 81



(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.

Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.



(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a

právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí

a jeho projevy osobní povahy.



§ 82



(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby

bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho

následek.



(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z

osob jemu blízkých.



§ 83



(1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v

právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato

právnická osoba; za jeho života však jen jeho jménem a s jeho

souhlasem. Není-li člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo

pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.



(2) Po smrti člověka se právnická osoba může domáhat, aby od

neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.



Pododdíl 2



Podoba a soukromí



§ 84



Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení

bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.



§ 85



(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.



(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je

zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a

rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem

rozumně předpokládat.



§ 86



Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.

Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory,

sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový

záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě

člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě

šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní

povahy.



§ 87



(1) Kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo

zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů

osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.



(2) Bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to

odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí

odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil.



§ 88



(1) Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový

záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo

právem chráněných zájmů jiných osob.



(2) Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost

osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na

základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně

vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.



§ 89



Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka

také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo

uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné

zpravodajství.



§ 90



Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho

podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového

záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými

zájmy člověka.



Pododdíl 3



Právo na duševní a tělesnou integritu



§ 91



Člověk je nedotknutelný.



§ 92



(1) Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s

lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého

nedůstojným se zakazuje.



(2) Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na

jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně

určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z

nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.



Zásah do integrity



§ 93



(1) Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity

jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a

o jeho možných následcích. Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena

závažná újma, nepřihlíží se k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech

okolností nutný v zájmu života nebo zdraví dotčeného.



(2) Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity

zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna

dát souhlas sama.



§ 94



(1) Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně

povahu tohoto zákroku. Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně

předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně

očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to,

zda přichází v úvahu případně i jiný postup.



(2) Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se

vysvětlení i tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku,

způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.



§ 95



Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech

udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené

rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o

zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.



§ 96



(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu,

má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.



(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k



a) lékařskému pokusu na člověku, nebo



b) zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí,

jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné

následky.



§ 97



(1) Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro

udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.



(2) Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že byl

udělen. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné

formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.



§ 98



(1) Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli, byť

jen přechodnou, a nemá-li zákonného zástupce, vyžaduje se souhlas

přítomného manžela, rodiče, nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna

žádná z těchto osob, vyžaduje se souhlas manžela, a není-li, souhlas

rodiče, popřípadě jiné osoby blízké, pokud je lze bez obtíží zjistit a

zastihnout a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení. Není-li

možné získat souhlas žádným z výše uvedených způsobů, může souhlas

udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný

zájem.



(2) Při zákroku i při udělení souhlasu se vezme zřetel na dříve

vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.



§ 99



Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve

stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě

zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.



§ 100



(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct

let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže

zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez

souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé

osobě, která není plně svéprávná.



(2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby

uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na

její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.



§ 101



Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem

zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem

spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok

provést jen s přivolením soudu. Tím není dotčeno ustanovení § 99.



§ 102



Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle

rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním

její osobnosti.



§ 103



Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl

posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu

být, jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude

schopen porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o

jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.



Pododdíl 4



Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu



§ 104



Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní

péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného

zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit

mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení

svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého

souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.



§ 105



(1) Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo

je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo

podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně

poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo jiné osobě

blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.



(2) Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí

poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v

případě, je-li člověk v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném

opatření rozhodne do sedmi dnů.



§ 106



(1) Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému

do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém

zařízení dostalo bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho

právního postavení, zákonného důvodu učiněného opatření a možností

právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.



(2) Vysvětlení se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět a

uvědomit si povahu učiněného opatření a jeho následky; má-li takový

člověk zákonného zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, podá se

vysvětlení bez zbytečného odkladu také jemu.



§ 107



(1) Má-li člověk zmocněnce nebo důvěrníka, oznámí poskytovatel

zdravotních služeb učiněné opatření zmocněnci nebo důvěrníkovi bez

zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví.



(2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna jeho

práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení

nebo s jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i

podpůrce.



§ 108



Kdo byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo je v

něm držen, má právo projednávat se svým zástupcem, důvěrníkem nebo

podpůrcem vlastní záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti

třetích osob.



§ 109



(1) Člověk převzatý do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo

držený v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní

dokumentaci nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a

projevit přání samostatně přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli

zdravotních služeb v tomto zařízení i na jeho provozovateli. Stejné

právo má i důvěrník nebo podpůrce.



(2) Je-li právo na přezkoumání uplatněno ještě předtím, než soud

rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud

mohl zhodnotit výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného

opatření.



§ 110



Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím

nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá

právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.



Pododdíl 5



Nakládání s částmi lidského těla



§ 111



(1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak s ní

bylo naloženo. Naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro

člověka nedůstojným nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví se

zakazuje.



(2) Odňatou část těla člověka lze za jeho života použít k účelům

zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, pokud k tomu dal souhlas. K

použití odňaté části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se

vyžaduje jeho výslovný souhlas vždy.



(3) O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech

lidského těla.



§ 112



Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek

stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy

nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez

znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat

jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.



Pododdíl 6



Ochrana lidského těla po smrti člověka



§ 113



(1) Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho

tělem.



(2) Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby

lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého

lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.



§ 114



(1) Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o

tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a

není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a

není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich

děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z

těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.



(2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud

pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si

zesnulý přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních

zvyklostí.



(3) Jiný právní předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude

pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a

není-li nikdo ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.



§ 115



Zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého

těla po smrti způsobem podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s

takovým použitím svého těla nesouhlasí.



§ 116



Kdo souhlasí, aby po jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito

způsobem podle § 113, zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle

jiného právního předpisu; tento souhlas lze projevit i ve veřejné

listině, nebo vůči poskytovateli zdravotních služeb s účinky vůči

tomuto poskytovateli.



§ 117



Souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti pro potřeby

lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům lze odvolat. Odvolá-li

souhlas člověk ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit prohlášením v

písemné formě.



Díl 3



Právnické osoby



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 118



Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.



§ 119



Právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,

i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.



Veřejné rejstříky právnických osob



§ 120



(1) Do veřejného rejstříku se o právnické osobě zapíše alespoň den

jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den

jejího zániku, jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti,

jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu

spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje,

a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.



(2) Jiný právní předpis stanoví, jaké jsou veřejné rejstříky

právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo

které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z

nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka

listin. Veřejné rejstříky právnických osob jsou přístupné každému;

každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo

kopie.



(3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu

to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný

rejstřík vede, a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného

odkladu zapíše.



§ 121



(1) Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do

veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že

zápis neodpovídá skutečnosti.



(2) Byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se

nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném

údaji nemohl vědět. Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji,

nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného

údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný údaj znám, může proti ní

namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.



Ustavení a vznik právnické osoby



§ 122



Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,

rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který

stanoví jiný právní předpis.



§ 123



(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické

osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak

se vytváří, nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první

členové statutárního orgánu.



(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.



§ 124



Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je

ustavena na dobu neurčitou.



§ 125



(1) Více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo

uzavřením jiné smlouvy.



(2) Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit i

právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.



§ 126



(1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



(2) Je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho

účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.



(3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného

rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých

případech je k založení nebo ke vzniku právnické osoby potřebné

rozhodnutí orgánu veřejné moci.



§ 127



Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo

takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více

osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba

může účinky těchto jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku

převzít. V takovém případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a

zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že

tak učinila.



§ 128



Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla, a

nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.



§ 129



(1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez

návrhu, pokud



a) zakladatelské právní jednání chybí,



b) zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní

existenci právnické osoby,



c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo



d) právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona

třeba.



(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do

likvidace.



§ 130



Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou

lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.



§ 131



Prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a

povinnosti, jichž nabyla.



Název



§ 132



(1) Jménem právnické osoby je její název.



(2) Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat

označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.



§ 133



(1) Název může obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba

zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické

osoby jen s jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se

souhlas jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud

není on, souhlas předka.



(2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to důvod

spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst.

3 obdobně.



(3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické

osoby, má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou

dobu; bylo-li ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li

odvolání souhlasu podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod.

Byl-li souhlas udělený na určitou dobu odvolán, aniž to odůvodňuje

podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající

právnické osobě škodu z toho vzniklou.



§ 134



(1) Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu

jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v

tom případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.



(2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít bez

jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.



§ 135



(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k

názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva,

nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se

může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl

odstraněn jeho následek.



(2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného

důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely

vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné

zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými

zájmy právnické osoby.



§ 136



Sídlo



(1) Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to

klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.



(2) Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí,

pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo

právnické osoby; do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne

zapsat plnou adresu sídla.



§ 137



(1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.



(2) Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,

nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.



Přemístění sídla



§ 138



(1) Právnická osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo

na území České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád

státu, ve kterém má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou

osobu zakázanou podle § 145.



(2) Právnická osoba, která hodlá přemístit své sídlo na území České

republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku

rozhodnutí o tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a

zakladatelské právní jednání vyžadované českým právním řádem pro tuto

formu právnické osoby.



(3) Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla do

tuzemska řídí českým právním řádem. Českým právním řádem se řídí i

ručení jejích členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby,

pokud vznikly po dni účinnosti přemístění sídla do tuzemska.



§ 139



Právnická osoba, která má sídlo v České republice, může přemístit své

sídlo do zahraničí, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to

připouští právní řád státu, do něhož má být sídlo právnické osoby

přemístěno.



§ 140



(1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní

tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění

sídla alespoň tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla.

Věřitelé mají právo požadovat dostatečné zajištění svých dosud

nesplatných pohledávek do dvou měsíců od zveřejnění, dojde-li po

přemístění sídla ke zhoršení dobytnosti jejich pohledávek v České

republice.



(2) Nedojde-li k dohodě o způsobu a rozsahu zajištění, rozhodne o

dostatečném zajištění a o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši

pohledávky. Neposkytne-li právnická osoba zajištění podle rozhodnutí

soudu, ručí za dluhy, které nebyly zajištěny, členové statutárního

orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby

rozhodnutí bylo splněno.



§ 141



(1) Člen právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí

nesouhlasil, má právo ukončit členství v právnické osobě s účinky ke

dni přemístění sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství

právo na vypořádání, poskytne mu právnická osoba plnění nejpozději ke

dni účinnosti přemístění sídla. Za splnění tohoto závazku ručí členové

statutárního orgánu.



(2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla, ručí

členové právnické osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před

přemístěním sídla do zahraničí.



§ 142



Přemístění sídla je účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného

veřejného rejstříku.



§ 143



Pro zřizování a přemísťování poboček právnických osob platí § 138 až

142 obdobně.



Účel právnických osob



§ 144



(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.

Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.



(2) Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen

při splnění zvláštních podmínek.



§ 145



(1) Zakazuje se založit právnickou osobu, jejímž účelem je porušení

práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li

jejím účelem



a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro

jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,

náboženské vyznání a sociální postavení,



b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,



c) podpora násilí nebo



d) řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného

zmocnění.



(2) Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými

složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž

zákon ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo

ukládá, nebo o právnickou osobu, která nakládá se zbraněmi v

souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o

právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní

nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného

právního předpisu.



Veřejná prospěšnost



§ 146



Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v

souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k

dosahování obecného blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají

podstatný vliv jen bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých

zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému

účelu.



§ 147



Veřejně prospěšná právnická osoba má právo na zápis statusu veřejné

prospěšnosti do veřejného rejstříku, pokud splní podmínky stanovené

jiným právním předpisem.



§ 148



Je-li ve veřejném rejstříku zapsán status veřejné prospěšnosti, vymaže

jej ten, kdo veřejný rejstřík vede, pokud se právnická osoba statusu

veřejné prospěšnosti vzdá, nebo pokud o jeho odnětí rozhodne soud.

Výmazem z veřejného rejstříku status veřejné prospěšnosti zaniká.



§ 149



Soud o odnětí statusu veřejné prospěšnosti rozhodne na návrh osoby,

která na tom má právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že právnická

osoba přestane splňovat podmínky pro jeho nabytí a nedostatek ani na

výzvu soudu v přiměřené lhůtě neodstraní.



§ 150



Jen právnická osoba, jejíž status veřejné prospěšnosti je ve veřejném

rejstříku zapsán, má právo uvést ve svém názvu, že je veřejně

prospěšná.



Orgány právnické osoby



§ 151



(1) Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým

způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni

rozhodují a nahrazují její vůli.



(2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.



§ 152



(1) Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo

o více členech (kolektivní).



(2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do

funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného

orgánu“), musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické

osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby.



(3) Týká-li se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob s

omezenou svéprávností a není-li hlavním účelem právnické osoby

podnikání, může zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného

kolektivního orgánu právnické osoby může být i osoba nezletilá nebo

osoba s omezenou svéprávností.



§ 153



(1) Osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného

orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává; to

neplatí, pokud od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři

roky.



(2) Byl-li osvědčen úpadek osoby, která je členem voleného orgánu,

oznámí to tato osoba bez zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce

povolal.



(3) Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní

zájem, aby člena voleného orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí,

rozhodl-li ten, kdo člena voleného orgánu povolal, poté, co se o

osvědčení úpadku této osoby dozvěděl, že má ve funkci setrvat.



§ 154



Je-li členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba,

zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou

osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.



§ 155



(1) Byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle

zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se

nestalo. Ztratí-li člen voleného orgánu po svém povolání do funkce

zákonnou způsobilost být členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká;

zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.



(2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu, jako

by se nestalo, nebo je-li povolání neplatné, nedotýká se to práva

nabytého v dobré víře.



§ 156



(1) Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby

ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny

členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů.



(2) Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých

oborů, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Rozdělení působnosti

nezbavuje další členy povinnosti dohlížet, jak jsou záležitosti

právnické osoby spravovány.



§ 157



(1) Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného

orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.



(2) Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen

oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.



§ 158



(1) Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu

usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí

vyšší počet hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování

orgánu měnit.



(2) Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu i

mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.



(3) Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení

rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby

rozhoduje hlas předsedajícího.



§ 159



(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude

vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře

schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu,

a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.



(2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu,

aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby

za něho při jeho neúčasti hlasoval.



(3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí

způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen

škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v

jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě

nemůže domoci.



§ 160



Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým

právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití

prohlášení.



Jednání za právnickou osobu



§ 161



Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje,

neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje,

připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo

o svém pracovním zařazení.



§ 162



Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do

veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala

potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu

přijaté usnesení porušil.



§ 163



Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské

právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří

jinému orgánu právnické osoby.



§ 164



(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech

záležitostech.



(2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří

kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání,

jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen

samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové

statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu

zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému

právnímu jednání.



(3) Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem

zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním

vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního

orgánu.



§ 165



(1) Nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k

rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící

členy soud na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v

zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje právnické osobě

opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti

dozví.



(2) Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu,

jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické

osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji

zastupovat.



§ 166



(1) Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém

vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se

jeví veřejnosti. Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby

zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem

nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.



(2) Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má

účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.



§ 167



Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých

úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její

zástupce vůči třetí osobě.



Zrušení právnické osoby



§ 168



(1) Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby,

rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla

ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.



(2) O dobrovolném zrušení právnické osoby rozhoduje její příslušný

orgán.



§ 169



(1) Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé

její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.



(2) Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda je

rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s

likvidací.



§ 170



Kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí

změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.



§ 171



S likvidací se právnická osoba zrušuje



a) uplynutím doby, na kterou byla založena,



b) dosažením účelu, pro který byla založena,



c) dnem určeným zákonem nebo právním jednáním o zrušení právnické

osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo



d) dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se v

rozhodnutí den pozdější.



§ 172



(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez

návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže



a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem

narušuje veřejný pořádek,



b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické

osoby zákonem,



c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo



d) tak stanoví zákon.



(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze

odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k

odstranění nedostatků.



§ 173



(1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace

dnem účinnosti přeměny.



(2) Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace

zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením

konkursu proto, že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však

vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek.



Přeměna právnické osoby



§ 174



(1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní formy.



(2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to zákon.



§ 175



(1) Kdo rozhodl o přeměně právnické osoby, může rozhodnutí změnit,

dokud se přeměna nestane účinnou.



(2) Stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že

nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně

vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.



§ 176



(1) Při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání

zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání

uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby.



(2) Ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická

osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní

závěrku. K rozhodnému dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo

právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.



§ 177



(1) Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku

nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se

rozhodný den stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis

přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.



(2) Jsou-li zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých

obvodech, podá se návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán

veřejné moci zapíše do veřejného rejstříku všechny zapisované

skutečnosti k témuž dni.



§ 178



(1) Fúze se děje sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných

právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti

zaměstnavatele.



(2) Při sloučení nejméně jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva a

povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob

jako na nástupnickou právnickou osobu.



(3) Při splynutí zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě

vzniká nová právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí

práva a povinnosti všech zanikajících osob.



§ 179



(1) Právnická osoba se rozštěpením rozděluje se založením nových

právnických osob, nebo se rozděluje za současného sloučení s jinými

právnickými osobami (dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba

se může založit i odštěpením, nebo spojením více způsobů rozdělení.

Rozdělení sloučením, odštěpení, jakož i jiné způsoby rozdělení, se

považují za převod činnosti zaměstnavatele.



(2) Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a

povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak



a) jsou-li na rozdělení nástupnické právnické osoby zúčastněny jako

osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,



b) mají-li nástupnické právnické osoby rozdělením teprve vzniknout,

jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.



(3) Při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická

osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností

přechází na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.



§ 180



V případech uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán

právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou

zaměstnanci jednotlivých nástupnických právnických osob.



§ 181



Fúzovat a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě jen

tehdy, stanoví-li tak zákon.



§ 182



Přechází-li přeměnou právnické osoby její jmění na nástupnickou

právnickou osobu a vyžaduje-li se podle jiného právního předpisu

souhlas orgánu veřejné moci k převodu práv a povinností, vyžaduje se

tento souhlas i k přeměně právnické osoby.



§ 183



(1) Při změně právní formy se neruší ani nezaniká právnická osoba,

jejíž právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li

o korporaci, také právní postavení jejích členů.



(2) Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí o

změně právní formy rozvahovým dnem podle jiného právního předpisu,

sestaví právnická osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z

nichž je sestavena účetní závěrka ke dni zpracování změny právní formy,

nesmí předcházet den rozhodnutí právnické osoby o změně právní formy

více než tři měsíce.



§ 184



(1) O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud to

zákon výslovně stanoví.



(2) O přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci

rozhoduje tento orgán.



Zánik právnické osoby



§ 185



Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z

veřejného rejstříku.



§ 186



Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká

skončením likvidace.



Likvidace



§ 187



(1) Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby

(likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým

majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním

zůstatkem), podle zákona.



(2) Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo

prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném

rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis

vstupu do likvidace do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá

právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“.



§ 188



Vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně

jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu

do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.



§ 189



(1) Při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán právnické osobě

likvidátora; likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem

statutárního orgánu. Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem

právnické osoby, povolá příslušný orgán právnické osobě bez zbytečného

odkladu nového likvidátora.



(2) Je-li právnická osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,

vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.



§ 190



Je-li k likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří

kolektivní orgán.



§ 191



(1) Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán

likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu.

Soud jmenuje likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení

právnické osoby.



(2) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá

likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového

likvidátora.



(3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při

postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho

souhlasu člena statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své

funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil,

prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci

vykonával.



(4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud

z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.



§ 192



Jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi

součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji

insolvenčnímu správci.



§ 193



Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého

povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen

statutárního orgánu.



§ 194



Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.



§ 195



Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.



§ 196



(1) Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a

cíli likvidace.



(2) Nabyla-li právnická osoba dědictví nebo odkaz s podmínkou,

doložením času nebo s příkazem, tato omezení likvidátor dodrží.

Jestliže však právnická osoba obdržela účelově vázané prostředky z

veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto prostředky podle rozhodnutí

orgánu, který je poskytl; obdobně likvidátor postupuje, jestliže

právnická osoba obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně

prospěšného účelu.



§ 197



Likvidátor uspokojí v průběhu likvidace přednostně pohledávky

zaměstnanců; to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.



§ 198



(1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým

věřitelům.



(2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou

alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s

výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která

nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.



§ 199



(1) Likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace

zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.



(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,

který o to požádá.



§ 200



Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v

úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná

o případ uvedený v § 201.



§ 201



(1) Jedná-li se o případ podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata

nepostačuje k splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé

skupině náklady likvidace, ve druhé skupině ze zůstatku uspokojí

pohledávky zaměstnanců a poté hradí ve třetí skupině pohledávky

ostatních věřitelů.



(2) Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí se

poměrně.



§ 202



(1) Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit,

vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky

z první a pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201

odst. 2. Poté likvidátor nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny

likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů.



(2) Nezdaří-li se v přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani

zčásti, anebo nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé

skupiny zcela vyrovnány, likvidátor nabídne likvidační podstatu k

převzetí všem věřitelům.



(3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce

1 nebo 2 a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku

přijal; tento účinek nenastane, nepoučil-li jej o tom likvidátor v

nabídce.



§ 203



(1) Věřitelům, kteří převezmou likvidační podstatu, náleží každému

podíl určený poměrem výše jejich pohledávek; ve zbytku jejich

pohledávky zanikají.



(2) Odmítne-li některý z věřitelů účast na převzetí likvidační

podstaty, považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se

následně zjistí dosud neznámý majetek právnické osoby.



§ 204



(1) Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází

likvidační podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to

bez zbytečného odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.



(2) Bez zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného

zákona věřitelem zajištěným, uspokojení z jistoty, kterou byla jeho

pohledávka zajištěna. Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen

ve své pohledávce, náleží mu ve zbytku plnění podle § 201 až 203.



§ 205



(1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním

zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení

podle § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede

alespoň, jak bylo s likvidační podstatou naloženo, a popřípadě též

návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví

účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam.



(2) Konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní

závěrku předloží likvidátor ke schválení tomu, kdo jej povolal do

funkce. Ten, kdo se stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží

konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní

závěrku tomu orgánu právnické osoby, který má působnost ho z funkce

odvolat, popřípadě působnost ho kontrolovat. Není-li takový orgán,

předloží likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.



(3) Výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly

schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.



§ 206



(1) Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky

přihlásili včas podle § 198, nelze vyplácet podíl na likvidačním

zůstatku ani ve formě zálohy, ani jej jinak použít.



(2) Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační

zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.



§ 207



Likvidace končí použitím likvidačního zůstatku, převzetím likvidační

podstaty věřiteli, nebo jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti

dnů od skončení likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného

rejstříku.



§ 208



Zjistí-li se ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku

její dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných

opatření, likvidace neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo

provede další nezbytná opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje

podle § 205 až 207; ustanovení § 170 se nepoužije.



§ 209



(1) Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z

veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany,

soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické

osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede

veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení

právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi.

Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.



(2) Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého

majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.



Oddíl 2



Korporace



Pododdíl 1



Obecně o korporacích



§ 210



(1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.



(2) Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na

korporaci.



§ 211



(1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém

případě jediný člen korporace v ní nemůže z vlastní vůle ukončit

členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.



(2) Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud

ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však

poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.



§ 212



(1) Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se

čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena

bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská

práva i oprávněné zájmy.



(2) Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku,

rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu

tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká,

pokud návrh není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu

došlo.



§ 213



Poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který

zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen

korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen,

může soud škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit

způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu,

zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i

škoda na znehodnocené účasti.



Pododdíl 2



Spolek



§ 214



(1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho

naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a

spolčovat se v něm.



(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako

svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.



§ 215



(1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno

vystoupit z něho.



(2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.



§ 216



Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“,

postačí však zkratka „z. s.“.



§ 217



(1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch

zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná

výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.



(2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou

činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li

její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití

spolkového majetku.



(3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost

včetně správy spolku.



Založení spolku



§ 218



Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy

obsahují alespoň



a) název a sídlo spolku,



b) účel spolku,



c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak

jim budou práva a povinnosti vznikat,



d) určení statutárního orgánu.



§ 219



Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku

nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán

rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.



§ 220



(1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva

a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.



(2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem

členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se

souhlasem většiny dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení

práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.



§ 221



Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.



Ustavující schůze



§ 222



(1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se

spolku. Na ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské

schůzi.



(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá

vhodným způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost

listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.



§ 223



Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro

členství ve spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k

údaji o svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny

přítomných ověří svolatel nebo osoba jím pověřená. Platí, že osoby

zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku.



§ 224



(1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí

ustavující schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která

svolavatel v zájmu spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi

pravidla pro její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších

činovníků.



(2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona

a stanov zvolit má.



(3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době

hlasování.



(4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky do

spolku odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných

opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.



§ 225



Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit

stanovy podle § 218.



Vznik spolku



§ 226



(1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



(2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé

nebo osoba určená ustavující schůzí.



(3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od

podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o

odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku

třicátým dnem od podání návrhu.



§ 227



Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného

rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.



Pobočný spolek



§ 228



(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti

hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat

je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném

rejstříku.



(2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu

hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.



§ 229



(1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



(2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává

hlavní spolek.



(3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti

dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do

veřejného rejstříku.



(4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho

zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán

společně a nerozdílně s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného

spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní spolek za dluhy pobočného

spolku v rozsahu určeném stanovami.



§ 230



(1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.



(2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.



§ 231



Nabytím statusu veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento

status i pobočné spolky. Vzdá-li se hlavní spolek statusu veřejné

prospěšnosti, nebo je-li mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky.



Členství



§ 232



(1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena

a nepřechází na jeho právního nástupce.



(2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán,

ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.



§ 233



(1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena

nebo jiným způsobem určeným stanovami.



(2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán

stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.



(3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší

orgán spolku.



§ 234



Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v

hlavním spolku; to platí i o zániku členství.



§ 235



Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí,

který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým

způsobem.



§ 236



Seznam členů



(1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v

seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku.

Stanovy dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že

zpřístupněn nebude.



(2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho

náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své

osobě, popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto

zemřelého člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič,

a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká

nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.



(3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří

jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z

něho patrné, že je neúplný.



Zánik členství



§ 237



Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby

uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.



§ 238



Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský

příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k

zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.



§ 239



(1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který

závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě

nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li

porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou

újmu.



(2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.



§ 240



(1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena

statutární orgán.



(2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné

formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod

pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost

se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i

doložit vše, co mu je k prospěchu.



§ 241



(1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě

navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise,

ledaže stanovy určí jiný orgán.



(2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li

vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může

zrušit i v jiných odůvodněných případech.



§ 242



Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí

spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti

vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno,

může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl,

nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí

zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto

právo zaniká.



Organizace spolku



§ 243



Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně

kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách.

Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím

klamný dojem o jejich povaze.



§ 244



Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo

individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy

statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku.



§ 245



Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým

mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím

ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v

případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán

nemá působnost rozhodnout.



§ 246



(1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je

toto období pětileté.



(2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku,

jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do

nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.



(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a

rozhodování kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a

přiměřeně též ustanovení o členské schůzi.



§ 247



Nejvyšší orgán spolku



(1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho

působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku,

rozhodovat o změně stanov, schválit výsledek hospodaření spolku,

hodnotit činnost dalších orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o

zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.



(2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem

a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může

alespoň pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na

shromáždění přechází působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí,

určí-li stanovy něco jiného.



(3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská

schůze; ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud

stanovy neurčí něco jiného.



Členská schůze



§ 248



(1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně

jedenkrát do roka.



(2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu

alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li

statutární orgán spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od

doručení podnětu, může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské

schůze na náklady spolku sám.



§ 249



(1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené

stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí

být zřejmé místo, čas a pořad zasedání.



(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti

návrhu uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět

podal.



(3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost

členů se ho účastnit.



§ 250



(1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem,

jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem

zasedání, nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle

pozvánky, účelně vynaložené náklady.



(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo

jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.



§ 251



Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm

vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k

předmětu zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení

o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení

by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.



§ 252



(1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů

spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době

usnášení; každý člen má jeden hlas.



(2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je

s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k

tomuto hlasu pro účely odstavce 1.



§ 253



(1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se

usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších

činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy.



(2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se

členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.



(3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho

ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů

spolku oprávněných o ní hlasovat.



§ 254



(1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do

třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten,

kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.



(2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se

konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky

členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis

vyhotoven.



(3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek

určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v

sídle spolku.



§ 255



Dílčí členské schůze



Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou

dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto

způsobem rozhodnout nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích

členských schůzí, určí rovněž období, v němž se všechna zasedání musí

konat. Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění

členové a odevzdané hlasy sčítají.



§ 256



Shromáždění delegátů



(1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění

delegátů.



(2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře

možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.



§ 257



Náhradní zasedání členské schůze



(1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může

statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou

pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi

na náhradní zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o

náhradní zasedání členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se

musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání

členské schůze předtím svoláno.



(2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o

záležitostech zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může

přijmout za účasti libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco

jiného.



(3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí

nebo rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle

odstavců 1 a 2 obdobně.



Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku



§ 258



Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany,

může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu

spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se

neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.



§ 259



Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne,

kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději

však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.



§ 260



(1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona

nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu

spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.



(2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím

podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.



§ 261



(1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem,

má člen právo na přiměřené zadostiučinění.



(2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku

nepřizná, nebylo-li uplatněno



a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti

rozhodnutí, nebo



b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu,

byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.



Kontrolní komise



§ 262



(1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň

tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní

komise členská schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise

jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu.



(2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi

slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí

likvidátora.



§ 263



Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a

vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy,

nesvěří-li jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise

nedostatky, upozorní na ně statutární orgán, jakož i další orgány

určené stanovami.



§ 264



V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet

do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od

jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.



Rozhodčí komise



§ 265



Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející

do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy

působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o

placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena

ze spolku.



§ 266



(1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a

odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.



(2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně

svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu

nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby

člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou

změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.



(3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti

případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.



§ 267



Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.



§ 268



Zrušení spolku



(1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má

oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to

soudem upozorněn,



a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,



b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,



c) nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti

nebo k jeho podpoře, nebo



d) brání členům ze spolku vystoupit.



(2) Ustanovení § 172 není dotčeno.



Likvidace spolku



§ 269



(1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a

zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.



(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu,

který o to požádá.



§ 270



(1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez

jeho souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné,

jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.



(2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit,

může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na

něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.



§ 271



Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to

je pro splnění dluhů spolku nezbytné.



§ 272



(1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li

stanovy spolku se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační

zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k

tomu.



(2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne

likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to

možné, nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má

spolek sídlo. Nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců, nabývá

likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek sídlo. Získá-li

likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně

prospěšnému cíli.



§ 273



Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu,

ustanovení § 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí

likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.



Fúze spolků



§ 274



Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení

spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.



§ 275



Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující

údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je

zanikající a který nástupnický, a rozhodný den.



§ 276



(1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách

nástupnického spolku.



(2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku,

obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.



§ 277



(1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních

orgánů zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní

důvody a důsledky fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro

všechny zúčastněné spolky.



(2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze

nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku

členy jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím

všichni členové zúčastněného spolku.



§ 278



Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke

schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před

jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům



a) návrh smlouvy o fúzi,



b) stanovy nástupnického spolku,



c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest

měsíců a



d) zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze,

je-li její vyhotovení nutné.



§ 279



(1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním

členské schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze

týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem.



(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li

zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná,

postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.



§ 280



Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode

dne, kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou

jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v

důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo

na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku.



§ 281



(1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků.

Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.



(2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i

jako společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o

návrhu smlouvy o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu

smlouvy o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské

schůze zúčastněných spolků rozhodnout, že budou o těchto členech

hlasovat společně.



§ 282



Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí

k podpisu kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy

schválila členská schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je

přijata usnesením členské schůze posledního ze zúčastněných spolků o

schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek.



§ 283



Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s

návrhem na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto

smlouvu. Právo domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo

osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.



§ 284



(1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně

všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh

také členové statutárního orgánu nástupnického spolku.



(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak, že k

témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená,

kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi



a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a

názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s

nástupnickým spolkem sloučily, a případné další změny u nástupnického

spolku, pokud v důsledku fúze nastaly,



b) splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená u něho

názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho

právní předchůdci.



§ 285



Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo

zrušit.



§ 286



Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v

nástupnickém spolku.



§ 287



(1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců

ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných

spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit.

Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zaniká tím závazek všech

stran založený smlouvou.



(2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku

ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy

odstoupily všechny zúčastněné spolky.



(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis

fúze nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou

členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli

dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.



Rozdělení spolku



§ 288



(1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o

rozdělení.



(2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň



a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s

uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,



b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají

nástupnické spolky,



c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci

jednotlivých nástupnických spolků,



d) rozhodný den.



(3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého

z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této

změně.



(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen

zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech

nástupnických spolcích.



§ 289



(1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný

spolek projekt rozdělení.



(2) Projekt obsahuje alespoň



a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s

uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,



b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají

nástupnické spolky,



c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci

jednotlivých nástupnických spolků,



d) návrh stanov nástupnických spolků,



e) rozhodný den.



(3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen

zanikajícího spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech

nástupnických spolcích.



§ 290



(1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,

jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,

platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.



(2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,

jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,

platí, že nástupnické spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a

nerozdílně.



§ 291



(1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.



(2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán

rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu

vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva

nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové spolku členy jeho

statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku.



§ 292



(1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o

rozdělení nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je

svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.



(2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem

členům zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní

důvody a důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí

obsahovat,



a) jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení,

stanovy nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech

zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo



b) jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt

rozdělení, výkaz majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i

zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků.



§ 293



(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní

rozdělovaný spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení

týká a které spolky se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení

rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.



(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li

zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná,

postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.



§ 294



(1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.

Ustanovení § 282 se použije obdobně.



(2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.



(3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen

schválit, nebo odmítnout.



§ 295



(1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného

rejstříku. Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh

spolek rozdělovaný i nástupnický.



(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k

témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená,

kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení



a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení

sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se

s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického

spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly,



b) se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků a

poznamená u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku,

který je jeho právním předchůdcem.



§ 296



Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení

ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.



§ 297



(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na

zápis rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení

uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh

podat, od smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen

jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou.



(2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na

zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení

uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.



(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis

rozdělení nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho

vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že

vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.



§ 298



Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových spolků

návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o

rozdělení přijato, ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o

rozdělení.



§ 299



(1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními

nástupnickými spolky za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další

nástupnický spolek.



(2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce

ustanoveného mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného

ocenění jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní

povinnost zveřejnění podle § 269, ručí každý nástupnický spolek za

dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením.



(3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž

se dostalo jistoty podle § 300.



§ 300



Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode

dne, kdy se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na

dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.

Prokáže-li věřitel, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky

podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před

zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.



§ 301



(1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu

kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení

žádosti, jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické

spolky.



(2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po

rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických

spolků. Nedostane-li se věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po

rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z

nástupnických spolků.



§ 302



Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán

než členská schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení

spolku na rozhodování takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské

schůzi.



Oddíl 3



Fundace



Pododdíl 1



Obecně o fundacích



§ 303



Fundace je právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému

účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.



§ 304



Fundace je ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem, v

nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.



§ 305



Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.



Pododdíl 2



Nadace



§ 306



(1) Zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo

hospodářsky užitečnému účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný,

spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře

určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.



(2) Zakazuje se založit nadaci za účelem podpory politických stran a

hnutí nebo jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci

sloužící výlučně výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud

ji i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci.



§ 307



(1) Nadace může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší

činnost a výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace

však podnikat nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za

stejných podmínek může nadace převzít vedení obchodní společnosti.



(2) Nadace nesmí být neomezeně ručícím společníkem obchodní

společnosti.



§ 308



(1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.



(2) Pravidelnou součástí názvu nadace je označení poukazující na její

účel.



Založení nadace



§ 309



(1) Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být zakládací

listina nebo pořízení pro případ smrti.



(2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.



(3) Stojí-li na straně zakladatele nadace více osob, považují se za

zakladatele jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně;

odmítá-li některá z těchto osob souhlas bez vážného důvodu udělit,

nahradí jej k návrhu kterékoli z ostatních zakládajících osob svým

rozhodnutím soud.



(4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 310



Zakládací listina nadace obsahuje alespoň



a) název a sídlo nadace,



b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,



c) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,



d) údaj o výši vkladu každého zakladatele,



e) údaj o výši nadačního kapitálu,



f) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a

údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,



g) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,

případně, není-li dozorčí rada zřizována, jméno a bydliště prvního

revizora,



h) určení správce vkladů a



i) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,

jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k

svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut

nadace.



§ 311



(1) Při založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší

vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu. V takovém

případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.



(2) Je-li nadační listina obsažena v pořízení pro případ smrti,

obsahuje alespoň



a) název nadace,



b) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,



c) údaj o výši vkladu,



d) údaj o výši nadačního kapitálu a



e) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,

jimž je lze poskytnout, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví

statut nadace.



§ 312



(1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené

v § 310, rozhodne o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel

závěti; to platí i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady

nebo dozorčí rady a některý z nich zemřel, není způsobilý funkci

zastávat nebo ji odmítne.



(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 313



(1) Neuvede-li nadační listina předmět vkladu, platí, že se vkladová

povinnost plní v penězích.



(2) Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením

nepeněžitého předmětu, a není-li to možné nebo nedosáhne-li hodnota

vkladu při splnění vkladové povinnosti výše určené v nadační listině,

má se za to, že vkladatel vyrovná rozdíl v penězích.



§ 314



Statut nadace



(1) Statut nadace upraví alespoň



a) způsob jednání orgánů nadace a



b) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh

osob, kterým je lze poskytovat.



(2) Nevydá-li zakladatel statut nadace společně s nadační listinou,

vydá jej po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho

měsíce ode dne vzniku nadace. Nevyloučí-li to nadační listina,

rozhoduje o změnách statutu po předchozím souhlasu dozorčí rady správní

rada.



(3) Nadace statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve

veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,

opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.



§ 315



Vznik nadace



(1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



(2) Návrh na zápis nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel;

není-li to možné a neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na

zápis jménem nadace její správní rada.



§ 316



Změna sídla nadace



Nevylučuje-li to nadační listina, může správní rada po předchozím

vyjádření dozorčí rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění

sídla nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění

sídla neschválí, není-li pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna

sídla oprávněné zájmy osob, kterým mají být poskytovány nadační

příspěvky.



Změna nadační listiny



§ 317



Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem, který

zakladatel v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému

z orgánů nadace.



§ 318



(1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu

nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel

nadační listinu změnit, třebaže si takové právo v nadační listině

nevyhradil; k platnosti změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní

rada a aby se změna nedotkla práv třetích osob.



(2) Změnu nadační listiny nadace zveřejní; účinnosti změna nabývá

uplynutím tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě

ten, kdo tvrdí, že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby

rozhodl o neplatnosti změny, může soud rozhodnout, že se účinnost změny

nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.



(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační

listiny měla týkat její části, o které zakladatel v nadační listině

určil, že je nezměnitelná.



§ 319



(1) Není-li tu již zakladatel a změní-li se po vzniku okolnosti

natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích

vnitřních poměrů, může o změně nadační listiny rozhodnout na návrh

nadace soud; s podáním návrhu musí souhlasit správní rada.



(2) Soud návrhu vyhoví, pokud se navrhovaná změna nadační listiny

nedotkne práv třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl

zakladatele zřejmý z nadační listiny a splněny podmínky, které

zakladatel pro takový případ v nadační listině případně určil.



(3) Soud při rozhodování o změně nadační listiny přihlédne ke

stanovisku dozorčí rady a vezme zřetel na zájmy třetích osob hodné

právní ochrany.



§ 320



Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná nebo

že nelze měnit její určitou část, nelze ji změnit ani rozhodnutím

soudu.



Zvláštní ustanovení o změně účelu nadace



§ 321



(1) Nezakládá-li nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli

nebo některému orgánu nadace, může tento účel změnit soud na návrh

nadace schválený správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou

změnou zakladatel nebo osoba určená v nadační listině, soud návrh

zamítne.



(2) Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení o

navrhované změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu

u soudu odporovat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení

zveřejněno.



§ 322



Je-li dosažení účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z příčin

zakladateli neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na

návrh zakladatele nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní

účel nadace podobným účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.



§ 323



Není-li tu již zakladatel a není-li ani osoba, které zakladatel

popřípadě založil právo souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový

souhlas odmítnout, soud vezme při rozhodování o změně účelu nadace

zřetel na známé zakladatelovy úmysly a přání, i když nejsou z nadační

listiny zřejmé.



§ 324



O změně účelu nadace z veřejně prospěšného na dobročinný může

rozhodnout jen soud, pokud je pro to zvlášť závažný důvod a nadační

listina to nevylučuje.



§ 325



Když se účel nadace změní, musí být dary poskytnuté ve prospěch

původního účelu i výnosy z nich použity k poskytování nadačních

příspěvků podle původního účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.



§ 326



Změní-li účel nadace soud, může současně rozhodnout i bez návrhu, v

jakém rozsahu a po jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační

jistiny k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem.

Tento rozsah a dobu stanoví vždy, kdy to vyžaduje spravedlivý zájem

osob určených vzhledem k původnímu účelu nadace za příjemce nadačních

příspěvků. Změní-li soud účel nadace z veřejně prospěšného na

dobročinný a nerozhodne-li o tomto rozsahu a době, platí, že nadace

bude používat výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v

souladu s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala

účinnou.



Vklady do nadace



§ 327



(1) Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou, než

jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.



(2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad

trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.



§ 328



(1) Je-li předmětem vkladu investiční cenný papír nebo nástroj

peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,

může být jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly

uskutečněny obchody tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném

trhu v době šesti měsíců před splacením vkladu.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li hodnota předmětu vkladu, určená

podle odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni

splnění vkladové povinnosti významně změnily.



§ 329



(1) Je-li předmětem vkladu jiná věc než investiční cenný papír nebo

nástroj peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na

kapitálovém trhu, může být hodnota určena také



a) tržní hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým odborníkem

za využití obecně uznávaných postupů a zásad oceňování ne dříve než

šest měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo



b) výší ocenění věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně

předcházející vznik vkladové povinnosti, pokud je tato věc oceněna

reálnou hodnotou podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil

účetní závěrku s výrokem bez výhrad.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež by mohly

hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.



§ 330



(1) Před vznikem nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak, aby

souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.



(2) Vklady do nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační

listina určila jako správce vkladů. Zanikne-li jeho funkce, povolá

zakladatel, popřípadě vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez

zbytečného odkladu nového správce vkladů; není-li to možné, povolá nové

správce vkladů správní rada nadace. O právech a povinnostech správce

platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech členů orgánů

právnických osob.



§ 331



(1) Vkladová povinnost se splní předáním předmětu vkladu správci

vkladů. Nadace nabývá vlastnické právo k předmětu vkladu dnem svého

vzniku, váže-li však zákon nabytí vlastnického práva na zápis do

veřejného seznamu, nabude nadace předmět vkladu do vlastnictví až tímto

zápisem.



(2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na zvláštní

účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a

na její jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní

ze zůstatku na účtu výplaty a platby, ledaže se prokáže, že nadace

nebyla platně založena; byla-li nadace založena pořízením pro případ

smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení rozhodl soud.



(3) Je-li předmětem vkladu věc zapsaná do veřejného seznamu, předá

vkladatel správci vkladů i prohlášení o vnesení vkladu; po vzniku

nadace se její vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě

tohoto prohlášení. Vyžaduje se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele

úředně ověřen.



§ 332



Správce vkladů potvrdí v písemné formě osobě, která navrhne zápis

nadace do veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se

tak stalo, jaký je předmět vkladu a jaká je souhrnná výše vkladů.

Potvrdí-li správce vkladů vyšší rozsah plnění, než jaký odpovídá

skutečnosti, ručí až do výše rozdílu věřitelům za dluhy nadace po dobu

pěti let od vzniku nadace.



§ 333



(1) Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného

odkladu po jejím vzniku.



(2) Nevznikne-li nadace, vrátí správce vkladů předmět vkladu osobě,

která jej splatila nebo vnesla. Právní jednání učiněná správcem při

správě předmětu zavazují i tuto osobu.



§ 334



(1) Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary nebo

rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.



(2) Splňuje-li nepeněžitý předmět daru předpoklad trvalého výnosu a

neslouží-li jako jistota, má se za to, že dar rozmnožuje nadační

jistinu.



Majetek nadace a nadační kapitál



§ 335



Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.



§ 336



(1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i

nadačních darů.



(2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši

500 000 Kč.



§ 337



Peněžní vyjádření nadační jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního

kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.



§ 338



(1) Nadace používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační

listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních

příspěvků, k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu a k

úhradě nákladů na zhodnocení nadační jistiny i nákladů na vlastní

správu.



(2) K právnímu jednání, kterým nadace převezme neomezené ručení za

jinou osobu, se nepřihlíží.



§ 339



(1) Co tvoří nadační jistinu, nelze zastavit ani jinak použít k

zajištění dluhu. To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v

rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz.



(2) Zcizit lze něco z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje vůli

osoby, která nadaci darovala dar nebo splnila vkladovou povinnost.

Jinak lze něco z nadační jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za

protiplnění zahrnuté do nadační jistiny nebo v případě, že potřebu

zcizení vyvolala taková změna okolností, kterou nebylo možné předvídat

a jinak se s ní nelze vypořádat ani při vynaložení péče řádného

hospodáře.



§ 340



Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví pro

správu cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě

cizího majetku k určitému právnímu jednání souhlas beneficienta,

vyžaduje se k takovému právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené

v nadační listině; není-li tato osoba určena, vyžaduje se předchozí

souhlas dozorčí rady.



§ 341



(1) Dosahuje-li nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním

období výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1,

podléhají řádná účetní závěrka, mimořádná účetní závěrka a

konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.



(2) Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li

se podle ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně

nadace.



Zvýšení nadačního kapitálu



§ 342



(1) Po schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho roku ode

dne, ke kterému byly zjištěny údaje, z nichž byla účetní závěrka

sestavena, rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního

kapitálu,



a) nebude-li zvýšení nadačního kapitálu vyšší než rozdíl mezi výší

vlastních zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na

straně pasiv a nadačním kapitálem a



b) nebudou-li ke zvýšení nadačního kapitálu použity vlastní zdroje,

které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.



(2) Rozhodnutí o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního

kapitálu obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení

zdroje, z něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních

zdrojů financování majetku nadace v účetní závěrce.



(3) Zjistí-li nadace z jakékoliv následně sestavené účetní závěrky

snížení vlastních zdrojů, vychází se při rozhodování o zvýšení

nadačního kapitálu z této účetní závěrky.



§ 343



(1) Zvyšuje-li nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem je

věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního

kapitálu vyšší než její zjištěná hodnota.



(2) Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se

nadační kapitál zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační

jistina, spolu s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla

tato hodnota stanovena.



Snížení nadačního kapitálu



§ 344



(1) Nezakazuje-li to nadační listina, může nadace snížit nadační

kapitál zkrácením nadační jistiny, pokud to vyžaduje zájem na

hospodárnějším naplňování jejího účelu. Snížit nadační kapitál lze

nanejvýš o částku odpovídající pětině výše nadačního kapitálu v průběhu

pěti let. Snížením nadačního kapitálu nelze přímo ani nepřímo krýt

náklady správy nadace.



(2) Rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou

se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.



§ 345



Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč.



§ 346



Pozbude-li nadace některou část nadační jistiny nebo klesne-li

podstatně její hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu

doplní; není-li to dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě

nadační kapitál.



Společná ustanovení



§ 347



O zvýšení nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada po

předchozím souhlasu dozorčí rady.



§ 348



Zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu do

veřejného rejstříku.



Přidružený fond



§ 349



(1) Smlouvou lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek

způsobilý být předmětem vkladu do nadace a pověřit nadaci k použití

tohoto majetku k ujednanému účelu, souvisí-li s posláním nadace;

použití nesmí spočívat v podpoře politické strany nebo politického

hnutí.



(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.



§ 350



Je-li ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním

označením, musí označení obsahovat slova „přidružený fond“. Označení

musí být uváděno současně s názvem nadace, která přidružený fond

spravuje.



§ 351



Má se za to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém

fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech

obvykle vyžaduje.



§ 352



(1) Z nakládání s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti jen

spravující nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně

od svého majetku.



(2) Je-li nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem tak,

aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.



Nadační příspěvek



§ 353



(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem

jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.



(2) Nejsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, vyvolané na

straně zakladatele změnou okolností, nesmí nadace poskytnout nadační

příspěvek svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní

rada po projednání s dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro

případ poskytnutí nadačního příspěvku osobě zakladateli blízké, ledaže

nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.



§ 354



Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými

podmínkami; nadaci na požádání prokáže, jak jej použil. Kdo použil

nadační příspěvek v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci

jako bezdůvodné obohacení.



§ 355



(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvky, je-li výše vlastních

zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně

pasiv nižší než výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo

byla-li by nižší než upravená výše nadačního kapitálu v důsledku

poskytnutí nadačních příspěvků.



(2) K výši nadačního kapitálu se připočtou pro účely stanovené v

odstavci 1



a) zvýšení nadačního kapitálu v důsledku přijetí nadačního kapitálu

nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a



b) vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace

oprávněna měnit.



(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro případ poskytování

příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.



§ 356



Osoba, která přijala v dobré víře nadační příspěvek poskytnutý v

rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.



§ 357



Náklady správy



Nadace účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech

k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.



Výroční zpráva



§ 358



(1) Nadace sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí

předcházejícího účetního období.



(2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré činnosti

nadace včetně zhodnocení této činnosti.



(3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň



a) přehled o vlastním majetku a závazcích,



b) u jednotlivých nadačních darů přehled o osobách, které poskytly

nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,



c) přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,



d) přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek v hodnotě

vyšší než 10 000 Kč,



e) zhodnocení, zda nadace při svém hospodaření dodržela pravidla pro

poskytování nadačních příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů

na vlastní správu a



f) zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu auditora,

je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.



(4) Vyjde-li po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje

opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.



§ 359



(1) Požádá-li o to dárce, nadace údaje o dárci ve výroční zprávě

neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí

nadačního příspěvku v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, může žádat o

zachování anonymity jen člověk, jenž dostal nadační příspěvek z

humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.



(2) Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost před

schválením výroční zprávy. Člověk, jenž dostal nadační příspěvek z

humanitárních důvodů, však může uplatnit své právo na anonymitu

kdykoli, jestliže jej nadace o jeho právu při poskytnutí příspěvku

nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.



§ 360



(1) Nadace výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení

správní radou a zpřístupní ji také ve svém sídle. Není-li nadace

zřízena jako veřejně prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v

jejím sídle.



(2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace výroční

zprávu způsobem upraveným v odstavci 1 nejpozději do konce

bezprostředně následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva

nebyla schválena a z jakých důvodů.



§ 361



Každý může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit si

z ní výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle

nadace.



Správní rada



§ 362



Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.



§ 363



Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství ve správní

radě způsobilá osoba, která



a) je členem dozorčí rady nadace,



b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo



c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.



§ 364



Neurčí-li nadační listina jiné funkční období člena správní rady, je

pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit

i opakovaně.



§ 365



(1) Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy

správní rada sama.



(2) Nadační listina může stanovit, že určitý počet členů správní rady

musí být zvolen z kandidátů navržených správní radě osobami určenými

nadační listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.



§ 366



Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada z funkce

svého člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo

statut, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst

nadace. Neučiní-li tak do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k

odvolání dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento

důvod vznikl, odvolá člena správní rady z funkce soud na návrh osoby,

která osvědčí právní zájem; právo domáhat se odvolání člena správní

rady zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání

vznikl.



§ 367



(1) Zanikne-li členství ve správní radě, zvolí správní rada nového

člena do tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady

soud na návrh dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní

zájem, na dobu, dokud správní rada nezvolí nového člena.



(2) Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li správní

rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.



Dozorčí rada



§ 368



(1) Dozorčí rada je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň tři

členy.



(2) Dozorčí rada musí být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál výše

alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.



§ 369



Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v dozorčí radě

způsobilá osoba, která



a) je členem správní rady nebo likvidátorem,



b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo



c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.



§ 370



(1) Nesvěří-li nadační listina nebo v mezích jejího určení statut

nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada



a) dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona a ve shodě

s nadační listinou i statutem,



b) kontroluje plnění podmínek stanovených pro poskytování nadačních

příspěvků,



c) upozorňuje správní radu na zjištěné nedostatky a podává návrhy na

jejich odstranění,



d) kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční, mimořádnou

a konsolidovanou účetní závěrku,



e) vyjadřuje se k výroční zprávě a



f) nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě zprávu o

své kontrolní činnosti.



(2) Dozorčí rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož i v

každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace.

Za tím účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.



§ 371



(1) Dozorčí rada svolá zasedání správní rady, pokud tak k návrhu

dozorčí rady neučiní předseda správní rady.



(2) V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet

do dokladů nadace a požadovat od členů dalších orgánů nadace nebo

jejích zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.



§ 372



Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy

dozorčí rada sama. Pro volbu a odvolání členů dozorčí rady a pro jejich

funkční období platí obdobně ustanovení o správní radě.



Revizor



§ 373



(1) Není-li zřízena dozorčí rada, vykonává její působnost revizor.



(2) Nadační listina nebo statut nadace mohou stanovit, že funkci

revizora bude vykonávat právnická osoba, jejíž předmět činnosti

umožňuje výkon kontrolní a revizní činnosti, a že tuto funkci bude

vykonávat i po neurčitou dobu.



§ 374



(1) Pro způsobilost být revizorem platí obdobně § 369. Je-li revizorem

právnická osoba, může vykonávat její práva a povinnosti spojená s

funkcí revizora její zástupce, který splňuje podmínky podle věty první.



(2) Neurčí-li nadační listina období kratší, je funkční období revizora

pětileté. Revizora lze volit i opakovaně, pokud to nadační listina

nevyloučí.



§ 375



(1) Neurčí-li nadační listina jiný způsob, volí a odvolává revizora

správní rada.



(2) Neurčí-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada

revizora, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo

statut, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst

nadace. Neučiní-li tak do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k

odvolání dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento

důvod vznikl, odvolá revizora soud na návrh osoby, která osvědčí právní

zájem; právo domáhat se odvolání revizora zaniká, nebylo-li uplatněno

do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.



Zrušení nadace s likvidací



§ 376



Bylo-li dosaženo účelu, pro který byla nadace založena, je nadace

zrušena a správní rada zvolí likvidátora.



§ 377



(1) Soud zruší nadaci s likvidací na návrh osoby, která na tom má

právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že



a) nadace vyvíjí činnost zakázanou v § 145 nebo jedná v rozporu s §

307,



b) se nadace stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti,



c) nadace závažně nebo opakovaně porušuje zákaz poskytovat nadační

příspěvek osobě uvedené v § 353,



d) nadace neposkytuje nadační příspěvky déle než dva roky, aniž pro to

má vážný důvod,



e) nadace nakládá s nadační jistinou v rozporu s § 339,



f) se hodnota nadační jistiny sníží pod výši 500 000 Kč, a že tento

stav trvá déle než jeden rok od konce účetního období, v němž k snížení

hodnoty nadační jistiny došlo,



g) nadační jistina nepřináší žádný výnos po dobu delší než dva roky,

nebo



h) není trvale možné, aby nadace nadále plnila svůj účel.



(2) Tímto ustanovením není dotčen § 172.



§ 378



(1) Likvidátor zpeněží likvidační podstatu v rozsahu nutném pro

vyrovnání dluhů nadace. S likvidačním zůstatkem naloží podle nadační

listiny.



(2) Určí-li nadační listina veřejně prospěšné nadace, že má být

likvidační zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům,

nepřihlíží se k tomu.



§ 379



(1) Neurčí-li nadační listina, jak má být s likvidačním zůstatkem

naloženo, nabídne jej likvidátor nadaci s obdobným účelem. Je-li však

pro to vážný důvod, může správní rada rozhodnout, že se likvidační

zůstatek přednostně nabídne obci, kraji nebo státu.



(2) Není-li dobře možné nadaci s obdobným účelem likvidační zůstatek

nabídnout, anebo je-li nabídka učiněná podle odstavce 1 odmítnuta,

nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má nadace

sídlo. Nepřijme-li obec nabídku ani do dvou měsíců ode dne její

účinnosti, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má nadace

sídlo.



§ 380



Získá-li likvidační zůstatek obec, kraj nebo stát, použije likvidační

zůstatek jen k veřejně prospěšnému cíli.



§ 381



Obdržela-li nadace účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu,

ustanovení § 378 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí

likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.



Přeměna nadace



§ 382



(1) K přeměně nadace může dojít její fúzí sloučením s jinou nadací nebo

s nadačním fondem, anebo změnou právní formy na nadační fond.



(2) Nadaci lze sloučit s jinou nadací nebo s nadačním fondem, pokud to

nadační listina nevylučuje a zúčastněné osoby slouží témuž nebo

obdobnému účelu. Při sloučení nadace s nadačním fondem musí být

nástupnickou osobou nadace.



§ 383



(1) Smlouva o sloučení obsahuje alespoň



a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných osob s

uvedením, která z nich je zanikající a která nástupnická,



b) určení, v jaké struktuře přejímá nástupnická osoba složky vlastního

kapitálu a cizího kapitálu zanikající osoby, jež nejsou závazkem,



c) výši nadačního kapitálu, je-li nástupnickou osobou nadace,



d) dohodu o změně statutu nástupnické osoby, dochází-li v důsledku

sloučení k takové změně,



e) rozhodný den.



(2) Slučují-li se nadace, je výše nadačního kapitálu podle odstavce 1

písm. c) dána součtem nadačních kapitálů slučovaných nadací. Při

sloučení nadačního fondu s nadací jako nástupnickou osobou může být

nadační kapitál zvýšen za podmínek uvedených v § 342; v takovém případě

musí smlouva o sloučení obsahovat náležitosti uvedené v § 342 odst. 2.



(3) Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 384



(1) Zúčastněné osoby si před uzavřením smlouvy o sloučení navzájem

zpřístupní své účetnictví a poskytnou další informace a písemnosti

potřebné pro posouzení právních a hospodářských důsledků sloučení.



(2) Kdo se seznámí s údaji podle odstavce 1, zachová mlčenlivost o

skutečnostech, které zákon zakazuje uveřejnit nebo jejichž prozrazení

může zúčastněné osobě způsobit vážnou újmu.



§ 385



Dozorčí rady nebo revizoři zúčastněných osob přezkoumají účetnictví

každé ze zúčastněných osob a sestaví zprávu o skutečnostech, které jsou

předmětem jejich účetnictví včetně stanoviska k návrhu smlouvy o

sloučení a k hospodářským důsledkům sloučení; zprávu lze sestavit i

jako společnou pro všechny zúčastněné osoby.



§ 386



(1) Je-li sestavena zpráva podle § 385, rozhodnou o sloučení správní

rady zúčastněných osob. Zasedání správní rady musí být ohlášeno nejméně

třicet dnů před jeho konáním; v této lhůtě se každému členu správní

rady zpřístupní



a) návrh smlouvy o sloučení,



b) má-li dojít v důsledku sloučení ke změně stanov nástupnické osoby,

její stanovy,



c) účetní závěrky všech zúčastněných osob; je-li účetní závěrka

sestavena z údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení návrhu smlouvy o

sloučení uplynulo více než šest měsíců, také mezitímní účetní závěrka

příslušné osoby,



d) zahajovací rozvaha nástupnické osoby a



e) zpráva podle § 385.



(2) Správní rada může návrh smlouvy o sloučení jen přijmout nebo

odmítnout.



(3) Svolá-li se zasedání správních rad zúčastněných osob jako společné,

hlasují jednotlivé správní rady o návrhu smlouvy o sloučení odděleně.

Pokud se však po schválení smlouvy volí členové orgánů nástupnické

osoby, mohou správní rady zúčastněných osob rozhodnout, že budou o

těchto členech hlasovat společně.



§ 387



(1) Zúčastněné osoby zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním správní

rady společné oznámení, v němž uvedou, jakých osob se sloučení týká a

která z nich se stane nástupnickou osobou.



(2) Přihlásí-li věřitel zúčastněné osoby pohledávku do šesti měsíců ode

dne, kdy se zápis sloučení stal vůči němu účinným, má právo na

dostatečnou jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.

Prokáže-li věřitel, že se v důsledku sloučení dobytnost pohledávky

podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před

zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.



§ 388



Právo domáhat se neplatnosti smlouvy o sloučení má jen zúčastněná

osoba, člen správní rady, člen dozorčí rady nebo revizor; toto právo

zaniká, není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se konalo

zasedání správní rady.



§ 389



(1) Návrh na zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají společně

všechny zúčastněné osoby; návrh podepíší také členové statutárního

orgánu nástupnické osoby.



(2) Na základě návrhu se provede zápis sloučení tak, že k témuž dni

vymaže ve veřejném rejstříku zanikající osoby, poznamená, kdo je jejich

právní nástupce, a u nástupnické osoby uvede den účinnosti sloučení a

názvy, adresy sídla a identifikující údaje osob, které se s

nástupnickou osobou sloučily, a případné další změny u nástupnické

osoby, pokud v důsledku sloučení nastaly.



§ 390



(1) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do šesti

měsíců ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, může kterákoli z

těch zúčastněných osob, která byla připravena návrh podat, od smlouvy

odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím

závazky všech stran, založené smlouvou.



(2) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do jednoho

roku ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, platí, že od

smlouvy odstoupily všechny zúčastněné osoby.



(3) Společně a nerozdílně se zúčastněnou osobou, která způsobila, že

návrh na zápis sloučení nebyl podán včas, nahradí ostatním zúčastněným

osobám škodu z toho vzniklou členové jejího statutárního orgánu vyjma

těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán

včas.



Změna právní formy nadace na nadační fond



§ 391



(1) Připustí-li to nadační listina výslovně, může správní rada po

předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora rozhodnout o změně

právní formy nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení

hodnoty nadační jistiny pod výši stanovenou v § 330 odst. 1 na dobu

nikoli přechodnou.



(2) Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat



a) označení nadace názvem, sídlem a identifikujícím údajem,



b) název nadačního fondu po změně právní formy,



c) rozhodný den,



d) údaje o členech orgánů nadačního fondu, které se zapisují do

veřejného rejstříku.



(3) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 392



Rozhodnutí o změně právní formy nabývá účinnosti dnem zápisu do

veřejného rejstříku.



§ 393



(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady nadace zveřejní

oznámení o záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy.



(2) Věřitel nadace, který přihlásí svou pohledávku do šesti měsíců ode

dne, kdy se zápis změny právní formy stal účinným vůči třetím osobám,

může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, jestliže se v

důsledku změny právní formy její dobytnost zhorší. Prokáže-li věřitel,

že se v důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky

podstatným způsobem zhorší, náleží mu dostatečná jistota ještě před

zápisem změny právní formy do veřejného rejstříku.



Pododdíl 3



Nadační fond



§ 394



(1) Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo

hospodářsky.



(2) Název nadačního fondu musí obsahovat slova „nadační fond“.



§ 395



Nadační fond se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ

smrti.



§ 396



(1) Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň



a) název a sídlo nadačního fondu,



b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,



c) vymezení účelu, pro který se nadační fond zakládá,



d) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,



e) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a

údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadační fond jednají,



f) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,

nebo jméno a bydliště prvního revizora,



g) určení správce vkladů a



h) podmínky pro poskytování příspěvků z majetku nadačního fondu nebo

vymezení okruhu činností, jež nadační fond může vzhledem k svému účelu

vykonávat.



(2) Zakládá-li se nadační fond pořízením pro případ smrti a neurčí-li

zakladatel ani způsob jmenování prvních členů správní a dozorčí rady,

popřípadě prvního revizora, jmenuje je vykonavatel závěti; jinak je

jmenuje soud na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem.



§ 397



Vznik nadačního fondu



Nadační fond vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



§ 398



(1) Majetek nadačního fondu tvoří soubor vzniklý z vkladů a darů,

jejichž předmět nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu. Co je v

majetku nadačního fondu, nelze zastavit, ani jinak použít k zajištění

dluhu; k právnímu jednání, které tomu odporuje, se nepřihlíží.



(2) Majetek nadačního fondu lze zcizit, je-li to v souladu s účelem

nadačního fondu. Lze jej též použít k investici považované za

obezřetnou.



(3) Nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.



§ 399



(1) Připustí-li to výslovně zakladatelské právní jednání, může správní

rada rozhodnout po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora o

změně právní formy nadačního fondu na nadaci. Rozhodnutí o změně právní

formy musí obsahovat alespoň označení nadačního fondu názvem, sídlem a

identifikujícím údajem a náležitosti stanovené pro nadační listinu.



(2) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 400



(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady zveřejní nadační

fond oznámení o záměru změnit právní formu.



(2) Věřitel nadačního fondu, který přihlásí svou pohledávku do šesti

měsíců ode dne, kdy se zápis změny stal účinným vůči třetím osobám,

může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, zhorší-li se

v důsledku změny právní formy dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel,

že se v důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky zhorší

podstatným způsobem, náleží mu dostatečná jistota ještě před zápisem

změny právní formy do veřejného rejstříku.



§ 401



(1) Není-li trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel,

rozhodne správní rada o zrušení nadačního fondu s likvidací a zvolí

likvidátora.



(2) Neplní-li nadační fond účel, ke kterému byl zřízen, soud jej zruší

na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, a nařídí jeho

likvidaci.



Oddíl 4



Ústav



§ 402



Ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti

užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové

složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně

dostupné za podmínek předem stanovených.



§ 403



Provozuje-li ústav obchodní závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí

být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných

v rámci hlavní činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře

činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu.



§ 404



Název ústavu



Název ústavu musí obsahovat slova „zapsaný ústav“, postačí však zkratka

„z. ú.“



§ 405



Založení ústavu



(1) Ústav se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ

smrti. Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň



a) název ústavu a jeho sídlo,



b) účel ústavu vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět

jeho podnikání,



c) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,



d) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a



e) podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její úprava

statutu ústavu.



(2) Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu, uvedou se v něm

počet členů dozorčí rady a jména i bydliště jejích prvních členů.



§ 406



(1) O změnách zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání

ústavu zakladatel.



(2) Není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči

ústavu osoba určená zakladatelským právním jednáním v rozsahu tam

uvedeném, jinak je nabývá správní rada; v takovém případě se však k

rozhodnutí správní rady o změně účelu ústavu nebo o jeho zrušení

vyžaduje předchozí souhlas soudu.



§ 407



Vznik ústavu



Ústav vzniká zápisem do veřejného rejstříku.



§ 408



Ředitel



(1) Ředitel je statutární orgán ústavu. Statut může pro tento orgán

zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze.



(2) Ředitel nemůže být členem správní rady a byla-li zřízena dozorčí

rada nebo jiný orgán obdobné povahy, pak ani členem takového orgánu.

Byla-li ředitelem zvolena osoba odsouzená za úmyslný trestný čin,

nepřihlíží se k volbě.



Správní rada



§ 409



(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiný způsob, jmenuje a

odvolává členy správní rady zakladatel. Není-li to možné, volí a

odvolává členy správní rady dozorčí rada, pokud byla zřízena; jinak

správní rada volí a odvolává své členy sama.



(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiné funkční období člena

správní rady, je tříleté. Nevyloučí-li to zakladatelské právní jednání,

lze člena správní rady volit i opakovaně; pokud však správní rada volí

a odvolává své členy sama, lze tutéž osobu opakovaně zvolit nanejvýš na

dvě po sobě jdoucí funkční období.



(3) Byla-li zřízena dozorčí rada, je členství ve správní radě a v

dozorčí radě neslučitelné.



§ 410



Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti

a rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno

jinak, projevuje za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda

správní rady.



§ 411



(1) Správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku

a výroční zprávu ústavu.



(2) Správní rada rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo

jiné vedlejší činnosti ústavu nebo o změně jejího předmětu, pokud

zakladatelské právní jednání neurčí něco jiného.



§ 412



(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání další omezení, uděluje

správní rada předchozí souhlas k právnímu jednání, kterým ústav



a) nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,



b) vlastní nemovitou věc zatěžuje,



c) nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové nebo



d) zakládá jinou právnickou osobu nebo se na takové osobě podílí

vkladem.



(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání něco jiného, uděluje správní

rada předchozí souhlas i k právnímu jednání, kterým ústav nabývá nebo

pozbývá vlastnické právo k movité věci, jejíž hodnota je vyšší než

hodnota zakázky malého rozsahu podle zákona upravujícího veřejné

zakázky.



§ 413



Statut ústavu



(1) Určí-li to zakladatelské právní jednání nebo je-li to účelné, vydá

správní rada statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a

podrobnosti o jeho činnosti.



(2) Ústav statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve

veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,

opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle ústavu.



§ 414



Neurčí-li zakládací listina, že členům orgánů ústavu náleží za výkon

funkce odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna

obvyklá a má se za to, že funkce členů ostatních orgánů jsou čestné. V

takovém případě určí výši odměny ředitele nebo způsob jejího určení

správní rada.



§ 415



(1) Ústav účtuje odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním

předmětem činnosti, s provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší

činností a se správou ústavu.



(2) Účetní závěrku ústavu ověřuje auditor, pokud mu to ukládá

zakladatelské právní jednání nebo statut, anebo pokud výše čistého

obratu ústavu překročí deset milionů Kč. V těchto případech auditor

ověřuje i výroční zprávu ústavu.



§ 416



Výroční zpráva



(1) Výroční zpráva ústavu obsahuje kromě náležitostí stanovených jiným

právním předpisem upravujícím účetnictví další významnější údaje o

činnosti a hospodaření ústavu, včetně výše plnění poskytnutých členům

orgánů ústavu, a o případných změnách zakladatelského právního jednání

nebo změnách členství v orgánech ústavu.



(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání i další způsob uveřejnění,

uveřejní ústav výroční zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení

účetního období uložením do sbírky listin. Každý může ve veřejném

rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo

kopie.



§ 417



Nenaplňuje-li ústav dlouhodobě svůj účel, zruší jej soud na návrh

osoby, která osvědčí právní zájem.



§ 418



V ostatním se na právní poměry ústavu použijí obdobně ustanovení o

nadaci; nepoužijí se však ustanovení o nadační jistině a nadačním

kapitálu.



Díl 4



Spotřebitel



§ 419



Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské

činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá

smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.



Díl 5



Podnikatel



§ 420



(1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou

činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak

soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této

činnosti za podnikatele.



(2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele

považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní

obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu

svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet

podnikatele.



§ 421



(1) Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za

jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný

zákon.



(2) Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání

živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.



§ 422



Podnikatel, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání

pod vlastním jménem; připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže

jeho osobu nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.



Obchodní firma



§ 423



(1) Obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do

obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem.



(2) Ochrana práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil

poprvé. Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva

jako při ochraně před nekalou soutěží.



§ 424



Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí

působit klamavě.



§ 425



(1) Člověk se zapíše do obchodního rejstříku pod obchodní firmou

tvořenou zpravidla jeho jménem. Změní-li se jeho jméno, může používat v

obchodní firmě i nadále své dřívější jméno; změnu jména však uveřejní.



(2) Zapíše-li se člověk do obchodního rejstříku pod jinou obchodní

firmou než pod svým jménem, musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu

právnické osoby.



§ 426



Je-li více obchodních závodů několika podnikatelů spojeno do

podnikatelského seskupení, mohou jejich jména nebo obchodní firmy

obsahovat shodné prvky; veřejnost však musí být schopna je odlišit.



§ 427



(1) Kdo nabude obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má

souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však,

aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.



(2) Při přeměně právnické osoby přejde obchodní firma na právního

nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li

právnická osoba více právních nástupců a neurčí-li se, na kterého z

nich obchodní firma přechází, nepřejde obchodní firma na žádného z

nich.



§ 428



Odvolat souhlas s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby

má právo ten, kdo k tomu má tak závažný důvod, že po něm nelze

spravedlivě požadovat, aby jeho jméno bylo v obchodní firmě využíváno;

takovým důvodem může být zejména změna převažující povahy podnikání

právnické osoby nebo změna vlastnické struktury obchodní korporace. Za

těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce osoby, která

souhlas udělila.



§ 429



Sídlo podnikatele



(1) Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku.

Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku,

je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má

bydliště.



(2) Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo

skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu,

kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže

podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.



Zastoupení podnikatele



§ 430



(1) Pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou

činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž

při této činnosti obvykle dochází.



(2) Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud

byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání

oprávněna.



§ 431



Překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní

jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo

musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.



§ 432



Zákaz konkurence



(1) Osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu

obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo

cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak,

může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání

zdržel.



(2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby

zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li

zástupce na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo

postoupeno právo na odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již

poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců

ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode

dne, kdy k jednání došlo.



(3) Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu

škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou

činností podnikatele poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož

prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal, že jde o činnost

poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.



§ 433



(1) Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském

styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení

zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k

dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a

povinnostech stran.



(2) Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči

podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním

podnikáním.



§ 434



Dá-li podnikatel veřejnosti najevo, ve kterém místě podniká, umožní

veřejnosti vstupovat s ním v tomto místě do právního styku v určené

provozní době; jinak v době obvyklé.



§ 435



(1) Každý podnikatel musí uvádět na obchodních listinách a v rámci

informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového

přístupu své jméno a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku

uvede na obchodní listině též údaj o tomto zápisu včetně oddílu a

vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém

zápisu do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku

uvede údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen

identifikující údaj, uvede i ten.



(2) Na listině podle odstavce 1 lze uvést i další údaje, nejsou-li

způsobilé vyvolat klamavý dojem.



HLAVA III



ZASTOUPENÍ



Díl 1



Všeobecná ustanovení



§ 436



(1) Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze

zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li

zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.



(2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,

přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o

okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li

zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.



§ 437



(1) Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy

zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém

rozporu věděl nebo musel vědět.



(2) Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem

zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti

nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za

to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce

jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.



§ 438



Zástupce jedná osobně. Dalšího zástupce může pověřit, je-li to se

zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však

za řádný výběr jeho osoby.



§ 439



Má-li zastoupený pro tutéž záležitost více zástupců, má se za to, že

každý z nich může jednat samostatně.



§ 440



(1) Překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání

zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí

i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není

oprávněna.



(2) Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,

která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo

jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby

splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.



Díl 2



Smluvní zastoupení



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 441



(1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném

rozsahu jako zmocněnec.



(2) Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li

se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v

písemné formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí

se v téže formě i plná moc.



§ 442



Zmocnitel se nemůže vzdát práva odvolat zmocnění, ujednají-li si však

strany pro jeho odvolání určité důvody, nelze zmocnění odvolat z jiného

důvodu. To neplatí, má-li zmocnitel pro odvolání zmocnění zvlášť

závažný důvod.



§ 443



Při zmocnění právnické osoby náleží výkon zástupčího oprávnění do

působnosti jejího statutárního orgánu. K výkonu zastoupení je oprávněna

i osoba, kterou statutární orgán určí.



§ 444



(1) Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho

jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění,

byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že

zmocnění bylo uděleno.



(2) Dal-li zmocnitel jiné osobě najevo, že zmocněnce zmocnil k určitým

právním jednáním, může se vůči ní dovolat, že zmocnění později zaniklo,

jen pokud jí to před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud tato

osoba při zmocněncově jednání o zániku věděla.



§ 445



Jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti sama

právně jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti

nevěděl ani nemohl vědět.



§ 446



Překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím

zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez

zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li

to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž

zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností

poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.



§ 447



Jsou-li pokyny zmocnitele obsaženy v plné moci a musely-li být známy

osobě, vůči níž zmocněnec jednal, považuje se jejich překročení za

porušení zástupčího oprávnění.



§ 448



(1) Zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo

zastoupení omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel

odvolá nebo zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo

je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění,

ledaže bylo ujednáno něco jiného.



(2) Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž

účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat

strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.



§ 449



(1) Zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li zmocněnec zmocnění, učiní

zmocněnec ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní

nástupce neutrpěl újmu. Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by

zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel

nebo jeho právní nástupce.



(2) Zmocněnec vydá bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vše, co mu

zmocnitel propůjčil, popřípadě co pro zmocnitele získal. Zemřel-li

zmocněnec, má vůči zmocniteli tuto povinnost každý, kdo má tyto věci u

sebe.



Oddíl 2



Prokura



§ 450



(1) Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku

prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního

závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje

zvláštní plná moc. Zcizit nebo zatížit nemovitou věc je však prokurista

oprávněn, je-li to výslovně uvedeno.



(2) Při udělení prokury musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.

Uděluje-li podnikatel prokuru pro některou pobočku svého obchodního

závodu nebo pro některý z několika svých obchodních závodů, označí

výslovně pobočku nebo obchodní závod.



§ 451



Prokurista není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit

další prokuru; k opačným ujednáním se nepřihlíží.



§ 452



(1) Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.



(2) Je-li prokura udělena několika osobám, zastupuje každá z nich

podnikatele samostatně, ledaže je při udělení prokury určeno něco

jiného.



§ 453



Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když

bylo zveřejněno.



§ 454



Prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře.



§ 455



Prokurista se podepisuje tak, že k firmě podnikatele připojí svůj

podpis a údaj označující prokuru; byla-li prokura udělena pro

jednotlivou pobočku nebo jeden z více obchodních závodů, připojí také

údaj označující pobočku nebo obchodní závod.



§ 456



Prokura zaniká i převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky,

pro které byla udělena. Smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo

ujednáno něco jiného.



Díl 3



Zákonné zastoupení a opatrovnictví



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 457



Zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a

naplňování jeho práv.



§ 458



Zákonný zástupce nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně

jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu

rodičovských povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo

prohlášení o vydědění a jejich odvolání.



§ 459



Zákonný zástupce nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby,

ledaže to odůvodňuje ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o

nezletilého, který není plně svéprávný, také jiný závažný důvod. Věc

zvláštní obliby musí být zastoupenému ponechána i při jeho umístění ve

zdravotnickém zařízení, v zařízení sociálních služeb, zařízení

sociálněprávní ochrany dětí nebo podobném zařízení.



§ 460



Dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem

zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž

zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet,

jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.



§ 461



(1) Spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného,

náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou

záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení

soudu.



(2) Dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že

jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy podle odstavce 1

vyloučeny. Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového

daru, dědictví nebo odkazu odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení

soudu.



§ 462



Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu

za zastoupení. Má-li však povinnost spravovat jmění, lze za správu

přiznat odměnu. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům

správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k

časové i pracovní náročnosti správy.



§ 463



(1) Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv

a povinností. Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání

opatrovnictví stává opatrovancem.



(2) Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá

i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje

nového opatrovníka.



§ 464



(1) Nejedná-li se o správu jmění, lze osobě jmenovat pouze jediného

opatrovníka. Je-li jmenován zvláštní opatrovník pro správu jmění

zastoupeného nebo pro správu části jeho jmění a zároveň opatrovník

osoby, náleží druhému z nich výlučné zastoupení zastoupeného před

soudem, a to i když se záležitost týká spravovaného jmění.



(2) Jmenuje-li soud více opatrovníků a nerozhodne-li, ve kterých

záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance

samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně.



Oddíl 2



Opatrovnictví člověka



§ 465



(1) Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho

zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka

zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde

pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo

tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo

hájení práv.



(2) Odůvodňují-li to okolnosti, může soud opatrovníku uložit, aby se v

přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce

způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu.



§ 466



(1) K povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným

způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o

opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat

se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.



(2) Rozhoduje-li opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí

opatrovanci srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.



§ 467



(1) Opatrovník při plnění svých povinností naplňuje opatrovancova

právní prohlášení a dbá jeho názorů, i když je opatrovanec projevil

dříve, včetně přesvědčení nebo vyznání, soustavně k nim přihlíží a

zařizuje opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi. Není-li to možné,

postupuje opatrovník podle zájmů opatrovance.



(2) Opatrovník dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s

jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i

zvláštním opatrovancovým představám a přáním.



§ 468



Smrtí opatrovníka nebo jeho odvoláním opatrovnictví nezaniká a dokud

soud nejmenuje opatrovanci nového opatrovníka, přechází na veřejného

opatrovníka podle jiného zákona.



§ 469



(1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při

hájení jeho práv obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve

shodě s takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh

opatrovance soud opatrovníka také odvolá.



(2) Opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li

opatrovník samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li

vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.



§ 470



Opatří-li si někdo správce svého jmění sám, nelze mu jmenovat

opatrovníka pro správu jmění. To neplatí, není-li správce jmění znám,

odmítne-li jednat v zájmu zastoupeného nebo zanedbává-li tuto

povinnost, anebo nemůže-li jmění spravovat.



§ 471



(1) Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit

až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též

vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a

vycházet z něho.



(2) Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li

to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou

osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a

vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani

to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro

to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného

zákona.



(3) Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec

bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů

tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není

vázáno na jeho souhlas.



Opatrovnická rada



§ 472



(1) Je-li jmenován opatrovník, může opatrovanec nebo každá osoba

opatrovanci blízká žádat o ustavení opatrovnické rady; opatrovník svolá

schůzi osob blízkých opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak,

aby se schůze konala do třiceti dnů po obdržení žádosti. Není-li schůze

včas svolána nebo nekoná-li se z jiného důvodu, anebo není-li na ní

zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud, a to i bez návrhu.



(2) Schůze se může zúčastnit opatrovanec, každá osoba opatrovanci

blízká a kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván; každý z nich má

jeden hlas. Zúčastní-li se schůze alespoň pět osob, může být

opatrovnická rada zvolena.



§ 473



(1) Osoby přítomné na schůzi volí členy opatrovnické rady, případně i

jejich náhradníky, většinou hlasů. Při volbě musí být dbáno, je-li to

možné, o rovnoměrné zastoupení osob uvedených v § 472.



(2) Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance

osvědčí dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do

budoucna a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovník nemůže

být členem opatrovnické rady.



§ 474



Opatrovnická rada má alespoň tři členy. Je schopna usnášet se za

přítomnosti většiny členů; má-li však opatrovnická rada tři členy,

vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada

většinou hlasů přítomných členů.



§ 475



O volbě členů opatrovnické rady a náhradníků vyhotoví zápis

zapisovatel, kterého určí přítomní. Ze zápisu musí být zřejmé, kdy se

schůze konala, kdo se jí zúčastnil, kdo byl zvolen zapisovatelem,

členem opatrovnické rady a náhradníkem a kolika hlasy, zda proti

průběhu jednání někdo protestoval a z jakého důvodu. Protesty podané v

písemné formě musí být k zápisu připojeny. Zápis o volbě členů

opatrovnické rady zapisovatel doručí opatrovníkovi a soudu, který

opatrovníka jmenoval.



§ 476



(1) Soud může na návrh opatrovníka nebo kterékoli osoby oprávněné k

účasti na schůzi, anebo bez návrhu prohlásit volbu za neplatnou, pokud

při ní došlo k takovému porušení zákona, že v důsledku toho hrozí

opatrovancova újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu

nařídí novou volbu.



(2) Jsou-li pro to vážné důvody, může soud po zahájení řízení

pozastavit výkon práv člena opatrovnické rady až do rozhodnutí o

neplatnosti volby.



§ 477



(1) Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Ze své funkce

může odstoupit; odstoupení je účinné doručením písemného oznámení

opatrovníku a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady.



(2) Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh

opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo

z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo

opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo

ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance.

Ustanovení § 476 odst. 2 se použije obdobně.



(3) Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda

opatrovnické rady zařídí volbu nového člena opatrovnické rady nebo

náhradníka. Neuskuteční-li se volba bez zbytečného odkladu, postupuje

soud podle § 472 odst. 1 obdobně.



§ 478



(1) Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok; k zasedání ji svolá

její předseda, nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady,

popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance,

anebo i bez návrhu.



(2) Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka.



(3) Ze zápisu o zasedání opatrovnické rady musí být zřejmé, kdy se

konalo, kdo se jej účastnil, jaká rozhodnutí byla přijata, kdo vznesl

protest a kdo zápis pořídil. Není-li v zápise uvedeno, kdo hlasoval pro

návrh a kdo proti návrhu, má se za to, že všichni přítomní členové

opatrovnické rady hlasovali pro přijetí návrhu. Zápis doručí předseda

opatrovnické rady opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka jmenoval.



§ 479



(1) Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu

opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k

soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování

případné odměny opatrovníka za správu jmění.



(2) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její člen pověřený k

tomu usnesením návrh soudu na změnu výše odměny opatrovníka za správu

jmění opatrovance.



(3) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její pověřený člen

soudu návrh na zrušení opatrovnictví, nebo na odvolání opatrovníka a

jeho nahrazení jinou osobou.



§ 480



(1) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o



a) změně bydliště opatrovance,



b) umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v

případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo



c) zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez

závažných následků.



(2) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem

opatrovance, jedná-li se o



a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku

odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce podle jiného

právního předpisu,



b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova

majetku, ledaže tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo



c) přijetí nebo poskytnutí zápůjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách

uvedených v písmenu a) nebo b),

ledaže se k takovým rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.



(3) Je-li to v zájmu opatrovance, může se opatrovnická rada usnést,

jaká další rozhodnutí opatrovníka o opatrovanci podléhají jejímu

souhlasu; taková usnesení nesmí omezovat opatrovníka nad míru

přiměřenou okolnostem.



§ 481



Člen opatrovnické rady, který pro její rozhodnutí nehlasoval,

opatrovník nebo opatrovanec může do patnácti dnů od přijetí rozhodnutí

navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je

svým rozhodnutím. Dokud soud nerozhodne, nenabude rozhodnutí

opatrovnické rady právní účinky.



§ 482



(1) Nelze-li opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu

osob uvedených v § 472 odst. 1 nebo z jiných podobných důvodů, může

soud na návrh některé z těchto osob rozhodnout, že působnost

opatrovnické rady bude vykonávat jen jedna z těchto osob a rozhodne

zároveň o jejím jmenování.



(2) Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup podle

odstavce 1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho

jmění namísto opatrovnické rady soud.



§ 483



(1) Neschválil-li to soud, nesmí opatrovník vyslovit souhlas se změnou

osobního stavu opatrovance.



(2) Spravuje-li opatrovník opatrovancovo jmění, nesmí bez souhlasu

soudu, nerozhodl-li soud o dalších omezeních,



a) zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady

nebo osoby tomuto členu blízké,



b) nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani

opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,



c) nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo

podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to

neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných

papírů zajišťujících bezpečný výnos,



d) uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo

opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,



e) odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti, nebo



f) zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se

jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v

přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem

souhlas.



(3) Bez zřetele na ustanovení odstavce 2 opatrovník nesmí,

neschválil-li to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o



a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku

odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného

právního předpisu,



b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova

majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a

nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo



c) přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách

uvedených pod písmenem a) nebo b).



(4) Soud si před rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 vyžádá stanovisko

opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v

přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám.



§ 484



(1) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se

zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, má právo navrhnout, aby

byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady.



(2) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se

zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České

republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v

pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo být členem

opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání, schůze k ustavení

opatrovnické rady a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady

zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato

právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato

práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady

odejme.



§ 485



Soupis jmění a vyúčtování správy



(1) Opatrovník, který spravuje jmění opatrovance, vyhotoví do dvou

měsíců od svého jmenování soupis spravovaného jmění a doručí jej soudu,

opatrovanci a opatrovnické radě.



(2) Za trvání opatrovnictví vyhotoví opatrovník vyúčtování správy jmění

každoročně vždy do 30. června, ledaže se s členy opatrovnické rady

dohodne, že vyúčtování předloží dříve. Je-li pro to důležitý důvod,

může opatrovanec nebo opatrovnická rada navrhnout soudu, aby

opatrovníkovi uložil povinnost vyhotovit mimořádné vyúčtování.

Opatrovník doručí každé vyúčtování opatrovanci, opatrovnické radě a

soudu.



(3) Opatrovník, jehož funkce končí, doručí konečné vyúčtování správy

jmění opatrovanci, opatrovnické radě a soudu, popřípadě také dalšímu

opatrovníkovi nebo soudnímu komisaři jmenovanému v řízení o dědictví.

Zemře-li opatrovník, vydá soudu, který jej jmenoval, listiny a další

doklady týkající se opatrovance a jeho záležitostí každý, kdo má tyto

listiny a doklady u sebe.



Oddíl 3



Opatrovnictví právnické osoby



§ 486



(1) Soud jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby

mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její

práva.



(2) Opatrovníkem právnické osoby může soud jmenovat jen osobu, která

splňuje podmínky stanovené pro způsobilost být členem statutárního

orgánu. Přestane-li opatrovník tyto podmínky splňovat, oznámí to soudu

bez zbytečného odkladu. Dozví-li se soud, že opatrovník uvedené

podmínky nesplňuje, nahradí ho bez zbytečného odkladu novým

opatrovníkem.



§ 487



(1) Pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně

ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu.

Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti

statutárního orgánu.



(2) Soud opatrovníku uloží, aby s odbornou péčí usiloval o řádné

obnovení činnosti statutárního orgánu právnické osoby; je-li toho

třeba, soud působnost opatrovníka dále vymezí s přihlédnutím k

působnosti dalších orgánů právnické osoby, popřípadě i k právům

společníků.



§ 488



Určuje-li zakladatelské právní jednání, že má být právnické osobě jako

opatrovník jmenována určitá osoba, soud takovou osobu opatrovníkem

jmenuje, pokud je k tomu způsobilá a souhlasí se jmenováním.



HLAVA IV



VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ



Díl 1



Všeobecná ustanovení



§ 489



Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a

slouží potřebě lidí.



§ 490



Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.



§ 491



(1) Plod je to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy,

jak je dáno jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s

přičiněním člověka nebo bez něho.



(2) Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.



§ 492



(1) Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena

věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo

stanoveno zákonem.



(2) Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s

přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané

náhodnými vlastnostmi věci.



§ 493



Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.



§ 494



Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý

tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře

použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.



§ 495



Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří

souhrn jejího majetku a jejích dluhů.



Díl 2



Rozdělení věcí



§ 496



Věci hmotné a nehmotné



(1) Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu

samostatného předmětu.



(2) Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci

bez hmotné podstaty.



§ 497



Ovladatelné přírodní síly



Na ovladatelné přírodní síly, se kterými se obchoduje, se použijí

přiměřeně ustanovení o věcech hmotných.



§ 498



Nemovité a movité věci



(1) Nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným

účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité

věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není

součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez

porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.



(2) Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná,

jsou movité.



§ 499



Zastupitelná věc



Movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu, je

zastupitelná; ostatní věci jsou nezastupitelné. V pochybnostech se

případ posoudí podle zvyklostí.



§ 500



Zuživatelná věc



Movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování,

zpracování nebo zcizení, je zuživatelná; zuživatelné jsou i ty movité

věci, které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné

užití spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou

nezuživatelné.



§ 501



Hromadná věc



Soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden

předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a

tvoří hromadnou věc.



§ 502



Obchodní závod



Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který

podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho

činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho

provozu.



§ 503



Pobočka



(1) Pobočka je taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a

funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.



(2) Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný

závod; to platí i o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní

předpis stanoví, že se zapíše do obchodního rejstříku. Vedoucí

odštěpného závodu je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech

záležitostech týkajících se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl

jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku.



§ 504



Obchodní tajemství



Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a

v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které

souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu

odpovídajícím způsobem jejich utajení.



Díl 3



Součást věci a příslušenství věci



Součást věci



§ 505



Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být

od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.



§ 506



(1) Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby

zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou

staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno

ve zdech.



(2) Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když

zasahuje pod jiný pozemek.



§ 507



Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.



§ 508



(1) Stroj nebo jiné upevněné zařízení (dále jen „stroj“) není součástí

nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, byla-li se souhlasem jejího

vlastníka zapsána do téhož seznamu výhrada, že stroj jeho vlastnictvím

není. Výhrada bude vymazána, prokáže-li vlastník nemovité věci nebo

jiná osoba oprávněná k tomu podle zápisu ve veřejném seznamu, že se

vlastník nemovité věci stal vlastníkem stroje.



(2) Má-li být takovým strojem nahrazen stroj, který je součástí

nemovité věci, lze výhradu do veřejného seznamu zapsat, pokud proti

tomu osoba zapsaná ve výhodnějším pořadí nevznese odpor. Právo odporu

však nemá osoba, jejíž právo nemůže být zápisem výhrady zkráceno, ani

osoba, jejíž pohledávka byla již splněna; za tím účelem může být

splněna i pohledávka dosud nedospělá.



§ 509



Inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné

vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských

sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.



Příslušenství věci



§ 510



(1) Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li

účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v

rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci

přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.



(2) Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se

hlavní věci týkají i jejího příslušenství.



§ 511



Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ

podle zvyklostí.



§ 512



Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby

příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou

nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.



§ 513



Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady

spojené s jejím uplatněním.



Díl 4



Cenný papír



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 514



Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že

je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani

převést.



§ 515



Nevydal-li emitent cenný papír jako druh s náležitostmi zvlášť

upravenými zákonem, musí listina určit alespoň odkazem na emisní

podmínky právo, které je s cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi.



§ 516



Zastupitelné cenné papíry



(1) Cenné papíry téhož druhu vydané týmž emitentem v téže formě, z

nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné.



(2) Podpis emitenta na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen

jeho otiskem, pokud jsou na listině současně použity ochranné prvky

proti jejímu padělání nebo pozměnění.



§ 517



Je-li z cenného papíru zavázána osoba odlišná od emitenta a poruší-li

svou povinnost, nahradí emitent škodu z toho vzniklou.



§ 518



Forma cenného papíru



(1) Cenný papír může mít formu cenného papíru na doručitele, na řad,

nebo na jméno.



(2) Obsahuje-li cenný papír jméno oprávněné osoby, má se za to, že se

jedná o cenný papír na řad. Neobsahuje-li cenný papír jméno oprávněné

osoby, platí, že se jedná o cenný papír na doručitele.



§ 519



Emise cenného papíru



(1) Datum emise cenného papíru označuje den, kdy může dojít k vydání

cenného papíru prvnímu nabyvateli. Není-li stanoveno jinak, určí datum

emise cenného papíru emitent.



(2) Emisní podmínky vymezují práva a povinnosti emitenta a vlastníků

cenných papírů, jakož i podrobnější údaje o emisi.



§ 520



Vydání cenného papíru



(1) Cenný papír je vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro

něj zákonem nebo jiným právním předpisem a kdy se stanoveným způsobem

stane majetkem prvého nabyvatele.



(2) Peněžní částka, za kterou emitent cenný papír vydává, je emisní

kurs cenného papíru.



§ 521



(1) Byl-li nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír,

je vydán i přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání

cenného papíru nebo že se cenný papír nestal vlastnictvím prvního

nabyvatele stanoveným způsobem.



(2) Ten, do jehož práva bylo zasaženo tím, že nebyly dodrženy

náležitosti postupu při vydání cenného papíru nebo že se cenný papír

nestal vlastnictvím prvého nabyvatele stanoveným způsobem, má právo na

náhradu škody vůči emitentovi i vůči osobě, která v této záležitosti

jednala jménem emitenta nebo na jeho účet, za podmínek stanovených

tímto zákonem.



§ 522



Stejnopisy



(1) Je-li cenný papír vydán ve více stejnopisech, musí být stejnopisy v

textu listiny číslovány, jinak se každý stejnopis považuje za

samostatný cenný papír.



(2) Bylo-li plněno na jeden stejnopis, zanikají práva ze všech

ostatních stejnopisů.



§ 523



Kupón



(1) Je-li s cenným papírem spojeno právo na výnos, lze pro uplatnění

tohoto práva vydat kupón jako cenný papír na doručitele; kupóny se

vydávají v kupónovém archu. Je-li součástí kupónového archu talón,

vyplývá z něho právo na vydání nového kupónového archu; talón však není

cenným papírem.



(2) Kupón musí obsahovat alespoň údaje o



a) druhu a emitentovi cenného papíru, ke kterému byl vydán; byl-li

kupón vydán k cennému papíru, vyžaduje se i jeho číselné označení,



b) výši výnosu nebo způsobu jejího určení a



c) datu a místu uplatnění práva na výnos.



§ 524



Hromadná listina



(1) Zastupitelné cenné papíry lze nahradit hromadnou listinou. Pro

emisi a vydání hromadné listiny platí stejné podmínky jako pro vydání

jednotlivého cenného papíru. Hromadná listina obsahuje alespoň ty

náležitosti, které zákon stanoví pro jednotlivý cenný papír včetně jeho

čísla.



(2) Vlastník hromadné listiny má právo na její výměnu za jednotlivé

cenné papíry; určí-li emitent podmínky pro její výměnu, pak při splnění

těchto podmínek.



(3) Práva z hromadné listiny nelze převodem dělit na podíly. To

neplatí, pokud došlo k imobilizaci cenného papíru při jeho hromadné

úschově; v tom případě musí takový podíl odpovídat jednotlivým cenným

papírům, které jsou hromadnou listinou nahrazovány.



Oddíl 2



Zaknihované cenné papíry



§ 525



Zaknihovaný cenný papír



(1) Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li

jej převést jinak než změnou zápisu v této evidenci, jedná se o

zaknihovaný cenný papír. Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné,

pokud byly vydány týmž emitentem a pokud z nich vznikají stejná práva.



(2) Ustanovení o cenných papírech se použijí i na zaknihované cenné

papíry, ledaže to vylučuje jejich povaha, tento zákon nebo jiný právní

předpis.



§ 526



Evidence zaknihovaných cenných papírů



Evidence zaknihovaných cenných papírů se vede na majetkových účtech;

jimi jsou účet vlastníka nebo účet zákazníků.



§ 527



Účet vlastníka



(1) Na účtu vlastníka jsou evidovány zaknihované cenné papíry toho, pro

něhož byl účet zřízen.



(2) Má se za to, že vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba,

na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.



§ 528



Účet zákazníků



(1) Na účtu zákazníků jsou evidovány zaknihované cenné papíry osob,

které zaknihovaný cenný papír svěřily tomu, pro něhož byl účet

zákazníků zřízen.



(2) Ten, pro koho byl účet zákazníků zřízen, není vlastníkem

zaknihovaných cenných papírů evidovaných na tomto účtu.



Oddíl 3



Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír a přeměna

zaknihovaného cenného papíru na cenný papír



Pododdíl 1



Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír



§ 529



(1) Rozhodl-li emitent o přeměně cenného papíru na zaknihovaný cenný

papír, bez zbytečného odkladu zveřejní své rozhodnutí včetně lhůty, ve

které vlastník cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá, a

rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.



(2) Zakazuje se určit lhůtu k odevzdání cenného papíru emitentovi

kratší než dva měsíce a delší než šest měsíců ode dne zveřejnění

rozhodnutí.



(3) Emitent, kterému jiný právní předpis ukládá vést evidenci vlastníků

cenných papírů, zašle osobě uvedené v této evidenci a na adresu tam

uvedenou oznámení o přeměně tohoto cenného papíru na zaknihovaný cenný

papír.



§ 530



(1) Vlastník cenného papíru sdělí při jeho odevzdání emitentovi číslo

účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován;

pokud mu tento údaj nesdělí, určí mu k tomu emitent dodatečnou lhůtu,

která nesmí být kratší než dva měsíce.



(2) Odevzdal-li vlastník emitentovi cenný papír a nesdělil-li mu číslo

účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován, ani

v dodatečné lhůtě, přejde na emitenta vlastnické právo k tomuto cennému

papíru dnem, kdy za něj jeho vlastníku zaplatí spravedlivou cenu.



§ 531



Je-li vlastník cenného papíru v prodlení s odevzdáním cenného papíru,

určí emitent k jeho odevzdání dodatečnou lhůtu způsobem stanoveným v §

529 odst. 1 a při jejím vyhlášení upozorní, že cenný papír, který

nebude odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí emitent za neplatný.



§ 532



(1) Na žádost emitenta zaeviduje centrální depozitář zaknihované cenné

papíry do centrální evidence obdobně jako při vydání zaknihovaného

cenného papíru a zaeviduje cenné papíry na majetkové účty uvedené v

žádosti. Žádost emitent podá po uplynutí lhůty stanovené v § 529 odst.

1 nebo i před jejím uplynutím, pokud mu byly odevzdány všechny cenné

papíry, nejpozději však po uplynutí dodatečné lhůty.



(2) Od podání žádosti emitenta o zaevidování zaknihovaného cenného

papíru do centrální evidence do zaevidování celé emise nelze s těmito

cennými papíry obchodovat na evropském regulovaném trhu.



§ 533



(1) Cenný papír, který nebyl odevzdán, eviduje centrální depozitář na

zvláštním technickém účtu; majitelem technického účtu je emitent.

Zaevidováním na tomto účtu jsou tyto cenné papíry přeměněny na

zaknihované cenné papíry.



(2) Právo na výnos z cenného papíru uvedeného v odstavci 1 za dobu od

skončení lhůty podle § 529 odst. 1 nedospěje dříve, než vlastník

cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá.



§ 534



(1) Nebyl-li cenný papír odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí jej

emitent za neplatný.



(2) Po prohlášení cenného papíru za neplatný prodá emitent zaknihovaný

cenný papír, který jej nahrazuje, s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent

prodat zaknihovaný cenný papír ve veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu

a předmět dražby alespoň dva týdny před jejím konáním.



(3) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje zaknihovaného cenného papíru

osobě, jejíž cenný papír byl prohlášen za neplatný, po započtení

pohledávek vzniklých emitentovi prohlášením cenného papíru za neplatný

a prodejem zaknihovaného cenného papíru, který jej nahrazuje.



§ 535



Ustanovení § 529, 531 až 533 se přiměřeně použijí na cenné papíry,

které se přeměňují na zaknihované cenné papíry, které mají být vedeny v

samostatné evidenci.



Pododdíl 2



Přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír



§ 536



Rozhodl-li emitent o přeměně zaknihovaného cenného papíru na cenný

papír, bez zbytečného odkladu své rozhodnutí zveřejní a rozhodnutí v

téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.



§ 537



(1) Centrální depozitář předá emitentovi do třiceti dnů ode dne, kdy

obdrží emitentovo oznámení o přeměně zaknihovaného cenného papíru na

cenný papír, výpis z centrální i navazující evidence obsahující údaje o

emisi zaknihovaného cenného papíru, o vlastnících zaknihovaných cenných

papírů, zda bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno a

zda byl zaknihovaný cenný papír zastaven včetně označení zástavního

věřitele.



(2) Centrální depozitář ani majitel účtu zákazníků nesmí po vyhotovení

výpisu provést ve své evidenci žádný zápis týkající se zaknihovaného

cenného papíru přeměňovaného na cenný papír.



§ 538



(1) Centrální depozitář zruší evidenci zaknihovaného cenného papíru ke

dni určenému emitentem, nejdříve však ke dni vyhotovení výpisu podle §

537 odst. 1 a nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy byl výpis

vyhotoven.



(2) Zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru oznámí centrální

depozitář organizátorovi evropského regulovaného trhu, na kterém jsou

tyto zaknihované cenné papíry přijaty k obchodování, účastníkům

centrálního depozitáře, kteří tuto skutečnost oznámí vlastníkům

zaknihovaných cenných papírů a majiteli účtu zákazníků.



(3) Majitel účtu zákazníků zruší evidenci zaknihovaných cenných papírů

k témuž dni jako centrální depozitář.



§ 539



(1) Vlastníku zaknihovaného cenného papíru, který byl přeměněn na cenný

papír, vzniká dnem zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru právo

na odevzdání cenného papíru emitentem.



(2) Cenný papír je vydán nejdříve ke dni zrušení evidence.



§ 540



(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru

pozastaveno nakládání s cenným papírem, k němuž dal příkaz orgán

veřejné moci, odevzdá emitent cenný papír tomuto orgánu.



(2) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru

pozastaveno nakládání se zaknihovaným cenným papírem, k němuž dala

příkaz osoba k tomu oprávněná podle zákona upravujícího podnikání na

kapitálovém trhu, vznikne vlastníkovi tohoto zaknihovaného cenného

papíru právo na odevzdání cenného papíru až po uplynutí doby, na kterou

bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno. To neplatí,

jestliže osoba, která dala příkaz k tomu, aby bylo pozastaveno

nakládání, souhlasí s odevzdáním cenného papíru vlastníku.



§ 541



(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru

zaknihovaný cenný papír zastaven, zůstávají účinky zastavení nedotčeny;

právo na odevzdání cenného papíru vzniká zástavnímu věřiteli. Povinnost

odevzdat cenný papír emitent splní též tím, že se souhlasem zástavního

věřitele uloží vydaný cenný papír do úschovy ve prospěch vlastníka a

schovateli předá prvopis zástavní smlouvy nebo její úředně ověřenou

kopii.



(2) V případě přeměny zaknihovaného cenného papíru na cenný papír na

řad na něm emitent vyznačí prohlášení o zastavení cenného papíru.



§ 542



(1) Po zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru emitent bez

zbytečného odkladu zveřejní výzvu vlastníkům cenných papírů z této

emise k jejich převzetí a výzvu v téže lhůtě uveřejní způsobem

umožňujícím dálkový přístup. Lhůty k převzetí cenného papíru určí ve

výzvě obdobně podle § 529 odst. 2 a § 531.



(2) U cenného papíru na jméno nebo na řad zašle emitent výzvu k

převzetí cenného papíru i na adresu sídla nebo bydliště vlastníka

uvedenou v příslušné evidenci.



§ 543



(1) Nepřevezme-li vlastník cenný papír ani v dodatečné lhůtě, emitent

jej prodá s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat cenný papír ve

veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva týdny

před jejím konáním.



(2) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje cenného papíru vlastníku po

započtení pohledávek vzniklých emitentovi v souvislosti s jeho

prodejem.



§ 544



Na zaknihované cenné papíry vedené v samostatné evidenci se § 536 až

543 použijí přiměřeně.



HLAVA V



PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI



Díl 1



Právní jednání



Oddíl 1



Všeobecná ustanovení



§ 545



Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny,

jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a

zavedené praxe stran.



§ 546



Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně

nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba

chtěla projevit.



§ 547



Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.



Podmínka



§ 548



(1) Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li

zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k

ní.



(2) Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní

následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím

splnění, zda právní následky již nastalé pominou.



(3) Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se

za to, že podmínka je odkládací.



§ 549



(1) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně

osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na

prospěch.



(2) Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky

strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka

za splněnou.



§ 550



Doložení času



Je-li k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se

obdobně § 548 a 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního

jednání konečnou dobou, použijí se obdobně § 548 a 549 o rozvazovací

podmínce.



Zdánlivé právní jednání



§ 551



O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.



§ 552



O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.



§ 553



(1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo

nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.



(2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se

k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.



§ 554



K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.



Oddíl 2



Výklad právních jednání



§ 555



(1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.



(2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,

posoudí se podle jeho pravé povahy.



§ 556



(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu

jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o

něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu

vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,

jemuž je projev vůle určen.



(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi

stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k

tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu

jednání přikládají.



§ 557



Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k

tíži toho, kdo výrazu použil jako první.



§ 558



(1) V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý

výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li

však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává,

prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.



(2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem

zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání

stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má

přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se

může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou

zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.



Oddíl 3



Forma právních jednání



§ 559



Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li

ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.



§ 560



Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí

věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové

právo mění nebo ruší.



§ 561



(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje

podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky

tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při

právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost

elektronicky podepsat.



(2) Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při

právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité

věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.



§ 562



(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném

elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími

zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.



(2) Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém

systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a

jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu

a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že

záznam je spolehlivý.



§ 563



(1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale

je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či

speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí,

opatří listinu podpisem; není-li s to se podepsat, učiní namísto

podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní

znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.



(2) O svědcích platí § 39 obdobně.



(3) Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby,

která nemůže číst a psát, forma veřejné listiny. Taková forma se

vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být

na listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí

na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.



§ 564



Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního

jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li

tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v

jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.



Oddíl 4



Soukromá listina a veřejná listina



Soukromá listina



§ 565



Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její

pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která

listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo

nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má

se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.



§ 566



(1) Není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby

dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí.



(2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž

dochází při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá

strana k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla

vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla

podepsána.



Veřejná listina



§ 567



Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho

pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to

neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by

veřejnou listinou nebyla.



§ 568



(1) Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to

vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji

zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce

veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla

provedena, dokud není prokázán opak.



(2) Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání

a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o

takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího

nahrazen způsobem, který stanoví zákon.



§ 569



Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu

o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky,

byl-li její obsah zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí

osobě předložena.



Oddíl 5



Právní jednání vůči nepřítomné osobě



§ 570



(1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí

projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně

došlo.



(2) Právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná,

dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo

opatrovníkovi. Sleduje-li se však právním jednáním poskytnout takové

osobě jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je

učiněno vůči této osobě.



§ 571



Dojde-li projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo

jednal, anebo jiných okolností nastavších během přepravy, posoudí se

právní případ podle ustanovení o omylu.



§ 572



Osoba jednající v písemné formě, může svůj projev vůle odvolat,

dojde-li odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem

vůle.



§ 573



Domněnka doby dojití



Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele

poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však

odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po

odeslání.



Oddíl 6



Neplatnost právních jednání



Všeobecná ustanovení



§ 574



Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na

neplatné.



§ 575



Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání,

které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností

zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.



§ 576



Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou

lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část,

lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné

části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.



§ 577



Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového,

územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal

spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom

vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec

přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.



§ 578



Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li

jeho význam nepochybný.



§ 579



(1) Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout

neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.



(2) Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho

vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.



Hlavní důvody neplatnosti



§ 580



(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i

právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona

vyžaduje.



(2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco

nemožného.



§ 581



Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému

není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní

poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.



§ 582



(1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo

stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.

Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí

nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost

ostatních.



(2) Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze

neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy,

vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté

tohoto zákona.



Omyl



§ 583



Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden

druhou stranou, je právní jednání neplatné.



§ 584



(1) Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily

za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má

vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.



(2) Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání

neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.



§ 585



Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné.

Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl,

anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za

původce omylu.



Následky neplatnosti



§ 586



(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité

osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.



(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje

se právní jednání za platné.



§ 587



(1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo

duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti

hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo

vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost

právního jednání.



(2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí

vždy újmu z toho vzniklou.



§ 588



Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se

zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně

narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání

zavazuje k plnění od počátku nemožnému.



Oddíl 7



Relativní neúčinnost



§ 589



(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné

pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že

právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má

věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li

již uspokojeno.



(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o

žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka

(odpůrčí žaloba).



§ 590



(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,



a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své

věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,



b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele,

musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo



c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo

mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve

prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní

jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám

být nemusel.



(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy

uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově

jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.



§ 591



Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel

dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí,

jedná-li se o



a) plnění povinnosti uložené zákonem,



b) obvyklé příležitostné dary,



c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo



d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům

slušnosti.



§ 592



Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i

opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě

vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy

způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo

předluženo.



§ 593



Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou,

právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu

prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se

neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k

dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka

vykonatelnou nestane.



§ 594



(1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s

dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl

prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně

právnické osoby jako její právní nástupce.



(2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy,

jestliže



a) právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel

mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,



b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo



c) je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po

předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel

mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.



§ 595



(1) Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se

uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova

majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající

náhrada.



(2) Kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho

dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu

musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat

neúčinnosti právního jednání.



(3) Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto

plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se

věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za

úplatu.



§ 596



Nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci

uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat

nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl

dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli

povinnost k náhradě škody.



§ 597



(1) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může se jí

zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak

učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá.



(2) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může od

dlužníka požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky

oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.



§ 598



Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže

být od povinné osoby požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a

596.



§ 599



(1) Dovolá-li se věřitel neúčinnosti právního jednání týkajícího se

věci zapsané ve veřejném seznamu, může spolu s předložením odpůrčí

žaloby a důkazu o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového

seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání.



(2) Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po

provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu

zapsané.



Díl 2



Právní události



§ 600



Všeobecné ustanovení



Zákon stanoví, která práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo

zanikají z právních skutečností nezávislých na vůli osoby. Takový

následek může též určit ujednání stran.



Význam času



§ 601



(1) Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se

nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý

den, zanikne koncem toho dne. To neplatí, vylučuje-li to povaha

právního případu.



(2) Podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné

návaznosti, nastává oboje v týž okamžik. Není-li ujednáno nebo

stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne.



§ 602



Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do

určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu,

ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran,

popřípadě ze zvláštních okolností případu.



§ 603



Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.



§ 604



Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty.



Počítání času



§ 605



(1) Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po

skutečnosti rozhodné pro její počátek.



(2) Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá

na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který

připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový

den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den

měsíce.



§ 606



(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho

patnáctý den.



(2) Je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část

měsíce, počítá se část měsíce naposled.



§ 607



Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.



§ 608



Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se

počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.



Díl 3



Promlčení a prekluze



Oddíl 1



Promlčení



Pododdíl 1



Všeobecná ustanovení



§ 609



Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není

povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty,

nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.



§ 610



(1) K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo

promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení,

nepřihlíží se k tomu.



(2) Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy

nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen

pokud by promlčení mohla namítnout i druhá strana. To platí i v

případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.



§ 611



Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených

zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.



§ 612



V případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest,

soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na

odčinění újmy způsobené na těchto právech.



§ 613



Právo na výživné se nepromlčuje, práva na jednotlivá opětující se

plnění však promlčení podléhají.



§ 614



Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné

věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného

břemene.



§ 615



(1) Je-li splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se

zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání

zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy.



(2) Zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou

zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.



(3) Má-li věřitel zadržovací právo, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.



§ 616



Při poskytnutí jistoty převodem práva není promlčení pohledávky důvodem

pro zpětný převod práva osobě, která jistotu poskytla.



§ 617



(1) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva

při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva

vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu

v závislosti na sobě.



(2) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva

při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před

uplynutím promlčecí lhůty.



§ 618



Promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku

zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo

rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.



Počátek promlčecí lhůty



§ 619



(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne

promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.



(2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla

o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se

o nich dozvědět měla a mohla.



§ 620



(1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na

náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.

To platí obdobně i pro odčinění újmy.



(2) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na

náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o

škodě, vadě a totožnosti výrobce.



§ 621



Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání

bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení

došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.



§ 622



Jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný,

počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně

svéprávným. Nenabude-li plné svéprávnosti, nepočne promlčecí lhůta

běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.



§ 623



Při dílčích plněních dluhu počne promlčecí lhůta běžet u každého

dílčího plnění ode dne jeho dospělosti. Dospěje-li pro nesplnění

některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí

lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.



§ 624



U práva na vydání peněžních prostředků uložených na účtu nebo

představujících vklad počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy smluvní

závazek zanikl.



§ 625



U práva vzniklého z celkového zničení nebo ztráty dopravované věci

počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy zásilka měla být příjemci

doručena. Byla-li však dopravovaná věc jen poškozena nebo byla-li

doručena opožděně, počne promlčecí lhůta běžet ode dne doručení

zásilky.



§ 626



U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od

pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé

právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy

pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému

poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.



§ 627



Má-li být podle zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi sebou

zavedly, pohledávka vyrovnána na základě vyúčtování předkládaného

koncem určitého období, počne promlčecí lhůta běžet ode dne

následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo.



§ 628



U práva, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne

promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.



Pododdíl 2



Délka promlčecí lhůty



Obecná ustanovení



§ 629



(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.



(2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne,

kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.



§ 630



(1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou

ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon,

nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.



(2) Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany,

nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí

lhůty, jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě

nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.



Zvláštní ustanovení



§ 631



Bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let ode

dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.



§ 632



Bylo-li do veřejného seznamu zapsáno právo, které může být vykonáváno

nepřetržitě nebo opakovaně, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu

deseti let. Bylo-li však do veřejného seznamu zapsáno právo, které se

vykonává jen zřídka, vyžaduje se, aby osoba, které právo náleží, měla v

průběhu deseti let alespoň třikrát příležitost je vykonat a nikdy je

nevykonala; nevyskytne-li se v průběhu deseti let příležitost právo

vykonat třikrát, prodlužuje se promlčecí lhůta, dokud nebude využita

žádná ze tří příležitostí.



§ 633



(1) Brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se

věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.



(2) Právo na jednotlivé plnění z reálného břemene se promlčuje jako

pohledávka.



§ 634



Právo požadovat, aby soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí

obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty,

kdy měla být budoucí smlouva uzavřena. To platí i v případě, že bylo

ujednáno, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud.



§ 635



(1) Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné

plnění za deset let.



(2) Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí

nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se

pojištění vztahuje.



§ 636



(1) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za

deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.



(2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její

náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v

důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku

jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od

poškozeného.



(3) Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se

odstavce 1 a 2 nepoužijí.



§ 637



Právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí

nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na

trh.



§ 638



(1) Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za

deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.



(2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na

jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému

obohacení došlo.



§ 639



Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy

k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které

splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.



§ 640



Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let

ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.



§ 641



Bylo-li v uznání dluhu nebo v rozhodnutí orgánu veřejné moci plnění

rozloženo na jednotlivá dílčí plnění, platí desetiletá promlčecí lhůta

i pro tato dílčí plnění a počíná běžet ode dne dospělosti každého

dílčího plnění. Dospěje-li nesplněním některého dílčího plnění celý

dluh, počne promlčecí lhůta běžet ode dne dospělosti nesplněného

dílčího plnění.



§ 642



Byl-li dluh uznán nebo bylo-li právo přiznáno rozhodnutím orgánu

veřejné moci, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta

opětující se plnění, které dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání

práva.



§ 643



(1) Přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve

uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví

potvrzeno.



(2) Byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí

lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy byl zápis právnické

osoby ve veřejném rejstříku obnoven.



§ 644



Splní-li věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho

právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.



Pododdíl 3



Běh promlčecí lhůty



§ 645



Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,

počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně

práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka

získá. Již započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne

jeden rok po odpadnutí překážky.



§ 646



Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství

trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné

domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a

opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.



§ 647



V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o

právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta

běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání

pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání

neběží.



§ 648



Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a

pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí

i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí

nebo navrženo nařízení exekuce.



§ 649



Uplatní-li věřitel u orgánu veřejné moci vzájemné právo a vztahují-li

se obě práva k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do

účelu v závislosti na sobě, přestává běžet promlčecí lhůta dnem, kdy

bylo zahájeno řízení ohledně toho práva, proti němuž vzájemné právo

směřuje. V ostatních případech přestává promlčecí lhůta běžet dnem, kdy

bylo vzájemné právo uplatněno.



§ 650



Promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo

uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa

dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.



§ 651



Promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v

posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.



§ 652



Pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek

uvedených v § 646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest

měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.



Pododdíl 4



Obnovení nároku a běh nové promlčecí lhůty



§ 653



(1) Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se

obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu

došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se

právo za deset let od posledního dne určené doby.



(2) Bylo-li právo, ačkoli bylo již promlčeno, přiznáno rozhodnutím

orgánu veřejné moci, použije se odstavec 1 obdobně.



Oddíl 2



Prekluze



§ 654



(1) Nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v

případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne,

i když to dlužník nenamítne.



(2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro

prekluzivní lhůtu.



ČÁST DRUHÁ



RODINNÉ PRÁVO



HLAVA I



MANŽELSTVÍ



Díl 1



Všeobecné ustanovení



§ 655



Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví

tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná

výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.



Díl 2



Vznik manželství



§ 656



(1) Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže

a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen „snoubenci“), že

spolu vstupují do manželství.



(2) Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou

svědků.



§ 657



(1) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně

před orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti

matrikáře, jedná se o občanský sňatek.



(2) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně

před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle

jiného právního předpisu (dále jen „oprávněná církev“), jedná se o

církevní sňatek.



§ 658



(1) Jedná-li se o občanský sňatek, jiný právní předpis stanoví, kdo je

orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad.



(2) Jedná-li se o církevní sňatek, je orgánem oprávněné církve osoba

pověřená oprávněnou církví.



§ 659



Manželství se uzavírá tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci,

anebo osoba, která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům

jako oddávající otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství;

kladnou odpovědí obou snoubenců vznikne manželství. Manželství vznikne

i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli.



§ 660



Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že



a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,



b) si oba svá příjmení ponechají, nebo



c) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, a ten,

jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému

příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení.



§ 661



(1) Ponechají-li si snoubenci svá dosavadní příjmení, prohlásí při

sňatečném obřadu také, které z jejich příjmení bude příjmením jejich

společných dětí.



(2) Ponechali-li si manželé svá dosavadní příjmení, mohou i později

učinit prohlášení orgánu veřejné moci, že se dohodli na společném

příjmení jednoho z nich.



§ 662



(1) Má-li v případě volby podle § 660 písm. c) snoubenec, jehož

příjmení nemá být příjmením společným, připojované příjmení, může jako

připojované příjmení zvolit pouze první příjmení.



(2) Volba podle § 660 písm. c) není možná, má-li již snoubenec, jehož

příjmení bude příjmením společným, připojované příjmení.



§ 663



(1) Jedná-li se o občanský sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na

místě, které k tomu určí orgán veřejné moci provádějící sňatečný obřad;

přihlíží při tom k vůli snoubenců.



(2) Jedná-li se o církevní sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na

místě určeném vnitřními předpisy oprávněné církve.



§ 664



(1) O provedení sňatečného obřadu snoubenci požádají orgán veřejné

moci, v jehož správním obvodu má být manželství uzavřeno, a předloží

doklady osvědčující jejich totožnost a způsobilost k uzavření

manželství; jiný právní předpis stanoví, jaké doklady je třeba

předložit.



(2) Orgán veřejné moci může předložení stanovených dokladů prominout,

je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.



§ 665



Snoubenci při sňatečném obřadu uvedou, dříve než učiní sňatečný projev

vůle, že jim nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít

manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili

uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné

zajištění po uzavření manželství.



§ 666



(1) Má-li být uzavřen církevní sňatek, musí snoubenci nejprve předložit

oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu

má být manželství uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom,

že snoubenci splnili všechny požadavky stanovené zákonem pro uzavření

manželství. Od vydání tohoto osvědčení do sňatečného obřadu nesmí

uplynout více než šest měsíců.



(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, je oddávající povinen do tří

pracovních dnů od uzavření manželství doručit matričnímu úřadu, v jehož

správním obvodu bylo manželství uzavřeno, protokol o uzavření

manželství s uvedením skutečností podle jiného právního předpisu.



§ 667



(1) Je-li život snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést

každý orgán podle § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním

předpisem, a to na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní

sňatek. Mimo území České republiky může sňatečný obřad provést také

velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky

nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a

je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž

velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.



(2) V případech uvedených v odstavci 1 není třeba předložit doklady

jinak potřebné; přítomnosti matrikáře není zapotřebí.



§ 668



Státní občan České republiky může mimo území republiky uzavřít

manželství také před diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem České

republiky.



§ 669



(1) Jsou-li pro to důležité důvody, může krajský úřad, v jehož správním

obvodu má být manželství uzavřeno, na žádost snoubenců povolit, aby

projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil

jeho zmocněnec.



(2) Plná moc musí obsahovat údaje osvědčující totožnost a další

rozhodné skutečnosti týkající se obou snoubenců a zmocněnce a

prohlášení o příjmení. Musí v ní být rovněž uvedeno, že snoubencům

nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít manželství, že

navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích

majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření

manželství. Plná moc vyžaduje písemnou formu a podpis na ní musí být

úředně ověřen.



(3) Odvolání plné moci je účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý

snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.



§ 670



(1) Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady

právní následky.



(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský

sňatek.



§ 671



Způsobilost uzavřít manželství



Manželství může uzavřít každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka

podle § 672 až 676.



Zákonné překážky manželství



§ 672



(1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný.



(2) Soud může ve výjimečných případech povolit uzavření manželství

nezletilému, který není plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku,

jsou-li pro to důležité důvody.



§ 673



Manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti

omezena.



§ 674



Manželství nemůže uzavřít osoba, která již dříve uzavřela manželství,

ani osoba, která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo

jiného obdobného svazku uzavřeného v zahraničí, a toto manželství,

registrované partnerství nebo jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí

trvá.



§ 675



Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky, ani mezi

sourozenci; totéž platí o osobách, jejichž příbuzenství vzniklo

osvojením.



§ 676



Manželství nemůže být uzavřeno mezi poručníkem a poručencem, mezi

dítětem a osobou, do jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a

svěřeným dítětem.



Díl 3



Zdánlivé manželství a neplatnost manželství



Oddíl 1



Zdánlivé manželství



§ 677



(1) Manželství nevznikne, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly

uzavřít manželství, nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo

ve sňatečném obřadu nebo v souvislosti s ním splněny takové

náležitosti, na jejichž splnění je k tomu, aby manželství vzniklo,

nutno bezvýhradně trvat.



(2) V případě církevního sňatku náleží k těmto náležitostem i

skutečnost uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li

se sňatečný obřad v případě přímého ohrožení života snoubence, jsou

těmito skutečnostmi i osvědčení matričního úřadu, že snoubenci splnili

všechny požadavky zákona pro uzavření manželství, jakož i že mezi

vydáním tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest

měsíců.



§ 678



Soud může určit, že manželství není, i bez návrhu.



§ 679



(1) Neprodleně poté, kdy soud určí, že manželství není, rozhodne soud o

otcovství ke společnému dítěti i o povinnostech a právech rodičů k

němu.



(2) Majetkové povinnosti a práva muže a ženy se posoudí jednotlivě

podle své povahy. Nelze-li jinak, použijí se ustanovení o bezdůvodném

obohacení. V těchto záležitostech je třeba brát ohled na muže nebo ženu

jednající v dobré víře, jakož i na práva a právní zájmy společných dětí

a třetích osob.



Oddíl 2



Neplatnost manželství



§ 680



Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka,

soud prohlásí manželství za neplatné na návrh každého, kdo na tom má

právní zájem, ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti.



§ 681



Manželství se považuje za platné, dokud není prohlášeno za neplatné.

Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.



§ 682



Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud zaniklo, nebo pokud již

došlo k nápravě.



§ 683



Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud bylo uzavřeno nezletilým,

který není plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této

oblasti omezena, a bylo počato dítě, které se narodilo živé.



§ 684



(1) Soud prohlásí manželství za neplatné na návrh manžela, jehož projev

vůle o vstupu do manželství byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v

užití násilí nebo vyhrožováním násilím nebo jehož projev vůle o vstupu

do manželství byl učiněn jen v důsledku omylu o totožnosti snoubence

nebo o povaze sňatečného právního jednání. Návrh lze podat nejpozději

do jednoho roku ode dne, kdy tak manžel mohl vzhledem k okolnostem

nejdříve učinit, popřípadě kdy se dozvěděl o pravém stavu věcí.



(2) V případě stanoveném v odstavci 1 prohlásí soud manželství za

neplatné, třebaže zaniklo smrtí manžela dříve, než skončilo řízení o

neplatnost manželství zahájené na návrh druhého manžela, nebo pokud

potomci manžela, který podal návrh na prohlášení manželství za

neplatné, navrhnou do jednoho roku po jeho smrti, aby soud prohlásil

manželství za neplatné.



§ 685



Soud prohlásí manželství za neplatné i bez návrhu, a to i v případě, že

již zaniklo, pokud bylo uzavřeno



a) osobou, která již dříve uzavřela manželství, nebo která již dříve

vstoupila do registrovaného partnerství nebo jiného obdobného svazku

uzavřeného v zahraničí, pokud takové manželství, partnerství nebo jiný

obdobný svazek trvá,



b) mezi předkem a potomkem, mezi sourozenci nebo mezi osobami, jejichž

příbuzenství vzniklo osvojením.



§ 686



(1) O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství bylo

prohlášeno za neplatné, ke společnému dítěti a o jejich majetkových

povinnostech a právech v době po prohlášení manželství za neplatné

platí ustanovení o povinnostech a právech rozvedených manželů ke

společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době

po rozvodu obdobně.



(2) Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné podle § 684, je při

rozhodování o majetkových povinnostech a právech třeba brát ohled na

toho, kdo jednal v dobré víře.



Díl 4



Povinnosti a práva manželů



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 687



(1) Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.



(2) Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být

si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat

rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně

pečovat o děti.



§ 688



Manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých

příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných

pracovních, studijních a podobných činnostech.



§ 689



Manžel je povinen při volbě svých pracovních, studijních a podobných

činností brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého

dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v

rodinné domácnosti, a popřípadě dalších členů rodiny.



§ 690



Uspokojování potřeb rodiny



Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné

domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a

možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně

srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako

osobní péče o rodinu a její členy.



§ 691



(1) Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své

domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat

se.



(2) Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají

oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné

svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a

druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního

zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i

na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti,

popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a

dobrých mravů.



§ 692



Rozhodování o záležitostech rodiny



(1) O záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti,

popřípadě domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny,

především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života

rodiny, se mají manželé dohodnout.



(2) Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud

na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého

manžela, odmítá-li svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života

bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen

vůli projevit. Soud však vede manžele především k dohodě.



Obstarávání záležitostí rodiny



§ 693



Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává

jeden z nich.



§ 694



(1) V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela

zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně; to neplatí,

sdělil-li manžel, který právně nejednal, předem třetí osobě, že s

právním jednáním nesouhlasí. Také soud může na návrh manžela pro něho

vyloučit následky budoucího právního jednání druhého manžela vůči

třetím osobám. Taková opatření se netýkají právních jednání, jimiž

manžel obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů,

zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.



(2) V ostatních záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela

zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně, dal-li druhý

manžel k právnímu jednání manžela souhlas; ustanovení § 692 odst. 2 se

použije obdobně. Nedovolá-li se však manžel, který s právním jednáním

druhého manžela nesouhlasí, pomoci soudu předem, může se dovolat

neplatnosti takového právního jednání.



(3) Nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní

jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho

souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.



§ 695



Ustanovení § 693 a 694 se nepoužijí pro záležitosti upravené

ustanoveními o majetkovém právu manželském.



§ 696



Vzájemné zastupování manželů



(1) Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných

záležitostech.



(2) Manžel právo uvedené v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel,

který má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo

má v úmyslu právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li

soud na návrh manžela zástupčí právo druhého manžela.



(3) Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé

spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2.



§ 697



Výživné mezi manžely



(1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma

zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací

povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.



(2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení

o výživném.



Obvyklé vybavení rodinné domácnosti



§ 698



(1) Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí,

které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů;

přitom není rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo

jen jednomu z nich.



(2) K nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné

domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí,

jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty.



(3) Manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý

manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti,

naložil bez jeho souhlasu.



§ 699



(1) Opustí-li manžel rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a

odmítá se vrátit, může žádat, aby mu manžel vydal to, co patří k

obvyklému vybavení rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží

manželům společně, si manželé rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha

věci vylučuje; v takovém případě se použijí obecná ustanovení tohoto

zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.



(2) Potřebuje-li manžel to, co patří k obvyklému vybavení rodinné

domácnosti, zejména také pro společné nezletilé dítě manželů, které

nenabylo plné svéprávnosti a vůči kterému mají oba vyživovací

povinnost, nebo pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti,

bylo svěřeno do společné péče manželů žijící v rodinné domácnosti a v

rodinné domácnosti zůstalo, odstavec 1 se nepoužije.



Rodinný závod



§ 700



(1) Za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé

nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně

nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve

vlastnictví některé z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují

pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí jako na členy rodiny

zúčastněné na provozu rodinného závodu.



(2) Ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na

provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva

a povinnosti upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského

právního jednání o založení obchodní společnosti nebo družstva,

smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona

o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy

rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se

před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona

o manželském majetkovém právu.



§ 701



Členové rodiny zúčastnění na provozu rodinného závodu se podílejí na

zisku z něho i na věcech z tohoto zisku nabytých, jakož i na

přírůstcích závodu v míře odpovídající množství a druhu své práce.

Vzdát tohoto práva se může jen osoba plně svéprávná osobním

prohlášením; prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 702



Rozhodnutí o použití zisku z rodinného závodu nebo jeho přírůstků,

jakož i rozhodnutí týkající se záležitosti mimo obvyklé hospodaření

včetně změn základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení se

přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného

závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji

při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.



§ 703



Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a

nelze je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny

uvedených v § 700 odst. 1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny,

kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.



§ 704



(1) Má-li být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem, má

na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo.



(2) Má-li být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný na

jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To

platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném

závodu nebo že má být zcizena věc, která má podle své povahy a

dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.



§ 705



(1) Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne.



(2) Členu rodiny zanikne účastenství na provozu rodinného závodu i v

případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě,

anebo že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v

rodinném závodu.



§ 706



Zaniklo-li účastenství na provozu rodinného závodu, lze platbu členu

rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud

to bude ujednáno nebo pokud to schválí soud. Není-li pro rozložení

platby do splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí,

popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.



§ 707



Rodinná společenství vzniklá k provozu rodinného závodu bez výslovného

ujednání členů rodiny se řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou,

pokud to neodporuje § 700 až 706.



Oddíl 2



Manželské majetkové právo



§ 708



(1) To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z

právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen

„společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání

manželství na základě zákona.



(2) Společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu,

anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.



Zákonný režim



§ 709



(1) Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo

čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho,

co



a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,



b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce

při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný

úmysl,



c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých

přirozených právech,



d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho

výlučnému vlastnictví,



e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu

svého výhradního majetku.



(2) Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně

jednomu z manželů.



(3) Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní

společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství

společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí,

pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce

1 jeho výlučné vlastnictví.



§ 710



Součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství,

ledaže



a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v

rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo



b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom

jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.



§ 711



(1) O nabytí a pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí

obecná ustanovení tohoto zákona.



(2) Částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a

jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v

okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost

s nimi nakládat.



(3) Pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které se

mají stát součástí společného jmění, se součástí společného jmění

stávají dnem splatnosti.



§ 712



Není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné

jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě

ustanovení o spoluvlastnictví.



Správa v zákonném režimu



§ 713



(1) Součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky,

udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba

manželé nebo jeden z nich podle dohody.



(2) Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi

náleží oběma manželům společně a nerozdílně.



(3) Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho

součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.



§ 714



(1) V záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí,

které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo

jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas

bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné

domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel

navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.



(2) Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy

souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti

takového jednání.



§ 715



(1) Má-li být součást společného jmění použita k podnikání jednoho z

manželů a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru

přiměřenou majetkovým poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém

použití souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se

dovolat neplatnosti takového jednání.



(2) Má-li být součást společného jmění použita k nabytí podílu v

obchodní společnosti nebo družstvu, nebo je-li důsledkem nabytí podílu

ručení za dluhy společnosti nebo družstva v rozsahu přesahujícím míru

přiměřenou majetkovým poměrům manželů, platí odstavec 1 obdobně.



Smluvený režim



§ 716



(1) Snoubenci a manželé si mohou ujednat manželský majetkový režim

odlišný od zákonného režimu. Ujednají-li si smluvený režim manželé,

upraví zpravidla své povinnosti a práva týkající se již existujícího

společného jmění. Ujedná-li se pro smluvený režim zpětný účinek,

nepřihlíží se k tomu.



(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu vyžaduje formu veřejné

listiny.



§ 717



(1) Smluvený režim může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu

vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v

režimu rozšíření nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném

režimu. Ustanovení o režimu oddělených jmění se použijí obdobně v

režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství.



(2) Smluvený režim lze změnit dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu;

taková změna vyžaduje dohodu manželů nebo rozhodnutí soudu o součástech

společného jmění v dosavadním režimu.



§ 718



(1) Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli věci,

ledaže to zákon zakazuje; může se týkat zejména rozsahu, obsahu, doby

vzniku zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí

i jejich souborů. Smlouvou lze změnit zařazení již existujících i

upravit zařazení budoucích součástí jmění rozdílně od zákonného režimu.



(2) Smlouvou lze rovněž uspořádat majetkové poměry pro případ zániku

manželství; jedná-li se o uspořádání pro případ zániku manželství

smrtí, považuje se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její

náležitosti.



(3) Smlouvou nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení

rodinné domácnosti, ledaže jeden z manželů opustil trvale domácnost a

odmítá se vrátit.



§ 719



(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu nesmí svými důsledky

vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu.



(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo

účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila;

tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní

účinky.



§ 720



(1) Smlouva snoubenců o manželském majetkovém režimu nabývá účinnosti

uzavřením manželství. Týká-li se smlouva již existující věci zapsané do

veřejného seznamu, lze provést do tohoto seznamu zápis změny až po

uzavření manželství.



(2) Týká-li se smlouva manželů o manželském majetkovém režimu již

existující věci zapsané do veřejného seznamu, nabývá smlouva v této

části účinky vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu, ledaže tento

zákon stanoví jinak.



§ 721



(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu se zapíše do veřejného

seznamu, je-li to v ní ujednáno; jinak na žádost obou manželů. Do

seznamu se zapíše vše, co mění zákonný majetkový režim manželů.



(2) Zápis provede bez zbytečného odkladu ten, kdo smlouvu sepsal, a

není-li to možné, ten, kdo seznam vede.



Správa ve smluveném režimu



§ 722



(1) Snoubenci i manželé mohou uzavřít smlouvu o správě toho, co je

součástí společného jmění, která se odchyluje od ustanovení § 713 a

714; ustanovení § 719 a 720 platí i pro tuto smlouvu.



(2) Smlouva podle odstavce 1 obsahuje ujednání o tom, který manžel bude

spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem.



§ 723



(1) Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech

týkajících se společného jmění samostatně, a to i v soudním nebo jiném

řízení, ledaže je dále stanoveno jinak.



(2) Manžel, který spravuje všechno společné jmění, může právně jednat

jen se souhlasem druhého manžela



a) při nakládání se společným jměním jako celkem,



b) při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů, je-li

toto obydlí součástí společného jmění, nebo které je obydlím jednoho z

nich, anebo obydlím nezletilého dítěte, které nenabylo plné

svéprávnosti a o něž manželé pečují, jakož i při ujednání trvalého

zatížení nemovité věci, která je součástí společného jmění.



(3) Ustanovení § 714 odst. 2 platí obdobně.



Režim založený rozhodnutím soudu



§ 724



(1) Je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění

zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.



(2) Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje

zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží

výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného,

jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená

rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal

podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.



§ 725



Režim založený rozhodnutím soudu lze změnit smlouvou manželů nebo

rozhodnutím soudu.



§ 726



(1) Soud může společné jmění poté, co je zrušil, obnovit; soud tak

rozhodne zejména, když pominou důvody zrušení společného jmění. To

platí i v případě, že manžel navrhne, aby společné jmění, jehož rozsah

byl zúžen, bylo rozšířeno do zákonného rozsahu.



(2) Zaniklo-li společné jmění na základě zákona, soud jej na návrh

manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů.



§ 727



(1) Rozhodnutím soudu nelze vyloučit ani změnit ustanovení upravující

obvyklé vybavení rodinné domácnosti.



(2) Rozhodnutí soudu o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění

nesmí svými důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a

nesmí se obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s

rozhodnutím souhlasila.



§ 728



Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu



Jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve

zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné

domácnosti, a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho,

co je součástí společného jmění, může soud na návrh druhého manžela

rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.



Režim oddělených jmění



§ 729



V režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez

souhlasu druhého manžela.



§ 730



Podnikají-li v režimu oddělených jmění manželé společně nebo jeden z

manželů podniká s pomocí druhého manžela, rozdělí si příjmy z

podnikání, jak si v písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí

rovným dílem.



Ochrana třetích osob



§ 731



Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může

se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném

jmění.



§ 732



Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který

nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o

dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by

představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a

vypořádáno podle § 742. To platí i v případě povinnosti manžela plnit

výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů

nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před

uzavřením manželství.



§ 733



Zavázal-li se jeden z manželů v době, od které do změny nebo vyloučení

zákonného majetkového režimu, ať smlouvou manželů nebo rozhodnutím

soudu, uplynulo méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele

uspokojena ze všeho, co by bylo součástí společného jmění, kdyby ke

smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo.



§ 734



Je-li smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, kterými byl zákonný

majetkový režim změněn nebo vyloučen, dotčeno právo třetí osoby,

zejména věřitele, může tato osoba své právo uplatnit u příležitosti

vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, stejně, jako

by ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo; přitom se

použije § 742.



§ 735



Zvláštní ustanovení



Neuzavřou-li spolu manželé, kteří mají v úmyslu dosáhnout rozvodu

manželství způsobem uvedeným v § 757, dohodu o uspořádání majetkových

povinností a práv pro případ rozvodu, v níž pod podmínkou, že

manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají, jak budou v době odděleného

hospodaření nabývat práva a zavazovat se, platí pro dobu odděleného

hospodaření manželů ustanovení o společném jmění přiměřeně, ledaže

tento zákon stanoví jinak.



Vypořádání společného jmění



§ 736



Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho

stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a

práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné

jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění

přiměřeně.



§ 737



(1) Vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její

právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil,

že je vypořádání vůči ní neúčinné.



(2) Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.



§ 738



(1) Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo

zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla

uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného

seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci

zápisem do veřejného seznamu.



(2) Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části

společných majetkových povinností a práv.



§ 739



(1) Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za

trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které

vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva.



(2) Nevyžaduje-li dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li o to

jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali.



§ 740



Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby

rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly

účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.



§ 741



Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k

vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou,

ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se

manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že



a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro

potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník

užívá,



b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém

spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,



c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma;

jejich podíly jsou stejné.



§ 742



(1) Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo

neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato

pravidla:



a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,



b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo

na jeho výhradní majetek,



c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého

výhradního majetku vynaložil na společný majetek,



d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,



e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména

jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,



f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a

udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.



(2) Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní

majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku

manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání

společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode

dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno

nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž

byl náklad vynaložen.



Některá ustanovení o bydlení manželů



§ 743



(1) Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.



(2) Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má

mu druhý manžel vyhovět, ledaže důvody pro setrvání převažují nad

důvody pro tuto změnu.



(3) Manželé se mohou dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně. Dohoda

manželů o odděleném bydlení má stejné právní účinky jako opuštění

rodinné domácnosti s úmyslem žít trvale jinde.



§ 744



Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní

právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než

závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení.

Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání

manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.



§ 745



(1) Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke

dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k

domu nebo bytu oběma manželům společné nájemní právo; při pozdějším

uzavření nájemní smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo

účinností smlouvy. To platí obdobně i v případě jiného obdobného

závazkového práva.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, ujednají-li si manželé něco

jiného.



§ 746



(1) Mají-li manželé k domu nebo bytu společné nájemní právo, jsou

zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.



(2) Manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého

manžela.



§ 747



(1) Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve

kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu

nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se

zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit.

Manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt

zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož

výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí

manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením

dosavadním.



(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem

1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.



§ 748



(1) Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém

se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, platí § 747 odst. 1

věta první obdobně. Manžel nesmí bez souhlasu druhého manžela nájem

ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením

manželů nebo rodiny.



(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem

1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.



§ 749



Souhlas manžela podle § 747 a 748 vyžaduje písemnou formu.



§ 750



(1) Dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení

§ 747 a 748, nesmí dohoda zhoršit postavení jejich společného

nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi

v rodinné domácnosti a vůči kterému mají vyživovací povinnost,

popřípadě nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a bylo

svěřeno do společné péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále

nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily.



(2) Dohoda i souhlas třetích osob podle odstavce 1 vyžadují písemnou

formu.



Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí



§ 751



(1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž

se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z

důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo

v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela

omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v

domě nebo bytě bydlet.



(2) Stejně jako v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná o

manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení

manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti.



§ 752



Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet,

určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu,

jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.



§ 753



Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná

osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné

domácnosti.



Díl 5



Zánik manželství



Oddíl 1



Obecné ustanovení



§ 754



Manželství zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.



Oddíl 2



Rozvod manželství



§ 755



(1) Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce,

trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.



(2) Přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství

rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu



a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné

svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na

trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného

soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo



b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských

povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena

zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch

zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu

tří let.



(3) Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud

manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po

rozvodu manželů.



§ 756



Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu

manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno

jinak.



§ 757



(1) Připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá

druhý z manželů, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny

rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů,

pokud se jedná o rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je

pravdivé a pokud



a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok

a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,



b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné

svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po

rozvodu a soud jejich dohodu schválil,



c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého

bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.



(2) Dohody uvedené v odstavci 1 písm. c) vyžadují písemnou formu a

podpisy musí být úředně ověřeny.



§ 758



Manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez

ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že

alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.



Oddíl 3



Následky zániku manželství



§ 759



Příjmení rozvedeného manžela



Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po

rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své

dřívější příjmení. To platí i tehdy, hodlá-li manžel, který přijal

příjmení druhého manžela s tím, že bude ke společnému příjmení

připojovat své dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení,

užívat napříště jen své dřívější příjmení.



Výživné rozvedeného manžela



§ 760



(1) Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho

neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má

vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost,

lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo

zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o

společné dítě rozvedených manželů.



(2) Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak

dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i

zda



a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v

tom nebránila závažná překážka,



b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s

vlastním majetkem,



c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou

domácnost,



d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu

blízké činu povahy trestného činu, nebo



e) je dán jiný obdobně závažný důvod.



(3) Pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná

ustanovení o výživném.



§ 761



(1) Rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se řídí

dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné

nahradí odbytným, zanikne právo rozvedeného manžela na výživné

poskytnutím odbytného.



(2) Nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný

bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela

rozhodl soud.



§ 762



(1) Nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může

manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem

nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout,

aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém

rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou

životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto

případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle

však po dobu tří let od rozvodu.



(2) Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které

naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1,

ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.



§ 763



Právo rozvedeného manžela na výživné zanikne, uzavře-li oprávněný

rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného

partnerství.



Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství



§ 764



(1) Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové

povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle

toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i

podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého

majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v §

742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel

dohodne s dědici o vypořádání jinak.



(2) Byl-li manžel prohlášen za mrtvého, posoudí se jeho majetkové

povinnosti a práva ke dni, který je v rozhodnutí o prohlášení za

mrtvého uveden jako den jeho smrti.



§ 765



(1) Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a

práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů.



(2) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel

podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.



Bydlení po zániku manželství



§ 766



(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a manželé měli společné nájemní

právo k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost,

zůstane nájemcem bytu pozůstalý manžel. Svědčilo-li manželům k domu

nebo bytu společně jiné závazkové právo, zůstane oprávněným pozůstalý

manžel.



(2) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a nájemní právo k domu nebo

bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost manželů, měl jen jeden z

nich, použijí se ustanovení o nájmu bytu.



§ 767



(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu, v

němž se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující

v domě nebo bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco

druhý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu

právo bydlení, pokud výhradní právo zemřelého manžela přešlo na jinou

osobu než na pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li na pozůstalém

manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil.



(2) Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že

pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž

manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné

svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě

nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh

pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému

břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než

takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu

srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne,

nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.



(3) Měl-li pozůstalý manžel právo bydlet z jiného důvodu, použijí se

odstavce 1 a 2 obdobně.



§ 768



(1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v

němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné

právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší

soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo

toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům

nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za

ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených

manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné

svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku

pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.



(2) Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam

bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v

řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má

právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však

svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o

které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené,

které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho

prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.



§ 769



Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v

němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné

právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším

bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet,

popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela,

rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo

vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo

jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat;

ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.



§ 770



Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo

bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat

vystěhování toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené,

ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého

bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.



HLAVA II



PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ



Díl 1



Všeobecná ustanovení



Příbuzenství



§ 771



Příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý

osvojením.



§ 772



(1) Osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.



(2) Osoby jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka,

ale přitom nepocházejí jedna od druhé.



§ 773



Stupeň příbuzenství mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození,

jimiž v linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od

svého nejbližšího společného předka.



§ 774



Švagrovství



Vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním manželem a

příbuznými druhého manžela; v jaké linii a v jakém stupni je někdo

příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je

sešvagřen s druhým manželem. Zanikne-li manželství smrtí jednoho z

manželů, švagrovství tím nezaniká.



Díl 2



Poměry mezi rodiči a dítětem



Oddíl 1



Určování rodičovství



§ 775



Mateřství



Matkou dítěte je žena, která je porodila.



Otcovství



§ 776



(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí

třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za

neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má

se za to, že otcem je manžel matky.



(2) Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je

manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne

poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.



§ 777



(1) Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství

a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel

matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je

otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k

oběma prohlášením.



(2) Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela,

muže, který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení

před soudem, zahájeném na návrh některého z nich; návrh lze podat

nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte.



(3) K určení otcovství k dítěti podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít

dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství.



(4) Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce 1 až 3

obdobně.



§ 778



Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané,

má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění

souhlas.



§ 779



(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za

to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením

matky a tohoto muže. Takto lze určit otcovství i k dítěti ještě

nenarozenému, je-li již počato.



(2) Prohlášení se činí osobně před soudem nebo před matričním úřadem.

Nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem.



§ 780



Činí-li prohlášení ten, kdo není plně svéprávný, může je učinit pouze

před soudem. Soud podle okolností případu posoudí, zda ten, kdo není

plně svéprávný, je schopen jednat sám, nebo zda za něho bude jednat

jeho opatrovník.



§ 781



Nemůže-li matka pro duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení

nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou

překážkou, není možné určit otcovství souhlasným prohlášením.



§ 782



Na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle se použijí obecná

ustanovení o právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se

však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.



§ 783



(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle

§ 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby

otcovství určil soud.



(2) Má se za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v

době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více

než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.



(3) Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi,

kterého k tomu jmenuje soud.



§ 784



(1) Zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat další k

návrhu oprávněný.



(2) Zemře-li během řízení dítě, může do šesti měsíců od jeho smrti

podat návrh též potomek tohoto dítěte, má-li právní zájem na tomto

určení.



(3) Zemře-li během řízení domnělý otec, pokračuje řízení proti

opatrovníkovi, kterého k tomu jmenuje soud.



(4) Zemře-li během řízení muž, který tvrdil, že je otcem, a

nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.



Popírání otcovství



§ 785



(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o

skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte,

které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu,

nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči

dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči

druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.



(2) Byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty

omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže, může je popřít jeho

opatrovník, kterého pro tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti

měsíců od jmenování soudem.



§ 786



(1) Narodí-li se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a

třístým dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství

popřít s výjimkou uvedenou v ustanovení § 777, jen je-li vyloučeno, aby

manžel matky byl otcem dítěte.



(2) Narodí-li se dítě před stošedesátým dnem od uzavření manželství,

postačí k tomu, aby se nemělo za to, že otcem dítěte je manžel matky,

popře-li své otcovství. To neplatí, souložil-li manžel matky s matkou

dítěte v době, od níž do narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát

a více než tři sta dní, nebo věděl-li při uzavření manželství, že je

těhotná.



§ 787



Otcovství nelze popřít k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým

dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného se souhlasem

manžela matky, nebo se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná,

bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito. To neplatí,

otěhotněla-li matka dítěte jinak.



§ 788



Popřel-li pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané,

počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství dřívějšího manžela dnem

následujícím poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí.



§ 789



Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte

je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.



§ 790



(1) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,

může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být

otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto

otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte,

neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.



(2) Ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně.



§ 791



Matka dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo

určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v §

790 odst. 1 větě druhé.



§ 792



Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může

soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem

dítěte a veřejný pořádek.



§ 793



Vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení

zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení

o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením

rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud

zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.



Oddíl 2



Osvojení



Pododdíl 1



Osvojení, osvojitel a osvojované dítě



§ 794



Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.



§ 795



Předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem,

jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy

takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.



§ 796



(1) O osvojení nezletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce

dítě osvojit. K návrhu na osvojení dítěte z ciziny nebo do ciziny

připojí navrhovatel rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o

souhlasu s osvojením.



(2) O osvojení zletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce

zletilého osvojit, k němuž se připojil zletilý, který má být osvojen.



§ 797



Na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě

osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.



§ 798



Z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí nikdo

získat nepatřičný zisk.



§ 799



(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba,

zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i

důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované

dítě dobrým rodičem.



(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči

o osvojené dítě ve značné míře.



§ 800



(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně

může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se

z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.



(2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako

společní osvojitelé.



§ 801



Osvojuje-li osoba, která je rodičem, soud zhodnotí, není-li osvojení v

zásadním rozporu se zájmy dětí osvojitele; majetkové zájmy nejsou pro

posouzení rozhodující.



§ 802



Osvojit lze nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.



§ 803



Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový

rozdíl, zpravidla ne menší než šestnáct let; jen souhlasí-li s

osvojením opatrovník zastupující dítě v řízení a je-li osvojení v

souladu se zájmy dítěte, může být věkový rozdíl mezi osvojitelem a

osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let.



§ 804



Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a

mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.



Pododdíl 2



Souhlas s osvojením



§ 805



O osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte

nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče, popřípadě

manžela osvojitele. To platí i v případě, že byl souhlas vzat zpět.



Souhlas dítěte s osvojením



§ 806



(1) Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy jeho

osobního souhlasu, ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by byl

postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu

se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu.



(2) Dříve než se osvojované dítě vyjádří, soud je řádně poučí o účelu,

obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením.



§ 807



(1) Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem souhlas

s osvojením jeho opatrovník; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán

sociálně-právní ochrany dětí. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí

všechny rozhodné skutečnosti, které ho povedou k závěru, že osvojení

bude v souladu se zájmy dítěte.



(2) Je-li to možné, soud vyslechne i osvojované dítě a vezme na jeho

vyjádření zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje.



§ 808



Osvojované dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí

o osvojení.



Souhlas rodičů



§ 809



K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte.



§ 810



(1) Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu. Prohlášení musí

splňovat obecné náležitosti právního jednání, je-li však souhlas vázán

na splnění podmínky nebo je-li časově omezený, nepřihlíží se k němu.



(2) Dříve než se rodič vyjádří, soud ho řádně poučí o podstatě a

důsledcích prohlášení souhlasu a o podstatě osvojení.



§ 811



(1) Souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte je třeba i tehdy, nenabyl-li

plné svéprávnosti. Rodič, který ještě nedosáhl věku šestnácti let,

nemůže dát souhlas k osvojení.



(2) Dává-li souhlas rodič, který nenabyl plné svéprávnosti, nelze, aby

za něho jednal jeho opatrovník; jeho způsobilost dát souhlas posoudí

soud podle obecných ustanovení.



§ 812



Rodič, jehož svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, může ve věcech

osvojení, včetně udělení souhlasu k osvojení, právně jednat pouze v

rozsahu, ve kterém jeho svéprávnost omezena nebyla.



§ 813



(1) Matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve šest

týdnů po narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k

osvojení i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte.



(2) Byl-li souhlas otce nebo matky dán dříve, nepřihlíží se k němu.



§ 814



Není rozhodné, zda byl souhlas k osvojení dán s určením pro určitou

osobu osvojitele, nebo bez takového určení.



§ 815



Byl-li souhlas k osvojení dán s určením pro určitou osobu jako

osvojitele a bude-li návrh na osvojení vzat zpět, nebo zamítnut,

pozbude souhlas účinnosti.



§ 816



Souhlas k osvojení pozbude účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení do

šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán.



§ 817



(1) Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl

dán.



(2) Souhlas k osvojení lze odvolat i po uplynutí tří měsíců ode dne,

kdy byl dán,



a) nebylo-li osvojované dítě ještě předáno do péče osvojitele před

osvojením,



b) má-li být osvojované dítě podle rozhodnutí soudu vydaného na návrh

rodičů vydáno tím, komu bylo svěřeno do péče, protože je v souladu se

zájmy dítěte, aby bylo se svými rodiči.



(3) Pro odvolání souhlasu platí obdobně ustanovení o tom, jak, vůči

komu a s jakými účinky se souhlas k osvojení dává.



§ 818



(1) Souhlasu rodiče osvojovaného dítěte není k osvojení třeba, pokud

rodič



a) byl zbaven rodičovské odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas k

osvojení,



b) není schopen projevit svou vůli nebo rozpoznat následky svého

jednání nebo je ovládnout, nebo



c) se zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodaří soudu v

součinnosti s dalšími orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení

potřebné pečlivosti.



(2) Jsou-li tyto skutečnosti dány u obou rodičů, vyžaduje se k osvojení

souhlas poručníka, popřípadě souhlas opatrovníka, kterého k tomu účelu

jmenuje soud; to platí i v případě, že oba rodiče zemřeli nebo že

rodičovství k osvojovanému dítěti nebylo určeno. Před udělením nebo

odmítnutím souhlasu musí být zjištěny všechny rozhodné skutečnosti

týkající se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly mít vliv

na rozhodnutí o osvojení; zejména se zjistí, zda osvojované dítě má

blízké příbuzné a zda ti mají zájem o dítě pečovat, a vyslechne se i

ten, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.



§ 819



(1) K osvojení dále není třeba souhlasu rodiče, který zjevně nemá o

dítě zájem.



(2) Rodič zjevně nemá o dítě zájem, neprojevuje-li soustavně o dítě

opravdový zájem, a tím trvale zaviněně porušuje své povinnosti rodiče.



§ 820



(1) Má se za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň

tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v

chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba,

aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných

důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň tři

měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči

nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených

jiným právním předpisem.



(2) Poučení podle odstavce 1 se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde

se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se

ani za tři měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.



§ 821



(1) Soud rozhoduje ve zvláštním řízení, je-li, nebo není-li třeba k

osvojení souhlasu rodiče.



(2) Rozhodne-li soud, že k osvojení není třeba souhlasu obou rodičů, je

k osvojení zapotřebí souhlasu opatrovníka, kterého soud k tomu účelu

jmenuje. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí všechny rozhodné

skutečnosti týkající se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by

mohly mít vliv na rozhodnutí o osvojení; zejména zjistí, má-li

osvojované dítě blízké příbuzné, kteří mají zájem o ně pečovat, a

vyslechne toho, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.



§ 822



(1) Nastaly-li okolnosti, kdy k osvojení není třeba souhlasu rodiče,

nelze přesto o osvojení kladně rozhodnout, je-li tu někdo z blízkých

příbuzných dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a učiní v

tomto smyslu návrh soudu.



(2) Soud svěří dítě do péče jeho blízkého příbuzného, je-li to v

souladu se zájmy dítěte a je-li zjevné, že tato osoba je schopna o dítě

pečovat.



Pododdíl 3



Péče před osvojením



§ 823



(1) Se souhlasem budoucího osvojitele je možné předat mu osvojované

dítě do péče ihned poté, kdy oba rodiče dali k osvojení souhlas.

Souhlasí-li s tím rodiče, lze dítě předat budoucímu osvojiteli do péče

i dříve, jakmile to zdravotní stav dítěte dovolí. Rodiče osvojovaného

dítěte jsou povinni o předání dítěte informovat orgán sociálně-právní

ochrany dětí.



(2) Péče o dítě v době před uplynutím tří měsíců ode dne, kdy byl dán

souhlas k osvojení, není péčí před osvojením. Po tuto dobu má ten, komu

bylo dítě předáno do péče, pouze povinnost a právo o dítě řádně pečovat

a chránit je; v záležitostech dítěte, které s touto péčí souvisí, může

jednat, jen je-li toho nezbytně třeba.



§ 824



(1) O předání dítěte do péče podle § 823 rozhodne soud.



(2) Má-li soud za to, že jsou dány okolnosti, kdy k osvojení není třeba

souhlasu rodiče, může použít § 823 odst. 1 obdobně.



§ 825



Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl dán souhlas k osvojení, se

pozastavuje výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské

odpovědnosti; soud jmenuje poručníkem osvojovaného dítěte orgán

sociálně-právní ochrany dětí, ledaže byl poručník jmenován již dříve.

Ustanovení § 929 platí obdobně.



§ 826



Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl souhlas k osvojení dán, může

být osvojované dítě předáno osvojiteli do péče před osvojením. O

takovém předání rozhoduje na návrh osvojitele soud.



§ 827



(1) Soud o předání dítěte osvojiteli do péče před osvojením rozhodne až

poté, co provede šetření ohledně vzájemné vhodnosti dítěte a

osvojitele, zejména se zřetelem na



a) osobnost a zdravotní stav osvojitele i jeho sociální prostředí,

zvláště bydlení a domácnost, jakož i schopnost osvojitele pečovat o

dítě a pohnutky osvojitele k osvojení,



b) osobnost a zdravotní stav dítěte, sociální prostředí, ze kterého

dítě pochází, jakož i jeho statusová práva,



c) etnické, náboženské a kulturní prostředí dítěte a osvojitele,



d) dobu, po kterou bylo dítě v péči osvojitele.



(2) Chce-li dítě osvojit jeden z manželů, soud zjistí, z jakého důvodu

se druhý manžel k návrhu nepřipojil.



§ 828



Bylo-li osvojované dítě již dříve předáno do péče osvojitele, považuje

se jeho další péče za péči před osvojením. Pro péči před osvojením není

nutné další rozhodnutí orgánu veřejné moci.



§ 829



(1) Dříve než bude o osvojení rozhodnuto, musí být osvojované dítě v

péči osvojitele na jeho náklad. Osvojitel má povinnosti a práva osoby,

do jejíž péče je dítě svěřeno podle § 953 až 957.



(2) Péče osvojitele o osvojované dítě před osvojením trvá po dobu

dostatečnou pro přesvědčivé zjištění, že se mezi osvojitelem a dítětem

vytvořil takový poměr, jaký je smyslem a cílem osvojení; tato péče

neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců.



(3) Po dobu, v níž je dítě v péči osvojitele, se pozastavuje dříve

stanovená vyživovací povinnost jiné osoby k dítěti.



§ 830



(1) Podá-li muž, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, návrh na

určení otcovství, nelze o osvojení rozhodnout, dokud o návrhu na určení

otcovství nebude rozhodnuto.



(2) Bylo-li osvojované dítě předáno do péče budoucího osvojitele podle

§ 823 a uplynula-li tříměsíční lhůta, ve které lze souhlas k osvojení

odvolat, dříve, než byl návrh podle odstavce 1 podán, použije se § 817

obdobně.



§ 831



Podá-li osoba, která tvrdí, že je blízkým příbuzným osvojovaného

dítěte, návrh na svěření dítěte do péče podle § 953, nelze o osvojení

rozhodnout, dokud o tomto návrhu nebude rozhodnuto.



Pododdíl 4



Následky osvojení



§ 832



(1) Dítě, které bylo společně osvojeno manžely, nebo manželem svého

rodiče, má postavení společného dítěte manželů; jinak má postavení

dítěte osvojitele.



(2) Osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost.



§ 833



(1) Osvojením zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní

rodinou, jakož i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající.

Zanikají také práva a povinnosti opatrovníka, popřípadě poručníka,

který byl jmenován, aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.



(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se

osvojení příbuzenského poměru mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho

příbuznými, ani práv a povinností vyplývajících z tohoto poměru.



§ 834



Bylo-li osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i

na jeho dítě.



§ 835



(1) Osvojenec má příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů má

příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při uzavření manželství.



(2) Nesouhlasí-li osvojenec, který má právo vyslovit se ke svému

příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke

svému příjmení připojovat příjmení osvojitele. Má-li osvojenec

připojované příjmení, lze osvojitelovo příjmení připojit jen k prvnímu

příjmení osvojence; má-li osvojitel připojované příjmení, lze k

osvojencovu příjmení připojit jen první příjmení osvojitele.



§ 836



Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení,

jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní

docházky.



§ 837



Utajení osvojení



(1) Osvojitel nebo osvojenec může navrhnout, aby soud rozhodl, že

osvojení a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte.

To obdobně platí i pro utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k

osvojení.



(2) Třebaže byly osvojení a jeho okolnosti nebo pokrevní rodič a jeho

souhlas k osvojení utajeny, může soud rozhodnout o jejich odtajnění,

odůvodňuje-li to velmi závažná situace ohrožující osvojené dítě na

životě nebo na zdraví.



§ 838



Jakmile osvojenec nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit se s

obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.



§ 839



Dohled nad úspěšností osvojení



(1) Bez zřetele k tomu, zda je dohled nad úspěšností osvojení uložen,

poskytne zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí osvojitelům

poradenství a služby spojené s péčí o osvojence.



(2) Odůvodňují-li to okolnosti případu, nařídí soud i bez návrhu nad

osvojitelem a osvojencem dohled na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku

zároveň určí; dohled vykonává zpravidla prostřednictvím orgánu

sociálně-právní ochrany dětí.



Zrušení osvojení



§ 840



(1) Jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele

nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k

návrhu připojit.



(2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení.

To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.



§ 841



(1) Zrušením osvojení zaniká poměr vzniklý osvojením i povinnosti a

práva z tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský

poměr.



(2) Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím,

než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny.



§ 842



Osvojenec bude mít po zrušení osvojení příjmení, které měl před

osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá.



§ 843



Opětovné osvojení osvojence



Osvojenec může být opětovně osvojen, jen



a) bylo-li dřívější osvojení zrušeno,



b) má-li být osvojen pozdějším manželem osvojitele poté, co předchozí

manžel, který byl společným osvojitelem, zemřel, nebo



c) zemřel-li ten, kdo byl jediným osvojitelem, anebo ti, kdo byli

společnými osvojiteli.



§ 844



Je-li to v souladu se zájmy dítěte, může soud na návrh osvojitele

rozhodnout i před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že

je osvojení nezrušitelné.



§ 845



Nezrušitelné osvojení nebrání tomu, aby osvojenec byl opětovně osvojen.



Pododdíl 5



Osvojení zletilého



§ 846



Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy.



§ 847



Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého



(1) Zletilého lze osvojit, jestliže



a) přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem,



b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý,



c) osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho

nezletilosti nebo



d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.



(2) Zletilého nelze osvojit, jestliže by to bylo v rozporu s

odůvodněným zájmem jeho pokrevních rodičů.



(3) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o následcích

osvojení, se použijí, s výjimkou § 838 a 839, obdobně.



Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého



§ 848



(1) Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků

osvojovaného, lze osvojit zletilého výjimečně také z důvodů hodných

zvláštního zřetele, pokud to je přínosné pro osvojitele a osvojence

navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich.



(2) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o jeho

následcích, se použijí přiměřeně.



§ 849



(1) Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči

členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových

práv. Osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči

osvojenci a jeho potomkům.



(2) Osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní

rodině.



Společná ustanovení pro osvojení zletilého



§ 850



(1) Není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho zákonný zástupce,

popřípadě opatrovník, kterého k tomu jmenuje soud.



(2) Trvá-li manželství osvojovaného, může být osvojen jen se souhlasem

svého manžela. Nemůže-li manžel dát souhlas proto, že není plně

svéprávný, nebo je-li opatření jeho souhlasu spojeno s těžko

překonatelnou překážkou, soud zvlášť posoudí, zda osvojení není v

rozporu s oprávněnými zájmy tohoto manžela, popřípadě dalších členů

rodiny.



§ 851



(1) Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení.



(2) Souhlasí-li s tím osvojitel, může osvojenec připojit osvojitelovo

příjmení k svému příjmení; trvá-li manželství osvojitele a mají-li

manželé společné příjmení, vyžaduje se souhlas i druhého manžela.



(3) Trvá-li manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení,

může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se

souhlasem svého manžela.



§ 852



Osvojení má právní následky pro osvojence a jeho potomky, pokud se

narodili později. Pro dříve narozené potomky osvojence má osvojení

právní následky, jen když dali k osvojení souhlas.



§ 853



(1) Vyživovací povinnost osvojence vůči jeho předkům nebo potomkům trvá

nadále jen tehdy a jen v té míře, nejsou-li jiné osoby, které mají

vyživovací povinnost, popřípadě nejsou-li tyto osoby schopny své

vyživovací povinnosti dostát. Osvojenec má právo na výživné vůči svým

předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té míře, není-li osvojitel s to

své vyživovací povinnosti dostát.



(2) Osvojenec dědí po osvojiteli v první zákonné třídě dědiců,

nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.



(3) Má-li osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použijí se

odstavce 1 a 2 obdobně.



§ 854



Pro osvojení nezletilého, kterému byla přiznána svéprávnost, se

ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.



Oddíl 3



Rodiče a dítě



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 855



(1) Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto

vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží

se k tomu.



(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného

prospěchu dítěte.



§ 856



Povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a

práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho

zletilosti.



§ 857



(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.



(2) Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své

dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se

schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv

dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno

se těmto opatřením podřídit.



§ 858



Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která

spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho

tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování

osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v

určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění;

vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné

svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen

soud.



§ 859



Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské

odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani

svéprávnosti.



Pododdíl 2



Osobní jméno a příjmení dítěte



§ 860



(1) Dítě má příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro

společné děti manželů.



(2) Nemá-li dítě příjmení podle odstavce 1, zvolí rodiče pro dítě

příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Totéž platí o

osobním jménu dítěte.



§ 861



Je-li znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Tento rodič také

určí osobní jméno dítěte; jinak je určí soud.



§ 862



(1) Jde-li o dítě, jehož rodiče nejsou manžely, zvolí rodiče pro dítě

příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud.



(2) Uzavře-li manželství matka dítěte, jehož otec není znám, mohou

matka dítěte a její manžel shodně prohlásit před matričním úřadem, že

příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.



§ 863



(1) Ke změně příjmení dítěte podle § 862 je třeba vyjádření dítěte za

stejných podmínek jako v jiných záležitostech týkajících se dítěte;

je-li dítě starší patnácti let, je třeba, aby se změnou svého příjmení

souhlasilo.



(2) Ustanovení § 862 nelze použít, dosáhlo-li dítě zletilosti.



§ 864



Není-li žádný z rodičů znám, určí soud i bez návrhu osobní jméno a

příjmení dítěte.



Pododdíl 3



Rodičovská odpovědnost



§ 865



(1) Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý

rodič, ledaže jí byl zbaven.



(2) Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o

jeho rodičovské odpovědnosti.



§ 866



Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti

nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou

určující zájmy dítěte.



§ 867



(1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud

dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento

sdělit.



(2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě

přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li

schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je

schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž

zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let

se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní

názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.



§ 868



(1) Výkon rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče, který dříve

přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné

svéprávnosti, je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven;

to neplatí o výkonu povinnosti a práva péče o dítě, ledaže soud

vzhledem k osobě rodiče rozhodne, že výkon také této povinnosti a

tohoto práva se pozastavuje až do doby, kdy rodič nabude plnou

svéprávnost.



(2) Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této

oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven,

ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává

výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.



§ 869



(1) Brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná

okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte

třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto

rodiče pozastavuje.



(2) Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění

vyživovací povinnosti k dítěti.



§ 870



Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li

to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí

její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.



§ 871



(1) Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,

anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem

zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.



(2) Spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo

použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání

trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel,

návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho

dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče

jeho rodičovské odpovědnosti.



§ 872



Před rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti soud vždy

posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče

osobně se stýkat s dítětem. Dojde-li ke zbavení rodiče rodičovské

odpovědnosti, zůstává rodiči právo osobně se stýkat s dítětem jen v

případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s

přihlédnutím k zájmu dítěte.



§ 873



Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout,

že jej zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v §

856, především práva dát souhlas k osvojení.



§ 874



Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv

na jeho vyživovací povinnost k dítěti.



Zvláštní ustanovení o výkonu rodičovské odpovědnosti



§ 875



(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy

dítěte.



(2) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti

vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a

rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě

přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno

tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou

pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.



§ 876



(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.



(2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení,

může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen

neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.



(3) Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě,

která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého

rodiče.



§ 877



(1) Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná

zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to

platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné

záležitosti dítěte druhého rodiče.



(2) Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a

obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního

uplatnění dítěte.



§ 878



(1) Nežije-li některý z rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý z

rodičů rodičovskou odpovědnost, nebo je-li výkon jeho rodičovské

odpovědnosti pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič;

to platí i tehdy, je-li rodičovská odpovědnost jednoho z rodičů omezena

nebo je-li omezen její výkon.



(2) Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo

je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo je-li

rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených způsobů, ale

každého jinak, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému náleží povinnosti

a práva rodičů nebo jejich výkon na místě rodičů.



(3) Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen její

výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.



§ 879



(1) Při právním jednání vůči dítěti, které není způsobilé ve věci

samostatně právně jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu z rodičů

jako zástupci dítěte.



(2) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci

samostatně právně jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla

posouzena dobrá víra obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden z

rodičů, posoudí se jen jeho dobrá víra.



(3) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci

samostatně právně jednat, o věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo

nevědělo, je třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však

dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.



Péče o dítě a jeho ochrana



§ 880



(1) Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče

způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.



(2) Rozhodují-li rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,

vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.



§ 881



Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých

jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě;

dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské

odpovědnosti.



§ 882



(1) Zadržuje-li jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat,

aby jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má i

ten, kdo o dítě oprávněně pečuje.



(2) Osoba, která dítě protiprávně zadržuje, má povinnost jej řádně

předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.



§ 883



Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou

důstojnost.



§ 884



(1) Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být

všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života

a chování v rodině.



(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je

přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a

nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.



§ 885



Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho

výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v

rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije,

aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s

dítětem v rodinné domácnosti.



§ 886



(1) Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a

je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti.

Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů

dítěti.



(2) Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,

popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma

způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné

domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné

potřeby členů rodiny.



Osobní styk rodiče s dítětem



§ 887



Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit

jiné osobě.



§ 888



Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým

rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má

právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže;

soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má

dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku

účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým

rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a

při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým

rodičem spolupracovat.



§ 889



Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co

narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.

Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně

druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové

rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.



§ 890



Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte

a jeho zájmů.



§ 891



(1) Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak

se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li

se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v

rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví. V odůvodněných případech

může soud určit místo styku rodiče s dítětem.



(2) Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se

stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.



Zastoupení dítěte



§ 892



(1) Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních

jednáních, ke kterým není právně způsobilé.



(2) Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich;

ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.



(3) Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu

zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém

případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.



§ 893



Nedohodnou-li se rodiče, který z nich dítě při právním jednání

zastoupí, rozhodne soud na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě

právně jednat a jakým způsobem.



§ 894



(1) Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti dítěte,

nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu o zastoupení

osobou s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou osobou.



(2) Uzavře-li dítě smlouvu o zastoupení, nemá to vliv na zákonné

zastoupení dítěte rodiči.



(3) Nedojde-li mezi zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne

soud v souladu se zájmy dítěte.



§ 895



Došlo-li k popření otcovství, právní jednání učiněná otcem jako

zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.



Péče o jmění dítěte



§ 896



(1) Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je

jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze

předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s

majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat.



(2) Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění

dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst. 3

platí obdobně.



(3) Poruší-li rodiče povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní

hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a nerozdílně.



§ 897



Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte,

rozhodne na návrh rodiče soud.



§ 898



(1) K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění

dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas

soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice

výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty.



(2) Souhlasu soudu je třeba zejména k právnímu jednání, kterým dítě



a) nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá,



b) zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část,



c) nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové

hodnoty, nebo takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar

nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje,

nebo



d) uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu

úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení, zejména

nájmu.



(3) K právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu,

se nepřihlíží.



§ 899



Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.



§ 900



(1) Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě jeho

majetku (zisk), použijí nejprve k výživě dítěte. Je-li toho třeba,

mohou rodiče poté použít zbývající zisk z majetku dítěte jako jeho

příspěvek na vlastní výživu rodičů a výživu nezletilého sourozence

dítěte, pokud s dítětem žijí v rodinné domácnosti, ledaže je z

důležitých důvodů nezbytné zachovat je pro dítě na dobu po nabytí

svéprávnosti.



(2) Majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k výživě

vlastní a sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob,

které mají vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi

poměry dítěte a poměry povinných osob.



§ 901



(1) Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením

úpadku na majetek rodiče. Není-li tu druhý rodič, který by mohl pečovat

o jmění dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění

dítěte.



(2) Po uplynutí tří let od zrušení konkursu může soud na návrh rodiče

nebo opatrovníka pro správu jmění dítěte omezení rodičovské

odpovědnosti zrušit, ledaže by obnovení povinnosti a práva rodiče

pečovat o jmění dítěte bylo v rozporu se zájmy dítěte.



§ 902



(1) Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění,

které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě

na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění

bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy

dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě

nežádá.



(2) Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti s ní

náklady, mohou požadovat jejich náhradu.



§ 903



(1) Byla-li správa jmění značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či

rozmanitost majetkového souboru, a rodiče správu jmění řádně

vykonávali, mohou poté, co odevzdají spravované jmění svému dítěti,

žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li to výnos jmění.



(2) Je-li již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že správa

je značně obtížná a rodiče ji vykonávají řádně, soud jim na návrh

přizná přiměřenou roční, popřípadě jinak časově určenou odměnu za

správu jmění.



§ 904



Předání a převzetí jmění nemá vliv na odpovědnost rodičů za správu

jmění dítěte.



§ 905



(1) Soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,

jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsou-li tu

společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence.

V rozsahu povinností a práv opatrovníka pro správu jmění dítěte jsou

rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu ke jmění dítěte omezeni.



(2) Pro povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte, který

byl jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi,

který spravuje jmění poručence, popřípadě o opatrovníkovi, který

spravuje jmění opatrovance.



Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství



§ 906



(1) Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud

nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s

uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska

rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme

v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k

sourozencům, popřípadě i k prarodičům.



(2) Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je

zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v

souladu se zájmem dítěte.



§ 907



(1) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé

péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby

než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do

společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.



(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby

rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost

dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým

možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a

zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a

očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít,

na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším

příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů

dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a

mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší

předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.



(3) Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo

dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s

nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na

pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke

schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.



§ 908



Výkon povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně



Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a

nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez

návrhu soud. V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí obdobně.



§ 909



Zvláštní ustanovení



Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností

a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.



Pododdíl 4



Vyživovací povinnost



§ 910



(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.



(2) Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací

povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.



(3) Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji

plnit bližší příbuzní.



(4) Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací

povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.



§ 911



Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.



§ 912



Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když

má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné

činnosti nestačí k jeho výživě.



§ 913



(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby

oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a

majetkové poměry povinného.



(2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného

je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu

výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového

prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně

pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o

rodinnou domácnost.



§ 914



Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné

postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru

jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům,

schopnostem a možnostem ostatních.



Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky



§ 915



(1) Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní

rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.



(2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.



§ 916



Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o

vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které

nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své

příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení

majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti

potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného

právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí

pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného

právního předpisu.



§ 917



Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o

vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné

svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí,

lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor,

nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné

přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek

platí obecná pravidla o jmění dítěte.



§ 918



V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech

hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby

složila zálohu na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné

přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti

výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.



§ 919



Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné

svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k

dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich

vyživovací povinnost k dítěti neplní, postupuje soud podle § 915 až

918. To platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě,

které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění

vyživovací povinnosti k dítěti.



§ 920



Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce



(1) Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec

dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v

přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a

porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem

vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě

nenarodí živé.



(2) Soud může na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je

pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek na úhradu

nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem.



(3) Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství

je pravděpodobné, aby předem poskytl částku potřebnou k zajištění

výživy dítěte po dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni

podle jiného právního předpisu mateřská dovolená.



Společná ustanovení o výživném



§ 921



Výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc

dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná

dohodla s osobou oprávněnou jinak.



§ 922



(1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u

výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.



(2) Výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s

těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode

dne porodu.



§ 923



(1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném

pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.



(2) Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro

nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné

se nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla

splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.



Oddíl 4



Zvláštní opatření při výchově dítěte



Preventivní, výchovná a sankční opatření



§ 924



Ocitne-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda

tu je či není osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život

dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen

nebo byl-li narušen, soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně

nutnou dobu; rozhodnutí soudu nepřekáží, pokud dítě není řádně

zastoupeno.



§ 925



(1) Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, a neučiní-li tak

orgán sociálněprávní ochrany dětí, může soud



a) napomenout vhodným způsobem dítě, rodiče, osobu, do jejíž péče bylo

dítě svěřeno, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,



b) stanovit nad dítětem dohled a provádět jej za součinnosti školy,

orgánu sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalších institucí a

osob, které působí zejména v místě bydliště nebo pracoviště dítěte,

nebo



c) uložit dítěti nebo rodičům omezení bránící škodlivým vlivům na jeho

výchovu, zejména zákazem určitých činností.



(2) Soud sleduje, zda je dodržováno výchovné opatření, o kterém

rozhodl, a hodnotí jeho účinnost zpravidla v součinnosti s orgánem

sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalšími osobami.



§ 926



Přísluší-li péče o dítě a jeho ochrana nebo péče o jeho jmění na

základě rozhodnutí soudu jiné osobě než rodiči, a rodič a tato osoba se

nemohou o výkonu péče dohodnout, rozhodne na návrh některého ze

zúčastněných soud.



Oddíl 5



Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami



§ 927



Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či

vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má

citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by

nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má

právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.



HLAVA III



PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ



Díl 1



Poručenství



§ 928



(1) Není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává

rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.



(2) Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako

rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. S ohledem na osobu

poručníka nebo poměry dítěte, jakož i s ohledem na to, z jakého důvodu

rodiče nemají všechny povinnosti a práva, může být výjimečně okruh

povinností a práv poručníka vymezen jinak.



§ 929



Nastane-li situace uvedená v § 928 odst. 1, vykonává poručenství orgán

sociálněprávní ochrany dětí jako veřejný poručník, a to až do doby, kdy

soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce.



§ 930



(1) Soud jmenuje dítěti poručníka neprodleně poté, kdy zjistí, že jde o

dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat.



(2) Zemře-li poručník, ztratí-li schopnost nebo způsobilost poručenství

vykonávat, anebo je své funkce zproštěn nebo z funkce odvolán a jiná

osoba dosud nebyla do funkce poručníka jmenována, platí ustanovení §

929 obdobně.



(3) Soud neprodleně poté, co nastala situace uvedená v § 928, nebo v

odstavci 1, zjišťuje, zda tu je vhodný člověk, který by mohl

poručenství vykonávat. Nepodaří-li se takovou osobu najít, jmenuje soud

do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.



§ 931



(1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho,

koho naznačili rodiče, ledaže tato osoba poručenství odmítne. Jinak

soud jmenuje poručníkem některou z osob příbuzných nebo blízkých dítěti

nebo jeho rodině, ledaže rodič takovou osobu výslovně vyloučil. Není-li

takové osoby, jmenuje soud poručníkem jiného vhodného člověka.



(2) Fyzická osoba, kterou soud jmenoval, může své jmenování do funkce

poručníka odmítnout. Soud pak jmenuje jinou osobu.



§ 932



(1) Poručníkem lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem

života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Před

jejím jmenováním do funkce poručníka soud zjistí, zda její jmenování

není v rozporu se zájmem dítěte.



(2) Do funkce poručníka může soud jmenovat i dvě osoby; budou jimi

zpravidla manželé.



§ 933



(1) Poručník odpovídá za řádné plnění své funkce a podléhá stálému

dozoru soudu.



(2) Poručník se ujímá své funkce dnem jmenování.



(3) Do devadesáti dnů po svém jmenování předloží poručník soudu soupis

jmění dítěte; soud může tuto lhůtu na žádost poručníka prodloužit,

nejdéle však o šedesát dnů.



§ 934



(1) Každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se

dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž

schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží.



(2) Poručník podává soudu pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho

vývoji a předkládá účty ze správy jeho jmění, a to alespoň jednou za

rok, neurčí-li soud období kratší. Soud může poručníka zprostit

povinnosti podávat podrobné vyúčtování spravovaného jmění,

nepřesahují-li výnosy majetku pravděpodobné náklady na zachování

majetku a na výchovu a výživu dítěte.



§ 935



(1) Poručenství zaniká, nabude-li alespoň jeden z rodičů poručence

rodičovskou odpovědnost, popřípadě nabude-li schopnost ji vykonávat.

Poručenství rovněž zaniká, nabude-li dítě svéprávnosti, nebo je-li

osvojeno.



(2) Poručenská funkce zaniká smrtí poručníka, nebo rozhodnutím soudu o

zproštění poručníka jeho funkce, nebo o odvolání poručníka.



§ 936



Soud zprostí poručníka funkce, požádá-li o to z důležitých důvodů, nebo

stane-li se osoba, která funkci poručníka vykonávala, pro výkon funkce

poručníka nezpůsobilou.



§ 937



(1) Soud odvolá poručníka, který porušuje své poručnické povinnosti.



(2) Soud zváží odvolání poručníka, zjistí-li důvody, pro které není

vhodné, aby poručník svou funkci nadále vykonával.



§ 938



(1) Po skončení výkonu funkce poručníka postoupí ten, kdo funkci

vykonával, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců,

soudu všechno, co měl z důvodu své funkce u sebe, a předloží mu

závěrečnou zprávu o výkonu poručenské funkce; její součástí je

závěrečný účet ze správy jmění dítěte.



(2) Zemře-li ten, kdo vykonával funkci poručníka, postoupí jeho dědic

soudu všechno, co měl zemřelý u sebe z důvodu výkonu své poručenské

funkce. Není-li dědiců, má tuto povinnost každý, kdo má přístup k tomu,

co měl zemřelý z důvodu výkonu své poručenské funkce u sebe.



§ 939



Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje tak, jako by mu

bylo dítě svěřeno trvale do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako

pěstounovi.



§ 940



Pečuje-li poručník o dítě osobně spolu se svým manželem, použijí se

ustanovení o poměru rodiče a jeho manžela k dítěti obdobně.



§ 941



(1) Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje, a péče o jmění

dítěte je značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či rozmanitost

majetkového souboru, může poručník navrhnout, aby soud jmenoval pro

správu jmění dítěte opatrovníka; součástí návrhu je soupis jmění dítěte

ke dni podání návrhu.



(2) Jmenuje-li soud opatrovníka podle odstavce 1, vymezí zároveň

vzájemné povinnosti a práva poručníka a tohoto opatrovníka.



§ 942



Nebyl-li opatrovník pro správu jmění jmenován, použijí se ustanovení

týkající se opatrovníka pro správu jmění obdobně pro poručníka, který

pečuje o jmění dítěte, ledaže je v ustanoveních týkajících se poručníka

stanoveno jinak.



Díl 2



Opatrovnictví dítěte



Oddíl 1



Opatrovník



§ 943



Soud jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně

jedné a jiné osoby na straně druhé, nehájí-li zákonný zástupce

dostatečně zájmy dítěte, nebo je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z

jiného důvodu, anebo stanoví-li tak zákon. Jmenovaný opatrovník má

právo podat návrh na zahájení řízení vždy, je-li z hlediska zájmu

dítěte zapotřebí, aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti

dítěte rozhodl.



§ 944



Pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance platí ustanovení o

poručenství, poručníkovi a poručenci přiměřeně.



§ 945



V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem soud uvede zejména, proč je

opatrovník jmenován, zda a jak je omezena doba, po niž má funkci

vykonávat, jaká jsou jeho práva a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším

osobám, zda k některému právnímu jednání potřebuje souhlas soudu, zda a

jak podává zprávy soudu, zda má právo na náhradu všech nebo některých

nákladů a právo na odměnu.



§ 946



Dříve než opatrovník přistoupí v zastoupení dítěte k právnímu jednání,

k jehož provedení byl jmenován, zjistí stanovisko rodiče, popřípadě

poručníka, je-li to možné, i stanovisko dítěte, a je-li to vhodné,

rovněž stanoviska dalších osob.



§ 947



Opatrovníka, který nebyl jmenován jen k určitému právnímu jednání,

zprostí soud jeho funkce i tehdy, netrvá-li již potřeba, která vedla k

jeho jmenování.



Oddíl 2



Opatrovník pro správu jmění dítěte



§ 948



V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem pro správu jmění soud vymezí

rozsah jmění, které bude tento opatrovník spravovat; rovněž zpravidla

určí, jakým způsobem má s jednotlivými částmi jmění nakládat,

popřípadě, jaký způsob nakládání se mu zakazuje.



§ 949



Opatrovník pro správu jmění postupuje při výkonu své funkce s péčí

řádného hospodáře a nesmí podstupovat nepřiměřená rizika.



§ 950



(1) Opatrovník pro správu jmění odpovídá za řádné plnění své funkce

soudu a podléhá jeho stálému dozoru.



(2) Pro právní jednání opatrovníka pro správu jmění platí ustanovení o

tom, jak rodiče vykonávají správu jmění dítěte obdobně; soud určí,

považuje-li to za potřebné, která právní jednání opatrovníka pro správu

jmění musejí být schválena soudem.



(3) Opatrovník pro správu jmění předkládá soudu pravidelně zprávy a

účty ze správy jmění, a to vždy za dobu, jejíž délku soud stanoví; tato

doba nesmí být delší než jeden rok.



§ 951



(1) Opatrovník pro správu jmění má právo odečíst si z výnosu jmění

dítěte potřebné náklady souvisící se správou jmění dítěte. Nestačí-li

výnos, může soud rozhodnout, že náklady budou uhrazeny z majetku.



(2) Opatrovník pro správu jmění má právo na přiměřenou odměnu z výnosu

jmění dítěte; odstavec 1 platí obdobně. Výši odměny a dobu, za kterou

má být odměna opatrovníkovi pro správu jmění stanovena, určí soud s

ohledem na povahu výnosu jmění dítěte. Ustanovení § 903 odst. 2 platí

obdobně.



§ 952



Zanikne-li opatrovnictví pro správu jmění, platí o povinnostech toho,

kdo vykonával funkci opatrovníka, ustanovení § 938 odst. 1 obdobně.

Zemřel-li opatrovník, použije se obdobně ustanovení § 938 odst. 2.



Díl 3



Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství



Oddíl 1



Svěření dítěte do péče jiné osoby



§ 953



(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může

soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka (dále jen „pečující

osoba“). Rozhodnutí o svěření dítěte do péče musí být v souladu se

zájmy dítěte.



(2) Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje

pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet

osvojení. Má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.



§ 954



(1) Pečující osoba musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území

České republiky a souhlasit se svěřením dítěte do osobní péče.



(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,

dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se

zájmy dítěte.



§ 955



Povinnosti a práva pečující osoby vymezí soud; jinak se přiměřeně

použijí ustanovení o pěstounství.



§ 956



(1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti,

schopnosti a majetkové poměry a povinnost platit výživné k rukám

pečující osoby.



(2) Pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě,

které má v péči, jakož i právo s výživným pro dítě hospodařit v zájmu

dítěte podle jeho potřeb a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob

hospodaření s výživným dítěte upravit, zejména určit, jaká část bude

určena na spotřebu a jaká část bude dítěti spořena.



§ 957



Pokud není možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací

povinnost k dítěti, ustanovení § 953 až 956 se nepoužijí.



Oddíl 2



Pěstounství



§ 958



(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může

soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.



(2) Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.



(3) Soud může svěřit dítě do pěstounské péče i na přechodnou dobu.

Podrobnosti stanoví jiný zákon.



§ 959



(1) O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá

překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě.



(2) Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu

vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.



§ 960



(1) Rodiče mají vůči dítěti povinnosti a práva vyplývající z rodičovské

odpovědnosti, s výjimkou práv a povinností, které zákon stanoví

pěstounovi, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne

jinak.



(2) Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo

na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele

rozhodne jinak.



§ 961



(1) Svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací

povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s

ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné

potřeby dítěte.



(2) Náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle jiného

zákona, přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento

příspěvek, náleží rozdíl dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a o

hospodaření s výživným.



§ 962



(1) Kdo se má stát pěstounem, musí skýtat záruky řádné péče, mít

bydliště na území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte

do pěstounské péče.



(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,

dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se

zájmy dítěte.



§ 963



Soud může dítě svěřit zájemcům o pěstounskou péči do předpěstounské

péče; její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem

a úspěšností předpěstounské péče vykonává dohled.



§ 964



(1) Dítě může být svěřeno do společné pěstounské péče společným

pěstounům, pokud jsou manželé.



(2) Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství společných pěstounů,

toto manželství nerozvede, dokud nebudou upraveny povinnosti a práva

pěstounů pro dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská

péče manželů zaniká.



(3) Zemře-li jeden ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské

péči pozůstalého manžela.



§ 965



(1) Se souhlasem druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské

péče jen jednoho z manželů.



(2) Souhlasu druhého manžela ke svěření dítěte do pěstounské péče není

třeba, jestliže druhý z manželů není plně svéprávný nebo je-li opatření

jeho souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.



(3) Na osobní péči o dítě v pěstounské péči se podílí i manžel

pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.



§ 966



(1) Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.



(2) Pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva

rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech

dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění.

Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho podstatných záležitostech.

Vyžadují-li to okolnosti, stanoví další povinnosti a práva pěstouna

soud.



(3) Odstavce 1 a 2 platí obdobně pro zájemce o pěstounskou péči,

kterému bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče.



§ 967



Pěstoun má povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost

dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má

povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud

stanoví jinak.



§ 968



Dítě svěřené do pěstounské péče pomáhá podle svých možností a

schopností v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na

úhradu společných potřeb rodiny.



§ 969



Dojde-li k podstatné změně poměrů nebo k neshodě mezi rodiči a

pěstounem v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič

nebo pěstoun navrhnout soudu změnu práv a povinností, zrušení

pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí.



§ 970



Pěstounská péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti,

jinak jeho zletilostí.



Díl 4



Ústavní výchova



§ 971



(1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav,

anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je

to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které

rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné

opatření také nařídit ústavní výchovu. Učiní tak zejména tehdy, kdy

dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda

není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.



(2) V případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu

dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti

vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců.



(3) Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo

osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem

pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče

způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností

vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.



(4) Soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí

zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům

dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na

umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti

blízkých. To platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do

jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.



§ 972



(1) Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Ústavní

výchovu lze před uplynutím tří let od jejího nařízení prodloužit,

jestliže důvody pro nařízení ústavní výchovy stále trvají. Trvání

ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle na dobu tří

let. Po dobu, než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení ústavní

výchovy, dítě zůstává v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve

rozhodnutím soudu stanovená.



(2) Pominou-li důvody, pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo

je-li možné zajistit dítěti jinou než ústavní péči, soud neprodleně

ústavní výchovu zruší a zároveň rozhodne podle okolností o tom, komu

bude napříště dítě svěřeno do péče.



(3) Ústavní výchova zaniká rozhodnutím soudu o osvojení. Bylo-li

rozhodnuto o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele podle § 823

nebo 829, ústavní výchova se přerušuje.



§ 973



Bylo-li soudem rozhodnuto podle § 971, je soud povinen nejméně jednou

za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto

opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za

tím účelem zejména



a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,



b) si opatří vyjádření názoru dítěte, je-li dítě schopno si jej

vytvořit a sdělit poté, co jej soud, s ohledem na jeho věk a rozumovou

vyspělost, řádně poučí, a



c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.



§ 974



Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok

po dosažení zletilosti.



§ 975



Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,

upraví také rozsah vyživovací povinnosti rodičů.



ČÁST TŘETÍ



ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA



HLAVA I



VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ



§ 976



Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného

zákon.



§ 977



Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.



§ 978



Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím

osobám, jen připouští-li to zákon.



HLAVA II



VĚCNÁ PRÁVA



Díl 1



Obecná ustanovení



§ 979



Ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva

však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona

něco jiného.



§ 980



(1) Je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho

neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do

veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání,

jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci

spoluvlastníky.



(2) Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že

bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k

věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.



§ 981



Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost

před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.



§ 982



(1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu na

zápis práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají

stejné pořadí.



(2) Zřizuje-li vlastník věcné právo k vlastní věci, může před tímto

právem vyhradit a do veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro

jiné právo; má-li být výhrada do veřejného seznamu zapsána až po

zřízení věcného práva, vyžaduje se souhlas osoby, jejíž právo má být

dotčeno. K zápisu práva, pro něž bylo vyhrazeno lepší pořadí, se

nevyžaduje souhlas osoby, jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má

být právo, jemuž svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného

seznamu v širším rozsahu, než jak to z výhrady vyplývá.



§ 983



(1) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo ke zřízení

věcného práva jiné osobě a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán

návrh na zápis práva, kterého se přednostní právo týká, může se

vlastník domoci výmazu přednostního práva. Prokáže-li ten, kdo má

přednostní právo, že před uplynutím lhůty podal žalobu na převod nebo

jiné zřízení věcného práva, počne lhůta běžet od skončení soudního

řízení; při zamítnutí žaloby však bude přednostní právo vymazáno na

žádost vlastníka k okamžiku právní moci rozhodnutí.



(2) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné

nebo s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se

přednostní právo stane vymahatelným.



§ 984



(1) Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným

právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla

věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle

zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání

došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak

k době podání návrhu na zápis.



(2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona

bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1

nepoužije.



§ 985



Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním

stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění

nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její

žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu

působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu

poté, co dotčená osoba o zápis požádala.



§ 986



(1) Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do

veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se

domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu

poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku

spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení

žádosti, že své právo uplatnil u soudu.



(2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce

ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu

popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu;

po uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl

v dobré víře.



(3) Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje

se lhůta podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy

byl popíraný zápis proveden.



Díl 2



Držba



§ 987



Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.



§ 988



(1) Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a

které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.



(2) Osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává

osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.



§ 989



(1) Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako

vlastník.



(2) Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové

právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.



Nabytí držby



§ 990



(1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí.

Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně

ujal.



(2) Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou

držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako

právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v

rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového

držitele převedl.



§ 991



Řádná držba



Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme

držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z

vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci,

je řádným držitelem.



Poctivá držba



§ 992



(1) Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které

vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí

být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.



(2) Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu

zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním

příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby

ujal nebo aby ji vykonával.



(3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.



§ 993



Pravá držba



Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni

vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé

právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.



§ 994



Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.



§ 995



Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje

se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla

doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však

jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.



Držba vlastnického práva



§ 996



(1) Poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji,

ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu

odpovědný.



(2) Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí.

Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.



§ 997



(1) Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající

zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a

zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše

přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné.



(2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.



§ 998



Z nákladů učiněných poctivým držitelem ze záliby nebo pro okrasu se

hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel

však může k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez

zhoršení její podstaty.



§ 999



Ani poctivý držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena, za

kterou na sebe věc převedl.



§ 1000



Nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí

ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která

vzešla z jeho držby.



§ 1001



Vynaloží-li nepoctivý držitel nutné náklady, jichž bylo potřeba pro

zachování podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní

náklady, použijí se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.



§ 1002



Držba jiných práv



Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.



Ochrana držby



§ 1003



Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může

se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.



§ 1004



(1) Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo

může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a

nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený

držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat

nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil

své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.



(2) Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se

stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný

přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale

žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se

zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti

případu.



§ 1005



Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.



Uchování držby



§ 1006



Držitel se smí svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata,

při rušebním činu znovu zmocnit, nepřekročí-li přitom meze nutné

obrany.



§ 1007



(1) Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby

se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na

ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému

nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil.



(2) Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co

dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá

povinnosti zdržet se nějakého konání.



§ 1008



Prekluzivní lhůty



(1) Soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude

žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl

o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do

jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.



(2) K námitce vypuzení z držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný

uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.



§ 1009



Zánik držby



(1) Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost

vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká,

je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.



(2) Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele

nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.



§ 1010



Spoludržba



Spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných

právech.



Díl 3



Vlastnictví



Oddíl 1



Povaha vlastnického práva a jeho rozsah



Předmět a obsah vlastnického práva



§ 1011



Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho

vlastnictvím.



§ 1012



Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně

nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru

přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat

takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo

poškodit.



Omezení vlastnického práva



§ 1013



(1) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach,

plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise)

vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené

místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i

o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného

vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování

souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.



(2) Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení,

který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v

penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním

projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu

překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.



§ 1014



(1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku

bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u

sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a

odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře

nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá

vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.



(2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1

na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.



§ 1015



Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník

pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.



§ 1016



(1) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží

vlastníkovi sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek

veřejným statkem.



(2) Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused

požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit

kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to

škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování

stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.



(3) Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused

odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.



§ 1017



(1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se

soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků,

a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil.

Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí

něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m

jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní

stromy 1,5 m.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les

nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť

chráněný podle jiného právního předpisu.



§ 1018



Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou

oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.



§ 1019



(1) Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na

sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh

nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem

z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku

deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku

svůj pozemek upravil.



(2) Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na

vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v

rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.



§ 1020



Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se

soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti

společné hranice pozemků.



§ 1021



Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a

způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k

hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však

nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.



§ 1022



(1) Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit

nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po

sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto

práce potřebné.



(2) Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném

užívání pozemku zájem na provedení prací.



§ 1023



(1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod

pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem,

že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.



(2) Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo,

jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání

opravňoval; pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně

schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.



Rozhrady



§ 1024



(1) Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené

nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.



(2) Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její

tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí

však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho

části.



§ 1025



Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje

každý svým nákladem, co je jeho.



§ 1026



Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit

jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li

následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému

narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane

neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení

rozhrady.



§ 1027



Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud

uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné

k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li

to účelnému užívání dalších pozemků.



§ 1028



Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused

právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby.

Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.



Nezbytná cesta



§ 1029



(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji

řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může

žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj

pozemek.



(2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě

vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i

jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo

užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně

zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení

nové cesty.



§ 1030



(1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto

úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i

zvýšené náklady na její údržbu.



(2) Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta

povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na

dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném

pozemku nevznikne.



(3) Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku

dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též

věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v

přiměřeném rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci

zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi

dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty

podle odstavce 1.



§ 1031



Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako

umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.



§ 1032



(1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,



a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné

cesty,



b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně

ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo



c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.



(2) Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem,

aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný

zájem brání takovou cestu zřídit.



§ 1033



(1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků,

povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes

který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k

okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.



(2) Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek

byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na

dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.



§ 1034



Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na

oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud

na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.



§ 1035



(1) Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota

se však vypořádá.



(2) Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v

opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky,

které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.



§ 1036



Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného

pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek

potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k

ceně postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího

nemovitého majetku dotčeného vlastníka.



Vyvlastnění a omezení vlastnického práva



§ 1037



Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a

v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout

jinak.



§ 1038



Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona

lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.



§ 1039



(1) Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží

vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek

těmito opatřeními dotčen.



(2) Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným

způsobem, pokud si to strany ujednají.



Ochrana vlastnického práva



§ 1040



(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji

vydal.



(2) Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli

zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo

nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává

vlastníkem věci.



§ 1041



(1) Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými

znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.



(2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména

jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými

věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat

vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry

osoby, na níž je požadováno vydání věci.



§ 1042



Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho

vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc

zadržuje.



Ochrana domnělého vlastnického práva



§ 1043



(1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým

způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či

ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní

důvod stejně silný či slabší.



(2) Nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za

úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.



§ 1044



Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může

uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.



Oddíl 2



Nabytí vlastnického práva



Pododdíl 1



Přivlastnění a nález



Přivlastnění



§ 1045



(1) Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li

tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou

vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.



(2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.



§ 1046



(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.



(2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a

jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze

je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li

označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.



§ 1047



(1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k

vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se

stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku

jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou

dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že

lze jeho vlastníka zjistit.



§ 1048



Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý

vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti

v zájmovém chovu.



§ 1049



Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném

zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.



§ 1050



(1) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří

let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro

vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě

přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.



(2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu

deseti let, má se za to, že ji opustil.



Nález



§ 1051



Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc

není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za

opuštěnou a přivlastnit si ji.



§ 1052



(1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi

proti úhradě nutných nákladů a nálezného.



(2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a

nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného

odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří

dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném

dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto

zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li

jich, postupuje, jako by byl nálezcem.



§ 1053



(1) Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené

době ten, kdo věc ztratil a má-li věc značnou hodnotu, učiní obec

vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.



(2) Zjistí-li obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení

věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.



§ 1054



(1) Obec rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím

nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc

bude uschována u této osoby. Věci značné hodnoty, zejména peníze o

vyšší částce, obec odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží

jiným vhodným způsobem.



(2) Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze

uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s

výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s

dosavadní správou věci. S neprodejnou věcí obec naloží libovolným

způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její

výjimečnosti a hodnotě.



§ 1055



Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po

odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi,

pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.



§ 1056



(1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze

znamení na věci, nebo z jiných okolností.



(2) Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu

jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci

nálezné podle slušného uvážení.



§ 1057



(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu,

může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s

věcí jako poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je

tyto osoby jen užívat; to platí i o výtěžku za věc strženém.



(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí

doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím tří let od

vyhlášení nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po

zaplacení nákladů a nálezného.



(3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo

jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k věci nebo k

výtěžku za ni strženému.



§ 1058



(1) Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí

nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat,

komu má být vráceno.



(2) Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný

hospodář, dokud se jej neujme vlastník.



§ 1059



(1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a

nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude

k němu nálezce vlastnické právo.



(2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec

zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může

tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí

do čtyř měsíců ode dne, kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález

vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu.



§ 1060



Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho

právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž

území byla nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost

zaplatit nálezci nálezné.



§ 1061



Nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své

povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo

nabýt k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu.

Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.



§ 1062



Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány

společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil

se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.



Nález skryté věci



§ 1063



O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o

nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o

úkrytu věci věděl.



§ 1064



(1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení

vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí

obdobně.



(2) Nepřipadne-li skrytá věc podle jiných právních předpisů do

vlastnictví státu, kraje nebo obce, ujedná si nálezce s vlastníkem

pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny

věci. Neshodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci

zaplatí polovinu její ceny.



§ 1065



Osoba zjednaná k nalezení ztracené nebo skryté věci není nálezcem a

náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.



Pododdíl 2



Přirozený přírůstek



Přírůstek nemovité věci



§ 1066



Plody, které pozemek vydává sám od sebe, aniž je obděláván, náleží

vlastníkovi pozemku. Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných

nemovitých věcí.



§ 1067



Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na

hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.



Naplavenina a strž



§ 1068



Zemina naplavená poznenáhla na břeh náleží vlastníkovi pobřežního

pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných

přírodních sil.



§ 1069



Velká a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému

břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k

odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.



§ 1070



(1) Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník

původního pozemku vlastníkem ostrova.



(2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.



§ 1071



Vodní koryto vzniklé strží nebo v důsledku vzniku ostrova se stává

vlastnictvím vlastníka původního koryta.



§ 1072



Přírůstek movité věci



Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.



§ 1073



(1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.



(2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.



Pododdíl 3



Umělý přírůstek



Zpracování



§ 1074



(1) Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak,

že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen

se značným nákladem nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi

tomu, kdo materiálem nebo prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.



(2) Vlastník nové věci zaplatí tomu, kdo vlastnické právo pozbyl,

hodnotu zpracované věci a tomu, kdo se na výsledku podílel prací,

odměnu za práci.



§ 1075



(1) Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc v dobré

víře, se ponechává na vůli, zda si přisvojí novou věc a nahradí

druhému, co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.



(2) Právo k volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do

jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.



§ 1076



(1) Nelze-li určit jediného vlastníka nové věci, náleží věc do

spoluvlastnictví vlastníků zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle

hodnot zpracovaných věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.



(2) Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu,

kdo věc zpracoval.



§ 1077



Použije-li se cizí věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi

opravené věci, a ten nahradí vlastníkovi zpracované věci hodnotu

použité cizí věci.



Smísení



§ 1078



(1) Smísí-li se movité věci několika vlastníků tak, že obnovení

předešlého stavu sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty

rozdělit na díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou

část toho, co vzniklo smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho,

co pozbyl. Nebyl-li ten, kdo věci smísil, v dobré víře, má vlastník

právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za plnou náhradu.



(2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.



§ 1079



Při smísení movitých věcí téhož druhu, zejména dojde-li k němu při

jejich úschově, se § 1078 nepoužije; na vlastníky smísených věcí

přechází vlastnictví poměrné části smísených věcí.



§ 1080



Kdo se podílel na smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí

dotčeným vlastníkům také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v

tom rozsahu, v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích

ustanovení.



§ 1081



Kdo z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe, ač

ji má vydat, není povinen tak učinit, dokud mu vlastník nezaplatí

náhradu.



§ 1082



Společné ustanovení



Kdo je povinen poskytnout při zpracování nebo smísení náhradu jiné

osobě, nemá povinnost plnit více, než kolik by byl povinen plnit při

bezdůvodném obohacení.



Stavba



§ 1083



(1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba

součástí pozemku. Vlastník pozemku nahradí vlastníku užité věci její

hodnotu.



(2) Kdo nebyl při užití cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí

vlastníku užité věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v

tom rozsahu, v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.



§ 1084



(1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.



(2) Vlastník pozemku nahradí osobě, která zřídila na cizím pozemku

stavbu v dobré víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré

víře nebyla, má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.



§ 1085



Soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil

stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem

stavbu odstranit a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom

přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.



§ 1086



(1) Kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat

se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez

zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou

cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat,

aby pozemek koupil za obvyklou cenu.



(2) Soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví

zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku

pozemku náhradu.



§ 1087



Přestavek



(1) Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou

částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného

přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li

zřizovatel stavby v dobré víře.



(2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla

zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.



Pododdíl 4



Smíšený přírůstek



§ 1088



(1) Při osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami

náleží vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až

poté, co zapustí kořeny.



(2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.



Pododdíl 5



Vydržení



Řádné vydržení



§ 1089



(1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je

a nabude věc do vlastnictví.



(2) Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal

vydržení dnem, kdy nabyl držby.



§ 1090



(1) K vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na

právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud

by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.



(2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet

ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro

všeobecného právního nástupce právnické osoby.



§ 1091



(1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená

držba trvající tři roky.



(2) K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná

nepřerušená držba trvající deset let.



§ 1092



Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a

poctivé držby jeho předchůdce.



§ 1093



Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby

déle než jeden rok.



§ 1094



Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,

počne vydržecí doba běžet ohledně práva proti ní až ode dne, kdy

zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále,

avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.



§ 1095



Mimořádné vydržení



Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí,

vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na

kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý

úmysl.



§ 1096



Započtení vydržecí doby



(1) Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se

zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického

práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.



(2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého

předchůdce bez dalšího.



§ 1097



Zákaz vydržení



Vydržet vlastnické právo nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému,

ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro

opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.



§ 1098



Zastavení vydržecí doby



Mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství

trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti,

zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro

poručníka a poručence.



Pododdíl 6



Převod vlastnického práva



§ 1099



Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou

smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo

stanoveno zákonem.



§ 1100



(1) Převede-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám

vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, nabývá

vlastnické právo osoba, které převodce vydal věc nejdříve. Není-li

nikdo takový, nabývá vlastnické právo osoba, s níž byla uzavřena

smlouva, která nabyla účinnosti jako první.



(2) Převede-li strana vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném

seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v

dobré víře a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno

jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.



Převod vlastnického práva k movité věci



§ 1101



Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve

okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož

druhu.



§ 1102



Převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném

seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu,

ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.



§ 1103



(1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí smlouvou

k okamžiku jeho předání.



(2) Vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a

smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho

přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění

prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky;

převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru,

jen je-li k tomu zvlášť zavázán.



(3) Vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou

smlouvou k okamžiku její účinnosti.



§ 1104



(1) Vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem

zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.



(2) Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků, nabývá

se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.



(3) Na nabývání vlastnického práva k imobilizovanému cennému papíru

podle § 2413 odst. 1 se použijí obdobně ustanovení o nabývání

vlastnictví k zaknihovaným cenným papírům.



§ 1105



Převod vlastnického práva k nemovité věci



Převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném

seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.



Společná ustanovení o převodu vlastnického práva



§ 1106



Kdo nabude vlastnické právo, nabude také práva a povinnosti s věcí

spojená.



§ 1107



(1) Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci,

které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a

mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo

stanoví-li tak zákon.



(2) Závady, které nepřejdou, zanikají.



§ 1108



Ustanovení § 1106 a 1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického

práva jinak než převodem.



Pododdíl 7



Nabytí vlastnického práva od neoprávněného



§ 1109



Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve

veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v

oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného

titulu, pokud k nabytí došlo



a) ve veřejné dražbě,



b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného

obchodního styku,



c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,



d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,



e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou

vystavenými na doručitele, nebo



f) při obchodu na komoditní burze.



§ 1110



Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od

podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného

obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který

prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že

od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.



§ 1111



Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví §

1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v

oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud

vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného

trestného činu.



§ 1112



Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému

prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické

právo bylo nabyto od neoprávněného.



§ 1113



Ustanovení § 1110 až 1112 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční

nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci

nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při

provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu

na komoditní burze.



Pododdíl 8



Nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci



§ 1114



Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva

nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den

určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.



Díl 4



Spoluvlastnictví



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 1115



(1) Osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou

spoluvlastníky.



(2) Ustanovení o spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i pro

společenství jiných věcných práv.



§ 1116



Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu

a nakládají s věcí jako jediná osoba.



§ 1117



Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným

právem každého dalšího spoluvlastníka.



§ 1118



Spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno,

i podíl z plodů a užitků ze společné věci.



§ 1119



Vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy

společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v

něm, anebo z jiných důležitých důvodů.



§ 1120



(1) Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.



(2) Jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle

podílů rozdělit, určí dohoda spoluvlastníků. Nedohodnou-li se

spoluvlastníci, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos

se rozdělí podle podílů.



Oddíl 2



Spoluvlastnický podíl



§ 1121



Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.



§ 1122



(1) Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření

společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze

spoluvlastnictví věci.



(2) Velikost podílu vyplývá z právní skutečnosti, na níž se zakládá

spoluvlastnictví nebo účast spoluvlastníka ve spoluvlastnictví. To

spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové

ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu.



(3) Má se za to, že podíly jsou stejné.



§ 1123



Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové

nakládání však nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez

zřetele k tomu, z čeho vyplývají.



§ 1124



(1) Bylo-li spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo

jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a

povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků

svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců

ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník

podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo

příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní

právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti

podílů.



(2) Předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze

spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci

právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. To platí i v jiných případech

zákonného předkupního práva.



§ 1125



(1) Vzniklo-li spoluvlastnictví k zemědělskému závodu pořízením pro

případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci

nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li

některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k

podílu předkupní právo; předkupní právo se vztahuje i na dědický podíl.

Neujednají-li si spoluvlastníci nebo spoludědicové, jak předkupní právo

vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.



(2) Převádí-li spoluvlastník svůj podíl osobě, která by byla jeho

dědicem podle ustanovení o zákonné posloupnosti dědiců, nebo jinému

spoluvlastníku, odstavec 1 se nepoužije. To platí i v případě, že se

spoluvlastník předkupního práva v písemné formě vzdal.



Oddíl 3



Správa společné věci



§ 1126



(1) Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné

věci.



(2) Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají

podle velikosti jejich podílů.



§ 1127



Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni

spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.



§ 1128



(1) O běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou

hlasů.



(2) Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v

případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se

jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník

opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout

soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu

právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.



(3) Není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí

rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání

uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo

dozvědět mohl.



§ 1129



(1) K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci,

zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu

či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů

spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh

spoluvlastníka soud.



(2) Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může

navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též

navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí.

Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.



§ 1130



Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou,

zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem

povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu

navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí

obdobně.



§ 1131



Rozhodne-li většina spoluvlastníků o opatření potřebném pro zachování

nebo zlepšení společné věci a zaváže-li se vůči přehlasovanému

spoluvlastníku, že po něm nebude požadovat, aby se na nákladech

podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způsobenou přijatým opatřením

a poskytne dostatečnou jistotu, nemá přehlasovaný spoluvlastník právo

podle § 1130.



§ 1132



K rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její

zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva

spoluvlastníků omezena na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu

všech spoluvlastníků.



§ 1133



Ke zřízení zástavního práva nebo jiné obdobné jistoty sloužící k

zajištění peněžité pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo

při její obnově postačí rozhodnutí alespoň dvoutřetinové většiny

spoluvlastníků.



Správce společné věci



§ 1134



O volbě a odvolání správce rozhodují spoluvlastníci stejně jako o

záležitostech běžné správy.



§ 1135



Správce má právní postavení příkazníka. Musí spoluvlastníkům správu

vyúčtovat; náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, kterou si

může vybrat z výnosů spravované věci.



§ 1136



Spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu

ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může

požadovat



a) poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o

náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,



b) náhradu nutných nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba

vynaložit na záchranu věci.



§ 1137



Svěří-li se správa několika osobám, rozhodují většinou hlasů; každá z

nich má jeden hlas.



§ 1138



Dohodnou-li se spoluvlastníci nemovité věci o její správě jinak,

vyžaduje dohoda formu veřejné listiny. Dohoda se založí do sbírky

listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu.



§ 1139



Soudní úprava poměrů spoluvlastníků



(1) Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že

rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby

takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá

soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může

zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami

či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.



(2) Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li

se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při

rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.



Oddíl 4



Oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví



§ 1140



(1) Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.



(2) Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze

spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o

zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen

k újmě některého ze spoluvlastníků.



§ 1141



(1) Spoluvlastnictví se zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda

musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o

spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou

formu.



(2) Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím

prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku,

anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s

vyplacením ostatních.



§ 1142



(1) Jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému

účelu, není její rozdělení možné.



(2) Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly

pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti

stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem

zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek

vyvlastnit.



§ 1143



Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o

něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o

zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání

spoluvlastníků.



§ 1144



(1) Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale

nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.



(2) Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly

odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v

penězích.



§ 1145



Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit

služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově

vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.



§ 1146



Společné listiny nelze dělit. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, u koho

se uloží společné listiny, uloží je u nejstaršího spoluvlastníka,

není-li tomu jinak nic na závadu. Ostatní spoluvlastníci obdrží na

společný náklad úředně ověřené opisy nebo kopie.



§ 1147



Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za

přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc

žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v

odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi

spoluvlastníky.



§ 1148



(1) Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají

pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se

společnou věcí.



(2) Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož

i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti

dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení

spoluvlastnictví.



(3) Prodá-li se věc, uhradí se po stržení nákladů prodeje všechny dluhy

podle předchozích odstavců ještě předtím, než se mezi spoluvlastníky

rozdělí výtěžek.



§ 1149



(1) Bývalí spoluvlastníci si doručí na žádost některého z nich

potvrzení, jak se vypořádali, pokud dohodu o zrušení spoluvlastnictví k

movité věci neuzavřeli v písemné formě.



(2) Při vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci zapsané do

veřejného seznamu vznikají nová vlastnická práva zápisem do tohoto

veřejného seznamu.



Ochrana třetích osob při rozdělení společné věci



§ 1150



Rozdělení společné věci není na újmu osobě, která má věcné právo ke

společné věci.



§ 1151



Při rozdělení panující věci trvá věcné břemeno pro všechny díly

zpravidla nadále, nesmí však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším.

Prospívá-li věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům

ostatním.



§ 1152



Rozdělí-li se zatížená věc a postihuje-li věcné břemeno jen některý

díl, zaniká na dílech ostatních.



§ 1153



(1) Poskytuje-li právo ze služebnosti nebo jiné zatížení právo k plodům

nebo užitkům, může



a) každá z oprávněných osob, pokud se dělí věc panující, nebo



b) každá z obtížených osob, pokud se dělí věc obtížená, navrhnout, aby

vykonávání upravil soud.



(2) Soud vykonávání upraví s ohledem na povahu a účel zatížení, jakož i

s ohledem na hospodářské zvláštnosti jednotlivých dílů tak, aby

výsledek odpovídal zásadám slušnosti a aby se zatížení nezvětšilo.



Odklad zrušení spoluvlastnictví



§ 1154



(1) Ujednají-li si spoluvlastníci, že nebudou žádat zrušení

spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let,

nemůže tím být vyloučeno jakékoli jiné pozdější ujednání. Byl-li odklad

zrušení spoluvlastnictví ujednán na dobu delší deseti let, považuje se

za ujednaný na deset let. Odklad zrušení spoluvlastnictví lze ujednat i

opakovaně.



(2) Má-li ujednání odkladu zrušení spoluvlastnictví zavazovat i právní

nástupce spoluvlastníků, jejichž právní nástupnictví vznikne jinak než

děděním nebo přeměnou právnické osoby, musí to být výslovně ujednáno.



(3) Ujednání o odkladu zrušení spoluvlastnictví vyžaduje formu veřejné

listiny; týká-li se ujednání nemovité věci zapsané do veřejného

seznamu, zapíše se odklad zrušení spoluvlastnictví do veřejného

seznamu.



§ 1155



(1) Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit,

má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení

oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání

spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.



(2) Zrušení spoluvlastnictví může být odloženo také pořízením pro

případ smrti.



§ 1156



Odklad zrušení spoluvlastnictví lze později změnit dohodou

spoluvlastníků, a nedojde-li k ní, rozhodnutím soudu vydaným na návrh

spoluvlastníka, který prokáže, že na něm nelze spravedlivě požadovat,

aby ve spoluvlastnictví setrval, anebo že se podstatně změnily

okolnosti, pro něž k odkladu spoluvlastnictví došlo.



§ 1157



Odklad oddělení ze spoluvlastnictví



Pro oddělení ze spoluvlastnictví platí § 1154 až 1156 obdobně.



Oddíl 5



Bytové spoluvlastnictví



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1158



(1) Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictví nemovité věci založené

vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je

součástí nemovité věci dům alespoň s dvěma byty.



(2) Co je stanoveno v tomto oddílu o bytu, platí také pro nebytový

prostor, jakož i pro soubor bytů nebo nebytových prostorů.



§ 1159



Jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na

společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné.

Jednotka je věc nemovitá.



Společné části



§ 1160



(1) Společné jsou alespoň ty části nemovité věci, které podle své

povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně.



(2) Společnými jsou vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné

právo, jež vlastníkům jednotek zakládá právo mít na pozemku dům,

stavební části podstatné pro zachování domu včetně jeho hlavních

konstrukcí, a jeho tvaru i vzhledu, jakož i pro zachování bytu jiného

vlastníka jednotky, a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k

užívání bytu. To platí i v případě, že se určitá část přenechá

některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání.



§ 1161



Neurčí-li se podíly na společných částech se zřetelem k povaze,

rozměrům a umístění bytu nebo jako stejné, platí, že jsou stanoveny

poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech

bytů v domě.



§ 1162



(1) Jsou-li podíly na společných částech určeny jinak než poměrem

velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v

domě nebo než jako stejné, má vlastník jednotky právo domáhat se změny

tohoto určení, pokud se okolnosti změnily tak podstatně, že určení jeho

podílu na společných částech je zjevně nespravedlivé.



(2) Nedojde-li na návrh vlastníka jednotky ke změně prohlášení (§

1169), změní prohlášení soud.



Pododdíl 2



Vznik jednotky



§ 1163



Výstavba



Zavázaly-li se k tomu strany v souvislosti se stavbou domu nebo jeho

změnou, vznikne jednotka výstavbou, pokud je dům alespoň v takovém

stupni rozestavěnosti, že je již navenek uzavřen obvodovými stěnami a

střešní konstrukcí a byt je uzavřen obvodovými stěnami.



§ 1164



Zápis do veřejného seznamu



(1) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne, pokud vlastník nebo

osoba k tomu oprávněná z jiného věcného práva prohlášením rozdělí své

právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám.



(2) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne i v případě, že si to

ujednají spoluvlastníci při oddělení ze spoluvlastnictví nebo při jeho

zrušení a vypořádání, nebo že si to ujednají manželé při změně rozsahu

nebo při vypořádání společného jmění. Ustanovení o prohlášení se na

tato ujednání použijí přiměřeně.



§ 1165



Rozhodnutí soudu



Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze

spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení

společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.



Prohlášení



§ 1166



(1) Při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám

se uvedou alespoň



a) údaje o pozemku, domu, obci a katastrálním území,



b) údaje o jednotce, zejména



1. pojmenování a označení jednotlivých bytů alespoň číslem a umístěním

s určením účelu užívání,



2. určení a popis společných částí se zřetelem k jejich stavební,

technické nebo uživatelské povaze a s případným určením, které z nich

jsou vyhrazeny k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky,



3. velikost podílů na společných částech,



c) jaká věcná a jiná práva a jaké závady přecházejí se vznikem

vlastnického práva k jednotce na všechny vlastníky jednotek nebo na

některé z nich.



(2) Má-li rozdělením vzniknout alespoň pět jednotek, z nichž mají být

alespoň tři ve vlastnictví tří různých vlastníků, uvedou se v

prohlášení i náležitosti stanov společenství vlastníků jednotek (dále

jen „společenství vlastníků“). Nevznikne-li v souvislosti s rozdělením

společenství vlastníků, určí prohlášení správce pravidla pro správu

domu, pravidla pro užívání společných částí a příspěvky na náklady

spojené se správou domu a pozemku.



(3) K prohlášení se přiloží půdorysy všech podlaží, popřípadě jejich

schémata, určující polohu bytů a společných částí domu, spolu s údaji o

podlahových plochách bytů.



§ 1167



Dojde-li k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu,

nelze prohlášení prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické

právo k jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla

další osoba.



§ 1168



Odstranění vady prohlášení



(1) Vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem

a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co

ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu

odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením.

Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby,

která na tom má právní zájem.



(2) Určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky

na společných částech, nepřihlíží se k tomu.



§ 1169



Změna prohlášení



(1) Vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Je-li jednotka

zatížena, lze prohlášení změnit s předchozím souhlasem osoby oprávněné

z věcného práva.



(2) Ke změně prohlášení se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek

o změně jejich práv a povinností uzavřená v písemné formě. Účinnosti

dohoda nabývá, pokud s ní v písemné formě souhlasí vlastníci jednotek s

většinou hlasů, popřípadě s kvalifikovanou většinou hlasů určenou v

prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody.



Pododdíl 3



Výstavba domu s jednotkami



§ 1170



Smlouva o výstavbě



(1) Smlouvou o výstavbě se strany zavazují podílet se společně na

výstavbě, dokončení nebo na změně domu za účelem zřízení nebo změny

jednotek. Pro práva a povinnosti stran platí přiměřeně ustanovení

tohoto zákona o společnosti.



(2) Ve smlouvě strany ujednají alespoň



a) údaje stanovené jako náležitosti prohlášení o rozdělení práva k domu

a pozemku na vlastnické právo k jednotkám,



b) způsob úhrady nákladů výstavby, popřípadě ocenění svépomocně

prováděných prací,



c) velikost spoluvlastnických podílů k domu, a má-li být dům součástí

pozemku, velikost spoluvlastnických podílů k pozemku, na dobu, než

výstavbou vznikne první jednotka; spoluvlastnické podíly se určí ve

velikosti odpovídající velikosti podílu vlastníka jednotky na

společných částech, a



d) má-li výstavbou vzniknout dům alespoň s pěti jednotkami, náležitosti

stanov společenství vlastníků, pokud již nebylo založeno.



(3) Smlouva vyžaduje písemnou formu.



§ 1171



Je-li smlouva o výstavbě uzavřena v době, kdy je dům již rozestavěn,

ale byty ještě rozestavěny nejsou, ujednají si strany velikost

spoluvlastnických podílů k nemovité věci ve velikosti odpovídající

velikosti spoluvlastnických podílů budoucích vlastníků jednotek na

společných částech.



§ 1172



(1) Má-li jednotka vzniknout nástavbou, přístavbou nebo stavební

úpravou domu a nejsou-li v domě jednotky dosud vymezeny, ujednají

strany ve smlouvě i vymezení jednotek v domě a vlastník nebo osoba k

tomu oprávněná z jiného věcného práva převede na zájemce o nabytí nové

jednotky spoluvlastnický podíl k nemovité věci ve velikosti

odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu jako vlastníka

jednotky na společných částech.



(2) Má-li vzniknout nová jednotka nebo má-li být dosavadní jednotka

změněna nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou v domě, kde jsou

jednotky již vymezeny, ujednají strany ve smlouvě i změny velikosti

spoluvlastnických podílů po vzniku nové jednotky nebo změně dosavadní

jednotky a jejich převody tak, aby odpovídaly nově určeným velikostem

spoluvlastnických podílů.



§ 1173



Neobsahuje-li smlouva o výstavbě výslovné ujednání o odchylkách od

určení jednotek, považuje se výstavba za řádnou, pokud je odchylka jen

nepatrná a dotčený spoluvlastník ji měl a mohl rozumně očekávat.

Nedohodnou-li se strany, rozhodne soud, jak se důsledky odchylky od

určení jednotek vypořádají.



§ 1174



(1) Vznikne-li výstavbou dům, zůstanou strany až do vzniku jednotky

podílovými spoluvlastníky nemovité věci.



(2) Vznikem jednotky se podílové spoluvlastnictví nemovité věci mění v

bytové spoluvlastnictví.



Pododdíl 4



Práva a povinnosti vlastníka jednotky



§ 1175



(1) Vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a

uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí

však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit,

změnit nebo poškodit společné části.



(2) Vlastník jednotky udržuje svůj byt, jak to vyžaduje nezávadný stav

a dobrý vzhled domu; to platí i o společných částech, které má vlastník

jednotky vyhrazeny ve výlučném užívání.



§ 1176



Vznikem vlastnického práva k jednotce vzniká vlastníku jednotky

povinnost řídit se pravidly pro správu domu a pro užívání společných

částí, pokud byl s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl

znát, jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup

do domu nebo bytu.



§ 1177



(1) Kdo nabyl jednotku do vlastnictví, oznámí to včetně své adresy a

počtu osob, které budou mít v bytě domácnost, vlastníkům jednotek

prostřednictvím osoby odpovědné za správu domu nejpozději do jednoho

měsíce ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že je vlastníkem.

To obdobně platí i v případě změny údajů uvedených v oznámení.



(2) Vlastník jednotky oznámí bez zbytečného odkladu osobě odpovědné za

správu domu změny v počtu osob, které mají v bytě domácnost a bydlí v

něm po dobu, která činí v souhrnu nejméně tři měsíce v jednom

kalendářním roce. To platí i tehdy, přenechal-li vlastník jednotky byt

k užívání jiné osobě; v takovém případě oznámí i jméno a adresu této

osoby.



§ 1178



Požádá-li o to vlastník jednotky, sdělí mu osoba odpovědná za správu

domu jméno a adresu kteréhokoli vlastníka jednotky nebo nájemce v domě.



§ 1179



Vlastník jednotky má právo seznámit se, jak osoba odpovědná za správu

domu hospodaří a jak dům nebo pozemek spravuje. U této osoby může

vlastník jednotky nahlížet do smluv uzavřených ve věcech správy, jakož

i do účetních knih a dokladů.



§ 1180



(1) Nebylo-li jinak určeno, přispívá vlastník jednotky na správu domu a

pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech.

Slouží-li některá ze společných částí jen některému vlastníku jednotky

k výlučnému užívání, stanoví se výše příspěvku i se zřetelem k povaze,

rozměrům a umístění této části a rozsahu povinnosti vlastníka jednotky

spravovat tuto část na vlastní náklad.



(2) Příspěvky určené na odměňování osoby, která dům spravuje, nebo

členů jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní

správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně.



§ 1181



(1) Vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s

užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu

domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od

skončení zúčtovacího období.



(2) Není-li určena doba splatnosti nedoplatku nebo přeplatku záloh,

jsou splatné k témuž dni do tří měsíců po uplynutí lhůty uvedené v

odstavci 1.



§ 1182



Upravuje-li vlastník jednotky stavebně svůj byt, umožní do bytu přístup

pro ověření, zda stavební úpravy neohrožují, nepoškozují nebo nemění

společné části, pokud byl k tomu předem vyzván osobou odpovědnou za

správu domu.



§ 1183



(1) Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě,

přestavbě či jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně

rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která

slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup,

pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To

platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby

vody, plynu, tepla a jiných energií.



(2) Při poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí

vlastníku jednotky škodu společenství vlastníků, a nevzniklo-li,

nahradí ji poměrně spoluvlastníci domu. Prováděl-li však tyto práce ve

svém zájmu jen některý vlastník jednotky, nahradí škodu sám.



§ 1184



Na návrh osoby odpovědné za správu domu nebo dotčeného vlastníka

jednotky může soud nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který

porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem

podstatně omezujícím nebo znemožňujícím práva ostatních vlastníků

jednotek.



§ 1185



Spoluvlastnictví jednotky



(1) Vlastník jednotky může své právo k jednotce rozdělit na podíly,

ledaže to bylo vyloučeno.



(2) Spoluvlastníci jednotky zmocní společného zástupce, který bude

vykonávat jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu. To platí i

v případě manželů, kteří mají jednotku ve společném jmění.



Zvláštní ustanovení o převodu jednotky



§ 1186



(1) Při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné

za správu domu povinnost příspěvky na správu domu ke dni účinnosti

převodu vypořádat.



(2) Převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli

potvrzením osoby odpovědné za správu domu, jaké dluhy související se

správou domu a pozemku přejdou na nabyvatele jednotky, popřípadě že

takové dluhy nejsou. Za dluhy, které na nabyvatele jednotky přešly,

ručí převodce osobě odpovědné za správu domu.



§ 1187



(1) Vznikla-li jednotka rozdělením práva k domu nebo pozemku na

vlastnické právo k jednotkám, má nájemce bytu předkupní právo k

jednotce při jejím prvním převodu. To platí i v případě nájmu

nebytového prostoru, pokud byl pronajat v souvislosti s bytem v tomtéž

domě. Předkupní právo zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti

měsíců od její účinnosti.



(2) Je-li nájemcem právnická osoba, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.



§ 1188



(1) Vznikne-li jednotka v domě ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví

právnické osoby a je-li nájemcem člen nebo společník této právnické

osoby, který se podílel prací nebo majetkovou účastí na pořízení

nemovité věci, lze vlastnické právo k jednotce převést jen na něho. To

platí i v případě, že se na pořízení nemovité věci podílel právní

předchůdce společníka nebo člena.



(2) Vyžaduje-li jiný právní předpis k platnosti převodu stanovení

hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného

soudem, jeho ustanovení se nepoužijí.



Pododdíl 5



Správa domu a pozemku



§ 1189



(1) Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky

a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči

o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných

částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním

změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo

změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením

zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.



(2) Má se za to, že se správa vztahuje i na společné části, které

slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku.



§ 1190



Osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je společenství vlastníků.

Nevzniklo-li společenství vlastníků, je osobou odpovědnou za správu

domu správce.



Správa bez vzniku společenství vlastníků



§ 1191



Nevzniklo-li společenství vlastníků, použijí se na správu pravidla

určená v prohlášení a pro rozhodování ve věcech správy se přiměřeně

použijí ustanovení o shromáždění; k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek

správce.



§ 1192



(1) Má-li některý vlastník jednotky na společných částech podíl větší

než poloviční, stává se správcem. Není-li takový vlastník jednotky,

zvolí vlastníci jednotek správce většinou hlasů. Na návrh některého

vlastníka jednotky soud správce odvolá a jmenuje nového správce, pokud

je pro to důležitý důvod.



(2) Správce může samostatně činit, co je nutné k zachování spravovaného

majetku; pokud je určeno něco jiného, nepřihlíží se k tomu. To neplatí

pro rozhodování o záležitostech, které podle tohoto zákona náleží do

působnosti shromáždění.



§ 1193



Jedná-li se o dům, kde je méně než pět jednotek, nepřihlíží se při

rozhodování vlastníků jednotek k hlasům správce převyšujícím součet

hlasů všech ostatních vlastníků jednotek.



Společenství vlastníků



§ 1194



(1) Společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem

zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je

způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Společenství

vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání

nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.



(2) Členství ve společenství vlastníků je neoddělitelně spojeno s

vlastnictvím jednotky. Za dluhy společenství vlastníků ručí jeho člen v

poměru podle velikosti svého podílu na společných částech.



§ 1195



(1) Společenství vlastníků může nabývat majetek a nakládat s ním pouze

pro účely správy domu a pozemku.



(2) K právnímu jednání, kterým společenství vlastníků zajistí dluh jiné

osoby, se nepřihlíží.



§ 1196



(1) Společenství vlastníků právně jedná v mezích svého účelu s

vlastníky jednotek i s třetími osobami.



(2) Vzniknou-li vlastníkům jednotek práva vadou jednotky, zastupuje

společenství vlastníků vlastníky jednotek při uplatňování těchto práv.



§ 1197



Sdruží-li se společenství vlastníků s jiným společenstvím vlastníků ke

spolupráci při naplňování svého účelu nebo stane-li se členem právnické

osoby sdružující společenství vlastníků nebo vlastníky jednotek nebo

jinak působící v oblasti bydlení, nesmí se zavázat k jiné majetkové

účasti, než je poskytnutí členského vkladu nebo poskytování členských

příspěvků. Zaváže-li se společenství vlastníků podílet se na ztrátě

jiné osoby, hradit její dluhy nebo je zajistit, nepřihlíží se k tomu.



§ 1198



(1) Nebylo-li společenství vlastníků založeno již dříve, založí je

vlastníci jednotek, kde je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři

jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, nejpozději po vzniku

vlastnického práva k první převedené jednotce.



(2) Do veřejného seznamu se nezapíše vlastnické právo k další převedené

jednotce, pokud není prokázán vznik společenství vlastníků. To neplatí

při nabytí jednotky do vlastnictví prvním vlastníkem.



§ 1199



Je-li v domě méně než pět jednotek, může být společenství vlastníků

založeno, pokud s tím souhlasí všichni vlastníci jednotek.



§ 1200



Založení společenství vlastníků



(1) Společenství vlastníků se založí schválením stanov. Nebylo-li

společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k domu a

pozemku na vlastnické právo k jednotkám nebo ujednáním ve smlouvě o

výstavbě, vyžaduje se ke schválení stanov souhlas vlastníků všech

jednotek.



(2) Stanovy obsahují alespoň



a) název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro

který společenství vlastníků vzniklo,



b) sídlo určené v domě, pro který společenství vlastníků vzniklo;

není-li to možné, na jiném vhodném místě,



c) členská práva a povinnosti vlastníků jednotek, jakož i způsob jejich

uplatňování,



d) určení orgánů, jejich působnosti, počtu členů volených orgánů a

jejich funkčního období, jakož i způsobu svolávání, jednání a usnášení,



e) určení prvních členů statutárního orgánu,



f) pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí,



g) pravidla pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu

domu a úhradu cen služeb a pro způsob určení jejich výše placené

jednotlivými vlastníky jednotek.



(3) Stanovy vyžadují formu veřejné listiny. To neplatí, zakládá-li se

společenství prohlášením o rozdělení práva k domu a pozemku na

vlastnické právo k jednotkám ujednáním ve smlouvě o výstavbě.



§ 1201



Bylo-li společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k

domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám nebo ujednáním ve

smlouvě o výstavbě, nepřihlíží se k změnám stanov provedeným před

vznikem společenství vlastníků.



§ 1202



(1) Dokud má některý zakladatel společenství vlastníků většinu hlasů,

je správcem domu a pozemku. Pro tento účel se na strany smlouvy o

výstavbě hledí jako na jednu osobu.



(2) Na správu se použijí pravidla určená v prohlášení a pro rozhodování

ve věcech správy se obdobně použijí ustanovení o shromáždění. K

rozhodnutí svolá vlastníky jednotek správce; při rozhodování se

nepřihlíží k hlasům správce převyšujícím součet hlasů všech ostatních

vlastníků jednotek.



§ 1203



Ztratí-li správce většinu hlasů, podá nejpozději do šedesáti dnů jako

statutární orgán společenství vlastníků návrh na zápis společenství

vlastníků do veřejného rejstříku a nejpozději do devadesáti dnů svolá

shromáždění. Neučiní-li to, může tak učinit kterýkoli vlastník

jednotky.



§ 1204



Vznik společenství vlastníků



Společenství vlastníků vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.



§ 1205



Orgány společenství vlastníků



(1) Nejvyšší orgán společenství vlastníků je shromáždění. Statutární

orgán je výbor, ledaže stanovy určí, že je statutárním orgánem předseda

společenství vlastníků. Zřídí-li stanovy další orgány, nelze jim

založit působnost vyhrazenou shromáždění nebo statutárnímu orgánu.



(2) Způsobilý být členem voleného orgánu nebo zástupcem právnické osoby

jako člena takového orgánu je ten, kdo je plně svéprávný a je bezúhonný

ve smyslu jiného právního předpisu upravujícího živnostenské podnikání.



Shromáždění



§ 1206



(1) Shromáždění tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet

hlasů odpovídající velikosti jeho podílu na společných částech; je-li

však vlastníkem jednotky společenství vlastníků, k jeho hlasu se

nepřihlíží.



(2) Shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků

jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se

vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže

stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.



§ 1207



(1) Statutární orgán svolá shromáždění k zasedání tak, aby se konalo

nejméně jedenkrát do roka. Statutární orgán svolá shromáždění i z

podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů,

nejméně však dvou z nich; neučiní-li to, svolají tito vlastníci

shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami.



(2) Nejsou-li k pozvánce připojeny podklady týkající se pořadu

zasedání, umožní svolavatel každému vlastníku jednotky včas se s nimi

seznámit.



§ 1208



Do působnosti shromáždění patří



a) změna stanov,



b) změna prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické

právo k jednotkám,



c) volba a odvolávání členů volených orgánů a rozhodování o výši jejich

odměn,



d) schválení účetní závěrky, vypořádání výsledku hospodaření a zprávy o

hospodaření společenství vlastníků a správě domu, jakož i celkové výše

příspěvků na správu domu pro příští období a rozhodnutí o vyúčtování

nebo vypořádání nevyčerpaných příspěvků,



e) schválení druhu služeb a výše záloh na jejich úhradu, jakož i

způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky,



f) rozhodování



1. o členství společenství vlastníků v právnické osobě působící v

oblasti bydlení,



2. o změně účelu užívání domu nebo bytu,



3. o změně podlahové plochy bytu,



4. o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek,



5. o změně podílu na společných částech,



6. o změně v určení společné části sloužící k výlučnému užívání

vlastníka jednotky,



7. o opravě nebo stavební úpravě společné části, převyšují-li náklady

částku stanovenou prováděcím právním předpisem; to neplatí, pokud

stanovy určí něco jiného,



g) udělování předchozího souhlasu



1. k nabytí, zcizení nebo zatížení nemovitých věcí nebo k jinému

nakládání s nimi,



2. k nabytí, zcizení nebo zatížení movitých věcí, jejichž hodnota

převyšuje částku stanovenou prováděcím právním předpisem, nebo k jinému

nakládání s nimi; to neplatí, pokud stanovy určí něco jiného,



3. k uzavření smlouvy o úvěru společenstvím vlastníků včetně schválení

výše a podmínek úvěru,



4. k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k jednotce, pokud

dotčený vlastník jednotky v písemné formě s uzavřením zástavní smlouvy

souhlasil,



h) určení osoby, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a

pozemku,



i rozhodnutí o její změně, jakož i schválení smlouvy s touto osobou a

schválení změny smlouvy v ujednání o ceně nebo o rozsahu činnosti,



i) rozhodování v dalších záležitostech určených stanovami nebo v

záležitostech, které si shromáždění k rozhodnutí vyhradí.



§ 1209



(1) Je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky

nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout

soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby

soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh

podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí

dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.



(2) Je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout

soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně

předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro

nezpůsobilost shromáždění usnášet se.



Rozhodnutí mimo zasedání



§ 1210



(1) Není-li svolané shromáždění způsobilé usnášet se, může osoba, která

je oprávněna shromáždění svolat, navrhnout v písemné formě do jednoho

měsíce ode dne, na který bylo zasedání svoláno, aby vlastníci jednotek

rozhodli o týchž záležitostech mimo zasedání.



(2) V jiných případech lze mimo zasedání rozhodnout, pokud to připustí

stanovy.



§ 1211



Návrh musí obsahovat alespoň návrh usnesení, podklady potřebné pro jeho

posouzení nebo údaj, kde jsou uveřejněny, a údaj o lhůtě, ve které se

má vlastník jednotky vyjádřit. Neurčí-li stanovy delší lhůtu, platí, že

lhůta činí patnáct dní.



§ 1212



K platnosti hlasování se vyžaduje vyjádření vlastníka jednotky s

uvedením dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou

na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí.



§ 1213



Statutární orgán oznámí vlastníkům jednotek v písemné formě výsledek

hlasování, a pokud bylo usnesení přijato, oznámí jim i celý obsah

přijatého usnesení. Neučiní-li to bez zbytečného odkladu, může oznámení

učinit na náklady společenství vlastníků ten, kdo usnesení navrhl.



§ 1214



Rozhodnutí se přijímá většinou hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže

stanovy vyžadují vyšší počet hlasů. Mění-li se však všem vlastníkům

jednotek velikost podílů na společných částech nebo mění-li se poměr

výše příspěvků na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny

podílů na společných částech, vyžaduje se souhlas všech vlastníků

jednotek.



Zrušení společenství vlastníků



§ 1215



(1) Společenství vlastníků se zrušuje dnem zániku vlastnického práva ke

všem jednotkám v domě.



(2) Rozhodnutím vlastníků jednotek lze společenství vlastníků zrušit,

pokud bylo založeno dobrovolně nebo pokud počet jednotek v domě klesl

na méně než pět. V takovém případě vlastníci jednotek přijmou pravidla

pro správu domu a pozemku a pro příspěvky na ni.



§ 1216



Při zrušení společenství vlastníků se neprovádí likvidace. Práva a

povinnosti společenství vlastníků přecházejí dnem jeho zániku na

vlastníky jednotek v poměru stanoveném podle podílu každého vlastníka

jednotky na společných částech.



Pododdíl 6



Zrušení bytového spoluvlastnictví



§ 1217



(1) Dohodnou-li se vlastníci jednotek o přeměně bytového vlastnictví v

podílové spoluvlastnictví nemovité věci, změní se bytové vlastnictví v

podílové spoluvlastnictví zápisem do veřejného seznamu. Má se za to, že

se velikost spoluvlastnického podílu každého spoluvlastníka rovná

velikosti podílu, jaký měl jako vlastník jednotky na společných

částech.



(2) Jsou-li všechny jednotky v domě ve společném jmění a dohodnou-li se

manželé o přeměně bytového vlastnictví na vlastnictví nemovité věci ve

společném jmění, změní se bytové vlastnictví ve vlastnictví nemovité

věci ve společném jmění zápisem do veřejného seznamu.



(3) Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje písemnou formu.



§ 1218



(1) Má-li ke všem jednotkám v domě vlastnické právo jediný vlastník a

prohlásí-li, že mění vlastnické právo k jednotkám na vlastnické právo k

nemovité věci, bytové vlastnictví zanikne zápisem do veřejného seznamu.



(2) Prohlášení vyžaduje písemnou formu.



§ 1219



Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se k platnosti dohody nebo prohlášení

o zrušení bytového vlastnictví souhlas osoby oprávněné z věcného práva

udělený v písemné formě.



Pododdíl 7



Společná ustanovení



§ 1220



(1) Změní-li se prohlášení, vyhotoví jeho úplné znění osoba odpovědná

za správu domu a bez zbytečného odkladu je založí do sbírky listin u

orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu; to platí i

v případě, že jsou náležitosti prohlášení obsaženy ve smlouvě o

výstavbě.



(2) Je-li osoba odpovědná za správu domu zapsána do veřejného

rejstříku, založí bez zbytečného odkladu prohlášení v úplném znění i do

sbírky listin u orgánu, který vede veřejný rejstřík.



§ 1221



Nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí

se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o

shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské

schůzi.



§ 1222



Prováděcí právní předpis stanoví, jakým způsobem se vypočte podlahová

plocha bytu v jednotce, o kterých částech nemovité věci se má za to, že

jsou společné, a podrobnosti o činnostech týkajících se správy domu a

pozemku.



Oddíl 6



Přídatné spoluvlastnictví



Obecná ustanovení



§ 1223



(1) Věc náležící společně několika vlastníkům samostatných věcí

určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem

vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není

užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví

těchto vlastníků. Týká-li se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci

zapisované do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i

přídatné spoluvlastnictví.



(2) Ustanovení o přídatném spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i na

zařízení pořízené nebo jinak nabyté vlastníky uvedenými v odstavci 1

společným nákladem tak, aby sloužilo jim všem.



§ 1224



(1) Věc v přídatném spoluvlastnictví nesmí být proti vůli některého ze

spoluvlastníků odňata společnému účelu.



(2) Zatížit lze věc v přídatném spoluvlastnictví jen způsobem, který

nebrání jejímu využití společnému účelu.



§ 1225



(1) Žádnému ze spoluvlastníků nelze bránit v účasti na využití věci v

přídatném spoluvlastnictví způsobem, který společnému účelu odpovídá a

nebrání jejímu využití ostatními spoluvlastníky.



(2) Vzdání se práva účasti na využití věci v přídatném spoluvlastnictví

některým spoluvlastníkem nemá účinky pro jeho právní nástupce.



§ 1226



Slouží-li věc v přídatném spoluvlastnictví k společnému využití

pozemků, stanoví se podíly spoluvlastníků na společné věci poměrem

výměry pozemků. To spoluvlastníkům nebrání, aby si velikost podílů

ujednali jinak.



§ 1227



(1) Podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví lze převést jen za

současného převodu vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v

přídatném spoluvlastnictví slouží. Převádí-li se vlastnické právo k

takové věci, platí, že se převod vztahuje i na podíl na věci v

přídatném spoluvlastnictví.



(2) To platí i pro zatížení předkupním právem, právem zpětné koupě nebo

obdobným způsobem, jakož i pro zřízení zástavního práva nebo obdobné

jistoty.



§ 1228



(1) Oddělit se z přídatného spoluvlastnictví lze za podmínky, že věc, k

jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví až dosud sloužila,

zanikla nebo změnila svůj účel tak, že věc v přídatném spoluvlastnictví

už není potřebná.



(2) Ze stejného důvodu může kterýkoli z dalších spoluvlastníků

navrhnout soudu, aby účast spoluvlastníka v přídatném spoluvlastnictví

zrušil a přikázal jeho podíl za náhradu zbývajícím spoluvlastníkům

podle poměru jejich podílů.



§ 1229



Pozbude-li věc v přídatném spoluvlastnictví svůj účel, zanikne přídatné

spoluvlastnictví a spoluvlastníci se vypořádají podle obecných

ustanovení o zrušení spoluvlastnictví. Dokud tento účel trvá, nelze

přídatné spoluvlastnictví zrušit.



Správa věci v přídatném spoluvlastnictví



§ 1230



Nedohodnou-li se spoluvlastníci jinak, zvolí k běžné správě věci v

přídatném spoluvlastnictví jednoho ze spoluvlastníků jako správce.

Není-li správce spoluvlastníky zvolen ani po třech měsících, jmenuje ho

na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.



§ 1231



(1) Nedojde-li k jiné dohodě, volí spoluvlastníci správce většinou

hlasů; každý spoluvlastník má jeden hlas.



(2) Spoluvlastník, který pro zvolení správce nehlasoval, může navrhnout

soudu, aby správce odvolal, jsou-li pro to důležité důvody, a aby

jmenoval správcem jiného spoluvlastníka. Není-li návrh podán do třiceti

dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká.



§ 1232



Ujme-li se spoluvlastník běžné správy věci v přídatném spoluvlastnictví

o své vůli a žádný z ostatních spoluvlastníků tomu po dobu tří měsíců

neodporuje, ani nepodá návrh podle § 1230, hledí se na něho, jako by

byl správcem zvolen.



§ 1233



(1) Není-li jiného ujednání, postačí k odvolání správce většina hlasů

spoluvlastníků; byl-li však správce jmenován soudem, mohou ho

spoluvlastníci odvolat alespoň dvěma třetinami hlasů spoluvlastníků.



(2) Ať již byl správce povolán jakkoli, odvolá ho z důležitého důvodu

soud na návrh podaný spoluvlastníky, kteří mají alespoň třetinu hlasů.



§ 1234



Z právního jednání správce v záležitostech běžné správy jsou

spoluvlastníci i správce oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně.



§ 1235



(1) Na správu věci v přídatném spoluvlastnictví přispívají

spoluvlastníci poměrně podle velikosti svých podílů. Na náklady spojené

se správou věci v přídatném spoluvlastnictví složí spoluvlastníci k

rukám správce přiměřenou zálohu; není-li jiné dohody, je záloha splatná

k 31. lednu.



(2) Kolik má činit úhrn záloh, rozhodnou spoluvlastníci většinou hlasů.

Nepřijmou-li spoluvlastníci takové rozhodnutí do konce předcházejícího

roku, platí, že byl úhrn záloh pro další rok stanoven částkou složenou

na zálohách v posledním roce zvýšenou o desetinu. Není-li možné úhrn

záloh takto stanovit, určí jej na návrh správce soud.



Oddíl 7



Zvláštní ustanovení o společenství jmění



§ 1236



Nabude-li věc do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy,

zákona nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o

manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo

jiná obdobná společenství, platí, že má každá z těchto osob právo k

celé věci.



§ 1237



Práva a povinnosti vlastníků spojených ve společenství se řídí

ustanoveními, podle kterých bylo společenství zřízeno. Ustanovení §

1238 a 1239 se použijí, není-li stanoveno něco jiného.



§ 1238



(1) Není-li ujednáno něco jiného, vyžaduje se k výkonu vlastnických

práv a k nakládání se společnou věcí jednomyslné rozhodnutí všech

zúčastněných.



(2) Není-li ujednáno něco jiného, nelze se domáhat rozdělení společné

věci, dokud společenství trvá, ani nakládat s podílem na společné věci.



§ 1239



Vlastnické právo ke společné věci zaniká jejím zcizením, nebo zánikem

společenství; pro vypořádání se použijí ustanovení o spoluvlastnictví.



Díl 5



Věcná práva k cizím věcem



Oddíl 1



Právo stavby



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1240



(1) Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít

na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se

jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.



(2) Právo stavby může být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek,

kterého sice není pro stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu

užívání.



§ 1241



Právo stavby nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se

účelu stavby. Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit

právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.



§ 1242



Právo stavby je věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho

součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.



Pododdíl 2



Vznik a zánik práva stavby



§ 1243



(1) Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak

zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.



(2) Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu.

Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím

orgánu veřejné moci.



§ 1244



(1) Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné; nesmí být zřízeno na více

než 99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí

být patrný z veřejného seznamu.



(2) Nabyl-li stavebník právo stavby vydržením, nabývá je na dobu 40

let. Jsou-li pro to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je

právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.



§ 1245



Trvání práva stavby lze prodloužit se souhlasem osob, pro které jsou na

pozemku zapsána zatížení v pořadí za právem stavby.



§ 1246



Právo stavby nelze omezit rozvazovací podmínkou; byla-li rozvazovací

podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní.



§ 1247



Bylo-li právo stavby zřízeno za úplatu a ujednala-li se úplata v

opětujících se dávkách jako stavební plat, zatěžuje právo stavby jako

reálné břemeno. Nepřihlíží se k ujednání, podle kterého změny výše

stavebního platu závisí na nejisté budoucí události; to neplatí,

ujedná-li se závislost výše stavebního platu na míře zhodnocování a

znehodnocování peněz.



§ 1248



Zřekne-li se stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku

převést na základě listin prokazujících tuto skutečnost právo stavby na

dobu, která ještě neuplynula, na sebe nebo na jinou osobu.



§ 1249



Při zániku práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, nastanou právní

následky výmazu práva stavby vůči věcnému právu náležejícímu osobě, pro

kterou bylo k právu stavby do veřejného seznamu zapsáno věcné právo, až

zánikem tohoto věcného práva. Jestliže však tato osoba k výmazu udělí

souhlas, nastanou právní následky výmazu práva stavby vůči jejímu

věcnému právu již tímto výmazem.



Pododdíl 3



Právní poměry z práva stavby



§ 1250



Co do stavby vyhovující právu stavby má stavebník stejná práva jako

vlastník; pokud se jedná o jiné užívání pozemku zatíženého právem

stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.



§ 1251



(1) Smlouva může stavebníku uložit, aby stavbu provedl do určité doby.



(2) Není-li nic jiného ujednáno, má stavebník povinnost udržovat stavbu

v dobrém stavu. Smlouva může stavebníku uložit povinnost stavbu

pojistit.



(3) Vlastníku pozemku může být vyhrazeno schválení určitého faktického

nebo právního jednání stavebníka, avšak ani je-li to vlastníku pozemku

vyhrazeno, nemůže odepřít souhlas k právnímu jednání, které není k jeho

újmě.



§ 1252



(1) Právo stavby lze převést i zatížit.



(2) Vyhradí-li si vlastník pozemku souhlas k zatížení práva stavby,

zapíše se výhrada do veřejného seznamu. V takovém případě lze do

veřejného seznamu zapsat zatížení práva stavby jen se souhlasem

vlastníka pozemku.



§ 1253



Právo stavby přechází na dědice i na jiného všeobecného právního

nástupce.



§ 1254



Stavebník má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní

právo k právu stavby. Ujednají-li si strany něco jiného, zapíše se to

do veřejného seznamu.



§ 1255



Není-li nic jiného ujednáno, dá vlastník stavebního pozemku

stavebníkovi při zániku práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo

zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době

zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.



§ 1256



Zástavní a jiná práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.



Oddíl 2



Věcná břemena



Pododdíl 1



Obecná ustanovení o služebnostech



§ 1257



(1) Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci

jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho

se zdržet.



(2) Vlastník může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného

svého pozemku.



§ 1258



Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah

nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti;

není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než

větší.



§ 1259



Kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; §

1040 až 1043 se použijí obdobně.



Pododdíl 2



Nabytí služebnosti



§ 1260



(1) Služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo

vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která

má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné

moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.



(2) Při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je

vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.



§ 1261



Pozemek určený k plnění funkcí lesa lze zatížit pozemkovou služebností,

služebností pastvy nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou,

pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková

služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí

být již při zřízení služebnosti předem určeny.



§ 1262



(1) Zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve

veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu. Vzniká-li

služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní

skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě.



(2) Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu,

vzniká účinností smlouvy.



Pododdíl 3



Právní poměry ze služebnosti



§ 1263



Oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro

služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností

obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání

zdržet.



§ 1264



(1) Není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího

pozemku.



(2) Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci,

ani změnou hospodaření na panujícím pozemku.



§ 1265



(1) Pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.



(2) Osobní služebnost nelze převést na jinou osobu.



(3) K prostoru pod povrchem lze zřídit užívací věcná práva jako

zcizitelná a dědičná.



§ 1266



K věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na

újmu právům starším.



Pododdíl 4



Některé pozemkové služebnosti



Služebnost inženýrské sítě



§ 1267



(1) Služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a

vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj

vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat

je a udržovat. Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení

inženýrské sítě, a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné

osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem

prohlídky nebo údržby inženýrské sítě.



(2) Je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a

udržovat na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i

právo provádět na inženýrské síti úpravy za účelem její modernizace

nebo zlepšení její výkonnosti.



(3) Oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské

sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně

jeho oprávněných zájmů.



§ 1268



Nesnese-li záležitost při náhlém poškození inženýrské sítě odkladu,

obstará její opravu oprávněná osoba i bez předchozího projednání;

dotčeným osobám však neprodleně oznámí provádění opravy, její místo

označí a zabezpečí. Po skončení prací uvede služebný pozemek na vlastní

náklad do předešlého stavu a nahradí škodu způsobenou provedením prací.



§ 1269



Opora cizí stavby



Kdo je povinen nést tíži cizí stavby, přispěje také poměrně na

udržování zdí nebo podpěr, není však povinen k podpěře panujícího

pozemku.



§ 1270



Služebnost okapu



(1) Kdo má služebnost okapu, má právo svádět dešťovou vodu ze své

střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve žlabu; svou střechu smí

zvýšit jen tehdy, neztíží-li tím služebnost.



(2) Kdo má služebnost okapu, musí svodní žlab, byl-li zřízen, udržovat

v dobrém stavu. Také musí, napadne-li mnoho sněhu, sníh včas odklidit.



§ 1271



Právo na svod dešťové vody



(1) Kdo má právo na svod dešťové vody ze sousední střechy na svůj

pozemek, hradí sám náklady na zařízení k tomu potřebná.



(2) Je-li k svodu potřebná strouha nebo podobné zařízení, nese náklady

na jejich zřízení a údržbu vlastník panujícího pozemku.



§ 1272



Právo na vodu



(1) Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.



(2) Kdo má právo svádět vodu z cizího pozemku na svůj nebo ze svého

pozemku na cizí, může na svůj náklad zřídit a udržovat zařízení k tomu

potřebná; jejich rozsah se řídí potřebou panujícího pozemku.



§ 1273



Služebnost rozlivu



(1) Služebnost rozlivu zakládá vlastníku vodního díla, které umožňuje

řízený rozliv povodně, právo rozlévat na služebném pozemku vodu.

Služebnost zahrnuje i právo vlastníka vodního díla mít a udržovat na

služebném pozemku obslužná zařízení, a je-li to výslovně ujednáno,

provádět na nich i na vodním díle úpravy za účelem jejich modernizace

nebo zlepšení jejich výkonnosti.



(2) Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení vodního díla a

obslužných zařízení, a je-li to s ním předem projednáno, umožní

oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu.



(3) Ustanovení § 1267 odst. 3 a § 1268 se použijí obdobně.



Služebnost stezky, průhonu a cesty



§ 1274



(1) Služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní

dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k

oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.



(2) Služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na

zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.



§ 1275



(1) Služebnost průhonu zakládá právo hnát zvířata přes služebný

pozemek. Se služebností průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než

motorovými vozidly.



(2) Je-li služebným pozemkem pozemek určený k plnění funkcí lesa,

zakazuje se zřídit služebnost průhonu dobytka. Rozhodne-li orgán

veřejné moci, že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po

zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká.



§ 1276



(1) Služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek

jakýmikoli vozidly.



(2) Ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu.



(3) Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k

udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku

přispívá, jen když tato zařízení užívá.



§ 1277



Plocha pro výkon služebnosti stezky, cesty nebo průhonu musí být

přiměřená potřebě a místu. Stanou-li se stezka, cesta nebo průhon

působením náhody neschůdnými, lze se domáhat, aby byla vykázána

náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.



Právo pastvy



§ 1278



Není-li určen druh, počet dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se

právo pastvy zřídilo, chrání se pokojná desetiletá držba. Jsou-li

pochybnosti, použijí se ustanovení § 1279 až 1282.



§ 1279



(1) Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli

však na prasata a drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo

cizí jsou z pastvy vyloučena.



(2) Je-li služebným pozemkem pozemek s lesními porosty, zakazuje se

zřídit služebnost pastvy dobytka.



§ 1280



(1) Mění-li se počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je

rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet

zřejmý, stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti

pastvy; oprávněná osoba však nemůže na služebném pozemku pást více

dobytka, než kolik ho může přezimovat s pící dodanou panujícím

pozemkem.



(2) Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.



§ 1281



Doba pastvy se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se

však pasením nesmí omezit nebo ztížit.



§ 1282



(1) Právo pastvy nezahrnuje jiné užívání. Nevylučuje zpravidla ani

vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy.



(2) Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.



Pododdíl 5



Užívací právo



§ 1283



Služebností užívacího práva se uživateli poskytuje právo užívat cizí

věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se

tyto potřeby po zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na

její rozšíření.



§ 1284



Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které může brát bez zkrácení

práva uživatele. Vlastník však nese všechny její závady a musí věc

udržovat v dobrém stavu. Přesahují-li náklady užitek, který vlastníkovi

zbývá, musí uživatel buď tyto zvýšené náklady nést, anebo od užívání

upustit.



Požívací právo



§ 1285



Služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí

věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos

z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu

věci.



§ 1286



Na skrytou věc nalezenou v pozemku poživatel právo nemá.



§ 1287



Poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla

služebnost zřízena. Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků

nedosáhlo.



§ 1288



Poživatel udržuje věc ve stavu, v jakém ji převzal, a hradí obvyklé

udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti

škodám. Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její hodnota bez viny

poživatele, není za to poživatel odpovědný.



§ 1289



(1) Vlastník může po upozornění poživatele provést na svůj náklad

stavební práce, jejichž nutnost vyvolaly náhoda nebo stáří stavby; v

takovém případě poživatel zaplatí vlastníku úplatu stanovenou podle

míry, jakým se požívání zlepšilo.



(2) Nemůže-li nebo nechce-li vlastník stavební práce provést, je

poživatel oprávněn provést je sám a po skončeném požívání se domáhat

stejné náhrady jako poctivý držitel.



§ 1290



Poživatel je povinen snášet stavební práce, i když nejsou nutné,

nestane-li se tím jeho právu újma, anebo nahradí-li se mu všechna

škoda.



§ 1291



Vlastník hradí poživateli náklad, jímž byla věc zlepšena, za stejných

podmínek, jako by byl povinen hradit jej nezmocněnému jednateli.

Vynaložil-li poživatel náklady ze záliby nebo pro okrasu, má poživatel

stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.



§ 1292



Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel, byla prostřední

jakosti, ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že při ní bylo vše, co

je k takovému užívání třeba.



§ 1293



Když skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi.

Vlastník však nahradí, co na ně poživatel vynaložil, podle ustanovení o

poctivém držiteli. Na jiné užitky má poživatel právo podle toho, jak

dlouho požívání trvalo.



Společná ustanovení



§ 1294



Zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným

věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti.

Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a

jakosti.



§ 1295



(1) Uživatel nebo poživatel jistiny uložené na úrok má právo jen na

tento úrok. Úrok náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která

následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější.



(2) Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s

jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.



(3) Dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a

tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Každý z obou, věřitel i

uživatel nebo poživatel, se může domáhat jen toho, aby se pro oba

složila jistina do notářské nebo soudní úschovy.



§ 1296



Vlastník se nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil

podstatu, ledaže jí hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se

vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné.



Služebnost bytu



§ 1297



Je-li zřízena služebnost bytu, má se za to, že byla zřízena jako

služebnost užívání.



§ 1298



Vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se

služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.



Pododdíl 6



Zánik služebnosti



§ 1299



(1) Služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již

nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.



(2) Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné

věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník

služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za

přiměřenou náhradu.



§ 1300



(1) Dohodnou-li se strany o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném

seznamu, zanikne služebnost výmazem z veřejného seznamu.



(2) Dobu, na kterou byla někomu zřízena služebnost, lze ujednat i tak,

že služebnost zanikne, dosáhne-li nějaká jiná osoba určitého věku. V

takovém případě se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání

služebnosti vliv.



§ 1301



Spojením vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost

nezaniká.



§ 1302



(1) Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby; při rozšíření

služebnosti i na dědice se má za to, že jimi jsou zákonní dědicové

první třídy. Nabyla-li osobní služebnost právnická osoba, trvá

služebnost potud, pokud trvá tato osoba.



(2) Slouží-li služebnost provozu závodu, nezaniká převodem nebo

přechodem závodu nebo takové jeho části, která bude provozována jako

samostatný závod.



Pododdíl 7



Reálná břemena



§ 1303



(1) Je-li věc zapsána do veřejného seznamu, může být zatížena reálným

břemenem tak, že dočasný vlastník věci je jako dlužník zavázán vůči

oprávněné osobě něco jí dávat nebo něco konat.



(2) Pro totéž reálné břemeno lze zatížit i několik věcí.



§ 1304



Časově neomezené reálné břemeno může být zřízeno jen jako vykupitelné a

podmínky výkupu musí být předem určeny již při zřízení reálného

břemene.



§ 1305



Zřizuje-li se reálné břemeno právním jednáním, vzniká zápisem do

veřejného seznamu.



§ 1306



Záleží-li reálné břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka

nebo její náhrada požadována jak po osobě, za jejíhož vlastnického

práva dávka dospěla, tak od přítomného vlastníka, avšak jen z věci

reálným břemenem zatížené.



§ 1307



(1) Vlastník zatížené věci se zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k

újmě osoby oprávněné z reálného břemene.



(2) Nedostačuje-li věc reálnému břemeni z viny jejího vlastníka nebo

pro nedostatek, který vyjde najevo teprve později, tou měrou, jak se

mělo při jeho zřízení za to, napraví vlastník tento stav složením

jistoty nebo jinak, aby osoba oprávněná z reálného břemene neutrpěla

újmu.



§ 1308



O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.



Oddíl 3



Zástavní právo



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1309



(1) Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění,

nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení

zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s

příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.



(2) Ujednání zakazující zřídit zástavní právo má účinky vůči třetí

osobě, jen je-li tento zákaz zapsán do rejstříku zástav podle jiného

právního předpisu nebo do veřejného seznamu, anebo byl-li jí znám.



§ 1310



(1) Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat.



(2) Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku

vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve

veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní

právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí.



§ 1311



(1) Zástavním právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož

výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem

lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který

má vzniknout teprve v budoucnu.



(2) Zástavním právem lze zajistit i dluhy určitého druhu vznikající

dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy

vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.



Pododdíl 2



Zastavení



§ 1312



(1) Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají,

co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li

se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké

nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.



(2) Zástava může být určena jednotlivě, nebo jiným způsobem tak, aby ji

bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.



§ 1313



Zástavní právo zajišťuje dluh a jeho příslušenství; je-li to zvlášť

ujednáno, pak i smluvní pokutu.



§ 1314



(1) Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo

osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro

zástavní smlouvu písemná forma.



(2) Zástavní smlouva vyžaduje formu veřejné listiny,



a) je-li zástavou závod nebo jiná věc hromadná,



b) je-li zástavou nemovitá věc, která nepodléhá zápisu do veřejného

seznamu, nebo



c) má-li zástavní právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku

zástav.



§ 1315



Zakázaná ujednání



(1) Zakazují se ujednání, podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí

zástavu vyplatit.



(2) Dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že



a) zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy,



b) věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za

libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat nebo



c) věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.



(3) Je-li zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk,

který je malým nebo středním podnikatelem, nepřihlíží se k ujednání s

obsahem uvedeným v odstavci 2 písm. b), ať již k němu došlo před

dospělostí zajištěného dluhu nebo i poté, co zajištěný dluh dospěl.



§ 1316



Zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v

tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.



§ 1317



(1) Zástavní právo k movité věci vznikne odevzdáním zástavnímu

věřiteli. Požádá-li o to zástavce, vydá mu věřitel zástavní list, v

němž zástavu popíše tak, aby byla od jiných věcí dostatečně odlišena.



(2) Odevzdání movité věci lze nahradit znamením tak, že se věc označí

jako zastavená. Vzniklo-li zástavní právo označením, lze se jej dovolat

vůči třetí osobě, pokud nebyla v dobré víře; jinak se má za to, že věc

označená nebyla.



§ 1318



Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím,

že zástavce nebo zástavní věřitel odevzdá věc třetí osobě, aby ji

opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Není-li jinak

ujednáno, hradí zástavce náklady s tím spojené.



§ 1319



(1) Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci

zápisem do rejstříku zástav.



(2) Zástavní právo k nemovité věci nezapisované do veřejného seznamu, k

závodu a movité věci hromadné vznikne zápisem do rejstříku zástav.



(3) Zápis do rejstříku zástav provede notář, který sepsal zástavní

smlouvu, bez zbytečného odkladu po uzavření zástavní smlouvy.



Zastavení podílu v korporaci



§ 1320



(1) Lze-li podíl v korporaci volně převést, lze k němu zřídit i

zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje

se splnění týchž podmínek při jeho zastavení. To neplatí v případě, že

zastavení podílu společenská smlouva zakáže nebo omezí.



(2) Je-li podíl představován cenným papírem, je způsobilou zástavou jen

tento cenný papír.



§ 1321



Ke smlouvě, kterou korporace přijímá do zástavy vlastní podíl, se

nepřihlíží.



§ 1322



(1) Zástavní právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve

kterém je korporace zapsána.



(2) Zástavce nebo zástavní věřitel oznámí korporaci vznik zástavního

práva bez zbytečného odkladu; oznámení se však nevyžaduje, dal-li

příslušný orgán korporace k zastavení podílu souhlas.



§ 1323



Je-li s podílem spojeno hlasovací právo, může je zástavní věřitel

vykonávat, jen pokud to bylo ujednáno.



§ 1324



(1) Dospěje-li pohledávka, nabývá zástavní věřitel právo na peněžitá a

jiná věcná plnění vyplývající z účasti na korporaci až do výše

zajištěného dluhu. Tato plnění se na úhradu dluhu započítávají, ledaže

si strany ujednají něco jiného.



(2) Popírá-li osobní dlužník nebo zástavní dlužník v soudním řízení

výši nebo existenci dluhu, poskytne se plnění podle odstavce 1 bez

zbytečného odkladu poté, co o výši nebo existenci dluhu rozhodne soud;

do této doby není v prodlení osoba, která má plnění poskytnout.



§ 1325



Zástavní věřitel oznámí započetí výkonu zástavního práva všem

společníkům. Mají-li tito společníci k podílu předkupní právo,

předkupní právo zanikne, neuplatní-li je společníci při zpeněžení

zástavy.



§ 1326



Bylo-li to ujednáno, nabývá zástavní věřitel zastavený podíl okamžikem,

kdy byl jeho pokus o zpeněžení podílu při výkonu zástavního práva

neúspěšný. Nebylo-li ujednáno, že zástavní věřitel již tímto okamžikem

nabývá zastavený podíl, může zástavní věřitel od tohoto okamžiku

vykonávat společnická práva spojená s podílem.



§ 1327



(1) Byl-li zástavní věřitel při pokusu o zpeněžení podílu neúspěšný,

může se na zástavním dlužníku domáhat, aby na něho za obvyklých

obchodních podmínek převedl zastavený podíl na úhradu dluhu.

Neuplatní-li zástavní věřitel své právo do jednoho měsíce ode dne, kdy

byl jeho pokus o zpeněžení podílu neúspěšný, jeho právo zaniká.



(2) Nepřevede-li zástavní dlužník podíl zástavnímu věřiteli do jednoho

měsíce ode dne, kdy byl k tomu vyzván, může se zástavní věřitel

domáhat, aby obsah smlouvy určil soud.



Zastavení cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru



§ 1328



(1) Zástavní právo k cennému papíru vznikne jeho odevzdáním zástavnímu

věřiteli. Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k

cennému papíru tím, že zástavce nebo zástavní věřitel předá cenný papír

a stejnopis zástavní smlouvy třetí osobě, aby pro ně zástavu

opatrovala.



(2) Ke vzniku zástavního práva k cennému papíru na řad je potřebný i

zástavní rubopis obsahující doložku „k zastavení“ nebo jiná slova

stejného významu a označení zástavního věřitele.



(3) Ujednají-li strany, že zástavní právo k cennému papíru na

doručitele vznikne zápisem zástavního práva do rejstříku zástav,

vyžaduje se odevzdání zástavy osobě, která zástavní právo do rejstříku

zástav zapíše, na dobu trvání zástavního práva.



§ 1329



(1) Je-li cenný papír již v úschově, vznikne zástavní právo oznámením

zástavního věřitele nebo zástavce doručeným schovateli společně se

stejnopisem zástavní smlouvy. Od doručení oznámení platí, že je cenný

papír uschován pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka společně.

Ustanovení § 1328 odst. 2 tím není dotčeno.



(2) Kdo uschoval cenný papír podnikatelským způsobem, vyznačí jeho

zastavení ve své evidenci tak, aby z ní bylo zřejmé, kdo je zástavní

věřitel; uloží jej odděleně, ledaže se jedná o hromadnou úschovu.



§ 1330



Nalézá-li se cenný papír již při zastavení u třetí osoby na základě

smlouvy s jeho vlastníkem, může být cenný papír za trvání zástavního

práva vydán zástavnímu dlužníkovi jen se souhlasem zástavního věřitele.



§ 1331



(1) K zaknihovanému cennému papíru vzniká zástavní právo zápisem na

účtu vlastníka v příslušné evidenci. Zápis provede osoba oprávněná tuto

evidenci vést na příkaz zástavního dlužníka k tíži jeho účtu. Podá-li

příkaz zástavní věřitel, osobní dlužník nebo zástavce, zapíše se

zástavní právo, pokud příkazce doloží zřízení zástavního práva.



(2) Zástavní právo vymaže z příslušné evidence osoba oprávněná tuto

evidenci vést. Podá-li příkaz zástavní dlužník, osobní dlužník nebo

zástavce, vymaže se zástavní právo, pokud příkazce doloží, že nastala

skutečnost, která je jinak důvodem zániku zástavního práva.



§ 1332



(1) Za trvání zástavního práva k cennému papíru může zástavní věřitel

vykonávat práva spojená se zastaveným cenným papírem v rozsahu

ujednaném stranami.



(2) Na výnosy a jiná peněžitá plnění z cenného papíru se použijí

ustanovení o plnění ze zastavené pohledávky, ledaže se zástavní věřitel

tohoto práva vzdá ve prospěch zástavního dlužníka.



Zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů



§ 1333



K účtu zaknihovaných cenných papírů vzniká zástavní právo zápisem u

tohoto účtu v příslušné evidenci. Pro zápis a výmaz zástavního práva se

použije § 1331 obdobně.



§ 1334



(1) Zástavní právo k účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů se

vztahuje na všechny cenné papíry, které jsou na účtu zapsány při vzniku

zástavního práva, i na cenné papíry převedené na zastavený účet po dobu

trvání zástavního práva. Ustanovení upravující zástavní právo k

jednotlivým cenným papírům platí pro cenné papíry zapsané na zastaveném

účtu obdobně.



(2) Dojde-li k převodu cenného papíru ze zastaveného účtu s předchozím

souhlasem zástavního věřitele, zanikne převodem i zástavní právo k

tomuto cennému papíru.



Zastavení pohledávky



§ 1335



(1) Zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Je-li

zástavou pohledávka zástavního dlužníka za zástavním věřitelem,

pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka.



(2) Zástavní právo k pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy,

ledaže je ujednána pozdější doba, účinky vůči dlužníku zastavené

pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí

nebo zástavní věřitel prokáže. To neplatí, pokud si strany ujednaly

zápis zástavního práva do rejstříku zástav.



§ 1336



(1) Před splatností zajištěného dluhu může dlužník plnit na zastavenou

pohledávku jen nedílně zástavnímu věřiteli i zástavnímu dlužníku. Každý

z nich má právo žádat, aby dlužník plnění uložil ve prospěch jich obou

do úschovy u třetí osoby; nedohodnou-li se zástavní věřitel a zástavní

dlužník o schovateli, určí ho na návrh některé ze stran soud.

Dospěje-li zajištěný dluh, vydá schovatel zástavnímu věřiteli vše

potřebné k jeho uspokojení.



(2) Je-li zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby

dlužník zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom

zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Nestala-li se zastavená

pohledávka ještě splatnou, má zástavní věřitel právo, aby mu byla

postoupena.



§ 1337



Plní-li se ze zastavené pohledávky peněžní prostředky, vydá zástavní

věřitel zástavnímu dlužníkovi vše, co převyšuje zajištěnou pohledávku

včetně příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel

právo. Plní-li se jiná věc, přechází zástavní právo na tuto věc.



§ 1338



(1) Vyžaduje-li se k splatnosti zastavené pohledávky právní jednání

věřitele, zejména výpověď nebo odstoupení od smlouvy, nevyžaduje se k

němu souhlas zástavního věřitele. Zástavní věřitel se může domáhat, aby

věřitel právně jednal, hrozí-li ohrožení jistoty.



(2) Vyžaduje-li se právní jednání dlužníka, má takové právní jednání

účinky, pokud bylo oznámeno i zástavnímu věřiteli.



§ 1339



Bylo-li zástavní právo ujednáno k pohledávce z účtu, má zástavní

věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na

účtu do výše zajištěného dluhu, pokud mu oznámí výši a splatnost

zajištěného dluhu.



§ 1340



Ustanovení § 1336 a 1338 se použijí, neujednají-li strany něco jiného.

Ujedná-li se, že věřitel potřebuje k výpovědi nebo jinému právnímu

jednání souhlas zástavního věřitele, může se věřitel domáhat udělení

souhlasu, hrozí-li ohrožení jistoty.



§ 1341



Budoucí zástavní právo



(1) Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout

zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím

vlastnického práva zástavním dlužníkem.



(2) Vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva zápis do veřejného

seznamu nebo do rejstříku zástav a bylo-li tam zapsáno budoucí zástavní

právo, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním

dlužníkem.



§ 1342



Zástavní právo z rozhodnutí orgánu veřejné moci



Zřizuje-li se zástavní právo rozhodnutím orgánu veřejné moci, vzniká

zástavní právo vykonatelností rozhodnutí, ledaže je v něm stanovena

doba pozdější. Je-li jinak ke vzniku zástavního práva potřebný zápis do

rejstříku zástav nebo do zvláštního veřejného seznamu, zástavní právo

se tam zapíše.



§ 1343



Zastavení cizí věci



(1) Zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka.



(2) Dá-li zástavce jako zástavu cizí movitou věc bez souhlasu

vlastníka, vznikne zástavní právo, je-li věc odevzdána zástavnímu

věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc

zastavit.



(3) Má-li někdo k zastavované věci věcné právo neslučitelné se

zástavním právem, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.



§ 1344



Zastaví-li zástavce cizí movitou věc v zastavárenském závodu a

nejedná-li se o věc, kterou vlastník zástavci svěřil, má vlastník vůči

provozovateli zastavárenského závodu právo na vydání věci, pokud

prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného

činu. Provozovatel zastavárenského závodu nemá právo požadovat po

vlastníku, aby mu před vydáním věci zaplatil částku vyplacenou zástavci

ani přirostlé úroky.



§ 1345



Vespolné zástavní právo



Pro týž dluh lze zastavit vespolek i několik věcí. Zajišťuje-li týž

dluh několik samostatných zástav, může se zástavní věřitel uspokojit z

kterékoli z nich, anebo ze všech zástav.



Pododdíl 3



Rozsah zástavního práva



§ 1346



(1) Zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek i

příslušenství, ledaže zástavní smlouva určí něco jiného. Z plodů a

užitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny.



(2) Je-li zastavena pohledávka, náleží zástavnímu věřiteli i každé

právo, které pohledávku zajišťuje.



§ 1347



Při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy

jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli.

Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné

věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné

věci odloučí.



§ 1348



Ujedná-li se za trvání zástavního práva k hromadné věci samostatné

zástavní právo k jednotlivé věci, která náleží k zástavě, zástavní

právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než

k hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí

se ustanovení o pořadí zástavního práva.



§ 1349



Na trvání a rozsah zástavního práva k cennému papíru nemá vliv ani

výměna zastaveného cenného papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za

jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír

nebo přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z

výměny nebo přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem

emitent před vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u

sebe.



§ 1350



(1) Přemění-li se zástava v novou věc, zatíží zástavní právo i věc

novou.



(2) Spojí-li se zástava s jinou věcí, má zástavní věřitel právo na

obnovení předešlého stavu na náklady zástavního dlužníka. Není-li to

možné, zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v

době spojení. Byla-li zástava oceněna, má se za to, že cenu zástavy

určuje výše ocenění.



§ 1351



Při rozdělení zastavené věci zatíží zástavní právo všechny věci vzniklé

rozdělením.



§ 1352



Spojí-li se dvě zástavy, hledí se na to pro účely zástavního práva,

jako by ke spojení nedošlo; to neplatí, pokud spojené zástavy zajišťují

splnění téhož dluhu.



Pododdíl 4



Práva a povinnosti ze zástavního práva



§ 1353



Zástavní dlužník se zdrží všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor

zástavního věřitele. Stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná

jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná

jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.



§ 1354



(1) Je-li zástava pojištěna a nastane-li pojistná událost, plní

pojišťovna z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli, prokáže-li zástavní

věřitel pojišťovně včas, že na věci vázne jeho zástavní právo, anebo

oznámí-li jí to včas zástavce nebo zástavní dlužník.



(2) Zástavní věřitel má právo zadržet plnění z pojistné smlouvy a

uspokojit se z něho, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna,

ledaže je ujednáno jinak. Co převyšuje pohledávku včetně příslušenství

a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, vydá zástavní

věřitel zástavnímu dlužníkovi.



§ 1355



Je-li zástava přenechána k užívání jinému bez souhlasu zástavního

věřitele, nemá to vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. To neplatí,

ujednají-li strany, že souhlasu není třeba.



§ 1356



(1) Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji mít

u sebe po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen pečovat o ni

jako řádný hospodář a má proti zástavci právo na náhradu nákladů s tím

spojených jako poctivý držitel.



(2) Zástavní věřitel může zástavu užívat jen se souhlasem zástavního

dlužníka a způsobem pro zástavního dlužníka neškodným; je-li zástavní

věřitel v dobré víře, že zástavce je zástavním dlužníkem, postačí

souhlas zástavce. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch ze

zástavy na náhradu nákladů podle odstavce 1.



§ 1357



Byla-li zastavená věc odevzdána třetí osobě k opatrování, tato osoba

nesmí zástavu užívat nebo umožnit její užití jinému, ani ji odevzdat

jiné osobě; učiní-li tak, odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní

nebyla postihla.



§ 1358



Změní-li se podstatná skutečnost zapsaná o zástavním právu v rejstříku

zástav nebo ve veřejném seznamu a neukládá-li jiný právní předpis

povinnost požádat o provedení změny zápisu jiné osobě, požádá provedení

změny zápisu bez zbytečného odkladu ten, koho se změna týká; nelze-li

ho určit, požádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Má-li tuto

povinnost více osob, postačí, splní-li ji alespoň jedna z nich.



Pododdíl 5



Výkon zástavního práva



§ 1359



(1) Jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel

uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním

dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve

veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Je-li

zástavou cenný papír přijatý k obchodování na evropském regulovaném

trhu, prodá se na tomto trhu nebo i mimo tento trh nejméně za cenu

určenou evropským regulovaným trhem.



(2) Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů

vynaložených při výkonu zástavního práva.



§ 1360



Bylo-li ujednáno, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným

způsobem než ve veřejné dražbě, zavazuje to i právního nástupce

zástavního dlužníka. Zástavní dlužník upozorní při převodu zástavy

nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu takovým způsobem.



§ 1361



Je-li proti dlužníku zapotřebí zvláštních úkonů, aby pohledávka

dospěla, musí být tyto úkony při rozdílnosti v osobě osobního a

zástavního dlužníka namířeny i proti zástavnímu dlužníku, aby se

zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit.



§ 1362



(1) Započetí výkonu zástavního práva oznámí zástavní věřitel v písemné

formě zástavnímu dlužníkovi; v oznámení uvede, jak se ze zástavy

uspokojí.



(2) Je-li zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu nebo v rejstříku

zástav, zajistí zástavní věřitel zápis započetí výkonu zástavního práva

také v tomto rejstříku.



§ 1363



Bylo-li započetí výkonu zástavního práva oznámeno zástavnímu dlužníku,

nesmí bez souhlasu zástavního věřitele zástavu zcizit. Porušení zákazu

se nedotýká práv nabyvatele, na něhož zástavce převedl vlastnické právo

k věci v rámci běžného obchodního styku při svém podnikání, ledaže

nabyvatel věděl nebo z okolností musel vědět, že s výkonem zástavního

práva bylo započato.



§ 1364



(1) Zástavní věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti

dnů poté, co započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi

oznámil.



(2) Bylo-li započetí výkonu zástavního práva zapsáno do veřejného

seznamu nebo do rejstříku zástav až poté, co zástavní věřitel započetí

výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámil, běží lhůta třiceti

dnů až ode dne zápisu do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav.



(3) Byla-li před oznámením ujednána lhůta kratší, nepřihlíží se k tomu.



§ 1365



(1) Ujedná-li se, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným

způsobem než ve veřejné dražbě, je povinen postupovat při prodeji s

odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby

zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat

za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Poruší-li

zástavní věřitel tuto povinnost, nedotýká se to práv třetích osob

nabytých v dobré víře.



(2) Ujedná-li se, jak zástavní věřitel zástavu zpeněží, může věřitel

kdykoli během výkonu zástavního práva jeho způsob změnit tak, že

zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona.

Změnu způsobu výkonu zástavního práva věřitel zástavnímu dlužníkovi

včas v písemné formě oznámí.



§ 1366



Požádá-li o to zájemce o nabytí zastavené věci nebo dražebník, prokáže

mu zástavní věřitel, že započetí výkonu zástavního práva oznámil

zástavnímu dlužníku.



§ 1367



(1) Zástavní dlužník strpí výkon zástavního práva, vydá zástavnímu

věřiteli zástavu i s listinami potřebnými k převzetí, prodeji a užívání

a poskytne mu další potřebnou součinnost. Má-li zástavu nebo listiny u

sebe třetí osoba, má stejnou povinnost.



(2) Kdo má zástavu u sebe, zdrží se všeho, čím by se hodnota zástavy

zmenšila; k běžnému opotřebení se nepřihlíží.



§ 1368



(1) Z výtěžku zpeněžení zástavy se hradí pohledávka včetně

příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo.

Byl-li zajištěn nepeněžitý dluh, má se za to, že věřiteli náleží

peněžité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky v době vzniku

zástavního práva; to platí i tehdy, je-li příslušenství zajištěného

dluhu nepeněžité.



(2) Úhradou pohledávky ze zpeněžené zástavy vznikají zástavnímu

dlužníku stejná práva, jako by dluh splnil sám.



§ 1369



Zástavní věřitel podá zástavnímu dlužníkovi bez zbytečného odkladu po

zpeněžení zástavy v písemné formě zprávu, ve které uvede údaje o

prodeji zástavy a nákladech s ním spojených, jakož i o jiných

nákladech, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, o výtěžku z

prodeje a jeho použití.



§ 1370



Osobní dlužník zaplatí, čeho se nedostává, neutrží-li se při zpeněžení

zástavy tolik, co činí pohledávka. Zástavnímu dlužníku náleží, oč se

utrží více.



Pododdíl 6



Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích



§ 1371



(1) Vázne-li na zástavě více zástavních práv, stanoví se jejich pořadí

podle doby vzniku zástavního práva. Má-li být vznik zástavního práva

zapsán ve veřejném seznamu, rozhoduje pro pořadí okamžik podání návrhu

na provedení zápisu.



(2) Je-li zástavou věc, k níž má zástavci vzniknout vlastnické právo

teprve v budoucnu, stanoví se pořadí zástavních práv podle doby

uzavření zástavní smlouvy; zapisuje-li se budoucí zástavní právo do

rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu, rozhoduje pořadí, v němž

byly návrhy na provedení zápisu podány.



(3) Vázne-li na movité věci více zástavních práv, uspokojí se právo

zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu

podle pořadí zápisu přednostně před právem vzniklým jiným způsobem.

Právo vzniklé odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě

se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.



§ 1372



(1) Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, mohou si zástavní

věřitelé v písemné formě ujednat jejich pořadí. Ujednání je vůči třetím

osobám účinné od zápisu do rejstříku zástav, nebo do veřejného seznamu,

vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva zápis do takového seznamu.

Provedení zápisu navrhnou společně všichni zástavní věřitelé, kteří si

pořadí zástavních práv ujednali.



(2) Mají-li být ujednáním zkrácena práva zástavního věřitele, který na

ujednání nepřistoupil, nemá to vůči němu právní účinky.



§ 1373



(1) Zástavní věřitel oznámí započetí s výkonem zástavního práva také

těm zástavním věřitelům, kterým náleží právo na uspokojení v pořadí

předcházejícím jeho pořadí. Ustanovení § 1362 platí obdobně.



(2) Zástavní věřitel může zpeněžit zástavu nejdříve po uplynutí třiceti

dnů od oznámení všem zástavním věřitelům podle odstavce 1. To neplatí,

oznámí-li mu v této lhůtě zástavní věřitel, kterému náleží právo na

uspokojení v pořadí předcházejícím jeho pořadí, že sám započíná s

výkonem svého zástavního práva; nezapočne-li tento věřitel s výkonem

svého zástavního práva bez zbytečného odkladu, k jeho oznámení se

nepřihlíží.



§ 1374



(1) Vykoná-li zástavní věřitel zástavní právo, které je první v pořadí

rozhodném pro uspokojení zástavních práv (dále jen „přednostní zástavní

věřitel“), přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními

právy.



(2) Převyšuje-li výtěžek z prodeje zástavy pohledávku včetně

příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má právo, uloží přednostní

zástavní věřitel přebytek do soudní úschovy ve prospěch věřitelů

ostatních pohledávek, kterým svědčí zástavní právo, a zástavního

dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak.



(3) Z přebytku budou věřitelé ostatních pohledávek, kterým svědčí

zástavní právo, uspokojeni podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení

zástavních práv. Co zbude, vydá se zástavnímu dlužníkovi.



§ 1375



(1) Vykoná-li zástavní právo jiný zástavní věřitel než přednostní,

přechází na nabyvatele zástava zatížená zástavními právy těch

zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.

O přechodu zástavy včetně zatížení tento zástavní věřitel nabyvatele

zástavy včas poučí.



(2) Zástavní věřitel, který vykonává své zástavní právo, a nabyvatel

zástavy zajistí zápis změny v osobě zástavního dlužníka v rejstříku

zástav nebo ve veřejném seznamu, vyžaduje-li se takový zápis ke vzniku

zástavního práva, jinak škodu tím způsobenou nahradí.



(3) O právech zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení

následuje po pořadí věřitele, který vykonává zástavní právo podle

odstavce 1, platí obdobně § 1374.



Pododdíl 7



Zánik zástavního práva



§ 1376



Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.



§ 1377



(1) Zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá,



a) zanikne-li zástava,



b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,



c) vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu

dlužníkovi,



d) složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu

zastavené věci, nebo



e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.



(2) Účinky podle odstavce 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla

k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená

zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku

zástav nebo ve veřejném seznamu.



(3) Nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu,

nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě

její část, byla převedena



a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez

zatížení zástavním právem, nebo



b) v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele.



§ 1378



Je-li zástavní právo zapsáno do rejstříku zástav nebo do veřejného

seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.



§ 1379



(1) Zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav, požádá

zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo

se vymaže. To platí i v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do

veřejného seznamu, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o

výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis

uvolněného zástavního práva.



(2) Zástavní dlužník má právo podat žádost o výmaz zástavního práva;

nezaniklo-li zástavní právo uplynutím doby, vymaže se z rejstříku

zástav nebo z veřejného seznamu, prokáže-li zástavní dlužník zánik

zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo

rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní

věřitel zástavnímu dlužníkovi na jeho žádost zánik zástavního práva,

nahradí škodu z toho vzniklou.



Pododdíl 8



Práva vlastníka při uvolnění zástavy



§ 1380



Uvolní-li se zástava zánikem zástavního práva a není-li ve veřejném

seznamu zápis o zástavním právu ještě vymazán, považuje se zástavní

právo za uvolněné a vlastník věci může spojit uvolněné zástavní právo s

jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh.



§ 1381



Požádá-li o to vlastník, zapíše se do veřejného seznamu, že je zástavní

právo uvolněné a že zajištění původního dluhu pominulo, prokáže-li

zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo

rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nezajistí-li vlastník

uvolněným zástavním právem jiný dluh do deseti let od zápisu uvolnění

zástavního práva, jeho právo učinit tak zaniká.



§ 1382



Bylo-li do veřejného seznamu zapsáno uvolnění zástavního práva, lze je

před uplynutím deseti let vymazat jen společně se zástavním právem.



§ 1383



Nezajistil-li vlastník uvolněným zástavním právem nový dluh, nepřihlíží

se po zpeněžení zástavy k uvolněnému zástavnímu právu při rozdělení

výtěžku.



§ 1384



Zaváže-li se vlastník při zřízení zástavního práva nebo později, že

zástavním právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh, a

bude-li to ve veřejném seznamu zapsáno, nelze uvolněným zástavním

právem zajistit nový dluh, dokud trvá zástavní právo pro věřitele, v

jehož prospěch se vlastník zavázal.



Pododdíl 9



Záměna zástavního práva



§ 1385



Bylo-li zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, může vlastník věci

žádat, aby v pořadí zástavního práva váznoucího na věci a k zajištění

dluhu, který nepřevyšuje původní dluh, bylo zapsáno zástavní právo pod

podmínkou, že do roka po zápisu nového zástavního práva bude staré

zástavní právo vymazáno.



§ 1386



O výmaz starého zástavního práva může žádat vlastník věcí nebo věřitel,

v jehož prospěch má být nové zástavní právo zřízeno. Neučiní-li tak s

úspěchem do roka, zanikne nové zástavní právo uplynutím této doby.

Příslušný orgán veřejné moci nové zástavní právo vymaže i bez návrhu

spolu se všemi zápisy, které se k němu vztahují.



§ 1387



Vázne-li na starém zástavním právu jiné právo nebo omezení zapsané ve

veřejném seznamu, lze nové zástavní právo do tohoto seznamu zapsat pod

podmínkou, že závada bude vymazána, nebo se souhlasem stran převedena

na zástavní právo nové.



§ 1388



Zaváže-li se vlastník při zřízení zástavního práva nebo později, že

neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého, a bude-li to ve

veřejném seznamu zapsáno, nelze staré zástavní právo v nové přeměnit.



§ 1389



Má-li být nové zástavní právo zapsáno namísto několika zástavních práv

zapsaných v pořadí přímo za sebou, použijí se ustanovení tohoto

pododdílu přiměřeně.



Pododdíl 10



Podzástavní právo



§ 1390



Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky, které svědčí zástavní

právo.



§ 1391



(1) Souhlas zástavního dlužníka není k zastavení pohledávky potřebný.

Podzástavní právo vůči němu nabývá účinků,



a) bylo-li mu doručeno oznámení o jeho vzniku, nebo



b) je-li zástavou věc, k níž vzniká zástavní právo zápisem do rejstříku

zástav nebo zvláštního veřejného seznamu, zápisem do tohoto seznamu;

tímto zápisem podzástavní právo vzniká.



(2) Oznámení podle odstavce 1 může učinit podzástavce, nebo podzástavní

věřitel; ten však musí vznik podzástavního práva podzástavnímu

dlužníkovi prokázat.



§ 1392



Podzástavce se nezbaví povinností podle § 1353 předáním věci

podzástavnímu věřiteli.



§ 1393



Podzástavní věřitel se může domáhat uspokojení z podzástavy místo

podzástavce, jakmile je dluh zajištěný podzástavním právem splatný.



§ 1394



Na podzástavní právo se přiměřeně použijí ustanovení o právu zástavním.



Oddíl 4



Zadržovací právo



§ 1395



(1) Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji

ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl

věc vydat.



(2) Zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh,



a) nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle

zákona zajistit měl,



b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo



c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem

okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být

známa při vzniku dluhu.



§ 1396



(1) Zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména

zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.



(2) Zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil

způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li

věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší

úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.



§ 1397



(1) Kdo zadržel cizí věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho

důvodu. Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné

formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu.



(2) Věřitel je povinen pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má

proti dlužníku právo na náhradu nákladů jako řádný držitel. Užívat

zadrženou věc může věřitel jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro

dlužníka neškodným. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch z věci

na náhradu nákladů podle odstavce 1.



§ 1398



Věřiteli, který zajistil svou pohledávku zadržovacím právem, náleží z

výtěžku zpeněžení zadržené věci přednostní uspokojení před jiným

věřitelem, a to i věřitelem zástavním. Pro zpeněžení zadržené věci

věřitelem platí obdobně § 1359.



§ 1399



Zadržovací právo zaniká



a) zánikem zajištěného dluhu nebo zadržené věci,



b) vzdá-li se věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s

vlastníkem zadržené věci,



c) dostane-li se věc trvale z moci věřitele, nebo



d) dá-li se věřiteli dostatečná jistota.



Díl 6



Správa cizího majetku



Oddíl 1



Všeobecná ustanovení o správě cizího majetku



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1400



(1) Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve

prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je správcem cizího

majetku.



(2) Má se za to, že správce právně jedná jako zástupce vlastníka.



§ 1401



(1) Správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést

svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním

jednání; přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí

dostatečné pokyny.



(2) Dá-li se správce neoprávněně zastoupit jinou osobou nebo pověří-li

jinou osobu neoprávněně výkonem své působnosti, je beneficientovi

odpovědný s touto osobou společně a nerozdílně ze všeho, co učinila.



§ 1402



(1) Má se za to, že správci náleží obvyklá odměna podle povahy jeho

služeb.



(2) Kdo spravuje cizí majetek bez právního důvodu, nemá právo na

odměnu.



§ 1403



Zisk a náklady správce rozdělí mezi beneficienty podle stanov či jiné

smlouvy, jinak co nejspravedlivěji se zřetelem k povaze a předmětu

správy a k okolnostem jejího vzniku se zřetelem k obecným zvyklostem.

Nelze-li stanovit jiný poměr pro rozdělení zisku a nákladů mezi

beneficienty, platí, že jsou tyto podíly stejné.



§ 1404



Vyžaduje-li se k určitému jednání beneficientův souhlas, může jej

nahradit svým rozhodnutím soud, pokud je beneficient neznámý nebo pokud

nelze beneficientovo stanovisko včas zjistit. To platí i v případě, že

beneficient odmítá souhlas udělit, aniž pro to má spravedlivý důvod.



Pododdíl 2



Prostá správa cizího majetku



§ 1405



Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k

jeho zachování.



§ 1406



Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se

spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez

souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku.



§ 1407



Spravuje-li správce peněžní prostředky, musí je vynaložit obezřetně.

Bylo-li něco ze spravovaného majetku vynaloženo určitým způsobem dříve,

může správce zvolený způsob později změnit.



§ 1408



(1) Správce může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu

zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to

nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených; jinak jen za

protiplnění. Za stejným účelem může správce spravovaný majetek zastavit

nebo jinak použít jako jistotu. K těmto právním jednáním musí správci

udělit souhlas beneficient.



(2) Souhlas k zcizení majetku správce nepotřebuje, hrozí-li mu rychlá

zkáza nebo je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě.



Pododdíl 3



Plná správa cizího majetku



§ 1409



Komu je svěřena plná správa cizího majetku, dbá o jeho rozmnožení a

uplatnění v zájmu beneficienta.



§ 1410



Správce může se spravovaným majetkem činit cokoli, co je nutné a

užitečné.



Oddíl 2



Pravidla správy



Pododdíl 1



Povinnosti správce vůči beneficientovi



§ 1411



Správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí

řádného hospodáře.



§ 1412



(1) Je-li beneficientů více, ať současně nebo následně, musí správce

jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva.



(2) Je-li správce sám beneficientem, musí brát na své zájmy stejný

zřetel jako na zájmy ostatních beneficientů a vykonávat svou působnost

ve společném zájmu.



§ 1413



Nejedná-li se o zájem nebo právo plynoucí z právního jednání, ze

kterého správa vznikla, musí správce beneficientovi a osobě, která

dohlíží na správu majetku nebo na zájem beneficienta, bez zbytečného

odkladu oznámit



a) každý svůj zájem při podnikání nebo činnosti sledující majetkový

pospěch, který by se mohl ocitnout v rozporu se zájmem beneficienta, a



b) každé své právo, které by mohl uplatnit vůči beneficientovi nebo

ohledně spravovaného majetku.



§ 1414



Správce vede spolehlivé záznamy o spravovaném majetku a nesmí smísit

svůj vlastní majetek s majetkem pod svou správou.



§ 1415



(1) Správce se může stát stranou smlouvy týkající se spravovaného

majetku, smluvně nabýt právo na tento majetek nebo nabýt právo vůči

beneficientovi jen se souhlasem beneficienta.



(2) Správce může užívat spravovaný majetek nebo informace získané při

správě k vlastnímu prospěchu jen se souhlasem beneficienta, ledaže

možnost takového užití určují stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li

tak zákon.



§ 1416



Správce může bezúplatně převést svěřený majetek jen tehdy, je-li to

přímo v povaze správy, nebo jedná-li se o majetek nepatrné hodnoty,

jehož se správce zbavuje v zájmu beneficienta či ve shodě s účelem

správy.



§ 1417



Správce nehradí škodu na majetku vyvolanou vyšší mocí, stárnutím nebo

jiným přirozeným vývojem a běžným opotřebením při řádném užívání.



§ 1418



Soud může při určení náhrady škody správci rozsah náhrady snížit jen se

zřetelem k okolnostem, za nichž byla správa přijata, anebo pokud

správce vykonává správu bezúplatně, případně je-li správce nezletilý

nebo je-li jeho svéprávnost omezena.



Pododdíl 2



Povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám



§ 1419



(1) Správci nevzniká osobní povinnost ze závazku, který ujednal s jinou

osobou na účet beneficienta. To platí i v případě, je-li zjevné, že

správce jedná na účet svěřenského fondu.



(2) Jedná-li správce při výkonu své působnosti na účet beneficienta

vlastním jménem, je zavázán společně s beneficientem; po beneficientovi

lze však žádat plnění jen ze spravovaného majetku. To platí i v

případě, že správce jednal na účet svěřenského fondu, třebaže to nebylo

zjevné.



§ 1420



Překročí-li správce svoji působnost, je ze svého jednání osobně

zavázán. Spoléhala-li však třetí osoba v dobré víře na řádný výkon

správcovy působnosti, nebo potvrdil-li beneficient, byť i jen mlčky,

právní jednání správce, jsou správce a beneficient zavázáni společně a

nerozdílně, avšak po beneficientovi lze žádat plnění jen ze

spravovaného majetku.



§ 1421



Správce překročí svou působnost, vykonává-li ji sám, ač ji měl

vykonávat společně s další osobou; to neplatí, byl-li tímto postupem

získán pro spravovaný majetek větší prospěch, než co má být z něho

vydáno.



§ 1422



Předstírá-li svéprávný třetí osobě, že jiná osoba je správcem jeho

majetku, vznikají ze smlouvy uzavřené v dobré víře s touto jinou osobou

stranám stejné povinnosti, jako by majetek předstírajícího byl pod

správou.



Pododdíl 3



Inventář, jistota a pojištění



§ 1423



(1) Správce sestaví inventář, dá jistotu za řádný výkon správy nebo

pojistí svěřený majetek, určí-li tak stanovy či jiná smlouva nebo

stanoví-li tak zákon.



(2) Na návrh beneficienta nebo jiné osoby, která má na tom právní

zájem, soud může uložit správci povinnost podle odstavce 1 při uvážení

hodnoty spravovaného majetku, postavení stran a dalších okolností

případu. Návrhu nelze vyhovět, odporuje-li to smlouvě o zřízení správy

uzavřené mezi správcem a beneficientem.



§ 1424



(1) Je-li správce povinen sestavit inventář, uvede v něm věrný a přesný

seznam jmění zahrnutého do správy včetně seznamu významných dokladů.



(2) Věci osobní potřeby zahrnuté do inventáře lze popsat jen obecně,

ledaže jsou mezi nimi věci hodnoty nikoli nepatrné.



§ 1425



Má se za to, že majetek popsaný v inventáři je ke dni sestavení

inventáře v dobrém stavu.



§ 1426



Inventář správce doručí tomu, kdo ho správou pověřil, beneficientovi a

osobě, o níž to bylo ujednáno nebo zákonem stanoveno. Beneficient nebo

jiná osoba, která má na tom právní zájem, má právo namítnout

nesprávnost inventáře v jakékoli jeho položce nebo žádat sestavení

nového inventáře.



§ 1427



(1) Správce je oprávněn pojistit spravovaný majetek na náklady

beneficienta proti běžným rizikům.



(2) Správce má právo pojistit svou majetkovou odpovědnost ze správy na

náklady beneficienta, vykonává-li správu bezúplatně.



Pododdíl 4



Společná správa



§ 1428



Několik správců pověřených společnou správou rozhoduje a jedná většinou

hlasů, ledaže smlouva určí nebo zákon stanoví jinak. Má se za to, že

každý ze společných správců má jeden hlas.



§ 1429



(1) Nemohou-li společní správci jednat podle § 1411 pro překážku

způsobenou právní událostí, pro soustavnou nečinnost či soustavný odpor

některého správce, anebo z jiného podobného důvodu, mohou ostatní

správci rozhodovat a jednat samostatně v záležitostech potřebných k

udržení současného stavu. V jiných záležitostech mohou takto jednat se

souhlasem soudu.



(2) Trvá-li stav podle odstavce 1, může soud rozhodnout na návrh osoby,

která na tom má právní zájem, že správci mohou rozhodovat a jednat

jiným způsobem, než stanoví § 1428, že některý ze správců bude mít

rozhodující hlas, nebo rozhodnout o dalším výkonu správy jiným způsobem

přiměřeným okolnostem případu.



§ 1430



Ze společné správy jsou správci zavázáni společně a nerozdílně, ledaže

zákon stanoví jinak.



§ 1431



(1) Nesdělí-li některý ze společných správců ostatním správcům bez

prodlení, že s rozhodnutím nesouhlasí, a neoznámí-li to bez zbytečného

odkladu beneficientovi, má se za to, že rozhodnutí schválil.



(2) Přijali-li společní správci rozhodnutí v nepřítomnosti některého z

nich, má se za to, že nepřítomný rozhodnutí schválil, pokud svůj

nesouhlas neoznámil ostatním správcům a beneficientovi bez zbytečného

odkladu poté, co se o rozhodnutí dozvěděl.



Pododdíl 5



Obezřetné investice



§ 1432



Správce rozhoduje o investicích se zřetelem k výnosu a předpokládanému

zisku; je-li to možné, rozvrhne investiční riziko tak, aby dosáhl

takového poměru mezi pevným příjmem a pohyblivými výnosy, který rozumně

odpovídá hospodářským podmínkám.



§ 1433



Správci se zakazuje nabýt pro beneficienta více než 5 % akcií téhož

emitenta. Správci se rovněž zakazuje nabýt pro beneficienta akcii,

dluhopis nebo jiný dlužnický cenný papír osoby, která porušila

povinnost platit z cenného papíru výnos; takové osobě správce nesmí ani

poskytnout úvěr.



§ 1434



Správce může uložit spravované peněžní prostředky na účet u banky,

zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva s možností

jejich výběru na požádání nebo do třiceti dnů.



§ 1435



Investici vynaloženou dříve, než se ujal správy, může správce udržovat,

třebaže nebyla obezřetná.



Pododdíl 6



Vyúčtování



§ 1436



(1) Správce předloží beneficientovi vyúčtování správy nejméně jednou za

rok. Je-li správců několik, předloží vyúčtování společné, ledaže

vzhledem k rozdělení jejich působnosti smlouva určí nebo zákon stanoví

něco jiného.



(2) Vyúčtování musí být tak podrobné, aby bylo možné ověřit jeho

správnost.



§ 1437



Správce beneficientovi umožní kdykoli přezkoumat účetní knihy a doklady

týkající se správy a poskytne mu na vyžádání potřebné informace, jak je

správa vedena.



Oddíl 3



Skončení správy



§ 1438



Činnost správce skončí odstoupením, odvoláním, omezením svéprávnosti

osoby dosud svéprávné, nebo osvědčením úpadku správce.



§ 1439



Správa zaniká uplynutím doby, na kterou byla zřízena, dosažením účelu

nebo zánikem práva beneficienta k spravovanému majetku.



§ 1440



(1) Prohlásí-li správce, že odstupuje z funkce, skončí jeho povinnosti

doručením prohlášení o odstoupení osobě oprávněné povolat nového

správce, ledaže toto prohlášení vztahuje odstoupení k pozdějšímu datu.

Správce doručí prohlášení o odstoupení i ostatním správcům,

beneficientovi a tomu, kdo nad správou vykonává dohled.



(2) Správce nesmí od správy odstoupit v nevhodnou dobu, ani jinak

odstoupením porušit své povinnosti k řádné správě, jinak nahradí škodu

podle části čtvrté tohoto zákona.



§ 1441



Kdo správce ustavil, může jej odvolat prohlášením učiněným v písemné

formě.



§ 1442



Právní jednání toho, kdo jednal jako správce v dobré víře, že správa

dosud neskončila, beneficienta zavazuje. Beneficienta zavazuje i právní

jednání osoby, která přestala být správcem, pokud druhá strana jednala

v dobré víře, že správa trvá.



§ 1443



Při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta

vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty.



§ 1444



(1) Zemře-li správce nebo zanikne-li, oznámí osoba, která má povinnost

zařídit správcovy záležitosti, bez zbytečného odkladu poté, co se o

správcově smrti nebo zániku dozví, zánik správy tomu, kdo správce

správou pověřil, jakož i beneficientovi a další osobě, o níž to bylo

ujednáno nebo stanoveno zákonem. To platí i tehdy, zanikla-li správa

proto, že správce byl ve svéprávnosti omezen.



(2) Kdo má povinnost oznámení podle odstavce 1, učiní vše, co je jinak

oprávněn nebo povinen učinit při zániku správy správce.



§ 1445



Správce předloží beneficientovi při ukončení správy vyúčtování.

Vyúčtování předloží i správci, který nastupuje na jeho místo.

Ustanovení § 1426 a 1427 platí obdobně.



§ 1446



(1) Správce při ukončení správy předá spravovaný majetek beneficientovi

nebo nově nastupujícímu správci v místě, kde se tento majetek nalézá,

ledaže je dohodnuto něco jiného.



(2) Povinnost předat spravovaný majetek zahrnuje vydání všeho, co

správce pro beneficienta v průběhu správy získal, včetně náhrad, k nimž

je správce povinen podle předchozích ustanovení.



§ 1447



K majetku, který je povinen vydat, má správce zadržovací právo k

zajištění svých pohledávek ze správy. Má-li však správce vydat peněžní

prostředky, započte svoji případnou pohledávku proti vzájemné

pohledávce beneficienta.



Oddíl 4



Svěřenský fond



Pododdíl 1



Pojem svěřenského fondu a jeho vznik



§ 1448



(1) Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví

zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou

nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento

majetek držet a spravovat.



(2) Vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví

vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto

majetku a jeho správy.



(3) Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním

jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu

však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani

vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.



§ 1449



(1) Účel svěřenského fondu může být veřejně prospěšný, anebo soukromý.



(2) Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží k prospěchu určité

osoby nebo na její památku. Tento fond lze zřídit i za účelem

investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele,

zaměstnance, společníky či jiné osoby.



(3) Hlavním účelem veřejně prospěšného svěřenského fondu nemůže být

dosahování zisku nebo provozování závodu.



§ 1450



(1) Svěřenský fond musí mít vlastní označení.



(2) Označení svěřenského fondu musí vyjadřovat jeho účel a obsahovat

slova „svěřenský fond“.



§ 1451



Svěřenský fond vznikne, když svěřenský správce přijme pověření k jeho

správě; je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme

alespoň jeden z nich. Byl-li však svěřenský fond zřízen pořízením pro

případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele.



§ 1452



(1) Každý svěřenský fond musí mít statut. Statut svěřenského fondu

vydává zakladatel. Zřizuje-li se svěřenský fond pořízením pro případ

smrti, použije se přiměřeně § 311.



(2) Statut obsahuje alespoň



a) označení svěřenského fondu,



b) označení majetku, který tvoří svěřenský fond při jeho vzniku,



c) vymezení účelu svěřenského fondu,



d) podmínky pro plnění ze svěřenského fondu,



e) údaj o době trvání svěřenského fondu; není-li uvedena, platí, že

fond byl zřízen na dobu neurčitou, a



f) má-li být ze svěřenského fondu plněno určité osobě jako obmyšlenému,

určení této osoby, nebo způsobu, jak bude obmyšlený určen.



(3) Statut vyžaduje formu veřejné listiny.



Pododdíl 2



Správa svěřenského fondu



§ 1453



(1) Svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk.



(2) Právnická osoba může být svěřenským správcem, stanoví-li to zákon.



§ 1454



Za podmínek uvedených v § 1453 může být svěřenským správcem i

zakladatel svěřenského fondu nebo osoba, které má být ze svěřenského

fondu plněno. V takovém případě však musí mít svěřenský fond dalšího

svěřenského správce, kterým je osoba třetí, a správci musí právně

jednat společně.



§ 1455



(1) Svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Zakladatel může

ve statutu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského

správce.



(2) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, jmenuje svěřenského

správce soud, nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba v přiměřené době

nebo nelze-li jej ustavit podle odstavce 1.



§ 1456



Svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do

veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše

jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský

správce“.



Pododdíl 3



Obmyšlený



§ 1457



(1) Zakladatel má právo jmenovat obmyšleného a určit mu plnění ze

svěřenského fondu, ledaže statut svěřenského fondu určí něco jiného.



(2) Nevyužije-li zakladatel práva podle odstavce 1, jmenuje obmyšleného

a určí mu plnění ze svěřenského fondu svěřenský správce. Jedná-li se o

svěřenský fond zřízený k soukromému účelu, může svěřenský správce

vykonat toto právo, jestliže statut určí okruh osob, ze kterého lze

obmyšleného jmenovat.



(3) Obmyšlenému lze přiznat právo na plody nebo užitky ze svěřenského

fondu nebo právo na majetek ze svěřenského fondu, případně na podíly na

nich.



§ 1458



(1) Kdo je oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze

svěřenského fondu, postupuje podle statutu a vlastního uvážení. Může

své rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínek určených statutem.



(2) Nikdo není oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze

svěřenského fondu pro vlastní zisk.



§ 1459



Právo obmyšleného na plnění ze svěřenského fondu vzniká za podmínek

určených statutem.



§ 1460



(1) Byl-li svěřenský fond zřízen za soukromým účelem, vznikne právo

obmyšleného na plnění nejpozději uplynutím sta let od vzniku

svěřenského fondu, a to i když statut určil pozdější dobu. I po

uplynutí sta let však může vzniknout právo na plnění tomu obmyšlenému,

jemuž se má podle statutu dostat podílu na majetku nejpozději při

zániku posledního práva na plody nebo užitky, jakož i tomu obmyšlenému

člověku, jenž byl zakladatelovým současníkem či dítětem zakladatele

nebo jeho současníka, pokud má podle statutu nastoupit nejpozději při

smrti nebo zániku obmyšleného s dřívějším pořadím, aby jako další v

pořadí nabýval plody nebo užitky; po dobu jeho života mohou spolu s ním

nabývat plody nebo užitky i jiné osoby.



(2) Byl-li svěřenský fond zřízen za soukromým účelem, zanikne právo

obmyšleného na plody nebo užitky nejpozději uplynutím sta let od vzniku

svěřenského fondu; u člověka však takové právo může trvat až do jeho

smrti.



§ 1461



(1) Za trvání svěřenského fondu má obmyšlený právo požadovat ve shodě

se statutem příslušné plnění.



(2) Obmyšlený svěřenského fondu zřízeného za soukromým účelem se práva

podle odstavce 1 může vzdát prohlášením učiněným ve formě veřejné

listiny.



§ 1462



Jednalo-li se o právo na plody nebo užitky a není-li jiný obmyšlený, na

něhož by takové právo mohlo přejít, přechází na obmyšlené, jimž náleží

právo na majetek ze svěřenského fondu.



Pododdíl 4



Dohled nad správou svěřenského fondu



§ 1463



(1) Dohled nad správou svěřenského fondu vykonává zakladatel a osoba

označená za obmyšleného, popřípadě další osoby, určí-li tak statut.



(2) V případech stanovených zákonem dohlíží na správu svěřenského fondu

jiná osoba nebo skupina osob, anebo orgán veřejné moci.



§ 1464



Je-li svěřenský fond zřízen ve prospěch obmyšleného, který v den vzniku

fondu ještě není, nebo kterého v den vzniku fondu nelze určit, jmenuje

zakladatel osobu oprávněnou dohlížet na správu svěřenského fondu v

zájmu obmyšleného. Není-li to možné, nebo je-li zakladatel nečinný,

jmenuje takovou osobu soud na návrh správce nebo toho, kdo na tom má

zájem.



§ 1465



(1) Svěřenský správce bez zbytečného odkladu doručí tomu, kdo má právo

dohledu nad správou svěřenského fondu podle zákona, oznámení, v němž

uvede alespoň označení, účel a dobu trvání svěřenského fondu a své

jméno a adresu. Oznámení není třeba, jsou-li tyto skutečnosti osobě

oprávněné k dohledu již známy.



(2) Na žádost toho, kdo má právo dohledu nad správou svěřenského fondu,

umožní svěřenský správce kontrolu dokladů o svěřenském fondu a předloží

mu vyžádané vyúčtování, zprávu nebo jinou informaci.



§ 1466



(1) Zakladatel, obmyšlený nebo i jiná osoba, která na tom má právní

zájem, může soudu navrhnout, aby svěřenskému správci určité jednání

uložil nebo zakázal, anebo aby svěřenského správce odvolal nebo

jmenoval nového. Tyto osoby se také mohou dovolat neplatnosti právního

jednání, kterým správce poškozuje svěřenský fond nebo právo

obmyšleného; nabyla-li však třetí osoba právo v dobré víře, nesmí to

vést k její újmě.



(2) Soud pověří osobu uvedenou v odstavci 1 na její návrh zahájením

nebo vedením řízení v zájmu svěřenského fondu místo svěřenského správce

a jeho jménem, je-li svěřenský správce bez dostatečného důvodu nečinný.



§ 1467



Účastní-li se svěřenský správce, zakladatel nebo obmyšlený činů

sledujících úmyslné poškození práv zakladatelova věřitele nebo

poškození svěřenského fondu, jsou zavázáni společně a nerozdílně.



Pododdíl 5



Změny svěřenského fondu



§ 1468



Kdo zvýší majetek svěřenského fondu smlouvou nebo pořízením pro případ

smrti, není jeho zakladatelem. Majetek takto nabytý podléhá správě

podle statutu a zákona.



§ 1469



(1) Soud může na návrh osoby, která na tom má právní zájem, rozhodnout,

že svěřenský fond zruší, pokud je dosažení účelu svěřenského fondu

nemožné nebo obtížně dosažitelné, zejména následkem okolností

zakladateli neznámých nebo pro zakladatele nepředvídatelných. Jedná-li

se o svěřenský fond zřízený za veřejně prospěšným účelem, může soud

rozhodnout, že jeho původní účel nahradí podobným účelem.



(2) Lze-li ve shodě s původním úmyslem zakladatele účelu svěřenského

fondu dosáhnout nebo mu lépe prospět změnou statutu fondu, soud statut

upraví.



§ 1470



Před rozhodnutím podle § 1469 si soud vyžádá stanovisko zakladatele

nebo jeho právního nástupce, svěřenského správce, obmyšleného a toho,

komu nad správou svěřenského fondu náleží dohled, pokud nejsou

navrhovateli.



Pododdíl 6



Zánik svěřenského fondu



§ 1471



Uplyne-li doba, na kterou byl svěřenský fond zřízen, je-li dosaženo

účelu, pro který byl svěřenský fond zřízen, nebo rozhodne-li tak soud,

správa svěřenského fondu končí. Byl-li svěřenský fond zřízen za

soukromým účelem, končí jeho správa i v případě, že se všichni

obmyšlení vzdají práva na plnění ze svěřenského fondu.



§ 1472



Při zániku správy svěřenského fondu vydá svěřenský správce majetek

tomu, kdo na něj má právo. Má se za to, že na majetek má právo

obmyšlený, a pokud není, zakladatel svěřenského fondu; není-li žádný z

nich, připadá majetek do vlastnictví státu.



§ 1473



(1) Zanikne-li správa svěřenského fondu zřízeného za veřejně prospěšným

účelem proto, že tento účel nelze naplnit, soud rozhodne na návrh

svěřenského správce, že majetek bude převeden do jiného svěřenského

fondu nebo do vlastnictví právnické osoby sledující dosažení účelu,

který je co možná nejbližší původnímu účelu svěřenského fondu. Před

vydáním rozhodnutí si soud vyžádá stanovisko toho, komu nad správou

svěřenského fondu náleží dohled.



(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 nelze vydat, určuje-li statut

svěřenského fondu, jak má být s majetkem při zániku svěřenského fondu

naloženo.



§ 1474



Naloží-li svěřenský správce při zániku správy s majetkem podle statutu,

popřípadě vydá-li majetek podle § 1472 nebo převede-li jej podle §

1473, svěřenský fond zanikne.



HLAVA III



DĚDICKÉ PRÁVO



Díl 1



Právo na pozůstalost



§ 1475



(1) Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.



(2) Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností

vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo

uplatněny u orgánu veřejné moci.



(3) Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k

dědici je dědictvím.



§ 1476



Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto

důvody mohou působit i vedle sebe.



§ 1477



(1) Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci,

popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení

určitého práva.



(2) Odkazovník není dědicem.



§ 1478



Za dědice nebo odkazovníka lze povolat i právnickou osobu, která má

teprve vzniknout. Tato právnická osoba je způsobilým dědicem nebo

odkazovníkem, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele.



Dědický nápad



§ 1479



Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem,

nebo současně s ním, nedědí.



§ 1480



Dědického práva, které má teprve vzniknout, se lze jen zříci; nelze je

převést ani s ním jinak naložit.



Dědická nezpůsobilost



§ 1481



Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného

trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu

nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména

tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl,

projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení

zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel

tento čin výslovně prominul.



§ 1482



(1) Probíhá-li v den zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství

zahájené na zůstavitelův návrh podaný v důsledku toho, že se manžel

vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je

zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.



(2) Byl-li rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její

výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny

závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti

podle zákonné dědické posloupnosti.



§ 1483



Potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné

dědické posloupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije

zůstavitele. To neplatí v případě stanoveném v § 1482 odst. 1.



§ 1484



Zřeknutí se dědického práva



(1) Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem;

není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne

dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však

zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické

posloupnosti.



(2) Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za

to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.



(3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní

však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.



Odmítnutí dědictví



§ 1485



(1) Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní

dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li

dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou

povinného dílu.



(2) Zmocněnec může za dědice prohlásit, že dědictví odmítá, nebo

neodmítá, nebo že dědictví přijímá, jen je-li k tomu podle plné moci

výslovně oprávněn.



§ 1486



Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy

nenabyl.



§ 1487



(1) Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu.

Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice

vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí;

má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí

dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu

k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.



(2) Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví

zaniká.



§ 1488



Zemře-li dědic před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, přechází

jeho právo odmítnout dědictví na jeho dědice a nezanikne dříve, než

tomuto dědici uplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici.



§ 1489



(1) Odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen

zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.



(2) K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním

najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle,

kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá,

anebo že dědictví přijímá.



§ 1490



Vzdání se dědictví



(1) Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o

dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný

dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své

potomky. Souhlasí-li i druhý dědic, použijí se obdobně ustanovení §

1714 až 1720; nesouhlasí-li však, k vzdání se dědictví se nepřihlíží.



(2) Byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením

odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má

splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.



Díl 2



Pořízení pro případ smrti



Oddíl 1



Všeobecná ustanovení



§ 1491



Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.



§ 1492



Pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného

dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k

vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží

nepominutelnému dědici povinný díl.



§ 1493



(1) Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči

zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy

jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka

osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v

něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka

neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.



(2) Mohl-li zůstavitel po ukončení péče takového zařízení nebo po

uplynutí doby, kdy jinak přijímal jeho služby, bez obtíží pořídit ve

formě veřejné listiny, odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o neplatnost

závěti nebo dovětku.



Oddíl 2



Závěť



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1494



(1) Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své

smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na

pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok

byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si

odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby

jejího pořízení, je závěť neplatná.



(2) Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli

zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého

významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými

výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.



§ 1495



Poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná

listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti.

Nesplňuje-li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení

zůstavitelovy vůle.



§ 1496



Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže

povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.



§ 1497



Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen

přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.



§ 1498



Dovětek



Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo

dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici

příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.



Připadnutí pozůstalosti dědicům



§ 1499



Dědici připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný.

Je-li povolanému dědici zůstaven jen podíl, připadne zbylá část

pozůstalosti zákonným dědicům.



§ 1500



(1) Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na

pozůstalost rovným dílem.



(2) Je-li povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale

pozůstalost není vyčerpána, mají právo na zbylou část pozůstalosti

zákonní dědicové. Toto právo zákonní dědicové nemají, zůstavil-li

zůstavitel povolaným dědicům zřejmě celou pozůstalost, byť i při výčtu

podílů nebo věcí něco přehlédl.



§ 1501



(1) Vyměří-li zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly a

jiným nikoli, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část

pozůstalosti rovným dílem.



(2) Nezbude-li nic, srazí se pro dědice, který byl povolán bez podílu,

poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, aby se mu dostalo podílu

rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně. Jsou-li podíly

ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, který

byl ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný.



§ 1502



Ve všech případech, kdy se zůstavitel zřejmě přepočetl, se provede

dělení tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe.



§ 1503



(1) Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici osoby pokládané při zákonné

dědické posloupnosti vzhledem k ostatním za jednu osobu, pokládají se

za jednu osobu i při dělení podle závěti; to neplatí, je-li vůle

zůstavitele zřejmě opačná.



(2) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení skupinu osob, má

se za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době

zůstavitelovy smrti.



(3) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně

určenou skupinu osob, má se za to, že za dědice byla povolána obec, na

jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, která dědictví použije

ve prospěch určené skupiny.



Uvolněný podíl



§ 1504



Podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste

poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců jen tehdy, jsou-li

všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným

výrazem znamenajícím rovné podělení.



§ 1505



(1) Právo na přírůstek nemá ten, komu byl zůstaven určitý dědický

podíl.



(2) Jsou-li někteří dědici povoláni s podílem a další bez takového

určení, přiroste uvolněný podíl těm, kteří jsou povoláni bez podílu.



§ 1506



S uvolněným dědickým podílem přecházejí na toho, komu přiroste, omezení

s ním spojená, ledaže zůstavitel projevil vůli, že se tato omezení

vztahují jedině k osobě povolaného dědice, anebo plyne-li to z povahy

věci.



Náhradnictví



§ 1507



Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal

za dědice, povolat této osobě náhradníka; také náhradníkům může povolat

postupně další náhradníky. Povolá-li zůstavitel takto několik

náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví

nenabyla.



§ 1508



Zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit

nechtěla, nebo pro případ, že by dědit nemohla, má se za to, že

náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy.



§ 1509



Omezení uložená dědici postihují také náhradníka, ledaže zůstavitel

projevil vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo

plyne-li to z povahy věci.



§ 1510



Jsou-li za náhradníky povoláni samotní spoludědicové, má se za to, že

zůstavitel chtěl podělit náhradníky v takovém poměru, v jakém podělil

dědice. Je-li však za náhradníka povolán mimo spoludědice ještě někdo

jiný, pak neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, připadne uvolněný podíl

všem rovným dílem.



§ 1511



(1) Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne.



(2) Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, zanikne náhradnictví, které

zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li

toto dítě potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li

zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky

nemá.



Svěřenské nástupnictví



§ 1512



(1) Zůstavitel může nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo

v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného

dědice. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za

náhradníka.



(2) Je-li zůstavitelovo nařízení do té míry neurčité, že nelze zjistit,

zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, považuje se jeho

nařízení za povolání náhradníka.



§ 1513



Povolá-li zůstavitel svému dědici dědice, zakáže-li dědici, aby o

zanechaném jmění pořizoval, povolá-li za dědice někoho, kdo v době

smrti zůstavitele ještě není, anebo povolá-li dědice s podmínkou nebo

na určitou dobu, považuje se to za zřízení svěřenského nástupnictví.



§ 1514



Jsou-li všichni svěřenští nástupci zůstavitelovými současníky, není

omezena řada, ve které po sobě mají svěřenští nástupci následovat.



§ 1515



(1) Je-li povoláno více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době

smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské

nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch,

kteří nebyli zůstavitelovými současníky.



(2) Svěřenské nástupnictví zanikne nejpozději uplynutím sta let od

smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Má-li však svěřenský

nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době

zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze

svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.



§ 1516



Svěřenské nástupnictví zanikne také tehdy, není-li již žádný ze

svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno.



§ 1517



Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce svému nezletilému dítěti

nezpůsobilému pořizovat a nabude-li dítě poté pořizovací způsobilost,

zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povinného dílu.



§ 1518



Není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele, zanikne svěřenské nástupnictví,

které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomka,

zanechá-li dítě potomka způsobilého dědit. To platí i tehdy, zřídí-li

zůstavitel svěřenské nástupnictví jinému svému potomku v době, kdy ten

potomka nemá.



§ 1519



Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá

pořizovat pro omezení svéprávnosti, zanikne svěřenské nástupnictví

navždy, nabude-li tato osoba pořizovací způsobilost, ledaže zůstavitel

projevil jinou vůli.



§ 1520



(1) Požádá-li o to svěřenský nástupce, sestaví dědic bez zbytečného

odkladu a za jeho přítomnosti v písemné formě inventář všeho, co

děděním nabyl, uvede v něm den sestavení a vydá ho svěřenskému

nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na

inventáři úředně ověřen.



(2) Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře ve formě

veřejné listiny.



(3) Náklady na sestavení inventáře jdou k tíži dědictví.



§ 1521



Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici

právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co

nabyl děděním, jakož i k tomu, co nabyl náhradou za zničení, poškození

nebo odnětí věci z dědictví, omezeno na práva a povinnosti poživatele.

To neplatí, je-li věc z dědictví zcizena nebo zatížena za účelem úhrady

zůstavitelových dluhů.



§ 1522



(1) Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici

právo s dědictvím volně nakládat, může dědic zcizit nebo zatížit věc z

toho, co děděním nabyl, jen se souhlasem svěřenského nástupce; souhlas

vyžaduje formu veřejné listiny.



(2) Je-li vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc zatížit nebo

zcizit, může soud na návrh dědice souhlas svěřenského nástupce

nahradit. Rozhodne-li soud, že věc bude zatížena nebo zcizena za

úplatu, určí, jak se naloží s výtěžkem; přitom vezme zřetel na

oprávněné zájmy svěřenského nástupce.



§ 1523



Náleží-li do dědictví věc přinášející plody nebo užitky, může svěřenský

nástupce požadovat, aby soud stanovil dědici způsob a rozsah

hospodaření s věcí nebo požívání věci.



§ 1524



(1) Zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se

do veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Jsou-li věc a svěřenské

nástupnictví do veřejného seznamu zapsány a naloží-li dědic s věcí,

kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva

svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá to

vůči svěřenskému nástupci právní účinky.



(2) Nejsou-li věc nebo svěřenské nástupnictví zapsány do veřejného

seznamu a naloží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem

mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím

svěřenský nástupce souhlasil, má svěřenský nástupce právo domáhat se

podle ustanovení o relativní neúčinnosti, aby soud určil, že právní

jednání dědice není vůči němu právně účinné.



Pořizovací nezpůsobilost



§ 1525



Nesvéprávný není způsobilý pořizovat, nejedná-li se o případy uvedené v

§ 1526 až 1528.



§ 1526



Kdo dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti, může

pořizovat bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny.



§ 1527



Kdo byl ve svéprávnosti omezen tak, že není způsobilý pořizovat, může

přesto platně pořídit v jakékoli formě, pokud se uzdravil do té míry,

že je schopen projevit vlastní vůli.



§ 1528



(1) Kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen

formou veřejné listiny.



(2) Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání

alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů

nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou

duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli předepsané

formě, nejvýše však o polovině pozůstalosti. Zbývající část

pozůstalosti připadne zákonným dědicům; měl-li by však jako zákonný

dědic dědit jen stát, může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.



Účinky omylu



§ 1529



Podstatný omyl zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení závěti,

kterého se týká.



§ 1530



(1) Omyl je podstatný, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje, nebo

podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci.

Vlastnosti jsou podstatné, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak

neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil.



(2) Ustanovení závěti je platné, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla

jen nesprávně popsána.



§ 1531



Zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje

neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.



Pododdíl 2



Forma závěti



§ 1532



Písemná forma závěti



Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.



Závěť pořízená soukromou listinou



§ 1533



Kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť

vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.



§ 1534



Závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou

podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že

listina obsahuje jeho poslední vůli.



§ 1535



(1) Je-li zůstavitel nevidomý, projeví poslední vůli před třemi

současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena

svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel před svědky potvrdí, že listina

obsahuje jeho poslední vůli.



(2) Je-li zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst

nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky

v listině, jejíž obsah musí být tlumočen zvláštním způsobem

dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal;

všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah

listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky

potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.



§ 1536



(1) V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst

nebo psát, budiž uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo

závěť napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel

potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen

zvláštním způsobem dorozumívání, uvede se to v listině včetně údaje,

jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.



(2) Listinu podepíše i zůstavitel; nemůže-li psát, použije se § 563

obdobně.



Závěť pořízená veřejnou listinou



§ 1537



Zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině. Pořizuje-li

závěť v této formě osoba nevidomá nebo osoba se smyslovým postižením,

která nemůže číst nebo psát, použije se § 1535 obdobně.



§ 1538



Kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, přesvědčí se, zda se projev

poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.



Svědkové závěti



§ 1539



(1) Svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s

to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek

se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí

doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž

ho lze zjistit.



(2) Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá

jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.



§ 1540



(1) Dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu

zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo

odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.



(2) K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob

uvedených v odstavci 1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní

rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci.



§ 1541



Ustanovení § 1540 platí obdobně i pro toho, koho zůstavitel povolal za

vykonavatele závěti nebo kdo při pořizování závěti působí jako pisatel,

předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba.



Úlevy při pořizování závěti



§ 1542



(1) Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení

života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými

svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný

společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po

něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě.



(2) Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude

důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků.



§ 1543



Je-li důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit

závěť ve formě veřejné listiny, může zaznamenat jeho poslední vůli

starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti

dvou svědků. Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední

vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat

pravomoci starosty.



§ 1544



(1) Má-li pro to zůstavitel vážný důvod, může na palubě námořního

plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo letadla

zapsaného v leteckém rejstříku v České republice zaznamenat

zůstavitelovu poslední vůli za přítomnosti dvou svědků velitel

námořního plavidla nebo letadla, popřípadě jeho zástupce, pokud mu v

tom nebrání péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti nelze

popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod.



(2) Byla-li závěť pořízena podle odstavce 1 na palubě



a) námořního plavidla, zaznamená to velitel v lodním deníku a závěť bez

zbytečného odkladu předá zastupitelskému úřadu České republiky, který

je nejblíže přístavu, do něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě

orgánu veřejné moci, u něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním

rejstříku, nebo



b) letadla, zaznamená to velitel v palubním deníku a závěť předá bez

zbytečného odkladu zastupitelskému úřadu České republiky, který je

nejblíže místu, kde letadlo přistálo v zahraničí, popřípadě orgánu

veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.



§ 1545



(1) Při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích může

zaznamenat poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným

silám velitel vojenské jednotky České republiky, nebo jiný voják v

hodnosti důstojníka nebo vyšší, za přítomnosti dvou svědků. Byla-li

závěť takto pořízena, nelze její platnost popřít.



(2) Závěť pořízenou podle odstavce 1 odevzdá velitel bez zbytečného

odkladu veliteli nadřízeného velitelství, odkud se bez zbytečného

odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.



§ 1546



Byla-li závěť pořízena podle § 1543, zařídí obec bez zbytečného odkladu

její úschovu u notáře. Byla-li závěť pořízena podle § 1544 nebo 1545,

zařídí totéž úřad, jemuž byla závěť předána.



§ 1547



(1) Pořídil-li zůstavitel podle § 1543, 1544 nebo 1545, vyžaduje se,

aby osoba, která záznam pořídila, jej také s oběma svědky podepsala a

zůstaviteli za přítomnosti obou svědků přečetla a aby zůstavitel

potvrdil, že jde o projev jeho poslední vůle. Takto pořízená závěť se

považuje za veřejnou listinu.



(2) Došlo-li při vyhotovování závěti podle § 1543, 1544 nebo 1545 k

porušení předepsaných formalit, zejména chybí-li na listině podpisy

přítomných svědků, ač se vyžadují, ale je-li přesto jisté, že listina

spolehlivě zaznamenává zůstavitelovu poslední vůli, nepůsobí to

neplatnost závěti; taková listina se však za veřejnou listinu

nepovažuje.



§ 1548



(1) Při pořizování závěti s úlevami mohou být svědky i osoby, které

dosáhly patnáctého roku věku, a osoby, které byly ve svéprávnosti

omezeny, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro

platnost závěti.



(2) Je-li závěť pořízena s úlevami, není její platnosti na újmu, že ji

zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou

závažnou překážku, je-li to v listině výslovně uvedeno.



§ 1549



Je-li zůstavitel naživu, pozbývá platnosti závěť pořízená podle § 1542

uplynutím dvou týdnů a podle § 1543, 1544, nebo 1545 uplynutím tří

měsíců ode dne pořízení. Tyto doby však nepočnou běžet ani neběží,

dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny.



§ 1550



Mlčenlivost



Kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které

tento zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek,

předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, zachová o obsahu

zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele;

poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím

způsobil.



Pododdíl 3



Vedlejší doložky v závěti



§ 1551



(1) Zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz.



(2) Směřuje-li vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo

odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní.

Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému

pořádku nebo je nesrozumitelná.



§ 1552



Nepřihlíží se k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo

odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v

manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může

zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.



Vykonavatel závěti



§ 1553



(1) Zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně

určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován.



(2) Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti

povolán, vyrozumí ho o tom. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli

odstoupit; odstoupení je účinné, dojde-li soudu.



§ 1554



(1) Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s

péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná k splnění jeho

úkolů, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat

nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a vůbec dbát o splnění

zůstavitelových pokynů.



(2) Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, náleží vykonavateli

závěti také správa pozůstalosti, dokud soud nerozhodne o jiném

opatření. Ustanovení o správci pozůstalosti se na vykonavatele závěti

použijí obdobně, byl-li povolán veřejnou listinou; jinak se použijí

přiměřeně.



§ 1555



Při námitce neplatnosti povolání do funkce může vykonavatel závěti

uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti až do právní moci

rozhodnutí, že projev zůstavitelovy vůle není platný, pokud soud

neučiní jiné opatření.



Správce pozůstalosti



§ 1556



(1) Zůstavitel může povolat správce pozůstalosti nebo některé její

části (dále jen „správce pozůstalosti“) a případně určit, jaké má

povinnosti a zda i jak bude odměňován. Povolání správce pozůstalosti

vyžaduje formu veřejné listiny.



(2) Projev vůle, kterým byl správce pozůstalosti povolán, lze zrušit

stejným způsobem, jakým se zrušuje závěť.



§ 1557



Správce pozůstalosti se správy ujme, je-li mu známo, že byl povolán,

jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Zjistí-li až soud, že byl

správce pozůstalosti povolán, vyrozumí ho o tom.



§ 1558



Byl-li povolán vykonavatel závěti, řídí se správce pozůstalosti jeho

pokyny; jejich vzájemná práva a povinnosti se posoudí podle ustanovení

o příkazu.



§ 1559



Správce pozůstalosti může z funkce kdykoli odstoupit; odstoupení je

účinné, dojde-li soudu.



§ 1560



Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své

povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro

to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu.



Podmínky



§ 1561



Směřuje-li podmínka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může

být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, třebaže se

tak stalo již za zůstavitelova života, není-li zřejmá jiná vůle

zůstavitele.



§ 1562



K nabytí toho, co bylo zůstaveno s odkládací podmínkou, je třeba, aby

osoba, jíž bylo něco takto zůstaveno, přežila zůstavitele a byla

způsobilá dědit.



§ 1563



(1) Uděluje-li se někomu právo s nemožnou rozvazovací podmínkou,

nepřihlíží se k ní.



(2) Ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou

odkládací podmínkou, je neplatné.



Doložení času



§ 1564



Omezí-li zůstavitel někomu právo doložením času a není-li jisté, zda

čas nastane, platí zůstavené právo za podmíněné.



§ 1565



Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle nastat musí, přechází zůstavené

právo jako jiná nepodmíněná práva i na dědice té osoby, jíž bylo takto

zůstaveno.



§ 1566



Je-li jisté, že doba vyměřená v závěti nastat nikdy nemůže, posoudí se

toto doložení času jako nemožná podmínka. Bude-li však nepochybné, že

se zůstavitel při určení času jenom zmýlil, určí se rozhodná chvíle

podle jeho pravděpodobné vůle.



Zvláštní ustanovení



§ 1567



(1) Dokud zůstává právo následného dědice odsunuto, až bude splněna

podmínka nebo až nastane doložený čas, je právo předního dědice,

kterému dědictví připadlo, omezeno jako právo poživatele; ustanovení §

1520 až 1524 se použijí obdobně.



(2) Dědic, jehož právo bylo odloženo nařízením podmínky nebo doložením

času, nabude, co mu bylo zůstaveno, s povinností přispět poměrně

přednímu dědici na to, co on plnil na zůstavitelovy dluhy nebo

nepominutelnému dědici na povinný díl.



§ 1568



Byl-li povolán přední a následný odkazovník, použije se § 1567 obdobně.



Příkaz



§ 1569



(1) Zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se

příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří,

nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli.



(2) Zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen

na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní

ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu

nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený

požadovat, aby soud zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li

se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho

zachování.



§ 1570



Nelze-li příkaz splnit přesně, budiž splněn alespoň tak, aby mu bylo

přibližně co možná vyhověno. Není-li možné ani to, náleží osobě

obtížené příkazem, co jí bylo zůstaveno, ledaže zůstavitel projevil

jinou vůli. Kdo se však učinil neschopným splnit příkaz, věda, že jej

tím zmaří, pozbude, co mu bylo zůstaveno.



§ 1571



Právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, jíž je příkaz k

prospěchu, také vykonavatel závěti nebo jiná osoba k tomu v závěti

povolaná.



§ 1572



(1) Směřuje-li příkaz k prospěchu více osob bez bližšího určení, splní

obtížená osoba příkaz vůči právnické osobě oprávněné chránit zájmy

těchto osob. Je-li takových právnických osob více a není-li zřejmá jiná

zůstavitelova vůle, má volbu osoba obtížená příkazem; neprovede-li ji

bez zbytečného odkladu, určí oprávněnou osobu soud na návrh toho, kdo

na tom má právní zájem.



(2) Směřuje-li příkaz k veřejnému prospěchu, může splnění příkazu

vymáhat i příslušný orgán veřejné moci.



§ 1573



Vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale

neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na

jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.



§ 1574



Ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo odkazovníku přikáže s

pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby závěti neodporoval, nemá právní

účinky, jde-li jen o odpor proti pravosti závěti nebo proti výkladu

jejího smyslu.



Pododdíl 4



Zrušení závěti



§ 1575



(1) Zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli

zrušit.



(2) Závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti.



§ 1576



Pořízení nové závěti



Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém

nemůže vedle pozdější závěti obstát.



Odvolání závěti



§ 1577



K výslovnému odvolání závěti se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě

předepsané pro pořízení závěti.



§ 1578



(1) K odvolání závěti mlčky se vyžaduje zničení listiny, na níž byla

závěť napsána. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů

závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání.



(2) Porušil-li zůstavitel listinu jiným způsobem, nebo neobnovil-li

závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší,

plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl.



§ 1579



(1) Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny, má zůstavitel

právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána; závěť lze vydat jen

zůstaviteli osobně. Vydá-li se zůstaviteli závěť, považuje se za

odvolanou; o tom zůstavitele poučí ten, kdo mu závěť vydal, a odvolání

závěti i poučení poznamená na vydávané listině i ve svém spisu.



(2) Byla-li závěť uložena do úřední úschovy, má zůstavitel právo

požadovat její vydání; vydání závěti nemá právní následky podle druhé

věty odstavce 1.



§ 1580



Zruší-li zůstavitel novější závěť, ale dřívější uchová, má se za to, že

dřívější závěť nepozbyla platnost a hledí se na ni, jako by nebyla

zrušena.



§ 1581



Neúčinná zrušovací doložka



Prohlásí-li zůstavitel, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení

pro případ jeho smrti, anebo že budou neplatná taková pořízení, jež

nebudou zřízena v určité formě, nepřihlíží se k tomu.



Oddíl 3



Dědická smlouva



§ 1582



(1) Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo

třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.



(2) Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 1583



Co se v tomto oddílu stanoví o smluvním dědici, platí obdobně i pro

smluvního odkazovníka.



§ 1584



(1) Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně

svéprávný; je-li zůstavitel ve svéprávnosti omezen, může dědickou

smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka.



(2) Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen

osobním jednáním.



§ 1585



(1) Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina

pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle

své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici

i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.



(2) Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání

alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů

nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou

duševní poruchu, může pořídit dědickou smlouvou jen o majetku, o němž

je způsobilý pořídit závětí. Z tohoto majetku se počítá čtvrtina

vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.



§ 1586



Byla-li dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědici zřekli

svého dědického práva, pozbývá zřeknutí se dědictví účinky, nedědí-li

dědic povolaný v dědické smlouvě.



§ 1587



O podmínkách v dědické smlouvě platí § 548 a 549.



§ 1588



(1) Dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal

za svého života podle libosti. Není-li ujednáno něco jiného, nemůže

strana povolaná za dědice převést své právo na jinou osobu.



(2) Pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací

smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní

dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání.



§ 1589



(1) Dohodnou-li se strany, že zůstavitel převede na smluvního dědice

majetek již za svého života, může být tento majetek sepsán ve formě

veřejné listiny. V takovém případě, nepřevede-li zůstavitel všechen

svůj majetek, anebo získá-li po převodu další majetek, se dědická

smlouva vztahuje jen na majetek takto sepsaný, ledaže bylo ujednáno

něco jiného.



(2) Uskutečnilo-li se odevzdání ještě za života, přecházejí práva a

povinnosti z dědické smlouvy na dědice smluvního dědice, ledaže bylo

ujednáno něco jiného.



§ 1590



Své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením

závěti. K účinnosti zrušení se vyžaduje souhlas smluvního dědice

učiněný ve formě veřejné listiny.



§ 1591



Dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy nebo neplatná pro

nesplnění podmínek v § 1584 a 1585 nebo proto, že nevyhovuje

ustanovením o smlouvách podle části čtvrté tohoto zákona, může mít

přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.



Zvláštní ustanovení o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi



§ 1592



(1) Manželé mohou uzavřít dědickou smlouvu, podle níž jedna strana

povolává druhou za dědice nebo za odkazovníka a druhá strana toto

povolání přijímá, anebo se takto za dědice nebo za odkazovníky

povolávají navzájem.



(2) Takovou smlouvu mohou pro případ vzniku manželství uzavřít i

snoubenci, ale smlouva se stane účinnou až vznikem manželství.



§ 1593



(1) Rozvodem manželství se neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy,

ledaže dědická smlouva určí něco jiného. Po rozvodu manželství se každá

strana může domáhat, aby dědickou smlouvu zrušil soud. Soud návrhu

nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a

s rozvodem nesouhlasil.



(2) Prohlášením manželství za neplatné se ruší práva a povinnosti z

dědické smlouvy, ledaže takové manželství již dříve zaniklo smrtí

jednoho z manželů.



Díl 3



Odkaz



Oddíl 1



Obecná ustanovení



Zřízení odkazu



§ 1594



(1) Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí

určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Odkazovníkem může

být jen osoba způsobilá dědit. Povolá-li zůstavitel dědice s určením,

že ten určitou věc dědit nemá, považuje se to za zřízení odkazu

zákonným dědicům.



(2) Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se

považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.



§ 1595



Odkaz může zřídit osoba způsobilá pořizovat závětí. Zůstavitel

nezpůsobilý pořizovat může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty

malé hodnoty.



§ 1596



Zůstavitel může také dědici nebo spoludědicům zanechat přednostní

odkaz; vzhledem k tomuto odkazu se budou posuzovat jako odkazovníci.



Obtížení odkazem



§ 1597



Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů, a to i

tehdy, byla-li odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců. To

neplatí, pokud zůstavitel zvlášť přikáže splnění odkazu jednotlivému

spoludědici nebo odkazovníku.



§ 1598



Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy

nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné

zkrácení odkazu.



§ 1599



Pododkaz



(1) Přikáže-li zůstavitel odkazovníku splnění dalšího odkazu, nezbavuje

odkazovníka povinnosti splnit další odkaz ani skutečnost, že hodnota

dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu.



(2) Nenabude-li odkazovník odkaz, splní další odkaz ten, komu odkaz

připadl. Této povinnosti se zprostí, přenechá-li odkaz, který mu

připadl, osobě, které byl další odkaz zůstaven.



§ 1600



Zůstavitel, který odkazem pamatuje na určitou skupinu osob, jako jsou

zejména příbuzní či chudí, nebo na veřejně prospěšný, dobročinný či

podobný účel, může ponechat dědici nebo někomu jinému, aby určil, jak a

které z těchto osob nebo účelů mají být poděleny. Nevysloví-li se o tom

zůstavitel, má volbu dědic. Nemůže-li dědic volbu vykonat, určí

odkazovníky soud.



§ 1601



Náhradnictví při odkazech



Zůstavitel může při odkazu nařídit náhradnictví nebo svěřenské

nástupnictví. Pro takové případy se přiměřeně použijí ustanovení § 1507

až 1524.



Odvolání odkazu



§ 1602



Má se za to, že odkaz byl odvolán, jestliže zůstavitel



a) odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,



b) odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, nebo



c) odkázanou pohledávku vymůže a vybere.



§ 1603



Má se za to, že odkaz nebyl odvolán, pokud odkázanou věc nabyla jiná

osoba nebo byla-li odkázaná věc změněna či zničena mimo vůli

zůstavitele. To platí i tehdy, vyrovnal-li dlužník zůstaviteli

odkázanou pohledávku z vlastního popudu.



Oddíl 2



Zvláštní pravidla o jednotlivých druzích odkazů



Pododdíl 1



Odkaz věcí určitého druhu



§ 1604



(1) Při odkazu věci určitého druhu, je-li takových věcí v pozůstalosti

více, rozhodne osoba obtížená odkazem, která věc bude odkazovníkovi

vydána. Musí však zvolit takovou věc, kterou odkazovník bude moci

užívat.



(2) Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí sám vybral, může

zvolit i věc nejlepší.



§ 1605



(1) Při odkazu věci určitého druhu, která však v pozůstalosti není,

není odkaz platný. Odkáže-li zůstavitel několik věcí určitého druhu a

není-li jich v pozůstalosti určené množství, spokojí se odkazovník s

těmi, které v pozůstalosti jsou.



(2) Neodkáže-li však zůstavitel věc určitého druhu výslovně ze svého

vlastnictví a není-li taková věc v pozůstalosti, opatří ji osoba

obtížená odkazem odkazovníku v jakosti přiměřené osobním poměrům a

potřebě odkazovníka.



§ 1606



(1) Zůstavitel může pověřit i jinou osobu, aby zvolila, kterou z

několika věcí má odkazovník dostat. Nevykoná-li tato osoba volbu, určí

odkaz soud se zřetelem k osobním poměrům a potřebě odkazovníka.



(2) Soud určí odkaz také tehdy, když odkazovník nevykoná volbu, která

mu byla ponechána, ve lhůtě stanovené k žádosti osoby obtížené odkazem.



§ 1607



Odkaz peněz zavazuje osobu obtíženou odkazem k jejich vyplacení, ať již

hotové peníze v pozůstalosti jsou, nebo nejsou.



Pododdíl 2



Odkaz určité věci



§ 1608



Při opakování odkazu určité věci v jednom nebo několika ustanoveních

nemá odkazovník právo na odkázanou věc i na její cenu zároveň. Jiné

odkazy, byť i obsahují věc téhož druhu nebo stejnou peněžní částku,

náležejí odkazovníku, kolikrát jsou opakovány.



§ 1609



K odkazu věci, která v době pořízení závěti náležela odkazovníkovi, se

nepřihlíží. Nabyl-li ji později, uhradí se mu obvyklá cena věci;

dostal-li ji však bezplatně od samotného zůstavitele, platí, že odkaz

byl odvolán.



§ 1610



(1) Nepřihlíží se k odkazu věci cizí nenáležející ani zůstaviteli, ani

dědici nebo odkazovníkovi, který ji má poskytnout někomu jinému.

Mají-li uvedené osoby na odkázané věci podíl nebo právo, týká se odkaz

jen tohoto podílu nebo práva.



(2) Nařídil-li zůstavitel, že cizí věc má být koupena a poskytnuta

odkazovníku, avšak její vlastník ji nechce prodat za obvyklou cenu,

vyplatí se odkazovníku tato cena.



§ 1611



Zastavení nebo jiné zatížení odkázané věci postihují příjemce jako

závady odkazu.



Pododdíl 3



Odkaz pohledávky



§ 1612



Při odkazu pohledávky, která zůstaviteli náleží za někým jiným,

postoupí osoba obtížená odkazem tuto pohledávku s příslušenstvím a

případným zajištěním odkazovníku, vydá mu potřebné doklady o pohledávce

a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky proti dlužníku zapotřebí.



§ 1613



Odkaz všech pohledávek zahrnuje sice všechny pohledávky trvající po

zřízení odkazu, nikoli však pohledávky vzniklé z převoditelných cenných

papírů a vkladních knížek, ani pohledávky váznoucí na nemovitých věcech

a pohledávky vznikající z práva věcného.



§ 1614



Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, zavazuje

obtíženou osobu k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci anebo vrátila

dlužní úpis.



§ 1615



Prominutí dluhu se nevztahuje na dluhy vzniklé po zřízení odkazu.

Promine-li se odkazem zajištění dluhu, neplyne z toho ještě, že byl

prominut také dluh. Prodlouží-li se jen lhůta k placení, neplyne z toho

ještě prominutí úroků.



§ 1616



(1) Odkaz dluhu, který má zůstavitel uhradit odkazovníku, má ten právní

účinek, že zavazuje osobu obtíženou odkazem uznat dluh, který

zůstavitel určitě vyjádří nebo odkazovník prokáže, a uhradit jej

nejpozději ve lhůtě pro splnění ostatních odkazů bez zřetele k

podmínkám a lhůtám, které obtížený se zůstavitelem ujednal.



(2) Nařídí-li zůstavitel, aby odkazovníkova pohledávka byla zajištěna,

musí mu být poskytnuta dostatečná jistota.



§ 1617



Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku, jakou mu je sám dlužen, má

se za to, že nechtěl odkazem splnit dluh. Odkazovník obdrží dluh i

odkaz.



Pododdíl 4



Jiné odkazy



§ 1618



Odkaz dětem a příbuzným



Dětmi se rozumí jen synové a dcery, jestliže zůstavitel pamatoval na

děti někoho jiného. Jedná-li se však o vlastní děti zůstavitele, rozumí

se tím i potomci vstupující na jejich místo.



§ 1619



I při jiných odkazech než podle § 1594 až 1618 se použije obdobně §

1503.



Oddíl 3



Nabytí odkazu



§ 1620



(1) Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce smrtí

zůstavitele.



(2) O právu na odkaz, které má teprve vzniknout, platí § 1480 obdobně.



§ 1621



(1) Odkázanou věc nabývá odkazovník způsobem, jakým se nabývá

vlastnické právo.



(2) Dospěje-li právo na odkaz, může se odkazovník domáhat vydání

odkázané věci. Zapisuje-li se odkázaná věc do veřejného seznamu,

nahradí vydání věci prohlášení vykonavatele závěti, jinak obtížené

osoby, s úředně ověřeným podpisem; nebyla-li splatnost odkazu odložena,

zapíše se odkazovník do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.



§ 1622



Před smrtí zůstavitele nemůže odkazovník právo na odkaz převést ani o

něm pořídit.



§ 1623



Prohlásí-li odkazovník způsobem, jaký je stanoven pro odmítnutí

dědictví, že odkaz nechce, hledí se na něho, jako by právo na odkaz

vůbec nenabyl.



§ 1624



(1) Odkaz jednotlivých věcí z pozůstalosti a odkaz práv vztahujících se

k takovým věcem může být požadován ihned. To platí i pro odkaz menších

odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné a podobné.

Jiné odkazy jsou splatné za rok po smrti zůstavitele.



(2) Ustanovení odstavce 1 se použije, není-li zřejmá jiná vůle

zůstavitele.



§ 1625



Při odkazu jednotlivé věci náleží odkazovníku ode dne splatnosti odkazu

plody a užitky i vše, co k věci přibude, včetně práv s věcí spojených.

Od téhož dne postihují odkazovníka i závady na odkázané věci, jakož i

její zhoršení nebo zkáza vzniklé ze skutečností, za které nikdo

neodpovídá.



§ 1626



(1) Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabude

odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se

jejího počátku; splátka se však stane splatnou až v určenou dobu

splatnosti.



(2) Při odkazu výživného platí obdobně § 922.



§ 1627



Právo odkazovníka na zajištění



(1) Při odkazu opakovaného plnění nebo při odkazu, jehož plnění se

ještě nelze domáhat vzhledem k zákonné lhůtě nebo vzhledem k lhůtě či

podmínce určené zůstavitelem, má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem

právo na poskytnutí dostatečné jistoty. To neplatí, je-li zřejmé, že

zajištění není potřeba.



(2) Jinak má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem stejná práva jako

každý jiný věřitel.



Uvolněný odkaz



§ 1628



(1) Nemůže-li odkazovník přijmout odkaz nebo odmítne-li jej, připadne

odkaz náhradníkovi. Není-li náhradník a je-li celým odkazem pamatováno

na několik osob buď bez určení podílů, anebo všeobecným výrazem

znamenajícím rovné podělení, přibude uvolněný podíl poměrně ostatním

podílníkům.



(2) Je-li odkazovníku zůstaven určitý podíl, nemá právo na přírůstek

podle odstavce 1, ledaže je zřejmá vůle zůstavitele zanechat

vyjmenovaným odkazovníkům celý odkaz a že určením podílů nechtěl nic

jiného než omezit odkazovníky navzájem.



(3) V ostatních případech povinnost splnit odkaz zanikne.



§ 1629



Kdo má prospěch z uvolnění odkazu nebo z toho, že povinnost splnit

odkaz zanikne, toho postihují i břemena s odkazem spojená. To neplatí,

jedná-li se jen o osobní úkony osoby odkazem původně obtížené.



Práva dědice vyhradivšího si soupis



§ 1630



(1) Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána

a dědic neuplatní právo podle § 1598, má dědic právo jen na náhradu

nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou

námahu. Nestačí-li pozůstalost k jejich úhradě, hradí náklady i odměnu

odkazovníci poměrně podle hodnoty odkazů a dědic má k zajištění svého

práva k odkázaným předmětům zadržovací právo; bez dostatečného

zajištění není dědic povinen odkazy vyřizovat.



(2) Pokud však odkazovník odkaz již obdržel, provede se srážka podle

hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již z

něho získal. Odkazovník se zbaví povinnosti příspěvku tím, že vydá

dědici odkaz i s užitky nebo jejich cenu. V ostatním se na odkazovníka

hledí jako na poctivého držitele.



§ 1631



(1) Nestačí-li čistá pozůstalost k úhradě všech dluhů a jiných

povinných výdajů, odkazy se poměrně sníží.



(2) Nestačí-li čistá pozůstalost k vyřízení všech odkazů, uspokojí se

přede všemi ostatními odkaz zaopatření, výchovy a výživy; ostatní

odkazy se poměrně sníží.



§ 1632



Splnění poslední vůle správcem pozůstalosti



Nebyl-li určen vykonavatel závěti a nechce-li dědic věnovat splnění

poslední vůle svůj čas a námahu, soud na jeho návrh za tím účelem

jmenuje správce pozůstalosti, nebo uloží splnění poslední vůle správci

pozůstalosti již povolanému.



Díl 4



Zákonná posloupnost



§ 1633



(1) Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti,

nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.

Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici

odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.



(2) Kdo nabyl dědictví proto, že dědic ani náhradník povolaný dědickou

smlouvou nebo závětí dědit nechtěl nebo nemohl, splní ostatní nařízení

zůstavitele.



§ 1634



Odúmrť



(1) Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti,

připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic;

stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle §

1594 odst. 1 věty třetí.



(2) Vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému

svědčí výhrada soupisu.



§ 1635



První třída dědiců



(1) V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z

nich stejným dílem.



(2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem

jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.



§ 1636



Druhá třída dědiců



(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel,

zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po

dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z

tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou

na zůstavitele.



(2) Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně

polovinu pozůstalosti.



§ 1637



Třetí třída dědiců



(1) Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným

dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně

po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z

tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou

na zůstavitele.



(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický

podíl stejným dílem jeho děti.



§ 1638



Čtvrtá třída dědiců



Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným

dílem prarodiče zůstavitele.



§ 1639



Pátá třída dědiců



(1) Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen

prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá

polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě

dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.



(2) Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému

členu. Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže

strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví

dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu

dědictví, která jim připadá přímo.



§ 1640



Šestá třída dědiců



(1) Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí

sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným

dílem.



(2) Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.



§ 1641



Několikeré příbuzenství



Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z

každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této

strany.



Díl 5



Povinný díl



Započtení na povinný díl a na dědický podíl



Oddíl 1



Nepominutelný dědic



§ 1642



Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.



§ 1643



(1) Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou

jimi jejich potomci.



(2) Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň

tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li

nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik

činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.



§ 1644



(1) Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo

odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen.



(2) K nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží.

Zůstaví-li se nepominutelnému dědici více než povinný díl, vztahuje se

takové nařízení, učinil-li je zůstavitel v pořízení pro případ smrti,

jen na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu. To neplatí,

zemře-li nepominutelný dědic před zůstavitelem, nebo nedědí-li z jiného

důvodu.



(3) Zůstavitel může také nepominutelnému dědici uložit, aby se rozhodl

pro to, co se mu zůstavuje s omezením, nebo pro povinný díl.



§ 1645



Kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit

nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný díl nemá, ale při

výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako

by z dědického práva nebyl vyloučen.



Oddíl 2



Vydědění



§ 1646



(1) Ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho

práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.

Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který



a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,



b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,



c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho

zvrhlé povaze nebo



d) vede trvale nezřízený život.



(2) Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je

nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.



(3) Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci

vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li

se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma

těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.



§ 1647



Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen

nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky

nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho

povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě,

není-li jich, jejich potomkům.



§ 1648



Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na

povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.



§ 1649



(1) Prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit

stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť.



(2) Stejným způsobem může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců

nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že

pozůstalosti nenabude.



Oddíl 3



Ochrana nepominutelného dědice



§ 1650



Nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li

zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.



§ 1651



(1) Právo na povinný díl má i nepominutelný dědic, o němž bylo

zůstaviteli známo, že je naživu, a přesto jej v závěti opominul.



(2) Dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoli omylem, něčeho, co

naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na

vydědění učiněné mlčky a po právu.



§ 1652



Dokáže-li nepominutelný dědic, že jeho opominutí pochází jen z toho, že

zůstavitel při pořízení pro případ smrti o něm nevěděl, má takový dědic

právo na povinný díl, jaký mu náleží podle zákona.



§ 1653



Byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo opominut, přispějí dědici i

odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně.



Oddíl 4



Výpočet povinného dílu



§ 1654



(1) Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen

na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Jsou-li pro

to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném

dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo

odklad jeho splatnosti; pohledávka se však úročí ode dne, kdy byla

původně splatná.



(2) Ustanovení odstavce 1 nebrání, aby se nepominutelný dědic dohodl s

dědici ze závěti nebo z dědické smlouvy jinak; zkrátí-li se tím však

práva dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná. Bude-li v průběhu

řízení o dědictví ujednáno, že se nepominutelnému dědici namísto

zaplacení vydá z pozůstalosti věc zapsaná do veřejného seznamu, zapíše

se nepominutelný dědic do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.



§ 1655



(1) Pro stanovení povinného dílu se majetek v pozůstalosti sepíše a

odhadne; dluhy zůstavitele a závady, které na majetku vázly již v době

zůstavitelovy smrti, se od hodnoty majetku odečtou. Při vypočtení

povinného dílu se k pozůstalosti připočte, co se započítává na povinný

díl podle § 1660 a 1661.



(2) Nepominutelný dědic má právo být při odhadu, vznášet dotazy a

uplatňovat připomínky.



§ 1656



Povinný díl se stanoví bez zřetele na odkazy a jiné závady vznikající z

pořízení pro případ smrti. Až do určení povinného dílu se nepominutelný

dědic poměrně účastní na zisku a ztrátě pozůstalosti. Kdo má právo na

povinný díl, má právo i na poměrné vyúčtování podílu na zisku a ztrátě

pozůstalosti od smrti zůstavitele až do určení povinného dílu.



§ 1657



Dohodne-li si nepominutelný dědic s dědici odbytné a schválí-li dohodu

soud, ustanovení § 1655 a 1656 se nepoužijí.



Oddíl 5



Započtení na povinný díl a na dědický podíl



§ 1658



Započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco

vydat, ledaže se jedná o případ uvedený v § 2072.



§ 1659



Při započtení se počítá hodnota toho, co bylo poskytnuto a co podléhá

započtení, podle doby odevzdání. V mimořádných případech může soud

rozhodnout jinak.



Započtení na povinný díl



§ 1660



(1) Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z

pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým

opatřením.



(2) Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od

zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho

smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší

dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně

obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým

darováním.



§ 1661



(1) Na povinný díl potomka se započte to, co mu zůstavitel dal za svého

života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné

domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s

nástupem povolání či se započetím podnikání; na povinný díl se započte

i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Stalo-li

se tak dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí,

provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli.



(2) Potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na

povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na

jejichž místo vstupuje.



Započtení na dědický podíl



§ 1662



Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl.



§ 1663



Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při

zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen

přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané

pro pořízení závěti.



§ 1664



Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel

nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně

znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.



Díl 6



Právo některých osob na zaopatření



§ 1665



Kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl,

má právo na nutnou výživu, pokud se mu jí nedostává a pokud není

schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než

kolik by činil jeho povinný díl. Právo na nutnou výživu však nemá ten,

na jehož místě dědí jeho potomek, nebo je-li jeho potomek na jeho místě

povolán k povinnému dílu.



§ 1666



(1) Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu

šesti týdnů po smrti manžela. Je-li vdova těhotná, má právo na slušnou

výživu až do konce šestého týdne po porodu; totéž právo má i matka

zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána.



(2) Byl-li pozůstalému manželu zákonný dědický podíl odepřen nebo

zkrácen, má pozůstalý manžel právo na nutné zaopatření až do uzavření

nového manželství, pokud se mu takového zaopatření jinak nedostává a

pokud není schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z

pozůstalosti více, než kolik by činila polovina jeho zákonného

dědického podílu. Právo na nutné zaopatření však nenáleží manželu,

který bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost,

manželu nezpůsobilému být dědicem ani manželu, který se dědictví zřekl

nebo je odmítl.



(3) Bylo-li by právem na slušnou výživu podle odstavce 1 zkráceno právo

na nutnou výživu podle § 1665, zkrátí se všechna tato práva tak, aby se

všem oprávněným dostalo stejně. Nutné zaopatření podle odstavce 2 nelze

poskytnout, zkrátilo-li by se tím právo na nutnou výživu podle § 1665.



§ 1667



Pozůstalý manžel nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří

základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. To neplatí,

pokud pozůstalý manžel bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem

rodinnou domácnost.



§ 1668



(1) Byl-li pozůstalému rodiči zákonný dědický podíl odepřen nebo

zkrácen, má pozůstalý rodič právo na nutné zaopatření, pokud se mu

takového zaopatření jinak nedostává a pokud není schopen sám se živit;

takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než kolik by činila

třetina jeho zákonného dědického podílu. Právo na nutné zaopatření

nenáleží rodiči nezpůsobilému být dědicem, rodiči, který se dědictví

zřekl nebo je odmítl, ani rodiči, který se dopustil činu zakládajícího

důvod k vydědění.



(2) Nutné zaopatření nelze rodiči poskytnout, zkrátilo-li by se tím

právo na nutnou výživu podle § 1665.



§ 1669



Osobám, které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v

jeho domácnosti, přísluší stejné zaopatření ještě tři týdny po smrti

zůstavitele.



Díl 7



Přechod pozůstalosti na dědice



Oddíl 1



Nabytí dědictví



§ 1670



Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě,

jejíž dědické právo bylo prokázáno.



§ 1671



(1) Neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud

stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání

pozůstalosti se k němu nepřihlíží. To platí i o dědickém právu

neznámého dědice nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu

vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět.



(2) Má-li neznámý dědic nebo dědic neznámého pobytu opatrovníka, nemůže

opatrovník učinit prohlášení, že tento dědic dědictví odmítá, nebo že

je neodmítá, anebo přijímá.



§ 1672



Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud

toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil

žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká

sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu

nepřihlíží.



§ 1673



(1) Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do

pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic

zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do

pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.



(2) Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby

potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění

uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.



Výhrada soupisu



§ 1674



(1) Zůstavitel nemůže dědici odejmout právo na výhradu soupisu

pozůstalosti. Vzdají-li se tohoto práva strany dědické smlouvy,

nepřihlíží se k tomu.



(2) Právo na výhradu soupisu lze uplatnit prohlášením učiněným ústně

před soudem, anebo prohlášením zaslaným soudu v písemné formě.

Vyhradí-li si dědic soupis s výhradami nebo podmínkami, nepřihlíží se k

nim. To platí i pro prohlášení dědice, že výhradu soupisu neuplatňuje.



§ 1675



Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do

jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Jsou-li

pro to důležité důvody, soud lhůtu dědici prodlouží.



§ 1676



(1) O svéprávném, známém a přítomném dědici, který není manželem,

potomkem, anebo předkem zůstavitele a ve lhůtě podle § 1675 se

nevyjádří, platí, že neuplatňuje výhradu soupisu. Od ostatních dědiců

si soud vyžádá po jejich předvolání a poučení výslovné vyjádření,

ledaže vůči svéprávnému manželovi, potomkovi či předkovi dědice nastal

účinek podle § 1681.



(2) Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo

výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.



Oddíl 2



Správa pozůstalosti a její soupis



Správa pozůstalosti



§ 1677



(1) Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele

závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce

pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného

z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li

si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.



(2) Je-li pro to vážný důvod, nařídí soud jiné opatření.



§ 1678



(1) Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu.



(2) Kdo spravuje pozůstalost, poskytne z ní splátky na zaopatření

osobám, které na ně mají právo, a doručí odkazovníkům zprávu o

odkazech, které jim připadly. Dospělé odkazy vyrovná, schválí-li to

soud.



§ 1679



(1) Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit nebo použít jako jistotu,

vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného

majetku, jinak za protiplnění. To platí i v případě, že má být změněn

účel spravovaného majetku.



(2) Správce dědictví nebo vykonavatel závěti může učinit úkon

přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici.

Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou,

vyžaduje se souhlas soudu.



§ 1680



(1) Dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, může soud

povolit i před skončením řízení o dědictví, aby s určitými

pozůstalostními předměty volně nakládal, pokud je splnění poslední vůle

zůstavitele zabezpečeno nebo souhlasí-li ostatní spoludědicové,

nepominutelní dědicové a odkazovníci.



(2) Uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují, nelze

opatření podle odstavce 1 učinit. Dostalo-li se však dědici výhody již

dříve, nelze mu ji odejmout.



§ 1681



(1) Ujme-li se dědic, aniž je k tomu oprávněn, plné správy

pozůstalosti, ruší se tím od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji

případně učinil. To platí i tehdy, prokáže-li se, že dědic

pozůstalostní majetek úmyslně zatajil, smísí-li dědic části

pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří,

ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele. Stejný účinek vzhledem

k výhradě soupisu nastane i vůči tomu z dědiců, v jehož přímém či

nepřímém zastoupení někdo jiný pozůstalost takto spravoval. Spravuje-li

takto pozůstalost osoba dědici blízká, má se za to, že jedná také jako

jeho zástupce.



(2) Účinek podle odstavce 1 nenastane, rozdělí-li si dědici ještě před

potvrzením nabytí dědictví jen písemnosti, podobizny nebo záznamy a

jiné věci rodinné nebo upomínkové povahy.



Závěra pozůstalosti



§ 1682



(1) Soud učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost (závěru),

jestliže



a) některý z dědiců není svéprávný,



b) některý z dědiců je neznámého pobytu,



c) je obava, že je pozůstalost předlužena,



d) věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo



e) je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost.



(2) Je-li jen některý dědic nesvéprávný, nepřítomný nebo neznámý, lze

se spokojit se závěrou takové části pozůstalosti, která stačí k

uspokojení jeho dědického práva. To platí i tehdy, je-li tu osoba,

které přísluší právo na povinný díl.



§ 1683



Závěry není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující

dostatečnou jistotu.



Soupis pozůstalosti



§ 1684



(1) Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit

čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.



(2) Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu

přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky



a) vykonavatel závěti,



b) správce dědictví,



c) každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný

díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží,



d) věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti,



e) souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem;

odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na

povinný díl.



§ 1685



(1) Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady

soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu.



(2) Soud nařídí soupis pozůstalosti také,



a) je-li mezi dědici osoba, která není plně svéprávná, nebo která je

neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či

zřízená ve veřejném zájmu (dále jen „osoba pod zvláštní ochranou“),



b) je-li nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem,



c) žádá-li o to věřitel podle § 1709, nebo



d) osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný

vážný důvod.



§ 1686



(1) Náklady na pořízení soupisu se hradí z pozůstalosti a jdou poměrně

k tíži dědických podílů těch dědiců, jimž je soupis k prospěchu.

Není-li dobře možné hradit náklady na pořízení soupisu z pozůstalosti,

uloží soud těmto dědicům, aby na úhradu nákladů poměrně přispěli.



(2) Nařídil-li soud soupis pro potřebu výpočtu povinného dílu, hradí se

náklady z pozůstalosti a jdou poměrně k tíži všech dědiců a osoby,

která má právo na povinný díl. Není-li dobře možné hradit náklady na

pořízení soupisu z pozůstalosti, uloží soud těmto osobám, aby na úhradu

nákladů poměrně přispěly.



(3) Požaduje-li někdo soupis, aniž pro to má vážný důvod, soud mu

uloží, aby náklady soupisu nesl ze svého.



§ 1687



(1) Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o

nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku

vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici. Nebyl-li

správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat

soud.



(2) V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu

dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců

o pozůstalostním majetku.



§ 1688



(1) Prokáže-li se, že prohlášení nebo seznam podle § 1687 neodpovídají

skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném,



a) ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji

případně učinili,



b) osoba uvedená v § 1685 odst. 2 má právo žádat, aby soud nařídil nový

soupis pozůstalosti, prokáže-li na tom právní zájem.



(2) Účinek podle odstavce 1 písm. a) nenastane vůči osobě pod zvláštní

ochranou, ledaže se prokáže, že pozůstalostní majetek úmyslně zatajila.

Tento účinek nenastane ani vůči dědici, který prokáže, že nezavinil

neúplnost prohlášení nebo seznamu.



(3) Způsobil-li správce, že seznam podle § 1687 není úplný, nahradí

škodu z toho vzešlou.



§ 1689



Je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti

a umožní mu vyjádřit se k soupisu.



Oddíl 3



Potvrzení dědictví



§ 1690



(1) Soud potvrdí dědictví tomu, kdo dědictví neodmítl a má podle

průběhu řízení o dědictví nejlepší dědické právo, poté, co je

zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna.



(2) Byl-li povolán vykonavatel závěti, potvrdí soudu splnění

zůstavitelových nařízení; nebyl-li povolán, prokáží to soudu dědicové.

Neshodnou-li se dědici nebo odporují-li tomu, co potvrdil vykonavatel

závěti, rozhodne soud, jak důkaz opatří.



§ 1691



(1) Byly-li nařízeny odkazy, soud potvrdí dědictví až poté, co mu bude

prokázáno, že



a) odkazovníkům byly podány zprávy o odkazu,



b) splatné odkazy osobám, které nejsou plně svéprávné, právnickým

osobám veřejně prospěšným nebo zřízeným ve veřejném zájmu nebo odkazy

učiněné za dobročinným a veřejně prospěšným účelem byly splněny a že

splnění nesplatných odkazů bylo zajištěno,



c) bylo zajištěno i splnění odkazů neznámým nebo nepřítomným osobám.



(2) Soud může jistotu prominout, je-li zřejmě zbytečná.



§ 1692



(1) Jedinému dědici soud potvrdí, že dědictví nabyl. Uvede, kdo je

dědicem, čí pozůstalost nabývá, z jakého důvodu a zda se tak děje s

výhradou soupisu, nebo bez ní.



(2) Několika dědicům soud potvrdí i dědické podíly ve výši po případném

započtení na dědický podíl a po započtení případných odkazů. Při

rozdělení pozůstalosti soud rovněž potvrdí, jaké dědictví každý dědic

nabyl a z jakého důvodu k rozdělení dědictví dochází.



(3) Je-li nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského

nástupnictví, doložením času nebo jiným způsobem, soud potvrdí, že byla

nařízena, kdo následuje jako následný dědic a za jakého předpokladu.

Určil-li zůstavitel, že přední dědic může s dědictvím volně nakládat,

soud potvrdí i to.



§ 1693



(1) Dědicové si mohou před soudem v řízení o dědictví dohodnout, jaká

bude výše jejich dědických podílů. Soud dohodu schválí, neodporuje-li

zájmu osoby pod zvláštní ochranou.



(2) Dědí-li se na základě pořízení pro případ smrti, mohou si dědici

dohodnout jinou výši dědických podílů, než jakou jim zůstavitel

vyměřil, pokud to zůstavitel výslovně připustil.



(3) Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo

požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o

zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení

zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem,

aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené

trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se

zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není

pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou

povinnost.



Oddíl 4



Rozdělení pozůstalosti



§ 1694



(1) Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost

podle jeho vůle. Dědici se mohou před soudem dohodnout, že si

pozůstalost zcela nebo zčásti rozdělí i jinak, pokud to zůstavitel

výslovně připustil.



(2) Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, aniž

výslovně přikázal, že pozůstalost musí být rozdělena, jak nařídil, nebo

že povolaný dědic může přijmout jen, co mu bylo přiděleno, popřípadě,

že určitá věc má zůstat ve spoluvlastnictví dědiců, hledí se na jeho

projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.



§ 1695



(1) Nepořídil-li zůstavitel pro případ smrti, mohou se dědici před

soudem dohodnout o rozdělení pozůstalosti jakkoli.



(2) Nepořídil-li zůstavitel o některé části pozůstalosti nebo

nepřikázal-li, jak má být pozůstalost nebo její část rozdělena, nebo

není-li rozdělení pozůstalosti podle zůstavitelovy vůle vůbec možné,

použije se ustanovení odstavce 1 obdobně.



§ 1696



(1) Soud dohodu dědiců o rozdělení schválí, neodporuje-li vůli

zůstavitele a v jejích mezích ani zájmům osoby pod zvláštní ochranou.

Neschválí-li soud dohodu, potvrdí dědicům nabytí dědictví podle výše

jejich dědických podílů.



(2) K platnosti dohody o rozdělení pozůstalosti se vyžaduje, aby v

důsledku jejího uzavření byla rozdělena celá známá pozůstalost. Dohodou

lze zřídit i věcné břemeno nebo zástavní či jiné věcné právo, i když o

něm zůstavitel nepořídil.



§ 1697



(1) Soud rozdělí pozůstalost podle nařízení zůstavitele. Pověřil-li

zůstavitel třetí osobu určením, jak má být pozůstalost rozdělena, soud

této osobě stanoví přiměřenou lhůtu, nejméně v délce dvou měsíců; soud

však k určení nepřihlédne, je-li zjevně nespravedlivé nebo dojde-li k

němu po lhůtě.



(2) Nebrání-li tomu zůstavitelovo nařízení, soud rozdělí pozůstalost

schválením dohody dědiců; nedojde-li k dohodě, soud pozůstalost

rozdělí, pokud o to požádají všichni dědicové a pokud mezi nimi není

sporu, co do pozůstalosti náleží. Soud přitom dbá zájmů osoby pod

zvláštní ochranou.



(3) V ostatních případech soud pozůstalost nerozdělí a potvrdí dědicům

nabytí dědictví podle dědických podílů.



§ 1698



Při rozdělení pozůstalosti lze vypořádat právo na náhradu z poměrů mezi

spoludědici, provést započtení na dědický podíl a započtení odkazů.



§ 1699



(1) Podle okolností mohou být také pohledávka nebo dluh přiděleny

jednotlivému dědici. Přidělí-li se dluh některému dědici, nedotýká se

to práv věřitele.



(2) Dědic zkrácený na svém podílu přidělením vadné věci má vůči

spoludědicům právo na náhradu toho, oč byl vadou zkrácen.



§ 1700



(1) Rozděluje-li pozůstalost soud na žádost dědiců, zřídí výkaz, jehož

základem je soupis pozůstalosti nebo soupis potvrzený všemi dědici.

Bylo-li něco z pozůstalosti prodáno z vůle dědice po právu, zahrne se

do pozůstalosti dosažená kupní cena, při jiném zcizení z vůle dědice

pak obvyklá cena v den vzniku dědického práva. Na podíl každého z

dědiců vyjádřený v penězích se přidělí jednotlivé předměty podle ceny

uvedené ve výkazu.



(2) Není-li cena některého předmětu zřejmá, stanoví ji soud odhadem,

pokud předmět nepřidělí všem dědicům podle jejich podílů.



Oddíl 5



Dluhy postihující dědice



§ 1701



(1) Dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.



(2) Dědic je zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření

zůstavitelova hrobového místa, ledaže tyto náklady byly z pozůstalosti

uhrazeny podle § 114 odst. 2.



§ 1702



Dědic se nemůže zprostit povinnosti založené mu pořízením pro případ

smrti odmítnutím dědictví z tohoto pořízení s tím, že uplatní své právo

jako dědic ze zákona. Může se stát dědicem z pořízení pro případ smrti,

nebo dědictví odmítnout.



§ 1703



Práva věřitelů před potvrzením dědictví



Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat

plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení

jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.



Právní účinky neuplatnění výhrady soupisu



§ 1704



Neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném

rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy

zůstavitele společně a nerozdílně.



§ 1705



Provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení

dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.



Právní účinky výhrady soupisu



§ 1706



Uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny

nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil

soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.



§ 1707



Každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele

společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém

dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající

jeho dědickému podílu.



§ 1708



Postih mezi spoludědici se řídí podle obecných ustanovení o společných

dluzích.



Odloučení pozůstalosti



§ 1709



(1) Věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice, může předtím, než

soud potvrdil nabytí dědictví, navrhnout, aby pozůstalost zůstala

odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Soud

návrhu nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvod.



(2) Návrh na odloučení pozůstalosti nebrání, aby soud nabytí dědictví

potvrdil.



§ 1710



Z odloučené pozůstalosti se uspokojí věřitel, který si odloučení

vyžádal. Tento věřitel však ztrácí právo uspokojit se z ostatního

dědicova majetku, a to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu

soupisu.



Vyhledání dluhů zůstavitele



§ 1711



Dědic, který si vyhradil soupis, nebo ten, kdo pozůstalost spravuje,

může před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví navrhnout, aby soud

pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby v přiměřené lhůtě

ohlásili a doložili své pohledávky. Dokud nebude skončeno řízení, které

se takto zavede, nemá dědic, ani ten, kdo spravuje pozůstalost,

povinnost uspokojovat věřitele.



§ 1712



(1) Věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásí, nemá právo na uhrazení vůči

dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije,



a) prokáže-li věřitel, že dědic věděl o pohledávce, nebo



b) zajišťuje-li pohledávku věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k

věci náležející do pozůstalosti.



§ 1713



Nebylo-li žádáno o výzvu věřitelům, nebo uspokojí-li dědic některého z

hlásících se věřitelů bez zřetele na práva ostatních, a nedosáhne-li

proto některý věřitel úplného uhrazení pohledávky z pozůstalosti, je

dědic věřiteli zavázán nad rámec uvedený v § 1692, a to až do výše, v

jaké by věřitel dosáhl uspokojení při likvidaci pozůstalosti podle

jiného právního předpisu.



Díl 8



Zcizení dědictví



§ 1714



(1) Dědictví lze zcizit po smrti zůstavitele; je-li smlouva uzavřena

dříve, nepřihlíží se k ní. Zcizením dědictví vstupuje nabyvatel do práv

a povinností náležejících k pozůstalosti.



(2) Dědictví se zcizuje odvážnou smlouvou, pokud při zcizení dědictví

nebyl za základ smlouvy vzat seznam práv a povinností. Byl-li takový

seznam za základ vzat, záleží na obsahu smlouvy, záleží na ujednání

stran, nakolik se použijí také § 1716 a 1717.



(3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.



§ 1715



Strany oznámí bez zbytečného odkladu soudu, který vede řízení o

dědictví, že dědictví bylo zcizeno.



§ 1716



(1) Nabyvatel nemá právo na věc náležející zciziteli nikoli jako

dědici, ale z jiného právního důvodu, ani na písemnosti, podobizny a

záznamy rodinné povahy.



(2) Nabyvateli naproti tomu náleží vše, co k dědictví přibude tím, že

ubude odkazovník nebo spoludědic nebo jakýmkoliv jiným způsobem, měl-li

by na to zcizitel právo.



§ 1717



Nabyvateli náleží i vše, co zcizitel již dědickým právem obdržel.

Nabyvatel však zciziteli nahradí, co ten vynaložil ze svého k

nastoupení dědictví nebo na pozůstalost, a pokud si strany neujednaly

něco jiného, i náklady zůstavitelova pohřbu a opatření pohřebiště.



§ 1718



Spravoval-li zcizitel pozůstalost dříve, než byla nabyvateli vydána, je

vůči nabyvateli zavázán jako příkazník.



§ 1719



Zcizitel dědictví odpovídá nabyvateli za pravost svého dědického práva,

jak je udal. Utrpí-li nabyvatel škodu, zcizitel ji nahradí podle části

čtvrté tohoto zákona.



§ 1720



Nabyvatel i zcizitel dědictví jsou věřitelům za dluhy zůstavitele

zavázáni společně a nerozdílně.



ČÁST ČTVRTÁ



RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA



HLAVA I



VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH



Díl 1



Vznik závazků a jejich obsah



§ 1721



Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na

pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.



§ 1722



Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a

odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový.



§ 1723



(1) Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní

skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.



(2) Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí

přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních

skutečností.



Díl 2



Smlouva



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 1724



(1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se

obsahem smlouvy.



(2) Ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle,

kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha

projevu vůle nebo zákon.



§ 1725



Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích

právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat

a určit její obsah.



§ 1726



Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti

neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev

jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k

jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely

i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při

uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je

předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla;

tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li

o nich vyhotoven zápis.



§ 1727



Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do

téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv

nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na

sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv.

Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní

závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.



§ 1728



(1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že

ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání

pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.



(2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí

všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak,

aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou

smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.



§ 1729



(1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření

smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana,

která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o

uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.



(2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš

však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v

obdobných případech.



§ 1730



(1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má

každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude

uzavřena.



(2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj

nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich

prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li

se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.



Oddíl 2



Uzavření smlouvy



Návrh na uzavření smlouvy



§ 1731



Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že

ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž

nabídku činí.



§ 1732



(1) Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud

obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být

uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne

vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.



(2) Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou

cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo

vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty

schopnosti podnikatele plnit.



§ 1733



Projev vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto

přijat. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo

výsledek, jedná se o veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání

nabídky. Totéž platí o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu

osob nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco

jiného.



§ 1734



Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného

plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i

tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné

formě.



§ 1735



Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata

ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout

v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež

navrhovatel použil pro zaslání nabídky.



§ 1736



Nabídka je neodvolatelná, je-li to v ní výslovně vyjádřeno, anebo

dohodnou-li se tak strany. Nabídka je rovněž neodvolatelná, plyne-li to

z jednání stran o uzavření smlouvy, z jejich předchozího obchodního

styku, anebo ze zvyklostí.



§ 1737



Zrušení nabídky



I když je nabídka neodvolatelná, lze ji zrušit, pokud zrušovací projev

dojde druhé straně před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním.



§ 1738



Odvolání nabídky



(1) I když je nabídka odvolatelná, nelze ji odvolat ve lhůtě určené pro

její přijetí, ledaže se to v nabídce vyhradí. Odvolatelnou nabídku lze

odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala

přijetí nabídky.



(2) Nabídku nelze odvolat, pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost.



§ 1739



(1) Je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí.



(2) Zemře-li některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít

smlouvu, nabídka zanikne, pokud je to zřejmé z nabídky samé nebo z

povahy a účelu navrhované smlouvy.



Přijetí nabídky



§ 1740



(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní

včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě

přijetím nejsou.



(2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné

změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím

nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými

slovy.



(3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky

nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu

takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem

nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který

nevzbuzuje pochybnost.



§ 1741



Při nabídce určené více osobám je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku

všechny tyto osoby, pokud z jejího obsahu vyplývá úmysl navrhovatele,

aby se stranou smlouvy staly všechny osoby, jimž je nabídka určena,

anebo lze-li takový úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichž

byla nabídka učiněna. Totéž obdobně platí, je-li zřejmý úmysl

navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob.



§ 1742



Přijetí nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s

přijetím.



§ 1743



(1) I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud

navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které

nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve

shodě s nabídkou.



(2) Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla

odeslána za takových okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby

její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky

včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně

osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou.



§ 1744



S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou

zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena,

nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo

přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání

došlo, došlo-li k němu včas.



§ 1745



Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.



Oddíl 3



Obsah smlouvy



§ 1746



(1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na

smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené

v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.



(2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ

smlouvy upravena.



§ 1747



Je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat

spíše méně než více.



§ 1748



Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi

stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.



§ 1749



(1) Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba

nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li

třetí osoba náležitost smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji

určit, může kterákoli strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud.



(2) Při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě

sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu,

aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.



§ 1750



Nenavrhne-li oprávněná strana doplnění obsahu smlouvy v ujednané lhůtě,

jinak do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva

od počátku ruší.



§ 1751



(1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které

navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná

ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.



(2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní

podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem

určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to

platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to

některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů

vůle, smlouva uzavřena není.



(3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit

i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo

zájmovými organizacemi.



§ 1752



(1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob

smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s

odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při

jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze

si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu

změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se

změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny

odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době

dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele;

nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje

zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.



(2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke

změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření

smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani

ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.



§ 1753



Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně

očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému

ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí

nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.



§ 1754



(1) Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných

vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely

vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve

smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s

přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.



(2) Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této

straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam

musel být této straně znám.



§ 1755



Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží

se k tomu.



Oddíl 4



Forma smlouvy



§ 1756



Není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran

ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran,

ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.



§ 1757



(1) Po uzavření smlouvy mezi stranami v jiné formě než písemné je

stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy v písemné formě

potvrdí.



(2) Učiní-li tak při podnikání stran jedna z nich vůči druhé v

přesvědčení, že její potvrzení zachycuje obsah smlouvy věrně, platí

smlouva za uzavřenou s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje

odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě,

že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy

nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel

ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne.



(3) Odstavec 2 se použije i v případě, že smlouva byla uzavřena při

podnikání jedné ze stran a její obsah potvrdí druhá strana.



§ 1758



Dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za

to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i

tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v

písemné formě.



Oddíl 5



Účinky smlouvy



Obecná ustanovení



§ 1759



Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem

všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva

působí jen v případech stanovených v zákoně.



§ 1760



Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s

tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy

nevyvolává.



§ 1761



Zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl

zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na

dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení

nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který

je hodný právní ochrany.



§ 1762



(1) Stanoví-li zákon, že je k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí

určitého orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím.



(2) Nebyl-li návrh na rozhodnutí podán do jednoho roku od uzavření

smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší. To platí i v

případě, že byl návrh zamítnut.



§ 1763



Poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo

užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba,

které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li

nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která

nabyla účinnosti jako první.



Změna okolností



§ 1764



Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění

podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na

její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v §

1765 a 1766.



§ 1765



(1) Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v

právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z

nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením

hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé

straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně

předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření

smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.

Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila

plnění.



(2) Právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na

sebe nebezpečí změny okolností.



§ 1766



(1) Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu

kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením

rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za

podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.



(2) Soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana

neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co

změnu okolností musela zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva

měsíce.



Smlouva ve prospěch třetí osoby



§ 1767



(1) Má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel

požadovat, aby jí dlužník splnil.



(2) Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také

třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí

osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě

jí.



(3) Námitky ze smlouvy má dlužník také proti třetí osobě.



§ 1768



Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se na ni, jako by

nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy,

může věřitel plnění žádat pro sebe.



§ 1769



Smlouva o plnění třetí osoby



Zaváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba

splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané

plnění poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní,

co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění

nedojde.



Oddíl 6



Zvláštní způsoby uzavírání smlouvy



§ 1770



Ustanovení o nabídce a o přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na

případy, kdy strany ujednají pro uzavření smlouvy jiný postup.



§ 1771



Dražba



(1) Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem.



(2) Již učiněná nabídka se zruší, pokud je podána vyšší nabídka, nebo

pokud se dražba ukončí jinak než příklepem.



Veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku



§ 1772



Kdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější nabídku, činí tím

výzvu k podávání nabídek.



§ 1773



Vyhlašovatel soutěže vymezí v písemné formě alespoň obecným způsobem

předmět plnění a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž

trvá, a určí způsob podávání nabídek a lhůtu, do které lze nabídky

podat, jakož i lhůtu pro oznámení vybrané nabídky. Obsah podmínek

soutěže vhodným způsobem uveřejní.



§ 1774



Vyhlašovatel nemůže uveřejněné podmínky soutěže měnit nebo soutěž

zrušit, ledaže si to byl v podmínkách soutěže vyhradil. Změnu nebo

zrušení uveřejní stejným způsobem, kterým podmínky soutěže uveřejnil.



§ 1775



(1) Vyhlašovatel zahrne nabídku do soutěže, odpovídá-li její obsah

uveřejněným podmínkám soutěže. Od nich se nabídka může odchýlit jen v

rozsahu, který podmínky soutěže připouštějí.



(2) Do soutěže nelze zahrnout nabídku předloženou po lhůtě stanovené v

podmínkách soutěže.



(3) Navrhovatel má právo na náhradu nákladů spojených s účastí na

soutěži, přiznávají-li mu to podmínky soutěže.



§ 1776



(1) Neurčí-li podmínky soutěže něco jiného, nelze nabídku odvolat po

uplynutí lhůty určené v podmínkách soutěže pro předkládání nabídek.



(2) Podmínky soutěže mohou určit, že nabídku lze změnit nebo doplnit;

ke změně nebo k doplnění nabídky provedeným po uplynutí lhůty určené v

podmínkách soutěže pro předkládání nabídek se však nepřihlíží. Opravu

chyb vzniklých při vyhotovení nabídky lze provést kdykoli, pokud to

podmínky soutěže nevylučují.



§ 1777



(1) Vyhlašovatel vybere nejvhodnější z nabídek a oznámí její přijetí

způsobem a ve lhůtě, které jsou určeny v podmínkách soutěže.



(2) Není-li v podmínkách soutěže stanoven způsob výběru nabídky, je

vyhlašovatel oprávněn vybrat nabídku, která mu nejlépe vyhovuje.



§ 1778



(1) Vyhlašovatel přijme nabídku vybranou podle § 1777. Oznámí-li

přijetí nabídky navrhující straně po lhůtě určené v podmínkách soutěže,

smlouva nevznikne, pokud vybraný navrhovatel bez zbytečného odkladu

sdělí vyhlašovateli, že přijetí nabídky odmítá jako opožděné.



(2) Vyhlašovatel může odmítnout všechny předložené nabídky, vyhradil-li

si to v podmínkách soutěže.



§ 1779



Vyhlašovatel vyrozumí bez zbytečného odkladu po ukončení soutěže

navrhovatele, kteří v soutěži neuspěli, že jejich nabídky odmítl.



Veřejná nabídka



§ 1780



(1) Veřejná nabídka je projev vůle navrhovatele, kterým se obrací na

neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy.



(2) Podnět k uzavření smlouvy, z něhož neplyne úmysl uzavřít určitou

smlouvu nebo který nemá náležitosti podle § 1732 odst. 1, se považuje

za výzvu k podávání nabídek.



§ 1781



Veřejnou nabídku lze odvolat, uveřejnil-li navrhovatel odvolání před

přijetím veřejné nabídky způsobem, kterým byla veřejná nabídka

uveřejněna.



§ 1782



(1) Na základě veřejné nabídky je smlouva uzavřena s tím, kdo včas a v

souladu s ní navrhovateli nejdříve oznámí, že veřejnou nabídku přijímá.

Přijme-li veřejnou nabídku současně několik osob, je smlouva uzavřena s

tou, kterou navrhovatel zvolil.



(2) Neurčí-li veřejná nabídka lhůtu k přijetí, platí za ni lhůta

přiměřená povaze veřejné nabídky.



§ 1783



(1) Navrhovatel oznámí příjemci uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu

po přijetí veřejné nabídky. Ostatním oznámí, že neuspěli.



(2) Jestliže navrhovatel potvrdí příjemci uzavření smlouvy později, než

stanoví odstavec 1, smlouva nevznikne, odmítne-li příjemce uzavření

smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo potvrzení

navrhovatele o uzavření smlouvy.



§ 1784



(1) Určí-li to veřejná nabídka výslovně, je smlouva uzavřena s určitým

počtem osob, případně se všemi, kdo veřejnou nabídku přijali ve lhůtě

podle § 1782.



(2) Nesplní-li navrhovatel oznamovací povinnost, je vázán všemi

přijetími veřejné nabídky, jejichž původcům výsledek neoznámil.



Oddíl 7



Smlouva o smlouvě budoucí



§ 1785



Základní ustanovení



Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po

vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž

obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.



§ 1786



Zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu

poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o

smlouvě budoucí.



§ 1787



(1) Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může

oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo

osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v

přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana

navrhnout, aby jej určil soud.



(2) Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření

budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a

přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí

uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě

uspořádány.



§ 1788



(1) Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy

včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.



(2) Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy

o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně

nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít

budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně

změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu

z toho vzniklou.



Díl 3



Obsah závazků



Obecná ustanovení



§ 1789



Ze závazku je dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet

nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat.



§ 1790



Závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon

stanoví jinak.



§ 1791



(1) Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož

základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat

důvod závazku.



(2) Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku

neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.



§ 1792



Úplata za plnění



(1) Plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za

úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše

určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě

uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud

s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.



(2) Byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách,

platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná.



Neúměrné zkrácení



§ 1793



(1) Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze

stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená

strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu,

ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně

obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr

vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla

ani vědět nemusela.



(2) Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při

obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či

způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo

hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.



§ 1794



(1) Právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění

vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená

strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo

jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.



(2) Právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená

strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu

ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí

skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.



§ 1795



Právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od

uzavření smlouvy.



§ 1796



Lichva



Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně,

nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé

strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož

majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.



§ 1797



Podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo

požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat

neplatnosti smlouvy podle § 1796.



Smlouvy uzavírané adhezním způsobem



§ 1798



(1) Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro

každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních

stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou

příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.



(2) Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář

užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že

smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.



§ 1799



Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na

podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší

strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že

význam doložky musela znát.



§ 1800



(1) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze

přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu

průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li

slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl

význam doložky dostatečně vysvětlen.



(2) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je

pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod,

zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od

obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka

neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností

stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.



§ 1801



Odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z

těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy

uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená

mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě

odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.



Úroky



§ 1802



Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník

úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto

stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které

poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření

smlouvy.



§ 1803



Má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.



§ 1804



Úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).



§ 1805



(1) Není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a

je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu.



(2) Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na

zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo

požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však

další úroky náleží.



§ 1806



Úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o

pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne,

kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.



§ 1807



Záloha



Má se za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je

záloha.



Závdavek



§ 1808



(1) Byl-li ujednán závdavek, vyžaduje se, aby byl odevzdán nejpozději

při uzavření smlouvy. Závdavkem se potvrzuje uzavření smlouvy a strana,

která jej dala, poskytuje jistotu, že dluh splní.



(2) Nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal závdavek, může

si druhá strana závdavek ponechat. Dala-li tato strana závdavek, má

právo požadovat, aby jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby

dlužník dluh splnil, nebo, není-li splnění dluhu již možné, náhradu

škody.



§ 1809



Dala-li strana závdavek a bylo-li zároveň ujednáno právo odstoupit od

smlouvy, aniž se zvlášť ujednalo odstupné, považuje se závdavek za

odstupné. Odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek dala, ztrácí

právo na jeho vrácení; odstoupí-li strana, která závdavek přijala, vydá

druhé dvojnásobně tolik.



Díl 4



Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 1810



Ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem

uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z

nich vzniklé.



§ 1811



(1) Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a

srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.



(2) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti

nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v

dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než

spotřebitel učiní závaznou nabídku



a) svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro

doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,



b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,



c) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech

daní a poplatků,



d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění,



e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj,

že mohou být dodatečně účtovány,



f) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze

záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,



g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být

smlouva uzavřena na dobu neurčitou,



h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných

opatření, a



i) údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem,

které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by

mu mohly být známy.



(3) Ustanovení odstavce 2 se nepoužije na smlouvu



a) uzavíranou za účelem vyřizování záležitostí každodenního života,

pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření, a



b) o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.



§ 1812



(1) Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro

spotřebitele nejpříznivější.



(2) K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k

ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se

spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.



§ 1813



Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s

požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností

stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu

plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a

srozumitelným způsobem.



§ 1814



Zvláště se zakazují ujednání, která



a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na

náhradu újmy,



b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost

plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,



c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel

vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,



d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco

spotřebiteli nikoli,



e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného

zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,



f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž

neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,



g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti

stran,



h) odkládají určení ceny až na dobu plnění,



i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při

podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,



j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní

prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají

spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo

rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu

spotřebitele,



k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti

podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě,

nebo



l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být

poskytnutým plněním přednostně uhrazen.



§ 1815



K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel

dovolá.



§ 1816



(1) Hradí-li se cena alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky

poskytnutých podnikatelem a využije-li spotřebitel práva odstoupit od

smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo

zápůjčce; to platí i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí

osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. V takovém případě se

poskytovateli úvěru nebo zápůjčky, popřípadě i jiné osobě zakazuje

uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce.



(2) Ustanovení odstavce 1 se použije v případě, že spotřebitelská

smlouva byla uzavřena distančním způsobem nebo že se jedná o

spotřebitelskou smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení a

jiných rekreačních službách. V ostatních případech se ustanovení

odstavce 1 použije, pokud se od něho strany ve smlouvě o úvěru nebo

zápůjčce neodchýlí nebo pokud je nevyloučí.



§ 1817



Podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je

spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku,

pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas.



§ 1818



Má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto

dílu, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy

nelze spojit postih. Využije-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy

podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za

zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli

oznámení, že od smlouvy odstupuje.



§ 1819



Textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem,

že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat.



Oddíl 2



Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo

obchodní prostory



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 1820



Sdělení před uzavřením smlouvy



(1) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm

podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který

umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále

jen „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k

uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání,

sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením

smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také



a) náklady na prostředky komunikace na dálku, pokud se liší od základní

sazby,



b) údaj o případné povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu,

je-li vyžadována,



c) v případě, že se jedná o smlouvu, jejímž předmětem je opakované

plnění, nejkratší dobu, po kterou bude smlouva strany zavazovat,



d) v případě smlouvy uzavírané na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem

je opakované plnění, údaj o ceně nebo způsobu jejího určení za jedno

zúčtovací období, kterým je vždy jeden měsíc, pokud je tato cena

neměnná,



e) v případě smluv uzavíraných na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem

je opakované plnění, údaje o veškerých daních, poplatcích a nákladech

na dodání zboží nebo služby určených způsobem podle písmena b),



f) pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a

postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od

smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis,



g) údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady

spojené s navrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou

prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, náklady za navrácení

zboží, jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou

poštovní cestou,



h) údaj o povinnosti uhradit poměrnou část ceny v případě odstoupení od

smlouvy, jejímž předmětem je poskytování služeb a jejichž plnění již

začalo,



i) jde-li o smlouvu podle § 1837 písm. l), údaj, že spotřebitel nemůže

odstoupit od smlouvy, popřípadě za jakých podmínek mu právo na

odstoupení od smlouvy zanikne, a



j) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování

stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na

orgán dohledu nebo státního dozoru.



(2) Údaje podle odstavce 1 písm. f), g) a h) může podnikatel

spotřebiteli sdělit také prostřednictvím vzorového poučení o možnosti

odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní

předpis.



(3) Pokud podnikatel poskytl spotřebiteli vyplněné vzorové poučení o

možnosti odstoupení od smlouvy, má se za to, že sdělil spotřebiteli

údaje uvedené v odstavci 1 písm. f), g) a h).



§ 1821



Pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních a

poplatcích, které spotřebitel ponese podle § 1811 odst. 2 písm. c) nebo

o nákladech podle § 1811 odst. 2 písm. e) nebo podle § 1820 odst. 1

písm. g), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady

podnikateli hradit.



§ 1822



Obsah smlouvy



(1) Smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím

uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají.

Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly spotřebiteli

sděleny před uzavřením smlouvy. Tyto údaje lze změnit, pokud si to

strany výslovně ujednají, jinak platí jako obsah smlouvy údaj pro

spotřebitele příznivější.



(2) Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy

alespoň jedno její vyhotovení.



§ 1823



Závazky ze smluv o poskytování služeb



Je-li předmětem smlouvy poskytování služeb, začne podnikatel s plněním

své povinnosti ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy pouze na základě

výslovné žádosti spotřebitele učiněné v textové podobě.



Zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných distančním

způsobem



§ 1824



(1) Sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na

dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a §

1820 odst. 1.



(2) Pokud prostředek komunikace na dálku neumožňuje poskytnout

spotřebiteli všechny údaje, obdrží spotřebitel alespoň údaje podle §

1811 odst. 2 písm. a), b), c) a g) a údaje podle § 1820 odst. 1 písm.

b), c) a h). Ostatní údaje sdělí podnikatel spotřebiteli v textové

podobě nejpozději do doby plnění.



§ 1825



Sjednává-li se smlouva prostřednictvím telefonu, sdělí podnikatel

spotřebiteli na začátku hovoru základní údaje o sobě a účel hovoru.



§ 1826



(1) Při použití elektronických prostředků uvede podnikatel i údaje



a) zda uzavřená smlouva bude u něho uložena a zda k ní umožní

spotřebiteli přístup,



b) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,



c) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy,



d) o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat

před podáním objednávky a



e) o kodexech chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které

dobrovolně dodržuje a o jejich přístupnosti s využitím elektronických

prostředků.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud se smlouva uzavírá jen s

využitím elektronické pošty nebo obdobným způsobem umožňujícím

samostatné spojení a uložení dat.



(3) Před podáním objednávky musí být při použití elektronických

prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje,

které do objednávky vložil.



§ 1827



(1) Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku

komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého

prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to

neplatí při uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo

obdobnou individuální komunikací.



(2) Uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků,

poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i

znění všeobecných obchodních podmínek.



§ 1828



Zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných mimo obchodní

prostory



(1) Sjednává-li se smlouva mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo

podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli písemně údaje uvedené v § 1811

odst. 2 a § 1820 odst. 1; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím

spotřebitel souhlasil.



(2) Za smlouvu uzavřenou mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo

podnikání se považuje také smlouva uzavřená



a) v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu

uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele

mimo tyto prostory, a



b) během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a

prodeje zboží či poskytování služeb.



Odstoupení od smlouvy



§ 1829



(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů.

Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření smlouvy a jde-li o



a) kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží,



b) smlouvu, jejímž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání

několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží, nebo



c) smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode

dne převzetí první dodávky zboží.



(2) Nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu

s § 1820 odst. 1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do

jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení

podle odstavce 1. Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu

odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro

odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.



§ 1830



Pokud podnikatel umožňuje spotřebiteli odstoupit prostřednictvím

vyplnění a odeslání vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na

internetových stránkách, potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v

textové podobě jeho přijetí.



§ 1831



(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli

bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od

smlouvy, zboží, které od něho obdržel. Byla-li spotřebiteli již

poskytnuta služba, není z toho podnikateli ničeho povinen s výjimkou

ustanovení § 1834.



(2) Podnikatel může po spotřebiteli požadovat pouze úhradu nákladů

stanovených tímto zákonem.



§ 1832



(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez

zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od

smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od

něho na základě smlouvy přijal, stejným způsobem. Podnikatel vrátí

spotřebiteli přijaté peněžení prostředky jiným způsobem jen tehdy,

pokud s tím spotřebitel souhlasil a pokud mu tím nevzniknou další

náklady.



(2) Jestliže spotřebitel zvolil jiný, než nejlevnější způsob dodání

zboží, který podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady

na dodání zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu

dodání zboží.



(3) Podnikatel uhradí spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží,

jestliže neupozornil spotřebitele o povinnosti nést tyto náklady v

souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g).



(4) Odstoupí-li spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen

vrátit přijaté peněžní prostředky spotřebiteli dříve, než mu

spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží podnikateli odeslal.



§ 1833



Spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které

vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním

nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. To neplatí, pokud

podnikatel nesdělil spotřebiteli informace podle ustanovení § 1820

odst. 1 písm. f).



§ 1834



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, jejímž předmětem je poskytování

služeb a podnikatel s plněním na základě výslovné žádosti spotřebitele

začal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, uhradí

podnikateli poměrnou část sjednané ceny za plnění poskytnuté do

okamžiku odstoupení od smlouvy. Je-li sjednaná cena nepřiměřeně vysoká,

uhradí spotřebitel podnikateli poměrnou část ceny odpovídající tržní

hodnotě poskytovaného plnění.



§ 1835



Podnikatel převezme zboží od spotřebitele v jeho domácnosti na své

náklady, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor

obvyklý pro podnikatelovo podnikání, zboží bylo dodáno do domácnosti

spotřebitele v okamžiku uzavření smlouvy a povaha zboží jej neumožňuje

odeslat obvyklou poštovní cestou.



§ 1836



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nenese žádné náklady, jestliže jde

o smlouvu



a) jejímž předmětem je poskytování služeb a podnikatel neposkytl

spotřebiteli údaje podle § 1820 odst. 1 písm. d) a f), nebo pokud

podnikatel začal s plněním před uplynutím lhůty pro odstoupení od

smlouvy, ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo



b) o dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a

podnikatel jej dodal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy,

ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo nevzal výslovně na

vědomí, že mu právo na odstoupení od smlouvy zanikne, nebo podnikatel

nepředal spotřebiteli vyhotovení smlouvy.



§ 1837



Spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy



a) o poskytování služeb, jestliže byly splněny s jeho předchozím

výslovným souhlasem před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a

podnikatel před uzavřením smlouvy sdělil spotřebiteli, že v takovém

případě nemá právo na odstoupení od smlouvy,



b) o dodávce zboží nebo služby, jejichž cena závisí na výchylkách

finančního trhu nezávisle na vůli podnikatele a k němuž může dojít

během lhůty pro odstoupení od smlouvy,



c) o dodání alkoholických nápojů, jež mohou být dodány až po uplynutí

třiceti dnů a jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu

nezávislých na vůli podnikatele,



d) o dodávce zboží, které bylo upraveno podle přání spotřebitele nebo

pro jeho osobu,



e) o dodávce zboží, které podléhá rychlé zkáze, jakož i zboží, které

bylo po dodání nenávratně smíseno s jiným zbožím,



f) o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho

žádost; to však neplatí v případě následného provedení jiných než

vyžádaných oprav či dodání jiných než vyžádaných náhradních dílů,



g) o dodávce zboží v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a

z hygienických důvodů jej není možné vrátit,



h) o dodávce zvukové nebo obrazové nahrávky nebo počítačového programu,

pokud porušil jejich původní obal,



i) o dodávce novin, periodik nebo časopisů,



j) o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud

podnikatel tato plnění poskytuje v určeném termínu,



k) uzavírané na základě veřejné dražby podle zákona upravujícího

veřejné dražby, nebo



l) o dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a

byl dodán s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele před uplynutím

lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy

sdělil spotřebiteli, že v takovém případě nemá právo na odstoupení od

smlouvy.



§ 1838



Neobjednané plnění



Dodal-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se

spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele.

Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom

vyrozumět.



Společná ustanovení



§ 1839



V případě pochybností musí podnikatel prokázat, že sdělil spotřebiteli

údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu.



§ 1840



Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí na smlouvu



a) jejímž předmětem je poskytování sociálních služeb, sociálního

bydlení, péče o děti a podpora osob, které se trvale nebo dočasně

nacházejí v nouzové situaci,



b) jejímž předmětem je poskytování zdravotní péče,



c) jejímž předmětem je sázka, hra nebo los,



d) jejímž předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a

nájem bytu,



e) jejímž předmětem je výstavba nové budovy a podstatná přestavba

budovy,



f) o zájezdu,



g) o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby

dodávaného do spotřebitelovy domácnosti nebo do jiného místa, které

spotřebitel určil,



h) o přepravě osoby,



i) uzavřenou při použití prodejních automatů nebo automatizovaných

obchodních prostor, nebo



j) uzavřenou s poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických

komunikací prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho

používání nebo uzavřenou za účelem jediného spojení spotřebitele

telefonem, faxem nebo internetem.



Pododdíl 2



Finanční služby



§ 1841



Smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v

tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní,

úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního

připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva

týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s

investičními nástroji.



§ 1842



(1) Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě

a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy

použit výhradně prostředek komunikace na dálku.



(2) Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další

smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují,

použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to

neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok.

Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle

stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.



§ 1843



Sdělení před uzavřením smlouvy



(1) Podnikatel v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před

tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, sdělí spotřebiteli v

textové podobě alespoň



a) údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a), b), d) a § 1820 odst. 1

písm. a) a c),



b) hlavní předmět svého podnikání,



c) název a sídlo orgánu odpovědného za výkon dohledu nebo státního

dozoru nad činností podnikatele, jde-li o podnikání na základě

povolení,



d) celkovou cenu poskytované služby včetně všech poplatků, jakož i daní

placených prostřednictvím podnikatele a jiných souvisejících nákladů;

nelze-li přesnou celkovou cenu určit předem, pak veškeré údaje o

způsobu výpočtu konečné ceny umožňující spotřebiteli si tuto cenu

ověřit,



e) údaje o dalších daních nebo nákladech, které se prostřednictvím

podnikatele nehradí nebo které podnikatel nevybírá,



f) možná rizika mimo kontrolu podnikatele spojená s poskytovanou

finanční službou včetně případného upozornění, že minulé výnosy

nezaručují výnosy budoucí,



g) poučení o možnosti či nemožnosti odstoupit od smlouvy podle § 1846,

včetně poučení o lhůtách k uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o

podmínkách, za jakých může být uplatněno, o částce, jejíž zaplacení

může být po spotřebiteli požadováno podle § 1849, jakož i poučení o

důsledcích neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy,



h) praktické pokyny pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy včetně

adresy místa, na které má být oznámení o odstoupení od smlouvy zasláno,



i) poučení o právu každé ze stran ukončit předčasně nebo jednostranně

závazek ze smlouvy na základě smluvních podmínek včetně poučení o

případných sankcích,



j) označení členského státu nebo členských států Evropské unie, jejichž

právní předpisy bere podnikatel za základ pro vytvoření vztahů se

spotřebitelem před uzavřením smlouvy,



k) údaj o smluvní doložce o rozhodném právu a o příslušnosti soudu v

případě sporu ze smlouvy,



l) údaj o jazyku nebo jazycích, ve kterých bude podnikatel se

spotřebitelem jednat za trvání závazku a ve kterých poskytne

spotřebiteli smluvní podmínky a další údaje,



m) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování

stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na

orgán dohledu nebo státního dozoru,



n) údaj o existenci garančního fondu, a



o) dobu, po kterou zůstávají poskytnuté údaje včetně údaje o ceně v

platnosti.



(2) Jedná-li podnikatel prostřednictvím zástupce nebo jedná-li

spotřebitel se zprostředkovatelem, uvedou se společně s údaji podle

odstavce 1 také údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a) o zástupci nebo

zprostředkovateli, jakož i právní důvod, na jehož základě

zprostředkovatel právně jedná.



(3) Z údajů poskytnutých spotřebiteli musí být rozpoznatelný jejich

podnikatelský účel.



§ 1844



(1) Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly

spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy. Má-li se obsah smlouvy

přesto od těchto údajů lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před

uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny; jinak

platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.



(2) Údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, musí

být v souladu s údaji, které je třeba spotřebiteli sdělit podle

právního řádu rozhodného pro uzavření smlouvy.



§ 1845



(1) Byla-li smlouva uzavřena na žádost spotřebitele s použitím takových

prostředků komunikace na dálku, které neumožňují sdělit smluvní

podmínky a další údaje v souladu s § 1843, splní podnikatel tuto

povinnost okamžitě po uzavření smlouvy.



(2) Požádá-li o to spotřebitel kdykoli za trvání závazku ze smlouvy, má

právo dostat smluvní podmínky v tištěné podobě, jakož i právo změnit

způsob komunikace na dálku, pokud to neodporuje povaze poskytovaných

služeb ani uzavřené smlouvě.



Odstoupení od smlouvy



§ 1846



(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů od

uzavření smlouvy; pokud mu však byly údaje podle § 1843 až 1845 sděleny

až po uzavření smlouvy, pak ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy mu byly

sděleny. Od smlouvy o životním pojištění nebo o penzijním připojištění

má spotřebitel právo odstoupit ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy byl

podnikatelem informován, že byla uzavřena smlouva na dálku.



(2) Poskytl-li podnikatel spotřebiteli klamavý údaj, má spotřebitel

právo od smlouvy odstoupit do tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl

nebo dozvědět měl a mohl.



§ 1847



Ustanovení § 1846 se nepoužije, v případě že



a) cena finančních služeb závisí na pohybech cen na finančních trzích,

které podnikatel nemůže ovlivnit, jako jsou služby k devizovým hodnotám

a investičním nástrojům, nebo



b) se jedná o smlouvu o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel

nebo o podobném krátkodobém pojištění s pojistnou dobou kratší než

jeden měsíc.



§ 1848



Je-li se smlouvou o finanční službě spojena jiná smlouva uzavíraná

rovněž distančním způsobem a vztahující se k službám, které podnikatel

poskytuje, pak se odstoupením od smlouvy o finanční službě od počátku

ruší i závazek vzniklý ze spojené smlouvy. To platí i v případě, že

plnění poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem.



§ 1849



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, může po něm podnikatel požadovat

neprodlené zaplacení ceny jen za službu do této doby již skutečně

poskytnutou; cena nesmí být nepřiměřená rozsahu poskytnuté služby.

Právo na zaplacení ceny však podnikateli nevznikne, pokud začal plnit

před uplynutím lhůty pro odstoupení podle § 1846, aniž s tím

spotřebitel souhlasil nebo pokud podnikatel neprokáže, že spotřebitele

poučil o svém právu požadovat cenu nebo její přiměřenou část při

odstoupení spotřebitele od smlouvy v souladu s § 1843 odst. 1 písm. g).



§ 1850



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel všechny peněžní

prostředky, které od něho na základě smlouvy přijal, a to neprodleně,

nejpozději však do třiceti dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Také

spotřebitel vrátí podnikateli všechny peněžní prostředky nebo jiný

majetek, který od něho na základě smlouvy přijal, nejpozději do třiceti

dnů ode dne, kdy oznámení o odstoupení od smlouvy odeslal.



§ 1851



Neobjednané plnění



Plnil-li podnikatel spotřebiteli finanční službu bez výslovné

objednávky, nevzniká spotřebiteli povinnost za plnění zaplatit ani mu z

toho nevznikají žádné jiné povinnosti.



Oddíl 3



Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby



§ 1852



(1) Ustanovení tohoto oddílu se použijí na spotřebitelskou smlouvu,

kterou spotřebitel nabývá za úplatu



a) právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový

úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně

dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období

delší než jeden rok,



b) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle

písmena a) výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná

práva ze smlouvy uvedené pod písmenem a), nebo



c) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu

práva podle písmena a).



(2) Ustanovení tohoto oddílu se obdobně použijí i na smlouvu o smlouvě

budoucí podle odstavce 1.



§ 1853



Je-li pro použití ustanovení tohoto oddílu rozhodné trvání závazku,

zohlední se všechna ujednání umožňující obnovit smlouvu nebo prodloužit

závazek i bez výslovného projevu vůle smluvní strany.



§ 1854



Sdělení před uzavřením smlouvy



(1) V rámci nabídkové nebo prodejní akce podnikatel na pozvánce

zřetelně uvede obchodní účel a povahu akce. Po celou dobu jejího trvání

musí mít spotřebitel přístup k údajům podle odstavce 2.



(2) Dříve než spotřebitel uzavře smlouvu nebo se zaváže k jejímu

uzavření, sdělí podnikatel bezplatně spotřebiteli v textové podobě ve

formuláři v dostatečném předstihu údaje, které spolu s náležitostmi

formuláře stanoví prováděcí právní předpis tak, aby k nim měl

spotřebitel snadný přístup. Podnikatel upozorní spotřebitele výslovně i

na jeho právo odstoupit od smlouvy, na délku lhůty k odstoupení a na

zákaz platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu

lhůty k odstoupení.



(3) Podnikatel sdělí údaje spotřebiteli podle jeho volby v úředním

jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště

nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem.



§ 1855



Forma smlouvy



Smlouva vyžaduje písemnou formu; podnikatel však nemá právo namítnout

vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.



Obsah smlouvy



§ 1856



(1) Ve smlouvě musí být uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště

nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakož i

den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena.



(2) Součástí smlouvy je formulář pro odstoupení od smlouvy; údaje ve

formuláři vyplní podnikatel. Náležitosti formuláře a výčet údajů

stanoví prováděcí právní předpis.



§ 1857



(1) Smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím

uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají

nebo pokud jejich nesoulad s údaji uvedenými ve smlouvě vyvolala

nepředvídatelná a nepřekonatelná příčina nezávislá na podnikatelově

vůli.



(2) Nesdělí-li podnikatel spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy

tyto změny v textové podobě způsobem umožňujícím snadný přístup, a

nevyznačí-li je ve smlouvě výslovně, platí jako obsah smlouvy údaj pro

spotřebitele příznivější.



§ 1858



Ujednání o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání

o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu

této lhůty podepisuje spotřebitel každé zvlášť.



§ 1859



Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň

jedno její vyhotovení.



§ 1860



Jazyk smlouvy



Podnikatel uzavře smlouvu se spotřebitelem podle jeho volby v úředním

jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště

nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Liší-li se tento jazyk

od jazyka členského státu Evropské unie, na jehož území se nachází

nemovitá věc nebo její část, ke které se vztahuje smlouva, kterou

spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení podle § 1852 odst. 1

písm. a), vydá podnikatel spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy

do tohoto jazyka.



Odstoupení od smlouvy



§ 1861



(1) Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě

čtrnácti dnů od uzavření smlouvy.



(2) Bylo-li spotřebiteli nabídnuto uzavření smlouvy, kterou se mu za

úplatu zřídí právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než

jeden časový úsek, na období delší než jeden rok a současně i uzavření

smlouvy, kterou se mu založí účastenství ve výměnném systému podle §

1852 odst. 1 písm. b), běží pro odstoupení od obou smluv jediná lhůta.

Pro běh této lhůty je rozhodná smlouva, kterou se spotřebiteli zřizuje

právo užívat ubytovací zařízení.



§ 1862



(1) Nebylo-li spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení,

stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni,

kdy spotřebitel vyhotovení smlouvy obdržel.



(2) Nebyl-li spotřebiteli vydán vyplněný formulář pro odstoupení od

smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a

čtrnácti dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho

roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy

spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí lhůta pro

odstoupení čtrnáctým dnem od obdržení formuláře.



(3) Nebyly-li ve smlouvě uvedeny údaje, které musí být spotřebiteli

sděleny před uzavřením smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit

do tří měsíců a čtrnácti dnů. Byly-li však tyto údaje spotřebiteli

sděleny do tří měsíců ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode

dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí

lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od sdělení údajů.



§ 1863



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nemusí podnikateli nic vracet na

své náklady. Byla-li mu již poskytnuta služba, není z toho podnikateli

ničeho povinen.



§ 1864



(1) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. a)

nebo b), nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu

ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud spotřebiteli běží lhůta

pro odstoupení od takové smlouvy. Uzná-li v této době spotřebitel dluh

z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.



(2) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. c),

nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu ani jiné

plnění nebo jejich zajištění, dokud nedojde k úplatnému nabytí nebo

úplatnému převodu práva, nebo dokud povinnost podnikatele na základě

této smlouvy nezanikne z jiného právního důvodu. Uzná-li v této době

spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.



§ 1865



Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy uvedené v § 1852 odst. 1 písm. a),

vztahují se účinky odstoupení od této smlouvy i na smlouvu, kterou

spotřebitel nabyl účastenství ve výměnném systému uvedeném v § 1852

odst. 1 písm. b), jakož i na každou další vedlejší smlouvu nebo

ujednání, na jejichž základě spotřebitel nabyl právo na službu spojenou

s hlavní smlouvou, ať již má tuto službu poskytnout druhá strana hlavní

smlouvy nebo i jiná osoba na základě ujednání s touto stranou. Zakazuje

se spojit účinky tohoto odstoupení s povinností spotřebitele k úhradě

jakýchkoli nákladů nebo k jinému plnění.



Zvláštní ustanovení



§ 1866



(1) Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu,

kterou nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě

s dopravou nebo jinými službami, nepřihlíží se k ujednání, které ho

zavazuje hradit platby na základě této smlouvy, včetně členského

poplatku, jinak než v rovnoměrných platbách rozdělených do ročních

splátek v téže výši. To neplatí, pokud si strany ujednají změnu výše

ročních splátek po prvním roce podle vývoje cen.



(2) Podnikatel vyzve v textové podobě spotřebitele k zaplacení pokaždé

nejpozději čtrnáct dnů předem; jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti

dnů poté, co podnikatel spotřebitele k zaplacení vyzval.



§ 1867



Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu, kterou

nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě s

dopravou nebo jinými službami, a zaplatil-li druhou splátku, má právo

kdykoli poté a bez uvedení důvodu od smlouvy v písemné formě odstoupit

ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy ho podnikatel vyzval k zaplacení

kterékoli další platby nebo splátky.



Díl 5



Společné dluhy a pohledávky



§ 1868



Obecné ustanovení



(1) Zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se

dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i

společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.



(2) Je-li na jedné ze stran více osob, má druhá strana právo požadovat

určení společného zástupce pro účely doručování. Neučiní-li tak, určí

tohoto zástupce na návrh soud.



Nedělitelné plnění



§ 1869



Nedělitelné plnění může věřitel požadovat na kterémkoli z několika

dlužníků, ledaže z povahy závazku plyne, že dluh může být splněn jen

společnou činností dlužníků.



§ 1870



Je-li dlužník zavázán několika věřitelům k nedělitelnému plnění, není

povinen plnit některému z věřitelů, ledaže ten mu dá přiměřenou

jistotu, nebo dohodnou-li se na tom všichni věřitelé. Zda je

spoluvěřitel, který dostal celé plnění, vůči ostatním něčím povinen,

závisí na poměru mezi spoluvěřiteli; jinak se má za to, že není povinen

ničím.



§ 1871



Dělitelné plnění



(1) Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen

svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem

jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví

jinak.



(2) Bylo-li ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé plnění,

splní dlužník celý dluh tomu, kdo o splnění požádal první. Splnil-li

dlužník celý dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou již ostatní po něm

nic požadovat.



Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně



§ 1872



(1) Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou

povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může

požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech

spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.



(2) Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním

spoludlužníkům.



§ 1873



Prodlením věřitele vůči jednomu ze spoludlužníků nastává jeho prodlení

i vůči ostatním spoludlužníkům.



§ 1874



Je-li k plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se za to, že

jsou zavázáni společně a nerozdílně.



§ 1875



Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich

vzájemném poměru stejné.



§ 1876



(1) Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než

odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá

jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo

požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo

aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.



(2) Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od

ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků

splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.



Věřitelé oprávnění společně a nerozdílně



§ 1877



Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu

společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník

splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.



§ 1878



(1) Prodlením jednoho ze spoluvěřitelů se ocitají v prodlení také

ostatní spoluvěřitelé.



(2) Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů,

zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku.



Díl 6



Změny závazků



Oddíl 1



Změna v osobě věřitele nebo dlužníka



Pododdíl 1



Změna v osobě věřitele



Postoupení pohledávky



§ 1879



Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako

postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).



§ 1880



(1) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a

práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.



(2) Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí

mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.



§ 1881



(1) Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání

dlužníka a věřitele nevylučuje.



(2) Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by

se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.



§ 1882



(1) Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník

postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své

povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak

vyrovná.



(2) Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči

dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.



§ 1883



Postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila

zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o

postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení

pohledávky neprokáže.



§ 1884



(1) Dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti

pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči

postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době

postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi

oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.



(2) Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku

jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele.



§ 1885



(1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel

postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v

době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud

postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.



(2) Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li

se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením

postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud

nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou

nebo odloží-li splatnost pohledávky.



(3) Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka

přiměřeně ustanovení § 1914 až 1925; vadu pohledávky však musí

postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji

mohl a měl zjistit.



§ 1886



(1) Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku

svým jménem na účet postupníka; bylo-li postoupení pohledávky

dlužníkovi již oznámeno nebo prokázáno, může postupitel pohledávku

vymáhat, pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku

sám nevymáhá.



(2) Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své

vzájemné pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky,

jež má vůči postupníkovi.



§ 1887



Postoupení souboru pohledávek



Postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích,

je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná

o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o

různé pohledávky z téhož právního důvodu.



Pododdíl 2



Změna v osobě dlužníka



Převzetí dluhu



§ 1888



(1) Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník

na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo

přejímateli dluhu.



(2) Přejde-li na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci

zapsané ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota

váznoucí na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po

převodu vlastnického práva může zcizitel vyzvat věřitele v písemné

formě, aby namísto něho přijal nabyvatele jako nového dlužníka.

Neodepře-li věřitel dát k tomu souhlas, platí, že souhlas dal, pokud

byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn.



§ 1889



Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát

souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo;

přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník

nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo

se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.



§ 1890



(1) Obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží

všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se

nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.



(2) Zajištění dluhu poskytnuté třetí osobou však trvá jen tehdy,

souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.



§ 1891



Ujednání, kterým namísto dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší,

vstupuje nový dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s

povinností plnit jiný předmět, nevyvolává následky převzetí dluhu a

posoudí se jako novace.



§ 1892



Přistoupení k dluhu



(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka

splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je

spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.



(2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní

nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala

souhlas.



§ 1893



Převzetí majetku



(1) Převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně

určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z

dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při

uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen

plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl.



(2) Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se

společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s

převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto

nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět

nemusela.



(3) Opačné ujednání mezi zcizitelem a nabyvatelem je vůči věřiteli

neúčinné.



§ 1894



Při přeměně právnické osoby ani při zcizení závodu nebo jeho pobočky se

§ 1893 nepoužije.



Pododdíl 3



Postoupení smlouvy



§ 1895



(1) Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako

postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí

osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud

splněno.



(2) Má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující,

lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno.



§ 1896



Při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika

postupníkům nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek

ve smlouvě, jako jsou zejména ujednání o podmínce, záloze, závdavku,

smluvní pokutě, odstoupení od smlouvy a odstupném nebo o rozhodčí

doložce.



§ 1897



(1) Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího

souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené

straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí

nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže.



(2) Obsahuje-li smlouva uzavřená v písemné formě ujednání, že je

uzavřena na řad některé ze stran nebo jiné ujednání stejného významu,

pak tato strana postoupí smlouvu rubopisem listiny. O náležitostech

rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak své právo

prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich se rovněž

posoudí, od koho může požadovat listinu ten, kdo o ni přišel.



§ 1898



Okamžikem účinnosti postoupení smlouvy vůči postoupené straně se

postupitel osvobozuje od svých povinností v rozsahu postoupení.



§ 1899



(1) Následkům podle § 1898 může postoupená strana zabránit prohlášením

vůči postupiteli, že jeho osvobození odmítá. V tom případě může

postoupená strana po postupiteli požadovat, aby plnil, neplní-li

postupník převzaté povinnosti.



(2) Prohlášení lze učinit do patnácti dnů ode dne, kdy se postoupená

strana dozvěděla nebo kdy musela zjistit, že postupník neplnil.

Prodlení s prohlášením je sice nezbavuje účinků podle odstavce 1,

postoupená strana však nahradí škodu způsobenou prodlením.



§ 1900



Postoupené straně zůstávají zachovány všechny námitky ze smlouvy i

proti postupníkovi. Jiné námitky, které tato strana měla vůči

postupiteli, jí zůstanou zachovány, vyhradí-li si to ve smlouvě nebo v

souhlasu s postoupením smlouvy.



Oddíl 2



Změny v obsahu závazků



§ 1901



Stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.



§ 1902



Novace



Dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se

novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku

obstát, má se za to, že nebyl zrušen.



Narovnání



§ 1903



(1) Dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany

ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo

pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do

veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto

seznamu.



(2) Narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi

vzájemným plněním stran.



§ 1904



Platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami

sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí.

Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy,

zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že

některá ze stran pohledávku neměla.



§ 1905



Narovnání, kterým mají být mezi stranami upravena veškerá práva, nelze

vztahovat k takovým právům, která byla vyloučena, ani k právům, která

strany zřejmě nemohly mít na mysli.



Společná ustanovení



§ 1906



Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i

původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již

promlčeném.



§ 1907



Zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje

i na práva z nich vzniklá. Poskytla-li však zajištění osoba třetí,

která k novaci nebo k narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v

rozsahu původního závazku a zůstávají jí zachovány všechny námitky,

které mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci nebo k narovnání

nebylo došlo.



Díl 7



Zánik závazků



Oddíl 1



Splnění



Obecná ustanovení



§ 1908



(1) Splněním dluhu závazek zaniká.



(2) Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.



§ 1909



Použil-li dlužník ve shodě se smlouvou jako prostředek placení směnku,

nemá vystavení směnky vliv na trvání peněžitého dluhu, ale věřitel může

na dlužníku požadovat plnění dluhu, jen nemohl-li dosáhnout splnění ze

směnky; pokud však věřitel splnění dosáhl, považuje se dluh za splněný

již vystavením směnky. To platí i tehdy, byl-li otevřen akreditiv,

vystaven šek nebo v jiných obdobných případech.



§ 1910



Proti své vůli nemůže být věřitel nucen, aby přijal něco jiného, než co

přísluší k jeho pohledávce, a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl

něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu

splnění.



§ 1911



Mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta

strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit

dluh současně s druhou stranou.



§ 1912



(1) Kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, může své plnění odepřít

až do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno;

to však jen tehdy, je-li plnění druhé strany ohroženo okolnostmi, které

u ní nastaly, které mu nebyly a neměly být známy, když smlouvu uzavřel.



(2) V případě uvedeném v odstavci 1 lze také poskytnout dodatečnou

přiměřenou lhůtu k splnění nebo k zajištění plnění a po jejím marném

uplynutí odstoupit od smlouvy.



§ 1913



Jedna strana nemůže odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy proto, že

dluh druhé strany vzniklý z jiného právního důvodu nebyl splněn řádně a

včas.



Řádné plnění



§ 1914



(1) Kdo plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi

vymíněnými nebo obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění

podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy.



(2) Je-li splněno vadně, má příjemce práva z vadného plnění.



§ 1915



Dlužník je zavázán plnit ve střední jakosti, není-li mezi stranami

ujednána jiná jakost.



§ 1916



(1) Dlužník plní vadně, zejména



a) poskytne-li předmět plnění, který nemá stanovené nebo ujednané

vlastnosti,



b) neupozorní-li na vady, které předmět plnění má, ač se při takovém

předmětu obvykle nevyskytují,



c) ujistí-li věřitele v rozporu se skutečností, že předmět plnění nemá

žádné vady, anebo že se věc hodí k určitému užívání, nebo



d) zcizí-li cizí věc neoprávněně jako svoji.



(2) K projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých

povinností z vadného plnění, se nepřihlíží. Vzdá-li se nabyvatel předem

svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu.



§ 1917



Je-li vada nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy nebo lze-li vadu

zjistit z veřejného seznamu, jde k tíži nabyvatele. To neplatí, pokud

zcizitel vadu lstivě zastřel nebo pokud nabyvatele výslovně ujistil, že

věc takovou vadu nemá nebo že je vůbec bez vad.



§ 1918



Přenechá-li se věc jak stojí a leží (úhrnkem), jdou její vady k tíži

nabyvatele. To neplatí, nemá-li věc vlastnost, o níž zcizitel

prohlásil, že ji má, nebo již si nabyvatel vymínil.



§ 1919



(1) Převezme-li zcizitel záruku za jakost, zaručuje se, že předmět

plnění bude po určitou dobu po splnění způsobilý pro použití k

ujednanému účelu a že si podrží ujednané vlastnosti; nejsou-li

ujednány, vztahuje se záruka na účel a vlastnosti obvyklé.



(2) Není-li záruka ujednána ve smlouvě, může ji zcizitel převzít

prohlášením v záručním listu, popřípadě vyznačením záruční doby nebo

doby použitelnosti či trvanlivosti věci na obalu. Je-li ve smlouvě

ujednána záruční doba odlišná od záruční doby uvedené na obalu, platí,

co bylo ujednáno. Uvede-li se v záručním listě záruční doba delší, než

je doba ujednaná nebo vyznačená na obalu, platí tato delší záruční

doba.



§ 1920



(1) Předmět plnění má právní vadu, pokud k němu uplatňuje právo třetí

osoba, ledaže o takovém omezení nabyvatel věděl nebo musel vědět. V

takovém případě to nabyvatel oznámí bez zbytečného odkladu zciziteli.



(2) Kdo na sebe převedl právo k předmětu, o kterém ví, že zciziteli

nepatří nebo že zcizitel není oprávněn takové právo zřídit, nemá právo

z této vady.



§ 1921



(1) Nabyvatel může právo z vadného plnění uplatnit u soudu, vytkl-li

vadu zciziteli bez zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost věc

prohlédnout a vadu zjistit, a to buď označením vady nebo oznámením, jak

se projevuje. Vadu lze vytknout do šesti měsíců od převzetí předmětu

plnění.



(2) Vadu krytou zárukou musí nabyvatel vytknout zciziteli bez

zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost předmět plnění prohlédnout a

vadu zjistit, nejpozději však v reklamační lhůtě určené délkou záruční

doby. Tím není dotčen odstavec 1.



(3) Nevytkl-li nabyvatel vadu včas a namítne-li zcizitel opožděné

vytknutí, soud nabyvateli právo nepřizná. To neplatí, pokud je vada

důsledkem skutečnosti, o které zcizitel při předání věděl nebo musel

vědět.



§ 1922



(1) Jakmile nabyvatel zjistí vadu, oznámí to bez zbytečného odkladu

zciziteli a předmět plnění zciziteli předá, nebo jej podle jeho pokynů

uschová nebo s ním jinak vhodně naloží tak, aby vada mohla být

přezkoumána. Jedná-li se o předmět podléhající rychlé zkáze, může jej

nabyvatel po upozornění zcizitele bez prodlení prodat.



(2) Vytkl-li nabyvatel zciziteli vadu oprávněně, neběží lhůta pro

uplatnění práv z vadného plnění ani záruční doba po dobu, po kterou

nabyvatel nemůže vadný předmět užívat.



§ 1923



Je-li vada odstranitelná, může se nabyvatel domáhat buď opravy nebo

doplnění toho, co chybí, anebo přiměřené slevy z ceny. Nelze-li vadu

odstranit a nelze-li pro ni předmět řádně užívat, může nabyvatel buď

odstoupit od smlouvy, anebo se domáhat přiměřené slevy z ceny.



§ 1924



Kdo má právo podle § 1923, náleží mu i náhrada nákladů účelně

vynaložených při uplatnění tohoto práva. Neuplatní-li však právo na

náhradu do jednoho měsíce po uplynutí lhůty, ve které je třeba vytknout

vadu, soud právo nepřizná, pokud zcizitel namítne, že právo na náhradu

nebylo uplatněno včas.



§ 1925



Právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze

dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z

jiného právního důvodu.



Způsob plnění



§ 1926



(1) Lze-li dluh splnit několika způsoby, pak se má za to, že volba

způsobu plnění náleží dlužníku. Má-li právo volby věřitel, musí způsob

plnění zvolit v ujednané době, jinak bez zbytečného odkladu tak, aby

dlužník mohl podle jeho volby splnit.



(2) Nevykoná-li strana volbu včas, nabývá právo zvolit způsob plnění

trvale druhá strana.



(3) Kdo zvolil způsob plnění, nemůže jej bez souhlasu druhé strany

změnit.



§ 1927



(1) Má-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění, není oprávněn

splnit část jednoho a část jiného plnění, ani k tomu nemůže být nucen.



(2) Stane-li se jedno z více volitelných plnění nemožným, omezuje se

závazek na plnění zbývající. Jestliže však nemožnost tohoto plnění

způsobil ten, kdo neměl právo volby, může druhá strana od smlouvy

odstoupit.



§ 1928



Kdo měl právo volby, může od smlouvy odstoupit, byla-li volba zmařena

vyšší mocí nebo druhou stranou.



§ 1929



Má-li dlužník plnit věc určenou podle druhu, je zavázán poskytnout

věřiteli věc, jež se hodí pro účel, pro nějž se věc téhož druhu

zpravidla používá na základě obdobných smluv.



§ 1930



(1) Dluh se plní vcelku.



(2) Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout,

neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel

musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné

povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu

částečným plněním.



§ 1931



Bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou

splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to

strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do

splatnosti nejblíže příští splátky.



§ 1932



(1) Má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s

uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené,

pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže

dlužník projeví při plnění jinou vůli.



(2) Určí-li dlužník, že plní nejprve na jistinu, úročí se náklady i

úroky.



§ 1933



(1) Je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a

neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na

závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na

závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků

se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.



(2) Na náhradu škody se placení započte až po splnění závazku, jehož

porušením povinnost k náhradě škody vznikla, neurčil-li dlužník něco

jiného.



§ 1934



Splní-li dlužník, který není plně svéprávný, svůj splatný dluh, zprostí

se závazku. Plnil-li však na dluh nejistý nebo nesplatný, lze

požadovat, aby mu bylo plnění vráceno; to neplatí, stal-li se dluh

mezitím splatným.



§ 1935



Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.



§ 1936



(1) Věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka

nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní

vlastnosti dlužníka.



(2) Kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh

nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby

mu postoupil svoji pohledávku.



§ 1937



(1) Souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho

dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.



(2) Splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby

jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni

přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou

spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o

pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.



§ 1938



(1) Plní-li třetí osoba za dlužníka jen část dluhu, může požadovat jen

vyrovnání toho, co za dlužníka plnila. Původní věřitel má právo

požadovat vyrovnání zůstatku své pohledávky přednostně před novým

věřitelem, ledaže se novému věřiteli zaručil, že mu bude nahrazeno, co

za dlužníka vydal.



(2) Plní-li za dlužníka více osob, má každá právo na poměrné vyrovnání

podle podílu, v němž za dlužníka plnila.



Poukázka



§ 1939



(1) Poukázka opravňuje poukazníka vybrat u poukázaného vlastním jménem

plnění a poukázanému se poukázkou přikazuje, aby poukazníkovi plnil na

účet poukazatele. Přímé právo vznikne poukazníkovi proti poukázanému

jen tehdy, přijme-li poukázaný poukázku.



(2) Poukázku lze vystavit i na řad nebo na doručitele.



§ 1940



Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiný právní důvod, platí o

právech a povinnostech jich obou ustanovení o příkazní smlouvě;

poukázka však nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného.



§ 1941



Poukazník bez zbytečného odkladu oznámí poukazateli, nechce-li poukázku

použít, anebo odpírá-li poukázaný poukázku přijmout nebo podle ní

plnit.



§ 1942



Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči poukazníkovi, může ji

poukazatel odvolat. Na právním poměru mezi poukazatelem a poukazníkem

závisí, zda odvolání poukázky působí také vůči poukazníkovi.



§ 1943



Poukázaný, který poukázku přijal, může vůči poukazníkovi uplatnit jenom

námitky, které se týkají platnosti přijetí, neplatnosti poukázky či

jejích vad nebo námitky, které se zakládají na výslovném ustanovení

poukázky nebo které je poukázaný oprávněn vznést osobně vůči

poukazníkovi.



§ 1944



(1) Dluží-li již poukázaný poukazateli to, co mu má plnit, je vůči němu

povinen poukázce vyhovět a jeho dluh zanikne teprve tím, že

poukazníkovi splní. Má-li být poukázkou splněn dluh poukazatele u

poukazníka, který k tomu přivolil, je poukazník povinen poukázaného

vyzvat, aby plnil.



(2) Poukázaný je povinen plnit jen proti vydání kvitované poukázky.



§ 1945



Počala-li ve vztahu mezi poukazatelem a poukazníkem běžet promlčecí

lhůta ohledně závazku, jehož plnění je předmětem poukázky, a to před

okamžikem, kdy poukazníkovi došlo sdělení o přijetí poukázky, běží od

této doby promlčecí lhůta ve vztahu mezi poukázaným a poukazníkem.



§ 1946



Poukázka na řad



(1) Zní-li poukázka na řad, může být převedena rubopisem.



(2) Rubopisem přecházejí všechna práva z poukázky na osobu oprávněnou z

rubopisu.



(3) O náležitostech rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn

a jak své právo prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich

se rovněž posoudí, od koho může požadovat poukázku ten, kdo o ni

přišel.



§ 1947



Poukázka na doručitele



Byla-li poukázka vystavena na doručitele, zaplatí poukázaný dluh

každému, kdo mu ji předloží.



§ 1948



Ustanovení o poukázce na řad a o poukázce na doručitele se obdobně

použijí na případ převodu pohledávky potvrzené listinou, kterou dlužník

vystavil na řad nebo na doručitele.



Kvitance



§ 1949



(1) Přijímá-li věřitel plnění, vydá dlužníkovi na jeho žádost potvrzení

o splnění dluhu (kvitanci). V kvitanci vyznačí jméno dlužníka i

věřitele, předmět plnění a místo a čas, kde a kdy byl dluh splněn.

Je-li kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také

příslušenství pohledávky.



(2) Dlužník může plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň kvitanci.



§ 1950



Při opakovaných plněních z téhož právního důvodu se má za to, že ten,

kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co

bylo splatno dříve.



§ 1951



Dlužník splní dluh i tehdy, splní-li tomu, kdo mu předloží věřitelovo

potvrzení, že je oprávněn plnění přijmout, nebo vydá-li mu kvitanci,

kterou věřitel vystavil, ledaže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení

předložil, není oprávněn plnění přijmout.



§ 1952



Dlužní úpis



(1) Věřitel, který má dlužníkovo prohlášení o uznání dluhu nebo jiný

dlužní úpis, je musí dlužníkovi při splnění vrátit nebo na dlužním

úpisu vyznačit, že bylo splněno částečně. Není-li to možné, může

dlužník požadovat, aby mu věřitel vydal potvrzení, že dlužní úpis

pozbyl platnosti v rozsahu, ve kterém byl dluh splněn. Ustanovení o

kvitanci tím nejsou dotčena.



(2) Obdrží-li dlužník dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh

byl splněn.



§ 1953



Náhradní splnění



(1) Nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný,

že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své

viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na

straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní

úschovy. Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jdou k

tíži věřitele.



(2) O složení předmětu plnění do úschovy vyrozumí soud toho, pro koho

se složení stalo, a podle potřeby zařídí jeho zastoupení.



Místo plnění



§ 1954



K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě.

Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu

plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.



§ 1955



(1) Nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla.

Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.



(2) Vznikl-li závazek při provozu závodu, plní se dluh v místě závodu.

To platí obdobně, vznikl-li závazek při provozu provozovny.



§ 1956



Má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své

bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny, nese

věřitel zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí, které tím dlužníku

vzniknou.



§ 1957



(1) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele

platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet

poskytovatele platebních služeb věřitele.



(2) Plní-li dlužník peněžitý dluh poštovním poukazem, je dluh splněn



a) připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb

věřitele, je-li dluh plněn na účet, nebo



b) vyplacením peněžní částky věřiteli v hotovosti.



Čas plnění



§ 1958



(1) Je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník

povinen plnit i bez vyzvání věřitele.



(2) Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel

požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného

odkladu.



§ 1959



Neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco

jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem



a) „začátkem období“ prvních deset dnů tohoto období,



b) „polovinou měsíce“ období od 10. do 20. dne v měsíci,



c) „polovinou čtvrtletí“ druhý měsíc čtvrtletí,



d) „konec období“ posledních deset dnů období,



e) „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin

dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti

dnů.



§ 1960



Je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li

jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností

případu.



§ 1961



Neujednají-li si strany, zda je čas plnění určen v prospěch jich obou,

nebo jen jedné z nich, platí, že je určen v prospěch obou stran. To

neplatí, vylučuje-li to povaha plnění.



§ 1962



(1) Je-li čas plnění ve prospěch obou stran, nemůže věřitel požadovat

plnění předčasně, ani dlužník předčasně plnit dluh.



(2) Je-li čas plnění ve prospěch dlužníka, nemůže věřitel předčasně

požadovat plnění, ale dlužník může dluh předčasně splnit.



(3) Je-li čas plnění stanoven ve prospěch věřitele, může věřitel

požadovat plnění předčasně, ale dlužník nesmí dluh předčasně splnit.



§ 1963



(1) Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží

nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k

placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura

nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo

služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však

ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně

splněno, je cena splatná do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě

ověření. To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace,

popřípadě právnické osoby touto korporací založené, i když nejsou

podnikateli.



(2) Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů

jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však

obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu

veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu

splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba

splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.



§ 1964



(1) Smluvní strana má právo dovolat se neúčinnosti ujednání o času

plnění odchylujícího se od ustanovení § 1963 nebo ujednání

odchylujícího se od zákonné výše úroku z prodlení, pokud jsou taková

ujednání vůči věřiteli hrubě nespravedlivá.



(2) Dovolat se neúčinnosti za podmínek stanovených v odstavci 1 má i

právnická osoba založená k ochraně zájmů malých a středních

podnikatelů, jestliže jsou tato ujednání obsažena v obchodních

podmínkách.



(3) Prohlásí-li soud ujednání za neúčinné, použijí se namísto něho

ustanovení zákona, ledaže soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení

jinak.



§ 1965



Je-li mezi podnikateli ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě

ověření, zda bylo řádně splněno, nepřekročí doba takového převzetí nebo

ověření třicet dnů. Doba převzetí nebo ověření může překročit třicet

dnů jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.



§ 1966



Ustanovením § 1963 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění

ve formě splátek.



§ 1967



Plní-li dlužník peněžitý dluh před stanoveným časem, není oprávněn bez

souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úroky odpovídající době, o

niž plnil dříve.



Prodlení dlužníka



§ 1968



Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník

není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení

věřitele.



§ 1969



Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu,

anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo

stanovených zákonem.



§ 1970



Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může

věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat

zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany

výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.



§ 1971



Věřitel má právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu

jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.



§ 1972



(1) Věřitel má právo dovolat se neúčinnosti ujednání o úroku z

prodlení, které se odchyluje od zákona tak, že se zřetelem ke všem

okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro

takovou odchylku spravedlivý důvod. Prohlásí-li soud ujednání za

neúčinné, použijí se namísto něho ustanovení zákona, ledaže soud

rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak.



(2) Právo dovolat se neúčinnosti obchodních podmínek v rozsahu

odporujícím odstavci 1 má i právnická osoba založená k ochraně zájmů

malých a středních podnikatelů.



§ 1973



Dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách, a

chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení,

musí to být výslovně dohodnuto.



§ 1974



Dlužník nese po dobu svého prodlení nebezpečí škody na věci, ať již

škoda vznikla z jakékoli příčiny, ledaže prokáže, že by škoda vznikla i

při řádném plnění jeho povinnosti nebo že škodu způsobil věřitel nebo

vlastník věci. To platí i tehdy, nakládá-li dlužník s věcí v rozporu s

jinými svými povinnostmi ze závazku.



Prodlení věřitele



§ 1975



Věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo

neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.



§ 1976



Je-li předmětem plnění věc, nese věřitel po dobu svého prodlení

nebezpečí škody na věci, ať již škoda vznikne z jakékoli příčiny. To

neplatí, způsobí-li škodu dlužník.



Společná ustanovení



§ 1977



Poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem,

může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí

bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.



§ 1978



(1) Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení

její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté,

co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné

přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.



(2) Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k

plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této

lhůty od smlouvy odstoupil.



§ 1979



Poskytl-li věřitel dlužníku nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu k

plnění a odstoupí-li od smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky

odstoupení teprve po marném uplynutí doby, která měla být dlužníku

poskytnuta jako přiměřená. To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od

smlouvy, aniž byl dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.



§ 1980



Fixní závazek



(1) Byla-li ve smlouvě ujednána přesná doba plnění a vyplývá-li ze

smlouvy nebo z povahy závazku, že věřitel nemůže mít na opožděném

plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel

dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá.



(2) Zánikem závazku nastávají tytéž účinky, jako by věřitel od smlouvy

odstoupil.



Oddíl 2



Jiné způsoby zániku závazků



§ 1981



Dohoda



Stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek

nový.



Započtení



§ 1982



(1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z

nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti

pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně

vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj

vlastní dluh.



(2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně

kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při

splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly

způsobilými k započtení.



§ 1983



K prohlášení o započtení učiněném pod podmínkou nebo s doložením času

se nepřihlíží.



§ 1984



(1) Dluží-li dlužník společně a nerozdílně s jinými, může proti

věřiteli započíst pohledávku svého spoludlužníka jen do výše podílu

spoludlužníka na společném dluhu.



(2) Dlužník věřitelů oprávněných společně a nerozdílně může vůči

některému ze spoluvěřitelů započíst to, co mu spoluvěřitel dluží, jen

do výše jeho podílu na společné pohledávce.



§ 1985



Ten, kdo vede pro druhou stranu účet, může započíst peněžní prostředky

na něm uložené na úhradu vzájemné pohledávky vzniklé na základě smlouvy

o účtu.



§ 1986



Byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník

použít k započtení jen pohledávku, kterou měl v době převodu vůči

prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.



§ 1987



(1) K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před

soudem.



(2) Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.



§ 1988



(1) Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého,

který není plně svéprávný.



(2) Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na

zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu,

a proti pohledávce mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé

práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a

náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.



§ 1989



(1) Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se

pohledávky staly způsobilými k započtení.



(2) Odsunul-li věřitel k dlužníkově žádosti čas plnění bezúplatně, může

svoji pohledávku přesto započíst po uplynutí času, kdy měl dlužník

plnit původně.



§ 1990



Má-li být každá pohledávka uspokojena v jiném místě, nebrání to

započtení, ale strana, vůči níž bylo takto započteno, má právo na

náhradu škody vzniklé jí tím, že plnění na určeném místě nezíská, nebo

že na určeném místě nemůže plnit.



§ 1991



Zákaz započtení pohledávky prohlášením jedné ze stran nebrání stranám,

aby si započtení ujednaly; k ujednání o započtení proti pohledávce

výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, se však

nepřihlíží.



§ 1992



Odstupné



Ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením

odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při

odstoupení od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však

nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala

nebo druhé straně sama plnila.



Splynutí



§ 1993



(1) Splyne-li jakýmkoli způsobem právo s povinností v jedné osobě,

zaniknou právo i povinnost, nestanoví-li zákon jinak.



(2) Splyne-li právo věřitele s povinností toho, kdo závazek zajišťuje,

nezaniká tím hlavní dluh.



§ 1994



Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných

společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto

spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů

oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše

odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.



Prominutí dluhu



§ 1995



(1) Promine-li věřitel dlužníku dluh, má se za to, že dlužník s

prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojevil bez zbytečného odkladu

nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu.



(2) K prominutí dluhu dojde i v případě, že věřitel vydá dlužníku

kvitanci nebo mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil; vydá-li věřitel

kvitanci nebo vrátí-li dlužní úpis na celý dluh jednomu ze

spoludlužníků, má se za to, že věřitel prominul dluh všem

spoludlužníkům.



§ 1996



(1) Promine-li věřitel dluh jednomu z dlužníků zavázaných společně a

nerozdílně, má prominutí dluhu účinky vůči ostatním spoludlužníkům v

rozsahu podílu toho spoludlužníka, který byl ze závazku propuštěn.



(2) Promine-li dlužníku dluh jeden z věřitelů oprávněných společně a

nerozdílně, zbavuje to dlužníka dluhu v rozsahu podílu tohoto

spoluvěřitele.



§ 1997



Promine-li věřitel povinnost tomu, kdo dluh zajišťuje, nemá prominutí

účinky vůči hlavnímu dluhu. Propustí-li však věřitel ze závazku jednoho

ze spoluručitelů, zůstávají ostatním spoluručitelům zachovány námitky,

které mohl uplatnit spoluručitel, jehož povinnost byla prominuta.



Výpověď



§ 1998



(1) Závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak

zákon.



(2) Je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li

však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností

výpovědi.



§ 1999



(1) Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu

k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu

stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního

čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.



(2) Zavázala-li se strana zdržet se určité činnosti a je-li z povahy

závazku zřejmé, že povinnost není časově omezena, ustanovení odstavce 1

se nepoužije.



§ 2000



(1) Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že

zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na

dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku

závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se

okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily

do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla

smlouvou dále vázána.



(2) Vzdá-li se strana předem práva domáhat se zrušení závazku,

nepřihlíží se k tomu. To neplatí, je-li zavázanou stranou právnická

osoba.



Odstoupení od smlouvy



§ 2001



Od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak

zákon.



§ 2002



(1) Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez

zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení

povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy

věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud

by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že

porušení podstatné není.



(2) Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z

chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným

způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu.



§ 2003



(1) Jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně,

že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již

sama změnit.



(2) Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní

povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy

později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.



§ 2004



(1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.



(2) Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen

ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro

věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého

plnění.



(3) Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti

nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen

s účinky do budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění

sama o sobě pro věřitele význam.



§ 2005



(1) Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a

povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré

víře.



(2) Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty

nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé

z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své

povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o

způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od

smlouvy ani zajištění.



Následná nemožnost plnění



§ 2006



(1) Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek

pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za

ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po

určené době.



(2) Nemožnost plnění prokazuje dlužník.



§ 2007



Při nemožnosti pouhé části plnění zanikne závazek v celém rozsahu,

plyne-li z povahy závazku nebo z účelu smlouvy, který byl stranám při

uzavření smlouvy znám, že plnění zbytku nemá pro věřitele význam.

Není-li tomu tak, zaniká závazek jen co do této části.



§ 2008



Neoznámí-li dlužník věřiteli, že se splnění dluhu stalo nemožným, bez

zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl nebo dozvědět musel,

nahradí věřiteli škodu vzniklou tím, že věřitel nebyl o nemožnosti

plnění včas vyrozuměn.



§ 2009



Smrt dlužníka nebo věřitele



(1) Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo

plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.



(2) Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho

osobu.



Díl 8



Zajištění a utvrzení dluhů



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 2010



(1) Dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve

prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo

ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní.

Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.



(2) Spravuje-li jistotu ve prospěch věřitele jiná osoba, může tato

osoba uplatnit proti dlužníku nebo poskytovateli jistoty stejná práva a

plní vůči nim stejné povinnosti jako věřitel.



§ 2011



Věřitel sdělí tomu, kdo dal jistotu, na jeho žádost kdykoli a bez

zbytečného odkladu, jaká je výše zajištěného dluhu.



Jistota



§ 2012



(1) Kdo je povinen dát jistotu, učiní své povinnosti zadost zřízením

zástavního práva.



(2) Není-li někdo s to dát jistotu zřízením zástavního práva, dá

jistotu způsobilým ručitelem. Má se za to, že způsobilým ručitelem je

osoba, která může být žalována v tuzemsku a která má vhodný majetek.



§ 2013



Nikdo není povinen přijmout věc jako jistotu do částky vyšší, než kolik

činí dvě třetiny obvyklé ceny.



§ 2014



(1) Má se za to, že stavební pozemek nebo nemovitá věc sloužící

podnikatelským účelům jsou dostatečnou jistotou do poloviny obvyklé

ceny. Má se za to, že právo stavby je dostatečnou jistotou do výše

poloviny obvyklé ceny, pokud úplata ujednaná jako stavební plat bude

splacena nejpozději pět let před zánikem práva stavby.



(2) Má se za to, že cenný papír zajišťující bezpečný výnos je

dostatečnou jistotou do tří čtvrtin obvyklé ceny.



(3) Vklady v bankách nebo spořitelních a úvěrních družstvech jsou

způsobilou jistotou do výše pojištění.



§ 2015



(1) Jistota zajišťuje úroky z peněžitého dluhu nejvýše do výše zákonné

úrokové sazby; to neplatí, byl-li ten, kdo jistotu dává, seznámen před

poskytnutím jistoty, jaké úroky věřitel a dlužník ujednali.



(2) Je-li zajištěn dluh již úročený, jsou zajištěny i úroky, které

dosud nepřirostly.



§ 2016



Zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci,

uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění

postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve

veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé

zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku

zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým

právem.



§ 2017



(1) Ztratí-li jistota na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným,

má věřitel právo žádat od dlužníka, aby zajištění bez zbytečného

odkladu přiměřeně doplnil; pokud to dlužník neučiní, stane se splatnou

ta část pohledávky, která není zajištěna.



(2) Ustanovení odstavce 1 se použije i v případě, když byla jistota

oprávněně čerpána.



Oddíl 2



Zajištění dluhu



Ručení



§ 2018



(1) Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli

svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel

ručitele, nemůže po něm nic žádat.



(2) Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.



§ 2019



(1) Ručení předpokládá platný dluh dlužníka; ručení lze poskytnout i

pro dluhy budoucí nebo podmíněné, jakož i za soubor dluhů určitého

druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z

téhož právního důvodu.



(2) Platnosti ručení nebrání, je-li závazek dlužníka neplatný pro

nedostatek jeho způsobilosti zavazovat se k povinnostem, pokud o tom

ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.



§ 2020



Je-li ručením zajištěna pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení

částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn

ručením.



§ 2021



(1) Věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník

v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval.

Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li

nepochybné, že dlužník dluh nesplní.



(2) Bylo-li ručení ujednáno na určitou dobu, je právo věřitele

zachováno i v případě, že věřitel v této době ručitele k plnění vyzval.



§ 2022



Ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka

nemůže být uspokojena dlužníkem.



§ 2023



(1) Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti

věřiteli dlužník.



(2) Uplatní-li ručitel námitky, které mu sdělil dlužník, nahradí

dlužník ručiteli náklady, které mu vznikly, byly-li námitky neúspěšné.



§ 2024



Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit

vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči

věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže

vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil

bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámil, že věřitel uplatnil

právo z ručení.



§ 2025



(1) Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva

vůči dlužníkovi.



(2) Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím

ručitel souhlas.



§ 2026



(1) Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje.



(2) Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění

dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby,

která je dlužníkem.



§ 2027



Zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za

dluh celý. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako

spoludlužník.



§ 2028



Zákonným ručením za nepeněžitý dluh je zajištěna peněžitá pohledávka,

která věřiteli přísluší při porušení zajištěného dluhu.



Finanční záruka



§ 2029



(1) Finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že

uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky,

nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné

podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční

banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku.



(2) Záruční listina vyžaduje písemnou formu.



§ 2030



Při zajištění nepeněžité pohledávky se má se za to, že je do výše

určené záruční listinou zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli

přísluší při porušení zajištěné povinnosti plnit.



§ 2031



(1) Potvrdí-li finanční záruku jiný výstavce, může věřitel uplatnit

právo z finanční záruky vůči kterémukoli z těchto výstavců.



(2) Výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil,

má právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrzení finanční

záruky požádal.



§ 2032



Poskytl-li výstavce finanční záruku na žádost jiného výstavce, má

výstavce, který záruku poskytl, vůči žádajícímu výstavci právo na

náhradu, pokud z poskytnuté záruky plnil a dodržel podmínky určené v

žádosti.



§ 2033



Oznámí-li výstavce další osobě, že jiný výstavce poskytl finanční

záruku, nevznikne z toho oznamujícímu výstavci povinnost z finanční

záruky; způsobí-li však nesprávným oznámením škodu, nahradí ji.



§ 2034



(1) Výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek

uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze

námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští.



(2) Zajišťuje-li finanční záruka splnění dluhu, nemá částečné plnění

dluhu účinek na rozsah finanční záruky, pokud je výše nesplněného dluhu

alespoň stejná jako výše částky, na kterou zní záruční listina.



§ 2035



(1) Jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce

povinnost z finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné

formě. Podmiňuje-li záruční listina plnění výstavce předložením

určitého dokumentu, musí být předložen při výzvě nebo bez zbytečného

odkladu po ní, avšak vždy za trvání finanční záruky.



(2) Nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce

uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn

uplatnit dlužník. Předchozí výzva věřitele, aby dlužník splnil dluh, se

vyžaduje, stanoví-li to záruční listina.



§ 2036



Právo na plnění ze záruky může věřitel postoupit. Připouští-li to

záruční listina, může věřitel postoupit i právo uplatnit finanční

záruku; tímto postoupením se převádí i právo na plnění ze záruky.



§ 2037



Je-li výstavce povinen podle záruční listiny plnit ve prospěch

oprávněného jinému výstavci, je povinen plnit na účet oprávněného u

tohoto výstavce.



§ 2038



Finanční záruku lze omezit na určitou dobu. Neuplatní-li věřitel vůči

výstavci své právo v době určené záruční listinou, finanční záruka

zanikne.



§ 2039



(1) Dlužník nahradí výstavci to, co plnil podle záruční listiny

vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou. Uzavřela-li s výstavcem

smlouvu o poskytnutí finanční záruky třetí osoba, nahradí tato osoba

výstavci, co plnila podle záruční listiny vystavené v souladu se

smlouvou.



(2) Dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl

uplatnit vůči věřiteli, neujednal-li s ním, že si výstavce vůči

věřiteli uplatnění takových námitek vyhradí v záruční listině.



Zajišťovací převod práva



§ 2040



(1) Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí

osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo.



(2) Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací

podmínkou, že dluh bude splněn.



§ 2041



Týká-li se zajišťovací převod práva věci zapsané ve veřejném seznamu,

vzniká zajištění zápisem do tohoto seznamu; do veřejného seznamu se

zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva.



§ 2042



Je-li k zajištění převedeno vlastnické právo a byla-li věc věřiteli

předána, je věřitel oprávněn mít ji u sebe po celou dobu trvání

zajišťovacího převodu práva a je povinen vykonávat prostou správu věci.

Má-li věc ve své moci ten, kdo věřiteli převodem práva jistotu zřídil,

vykonává on prostou správu věci.



§ 2043



Pomine-li důvod trvání zajišťovacího převodu práva, umožní věřitel

osobě, která zajištění poskytla, výkon práva v předešlém rozsahu.

Zároveň jí vydá vše, co z převedeného práva získal nebo co k němu

přibylo, proti náhradě nákladů, které v souvislosti s výkonem

zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil.



§ 2044



(1) Není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a

dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného

práva.



(2) Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu,

vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající

rozdílu; přitom si započte náklady, které v souvislosti s výkonem

zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil. Neobsahuje-li smlouva o

zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva

převedeného k zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, že obvyklá cena

jistoty výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje.



Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů



§ 2045



(1) Dluh lze zajistit dohodou věřitele a dlužníka o srážkách ze mzdy

nebo platu, z odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi

zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek nebo z náhrady mzdy nebo

platu ve výši nepřesahující jejich polovinu. Nejde-li o srážky podle

věty první k uspokojení práva zaměstnavatele, je třeba k uzavření

dohody předchozího souhlasu zaměstnavatele.



(2) Proti plátci mzdy nebo platu nabývá věřitel práva na výplatu srážek

okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.



§ 2046



Náklady spojené s placením srážek nese plátce mzdy nebo platu; má-li

však plátce mzdy nebo platu plnit současně podle několika dohod o

srážkách ze mzdy nebo platu, jdou náklady s placením srážek podle druhé

a další dohody k tíži dlužníka.



§ 2047



Ustanovení § 2045 a 2046 se použijí i pro jiné příjmy, s nimiž se při

výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou nebo platem.



Oddíl 3



Utvrzení dluhu



Smluvní pokuta



§ 2048



Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní

pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může

věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením

utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v

jiném plnění než peněžitém.



§ 2049



Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh

smluvní pokutou utvrzený.



§ 2050



Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody

vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.



§ 2051



Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s

přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše

škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se

vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později

právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.



§ 2052



Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro

porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).



Uznání dluhu



§ 2053



Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v

písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání

trvá.



§ 2054



(1) Placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se

úroky platí.



(2) Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání

zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník

uznal i zbytek dluhu.



(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již

promlčena.



HLAVA II



ZÁVAZKY Z PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ



Díl 1



Převedení věci do vlastnictví jiného



Oddíl 1



Darování



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2055



Základní ustanovení



(1) Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci

nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a

obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.



(2) Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování

stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.



§ 2056



Kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib

obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené

v očekávání daru.



§ 2057



(1) Při darování věci zapsané do veřejného seznamu vyžaduje smlouva

písemnou formu.



(2) Písemnou formu vyžaduje smlouva také tehdy, nedojde-li k odevzdání

věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar. Dárce je zavázán k

odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení.



§ 2058



(1) Dárce může darovat třeba i všechen svůj současný majetek. Smlouva,

kterou někdo daruje svůj budoucí majetek, platí jen potud, pokud

nepřesahuje polovinu tohoto majetku.



(2) Darování věci, kterou dárce nemá, je platné, jen zaváže-li se dárce

ve smlouvě věc nabýt.



§ 2059



Zavázal-li se dárce odevzdat dar po uzavření smlouvy, může od smlouvy

odstoupit a odevzdání daru odepřít, změní-li se po uzavření smlouvy

okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu

výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti. Odevzdal-li již dárce

část daru, může od smlouvy odstoupit jen ohledně toho, co dosud

nesplnil.



§ 2060



Bylo-li někomu něco dáno z uznání nebo vzhledem k jeho zásluhám nebo

jako zvláštní odměna, je to darování, pokud na to příjemce neměl již

dříve právo.



§ 2061



Bylo-li ujednáno, že i dárce bude navzájem obdarován, jedná se o

darování jen vzhledem k tomu, oč hodnota plnění jedné strany převyšuje

hodnotu plnění druhé strany.



§ 2062



Darování podpory



Zaváže-li se dárce obdarovaného pravidelně podporovat, přechází právo

na podporu i povinnost k podpoře na dědice dárce a obdarovaného, jen

pokud to bylo výslovně ujednáno.



§ 2063



Darování pro případ smrti



Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje

zpravidla jako odkaz. Podle ustanovení o darování se řídí, přijme-li

obdarovaný dar a vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá o

tom obdarovanému listinu. Tím není dotčen § 2057.



§ 2064



(1) Bylo-li darováno s příkazem, může dárce požadovat splnění příkazu,

jen pokud již sám plnil.



(2) Je-li splnění příkazu ve veřejném zájmu, může splnění příkazu po

dárcově smrti požadovat také příslušný orgán veřejné moci nebo

právnická osoba oprávněná takový zájem hájit.



§ 2065



Daruje-li někdo vědomě cizí věc a zatají-li to obdarovanému, nahradí

škodu, která z toho vznikne. Dárce škodu obdarovanému nahradí i v

případě, že škoda vznikla z vady darované věci, pokud dárce o vadě

věděl a obdarovaného na ni neupozornil. V těchto případech může

obdarovaný také od smlouvy odstoupit a dar vrátit.



Pododdíl 2



Zvláštní ustanovení o platnosti darování



§ 2066



Osoba omezená ve svéprávnosti je způsobilá darovat a přijmout dar malé

hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý.



§ 2067



(1) Darování osobě, která provozuje zařízení, kde se poskytují

zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení

spravuje nebo je v něm zaměstnána, je neplatné, stalo-li se v době, kdy

dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak přijímal jeho služby.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li obdarovaný osobou dárci blízkou.



Pododdíl 3



Odvolání daru



Odvolání daru pro nouzi



§ 2068



(1) Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou

výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona

povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal

zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v

jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se

může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě

potřeba.



(2) Obdarovaný nemá povinnost podle odstavce 1, je-li sám v obdobné

nouzi jako dárce.



§ 2069



Bylo-li obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve,

povinna plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek

později obdarovaného.



§ 2070



Právo odvolat dar nepřechází na dárcovy dědice. Leč neuplatní-li dárce

své právo, má ten, komu je dárce podle zákona povinen výživou, právo

požadovat za stejných podmínek, aby mu obdarovaný doplnil to, čeho mu

dárce nemůže poskytnout.



§ 2071



Právo odvolat dar nemá dárce, který si stav nouze přivodil úmyslně nebo

z hrubé nedbalosti.



Odvolání daru pro nevděk



§ 2072



(1) Ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že

zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému,

od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán,

má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné,

zaplacení jeho obvyklé ceny.



(2) Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také

zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.



§ 2073



Nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem.



§ 2074



Právo odvolat dar přechází na dárcova dědice, zabránil-li obdarovaný

dárci v odvolání daru nebo zabránila-li v tom dárci vyšší moc.



§ 2075



(1) Dárce může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co

obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do

jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru.

Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.



(2) Je-li dar odvolán později a namítne-li obdarovaný opožděné odvolání

daru, soud k odvolání nepřihlédne.



Společná ustanovení



§ 2076



Vzdá-li se dárce při darování mezi živými předem práva odvolat dar pro

nouzi nebo nevděk, nepřihlíží se k tomu.



§ 2077



Pojí-li se s darem povinnost zavazující obdarovaného podle darovací

smlouvy, ruší se odvoláním daru pro budoucnost.



§ 2078



Nemá-li již obdarovaný dar ani jeho plnou hodnotu, zavazuje ho odvolání

daru k vydání toho, co mu z obohacení ještě zbývá. To neplatí,

zbavil-li se daru, aby vydání zmařil, anebo odvolal-li dar pro nevděk

samotný dárce.



Oddíl 2



Koupě



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2079



Základní ustanovení



(1) Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc,

která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a

kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní

cenu.



(2) Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající

a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.



§ 2080



Kupní cena je ujednána dostatečně určitě, je-li ujednán alespoň způsob

jejího určení.



§ 2081



Náklady spojené s odevzdáním věci v místě plnění nese prodávající.

Náklady spojené s převzetím věci nese kupující.



§ 2082



(1) Na kupujícího přechází nebezpečí škody na věci současně s nabytím

vlastnického práva. Nabude-li kupující vlastnické právo před odevzdáním

věci, má prodávající až do odevzdání věci práva a povinnosti

schovatele.



(2) Při uzavření smlouvy s odkládací podmínkou přechází nebezpečí škody

na věci na kupujícího nejdříve dnem splnění podmínky.



§ 2083



Tomu, kdo koupí budoucí užitky věci úhrnkem nebo s nadějí na nejisté

budoucí užitky, patří všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu,

bylo-li jeho očekávání zmařeno.



§ 2084



Prodávající upozorní kupujícího při ujednávání kupní smlouvy na vady

věci, o nichž ví.



Pododdíl 2



Koupě movité věci



Základní ustanovení



§ 2085



(1) Jako koupě movité věci se posoudí každá koupě, jejímž předmětem

není nemovitá věc, jakož i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující

podle smlouvy nabýt součást po oddělení jako věc movitou. Za kupní

smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je

nutné sestavit nebo vytvořit.



(2) Mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny,

platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v

době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle

prodává.



§ 2086



(1) Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí

jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal

předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci

zapotřebí.



(2) Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část

plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.



Povinnosti prodávajícího



§ 2087



Prodávající kupujícímu odevzdá věc, jakož i doklady, které se k věci

vztahují, a umožní kupujícímu nabýt vlastnického práva k věci v souladu

se smlouvou.



§ 2088



Prodávající splní povinnost odevzdat věc kupujícímu, umožní-li mu

nakládat s věcí v místě plnění a včas mu to oznámí.



§ 2089



(1) Má-li kupující určit dodatečně vlastnosti předmětu koupě a

neučiní-li to včas, určí je prodávající sám a oznámí kupujícímu, jaké

vlastnosti určil. Přitom přihlédne k potřebám kupujícího, které zná.



(2) Kupující má právo sdělit prodávajícímu odchylné určení vlastností

předmětu koupě, než jaké určil prodávající; neučiní-li to bez

zbytečného odkladu po oznámení prodávajícího, je vázán tím, co určil

prodávající.



§ 2090



(1) Má-li prodávající věc odeslat, odevzdá věc kupujícímu předáním

prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího a umožní kupujícímu uplatnit

práva z přepravní smlouvy vůči dopravci.



(2) Je-li kupujícím spotřebitel, použije se odstavec 1 pouze tehdy,

pokud dopravce určil kupující, aniž mu byl prodávajícím nabídnut. V

opačném případě je věc kupujícímu odevzdána, až mu ji dopravce předá.



§ 2091



(1) Při odeslání nastanou účinky odevzdání věci kupujícímu jejím

předáním dopravci, označí-li prodávající věc zjevně a dostatečně jako

zásilku pro kupujícího.



(2) Neoznačí-li prodávající věc, nastanou účinky odevzdání, oznámí-li

prodávající kupujícímu bez zbytečného odkladu, že mu věc odeslal, a

určí-li ji dostatečně v oznámení. Bez tohoto oznámení je věc kupujícímu

odevzdána, až předá-li mu ji dopravce.



§ 2092



Doba, v níž má prodávající plnit, běží ode dne účinnosti smlouvy. Má-li

však kupující splnit určitou povinnost ještě před odevzdáním věci,

začíná doba, v níž má prodávající plnit, běžet ode dne splnění této

povinnosti.



§ 2093



Dodá-li prodávající větší množství věcí, než bylo ujednáno, je kupní

smlouva uzavřena i na přebytečné množství, ledaže je kupující bez

zbytečného odkladu odmítl.



§ 2094



(1) Prodávající předá kupujícímu doklady potřebné k převzetí a užívání

věci. Má-li k předání dojít při zaplacení kupní ceny, předá prodávající

doklady v místě placení.



(2) Doklady, které se týkají přepravy a jsou nutné k převzetí věci a

volnému nakládání s ní, předá prodávající kupujícímu bez zbytečného

odkladu po jejich vydání. Jiné doklady určené ve smlouvě předá

prodávající kupujícímu při odevzdání věci.



Předmět koupě



§ 2095



Prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství,

jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní

prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy;

jinak pro účel obvyklý.



§ 2096



Při určení jakosti nebo provedení podle smluveného vzorku nebo předlohy

musí věc jakostí nebo provedením odpovídat vzorku nebo předloze.

Liší-li se jakost nebo provedení určené ve smlouvě a vzorek nebo

předloha, rozhoduje smlouva. Určí-li smlouva a vzorek jakost nebo

provedení věci rozdílně, nikoli však rozporně, musí věc odpovídat

smlouvě i vzorku nebo předloze.



§ 2097



Není-li ujednáno, jak má být věc zabalena, zabalí prodávající věc podle

zvyklostí; nejsou-li, pak způsobem potřebným pro uchování věci a její

ochranu. Stejným způsobem opatří prodávající věc pro přepravu.



§ 2098



Vyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy předmětu koupě, že množství je

určeno jen přibližně, určí přesné množství prodávající. Má se za to, že

odchylka nesmí přesáhnout pět procent množství určeného ve smlouvě.



Práva z vadného plnění



§ 2099



(1) Věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095 a 2096. Za vadu

se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech

nutných pro užívání věci.



(2) Plyne-li z prohlášení prodávajícího nebo z dokladu o předání, že

prodávající dodal menší množství věcí, nevztahují se na chybějící věci

ustanovení o vadách.



§ 2100



(1) Právo kupujícího z vadného plnění zakládá vada, kterou má věc při

přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projeví až později.

Právo kupujícího založí i později vzniklá vada, kterou prodávající

způsobil porušením své povinnosti.



(2) Povinnosti prodávajícího ze záruky za jakost tím nejsou dotčeny.



§ 2101



(1) Při předčasném plnění může prodávající odstranit vady do doby

určené pro odevzdání věci. Výkonem svého práva nesmí kupujícímu

způsobit nepřiměřené obtíže nebo výdaje. Právo kupujícího na náhradu

škody tím není dotčeno.



(2) Odstavec 1 platí obdobně i pro vady dokladů.



§ 2102



(1) Práva kupujícího z vadného plnění nejsou dotčena, způsobilo-li vadu

použití věci, kterou kupující předal prodávajícímu. To neplatí,

prokáže-li prodávající, že na nevhodnost předané věci kupujícího včas

upozornil a kupující na jejím použití trval, nebo prokáže-li, že

nevhodnost předané věci ani při vynaložení dostatečné péče nemohl

zjistit.



(2) Způsobil-li vadu věci postup prodávajícího podle návrhů, vzorků

nebo podkladů, které mu kupující opatřil, použije se odstavec 1

obdobně.



§ 2103



Kupující nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel

s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. To

neplatí, ujistil-li ho prodávající výslovně, že věc je bez vad, anebo

zastřel-li vadu lstivě.



§ 2104



Kupující věc podle možnosti prohlédne co nejdříve po přechodu nebezpečí

škody na věci a přesvědčí se o jejích vlastnostech a množství.



§ 2105



(1) Odesílá-li prodávající věc, může kupující odložit prohlídku do

doby, kdy je věc dopravena do místa určení.



(2) Je-li věc během přepravy směrována do jiného místa určení, anebo

kupujícím dále odeslána, aniž měl možnost věc prohlédnout, a

prodávající v době uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět o možnosti

takové změny místa určení nebo takového dalšího odeslání, může kupující

prohlídku odložit do doby, kdy je věc dopravena do nového místa určení.



§ 2106



(1) Je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo



a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící

věci,



b) na odstranění vady opravou věci,



c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo



d) odstoupit od smlouvy.



(2) Kupující sdělí prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení

vady, nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady. Provedenou volbu

nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li

kupující opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li

prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady

neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou

slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit.



(3) Nezvolí-li kupující své právo včas, má práva podle § 2107.



§ 2107



(1) Je-li vadné plnění nepodstatným porušením smlouvy, má kupující

právo na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.



(2) Dokud kupující neuplatní právo na slevu z kupní ceny nebo

neodstoupí od smlouvy, může prodávající dodat to, co chybí, nebo

odstranit právní vadu. Jiné vady může prodávající odstranit podle své

volby opravou věci nebo dodáním nové věci; volba nesmí kupujícímu

způsobit nepřiměřené náklady.



(3) Neodstraní-li prodávající vadu věci včas nebo vadu věci odmítne

odstranit, může kupující požadovat slevu z kupní ceny, anebo může od

smlouvy odstoupit. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu

prodávajícího.



§ 2108



Do odstranění vady nemusí kupující platit část kupní ceny odhadem

přiměřeně odpovídající jeho právu na slevu.



§ 2109



Při dodání nové věci vrátí kupující prodávajícímu na jeho náklady věc

původně dodanou.



§ 2110



Kupující nemůže odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci,

nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel. To neplatí,



a) došlo-li ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady

věci,



b) použil-li kupující věc ještě před objevením vady,



c) nezpůsobil-li kupující nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu

jednáním anebo opomenutím, nebo



d) prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji,

anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti,

vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu

náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.



§ 2111



Neoznámil-li kupující vadu věci včas, pozbývá právo odstoupit od

smlouvy.



§ 2112



(1) Neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl

při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného

plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li

vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při

dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci.



(2) K účinkům podle odstavce 1 soud přihlédne jen k námitce

prodávajícího, že vada nebyla včas oznámena. Prodávající však nemá

právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající

v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.



Záruka za jakost



§ 2113



Zárukou za jakost se prodávající zavazuje, že věc bude po určitou dobu

způsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé

vlastnosti. Tyto účinky má i uvedení záruční doby nebo doby

použitelnosti věci na obalu nebo v reklamě. Záruka může být poskytnuta

i na jednotlivou součást věci.



§ 2114



Určují-li smlouva a prohlášení o záruce různé záruční doby, platí doba

z nich nejdelší. Ujednají-li však strany jinou záruční dobu, než jaká

je vyznačena na obalu jako doba použitelnosti, má přednost ujednání

stran.



§ 2115



Záruční doba běží od odevzdání věci kupujícímu; byla-li věc podle

smlouvy odeslána, běží od dojití věci do místa určení. Má-li koupenou

věc uvést do provozu někdo jiný než prodávající, běží záruční doba až

ode dne uvedení věci do provozu, pokud kupující objednal uvedení do

provozu nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a řádně a včas poskytl

k provedení služby potřebnou součinnost.



§ 2116



Kupující nemá právo ze záruky, způsobila-li vadu po přechodu nebezpečí

škody na věci na kupujícího vnější událost. To neplatí, způsobil-li

vadu prodávající.



§ 2117



Pro oznámení vady, na kterou se vztahuje záruka, a pro uplatnění práva

z vadného plnění platí obdobně ustanovení § 2172 a 2173.



Povinnosti kupujícího



§ 2118



Kupující zaplatí kupní cenu a věc převezme.



§ 2119



(1) Kupující nemusí kupní cenu zaplatit, dokud nemá možnost si věc

prohlédnout. To neplatí, byl-li ujednán takový způsob předání věci,

který možnost prohlídky vylučuje.



(2) Při určení ceny podle hmotnosti se má za to, že rozhoduje čistá

hmotnost předmětu koupě.



§ 2120



(1) Je-li kupující v prodlení s převzetím věci nebo s placením kupní

ceny, uchová prodávající věc, může-li s ní nakládat, pro kupujícího

způsobem přiměřeným okolnostem.



(2) Převzal-li kupující věc, kterou zamýšlí odmítnout, uchová ji

způsobem přiměřeným okolnostem.



(3) Kdo uchovává věc pro druhou stranu, může ji zadržet, dokud mu druhá

strana neuhradí účelně vynaložené náklady spojené s uchováním věci.



Nebezpečí škody na věci



§ 2121



(1) Nebezpečí škody přechází na kupujícího převzetím věci.



(2) Týž následek má, nepřevezme-li kupující věc, ač mu s ní prodávající

umožnil nakládat.



§ 2122



Má-li kupující převzít věc od třetí osoby, přechází na něho nebezpečí

škody okamžikem, kdy mohl s věcí nakládat, ne však dříve než v době

určené jako čas plnění.



§ 2123



(1) Předá-li prodávající dopravci věc pro přepravu ke kupujícímu v

místě určeném kupní smlouvou, přechází na kupujícího nebezpečí škody

předáním věci dopravci v tomto místě, a nebylo-li místo smluveno,

předáním prvnímu dopravci pro přepravu do místa určení.



(2) Je-li při uzavření smlouvy věc již přepravována, přechází nebezpečí

škody na věci na kupujícího předáním věci prvnímu dopravci. Prodávající

však nese škodu, k níž došlo před uzavřením smlouvy, a prodávající o ní

věděl, anebo o ní vzhledem k okolnostem vědět měl.



§ 2124



Nebezpečí škody na věci určené podle druhu nepřejde na kupujícího,

který věc nepřevzal, dříve než věc bude pro účel smlouvy dostatečně

oddělena a odlišena od jiných věcí téhož druhu.



§ 2125



(1) Škoda na věci, vzniklá po přechodu nebezpečí škody na věci na

kupujícího, nemá vliv na jeho povinnost zaplatit kupní cenu, ledaže

prodávající škodu způsobil porušením své povinnosti.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, uplatnil-li kupující právo žádat dodání

náhradní věci, nebo odstoupil-li od smlouvy.



Svépomocný prodej



§ 2126



(1) Prodlením strany s převzetím věci vzniká druhé straně právo věc po

předchozím upozornění na účet prodlévajícího vhodným způsobem prodat

poté, co prodlévajícímu poskytla dodatečnou přiměřenou lhůtu k

převzetí.



(2) To platí i tehdy, prodlévá-li strana s placením, kterým je předání

věci podmíněno.



§ 2127



Hrozí-li věci rychlá zkáza a není-li na upozornění čas, není upozornění

nutné.



Pododdíl 3



Koupě nemovité věci



§ 2128



(1) Při prodeji a koupi nemovité věci vyžaduje kupní smlouva formu

podle § 560. Pro ujednání o výhradě vlastnického práva, o právu zpětné

koupě, o zákazu zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo

lepšího kupce, jakož i pro ujednání o koupi na zkoušku však postačí i

jiná forma, nemá-li být takovým ujednáním k nemovité věci zřízeno věcné

právo.



(2) Zřizuje-li se ujednáním o výhradě vlastnického práva, právu zpětné

koupě, zákazu zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo

lepšího kupce nebo ujednáním o koupi na zkoušku věcné právo k věci

zapsané do veřejného seznamu, vzniká takové právo až zápisem do

veřejného seznamu.



§ 2129



(1) Kupující má právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, nemá-li pozemek

výměru určenou v kupní smlouvě. Nemá-li však pozemek výměru zapsanou ve

veřejném seznamu, má kupující právo na přiměřenou slevu z kupní ceny,

jen bylo-li to ujednáno.



(2) Neoznámil-li kupující prodávajícímu skrytou vadu stavby spojené se

zemí pevným základem do pěti let od nabytí, soud kupujícímu právo z

vadného plnění nepřizná, namítne-li prodávající, že vada nebyla včas

oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem

skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel

vědět.



§ 2130



Ujednají-li strany, kdy má kupující nemovitou věc převzít, náleží

kupujícímu od ujednané doby převzetí plody a užitky nemovité věci. Ve

stejné době přejde nebezpečí škody na věci na kupujícího.



§ 2131



V ostatním se na smlouvu o koupi nemovité věci použijí přiměřeně

ustanovení o koupi movitých věcí.



Pododdíl 4



Vedlejší ujednání při kupní smlouvě



Výhrada vlastnického práva



§ 2132



Vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se

kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny.

Nebezpečí škody na věci však na kupujícího přechází již jejím

převzetím.



§ 2133



Je-li nabytí vlastnického práva kupujícím podmíněno zaplacením kupní

ceny ve splátkách, nezakládá prodlení kupujícího se splátkou

nepřesahující desetinu kupní ceny samo o sobě právo prodávajícího od

smlouvy odstoupit a požadovat vrácení věci, pokud kupující splátku

zaplatí nejpozději v době splatnosti následující splátky a společně s

ní.



§ 2134



Výhrada vlastnického práva působí vůči věřitelům kupujícího jen tehdy,

bylo-li ujednání pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li

pořízeno v písemné formě a podpisy stran úředně ověřeny, leč tehdy až

ode dne úředního ověření podpisů. Je-li však výhrada vlastnického práva

ujednána ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím

osobám, jen byla-li do tohoto seznamu zapsána.



Výhrada zpětné koupě



§ 2135



(1) Z ujednání o výhradě zpětné koupě vzniká kupujícímu povinnost

převést na požádání věc prodávajícímu za úplatu zpět. Kupující vrátí

prodávajícímu věc v nezhoršeném stavu a prodávající vrátí kupujícímu

kupní cenu; tím jsou vyrovnány i užitky z peněz a plody z věci snad

vytěžené.



(2) Výhrada zpětné koupě zavazuje dědice a právo na zpětnou koupi lze

zcizit, jen je-li to výslovně ujednáno.



§ 2136



Vynaložil-li kupující na věc náklad k jejímu zlepšení, anebo mimořádný

náklad pro její zachování, náleží mu stejná náhrada jako poctivému

držiteli; pokud se ale vrácení věci zmaří nebo zhorší její hodnota z

důvodů, za které kupující odpovídá, nahradí prodávajícímu škodu.



§ 2137



Nebyla-li ujednána lhůta, ve které má prodávající právo žádat vrácení

věci, platí vzhledem k movité věci za ujednanou tříletá lhůta a

vzhledem k nemovité věci desetiletá lhůta.



§ 2138



Byla-li výhrada zpětné koupě ujednána k věci zapsané do veřejného

seznamu jako právo věcné, lze věc zatížit jen se souhlasem toho, pro

koho je právo zpětné koupě ve veřejném seznamu zapsáno.



§ 2139



Výhrada zpětného prodeje



Ustanovení o zpětné koupi se obdobně použijí i na ujednání, kterým si

kupující vymíní, že věc prodá prodávajícímu zpět.



§ 2140



Předkupní právo



(1) Ujedná-li si předkupník k věci předkupní právo, vzniká dlužníku

povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl

prodat třetí osobě (koupěchtivému).



(2) Předkupní právo lze zvláštním ujednáním rozšířit i na jiné způsoby

zcizení. Předkupní právo lze také ujednat i mimo souvislost s kupní

smlouvou.



§ 2141



Náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit

jen v celku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo

neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit v

celku.



§ 2142



Výhrada předkupního práva zavazuje dědice a předkupní právo lze zcizit,

je-li to výslovně ujednáno.



§ 2143



Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje

uzavřením smlouvy s koupěchtivým.



§ 2144



(1) Je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje

předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí

nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň,

aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.



(2) Nabude-li nástupce vlastnické právo k věci jiným způsobem, přechází

na něho povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za podmínek,

kterými byl vázán jeho předchůdce.



(3) Nekoupí-li předkupník nabídnutou věc, zůstává mu předkupní právo

zachováno.



§ 2145



Věděl-li koupěchtivý o předkupním právu nebo musel-li o něm vědět,

platí, že smlouva je uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění

předkupního práva.



§ 2146



Ujedná-li prodávající s koupěchtivým, že od smlouvy s ním odstoupí,

pokud předkupník uplatní své právo, nebo že se závazek změní nebo

zruší, pokud předkupník své právo neuplatní, jsou taková ujednání vůči

předkupníkovi neúčinná. K opačnému ujednání se nepřihlíží.



§ 2147



(1) Nabídku učiní prodávající předkupníkovi ohlášením všech podmínek.

Při nabídce se vyžaduje oznámení obsahu smlouvy uzavřené s

koupěchtivým. Nabídka ke koupi nemovité věci vyžaduje písemnou formu.



(2) Přijme-li předkupník nabídku, uskuteční se koupě mezi prodávajícím

a předkupníkem za týchž podmínek, jaké prodávající dohodl s

koupěchtivým.



§ 2148



(1) Předkupník zaplatí kupní cenu v ujednané lhůtě, jinak do osmi dnů

po nabídce u věci movité a u nemovité věci do tří měsíců po nabídce.

Neučiní-li to, předkupní právo zanikne.



(2) Odložil-li prodávající koupěchtivému zaplacení kupní ceny na

pozdější dobu nebo povolil-li mu placení ve splátkách, může se

předkupník domáhat téže výhody, zajistí-li odloženou platbu dostatečnou

jistotou.



§ 2149



(1) Předkupník zaplatí kupní cenu ve výši nabídnuté koupěchtivým a

splní podmínky nabídnuté koupěchtivým vedle kupní ceny. Zavázal-li se

koupěchtivý k vedlejšímu plnění, které předkupník poskytnout nemůže,

zaplatí prodávajícímu jeho hodnotu. Nelze-li vedlejší plnění vyrovnat

ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne; to neplatí, byla-li by

smlouva s koupěchtivým podle rozumného očekávání uzavřena i bez závazku

k vedlejšímu plnění.



(2) Zavázal-li se koupěchtivý koupit věc společně s jinými za souhrnnou

cenu, zaplatí předkupník poměrnou část souhrnné ceny. Prodávající může

požadovat, aby předkupník koupil s věcí vše, co od ní nemůže být

odděleno bez poškození.



Koupě na zkoušku



§ 2150



(1) Kdo koupí věc na zkoušku, kupuje s podmínkou, že věc ve zkušební

lhůtě schválí.



(2) Neujednají-li strany zkušební lhůtu, činí u movitých věcí tři dny a

u nemovitých věcí jeden rok od uzavření smlouvy. Plyne-li však z

jednání o uzavření smlouvy, že věc má být prohlédnuta nebo vyzkoušena

po odevzdání, běží zkušební doba ode dne odevzdání.



§ 2151



(1) Nepřevzal-li kupující věc, má podmínka povahu podmínky odkládací.

Tato podmínka se považuje za zmařenou, jestliže kupující nesdělí

prodávajícímu ve zkušební době, že věc schvaluje.



(2) Převzal-li kupující věc, má podmínka povahu podmínky rozvazovací.

Platí, že kupující věc schválil, neodmítl-li ji ve zkušební době.



(3) Kupující nemá právo věc odmítnout, nemůže-li ji vrátit ve stavu, v

jakém ji převzal. K změnám vyvolaným vyzkoušením věci se nepřihlíží.



Výhrada lepšího kupce



§ 2152



(1) Uzavřením kupní smlouvy s výhradou lepšího kupce nabývá prodávající

právo dát přednost lepšímu kupci, přihlásí-li se v určené lhůtě. Tato

lhůta činí u movitých věcí tři dny a u nemovitých věcí jeden rok od

uzavření smlouvy.



(2) Zda je nový kupec lepší, rozhoduje prodávající; může dát zejména

přednost novému kupci, třebaže první nabízí vyšší cenu.



§ 2153



Obdobně jako u koupě na zkoušku se posoudí, ve kterých případech má

výhrada lepšího kupce povahu podmínky odkládací a v kterých povahu

podmínky rozvazovací.



Cenová doložka



§ 2154



Je-li ujednána cenová doložka, upraví se kupní cena věci dodatečně s

přihlédnutím k výrobním nákladům. Neurčí-li se, které náklady jsou

rozhodné, mění se kupní cena v poměru k cenovým změnám hlavních surovin

potřebných k vyrobení věci.



§ 2155



(1) Neurčí-li strany, která doba rozhoduje pro posouzení cenových změn,

přihlédne se k cenám v době uzavření smlouvy a v době, kdy měl

prodávající věc dodat. Má-li se dodání věci uskutečnit během určité

lhůty, rozhoduje doba skutečného včasného plnění, jinak konec této

lhůty.



(2) Dodá-li prodávající věc s prodlením a jsou-li ceny rozhodných

složek výrobních nákladů nižší než ceny určené podle odstavce 1,

přihlíží se k nižším cenám.



§ 2156



Práva a povinnosti stran z cenové doložky zaniknou, neuplatní-li

oprávněná strana svá práva u druhé strany bez zbytečného odkladu po

dodání věci.



§ 2157



Jiná vedlejší ujednání



Ujednají-li strany jiné výhrady nebo podmínky připouštějící změnu nebo

zánik práv a povinností z kupní smlouvy, zaniká výhrada nebo podmínka

nejpozději do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy, pokud ji

neuplatnil v této lhůtě ten, kdo je z výhrady nebo podmínky oprávněn.



Pododdíl 5



Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě



§ 2158



(1) Je-li prodávajícím podnikatel, platí pro prodej při jeho

podnikatelské činnosti kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i

ustanovení tohoto pododdílu, ledaže je kupujícím také podnikatel a při

uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho

podnikatelské činnosti.



(2) Plnění, která se při prodeji věci obvykle neposkytují, je třeba

zvláště ujednat.



§ 2159



(1) Dodá-li prodávající věc na místo určené kupujícím, převezme

kupující věc při dodání; v ostatních případech převezme kupující věc

při prodeji.



(2) Nepřevezme-li kupující věc v době uvedené v odstavci 1, náleží

prodávajícímu úplata za uskladnění. Neujednají-li její výši strany,

platí za ujednanou výše obvyklá.



§ 2160



(1) Převzetím koupené věci nabývá kupující k věci vlastnické právo.



(2) Při samoobslužném prodeji nabývá kupující vlastnické právo k věci

zaplacením kupní ceny. Do té doby může kupující vrátit věc na původní

místo. Vznikne-li na věci škoda před zaplacením kupní ceny, nahradí se

podle obecných ustanovení.



§ 2161



Jakost při převzetí



(1) Prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady.

Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc

převzal,



a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání,

takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které

kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi

prováděné,



b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo

ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,



c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo

předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku

nebo předlohy,



d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a



e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.



(2) Projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to,

že věc byla vadná již při převzetí.



§ 2162



Připouští-li to povaha koupě, má kupující právo, aby byla věc před ním

překontrolována nebo aby byly předvedeny její funkce.



§ 2163



U zuživatelné věci se vyznačí doba nejkratší trvanlivosti, popřípadě, u

věci podléhající rychlé zkáze, doba, po kterou lze věc použít.



§ 2164



Má-li věc vadu, která nebrání užívat věc k určenému účelu, lze ji

prodat jen za nižší cenu, než je obvyklá cena bezvadné věci.

Prodávající kupujícího upozorní, že věc má vadu a o jakou vadu se

jedná, není-li to zřejmé již z povahy prodeje.



Práva z vadného plnění



§ 2165



(1) Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u

spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.



(2) Je-li na prodávané věci, na jejím obalu, v návodu připojenému k

věci nebo v reklamě v souladu s jinými právními předpisy uvedena doba,

po kterou lze věc použít, použijí se ustanovení o záruce za jakost.



§ 2166



(1) Požádá-li o to kupující, potvrdí mu prodávající v písemné formě, v

jakém rozsahu a po jakou dobu trvají jeho povinnosti v případě vadného

plnění. Prodávající má povinnosti z vadného plnění nejméně v takovém

rozsahu, v jakém trvají povinnosti z vadného plnění výrobce. V

potvrzení uvede i své jméno, sídlo a identifikující údaj, popřípadě i

další údaje potřebné ke zjištění jeho totožnosti.



(2) Je-li to potřebné, vysvětlí prodávající v potvrzení srozumitelným

způsobem obsah, rozsah, podmínky a dobu trvání své odpovědnosti i

způsob, jakým lze uplatnit práva z ní plynoucí. V potvrzení prodávající

zároveň uvede, že další práva kupujícího, která se ke koupi věci vážou,

nejsou dotčena. Nesplnění těchto povinností není na újmu platnosti

potvrzení.



(3) Nebrání-li tomu povaha věci, lze potvrzení podle odstavce 1

nahradit dokladem o zakoupení věci obsahujícím uvedené údaje.



§ 2167



Ustanovení § 2165 se nepoužije



a) u věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena

ujednána,



b) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním,



c) u použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení,

kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo



d) vyplývá-li to z povahy věci.



§ 2168



Ujednají-li prodávající a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z

vadného plnění, nepřihlíží se k takovému ujednání. To neplatí, pokud

strany zkrátily tuto dobu na polovinu zákonné doby při koupi již

použitého spotřebního zboží; ujednaly-li si zkrácení větší, platí za

ujednanou polovina zákonné doby.



§ 2169



(1) Nemá-li věc vlastnosti stanovené v § 2161, může kupující požadovat

i dodání nové věci bez vad, pokud to není vzhledem k povaze vady

nepřiměřené, ale pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující

požadovat jen výměnu součásti; není-li to možné, může odstoupit od

smlouvy. Je-li to však vzhledem k povaze vady neúměrné, zejména lze-li

vadu odstranit bez zbytečného odkladu, má kupující právo na bezplatné

odstranění vady.



(2) Právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti má kupující i v

případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný

výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má

kupující i právo od smlouvy odstoupit.



(3) Neodstoupí-li kupující od smlouvy nebo neuplatní-li právo na dodání

nové věci bez vad, na výměnu její součásti nebo na opravu věci, může

požadovat přiměřenou slevu. Kupující má právo na přiměřenou slevu i v

případě, že mu prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její

součást nebo věc opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná

nápravu v přiměřené době nebo že by zjednání nápravy spotřebiteli

působilo značné obtíže.



§ 2170



Právo z vadného plnění kupujícímu nenáleží, pokud kupující před

převzetím věci věděl, že věc má vadu, anebo pokud kupující vadu sám

způsobil.



§ 2171



Má-li věc vadu, z níž je prodávající zavázán, a jedná-li se o věc

prodávanou za nižší cenu nebo o věc použitou, má kupující místo práva

na výměnu věci právo na přiměřenou slevu.



§ 2172



Práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena.

Je-li však v potvrzení podle § 2166 uvedena jiná osoba určená k opravě,

která je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším,

uplatní kupující právo na opravu u toho, kdo je určen k provedení

opravy. Osoba takto určená k opravě provede opravu ve lhůtě dohodnuté

mezi prodávajícím a kupujícím při koupi věci.



§ 2173



Uplatní-li kupující právo z vadného plnění, potvrdí mu druhá strana v

písemné formě, kdy právo uplatnil, jakož i provedení opravy a dobu

jejího trvání.



§ 2174



Ujednají-li strany ještě předtím, než kupující může uplatnit právo z

vady věci, že se jeho práva omezí nebo že zanikají, nepřihlíží se k

tomu.



Pododdíl 6



Zvláštní ustanovení o koupi závodu



§ 2175



(1) Koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O

koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou

položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu.



(2) Koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.



§ 2176



Má se za to, že je kupní cena ujednána na základě údajů o převáděném

jmění v účetních záznamech o prodávaném závodu a ve smlouvě ke dni

jejího uzavření; má-li smlouva nabýt účinnosti později, mění se kupní

cena v závislosti na zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v

mezidobí.



§ 2177



(1) Koupí závodu se kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem

dluhů, které k závodu náleží; z dluhů však kupující přejímá jen ty, o

jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně předpokládat.

Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu kupujícím, ručí

prodávající za splnění dluhu. Nabytí pohledávek kupujícím se jinak řídí

ustanoveními o postoupení pohledávek.



(2) Prodávající oznámí bez zbytečného odkladu svým věřitelům a

dlužníkům, jejichž pohledávky a dluhy kupující koupí závodu nabyl, že

závod prodal a komu.



§ 2178



Zakazuje se převést prodejem závodu na kupujícího právo vyplývající z

průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, u něhož to vylučuje

smlouva, kterou bylo právo prodávajícímu poskytnuto, nebo vylučuje-li

to povaha takového práva.



§ 2179



(1) V zápisu o předání závodu strany uvedou výčet všeho, co závod

zahrnuje a co se kupujícímu předává, jakož i všeho, co chybí, ač to

podle smlouvy nebo účetních záznamů závod spoluvytváří. Prodávající

nejpozději v zápisu kupujícího upozorní na vady předmětu prodeje, o

kterých ví, nebo o kterých vědět měl a mohl.



(2) Neuvede-li se v zápisu věc náležející k závodu, nabývá ji kupující

společně se závodem. Neuvede-li se v zápisu dluh, kupující jej nabývá,

musel-li jeho existenci alespoň rozumně předpokládat.



§ 2180



(1) Je-li kupující zapsán ve veřejném rejstříku, nabývá vlastnické

právo k závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi

závodu do sbírky listin podle jiného právního předpisu.



(2) Není-li kupující zapsán do veřejného rejstříku, nabývá vlastnické

právo k závodu jako celku účinností smlouvy.



(3) Ustanoveními odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny povinnosti zapsat práva

k věcem podle jiných právních předpisů, ani omezení vyplývající z

licenčních nebo obdobných smluv.



§ 2181



Zhorší-li se prodejem závodu dobytnost pohledávky, má věřitel

prodávajícího, který s prodejem nesouhlasil, právo domáhat se, aby soud

rozhodl, že prodej závodu je vůči němu neúčinný. Toto právo zaniká,

neuplatní-li je věřitel do jednoho měsíce ode dne, kdy se o prodeji

dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti smlouvy.



§ 2182



(1) Odstoupí-li některá ze stran od smlouvy, přecházejí na

prodávajícího pohledávky a dluhy, které k závodu náleží; z dluhů však

prodávající nabývá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň

musel rozumně předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí

dluhu prodávajícím, ručí kupující za jeho splnění. Nabytí pohledávek

prodávajícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.



(2) Kupující oznámí svým věřitelům a dlužníkům, jejichž pohledávky a

dluhy prodávající nabyl, bez zbytečného odkladu, že závazek zanikl

odstoupením od smlouvy.



§ 2183



Ustanovení tohoto pododdílu se obdobně použijí i na jiné převody

vlastnického práva k závodu a na prodej nebo jiný převod části závodu

tvořící samostatnou organizační složku.



Oddíl 3



Směna



§ 2184



Základní ustanovení



(1) Směnnou smlouvou se každá ze stran zavazuje převést druhé straně

vlastnické právo k věci výměnou za závazek druhé strany převést

vlastnické právo k jiné věci.



(2) Strany si odevzdají věci v tom stavu, v jakém byly v okamžiku

uzavření smlouvy.



§ 2185



(1) Dojde-li k nahodilé zkáze věci před přechodem nebezpečí škody na

věci, hledí se na smlouvu, jako by nebyla uzavřena. Dojde-li před

odevzdáním věci k jejímu nahodilému zhoršení do té míry, že hodnota

věci klesne pod polovinu, má druhá strana právo od smlouvy odstoupit.



(2) Jiné nahodilé zhoršení věci nebo její postižení břemeny jde k tíži

zcizitele; k nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.



(3) Při směně věcí úhrnkem postihuje nahodilá zkáza nebo nahodilé

zhoršení jednotlivých věcí přejímatele, nebyl-li tím jinak celek

znehodnocen pod polovinu ceny.



§ 2186



Při odeslání věci přechází nebezpečí škody na věci na přejímatele

převzetím věci. Určil-li však či schválil, jak mu věc má být odeslána,

přechází na přejímatele nebezpečí škody na věci již odesláním.



§ 2187



Plody a užitky ze směněné věci náležejí zciziteli až do doby, kdy má

podle smlouvy věc odevzdat; od uplynutí této doby náležejí plody a

užitky přejímateli, i když mu věc nebyla ještě odevzdána.



§ 2188



V ostatním se na směnnou smlouvu přiměřeně použijí ustanovení o kupní

smlouvě s tím, že se každá ze stran považuje ohledně věci, kterou

směnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou přijímá, za

stranu kupující.



Díl 2



Přenechání věci k užití jinému



Oddíl 1



Výprosa



§ 2189



Základní ustanovení



Přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná

doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc

užívat, vzniká výprosa.



§ 2190



(1) Kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle

libosti.



(2) Výprosník nemůže věc vrátit v době, kdy by tím způsobil půjčiteli

obtíže, ledaže s tím půjčitel souhlasí.



§ 2191



(1) Škodu na věci výprosník půjčiteli nahradí, ledaže prokáže, že věc

užíval způsobem přiměřeným její povaze.



(2) Dovolil-li výprosník bez souhlasu půjčitele, aby věc užíval někdo

jiný, nahradí půjčiteli škodu z toho vzniklou, ledaže by ke škodě došlo

i jinak.



§ 2192



Nalezne-li se ztracená věc, za niž výprosník již dal náhradu, nenabude

tím právo věc si proti vůli půjčitele ponechat, nýbrž věc půjčiteli

proti vrácení náhrady vrátí.



Oddíl 2



Výpůjčka



§ 2193



Základní ustanovení



Smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc

a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.



§ 2194



Vypůjčitel nabývá právo věc užívat ujednaným způsobem, a nebyl-li

ujednán, způsobem přiměřeným povaze věci. Vypůjčitel není oprávněn věc

přenechat jiné osobě bez svolení půjčitele.



§ 2195



(1) Půjčitel přenechá vypůjčiteli věc ve stavu způsobilém k užívání.

Způsobí-li škodu vada věci, kterou půjčitel zatajil, nahradí půjčitel

škodu vypůjčiteli z toho vzniklou.



(2) Půjčitel poučí vypůjčitele, jak věc užívat, nejedná-li se o

pravidla obecně známá, anebo neplyne-li z okolností, že toho není

zapotřebí. Neučiní-li to, nahradí vypůjčiteli škodu z toho vzniklou.



§ 2196



Byl-li ujednán jen účel, k němuž se má věc užívat, zařídí se vypůjčitel

tak, aby začal věc užívat bez zbytečného odkladu a aby ji po splnění

účelu bez zbytečného odkladu vrátil.



§ 2197



Vypůjčitel má právo vrátit věc předčasně; kdyby však z toho vznikly

půjčiteli obtíže, nemůže věc vrátit bez jeho souhlasu.



§ 2198



(1) Půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí,

užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou.



(2) Potřebuje-li půjčitel věc nevyhnutelně dříve z důvodu, který nemohl

při uzavření smlouvy předvídat, může se domáhat jejího předčasného

vrácení, jen bylo-li to ujednáno.



§ 2199



(1) Obvyklé náklady spojené s užíváním věci nese vypůjčitel ze svého.



(2) Při potřebě mimořádných nákladů může vypůjčitel věc předat

půjčiteli, aby je vynaložil sám. Nechce-li nebo nemůže-li půjčitel tak

učinit a vynaloží-li mimořádné náklady v nezbytném rozsahu sám

vypůjčitel, náleží mu náhrada jako nepřikázanému jednateli.



§ 2200



Práva půjčitele a vypůjčitele musí být uplatněna do tří měsíců od

vrácení věci, jinak je soud nepřizná, namítne-li druhá strana opožděné

uplatnění práva.



Oddíl 3



Nájem



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2201



Základní ustanovení



Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k

dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli

nájemné.



§ 2202



Předmět nájmu



(1) Pronajmout lze věc nemovitou i nezuživatelnou věc movitou.

Pronajmout lze i část nemovité věci; co se dále stanoví o věci, použije

se i pro nájem její části.



(2) Pronajmout lze i věc, která v budoucnu teprve vznikne, je-li ji

možné dostatečně přesně určit při uzavření nájemní smlouvy.



§ 2203



Je-li pronajatá věc zapsána do veřejného seznamu, zapíše se do

veřejného seznamu i nájemní právo, pokud to navrhne vlastník věci nebo

s jeho souhlasem nájemce.



§ 2204



(1) Neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že

se jedná o nájem na dobu neurčitou.



(2) Ujednají-li strany nájem na dobu určitou delší než padesát let, má

se za to, že byl nájem ujednán na dobu neurčitou s tím, že v prvních

padesáti letech lze nájem vypovědět jen z ujednaných výpovědních důvodů

a v ujednané výpovědní době.



Pronajímatel



§ 2205



Nájemní smlouva pronajímatele zavazuje



a) přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo

obvyklému účelu,



b) udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro

které byla pronajata,



c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu.



§ 2206



(1) Pronajímatel odevzdá nájemci věc v ujednané době, jinak v den

následující poté, co jej o to nájemce požádá.



(2) Pronajímatel odevzdá nájemci věc se vším, co je třeba k řádnému

užívání věci.



§ 2207



(1) Po dobu nájmu provádí běžnou údržbu věci nájemce, ledaže se k ní

zavázal pronajímatel. Ostatní údržbu věci a její nezbytné opravy

provádí pronajímatel, ledaže se k některému způsobu nebo druhu údržby a

k opravě některých vad zavázal nájemce.



(2) Pronajímatel neodpovídá za vadu, o které v době uzavření nájemní

smlouvy strany věděly a která nebrání užívání věci.



§ 2208



(1) Oznámí-li nájemce řádně a včas pronajímateli vadu věci, kterou má

pronajímatel odstranit, a neodstraní-li pronajímatel vadu bez

zbytečného odkladu, takže nájemce může věc užívat jen s obtížemi, má

nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného nebo může provést opravu

také sám a požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Ztěžuje-li

však vada zásadním způsobem užívání, nebo znemožňuje-li zcela užívání,

má nájemce právo na prominutí nájemného nebo může nájem vypovědět bez

výpovědní doby.



(2) Nájemce má právo započíst si to, co může podle odstavce 1 žádat od

pronajímatele, až do výše nájemného za jeden měsíc; je-li doba nájmu

kratší, až do výše nájemného.



(3) Neuplatní-li nájemce právo podle odstavce 1 do šesti měsíců ode

dne, kdy vadu zjistil nebo mohl zjistit, soud mu je nepřizná,

namítne-li pronajímatel jeho opožděné uplatnění.



§ 2209



Během nájmu pronajímatel nemá právo o své vůli pronajatou věc měnit.



§ 2210



(1) Ukáže-li se během nájmu potřeba provést nezbytnou opravu věci,

kterou nelze odložit na dobu po skončení nájmu, musí ji nájemce strpět,

i když mu provedení opravy způsobí obtíže nebo omezí užívání věci.



(2) Trvá-li oprava vzhledem k době nájmu dobu nepřiměřeně dlouhou nebo

ztěžuje-li oprava užívání věci nad míru obvyklou, má nájemce právo na

slevu z nájemného podle doby opravy a jejího rozsahu.



(3) Jedná-li se o takovou opravu, že v době jejího provádění není možné

věc vůbec užívat, má nájemce právo, aby mu pronajímatel dočasně poskytl

k užívání jinou věc, nebo může nájem vypovědět bez výpovědní doby.



§ 2211



Ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li

nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce

sám.



§ 2212



(1) Uplatňuje-li třetí osoba vlastnické nebo jiné právo k věci nebo

žádá-li vydání nebo vyklizení věci, nájemce to pronajímateli oznámí;

požádá-li o to, poskytne mu pronajímatel ochranu.



(2) Neposkytne-li pronajímatel nájemci dostatečnou ochranu, může

nájemce nájem vypovědět bez výpovědní doby.



(3) Bude-li nájemce rušen v užívání věci nebo jinak dotčen jednáním

třetí osoby, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, pokud takové

jednání třetí osoby pronajímateli včas oznámil.



Nájemce



§ 2213



Nájemce je i bez zvláštního ujednání povinen užívat věc jako řádný

hospodář k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán, k účelu obvyklému, a

platit nájemné.



§ 2214



Nájemce oznámí pronajímateli, že věc má vadu, kterou má odstranit

pronajímatel, hned poté, kdy ji zjistí nebo kdy ji při pečlivém užívání

věci zjistit mohl.



Podnájem



§ 2215



(1) Souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci

užívací právo; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě,

vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu.



(2) Zřídí-li nájemce třetí osobě užívací právo k věci bez souhlasu

pronajímatele, považuje se to za hrubé porušení nájemcových povinností

způsobující pronajímateli vážnější újmu.



(3) Užívací právo lze třetí osobě zřídit jen na dobu nájmu věci; k

odchylnému ujednání se nepřihlíží.



§ 2216



Umožní-li nájemce užívat věc třetí osobě, odpovídá pronajímateli za

jednání této osoby stejně, jako kdyby věc užíval sám.



Nájemné



§ 2217



(1) Nájemné se platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve

výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému

za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek.



(2) Má-li být nájemné podle ujednání stran plněno jinak než v penězích,

je rozhodná majetková hodnota poskytovaného plnění vyjádřená v

penězích.



§ 2218



Nájemné se platí měsíčně pozadu.



Další práva a povinnosti stran



§ 2219



(1) Oznámí-li to pronajímatel předem v přiměřené době, umožní mu

nájemce v nezbytném rozsahu prohlídku věci, jakož i přístup k ní nebo

do ní za účelem provedení potřebné opravy nebo údržby věci. Předchozí

oznámení se nevyžaduje, je-li nezbytné zabránit škodě nebo hrozí-li

nebezpečí z prodlení.



(2) Vzniknou-li nájemci činností pronajímatele podle odstavce 1 obtíže,

které nejsou jen nepodstatné, má nájemce právo na slevu z nájemného.



§ 2220



(1) Nájemce má právo provést změnu věci jen s předchozím souhlasem

pronajímatele; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě,

vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Změnu věci provádí

nájemce na svůj náklad; dojde-li změnou věci k jejímu zhodnocení,

pronajímatel se s nájemcem při skončení nájmu vyrovná podle míry

zhodnocení.



(2) Provede-li nájemce změnu věci bez souhlasu pronajímatele, uvede věc

do původního stavu, jakmile o to pronajímatel požádá, nejpozději však

při skončení nájmu věci. Neuvede-li nájemce na žádost pronajímatele věc

do původního stavu, může pronajímatel nájem vypovědět bez výpovědní

doby.



Změna vlastnictví



§ 2221



(1) Změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na

nového vlastníka.



(2) Převedl-li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového

vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které

zákon nestanoví. To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních

věděl.



§ 2222



(1) Strana nemá právo vypovědět nájem jen proto, že se změnil vlastník

věci. Při opačném ujednání má pronajímatel právo nájem vypovědět do tří

měsíců poté, co se dozvěděl nebo musel dozvědět, kdo je nájemcem, a

nájemce do tří měsíců poté, co se o změně vlastníka dozvěděl.



(2) Neměl-li nový vlastník rozumný důvod pochybovat, že kupuje věc,

která není pronajata, má právo vypovědět nájem do tří měsíců poté, co

se dozvěděl nebo musel dozvědět, že je věc pronajata a kdo je nájemcem.

Nájemcova práva vůči osobě, se kterou nájemní smlouvu uzavřel, nejsou

dotčena.



(3) Jedná-li se o nemovitou věc, je výpovědní doba tříměsíční. Jedná-li

se o movitou věc, je výpovědní doba jednoměsíční.



§ 2223



Strana, která nájem vypoví, poskytne druhé straně přiměřené odstupné.



§ 2224



Byl-li pronajat byt, ve kterém nájemce bydlí, nemá pronajímatel právo

nájem vypovědět z důvodu změny vlastnictví. K opačnému ujednání se

nepřihlíží.



Skončení nájmu



§ 2225



(1) Při skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde

ji převzal, a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s

přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání, ledaže věc

zanikla nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené

nemovité věci. Byl-li při odevzdání věci nájemci pořízen zápis

obsahující popis věci, přihlédne se při odevzdání věci pronajímateli

také k němu.



(2) Při odevzdání věci si nájemce oddělí a vezme vše, co do věci vložil

nebo na ni vnesl vlastním nákladem, je-li to možné a nezhorší-li se tím

podstata věci nebo neztíží-li se tím nepřiměřeně její užívání.



§ 2226



(1) Zanikne-li věc během doby nájmu, nájem skončí.



(2) Zanikne-li věc během doby nájmu zčásti, má nájemce právo buď na

přiměřenou slevu z nájemného, anebo může nájem vypovědět bez výpovědní

doby.



§ 2227



Stane-li se věc nepoužitelnou k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán,

k účelu obvyklému, a to z důvodů, které nejsou na straně nájemce, má

nájemce právo nájem vypovědět bez výpovědní doby.



§ 2228



(1) Užívá-li nájemce věc takovým způsobem, že se opotřebovává nad míru

přiměřenou okolnostem nebo že hrozí zničení věci, vyzve ho

pronajímatel, aby věc užíval řádně, dá mu přiměřenou lhůtu k nápravě a

upozorní jej na možné následky neuposlechnutí výzvy. Výzva vyžaduje

písemnou formu a musí být nájemci doručena.



(2) Neuposlechne-li nájemce výzvy podle odstavce 1, má pronajímatel

právo nájem vypovědět bez výpovědní doby.



(3) Hrozí-li však v případě uvedeném v odstavci 1 naléhavě vážné

nebezpečí z prodlení, má pronajímatel právo nájem vypovědět bez

výpovědní doby, aniž nájemce vyzval k nápravě.



(4) Pronajímatel má právo postupovat stejně, jak je uvedeno v

odstavcích 1 a 2, nezaplatí-li nájemce nájemné ani do splatnosti

příštího nájemného.



§ 2229



Nájem ujednaný na dobu určitou může každá ze stran vypovědět jen v

případě, že ve smlouvě byly zároveň ujednány důvody výpovědi a

výpovědní doba.



§ 2230



(1) Užívá-li nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho

do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že nájemní

smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Byla-li

původně nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena

na jeden rok; byla-li kratší než jeden rok, platí, že nyní byla

uzavřena na tuto dobu.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije přesto, že nájemce věc dál

užívá, dala-li strana v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí

nebo již dříve nájem vypověděla.



§ 2231



(1) Nájem ujednaný na dobu neurčitou skončí výpovědí jednou ze stran.

Jedná-li se o věc movitou, je výpovědní doba jednoměsíční, jedná-li se

o věc nemovitou, je tříměsíční.



(2) Výpověď nemusí být odůvodněna; to neplatí, má-li strana právo

vypovědět nájem bez výpovědní doby.



§ 2232



Porušuje-li strana zvlášť závažným způsobem své povinnosti, a tím

působí značnou újmu druhé straně, má dotčená strana právo vypovědět

nájem bez výpovědní doby.



§ 2233



(1) V době tří měsíců před skončením nájmu, je-li stranám den skončení

nájmu znám, umožní nájemce věci, která má být znovu pronajata, zájemci

o nájem přístup k věci v nezbytném rozsahu za účelem prohlídky v

přítomnosti nájemce a pronajímatele; pronajímatel oznámí nájemci

návštěvu v přiměřené době předem.



(2) Ustanovení § 2219 odst. 2 platí i zde.



§ 2234



Pronajímatel má právo na úhradu pohledávky vůči nájemci zadržet movité

věci, které má nájemce na věci nebo v ní.



Pododdíl 2



Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu



Základní ustanovení



§ 2235



(1) Zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k

zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti

byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním

zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu.



(2) Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí, přenechává-li

pronajímatel nájemci byt nebo dům k rekreaci nebo jinému zjevně

krátkodobému účelu.



§ 2236



(1) Bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí

domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení.

Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný

než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat

obytný prostor.



(2) Skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být

na újmu nájemci.



(3) Je-li k zajištění bytových potřeb nájemce pronajat dům, použijí se

ustanovení o nájmu bytu přiměřeně.



§ 2237



Smlouva vyžaduje písemnou formu; pronajímatel však nemá právo namítnout

vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.



§ 2238



Užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po

právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.



§ 2239



Zakázaná ujednání



Nepřihlíží se k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost zaplatit

pronajímateli smluvní pokutu, ani k ujednání ukládajícímu nájemci

povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.



§ 2240



Zvláštní ustanovení o nájmu družstevního bytu



Nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek

stanovených jiným zákonem, popřípadě upravených ve stanovách bytového

družstva. Totéž platí o právech a povinnostech nájemce a pronajímatele.



§ 2241



Jedná-li se o byt, který je ve vlastnictví právnické osoby, obývaný z

důvodu členství členem nebo společníkem této právnické osoby, upravují

práva a povinnosti stran především stanovy nebo společenská smlouva.



Odevzdání bytu



§ 2242



(1) Není-li ujednána doba, kdy pronajímatel zpřístupní nájemci byt

způsobilý k nastěhování a obývání, zpřístupní pronajímatel nájemci byt

prvního dne měsíce následujícího po dni, kdy smlouva nabyla účinnosti.

Byt je zpřístupněn, obdržel-li nájemce klíče a nebrání-li mu nic v

přístupu do bytu.



(2) Pronajímatel se může s nájemcem dohodnout, že k obývání bude předán

byt, který není způsobilý k obývání. Takové ujednání je platné, jen

jsou-li zároveň ujednána zvláštní práva a povinnosti plynoucí ze

zvláštní povahy bytu, včetně výše a způsobu úhrady nákladů na provedení

nutných úprav.



§ 2243



Byt je způsobilý k nastěhování a obývání, odpovídá-li ujednáním ve

smlouvě, a není-li nic ujednáno, je byt způsobilý k nastěhování a

obývání, pokud je čistý a ve stavu, který se obvykle považuje za dobrý,

a pokud je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním

bytu nebo s ním souvisících.



§ 2244



(1) Není-li v ujednanou dobu byt způsobilý k nastěhování a obývání nebo

je-li byt ve stavu, který neodpovídá sdělení pronajímatele, má nájemce

právo odmítnout se nastěhovat. Nastěhuje-li se, má právo požadovat na

pronajímateli splnění smlouvy; neučiní-li tak bez zbytečného odkladu,

jeho právo zaniká.



(2) Znal-li nájemce stav bytu již při uzavření smlouvy, ustanovení

odstavce 1 se nepoužije. To platí i v případě, že nájemce stav bytu při

uzavření smlouvy neznal, protože si jej neprohlédl, ačkoli pronajímatel

včas a řádně vyzval nájemce k prohlídce.



§ 2245



Využije-li nájemce právo nenastěhovat se do bytu, není povinen platit

nájemné po dobu, co vada trvá. Nastěhuje-li se, má právo na přiměřenou

slevu z nájemného, dokud pronajímatel vadu neodstraní; to platí i v

případě podstatné vady v poskytování plnění spojeného nebo souvisícího

s užíváním bytu.



Nájemné a jiné platby



§ 2246



(1) Strany ujednají nájemné pevnou částkou. Má se za to, že se nájemné

sjednává za jeden měsíc.



(2) Neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na

nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá

pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek.



§ 2247



(1) Strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním

související služby zajistí pronajímatel; schází-li takové ujednání,

použije se ustanovení odstavce 2.



(2) Pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby. Má se za to, že

nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod

včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu,

osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového

a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz

výtahu.



(3) Způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.



(4) Strany si ujednají způsob rozúčtování cen a úhrady případných

dalších služeb, není-li stanoven jiným právním předpisem nebo

rozhodnutím cenového orgánu. Způsob rozúčtování musí být určen před

poskytováním služby.



§ 2248



Strany si mohou ujednat každoroční zvyšování nájemného.



§ 2249



(1) Neujednají-li si strany zvyšování nájemného nebo nevyloučí-li

zvyšování nájemného výslovně, může pronajímatel v písemné formě

navrhnout nájemci zvýšení nájemného až do výše srovnatelného nájemného

obvyklého v daném místě, pokud navržené zvýšení spolu s tím, k němuž

již došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent. K

návrhu učiněnému dříve než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné

nebylo zvýšeno, nebo který neobsahuje výši nájemného a nedokládá

splnění podmínek podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží.



(2) Prováděcí právní předpis stanoví podrobnosti a postup pro zjištění

srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě.



(3) Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zaplatí

počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné,

jak bylo navrženo. Nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do

dvou měsíců od dojití návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má

pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši

nájemného určil soud; návrhu podanému po uplynutí této lhůty soud

nevyhoví, namítne-li nájemce, že návrh byl podán opožděně. Soud na

návrh pronajímatele rozhodne o nájemném do výše, která je v místě a

čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu.



(4) Navrhuje-li nájemce snížení nájemného, použijí se ustanovení

odstavců 1 až 3 obdobně.



§ 2250



(1) Provede-li pronajímatel stavební úpravy, které trvale zlepšují

užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v domě,

anebo mají za následek trvalé úspory energie nebo vody, může se s

nájemci dohodnout o zvýšení nájemného, nejvýše však o deset procent z

účelně vynaložených nákladů ročně. Souhlasí-li s návrhem na takové

zvýšení nájemného alespoň nájemci dvou třetin bytů v domě, platí

zvýšené nájemné i pro ostatní nájemce.



(2) Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, může pronajímatel navrhnout

zvýšení nájemného z těchto důvodů ročně o tři a půl procenta z

vynaložených nákladů; má se za to, že náklady byly vynaloženy účelně. K

návrhu, který neobsahuje výši nájemného nebo nedokládá splnění podmínek

podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží.



§ 2251



(1) Nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané

platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního

období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí

nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o

těchto zálohách a nákladech platí § 2253 obdobně.



(2) Pronajímatel nesmí požadovat po nájemci jiná plnění než uvedená v

odstavci 1, ať již ve formě vkladu nebo jinak, ani platbu nájemného

později datovaným šekem nebo jiným obdobným způsobem.



§ 2252



(1) Požádá-li o to nájemce, umožní mu pronajímatel zpravidla nejpozději

do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období nahlédnout do vyúčtování

nákladů na poskytnuté služby za minulý kalendářní rok, jakož i pořídit

si z vyúčtování výpisy, opisy nebo kopie; totéž platí o dokladech

týkajících se účtovaných nákladů.



(2) Nedoplatek i přeplatek záloh na poskytnuté služby jsou splatné k

témuž dni; není-li ujednána jiná doba, jsou splatné do tří měsíců po

uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1.



§ 2253



(1) Nedohodnou-li se strany o dlužném nájemném, nelze nájem vypovědět

pro nezaplacení nájemného, uloží-li nájemce dlužné nájemné, popřípadě

jeho spornou část do notářské úschovy a vyrozumí o tom pronajímatele.



(2) Domáhá-li se nájemce plnění ze smlouvy a pronajímatel odmítá plnit

s námitkou nezaplacení nájemného, uloží nájemce dlužné nájemné,

popřípadě jeho spornou část do notářské úschovy a vyrozumí o tom

pronajímatele.



§ 2254



Jistota



(1) Ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu,

že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu, nesmí

být jistota vyšší než šestinásobek měsíčního nájemného.



(2) Při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si

přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky

z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.



Práva a povinnosti stran



§ 2255



(1) Nájemce užívá byt řádně v souladu s nájemní smlouvou.



(2) Nezpůsobí-li to zvýšené zatížení pro byt nebo dům, může nájemce v

bytě i pracovat nebo podnikat.



§ 2256



(1) Pronajímatel udržuje po dobu nájmu v domě náležitý pořádek obvyklý

podle místních poměrů.



(2) Nájemce dodržuje po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě

a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku

obvyklého podle místních poměrů.



§ 2257



(1) Pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k

užívání.



(2) Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy

související s užíváním bytu.



§ 2258



Nájemce má právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov pronajímateli

nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě.

Vyvolá-li chov zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných

částí domu, nahradí nájemce tyto náklady pronajímateli.



Úpravy a jiné změny bytu nebo domu



§ 2259



Nájemce je povinen strpět úpravu bytu nebo domu, popřípadě jeho

přestavbu nebo jinou změnu, jen nesníží-li hodnotu bydlení a lze-li ji

provést bez většího nepohodlí pro nájemce, nebo provádí-li ji

pronajímatel na příkaz orgánu veřejné moci, anebo hrozí-li přímo zvlášť

závažná újma. V ostatních případech lze změnu provést jen se souhlasem

nájemce.



§ 2260



(1) Nevyžaduje-li se nájemcův souhlas k provedení úpravy, přestavby

nebo jiné změny bytu nebo domu vyžadující vyklizení bytu, má

pronajímatel právo započít s prováděním prací až poté, co se vůči

nájemci zaváže poskytnout přiměřenou náhradu účelných nákladů, které

nájemci vzniknou v souvislosti s vyklizením bytu, a zaplatí nájemci na

tyto náklady přiměřenou zálohu.



(2) Nevylučují-li to okolnosti případu, sdělí pronajímatel nájemci

nejméně tři měsíce před zahájením prací alespoň povahu těchto prací,

předpokládaný den jejich zahájení, odhad jejich trvání, nezbytnou dobu,

po kterou musí být byt vyklizen a poučení o následcích odmítnutí

vyklizení; zároveň se pronajímatel zaváže k náhradě podle odstavce 1 a

uvede, jakou zálohu na náhradu nabízí.



(3) Neprohlásí-li nájemce pronajímateli do deseti dnů po oznámení, že

byt na požadovanou dobu vyklidí, má se za to, že vyklizení bytu odmítl.



§ 2261



Je-li nutné vyklizení bytu nejdéle na dobu jednoho týdne, postačí

oznámit nájemci alespoň deset dnů před zahájením prací. Lhůta k

prohlášení nájemce se zkracuje na pět dnů.



§ 2262



(1) Odmítne-li nájemce byt vyklidit, může pronajímatel navrhnout soudu,

aby rozhodl o vyklizení bytu; nepodá-li však návrh do deseti dnů po

nájemcově odmítnutí, právo domáhat se vyklizení bytu zaniká.



(2) Prokáže-li pronajímatel účelnost úpravy, přestavby nebo jiné změny

bytu nebo domu a nezbytnost vyklizení bytu, soud návrhu vyhoví; přitom

může stranám uložit přiměřená omezení, která na nich lze rozumně

požadovat. Před rozhodnutím o vyklizení bytu nelze práce provádět,

ledaže soud provádění prací povolí.



§ 2263



(1) Souhlasí-li s tím pronajímatel, může nájemce provést úpravu,

přestavbu nebo jinou změnu bytu nebo domu. Nesouhlasí-li pronajímatel

se změnou, která je nezbytná vzhledem k zdravotnímu postižení nájemce,

člena jeho domácnosti nebo jiné osoby, která v bytě bydlí, aniž má k

odmítnutí souhlasu vážný a spravedlivý důvod, nahradí pronajímatelův

souhlas na návrh nájemce soud.



(2) Při skončení nájmu odstraní nájemce v bytě nebo domě změnu, kterou

provedl, ledaže pronajímatel navrácení v předešlý stav nežádá.



§ 2264



(1) Zjistí-li nájemce v bytě poškození nebo vadu, které je třeba bez

prodlení odstranit, oznámí to ihned pronajímateli; jinou vadu nebo

poškození, které brání obvyklému bydlení, oznámí pronajímateli bez

zbytečného odkladu.



(2) Nájemce učiní podle svých možností to, co lze očekávat, aby

poškozením nebo vadou, které je třeba bez prodlení odstranit, nevznikla

další škoda. Nájemce má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených

při zabránění vzniku další škody, ledaže poškození nebo vada byly

způsobeny okolnostmi, za které nájemce odpovídá.



§ 2265



(1) Pronajímatel odstraní poškození nebo vadu v přiměřené době poté, co

mu nájemce poškození nebo vadu oznámil.



(2) Neodstraní-li pronajímatel poškození nebo vadu bez zbytečného

odkladu a řádně, může poškození nebo vadu odstranit nájemce a žádat

náhradu odůvodněných nákladů, popřípadě slevu z nájemného, ledaže

poškození nebo vada nejsou podstatné.



(3) Neoznámí-li nájemce pronajímateli poškození nebo vadu bez

zbytečného odkladu poté, co je měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá

právo na náhradu nákladů; odstraní-li poškození nebo vadu sám, nemá

právo ani na slevu z nájemného.



§ 2266



Neodstraní-li pronajímatel poškození nebo vadu ani v dodatečné lhůtě a

poškození nebo vada byly způsobeny okolnostmi, za které nájemce

neodpovídá, má nájemce právo vypovědět nájem bez výpovědní doby,

představuje-li prodlení pronajímatele při odstranění poškození nebo

vady nebo samo poškození nebo vada hrubé porušení povinností

pronajímatele.



§ 2267



Neodstraní-li nájemce poškození nebo vadu způsobené okolnostmi, za

které odpovídá, odstraní je na náklady nájemce pronajímatel.



§ 2268



(1) Ustanovení o poškození nebo vadě bytu se použijí obdobně, brání-li

užívání bytu právo třetí osoby.



(2) Ustanovení o poškození nebo vadě bytu se použijí obdobně také

tehdy, brání-li užívání bytu ustanovení zákona nebo rozhodnutí orgánu

veřejné moci vydané na základě zákona.



§ 2269



(1) Ví-li nájemce předem o své nepřítomnosti v bytě, která má být delší

než dva měsíce, i o tom, že byt mu bude po tuto dobu obtížně dostupný,

oznámí to včas pronajímateli. Současně označí osobu, která po dobu jeho

nepřítomnosti zajistí možnost vstupu do bytu v případě, kdy toho bude

nezbytně zapotřebí; nemá-li nájemce takovou osobu po ruce, je takovou

osobou pronajímatel.



(2) Nesplní-li nájemce svou povinnost podle odstavce 1, považuje se

toto jednání za porušení povinností nájemce závažným způsobem; to

neplatí, nenastane-li z tohoto důvodu vážná újma.



Společný nájem



§ 2270



(1) Uzavře-li nájemní smlouvu s pronajímatelem více osob, stanou se

společnými nájemci bytu; společným nájemcem bytu se stane i osoba,

která se souhlasem stran přistoupí ke smlouvě.



(2) Co platí o nájemci, platí obdobně o společných nájemcích, není-li

dále stanoveno jinak.



§ 2271



Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti. Ustanovení o

společnosti se použijí přiměřeně.



Členové nájemcovy domácnosti



§ 2272



(1) Nájemce má právo přijímat ve své domácnosti kohokoli. Přijme-li

nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících

v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani

do dvou měsíců, co změna nastala, má se za to, že závažně porušil svou

povinnost.



(2) Pronajímatel má právo vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím

nového člena do nájemcovy domácnosti. To neplatí, jedná-li se o osobu

blízkou anebo další případy zvláštního zřetele hodné. Pro souhlas

pronajímatele s přijetím osoby jiné než blízké za člena nájemcovy

domácnosti se vyžaduje písemná forma.



(3) Pronajímatel má právo požadovat, aby v nájemcově domácnosti žil jen

takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu,

aby všechny mohly v bytě žít v obvyklých pohodlných a hygienicky

vyhovujících podmínkách.



§ 2273



Sníží-li se počet členů nájemcovy domácnosti, oznámí to nájemce

pronajímateli bez zbytečného odkladu.



Podnájem



§ 2274



Nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám

trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele. Ustanovení § 2272 se

použije přiměřeně.



§ 2275



(1) V případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí

osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele.



(2) Žádost o udělení souhlasu k podnájmu i souhlas s podnájmem vyžadují

písemnou formu. Nevyjádří-li se pronajímatel k žádosti ve lhůtě jednoho

měsíce, považuje se souhlas za daný; to neplatí, pokud byl ujednán

zákaz podnájmu.



§ 2276



Dá-li nájemce byt nebo jeho část do podnájmu třetí osobě v rozporu s

ustanovením § 2274 a 2275, hrubě tím poruší svou povinnost.



§ 2277



Podnájem končí společně s nájmem. Končí-li nájem, sdělí to nájemce

podnájemci s uvedením rozhodných skutečností; jimi jsou zejména den

skončení nájmu a popřípadě i délka výpovědní doby a počátek jejího

běhu.



§ 2278



Podnájem skončí nejpozději s nájmem.



Následky smrti nájemce



§ 2279



(1) Zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na

člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a

nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel,

partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni

nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto

osobu.



(2) Nájem bytu po jeho přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději

uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel. To neplatí v případě, že

osoba, na kterou nájem přešel, dosáhla ke dni přechodu nájmu věku

sedmdesáti let. Stejně tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou

nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku osmnácti let; v

tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku

dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak.



(3) Splňuje-li více členů nájemcovy domácnosti podmínky pro přechod

nájmu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a

nerozdílně.



(4) Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho

měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli, že v nájmu

nehodlá pokračovat; dnem dojití oznámení pronajímateli její nájem

zaniká.



(5) Zemře-li nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném

nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem

bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.



§ 2280



Je-li členem nájemcovy domácnosti nájemcův potomek, má přednostní

právo, aby na něho přešla práva a povinnosti z nájmu. Je-li takových

osob více, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a

nerozdílně; každá z nich však může sama za sebe prohlásit, že v nájmu

nechce pokračovat.



§ 2281



(1) Přejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy

domácnosti, má pronajímatel právo požadovat po něm jistotu, pokud

zemřelý nájemce jistotu nesložil. To platí i v případě, že

pronajímateli vznikne povinnost vypořádat jistotu s nájemcovým dědicem.



(2) Přejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti

a zaplatil-li nájemce nájemné předem, vydá člen nájemcovy domácnosti

dědici, co takovým zaplacením ušetřil nebo co nabyl.



§ 2282



Nepřejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti,

přejdou na nájemcova dědice. Osoby, které žily s nájemcem ve společné

domácnosti až do jeho smrti, jsou s nájemcovým dědicem zavázány

společně a nerozdílně z dluhů, které z nájmu vznikly před nájemcovou

smrtí.



§ 2283



(1) Pronajímatel může nájem vypovědět bez uvedení důvodu s dvouměsíční

výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl, že nájemce zemřel,

že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a

kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost.



(2) Nájemcův dědic může nájem vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou

do tří měsíců poté, co se dozvěděl o smrti nájemce, o svém dědickém

právu a o tom, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena

nájemcovy domácnosti, nejpozději však do šesti měsíců od nájemcovy

smrti. Právo vypovědět nájem má i ten, kdo spravuje pozůstalost.



§ 2284



Není-li nájemcův dědic znám ani do šesti měsíců ode dne nájemcovy

smrti, může pronajímatel byt vyklidit; tím nájem zaniká. Věci z bytu

pronajímatel uloží na náklad nájemcova dědice ve veřejném skladišti

nebo u jiného schovatele; nepřevezme-li nájemcův dědic věci bez

zbytečného odkladu, může je pronajímatel na jeho účet vhodným způsobem

prodat.



Skončení nájmu



§ 2285



Pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni,

kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce,

aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na

jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí,

ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.



§ 2286



(1) Výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně.

Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího

poté, co výpověď došla druhé straně.



(2) Vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést

proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi

soudem, jinak je výpověď neplatná.



§ 2287



Nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z

nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do

té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval.



§ 2288



(1) Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v

tříměsíční výpovědní době,



a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,



b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na

pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v

domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto

domě nachází,



c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné

s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt

nebude možné vůbec užívat, nebo



d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.



(2) Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční

výpovědní době i v případě, že



a) má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá

opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo

manželství bylo již rozvedeno,



b) potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného

svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.



(3) Vypoví-li pronajímatel nájem z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2,

uvede výpovědní důvod ve výpovědi.



§ 2289



Dal-li pronajímatel nájemci výpověď z některého z důvodů uvedených v §

2288 odst. 2, je povinen nájemci byt znovu pronajmout nebo mu nahradit

škodu, nevyužil-li byt do jednoho měsíce od jeho vyklizení nájemcem k

účelu uvedenému jako výpovědní důvod. Tato lhůta neběží po dobu

potřebnou k úpravě bytu, bylo-li s úpravou započato nejdéle do dvou

týdnů po vyklizení bytu a je-li v ní řádně pokračováno.



§ 2290



Nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď

oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.



§ 2291



(1) Poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má

pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby

mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do

jednoho měsíce od skončení nájmu.



(2) Nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména

nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců,

poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem,

způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám,

které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k

jinému účelu, než bylo ujednáno.



(3) Neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné

porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi

nájemce, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě

odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.



§ 2292



Nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je

odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v

přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým

způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za

skončený, má se byt za odevzdaný ihned.



§ 2293



(1) Nájemce odevzdá byt ve stavu, v jakém jej převzal, nehledě na běžné

opotřebení při běžném užívání a na vady, které je povinen odstranit

pronajímatel.



(2) Nájemce odstraní v bytě změny, které provedl se souhlasem

pronajímatele, pokud si strany ujednaly, že při skončení nájmu nájemce

uvede byt do původního stavu.



(3) Nájemce odstraní v bytě změny, které provedl bez souhlasu

pronajímatele, ledaže pronajímatel nájemci sdělí, že odstranění změn

nežádá; nájemce přesto nemůže žádat vyrovnání, i kdyby se změnami

hodnota bytu zvýšila. Pronajímatel může žádat náhradu ve výši snížení

hodnoty bytu, které bylo způsobeno změnami provedenými nájemcem bez

souhlasu pronajímatele.



§ 2294



Zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které

nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození

bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví

vlastníka nemovité věci. Nájemce má právo žádat, aby se s ním

pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co

nájemce provedl bez souhlasu pronajímatele. Vyrovnání je splatné

nejpozději ke dni skončení nájmu.



§ 2295



Pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného,

neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne,

kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.



§ 2296



(1) Je-li v bytě věc, o které lze mít za to, že patří nájemci nebo

členu jeho domácnosti, postará se pronajímatel o věc ve prospěch

nájemce a na jeho účet. Nepřevezme-li nájemce tuto věc bez zbytečného

odkladu, vzniká pronajímateli právo věc po předchozím upozornění

nájemce na jeho účet vhodným způsobem prodat poté, co poskytne

dodatečnou přiměřenou lhůtu k převzetí.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, jedná-li se o věc, kterou

nájemce nebo člen jeho domácnosti zjevně opustil.



Nájem služebního bytu



§ 2297



Je-li nájem bytu ujednán v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce

nebo jiné práce a je-li podle výslovného určení smlouvy pronajat byt

služební, mohou být práva nájemce služebního bytu omezena. To platí i v

případě, je-li v této souvislosti ujednán nájem domu.



§ 2298



(1) Nájem služebního bytu skončí posledním dnem kalendářního měsíce

následujícího po měsíci, ve kterém nájemce přestal vykonávat práci

podle § 2297, aniž k tomu měl vážný důvod.



(2) Přestane-li nájemce vykonávat práci z důvodů spočívajících v jeho

věku nebo zdravotním stavu, z důvodu na straně pronajímatele nebo z

jiného vážného důvodu, skončí nájemci nájem služebního bytu uplynutím

dvou let ode dne, kdy přestal vykonávat práci.



§ 2299



Zemře-li nájemce, nájem služebního bytu skončí. Osoba, která v bytě

bydlela společně s nájemcem, má právo v bytě bydlet; vyzve-li ji však

pronajímatel, aby byt vyklidila, je povinna tak učinit nejpozději do

tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží.



Nájem bytu zvláštního určení



§ 2300



(1) Je-li předmětem nájmu byt určený pro ubytování osob se zdravotním

postižením nebo byt v domě se zařízením určeným pro tyto osoby nebo byt

v domě s pečovatelskou službou, jedná se o nájem bytu zvláštního

určení.



(2) Smlouvu o nájmu bytu zvláštního určení může pronajímatel uzavřít

jen na základě písemného doporučení toho, kdo takový byt svým nákladem

zřídil, nebo jeho právního nástupce.



§ 2301



(1) Ustanovení § 2279 se u bytu zvláštního určení nepoužije. Zemře-li

nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí a pronajímatel vyzve

osoby, které bydlely v bytě společně s nájemcem, aby byt vyklidily

nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží; nejsou-li v bytě

takové osoby, pronajímatel vyzve obdobně nájemcovy dědice.



(2) Nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s

předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil,

popřípadě jeho právního nástupce.



Pododdíl 3



Zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání



Základní ustanovení



§ 2302



(1) Ustanovení tohoto pododdílu se vztahují na nájem prostoru nebo

místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v

tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo

místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel

nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen „prostor sloužící

podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem

prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu.



(2) Jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani

bydlení, ani provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1,

použijí se obecná ustanovení o nájmu.



§ 2303



Je-li s nájmem prostoru sloužícího podnikání spojeno poskytování

služeb, použijí se ustanovení o poskytování služeb souvisejících s

nájmem bytu obdobně.



§ 2304



(1) Nájemce nemá právo provozovat jinou činnost nebo změnit způsob či

podmínky jejího výkonu, než jak to vyplývá z účelu nájmu nebo z jiného

ujednání stran, anebo z toho, co bylo možné důvodně očekávat při

uzavření smlouvy, pokud by tato změna působila zhoršení poměrů v

nemovité věci nebo by nad přiměřenou míru poškozovala pronajímatele

nebo ostatní uživatele nemovité věci.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud se v důsledku změny

poměrů na straně nájemce jeho činnost v některém ohledu změnila jen

nepodstatně.



§ 2305



Nájemce může nemovitou věc, kde se nalézá prostor sloužící podnikání,

opatřit se souhlasem pronajímatele v přiměřeném rozsahu štíty,

návěstími a podobnými znameními; pronajímatel může souhlas odmítnout,

má-li pro to vážný důvod. Požádal-li nájemce o udělení souhlasu v

písemné formě a nevyjádří-li se pronajímatel do jednoho měsíce,

považuje se souhlas pronajímatele za daný.



§ 2306



Při skončení nájmu odstraní nájemce znamení, kterými nemovitou věc

opatřil, a uvede dotčenou část nemovité věci do původního stavu.



§ 2307



Převod nájmu prostoru sloužícího podnikání



(1) Nájemce může s předchozím souhlasem pronajímatele převést nájem v

souvislosti s převodem podnikatelské činnosti, jíž prostor slouží;

souhlas pronajímatele i smlouva o převodu nájmu vyžadují písemnou

formu.



(2) Ustanovení § 2306 se použije obdobně.



Skončení nájmu



§ 2308



Nájem na dobu určitou může nájemce vypovědět i před uplynutím ujednané

doby,



a) ztratí-li způsobilost k činnosti, k jejímuž výkonu je prostor

sloužící podnikání určen,



b) přestane-li být najatý prostor z objektivních důvodů způsobilý k

výkonu činnosti, k němuž byl určen, a pronajímatel nezajistí nájemci

odpovídající náhradní prostor, nebo



c) porušuje-li pronajímatel hrubě své povinnosti vůči nájemci.



§ 2309



Jedná-li se o nájem na dobu určitou, má pronajímatel právo nájem

vypovědět i před uplynutím ujednané doby,



a) má-li být nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází,

odstraněna, anebo přestavována tak, že to brání dalšímu užívání

prostoru, a pronajímatel to při uzavření smlouvy nemusel ani nemohl

předvídat, nebo



b) porušuje-li nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímateli, zejména

tím, že přestože jej pronajímatel vyzval k nápravě, chová se nájemce v

rozporu s ustanovením § 2305, nebo je po dobu delší než jeden měsíc v

prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním prostoru

sloužícího podnikání.



§ 2310



(1) Ve výpovědi musí být uveden její důvod; výpověď, v níž není uveden

její důvod, je neplatná.



(2) Výpovědní doba je tříměsíční.



§ 2311



Ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně.



§ 2312



Jedná-li se o nájem na dobu neurčitou, má strana právo jej vypovědět v

šestiměsíční výpovědní době; má-li však strana k výpovědi vážný důvod,

je výpovědní doba tříměsíční; trvá-li nájem po dobu delší než pět let a

vzhledem k okolnostem strana nemohla předpokládat, že druhá strana

nájem vypoví, je výpovědní doba vždy šestiměsíční.



§ 2313



Vyklidí-li nájemce prostor sloužící podnikání v souladu s výpovědí,

považuje se výpověď za platnou a přijatou nájemcem bez námitek.



§ 2314



(1) Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy

jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky

vyžadují písemnou formu.



(2) Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání

oprávněnosti výpovědi zanikne.



(3) Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana

do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou

výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání

oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula

lhůta pro zpětvzetí výpovědi.



§ 2315



Náhrada za převzetí zákaznické základny



Skončí-li nájem výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právo na

náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali

převzetím zákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce

toto právo nemá, byl-li z nájmu vypovězen pro hrubé porušení svých

povinností.



Pododdíl 4



Zvláštní ustanovení o podnikatelském pronájmu věcí movitých



§ 2316



Základní ustanovení



(1) Nájemní smlouvou se pronajímatel, který je podnikatelem a jehož

podnikání spočívá v pronajímání věcí, zavazuje přenechat nájemci na

určitou dobu užívání movité věci a nájemce se zavazuje platit za to

pronajímateli nájemné.



(2) Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro podnikatelský pronájem

movitých věcí obecná ustanovení o nájmu.



§ 2317



Pronajímatel se při předání věci nájemci přesvědčí, že věc je v dobrém

stavu, předvede nájemci, že věc je funkční, pokud je to obvyklé, a

seznámí nájemce s pravidly pro zacházení s věcí nebo mu pro to předá

pokyny v písemné formě.



§ 2318



(1) Má-li věc vadu, pro kterou ji nelze řádně užívat nebo pro kterou ji

lze užívat jen se značnými obtížemi, má nájemce právo, aby mu

pronajímatel poskytl jinou věc sloužící témuž účelu.



(2) Po dobu, po niž nájemce nemohl věc řádně užívat vůbec nebo jen se

značnými obtížemi, má nájemce právo na prominutí nájemného, anebo na

slevu z nájemného nebo snížení nájemného; své právo musí nájemce

uplatnit u pronajímatele do konce ujednané doby nájmu, jinak zanikne.



§ 2319



(1) Nájemce oznámí pronajímateli poškození, ztrátu nebo zničení věci

bez zbytečného odkladu.



(2) Nájemce platí nájemné, dokud neoznámí pronajímateli poškození věci,

pro které věc nemůže řádně užívat, anebo ztrátu nebo zničení věci;

stejně tak platí nájemné, dokud je v prodlení s vrácením věci.



(3) Nájemce neodpovídá za opotřebení věci způsobené řádným užíváním.



§ 2320



(1) Nájemce má právo nájem kdykoli vypovědět. Výpovědní doba je

desetidenní.



(2) Ustanovení o obnovení nájemní smlouvy po uplynutí doby nájmu za

předpokladu, že pronajímatel o vrácení nepožádá, se nepoužije.



Pododdíl 5



Zvláštní ustanovení o nájmu dopravního prostředku



§ 2321



Základní ustanovení



Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou

dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to

pronajímateli nájemné.



§ 2322



(1) Pronajímatel odevzdá nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými

doklady v ujednané době, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření

smlouvy.



(2) Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k ujednanému

způsobu užívání, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle

slouží.



(3) Není-li dopravní prostředek způsobilý k provozu podle odstavce 2,

nájemce má právo odmítnout dopravní prostředek převzít, a zjistí-li

nezpůsobilost dodatečně, má právo jej vrátit a žádat odstranění vady

nebo odevzdání jiného dopravního prostředku, anebo zrušení smlouvy.



§ 2323



Nájemce dopravní prostředek pojistí, jen bylo-li to ujednáno.



§ 2324



Nájemce zaplatí nájemné po ukončení užívání dopravního prostředku;

je-li však nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce

nájemné ke konci každého kalendářního měsíce.



§ 2325



(1) Nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal,

s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.



(2) Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na

údržbu; neuplatní-li nájemce toto právo u pronajímatele do tří měsíců

od vynaložení nákladů, právo zanikne.



Pododdíl 6



Ubytování



§ 2326



Základní ustanovení



Smlouvou o ubytování (o přechodném nájmu) se ubytovatel zavazuje

poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na

dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a

objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby

spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve

lhůtě obvyklé.



§ 2327



(1) Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený mu k ubytování, jakož i

společné prostory ubytovacího zařízení (ubytovací prostor) a využívat

služby s ubytováním spojené.



(2) Požádá-li o to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy

peněžní prostředky, klenoty nebo jiné cennosti, ledaže to jsou věci

nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem pro ubytovací zařízení neúměrné.

Ubytovatel může požadovat, aby mu byly věci k úschově předány v

uzavřené nebo zapečetěné schránce.



§ 2328



Ubytovatel odevzdá ubytovanému ubytovací prostor ve stavu způsobilém

pro řádné užívání a zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s

ubytováním.



§ 2329



Ubytovaný užívá ubytovací prostor a přijímá služby s ubytováním spojené

řádně; bez souhlasu ubytovatele nesmí v ubytovacím prostoru provádět

podstatné změny.



§ 2330



(1) Ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby.



(2) Prokáže-li ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla

předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu

ubytovaný škodu nahradil.



§ 2331



Ubytovatel může před uplynutím ujednané doby smlouvu vypovědět bez

výpovědní doby, porušuje-li ubytovaný i přes výstrahu hrubě své

povinnosti ze smlouvy, anebo dobré mravy.



Oddíl 4



Pacht



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2332



Základní ustanovení



(1) Pachtovní smlouvou se propachtovatel zavazuje přenechat pachtýři

věc k dočasnému užívání a požívání a pachtýř se zavazuje platit za to

propachtovateli pachtovné nebo poskytnout poměrnou část výnosu z věci.



(2) Přenechá-li strana druhé smluvní straně jednou smlouvou více věcí,

z nichž některé slouží k užívání a jiné k požívání, posoudí se smlouva

podle povahy hlavní věci.



§ 2333



Je-li propachtovaná věc zapsána do veřejného seznamu, zapíše se do

veřejného seznamu i pachtovní právo, pokud to navrhne vlastník věci

nebo s jeho souhlasem pachtýř. To platí i v případě, že je do veřejného

seznamu zapsána jednotlivá věc náležející k propachtované hromadné

věci.



§ 2334



Propachtuje-li pachtýř propachtovanou věc jinému, přenechá-li ji jinému

k užívání nebo změní-li hospodářské určení věci, anebo způsob jejího

užívání nebo požívání bez propachtovatelova předchozího souhlasu, může

propachtovatel vypovědět pacht bez výpovědní doby.



§ 2335



(1) Provádí-li propachtovatel na propachtované věci opatření, k nimž je

podle smlouvy nebo z jiného právního důvodu oprávněn nebo povinen,

nahradí pachtýři v přiměřeném rozsahu náklady a ztrátu výnosu, které

pachtýři v důsledku takového opatření vznikly; požádá-li o to pachtýř,

poskytne mu propachtovatel přiměřenou zálohu. Pachtýřovo právo na slevu

z pachtovného nebo na jeho prominutí tím dotčeno není.



(2) Zlepší-li propachtovatel propachtovanou věc do té míry, že pachtýř

může při řádném hospodaření dosáhnout vyššího výnosu, může se

propachtovatel domáhat přiměřeného zvýšení pachtovného.



§ 2336



Pachtýř pečuje o propachtovanou věc jako řádný hospodář.



§ 2337



(1) Neodstraní-li propachtovatel vadu věci, kterou má povinnost

odstranit, bez zbytečného odkladu, a klesne-li proto výnos z

propachtované věci pod polovinu běžného výnosu, má pachtýř právo na

slevu z pachtovného; odstraní-li vadu sám, má právo na náhradu

vynaložených nákladů.



(2) Jedná-li se o vadu, která zásadním způsobem ztěžuje, nebo i

znemožňuje požívání propachtované věci tak, že z ní lze nanejvýš

dosáhnout jen nepatrný výnos, má pachtýř právo na prominutí

pachtovného, nebo na vypovězení pachtu bez výpovědní doby.



§ 2338



Je-li pacht ujednán alespoň na dobu tří let, může strana vyzvat v době

ne kratší než šest měsíců před uplynutím ujednané doby druhou stranu,

aby sdělila, zda hodlá v pachtu pokračovat, s tím, že vysloví-li druhá

strana do tří měsíců od doručení výzvy svůj souhlas, prodlouží se pacht

o dobu, na kterou byl původně ujednán; jinak pacht skončí v původně

ujednané době.



§ 2339



(1) Pacht ujednaný na dobu neurčitou lze vypovědět v šestiměsíční

výpovědní době tak, aby skončil koncem pachtovního roku. Byla-li

smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i výpověď písemnou formu.



(2) Má se za to, že u zemědělského pachtu je pachtovní rok období od 1.

října do 30. září následujícího roku, u ostatních pachtů jde o

kalendářní rok.



§ 2340



Nevrátí-li pachtýř propachtovanou věc při skončení pachtu

propachtovateli, náleží propachtovateli pachtovné, jako by pacht trval;

plody a užitky vytěžené pachtýřem v té době se počítají jako užitky za

celý rok.



§ 2341



Není-li v ustanoveních tohoto oddílu stanoveno něco jiného, použijí se

pro pacht přiměřeně ustanovení o nájmu.



Inventář



§ 2342



(1) Propachtuje-li se věc společně s inventářem, zachová pachtýř

jednotlivé kusy inventáře. Náležejí-li do inventáře zvířata, obnovuje

pachtýř jejich stav s péčí řádného hospodáře.



(2) Zničí-li se něco z inventáře nebo opotřebí-li se do té míry, že to

nelze dále užívat, obnoví propachtovatel inventář, ledaže se škoda

přičítá pachtýři; to platí i v případě vady propachtované věci.



§ 2343



(1) Propachtuje-li se věc společně s inventářem v ujednané ceně a

zaváže-li se pachtýř vrátit propachtovateli při skončení pachtu

inventář v téže ceně, může pachtýř s inventářem jako řádný hospodář

volně nakládat, nese však nebezpečí škody, byť vznikne i náhodou.

Pachtýř udržuje inventář a nahradí jej s péčí řádného hospodáře; je-li

věc zapsána do inventáře, nabývá k ní propachtovatel vlastnické právo.



(2) Skončí-li pacht, vrátí pachtýř inventář propachtovateli.

Propachtovatel může odmítnout převzít kus inventáře obstaraný

pachtýřem, pokud má vzhledem k propachtované věci a k řádnému

hospodaření s ní nepřiměřenou cenu nebo pokud je pro propachtovanou věc

nadbytečný; odmítnutím nabývá vlastnické právo k odmítnutému kusu

pachtýř.



(3) Je-li mezi cenou převzatého a vraceného inventáře rozdíl, vyrovná

se v penězích.



§ 2344



Pro pohledávky pachtýře vůči propachtovateli vázne na věcech

náležejících do inventáře zástavní právo. Dá-li však propachtovatel

pachtýři jinou jistotu, zástavní právo se do výše jistoty neuplatní.



Pododdíl 2



Zemědělský pacht



§ 2345



Základní ustanovení



(1) Je-li propachtován zemědělský nebo lesní pozemek, je ujednán

zemědělský pacht.



(2) Je-li pacht ujednán na dobu delší než dva roky a není-li smlouva

uzavřena v písemné formě, má se za to, že pacht byl ujednán na dobu

neurčitou.



§ 2346



Pachtovné se platí ročně pozadu a je splatné k 1. říjnu.



§ 2347



Pacht ujednaný na dobu neurčitou lze vypovědět v dvanáctiměsíční

výpovědní době.



§ 2348



(1) Stane-li se pachtýř ze zdravotních důvodů nezpůsobilý na pozemku

hospodařit, má právo vypovědět pacht v tříměsíční výpovědní době, i

když byl pacht ujednán na dobu určitou.



(2) Zemře-li pachtýř, má pachtýřův dědic právo vypovědět pacht v

tříměsíční výpovědní době, i když byl pacht ujednán na dobu určitou;

výpověď musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy pachtýř zemřel.



Pododdíl 3



Pacht závodu



§ 2349



(1) Je-li propachtován závod, pachtýř jej užívá i požívá způsobem a v

rozsahu, v jakém je toho třeba k řádnému provozování závodu. Předmět

činnosti provozované v závodu může pachtýř změnit, jen bylo-li to

výslovně ujednáno.



(2) Pacht závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.



§ 2350



(1) Je-li pachtýř zapsán ve veřejném rejstříku, nabývá právo k závodu

zveřejněním údaje, že uložil doklad o pachtu závodu do sbírky listin

podle jiného právního předpisu.



(2) Není-li pachtýř zapsán do veřejného rejstříku, nabývá právo k

závodu účinností smlouvy.



(3) Ustanoveními odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny povinnosti zapsat práva

k věcem podle jiných právních předpisů.



§ 2351



Zakazuje se převést na pachtýře ta práva z průmyslového nebo jiného

duševního vlastnictví, u nichž to vylučuje smlouva, kterou bylo právo

průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví propachtovateli

poskytnuto, nebo vylučuje-li to povaha takového práva.



§ 2352



(1) Propachtováním závodu se pachtýř stává věřitelem pohledávek a

dlužníkem dluhů, které s provozem závodu souvisí; z dluhů však pachtýř

přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně

předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu pachtýřem,

ručí propachtovatel za jeho splnění. Nabytí pohledávek pachtýřem se

jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.



(2) Propachtovatel oznámí bez zbytečného odkladu svým věřitelům a

dlužníkům, jejichž pohledávky a dluhy pachtýř pachtem závodu nabyl, že

závod propachtoval.



§ 2353



(1) Pořídí-li strany o předání závodu zápis, uvedou výčet všeho, co

propachtovaný závod zahrnuje a co se pachtýři předává, jakož i toho, co

chybí, ač to jinak podle smlouvy nebo podle účetních záznamů závod

spoluvytváří. Propachtovatel nejpozději v zápisu pachtýře upozorní na

vady předmětu pachtu, o kterých ví, nebo o kterých vědět měl a mohl.



(2) Neuvede-li se v zápisu věc náležející k závodu, nabývá k ní pachtýř

požívací právo společně s požívacím právem k závodu. Neuvede-li se v

zápisu dluh, pachtýř jej nabývá, musel-li jeho existenci alespoň

rozumně předpokládat.



§ 2354



Zhorší-li se pachtem dobytnost pohledávky, má věřitel propachtovatele,

který s pachtem nesouhlasil, právo domáhat se, aby soud rozhodl, že

pacht je vůči němu neúčinný. Právo dovolat se neúčinnosti zaniká,

neuplatní-li je věřitel do jednoho měsíce ode dne, kdy se o pachtu

dozvěděl, nejpozději však do tří měsíců ode dne účinnosti smlouvy.



§ 2355



(1) Dnem zániku pachtu přechází na propachtovatele pohledávky a dluhy,

které k závodu náleží; z dluhů však propachtovatel nabývá jen ty, o

jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně předpokládat.

Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu propachtovatelem, ručí

pachtýř za jeho splnění. Nabytí pohledávek propachtovatelem se jinak

řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.



(2) Pachtýř oznámí svým věřitelům a dlužníkům, jejichž pohledávky a

dluhy pachtýř pachtem závodu nabyl, bez zbytečného odkladu, že pacht

zanikl.



§ 2356



Neprokáží-li strany, že vznik nebo zánik pachtu byl třetí osobě znám

dříve, jsou vůči ní tyto skutečnosti účinné ode dne, kdy bylo oznámení

o vzniku nebo zániku pachtu zveřejněno.



§ 2357



Ustanovení tohoto pododdílu se použijí obdobně i na pacht části závodu

tvořící samostatnou organizační složku.



Oddíl 5



Licence



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2358



Základní ustanovení



(1) Licenční smlouvou poskytuje poskytovatel nabyvateli oprávnění k

výkonu práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném omezeném nebo

neomezeném rozsahu a nabyvatel se zavazuje, není-li ujednáno jinak,

poskytnout poskytovateli odměnu.



(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu,



a) poskytuje-li se licence výhradní, nebo



b) má-li být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu.



(3) Licence k předmětu průmyslového vlastnictví zapsanému do veřejného

seznamu je účinná vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu.



§ 2359



(1) Nabyvatel není povinen licenci využít, ledaže trvání práva závisí

na jeho výkonu.



(2) Poskytovatel udržuje po dobu trvání licence právo, vyžaduje-li to

jeho povaha.



§ 2360



Výhradní nebo nevýhradní licence



(1) Je-li ujednána výhradní licence, poskytovatel nemá právo poskytnout

tutéž licenci třetí osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Není-li

výslovně ujednán opak, zdrží se i poskytovatel výkonu práva, ke kterému

udělil výhradní licenci.



(2) Poskytne-li poskytovatel za trvání výhradní licence nabyvatele bez

jeho souhlasu uděleného v písemné formě licenci třetí osobě, licence

nevznikne. Byla-li však nevýhradní licence poskytnuta před poskytnutím

výhradní licence, zůstává zachována.



§ 2361



Je-li ujednána nevýhradní licence, je poskytovatel oprávněn k výkonu

práva, ke kterému udělil nevýhradní licenci, jakož i poskytnout licenci

třetí osobě.



§ 2362



Není-li výslovně ujednána výhradní licence, platí, že se jedná o

nevýhradní licenci.



§ 2363



Podlicence



Nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout třetí osobě

zcela nebo zčásti, jen bylo-li to ujednáno v licenční smlouvě.



§ 2364



(1) Nabyvatel může licenci postoupit třetí osobě zcela nebo zčásti jen

se souhlasem poskytovatele. Souhlas vyžaduje písemnou formu.



(2) Nabyvatel sdělí poskytovateli bez zbytečného odkladu, že licenci

postoupil, jakož i osobu postupníka.



§ 2365



Byl-li převeden závod nebo jeho část, která tvoří jeho samostatnou

složku, souhlas poskytovatele k převedení licence se vyžaduje, jen

bylo-li to zvlášť ujednáno.



§ 2366



Odměna



(1) Není-li ujednána výše odměny nebo způsob jejího určení, je smlouva

přesto platná, pokud



a) z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít

úplatnou smlouvu i bez určení výše odměny; v takovém případě nabyvatel

poskytovateli zaplatí odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření

smlouvy za obdobných smluvních podmínek a pro takové právo, nebo



b) strany ve smlouvě ujednají, že se licence poskytuje bezúplatně.



(2) Je-li výše odměny ujednána v závislosti na výnosech z využití

licence, umožní nabyvatel poskytovateli kontrolu příslušných účetních

záznamů nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny.

Poskytne-li takto nabyvatel poskytovateli informace označené

nabyvatelem jako důvěrné, nesmí je poskytovatel prozradit třetí osobě

ani je použít pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly

poskytnuty.



(3) Nabyvatel předloží poskytovateli pravidelná vyúčtování odměny podle

odstavce 2 v ujednaných časových obdobích; není-li ujednáno jinak, je

povinen tak učinit alespoň jednou ročně.



§ 2367



Poskytovatel poskytne nabyvateli bez zbytečného odkladu po uzavření

smlouvy veškeré podklady a informace potřebné k výkonu licence.



§ 2368



(1) Nabyvatel utají před třetími osobami podklady a sdělení, jichž se

mu od poskytovatele dostalo, ledaže ze smlouvy nebo z povahy podkladů a

sdělení vyplývá, že poskytovatel nemá na jejich utajování zájem. Za

třetí osobu se nepovažuje zaměstnanec ani ten, kdo se na podnikání

podnikatele účastní, byl-li podnikatelem zavázán k mlčenlivosti.



(2) Po zániku licence nabyvatel poskytnuté podklady vrátí; sdělení

utají až do doby, kdy se stanou obecně známými.



§ 2369



Dojde-li k ohrožení nebo porušení nabyvatelovy licence, zpraví o tom

nabyvatel poskytovatele bez zbytečného odkladu, jakmile se o tom dozví.

Poskytovatel poskytne nabyvateli součinnost k právní ochraně jeho

licence.



§ 2370



Výpověď



Je-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nabývá výpověď účinnosti

uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž výpověď

došla druhé straně.



Pododdíl 2



Zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem



§ 2371



Základní ustanovení



Smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské

dílo užít v původní nebo zpracované či jinak změněné podobě, a to

určitým způsobem nebo všemi způsoby užití, v rozsahu omezeném nebo

neomezeném.



§ 2372



(1) Autor může poskytnout oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo

jen způsobem, který je v době uzavření smlouvy znám; k opačnému

ujednání se nepřihlíží.



(2) Licenci k užití autorského díla je nabyvatel povinen využít, ledaže

je ujednáno jinak.



§ 2373



(1) O podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev

vůle i vůči neurčitému počtu osob. Obsah smlouvy nebo jeho část lze

určit také odkazem na licenční podmínky, jež jsou stranám známé nebo

veřejně dostupné.



(2) S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo praxi, kterou strany mezi sebou

zavedly, nebo zvyklostem může osoba, která má v úmyslu návrh přijmout,

vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého

úkonu bez vyrozumění navrhovatele, zejména poskytnutím nebo přijetím

plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl

tento úkon učiněn.



(3) Je-li v návrhu adresovaném neurčitému okruhu osob, který lze

přijmout bez vyrozumění navrhovatele podle odstavce 2, stanovena lhůta

k přijetí, nelze návrh během této lhůty odvolat.



§ 2374



(1) Není-li odměna za poskytnutí licence ujednána v závislosti na

výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru

k zisku z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení

takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu; tohoto

práva se nemůže vzdát.



(2) Výši dodatečné odměny určí soud, který přihlédne zejména k výši

původní odměny, dosaženému zisku z využití licence, významu díla pro

takový zisk a k obvyklé výši odměny ve srovnatelných případech, pokud

je stanovena v závislosti na výnosech; tím není vyloučena mimosoudní

dohoda stran o výši dodatečné odměny.



§ 2375



Omezení nabyvatele licence



(1) Označení autora smí nabyvatel upravit či jinak změnit, jen bylo-li

to ujednáno.



(2) Nabyvatel smí dílo nebo jeho název upravit či jinak měnit, jen

bylo-li to ujednáno, ledaže se jedná o takovou úpravu nebo jinou změnu,

u níž lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem

užití svolil; ani v takovém případě však nabyvatel nesmí dílo nebo jeho

název upravit nebo jinak změnit, vyhradil-li si autor svolení a je-li

nabyvateli taková výhrada známa.



(3) Odstavec 2 se použije obdobně i při spojení díla s jiným dílem nebo

při zařazení díla do díla souborného.



§ 2376



(1) Licence může být omezena na jednotlivé způsoby užití díla; způsoby

užití díla mohou být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa

nebo času.



(2) Má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a

v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy.



(3) Nevyplývá-li z účelu smlouvy jinak, má se za to, že



a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky,



b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla

a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí

licence, a má-li být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od

takového odevzdání, a



c) množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u

daného druhu díla a způsobu užití.



(4) Licence k rozmnožování díla zahrnuje oprávnění k pořízení

rozmnoženin přímých i nepřímých, trvalých i dočasných, vcelku nebo

zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě.



(5) Licence k rozmnožování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto

zhotovených rozmnoženin.



§ 2377



Rozmnoženina pro autora



Lze-li to na nabyvateli licence k rozmnožování autorského díla

spravedlivě požadovat a je-li to obvyklé, poskytne nabyvatel autorovi

na své náklady alespoň jednu rozmnoženinu autorova autorského díla z

rozmnoženin jím pořízených na základě příslušné licence.



Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele



§ 2378



(1) Nevyužívá-li nabyvatel výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji

nedostatečně a jsou-li tím značně nepříznivě dotčeny oprávněné zájmy

autora, může autor od smlouvy odstoupit. To neplatí v případě, že

nevyužívání nebo nedostatečné využívání licence je způsobeno okolnostmi

převážně spočívajícími na straně autora.



(2) Autor může z důvodů uvedených v odstavci 1 od smlouvy odstoupit

teprve poté, kdy nabyvatele vyzve, aby v přiměřené lhůtě od doručení

výzvy licenci dostatečně využil, a nabyvatel oprávnění dostatečně

nevyužije ani přes tuto výzvu. Na možnost odstoupení jako následek

marného uplynutí přiměřené lhůty musí autor nabyvatele ve výzvě

upozornit. Výzvy není třeba, jestliže využití oprávnění nabyvatelem

není možné anebo jestliže nabyvatel prohlásí, že licenci nevyužije.



§ 2379



(1) Autor nemůže právo na odstoupení od smlouvy pro nečinnost

nabyvatele uplatnit před uplynutím dvou let od poskytnutí licence,

popřípadě od odevzdání autorského díla, bylo-li nabyvateli odevzdáno až

po poskytnutí licence; u příspěvků do periodického tisku s denní

periodicitou činí tato lhůta tři měsíce a u ostatního periodického

tisku jeden rok.



(2) Vyžaduje-li se výzva nabyvateli, aby v přiměřené době licenci

dostatečně využil, nelze před uplynutím lhůt uvedených v odstavci 1

učinit ani takovou výzvu.



§ 2380



Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, nahradí autor

nabyvateli škodu, která mu vznikla odstoupením od smlouvy. Přitom se

vezmou v úvahu zejména důvody, pro něž nabyvatel licenci dostatečně

nevyužil.



§ 2381



(1) Nedošlo-li k využití licence vůbec, vrátí autor nabyvateli odměnu,

kterou od něho přijal na základě smlouvy, od které odstoupil; došlo-li

k využití licence pouze nedostatečně, vrátí autor odměnu sníženou o

část, která s ohledem na poměr mezi uskutečněným a mezi ujednaným nebo

zákonem stanoveným rozsahem využití licence připadá na uskutečněné

využití.



(2) Byl-li nabyvatel povinen licenci využít a porušil-li tuto

povinnost, zůstává právo autora na odměnu odstoupením od smlouvy pro

nečinnost nabyvatele nedotčeno. Byla-li odměna ujednána v závislosti na

výnosech z užití autorského díla, má se za to, že autorovi vzniklo

právo na odměnu v té výši, v jaké by mu vzniklo, kdyby nabyvatel v době

před odstoupením od smlouvy licenci dostatečně využil.



§ 2382



Odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora



(1) Autor může odstoupit od smlouvy tehdy, neodpovídá-li již autorské

dílo, které dosud nebylo zveřejněno, jeho přesvědčení a zveřejněním

autorského díla by byly značně nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní

zájmy.



(2) Autor nahradí nabyvateli škodu, která mu odstoupením od smlouvy

podle odstavce 1 vznikla. Účinky odstoupení nastanou nahrazením škody

nebo poskytnutím dostatečné jistoty.



(3) Projeví-li autor po odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 opětovný

zájem o užití autorského díla, nabídne licenci přednostně nabyvateli za

podmínek srovnatelných s podmínkami původně ujednanými.



(4) Ustanovení § 2381 odst. 2 se použije obdobně.



§ 2383



Zánik licence



Smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, které byla udělena

licence, přechází práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího

právního nástupce. Licenční smlouva může takový přechod práv a

povinností na právního nástupce vyloučit.



Pododdíl 3



Zvláštní ustanovení pro licenční smlouvu nakladatelskou



§ 2384



Základní ustanovení



(1) Licenční smlouvou nakladatelskou poskytuje autor nabyvateli licenci

k rozmnožování a rozšiřování autorského díla slovesného, hudebně

dramatického nebo hudebního, výtvarného, fotografického nebo

vyjádřeného způsobem podobným fotografii, nejde-li o užití autorského

díla v provedení výkonnými umělci.



(2) Nebyla-li ve smlouvě uzavřené v písemné formě výslovně ujednána

nevýhradní licence, hledí se na licenci jako na výhradní; to neplatí,

jde-li o rozmnožování a rozšiřování autorského díla v periodické

publikaci.



§ 2385



(1) Nabyvatel poskytne autorovi před vydáním autorského díla přiměřenou

lhůtu k provedení drobných tvůrčích změn jeho díla, které nevyvolají na

straně nabyvatele potřebu vynaložení nepřiměřených nákladů a jimiž se

nezmění povaha díla (autorská korektura).



(2) Neumožní-li nabyvatel autorovi provedení autorské korektury, může

autor od smlouvy odstoupit, došlo-li by v důsledku toho k užití

autorského díla způsobem snižujícím jeho hodnotu.



§ 2386



Je-li množstevní rozsah licence omezen na určitý počet rozmnoženin a

tyto rozmnoženiny byly rozebrány před uplynutím doby, na kterou byla

licence udělena, zaniká licence, nedohodnou-li se strany na zvýšení

množstevního rozsahu do šesti měsíců ode dne, kdy autor nabyvatele k

takové změně smlouvy vyzve.



Pododdíl 4



Zvláštní ustanovení pro práva související s právem autorským a pro

právo pořizovatele databáze



§ 2387



Pro umělecké výkony se § 2371 až 2383 použijí obdobně; výkonný umělec

však nemá právo stanovené v § 2377.



§ 2388



Pro zvukové záznamy, zvukově obrazové záznamy a rozhlasové nebo

televizní vysílání se § 2371 až 2376 a § 2383 použijí obdobně; výrobce

zvukového záznamu nebo zvukově obrazového záznamu ani rozhlasový nebo

televizní vysílatel však nemají právo stanovené v § 2374.



§ 2389



Pro databáze, které jsou předmětem zvláštního práva pořizovatele

databáze, se použijí § 2371 až 2376 a § 2383 přiměřeně; pořizovatel

databáze však nemá právo stanovené v § 2374.



Oddíl 6



Zápůjčka



§ 2390



Základní ustanovení



Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil

podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o

zápůjčce.



§ 2391



(1) Má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla

dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou

rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa plnění.



(2) Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla

zápůjčkou dána; nezáleží na tom, zda její cena mezitím stoupla nebo

klesla.



§ 2392



(1) Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce

poskytnuté v cenných papírech.



(2) Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného

většího množství nebo věcí lepší jakosti, ale téhož druhu.



§ 2393



(1) Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost

závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného,

je výpovědní doba šest týdnů.



(2) Nejsou-li ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez

výpovědi.



§ 2394



Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od

smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení

vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu

delší než tři měsíce.



Oddíl 7



Úvěr



§ 2395



Základní ustanovení



Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho

požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a

úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit

úroky.



§ 2396



Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly

poskytnuty. V téže měně platí i úroky.



§ 2397



Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve

smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze

smlouvy trvá.



§ 2398



(1) Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v

době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti,

poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.



(2) Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující

omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného

vzniklých v souvislosti s tímto účelem.



§ 2399



(1) Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v

dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.



(2) Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou

dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních

prostředků.



§ 2400



Mají-li být peněžní prostředky použity podle smlouvy pouze na určitý

účel a úvěrovaný je použije na jiný účel, může úvěrující od smlouvy

odstoupit a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co

od něho získal, i s úroky. To platí i tehdy, je-li použití peněz k

smluvenému účelu nemožné.



Díl 3



Pracovní poměr



§ 2401



(1) Pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a

zaměstnavatele z pracovního poměru upravuje jiný zákon. Totéž platí v

rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce

zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek.



(2) Na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí

ustanovení tohoto zákona o ochraně spotřebitele.



Díl 4



Závazky ze schovacích smluv



Oddíl 1



Úschova



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2402



Základní ustanovení



Smlouvou o úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro

uschovatele opatroval. Ve smlouvě lze ujednat, že schovatel může věc

odevzdat do úschovy dalšímu schovateli.



§ 2403



(1) Schovatel opatruje převzatou věc, jak bylo ujednáno, jinak tak

pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a jeho možnostem, aby na věci

nevznikla škoda, a po uplynutí doby úschovy věc uschovateli vrátí spolu

s tím, co k ní přibylo.



(2) Požádá-li o to uschovatel, vrátí mu schovatel věc i před uplynutím

ujednané doby úschovy. Sám ale nemá právo vrátit věc dříve, ledaže ji

nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody

opatrovat.



§ 2404



Není-li z okolností zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově, může

uschovatel kdykoli žádat vrácení věci a schovatel může věc kdykoli

vrátit.



§ 2405



Užije-li schovatel převzatou věc pro sebe, umožní-li jinému užití věci

nebo dá-li ji do úschovy jinému bez svolení uschovatele nebo bez

nezbytné potřeby, nahradí uschovateli veškerou škodu, a to i nahodilou.

To neplatí, prokáže-li schovatel, že by škoda postihla věc i jinak.



§ 2406



(1) Uschovatel nahradí schovateli nezbytné náklady, které na věc při

jejím opatrování vynaložil; náhrada jiných nákladů schovateli náleží,

nebylo-li jinak ujednáno, jako nepřikázanému jednateli.



(2) Úplata za úschovu náleží schovateli jen tehdy, bylo-li to ujednáno

nebo plyne-li to ze zvyklostí, z předchozího styku stran nebo z

předmětu činnosti schovatele.



§ 2407



Neuplatní-li uschovatel právo na náhradu škody nebo neuplatní-li

schovatel právo na zaplacení úplaty nebo nákladů do tří měsíců od

vrácení věci, soud právo nepřizná, namítne-li druhá strana opožděné

uplatnění.



§ 2408



Ustanovení o úschově se použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo

podle smlouvy nebo podle jiných ustanovení zákona opatrovat věc pro

jiného.



Pododdíl 2



Úschova cenného papíru



§ 2409



(1) Schovatel drží cenné papíry v úschově odděleně od vlastních cenných

papírů nebo cenných papírů jiných uschovatelů; to neplatí, jedná-li se

o hromadnou úschovu nebo bylo-li sjednáno s uschovatelem odlišně.



(2) Schovatel vede evidenci o cenném papíru uloženém do úschovy, jejímž

obsahem je též identifikace uschovatele a místo uložení cenného papíru.



§ 2410



Hromadná úschova



Při hromadné úschově se cenný papír uschová společně s cennými papíry

ostatních uschovatelů odděleně od cenných papírů schovatele. Cenné

papíry v hromadné úschově náleží všem uschovatelům společně, ale každý

uschovatel může uplatňovat svá práva vůči schovateli samostatně,

zejména má právo na vrácení stejného cenného papíru, jaký u schovatele

uschoval.



§ 2411



(1) Podíl každého z uschovatelů se stanoví poměrem součtu jmenovitých

hodnot cenných papírů, které dal do úschovy, k součtu jmenovitých

hodnot všech cenných papírů v téže hromadné úschově; nemá-li cenný

papír jmenovitou hodnotu, stanoví se podíl uschovatele podle počtu kusů

cenných papírů.



(2) Pro převod podílu se použijí obdobně ustanovení o spoluvlastnictví;

jiná ustanovení o spoluvlastnictví se na cenné papíry v hromadné

úschově nepoužijí.



§ 2412



(1) Cenný papír převzatý do úschovy může schovatel předat do úschovy

jinému schovateli (druhotná úschova); jeho práva a povinnosti tím

nejsou dotčena.



(2) Jde-li o hromadnou úschovu imobilizovaných cenných papírů, řídí se

její podmínky pravidly vedení samostatné evidence investičních nástrojů

podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu; ke vzniku

druhotné úschovy se nevyžaduje předání cenných papírů druhotnému

schovateli.



Imobilizace cenných papírů



§ 2413



(1) Uschová-li cenné papíry do hromadné úschovy jejich emitent, je

cenný papír vydán dnem, kdy emitent předá listinu schovateli ve

prospěch jejího vlastníka jako prvého nabyvatele (imobilizovaný cenný

papír). Předává-li se do úschovy cenný papír na jméno, nebo cenný papír

na řad, neuvádí se na cenném papíru při předání do úschovy jméno

vlastníka cenného papíru.



(2) Vlastník uschovaného cenného papíru má právo požadovat, aby mu byl

cenný papír vydán jen za podmínek stanovených v emisních podmínkách

cenného papíru. Schovatel před vydáním cenného papíru z úschovy doplní

na cenném papíru na jméno nebo na řad jméno jeho vlastníka.



(3) Schovatelem imobilizovaného cenného papíru může být pouze osoba

oprávněná vést samostatnou evidenci investičních nástrojů podle zákona

upravujícího podnikání na kapitálovém trhu; druhotným schovatelem může

být pouze osoba oprávněná vést evidenci navazující na samostatnou

evidenci investičních nástrojů podle zákona upravujícího podnikání na

kapitálovém trhu.



§ 2414



Na cenné papíry v úschově v případech, kdy nelze požadovat vydání

jednotlivého cenného papíru, se přiměřeně použijí ustanovení jiného

zákona o zaknihovaných cenných papírech.



Oddíl 2



Skladování



§ 2415



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o skladování se skladovatel zavazuje převzít věc tak, aby

ji uložil a opatroval, a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to

skladné.



(2) Je-li opatrování věci předmětem podnikání skladovatele, má se za

to, že strany uzavřely smlouvu o skladování.



§ 2416



Předá-li ukladatel věc skladovateli, skladovatel věc převezme a její

převzetí ukladateli v písemné formě potvrdí.



§ 2417



(1) Potvrzení o převzetí věci lze nahradit skladištním listem.

Skladištní list je cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat

vydání skladované věci; lze jej vydat na jméno, na řad, nebo na

doručitele.



(2) Skladištní list obsahuje alespoň



a) jméno skladovatele a jeho bydliště nebo sídlo,



b) jméno ukladatele a jeho bydliště nebo sídlo,



c) označení, množství, váhu nebo objem uskladněných věcí,



d) formu skladištního listu; pokud byl vydán na jméno nebo na řad, i

označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán,



e) údaj o místě, kde je věc uskladněna, a



f) místo a den vydání skladištního listu a skladovatelův podpis.



(3) Neobsahuje-li skladištní list jméno osoby, na jejíž řad je vydán,

považuje se za vystavený na řad ukladatele.



§ 2418



Je-li třetí osoba oprávněna požadovat vydání skladované věci na základě

skladištního listu, potvrdí skladovateli na požádání převzetí věci na

skladištním listu. Platit skladné povinna není, ale není-li zaplaceno,

skladovatel nemusí zboží vydat, uplatní-li zadržovací právo ke zboží

uloženému ve skladu.



§ 2419



Závazek zanikne, pokud věc nebude skladovateli předána k uskladnění v

ujednané době, jinak do šesti měsíců od uzavření smlouvy.



§ 2420



Skladovatel věc uloží odděleně od ostatních skladovaných věcí s

označením, že se jedná o věci ukladatele. Ukladatel má právo

kontrolovat stav skladované věci a brát z ní vzorky.



§ 2421



Skladovatel věc pojistí, bylo-li to ujednáno nebo odpovídá-li to

zvyklostem.



§ 2422



(1) Trvá-li skladování déle než šest měsíců, platí se skladné pololetně

pozadu.



(2) Skladné za neukončené pololetí i skladné za kratší dobu skladování

se platí při vyzvednutí skladované věci.



(3) I po zániku závazku ze smlouvy má skladovatel právo na skladné za

dobu, po kterou byla věc u něho uložena proto, že ji ukladatel včas

nevyzvedl.



§ 2423



Skladné kryje všechny náklady spojené se skladováním kromě nákladů na

pojištění. Na náhradu nákladů na pojištění má skladovatel právo, byl-li

povinen dát věc pojistit.



§ 2424



(1) Je-li skladování ujednáno na dobu neurčitou, může skladovatel

požadovat vydání věci kdykoli s tím, že zaplatí skladné za skutečnou

dobu skladování. Vyzvednutím věci skladování zaniká.



(2) Skladovatel může skladování ujednané na neurčitou dobu vypovědět;

výpovědní doba činí jeden měsíc a počne běžet prvním dnem měsíce

následujícího po doručení výpovědi.



§ 2425



I když je skladování ujednáno na dobu určitou, může ukladatel věc

vyzvednout ještě před uplynutím ujednané doby, musí však předtím

zaplatit skladné připadající na celou ujednanou dobu. Před uplynutím

ujednané doby může ukladatel požádat znovu o převzetí věci k uskladnění

do konce této doby, nahradí-li skladovateli náklady s tím spojené.



§ 2426



(1) Skladovatel nahradí ukladateli škodu vzniklou od převzetí věci do

jejího vydání, neprokáže-li, že ji nemohl odvrátit.



(2) Skladovatel nehradí škodu způsobenou ukladatelem nebo vlastníkem

věci, anebo vadou nebo přirozenou povahou uložené věci. Škodu

způsobenou vadou obalu skladovatel nahradí, mohl-li vadu při vynaložení

odborné péče poznat a upozornil-li na ni v potvrzení podle § 2416.



(3) Vznikla-li škoda z příčiny uvedené v odstavci 2, vynaloží

skladovatel odbornou péči, aby škoda byla co nejmenší.



§ 2427



Skladovatel může skladování vypovědět bez výpovědní doby,



a) zatajil-li ukladatel nebezpečnou povahu věci a hrozí-li z ní

skladovateli značná škoda,



b) dluží-li ukladatel skladné za dobu nejméně tři měsíce, nebo



c) hrozí-li vznik podstatné škody na uložené věci, kterou skladovatel

nemůže odvrátit.



§ 2428



Svépomocný prodej



Nevyzvedne-li ukladatel věc po skončení doby, po kterou je skladovatel

povinen věc skladovat, může skladovatel určit ukladateli přiměřenou

lhůtu k vyzvednutí věci. Upozorní-li ho přitom, že jinak věc prodá,

může skladovatel věc po marném uplynutí lhůty prodat na účet ukladatele

vhodným způsobem; výtěžek ukladateli vydá bez zbytečného odkladu, může

si však odečíst skladné a účelně vynaložené náklady spojené s prodejem.



§ 2429



Skladovatel má ke skladované věci, dokud se u něho nachází, zadržovací

právo k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy.



Díl 5



Závazky ze smluv příkazního typu



Oddíl 1



Příkaz



§ 2430



Základní ustanovení



Příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.



§ 2431



Obstarává-li někdo určité záležitosti jako podnikatel, má povinnost,

byl-li o obstarání takové záležitosti požádán, dát druhé straně bez

zbytečného odkladu výslovně najevo, zda na sebe obstarání záležitosti

bere nebo ne; jinak nahradí škodu tím způsobenou.



§ 2432



(1) Příkazník plní příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností;

použije přitom každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané

záležitosti, jakož i takového, který se shoduje s vůlí příkazce. Od

příkazcových pokynů se příkazník může odchýlit, pokud to je nezbytné v

zájmu příkazce a pokud nemůže včas obdržet jeho souhlas.



(2) Příkazník přenechá příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti.



§ 2433



Obdrží-li příkazník od příkazce pokyn zřejmě nesprávný, upozorní ho na

to a splní takový pokyn jen tehdy, když na něm příkazce trvá.



§ 2434



Příkazník provede příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu jinému,

odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si

ustanovil náhradníka, nebo byl-li tento nezbytně nutný, nahradí škodu,

kterou způsobil chybnou volbou náhradníka.



§ 2435



Příkazník podá příkazci na jeho žádost zprávy o postupu plnění příkazu

a převede na příkazce užitek z prováděného příkazu; po provedení

příkazu předloží příkazci vyúčtování.



§ 2436



Příkazce složí na žádost příkazníkovi zálohu k úhradě hotových výdajů a

nahradí mu náklady účelně vynaložené při provádění příkazu, byť se

výsledek nedostavil.



§ 2437



(1) Příkazce nahradí příkazníkovi i tu škodu, která mu vznikla v

souvislosti s plněním příkazu.



(2) Zavázal-li se příkazník provést příkaz bezplatně, nahradí mu

příkazce škodu, kterou příkazník utrpěl při plnění příkazu náhodou.

Příkazníkovi však nenáleží více, než by mu bylo náleželo jako obvyklá

odměna, která byla ujednána.



§ 2438



(1) Příkazce poskytne příkazníkovi odměnu, byla-li ujednána nebo je-li

obvyklá, zejména vzhledem k příkazcovu podnikání.



(2) Příkazce poskytne odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže byl

nezdar způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti. To platí i v

případě, že splnění příkazu zmařila náhoda, ke které příkazník nedal

podnět.



§ 2439



Vyžaduje-li obstarání záležitosti, aby příkazník za příkazce právně

jednal, vystaví příkazce příkazníkovi včas plnou moc. Není-li plná moc

ve smlouvě obsažena, nenahrazuje ji ujednané převzetí povinnosti

příkazce jednat jménem příkazníka; to platí i v případě, že třetí

osoba, se kterou příkazník právně jedná, o této povinnosti ví.



§ 2440



(1) Příkazník může příkaz vypovědět nejdříve ke konci měsíce

následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena.



(2) Vypoví-li příkazník příkaz před obstaráním záležitosti, kterou byl

zvlášť pověřen, nebo s jejímž obstaráním začal podle všeobecného

pověření, nahradí škodu z toho vzešlou podle obecných ustanovení.



§ 2441



Závazek z příkazu zaniká smrtí příkazce i smrtí příkazníka. To platí i

tehdy, zanikne-li právnická osoba, aniž má právního nástupce.



§ 2442



Při zániku příkazu odvoláním, výpovědí, anebo smrtí zařídí příkazník

vše, co nesnese odkladu, dokud příkazce nebo jeho právní nástupce

neprojeví jinou vůli.



§ 2443



Příkazce může příkaz odvolat podle libosti, nahradí však příkazníkovi

náklady, které do té doby měl, a škodu, pokud ji utrpěl, jakož i část

odměny přiměřenou vynaložené námaze příkazníka.



§ 2444



Ustanovení o příkazu se použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo

podle smlouvy nebo podle jiných ustanovení zákona povinnost zařídit

záležitost na účet jiného.



Oddíl 2



Zprostředkování



§ 2445



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že zájemci

zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a zájemce se

zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi.



(2) Je-li již při uzavření smlouvy, kterou se jedna strana zaváže

obstarat druhé straně příležitost k uzavření smlouvy s třetí osobou, z

okolností zřejmé, že za obstarání bude požadována odměna, má se za to,

že byla uzavřena smlouva o zprostředkování.



§ 2446



(1) Zprostředkovatel sdělí zájemci bez zbytečného odkladu vše, co má

význam pro jeho rozhodování o uzavření zprostředkovávané smlouvy.



(2) Zájemce sdělí zprostředkovateli vše, co pro něho má rozhodný význam

pro uzavření této smlouvy.



§ 2447



(1) Provize je splatná dnem uzavření zprostředkované smlouvy; byla-li

tato smlouva uzavřena s odkládací podmínkou, je provize splatná až

splněním podmínky.



(2) Bylo-li ujednáno, že zprostředkovatel pro zájemce obstará

příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, je

provize splatná již obstaráním příležitosti.



§ 2448



Bylo-li ujednáno, že zprostředkovateli vznikne právo na provizi, až

třetí osoba splní povinnost ze zprostředkované smlouvy, zaplatí zájemce

provizi i tehdy, oddálilo-li se, či zmařilo-li se splnění této

povinnosti z důvodů, za něž zájemce odpovídá. Má-li být výše provize

určena podle rozsahu plnění třetí osoby, započte se do základu i plnění

neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce.



§ 2449



Zprostředkovatel má právo na náhradu nákladů spojených se

zprostředkováním, pokud nebyla ujednána provize. Byla-li provize

ujednána, má se za to, že provize zahrnuje i tyto náklady.



§ 2450



Zprostředkovatel nemá právo na provizi a na úhradu nákladů, byl-li v

rozporu se smlouvou činný také pro druhou stranu zprostředkovávané

smlouvy.



§ 2451



Zprostředkovatel pro zájemce uschová doklady nabyté v souvislosti se

zprostředkovatelskou činností po dobu, po kterou mohou být významné pro

ochranu zájmů zájemce.



§ 2452



Zprostředkovatel nesmí navrhnout zájemci uzavření smlouvy s osobou, o

které má důvodnou pochybnost, zda povinnosti ze zprostředkované smlouvy

řádně a včas splní, nebo o které vzhledem k okolnostem takovou

pochybnost mít měl. Požádá-li o to zájemce, sdělí mu zprostředkovatel

údaje potřebné k posouzení důvěryhodnosti osoby, s níž mu uzavření

smlouvy navrhuje.



§ 2453



Závazek zaniká, není-li zprostředkovávaná smlouva uzavřena v ujednané

době. Není-li doba ujednána, může kterákoli strana závazek zrušit

oznámením druhé straně.



§ 2454



Právu zprostředkovatele na provizi není na újmu, byla-li smlouva, k níž

se vztahovala činnost zprostředkovatele, uzavřena nebo splněna až po

zániku závazku ze zprostředkovatelské smlouvy.



Oddíl 3



Komise



§ 2455



Základní ustanovení



Komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje obstarat pro komitenta

na jeho účet vlastním jménem určitou záležitost, a komitent se zavazuje

zaplatit mu odměnu.



§ 2456



Z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají

práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému.



§ 2457



Od pokynů komitenta se může komisionář odchýlit, je-li to v zájmu

komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho včasný souhlas; jinak komitent

nemusí uznat jednání za provedené na svůj účet, odmítne-li účinky

jednání pro sebe bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání

dozvěděl.



§ 2458



Obstará-li komisionář záležitost komitenta za výhodnějších podmínek,

než jaké mu komitent určil, náleží prospěch jen komitentovi.



§ 2459



(1) Prodal-li komisionář věc za nižší cenu, než jakou určil komitent,

nahradí mu rozdíl v ceně. To neplatí, prokáže-li, že prodej za určenou

cenu nemohl být proveden a že prodejem věci odvrátil škodu komitentovi

hrozící.



(2) Koupil-li komisionář věc za vyšší cenu, než jakou určil komitent,

může komitent odmítnout koupi, jako by se nebyla stala na jeho účet,

pokud se mu komisionář zároveň s podáním zprávy o koupi nezavázal

zaplatit rozdíl v ceně. Neodmítne-li komitent koupi bez zbytečného

odkladu po obdržení zprávy o koupi, platí, že ji schválil.



§ 2460



(1) Komisionář chrání komitentovy zájmy, které zná, a zpraví ho o každé

okolnosti, která může mít vliv na změnu komitentova příkazu.



(2) Komisionář zpraví komitenta o plnění jeho příkazu. Po obstarání

záležitosti provede vyúčtování, postoupí komitentovi práva nabytá v

souvislosti s obstaráním záležitosti a vydá mu vše, co při tom získal.



§ 2461



Neuvede-li komisionář ve zprávě o provedení příkazu osobu, s níž na

účet komitenta uzavřel smlouvu, může komitent uplatnit svá práva proti

samotnému komisionáři jako zavázanému z této smlouvy.



§ 2462



Nemůže-li komisionář povinnost ze smlouvy splnit sám, použije ke

splnění smlouvy jinou osobu.



§ 2463



Porušil-li komisionář příkaz komitenta ohledně osoby, s níž měla být

smlouva uzavřena, ručí za splnění povinnosti osobou, se kterou smlouvu

uzavřel.



§ 2464



(1) Věc svěřená komisionáři k prodeji zůstává ve vlastnictví komitenta,

dokud vlastnické právo nenabude třetí osoba.



(2) Na pohledávku ze smlouvy, kterou komisionář pro komitenta uzavřel,

se v poměru komitenta ke komisionáři nebo jeho věřiteli hledí jako na

komitentovu pohledávku.



§ 2465



(1) Po dobu, kdy má komisionář u sebe věci převzaté od komitenta nebo

pro komitenta, má povinnosti jako skladovatel. Hrozí-li na věci škoda

nebo opomene-li komitent s věcí naložit, ač byl k tomu povinen, může

komisionář věc prodat podle § 2428.



(2) Komisionář má k věci, dokud se u něho nachází nebo dokud s ní může

jinak nakládat, zadržovací právo k zajištění dluhů vyplývajících ze

smlouvy.



§ 2466



Neplní-li třetí osoba povinnost ze smlouvy, kterou s ní komisionář

uzavřel, vymůže komisionář na účet komitenta splnění této povinnosti.

Právo, které tomu odpovídá, může komisionář komitentovi postoupit,

pokud s tím komitent souhlasí.



§ 2467



Komitent může požadovat na třetí osobě plnění, které pro něho

komisionář opatřil, není-li komisionář z příčin na své straně s to sám

zařídit, aby třetí osoba komitentovi plnila.



§ 2468



Nebyla-li výše odměny ujednána, náleží komisionáři odměna přiměřená

vykonané činnosti a dosaženému výsledku.



§ 2469



(1) Spolu s odměnou, nejsou-li v ní již zahrnuty, nahradí komitent

komisionáři náklady, které ten při obstarání jeho záležitosti účelně

vynaložil, a zprostí komisionáře povinností, které při plnění smlouvy

převzal.



(2) Má se za to, že náklady podle odstavce 1 jsou v odměně zahrnuty.



§ 2470



Komitent má právo odvolat příkaz jen do doby, než vznikne závazek

komisionáře vůči třetí osobě.



Oddíl 4



Zasílatelství



§ 2471



Základní ustanovení



(1) Zasílatelskou smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci obstarat mu

vlastním jménem a na jeho účet přepravu zásilky z určitého místa do

jiného určitého místa, případně i obstarat nebo provést úkony s

přepravou související, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli

odměnu.



(2) Je-li ujednáno, že zasílatel obstará pro příkazce od příjemce

zásilky přijetí peněžních prostředků nebo že uskuteční jiný inkasní

úkon dříve, než příjemci vydá zásilku nebo doklad umožňující se

zásilkou nakládat, použijí se přiměřeně i ustanovení o dokumentárním

inkasu.



§ 2472



Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, má zasílatel právo žádat, aby

mu příkazce doručil příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz).



§ 2473



Zasílatel může užít k obstarání přepravy dalšího zasílatele

(mezizasílatele).



§ 2474



Neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do

začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel sám provést přepravu,

kterou má obstarat.



§ 2475



Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče

tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná.

Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno.



§ 2476



Neposkytne-li příkazce zasílateli správné údaje o obsahu zásilky a o

všech skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy o přepravě, nahradí

škodu, která zasílateli vznikne porušením této povinnosti.



§ 2477



(1) Zasílatel podá příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo na

ní již vznikla, jakmile se o tom dozví, jinak nahradí příkazci škodu

způsobenou tím, že příkazce takto nezpravil.



(2) Hrozí-li podstatná škoda na zásilce bezprostředně a není-li čas

vyžádat si pokyny příkazce nebo prodlévá-li příkazce s nimi, má

zasílatel právo zásilku prodat podle § 2126 a 2127.



§ 2478



Vznikne-li na převzaté zásilce při obstarávání přepravy škoda,

zasílatel ji nahradí, neprokáže-li, že škodu nemohl odvrátit.



§ 2479



Věděl-li příjemce zásilky o pohledávce zasílatele ze zasílatelské

smlouvy vůči příkazci, anebo musel-li o ní vědět, stává se přijetím

zásilky ručitelem za tuto pohledávku.



§ 2480



Nebyla-li výše odměny ujednána, náleží zasílateli přiměřená odměna,

jaká se v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek

obvykle poskytuje. Zasílateli kromě toho náleží i náhrada nákladů

účelně vynaložených při plnění smlouvy.



§ 2481



(1) Zasílatel má k zásilce, dokud je zásilka u něho nebo dokud má

listiny, které ho opravňují se zásilkou nakládat, zástavní právo k

zajištění dluhů příkazce vyplývajících ze smlouvy. To platí i v

případě, že zásilka nebo listiny jsou u někoho, kdo je má u sebe

zasílatelovým jménem.



(2) Mezizasílatel uplatní na žádost dřívějších zasílatelů všechna

práva, která jim přísluší z jejich zástavního práva, a má právo i

povinnost jejich práva uspokojit. Uspokojí-li je, přecházejí na něho

spolu se zástavním právem, které je zajišťuje.



§ 2482



V ostatním se na zasílatelství použijí přiměřeně ustanovení o komisi.



Oddíl 5



Obchodní zastoupení



Základní ustanovení



§ 2483



(1) Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý

podnikatel zavazuje dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost

směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k

ujednání obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se

zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi.



(2) Smlouva o obchodním zastoupení vyžaduje písemnou formu.



§ 2484



Obchodním zástupcem právnické osoby nemůže být osoba, která může

zavazovat zastoupeného nebo osobu, s níž má být obchod uzavřen, jako

člen jejího orgánu, ani nucený správce právnické osoby nebo insolvenční

správce. K opačným ujednáním se nepřihlíží.



§ 2485



Rozhodné území



Není-li ujednáno, kde má obchodní zástupce vyvíjet činnost, platí za

ujednané území Česká republika; je-li obchodním zástupcem zahraniční

osoba, platí za ujednané území stát, kde má obchodní zástupce sídlo v

době uzavření smlouvy.



§ 2486



Obchodní zástupce nemá právo uzavírat jménem zastoupeného obchody,

cokoli pro něho přijímat nebo jinak jeho jménem právně jednat. Při

opačném ujednání se na práva a povinnosti stran, která s tím souvisí,

použijí ustanovení o příkazu.



§ 2487



Výhradní obchodní zastoupení



(1) Bylo-li ujednáno výhradní obchodní zastoupení, nemá zastoupený

právo na rozhodném území nebo pro určený okruh osob využívat jiného

obchodního zástupce; obchodní zástupce nemá ve stejném rozsahu právo

vykonávat obchodní zastoupení pro jiné osoby, ani uzavírat obchody na

vlastní účet nebo na účet jiné osoby.



(2) Zastoupený má právo uzavírat obchody, na které se vztahuje výhradní

obchodní zastoupení, i bez součinnosti obchodního zástupce. V takovém

případě však obchodnímu zástupci vzniká právo na provizi, jako by tyto

obchody byly uzavřeny s jeho součinností.



§ 2488



Nevýhradní obchodní zastoupení



Nevyplývá-li ze smlouvy, že je obchodní zastoupení výhradní, může

zastoupený pověřit i jinou osobu stejným obchodním zastoupením, jaké

ujednal s obchodním zástupcem, a obchodní zástupce může vykonávat

činnost, ke které se zavázal vůči zastoupenému, i pro jiné osoby,

popřípadě uzavírat obchody, jež jsou předmětem obchodního zastoupení, i

na vlastní účet nebo účet jiné osoby.



Povinnosti obchodního zástupce



§ 2489



(1) Obchodní zástupce vykonává svou činnost s odbornou péčí. Dbá zájmů

zastoupeného, postupuje ve shodě s pověřením a rozumnými pokyny

zastoupeného a sdělí mu nezbytné údaje, které se dozvěděl v souvislosti

s plněním svých povinností a které s tímto plněním souvisí.



(2) Obchodní zástupce sdělí zastoupenému údaje o vývoji trhu a všech

dalších okolnostech důležitých pro oprávněné zájmy zastoupeného,

zejména pro jeho rozhodování souvisící s uzavíráním obchodů.



§ 2490



Je-li ujednáno právo obchodního zástupce uzavírat obchody jménem

zastoupeného, lze takové obchody uzavřít jen za obchodních podmínek

určených zastoupeným, neprojeví-li zastoupený souhlas s jiným postupem.



§ 2491



(1) Bylo-li by to v rozporu se zájmy zastoupeného, nesmí obchodní

zástupce sdělit třetí osobě údaje, které od zastoupeného získal, ani

tyto údaje využít pro sebe nebo pro jiné osoby, ledaže s tím zastoupený

souhlasí. Totéž platí o údajích, které se obchodní zástupce nedozvěděl

přímo od zastoupeného, ale při plnění svých povinností podle smlouvy, a

jejichž použití by zastoupenému mohlo přivodit újmu.



(2) Povinnost obchodního zástupce podle odstavce 1 trvá i po zániku

obchodního zastoupení.



§ 2492



Obchodní zástupce ručí, že třetí osoba splní povinnosti z obchodu,

který zastoupenému navrhl k uzavření, nebo který jménem zastoupeného

sám uzavřel, jen zavázal-li se k tomu v písemné formě a byla-li za

převzetí ručení ujednána zvláštní úplata.



§ 2493



Získá-li obchodní zástupce při své činnosti doklady, které mohou být

významné pro ochranu oprávněných zájmů zastoupeného, uchová je po

potřebnou dobu.



§ 2494



Nemůže-li obchodní zástupce vykonávat svou činnost, sdělí to

zastoupenému bez zbytečného odkladu.



Povinnosti zastoupeného



§ 2495



Zastoupený obstará a obchodnímu zástupci sdělí údaje nezbytné k plnění

jeho povinností.



§ 2496



(1) Zastoupený poskytne obchodnímu zástupci nezbytnou dokumentaci

vztahující se k předmětu obchodů.



(2) Zastoupený předá obchodnímu zástupci všechny podklady a věci

potřebné pro plnění jeho povinností. Předané podklady a věci zůstávají

ve vlastnictví zastoupeného; obchodní zástupce je po ukončení

obchodního zastoupení zastoupenému vrátí, ledaže byly vzhledem k své

povaze při obchodním zastoupení spotřebovány.



§ 2497



Zastoupený sdělí obchodnímu zástupci bez zbytečného odkladu, zda obchod

obstaraný obchodním zástupcem přijal, nebo odmítl, popřípadě zda jej

nesplnil.



§ 2498



Předpokládá-li zastoupený významné snížení rozsahu činnosti proti tomu,

co obchodní zástupce mohl rozumně očekávat, oznámí to obchodnímu

zástupci v rozumné době.



Provize



§ 2499



(1) Nebyla-li výše provize ujednána, má obchodní zástupce právo na

provizi ve výši odpovídající zvyklostem v místě jeho činnosti vzhledem

k druhu zboží nebo služeb, které jsou předmětem obchodů; nejsou-li

takové zvyklosti, má obchodní zástupce právo na provizi v rozumné výši

zohledňující podstatné okolnosti uskutečněného jednání.



(2) Je-li základem pro určení výše provize rozsah povinností splněných

třetí osobou, započte se do základu i plnění neuskutečněné z důvodů na

straně zastoupeného.



(3) Každá část úplaty, jejíž výše se mění podle počtu a hodnoty

uzavřených obchodů, se považuje za složku provize.



§ 2500



Má se za to, že provize obchodního zástupce zahrnuje i náklady spojené

s obchodním zastoupením. Bylo-li ujednáno, že zastoupený uhradí tyto

náklady obchodnímu zástupci vedle provize, vznikne obchodnímu zástupci

právo na úhradu nákladů, pokud mu vznikne i právo na provizi.



§ 2501



(1) Obchodní zástupce má právo na provizi za úkony provedené při

obchodním zastoupení, byl-li obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti

nebo byl-li obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce za

účelem uskutečnění tohoto obchodu získal před účinností smlouvy.



(2) Při výhradním obchodním zastoupení má obchodní zástupce právo na

provizi i za obchod uskutečněný se třetí osobou z území nebo z okruhu

osob, na které se výhradní obchodní zastoupení nevztahuje.



(3) Zaniklo-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na

provizi, byl-li obchod uskutečněn především v důsledku jeho činnosti v

přiměřené době po zániku obchodního zastoupení, anebo učinila-li třetí

osoba za podmínek stanovených v odstavci 1 nebo 2 vůči obchodnímu

zástupci nebo zastoupenému objednávku před zánikem obchodního

zastoupení.



§ 2502



Právo na provizi podle § 2501 odst. 1 a 2 obchodnímu zástupci nevzniká,

má-li právo na provizi podle § 2501 odst. 3 předchozí obchodní

zástupce, ledaže je vzhledem k okolnostem spravedlivé provizi rozdělit

mezi oba obchodní zástupce.



§ 2503



Bylo-li ujednáno, že obchodní zástupce obstará pro zastoupeného jen

příležitost k uzavření obchodu s určitým obsahem, vzniká obchodnímu

zástupci právo na provizi již obstaráním této příležitosti.



§ 2504



(1) Nebylo-li ujednáno, že obchodní zástupce obstará pro zastoupeného

jen příležitost k uzavření obchodu s určitým obsahem, vzniká obchodnímu

zástupci právo na provizi v okamžiku, kdy zastoupený splnil povinnost

nebo byl povinen splnit závazek na základě smlouvy uzavřené s třetí

osobou, anebo kdy třetí osoba splnila závazek z takové smlouvy.



(2) Právo na provizi vzniká nejpozději v okamžiku, kdy třetí osoba

splnila svou část závazku nebo byla povinna ji splnit, splnil-li

zastoupený svoji část. Má-li však třetí osoba splnit své povinnosti až

po uplynutí doby přesahující šest měsíců po uzavření obchodu, vzniká

obchodnímu zástupci právo na odměnu uzavřením obchodu.



§ 2505



Provize je splatná nejpozději poslední den měsíce následujícího po

skončení čtvrtletí, ve kterém na ni vzniklo právo.



§ 2506



(1) Zastoupený předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi

nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve

kterém se provize stala splatnou. Ve výkazu uvede hlavní údaje rozhodné

pro vypočtení provize.



(2) Obchodní zástupce má právo, aby mu zastoupený zpřístupnil veškeré

údaje, nejméně však údaje z účetních či obdobných záznamů, které má a

které jsou potřebné k ověření výše provize.



§ 2507



Je-li zřejmé, že obchod mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněn,

právo na provizi nevzniklo; to neplatí, nesplní-li se obchod z důvodů

na straně zastoupeného.



§ 2508



Právo na odměnu a na ujednanou náhradu nákladů obchodní zástupce nemá,

byl-li při uzavírání obchodu činný pro obě strany jako obchodní

zástupce nebo jako zprostředkovatel.



§ 2509



Trvání obchodního zastoupení



(1) Není-li ujednáno, na jakou dobu se obchodní zastoupení zřizuje, a

neplyne-li to ani z účelu smlouvy, platí, že obchodní zastoupení bylo

ujednáno na dobu neurčitou.



(2) Bylo-li obchodní zastoupení ujednáno na dobu určitou a řídí-li se

strany smlouvou i po uplynutí ujednané doby, hledí se na obchodní

zastoupení, jako by bylo ujednáno na dobu neurčitou.



Výpověď obchodního zastoupení



§ 2510



(1) Je-li obchodní zastoupení ujednáno na dobu neurčitou, lze je

vypovědět. Výpovědní doba je pro první rok trvání obchodního zastoupení

jeden měsíc, pro druhý rok dva měsíce a pro třetí rok a další roky tři

měsíce; k ujednání kratší výpovědní doby se nepřihlíží. Ujednají-li

strany delší výpovědní dobu, nesmí být doba, kterou je vázán

zastoupený, kratší než doba, kterou musí dodržet obchodní zástupce.



(2) Výpovědní doba končí posledním dnem kalendářního měsíce.



§ 2511



Ustanovení § 2510 se použije na obchodní zastoupení, na které se podle

§ 2509 hledí, jako by bylo ujednáno na dobu neurčitou, přičemž

výpovědní doba bude počítána s přihlédnutím k době trvání obchodního

zastoupení předcházejícího jeho přeměně na dobu neurčitou.



§ 2512



(1) Bylo-li ujednáno výhradní obchodní zastoupení, má každá strana

právo obchodní zastoupení vypovědět, nedosáhl-li objem obchodů v

posledních dvanácti měsících objemu určeného ve smlouvě; nebyl-li objem

obchodů ujednán, rozhoduje objem přiměřený odbytovým možnostem.



(2) Ustanovení § 2510 a 2511 se použijí obdobně.



§ 2513



(1) Bylo-li ujednáno výhradní obchodní zastoupení a používá-li

zastoupený jiného obchodního zástupce, může dotčený obchodní zástupce

vypovědět obchodní zastoupení bez výpovědní doby.



(2) Bylo-li ujednáno výhradní obchodní zastoupení a vykonává-li

obchodní zástupce stejnou činnost, ke které je zavázán vůči

zastoupenému, i pro jiné osoby, může zastoupený vypovědět obchodní

zastoupení i bez výpovědní doby.



Zvláštní odměna



§ 2514



(1) Zanikne-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na

zvláštní odměnu, pokud



a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s

dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné

výhody a



b) placení zvláštní odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu

spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize,

kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných

s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo

neujednání konkurenční doložky.



(2) Jsou-li splněny podmínky podle odstavce 1, není právo na zvláštní

odměnu dotčeno ani zaniklo-li obchodní zastoupení smrtí obchodního

zástupce.



§ 2515



Výše zvláštní odměny nesmí překročit roční odměnu vypočtenou z ročního

průměru odměn získaných obchodním zástupcem během posledních pěti let.

Trvalo-li obchodní zastoupení méně než pět let, vypočte se výše

zvláštní odměny z průměru odměn za celou dobu jeho trvání; pokud trvalo

méně než rok, nesmí překročit úhrn provizí za celou dobu jeho trvání.



§ 2516



Právo na zvláštní odměnu zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od

ukončení obchodního zastoupení.



§ 2517



Právo na zvláštní odměnu nevznikne,



a) ukončil-li zastoupený obchodní zastoupení pro takové porušení

povinnosti obchodním zástupcem, které by ho opravňovalo k odstoupení od

smlouvy,



b) ukončil-li obchodní zastoupení obchodní zástupce, ledaže k ukončení

došlo z důvodů spočívajících na straně zastoupeného, anebo z důvodu

věku, invalidity nebo nemoci obchodního zástupce a nelze-li po

obchodním zástupci rozumně požadovat, aby ve své činnosti pokračoval,

nebo



c) převedl-li obchodní zástupce práva a povinnosti z obchodního

zastoupení podle dohody se zastoupeným na třetí osobu.



§ 2518



Konkurenční doložka



(1) Strany si mohou ujednat, že obchodní zástupce po zániku obchodního

zastoupení nesmí na určeném území nebo vůči určenému okruhu osob na

tomto území vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která by měla

soutěžní povahu ve vztahu k podnikání zastoupeného, zejména tu činnost,

kterou při obchodním zastoupení vykonával pro zastoupeného. Konkurenční

doložka, která tomu odporuje nebo která je ujednána na dobu delší než

dva roky od zániku zastoupení, je neplatná.



(2) Omezuje-li konkurenční doložka obchodního zástupce více, než

vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného, může soud konkurenční

doložku omezit.



§ 2519



Zakázaná ujednání



(1) Zakázána jsou ujednání odchylující se od § 2489, 2495, § 2496 odst.

1, § 2497 nebo 2498.



(2) K ujednáním, která se odchylují od § 2504 odst. 2, § 2505, 2506,

2507, 2514, 2515, 2516 nebo 2517 v neprospěch obchodního zástupce, se

nepřihlíží.



§ 2520



(1) Ustanovení o obchodním zastoupení se nepoužijí, je-li ujednáno, že

zástupce není za svou činnost odměňován.



(2) Ustanovení o obchodním zastoupení se nepoužijí na závazky osob

působících na regulovaném trhu, mnohostranném obchodním systému nebo

komoditní burze podle jiného zákona a na závazky burzovních dohodců

podle jiného zákona.



Díl 6



Zájezd



Základní ustanovení



§ 2521



Smlouvou o zájezdu se pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka předem

připravený soubor služeb cestovního ruchu (zájezd) a zákazník se

zavazuje zaplatit souhrnnou cenu.



§ 2522



(1) Platí, že zájezd je soubor služeb cestovního ruchu, pokud je

uspořádán na dobu delší než dvacet čtyři hodiny nebo zahrnuje-li

přenocování a obsahuje-li alespoň dvě z těchto plnění:



a) ubytování,



b) dopravu,



c) jinou službu cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo

ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb.



(2) Účtuje-li pořadatel jednotlivá dílčí plnění v rámci téhož zájezdu

odděleně, nezprošťuje ho to povinností podle tohoto dílu.



§ 2523



(1) Za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo

skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí

osoby.



(2) Kdo zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu,

se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u

třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako

zájezd na vlastní odpovědnost.



§ 2524



Pořadatel sdělí zákazníkovi vhodným způsobem ještě před uzavřením

smlouvy údaje o pasových a vízových požadavcích, lhůtách pro jejich

vyřízení a sdělí mu také, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu a pobyt

požadovány.



Potvrzení zájezdu



§ 2525



(1) Pořadatel vydá zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po

jejím uzavření doklad o smlouvě (potvrzení o zájezdu). Potvrzení o

zájezdu vyžaduje písemnou formu.



(2) Je-li smlouva vyhotovena v písemné formě, nahradí její stejnopis

potvrzení o zájezdu, obsahuje-li všechny náležitosti stanovené pro

potvrzení o zájezdu.



(3) Obsahují-li smlouva i potvrzení o zájezdu údaje, které se liší,

může se zákazník dovolat toho, co je pro něho výhodnější.



§ 2526



Spolu s potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o svém

pojištění podle jiného právního předpisu vystavený pojistitelem.



§ 2527



(1) Pořadatel v potvrzení o zájezdu uvede



a) označení smluvních stran,



b) vymezení zájezdu alespoň uvedením času jeho zahájení a ukončení a

všech služeb cestovního ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa

jejich poskytnutí a doby jejich trvání,



c) údaj o ceně zájezdu včetně časového rozvrhu plateb a výše zálohy,

jakož i o poplatcích, které nejsou zahrnuty do souhrnné ceny,



d) označení způsobu, jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení

povinnosti pořadatele včetně údaje o lhůtě, ve které může své právo

uplatnit, a



e) výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí, v případech

stanovených v § 2536.



(2) Pořadatel v potvrzení o zájezdu dále uvede, zahrnuje-li zájezd



a) další služby, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, údaj o

počtu a výši plateb za tyto služby,



b) ubytování, údaj o poloze, turistické kategorii, stupni vybavenosti,

hlavních charakteristických znacích a souladu s právními předpisy

příslušného státu,



c) dopravu, údaj o druhu, charakteristice a kategorii dopravního

prostředku, jakož i údaj o trase cesty, a



d) stravování, údaj o jeho způsobu a rozsahu.



(3) Předal-li pořadatel zákazníkovi katalog, který obsahuje všechny

stanovené údaje o vymezení zájezdu podle odstavce 1 písm. b), může

pořadatel v potvrzení o zájezdu jen odkázat na číslo nebo jiné označení

zájezdu v katalogu.



§ 2528



(1) Podmiňuje-li se uskutečnění zájezdu dosažením určitého počtu

zákazníků, uvede to pořadatel v potvrzení o zájezdu výslovně a uvede i

lhůtu, v níž musí zákazníkovi nejpozději oznámit zrušení zájezdu proto,

že určeného počtu zákazníků nebylo dosaženo.



(2) Jsou-li důvody pro určení podmínek, které musí účastník zájezdu

splňovat, uvede pořadatel v potvrzení o zájezdu, o jaké podmínky se

jedná, a je-li toho třeba, uvede i lhůtu, ve které zákazník může

oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba.



§ 2529



(1) Pořadatel doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dnů

před zahájením zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o

všech skutečnostech, které zná, nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo

v potvrzení o zájezdu, anebo v katalogu, který zákazníkovi předal.



(2) V rámci toho pořadatel sdělí zejména



a) upřesnění údajů stanovených v § 2527 odst. 2,



b) účastní-li se zájezdu nezletilý bez doprovodu osoby, která o něj

pečuje, podrobnosti o možnosti spojit se s nezletilým nebo se zástupcem

pořadatele v místě pobytu nezletilého,



c) údaje o osobě, na niž se lze během zájezdu obrátit v nesnázích s

žádostí o pomoc, především jméno, adresu a číslo telefonu místního

zástupce pořadatele a adresu a telefonní číslo zastupitelského úřadu.



(3) Vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě

letenku, poukaz k ubytování nebo stravování, doklad nutný pro

poskytnutí fakultativních výletů nebo jiný doklad, jehož je pro

uskutečnění zájezdu třeba.



(4) Je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dnů před zahájením

zájezdu, splní pořadatel povinnosti podle odstavců 1 a 3 již při

uzavření smlouvy.



§ 2530



Změna ceny zájezdu



(1) Pořadatel může zvýšit cenu zájezdu z důvodů stanovených v odstavci

2, je-li to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem

výpočtu zvýšení ceny.



(2) Cenu zájezdu může pořadatel zvýšit, zvýší-li se do jedenadvacátého

dne před sjednaným okamžikem zahájení zájezdu



a) cena za dopravu včetně cen pohonných hmot,



b) platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné

poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, nebo



c) směnný kurs české koruny použitý pro stanovení ceny zájezdu v

průměru o více než 10 %.



(3) Odešle-li pořadatel oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než

dvacátý první den před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní

účinky.



§ 2531



Změna smlouvy



(1) Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu,

navrhne zákazníkovi změnu smlouvy. Má-li být v důsledku změny smlouvy

změněna i cena zájezdu, uvede pořadatel v návrhu i výši nové ceny.



(2) Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy

odstoupit; pořadatel může určit pro odstoupení přiměřenou lhůtu, která

nesmí být kratší než pět dnů a musí skončit před zahájením zájezdu.

Neodstoupí-li zákazník od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se změnou

smlouvy souhlasí.



§ 2532



Postoupení smlouvy



(1) Splňuje-li třetí osoba podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník

smlouvu postoupit.



(2) Změna v osobě zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu

postupitel o tom včas oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s

uzavřenou smlouvou souhlasí a že splní podmínky účasti na zájezdu.

Oznámení je včasné, je-li doručeno alespoň sedm dnů před zahájením

zájezdu; kratší lhůtu lze ujednat, je-li smlouva uzavřena v době kratší

než sedm dnů před zahájením zájezdu.



(3) Postupitel a postupník jsou zavázáni společně a nerozdílně k

zaplacení ceny zájezdu a k úhradě nákladů, které pořadateli v

souvislosti se změnou zákazníka vzniknou.



Odstoupení od smlouvy



§ 2533



Zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit vždy, avšak

pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník

svou povinnost.



§ 2534



(1) Odstoupil-li zákazník od smlouvy podle § 2531 odst. 2, nebo

zrušil-li pořadatel zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti

zákazníkem, nabídne pořadatel zákazníkovi náhradní zájezd celkově

odpovídající alespoň tomu, co bylo původně ujednáno, pokud je v

pořadatelových možnostech takový zájezd nabídnout.



(2) Dohodnou-li se strany o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo

zvýšit cenu, i když je náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li náhradní

zájezd nižší jakosti, vyplatí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně bez

zbytečného odkladu.



§ 2535



(1) Zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dnů před jeho

zahájením, uhradí zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo

zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno.



(2) Pořadatel se zprostí povinností podle odstavce 1 důkazem, že zájezd

byl zrušen v souladu s § 2528 odst. 1 nebo vzhledem k vyšší moci.



§ 2536



(1) Odstoupí-li od smlouvy zákazník z jiného důvodu, než je porušení

povinnosti pořadatele, zaplatí pořadateli odstupné podle § 2527 odst. 1

písm. e). Stejné odstupné zákazník zaplatí, odstoupí-li od smlouvy

pořadatel pro porušení povinnosti zákazníka.



(2) Odstoupí-li zákazník od smlouvy proto, že pořadatel porušil svou

povinnost, nemá zákazník povinnost platit odstupné. To platí i tehdy,

nebyl-li zákazníkovi poskytnut náhradní zájezd.



Vady zájezdu



§ 2537



(1) Nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo

které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával,

zajistí pořadatel nápravu, pokud si nevyžádá neúměrné náklady.



(2) Nezjedná-li pořadatel nápravu ani v přiměřené lhůtě, kterou mu

zákazník určí, může si zákazník zjednat nápravu sám a pořadatel mu

nahradí účelně vynaložené náklady. Určení lhůty k nápravě není třeba,

pokud pořadatel odmítl nápravu zjednat nebo vyžaduje-li se okamžitá

náprava vzhledem k zvláštnímu zájmu zákazníka.



§ 2538



Vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li

pořadatel opatření, aby zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li

zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí pořadatel na své

náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané

místo.



§ 2539



(1) Nelze-li pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím

služeb cestovního ruchu nižší jakosti, než jakou určuje smlouva, vrátí

pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně.



(2) Zajistí-li pořadatel pokračování zájezdu s vyššími náklady, jdou

takové náklady k jeho tíži.



§ 2540



Má-li zájezd vadu a vytkl-li ji zákazník bez zbytečného odkladu, má

zákazník právo na slevu z ceny ve výši přiměřené rozsahu a trvání vady.

Nevytkl-li zákazník vadu zájezdu bez zbytečného odkladu vlastním

zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže pořadatel

namítne, že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od

skončení zájezdu ani u něho, ani u osoby, která uzavření smlouvy

zprostředkovala.



§ 2541



Pomoc v nesnázích



Ocitne-li se po zahájení zájezdu zákazník v nesnázích, poskytne mu

pořadatel neprodleně pomoc.



Náhrada škody



§ 2542



Pořadatel odpovídá zákazníkovi za splnění povinností ze smlouvy o

zájezdu bez zřetele na to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé

služby cestovního ruchu jiné osoby.



§ 2543



(1) Při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel

zákazníkovi vedle škody na majetku také újmu za narušení dovolené,

zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.



(2) Odstoupí-li zákazník od smlouvy nebo uplatní-li právo z vady

zájezdu, není tím dotčeno jeho právo na náhrady podle odstavce 1.



§ 2544



Umožňuje-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána,

omezení výše náhrady škody vzniklé porušením povinnosti ze smlouvy o

zájezdu, hradí pořadatel škodu jen do výše tohoto omezení, ujedná-li to

ve smlouvě. To neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé

nedbalosti.



Zahraniční školní pobyt



§ 2545



Je-li předmětem zájezdu pobyt žáka u hostitelské rodiny v jiném státě

spojený s pravidelnou návštěvou školy ujednaný alespoň na dobu tří

měsíců, zajistí pořadatel za součinnosti žáka jeho vhodné ubytování v

hostitelské rodině, jakož i dohled nad ním a péči o něho podle

obvyklých poměrů v zemi školního pobytu. Zároveň žákovi vytvoří

předpoklady, aby mohl pravidelně navštěvovat školu.



§ 2546



(1) Pořadatel nemá právo na odstupné, odstoupí-li zákazník od smlouvy

před zahájením školního pobytu proto, že mu pořadatel nesdělil ani v

předstihu dvou týdnů



a) jméno a adresu hostitele, u něhož bude žák po příjezdu ubytován, a



b) jméno a adresu pověřené osoby (koordinátora) v zemi školního pobytu,

u níž lze požadovat pomoc, a údaj o možnosti spojit se s ní.



(2) Pořadatel nemá právo na odstupné, pokud zákazník odstoupil od

smlouvy proto, že pořadatel žáka na pobyt náležitě nepřipravil.



§ 2547



(1) Zákazník má právo odstoupit od smlouvy v průběhu školního pobytu;

pořadateli náleží ujednaná odměna snížená o ušetřené náklady. Pořadatel

učiní opatření nutná k dopravě žáka zpět; zákazník uhradí pořadateli

zvýšené náklady s tím spojené.



(2) Právo na plnění podle odstavce 1 pořadatel nemá, odstoupil-li

zákazník od smlouvy pro porušení pořadatelovy povinnosti.



Společné ustanovení



§ 2548



Zájezdem podle tohoto dílu není soubor služeb cestovního ruchu

poskytnutý podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání ani soubor

služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a poskytnutí není podnikáním.



§ 2549



Ujednání ve smlouvě, která se odchylují od ustanovení tohoto dílu v

neprospěch zákazníka, jsou neplatná.



Díl 7



Závazky ze smluv o přepravě



Oddíl 1



Přeprava osob a věcí



Pododdíl 1



Přeprava osoby



§ 2550



Základní ustanovení



Smlouvou o přepravě osoby se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do

místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.



§ 2551



Dopravce se při přepravě postará o bezpečnost a pohodlí cestujícího.

Podrobnosti upraví přepravní řády.



§ 2552



(1) Má-li cestující zavazadlo, přepravuje je dopravce buď společně s

ním a pod jeho dohledem, nebo odděleně.



(2) Je-li zavazadlo přepravováno odděleně, dopravce dbá, aby bylo

přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující.



§ 2553



(1) Jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády,

jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena

včas.



(2) Při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou

cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah

náhrady stanoví přepravní řády.



(3) Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez

zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do

šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo

uplatněno včas.



§ 2554



(1) Vznikne-li cestujícímu za přepravy újma na zdraví nebo škoda na

zavazadle přepravovaném společně s ním nebo vznikne-li škoda na věci,

kterou měl cestující u sebe, nahradí ji dopravce podle ustanovení o

náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků.



(2) Škodu způsobenou na zavazadle přepravovaném odděleně od cestujícího

dopravce nahradí podle ustanovení o náhradě škody při přepravě věci.



Pododdíl 2



Přeprava věci



§ 2555



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že

přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a

odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.



(2) Nepožádá-li odesílatel dopravce o převzetí zásilky v ujednané době

a není-li ujednána do šesti měsíců od uzavření smlouvy, práva a

povinnosti ze smlouvy zaniknou.



§ 2556



Odesílatel potvrdí dopravci na jeho žádost objednávku přepravy.

Dopravce potvrdí odesílateli na jeho žádost převzetí zásilky. Potvrzení

vyžadují písemnou formu.



§ 2557



(1) Odesílatel poskytne dopravci správné údaje o obsahu zásilky a jeho

povaze.



(2) Je-li k provedení přepravy zapotřebí zvláštní listiny, předá ji

odesílatel dopravci nejpozději při předání zásilky k přepravě.



§ 2558



Dopravce provede přepravu do místa určení s odbornou péčí v ujednané

době, a nebyla-li ujednána, bez zbytečného odkladu. Má se za to, že

tato doba počíná běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem.



§ 2559



Přerušení přepravy



Nevydal-li ještě dopravce zásilku příjemci, může odesílatel přikázat,

aby přeprava byla přerušena a se zásilkou bylo naloženo podle jeho

příkazu, nahradí však dopravci účelně vynaložené náklady s tím spojené.



§ 2560



(1) Zná-li dopravce příjemce zásilky, zásilku mu doručí. Má-li však

příjemce podle smlouvy zásilku v místě určení vyzvednout, oznámí mu

dopravce jen ukončení přepravy a zásilku mu na požádání vydá.



(2) Zavazuje-li smlouva dopravce, aby před vydáním zásilky vybral od

příjemce určitou částku či uskutečnil jiný inkasní úkon, použijí se

přiměřeně ustanovení o dokumentárním inkasu.



§ 2561



Příjemce zásilky určený ve smlouvě nabývá práva ze smlouvy, požádá-li o

vydání zásilky po jejím dojití do místa určení, popřípadě po uplynutí

doby, kdy zásilka měla do místa určení dojít. Tím okamžikem přechází na

příjemce i právo na náhradu škody na zásilce.



§ 2562



Přijetím zásilky se příjemce stává ručitelem odesílatele za pohledávky

dopravce ze smlouvy týkající se přepravy převzaté zásilky. Ručení se

příjemce zprostí, prokáže-li, že o těchto pohledávkách nevěděl a ani

nemusel vědět.



§ 2563



Dopravce zásilku příjemci nevydá, bylo-li by to v rozporu s příkazem

odesílatele podle § 2559. V tom případě má právo nakládat se zásilkou

nadále odesílatel. Určí-li odesílatel dopravci jinou osobu jako

příjemce, nabývá tato osoba práva ze smlouvy týmž způsobem jako původní

příjemce.



Přepravné



§ 2564



(1) Přepravné je splatné bez zbytečného odkladu po provedení přepravy

do místa určení.



(2) Není-li výše přepravného ujednána, náleží dopravci přepravné

obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku.



§ 2565



Nemůže-li dopravce dokončit přepravu z důvodů, za něž neodpovídá,

náleží mu poměrná část přepravného s přihlédnutím k přepravě již

uskutečněné.



Náhrada škody



§ 2566



(1) Dopravce nahradí škodu vzniklou na zásilce v době od převzetí

zásilky dopravcem do vydání zásilky příjemci. To neplatí, prokáže-li,

že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.



(2) Povinnosti k náhradě škody se dopravce zprostí, prokáže-li, že

škodu způsobili



a) odesílatel, příjemce nebo vlastník zásilky nebo



b) vada či přirozená povaha zásilky, včetně obvyklého úbytku.



(3) Způsobí-li škodu vadný obal zásilky, dopravce se povinnosti k

náhradě škody zprostí důkazem, že odesílatele na vadu při převzetí

zásilky k přepravě upozornil; byl-li vydán nákladní nebo náložný list,

musí v něm být vada obalu poznamenána. Neupozorní-li dopravce na vadný

obal, zprostí se povinnosti k náhradě škody důkazem, že vadu nemohl při

převzetí zásilky poznat.



(4) K ujednáním omezujícím povinnost dopravce podle odstavců 1 až 3 se

nepřihlíží.



§ 2567



(1) Při ztrátě nebo zničení zásilky nahradí dopravce cenu, kterou

zásilka měla v době, kdy ji převzal.



(2) Při poškození nebo znehodnocení zásilky nahradí dopravce rozdíl

mezi cenou, kterou zásilka měla v době jejího převzetí dopravcem, a

cenou, kterou by v této době měla zásilka poškozená nebo znehodnocená.



§ 2568



(1) Vznikne-li na zásilce škoda, podá dopravce odesílateli o škodě

zprávu. Nabyl-li však právo na vydání zásilky již příjemce, podá

dopravce zprávu příjemci.



(2) Nepodá-li dopravce zprávu o škodě bez zbytečného odkladu, nahradí

odesílateli, nebo příjemci škodu tím způsobenou.



§ 2569



Není-li právo na náhradu škody u dopravce uplatněno do šesti měsíců ode

dne převzetí zásilky, anebo nebyla-li zásilka převzata, do šesti měsíců

ode dne, kdy měla být doručena, soud je nepřizná, namítne-li dopravce,

že právo bylo uplatněno opožděně.



§ 2570



Svépomocný prodej



Dopravce může zásilku na účet odesílatele prodat při bezprostřední

hrozbě podstatné škody na zásilce, není-li čas vyžádat si pokyny

odesílatele, anebo prodlévá-li odesílatel s nimi.



§ 2571



(1) Dopravce má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo k

zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy.



(2) Vázne-li na zásilce několik zástavních práv, má zástavní právo

dopravce přednost před zástavními právy dříve vzniklými a zástavní

právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele.



Pododdíl 3



Náložný list



§ 2572



(1) Potvrzení o převzetí zásilky lze nahradit náložným listem. Náložný

list je cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci

vydání zásilky v souladu s obsahem náložného listu; lze jej vydat na

jméno, na řad nebo na doručitele.



(2) Náložný list obsahuje alespoň



a) jméno dopravce a jeho bydliště nebo sídlo,



b) jméno odesílatele a jeho bydliště nebo sídlo,



c) označení, množství, váhu nebo objem přepravovaných věcí,



d) formu náložného listu; pokud byl vydán na jméno nebo na řad, i

označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán,



e) údaj o místě určení a



f) místo a den vydání náložného listu a dopravcův podpis.



(3) Neobsahuje-li náložný list jméno osoby, na jejíž řad je vydán,

považuje se za vystavený na řad odesílatele.



§ 2573



Při vydání náložného listu ve stejnopisech dopravce vyznačí na každém

stejnopisu jejich počet.



§ 2574



Dopravce vydá odesílateli za zničený nebo ztracený náložný list nový

náložný list s vyznačením, že se jedná o náhradní náložný list.

Odesílatel nahradí dopravci škodu, vznikne-li mu zneužitím původního

náložného listu.



§ 2575



Po vydání náložného listu má právo přerušit přepravu jen osoba

oprávněná z náložného listu. Bylo-li vydáno více stejnopisů náložného

listu, vyžaduje se předložení všech stejnopisů.



§ 2576



Po vydání náložného listu má právo na vydání zásilky osoba oprávněná k

tomu podle náložného listu.



§ 2577



(1) Vůči držiteli náložného listu může dopravce uplatnit jen námitky

plynoucí z obsahu náložného listu nebo ze svých práv proti držiteli.



(2) Vůči držiteli náložného listu se dopravce může dovolat ujednání

obsažených ve smlouvě, kterou uzavřel s odesílatelem, jsou-li tato

ujednání v náložném listu obsažena, anebo odkazuje-li na ně náložný

list výslovně.



Pododdíl 4



Společná ustanovení o přepravě osob a věcí



§ 2578



Podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis,

zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak

přímo použitelný předpis Evropských společenství.



§ 2579



Spojí-li se k provedení přepravy několik dopravců, mohou přepravní řády

stanovit, který z dopravců a za jakých podmínek za přepravu odpovídá.



§ 2580



(1) Omezí-li přepravní řády povinnost dopravce k náhradě újmy na

zdraví, nepřihlíží se k tomu.



(2) Povinnost dopravců provozujících veřejnou přepravu nahradit škodu

nebo jinou újmu mohou přepravními řády omezit jen ve zvlášť

odůvodněných případech, kdy potřeba takového omezení pro vnitrostátní

přepravu nezbytně vyplývá ze zásad platných pro mezinárodní přepravu.



(3) Případná omezení povinnosti dopravce k náhradě újmy v přepravních

řádech se nevztahují na případy újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé

nedbalosti.



§ 2581



(1) Je-li osoba oprávněná vyzvednout zavazadlo či zásilku v prodlení s

vyzvednutím věci déle než šest měsíců, může dopravce věc na účet této

osoby prodat. Jedná-li se o věc větší hodnoty a zná-li dopravce adresu

této osoby, vyrozumí ji předem o zamýšleném prodeji a poskytne jí

dodatečnou přiměřenou lhůtu k vyzvednutí věci.



(2) Přepravní řády mohou v odůvodněných případech stanovit pro

vyzvednutí některých zavazadel a zásilek kratší lhůtu k jejich

vyzvednutí, zejména jedná-li se o věci nebezpečné povahy nebo o věci,

které se rychle kazí.



Oddíl 2



Provoz dopravního prostředku



§ 2582



Smlouvou o provozu dopravního prostředku se provozce zavazuje přepravit

náklad určený objednatelem a k tomu účelu vykonat alespoň jednu předem

určenou cestu, anebo vykonat ve smluvené době větší počet cest, jak to

objednatel určí, a objednatel se zavazuje zaplatit provozci odměnu.



§ 2583



(1) Provozce zajistí způsobilost dopravního prostředku k smluvené

cestě, jeho použitelnost pro dohodnutou přepravu a opatří dopravní

prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami a dalšími potřebnými

věcmi.



(2) Není-li dopravní prostředek způsobilý podle odstavce 1, nahradí

provozce objednateli škodu z toho vzniklou, ledaže prokáže, že tuto

nezpůsobilost nemohl ani při zachování potřebné péče předvídat.



§ 2584



Právo požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel

postoupit jiné osobě.



§ 2585



Přejímá-li provozce k přepravě náklad, použije se pro určení práv a

povinností stran přiměřeně ustanovení upravující smlouvu o přepravě,

pokud to povaha smlouvy o provozu dopravního prostředku připouští.



Díl 8



Dílo



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 2586



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a

nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a

zaplatit cenu.



(2) Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň

způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li

strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou

cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a

za obdobných smluvních podmínek.



§ 2587



Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a

dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem.

Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo

její části.



§ 2588



(1) Záleží-li provedení díla ve zvláštních osobních schopnostech

zhotovitele, zaniká závazek ztrátou jeho způsobilosti, nebo jeho smrtí.

To neplatí, může-li dílo úspěšně provést ten, kdo převzal činnost

zhotovitele jako jeho právní nástupce.



(2) Smrt objednatele sama o sobě závazek neruší, ledaže se tím splnění

závazku stane nemožným nebo zbytečným. To platí i v případě zániku

závazku smrtí objednatele.



Způsob provádění díla



§ 2589



Zhotovitel buď provede dílo osobně, anebo je nechá provést pod svým

osobním vedením. To neplatí, není-li provedení díla vázáno na osobní

vlastnosti zhotovitele nebo není-li to vzhledem k povaze díla

zapotřebí.



§ 2590



(1) Zhotovitel provede dílo s potřebnou péčí v ujednaném čase a obstará

vše, co je k provedení díla potřeba.



(2) Není-li doba plnění ujednána, provede zhotovitel dílo v době

přiměřené jeho povaze. Má se za to, že je čas plnění ujednán ve

prospěch zhotovitele.



§ 2591



Je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele, určí mu zhotovitel

přiměřenou lhůtu k jejímu poskytnutí. Uplyne-li lhůta marně, má

zhotovitel právo podle své volby si buď zajistit náhradní plnění na

účet objednatele, anebo, upozornil-li na to objednatele, odstoupit od

smlouvy.



§ 2592



Zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Příkazy objednatele

ohledně způsobu provádění díla je zhotovitel vázán, jen plyne-li to ze

zvyklostí, anebo bylo-li to ujednáno.



§ 2593



Objednatel má právo kontrolovat provádění díla. Zjistí-li, že

zhotovitel porušuje svou povinnost, může požadovat, aby zhotovitel

zajistil nápravu a prováděl dílo řádným způsobem. Neučiní-li tak

zhotovitel ani v přiměřené době, může objednatel odstoupit od smlouvy,

vedl-li by postup zhotovitele nepochybně k podstatnému porušení

smlouvy.



§ 2594



(1) Zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou

povahu věci, kterou mu objednatel k provedení díla předal, nebo

příkazu, který mu objednatel dal. To neplatí, nemohl-li nevhodnost

zjistit ani při vynaložení potřebné péče.



(2) Překáží-li nevhodná věc nebo příkaz v řádném provádění díla,

zhotovitel je v nezbytném rozsahu přeruší až do výměny věci nebo změny

příkazu; trvá-li objednatel na provádění díla s použitím předané věci

nebo podle daného příkazu, má zhotovitel právo požadovat, aby tak

objednatel učinil v písemné formě.



(3) Lhůta stanovená pro dokončení díla se prodlužuje o dobu přerušením

vyvolanou. Zhotovitel má právo na úhradu nákladů spojených s přerušením

díla nebo s použitím nevhodných věcí do doby, kdy jejich nevhodnost

mohla být zjištěna.



(4) Zachová-li se zhotovitel podle odstavců 1 a 2, nemá objednatel

práva z vady díla vzniklé pro nevhodnost věci nebo příkazu.



§ 2595



Trvá-li objednatel na provedení díla podle zřejmě nevhodného příkazu

nebo s použitím zřejmě nevhodné věci i po zhotovitelově upozornění,

může zhotovitel od smlouvy odstoupit.



Věci k provedení díla



§ 2596



Opatří-li zhotovitel věc zpracovanou při provádění díla, má stran této

věci, pokud se stala součástí díla, postavení prodávajícího. Má se za

to, že kupní cena věci je zahrnuta v ceně díla.



§ 2597



(1) Má-li objednatel opatřit věc k provedení díla, předá ji zhotoviteli

v dohodnuté době, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Má

se za to, že se cena díla o cenu této věci nesnižuje.



(2) Neopatří-li objednatel věc včas a neučiní-li tak ani na výzvu

zhotovitele v dodatečné přiměřené době, může věc opatřit zhotovitel na

účet objednatele. Cenu věci a náklady účelně vynaložené s jejím

opatřením objednatel zhotoviteli zaplatí bez zbytečného odkladu poté,

co jej o placení zhotovitel požádá.



§ 2598



(1) Objednatel nese nebezpečí škody na věci, kterou opatřil k provedení

díla, dokud trvá jeho vlastnické právo k věci.



(2) Zhotovitel odpovídá za věc převzatou od objednatele jako

skladovatel. S provedeným dílem předloží objednateli vyúčtování a vrátí

mu vše, co z jeho věcí nezpracoval.



Vlastnické právo k předmětu díla



§ 2599



(1) Je-li předmětem díla věc určená jednotlivě, nabývá k ní vlastnické

právo objednatel. To neplatí v případě, že zhotovitel zpracoval věc

objednatele na jiném místě než u objednatele či na jeho pozemku nebo na

pozemku, který objednatel opatřil, nebo že je hodnota díla stejná nebo

vyšší než hodnota objednatelovy zpracované věci; tehdy nabývá

vlastnické právo k předmětu díla zhotovitel.



(2) Je-li předmětem díla věc určená podle druhu, nabývá k ní vlastnické

právo zhotovitel. To neplatí v případě, že zhotovitel zhotovil věc u

objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil;

tehdy nabývá vlastnické právo objednatel.



§ 2600



Nabyl-li zhotovitel zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li se

dílo z důvodu, za nějž zhotovitel neodpovídá, nemá objednatel právo na

náhradu za věc, kterou zhotoviteli předal k zpracování. Právo z

bezdůvodného obohacení tím není dotčeno.



§ 2601



Nabyl-li zhotovitel zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li se

dílo z důvodu, za nějž zhotovitel odpovídá, poskytne objednateli

peněžitou náhradu za jeho zpracovanou věc, anebo mu vrátí věc téhož

druhu.



§ 2602



(1) Nabyl-li objednatel zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li

se dílo z důvodu, za nějž zhotovitel odpovídá, může objednatel

požadovat buď vydání věci vzniklé zpracováním, anebo tuto věc odmítnout

a požadovat náhradu svých věcí použitých ke zpracování.



(2) Vydá-li zhotovitel objednateli věc vzniklou zpracováním, není tím

dotčeno jeho právo z bezdůvodného obohacení. Odmítne-li objednatel věc

vzniklou zpracováním, má vůči zhotoviteli právo na peněžitou náhradu za

svoji zpracovanou věc, anebo na vrácení věci téhož druhu.



§ 2603



Nabyl-li vlastnické právo k věci objednatel a zmaří-li se dílo z

důvodu, za nějž zhotovitel neodpovídá, může objednatel požadovat jen

vydání věci vzniklé zpracováním, nahradí však zhotoviteli cenu jeho

věci použité ke zpracování.



Provedení díla



§ 2604



Dílo je provedeno, je-li dokončeno a předáno.



§ 2605



(1) Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému

účelu. Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad.



(2) Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze

zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno

včas.



§ 2606



Provádí-li se dílo postupně a lze-li jednotlivé stupně odlišit, může

být předáno a převzato i po částech.



§ 2607



(1) Má-li být dokončení díla prokázáno provedením ujednaných zkoušek,

považuje se provedení díla za dokončené úspěšným provedením zkoušek. K

účasti na nich zhotovitel objednatele včas přizve; nezúčastní-li se

objednatel zkoušky a nevylučuje-li to povaha věci, nebrání to jejich

provedení.



(2) Výsledek zkoušky se zachytí v zápisu; není-li objednatel přítomen,

potvrdí zápis místo něho hodnověrná, odborně způsobilá a nestranná

osoba, jež se zkoušek zúčastnila. Nepříčí-li se to povaze závazku, je

zhotovitel povinen objednateli na jeho žádost zápis předat.



§ 2608



(1) Je-li předmětem díla věc, řídí se předání věci obdobně ustanoveními

o kupní smlouvě.



(2) Převzetím nabývá objednatel vlastnické právo k věci a přechází na

něho nebezpečí škody na věci, nestalo-li se tak již dříve.



§ 2609



Svépomocný prodej



(1) Je-li předmětem díla věc, může ji zhotovitel na účet objednatele

vhodným způsobem prodat, nepřevezme-li objednatel věc bez zbytečného

odkladu poté, co dílo mělo být dokončeno; bylo-li dokončeno později,

pak bez zbytečného odkladu po vyrozumění o dokončení díla. Nebrání-li

tomu povaha věci, zhotovitel vyrozumí objednatele o zamýšleném prodeji

a stanoví mu náhradní lhůtu k převzetí věci, avšak ne kratší než jeden

měsíc.



(2) Nehlásí-li se neznámý nebo nesnadno dosažitelný objednatel o dílo

po dobu delší než šest měsíců, popřípadě, brání-li tomu povaha věci,

nehlásí-li se objednatel o věc po dobu přiměřenou její povaze, může

zhotovitel věc na jeho účet prodat i bez vyrozumění.



Cena za dílo



§ 2610



(1) Právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla.



(2) Je-li dílo přejímáno po částech, vzniká právo na zaplacení ceny za

každou část při jejím provedení.



§ 2611



Provádí-li se dílo po částech nebo se značnými náklady a neujednaly-li

strany placení zálohy, může zhotovitel požadovat během provádění díla

přiměřenou část odměny s přihlédnutím k vynaloženým nákladům.



§ 2612



(1) Zjistí-li zhotovitel po uzavření smlouvy, že cenu určenou odhadem

bude třeba podstatně překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného

odkladu s odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez zbytečného

odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil, anebo zjistit měl a

mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně.



(2) Objednatel může od smlouvy odstoupit; poměrnou část původně určené

ceny zhotoviteli zaplatí, má-li z částečného plnění zhotovitele

prospěch. Neodstoupí-li objednatel od smlouvy bez zbytečného odkladu po

doručení oznámení o vyšší ceně, platí, že se zvýšením ceny souhlasí.



§ 2613



Zmaří-li objednatel provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží

zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla

ušetřil.



§ 2614



Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a

neujednají-li důsledky pro výši ceny, zaplatí objednatel cenu upravenou

s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných

nákladech spojených se změněným prováděním díla.



Vady díla



§ 2615



(1) Dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě.



(2) O právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o

kupní smlouvě. Objednatel však není oprávněn požadovat provedení

náhradního díla, jestliže předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze

vrátit nebo předat zhotoviteli.



§ 2616



Dojde-li podle českého právního řádu nebo podle právního řádu státu,

kde má být předmět díla využit, v důsledku použití předmětu díla k

ohrožení nebo porušení práva třetí osoby z průmyslového nebo jiného

duševního vlastnictví, je z toho zhotovitel objednateli zavázán, pokud

o tom zhotovitel v době uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel. Na

právní vady díla se obdobně použijí ustanovení o právních vadách

předmětu koupě.



§ 2617



Má-li dílo při předání vadu, zakládá to povinnosti zhotovitele z

vadného plnění; přechází-li však nebezpečí škody na objednatele až

později, rozhoduje doba tohoto přechodu. Po této době má objednatel

práva z vadného plnění, způsobil-li vadu zhotovitel porušením

povinnosti.



§ 2618



Soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li

objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo

při náležité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od

předání díla, a namítne-li zhotovitel, že právo bylo uplatněno

opožděně.



§ 2619



(1) Dal-li zhotovitel za jakost díla záruku, použijí se obdobně

ustanovení o kupní smlouvě.



(2) Záruční doba týkající se díla počíná běžet předáním díla.



Oddíl 2



Určení ceny podle rozpočtu



§ 2620



(1) Je-li cena ujednána pevnou částkou, nebo odkazem na rozpočet, který

je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do

uzavření smlouvy, nemůže ani objednatel ani zhotovitel žádat změnu ceny

proto, že si dílo vyžádalo jiné úsilí nebo jiné náklady, než bylo

předpokládáno.



(2) Nastane-li však zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která

dokončení díla podstatně ztěžuje, může soud podle svého uvážení

rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy

a o tom, jak se strany vypořádají. To neplatí, převzala-li některá ze

stran nebezpečí změny okolností, nebo jedná-li se o okolnost, o níž

některá ze stran předem prohlásila, že nenastane.



§ 2621



(1) Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu, nemůže zhotovitel požadovat

zvýšení ceny za dílo, ani mají-li rozsah nebo nákladnost práce za

následek překročení rozpočtu.



(2) Byla-li zaručena úplnost rozpočtu, nemůže zhotovitel díla požadovat

zvýšení ceny za dílo, objeví-li se potřeba dalších prací k dokončení

díla.



§ 2622



(1) Byla-li však cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že

se nezaručuje jeho úplnost, nebo s výhradou, že rozpočet je nezávazný,

může zhotovitel požadovat zvýšení ceny, objeví-li se v případě rozpočtu

s výhradou nezaručené úplnosti při provádění díla potřeba činností do

rozpočtu nezahrnutých, pokud nebyly předvídatelné v době uzavření

smlouvy, a v případě rozpočtu s výhradou nezávaznosti, oč nevyhnutelně

převýší náklady účelně vynaložené zhotovitelem náklady zahrnuté do

rozpočtu. Nesouhlasí-li objednatel se zvýšením ceny, určí zvýšení ceny

na návrh zhotovitele soud.



(2) Zhotoviteli zaniká nárok na určení zvýšení ceny podle odstavce 1,

jestliže neoznámí nutnost překročení rozpočtované částky a výši

požadovaného zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se při

provádění díla ukázala jeho nevyhnutelnost.



(3) Objednatel může bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy,

požaduje-li zhotovitel zvýšení o více než 10 % ceny podle rozpočtu. V

tomto případě je objednatel povinen nahradit zhotoviteli část ceny

odpovídající rozsahu částečného provedení díla podle rozpočtu.



Oddíl 3



Stavba jako předmět díla



§ 2623



Není-li dále stanoveno jinak, použijí se na smlouvu o úpravě nemovité

věci a na smlouvu o zhotovení, opravě nebo úpravě stavby ustanovení

prvního oddílu tohoto dílu.



§ 2624



Nebezpečí škody



Zhotovuje-li se objednateli stavba na objednávku, nese zhotovitel

nebezpečí škody nebo zničení stavby až do jejího předání, ledaže by ke

škodě došlo i jinak.



§ 2625



Právo na vyúčtování



Je-li cena díla určena s odkazem na skutečný rozsah práce a její

hodnotu nebo na hodnotu použitých věcí a výši dalších nákladů, vyúčtuje

zhotovitel na žádost objednatele dosavadní postup prací, jakož i dosud

vynaložené náklady.



§ 2626



Kontrola provádění díla



(1) Stanoví-li smlouva, že objednatel zkontroluje předmět díla na

určitém stupni jeho provádění, zhotovitel pozve objednatele ke

kontrole. Nepozve-li jej včas nebo pozve-li jej ve zřejmě nevhodné

době, umožní objednateli dodatečnou kontrolu a hradí náklady s tím

spojené.



(2) Nedostaví-li se objednatel ke kontrole, na niž byl řádně pozván

nebo jež se měla konat podle ujednaného časového rozvrhu, může

zhotovitel pokračovat v provádění díla. Objednatel má právo na

provedení dodatečné kontroly, nahradí však zhotoviteli náklady s tím

spojené, zabránila-li mu v účasti na kontrole vyšší moc a požádal-li o

dodatečnou kontrolu bez zbytečného odkladu, jinak jde k jeho tíži vše,

co dodatečná kontrola vyvolá.



§ 2627



Skryté překážky



(1) Zjistí-li zhotovitel při provádění díla skryté překážky týkající se

místa, kde má být dílo provedeno, znemožňující provést dílo dohodnutým

způsobem, oznámí to bez zbytečného odkladu objednateli a navrhne mu

změnu díla. Do dosažení dohody o změně díla může jeho provádění

přerušit.



(2) Nedohodnou-li se strany na změně smlouvy v přiměřené lhůtě, může

kterákoli z nich od smlouvy odstoupit. Zhotovitel má právo na cenu za

část díla provedenou do doby, než překážku mohl při vynaložení potřebné

péče odhalit.



§ 2628



Převzetí stavby



Objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné

vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby

funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují.



Vady stavby



§ 2629



(1) Soud nepřizná právo ze skryté vady, které objednatel neoznámil bez

zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit,

nejpozději však do pěti let od převzetí stavby, namítne-li druhá

strana, že právo nebylo uplatněno včas. Totéž platí o skryté vadě

projektové dokumentace a o jiných obdobných plněních.



(2) Prováděcí právní předpis může v odůvodněných případech stanovit

zkrácení doby uvedené v odstavci 1 pro některé části stavby až na dva

roky. Ujednají-li strany zkrácení této doby, nepřihlíží se k tomu,

je-li objednatel slabší stranou.



§ 2630



(1) Bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se

zhotovitelem společně a nerozdílně



a) poddodavatel zhotovitele, ledaže prokáže, že vadu způsobilo jen

rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor,



b) kdo dodal stavební dokumentaci, ledaže prokáže, že vadu nezpůsobila

chyba ve stavební dokumentaci, a



c) kdo prováděl dozor nad stavbou, ledaže prokáže, že vadu stavby

nezpůsobilo selhání dozoru.



(2) Zhotovitel se zprostí povinnosti z vady stavby, prokáže-li, že vadu

způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si

objednatel zvolil, nebo jen selhání dozoru nad stavbou vykonávaného

osobou, kterou si objednatel zvolil.



Oddíl 4



Dílo s nehmotným výsledkem



§ 2631



Spočívá-li dílo v jiném výsledku činnosti, než je zhotovení věci nebo

údržba, oprava či úprava věci, postupuje zhotovitel při této činnosti,

jak bylo ujednáno a s odbornou péčí tak, aby dosáhl výsledku činnosti

určeného ve smlouvě.



§ 2632



Není-li předmětem díla hmotná věc, odevzdá zhotovitel výsledek své

činnosti objednateli. Dílo s nehmotným výsledkem se považuje za

předané, je-li dokončeno a zhotovitel umožní objednateli jeho užití.



§ 2633



Výsledek činnosti, který je předmětem práva průmyslového nebo jiného

duševního vlastnictví, může zhotovitel poskytnout i jiným osobám než

objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz

tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k

povaze díla v rozporu se zájmy objednatele.



§ 2634



Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem

průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že jej

zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy.



§ 2635



Ustanovení tohoto oddílu se použijí obdobně i pro výsledek činnosti

zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu (soutěžní dílo).



Díl 9



Péče o zdraví



§ 2636



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje

pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví

ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.



(2) Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to

neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí

výlučně z jiných zdrojů.



§ 2637



Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další

služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny

snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však

není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.



Poučení



§ 2638



(1) Poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření

i navrhovanou péči o zdraví; po příslušném vyšetření poskytovatel

vysvětlí ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším

postupu. Žádá-li o to ošetřovaný, podá mu poskytovatel vysvětlení v

písemné formě.



(2) Není-li ošetřovaný plně svéprávný, ale přesto je schopen úsudku,

poučí se způsobem přiměřeným jeho schopnosti vysvětlení pochopit;

vysvětlení se podá i jeho zákonnému zástupci.



§ 2639



(1) Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že

ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče

o zdraví včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své

zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu i případný jiný způsob péče o

zdraví.



(2) Musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolal

představu, že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí

vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému

vysvětlit.



§ 2640



(1) Ohrozil-li by se tím zcela zjevně a vážně zdravotní stav

ošetřovaného, může mu být vysvětlení podáno v plném rozsahu dodatečně,

jakmile již není třeba obávat se nebezpečí. Má se za to, že toto právo

poskytovatel nemá, nepotvrdí-li mu zjevnost a vážnost nebezpečí jiná

osoba poskytující péči o zdraví v daném oboru.



(2) Je-li vysvětlení odepřeno a vyžaduje-li to zájem ošetřovaného, podá

se vysvětlení jiné osobě pověřené ošetřovaným, ledaže jiný právní

předpis stanoví něco jiného.



§ 2641



Dal-li ošetřovaný zřetelně najevo, že si vysvětlení nepřeje, neposkytne

se, ledaže nebezpečí, které z toho hrozí ošetřovanému nebo jiné osobě,

zjevně převyšuje jeho zájem.



Práva a povinnosti stran



§ 2642



(1) Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví se vyžaduje souhlas

ošetřovaného, ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Odmítne-li

ošetřovaný souhlas, potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné

formě.



(2) Požádá-li o to poskytovatel nebo ošetřovaný, potvrdí mu druhá

strana v písemné formě, k čemu byl souhlas udělen.



§ 2643



(1) Poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to

i v souladu s pravidly svého oboru.



(2) Ošetřovaný sdělí poskytovateli podle svého nejlepšího vědomí

potřebné údaje a poskytne mu součinnost nutnou podle rozumného

očekávání k tomu, aby mohl splnit povinnosti podle smlouvy.



§ 2644



Poskytovatel neumožní jiné osobě pozorovat péči o zdraví ošetřovaného,

ledaže ten dal k tomu souhlas. To neplatí, vyžaduje-li se přítomnost

jiné osoby, aby bylo prokázáno, nakolik se vyhovělo požadavkům odborné

péče.



§ 2645



Poskytovatel odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného

odborníka; k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží.



§ 2646



(1) Poskytuje-li se péče o zdraví ve zdravotnickém zařízení, v zařízení

sociálních služeb nebo v obdobném zařízení, které smluvní strana

neprovozuje, musí být ošetřovanému nebo příkazci včas sděleno, kdo je

poskytovatelem a že provozovatel zařízení smluvní stranou není.



(2) Nelze-li poskytovatele určit, považuje se za něho i provozovatel

zařízení, kde byla péče o zdraví poskytnuta; to platí i v případě, že

provozovatel ošetřovanému nebo příkazci bez zbytečného odkladu nesdělí,

kdo je poskytovatelem. K opačným ujednáním se nepřihlíží.



Záznamy o péči o zdraví



§ 2647



(1) Poskytovatel vede záznamy o péči o zdraví, z nichž musí být zřejmé

údaje o zdravotním stavu ošetřovaného a o poskytovatelově činnosti,

včetně podkladů osvědčujících správnost těchto údajů, v rozsahu

nezbytném pro poskytování řádné péče o zdraví. Záznamy poskytovatel

uchová tak dlouho, jak to vyžaduje potřeba odborné péče.



(2) K záznamům poskytovatel podle svého uvážení připojí i podklady a

vyjádření, které mu popřípadě odevzdal ošetřovaný nebo příkazce.



(3) Do záznamů poskytovatel vždy poznamená, kdo do nich nahlížel.



§ 2648



(1) Požádá-li o to ošetřovaný, umožní mu poskytovatel bez zbytečného

odkladu nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a umožní mu pořizovat

si z nich výpisy, opisy nebo kopie, popřípadě mu sám vydá proti

zaplacení přiměřené náhrady z nich výpis, opis nebo kopii.



(2) Obsahují-li záznamy rovněž údaje o třetí osobě, nelze je

zpřístupnit bez jejího souhlasu.



§ 2649



(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, nelze záznamy zpřístupnit jiné

osobě bez výslovného souhlasu ošetřovaného, třeba by to byl i příkazce

nebo zástupce ošetřovaného.



(2) Udělil-li ošetřovaný souhlas, nebo odmítl-li jej udělit, uvede se

to v záznamech, které poskytovatel o ošetřovaném vede.



§ 2650



(1) Bez souhlasu ošetřovaného může poskytovatel sdělit údaje o něm v

anonymizované podobě k účelům vědeckého nebo statistického šetření

týkajícího se zdravotního stavu obyvatelstva a jeho skupin, lze-li

rozumně předpokládat, že souhlas nelze opatřit vůbec nebo včas a



a) provádí-li se šetření s takovým zabezpečením, že nehrozí neúměrný

zásah do soukromí ošetřovaného, nebo



b) oznámí-li poskytovatel údaje tak, aby vyloučil následné zjištění,

kterého určitého člověka se týkají.



(2) Právo podle odstavce 1 poskytovatel nemá, není-li šetření prováděno

ve veřejném zájmu, lze-li šetření provést i bez údajů o určitém

ošetřovaném nebo vyjádřil-li ošetřovaný výslovně nesouhlas se

zpřístupněním údajů o sobě.



§ 2651



Ošetřovaný, který není příkazcem, může péči o zdraví odmítnout; jeho

odmítnutím se závazek ruší.



Díl 10



Kontrolní činnost



§ 2652



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o kontrolní činnosti se kontrolor zavazuje zjistit

nestranně stav určité věci nebo ověřit výsledek určité činnosti a vydat

o tom kontrolní osvědčení a objednatel se zavazuje zaplatit mu odměnu.



(2) K ujednání, jímž se kontrolorovi ukládá povinnost, jež by mohla

ovlivnit nestrannost kontroly nebo správnost kontrolního osvědčení, se

nepřihlíží.



§ 2653



Kontrolor provede kontrolu s odbornou péčí podle stanoveného způsobu

kontroly, doby, místa a rozsahu kontroly, se zřetelem i ke stavu, v

jakém se předmět kontroly nacházel v době jejího provádění. Zjištěný

stav popíše v kontrolním osvědčení.



§ 2654



Kontrolor provede kontrolu v rozsahu a způsobem obvyklým při obdobných

kontrolách. Má se za to, že kontrola má být provedena bez zbytečného

odkladu v místě, kde se předmět kontroly nachází. Objednatel oznámí

kontrolorovi včas, kde se má kontrola uskutečnit.



§ 2655



Objednatel poskytne kontrolorovi součinnost nutnou k provedení

kontroly, zejména mu umožní potřebný přístup k předmětu kontroly.



§ 2656



(1) Právo kontrolora na odměnu vzniká provedením kontroly a vydáním

kontrolního osvědčení.



(2) Společně s právem na odměnu vzniká kontrolorovi i právo na náhradu

nákladů, které při provedení kontroly účelně vynaložil, ledaže z povahy

těchto nákladů vyplývá, že jsou v odměně již zahrnuty.



§ 2657



Není-li odměna ujednána, zaplatí objednatel kontrolorovi odměnu ve výši

obvyklé se zřetelem k předmětu, rozsahu, způsobu a místu kontroly v

době uzavření smlouvy.



§ 2658



Provedení kontroly se nedotýká právních poměrů mezi objednatelem a

jinými osobami, zejména osobami, jimž je předmět kontroly určen nebo od

nichž pochází.



§ 2659



Neprovede-li kontrolor kontrolu řádně, nemá právo na odměnu a náhradu

nákladů.



§ 2660



(1) Kontrolor nahradí škodu způsobenou porušením povinnosti provést

kontrolu řádně v tom rozsahu, v jakém objednatel nemůže účinně

dosáhnout náhrady uplatněním práva z vadného plnění vůči tomu, kdo

plnil kontrolovaný předmět. Kontrolor povinnost k náhradě škody nemá,

opomenul-li objednatel vymáhat své právo vůči třetí osobě včas, nebo

nemůže-li je vymáhat vzhledem k tomu, co s třetí osobou ujednal.



(2) Omezení podle odstavce 1 neplatí, ujistil-li kontrolor objednatele,

že bez ohledu na rozsah a způsob kontroly zjistí všechny vady, nebo

ujistí-li objednatele, že kontrolní osvědčení je úplné a správné.



§ 2661



Nahradí-li kontrolor objednateli škodu, přechází na něho právo

objednatele vůči třetí osobě tak, jako by mu bylo postoupeno.



Díl 11



Závazky ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu



Oddíl 1



Účet



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2662



Základní ustanovení



Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v

určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet

nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků

z účtu či na účet.



§ 2663



Je-li účet zřízen pro více osob, má každá z nich postavení majitele

účtu. Tyto osoby nakládají s účtem společně. Má se za to, že jejich

podíly na peněžních prostředcích na účtu jsou stejné.



§ 2664



S peněžními prostředky na účtu může majitel účtu a za podmínek

ujednaných ve smlouvě i jeho zmocněnci nakládat ujednaným způsobem.

Nevyplývá-li ze zmocnění opak, nezaniká smrtí zmocnitele.



§ 2665



Ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo

provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není

dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.



§ 2666



Zemře-li majitel účtu, zastaví ten, kdo vede účet, v den následující po

dni, kdy mu byla smrt majitele účtu doložena, ty výplaty hotovosti a

převody peněžních prostředků z účtu, o kterých majitel účtu určil, že

se v nich po jeho smrti pokračovat nemá.



§ 2667



Úrok z peněžních prostředků na účtu je splatný na konci kalendářního

měsíce. Ten, kdo vede účet, připíše úrok k zůstatku peněžních

prostředků na účtu bez zbytečného odkladu poté, co se stal splatným.



§ 2668



Zanikne-li závazek, vypořádá ten, kdo vede účet, bez zbytečného odkladu

pohledávky a dluhy týkající se účtu, zejména provede převody peněžních

prostředků z účtu uskutečněné prostřednictvím platebních prostředků a

šeků použitých do dne zániku závazku, účet zruší a zůstatek peněžních

prostředků vyplatí majiteli účtu.



Pododdíl 2



Platební účet



§ 2669



Platební účet upravuje jiný zákon. Jiný zákon rovněž upravuje převody

peněžních prostředků na účtu, který není platebním účtem, jestliže se

jedná o platební transakci podle jiného zákona.



Pododdíl 3



Jiný než platební účet



§ 2670



Ustanovení tohoto pododdílu se použijí pro účet, který není platebním

účtem. Ustanovení tohoto pododdílu se rovněž použijí pro vložení

hotovosti, výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků prováděné

na platebním účtu, jestliže se nejedná o platební transakci podle

jiného zákona.



§ 2671



Byl-li sjednán úrok, náleží majiteli účtu ode dne připsání peněžních

prostředků na účet do dne předcházejícího dni jejich odepsání z účtu.



§ 2672



Ten, kdo vede účet, připíše na něj přijaté nebo převedené peněžní

prostředky nejpozději následující pracovní den poté, co získal právo s

nimi nakládat.



§ 2673



(1) Ten, kdo vede účet, oznámí majiteli účtu vložení či výběr hotovosti

nebo převod peněžních prostředků, k němuž došlo v uplynulém kalendářním

měsíci, bez zbytečného odkladu po skončení kalendářního měsíce.



(2) Ten, kdo vede účet, oznámí majiteli účtu bez zbytečného odkladu po

skončení kalendářního roku zůstatek peněžních prostředků na účtu.



§ 2674



Majitel účtu může závazek ze smlouvy o účtu vypovědět i bez výpovědní

doby, i když je smlouva uzavřena na dobu určitou.



§ 2675



(1) Ten, kdo vede účet, může závazek ze smlouvy o účtu vypovědět s

účinností ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla

majiteli účtu.



(2) Poruší-li majitel účtu podstatným způsobem ujednanou povinnost,

může ten, kdo vede účet, závazek ze smlouvy o účtu vypovědět i bez

výpovědní doby.



Pododdíl 4



Vkladní knížka



§ 2676



(1) Vkladní knížkou potvrzuje výstavce vkladní knížky vložení hotovosti

na účet a výběr hotovosti z účtu. Účet, k němuž byla vystavena vkladní

knížka, neslouží k provádění převodů peněžních prostředků. Vkladní

knížka může být vystavena pouze na jméno majitele vkladní knížky. Z

vkladní knížky musí být zřejmá výše peněžních prostředků na účtu a její

změny.



(2) Má se za to, že výše peněžních prostředků na účtu odpovídá záznamům

ve vkladní knížce.



§ 2677



S peněžními prostředky na účtu nakládá majitel vkladní knížky. Bez

předložení vkladní knížky nelze s peněžními prostředky na účtu

nakládat.



§ 2678



Při ztrátě nebo zničení vkladní knížky vystaví výstavce vkladní knížky

na žádost majitele vkladní knížky novou vkladní knížku. Tato vkladní

knížka nahrazuje původní vkladní knížku, která pozbývá dnem jejího

vystavení platnosti.



§ 2679



Pokud majitel vkladní knížky nenakládá s peněžními prostředky na účtu

po dobu dvaceti let ani nepředloží vkladní knížku k doplnění záznamů,

ruší se závazek uplynutím této doby; majitel vkladní knížky má právo na

výplatu zůstatku peněžních prostředků na účtu včetně úroků ke dni

zrušení závazku.



Oddíl 2



Jednorázový vklad



§ 2680



(1) Smlouvou o jednorázovém vkladu se vkladatel zavazuje poskytnout

příjemci vkladu pevný jednorázový vklad v určité výši a příjemce vkladu

se zavazuje tento vklad přijmout, po zániku závazku jej vrátit a

zaplatit vkladateli úrok.



(2) Bylo-li nakládání s vkladem podmíněno sdělením hesla a vkladatel

heslo nezná, může vkladatel nakládat s vkladem, pokud prokáže, že mu

vklad náleží.



§ 2681



Vkladní list



Vkladním listem příjemce vkladu potvrzuje pevný jednorázový vklad na

dobu určitou ve výši vkladním listem uvedené.



Oddíl 3



Akreditiv



§ 2682



Základní ustanovení



Smlouvou o otevření akreditivu se výstavce akreditivu zavazuje vůči

příkazci vystavit na jeho žádost a účet ve prospěch třetí osoby

(oprávněného) akreditiv a příkazce se zavazuje zaplatit výstavci

akreditivu odměnu.



§ 2683



(1) Výstavce akreditivu oznámí oprávněnému v písemné formě bez

zbytečného odkladu po uzavření smlouvy, že v jeho prospěch otvírá

akreditiv, a sdělí mu jeho obsah.



(2) Akreditiv obsahuje alespoň určení, že se výstavce akreditivu

zavazuje zaplatit určitou částku, přijmout směnku nebo se zavazuje k

jinému plnění, jakož i akreditivní podmínky s určením, do kdy je má

oprávněný splnit, aby mohl požadovat plnění od výstavce akreditivu.



§ 2684



Závazek výstavce akreditivu vůči oprávněnému vzniká vystavením

akreditivu. Tento závazek je nezávislý na závazku mezi výstavcem

akreditivu a příkazcem i na závazku mezi příkazcem a oprávněným.



§ 2685



Výstavce akreditivu může pověřit akreditivem i jiného výstavce, aby za

něj poskytl plnění. Poskytne-li pověřený výstavce plnění, má právo na

náhradu vůči výstavci akreditivu; byl-li akreditiv potvrzen, má toto

právo i vůči potvrzujícímu výstavci.



§ 2686



Neurčí-li akreditiv výslovně jinak, může jej výstavce akreditivu změnit

nebo zrušit jen se souhlasem oprávněného a příkazce.



Potvrzený akreditiv



§ 2687



(1) Je-li akreditiv na žádost výstavce akreditivu potvrzen dalším

výstavcem, vzniká oprávněnému právo na plnění i vůči potvrzujícímu

výstavci od doby, kdy potvrzující výstavce oprávněnému potvrzení

akreditivu oznámil.



(2) Ke změně nebo zrušení potvrzeného akreditivu se vyžaduje i souhlas

potvrzujícího výstavce.



§ 2688



Plnil-li potvrzující výstavce oprávněnému podle podmínek akreditivu, má

právo na náhradu vůči výstavci akreditivu.



§ 2689



Výstavce akreditivu, který oprávněnému jen oznámí, že pro něho jiný

výstavce akreditivu otevřel akreditiv, nevzniká závazek z akreditivu,

nahradí však škodu, bylo-li oznámení nesprávné.



Dokumentární akreditiv



§ 2690



(1) Při dokumentárním akreditivu výstavce akreditivu plní oprávněnému,

jsou-li mu včas předloženy dokumenty určené akreditivem v souladu s

akreditivními podmínkami. To platí i v případě, jsou-li dokumenty

předloženy výstavci pověřenému akreditivem.



(2) Byl-li dokumentární akreditiv potvrzen, poskytne potvrzující

výstavce oprávněnému plnění, jsou-li mu, popřípadě výstavci pověřenému

akreditivem, včas předloženy dokumenty uvedené v odstavci 1.



§ 2691



Výstavce akreditivu s odbornou péčí přezkoumá, zda obsah předložených

dokumentů a jejich vzájemná souvislost zjevně odpovídají podmínkám

určeným akreditivem.



§ 2692



Dojde-li k ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů v době, kdy je má

výstavce akreditivu u sebe, nahradí výstavce akreditivu příkazci škodu

tím způsobenou. To neplatí, nemohl-li výstavce akreditivu škodu

odvrátit ani při vynaložení odborné péče.



§ 2693



Jiné akreditivy



Ustanovení o dokumentárním akreditivu se použije přiměřeně i na

akreditiv, podle něhož se lze domáhat plnění při splnění jiných

podmínek, než je předložení dokumentů.



Oddíl 4



Inkaso



§ 2694



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o inkasu se obstaravatel inkasa zavazuje obstarat pro

příkazce přijetí peněžní částky nebo jiný inkasní úkon od třetí osoby a

příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu.



(2) Není-li výše odměny ujednána, zaplatí příkazce obstaravateli inkasa

odměnu obvyklou v době uzavření smlouvy.



§ 2695



Obstaravatel inkasa vyzve třetí osobu k provedení inkasního úkonu.

Odmítne-li tato osoba splnit výzvu, podá o tom obstaravatel inkasa

příkazci bez zbytečného odkladu zprávu.



§ 2696



Obstaravatel inkasa postupuje při obstarání inkasa s odbornou péčí

podle pokynů příkazce. Neuskuteční-li se přesto inkaso, nezakládá to

důvod k postihu obstaravatele inkasa.



§ 2697



(1) Co obstaravatel inkasa při inkasu přijal, vydá bez zbytečného

odkladu příkazci.



(2) Přijal-li obstaravatel inkasa cenný papír nebo dokument, nahradí

příkazci škodu způsobenou jeho ztrátou, zničením nebo poškozením v

době, kdy jej měl obstaravatel inkasa u sebe. To neplatí, nemohl-li

obstaravatel inkasa škodu odvrátit ani při vynaložení odborné péče.



§ 2698



Použije-li obstaravatel inkasa k obstarání inkasa jiného obstaravatele

podle pokynů příkazce, děje se tak na účet a nebezpečí příkazce.



Dokumentární inkaso



§ 2699



Při dokumentárním inkasu se obstaravatel inkasa vůči příkazci zavazuje

vydat třetí osobě dokumenty, zaplatí-li tato osoba proti vydání

dokumentů určitou peněžní částku, nebo provést před vydáním dokumentů

jiný inkasní úkon, a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa

odměnu.



§ 2700



Dojde-li k ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů v době, kdy je má

obstaravatel inkasa u sebe, nahradí obstaravatel inkasa příkazci škodu

tím způsobenou. To neplatí, nemohl-li obstaravatel inkasa škodu

odvrátit ani při vynaložení odborné péče.



Díl 12



Závazky ze zaopatřovacích smluv



Oddíl 1



Důchod



§ 2701



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o důchodu se plátce zavazuje platit příjemci pravidelné

peněžní dávky (důchod).



(2) Zaváže-li se plátce k placení důchodu na dobu života nějaké osoby

nebo na dobu delší než pět let, vyžaduje smlouva písemnou formu.



§ 2702



Nebylo-li trvání závazku ujednáno, platí, že povinnost platit důchod

trvá po dobu příjemcova života.



§ 2703



Není-li ujednána doba splatnosti důchodu, jsou dávky splatné měsíčně

napřed. Zemře-li osoba, na dobu jejíhož života byl důchod ujednán,

zaplatí plátce dávku, která za života oné osoby již dospěla. Bylo-li

však ujednáno, že důchod je splatný pozadu, zaplatí plátce dávku

připadající na dobu, po kterou ona osoba byla ještě naživu.



§ 2704



Právo na důchod nelze postoupit jinému; k opačnému ujednání se

nepřihlíží. Pohledávku splatné dávky však postoupit lze.



§ 2705



Zřídil-li plátce důchod bezúplatně, může zároveň vyhradit, že

příjemcovi věřitelé nemohou příjemcovy dávky postihnout ani exekučně,

ani v insolvenčním řízení. Taková výhrada je účinná vůči třetím osobám

i vůči orgánům veřejné moci, avšak jen do výše, kterou příjemce

vzhledem ke svým poměrům pro své zaopatření nutně potřebuje.



§ 2706



(1) Byl-li důchod poskytnut za úplatu, nelze pro neplacení dávek

odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení úplaty. To neplatí, bylo-li

placení důchodu zajištěno a jistota zanikne, nebo se zhorší, aniž ji

plátce v přiměřené lhůtě doplní na původní rozsah.



(2) Odůvodňují-li to okolnosti, nařídí soud na návrh příjemce prodej

části plátcova majetku a použití výtěžku k placení důchodu po

přiměřenou dobu do budoucna.



Oddíl 2



Výměnek



§ 2707



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o výměnku si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti

s jejím převodem pro sebe nebo pro třetí osobu požitky, úkony nebo

práva sloužící k zaopatření na dobu života nebo na dobu určitou a

nabyvatel nemovité věci se zavazuje zaopatření poskytnout. Není-li

stanoveno nebo ujednáno jinak, rozhoduje pro obsah práv výměnkáře

místní zvyklost.



(2) Podle obsahu právního jednání, kterým byl výměnek zřízen, se na

smlouvu o výměnku použijí také ustanovení o právech, ze kterých se

výměnek skládá, zejména o služebnosti bytu nebo o důchodu.



§ 2708



(1) Je-li výměnek zřízen jako reálné břemeno, učiní nabyvatel nemovité

věci vše, co je z jeho strany zapotřebí, aby výměnek mohl být zapsán do

veřejného seznamu. Nezřekne-li se výměnkář zápisu, lze do veřejného

seznamu zapsat vlastnické právo nabyvatele jen současně se zápisem

výměnku.



(2) Vlastník nemovité věci může pro sebe zapsat budoucí výměnek do

veřejného seznamu ještě před převedením nemovité věci.



§ 2709



I když to při zřízení výměnku nebylo ujednáno, přispěje osoba zavázaná

k výměnku pomocnými úkony výměnkáři, který to nezbytně potřebuje v

nemoci, při úrazu nebo v podobné nouzi. Této povinnosti se zprostí,

zprostředkuje-li umístění výměnkáře ve zdravotnickém nebo podobném

zařízení. Nezavazuje-li osobu zavázanou z výměnku k placení nákladů

pobytu v zařízení zvláštní právní důvod, nese je výměnkář ze svého.



§ 2710



(1) Změní-li se poměry tou měrou, že na osobě zavázané k výměnku nelze

spravedlivě požadovat, aby setrvala při naturálním plnění, a

nedohodnou-li se strany, může soud na návrh osoby zavázané k výměnku

rozhodnout, že se naturální výměnek zcela nebo zčásti nahradí peněžitým

důchodem; soud také může, a to i bez návrhu, uložit osobě zavázané k

výměnku, aby složila ve prospěch výměnkáře u provozovatele vhodného

zaopatřovacího zařízení zaopatřovací jistinu ve stanovené výši.



(2) Byl-li výměnek přeměněn na peněžitý důchod, může soud dohodu stran

nebo své rozhodnutí změnit, změní-li se podstatně poměry.



(3) Rozhodnutími podle odstavce 1 nebo 2 nelze přijmout takové

opatření, jímž by bylo zaopatření výměnkáře ohroženo.



§ 2711



Při zkáze stavby, v níž bylo výměnkáři vyhrazeno obydlí, opatří osoba

zavázaná z výměnku výměnkáři na vlastní náklad vhodné náhradní bydlení.



§ 2712



Výměnek vyhrazený manželům se nezkracuje smrtí jednoho z nich.



§ 2713



Výměnek nelze postoupit; postoupit lze jen právo na splatné dávky,

avšak ne na ty, jejichž rozsah je určen podle osobních potřeb

výměnkáře.



§ 2714



Právo na výměnek nepřechází na výměnkářovy dědice.



§ 2715



Byla-li smlouva o převodu nemovité věci uzavřena v souvislosti se

zřízením výměnku, nelze od ní odstoupit pro neplnění povinnosti osobou

zavázanou k výměnku.



Díl 13



Společnost



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 2716



Základní ustanovení



(1) Zaváže-li se smlouvou několik osob sdružit jako společníci za

společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost.



(2) Bylo-li ujednáno sdružení majetku, vyžaduje se k platnosti smlouvy

soupis vkladů společníků jimi podepsaný. Má se za to, že sdruženo bylo

jen to, co uvádí soupis.



§ 2717



(1) Vkládá-li společník do společnosti věc, použijí se přiměřeně

ustanovení o koupi; vkládá-li však jen právo věc užívat, použijí se

přiměřeně ustanovení o nájmu, a vkládá-li právo věc požívat, použijí se

přiměřeně ustanovení o pachtu.



(2) Zavazuje-li se společník k činnosti pro společnost, použijí se

přiměřeně ustanovení o díle, nebo o příkazu.



§ 2718



(1) Vloží-li společník do společnosti veškeré své jmění, má se za to,

že se jedná o jmění přítomné k účinnosti smlouvy.



(2) Ujednání, že vklad společníka zahrnuje i jeho budoucí majetek, se

nevztahuje na majetek nabytý děděním, ledaže to bylo výslovně ujednáno.



§ 2719



(1) Peněžní prostředky a zuživatelné věci, jakož i věci určené podle

druhu vložené do společnosti, se stávají spoluvlastnictvím společníků,

kteří vklady přispěli; jiné věci se stávají jejich spoluvlastnictvím

jen tehdy, byly-li oceněny penězi. Spoluvlastnické podíly společníků se

určí poměrem hodnot majetku, který každý společník do společnosti

vložil.



(2) K jinému předmětu vkladu nabývají společníci právo bezplatného

požívání.



§ 2720



Společník, který se zavázal přispět společnému účelu jen činností, má

právo na podíl na zisku a právo užívat věci vložené do společnosti,

nemá však právo tyto věci požívat, ani se nestává spoluvlastníkem podle

§ 2719 odst. 1.



Oddíl 2



Práva a povinnosti společníků navzájem



§ 2721



O vzájemných právech a povinnostech společníků platí obdobně ustanovení

o spoluvlastnictví.



§ 2722



(1) Kdo se zavázal přispět společnosti jen činností, není povinen k

jinému příspěvku. Kdo se zavázal přispět jen majetkem, není povinen

přičinit se o dosažení společného účelu jiným způsobem.



(2) Společníka nelze nutit, aby přispěl více, než se zavázal. Změní-li

se však poměry tak, že společného účelu nelze bez zvýšení příspěvku

dosáhnout, může ten, kdo není ochoten svůj příspěvek zvýšit, ze

společnosti vystoupit, anebo z ní být vyloučen.



§ 2723



Ujedná-li se jen, co má být do společnosti celkem vloženo, přispěje

každý ze společníků rovným dílem.



§ 2724



O dosažení společného účelu se všichni společníci přičiňují zpravidla

stejnou měrou. Zařídil-li společník společnou záležitost v dobré víře,

má právo na náhradu jako příkazník.



§ 2725



Společník vykonává činnost pro společnost osobně a není oprávněn

členství ve společnosti zřídit jiné osobě, ani jí své členství

postoupit.



§ 2726



Činy pro společnost škodlivé jsou společníkovi zakázány.



§ 2727



(1) Společník nesmí bez souhlasu ostatních společníků činit na vlastní

nebo cizí účet nic, co má vzhledem ke společnému účelu konkurenční

povahu. Stane-li se tak, mohou se ostatní společníci domáhat, aby se

tento společník takového jednání zdržel.



(2) Jednal-li společník na vlastní účet, mohou se ostatní společníci

domáhat, aby bylo jednání společníka prohlášeno za učiněné na společný

účet. Jednal-li společník na cizí účet, mohou se ostatní společníci

domáhat, aby jim bylo ve prospěch společného účtu postoupeno právo na

odměnu nebo aby jim byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva

zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se

podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k

jednání došlo.



(3) Namísto práv podle odstavce 2 mohou ostatní společníci požadovat

náhradu škody.



§ 2728



(1) Neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku

nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou

jejich podíly stejné. Určí-li smlouva poměr, jakým se společník podílí

buď jen na majetku, anebo jen na zisku nebo na ztrátě, platí stejný

poměr i pro ostatní případy.



(2) Ujednání vylučující právo společníka na podíl na zisku nemá právní

účinky. Ujednání vylučující povinnost společníka podílet se na ztrátě

má právní účinky jen mezi společníky.



§ 2729



(1) Rozhodnutí o záležitostech společnosti se přijímají většinou hlasů;

každý společník má jeden hlas. Ujednání nebo rozhodnutí společníků

bránící některému společníkovi účastnit se rozhodování nemá právní

účinky.



(2) Rozhodnutí, jímž se mění společenská smlouva, musí být přijato

jednomyslně.



Oddíl 3



Správa společnosti



§ 2730



(1) Společníci si mohou rozdělit působnost při spravování společných

záležitostí způsobem, jaký uznají za vhodný. Neučiní-li to, je každý

společník vzhledem k těmto záležitostem příkazníkem ostatních

společníků.



(2) Žádný společník nesmí o své vůli podstatně měnit stav nebo účel

společného majetku bez zřetele k výhodnosti takové změny.



§ 2731



(1) Správou společných věcí mohou společníci pověřit někoho ze svého

středu, anebo i třetí osobu.



(2) Byl-li správce jmenován ve společenské smlouvě, lze ho odvolat jen

z vážného důvodu, jinak lze jeho pověření zrušit obdobně jako u

příkazu.



§ 2732



Společník, který není oprávněn ke správě, nesmí nakládat se společným

majetkem. Učiní-li tak vůči třetí osobě, která je v dobré víře, nelze

se proti ní dovolat neplatnosti právního jednání.



§ 2733



Je-li pověřeno více správců, aniž je blíže upravena jejich působnost,

jedná každý z nich v záležitostech společnosti samostatně.



§ 2734



Správce vede řádně účty a přehled o majetkových poměrech společnosti;

společníkům podává pravidelně vyúčtování majetku společnosti včetně

příjmů a výdajů, jakož i zisku, anebo ztráty, nejméně jednou za

kalendářní rok, nejpozději do dvou měsíců po jeho ukončení.



§ 2735



Společník, i když nevykonává správu, se může přesvědčit o hospodářském

stavu společnosti, přezkoumat účetní záznamy a jiné doklady, jakož i

být informován o společných záležitostech, ale při uplatňování tohoto

práva nesmí ani rušit provoz společnosti víc, než je nutné, ani bránit

ostatním společníkům při uplatňování téhož práva. Ujednají-li si

společníci něco jiného, nepřihlíží se k tomu.



Oddíl 4



Práva a povinnosti společníků k třetím osobám



§ 2736



Z dluhů vzešlých ze společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči

třetím osobám společně a nerozdílně.



§ 2737



(1) Jedná-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou, považuje

se za příkazníka všech společníků. Ujednají-li si společníci něco

jiného, nelze to namítnout vůči třetí osobě, která jedná v dobré víře.



(2) Jednal-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou vlastním

jménem, mohou ostatní společníci uplatňovat práva z toho vzniklá, třetí

osoba je však zavázána jen vůči tomu, kdo s ní právně jednal. To

neplatí, bylo-li třetí osobě známo, že společník jedná na účet

společnosti.



§ 2738



(1) Předstírá-li někdo, že je společníkem, ač jím není, jsou skuteční

společníci z jeho jednání vůči třetí osobě zavázáni společně a

nerozdílně s ním, jestliže



a) některý ze společníků dal k omylu třetí osoby podnět, nebo



b) společníci mohli při vynaložení potřebné péče takový omyl předvídat,

ale žádný z nich neučinil opatření, aby se uvedení třetí osoby v omyl

zabránilo.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, nebyla-li třetí osoba v dobré víře.



Oddíl 5



Zánik členství



§ 2739



Společník může ze společnosti vystoupit, a to i bylo-li trvání

společnosti ujednáno na dobu určitou; ne však v nevhodné době nebo k

újmě ostatních společníků. Z vážných důvodů však může vystoupit

kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní doba.



§ 2740



(1) Poruší-li společník povinnost ze smlouvy podstatným způsobem, může

být ze společnosti vyloučen. Vyloučen může být rovněž,



a) bylo-li o jeho majetku zahájeno insolvenční řízení na jeho návrh,



b) přistoupil-li společník k návrhu na zahájení insolvenčního řízení,

ve kterém se řeší jeho úpadek nebo hrozící úpadek, nebo



c) bylo-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku společníka.



(2) Omezení společníka ve svéprávnosti je důvodem pro vyloučení

společníka jen tehdy, je-li tento jeho stav na újmu společnosti.



§ 2741



(1) Společník, jehož členství zaniklo, má právo, aby mu bylo vyúčtováno

a vydáno vše, co mu ke dni zániku členství náleží. Podíl na majetku

nabytém za trvání společnosti se mu vyplatí v penězích.



(2) Společník při zániku členství vyúčtuje a vyrovná ostatním

společníkům vše, k čemu byl vůči společnosti zavázán.



§ 2742



Dědic společníka se nestává společníkem, má však práva stanovená v §

2741.



§ 2743



(1) Bylo-li ujednáno, že společenská smlouva platí i pro dědice,

vstoupí dědic do společnosti namísto zůstavitele. Takovým ujednáním

nelze vázat dědice dědiců.



(2) Není-li dědic s to vykonávat pro společnost činnost, k níž se

zůstavitel zavázal, může mu být snížena přiměřená část podílu.



Oddíl 6



Zánik společnosti



§ 2744



Společnost zaniká, dohodnou-li se o tom společníci, splní-li se

podmínky ujednané ve společenské smlouvě, uplyne-li doba, na kterou

byla společnost ujednána, dosáhne-li se účelu, k němuž byla společnost

zřízena, anebo stane-li se tento účel nemožným.



§ 2745



Zemře-li společník, aniž je ujednáno, že společenská smlouva platí i

pro jeho dědice, zaniká společnost, měla-li dva společníky. Má-li

společnost více společníků, má se za to, že ostatní společníci chtějí

setrvat ve společnosti i nadále.



§ 2746



(1) Zanikne-li společnost, podá správce vyúčtování podle § 2734

nejpozději do dvou měsíců od jejího zániku.



(2) Společníkům se vydá, co je jejich vlastnictvím, a společný majetek

se rozdělí podle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví.



Díl 14



Tichá společnost



§ 2747



Základní ustanovení



(1) Smlouvou o tiché společnosti se tichý společník zavazuje k vkladu,

kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na

výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit

tichému společníkovi podíl na zisku.



(2) Tichá společnost může být ujednána i k účasti tichého společníka

jen na provozu některého ze závodů podnikatele.



§ 2748



(1) Tichý společník předá podnikateli předmět vkladu bez zbytečného

odkladu po vzniku tiché společnosti, nebo mu s ním umožní nakládat.



(2) Vkládá-li se nemovitá věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání

tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco

jiného, má se za to, že podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché

společnosti vlastnické právo.



§ 2749



(1) Tichý společník má právo nahlížet do obchodních dokladů a účetních

záznamů podnikatele. K ujednání, které toto právo omezuje nebo

vylučuje, se nepřihlíží, osvědčí-li tichý společník rozumný důvod

domnívat se, že obchodní doklady a účetní záznamy nejsou vedeny správně

nebo poctivě.



(2) Podnikatel vydá tichému společníkovi stejnopis účetní závěrky bez

zbytečného odkladu po jejím vyhotovení a případném schválení, je-li

vyžadováno; k opačnému ujednání se nepřihlíží.



§ 2750



(1) Nehledě k tiché společnosti je ze všech právních skutečností

vzniklých z podnikání zavázán jen podnikatel.



(2) Je-li jméno tichého společníka obsaženo ve jménu, popřípadě v

obchodní firmě podnikatele, ručí tichý společník za dluhy podnikatele.



(3) Prohlásí-li tichý společník osobě, s níž podnikatel jedná o

uzavření smlouvy, že podnikají oba společně, ručí za dluhy podnikatele

vyplývající z uzavřené smlouvy.



Podíl tichého společníka na zisku nebo ztrátě



§ 2751



(1) Tichý společník se podílí na zisku nebo na ztrátě podnikatele v

ujednané výši, jinak ve výši určené vzhledem k výši jeho vkladu a

zavedené praxi stran, popřípadě vzhledem k zvyklostem. K ujednání,

podle něhož se tichý společník nepodílí na zisku nebo na ztrátě, se

nepřihlíží.



(2) Výše podílu tichého společníka se určí z čistého zisku. Vytváří-li

podnikatel fond, se kterým nesmí libovolně nakládat, odečte se z

čistého zisku zákonný příděl do takového fondu.



§ 2752



Podíl na zisku vyplatí podnikatel do třiceti dnů po vyhotovení účetní

závěrky a jejím případném schválení, je-li vyžadováno. Vklad tichého

společníka se nezvyšuje o jeho podíl na zisku, který nevybere.



§ 2753



(1) Na ztrátě se tichý společník podílí stejně jako na zisku; k

opačnému ujednání se nepřihlíží. O podíl tichého společníka na ztrátě

se jeho vklad snižuje; tichý společník není povinen vklad o podíl na

ztrátě doplnit.



(2) Byl-li tichému společníkovi podíl na zisku již vyplacen, není

povinen jej při pozdější ztrátě vracet.



Zánik tiché společnosti



§ 2754



(1) Nebyla-li tichá společnost ujednána na určitou dobu, lze ji

vypovědět nejpozději šest měsíců před koncem účetního období.



(2) Tichá společnost se zrušuje také,



a) dosáhne-li podíl tichého společníka na ztrátě výše jeho vkladu,

ledaže uhradí podíl na ztrátě nebo doplní vklad,



b) ukončí-li se podnikání, kterého se tichá společnost týká, nebo



c) bylo-li rozhodnuto o úpadku podnikatele nebo tichého společníka,

zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, zrušením konkursu

proto, že majetek je zcela nepostačující, anebo zamítnutím

insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.



§ 2755



Podnikatel vydá tichému společníkovi bez zbytečného odkladu po zániku

tiché společnosti vklad upravený o podíl na výsledku svého podnikání

podle stavu ke dni zániku tiché společnosti.



Díl 15



Závazky z odvážných smluv



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 2756



Závisí-li podle ujednání stran prospěch, anebo neprospěch alespoň jedné

ze smluvních stran na nejisté události, jedná se o smlouvu odvážnou.



§ 2757



Pro závazky z odvážných smluv se nepoužijí ustanovení o změně okolností

(§ 1764 až 1766) a neúměrném zkrácení (§ 1793 až 1795).



Oddíl 2



Pojištění



Pododdíl 1



Základní ustanovení



§ 2758



(1) Pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi

poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá

událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje

zaplatit pojistiteli pojistné.



(2) Není-li pojištění ujednáno na pojistnou dobu kratší než jeden rok,

vyžaduje smlouva písemnou formu. Přijal-li pojistník nabídku včasným

zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou.



§ 2759



(1) Neurčí-li se v nabídce, do kdy má být přijata, vyžaduje se její

přijetí do jednoho měsíce ode dne doručení nabídky druhé straně; je-li

však uzavření smlouvy podmíněno lékařskou prohlídkou, vyžaduje se

přijetí nabídky do dvou měsíců. Nabídku pojistitele může pojistník

přijmout i včasným zaplacením pojistného ve výši uvedené v nabídce.



(2) Považuje-li se odpověď na nabídku za nový návrh, platí, že byl

odmítnut, nepřijme-li jej druhá strana do jednoho měsíce ode dne

doručení.



(3) Navrhuje-li strana změnu smlouvy, použijí se odstavce 1 a 2

obdobně.



§ 2760



Pojistitel sdělí před uzavřením smlouvy zájemci o pojištění údaje,

jejichž rozsah a způsob předání stanoví jiný zákon upravující

pojišťovnictví. To platí i o skutečnostech, k jejichž změně dojde za

trvání pojištění.



Pojistný zájem



§ 2761



Pojistný zájem je oprávněná potřeba ochrany před následky pojistné

události.



§ 2762



(1) Pojistník má pojistný zájem na vlastním životě a zdraví. Má se za

to, že pojistník má pojistný zájem i na životě a zdraví jiné osoby,

osvědčí-li zájem podmíněný vztahem k této osobě, ať již vyplývá z

příbuzenství nebo je podmíněn prospěchem či výhodou z pokračování

jejího života.



(2) Pojistník má pojistný zájem na vlastním majetku. Má se za to, že

pojistník má pojistný zájem i na majetku jiné osoby, osvědčí-li, že by

mu bez jeho existence a uchování hrozila přímá majetková ztráta.



(3) Dal-li pojištěný souhlas k pojištění, má se za to, že pojistný

zájem pojistníka byl prokázán.



§ 2763



Při pojištění majetku může být pojištěn i budoucí pojistný zájem.

Byla-li smlouva uzavřena se zřetelem k budoucímu podnikání nebo jinému

budoucímu zájmu, který nevznikne, není pojistník povinen platit

pojistné; pojistitel má však právo na přiměřenou odměnu, pokud to bylo

ujednáno.



§ 2764



(1) Neměl-li zájemce pojistný zájem a pojistitel o tom při uzavření

smlouvy věděl nebo musel vědět, je smlouva neplatná.



(2) Pojistil-li pojistník vědomě neexistující pojistný zájem, ale

pojistitel o tom nevěděl ani nemohl vědět, je smlouva neplatná;

pojistiteli však náleží odměna odpovídající pojistnému až do doby, kdy

se o neplatnosti dozvěděl.



§ 2765



Zanikne-li pojistný zájem za trvání pojištění, zanikne i pojištění;

pojistitel má však právo na pojistné až do doby, kdy se o zániku

pojistného zájmu dozvěděl.



§ 2766



Pojištěný



Osoba, na jejíž život, zdraví, majetek nebo odpovědnost nebo jinou

hodnotu pojistného zájmu se pojištění vztahuje, je pojištěným.



§ 2767



Pojištění cizího pojistného nebezpečí



(1) Uzavře-li pojistník ve vlastní prospěch smlouvu vztahující se na

pojistné nebezpečí jako možnou příčinu vzniku pojistné události u třetí

osoby, může uplatnit právo na pojistné plnění, pokud prokáže, že třetí

osobu s obsahem smlouvy seznámil a že ta, vědoma si, že právo na

pojistné plnění nenabude, souhlasí, aby pojistník pojistné plnění

přijal. Má-li být pojištěným potomek pojistníka, který není plně

svéprávný, nevyžaduje se zvláštní souhlas, pokud je pojistník sám

zákonným zástupcem pojištěného a nejedná se o pojištění majetku.



(2) Vyžaduje-li se souhlas pojištěného, popřípadě jeho zákonného

zástupce, a neprokáže-li pojistník souhlas v ujednané době, jinak do

tří měsíců ode dne uzavření smlouvy, zaniká pojištění uplynutím této

doby. Nastane-li v této době pojistná událost, aniž byl souhlas udělen,

nabývá právo na pojistné plnění pojištěný; je-li pojistnou událostí

smrt pojištěného, nabývají toto právo osoby uvedené v § 2831.



(3) Postoupí-li pojistník smlouvu bez souhlasu pojištěného, popřípadě

jeho zákonného zástupce, nepřihlíží se k postoupení smlouvy. To

neplatí, je-li postupníkem osoba, u níž se souhlas k pojištění

pojistného nebezpečí pojištěného nevyžaduje.



(4) Dnem pojistníkovy smrti, nebo dnem jeho zániku bez právního

nástupce vstupuje do pojištění pojištěný; oznámí-li však pojistiteli v

písemné formě do třiceti dnů ode dne pojistníkovy smrti, nebo ode dne

jeho zániku, že na trvání pojištění nemá zájem, zaniká pojištění dnem

smrti, nebo dnem zániku pojistníka. Účinky prodlení vůči pojištěnému

nenastanou dříve než uplynutím patnácti dnů ode dne, kdy se pojištěný o

svém vstupu do pojištění dozvěděl; k ujednání kratší doby se

nepřihlíží.



§ 2768



(1) Je-li smlouva uzavřena ve prospěch třetí osoby, může s ní tato

osoba projevit souhlas i dodatečně při uplatnění práva na pojistné

plnění. Třetí osoba má na pojistné plnění právo, dal-li pojištěný,

popřípadě jeho zákonný zástupce třetí osobě souhlas k přijetí

pojistného plnění poté, co byl seznámen s obsahem smlouvy.



(2) Je-li ve prospěch třetí osoby pojištěno cizí pojistné nebezpečí,

použije se § 2767 obdobně.



§ 2769



Rovné zacházení



Použije-li pojistitel jako hledisko při určení výše pojistného nebo pro

výpočet pojistného plnění národnost, rasový nebo etnický původ nebo

jiné hledisko odporující zásadě rovného zacházení podle jiného zákona,

nepřihlíží se ke zvýšení pojistného ani ke snížení pojistného plnění na

základě těchto hledisek. To platí i v případě, je-li jako hledisko při

určení výše pojistného nebo pro výpočet pojistného plnění použito

těhotenství nebo mateřství.



§ 2770



Oprávněná osoba



Oprávněnou osobou je ta osoba, které v důsledku pojistné události

vznikne právo na pojistné plnění.



§ 2771



K ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty se nepřihlíží.



§ 2772



(1) Není-li ujednána doba vzniku pojištění, vzniká pojištění prvním

dnem následujícím po dni uzavření smlouvy.



(2) Bylo-li ujednáno, že se pojištění vztahuje i na dobu přede dnem

uzavření smlouvy, není pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění,

pokud pojistník v době nabídky věděl nebo vědět měl a mohl, že pojistná

událost již nastala, a pojistitel nemá právo na pojistné, pokud v době

nabídky věděl nebo měl a mohl vědět, že pojistná událost nastat nemůže.



§ 2773



(1) Právní jednání týkající se pojištění vyžaduje písemnou formu,

ledaže strany ujednají, že této formy není zapotřebí.



(2) Pro oznámení se vyžaduje písemná forma, jen bylo-li to ujednáno.

Požádá-li však pojistník v písemné formě pojistitele o sdělení údajů

významných pro plnění podle smlouvy, sdělí mu je pojistitel bez

zbytečného odkladu v písemné formě.



§ 2774



Pojistné podmínky



(1) Pojistné podmínky vymezí zpravidla podrobnosti o vzniku, trvání a

zániku pojištění, pojistnou událost, výluky z pojištění a způsob určení

rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.



(2) Odkazuje-li smlouva na pojistné podmínky, seznámí s nimi pojistitel

pojistníka ještě před uzavřením smlouvy; to neplatí, uzavírá-li se

smlouva formou obchodu na dálku. Ustanovení § 1845 platí obdobně.



Pojistka



§ 2775



(1) Pojistitel vydá pojistníkovi pojistku jako potvrzení o uzavření

smlouvy.



(2) Při ztrátě, poškození nebo zničení pojistky vydá pojistitel na

žádost a náklady pojistníka druhopis pojistky; to platí obdobně o

vydání kopie smlouvy.



§ 2776



Zakládá-li smlouva povinnost předložit pojistku k uplatnění práva na

pojistné plnění, může pojistitel požadovat, aby se původní pojistka

před vydáním druhopisu umořila.



§ 2777



(1) Nebyla-li smlouva uzavřena v písemné formě, uvede pojistitel v

pojistce alespoň



a) číslo smlouvy,



b) určení pojistitele a pojistníka,



c) určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena,



d) pojistnou událost a pojistné nebezpečí,



e) výši pojistného, jeho splatnost a údaj, zda se jedná o pojištění

běžné či jednorázové,



f) pojistnou dobu,



g) případná odchylná ujednání od pojistných podmínek a



h) bylo-li při pojištění osob ujednáno, že se oprávněná osoba bude

podílet na výnosech pojistitele, pak i způsob výše určení podílu.



(2) Je-li smlouva uzavřená v písemné formě, musí obsahovat údaje

uvedené v odstavci 1 a pojistitel uvede v pojistce alespoň



a) číslo smlouvy,



b) určení pojistitele a pojistníka,



c) určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena,



d) pojistnou událost a pojistné nebezpečí a



e) pojistnou dobu.



(3) Při určení osob podle odstavce 1 nebo 2 se uvede jejich jméno nebo

jména, adresa bydliště nebo sídla a identifikující údaj. To platí i

tehdy, má-li být určen pojištěný.



§ 2778



K ujednání, kterým se strany odchýlí od § 2775 nebo 2777, se

nepřihlíží. To platí i v případě, vzdá-li se pojistník práva na vydání

pojistky.



Povinné pojištění



§ 2779



(1) Ukládá-li jiný zákon určité osobě povinnost uzavřít pojistnou

smlouvu, lze se ve smlouvě odchýlit od ustanovení tohoto oddílu jen

tehdy, připouští-li to zákon a nedojde-li tím ke snížení rozsahu

pojištění stanoveného jiným zákonem.



(2) Stanoví-li tak jiný zákon, vzniká pojistiteli povinnost uzavřít

pojistnou smlouvu tak, aby mu povinnost poskytnout pojistné plnění

vznikla i tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslným jednáním pojistníka,

pojištěného nebo jiné osoby.



§ 2780



Při povinném pojištění může pojistitel pojistné plnění odmítnout, jen

pokud se na uvedení nepravdivých informací, neúplně zodpovězených

dotazů učiněných v písemné formě nebo vědomě nepravdivých nebo hrubě

zkreslených údajů podílel výlučně poškozený nebo i jiná osoba s vědomím

poškozeného.



§ 2781



Pojistitel má právo odstoupit od smlouvy nebo vypovědět povinné

pojištění, jen pokud to jiný zákon připouští. To nebrání jiným

ujednáním zakládajícím pojistiteli jiné právo k postihu pojistníka nebo

pojištěného pro případ porušení jejich povinnosti.



Pojistné



§ 2782



(1) Pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění.



(2) Zanikne-li pojištění v důsledku pojistné události, náleží

pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná

událost nastala; v takovém případě náleží pojistiteli jednorázové

pojištění celé.



§ 2783



(1) Není-li doba vzniku práva pojistitele na pojistné ujednána, vzniká

takové právo pojistiteli dnem uzavření smlouvy.



(2) Jednorázové pojistné je splatné dnem počátku pojištění. Je-li

ujednáno běžné pojistné, je splatné prvního dne pojistného období;

není-li ujednáno pojistné období jako časové období, za které se platí

běžné pojistné, považuje se za ujednané pojistné období roční.



(3) Požádá-li o to pojistník, sdělí mu pojistitel zásady pro stanovení

výše pojistného.



§ 2784



Pojistitel je povinen přijmout splatné pojistné a jiné splatné

pohledávky z pojištění i od pojistníkova zástavního věřitele, od

oprávněné osoby nebo od pojištěného.



§ 2785



(1) Nejsou-li ve smlouvě ujednány podmínky, při jejichž splnění má

pojistitel právo upravit nově výši běžného pojistného na další pojistné

období, nelze bez dohody s pojistníkem výši pojistného měnit.



(2) Vyhradí-li si pojistitel právo měnit výši pojistného z jiného

důvodu, než je změna podmínek rozhodných pro stanovení výše pojistného

nebo vyhradí-li si pojistitel u pojištění osob právo měnit výši

pojistného v závislosti na věku nebo zdravotním stavu, nepřihlíží se k

tomu.



§ 2786



(1) Upraví-li pojistitel výši pojistného, sdělí ji pojistníkovi

nejpozději dva měsíce přede dnem splatnosti pojistného za pojistné

období, ve kterém se má výše pojistného změnit.



(2) Nesouhlasí-li pojistník se změnou, může nesouhlas projevit do

jednoho měsíce ode dne, kdy se o ní dozvěděl; v tom případě pojištění

zanikne uplynutím pojistného období, na které bylo pojistné zaplaceno.

Neupozornil-li však pojistitel na tento následek pojistníka ve sdělení

podle odstavce 1, trvá pojištění nadále a výše pojistného se při

nesouhlasu pojistníka nezmění.



§ 2787



Pojistitel má právo odečíst od pojistného plnění splatné pohledávky

pojistného nebo jiné pohledávky z pojištění. To neplatí, jedná-li se o

povinnost poskytnout pojistné plnění z povinného pojištění; k opačným

ujednáním se nepřihlíží.



§ 2788



Povinnost k pravdivým sdělením



(1) Dotáže-li se pojistitel v písemné formě zájemce o pojištění při

jednání o uzavření smlouvy nebo pojistníka při jednání o změně smlouvy

na skutečnosti, které mají význam pro pojistitelovo rozhodnutí, jak

ohodnotí pojistné riziko, zda je pojistí a za jakých podmínek, zodpoví

zájemce nebo pojistník tyto dotazy pravdivě a úplně. Povinnost se

považuje za řádně splněnou, nebylo-li v odpovědi zatajeno nic

podstatného.



(2) Co je v odstavci 1 stanoveno o povinnosti pojistníka, platí obdobně

i pro pojištěného.



§ 2789



(1) Musí-li si pojistitel být při uzavírání smlouvy vědom nesrovnalostí

mezi nabízeným pojištěním a zájemcovými požadavky, upozorní ho na ně.

Přitom se vezme v úvahu, za jakých okolností a jakým způsobem se

smlouva uzavírá, jakož i to, je-li druhé straně při uzavírání smlouvy

nápomocen zprostředkovatel nezávislý na pojistiteli.



(2) Dotáže-li se zájemce při jednání o uzavření smlouvy nebo pojistník

při jednání o změně smlouvy v písemné formě pojistitele na skutečnosti

týkající se pojištění, zodpoví pojistitel tyto dotazy pravdivě a úplně.



Změna pojistného rizika



§ 2790



(1) Změní-li se okolnosti, které byly uvedeny ve smlouvě nebo na které

se pojistitel tázal (§ 2788), tak podstatně, že zvyšují pravděpodobnost

vzniku pojistné události z výslovně ujednaného pojistného nebezpečí,

zvýší se pojistné riziko.



(2) Pojistník nesmí bez pojistitelova souhlasu učinit nic, co zvyšuje

pojistné nebezpečí, ani to třetí osobě dovolit; zjistí-li až dodatečně,

že bez pojistitelova souhlasu dopustil, že se pojistné nebezpečí

zvýšilo, pojistiteli to bez zbytečného odkladu oznámí. Zvýší-li se

pojistné nebezpečí nezávisle na pojistníkově vůli, oznámí to pojistník

pojistiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl.



(3) Je-li pojištěno cizí pojistné riziko, má povinnosti stanovené v

odstavci 2 pojištěný.



§ 2791



(1) Prokáže-li pojistitel, že by uzavřel smlouvu za jiných podmínek,

pokud by pojistné riziko ve zvýšeném rozsahu existovalo již při

uzavírání smlouvy, má právo navrhnout novou výši pojistného. Neučiní-li

tak do jednoho měsíce ode dne, kdy mu změna byla oznámena, jeho právo

zaniká.



(2) Není-li návrh přijat nebo nově určené pojistné zaplaceno v ujednané

době, jinak do jednoho měsíce ode dne doručení návrhu, má pojistitel

právo pojištění vypovědět s osmidenní výpovědní dobou; toto právo však

pojistitel nemá, neupozornil-li na možnost výpovědi již v návrhu.

Nevypoví-li pojistitel pojištění do dvou měsíců ode dne, kdy obdržel

nesouhlas s návrhem, nebo kdy marně uplynula doba podle odstavce 1,

zanikne jeho právo vypovědět pojištění.



§ 2792



Prokáže-li pojistitel, že by vzhledem k podmínkám platným v době

uzavření smlouvy smlouvu neuzavřel, existovalo-li by pojistné riziko ve

zvýšeném rozsahu již při uzavírání smlouvy, má právo pojištění

vypovědět s osmidenní výpovědní dobou. Nevypoví-li pojistitel pojištění

do jednoho měsíce ode dne, kdy mu změna byla oznámena, zanikne jeho

právo vypovědět pojištění.



§ 2793



(1) Poruší-li pojistník nebo pojištěný povinnost oznámit zvýšení

pojistného rizika, má pojistitel právo pojištění vypovědět bez

výpovědní doby. Vypoví-li pojistitel pojištění, náleží mu pojistné až

do konce pojistného období, v němž pojištění zaniklo; jednorázové

pojistné náleží pojistiteli v tomto případě celé. Nevypoví-li

pojistitel pojištění do dvou měsíců ode dne, kdy se o zvýšení

pojistného rizika dozvěděl, zanikne jeho právo vypovědět pojištění.



(2) Poruší-li pojistník nebo pojištěný povinnost oznámit zvýšení

pojistného rizika a nastala-li po této změně pojistná událost, má

pojistitel právo snížit pojistné plnění úměrně k tomu, jaký je poměr

pojistného, které obdržel, k pojistnému, které by měl obdržet, kdyby se

byl o zvýšení pojistného rizika z oznámení včas dozvěděl.



§ 2794



Sníží-li se podstatně pojistné riziko v pojistné době, vzniká

pojistiteli povinnost snížit pojistné úměrně k snížení pojistného

rizika s účinností ode dne, kdy se o tomto snížení dozvěděl.



§ 2795



(1) Ustanovení o zvýšení pojistného rizika se nepoužijí, pokud ke

zvýšení rizika došlo z důvodu odvracení nebo zmenšení škody vyšší, nebo

v důsledku pojistné události, anebo v důsledku jednání z příkazu

lidskosti.



(2) Pro pojištění osob pro případ nemoci se ustanovení o změně

pojistného rizika nepoužijí. Pro pojištění osob pro jiné případy se

ustanovení o změně pojistného rizika nepoužijí, mění-li se pojistné

riziko v průběhu doby trvání pojištění; nebyla-li tato změna promítnuta

ve výpočtu pojistného, vzniká oznamovací povinnost vůči pojistiteli,

pokud na ni byl pojistník nebo pojištěný upozorněn.



Šetření pojistné události



§ 2796



(1) Nastane-li událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou

osobu, spojuje požadavek na pojistné plnění, oznámí to pojistiteli bez

zbytečného odkladu, podá mu pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu

následků takové události, o právech třetích osob a o jakémkoliv

vícenásobném pojištění; současně předloží pojistiteli potřebné doklady

a postupuje způsobem ujednaným ve smlouvě. Není-li současně pojistníkem

nebo pojištěným, mají tyto povinnosti i pojistník a pojištěný.



(2) Stejné oznámení může učinit jakákoliv osoba, která má na pojistném

plnění právní zájem.



§ 2797



(1) Pojistitel zahájí bez zbytečného odkladu po oznámení podle § 2796

šetření nutné ke zjištění existence a rozsahu jeho povinnosti plnit.

Šetření je skončeno sdělením jeho výsledků osobě, která uplatnila právo

na pojistné plnění; na žádost této osoby jí pojistitel v písemné formě

zdůvodní výši pojistného plnění, popřípadě důvod jeho zamítnutí.



(2) Obsahuje-li oznámení vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené

podstatné údaje týkající se rozsahu oznámené události, anebo zamlčí-li

se v něm vědomě údaje týkající se této události, má pojistitel právo na

náhradu nákladů účelně vynaložených na šetření skutečností, o nichž mu

byly tyto údaje sděleny nebo zamlčeny. Má se za to, že pojistitel

vynaložil náklady v prokázané výši účelně.



(3) Vyvolá-li pojistník, pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje na

pojistné plnění právo, náklady šetření nebo jejich zvýšení porušením

povinnosti, má pojistitel vůči němu právo na přiměřenou náhradu.



§ 2798



(1) Není-li splatnost pojistného plnění ujednána, je splatné do

patnácti dnů ode dne skončení šetření.



(2) Nelze-li ukončit šetření nutná k zjištění pojistné události,

rozsahu pojistného plnění nebo k zjištění osoby oprávněné přijmout

pojistné plnění do tří měsíců ode dne oznámení, pojistitel oznamovateli

sdělí, proč nelze šetření ukončit; požádá-li o to oznamovatel, sdělí mu

pojistitel důvody v písemné formě. Pojistitel poskytne osobě, která

uplatňuje právo na pojistné plnění, na její žádost na pojistné plnění

přiměřenou zálohu; to neplatí, je-li rozumný důvod poskytnutí zálohy

odepřít.



(3) Porušil-li pojistitel povinnost podle odstavce 2 z příčin na své

straně, je v prodlení; k opačnému ujednání se nepřihlíží.



§ 2799



Způsobila-li úmyslně pojistnou událost buď osoba, která uplatňuje právo

na pojistné plnění, anebo z jejího podnětu osoba třetí, vzniká právo na

pojistné plnění jen tehdy, bylo-li to výslovně ujednáno, anebo

stanoví-li tak tento nebo jiný zákon.



§ 2800



Následky porušení povinností



(1) Bylo-li v důsledku porušení povinnosti pojistníka nebo pojištěného

při jednání o uzavření smlouvy nebo o její změně ujednáno nižší

pojistné, má pojistitel právo pojistné plnění snížit o takovou část,

jaký je poměr pojistného, které obdržel, k pojistnému, které měl

obdržet.



(2) Mělo-li porušení povinnosti pojistníka, pojištěného nebo jiné

osoby, která má na pojistné plnění právo, podstatný vliv na vznik

pojistné události, její průběh, na zvětšení rozsahu jejích následků

nebo na zjištění či určení výše pojistného plnění, má pojistitel právo

snížit pojistné plnění úměrně k tomu, jaký vliv mělo toto porušení na

rozsah pojistitelovy povinnosti plnit.



§ 2801



Přerušení pojištění



(1) Pojištění se přeruší, nebylo-li pojistné zaplaceno; doba přerušení

počne uplynutím dvou měsíců ode dne splatnosti pojistného až do jeho

zaplacení.



(2) Přeruší-li se pojištění během pojistné doby, netrvá za přerušení

povinnost platit pojistné a nevzniká právo na plnění z událostí, které

v době přerušení nastaly a byly by jinak pojistnými událostmi. Doba

přerušení pojištění se započítává do pojistné doby, jen je-li to

výslovně ujednáno.



(3) Existují-li zákonné důvody trvání povinného pojištění, nelze

povinné pojištění přerušit. Životní pojištění lze přerušit, jen bylo-li

to ujednáno.



Zánik pojištění



§ 2802



K platnosti dohody o zániku pojištění se vyžaduje, aby v ní strany

ujednaly, jak se vyrovnají. Není-li ujednán okamžik zániku pojištění,

platí, že pojištění zaniklo dnem, kdy dohoda nabyla účinnosti.



§ 2803



(1) Pojištění zaniká uplynutím pojistné doby.



(2) Bylo-li pojištění ujednáno na dobu určitou, lze ujednat, že

uplynutím této doby pojištění nezanikne, pokud pojistitel nebo

pojistník nejméně šest týdnů před uplynutím pojistné doby druhé straně

nesdělí, že nemá zájem na dalším trvání pojištění. Nezanikne-li

pojištění a nejsou-li ujednány podmínky a doba prodloužení, prodlužuje

se pojištění za týchž podmínek o tutéž dobu, na kterou bylo ujednáno.



§ 2804



Upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v

upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v

dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho

měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím

této lhůty.



§ 2805



Pojistitel nebo pojistník může pojištění vypovědět



a) s osmidenní výpovědní dobou do dvou měsíců ode dne uzavření smlouvy,

nebo



b) s měsíční výpovědní dobou do tří měsíců ode dne oznámení vzniku

pojistné události; vypoví-li však pojistitel životní pojištění,

nepřihlíží se k tomu.



§ 2806



Pojistník může pojištění vypovědět s osmidenní výpovědní dobou



a) do dvou měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že pojistitel použil při

určení výše pojistného nebo pro výpočet pojistného plnění hledisko

zakázané v § 2769,



b) do jednoho měsíce ode dne, kdy mu bylo doručeno oznámení o převodu

pojistného kmene nebo jeho části nebo o přeměně pojistitele, nebo



c) do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zveřejněno oznámení, že

pojistiteli bylo odňato povolení k provozování pojišťovací činnosti.



§ 2807



Je-li pojištění ujednáno s běžným pojistným, zaniká pojištění na

základě výpovědi pojistitele nebo pojistníka ke konci pojistného

období; je-li však výpověď doručena druhé straně později než šest týdnů

přede dnem, ve kterém uplyne pojistné období, zaniká pojištění ke konci

následujícího pojistného období. Vypoví-li pojistitel životní

pojištění, nepřihlíží se k výpovědi.



§ 2808



(1) Porušil-li pojistník nebo pojištěný úmyslně nebo z nedbalosti

povinnost stanovenou v § 2788, má pojistitel právo od smlouvy

odstoupit, prokáže-li, že by po pravdivém a úplném zodpovězení dotazů

smlouvu neuzavřel. Pojistník má právo od smlouvy odstoupit, porušil-li

pojistitel povinnost stanovenou v § 2789. Právo odstoupit od smlouvy

zaniká, nevyužije-li je strana do dvou měsíců ode dne, kdy zjistila

nebo musela zjistit porušení povinnosti stanovené v § 2788.



(2) Odstoupí-li pojistník od smlouvy, nahradí mu pojistitel do jednoho

měsíce ode dne, kdy se odstoupení stane účinným, zaplacené pojistné

snížené o to, co již případně z pojištění plnil; odstoupil-li od

smlouvy pojistitel, má právo započíst si i náklady spojené se vznikem a

správou pojištění. Odstoupí-li pojistitel od smlouvy a získal-li již

pojistník, pojištěný nebo jiná osoba pojistné plnění, nahradí v téže

lhůtě pojistiteli to, co ze zaplaceného pojistného plnění přesahuje

zaplacené pojistné.



(3) Byla-li smlouva uzavřena formou obchodu na dálku, má pojistník

právo bez udání důvodu odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů ode

dne jejího uzavření nebo ode dne, kdy mu byly sděleny pojistné

podmínky, pokud k tomuto sdělení dojde na jeho žádost po uzavření

smlouvy. Jedná-li se o pojištění spadající do odvětví životních

pojištění podle jiného zákona, je pojistník oprávněn odstoupit od

smlouvy ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy obdržel sdělení o uzavření

obchodu na dálku, nebo ode dne, kdy mu byly sděleny pojistné podmínky,

pokud k tomuto sdělení dojde na jeho žádost po uzavření smlouvy; to

platí i v případě, kdy byla smlouva uzavřena jinak než formou obchodu

na dálku.



(4) Odstavec 3 se nepoužije na smlouvy spadající do pojištění pomoci

osobám v nouzi během cestování nebo pobytu mimo místa svého bydliště

včetně pojištění finančních ztrát bezprostředně souvisejících s

cestováním, jestliže byly tyto smlouvy sjednány na dobu kratší než

jeden měsíc.



(5) Odstoupí-li pojistník od smlouvy podle odstavce 3, vrátí mu

pojistitel bez zbytečného odkladu, nejpozději však do třiceti dnů ode

dne, kdy se odstoupení stane účinným, zaplacené pojistné; přitom má

právo odečíst si, co již z pojištění plnil. Bylo-li však pojistné

plnění vyplaceno ve výši přesahující výši zaplaceného pojistného, vrátí

pojistník, popřípadě pojištěný nebo obmyšlený, pojistiteli částku

zaplaceného pojistného plnění, která přesahuje zaplacené pojistné.



§ 2809



Pojistitel může pojistné plnění odmítnout, byla-li příčinou pojistné

události skutečnost,



a) o které se dozvěděl až po vzniku pojistné události,



b) kterou při sjednávání pojištění nebo jeho změny nemohl zjistit v

důsledku zaviněného porušení povinnosti stanovené v § 2788 a



c) pokud by při znalosti této skutečnosti při uzavírání smlouvy tuto

smlouvu neuzavřel nebo pokud by ji uzavřel za jiných podmínek.



§ 2810



Pojištění zaniká zánikem pojistného zájmu, zánikem pojistného

nebezpečí, dnem smrti pojištěné osoby, dnem zániku pojištěné právnické

osoby bez právního nástupce nebo dnem odmítnutí pojistného plnění.



Pododdíl 2



Škodové pojištění



§ 2811



Rozsah



Při škodovém pojištění poskytne pojistitel pojistné plnění, které v

ujednaném rozsahu vyrovnává úbytek majetku vzniklý v důsledku pojistné

události.



§ 2812



Změna vlastnictví pojištěného majetku



Nebylo-li výslovně ujednáno, že pojištění změnou vlastnictví nebo

spoluvlastnictví pojištěného majetku nezaniká, zanikne pojištění dnem

oznámení této změny pojistiteli.



Hranice pojistného plnění



§ 2813



Byla-li ujednána hranice pojistného plnění, má se za to, že se vztahuje

na jednu škodnou událost.



§ 2814



(1) Ujedná-li se, že se pojistné plnění omezí horní hranicí, určí se

tato hranice pojistnou částkou nebo limitem pojistného plnění.



(2) Lze-li při pojištění majetku určit jeho pojistnou hodnotu při

uzavření smlouvy, určí se na návrh pojistníka horní hranice pojistného

plnění pojistnou částkou ve výši odpovídající pojistné hodnotě

pojištěného majetku v době uzavření smlouvy. Pojistitel má právo

přezkoumat při uzavření smlouvy hodnotu pojištěného majetku.



(3) Nelze-li při pojištění majetku určit jeho pojistnou hodnotu při

uzavření smlouvy, určí se na návrh pojistníka horní hranice pojistného

plnění limitem pojistného plnění. Tento limit se ujedná i v případě, že

se pojištění vztahuje jen na část hodnoty pojištěného majetku podle

odstavce 2 (zlomkové pojištění). Odpovídá-li tomu pojistný zájem, lze

takto určit horní hranici pojistného plnění i při pojištění podle

odstavce 2.



§ 2815



Ujedná-li se ve smlouvě výslovně, že osobě, které vzniká právo na

pojistné plnění, půjde k tíži úbytek majetku, jehož výše nepřesáhne

ujednanou hranici, nebo že této osobě půjde určitá část úbytku majetku

k tíži, není pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění v rozsahu

takto ujednané spoluúčasti.



§ 2816



Množné pojištění



Je-li týž pojistný zájem pojištěn proti témuž pojistnému nebezpečí a

pro tutéž dobu u několika pojistitelů, vzniká množné pojištění. Množné

pojištění může vzniknout jako



a) soupojištění, byla-li uzavřena smlouva mezi pojistníkem a více

pojistiteli zastoupenými vedoucím pojistitelem a zavázal-li se

pojistník platit jediné pojistné,



b) souběžné pojištění, nepřesahuje-li souhrn pojistných částek

pojistnou hodnotu pojištěného majetku nebo nepřesáhne-li souhrn limitů

pojistného plnění skutečnou výši vzniklé škody, nebo



c) vícenásobné pojištění, přesahuje-li souhrn pojistných částek

pojistnou hodnotu pojištěného majetku nebo přesáhne-li souhrn limitů

pojistného plnění skutečnou výši vzniklé škody.



§ 2817



Soupojištění



(1) Je-li ujednáno soupojištění, vedoucí pojistitel určený ve smlouvě

stanoví pojistné podmínky a výši pojistného, spravuje soupojištění,

přejímá oznámení o pojistné události a vede šetření nezbytná ke

zjištění rozsahu povinnosti pojistitelů poskytnout pojistné plnění; v

tomto rozsahu jedná jménem ostatních pojistitelů. Není-li ujednán

způsob příjmů pojistného, přijímá vedoucí pojistitel i pojistné.



(2) V rámci soupojištění lze smlouvu uzavřít i mezi pojistníkem a více

pojistiteli, kteří si ujednali společný postup při pojištění určitých

pojistných nebezpečí, a to jménem a na účet všech pojistitelů, a určili

vedoucího pojistitele, popřípadě pověřili plněním jeho povinností

společný orgán vytvořený k tomuto účelu, anebo pojišťovacího

zprostředkovatele kvalifikovaného podle jiného zákona pro vyšší stupeň

odborné způsobilosti.



(3) Právo na pojistné plnění se uplatňuje vůči vedoucímu pojistiteli.

Pojistitelé se mezi sebou vzájemně vypořádají podle svých podílů;

nebyly-li podíly ujednány, platí, že jsou stejné.



(4) Při likvidaci pojistitele se jeho povinnosti z pojištění

vyplývající ze soupojištění splní stejně jako povinnosti vyplývající z

jiných pojištění ujednaných tímto pojistitelem.



(5) Nepřihlíží se k ujednáním, která se odchylují od odstavců 1 až 4, a

to ani v případě, kdy se některý z pojistitelů účastní soupojištění

prostřednictvím obchodní sítě založené v místě sídla pojistitele nebo

prostřednictvím jeho pobočky, které se nacházejí na území jiného

členského státu Evropské unie nebo členského státu Dohody o Evropském

hospodářském prostoru, než je stát sídla pojistitele, nebo nachází-li

se pojistné riziko v některém z těchto států nebo v České republice. To

neplatí při pojištění velkých rizik podle jiného zákona upravujícího

pojišťovnictví.



§ 2818



Vícenásobné pojištění



(1) Vznikne-li vícenásobné pojištění, oznámí to pojistník bez

zbytečného odkladu každému pojistiteli a v oznámení uvede ostatní

pojistitele a pojistné částky nebo limity pojistného plnění ujednané v

ostatních smlouvách.



(2) Pojistitel, jemuž byla jako prvnímu oznámena pojistná událost,

poskytne pojistné plnění do výše pojistné částky nebo limitu pojistného

plnění ujednaného ve smlouvě, kterou je vázán, a oznámí to bez

zbytečného odkladu ostatním pojistitelům, o nichž se dozvěděl. Tím není

dotčeno právo oprávněné osoby požadovat pojistné plnění až do výše

vyrovnání úbytku majetku na ostatních pojistitelích, pokud pojistná

částka nebo limit pojistného plnění ujednaný ve smlouvě s prvním

pojistitelem nepostačuje k vyrovnání celého úbytku majetku vzniklého v

důsledku pojistné události.



(3) Pojistitelé se vypořádají v poměru, v jakém jsou k sobě pojistné

částky nebo limity pojistného plnění ujednané ve smlouvách, kterými

jsou vázáni, s přihlédnutím k pojistnému plnění poskytnutému podle

odstavce 2 věty druhé.



§ 2819



Zachraňovací náklady



(1) Vynaložil-li pojistník účelně náklady při odvracení bezprostředně

hrozící pojistné události na zmírnění následků již nastalé pojistné

události nebo proto, že plnil povinnost odklidit poškozený pojištěný

majetek nebo jeho zbytky z hygienických, ekologických či bezpečnostních

důvodů, má proti pojistiteli právo na jejich náhradu, jakož i na

náhradu škody, kterou v souvislosti s touto činností utrpěl.



(2) Nepřihlíží se k ujednání, kterým si pojistitel ve vztahu k náhradám

podle odstavce 1 vyhradil právo



a) snížit o ně pojistnou částku nebo limit pojistného plnění,



b) omezit je na méně než 30 % pojistné částky nebo limitu pojistného

plnění, jde-li o záchranu života nebo zdraví osob, nebo



c) omezit je, vynaložil-li pojistník zachraňovací náklady se souhlasem

pojistitele, ač k nim nebyl jinak povinen.



(3) Vynaložil-li zachraňovací náklady pojištěný nebo jiná osoba nad

rámec povinností stanovených jiným zákonem, má proti pojistiteli stejné

právo na náhradu jako pojistník.



§ 2820



Přechod práva na pojistitele



(1) Vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí

osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která

vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody

nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství,

zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z

pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel

oprávněné osobě vyplatil. To neplatí, vzniklo-li této osobě takové

právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni

odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně.



(2) Osoba, jejíž právo na pojistitele přešlo, vydá pojistiteli potřebné

doklady a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

Zmaří-li přechod práva na pojistitele, má pojistitel právo snížit

plnění z pojištění o částku, kterou by jinak mohl získat. Poskytl-li

již pojistitel plnění, má právo na náhradu až do výše této částky.



Pododdíl 3



Obnosové pojištění



§ 2821



Obnosové pojištění zavazuje pojistitele poskytnout v případě pojistné

události jednorázové či opakované pojistné plnění v ujednaném rozsahu.

Základem pro určení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění je

částka určená na návrh pojistníka, kterou má pojistitel v případě

vzniku pojistné události vyplatit, anebo výše a četnost vyplácení

důchodu.



§ 2822



Právem na plnění z obnosového pojištění není dotčeno právo na náhradu

škody nebo jiné právo proti tomu, kdo je povinen škodu nahradit.



§ 2823



Kdy z obnosového pojištění vzniká právo na zkrácení pojistné doby, na

odkupné a na obnovení pojištění po snížení pojistné částky, po snížení

ročního důchodu nebo po zkrácení pojistné doby, se ujedná ve smlouvě,

nezakládá-li takové právo tento zákon přímo.



Pododdíl 4



Obecná ustanovení o pojištění osob



§ 2824



(1) V pojištění osob lze pojistit člověka pro případ smrti, dožití se

určitého věku nebo dne určeného ve smlouvě jako konec pojištění, pro

případ nemoci, úrazu nebo jiné skutečnosti souvisící se zdravím nebo

změnou osobního postavení pojištěné osoby.



(2) Pojištění osob zakládá osobě určené ve smlouvě právo na výplatu

ujednané částky či důchodu nebo právo na pojistné plnění v určené výši,

nastane-li pojistná událost podle odstavce 1.



§ 2825



Bylo-li ujednáno pojištění pro případ pracovní neschopnosti a

neuvádí-li smlouva jasný údaj o povaze a rozsahu neschopnosti, na niž

se pojištění vztahuje, považuje se za ujednané pojištění neschopnosti

pojištěného vykonávat jeho obvyklé povolání.



§ 2826



(1) Uzavírá-li pojistník smlouvu ve prospěch obmyšleného, vyžaduje se k

uzavření smlouvy i souhlas pojištěného. Má-li být pojištěným potomek

pojistníka, který není plně svéprávný, nevyžaduje se zvláštní souhlas,

pokud je pojistník sám zákonným zástupcem pojištěného.



(2) Vyžaduje-li se souhlas pojištěného, popřípadě jeho zákonného

zástupce, a neprokáže-li pojistník souhlas v ujednané době, jinak do

tří měsíců ode dne uzavření smlouvy, zaniká pojištění uplynutím této

doby. Nastane-li v této době pojistná událost, aniž byl souhlas udělen,

nabývá právo na pojistné plnění pojištěný; je-li pojistnou událostí

smrt pojištěného, nabývají toto právo osoby uvedené v § 2831.



(3) Souhlas podle odstavce 1 se vyžaduje i pro změnu obmyšleného, změnu

podílů na pojistném plnění, bylo-li určeno více obmyšlených, a k

vyplacení odkupného; není-li souhlas udělen, nepřihlíží se k nim.



§ 2827



Skupinové pojištění



(1) Vztahuje-li se pojištění na členy určité skupiny, popřípadě i na

jejich rodiny a osoby na nich závislé, nemusí smlouva obsahovat jména

pojištěných, lze-li pojištěné bez pochybností určit alespoň v době

pojistné události.



(2) Souhlas pojištěných podle § 2826 se nevyžaduje. To platí obdobně,

postoupí-li pojistník smlouvu.



(3) Porušení povinnosti pravdivě a úplně zodpovědět dotazy pojistitele

zasahuje při skupinovém pojištění jen pojištění těch osob, kterých se

porušení této povinnosti týká.



§ 2828



(1) Jsou-li pro to důvody související s určením výše pojistného rizika,

výše pojistného nebo se šetřením pojistné události, může pojistitel

požadovat údaje o zdravotním stavu a zjištění zdravotního stavu nebo

příčiny smrti pojištěného, pokud k tomu byl pojistiteli dán souhlas

pojištěného. Zjišťování se provádí i na základě zpráv a zdravotnické

dokumentace vyžádaných osobou provozující zdravotnické zařízení, kterou

pojistitel pověřil, od ošetřujících lékařů, a v případě potřeby i

prohlídkou nebo vyšetřením provedeným zdravotnickým zařízením.



(2) Bylo-li ujednáno, že pojistník je zproštěn povinnosti platit

pojistné, může pojistitel požadovat údaje o jeho zdravotním stavu a na

základě souhlasu pojistníka přezkoumávat jeho zdravotní stav způsobem

podle odstavce 1.



§ 2829



Je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, může pojistník určit, kdo je

obmyšlený, jménem nebo jeho vztahem k pojištěnému. Až do vzniku

pojistné události může pojistník obmyšleného měnit; změna je účinná

dnem doručení sdělení pojistiteli.



§ 2830



(1) Určil-li pojistník jako obmyšleného svého manžela a bylo-li

ujednáno, že určení je neodvolatelné, zanikají jeho účinky rozvodem

manželství, nebo prohlášením manželství za neplatné.



(2) Určil-li pojistník jako obmyšleného svého předka nebo potomka a

bylo-li ujednáno, že určení je neodvolatelné, zanikají jeho účinky

osvojením obmyšleného nebo pojistníka. To platí i tehdy, byl-li

neodvolatelně určen obmyšleným pojistníkův osvojenec nebo osvojitel a

bylo-li osvojení zrušeno.



§ 2831



(1) Nebyl-li v době pojistné události obmyšlený určen, nebo nenabyl-li

obmyšlený práva na pojistné plnění, nabývá tohoto práva manžel

pojištěného, a není-li ho, děti pojištěného.



(2) Není-li osoba uvedená v odstavci 1, nabývají práva na pojistné

plnění rodiče pojištěného, a není-li jich, nabývají tohoto práva dědici

pojištěného. Ustanovení o ochraně oprávněného dědice tím nejsou

dotčena.



(3) Vznikne-li právo na pojistné plnění více osobám, má se za to, že

jejich podíly jsou stejné.



§ 2832



(1) Obmyšlený nabývá právo na pojistné plnění vznikem pojistné

události. Dokud obmyšlený tohoto práva nenabude, může pojistník volně

nakládat s právy z pojištění, zejména je zastavit nebo postoupit, jakož

i změnit označení osoby obmyšleného. Jde-li však o pojištění důchodu,

vyžaduje se ke změně obmyšleného souhlas pojistitele, jinak změnou není

pojistitel vázán.



(2) Je-li pojištěným osoba odlišná od pojistníka, vyžaduje se k právním

jednáním podle odstavce 1 souhlas pojištěného, jinak se k nim

nepřihlíží.



Pododdíl 5



Životní pojištění



§ 2833



Životní pojištění pro případ smrti, dožití se určitého věku nebo dne

určeného smlouvou jako konec pojištění, anebo pro případ jiné

skutečnosti týkající se změny osobního postavení člověka lze ujednat

jen jako pojištění obnosové.



§ 2834



(1) Určil-li pojistitel chybně pojistné, pojistnou dobu, dobu placení

pojistného nebo pojistnou částku proto, že pojistník uvedl nesprávně

datum narození nebo pohlaví pojištěného, má pojistitel právo snížit

pojistné plnění v poměru výše pojistného, které bylo placeno, k výši

pojistného, které by bylo placeno, kdyby byl pojistník býval uvedl

datum narození nebo pohlaví pojištěného správně.



(2) Bylo-li v důsledku nesprávně uvedených údajů podle odstavce 1

placeno vyšší pojistné, upraví pojistitel jeho výši počínaje pojistným

obdobím následujícím po pojistném období, ve kterém se dozvěděl správné

údaje. Pojistné placené za následující pojistná období se snižuje o

přeplatek pojistného; bylo-li pojistné jednorázové, vrátí pojistitel

přeplatek pojistníkovi bez zbytečného odkladu.



§ 2835



Bylo-li uvedeno nesprávné datum narození pojištěného, má pojistitel

právo od smlouvy odstoupit, prokáže-li, že by vzhledem k pojistným

podmínkám platným v době uzavření smlouvy smlouvu neuzavřel.

Neuplatní-li pojistitel právo odstoupit od smlouvy během života

pojištěného a do tří let ode dne uzavření smlouvy, nejpozději však do

dvou měsíců poté, co se o nesprávném údaji dozvěděl, jeho právo zaniká.



§ 2836



Zemřou-li pojištěný i obmyšlený ve stejnou dobu nebo za okolností,

které brání zjištění, kdo z nich zemřel jako první, považuje se pro

účely pojištění za zjištěné, že pojištěný přežil obmyšleného. Zemřel-li

však pojištěný, aniž právo na plnění nabyly osoby uvedené v § 2829 a

2830, považuje se pro tyto účely za zjištěné, že obmyšlený přežil

pojištěného.



§ 2837



Výluka z pojištění



Pojistitel není povinen poskytnout pojistné plnění v případě sebevraždy

pojištěného, trvalo-li pojištění nepřetržitě méně než dva roky

předcházející sebevraždě.



Snížení pojistné částky, snížení ročního důchodu a zkrácení pojistné

doby



§ 2838



(1) Bylo-li za pojištění zaplaceno běžné pojistné za dobu určenou ve

smlouvě a nebylo-li po uplynutí této doby další běžné pojistné

zaplaceno ve stanovené lhůtě, mění se takové pojištění na pojištění se

sníženou pojistnou částkou (snížení pojistné částky) nebo na snížený

roční důchod, a to bez povinnosti platit běžné pojistné.



(2) Jsou-li snížená pojistná částka nebo snížený roční důchod menší než

limit ujednaný ve smlouvě, zkrátí se doba pojištění.



§ 2839



Ke snížení pojistné částky, snížení ročního důchodu nebo ke zkrácení

pojistné doby dojde prvního dne po uplynutí lhůty, jejímž uplynutím by

jinak pojištění zaniklo pro neplacení pojistného.



§ 2840



Pojistník může požadovat zvýšení snížené pojistné částky nebo výše

ročního důchodu opět na původní výši, jen bylo-li to výslovně ujednáno.

Totéž platí o prodloužení zkrácené pojistné doby na původní délku.



§ 2841



Bylo-li pojištění pro případ smrti ujednáno na přesně určenou dobu za

běžné pojistné, nevzniká při neplacení pojistného právo na snížení

pojistné částky, snížení ročního důchodu nebo zkrácení pojistné doby a

pojištění pro neplacení pojistného zaniká.



Odkupné



§ 2842



(1) Bylo-li v životním pojištění ujednaném s běžným pojistným zaplaceno

pojistné nejméně za dva roky, nebo jde-li o pojištění za jednorázové

pojistné ujednané na dobu delší jednoho roku, nebo jde-li o pojištění

se sníženou pojistnou částkou, má pojistník právo, nevylučuje-li to

smlouva, aby mu pojistitel na jeho žádost vyplatil odkupné. Odkupné je

splatné do tří měsíců ode dne doručení žádosti o jeho výplatu

pojistiteli; výplatou odkupného pojištění zaniká.



(2) Požádá-li pojistník kdykoli za trvání pojištění pojistitele o

sdělení, kolik by činila výše odkupného, sdělí mu ji pojistitel do

jednoho měsíce ode dne obdržení žádosti včetně výpočtu odkupného.



§ 2843



U pojištění pro případ smrti ujednaného na přesně určenou dobu, vzniká

právo na odkupné, jen bylo-li výslovně ujednáno. Totéž platí u

pojištění, z něhož se vyplácí důchod, došlo-li již k výplatě důchodu.



Pododdíl 6



Úrazové pojištění



§ 2844



Z úrazového pojištění poskytne pojistitel pojistné plnění ve výši

ujednané ve smlouvě, došlo-li k úrazu pojištěného.



§ 2845



Pojistitel má právo odmítnout poskytnutí pojistného plnění, došlo-li k

úrazu pojištěného v souvislosti s činem, pro který byl pojištěný uznán

vinným úmyslným trestným činem, nebo kterým si úmyslně ublížil na

zdraví.



§ 2846



(1) Pojistitel má právo snížit pojistné plnění až na jednu polovinu,

došlo-li k úrazu následkem toho, že poškozený požil alkohol nebo požil

návykovou látku nebo přípravek takovou látku obsahující, odůvodňují-li

to okolnosti, za nichž k úrazu došlo. Měl-li však takový úraz za

následek smrt poškozeného, má pojistitel právo snížit pojistné plnění

jen tehdy, došlo-li k úrazu v souvislosti s činem poškozeného, jímž

jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt.



(2) Právo podle odstavce 1 pojistitel nemá, obsahoval-li alkohol nebo

návykovou látku lék, který pojištěný užil způsobem, který pojištěnému

předepsal lékař, a pokud pojištěný nebyl lékařem nebo výrobcem léku

upozorněn, že v době působení léku nelze vykonávat činnost, v jejímž

důsledku došlo k úrazu.



Pododdíl 7



Pojištění pro případ nemoci



§ 2847



V pojištění pro případ nemoci hradí pojistitel za pojištěného oprávněné

osobě v ujednaném rozsahu náklady nebo ujednanou částku na zdravotní

péči vzniklé v důsledku nemoci nebo následku úrazu a úkonů souvisících

se zdravotním stavem pojištěného, zejména s nemocí, úrazem,

těhotenstvím a preventivní nebo dispenzární péčí nebo s jinými

skutečnostmi souvisejícími se zdravotním stavem pojištěného.



§ 2848



Byla-li ujednána čekací doba, může být určena v trvání nanejvýš do tří

měsíců, v případě porodu, psychoterapie, zubních a ortopedických náhrad

do osmi měsíců a pro případ ošetřovatelské péče do tří let ode dne

počátku pojištění.



Pododdíl 8



Pojištění majetku



§ 2849



Není-li při pojištění majetku ujednána pojistná hodnota, představuje

pojistnou hodnotu obvyklá cena, kterou má majetek v době, ke které se

určuje jeho hodnota.



§ 2850



(1) Je-li pojištěna hromadná věc, vztahuje se pojištění na všechny

věci, které k hromadné věci náleží při vzniku pojistné události.

Ustanovení o pojistné částce nebo limitu pojistného plnění, o pojistné

hodnotě, o podpojištění a přepojištění se vztahují na celou hromadnou

věc. Vztahuje-li se pojištění na několik hromadných věcí, určí se

pojistná částka nebo limit pojistného plnění na každý soubor

samostatně.



(2) Je-li pojištěn soubor věcí, použije se odstavec 1 obdobně.



§ 2851



(1) Byl-li majetek pojistnou událostí poškozen nebo zničen, zdrží se

osoba, která má právo na pojistné plnění, oprav poškozeného majetku

nebo odstraňování zbytků zničeného majetku, dokud s tím pojistitel

neprojeví souhlas. Byla-li ujednána doba, do jejíhož uplynutí se má

pojistitel vyjádřit, zaniká tato povinnost nejpozději uplynutím této

doby; nebyla-li ujednána, zaniká tato povinnost, nevyjádří-li se

pojistitel v době přiměřené okolnostem případu.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li potřebné začít s opravou majetku

nebo s odstraňováním jeho zbytků dříve z důvodu bezpečnosti, ochrany

zdraví nebo životního prostředí nebo z jiného závažného důvodu.



§ 2852



(1) Zjistí-li po události, z níž uplatňuje právo na pojistné plnění,

pojistník nebo jiná oprávněná osoba, že byl nalezen ztracený nebo

odcizený majetek, jehož se tato událost týká, oznámí to pojistiteli bez

zbytečného odkladu. Majetek se však za nalezený nepovažuje, pokud



a) byla pozbyta jeho držba a nelze-li ji buď vůbec znovu nabýt, nebo

lze-li ji dosáhnout jen s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady, nebo



b) věc byla poškozena do té míry, že jako taková zanikla, nebo ji lze

opravit jen s nepřiměřenými náklady.



(2) Poskytl-li pojistitel po vzniku pojistné události pojistné plnění,

nepřechází na něho vlastnické právo k pojištěnému majetku, ale má právo

na vydání toho, co na pojistném plnění poskytl. Oprávněná osoba si však

může odečíst náklady účelně vynaložené na odstranění závad vzniklých v

době, kdy byla zbavena možnosti s majetkem nakládat.



§ 2853



Přepojištění



(1) Převyšuje-li pojistná částka pojistnou hodnotu pojištěného majetku,

mají pojistitel i pojistník právo navrhnout druhé straně, aby byla

pojistná částka snížena při současném poměrném snížení pojistného pro

další pojistné období, následující po této změně. Nepřijme-li strana

návrh do jednoho měsíce ode dne, kdy jej obdržela, pojištění zaniká.



(2) Převyšuje-li pojistná částka pojistnou hodnotu pojištěného majetku

a bylo-li ujednáno jednorázové pojistné, má pojistitel právo domáhat se

snížení pojistné částky pod podmínkou, že bude poměrně sníženo i

pojistné, a pojistník má právo domáhat se snížení pojistného pod

podmínkou, že bude poměrně snížena i pojistná částka.



§ 2854



Podpojištění



Je-li pojistná částka v době pojistné události nižší než pojistná

hodnota pojištěného majetku, sníží pojistitel pojistné plnění ve

stejném poměru, v jakém je výše pojistné částky ke skutečné výši

pojistné hodnoty pojištěného majetku; to neplatí, ujednají-li strany,

že pojistné plnění sníženo nebude.



§ 2855



Zvláštní ustanovení



Je-li ujednáno pojištění lidských tkání nebo orgánů určených k

transplantaci podle jiného zákona, anebo lidské krve nebo jejích složek

odebraných za účelem výroby krevních derivátů a pro použití u člověka

podle jiného zákona, použijí se ustanovení § 2849 až 2854 obdobně. To

platí i v případě, že je po smrti člověka pojištěno jeho tělo nebo jeho

oddělená část.



Pododdíl 9



Pojištění právní ochrany



§ 2856



(1) Smlouvou o pojištění právní ochrany se pojistitel zavazuje v

ujednaném rozsahu hradit náklady pojištěného spojené s uplatněním jeho

práva a poskytovat služby s tím spojené.



(2) Bylo-li pojištění právní ochrany ujednáno ve smlouvě uzavřené pro

více pojistných nebezpečí (sdružená pojistná smlouva), je ujednání

platné, uvede-li se ve zvláštní části smlouvy, kde se ujedná obsah a

rozsah pojištění právní ochrany, jakož i výše pojistného za pojištění

právní ochrany.



(3) Pojištění právní ochrany lze ujednat pouze jako pojištění škodové.



§ 2857



K ujednáním omezujícím svobodu pojištěného ve výběru zástupce se

nepřihlíží.



§ 2858



Pojistitel zajistí, aby



a) žádný z jeho zaměstnanců, které pověřil vyřizováním práv z pojištění

právní ochrany nebo právním poradenstvím v tomto odvětví pojištění,

nevykonával současně obdobnou činnost v jiném pojistném odvětví

provozovaném pojistitelem, který smlouvu o pojištění právní ochrany

uzavřel; to platí i v případě, provozuje-li tuto obdobnou činnost v

jiném pojistném odvětví jiný pojistitel provozující neživotní

pojištění, který je ve vztahu k pojistiteli, který uzavřel smlouvu o

pojištění právní ochrany, osobou ovládanou nebo ovládající,



b) vyřizování práv z pojištění prováděla osoba na pojistiteli

nezávislá, uvedená ve smlouvě, nebo



c) oprávněná osoba měla okamžikem vzniku práva na pojistné plnění

možnost vybrat si zástupce k ochraně svých zájmů.



§ 2859



(1) Pojistitel je povinen uzavřít s pojistníkem smlouvu o rozhodci pro

řešení sporů vyplývajících z pojištění právní ochrany, pokud o to

pojistník požádá. Na právo domáhat se uzavření rozhodčí smlouvy musí

být pojistník v pojistné smlouvě upozorněn.



(2) Dojde-li mezi pojistitelem a pojistníkem při řešení sporné

záležitosti ke střetu zájmů nebo neshodě při urovnávání takové

záležitosti, má pojistitel povinnost poučit pojistníka o jeho právu

podle odstavce 1 a možnosti řešit spor v rozhodčím řízení.



§ 2860



Ustanovení § 2857 až 2859 se nepoužijí při



a) pojištění právní ochrany týkajícím se provozu námořních plavidel

nebo pojistných nebezpečí vznikajících v souvislosti s tímto provozem,



b) zastupování pojištěného, je-li taková činnost současně vykonávána ve

vlastním zájmu pojistitele v rámci pojištění odpovědnosti za škodu, a



c) pojištění právní ochrany poskytovaném pojistitelem jako doplněk k

pojištění pomoci osobám, které se dostanou do nesnází během cestování

nebo při pobytu mimo místo jejich bydliště.



Pododdíl 10



Pojištění odpovědnosti



§ 2861



(1) Z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho pojistitel

v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popřípadě i

jinou újmu, v rozsahu a ve výši určené zákonem nebo smlouvou,

vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému.



(2) Poškozenému vzniká právo na plnění proti pojistiteli, jen bylo-li

to ujednáno, anebo stanoví-li tak jiný zákon.



(3) Pojištění lze ujednat jen jako pojištění škodové.



§ 2862



(1) Pojištěný oznámí bez zbytečného odkladu pojistiteli vznik škodné

události, skutečnost, že proti němu poškozený uplatnil právo na náhradu

a vyjádří se ke své povinnosti nahradit vzniklou škodu, popřípadě újmu,

k požadované náhradě a k její výši.



(2) Pojištěný oznámí pojistiteli bez zbytečného odkladu i to, že proti

němu bylo v souvislosti se škodnou událostí zahájeno řízení před

orgánem veřejné moci nebo rozhodčí řízení; zároveň mu sdělí, kdo je

jeho právním zástupcem a zpraví pojistitele o průběhu i výsledcích

řízení. V řízení o náhradě postupuje pojištěný v souladu s pokyny

pojistitele; náklady řízení hradí pojištěnému pojistitel.



§ 2863



Pojistitel má právo škodnou událost za pojištěného projednávat, jakmile

mu byla oznámena. Pojistitel má právo vyžadovat od poškozeného údaje

uvedené v § 2777 odst. 3.



§ 2864



Pojistitel má právo zjišťovat při šetření škodné události údaje o

zdravotním stavu nebo o příčině smrti poškozeného, udělí-li mu k tomu

poškozený nebo jiná oprávněná osoba souhlas; § 2828 se použije obdobně.



§ 2865



(1) Nebyl-li ujednán limit pojistného plnění, hradí pojistitel

poškozenému škodu, popřípadě jinou újmu, v plné výši. Nahradil-li

pojištěný škodu nebo újmu, na niž se vztahuje pojištění, má proti

pojistiteli právo na náhradu až do výše, do které by jinak byl povinen

plnit poškozenému pojistitel.



(2) Ujedná-li pojistitel s poškozeným, že mu poskytne, jde-li o práva s

povahou opakovaného plnění, jako jsou zejména právo na náhradu ztráty

na výdělku nebo nákladů na výživu pozůstalých, jednorázovou náhradu ve

výši určené s použitím pojistně matematických metod, vyrovnají se

jednorázovou výplatou tato veškerá již vzniklá i budoucí práva. K

takovému ujednání je zapotřebí souhlasu pojištěného. Nemůže-li jej

pojištěný udělit, není tohoto souhlasu zapotřebí.



§ 2866



(1) Způsobil-li pojištěný škodnou událost pod vlivem požití alkoholu

nebo použití návykové látky nebo přípravku takovou látku obsahujícího,

má pojistitel proti němu právo na náhradu toho, co za něho plnil.



(2) Právo podle odstavce 1 pojistitel nemá, obsahoval-li alkohol nebo

návykovou látku lék, který pojištěný užil způsobem, který pojištěnému

předepsal lékař, a neupozornil-li lékař nebo výrobce léku poškozeného,

že v době působení léku nelze vykonávat činnost, v jejímž důsledku

škodnou událost způsobil.



§ 2867



Souvisí-li pojištění s vlastnickým právem a nebylo-li výslovně

ujednáno, že pojištění změnou vlastnictví nebo spoluvlastnictví

nezaniká, zanikne pojištění dnem oznámení této změny pojistiteli.



Pododdíl 11



Pojištění úvěru nebo záruky



§ 2868



(1) Pojištění úvěru se ujednává na ochranu před majetkovými důsledky,

které mohou pojištěnému vzniknout nesplácením poskytnutých peněžních

prostředků dlužníkem.



(2) Pojištění záruky se ujednává pro případ plnění z ručitelského

závazku pojištěného, propadnutí kauce či jistoty, anebo plnění z kauce

či jistoty nebo z jiného obdobného ujednaného důvodu.



(3) Pojištění úvěru nebo záruky lze ujednat jen jako pojištění škodové.



§ 2869



Neoznámí-li osoba, které vzniklo na pojistné plnění právo, pojistiteli

vznik škodné události ve lhůtě ujednané v smlouvě, soud právo na

pojistné plnění nepřizná, namítne-li pojistitel opožděné oznámení

škodné události.



§ 2870



Pojištění úvěru se státní podporou se řídí tímto zákonem a zákonem

upravujícím pojišťování a financování vývozu se státní podporou.



Pododdíl 12



Pojištění finančních ztrát



§ 2871



(1) Předmětem pojištění finančních ztrát jsou vynaložené náklady, které

vznikly v důsledku škodné události, nebo ušlý zisk, anebo jiné finanční

ztráty určené ve smlouvě.



(2) Pojištění finančních ztrát lze ujednat jako pojištění škodové nebo

obnosové.



§ 2872



Pojištění velkého pojistného rizika



(1) Pojišťuje-li pojistitel velké pojistné riziko v neživotním

pojištění podle jiného zákona upravujícího pojišťovnictví, lze se

odchýlit od jakéhokoli ustanovení této části ve prospěch kterékoli

strany, vyžaduje-li to účel a povaha pojištění.



(2) Pojištění velkého pojistného rizika lze ujednat pouze jako

pojištění škodové.



Oddíl 3



Sázka, hra a los



Pododdíl 1



Sázka



§ 2873



Základní ustanovení



(1) Sázkou se alespoň jedna strana zavazuje vůči druhé plnit výhru,

ukáže-li se nesprávným její tvrzení o skutečnosti stranám neznámé nebo

ukáže-li se tvrzení druhé strany o této události správným.



(2) Má-li strana, jejíž tvrzení se ukáže správným, jistotu o výsledku a

zatají-li to druhé straně, je sázka neplatná.



§ 2874



Nebyla-li výhra dána, nemůže ji vyhrávající strana vymáhat.



§ 2875



Byla-li výhra dána, nemůže ji prohrávající strana vymáhat zpět. To

neplatí, pokud prohrávající stranou byla zjevně osoba s nedostatečnými

duševními nebo rozumovými schopnostmi.



§ 2876



Byla-li dána výhra vzhledem k okolnostem případu a postavení i

možnostem stran zjevně přemrštěná, může ji soud na návrh prohrávající

strany přiměřeně snížit.



§ 2877



Vymáhat nelze ani pohledávku ze zápůjčky nebo úvěru poskytnutých vědomě

k sázce. To neplatí, dala-li zápůjčku nebo úvěr osoba s nedostatečnými

duševními nebo rozumovými schopnostmi.



§ 2878



Pohledávka ze sázky nebo ze zápůjčky či úvěru poskytnutých vědomě k

sázce, kterou nelze vymáhat, nemůže být platně zajištěna. Byl-li dluh

odpovídající takové pohledávce uznán, nepřihlíží se k tomu.



§ 2879



Ustanovení o sázce se nepoužijí, byla-li v souvislosti s podnikáním

stran ujednána smlouva o dodávce movité věci tak, že věc nemá být

dodána, ale má být zaplacen jen rozdíl mezi smluvenou cenou a tržní

cenou v době dodání. To platí i tehdy, nebylo-li dodání věci smlouvou

přímo vyloučeno, ale z poměrů, které musí být stranám známy, je zřejmé,

že se stranám jedná jen o získání takového rozdílu.



§ 2880



Ustanovení o sázce se nepoužijí, byla-li smlouva uzavřena na komoditní

burze, na regulovaném trhu, v mnohostranném obchodním systému anebo

jedná-li se o smlouvu mezi podnikateli a jejím předmětem je investiční

nástroj podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu.



Pododdíl 2



Hra



§ 2881



O hře platí ustanovení o sázce obdobně; jedná-li se však o hru

vyžadující pouze zručnost nebo tělesná cvičení obou stran, použije se z

ustanovení o sázce jen § 2875.



Pododdíl 3



Los



§ 2882



O losu platí ustanovení o sázce obdobně. Tato ustanovení se však

nepoužijí, má-li být losem rozhodnut spor, rozdělena společná věc,

anebo rozhodnuto hlasování.



Pododdíl 4



Společné ustanovení



§ 2883



Ustanovení o nevymahatelnosti pohledávek ze sázky, hry nebo losu a

ustanovení o pravomoci soudu výhru snížit se nepoužijí na pohledávky ze

sázky, hry nebo loterie provozovaných státem nebo podléhajících

úřednímu povolení.



Díl 16



Závazky z právního jednání jedné osoby



Oddíl 1



Veřejný příslib



Pododdíl 1



Příslib odměny



§ 2884



Příslib odměny za nějaký výkon učiněný vůči osobě blíže neurčené

zavazuje přislibujícího tehdy, byl-li příslib veřejně vyhlášen.



§ 2885



(1) Nezřekl-li se přislibující práva veřejný příslib odvolat, může jej

odvolat před provedením výkonu v téže formě, v jaké byl veřejný příslib

učiněn; není-li to možné, pak ve formě stejně účinné.



(2) Odvolání není účinné vůči tomu, kdo výkon již byl se zřetelem k

veřejnému příslibu provedl, jestliže v té době o odvolání nevěděl ani

nemusel vědět.



§ 2886



(1) Splní-li podmínky veřejného příslibu několik osob, náleží odměna

tomu, kdo výkon provedl nejdříve, ledaže z veřejného příslibu plyne

jiná vůle přislibujícího.



(2) Splní-li podmínky veřejného příslibu několik osob současně, rozdělí

přislibující mezi ně odměnu rovným dílem, ledaže z veřejného příslibu

plyne jiná vůle přislibujícího.



(3) Odstavec 2 nebrání dohodě odměněných o jiném rozdělení odměny, a

není-li takové dohody, právu každého z odměněných požadovat vůči

ostatním takové části odměny, která odpovídá poměru, v jakém se na

dosaženém výsledku podílel.



Pododdíl 2



Vypsání ceny



§ 2887



(1) Přislibuje-li se odměna vypsáním ceny za výkon co možná nejlepší,

je veřejný příslib platný, uvede-li se v něm také doba, po kterou se

lze o cenu ucházet.



(2) Není-li dále stanoveno jinak, platí o vypsání ceny ustanovení o

příslibu odměny.



§ 2888



(1) Vypsání ceny lze odvolat jen ze závažných důvodů.



(2) Odvolal-li přislibující vypsání ceny, odškodní přiměřeně toho, kdo

před odvoláním podmínky veřejného příslibu alespoň zčásti splnil.

Upozornění na toto právo uvede přislibující v odvolání, neučinil-li tak

již při vypsání ceny.



§ 2889



Neuvedl-li přislibující při vypsání ceny, kdo posoudí splnění podmínek

veřejného příslibu a podle jakých měřítek a kdo a v jaké lhůtě provede

ocenění, posoudí a ocení splnění podmínek přislibující sám.



Oddíl 2



Slib odškodnění



§ 2890



Slibem odškodnění se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu,

vznikne-li mu z jeho určitého jednání, o něž ho slibující žádá a k

němuž příjemce slibu není povinen.



§ 2891



(1) Závazek slibujícího vzniká doručením prohlášení slibujícího

příjemci slibu.



(2) Příjemce slibu uskuteční jednání, o nějž ho slibující žádá, jen

zavázal-li se k němu.



§ 2892



Slibující nahradí náklady a veškerou škodu, které příjemci slibu

vzniknou v souvislosti s jednáním, o něž jej slibující požádal.



§ 2893



Příjemce slibu učiní včas na účet slibujícího taková opatření, aby

rozsah škody byl co nejmenší.



HLAVA III



ZÁVAZKY Z DELIKTŮ



Díl 1



Náhrada majetkové a nemajetkové újmy



Oddíl 1



Základní ustanovení



§ 2894



(1) Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě

újmy na jmění (škody).



(2) Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně

ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových

případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím

zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit

škodu.



§ 2895



Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech

stanovených zvlášť zákonem.



§ 2896



Oznámí-li někdo, že svoji povinnost k náhradě újmy vůči jiným osobám

vylučuje nebo omezuje, nepřihlíží se k tomu. Učiní-li to však ještě

před vznikem újmy, může být takové oznámení posouzeno jako varování

před nebezpečím.



§ 2897



Vzdá-li se někdo práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku a

je-li vzdání zapsáno do veřejného seznamu, působí to i proti pozdějším

vlastníkům.



§ 2898



Nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost

k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo

způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k

ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na

náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani

platně vzdát.



§ 2899



Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových

okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva

na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.



Prevence



§ 2900



Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je

každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné

újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.



§ 2901



Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má

povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou

situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha

poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých

možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět,

že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku

vynaložit.



§ 2902



Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší,

oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma

vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací

povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po

oznámení zabránit.



§ 2903



(1) Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem

přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.



(2) Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné

a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.



§ 2904



Náhoda



Újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě

podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má

nahodilé újmě zabránit.



§ 2905



Nutná obrana



Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající

protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její

náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho

poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená,

zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.



§ 2906



Krajní nouze



Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není

povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností

možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně

závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by

majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li

nebezpečí vlastní vinou sám jednající.



§ 2907



Při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně, anebo v krajní nouzi,

se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok

nebo jiné nebezpečí.



§ 2908



Kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených

nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož

zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.



Oddíl 2



Povinnost nahradit škodu



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2909



Porušení dobrých mravů



Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých

mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce

povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození

jiného.



§ 2910



Porušení zákona



Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a

zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co

tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do

jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti

stanovené na ochranu takového práva.



Domněnka nedbalosti



§ 2911



Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se

za to, že škodu zavinil z nedbalosti.



§ 2912



(1) Nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v

soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.



(2) Dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost,

nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti

nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má

se za to, že jedná nedbale.



§ 2913



Porušení smluvní povinnosti



(1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho

vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané

povinnosti zjevně sloužit.



(2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve

splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná

nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho

vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v

době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani

překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však

povinnosti k náhradě nezprostí.



§ 2914



Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného

pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil

sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou

činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná

osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za

splnění jeho povinnosti k náhradě škody.



Škoda způsobená několika osobami



§ 2915



(1) Je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a

nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k

náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a

nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob

dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit

škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li

určit, která osoba škodu způsobila.



(2) Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud

rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém

následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře

pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce

vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či

podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť

jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem

a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.



§ 2916



Kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá

se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.



§ 2917



Kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní

postih.



§ 2918



Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se

přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně

sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé

strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.



§ 2919



Obohatil-li se škůdce na úkor poškozeného protiprávním činem nebo na

základě jiné skutečnosti, která způsobila škodu, je škůdcovo obohacení

i po promlčení práva poškozeného na náhradu škody bezdůvodné.

Promlčí-li se právo poškozeného na náhradu škody, může se poškozený

domáhat, aby mu škůdce vydal, co získal, podle ustanovení o bezdůvodném

obohacení.



Pododdíl 2



Zvláštní ustanovení



Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání



§ 2920



(1) Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen

duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý

ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží

náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.



(2) Nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo

je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit

jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se

zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.



§ 2921



Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním

zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí

poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.



§ 2922



Kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není s to ovládnout

své jednání nebo posoudit jeho následky, nahradí škodu v tomto stavu

způsobenou. Společně a nerozdílně s ním nahradí škodu ti, kteří jej

vlastní vinou do tohoto stavu přivedli.



§ 2923



Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi



Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její

nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v

domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a

nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti

někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.



§ 2924



Škoda z provozní činnosti



Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti,

nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní

provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí.

Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou

lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.



§ 2925



Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným



(1) Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí

škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť

nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné

škody ani při vynaložení řádné péče. Jinak se povinnosti zprostí,

prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo

vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby;

ujednají-li se další důvody zproštění, nepřihlíží se k tomu.



(2) Je-li z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí

vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud

zaváže provozovatele k náhradě škody v rozsahu, který odpovídá

pravděpodobnosti způsobení škody provozem.



(3) Má se za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje

továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná

látka používá nebo se s ní nakládá.



§ 2926



Škoda na nemovité věci



Kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí

škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo

podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.



Škoda z provozu dopravních prostředků



§ 2927



(1) Kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou

tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla,

plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn

lidskou silou.



(2) Povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li

škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se

zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení

veškerého úsilí, které lze požadovat.



§ 2928



Je-li dopravní prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele

osoba, která dopravní prostředek převzala k opravě.



§ 2929



Místo provozovatele nahradí škodu ten, kdo použije dopravního

prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel

nahradí škodu společně a nerozdílně s ním, pokud mu takové užití

dopravního prostředku z nedbalosti umožnil.



§ 2930



Nelze-li provozovatele určit, platí, že jím je vlastník dopravního

prostředku.



§ 2931



Vznikla-li škoda na věci jejím odcizením nebo ztrátou, nahradí

provozovatel tuto škodu, jen pokud poškozený neměl možnost věc

opatrovat.



§ 2932



Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jedná-li se o

vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle

své účasti na způsobení vzniklé škody.



Škoda způsobená zvířetem



§ 2933



Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho

dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se

zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která

zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem

společně a nerozdílně s vlastníkem.



§ 2934



Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné

činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se

zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě,

prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost,

anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za

týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník

zvíře svěřil.



§ 2935



(1) Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které

vlastník zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem

sama, prokáže-li vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že

odnětí nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi.



(2) Kdo zvíře svémocně odňal, nemůže se zprostit povinnosti k náhradě.



Škoda způsobená věcí



§ 2936



Kdo je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc, nahradí

škodu způsobenou vadou věci. To platí i v případě poskytnutí

zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.



§ 2937



(1) Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí

měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je

vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se

povinnosti k náhradě.



(2) Způsobila-li škodu věc pádem nebo vyhozením z místnosti nebo

podobného místa, nahradí škodu společně a nerozdílně s tím, kdo je

povinen k náhradě podle odstavce 1, i osoba, která takové místo užívá,

a nelze-li ji určit, vlastník nemovité věci.



§ 2938



(1) Při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy

nebo nedostatečného udržování budovy nahradí její vlastník škodu z toho

vzniklou.



(2) Společně a nerozdílně s ním hradí škodu předešlý vlastník, má-li

škoda příčinu v nedostatku vzniklém za trvání jeho vlastnického práva,

na nějž nástupce neupozornil, a došlo-li ke škodě do roka od zániku

jeho vlastnického práva. To neplatí, pokud se jedná o takový

nedostatek, o kterém nástupce musel vědět.



Škoda způsobená vadou výrobku



§ 2939



(1) Škodu způsobenou vadou movité věci určené k uvedení na trh jako

výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití nahradí ten, kdo

výrobek nebo jeho součást vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak

získal, a společně a nerozdílně s ním i ten, kdo výrobek nebo jeho část

označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem.



(2) Společně a nerozdílně s osobami uvedenými v odstavci 1 hradí škodu

i ten, kdo výrobek dovezl za účelem jeho uvedení na trh v rámci svého

podnikání.



(3) Škoda na věci způsobená vadou výrobku se hradí jen v částce

převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu

vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla; není-li

tento den znám, pak v den, kdy byla škoda zjištěna.



§ 2940



(1) Nelze-li výrobce určit podle § 2939, nahradí škodu i každý

dodavatel, pokud poškozenému při uplatnění práva na náhradu škody do

jednoho měsíce nesdělí, kdo je výrobcem nebo kdo mu výrobek dodal.



(2) Jedná-li se o dovezený výrobek, pak nahradí škodu každý dodavatel,

i když je výrobce znám, pokud poškozenému ve lhůtě nesdělí, kdo je

dovozcem.



§ 2941



(1) Výrobek je ve smyslu § 2939 vadný, není-li tak bezpečný, jak to od

něho lze rozumně očekávat se zřetelem ke všem okolnostem, zejména ke

způsobu, jakým je výrobek na trh uveden nebo nabízen, k předpokládanému

účelu, jemuž má výrobek sloužit, jakož i s přihlédnutím k době, kdy byl

výrobek uveden na trh.



(2) Výrobek nelze považovat za vadný jen proto, že byl později uveden

na trh výrobek dokonalejší.



§ 2942



(1) Povinnosti k náhradě škody způsobené vadou výrobku se škůdce

zprostí, jen prokáže-li, že škodu zavinil poškozený nebo ten, za jehož

čin poškozený odpovídá.



(2) Povinnosti k náhradě škody se tato osoba rovněž zprostí,

prokáže-li, že



a) výrobek na trh neuvedla,



b) lze důvodně předpokládat s přihlédnutím ke všem okolnostem, že vada

neexistovala v době, kdy byl výrobek na trh uveden, nebo že nastala

později,



c) výrobek nevyrobila pro prodej nebo jiný způsob použití pro

podnikatelské účely, ani že výrobek nevyrobila nebo nešířila v rámci

své podnikatelské činnosti,



d) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů,

která jsou pro výrobce závazná, nebo



e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na

trh, neumožnil zjistit jeho vadu.



(3) Kdo vyrobil součást výrobku, zprostí se povinnosti k náhradě škody,

prokáže-li, že vadu způsobila konstrukce výrobku, do něhož byla součást

zapracována, nebo že ji způsobil návod k výrobku.



(4) Vzdá-li se druhá strana předem práva na náhradu škody zcela nebo

zčásti, nepřihlíží se k tomu.



(5) K ujednáním odporujícím odstavcům 1 až 4 se nepřihlíží.



§ 2943



Ustanovení § 2939 až 2942 se nepoužijí, pokud vada způsobila poškození

vadného výrobku nebo poškození věci určené a užívané převážně k

podnikatelským účelům.



§ 2944



Škoda na převzaté věci



Každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku,

nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke

škodě došlo i jinak.



§ 2945



Škoda na odložené věci



(1) Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání

věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam

se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu

nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.

Stejně nahradí škodu provozovatel hlídaných garáží nebo zařízení

podobného druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o

jejich příslušenství.



(2) Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez

zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud provozovatel namítne, že

právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody

uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel

dozvědět.



(3) Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku

hromadné dopravy, nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody

způsobené provozem dopravního prostředku.



Škoda na vnesené věci



§ 2946



(1) Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci,

kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování nebo k

uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného

vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem

převzata.



(2) Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu

způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází,

povinnosti k náhradě škody se zprostí. K ujednáním o jiných důvodech

zproštění se nepřihlíží.



§ 2947



Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve

vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy.



§ 2948



(1) Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za

jeden den.



(2) Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci

v rozporu se zákonem nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo

tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda bez omezení.



§ 2949



(1) Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného

odkladu, soud je nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo

uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do

patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.



(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, převzal-li ubytovatel věc do

úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo

způsobil-li škodu ubytovatel nebo ten, kdo v provozu pracuje.



§ 2950



Škoda způsobená informací nebo radou



Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému

výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji

neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu

v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda,

kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.



Oddíl 3



Způsob a rozsah náhrady



Pododdíl 1



Obecná ustanovení



§ 2951



(1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře

možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.



(2) Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním.

Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný

způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.



§ 2952



Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho

škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.



§ 2953



Snížení náhrady



(1) Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně

sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním

a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni,

jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda

způsobena úmyslně.



(2) Odstavec 1 se nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k

odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání,

porušením odborné péče.



§ 2954



Způsobil-li škůdce škodu úmyslným trestným činem, z něhož měl majetkový

prospěch, může soud na návrh poškozeného rozhodnout o uspokojení z

věcí, které škůdce z majetkového prospěchu nabyl, a to i nepodléhají-li

jinak výkonu rozhodnutí. Do uspokojení práva na náhradu škody nesmí

škůdce nakládat s takovými věcmi uvedenými v rozhodnutí.



§ 2955



Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého

uvážení jednotlivých okolností případu soud.



Pododdíl 2



Náhrada při újmě na přirozených právech člověka



Obecná ustanovení



§ 2956



Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném

právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i

nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i

způsobené duševní útrapy.



§ 2957



Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly

odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné

způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky,

zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu

jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace

poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ,

víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava

poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud

takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.



Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení



§ 2958



Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou

náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy;

vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného,

nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši

náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.



§ 2959



Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce

duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou

náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto

určit, stanoví se podle zásad slušnosti.



§ 2960



Náklady spojené s péčí o zdraví



Škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví

poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je

vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou

zálohu.



§ 2961



Náklady pohřbu



Škůdce nahradí tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s

pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou podle jiného

právního předpisu. Přitom se přihlédne k zvyklostem i k okolnostem

jednotlivého případu.



Peněžité dávky



§ 2962



(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným

výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému

bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního

předpisu.



(2) Žáku nebo studentu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy

měla skončit jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na

povolání, po dobu



a) o kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na

povolání prodloužily následkem újmy na zdraví,



b) neschopnosti následkem újmy na zdraví,



c) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví,

které zpravidla brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, nebo



d) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví,

které částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává

vlastní vinou příležitost k výdělku výkonem práce pro něho vhodné.



§ 2963



(1) Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí

škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví

vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před

vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti

s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního

předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb

poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto

potřebám.



(2) Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen

s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt

škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým

důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého

důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k

pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.



(3) Jsou-li pro to vážné důvody, může soud rozhodnout, zda, jakým

způsobem a do jaké výše škůdce zajistí pohledávku poškozeného na

peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán.



§ 2964



Náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi

důchodem, na který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by

mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen

důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření

důchodu.



§ 2965



Konal-li poškozený bezplatně práce pro jiného v jeho domácnosti nebo

závodu, nahradí škůdce této jiné osobě peněžitým důchodem, oč přišla.



§ 2966



(1) Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu

pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen

poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi

dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co

by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto

nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo.



(2) Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě,

pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle

zákona povinen.



§ 2967



(1) Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého;

náhrada nákladů na výživu pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí

úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na

výdělku, případně na důchodu.



(2) Při vyměření náhrady pozůstalým se přihlédne také k tomu, jak

dlouho by usmrcený pravděpodobně žil, nebýt zranění. Při vyměření

náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění

pravděpodobně poskytoval.



§ 2968



Odbytné



Je-li pro to důležitý důvod a žádá-li o to poškozený, přizná soud

poškozenému namísto peněžitého důchodu odbytné.



Pododdíl 3



Zvláštní ustanovení



§ 2969



Náhrada při poškození věci



(1) Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době

poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení

funkce věci účelně vynaložit.



(2) Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí

poškozenému cenu zvláštní obliby.



§ 2970



Náhrada při poranění zvířete



Při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s

péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to,

složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s

péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete,

pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.



§ 2971



Náhrada nemajetkové újmy



Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu

protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou

právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit

nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též

nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako

osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.



Díl 2



Zneužití a omezení soutěže



Oddíl 1



Obecná ustanovení



§ 2972



Kdo se účastní hospodářské soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní

činnosti, ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast

v hospodářské soutěži nekalou soutěží zneužívat, ani účast jiných v

hospodářské soutěži omezovat.



§ 2973



Ustanovení této hlavy se nevztahují na jednání v rozsahu, v jakém má

účinky v zahraničí, pokud z mezinárodních smluv, jimiž je Česká

republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv,

nevyplývá něco jiného.



§ 2974



Českým osobám jsou, pokud se jedná o ochranu proti nekalé soutěži,

postaveny na roveň zahraniční osoby, které se v České republice účastní

hospodářské soutěže. Jinak mohou zahraniční osoby požadovat ochranu

podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly

vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, a není-li jich, na základě

vzájemnosti.



§ 2975



Zakázaná konkurenční doložka



(1) Neurčí-li se v ujednání zakazujícím jinému soutěžní činnost území,

okruh činnosti nebo okruh osob, kterých se zákaz týká, ke konkurenční

doložce se nepřihlíží.



(2) Zakazuje se konkurenční doložka ujednaná na neurčitou dobu nebo na

dobu delší než pět let; poruší-li se zákaz, platí, že konkurenční

doložka byla ujednána na pět let.



(3) Zakazuje se konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více,

než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany; poruší-li se zákaz,

může soud na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit,

nebo prohlásit za neplatnou.



Oddíl 2



Nekalá soutěž



§ 2976



Základní ustanovení



(1) Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy

soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo

zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.



(2) Nekalou soutěží podle odstavce 1 je zejména



a) klamavá reklama,



b) klamavé označování zboží a služeb,



c) vyvolání nebezpečí záměny,



d) parazitování na pověsti závodu, výrobku či služeb jiného

soutěžitele,



e) podplácení,



f) zlehčování,



g) srovnávací reklama, pokud není dovolena jako přípustná,



h) porušení obchodního tajemství,



i) dotěrné obtěžování a



j) ohrožení zdraví a životního prostředí.



§ 2977



Klamavá reklama



(1) Klamavá reklama je taková reklama, která souvisí s podnikáním nebo

povoláním, sleduje podpořit odbyt movitých nebo nemovitých věcí nebo

poskytování služeb, včetně práv a povinností, klame nebo je způsobilá

klamat podáním nebo jakýmkoli jiným způsobem osoby, jimž je určena nebo

k nimž dospěje, a tím i zřejmě způsobilá ovlivnit hospodářské chování

takových osob.



(2) Při posuzování, zda je reklama klamavá, se přihlédne ke všem jejím

výrazným znakům. Zvláště se přihlédne k údajům, které reklama obsahuje

ohledně



a) dostupnosti, povahy, provedení, složení, výrobního postupu, data

výroby nebo poskytnutí, způsobilosti k určenému účelu, použitelnosti,

množství, zeměpisného či obchodního původu, jakož i podrobnějšího

vytčení a dalších znaků zboží nebo služeb včetně předpokládaných

výsledků použití nebo výsledků a podstatných znaků provedených zkoušek

či prověrek,



b) ceny nebo způsobu jejího určení,



c) podmínek, za nichž se zboží dodává nebo služba poskytuje, a



d) povahy, vlastností a práv zadavatele reklamy, jako jsou zejména jeho

totožnost, majetek, odborná způsobilost, jeho práva duševního

vlastnictví nebo jeho vyznamenání a pocty.



§ 2978



Klamavé označení zboží nebo služby



(1) Klamavé označení zboží nebo služby je takové označení, které je

způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené

zboží nebo služba pocházejí z určité oblasti či místa nebo od určitého

výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristický znak nebo zvláštní

jakost. Nerozhodné je, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na

zboží, na obalu, obchodní písemnosti nebo jinde. Rovněž je nerozhodné,

zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem

se tak stalo.



(2) Klamavost působí i údaj všeobecně vžitý v hospodářském styku k

označení druhu nebo jakosti, je-li k němu připojen dodatek způsobilý

klamat, zejména s použitím výrazu „pravý“, „skutečný“ nebo „původní“.



(3) Ustanoveními předchozích odstavců nejsou dotčeny jiné právní

předpisy o ochraně průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.



§ 2979



Společné ustanovení o klamavé reklamě a klamavém označení zboží nebo

služby



(1) Způsobilost oklamat může mít i údaj sám o sobě správný, může-li

uvést v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn.



(2) Při posouzení klamavosti se přihlédne rovněž k dodatkům, zejména k

použití výrazů jako „druh“, „typ“, „způsob“, jakož i k výpustkám,

zkratkám a celkové vnější úpravě.



§ 2980



Srovnávací reklama



(1) Srovnávací reklama přímo nebo nepřímo označuje jiného soutěžitele

nebo jeho zboží či službu.



(2) Srovnávací reklama je přípustná, pokud se srovnání týče,



a) není-li klamavá,



b) srovnává-li jen zboží a službu uspokojující stejnou potřebu nebo

určené ke stejnému účelu,



c) srovnává-li objektivně jednu nebo více podstatných, důležitých,

ověřitelných a příznačných vlastností zboží nebo služeb včetně ceny,



d) srovnává-li zboží s označením původu pouze se zbožím stejného

označení,



e) nezlehčuje-li soutěžitele, jeho postavení, jeho činnost nebo její

výsledky nebo jejich označení ani z nich nekalým způsobem netěží, a



f) nenabízí-li zboží nebo službu jako napodobení či reprodukci zboží

nebo služby označovaných ochrannou známkou soutěžitele nebo jeho

názvem.



§ 2981



Vyvolání nebezpečí záměny



(1) Kdo užije jména osoby nebo zvláštního označení závodu užívaného již

po právu jiným soutěžitelem, vyvolá tím nebezpečí záměny.



(2) Nebezpečí záměny vyvolá i ten, kdo užije zvláštního označení závodu

nebo zvláštního označení či úpravy výrobku, výkonu nebo obchodního

materiálu závodu, které v zákaznických kruzích platí pro určitý závod

za příznačné.



(3) Stejně tak vyvolá nebezpečí záměny, kdo napodobí cizí výrobek, jeho

obal nebo výkon, ledaže se jedná o napodobení v prvcích, které jsou již

z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a

napodobitel učinil veškerá opatření, která lze na něm požadovat, aby

nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil, pokud jsou

tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu

o spojení se soutěžitelem, jeho závodem, pojmenováním, zvláštním

označením nebo s výrobkem či výkonem jiného soutěžitele.



§ 2982



Parazitování na pověsti



Parazitováním je zneužití pověsti závodu, výrobku nebo služby jiného

soutěžitele umožňující získat pro výsledky vlastního nebo cizího

podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.



§ 2983



Podplácení



Podplácením ve smyslu tohoto zákona je jednání, jímž



a) soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu

jiného soutěžitele nebo je v pracovním poměru k jinému soutěžiteli,

přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za tím

účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů

pro sebe nebo jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou

výhodu v soutěži, anebo



b) osoba uvedená v písmenu a) přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo

přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch.



§ 2984



Zlehčování



(1) Zlehčováním je jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o

poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele nepravdivý údaj

způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu.



(2) Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o poměrech,

výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto

soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel

k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana).



§ 2985



Porušení obchodního tajemství



Porušením obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě

neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije

obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se

dověděl



a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným na

základě jeho pracovního poměru k soutěžiteli nebo na základě jiného

vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo

jiným orgánem povolán, nebo



b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.



§ 2986



Dotěrné obtěžování



(1) Dotěrné obtěžování je sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo

službách, jakož i nabídka zboží nebo služeb s využitím telefonu,

faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků,

ačkoli si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje, nebo sdělování

reklamy, při kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž

ho lze zjistit, a neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů

přikázat ukončení reklamy.



(2) Rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel

získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby, nejde o

dotěrné obtěžování, pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé

reklamě pro vlastní zboží nebo služby a druhá strana reklamu

nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím

použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních

nákladů ukončení reklamy.



§ 2987



Ohrožení zdraví nebo životního prostředí



Ohrožení zdraví nebo životního prostředí je jednání, jímž soutěžitel

zkresluje podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí

na trh výrobek nebo provádí výkon ohrožující zájem na ochraně zdraví

nebo životního prostředí chráněný zákonem, aby tak získal pro sebe nebo

pro jiného prospěch na úkor jiného soutěžitele nebo zákazníků.



Ochrana proti nekalé soutěži



§ 2988



Osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může

proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby

odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění,

náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.



§ 2989



(1) Právo, aby se rušitel nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil

závadný stav, může mimo případy uvedené v § 2982 až 2985 uplatnit též

právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků.



(2) Uplatní-li spotřebitel právo, aby se rušitel zdržel nekalé soutěže

nebo aby odstranil závadný stav a jde-li o některý případ stanovený v §

2976 až 2981 nebo v § 2987, musí rušitel prokázat, že se nekalé soutěže

nedopustil. Uplatní-li spotřebitel právo na náhradu škody, musí rušitel

prokázat, že škoda nebyla způsobena nekalou soutěží.



§ 2990



Ochrana proti omezování soutěže



Osoba, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno nedovoleným omezením

soutěže, má práva stanovená v § 2988.



HLAVA IV



ZÁVAZKY Z JINÝCH PRÁVNÍCH DŮVODŮ



Díl 1



Bezdůvodné obohacení



§ 2991



(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí

ochuzenému vydat, oč se obohatil.



(2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch

plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,

protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co

měl po právu plnit sám.



§ 2992



Byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač

uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném

a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení

vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji

obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.



§ 2993



Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho,

co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí

druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné

plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.



§ 2994



Dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten

byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli

nebo poživateli právo na náhradu.



§ 2995



Vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud

byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím

závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.



§ 2996



Měl-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění a poskytl-li jich

omylem více, záleží na jeho vůli, co bude žádat zpět. Měl-li však právo

volby věřitel, může se dlužník domáhat toho, aby věřitel provedl volbu;

neprovede-li věřitel volbu bez zbytečného odkladu, lze se domáhat, aby

prohlášení jeho vůle nahradil soud.



§ 2997



(1) Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový,

který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co

plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že

k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později

nenastal nebo odpadl.



(2) Plnila-li osoba proto, že k tomu byla přivedena lstí, donucena

hrozbou nebo zneužitím závislosti, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.

To platí i v případě, že plnila osoba nesvéprávná.



§ 2998



Plnila-li strana vědomě proto, aby druhá strana něco vykonala za účelem

zakázaným nebo zcela nemožným, nemá právo požadovat, aby jí to bylo

vráceno. Dal-li však někdo, aby zabránil protiprávnímu činu, něco tomu,

kdo se chtěl činu dopustit, může požadovat vrácení.



§ 2999



(1) Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má

ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li

plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na

peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu

pravidla vylučujícího platnost právního jednání.



(2) Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této

úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy

nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým

důvodem podstatně ovlivněna.



(3) Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k

jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži

ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním

majetku.



§ 3000



Poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém

obohacení při uplatnění práva trvá.



§ 3001



(1) Zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za

úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co

utržil. Zcizil-li jej poctivý příjemce bezúplatně, nemá vůči němu

ochuzený právo na náhradu; může ji však požadovat po osobě, která

předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře.



(2) Získal-li obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého

svolení a nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by

tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.



§ 3002



(1) Plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není

její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a

3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy

zrušen.



(2) Užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a

je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak

jen do výše odpovídající jeho prospěchu.



§ 3003



Nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal.



§ 3004



(1) Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl,

včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl

získal. Zcizil-li předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený

právo požadovat, aby mu byla podle jeho volby vydána buď peněžitá

náhrada, anebo co obohacený zcizením utržil.



(2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto zásahem do přirozeného práva

člověka chráněného ustanoveními první části tohoto zákona, může

ochuzený požadovat za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se

jeho osobnosti namísto plnění podle odstavce 1 dvojnásobek odměny

obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním. Je-li pro to

spravedlivý důvod, může soud rozsah plnění přiměřeně zvýšit.



§ 3005



Kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných

nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na

svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.



Díl 2



Nepřikázané jednatelství a upotřebení cizí věci k prospěchu jiného



Oddíl 1



Nepřikázané jednatelství



§ 3006



Základní ustanovení



Vmísí-li se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn,

jdou k jeho tíži následky z toho vzniklé.



§ 3007



Odvracení škody



Obstará-li někdo, ač k tomu nebyl povolán, cizí záležitost, aby

odvrátil hrozící škodu, pak mu ten, jehož záležitost byla obstarána,

nahradí účelně vynaložené náklady, třebaže se výsledek bez zavinění

nepřikázaného jednatele nedostavil.



§ 3008



Záchrana cizí věci



Osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy,

náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně

vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zbaví,

nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.



§ 3009



Jednání k užitku jiné osoby



(1) Ujme-li se někdo záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího

svolení, nahradí mu tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li

záležitost k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k

užitku jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k

jeho pochopitelným zájmům a záměrům.



(2) Není-li užitek převážný, nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu

nákladů. Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném

jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to

dobře možné, aby nahradil škodu.



Společná ustanovení



§ 3010



Kdo se ujal cizí záležitosti bez příkazu, dovede ji až do konce a podá

o ní vyúčtování a převede vše, co při tom získal, osobě, jejíž

záležitost obstaral.



§ 3011



Nemá-li nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů, může si vzít, co

pořídil na vlastní náklady, je-li to možné a nezhorší-li se tím

podstata věci nebo neztíží-li se nepřiměřeně její užívání.



Oddíl 2



Upotřebení cizí věci k prospěchu jiného



§ 3012



Základní ustanovení



Upotřebí-li někdo cizí věc k prospěchu jiného, aniž má úmysl obstarat

cizí záležitost, a není-li dobře možné domoci se vydání této věci, může

vlastník věci po něm požadovat náhradu hodnoty, kterou věc měla v době

upotřebení, a to i tehdy, nebylo-li prospěchu dosaženo.



§ 3013



Kdo učiní za druhou osobu náklad, který tato osoba byla povinna učinit

sama, má právo požadovat náhradu.



§ 3014



Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý,

kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu.



ČÁST PÁTÁ



USTANOVENÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ



HLAVA I



USTANOVENÍ SPOLEČNÁ



§ 3015



Tento zákon zapracovává příslušné právní předpisy Evropské unie^1).



§ 3016



Ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních

předpisů o ochraně spotřebitele.



§ 3017



Ustanovení tohoto zákona, která se týkají uplatnění práva u soudu nebo

soudního řízení či soudního rozhodnutí, se obdobně použijí i pro

uplatnění práva před rozhodcem, pro rozhodčí řízení nebo pro rozhodčí

nález.



§ 3018



Povinnost zveřejnit údaje je splněna jejich zveřejněním v Obchodním

věstníku, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.



§ 3019



Údaji, podle nichž lze člověka zjistit, jsou zejména jméno, bydliště a

datum narození, popřípadě identifikující údaj podle jiného právního

předpisu. Identifikujícím údajem právnické osoby nebo podnikatele je

identifikační číslo osoby, bylo-li jim přiděleno.



§ 3020



Ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a

povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva

a povinnosti partnerů.



§ 3021



Ustanovení § 751 až 753 proti domácímu násilí se použijí také v případě

společného bydlení jiných osob, než jsou manželé.



§ 3022



(1) Ustanovení tohoto zákona o právech a povinnostech zákonného

zástupce platí obdobně i pro opatrovníka podle části druhé.



(2) Ustanovení tohoto zákona o opatrovnické radě se použijí i při

jmenování poručníka, vznik rady i volba jejích členů se však stanou

účinnými, pokud je schválí soud; přitom se vyžaduje, aby takové

opatření bylo v souladu se zájmy dítěte.



§ 3023



Ustanovení tohoto zákona o vlastníku pozemku platí obdobně pro

vlastníka nemovité věci, která není součástí pozemku.



§ 3024



(1) Za zahraniční osobu se považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo

právnická osoba se sídlem mimo území České republiky.



(2) Způsobilost nabývat práva a zavazovat se k povinnostem, kterou má

jiná než fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhož byla

založena, jí náleží rovněž v oblasti českého právního řádu. Právním

řádem, podle něhož byla tato osoba založena, se řídí i její vnitřní

právní poměry a ručení jejích členů nebo společníků za její dluhy.



§ 3025



(1) Ustanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku se použijí

na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů přiměřeně jen v tom

rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a

zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika

vázána a které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se

sdružovat.



(2) Odborová organizace, organizace zaměstnavatelů a jejich pobočné

organizace vznikají dnem následujícím po dni, v němž bylo doručeno

příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení.



§ 3026



(1) Nevylučuje-li to povaha písemnosti, platí ustanovení tohoto zákona

o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu.



(2) Vyžaduje-li právní jednání formu veřejné listiny, rozumí se jí

notářský zápis; nahrazen může být rozhodnutím, kterým orgán veřejné

moci v mezích své pravomoci schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož

povaha to nevylučuje.



§ 3027



Zakládá-li tento zákon věřiteli právo na dostatečnou jistotu a

neujednají-li věřitel a dlužník nebo jiná osoba poskytující zajištění

její předmět nebo výši, rozhodne o dostatečné jistotě soud s

přihlédnutím k povaze a výši pohledávky.



HLAVA II



USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ



Díl 1



Přechodná ustanovení



Oddíl 1



Všeobecná ustanovení



§ 3028



(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí

jeho účinnosti.



(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i

právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich

vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů.



(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z

nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními

předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a

povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.



§ 3029



(1) Dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem

zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto

zákona.



(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, nejsou dotčena ustanovení

právních předpisů z oboru práva veřejného, jakož i ustanovení jiných

právních předpisů upravujících zvláštní soukromá práva.



§ 3030



I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních

předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.



§ 3031



Bylo-li zahájeno řízení podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dokončí se podle dosavadních

právních předpisů.



§ 3032



(1) Kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k

právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za

osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona.



(2) Kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti

k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za

osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona a je i napříště

způsobilý právně jednat v rozsahu stanoveném dosavadními právními

předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak.



§ 3033



(1) Osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž způsobilost k právním

úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou

svéprávnosti nejpozději uplynutím tří let ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak.



(2) Dokud jiný právní předpis nestanoví něco jiného, přechází

opatrovnictví podle § 468 na obec, na jejímž území má opatrovanec

bydliště.



§ 3034



Projevil-li svéprávný v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat

ještě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona přání, aby jeho

opatrovníkem byla určitá osoba, platí pro rozhodování o omezení

svéprávnosti za účinnosti tohoto zákona § 59. Obdobně platí § 469 pro

rozhodování o opatrovníku právnické osoby.



§ 3035



Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o

osvojení, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Úkony, které

byly provedeny v rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se

posoudí podle tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu

rodičů k osvojení nebo o rozhodnutí soudu o tom, že tohoto souhlasu

není třeba.



Oddíl 2



Lhůty a doby



§ 3036



Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují

všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí

dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí

účinnosti tohoto zákona.



§ 3037



(1) Dozvěděla-li se osoba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona o

porušení svého práva na jméno, čest, pověst nebo o porušení obdobného

soukromého poměru a o tom, kdo je porušil, nebo měla-li a mohla se o

tom přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dozvědět, počne lhůta k

zániku práva na jeho ochranu běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona.



(2) Dozvěděla-li se osoba za účinnosti tohoto zákona, že její právo na

jméno, čest, pověst nebo jiný obdobný soukromý poměr bylo porušeno

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a o tom, kdo je porušil, nebo

měla-li a mohla se o tom dozvědět, počne lhůta k zániku práva na jeho

ochranu běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.



Oddíl 3



Majetkové právo manželské



§ 3038



Věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění.



§ 3039



Co přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyl bezúplatně jeden z

manželů nebo co bezúplatně nabyli oba manželé, aniž se to stalo

součástí společného jmění, není i nadále součástí společného jmění.



§ 3040



Součástí společného jmění není věc vydaná podle právních předpisů o

restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve

vlastnictví před uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako

právnímu nástupci původního vlastníka.



Oddíl 4



Právnické osoby



§ 3041



(1) Právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem se řídí

ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti. Bylo-li přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o zápisu právnické

osoby do veřejného rejstříku, dokončí se podle dosavadních právních

předpisů; odporuje-li však zakladatelské právní jednání učiněné přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadním právním předpisům,

považuje se za platné, vyhovuje-li ustanovením tohoto zákona.



(2) Ustanovení společenské smlouvy nebo statutu právnických osob

uvedených v odstavci 1, která odporují donucujícím ustanovením tohoto

zákona, pozbývají závaznosti dnem nabytí jeho účinnosti; právnická

osoba přizpůsobí do tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona

společenskou smlouvu nebo statut úpravě tohoto zákona a doručí je

orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická

osoba zapsána. Neučiní-li tak, příslušný orgán veřejné moci ji k tomu

vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této

povinnosti; uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud právnickou osobu na

návrh orgánu veřejné moci nebo osoby, která na tom osvědčí právní

zájem, zruší a nařídí její likvidaci.



§ 3042



Odporuje-li název právnické osoby ustanovením tohoto zákona, přizpůsobí

právnická osoba svůj název požadavkům tohoto zákona do dvou let ode dne

nabytí jeho účinnosti. Není povinna tak učinit tehdy, jsou-li pro to

důležité důvody, zejména užívala-li právnická osoba svůj název

dlouhodobě a je-li pro ni tak příznačný, že jeho zaměnitelnost nebo

klamavost nelze rozumně předpokládat.



§ 3043



(1) Odporují-li smlouva nebo rozhodnutí o přeměně právnické osoby

učiněné přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadním právním

předpisům, považují se za platné, vyhovují-li ustanovením tohoto zákona

a nezamítl-li příslušný orgán veřejné moci přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona návrh na zápis přeměny do veřejného rejstříku, anebo

nerozhodl-li, že k přeměně nedošlo.



(2) Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o

zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních

právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří

měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup

podle tohoto zákona. Ustanovení tohoto zákona na ochranu věřitelů se

použijí i na případy, kdy bylo rozhodnutí o zrušení nebo přeměně

právnické osoby přijato přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ke

dni nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo ještě zapsáno do veřejného

rejstříku.



§ 3044



Ustanovení § 128 se použije i na zakladatelská právní jednání a na

přeměny právnických osob, k nimž došlo přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona.



§ 3045



(1) Sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění

pozdějších předpisů, se považují za spolky podle tohoto zákona.

Sdružení má právo změnit svoji právní formu na ústav nebo sociální

družstvo podle jiného zákona.



(2) Organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle

zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších

předpisů, se považují za pobočné spolky podle tohoto zákona. Statutární

orgán hlavního spolku podá do tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona návrh na zápis pobočného spolku, jinak posledním dnem této lhůty

právní osobnost pobočného spolku zaniká.



§ 3046



Odborová organizace, organizace zaměstnavatelů včetně organizací

mezinárodních a jejich organizační jednotky evidované podle zákona č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se

považují za odborové organizace, organizace zaměstnavatelů, mezinárodní

odborové organizace a jejich pobočné organizace podle tohoto zákona.



§ 3047



Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o

neplatnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, soud o návrhu

rozhodne podle tohoto zákona.



§ 3048



Až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují

spolky, podléhají spolky registraci podle zákona č. 83/1990 Sb., o

sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.



§ 3049



(1) Nadace vzniklé podle dosavadních právních předpisů se považují za

nadace vzniklé podle tohoto zákona; byla-li nadace zřízena závětí,

použijí se § 311 a 312, i když byla závěť pořízena přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona, pokud řízení o dědictví nebylo ke dni nabytí

účinnosti tohoto zákona ukončeno. Byla-li nadace založena jinak než

nadační listinou, zejména vydáním statutu, platí pro takové právní

jednání a pro jeho změny ustanovení tohoto zákona o nadační listině v

rozsahu náležitostí stanovených v § 310 pro nadační listinu.



(2) Zakladatel nadace může zakladatelské právní jednání přizpůsobit

úpravě nadační listiny podle tohoto zákona, pokud rozhodnutí, kterým

zakladatelské právní jednání mění, doručí tomu, kdo vede veřejný

rejstřík, u něhož je nadace zapsána, nejpozději však ve lhůtě dvou let

ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Zemřel-li nebo zanikl-li

zakladatel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh

nadace změnit zakladatelské právní jednání soud.



(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se obdobně použijí i pro nadační fondy.



§ 3050



Práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí

dosavadními právními předpisy. Obecně prospěšná společnost má právo

změnit svoji právní formu na ústav, nadaci nebo nadační fond podle

tohoto zákona; ustanovení tohoto zákona o přeměně právní formy

právnických osob se použijí obdobně.



§ 3051



Zájmová sdružení právnických osob vzniklá podle dosavadních právních

předpisů se i nadále řídí dosavadními právními předpisy. Zájmové

sdružení právnických osob má právo změnit svoji právní formu na spolek

podle tohoto zákona; ustanovení tohoto zákona o přeměně právní formy

právnických osob se použijí obdobně.



§ 3052



Právnické osoby založené podle zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských

stycích se zahraničím, ve znění pozdějších předpisů, se i nadále řídí

dosavadními právními předpisy. To platí i o právnických osobách

vzniklých jako sdružení podle § 636 zákona č. 101/1963 Sb., o právních

vztazích v mezinárodním obchodním styku. Tyto právnické osoby mají

právo změnit svoji právní formu na spolek; ustanovení tohoto zákona o

přeměně právní formy právnických osob se použijí obdobně.



§ 3053



Právní povaha a vnitřní právní poměry právnických osob vyvíjejících

podnikatelskou činnost, které se řídí do dne nabytí účinnosti tohoto

zákona dřívějšími právními předpisy podle § 767 odst. 2 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zůstávají

nezměněny a nadále se řídí právními předpisy, podle nichž byly zřízeny.



Oddíl 5



Věcná práva



Pozemky a stavby



§ 3054



Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí

pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den

nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické

právo k pozemku táž osoba.



§ 3055



(1) Stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle

dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a

je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné

od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává

součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve

spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku

nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.



(2) Odstavec 1 platí obdobně pro stavbu, která má být zřízena na

pozemku jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo na základě smlouvy

uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.



§ 3056



(1) Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle

dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí

pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní

právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo

vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku,

která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo

omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.



(2) Lze-li část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží

jejich užívání a požívání, vztahuje se předkupní právo jen na část

pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě.



§ 3057



Zřídí-li vlastník k pozemku věcné právo ve prospěch třetí osoby, která

věcné právo nabývá v dobré víře, že stavba je součástí pozemku,

považuje se vůči této osobě stavba za součást pozemku. Vlastník stavby

je vůči zřizovateli věcného práva oprávněn požadovat náhradu za

znehodnocení svého vlastnictví; je-li stavba zatížena zástavním právem,

rozšiřuje se zástavní právo i na pohledávku na tuto náhradu.



§ 3058



(1) Stanou-li se pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka,

přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na

němž je zřízena. To neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí

pozemku podle tohoto zákona.



(2) Bylo-li vlastnické právo k pozemku zcizeno třetí osobě, která byla

při nabytí vlastnického práva v dobré víře, že stavba je součástí

pozemku, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí

pozemku, na němž je zřízena. Kdo vlastnil stavbu, má vůči zciziteli

právo na náhradu ve výši ceny stavby ke dni zániku svého vlastnického

práva; byla-li stavba zatížena zástavním právem, přechází zástavní

právo na pohledávku na tuto náhradu.



§ 3059



Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058

jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se

stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž

části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.



§ 3060



Zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí

pozemku, dokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje.



§ 3061



Ustanovení tohoto oddílu se nepoužijí, jedná-li se o stavbu, která není

součástí pozemku podle tohoto zákona, nebo o nemovitou věc podle § 498

odst. 1 věty druhé.



Spoluvlastnictví



§ 3062



Zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím

jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To neplatí v

případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu.



§ 3063



Nabyl-li vlastnického práva alespoň k jedné jednotce v domě s byty a

nebytovými prostory přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyvatel

podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické

vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým

prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve

znění pozdějších předpisů, vznikne i po dni nabytí účinnosti tohoto

zákona vlastnické právo k dalším jednotkám v tomto domě podle

dosavadních právních předpisů.



Katastr nemovitostí



§ 3064



Ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona a ohledně práv zapsaných do katastru

nemovitostí v době jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona

nastanou účinky podle § 980 až 986 uplynutím jednoho roku ode dne

nabytí účinnosti tohoto zákona. Lhůty stanovené v § 983 a 986 počnou

běžet po uplynutí jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.



§ 3065



Jedná-li se o věcné právo, které přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona nepodléhalo zápisu do veřejného seznamu, nastanou vůči těmto

právům účinky přednosti zapsaných věcných práv podle § 981 a účinky

pořadí věcných práv podle § 982 odst. 1 dnem 1. ledna 2018.



§ 3066



Mimořádné vydržení



Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel,

popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než

uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc

movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.



§ 3067



Opuštění nemovité věci



Je-li opuštěna nemovitá věc, počne běžet doba uvedená v § 1050 odst. 2

ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.



§ 3068



Vzniklo-li zástavní právo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,

může vlastník uplatnit právo z uvolnění zástavního práva, jen pokud

zástavní věřitel zapsaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za

uvolněným zástavním právem v dalším pořadí s uvolněním zástavního práva

souhlasí. To platí obdobně i o záměně zástavního práva.



Oddíl 6



Dědické právo



§ 3069



Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.



§ 3070



Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a

odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v

době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto

zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro

případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek

nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo

je prohlašují za neplatné.



§ 3071



Uzavřel-li zůstavitel smlouvu o zřeknutí se dědictví přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona a zemřel-li po dni nabytí účinnosti tohoto

zákona, považuje se smlouva za platnou.



§ 3072



Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a

odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v

době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto

zákonu.



Oddíl 7



Závazková práva



§ 3073



Práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého

zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran,

že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne

nabytí jeho účinnosti.



§ 3074



(1) Nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když

ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a

povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však

posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem

movité věci ani pro pacht.



(2) Ustanovení § 2249 odst. 1 se nepoužije v případě, že nájemné nebylo

určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na

základě jiného právního předpisu. V takovém případě má pronajímatel

právo navrhnout v písemné formě nájemci zvýšení nájemného; ustanovení §

2249 odst. 3 se použije obdobně.



§ 3075



Byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zřízen byt zvláštního

určení ze státních prostředků nebo přispěl-li stát na jeho zřízení, lze

uzavřít smlouvu o nájmu tohoto bytu jen na základě doporučení obecního

úřadu obce s rozšířenou působností a nájem lze vypovědět jen s

předchozím souhlasem tohoto úřadu.



§ 3076



Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o

neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních

předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle

dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.



§ 3077



(1) Účet se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k

uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem; vznik této smlouvy,

jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.



(2) Jestliže byla výplata z vkladní knížky přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona vázána na heslo, na přivolení třetí osoby nebo na

skutečnost, o níž je jisto, že nastane, řídí se vázanost výplaty

dosavadními právními předpisy.



§ 3078



Je-li cestovní smlouva uzavřená přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona podle dosavadních právních předpisů neplatná, považuje se

vzhledem k právům uplatněným za účinnosti tohoto zákona za platnou

smlouvu o zájezdu, vyhovuje-li tomuto zákonu; i na závazky z cestovních

smluv uzavřených podle dosavadních právních předpisů se použije § 2542,

nebylo-li o uplatněném právu dosud rozhodnuto. Došlo-li k porušení

povinnosti pořadatele nebo cestovní kanceláře, a to i přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona, použije se § 2543, nebylo-li přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona o náhradě škody ještě rozhodnuto.



§ 3079



(1) Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené

právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.



(2) Nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě

škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž

došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh

poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního

zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy

podle tohoto zákona.



Díl 2



Závěrečná ustanovení



§ 3080



Zrušuje se:



1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.



2. Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a

upravují některé další majetkové vztahy.



3. Zákon č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce.



4. Zákon č. 87/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník.



5. § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.



6. Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský

zákoník.



7. Čl. I a IV zákona č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje

občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před

státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další

zákony.



8. Zákon č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník.



9. Čl. II zákona č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a

zákona č. 40/1995 Sb., a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve znění pozdějších předpisů.



10. Čl. XXIV zákona č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře.



11. Čl. II zákona č. 89/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon České

národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky

(katastrální zákon), a občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.



12. Čl. IV zákona č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve znění pozdějších předpisů.



13. Část druhá zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a

o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a

nadačních fondech).



14. Čl. II zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a

doplnění dalších zákonů.



15. Čl. III zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992

Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.



16. § 12 včetně nadpisu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách

podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o

změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.



17. Část druhá zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně

některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví).



18. Část šestá zákona č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách.



19. Část pátá zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994

Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a

některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují

některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky

(katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992

Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991

Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.



20. Část druhá zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o

změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu).



21. Část první zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



22. Čl. I zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších

zákonů.



23. Část třetí zákona č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.



24. Zákon č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



25. Zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb.,

zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.



26. Část třicátá osmá zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení

některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.



27. Část druhá zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a

o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního

soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.



28. Část druhá zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně

souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).



29. Část čtvrtá zákona č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999

Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o

změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z

provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb.,

o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



30. Část druhá zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační

společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách

informační společnosti).



31. Část první zákona č. 554/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,

ve znění pozdějších předpisů.



32. Část první zákona č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé

související zákony.



33. Část čtvrtá zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004

Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony.



34. Část třicátá třetí zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v

souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem.



35. Část druhá zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování

nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů.



36. Část šestá zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o

změně některých souvisejících zákonů.



37. Část třetí zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský

řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro

zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



38. Část čtyřicátá třetí zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce.



39. Část druhá zákona č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000

Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony.



40. Část třetí zákona č. 443/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 178/2005

Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti

Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o

zrušení Fondu národního majetku), a zákon č. 319/2001 Sb., kterým se

mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.



41. Část šestá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím.



42. Část desátá zákona č. 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č.

256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony.



43. Část třetí zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995

Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony.



44. Část šestá zákona č. 384/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1998

Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů a další související

zákony.



45. Část šestá zákona č. 215/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 627/2004

Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., zákon č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o

přeměnách obchodních společností a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



46. Část třetí zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



47. Část pátá zákona č. 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.



48. Část druhá zákona č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke

zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže

podnikatelů.



49. Část první zákona č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



50. Zákon č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992

Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č.

509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů.



51. Část jedenáctá zákona č. 139/2011 Sb., kterým se mění zákon č.

284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění zákona č. 156/2010 Sb., a

některé další zákony.



52. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.



53. Část pátá, pokud jde o § 24 bod 3, zákona č. 403/1990 Sb., o

zmírnění následků některých majetkových křivd.



54. Zákon č. 529/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 116/1990

Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 403/1990

Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.



55. § 26 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k

půdě a jinému zemědělskému majetku.



56. Zákon č. 540/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 116/1990

Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 403/1990

Sb. a zákona č. 529/1990 Sb.



57. Zákon č. 302/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o

nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.



58. Zákon č. 522/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o

nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, a

kterým se zrušuje zákon č. 124/1990 Sb., o působnosti národních výborů

při provádění některých ustanovení zákona o nájmu a podnájmu nebytových

prostor.



59. Zákon č. 360/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o

nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.



60. Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické

vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým

prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).



61. Zákon č. 97/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým

se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé

vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé

zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.



62. Část první zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994

Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a

některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují

některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky

(katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992

Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991

Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.



63. Část třetí zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,

ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony.



64. Část první zákona č. 451/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994

Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a

některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují

některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony.



65. Část sedmdesátá první zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení

některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.



66. Část třetí zákona č. 437/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991

Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



67. Zákon č. 171/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým

se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé

vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé

zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.



68. Část třicátá zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony

v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České

republiky.



69. Část třicátá čtvrtá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve

znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho

přijetím.



70. Část padesátá první zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



71. Část první zákona č. 345/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994

Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a

některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují

některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu

(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.



72. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.



73. Čl. VII zákona č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský

zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním

notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony.



74. Čl. III zákona č. 286/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 495/1992

Sb., a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č.

264/1992 Sb., zákona č. 591/1992 Sb. a zákona č. 600/1992 Sb.



75. Čl. II zákona č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.



76. Čl. II zákona č. 84/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších

předpisů.



77. Čl. III zákona č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve znění pozdějších předpisů.



78. Čl. I zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů.



79. Část šestá zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového

trhu a o změně a doplnění dalších zákonů.



80. Čl. II zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb.,

o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.



81. Část pátá zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991

Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony.



82. Část sedmá zákona č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách.



83. Část dvanáctá zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o

změně některých zákonů (zákon o poštovních službách).



84. Část třetí zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



85. Část pátá zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony.



86. Část čtvrtá zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



87. Část první zákona č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a

doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.



88. Část druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a

exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.



89. Část pátá zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991

Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



90. Část pátá zákona č. 15/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 238/1992

Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a

o neslučitelnosti některých funkcí (zákon o střetu zájmů), ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony.



91. Část druhá zákona č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.



92. Část pátá zákona č. 126/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992

Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/1995 Sb.,

devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o

rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o

změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění

zákona č. 15/2002 Sb., zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a

o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve

znění pozdějších předpisů.



93. Část dvacátá druhá zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního.



94. Část sedmá zákona č. 308/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 15/1998

Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.



95. Část třicátá sedmá zákona č. 309/2002 Sb., o změně zákonů

souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve

správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních

zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon).



96. Část třetí zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních

samosprávných celků a o změně některých zákonů.



97. Část první zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a

o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního

soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.



98. Část druhá zákona č. 437/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991

Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



99. Část třetí zákona č. 85/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 252/1997

Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



100. Část druhá zákona č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o

kolektivním investování a zákona o dluhopisech.



101. Část druhá zákona č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském

zájmovém sdružení (EHZS) a o změně zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o

daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o evropském

hospodářském zájmovém sdružení).



102. Část druhá zákona č. 484/2004 Sb., kterým se mění zákon č.

143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů

(zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 340/2004 Sb.,

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.



103. Část pátá zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě

a o změně některých zákonů.



104. Část čtvrtá zákona č. 554/2004 Sb., kterým se mění zákon č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,

ve znění pozdějších předpisů.



105. Část pátá zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České

republiky.



106. Část první zákona č. 216/2005 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.



107. Část devátá zákona č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad

bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s

cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších

zákonů (zákon o finančních konglomerátech).



108. Část devátá zákona č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s

přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní

způsobilosti.



109. Část dvanáctá zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č.

256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony.



110. Část dvacátá třetí zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v

souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem.



111. Část jedenáctá zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



112. Část sedmá zákona č. 81/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 365/2000

Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých

dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související

zákony.



113. Část první zákona č. 308/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o evropské družstevní společnosti.



114. Část třetí zákona č. 269/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně

některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



115. Část dvanáctá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve

znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho

přijetím.



116. Část první zákona č. 344/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.



117. Část třetí zákona č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992

Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991

Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění

pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



118. Část druhá zákona č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně

některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí).



119. Část druhá zákona č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních společností a

družstev.



120. Část osmá zákona č. 130/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991

Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a další související zákony.



121. Část pátá zákona č. 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004

Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony.



122. Část první zákona č. 215/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., zákon

č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o

přeměnách obchodních společností a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



123. Část třetí zákona č. 217/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve

znění pozdějších předpisů, a další související zákony.



124. Část dvacátá druhá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



125. Část sedmá zákona č. 230/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony.



126. Část šestá zákona č. 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.



127. Část první zákona č. 420/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



128. Zákon č. 152/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.



129. Část třetí zákona č. 409/2010 Sb., o změně zákonů v souvislosti s

přijetím zákona o finančním zajištění.



130. Část třináctá zákona č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č.

326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb.,

o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve

znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony.



131. Část pátá zákona č. 188/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 189/2004

Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



132. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině.



133. Zákon č. 132/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině.



134. Zákon č. 234/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963

Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb.



135. Čl. I zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a

doplnění dalších zákonů.



136. Část druhá zákona č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí.



137. Část druhá zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a

o změně některých souvisejících zákonů.



138. Část druhá zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo

ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči

ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.



139. Část čtyřicátá třetí zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení

některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.



140. Zákon č. 321/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o

rodině, ve znění pozdějších předpisů.



141. Část druhá zákona č. 315/2004 Sb., kterým se mění zákon č.

117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších

předpisů.



142. Část třetí zákona č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č.

109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve

školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských

zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony.



143. Část druhá zákona č. 112/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o životním a existenčním minimu a zákona

o pomoci v hmotné nouzi.



144. Část čtvrtá zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a

o změně některých souvisejících zákonů.



145. Část druhá zákona č. 134/2006 Sb., kterým se mění zákon č.

359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění

pozdějších předpisů.



146. Část sedmá zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských

embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně

některých souvisejících zákonů.



147. Část čtyřicátá třetí zákona č. 342/2006 Sb., kterým se mění

některé zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další

zákony.



148. Část druhá zákona č. 259/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony.



149. Zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím.



150. Zákon č. 102/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/1980

Sb., o hospodářských stycích se zahraničím.



151. Zákon č. 113/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/1980

Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění zákona č. 102/1988

Sb.



152. Část třetí, pokud jde o § 5, zákona č. 223/1994 Sb., o sloučení

Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou

České republiky, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a

doplnění zákona České národní rady č. 301/1992 Sb., o Hospodářské

komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění

zákona č. 121/1993 Sb.



153. Část šestá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



154. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.



155. Zákon č. 300/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 83/1990

Sb., o sdružování občanů.



156. Čl. I zákona č. 68/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé

zákony na úseku všeobecné vnitřní správy.



157. Část osmá zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím soudního řádu správního.



158. Část druhá zákona č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995

Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony.



159. Část třicátá pátá zákona č. 342/2006 Sb., kterým se mění některé

zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další zákony.



160. Zákon č. 33/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 83/1990 Sb., o

sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.



161. Část dvanáctá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



162. Část šestá zákona č. 424/2010 Sb., kterým se mění zákon č.

111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění zákona č. 100/2010 Sb.,

a další související zákony.



163. Zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o

změně a doplnění některých zákonů.



164. Zákon č. 208/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 248/1995 Sb., o

obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.



165. Část šestnáctá zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých

zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.



166. Část čtvrtá zákona č. 437/2003 Sb., kterým se mění zákon č.

563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony.



167. Část čtyřicátá čtvrtá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho

přijetím.



168. Část jedenáctá zákona č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních

společností a družstev.



169. Část šedesátá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



170. Zákon č. 231/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 248/1995 Sb., o

obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů,

ve znění pozdějších předpisů.



171. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou

výrobku.



172. Zákon č. 209/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 59/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.



173. Část první a v části deváté § 35 a 36 zákona č. 227/1997 Sb., o

nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých

souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech).



174. Část první zákona č. 210/2002 Sb., kterým se mění zákon č.

227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění

některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech),

a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších

předpisů.



175. Část šestnáctá zákona č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu,

zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech.



176. Část padesátá druhá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho

přijetím.



177. Část dvanáctá zákona č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních

společností a družstev.



178. Část sedmdesátá první zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



179. Zákon č. 158/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 227/1997 Sb., o

nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých

souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech), ve znění

pozdějších předpisů.



180. Část osmá zákona č. 160/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím nařízení Evropského parlamentu a Rady o

ratingových agenturách.



181. Část třináctá zákona č. 188/2011 Sb., o kolektivním investování,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.



182. Zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje

a upravuje občanský zákoník.



183. Část osmá zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a

o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a

nadačních fondech).



184. Zákon č. 126/1998 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č.

102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním

zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský

zákoník, ve znění zákona č. 227/1997 Sb.



185. Část třicátá devátá zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení

některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.



186. Část druhá zákona č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé

související zákony.



187. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech.



188. Zákon č. 89/1993 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č.

591/1992 Sb., o cenných papírech.



189. Část osmá zákona č. 331/1993 Sb., o státním rozpočtu České

republiky na rok 1994 a o změně a doplnění některých zákonů.



190. Čl. II a čl. III bod 15 zákona č. 259/1994 Sb., kterým se mění a

doplňuje zákon České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 591/1992

Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.



191. Zákon č. 152/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České

národní rady č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění

pozdějších předpisů.



192. Část třetí zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového

trhu a o změně a doplnění dalších zákonů.



193. Čl. II zákona č. 70/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 229/1992

Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění pozdějších předpisů.



194. Část druhá zákona č. 307/2000 Sb., o zemědělských skladních

listech a zemědělských veřejných skladech a o změně některých

souvisejících zákonů.



195. Část první zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony.



196. Část druhá zákona č. 259/2001 Sb., o státním dluhopisovém programu

na úhradu ztráty Konsolidační banky Praha, státního peněžního ústavu,

za rok 1999 a o změně zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve

znění pozdějších předpisů.



197. Část druhá zákona č. 308/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 15/1998

Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.



198. Část čtvrtá zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mění zákon č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon

č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a

o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního

soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.



199. Část první zákona č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o

kolektivním investování a zákona o dluhopisech.



200. Část osmá zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004

Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony.



201. Část dvacátá sedmá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve

znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho

přijetím.



202. Část šestá zákona č. 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č.

256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony.



203. Část čtyřicátá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



204. Část pátá zákona č. 409/2010 Sb., o změně zákonů v souvislosti s

přijetím zákona o finančním zajištění.



205. Část první zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně

souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).



206. Část čtrnáctá zákona č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad

bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s

cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších

zákonů (zákon o finančních konglomerátech).



207. Část jedenáctá zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti

se sjednocením dohledu nad finančním trhem.



208. Část pátá zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních

prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů

(antidiskriminační zákon).



209. Část sto čtyřicátá druhá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.



210. Část první zákona č. 278/2009 Sb., o změně zákonů v souvislosti s

přijetím zákona o pojišťovnictví.



211. Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z

prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.



212. Nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.

142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z

prodlení podle občanského zákoníku.



213. Nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.

142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z

prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005

Sb.



214. Nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský

zákoník.



215. Nařízení vlády č. 174/2009 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.

258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník.



216. Nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy

společenství vlastníků jednotek.



217. Nařízení vlády č. 151/2006 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.

371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků

jednotek.



218. Vyhláška č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům.



219. Vyhláška č. 136/1969 Sb., o změně vyhlášky č. 47/1964 Sb., o

peněžních službách občanům, ve znění vyhlášky č. 45/1965 Sb.



220. Vyhláška č. 27/1982 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

ministerstva financí č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve

znění vyhlášky federálního ministerstva financí č. 136/1969 Sb.



221. Vyhláška č. 146/1990 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

ministerstva financí č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve

znění pozdějších předpisů.



222. Vyhláška č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.



223. Vyhláška č. 74/1981 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

ministerstva dopravy č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.



224. Vyhláška č. 106/1984 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

ministerstva dopravy č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.



225. Vyhláška č. 18/1965 Sb., o podmínkách údržby a oprav silničních

vozidel pro motorovou dopravu v majetku občanů a nesocialistických

organizací.



226. Vyhláška č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu.



227. Vyhláška č. 15/1971 Sb., kterou se doplňuje vyhláška ministerstva

dopravy č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu.



228. Vyhláška č. 121/1980 Sb., o finanční pomoci při převodu

skupinových rodinných domků z družstevního do osobního vlastnictví.



229. Vyhláška č. 122/1980 Sb., o jednorázovém příspěvku na opatření

náhradního bydlení občanům, kteří uvolní byt v objektu spravovaném

státní socialistickou organizací.



230. Vyhláška č. 69/1982 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

federálního ministerstva financí, ministerstva financí České

socialistické republiky a ministerstva financí Slovenské socialistické

republiky č. 122/1980 Sb., o jednorázovém příspěvku na opatření

náhradního bydlení občanům, kteří uvolní byt v objektu spravovaném

státní socialistickou organizací.



231. Vyhláška č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci

družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků

v osobním vlastnictví.



232. Vyhláška č. 74/1989 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

federálního ministerstva financí, ministerstva financí České

socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské socialistické

republiky a předsedy Státní banky československé č. 136/1985 Sb., o

finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové

výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví.



233. Vyhláška č. 73/1991 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

federálního ministerstva financí, ministerstva financí České

socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské socialistické

republiky a předsedy Státní banky československé č. 136/1985 Sb., o

finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové

výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění

vyhlášky č. 74/1989 Sb.



234. Vyhláška č. 398/1992 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška

federálního ministerstva financí, ministerstva financí České

socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské socialistické

republiky a předsedy Státní banky československé č. 136/1985 Sb., o

finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové

výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění

vyhlášky č. 74/1989 Sb. a vyhlášky č. 73/1991 Sb.



235. Vyhláška č. 89/1998 Sb., kterou se mění vyhláška Federálního

ministerstva financí, Ministerstva financí České socialistické

republiky, Ministerstva financí Slovenské socialistické republiky a

předsedy Státní banky československé č. 136/1985 Sb., o finanční,

úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a

modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších

předpisů.



236. Vyhláška č. 385/2000 Sb., kterou se mění vyhláška Federálního

ministerstva financí, Ministerstva financí České socialistické

republiky, Ministerstva financí Slovenské socialistické republiky a

předsedy Státní banky československé č. 136/1985 Sb., o finanční,

úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a

modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších

předpisů.



237. Vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení

společenského uplatnění.



238. Vyhláška č. 50/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 440/2001 Sb.,

o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.



§ 3081



Účinnost



Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014.



Němcová v. r.



Klaus v. r.



Nečas v. r.



1) Směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a

správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné

výrobky (85/374/EHS).



Směrnice Rady ze dne 20. prosince 1985 na ochranu spotřebitele v

případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS).



Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy

členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců

(86/653/EHS).



Směrnice Rady ze dne 22. června 1987 o koordinaci právních a správních

předpisů týkajících se pojištění právní ochrany (87/344/EHS).



Směrnice Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty,

pobyty a zájezdy (90/314/EHS).



Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve

spotřebitelských smlouvách (93/13/EHS).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. května 1997 o ochraně

spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (97/7/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 6. října 1997, kterou se

mění směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala

srovnávací reklamu (97/55/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. února 1998 o ochraně

spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli

(98/6/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. května 1999 o určitých

aspektech nákupu spotřebního zboží a záruk za spotřební zboží

(1999/44/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. června 2000 o postupu

proti opožděným platbám v obchodních transakcích (2000/35/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o

klamavé a srovnávací reklamě (2006/114/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. ledna 2009 o ochraně

spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání

ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních

produktech, o dalším prodeji a o výměně (2008/122/ES).



Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. září 2009

o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů

společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností

ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení

rovnocennosti těchto opatření.