36/2012 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 20/09 dne 15. listopadu 2011 v

plénu ve složení z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava

Balíka (soudce zpravodaj), Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena

Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar

Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava

Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické o návrhu skupiny

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení §

112 odst. 2 věty první a odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním

poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,

za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu

Parlamentu České republiky jako účastníků řízení,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Ústavnímu soudu byl dne 7. července 2009 doručen návrh skupiny 45

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen

„navrhovatel“) na zrušení § 112 odst. 2 části věty první ve znění „v

rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“ zákona č. 361/2003 Sb., o

služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č.

530/2005 Sb., a § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.



2. Navrhovatel posléze podáním došlým Ústavnímu soudu dne 2. října 2009

návrh upravil tak, že požaduje „zrušení celé věty první v ustanovení §

112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků

bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů“, která zní:

„Příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné

službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“.



3. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 112 odst. 2 věty první

zákona č. 361/2003 Sb., ve znění zákona č. 530/2005 Sb., uváděl

navrhovatel nejprve, že při projednávání zákona č. 361/2003 Sb. v

Poslanecké sněmovně „se pozměňovacím návrhem do části zákona věnované

odměňování příslušníků dostala úprava, jejíž dikce způsobila rozpor

části zákona s ústavním pořádkem“. Ustanovení § 112 odst. 2 zákona č.

361/2003 Sb., ve znění zákona č. 530/2005 Sb., podle navrhovatele

"vykazuje rozpor se zněním věty prvé odstavce 1 téhož ustanovení, která

vyjadřuje obecnou zásadu, že „Příslušník má nárok na služební příjem za

výkon služby.“. Jedná se o zakotvení možnosti nařídit příslušníkovi

službu přesčas v rozsahu 150 hodin, aniž by mu za ni bylo poskytnuto

náhradní volno nebo odpovídající odměna. Sama podstata této úpravy,

stejně jako způsob jejího zakotvení, vede k důsledkům, jež je možno

označit za nespravedlivé. Vytváří nerovné postavení mezi příslušníky,

ale i mezi ostatními zaměstnanci, na které se vztahují jiné předpisy

upravující nárok na mzdu nebo plat s příplatkem za práci přesčas i v

rozsahu 150 hodin (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů).". Navrhovatel poukázal na to, že oproti stavu v

roce 2000, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí předložilo zprávu k

plnění Evropské sociální charty, nyní po zrušení ustanovení § 10 odst.

2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v

rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, v tehdejším

znění, (dále jen „zákon o platu“) nelze dovodit, že příslušníkům je

možné příplatek za práci přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce

odejmout.



4. Navrhovatel poukazuje na to, že podle napadené právní úpravy je

přihlíženo k „případné“ službě přesčas a že oproti předchozí právní

úpravě není omezení příplatku za práci přesčas uvedeno do souvislosti s

odkazem na hodnostní příplatek. Dovozuje, že způsob odměňování daný

napadeným ustanovením odporuje právu na spravedlivou odměnu za práci,

které zakotvuje čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“), neboť výše služebního příjmu je stanovena shodně tomu

příslušníkovi, který 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce

vykoná, stejně jako tomu, kdo tuto službu nekoná vůbec. Navrhovatel má

za to, že napadené ustanovení je v rozporu i s čl. 3 Listiny a dovolává

se přitom nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/08 (sic! správně:

usnesení ze dne 3. 2. 2009). Navrhovatel v souladu s ním uvádí, že

samotný výsluhový příspěvek a odchodné však nelze v obecné rovině

považovat za odměnu za práci, jedná se pouze o užití „kompenzace“

výrazně oslabeného postavení zaměstnance ve služebním poměru oproti

postavení zaměstnance v pracovním poměru upravovaném zákoníkem práce.

Dovozuje, že 150 hodin služby práce přesčas se rovná rozsahu téměř

celého fondu základní služby na jeden kalendářní měsíc, a poukazuje na

to, že zatímco služba přesčasy je zavedena bez nároku na kompenzaci, za

služební pohotovost je vždy poskytnuta odměna. Navrhovatel konečně

uvedl, že „konstatuje-li se, že služební příjem je stanoven s

přihlédnutím k případné službě přesčas, mělo by také být stanoveno,

jakým způsobem je služba přesčas zohledněna, respektive jaká složka

služebního příjmu je k takové kompenzaci určena. Tak tomu ovšem není i

oproti původní úpravě (viz výše § 10 zákona o platu).“.



5. V doplňujícím návrhu změnil navrhovatel petit na žádost o zrušení

celé první věty v ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., ve

znění zákona č. 530/2005 Sb., poukazuje na to, že v případě zrušení

toliko limitu 150 hodin v roce bez příplatku za práci přesčas by nic

nebránilo v tom, aby „mohlo být stanoveno dokonce více hodin práce

přesčas zdarma nad dosavadní limit.“.



6. Návrh na zrušení ustanovení § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.

odůvodňuje navrhovatel rozporem s čl. 2 Evropské sociální charty.

Poukazuje i na rozpor s předchozí právní úpravou a polemizuje s

názorem, že „náhrada za výkon služby ve svátek či nezapočítání svátku

do fondu pracovní doby (tudíž se musí 7,5 hodiny připadající na svátek

odpracovat v jiný den, pokud příslušník ve svátek nepracoval) u

příslušníků, kteří mají nerovnoměrně rozvrženou dobu služby, je již

nahrazena v 10% navýšení základního tarifu“. Upozorňuje na to, že těm

příslušníkům bezpečnostních sborů, jimž připadne den služby na svátek,

neplyne z takto vykázané služby žádný příplatek či náhradní volno za

práci ve svátek, a namítá, že desetiprocentní navýšení základního

tarifu ve smyslu § 114 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění zákona č.

530/2005 Sb., není adekvátní náhradou s ohledem na dvanáct svátků, za

něž by mělo být poskytováno placené volno. Navrhovatel namítá, že nebyl

řešen nesoulad Evropské sociální charty jakožto mezinárodní smlouvy

publikované pod č. 14/2000 Sb. m. s. s napadeným zákonem ve smyslu čl.

10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a uvádí, že příslušníci

bezpečnostních sborů České republiky pociťují uvedenou skutečnost za

diskriminující, jelikož nevytváří mezi všemi příslušníky spravedlivé

pracovní podmínky. Navrhovatel poukazuje i na rozdílnost právní úpravy

pro příslušníky bezpečnostních sborů České republiky a pro zaměstnance

pracující v nepřetržitém pracovním režimu s nerovnoměrně rozvrženou

pracovní dobou. Navrhovatel tvrdí, že uvedený rozdíl nelze odůvodnit

žádnou věcnou povahou práce či jinými důvody, odvolávaje se na čl. 2

Evropské sociální charty, čl. 28, čl. 41 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 3

odst. 1 Listiny. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

37/93 ze dne 22. 3. 1994 (N 9/1 SbNU 61; 86/1994 Sb.) s odvoláním na

nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky sp. zn.

Pl. ÚS 22/92 ze dne 8. 10. 1992 (nález č. 11 Sbírky usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR, Praha: Linde Praha, a. s., 2011, str. 49), a

dodává, že v dané věci nemůže být prokázáno, že poskytnutí méně výhod

příslušníkům bezpečnostních složek než jiné skupině je činěno ve

veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Navrhovatel konečně uvádí, že

„diskriminace, tak jak je služebním zákonem v tomto případě nastolena,

posiluje sociální a ekonomické nerovnosti, narušuje soudržnost mezi

příslušníky. Diskriminace při práci je porušením lidského práva, jehož

důsledkem je plýtvání lidským talentem se škodlivými důsledky na

produktivitu a ekonomický růst. Diskriminace plodí sociální a

ekonomickou nerovnost, která podkopává sociální soudržnost a solidaritu

a působí jako brzda při snaze snížit míru chudoby.“.



II.



Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení



7. V souladu s § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) vyzval Ústavní

soud Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky (dále jen

„Poslanecká sněmovna“) a Senát Parlamentu České republiky (dále jen

„Senát“), aby se k návrhu vyjádřily.



8. Poslanecká sněmovna prostřednictvím předsedkyně Poslanecké sněmovny

Miroslavy Němcové sdělila, že vláda předložila Poslanecké sněmovně

návrh zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů dne

18. března 2003 a návrh byl rozeslán poslancům jako tisk 256/0 dne 20.

března 2003. V důvodové zprávě vláda výslovně uvedla, že předkládaný

návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České

republiky a není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká

republika vázána. Návrh zákona byl předložen výboru pro evropskou

integraci k předběžné konzultaci. Prvé čtení návrhu zákona proběhlo dne

16. dubna 2003 na 14. schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh zákona byl

přikázán k projednání výboru pro evropskou integraci a výboru pro

obranu a bezpečnost. Výbor pro evropskou integraci projednal návrh

zákona a vydal dne 18. června 2003 usnesení doporučující návrh zákona

schválit, doručené poslancům jako tisk 256/1. Výbor pro obranu a

bezpečnost projednal návrh zákona a vydal dne 11. června 2003 usnesení

doručené poslancům jako tisk 256/2 s pozměňovacími návrhy, které se ale

netýkaly napadených ustanovení. Na 18. schůzi Poslanecké sněmovny ve

dnech 24. června 2003 a 25. června 2003 se uskutečnilo druhé čtení.

Návrh zákona prošel obecnou a podrobnou rozpravou, podané pozměňovací

návrhy byly zpracovány jako tisk 256/3. Do pozměňovacích návrhů byl

zahrnut i pozměňovací návrh k § 112 odst. 2 návrhu zákona, který podal

poslanec Petr Ibl. Třetí čtení proběhlo dne 2. července 2003 na 18.

schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh zákona byl schválen ve znění

schválených pozměňovacích návrhů. Poslanecká sněmovna přijala i

navrhovaný pozměňovací návrh k § 112 odst. 2 předmětného zákona. Ve

hlasování č. 260 bylo pro tento návrh z přítomných 178 poslanců 130 a 7

poslanců bylo proti tomuto pozměňovacímu návrhu. Návrh zákona byl

postoupen dne 17. července 2003 Senátu. Senát na své 10. schůzi dne 10.

září 2003 návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími

návrhy, které se však netýkaly napadených ustanovení (usnesení č. 197).

O návrhu zákona vráceném Senátem bylo hlasováno dne 23. září 2003 na

20. schůzi Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna setrvala na

původním návrhu zákona, v hlasování č. 21 bylo pro návrh z přítomných

183 poslanců 108 a 41 proti návrhu. Prezident zákon podepsal dne 13.

října 2003 a zákon byl vyhlášen dne 31. října 2003 ve Sbírce zákonů v

částce 121 pod číslem 361/2003 Sb.



9. Poslanecká sněmovna dále uvedla, že novelu napadeného ustanovení §

112 odst. 2 obsahoval dále tisk č. 1002 - vládní návrh zákona, kterým

se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků

bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 362/2003

Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o služebním poměru

příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve

znění pozdějších předpisů. V důvodové zprávě vláda výslovně uvedla, že

předložená novela zákona je v souladu s právním řádem České republiky,

jejím ústavním pořádkem, jakož i mezinárodními smlouvami, jimiž je

Česká republika vázána. Vláda dále uvedla, že novela zákona je také

plně slučitelná s právem Evropských společenství. Vláda předložila

Poslanecké sněmovně návrh zákona dne 1. června 2005. Návrh zákona byl

rozeslán poslancům jako tisk 1002/0 dne 1. června 2005. Prvé čtení

proběhlo dne 1. července 2005 na 45. schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh

zákona byl přikázán k projednání výboru pro obranu a bezpečnost, který

projednal návrh zákona a vydal dne 21. září 2005 usnesení doručené

poslancům jako tisk 1002/1 s pozměňovací návrhy, které se však netýkaly

napadeného ustanovení. Na 48. schůzi Poslanecké sněmovny se uskutečnilo

dne 13. října 2005 druhé čtení, návrh zákona prošel obecnou a podrobnou

rozpravou, podané pozměňovací návrhy (netýkaly se napadených

ustanovení) byly zpracovány jako tisk 1002/3. Třetí čtení proběhlo dne

26. října 2005 na 48. schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh zákona byl

schválen ve znění pozměňovacích návrhů Poslaneckou sněmovnou, v

hlasování č. 498 bylo pro návrh z přítomných 177 poslanců 128 a 5 proti

návrhu. Poslanecká sněmovna postoupila návrh novely zákona Senátu dne

3. listopadu 2005 jako tisk 169/0. Senát návrh projednal na své 8.

schůzi dne 30. listopadu 2005 a vydal usnesení č. 251, kde Senát

vyjadřuje vůli návrhem zákona se nezabývat. Předmětný zákon byl doručen

prezidentovi k podepsání dne 2. prosince 2005, prezident zákon podepsal

dne 13. prosince 2005. Zákon byl vyhlášen dne 29. prosince 2005 ve

Sbírce zákonů v částce 180 pod číslem 530/2005 Sb. Zákony obsahující

napadená ustanovení byly publikovány ve Sbírce zákonů pod čísly

361/2003 Sb. a 530/2005 Sb. Oba zákony byly schváleny potřebnou

většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými

ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny. Za tohoto stavu věci nelze

dle Poslanecké sněmovny než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou a s

naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným

návrhem skupiny poslanců posoudil ústavnost napadených ustanovení a

vydal příslušné stanovisko.



10. Senát prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky sdělil,

že návrh zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů

postoupila Poslanecká sněmovna Senátu dne 13. srpna 2003. Senát

postoupený návrh zákona (senátní tisk č. 135) předepsaným způsobem

projednal. Senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost,

jemuž byl návrh zákona přikázán jako garančnímu, doporučil Senátu

vrácení této novely Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Výbor v

nich zpochybnil jeden z důvodů propuštění příslušníka a dále požadoval

několik zásahů k restrikci vysokých výsluhových nároků po skončení

služebního poměru příslušníka. Výbor pro hospodářství, zemědělství a

dopravu, kterému byl dále návrh přikázán, se s garančním výborem shodl

na vrácení zákona z důvodů obdobných. Senát na své 10. schůzi 4.

funkčního období dne 10. září 2003 vyhověl doporučením výborů a rozhodl

svým usnesením č. 197 ze dne 10. září 2003 vrátit zákon o služebním

poměru příslušníků bezpečnostních sborů Poslanecké sněmovně s

pozměňovacími návrhy. Usnesení bylo přijato v hlasování č. 27 výraznou

většinou, kdy ze 73 přítomných senátorů hlasovalo pro návrh 51

senátorů, proti bylo 5 a 17 senátorů se hlasování zdrželo. Z uvedeného

vyplývá, že Senát byl usnášeníschopný a jeho usnesení bylo přijato

potřebným počtem hlasů. Senát se o návrhu zákona usnesl v Ústavou

stanovené lhůtě. Přijaté pozměňovací návrhy Senátu se nedotýkaly

předmětného návrhu na zrušení ustanovení § 112 odst. 2 a 4 zákona o

služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (tj. služebního

příjmu za přesčasy a za službu o svátcích), avšak v samotné rozpravě

Senátu bylo uvedené téma přesčasů přece jen otevřeno a v podrobné

rozpravě byl podán i pozměňovací návrh v tomto věcném směru. V rozpravě

bylo vysloveno, že limit 300 hodin přesčasů pro příslušníky ve směnném

provozu je ve srovnání s ostatními příslušníky diskriminační, a byl

předložen pozměňovací návrh, kterým měl být limit pro všechny sjednocen

na 150 hodin s výjimkou výkonu služby, k němuž je příslušník povolán ze

služební pohotovosti, která je konkrétně placena. V rozpravě byl

zároveň vyjádřen názor, že dvojnásobná „zátěž“ přesčasovými hodinami

bez příplatku, zaváděná pro směnné příslušníky, není obvyklá v Evropě

ani v USA a není srovnatelná ani s poměry vojáků z povolání. Zástupce

vlády odmítl daný návrh na změnu s tím, že při úpravě předkládaného

řešení v Poslanecké sněmovně bylo za všeobecné podpory sledováno

udržení rovnováhy mezi značně navýšeným základním tarifem (služebním

příjmem) pro odpovídající kategorie (typy služby) příslušníků a mezi

jejich povinností odsloužit bez konkrétní odměny určitý počet

přesčasových hodin. Zástupce vlády (předkladatel) i v obecné rovině

obhajoval koncept, ve kterém ten, kdo chce sloužit v bezpečnostním

sboru, získá velmi solidní ohodnocení, ale zároveň vkládá (obětuje)

nemálo ze svých práv a ze svého soukromého života. Výše zmíněný

pozměňovací návrh byl poté zamítnut (při kvoru 38 bylo pro pozměňovací

návrh pouze 28 hlasů). Druhé návrhem napadené ustanovení § 112 odst. 4

zůstalo při projednávání bez bližšího zájmu. Senát většinově důvěřoval

tomu, že nastavení průměrné platové úrovně příslušníků bezpečnostních

sborů na jednonásobek průměrné platové úrovně v nepodnikatelské sféře a

řada dalších výhod pro příslušníky bezpečnostních sborů vytváří

nadstandardní odměňování, které kompenzuje i řadu tvrdých požadavků a

odříkání uvalených zákonem na příslušníky. Tento systém byl rovněž

vládou prezentován jako administrativně velmi jednoduchý a pružný.

Zákon byl celkově představen jako revoluce v personální stabilizaci a

výkonnosti bezpečnostních sborů, zejména pak Policie České republiky.



11. Novela zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů

(zákon č. 530/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o

služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s

přijetím zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských

službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů) korigovala

předmětné ustanovení § 112 odst. 2. Novela byla Poslaneckou sněmovnou

postoupena Senátu dne 3. listopadu 2005. Senát postoupený návrh zákona

(senátní tisk č. 169) předepsaným způsobem projednal. Garanční výbor

pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost doporučil Senátu návrhem

zákona se nezabývat. Senát na své 8. schůzi 5. funkčního období dne 30.

listopadu 2005 tomuto doporučení svého výboru vyhověl a rozhodl

usnesením č. 251 ze dne 30. listopadu 2005 návrhem zákona se nezabývat.

Usnesení bylo přijato v hlasování č. 25 nejtěsnějším možným výsledkem,

kdy z 66 přítomných senátorů hlasovalo pro návrh 34 senátorů, proti

byli 2 a 30 senátorů se hlasování zdrželo. Z uvedeného vyplývá, že

Senát byl usnášeníschopný a jeho usnesení bylo přijato potřebným počtem

hlasů. Senát se o návrhu zákona usnesl v Ústavou stanovené lhůtě. V

úvodním vystoupení prezentoval zástupce předkladatele novely zákona o

služebním poměru její jediný cíl - snížit náklady na odměňování

příslušníků bezpečnostních sborů, a to ještě předtím, než se nová,

nepřiměřeně „štědrá“ a rozpočtově prekérní platová úprava stane v rámci

zákona o služebních poměrech příslušníků bezpečnostních sborů účinnou,

tj. časově velmi naléhavě. S celkovým snižováním služebních příjmů se v

logice navrhovatele částečně změnila rovněž úprava přesčasové služby.

Příslušníkům lze nyní bez rozdílu jejich zařazení nařídit 150 hodin

přesčasů v kalendářním roce (viz § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.,

ve znění zákona č. 530/2005 Sb.) a ke stejnému případnému rozsahu

přesčasových hodin se má přihlédnout při stanovení služebního příjmu

příslušníka (dané přesčasy tedy i nadále nejsou honorovány na základě

konkrétní kvantifikace; viz § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., ve

znění zákona č. 530/2005 Sb.) Druhé návrhem napadené ustanovení § 112

odst. 4 nebylo novelou zákona o služebním poměru příslušníků

bezpečnostních sborů dotčeno. Senát uvedl, že projednal výše zmiňovaný

zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a novelu

zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v jejichž

rámci se stalo platným rovněž znění návrhem napadených ustanovení § 112

odst. 2 a 4, v přesvědčení, že tak činí v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně stanoveným způsobem. Senát uzavřel, že je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadeného ustanovení a

rozhodl.



III.



Proces přijímání napadeného zákona a jeho novel



12. Ústavní soud ověřil, že



- napadené znění ustanovení § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. bylo

do textu zařazeno na základě pozměňovacího návrhu poslance Petra Ibla a

že při hlasování č. 258 na 18. schůzi Poslanecké sněmovny konané dne 2.

července 2003 pro tento návrh ze skupiny navrhovatele hlasovali tito

tehdejší poslanci: Vlastimil Aubrecht, Milan Bičík, Robin Böhnisch,

Petr Braný, Jiří Dolejš, Jiřina Fialová, Pavel Hojda, Pavel Kováčik,

Stanislav Křeček, Zdeněk Maršíček, Ladislav Mlčák, Petr Rafaj, Antonín

Seďa, Zdeněk Škromach, Karel Šplíchal, Václav Votava a Petr Zgarba, že



- při 21. hlasování na 20. schůzi Poslanecké sněmovny konané dne 23.

září 2003 pro napadený zákon hlasovali ze skupiny navrhovatele tito

tehdejší poslanci: Vlastimil Aubrecht, Milan Bičík, Robin Böhnisch,

Petr Braný, Jiřina Fialová, Pavel Hojda, Zdeněk Jičínský, Kateřina

Konečná, Pavel Kováčik, Stanislav Křeček, Ivana Levá, Zdeněk Maršíček,

Ladislav Mlčák, Petr Rafaj, Antonín Seďa, Zdeněk Škromach, Karel

Šplíchal, Václav Votava, Petr Zgarba. Zdržel se Jiří Dolejš, a že



- při 498. hlasování na 48. schůzi Poslanecké sněmovny konané dne 26.

října 2005 pro novelizované znění napadeného zákona, včetně novelizace

napadeného ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., hlasovali

ze skupiny navrhovatele tito tehdejší poslanci: Vlastimil Aubrecht,

Robin Böhnisch, Václav Grüner, Zdeněk Jičínský, Antonín Kratochvíle,

Stanislav Křeček, Břetislav Petr, Petr Rafaj, Antonín Seďa, Zdeněk

Škromach, Václav Votava. Hlasování se při témže hlasování ze skupiny

navrhovatele zdrželi tito tehdejší poslanci: Milan Bičík, Petr Braný,

Jiří Dolejš, Ladislav Mlčák, Jiřina Fialová, Pavel Hojda, Kateřina

Konečná, Pavel Kováčik a Zdeněk Maršíček. Proti hlasovala ze skupiny

navrhovatele Ivana Levá. Nepřihlášeni k hlasování byli Karel Šplíchal a

Petr Zgarba.



13. Ústavní soud dále z těsnopisecké zprávy z prvého dne 8. schůze

Senátu probíhající 30. listopadu 2005 zjistil, že zástupce skupiny

navrhovatele František Bublan jako tehdejší ministr vlády České

republiky mimo jiné uvedl: „Samotný návrh novely jistě skýtá prostor

pro další diskusi a uplatnění i vašich návrhů na změnu jeho textu. Já

bych se za jiné situace této diskusi příliš nebránil, protože vím, že

je to oblast, která je pro nás všechny důležitá, nicméně pro tu časovou

tíseň, o které jsem mluvil na začátku, nemohu přehlížet. Proto vás

žádám, abyste případné náměty na změnu právní úpravy služebního poměru

uplatnili při projednávání další novely, kterou očekávám v příštím

roce, a ta bude zase znovu předložena do Poslanecké sněmovny ... S

ohledem na to, co jsem uvedl, vás žádám o odsouhlasení návrhu novely

formou, která nebude spojena s nutností vrátit tento text zpět

Poslanecké sněmovně.“.



14. Ústavní soud ze sněmovních tisků č. 675/0-3 a těsnopisných zpráv o

níže uvedených schůzích Poslanecké sněmovny a jejích výborů zjistil, že

skupina poslanců zastoupených Františkem Bublanem předložila dne 3.

prosince 2008 návrh zákona, který měl být přijat jako novela zákona č.

361/2003 Sb., v tehdy platném znění. Návrh zákona byl rozeslán

poslancům jako tisk 675/0 dne 4. prosince 2008. Návrh byl pak zaslán

vládě k vyjádření stanoviska 5. prosince 2008. Přepracovaná verze

návrhu byla doručena 15. prosince 2008 poslancům jako sněmovní tisk č.

675/1. Tento návrh byl zaslán vládě k vyjádření stanoviska 17. prosince

2008. Vláda zaslala stanovisko 13. ledna 2009. Nesouhlasné stanovisko

vlády bylo rozesláno poslancům 14. ledna 2009 jako tisk 675/2.

Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil 15. ledna 2009

(usnesení č. 333). Určil zpravodaje Mgr. Zdenka Boháče a navrhl návrh

přikázat k projednání výboru pro bezpečnost. První čtení proběhlo 2.

října 2009 na 62. schůzi Poslanecké sněmovny. Návrh zákona byl přikázán

k projednání výborům (usnesení č. 1441). Výbor pro bezpečnost projednal

návrh zákona a vydal 2. prosince 2009 usnesení doručené poslancům jako

tisk 675/3. K přijetí zákona nedošlo, legislativní proces neskončil do

konce 5. volebního období Poslanecké sněmovny. Návrh zákona se týkal

mj. i ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé napadeného zákona, jehož

novelizované znění mělo znít: „Příslušníkovi je stanoven služební

příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v

kalendářním roce při vyhlášení krizového stavu podle zvláštního

právního předpisu.“. Ustanovení § 112 odst. 4 napadeného zákona se

návrh zákona nedotýkal. Ke skupině poslanců, kteří předložili dne 3.

prosince 2008 tento návrh zákona, patřili ze skupiny navrhovatele v

této věci tito poslanci: Vlastimil Aubrecht, Jan Babor, Robin Böhnisch,

Zuzana Brzobohatá, František Bublan, Josef Čerňanský, Kosta Dimitrov,

Václav Grüner, Zdeněk Jičínský, Gabriela Kalábková, Václav Klučka,

Karel Kratochvíle, Jan Látka, Vladimíra Lesenská, Zdeněk Maršíček,

Marcela Merinová, Břetislav Petr, Jiří Petrů, Petr Ploc, Petr Rafaj,

Antonín Seďa, Miloslav Soušek, Petr Sunkovský, Zdeněk Škromach, Václav

Šlajs, Karel Šplíchal, Jeroným Tejc, Václav Votava, Cyril Zapletal.



15. Ústavnímu soudu je známo, že za poslance Poslanecké sněmovny byli

pro její stávající volební období ze skupiny navrhovatele zvoleni:

Vojtěch Adam, Jan Babor, Robin Böhnisch, Petr Braný, František Bublan,

Jiří Dolejš, Milada Halíková, Pavel Hojda, Václav Klučka, Kateřina

Konečná, Pavel Kováčik, Stanislav Křeček, Jan Látka, Vladimíra

Lesenská, Ivana Levá, Jiří Petrů, Petr Ploc, Antonín Seďa, Ladislav

Šincl, Zdeněk Škromach (poslancem byl do 23. 10. 2010), Jeroným Tejc,

Václav Votava a Cyril Zapletal.



16. Ústavní soud si ověřil, že ve stávajícím volebním období Poslanecké

sněmovny nebyl předložen návrh zákona, který by předpokládal novelizaci

zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních

sborů, ve znění pozdějších předpisů.



IV.



Aktivní legitimace skupiny navrhovatelů



17. Návrh podala skupina 45 poslanců Poslanecké sněmovny, čímž se

formálně jeví jako splněná náležitost příslušného počtu navrhujících

poslanců podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1 písm. b)

zákona o Ústavním soudu.



18. Ústavní soud konstatuje, že v této věci návrh podává aktivně

legitimovaný navrhovatel, byť nepřehlédl, že skupina navrhovatele je

zčásti složena z poslanců, kteří pro přijetí napadené právní úpravy v

Poslanecké sněmovně hlasovali.



V.



Právní hodnocení Ústavního soudu



19. Návrh na zrušení ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona č.

361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve

znění zákona č. 530/2005 Sb., které zní: „Příslušníkovi je stanoven

služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150

hodin v kalendářním roce.“, není důvodný.



20. Ústavní soud, znaje historii přijetí zákona č. 361/2003 Sb., jeho

novely provedené zákonem č. 530/2005 Sb. a pokusu o další novelu v

letech 2008-2009, se zabýval předně tím, zda návrh přináší oproti stavu

v letech 2003 a 2005, kdy část poslanců ze skupiny navrhovatele pro

zákon č. 361/2003 Sb. a jeho novelu hlasovala a prosazovala jej, nějaká

významná a tehdy neznámá argumentační nova či reaguje na nějakou

významnou změnu v ústavním systému, mezinárodních závazcích či právním

řadu České republiky. Již prima vista je zřejmé, že tomu tak není.

Navrhovatel odkazuje na Evropskou sociální chartu (č. 14/2000 Sb. m.

s.), platnou a účinnou již v roce 2003, provádí srovnání s postavením

zaměstnance podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů, které se, pokud jde o postavení zaměstnance v dané

oblasti od roku 2003, věcně zásadně nezměnilo, a argumentuje

nerovností, bez úvah, o které by stěží bývalo možné měnit právě

ustanovení napadeného § 112 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. novelou v

roce 2005. I tato zjištěná skutečnost do jisté míry budí zdání

účelovosti argumentace návrhu, který ani nepřináší žádné vysvětlení

změny názoru části ze skupiny poslanců navrhovatele.



21. Ústavní soud pak, jsa vázán petitem návrhu, nikoliv však in extenso

jeho odůvodněním, zaměřil se na problematiku odměňování příslušníků

bezpečnostních sborů ze zorného úhlu své dosavadní judikatury.



22. V nálezu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (232/2011 Sb.)

Ústavní soud zrekapituloval, že „jedním z esenciálních znaků

demokratického právního státu je princip přiměřenosti, který zejména

předpokládá, že opatření omezující základní práva či svobody nesmějí

svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný

zájem na těchto opatřeních. K omezení základních práv či svobod sice

může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z

veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti

maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v

případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při

pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První

podmínkou je tedy vzájemné poměřování v kolizi stojícího základního

práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt, na rozdíl od střetu

dvou základních práv), druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu

omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Vzájemné poměřování kolidujících základních práv pak jako obvykle

spočívá zejména v následujících kritériích: prvním je kritérium

vhodnosti, hledající odpověď na otázku, zda institut omezující určité

základní právo umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, následuje kritérium

potřebnosti, spočívající v porovnání legislativního prostředku

omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními

umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se

základních práv a svobod, a pokračuje kritérium porovnávání dotčených,

v kolizi stojících základních práv [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS

40/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 88/30 SbNU 327; 199/2003 Sb.)]. (49) Při

úvaze o použitelnosti principu přiměřenosti (proporcionality) však

nelze nevidět, že v praxi Ústavního soudu nemusí být vždy tento princip

hlavním kritériem úvahy o ústavnosti toho kterého zákonného ustanovení.

To proto, že princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti

lidských práv a základních svobod (hlava druhá Listiny); v oblasti práv

hospodářských, sociálních a kulturních je však třeba přihlédnout právě

k čl. 41 odst. 1 Listiny otevírajícímu široký prostor pro zákonodárce

při volbě nejrůznějších řešení. Vzhledem k čl. 41 odst. 1 Listiny

nemusí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli,

který je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratické

společnosti nezbytné, jako je tomu například u jiných práv, jichž se

lze dovolávat přímo z Listiny (srov. však např. čl. 27 odst. 1, 2 a 3

Listiny a práva tam uvedená, jež nejsou článkem 41 odst. 1 limitována).

Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž

lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí

způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho

dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější,

nejúčinnější či nejmoudřejší [nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3.

2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)]. Jinými slovy řečeno, ustanovení

čl. 28 Listiny je tak primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je

naplnil konkrétním obsahem (srov. i druhou větu samotného ustanovení,

která odkazuje na podrobnosti stanovené běžným zákonem). Sociální a

hospodářská práva, k nimž se řadí i právo na odměnu za práci a

uspokojivé pracovní podmínky, se liší od klasických základních práv v

tom, že neexistují jako a priori neomezená základní práva, která mohou

být zákonodárcem omezována pouze z důvodů předvídaných v Listině, ale

naopak zákonodárce jim dává příslušný obsah a rozsah. (50) V případě

hospodářských a sociálních práv proto ústavní garance představují

ústavně zaručenou ochranu institucí (zaměstnání, mzda, sociální

zabezpečení, rodina, rodičovství atd.), nikoliv ochranu konkrétních

veřejných subjektivních práv. Jako kritéria ústavního přezkumu mohou

proto sloužit pouze tam, kde by zákonodárce ústavní ochranu těchto

institucí zcela ignoroval či negoval. Totéž platí i ve vztahu k

interpretaci zákonů obsahujících úpravu těchto institucí. Pokud obecné

soudy takový zákon interpretují a aplikují, je jejich činnost z

hlediska ústavního kontrolovatelná jen z pohledu možného výkonu

libovůle, nikoliv však z pohledu samotného čl. 28 Listiny. Konkretizace

hospodářských a sociálních práv náleží jen zákonodárci, nikoliv

Ústavnímu soudu [usnesení sp. zn. II. ÚS 1372/07 ze dne 19. 6. 2007 (ve

SbNU nepublikováno); srov. dále nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3.

2010 (vyhlášen pod č. 135/2010 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne

23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.) aj.].“.



23. Ústavní soud v kontextu navrhovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/93 s odvoláním na nález Ústavního soudu ČSFR

sp. zn. Pl. ÚS 22/92 připomíná, "že na výtku stěžovatele v tomto ohledu

plně dopadá právní názor vyjádřený v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95

(Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995

Sb.), dle něhož „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout

základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující,

alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti“. Ústavní soud

zastává stanovisko, dle něhož rovnost je kategorií relativní, jež

vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech

je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům

nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému

muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná zprava, jež

zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být

sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti.

Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení

zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na

objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby

mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval

vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, Sbírka

rozhodnutí, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.).".

[srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 288/04

(N 132/34 SbNU 331)].



24. Ústavní soud se podrobně zabýval problematikou nerovnosti v nálezu

ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004

Sb.). Zde mj. uvedl: "Ústavní soud se komplexně zabýval otázkou

rovnosti v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka rozhodnutí, svazek

8, nález č. 67; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb. (z rozhodnutí dalších pak

zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 4/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález

č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.). Ztotožnil se [a to zejména v

nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.), sp.

zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod

č. 6/1996 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5,

nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.)] s chápáním ústavního

principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn.

Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č.

11): „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že

určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nemůže

postupovat libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a

zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na

základě odvolání se na veřejné hodnoty.“. Ústavní soud tímto odmítl

absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: „rovnost

občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost

relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ [sp. zn. Pl. ÚS

36/93 (viz výše)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti

ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv.

Hledisko první, jež lze označit termínem neakcesorické nerovnosti,

vymezil tedy vyloučením libovůle (svévole) při daném odlišování.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen

pod č. 168/1995 Sb.): „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se

dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity,

zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To

se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení

jiného základního práva ...“ [shodně sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (viz výše)].

Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu

zakládajícího nerovnost je touto nerovností založené dotčení některého

ze základních práv a svobod (nerovnost akcesorická).".



25. V nyní posuzované věci se tak Ústavní soud poté, kdy shledal, že

vytváření materiálních podmínek příslušníků bezpečnostních sborů je

ponecháno v pravomoci zákonodárce, zaměřil na otázku, zda napadené

ustanovení zákona zakládá nerovnost, případně zda je či není projevem

jeho libovůle nebo zjevně iracionálního chování zákonodárce. Ústavní

soud vzal při posouzení věci v úvahu i důvodovou zprávu k zákonu č.

361/2003 Sb., podle které „navržená právní úprava posílí sociální

jistoty příslušníků bezpečnostních sborů. Očekává se od ní, že přinese

stabilizaci příslušníků těchto sborů a v důsledku toho i snížení výdajů

bezpečnostních sborů na poskytování základní výstroje a na odbornou

přípravu nových příslušníků. V souvislosti s přijetím návrhu zákona se

předpokládají i úspory spojené se snížením administrativní náročnosti

rozhodování ve věcech služebního poměru, s racionalizací struktury

jednotlivých bezpečnostních sborů apod.“.



26. Argument, že napadené ustanovení je nespravedlivé a zakládá

nerovnost mezi jednotlivými příslušníky bezpečnostních sborů podle

toho, kolik kdo z nich odslouží hodin přesčas, neobstojí. Před zákonem

mají v zásadě všichni příslušníci bezpečnostních složek po novele

provedené zákonem č. 530/2005 Sb. rovné postavení, k nerovnosti např. z

důvodu diskriminace by mohlo dojít až v konkrétních případech, kdyby

třeba tentýž velitel přiděloval dvěma příslušníkům přesčasové služby

diametrálně odlišně co do počtu odsloužených hodin.



27. Napadené ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona č. 361/2003 Sb.,

ve znění zákona č. 530/2005 Sb., nelze posuzovat izolovaně od celého

zákona. Napadené ustanovení vychází ze zásady do ut facias. Již při

projednávání zákona č. 361/2003 Sb. na 10. schůzi Senátu dne 10. září

2003 podle příslušného těsnopiseckého záznamu místopředseda vlády České

republiky Stanislav Gross tuto ideu zákona vyjádřil takto: „Jinými

slovy, tento zákon nezná příplatek za službu přesčas, nezná příplatek

za službu v noci, v neděli, v sobotu, ve svátek a za dělenou směnu.

Pokud prostě někdo chce sloužit u bezpečnostních sborů, má tedy solidní

ohodnocení, ... ale zároveň to znamená, že on do služby bude muset

vložit hodně ze svých práv, případně ze svého soukromého života.“.



28. Ústavní soud se podrobně zabýval porovnáním odměňování různých

profesních skupin ve svém nálezu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS

17/10 (232/2011 Sb.). K tomu je třeba dodat, že v roce 2009 činila

průměrná mzda v České republice 23 598 Kč měsíčně, u státních

zaměstnanců celkem 24 994 Kč měsíčně, ve zdravotnictví 26 879 Kč

měsíčně, u bezpečnostních sborů pak 33 313 Kč měsíčně a pouze u

ústředních orgánů státní správy více, tj. 34 136 Kč měsíčně. Z

uvedených údajů je zřejmé, že odměňování bezpečnostních sborů se i s

ohledem na náročnost jejich práce ocitlo vysoce nad průměrem ve vztahu

k odměňování státních zaměstnanců celkem, přičemž se to týkalo případně

i těch příslušníků bezpečnostních sborů, kteří neodsloužili ani limit

150 přesčasových hodin v kalendářním roce.



29. Ústavní soud dovozuje, že i částí poslanců ze skupiny poslanců,

která je navrhovatelem, v rámci návrhu zákona v letech 2008-2009

zamýšlené novelizované znění napadeného ustanovení v podobě zmiňované v

bodu 14 tohoto nálezu by plně nevyhovělo představám navrhovatele, pokud

jde o jím tvrzenou nerovnost ve vztahu k zaměstnancům v režimu zákoníku

práce. Nutno dodat, že ani zákoník práce není jednotnou právní úpravou

pro všechny kategorie zaměstnanců a zaměstnavatelů. Z povahy profese

vyplývá, že v případě bezpečnostních sborů by nastolení režimu zákoníku

práce ve svých důsledcích ochromilo chod těchto sborů, a proto jak

historicky, tak z pohledu komparatistiky bývá právní úprava poměrů

příslušníků těchto sborů tradičně a pochopitelně samostatná a

specifická.



30. Srovnání, které navrhovatel přináší ve vztahu k přesčasům

zaměstnanců v režimu zákoníku práce, postrádá připomenutí důležitých,

synallagmaticky v platném znění zákona č. 361/2003 Sb. oproti zákoníku

práce zakotvených institutů, a to odchodného a výsluhového příspěvku. V

pozici ministra vlády František Bublan na 8. schůzi Senátu konané dne

30. listopadu 2005 při projednávání novely, tj. zákona č. 530/2005 Sb.

mj. uvedl, že „v oblasti odměňování návrh stanovuje růst služebního

příjmu tak, aby odpovídal růstu platu ostatních kategorií státních

zaměstnanců ve veřejné správě. Další úspora, která byla také trnem v

oku, došlo k ní v oblasti odchodného a v oblasti výsluhového příspěvku.

Výše odchodného se snížila z osminásobku na šestinásobek měsíčního

služebního příjmu ... Křivka výsluhového příspěvku byla změněna ve

sněmovně, a sice takovým způsobem, že nemá stoupající tendenci, naopak

nejvyšší nárůst - tříprocentní - je mezi 15. až 20. rokem služby, potom

dalších pět let se to snižuje na dvě procenta nárůstu a posledních pět

let na jedno procento. Já jsem zpočátku měl s tímto návrhem trošku

problém, nakonec po diskusi i s policejním prezidentem jsem na to

přistoupil, protože se mi to zdá výhodnější zrovna pro tuto dobu. My

potřebujeme, aby policisté v produktivním věku, kteří teď jsou trošku

nalomeni, zda zůstat ve službě či nikoliv, aby byli nějakým způsobem

motivováni A to se jedná o lidi, kteří už mají odslouženo třeba 15 nebo

i více let. Já jsem se s takto opačnou křivkou ztotožnil a docela se

mně i osobně zalíbila, že by mohla být takovým motivačním prvkem.“.



31. Ústavní soud neshledal ani projev libovůle zákonodárce při přijetí

platného znění ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona č. 361/2003

Sb. Dospěl k závěru, že by zrušením napadeného ustanovení vybočil z

principu minimalizace zásahu. V nálezu ze dne 16. října 2007 sp. zn.

Pl. ÚS 53/04 (N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.) Ústavní soud ostatně

vyslovil, že „v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a

menšinových, v nichž je stát začasto povinován k aktivním zásahům, ...

disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své

představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí

proto preferenční zacházení mnohem častěji.“.



32. Namítá-li navrhovatel konečně porušování Evropské sociální charty,

pak Ústavní soud konstatuje, že daná problematika ustanovení § 112

odst. 2 věty prvé zákona č. 361/2003 Sb., ve znění zákona č. 530/2005

Sb., nebyla předmětem dotazů pro pravidelné zprávy České republiky o

plnění Evropské sociální charty předkládané vládou České republiky

orgánům Rady Evropy. Ústavní soud vzal v úvahu okolnost, že Česká

republika je vázána Evropskou sociální chartou, jakožto ratifikovanou

mezinárodní smlouvou. Při posuzování této věci vzal na vědomí i

rozhodnutí Výboru pro sociální práva, a to o stížnosti Evropské rady

policejních odborů proti Francii (stížnost č. 38/2006) či Evropské rady

policejních odborů proti Portugalsku (stížnost č. 37/2006), ač

navrhovatel těmito rozhodnutími v návrhu neargumentoval. V nyní

posuzované věci se nejedná o konkrétní kontrolu norem, v případech

projednávaných Výborem pro sociální práva byl účastníkem řízení zcela

odlišný navrhovatel, který proti České republice k Výboru pro sociální

práva stížnost nepodal. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat poměry

policistů v jiných smluvních státech Evropské sociální charty a zabývat

se širšími konsekvencemi odměňování policistů ve Francii či Portugalsku

ani jakkoliv hodnotit rozhodnutí Výboru pro sociální práva. Ústavní

soud pak v rámci jemu svěřené kompetence z důvodů uvedených shora

uzavírá, že neshledal ani rozpor napadené právní úpravy s Evropskou

sociální chartou, resp. jejím ustanovením čl. 4 odst. 2, a to proto -

jak bylo vyloženo shora - že odměny za přesčasovou práci v rozsahu 150

hodin ročně byly zahrnuty, resp. zohledněny v základním platu

příslušníků bezpečnostních sborů.



33. Z obdobných důvodů neshledal Ústavní soud protiústavním ani

ustanovení § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., které zní:

„Příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den

výkonu služby připadl svátek, se služební příjem nekrátí.“. Nepřikývl

přitom ani argumentu navrhovatele, že „desetiprocentní navýšení

základního tarifu ve smyslu § 114 zákona č. 361/2003 Sb. není adekvátní

náhradou s ohledem na dvanáct svátků, za něž by mělo být poskytováno

placené volno.“. I v tomto případě zákonodárce nepostupoval iracionálně

a Ústavní soud neshledal zákonodárcovu libovůli.



34. Pokud jde o právní úpravu odměňování příslušníků bezpečnostních

sborů v obecné rovině, připomíná Ústavní soud, že je především na

zákonodárci a orgánech moci výkonné, aby navrhli a přijali podle dané

situace a možností takovou právní úpravu, která by umožňovala zajištění

řádného chodu těchto složek, jakož i jejich materiálního zabezpečení.



VI.



Závěr



35. Ústavní soud na základě výše uvedeného shledal, že napadená

ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona č. 361/2003 Sb., o služebním

poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005

Sb., a § 112 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. nejsou v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky, a návrh proto podle ustanovení § 70 odst. 2

zákona o Ústavním soudu zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vlasta

Formánková, Pavel Holländer, Jan Musil, Eliška Wagnerová a částečně k

jeho odůvodnění soudce Stanislav Balík.