272/2005 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2005 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan

Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela

Židlická ve věci návrhu Okresního soudu v Mělníku, za který jedná

předseda senátu JUDr. R. Š., na zrušení ustanovení § 11 odst. 5 zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku,



takto:



Ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se zrušuje dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Dne 10. prosince 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Okresního soudu

v Mělníku, před kterým je vedeno pod sp. zn. 7 C 388/2003 řízení o

určení vlastnictví k "části parcely č. 458/21 - les, o výměře 0,5524 ha

dle stavu v PK, dle stavu v katastru nemovitostí st. p. č. 152 -

občanská vybavenost, a parcely č. 458/23", vše v k. ú. a obci Kokořín.

K těmto nemovitostem uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") nárok na vydání skupina

osmi osob. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Mělník rozhodnutím

č. j. 33530/2002/PÚ/919-565/Hrad ze dne 11. září 2002 rozhodl tak, že

tito účastníci jsou vlastníky (spoluvlastníky) uvedených nemovitostí v

ideálních podílech určených v tomto rozhodnutí. Žalobce v řízení před

obecným soudem, kterým je Národní památkový ústav, namítá, že toto

rozhodnutí je věcně nesprávné. Mimo jiné je napadá i z toho důvodu, že

objekt hradu Kokořína, který je označen jako budova bez čp./če. na st.

p. č. 152 v k. ú. a obci Kokořín, okres Mělník - občanská vybavenost

(dále jen "předmětná nemovitost"), je prohlášen nařízením vlády č.

132/2001 Sb. národní kulturní památkou. V této souvislosti žalobce

poukázal na ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě, které brání vydání

takové nemovitosti. Nastala tak situace, kdy při rozhodování v této

věci bude nutno postupovat podle § 154 odst. 1 občanského soudního řádu

a aplikovat i uvedené ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě, podle

kterého takovou nemovitost nelze vydat až do doby přijetí zákonů

upravujících správu a ochranu kulturních památek. Protože navrhovatel v

této souvislosti dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s

ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 1 Ústavy České

republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), podal podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a podle § 64

odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

320/2002 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení

tohoto ustanovení.



Svůj návrh odůvodňuje tím, že nové zákony upravující správu a ochranu

kulturních památek dosud nebyly přijaty, neboť stále platí zákon č.

20/1987 Sb., o státní památkové péči, přičemž od přijetí zákona o půdě

již uplynulo více než 13 let. Dále uvádí, že nařízením vlády podle § 4

zákona o půdě (správně zákona č. 20/1987 Sb.) jsou de facto vydávány

individuální správní akty, které ve svém důsledku, s ohledem na

ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě, některým oprávněným osobám ve

smyslu zákona o půdě otevírají cestu k restituci tím, že určitý majetek

je ze seznamu národních kulturních památek vypuštěn, popřípadě je jeho

rozsah vymezen jinak. Jiným oprávněným osobám pak realizaci

restitučního nároku naopak blokují, a to bez určitým způsobem

vyjádřeného časového ohraničení odkazem na "nejistou událost budoucí",

tj. na přijetí nových zákonných norem upravujících správu a ochranu

kulturních památek. Ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě je pouze

blokací, odkladem realizace existentního restitučního nároku oprávněné

osoby, nikoli negativní podmínkou vzniku a existence takového nároku. V

projednávané věci byla navíc předmětná nemovitost prohlášena národní

kulturní památkou až v době probíhajícího správního řízení.



Tento právní stav podle navrhovatele vede k vytváření několika

podskupin restituentů. Jsou jimi ti, kteří své nároky uplatnili k

majetku, který v době jejich vznesení byl národní kulturní památkou, a

je jí dosud. Dále to jsou osoby, u kterých byl po uplatnění nároku

požadovaný majetek ze seznamu národních kulturních památek vyčleněn.

Další skupinou jsou osoby, u kterých byl po uplatnění nároku požadovaný

majetek prohlášen národní kulturní památkou. Konečně jde o osoby, které

své nároky neuplatnily právě pro existenci § 11 odst. 5 zákona o půdě.

Na základě uvedeného navrhovatel dospěl k závěru, že takový stav je

porušením ústavního principu rovnosti subjektů práva. Vyčlenění určité

skupiny oprávněných osob z realizace jejich restitučních nároků za

daných okolností neobstojí. Právo na zmírnění majetkových křivd je

nutno za shora popsaného stavu nadřadit požadavku státu na dostatečnou

ochranu národních kulturních památek novými zákonnými normami.



II.



Ústavní soud nejdříve posoudil splnění podmínek, za kterých může o

návrhu rozhodnout. Návrh podal oprávněný navrhovatel ve smyslu § 64

odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Návrh rovněž splňuje podmínku § 66

zákona o Ústavním soudu, když napadené ustanovení § 11 odst. 5 nebylo

dosud změněno. Stejně tak tuto podmínku splňují čl. 1 Ústavy a čl. 1

Listiny, což jsou ustanovení ústavního pořádku, se kterými má být § 11

odst. 5 zákona o půdě v rozporu. Stejně tak nebyly zjištěny důvody pro

zastavení řízení ve smyslu § 67 zákona o Ústavním soudu. Rovněž je

splněna podmínka čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť pro řešení věci je nutné,

aby obecný soud použil § 11 odst. 5 zákona o půdě, neboť žalobce o toto

ustanovení opírá svůj žalobní návrh (blíže sub III). Proto Ústavní soud

vyzval podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Poslaneckou sněmovnu

Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, jako

účastníky řízení, aby se k tomuto návrhu vyjádřily. Současně podle § 48

odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal Ústavní soud o vyjádření

Národní památkový ústav a Ministerstvo kultury. Dále si vyžádal soudní

spis vedený v této věci pod sp. zn. 7 C 388/2003 u Okresního soudu v

Mělníku.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne

19.1.2005, podepsaném předsedou sněmovny PhDr. Lubomírem Zaorálkem,

pouze uvedla, že návrh byl schválen ústavně předepsaným způsobem dne

21.5.1991 potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Posuzovaný

zákon tak byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem. Zákonodárný sbor přitom jednal v přesvědčení, že

přijatý zákon je v souladu s Ústavou. Pokud jde o meritum věci, bylo

odkázáno na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 57/1999 Sb., kterým

bylo zrušeno obdobné ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Je proto na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal

příslušné rozhodnutí.



Ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky, které Ústavnímu soudu

zaslal dne 20.1.2005 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka, se uvádí, že

zákon o půdě byl koncipován obdobným způsobem jako zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Proto je i napadené ustanovení § 11

odst. 5 zákona o půdě zrcadlovým obrazem ustanovení § 8 odst. 6 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, které bylo zrušeno nálezem č. 57/1999

Sb. To je také jediný důvod, který vedl podle Senátu navrhovatele k

úvahám o protiústavnosti daného ustanovení, aniž se samozřejmě nad

tento rámec zabýval specifiky zákona o půdě, která by mohla případně

odůvodňovat jiný režim restitucí u národních kulturních památek, neboli

slovy Ústavního soudu, být "rozumným důvodem pro jejich vyčlenění z

normálního režimu restitučního procesu" podle zákona o půdě. Senát

přitom nedisponuje přesvědčivými důvody a argumenty pro omezení

vlastnictví určité skupiny bývalých vlastníků, resp. jejich právních

nástupců, aby se platná právní úprava nejevila jako libovůle

zákonodárce, neboť návrh směřuje proti ustanovení, které se stalo

součástí zákona v době, kdy Senát ještě nebyl ustaven. Senát rovněž

neměl možnost zabývat se tímto ustanovením v rozpravách k novelizacím

zákona o půdě, neboť žádná z projednávaných novelizací se tohoto

ustanovení dosud nedotkla. Nad rámec uvedeného vyjádření ještě uvádí,

že předložený návrh by měl vést k hlubšímu zamyšlení nad použitou

legislativní technikou, kdy je v zákoně "předvídána" budoucí vůle

zákonodárce k přijetí související, resp. podmiňující právní úpravy,

která však nemusí být z různých důvodů realizována. Vzniká tak otázka

akceptovatelnosti "mlčení zákonodárce". Je však na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost napadeného ustanovení a rozhodl o něm.



Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření podle § 48 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu od Ministerstva kultury a Národního památkového ústavu.

Za Ministerstvo kultury se vyjádřila náměstkyně ministra kultury JUDr.

P. S., která upozornila na odlišné stanovisko JUDr. Vladimíra Paula (k

nálezu č. 57/1999 Sb.), se kterým se Ministerstvo kultury zcela

ztotožňuje. Podle názoru ministerstva tak není § 11 odst. 5 zákona o

půdě protiústavní, neboť jen deklaruje, kdy bude možno k restituci a

projednání určité skupiny majetků, které se dostaly do rukou státu,

skutečně přikročit. Obdobně ministerstvo poukazuje na závěr ve zmíněném

odlišném stanovisku, podle kterého "Ústavní soud rozhodl paušálně na

místě zákonodárce o tom, který majetek patřící mezi národní kulturní

památky bude vydáván podle ostatních ustanovení zákona o mimosoudních

rehabilitacích, aniž respektoval, že tímto ustanovením si zákonodárce

vyhradil pro sebe, příp. pro kompetenci vlády rozhodnutí o tom, za

jakých předpokladů a podmínek respektujících ochranu veřejného zájmu

bude majetek vydáván". Proto Ministerstvo kultury neshledává důvod pro

zrušení § 11 odst. 5 zákona o půdě a navrhuje vyčkat nové úpravy

ochrany kulturních památek. V této souvislosti uvádí, že vládou byl

schválen věcný záměr zákona o ochraně kulturních památek a památkové

péči. V návaznosti na to jí byl v říjnu 2001 předložen návrh zákona o

ochraně kulturních památek a památkové péči, který byl poté postoupen

Poslanecké sněmovně. Ta jej však dne 13.2.2002 vrátila vládě k

přepracování. Podle Ministerstva kultury je nyní reálné, že vládě bude

návrh nového zákona předložen ve 4. čtvrtletí roku 2006. Konečně

Ministerstvo kultury, nad rámec § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,

doporučilo vyžádat si rovněž vyjádření Ministerstva zemědělství.



III.A



V řízení o zrušení právního předpisu je povinností Ústavního soudu

nejprve zkoumat, zda právní předpis, kterého se návrh týká, byl

schválen v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). To však lze pouze v

případě, že platí ústavní úprava, na jejímž základě byl přezkoumávaný

právní předpis přijat. Ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě platí v

původním znění, které bylo přijato Federálním shromážděním ČSFR dne

21.5.1991 na základě tehdy platného ústavního zákona o československé.

federaci. Tento ústavní zákon byl zrušen čl. 112 odst. 2 Ústavy dnem

1.1.1993. Proto již nebylo nutné, aby se Ústavní soud otázkou splnění

těchto dvou podmínek zabýval.



III.B



Pokud jde o posouzení obsahu § 11 odst. 5 zákona o půdě ve vztahu k

ústavnímu pořádku České republiky a jejím mezinárodním závazkům, dospěl

Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení tohoto ustanovení je

důvodný. Byl přitom veden následujícími úvahami.



Ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě, které stanoví, že "Nemovitost,

která je prohlášena národní kulturní památkou, nelze vydat až do doby

přijetí zákonů upravujících správu a ochranu kulturních památek.",

navazuje na obdobné ustanovení § 8 odst. 6 zákona o mimosoudních

rehabilitacích zrušené nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/98 ze dne 10.3.1999

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka

rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 38; vyhlášen pod č. 57/1999 Sb.].

Toto ustanovení stanovilo, že "Věc, která je prohlášena za národní

kulturní památku, se nevydá až do doby, kdy Česká národní rada a

Slovenská národní rada přijmou nový zákon o správě a ochraně kulturních

památek.". Obě ustanovení se liší pouze formulačně, když jedno hovoří o

"zákonech", druhé o "zákoně", který má být přijat oběma národními

radami. S ohledem na čl. 9 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o

československé federaci, je však nepochybné, že se tím rozuměly zákony,

jejichž přijetí spadalo do výlučné zákonodárné působnosti republik a o

kterých rozhodovaly národní rady samostatně. Ústavní soud neshledal též

nějaké odlišnosti, které by měly vést k jiným závěrům proto, že v

případě zákona o mimosoudních rehabilitacích se mělo jednat o "věci",

kdežto v případě zákona o půdě se jedná o národní kulturní památky jako

"nemovitosti". To, že ve druhém případě nepřichází zpravidla do úvahy

obava z vyvezení takové památky mimo území státu, je samozřejmé,

samotná problematika režimu ochrany kulturních památek však nebyla

předmětem tohoto řízení.



Návrh na zrušení § 11 odst. 5 zákona o půdě se v podstatě opírá o

shrnutí důvodů již zmíněného zrušujícího nálezu Ústavního soudu č.

57/1999 Sb. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl postupem

podle § 13 zákona o Ústavním soudu od svého právního názoru odchýlit. V

tomto předcházejícím nálezu Ústavní soud konstatoval, že zákon České

národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, stanoví v § 4, že

určení toho, co je třeba považovat za národní kulturní památku, provádí

vláda svým nařízením. V ustanovení § 9 jsou stanoveny zvláštní

povinnosti vlastníka kulturní památky, § 13 stanoví předkupní právo

státu k těmto věcem a § 15 odst. 3 upravuje postup v případech, kdy

vlastník zanedbává péči o národní kulturní památku. Posledně zmíněné

ustanovení umožňuje v určitých případech i vyvlastnění majetku. V

přechodném ustanovení § 42 odst. 2 se pak stanoví, že národní kulturní

památky prohlášené podle dřívějších právních předpisů se považují za

národní kulturní památky podle tohoto zákona. Tato ustanovení platí i v

současné době stejně jako prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České

socialistické republiky č. 66/1988, kterou se provádí zákon České

národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění

pozdějších předpisů, podle které se vede ústřední seznam kulturních

památek, ve kterém se vyznačuje též, že určitá kulturní památka je

prohlášena za "národní".



Právní situace oprávněných osob podle zákona o půdě je proto taková, že

tento zákon je nevylučuje z nároku na vrácení půdy, budov a staveb

patřících k původní zemědělské usedlosti, pokud přešly na stát nebo na

jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem

uvedeným v § 6 odst. 1 tohoto zákona. Zákon o půdě však pro jejich

nároky stanoví překážku v podobě podmínky, kterou je přijetí zákona

upravujícího správu a ochranu kulturních památek. Tato podmínka je

podle názoru Ústavního soudu formulována způsobem, který odporuje

požadavkům, které jsou kladeny na právní předpisy demokratického

právního státu, a to z více důvodů. V době jejího stanovení zákon

tohoto druhu existoval. Z tohoto lze dovodit i s odvoláním na text

zrušeného § 8 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že touto

podmínkou se rozumí zrušení zákona č. 20/1987 Sb. a jeho nahrazení

zákonem novým. Z hlediska legislativní techniky však může být stávající

zákon měněn, a tím přizpůsobován novým podmínkám vývoje společnosti

postupnými novelizacemi. Nic proto nenutí zákonodárce, aby původní

zákon zrušil a přijal zákon nový jen proto, že to předpokládá jiný

zákon, který navíc se správou kulturních památek přímo nesouvisí. Není

proto jisto, zda se podmínka uplatnění nároku vůbec někdy naplní.



Napadený § 11 odst. 5 zákona o půdě rovněž nestanoví žádné obsahové

náležitosti, podle kterých by bylo možno zjistit, zda podmínkou § 11

odst. 5 předvídaná úprava již byla přijata a podle čeho se to může

posoudit. Bylo by možno tvrdit, že se jedná o jakýkoli zákon, který

uvedenou materii upravuje. Dokonce může jít o zákon, který se týká

kulturních památek, na které se zákon o půdě vůbec nevztahuje. Zákonů,

které od účinnosti zákona o půdě upravují nějakým způsobem záležitosti

správy a ochrany kulturních památek, přitom bylo přijato již více.

Stačí uvést zákon č. 242/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon

České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění

zákona České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě

jejich působnosti a o některých dalších opatření s tím souvisejících,

zákon č. 361/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní

památkové péči, ve znění zákona č. 242/1992 Sb., zákon č. 122/2000 Sb.,

o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů,

zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících

se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a

zákonem o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

146/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové

péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 320/2002 Sb., o změně a

zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních

úřadů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání

odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských

států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání

odborné kvalifikace), zákon č. 186/2004 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o Celní správě České republiky,

a zákon č. 1/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 243/2000 Sb., o

rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a

některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony, které se týkají jak

samotného zákona č. 20/1987 Sb., tak materie v něm upravené z hlediska

správy a ochrany kulturních (nejen národních) památek. Lze však uvést

další zákony, jako např. zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně

vyvezených kulturních statků, ve znění zákona č. 180/2003 Sb., nebo

zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve

znění pozdějších předpisů. Samo o sobě by však takové nepřesně

formulované odkazující ustanovení nepředstavovalo problém.



V okamžiku, kdy se v právním státě založeném na úctě k právům a

svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy) váže možnost uplatnění

restitučního nároku na tak neurčitě formulované okolnosti, vzniká z

hlediska ochrany práv oprávněných osob podle zákona o půdě zcela jiná

situace. Tu je nutno hodnotit jako neústavní stav. Zákon o půdě totiž

porušuje zásadu tvorby práva v právním státě, podle které pokud se

podmínka stanovená v právním předpise spojuje s nabytím účinnosti

jiného právního předpisu, musí jít o skutečnost, která nastane a o

které se adresáti nějakým způsobem doví. V daném případě však není

jasné, zda se Parlamentu z různých důvodů (např. střet požadavků

památkové ochrany a vlastníků), které s restitučními nároky přímo

nesouvisejí, vůbec podaří přijmout předpokládanou úpravu. Stejně tak

není zřejmé, jak by se o okamžiku otevření lhůty k uplatnění nároku

oprávněné osoby měly dovědět. Nelze tedy považovat za svévoli

zákonodárce, že dosud na úseku správy a ochrany kulturních památek

nepřijal formálně nový zákon, pokud je takto vůbec § 11 odst. 5 zákona

o půdě míněn, je však svévolí a současně diskriminujícím postupem, když

právě na tuto podmínku, navíc vágně a v rozporu s principy tvorby práva

v právním státě vyjádřenou, váže možnost uplatnění restitučního nároku.

Zákon, jehož účelem je odstranění některých majetkových křivd, tak

vlastně odkazem na známou tzv. "dočasnost" právní úpravy působí křivdu

již další generaci oprávněných osob. Jen pro úplnost Ústavní soud

připomíná, že v řízení o nálezu č. 57/1999 Sb. Ministerstvo kultury

uvedlo, že návrh věcného záměru zákona o ochraně kulturních památek

bude vládě předložen k projednání v červnu 1999. Nyní v novém řízení

uvádí, že předložení návrhu nového zákona lze očekávat ve 4. čtvrtletí

roku 2006, tedy až v dalším volebním období.



V rozporu s principem právního státu a rovnosti subjektů práva je i

situace, na kterou již bylo poukázáno v nálezu č. 57/1999 Sb. Ústavní

soud zde dospěl k závěru, že o tom, co bude z tzv. národních kulturních

památek vydáno oprávněným osobám, rozhoduje vlastně vláda, která svým

nařízením může určité věci ze seznamu vypustit, resp. prohlášení

národní kulturní památkou omezit či upřesnit. Jak současné poznatky

ukazují, vláda může dodatečným rozšířením seznamu národních kulturních

památek také zasáhnout do probíhajícího restitučního řízení a některé

osoby z něj "dočasně" vyloučit. Příkladem takového postupu může být

právě nařízení vlády č. 132/2001 Sb., o prohlášení některých kulturních

památek za národní kulturní památky. V § 1 odst. 1 písm. a) bodu 6 je

za národní kulturní památku prohlášen "Hrad Kokořín". Podle § 2 toto

nařízení nabylo účinnosti dnem 1.1.2002. Vydáno bylo dne 28.3.2001,

tedy v době, kdy probíhalo řízení o restitučním nároku skupiny

restituentů, kteří uplatnili nárok na jeho vydání.



Nastala tak situace, se kterou ani předchozí nález č. 57/1999 Sb.

výslovně nepočítal, avšak tato odlišnost nic nemění na platnosti

nosných důvodů tohoto nálezu i v projednávané věci. V této souvislosti

považuje Ústavní za potřebné uvést, že může hodnotit pouze ústavnost

napadeného právního předpisu, nepřísluší mu předjímat budoucí soudní

rozhodnutí, byť řízení v této věci zavdalo příčinu k provedení

konkrétní kontroly ústavnosti § 11 odst. 5 zákona o půdě. Bude proto na

obecném soudu, aby posoudil, zda v tomto případě přichází do úvahy

přihlédnutí k tomu, že během restitučního řízení bylo vydáno vládní

nařízení č. 132/2001 Sb., které s účinností dnem 1.1.2002 prohlásilo

nemovitost, která má být předmětem restituce, národní kulturní

památkou, či nikoli, a jaký to má vliv na použití § 154 odst. 1

občanského soudního řádu, podle kterého pro rozsudek je rozhodující

stav v době jeho vyhlášení. Úkolem Ústavního soudu je pouze rozhodnout

o ústavnosti právního předpisu, kterého má být v daném soudním řízení

použito, neboť se jej dovolává jedna ze stran řízení před obecným

soudem, konkrétně strana žalující. Předmětem řízení je určení

vlastnického práva k nemovitosti, která je národní kulturní památkou,

kterou sice nebyla v době zahájení řízení, byla jí však v době vzniku

vlastnického práva skupiny žalovaných osob v řízení před obecným

soudem. V daném případě mělo dojít ke vzniku práva vlastnického

rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Mělník,

rozhodnutím č. j. 33530/2002/PÚ/919-565/Hrad ze dne 11. září 2002,

které nabylo právní moci dne 24.1.2003, tedy v době, kdy již předmětná

nemovitost byla prohlášena národní kulturní památkou. Proto ani tato

okolnost, kterou se incidenční případ v právě rozhodované věci liší od

okolností, za kterých bylo rozhodováno nálezem č. 57/1999 Sb., nemůže

mít na výsledek řízení vliv, nehledě na výše zdůrazněnou okolnost, že

ani v rámci řízení o ústavnosti právního předpisu na návrh soudu podle

čl. 95 odst. 2 Ústavy nemůže Ústavní soud předjímat další postup

obecného soudu v incidenčním případě, tím méně pak jeho výsledek.



Nařízením vlády č. 132/2001 Sb. byl vydán sice z hlediska formy právní

předpis, de facto však individuální správní akt (lze hovořit o

opatření), který ve svém důsledku možným oprávněným osobám uzavřel

cestu k restituci hradu Kokořín. V této souvislosti bylo v nálezu sp.

zn. Pl. ÚS 25/98 zdůrazněno, a navrhovatel tuto argumentaci přebírá, že

tak existuje mezi restituenty několik podskupin, které tvoří především

ti, kteří své nároky uplatnili k majetku, který v době vznesení nároku

byl národní kulturní památkou a je jí dosud, dále pak osoby, u kterých

byl po uplatnění nároku požadovaný majetek ze seznamu národních

kulturních památek vyčleněn, a konečně pak osoby, které své nároky

neuplatnily právě pro existenci ustanovení § 8 odst. 6 zákona č.

87/1991 Sb. a u kterých podle stanoviska Nejvyššího soudu nemohlo dojít

k zániku nároku uplynutím lhůty (Cpjn 50/1993, publ. pod č. 7-8/1993,

str. 254, bod 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nyní však

nově v důsledku nařízení vlády č. 132/2001 Sb. vznikla skupina osob,

které svůj nárok uplatnily k nemovitostem, které v době uplatnění

nároku národní kulturní památkou nebyly (takže se na ně blokační

ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě nevztahovalo), a dodatečně jí

byly prohlášeny (což je případ, který projednává obecný soud, který

tento návrh předložil). Beze změny zákona o půdě, na jehož základě byl

uplatněn nárok na vrácení majetku, jemuž v době podání nic nepřekáželo,

mohlo být uplatnění nároku nařízením vlády zabráněno, nebo naopak

vyřazením majetku ze seznamu národních kulturních památek mohla být

restituce dodatečně umožněna. Vzniká proto otázka, jak se s touto

úpravou slučují principy právního státu a rovnost subjektů práva včetně

zákazu diskriminace.



Ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v restitučních předpisech,

konkrétně v zákoně o mimosoudních rehabilitacích a v zákoně o půdě, se

Ústavní soud zabýval již v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 38; vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.) a sp.

zn. Pl. ÚS 8/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 83; vyhlášen pod

č. 29/1996 Sb.). Na otázku, zda existuje rozumný zákonný důvod pro

vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které jinak znaky určitého

restitučního titulu naplňují, odpověděl Ústavní soud záporně, když

vyslovil, že rámec možného omezení je dán pouze čl. 11 odst. 2 Listiny,

tj., že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České

republiky. Z toho dovodil, že Listina nezmocňuje zákonodárce ke

stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci

restitučního procesu či obecně). Z těchto důvodů byla podmínka trvalého

pobytu prohlášena za rozpornou s čl. 11 odst. 2 Listiny. Ústavností

podmínky v podobě vydání "nového zákona o správě a ochraně kulturních

památek" Českou národní radou a Slovenskou národní radou se Ústavní

soud zabýval v nálezu č. 57/1999 Sb. Z rozboru právní úpravy na tomto

úseku dospěl k závěru, že pro prohlášení určité nemovité či movité věci

za národní kulturní památku není rozhodující, jaký má tato věc

vlastnický režim. Jde tedy o zákon, který stanoví vlastníkovi určitá

omezení a určitý zvláštní režim v případech, že by o tento majetek

nepečoval řádně. Přesto, že zákon České národní rady č. 20/1987 Sb. byl

vydán ve zcela jiných společenských a ekonomických podmínkách a některá

jeho ustanovení jsou nepochybně již neaplikovatelná, měl Ústavní soud

za to, že dává státu dostatek prostředků k ochraně kulturních hodnot

při respektování práv restituentů. Povinnost vlastníka kulturní památky

(tedy i národní) řádně pečovat o její zachování a udržování vyplývá z

ustanovení § 9 zákona České národní rady č. 20/1987 Sb., kde jsou též

stanovena rozsáhlá oprávnění orgánů památkové péče ve vztahu k

vlastníkovi, který své povinnosti neplní. V § 13 je založeno přednostní

právo státu na koupi kulturní památky atd. Ústavní soud tak v roce 1999

dospěl k závěru, že u národních kulturních památek z hlediska zákona o

mimosoudních rehabilitacích není dán rozumný důvod pro jejich vyčlenění

z normálního režimu restitučního procesu. Platná úprava se proto jeví

jako svévole zákonodárce, který bez přesvědčivých důvodů a argumentů

určitou skupinu bývalých vlastníků, resp. jejich právních nástupců

diskriminuje, aniž by zde převažoval zájem na ochraně veřejných hodnot.



Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v tomto případě. V souvislosti

s hodnocením překážky uplatnění restitučního nároku v § 11 odst. 5 v

zákoně o půdě ve spojení s čl. 1 Listiny neshledal důvody, proč by se

měl od tehdejší argumentace odchýlit. Naopak považuje za potřebné navíc

oproti původní argumentaci zdůraznit, že tyto osoby jsou po zrušení § 8

odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích v nerovném postavení s

jinými oprávněnými osobami ještě ve větším rozsahu, než tomu bylo před

vyhlášením nálezu č. 57/1999 Sb. Jedná se totiž již nejen o jiné

oprávněné osoby, které mohou (mohly) uplatňovat restituční nároky k

nemovitostem, na které se překážka § 11 odst. 5 nevztahovala. Navíc

jsou od roku 1999 v nerovném postavení s oprávněnými osobami, na které

se obdobná překážka (§ 8 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích)

původně vztahovala, než byla jako neústavní zrušena. To je v evidentním

rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny, který stanoví, že zákonná omezení

základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které

splňují stanovené podmínky. Zde možno odkázat na obdobnou situaci,

kterou ve vztahu ke zrušení podmínky trvalého pobytu v zákoně o

mimosoudních rehabilitacích nálezem č. 164/1994 Sb. byl Ústavní soud

nucen řešit v nálezu č. 29/1996 Sb. rovněž zrušením této podmínky v

zákoně o půdě.



Tyto důvody považoval Ústavní soud za dostatečné pro vyhovění návrhu na

zrušení napadeného ustanovení, aniž by se zabýval též otázkou

ústavněprávní akceptovatelnosti mlčení zákonodárce, kterou uplatnil ve

svém vyjádření předseda Senátu Parlamentu České republiky. Pouze

poznamenává, že v daném případě se nejedná z hlediska teorie tvorby

práva o tzv. mlčení zákonodárce, nýbrž o jeho případné opomenutí. Za

takové opomenutí lze v daném případě označit situaci, kdy zákonodárce

neuvedl po vyhlášení nálezu č. 57/1999 Sb. do souladu postavení

oprávněných osob podle zákona o půdě s oprávněnými osobami podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích.



Protože tak zákonodárce neučinil a napadené ustanovení § 11 odst. 5

zákona o půdě bylo shledáno v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i s

čl. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny, bylo o něm rozhodnuto tak, že

se podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušuje dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, a to vzhledem k souhlasu účastníků

řízení ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez ústního

jednání.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.