354/2005 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2005 ve znění opravného usnesení
ze dne 30. srpna 2005 v plénu ve složení Stanislav Balík, František
Duchoň, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká,
Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný,
Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo o návrhu Městského soudu
v Brně na zrušení zákona č. 427/2003 Sb., kterým se pro rok 2004
stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad
výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů, poslanců Evropského parlamentu, soudců a státních
zástupců, výše dalšího platu těchto osob za první pololetí roku 2004, a
kterým se mění některé související zákony, v části "týkající se jedné
poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům
okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího
správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1 písm. h)
zákona č. 427/2003 Sb.]",
takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje ustanovení § 2
zákona č.427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č.
127/2005 Sb., pokud se týká soudce okresního, krajského a vrchního
soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [§ 1 písm. i) zák.
č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005
Sb.].
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 26. srpna 2004 doručen návrh Městského soudu v
Brně na zrušení "zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se jedné
poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům
okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího
správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1 písm. h)
zákona č. 427/2003 Sb.]".
Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v
souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2
Ústavy dospěl k závěru, že ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č.
427/2003 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 33 C 236/2004
použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1
Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V uvedené věci sp. zn. 33 C 236/2004 je Městským soudem v Brně
rozhodováno o žalobě soudce téhož soudu, v níž se žalobce domáhá vůči
České republice - Městskému soudu v Brně zaplacení jedné poloviny
dalšího platu za první pololetí roku 2004 v celkové výši 21.600,- Kč,
přičemž opírá svůj nárok o ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb., o
platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších
předpisů, jehož předpoklady považuje za splněné. Ve výplatním termínu,
stanoveném na den 15. července 2004, mu však v důsledku zákona č.
427/2003 Sb. polovina dalšího platu za první pololetí roku 2004
vyplacena nebyla.
Odejmutím dalšího platu za první pololetí roku 2004 došlo dle
navrhovatele k nepřípustnému a opakovanému zásahu do soudcovské
nezávislosti. Zákonem č. 427/2003 Sb. došlo k tomu, že byla odejmuta
polovina dalšího platu náležejícího za první a druhé pololetí let 2004,
2005 a 2006, přičemž se v uvedených letech použije platová základna ve
výši dosažené podle zvláštního právního předpisu ke dni 31. prosince
2003 (což představuje "zmrazení platu"). K tomuto opatření zákonodárce
přistoupil v době, kdy mu bylo známo odůvodnění nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 11/02, na jehož nosné důvody navrhovatel odkazuje.
Městský soud poukazuje dále na restrikce provedené zákona č. 420/2002
Sb., jímž byla soudcům výrazně zkrácena doba, po kterou je jim
poskytován plat při dočasné neschopnosti výkonu funkce, a to z
původních 6 měsíců na dobu 20 pracovních dnů, přičemž i institut
poskytování plného platu při dočasné neschopnosti považuje za jednu ze
součástí záruk materiálního zabezpečení soudce. Za další omezení
platové úrovně soudců pak označuje i důsledky, jež vyplynuly ze zákona
č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření při
určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem
funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a
státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů
za první a druhé pololetí roku 2003. Dle ustanovení § 1 uvedeného
zákona se pro určení platu a dalších náhrad a výdajů spojených s
výkonem funkce v roce 2003 pro vyjmenované představitele a soudce
použije platová základna ve výši dosažené ke dni 31. prosince 2002,
přičemž s ohledem na změnu právní úpravy platových tarifů a osobního
příplatku provedené pro zaměstnance ministerstev s účinností
následujícího po dni 31. prosince 2002 se platová základna v uvedeném
roce nezvýšila. Ačkoli tedy za normálního běhu událostí mělo dle
navrhovatele od 1. ledna 2003 dojít ke zvýšení platu soudce v důsledku
změny právní úpravy platových tarifů a osobního příplatku provedené pro
zaměstnance ministerstev, ad hoc přijatým zákonem k tomu u soudců
nedošlo.
Navrhovatel upozorňuje v této souvislosti na důvodové zprávy k zákonu
č. 420/2002 Sb. a zákonu č. 425/2002 Sb., z nichž dle něj plyne, že
jimi zákonodárce sledoval cíl "zachování srovnatelného postavení
jednotlivých skupin" osob, tj. státních zaměstnanců, představitelů
státní moci a soudců, přičemž zvláštní postavení soudců, pokud jde o
výši odměňování, se zákonodárci jevilo jako nespravedlivé a
neproporcionální. Tento postup považuje Městský soud v Brně za
neústavní, stojící v rozporu s právem soudce na hmotné zabezpečení,
které je jednou z garancí jeho soudcovské nezávislosti. Poukazuje
přitom na skutečnost, že zákonodárce přitom požadavek na zachování
"srovnatelného postavení jednotlivých skupin" osob, uvedený ve
zmíněných důvodových zprávách, později nedodržel, protože mimo jiné:
- novelizací nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí,
provedenou nařízením vlády č. 582/2002 Sb., došlo s účinností od 1.
ledna 2003 k navýšení stupnice platových tarifů podle platových tříd a
platových stupňů pro zaměstnance uvedené v § 1 odst. 2 nařízení vlády
č. 253/1992 Sb.,
- novelizací nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací, provedenou
nařízením vlády č. 583/2002 Sb., došlo s účinností od 1. ledna 2003 k
navýšení stupnice platových tarifů podle platových tříd a platových
stupňů pro zaměstnance uvedené v § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 251/1992
Sb.,
- novelizací nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů
celní správy, příslušníků sborů požární ochrany a zaměstnanců některých
dalších organizací (služební platový řád), provedenou nařízením vlády
č. 584/2002 Sb., došlo s účinností od 1. ledna 2003 k navýšení stupnice
platových tarifů podle platových tříd a platových stupňů pro
zaměstnance uvedené v § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 79/1994 Sb.,
- přijetím zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, dojde s účinností od 1. ledna 2005 ke zvýšení
platu příslušníků bezpečnostních sborů o cca 30 %,
- přijetím nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ve veřejných službách a správě, došlo s účinností od dne 1.
ledna 2004 k navýšení stupnice platových tarifů podle platových tříd a
platových stupňů pro zaměstnance uvedené v § 1 odst. 1 nařízení vlády
č. 330/2003 Sb.
Městský soud v Brně nadto polemizuje i se záměrem zákona projednávaného
v době podání návrhu, dle kterého mělo dojít ke zrušení dalších platů,
což navrhovatel považuje za stojící v příkrém rozporu s již uvedeným
nálezem Ústavního soudu.
V návrhu je dále obsažena námitka vůči eventuálnímu tvrzení, dle něhož
další platy soudců jsou svojí povahou v podstatě bonusy vyplácené
jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudce. Dle názoru
Městského soudu v Brně je tímto nepřípustně směšováno kalendářní období
s obdobím výplatním, výplatní období se totiž nemusí krýt s obdobím
kalendářním, neboť jde jen "o určité celkové penzum finanční částky
náležející soudci za zákonem přesně vymezené období". Jestliže tedy
dojde k odnětí byť pouze jednoho z dalších platů, dochází tím
automaticky i k celkovému snížení zákonem zaručeného ročního příjmu
soudce.
Odlišná interpretace pojmů "dalších platů" však dle něj vede k tomu, že
přístup zákonodárce k platovým otázkám týkajícím se soudců nutno
hodnotit ve smyslu libovůle, a to jak v souvislosti se zákonem č.
427/2003 Sb., tak i v minulosti (zákon č. 287/1997 Sb., zákon č.
268/1998 Sb., zákon č. 308/1999 Sb., zákon č. 416/2001 Sb., zákon č.
425/2002 Sb.).
Odnětí poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 se tudíž jeví
navrhovateli jako neústavní v důsledku rozporu s právem soudce na
materiální zabezpečení jeho soudcovské nezávislosti, které vyplývá z
čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a s čl. 1 Listiny.
Materiální zajištění nezávislosti je pak dle něj jednou z garancí
nestranného a spravedlivého rozhodování o právech a právem chráněných
zájmech osob.
Navrhovatel upozorňuje dále na obtížnost konstrukce petitu návrhu,
která je způsobena tím, že ustanovení § 1 zákona č. 427/2003 Sb.
nevyjmenovává pouze druhy funkcí, na které se vztahuje odnětí dalšího
platu, nýbrž upravuje též ukotvení platové základny ve výši dosažené ke
dni 31. prosince 2003 (tzv. zmrazení platu). Navrhovateli jde ale pouze
o zrušení té části zákona č. 427/2003 Sb., která se týká soudců a jen o
odnětí dalšího platu ve výši jedné poloviny za první pololetí roku
2004.
Pro uvedené Městský soud v Brně navrhuje, aby Ústavní soud nálezem
rozhodl, že "se zrušuje část zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se
jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k
soudcům okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a
Nejvyššího správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1
písm. h) zákona č. 427/2003 Sb.]".
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve
svém vyjádření ze dne 5. října 2004 předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky PhDr. Lubomír Zaorálek uvádí, že v době
projednávání návrhu zákona, který byl později publikován pod č.
427/2003 Sb., si byla Poslanecká sněmovna vědoma toho, že daná
problematika, tj. odejmutí části dalšího platu soudcům, byla již
několikrát napadena pro neústavnost z důvodu nepřípustného zásahu do
soudcovské nezávislosti. Přesto Poslanecká sněmovna setrvala na svém
názoru, že nevyplacení části dalšího platu soudcům není v rozporu s
ústavním pořádkem, neboť jeho částečné nevyplacení nemůže ohrozit
nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý, ani o
hluboký zásah do jejich materiálního zabezpečení.
Předseda Poslanecké sněmovny dále potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, že zákon č. 427/2003 Sb. byl přijat po řádně
provedeném zákonodárném procesu, byl podepsán příslušnými ústavními
činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů. V závěru vyjádření pak
konstatuje, že za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s
Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky, přičemž je
na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil
ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České
republiky. Úvodem svého vyjádření ze dne 5. října 2004 jeho tehdejší
předseda doc. JUDr. Petr Pithart rekapituluje průběh projednávání
předmětného zákona Parlamentem. Uvádí, že návrh napadeného zákona
předložila vláda Poslanecké sněmovně 7. července 2003 v rámci návrhů
zákonů souvisejících s reformou veřejných financí. Návrh zákona, jehož
část je navržena ke zrušení, byl po jeho schválení v Poslanecké
sněmovně doručen Senátu dne 8. října 2003. V Senátu byl jako senátní
tisk č. 173 projednán ve dvou výborech, a to
- ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který jako výbor
garanční doporučil Senátu návrh zákona schválit ve znění postoupeném
Poslaneckou sněmovnou,
- ve výboru ústavně-právním, který doporučil Senátu vrátit návrh zákona
Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které tento výbor přijal
(jednalo se o pozměňovací návrhy týkající se stanovení platové základny
a pozměňovací návrhy legislativně technické povahy reagující na úpravy
v jiných zákonech).
Senát předložený návrh zákona projednal na své 11. schůzi dne 6.
listopadu a po obsáhlé rozpravě přijal usnesení, kterým jej schválil ve
znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro toto usnesení ze 69
přítomných senátorů hlasovalo 40, proti bylo 19 senátorů.
K projednání návrhu předmětného zákona se ve vyjádření dále uvádí, že v
orgánech Senátu k němu byly uplatněny kritické výhrady z hlediska
nesystémovosti úpravy, zejména pokud jde o další zmrazení platové
základny. Diskutována byla rovněž otázka ústavnosti opětovné restrikce
dalších platů, týkající se i soudců. V této záležitosti vedle názorů
zpochybňujících ústavnost navrhované úpravy zazněly i pochybnosti, zda
návrh lze hodnotit jako protiústavní, existují-li rozdílná rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech týkajících se restrikcí dalších platů soudců.
V závěrečném hlasování však nakonec potřebná většina přítomných návrh
zákona schválila ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.
Jelikož navrhovaný petit je obsahově totožný s petitem uvedeným v
návrhu na zrušení části zákona č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003
stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad
výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů, soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám
stanoví výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003, který
je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04, předseda Senátu v
dalším odkazuje na vyjádření Senátu ze dne 8. září 2004 č. j. 9654/04,
podané k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04.
III.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k
tomu, že oba účastníci, tj. navrhovatel v podání ze dne 15. června 2005
a účastníci řízení ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky ze dne 2. června 2005 a předsedy Senátu Parlamentu
České republiky ze dne 9. června 2005 vyjádřili svůj souhlas s
upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má
zato, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od
ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.
Dikce napadeného právního předpisu
Dle ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č.
626/2004 Sb., pro určení platu a některých náhrad výdajů spojených s
výkonem funkce "soudce okresního, krajského a vrchního soudu,
Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu" se v roce 2004 použije
platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu1)
k 31. prosinci 2003. Tímto zvláštním předpisem dle pozn. 1 je zákon č.
425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření při
určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem
funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a
státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů
za první a druhé pololetí roku 2003.
Dle uvedeného ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb., platného
před jeho novelou provedenou zákonem č. 626/2004 Sb., tj. ve znění
platném do 31. prosince 2004, se pro určení platu a některých náhrad
výdajů spojených s výkonem funkce "soudce okresního, krajského a
vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu" použije
platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu1 k
31. prosinci 2003, a to nejen v roce 2004, nýbrž i v letech 2005 a
2006.
Podle ustanovení § 2 uvedeného zákona, ve znění čl. I bodu 5 zákona č.
626/2004 Sb. platí: "Pokud podle zvláštního právního předpisu náleží
osobám uvedeným v § 1 další plat, poskytne se jim za první a druhé
pololetí roku 2004 jen ve výši poloviny částky, na kterou by jim jinak
vznikl nárok." Ve své původní dikci § 2 zákon č. 427/2003 Sb. před
zmíněnou novelou upravoval identickým způsobem poskytování dalšího
platu osobám uvedeným v § 1 předmětného zákona nejen za první a druhé
pololetí roku 2004, nýbrž i let 2005 a 2006.
V.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení "zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se jedné
poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům
okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího
správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1 písm. h)
zákona č. 427/2003 Sb.]" byl podán Městským soudem v Brně dle
ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci sp. zn. 33 C 236/2004 je
Městským soudem v Brně rozhodováno o žalobě soudce téhož soudu, v níž
se žalobce domáhá vůči České republice - Městskému soudu v Brně
zaplacení jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 v
celkové výši 21.600,-Kč, přičemž opírá svůj nárok o ustanovení § 4
zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s
výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a
soudců, ve znění pozdějších předpisů, jehož předpoklady považuje za
splněné. Ve výplatním termínu, stanoveném na den 15. července 2004, mu
však v důsledku zákona č. 427/2003 Sb. polovina dalšího platu za první
pololetí roku 2004, vyplacena nebyla.
Městský soud v Brně, poté co v souvislosti se svojí rozhodovací
činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dospěl k závěru, že
ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., jehož má být při
řešení věci sp. zn. 33 C 236/2004 použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1
ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny, po přerušení
kmenového řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavnímu soudu
předložil předmětný návrh na kontrolu norem.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož
zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro
posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.
Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze tudíž na
straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní
legitimace pro řízení o kontrole norem.
VI.
Posouzení důvodnosti zastavení řízení dle § 67 zákona č. 182/1993 Sb.
Ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb. bylo v průběhu
předmětného řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno čl. I
body 4, 5 zákona č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v návaznosti
na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování. Tato
zákonná úprava je platná dnem 1. ledna 2005 (čl. XXIII zákona č.
626/2004 Sb.).
Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení,
jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení,
jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení
před Ústavním soudem.
K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní
soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01. Vycházeje ze
smyslu a účelu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. konstatoval, že
změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod
zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení
ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná.
Z pohledu takto vymezeného hlediska interpretace a aplikace § 67 zákona
č. 182/1993 Sb. pak nutno dospět k závěru, že změna ustanovení § 1
písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., provedená čl. I body 4, 5 zákona
č. 626/2004 Sb. se nedotkla smyslu a účelu novelizovaných zákonných
ustanovení, toliko omezila jejich časovou působnost na rok 2004 a
vyloučila jejich působnost na roky 2005 a 2006, a tedy nezaložila důvod
zastavení předmětného řízení o kontrole norem. Další časová působnost
platových restrikcí dopadající na odejmutí dalších platů i v letech
2005 a 2006 pozbyla totiž po zrušení institutu dalších platů zákonem č.
626/2004 Sb. rozumného smyslu. Shodné konstatování platí i pro změnu
označení písmene předmětného ustanovení obsaženého v § 1 zákona č.
427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb., založenou zákonem č.
127/2005 Sb.1
Nadto lze zmínit i tu okolnost, že i předmětem řízení vedeného u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 236/2004, z něhož návrh na
zrušení ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb. vzešel, je
nárok soudce obecného soudu vůči České republice - Městskému soudu v
Brně o zaplacení jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku
2004.
VII.
Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu
Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., je v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon,
jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný právní předpis nebo jeho
jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka
řízení, bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh
předmětného zákona ve 3. čtení na své 20. schůzi dne 26. září 2003
usnesením č. 668, kdy ze 196 přítomných poslankyň a poslanců 139
hlasovalo pro a 40 proti.
Senát na své 11. schůzi, konané dne 6. listopadu 2003, vládní návrh
zákona, kterým se pro rok 2004 stanoví mimořádné opatření při určování
výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce
představitelů státní moci a některých státních orgánů, poslanců
Evropského parlamentu, soudců a státních zástupců, výše dalšího platu
těchto osob za první pololetí roku 2004, a kterým se mění některé
související zákony, schválil ve znění postoupeném Poslaneckou
sněmovnou, a to v hlasování, při kterém ze 69 přítomných senátorek a
senátorů hlasovalo 40 pro a 19 bylo proti.
Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod
č. 427/2003 Sb. řádně vyhlášen v částce 139 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 12. prosince 2003, a dle § 6 nabyl účinnosti dnem
vyhlášení, čili dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů.
VIII.
Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem
(ústavnost platových restrikcí vůči soudcům)
Ústavní soud se problematikou platových restrikcí vůči soudcům ve formě
odejmutí "dalšího platu" zabýval v řadě svých rozhodnutí. Podrobná
rekapitulace této judikatury je obsažena v nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 11/02.
Navzdory této skutečnosti, jelikož Ústavní soud je s daným problémem
opětovně konfrontován, nezbývá než tuto rekapitulaci rámcově zopakovat.
V derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/99 ze dne 15. září 1999 Ústavní
soud zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí
dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a
některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia
Komise pro cenné papíry, a to ustanovení upravujícího odejmutí dalšího
platu soudcům za druhé pololetí 1998. Nosným důvodem nálezu byl
argument principem soudcovské nezávislosti, do jehož rámce soud
vztáhnul i "aspekty materiální povahy". Argumentem dalším se stal
poukaz na rozdílnost ústavního postavení soudců na straně jedné a
představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na
straně druhé.
Nálezem ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99 Ústavní soud návrh
na zrušení části ustanovení § 4a zákona č. 236/1995 Sb., ve znění
zákona č. 287/1997 Sb., upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za
druhé pololetí 1997, zamítl. I v daném nálezu přitom zdůraznil, že
soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních demokratických
hodnot, jejímuž zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení
soudců. Považoval přitom za podstatné, aby do platů soudců jiné orgány
státní moci nezasahovaly, a to jakoukoliv formou, svévolně a opakovaně.
Pro rozhodovaný případ ale zásah zákonodárce znaky svévole nevykazoval.
Dle Ústavního soudu při posouzení ústavnosti napadeného zákonného
ustanovení nebylo lze odhlédnout od obtížné sociální a hospodářské
reality, v níž se Česká republika v roce 1997 nacházela.
Téhož dne, tj. 3. července 2000, Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS
16/2000 zamítl i návrh na zrušení části ustanovení § 1 zákona č.
308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za
druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých
státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise
pro cenné papíry, a to ustanovení upravujícího odejmutí dalšího platu
soudcům za druhé pololetí roku 1999 a roku 2000. Nezměnil přitom
základní východisko posuzování daného problému. Zdůraznil, že plat
soudců by neměl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho
či onoho vládního seskupení. Odejmutí "dalšího platu" hodnotil proto
jako výjimečný akt, který lze oprávnit pouze z vážných důvodů, za něž
považoval dopad finančních potíží státu, a pouze v souvislosti s
komplexem přijatých úsporných opatření týkajících se platů v celé sféře
státních představitelů a zaměstnanců.
Konečně dne 11. června 2003 Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/02
zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího
platu za druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za
první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci a některých
státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro
cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady
České národní banky, a to upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům
za druhé pololetí roku 2001 a snižujícího další plat za první a druhé
pololetí roku 2002 na výši poloviny částky, na kterou by jim jinak
vznikl nárok.
Ústavní soud k uvedenému závěru dospěl na základě posouzení i dalších
souvisejících zákonných úprav.
Zákonem č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné
opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s
výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů,
soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše
dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003, jenž nabyl účinnosti
1. října 2002, bylo v § 1 stanoveno, že se pro určení platu a dalších
náhrad a výdajů spojených s výkonem funkce v roce 2003 pro vyjmenované
představitele a soudce použije platová základna ve výši dosažené k 31.
prosinci 2002. V důsledku změny právní úpravy platových tarifů a
osobního příplatku provedené pro zaměstnance ministerstev s účinností
následující po dni 31. prosince 2002 se platová základna v uvedeném
roce nezvýšila. Ustanovení § 2 zákona obsahuje zkrácení dalšího platu
týmž osobám náležejícího podle zvláštních předpisů pro rok 2003 na
polovinu. Ustanovení § 3 vyloučilo pro období od 1. ledna 2003 do 31.
prosince 2003 použití § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a
dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní
moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 309/2002
Sb. V odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 Ústavní soud poukázal na
znění důvodových zpráv k návrhům obou výše citovaných zákonů, z nichž
je zřejmé, že navrhovatelem byl sledován cíl spočívající v "zachování
srovnatelného postavení jednotlivých skupin" osob, tj. státních
zaměstnanců, představitelů státní moci a soudců, přičemž zvláštní
postavení soudců, pokud jde o výši odměňování, se navrhovateli jevilo
jako nespravedlivé a neproporcionální. Posouzení ústavnosti § 1 písm.
h) a § 2 zákona č. 425/2002 Sb. je předmětem řízení, vedeného před
Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04.
Naznačené změny v zákonné úpravě vztahující se k platovým poměrům
soudců překročily dle názoru Ústavního soudu ústavní limity pro
akceptaci "výjimečnosti" aktu, jímž došlo k odejmutí dalšího platu
soudcům tak, jak tyto soud vymezil v předchozích rozhodnutích. Uvedl
dále, že lze-li za zcela výjimečných okolností akcentovat princip
rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců,
ústavních činitelů a soudců před principem komplexně chápané
nezávislosti soudců, neplatí tato relace obou principů obecně jako
jednou pro vždy a za všech okolností daná. Naopak, platové poměry
soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou,
nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení
např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s
platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou.
Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci principu rovnosti ve svrchu
uvedeném smyslu co do výjimečného ekonomicky odůvodněného krácení platů
všech, nelze akceptovat rovnost všech svrchu uvedených skupin (ani jako
cílovou kategorii) co do konečné výše platů. Usilování o takovou
rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který
nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti. Tento princip nalézá v
materiálním smyslu své hranice ve vyjádření, dle kterého "stejné nesmí
být upravováno libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být
upravováno libovolně stejně". Princip rovnosti nelze chápat jako
nivelizaci ve výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci
stejných startovních šancí. Takto vyložený princip rovnosti však
zákonodárce dle přesvědčení Ústavního soudu v § 1 zákona č. 416/2001
Sb. zjevně nedodržel.
Z pohledu komparativního ve vyspělých demokraciích západní Evropy nelze
nalézt případ platových restrikcí vůči soudcům, s touto problematikou
není tudíž konfrontována ani doktrína. Srovnatelné situace se objevují
toliko v postkomunistických evropských zemích.
Ilustrací je rozsáhlá judikatura Ústavního soudu Polské republiky k
otázkám ústavnosti zákonné úpravy platů soudců (viz zejména rozhodnutí
sp. zn. P 1/94 ze dne 8. listopadu 1994, K 13/94 ze dne 14. března
1995, P 1/95 ze dne 11. září 1995, P 8/00 ze dne 4. října 2000). Ve
všech uvedených rozhodnutích se soud zabýval ústavností hledisek
stanovení výše platů soudců z pohledu čl. 178 odst. 2 Ústavy Polské
republiky, dle kterého platy soudců musí odpovídat důstojnosti jejich
úřadu a zajistit plnění jejich povinností.
V rozhodnutí sp. zn. K 12/03 ze dne 18. února 2004 Ústavní soud Polské
republiky při posuzování ústavnosti sazeb navyšování platů soudců (u
kterých došlo nikoli retroaktivně ke snížení) vyslovil v kontextu
platových restrikcí vůči soudcům dvě klíčové teze: Dle první v případě
rozpočtových potíží státu mají být platy soudců chráněny před
"nadměrným nepříznivým kolísáním". Druhou je pak zásada nepřípustnosti
snižování platů soudců, která dle soudu je "ústavou výjimečně silně
chráněna" (čl. 178 odst. 2 Ústavy Polské republiky). Za jedinou ústavně
akceptovatelnou výjimku z této zásady se považuje ve smyslu čl. 216
odst. 5 Ústavy Polské republiky případ, překročí-li veřejný dluh 3/5
hodnoty ročního národního produktu.
Z nástinu judikatury Ústavního soudu, jakož i z komparativní ilustrace
judikaturou Ústavního soudu Polské republiky, lze k otázce ústavnosti
následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který byl před
přijetím tohoto opatření dán zákonný nárok, vyvodit tyto základní
zobecňující teze:
- posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní
období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské
nezávislosti,
- ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci
zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se
vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,
z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým
restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto
restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry,
- zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí
být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady
proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou
finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být
zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a
výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k
obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců [viz doporučení
Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994], příp.
není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci
výkonné na moc soudní.
Princip nezávislého soudnictví je jedním z podstatných náležitostí
demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek
nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců, jako
garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze
zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem odčleněným od politické
moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního
postavení (mezi než nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost,
nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na
orgánech, reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i
oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním
zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská
nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením
jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. Základními
komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně
zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02.
Svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v
tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem
jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů.
Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou
a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným
materiálním zajištěním. Tento komponent principu nezávislosti soudců
byl zakotven i v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12
ze dne 13. října 1994 ohledně nezávislosti, efektivnosti a role soudců,
dle něhož se mezi "řádné pracovní podmínky" soudců řadí i "zajištění
přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost
jejich profese a pracovní zatížení" (Zásada III, bod 1b). Obdobná
maxima je obsažena i v čl. 6.1 Evropské charty o statutu soudce,
přijaté účastníky multilaterálního setkání organizovaného Radou Evropy
ve dnech 8. až 10. července 1998, dle něhož soudci z povolání mají
právo na plat, jehož výše má být stanovena tak, aby je chránila před
tlakem, směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k
ovlivnění jejich chování při nalézání práva, kterým by mohla být
ohrožena jejich nezávislost a nestrannost.
Důvodem druhým podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního
zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich
nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné,
resp. výkonné na rozhodování soudců. Jinými slovy vyloučit svévolné
zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu
"penalizace" soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy
nátlaku na jejich rozhodování.
Takto vyložená hlediska posuzování ústavnosti platových restrikcí vůči
soudcům aplikoval důsledně Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02,
v němž zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 416/2001 Sb., a to
ustanovení upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé
pololetí roku 2001 a snižujícího další plat za první a druhé pololetí
roku 2002 na výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.
Intence, jež vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 416/2001 Sb., jsou
přitom identické s intencemi, jež jej vedly i k přijetí platové
restrikce vůči soudcům v zákoně č. 427/2003 Sb. Byly jimi zákonodárcem
tvrzená tíživá situace veřejných financí a disproporcionalita v úrovni
platů soudců a jiných oblastí veřejné sféry. Dle důvodové zprávy k
návrhu zákona č. 427/2003 Sb.: "Nutné úspory v prostředcích
vynakládaných na platy zaměstnanců ve veřejných službách a správě ...
neumožní, aby další platy poskytované v každém pololetí kalendářního
roku byly ... v následujících letech vyplaceny v plné výši. Z uvedených
důvodů se v předkládaném návrhu zákona navrhuje, aby se pro léta 2004,
2005 a 2006 platová základna pro určování výše platu a některých náhrad
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
dalších osob nezvyšovala, a aby jim byl další plat v každém pololetí
uvedených let poskytnut (stejně jako zaměstnancům ve veřejných službách
a správě) v poloviční výši. - Navrhovaná úprava", pokračuje dále
důvodová zpráva vlády, "je v souladu s ústavním pořádkem České
republiky."
Nutno připomenout, že návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen 26. září
2003, Senátem pak 6. listopadu 2003, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 11/02 byl přijat dne 11. června 2003. Jakkoli tedy Ústavní soud před
přijetím daného zákona zřetelně zformuloval maximu, dle které princip
rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců,
ústavních činitelů a soudců lze akcentovat před principem komplexně
chápané nezávislosti soudců za zcela výjimečných okolností, a tím
vymezil prostor ústavní-konformity platové restrikce vůči soudcům,
nicméně zákonodárce se touto maximou v procesu přijímání zákona č.
427/2003 Sb. neřídil.
Vláda v pozici navrhovatele přitom zpochybnila pravdivost proklamované
intence zákona č. 427/2003 Sb., a to navýšením stupnice platových
tarifů zaměstnanců veřejné sféry s účinností od 1. ledna 2003
(nařízeními vlády č. 582/2002 Sb., č. 583/2002 Sb., č. 584/2002 Sb., č.
330/2003 Sb.), příp. prohlášením Zdeňka Škromacha, ministra práce a
sociálních věcí, ve 2. čtení projednávání návrhu zákona č. 427/2003 Sb.
Poslaneckou sněmovnou dne 24. září 2003: "Pro příští rok i přes
problémy, které dneska existují, se navýší platy o více než 3,6 %.
Takže nárůst i v rozpočtové a příspěvkové sféře bude."
Dle tabulkové přílohy návrhu státního rozpočtu na rok 2004,
předloženého vládou Poslanecké sněmovně, pak pro zaměstnance v
ústředních orgánech státní správy představovala skutečná výše
prostředků na platy za rok 2002 4.840.899 tis. Kč, rozpočet na rok 2003
5.669.263 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 5.916.963 tis. Kč (tabulka č.
9), v organizačních složkách státu představovala skutečná výše
prostředků na platy za rok 2002 8.755.060 tis. Kč, rozpočet na rok 2003
10.319.286 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 10.524.110 tis. Kč (tabulka
č. 10), ve složkách obrany, bezpečnosti, celní a právní ochrany
představovala skutečná výše prostředků na platy za rok 2002 26.999.082
tis. Kč, rozpočet na rok 2003 29.161.674 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak
30.156.796 tis. Kč (tabulka č. 11), v tzv. ostatních organizačních
složkách státu představovala skutečná výše prostředků na platy za rok
2002 11.406.195 tis. Kč, rozpočet na rok 2003 12.545.862 tis. Kč, návrh
na rok 2004 pak 13.205.240 tis. Kč (tabulka č. 12). Za těchto okolností
stěží lze akceptovat tezi o "nutných úsporách v prostředcích
vynakládaných na platy zaměstnanců ve veřejných službách a správě"
obecně, speciálně pro platové restrikce soudcům pak posuzovaná zákonná
úprava postrádá jakýkoli argument "výjimečnými okolnostmi", jež by
odůvodňovaly prioritu principu rovnosti v oblasti restrikcí v
odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před
principem komplexně chápané nezávislosti soudců.
Vycházeje z takto vyložených důvodů, nutno považovat platovou restrikci
vůči soudcům obsaženou v ustanovení § 1 písm. i) a § 2 zákona č.
427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb., za rozpornou s čl. 1
odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
IX.
Formulace výroku derogačního nálezu
Podle ustanovení § 2 uvedeného zákona, ve znění čl. I bodu 5 zákona č.
626/2004 Sb. platí: "Pokud podle zvláštního právního předpisu náleží
osobám uvedeným v § 1 další plat, poskytne se jim za první a druhé
pololetí roku 2004 jen ve výši poloviny částky, na kterou by jim jinak
vznikl nárok." Dle ustanovení § 1 písm. i) zákona č. 427/2003 Sb., ve
znění zákona č. 626/2004 Sb., pro určení platu a některých náhrad
výdajů spojených s výkonem funkce "soudce okresního, krajského a
vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu" se v
roce 2004 použije platová základna ve výši dosažené podle zvláštního
právního předpisu k 31. prosinci 2003, přičemž uvedené ustanovení § 1
obsahuje písmena a) až o).
Ratio decidendi předmětného nálezu dopadá tudíž na vymezený okruh osob
(soudce), jehož se týká ustanovení § 2 předmětného zákona, přičemž
tento okruh osob je upraven odkazem na jiné ustanovení téhož zákona,
jež pro tyto osoby stanoví jiná práva, příp. povinnosti. Daný odkaz je
přitom formulován obecně, tj. nejen ve vztahu k soudcům, nýbrž i dalším
přesně vymezených subjektům.
Zrušení odkazující normy v její úplnosti, tj. ustanovení vyjádřeného v
§ 2 zákona 427/2003 Sb., ve znění zákona 626/2004 Sb., slovy "§ 1" by
tudíž dopadalo i na osoby, pro které derogační důvody nevypovídají.
Zrušení ustanovení vyjádřeného v § 1 zákona 427/2003 Sb., ve znění
zákona č. 626/2004 Sb. slovy "i) soudce okresního, krajského a vrchního
soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu" by ale vybočilo z
rámce předmětu řízení, představovalo by totiž pro soudce zrušení úpravy
platové základny.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3 nález č. 19;
vyhlášen pod č. 80/1995 Sb.), jenž byl pak následován judikaturou v
řízení o kontrole norem, Ústavní soud vymezil pojem zákonného
ustanovení tak, že jím rozumí jakoukoli část textu právního předpisu s
normativním obsahem, tedy výraz, obsahující jakékoli jazykové
prostředky, jehož smyslem je vyjádření právní normy nebo některého z
komponentů její skutkové podstaty (např. okruhu subjektů nebo situací),
resp. právního následku (tj. právní povinnosti nebo sankce).
Ustanovení § 1 předmětného zákona, jak bylo již uvedeno, obsahuje
písmena a) až o), čili tato písmena obsahuje implicite i norma
odkazující, obsažená v ustanovení § 2 daného zákona, stanoví-li: "Pokud
podle zvláštního právního předpisu náleží osobám uvedeným v § 1 další
plat, poskytne se jim za první a druhé pololetí roku 2004 jen ve výši
poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok."
Vycházejíce z uvedeného, plénum Ústavního soudu rozhodlo o derogaci
předmětného zákonného ustanovení ve znění, jak je uvedeno ve výroku
tohoto nálezu. To znamená, že se nálezem Ústavního soudu zrušuje v § 2
zákona 427/2003 Sb., ve znění zákona 626/2004 Sb., implicitně obsažený
odkaz na ustanovení § 1 písm. i) téhož zákona.
Předseda Ústavního soudu
JUDr. Rychetský v.r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k odůvodnění rozhodnutí pléna
soudci Stanislav Balík a Miloslav Výborný.
