101/2003 Sb.
Nález
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 v plénu o návrhu Vrchního
soudu v Olomouci na zrušení § 24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů, se ruší.
Odůvodnění
I.
Dne 15.8.2002 obdržel Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení ustanovení §
24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném
znění.
Vrchnímu soudu v Olomouci jsou podle ustanovení § 104a občanského
soudního (dále jen "o. s. ř.") předkládány k rozhodnutí věci, ve
kterých účastníci řízení, krajské nebo okresní soudy mají za to, že
není dána věcná příslušnost konkursního soudu k rozhodnutí o žalobě
věřitele na určení pohledávky nebo okresního soudu k rozhodnutí o
žalobě věřitele v řízení zahájeném u okresního soudu před prohlášením
konkursu. V těchto případech by měl Vrchní soud v Olomouci rozhodnout o
věcné příslušnosti podle napadeného ustanovení § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání.
Navrhovatel svůj návrh odůvodnil tak, že zákonem č. 105/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1.5.2000, byl v
nově formulovaném ustanovení § 24 zákona o konkursu a vyrovnání
zakotven odstavec čtvrtý, který stanoví, že jestliže bylo před
prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení
bylo přerušeno [§ 14 odst. 1 písm. c)], provede se určení popřené
pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se
nezahajuje [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Návrh na pokračování přerušeného
řízení je třeba podat ve lhůtách určených zákonem (§ 23 odst. 4 a 5 a §
24 odst. 1 a 2); účastníky řízení se stávají ti, které zákon za
účastníky označuje (§ 23 odst. 2 a 3 a § 24 odst. 1 a 2).
Podle názoru navrhovatele neuvážil zákonodárce dostatečně okruh
případů, na které dispozice tohoto ustanovení dopadne. Aplikací tohoto
ustanovení v různých procesních situacích se konkursní věřitelé,
jejichž nevykonatelné pohledávky byly v rámci přezkumného jednání
popřeny, dostávají do nerovného postavení. V některých případech se
ocitají v neřešitelné procesní situaci, v jiných případech jsou naopak
oproti ostatním konkursním věřitelům zvýhodněni.
Vrchní soud v Olomouci ve svém návrhu dále uvedl, že k aplikaci
ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání dochází v
případě, že o popřené pohledávce bylo zahájeno řízení před prohlášením
konkursu a toto řízení bylo prohlášením konkursu přerušeno. Podle
názoru navrhovatele nepočítá § 24 odst. 4 s případy, kdy v zahájeném
řízení u soudu prvého stupně bylo již rozhodnuto, rozhodnutí dosud
nenabylo právní moci a nebylo ani napadeno odvoláním, odporem či
námitkami. V těchto případech je vyhlášeným rozhodnutím soud vázán
podle § 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř. V dané situaci nemůže
podle názoru navrhovatele již dojít k změně účastníků ani k změně
návrhu, když o věci již bylo rozhodnuto. Na druhou stranu však napadené
ustanovení zapovídá zahajovat o popřené pohledávce nové řízení.
Navrhovatel se proto domnívá, že v tomto případě nemá věřitel
nevykonatelné pohledávky procesní možnost dosáhnout rozhodnutí svého
sporu o popřenou pohledávku v konkursním řízení.
Navrhovatel se rovněž domnívá, že ustanovení § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání však může vést k porušení rovnosti konkursních
věřitelů nejen v neprospěch věřitele, o jehož pohledávce bylo vedeno
řízení před prohlášením konkursu, ale také jeho zvýhodněním oproti
ostatním konkursním věřitelům. Z ustanovení § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání totiž vyplývá povinnost soudu upravit okruh
účastníků řízení a výrok rozsudku i bez návrhu. Proto v případech, kdy
konkursní věřitel formuluje návrh na pokračování již zahájeného řízení
nepřesně nebo vysloveně nesprávně, je ustanovením § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání zvýhodněn oproti ostatním konkursním věřitelům,
jejichž pohledávky byly při přezkumném jednání rovněž popřeny.
Ve shora uvedených skutečnostech spatřuje navrhovatel důvody
neústavnosti napadeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a
navrhl proto přijetí nálezu, jímž bude ustanovení § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání v platném znění zrušeno.
II.
Soudce zpravodaj vyžádal v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 a § 69
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, vyjádření obou komor Parlamentu České republiky.
A)
Poslanecká sněmovna, zastoupená předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem, ve
svém vyjádření ze dne 10.10.2002 uvedla, že motivem zákonodárce k
zařazení ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání o určení
sporné pohledávky v rámci již dříve zahájeného a prohlášením konkursu
přerušeného řízení bylo zjednodušit a zhospodárnit způsob projednání
sporné pohledávky pro potřebu konkursu. Toto ustanovení má podle jeho
názoru umožnit redukci počtu incidenčních sporů tehdy, kdy by bylo
jinak nutno zahájit nové řízení samostatnou žalobou o určení sporné
pohledávky. Zpravidla lze z dosavadního přerušeného řízení o téže
pohledávce využít řadu důkazů, které již byly v přerušeném řízení
provedeny. Zákonodárce při projednávání zákona vycházel z účelu zákona
a cílů konkursního řízení a byl v přesvědčení, že vyhovuje požadavkům
Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V závěru svého vyjádření uvedl předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, že zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, byl Poslaneckou sněmovnou schválen na 21. schůzi dne
28.1.2000, když pro jeho přijetí hlasovalo 128 ze 152 přítomných. Senát
Parlamentu České republiky schválil návrh zákona předloženého
Poslaneckou sněmovnou ve znění pozměňovacích návrhů na své 16. schůzi
dne 1.3.2000 a Poslanecká sněmovna následně schválila návrh zákona ve
znění schváleném Senátem, když ze 181 přítomných hlasovalo 98 pro a 81
proti. Zákon byl tedy schválen potřebnou většinou poslanců
zákonodárného sboru, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl
řádně vyhlášen. Podle stanoviska Poslanecké sněmovny jednal zákonodárný
sbor v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a ústavním
pořádkem a je pouze na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným
návrhem posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné
rozhodnutí.
B)
Senát ve svém vyjádření ze dne 16.10.2002, podepsaném předsedou doc.
JUDr. Petrem Pithartem, uvedl, že návrh zákona byl Senátu předložen dne
7.2.2000. Senát návrh projednal na své 16. schůzi druhého funkčního
období konané dne 1.3.2000 a svým usnesením č. 302 vrátil návrh zákona
Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro vrácení návrhu zákona
hlasovalo z 53 přítomných senátorů 52 a 1 senátor se hlasování zdržel.
Poslanecká sněmovna návrh zákona opětovně projednala dne 4.4.2000 na
své 24. schůzi. Návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů byl schválen
usnesením Poslanecké sněmovny č. 902, když ze 181 přítomných se
vyslovilo pro přijetí 98 poslanců a 81 poslanců bylo proti.
Ve výborech Senátu byla problematika § 24 odst. 4 zákona obsáhle
diskutována v souvislosti se záměrem, aby tzv. incidenční spory vždy
rozhodoval soud, i když jde jinak o pohledávky, o nichž soud nemá
pravomoc rozhodovat, což neodpovídá ust. § 7 odst. 1 občanského
soudního řádu. Koncepce, podle níž by incidenční spory měly rozhodovat
například i u správních a daňových pohledávek konkursní soudy, se
jevila ve vazbě na § 24 odst. 4 novely zákona jako nedůsledná, neboť
podle některých názorů bylo přehlédnuto, že podle § 14 odst. 1 písm. c)
se přerušují nejen soudní, ale i jiná řízení. Pokračování v řízení by
se tak dělo nikoliv před soudem, ale tím orgánem (správním, daňovým), u
něhož bylo řízení zahájeno.
Podle vyjádření Senátu dospěly výbory k závěru, že zřejmě navrhovateli
zákona nebylo vzato v úvahu, že jakýkoliv výsledek sporu o pravost,
výši nebo pořadí pohledávky nezakládá překážku věci rozsouzené pro
nároky uplatněné v řízeních, která se prohlášením konkursu přerušila.
Zvláště významným se tento důsledek jevil v situaci, kdy podle § 45
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání by neměly být pohledávky, které
se pro účely konkursu pokládaly za zjištěné, ale které úpadce popřel po
zrušení konkursu, exekučním titulem. V diskusi pak bylo rovněž
upozorněno na fakt, že dikce § 23 odst. 2 poslední věty může být v
přímém rozporu s § 24 odst. 4 zákona, neboť podle výše uvedených názorů
by o pořadí pohledávky měl rozhodnout soud v řízení, v němž se
pokračuje a které nemusí být řízením soudním.
Jak dále ve svém vyjádření uvedl předseda Senátu, i přes shora uvedené
diskuse a návrhy na vypuštění § 24 odst. 4 z návrhu zákona, převládl
následně ve výborech názor ponechat uvedené ustanovení v předloženém
znění. Schůze Senátu se danou problematikou již nezabývala.
III.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání,
nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústavní soud
si proto v souladu s tímto ustanovením vyžádal od účastníků řízení
vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Podáním ze dne
5.3.2003 Vrchní soudu v Olomouci a podáními ze dne 4.3.2003 rovněž
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a ze dne 7.3.2003 Senát
Parlamentu České republiky vyjádřily v projednávané věci svůj souhlas s
upuštěním od ústního jednání.
IV.
Dříve, než Ústavní soud přikročil k posouzení obsahu napadeného
ustanovení zákona z hledisek vymezených ustanovením § 68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. z
hlediska souladu ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání
s ústavními zákony, přezkoumal splnění formálních požadavků přijetí
příslušné právní normy.
Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl předložen
Poslanecké sněmovně jako poslanecký návrh dne 29.4.1999. Z těsnopisecké
zprávy o 21. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební období, Ústavní
soud zjistil, že dne 28.1.2000 vyslovila Poslanecká sněmovna podle
sněmovního tisku 219, ve znění schválených pozměňovacích návrhů, s
tímto návrhem souhlas, když z přítomných 152 poslanců jich pro návrh
hlasovalo 128 a jeden poslanec hlasoval proti návrhu.
Z těsnopisecké zprávy o 16. schůzi Senátu, 2. funkční období, bylo
prokázáno, že dne 1.3.2000 byl návrh zákona s přijatými pozměňovacími
návrhy vrácen Poslanecké sněmovně, když z přítomných 53 senátorů
hlasovalo 52 pro a jeden senátor se hlasování zdržel.
Z těsnopisecké zprávy o 24. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební
období, Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna přijala dne
4.4.2000 návrh zákona, kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve
znění schváleném Senátem, a to tak, že z přítomných 181 poslance
hlasovalo 98 pro a 81 proti.
Po přijetí byl zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, podepsán příslušnými ústavními činiteli a publikován v
částce 32 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 25.4.2000. Zákon
nabyl v souladu se svým čl. VIII. účinnosti dne 1.5.2000.
Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu shledal, že zákon č. 105/2000 Sb., kterým bylo do zákona o
konkursu a vyrovnání vloženo ustanovení § 24 odst. 4, byl přijat a
vydán v mezích Ústavou stanovené zákonodárné kompetence Parlamentu
České republiky a ústavně předepsaným způsobem, jak ostatně již Ústavní
soud konstatoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.).
V.A
Ustanovení § 24 odst. 4 bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vloženo
jeho novelou v podobě zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, s účinností od 1.5.2000. Napadené ustanovení § 24
odst. 4 dopadá na situace, kdy správce podstaty či konkursní věřitel
popřeli v rámci přezkumného jednání nevykonatelný nárok věřitele
vyplývající z pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V případě,
že konkursní věřitel uplatnil před prohlášením konkursu jakoukoliv část
tohoto nároku v řízení, které bylo prohlášením konkursu přerušeno, je
nepřípustné zahájit nové incidenční řízení, ale řízení o určení
pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se má provádět před
soudem, který vedl řízení, jež bylo prohlášením konkursu ze zákona
přerušeno.
Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 105/2000 Sb., bylo v daném
případě úmyslem zákonodárce racionalizovat a zhospodárnit incidenční
řízení vyvolávaná konkursními řízeními. Cílem zákonodárce bylo
redukovat dosavadní počet incidenčních řízení tak, že by zákon
umožňoval využít výsledků řízení přerušených v důsledku prohlášení
konkursu, a navázat tak na řízení o nároku, jež probíhalo před
prohlášením konkursu.
Z důvodové zprávy k zákonu a z vyjádření účastníků řízení je rovněž
evidentní, že zákonodárce konstruoval ustanovení § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání v přesvědčení, že do budoucna nebude nutné
zahajovat o určení popřené pohledávky řízení nová, ale že v původních
řízeních se naváže na jejich dosavadní stav a zejména se využijí
všechna skutková a další zjištění.
Ústavní soud souhlasí s názorem navrhovatele, že zákonodárce dostatečně
nedocenil okruh všech procesních situací, na něž může ustanovení
dopadat, praktické důsledky takové koncepce, ale rovněž i samotný její
ústavněprávní rozměr.
V.B
Čl. 96 odst. 1 Ústavy zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování
a realizace soudní moci v České republice procesní zásadu rovnosti práv
účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné
procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům
určitého typu řízení přiznává právní řád. Z této zásady lze mimo jiné
dovodit, že pro určitý typ řízení musí být dána jediná příslušnost
soudu, chápaná v rozměru věcném a funkčním, přičemž taková úprava musí
být provedena zákonem.
Ústavní ustanovení má garantovat institut rovnosti v jeho procesní
podobě, který má ovšem dopady hmotněprávní. Úlohou obyčejných zákonů, a
to procesních předpisů, je Ústavou chráněný a takto chápaný institut
rovnosti převést do procesních záruk, které naplnění takto chápané
rovnosti zajistí.
Je přitom zřejmé, že pro různé typy řízení lišící se svým předmětem
může zákonodárce stanovit různý rozsah procesních práv a povinností.
Jinými slovy rovnost účastníků řízení je třeba vykládat tak, že musí
být respektován stejný rozsah procesních práv a povinností v řízeních
shodujících se stejným předmětem řízení. Je však nepřípustné, aby
rozlišovacím kritériem byl namísto předmětu řízení účastník sám - byť
například definovaný svým procesním postavením v jakémkoliv předchozím
řízení.
Od tohoto výkladu ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy se odvíjí i výklad
čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť určení zákonného soudce musí předcházet
ústavně konformní zákonné stanovení příslušnosti soudu. Zásada, podle
níž je právní úprava příslušnosti soudu vyhrazena zákonu, zahrnuje
nejen postulát, podle něhož pouze zákon může stanovit pravomoc a
příslušnost soudu k projednání určité věci, ale také požadavek, aby
zákon takovou pravomoc a příslušnost vymezil pro všechny typově shodné
případy stejně, a nečinil neodůvodněný rozdíl v příslušnosti soudů
pojímané věcně a funkčně.
Věcná příslušnost soudů k projednávání sporů vyvolaných konkursem nebo
vyrovnáním je upravena v ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř. tak, že je
svěřena krajským soudům jako soudům prvního stupně. Těmito spory jsou
mimo jiné spory o určení pravosti, výše a pořadí přihlášených
pohledávek, které byly v průběhu konkursního řízení popřeny. V takových
situacích je konkursní věřitel nucen svůj nárok uplatnit v předepsaných
lhůtách a při dodržení dalších formálních náležitostí ve zvláštním
(incidenčním) řízení, které bylo vyvoláno konkursem. V takových
případech je podle shora uvedených ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř. a §
23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání věcně příslušný konkursní
soud, tj. zásadně krajský soud.
Návrhem napadené ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání
však představuje zvláštní vymezení věcné příslušnosti soudu, když vůbec
zamezuje vedení zvláštního incidenčního řízení u konkursního soudu a
konstruuje pro daný typ sporů, tj. sporů o určení pravosti, výše a
pořadí pohledávky, zvláštní věcnou příslušnost soudu, který dříve vedl
řízení zahájené k žalobě současného věřitele popřené pohledávky, jehož
předmět souvisel s popřenou nevykonatelnou pohledávkou.
Důsledkem ustanovení § 24 odst. 4 je skutečnost, že se jím konstruuje
dvojí režim věcné příslušnosti soudů. Lze usuzovat, že vztah mezi
ustanovením § 9 odst. 3 o. s. ř., § 23 odst. 2 a § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání je vztahem mezi předpisem obecným (lex generalis)
a předpisem zvláštním (lex specialis), přičemž byl respektován ústavní
požadavek zákonného založení příslušnosti soudu. Jak však již bylo výše
uvedeno, nelze připustit, aby zákon činil neodůvodněný rozdíl ve
vymezení věcné příslušnosti pro případy, jež jsou svým předmětem
shodné. Koncepce právní úpravy § 24 odst. 4 zákona o konkursu a
vyrovnání vytváří dualitu věcné příslušnosti ve sporech o určení
pravosti, výše a pořadí pohledávek popřených v rámci konkursního
řízení. Přitom jde co do předmětu řízení o shodné spory. Aplikace
ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání tak způsobuje
rozdíl ve věcné a případně funkční příslušnosti, kdy v jednom případě
rozhoduje krajský soud v incidenčním řízení jako soud konkursní, v
jiném případě pak soud okresní, pokud vedl řízení zahájené k žalobě
současného věřitele popřené pohledávky, jehož předmět souvisel s
popřenou pohledávkou a které bylo prohlášením konkursu přerušeno. V
takovém případě se pak rozhodování o určení pravosti, výše nebo pořadí
popřené pohledávky koncentruje u soudu, který byl věcně a místně
příslušný k původnímu přerušenému řízení, tedy u soudu, který není
soudem konkursním. Věcná a místní příslušnost založená podle § 24 odst.
4 zákona o konkursu a vyrovnání se tak odvíjí od věcné, místní a
popřípadě funkční příslušnosti soudu v předcházejícím řízení, jež bylo
prohlášením konkursu podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a
vyrovnání přerušeno; ve skutečnosti se však odvíjí od postavení
věřitele jako žalobce v původním řízení.
Taková koncepce vyvolává ve svém důsledku nerovnost v procesním
postavení jednotlivých věřitelů, kteří soudně uplatňují svou popřenou
nevykonatelnou pohledávku v různých procesních režimech.
To proto, že § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání stanoví okruh
účastníků řízení ex lege (tj. účastníky řízení se stávají ti, které
zákon za účastníky označuje), a soudu tak vzniká povinnost, aby sám
nově označil účastníky řízení, aby sám odstranil vady návrhu na
pokračování řízení, nemá-li příslušné náležitosti (např. označení
účastníků, petit atd.), a to i v situaci, kdy původní návrh na zahájení
řízení o nároku, který souvisel s popřenou pohledávkou, trpěl vadami,
jež žalobce neodstranil. V incidenčním řízení má naopak věřitel
povinnost podle § 23 zákona o konkursu a vyrovnání ve vymezené lhůtě
přesně určit účastníky řízení a přesně specifikovat celý nárok. Z toho
je tedy zřejmé, že účastník řízení (věřitel), který podal návrh na
pokračování řízení podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, se
ocitá ve zvýhodněném postavení ve srovnání s účastníkem řízení
(věřitelem), který podává návrh na zahájení zvláštního (incidenčního)
řízení u konkursního soudu podle § 23 odst. 2 zákona o konkursu a
vyrovnání.
Procesní nerovnost věřitelů, kteří uplatňují svou popřenou
nevykonatelnou pohledávku v různých procesních režimech, je dále dána i
různým režimem poplatkové povinnosti. V případě, že původní řízení bylo
přerušeno za situace, kdy věřitel jako účastník řízení ještě nesplnil
zákonnou poplatkovou povinnost, a poté podal návrh na jeho pokračování
podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, bude oproti věřiteli,
o jehož pohledávce se zahajuje incidenční řízení, neodůvodněně
zvýhodněn. Návrhem na pokračování přerušeného řízení totiž účastníku
nevzniká podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, poplatková povinnost a soud i přesto, že poplatek
nebyl uhrazen ani v původním řízení, bude povinen věc rozhodnout.
Důsledkem nezaplacení soudního poplatku v incidenčním řízení bude
naopak zastavení tohoto řízení. V situaci, kdy účastník v původním
řízení zaplatil vyšší soudní poplatek, než by byl povinen zaplatit v
řízení incidenčním, nelze tuto diskrepanci odstranit, což vyplývá z
nemožnosti činit úkony v řízení, které je ze zákona přerušeno.
Uvedená koncepce s důsledky nerovných práv a povinnosti účastníků
řízení o určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky je v rozporu
s čl. 96 odst. 1 Ústavy, jehož obsah co do rozsahu jeho dopadu byl
vyložen výše. Zákonodárce nepřípustně přiznává různá procesní práva a
povinnosti účastníkům řízení se shodným předmětem řízení, což vede
někdy ke zvýhodnění, jindy ke znevýhodnění těch kterých účastníků
řízení. Přitom odlišný procesní režim se odvíjí pouze od procesního
postavení věřitele v předchozím řízení, jehož předmět jen souvisel s
popřenou pohledávkou.
Současná rozhodovací praxe soudů při aplikaci § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání ukazuje, že neústavnost tohoto ustanovení nelze
překonat ani takovou interpretací, jež by byla ústavně konformní.
Neústavní důsledky úpravy totiž neodstraňuje ani výklad zaujímaný
některými obecnými soudy (viz například Usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10.9.2002 sp. zn. 4 Cmo 305/2002), podle něhož
ustanovení § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání zakládá zvláštní
typ tzv. "řízení v řízení", tj. řízení, které se liší od původního
řízení svým předmětem a okruhem účastníků a které je s původním řízením
pouze ex lege spojené, přičemž obsah předchozího řízení se řízením
podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání nekonzumuje, a je
možné v něm po ukončení konkursu pokračovat. Tímto výkladem se shora
popsané diskrepance v právech a povinnostech účastníků "řízení v
řízení" a incidenčních řízení neodstraňují.
V.C
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny stanoví, že všichni účastníci jsou si
v řízení rovni. Toto ustanovení Listiny je třeba interpretovat tak, že
jde o princip, zaručující rovná procesní práva a povinnosti konkrétních
účastníků v konkrétním řízení. Tím se toto ustanovení Listiny odlišuje
od ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy, které obecně předvídá rovnost
účastníků v řízeních se shodným předmětem řízení, jak bylo vyloženo
shora.
Aplikace ustanovení § 24 odst. 4 ve srovnání s aplikací § 23 odst. 2
zákona o konkursu a vyrovnání (incidenční řízení) v konečném důsledku
zakládá nerovné postavení věřitelů spadajících pod tyto dva procesní
režimy při uspokojení jejich pohledávek v rámci rozvrhového řízení (§
30 zákona o konkursu a vyrovnání). Je-li totiž incidenční spor chápán
jako formalizované důkazní řízení, jehož výsledek je pro konkursní soud
závazný, pak je zřejmé, že zákonem založená původní procesní dualita má
dopady na procesní postavení věřitelů i v daném konkursním řízení z
hlediska rovnosti.
VI.
Plénum Ústavního soudu proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti
rozhodlo podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, o zrušení § 24 odst. 4 zákona o konkursu
a vyrovnání, v aktuálním znění, a to pro rozpor s čl. 96 odst. 1 Ústavy
a čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž tento nález se stane vykonatelným
dnem jeho publikace ve Sbírce zákonů.
S ohledem na to se však Ústavní soud musel vypořádat také s otázkou,
jaký vliv bude mít derogace tohoto ustanovení na řízení vedená soudy,
jejichž příslušnost byla založena napadeným ustanovením.
Pokud by již zahájená řízení vedená soudy, jejichž příslušnost byla
založena napadeným ustanovením, pokračovala v dosavadním režimu i po
vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, jímž se ustanovení § 24 odst. 4
zákona o konkursu a vyrovnání ruší, docházelo by tak k pokračování
protiústavní nerovnosti nastolené tímto ustanovením. Ústavní soud proto
konstatuje, že s vykonatelností nálezu přestává být zákonem podložena
věcná příslušnost soudů založená ustanovením § 24 odst. 4 zákona o
konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud však současně zdůrazňuje, že obecné soudy si při řešení
dané procesní situace musejí počínat tak, aby se svým postupem
nedopustily odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Postupem,
kterým by soud zabránil účastníku probíhajícího řízení v možnosti
domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu tak, jak
garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny, by znamenal porušení práva účastníka
řízení na spravedlivý proces a ve svém důsledku by narušil principy
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Takový postup by tak vedl k
dalším neústavním důsledkům.
Místopředseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.
