ve věci návrhu na zrušení § 202 ods. 2 zákona č. 65/1965 Sb.


Published: 1999

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
192/1999 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 16. června 1999 v plénu o návrhu Okresního

soudu v Karviné na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník

práce, ve znění pozdějších předpisů,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 17. února 1999 návrh Okresního soudu v Karviné

na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"). Uvedený soud

projednává pod sp. zn. 20 C 213/97 spor mezi M. D. a OKD a. s. Ostrava

o náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku práce.



Navrhovatelce v řízení před obecnými soudy byla stanovena po smrti

jejího manžela náhrada nákladů na výživu pozůstalých až do výše 6 922

Kč. Ke dni úmrtí manžela byla navrhovatelce vypočtena náhrada ve výši 2

542 Kč měsíčně, neboť její příjmy, invalidní a vdovský důchod,

dosahovaly výše 4 380 Kč. V důsledku valorizace jejích důchodů se

odpočítávaná částka jejího příjmu zvyšuje a náhrada nákladů na výživu

snižuje, takže v současné době dosahuje výše jen 122 Kč měsíčně.

Navrhovatelka nesouhlasí s uvedeným mechanizmem výpočtu náhrady, a to

zejména v důsledku zvyšování životních výdajů. Podle jejího názoru by

odpůrce neměl brát zřetel na valorizaci jejích příjmů anebo by měl

postupovat analogicky podle valorizačních předpisů platících pro

náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce.



Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. prosince 1997 žalobu v celém

rozsahu zamítl, přičemž poukázal na § 202 odst. 2 zákoníku práce a na

něj navazující valorizační předpisy, které stanoví možnost úpravy výše

a způsobu náhrady toliko za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ale

nikoliv náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku

práce.



Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Karviné usnesením ze

dne 17. září 1998 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jediným

důvodem zrušení rozsudku bylo zjištění, že se Okresní soud v Karviné

věcí nezabýval z hlediska možného rozporu právního předpisu s Ústavou

České republiky (dále jen "Ústava"). Podle odvolacího soudu je § 202

odst. 2 zákoníku práce zmocňovacím ustanovením pro vládu, aby upravila

podmínky výše a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející

zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem

nebo nemocí z povolání, a to s ohledem na změny, které nastaly ve

vývoji mzdové úrovně. V rámci tohoto zmocňovacího ustanovení vláda

vydala řadu valorizačních předpisů, jimiž upravila podmínky a výši

náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tím, že

provedla valorizaci průměrného výdělku rozhodného pro výpočet této

náhrady. Ve vztahu k náhradám nákladů na výživu pozůstalých podle § 199

zákoníku práce však takováto právní úprava neexistuje. Dochází tak k

paradoxní situaci, kdy se skrytě vlivem inflace a na základě valorizace

důchodů náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku

práce reálně snižuje a dosahuje zcela zanedbatelných hodnot. Současně

tak dochází ke značným disproporcím mezi odškodňováním zaměstnanců

náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §

195 zákoníku práce oproti odškodňování pozůstalých podle § 199 zákoníku

práce, byť se toto odškodňování děje shodně na základě pracovních úrazů

či nemocí z povolání.



Okresní soud v Karviné se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu a ve

svém návrhu podaném Ústavnímu soudu uvedl, že smyslem a účelem předpisů

o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti, vydaných na základě § 202 odst. 2 zákoníku práce, je

zajistit reálnou hodnotu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení

pracovní neschopnosti po celou dobu trvání nároku na ni, tj. zajistit,

aby zaměstnanec byl po celou dobu trvání nároku odškodňován do takového

průměrného výdělku, jehož výše odpovídá změnám mzdových poměrů v

ekonomice. Stejně tak se jeví žádoucím zajistit reálnou hodnotu náhrady

nákladů na výživu pozůstalých. Byl by tak důsledně respektován ústavní

princip rovnosti. Zásada rovnosti znamená, že žádná skupina občanů ani

jednotlivci nesmějí být zvýhodňováni či diskriminováni, ať již

přijímanými právními předpisy, či při výkonu státní moci. Vzhledem k

tomu, že dosavadní § 202 odst. 2 zákoníku práce zvýhodňuje občany, jimž

je poskytována náhrada podle § 195 zákoníku práce, oproti občanům, jimž

je poskytována náhrada podle § 199 zákoníku práce, navrhuje Okresní

soud v Karviné, aby toto ustanovení jako neústavní Ústavní soud zrušil.



II.



Podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, a § 69 téhož zákona zaslal Ústavní soud návrh

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyjádření.



Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření vyložila důvody, které vedly

zákonodárce k rozdílnému přístupu k valorizaci průměrného výdělku u

obou institutů odškodnění, takto:



Při odškodnění ztráty na výdělku po skončení dočasné pracovní

neschopnosti má zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož

byla zjištěna nemoc z povolání, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku,

jestliže u něho došlo po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z

povolání k poklesu výdělku, neboť podstatou odškodnění je hmotné

zmírnění újmy, která se zaměstnanci přihodila a jejímž projevem jsou

spíše dlouhodobější nebo trvalé následky. Z tohoto důvodu nabývá na

významu reálná hodnota odškodnění, a je proto namístě předcházet jejímu

snižování vlivem inflace pravidelnými valorizacemi. Institut náhrady

nákladů na výživu pozůstalých rovněž sleduje zmírnění hmotné újmy,

nikoliv však zaměstnance, ale pozůstalých, kterým zemřelý poskytoval

nebo byl povinen poskytovat výživu. Charakteristickým rysem tohoto

institutu je potřeba poskytovat hmotné zabezpečení pozůstalým

bezprostředně v době ztráty jejich živitele, neboť náhlá změna poměrů v

zabezpečování výživy a obstarávání domácnosti si takové opatření

vyžaduje. Ovšem tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby

pozůstalých, a to též pravidelným zvyšováním dávek důchodového

pojištění, hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a

přestává mít charakter bezprostředního zajištění pozůstalých. Vzhledem

k tomu, že důchody pozůstalých poskytované z důvodu úmrtí zaměstnance -

živitele jsou pravidelně valorizovány, nejeví se potřebnou jiná

pravidelná valorizace, a to valorizace průměrného měsíčního výdělku, z

něhož se při výpočtu výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých

vychází.



Poslanecká sněmovna je toho názoru, že rozdílný přístup k valorizaci

průměrného měsíčního výdělku u institutu náhrady za ztrátu na výdělku

po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo

částečné invalidity a u institutu náhrady nákladů na výživu pozůstalých

je věcného rázu a není zapříčiněn rozdílným přístupem k jedné skupině

občanů před druhou.



V závěru svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že napadené

ustanovení zákoníku práce bylo schváleno potřebnou většinou poslanců

zákonodárného sboru, bylo řádně vyhlášeno a že zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijaté ustanovení je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem a právním řádem. Poslanecká sněmovna ponechala na Ústavním

soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné

rozhodnutí.



K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo na žádost Ústavního soudu podle

ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ministerstvo práce a

sociálních věcí, které uvedlo, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku

po skončení pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem nebo

nemocí z povolání podle § 193 odst. 1 písm. a) a § 195 zákoníku práce

má za splnění i dalších zákonných podmínek každý zaměstnanec, pokud u

něj dojde v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu

výdělku. Napadený § 202 odst. 2 zákoníku práce je zmocňovacím

ustanovením pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji

mzdové úrovně, mohla vydat nařízení, kterým upraví podmínky, výši a

způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po

skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z

povolání. Od roku 1976 dosud bylo vydáno celkem osm nařízení vlády, č.

138/1976 Sb., č. 60/1982 Sb., č. 191/1993 Sb., č. 263/1994 Sb., č.

291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb., když

poslední tři byla zároveň vydána i podle § 447 odst. 3 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

"občanský zákoník"). Podle Ministerstva práce a sociálních věcí mají

tedy všichni zaměstnanci, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla

zjištěna nemoc z povolání, při splnění dalších zákonných podmínek

stejné právo na odškodnění a jsou si tudíž podle článku 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tomto směru rovni.



Nároky pozůstalých po zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu

nebo nemoci z povolání zemřel, jsou upraveny v § 197 zákoníku práce.

Některé z nich jsou v podstatě shodné s nároky, které má poškozený

zaměstnanec, např. náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s

léčením, náhrada věcné škody, jiné příslušejí jen některým pozůstalým,

např. náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrada nákladů

na výživu pozůstalých či jednorázové odškodnění pozůstalých.



Skutečnost, že zákoník práce rozlišuje jednotlivé příjemce náhrady

škody z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a určité náhrady

přiznává pouze zaměstnanci, např. náhradu za bolest a za ztížení

společenského uplatnění, zatímco jiné nároky přiznává jen pozůstalým,

např. jednorázové odškodnění, nevyvolává podle Ministerstva práce a

sociálních věcí nerovnost. Náhrady poskytované jednotlivým skupinám

poškozených, tedy poškozeným zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým

po nich na straně druhé, je třeba posuzovat v celém komplexu. Například

jednorázové odškodnění pozůstalého dítěte představuje vedle sirotčího

důchodu částku nejméně 25 000 Kč, zatímco zaměstnanci, který utrpěl

pracovní úraz a pobírá invalidní důchod a náhradu za ztrátu na výdělku,

žádná "částka navíc" poskytnuta není. Pokud návrh poukazuje na

skutečnost, že v důsledku zvyšování pozůstalostních důchodů (vdovských,

vdoveckých nebo sirotčích) dochází u pozůstalých ke snížení náhrady

nákladů na výživu pozůstalých, Ministerstvo práce a sociálních věcí

podotýká, že stejná situace nastává i u zaměstnanců, kteří pobírají

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé

pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, v případě, že u nich dojde ke

zvýšení plného nebo částečného invalidního důchodu nebo ke zvýšení

výdělku po úrazu. V závěru svého vyjádření Ministerstvo práce a

sociálních věcí poukázalo na problematičnost aplikace § 199 odst. 2

zákoníku práce v soudní praxi. Podle tohoto ustanovení náhrada nákladů

na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by

příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku

práce. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikovaného v Bulletinu

Nejvyššího soudu ČSR pod č. 16/1987 je nárok na náhradu nákladů na

výživu pozůstalých nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl

pracovní úraz, přičemž za změnu poměrů na straně poškozeného je třeba v

souvislosti s tímto nárokem považovat i změnu v rozsahu schopností a

možností zaměstnance, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat náklady

na výživu pozůstalých. Ministerstvo práce a sociálních věcí nevylučuje,

že při výkladu § 199 odst. 2 zákoníku práce je možno vycházet ze

zvýšeného průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu

na výdělku i pro účely náhrady nákladů na výživu pozůstalých.



Ministerstvo práce a sociálních věcí upozornilo ve svém vyjádření na

to, že obdobné zmocnění jako v § 202 odst. 2 zákoníku práce je obsaženo

v § 447 odst. 3 občanského zákoníku, který rovněž umožňuje pouze vydání

nařízení upravujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku nebo při

invaliditě, jakož i na to, že podle § 448 občanského zákoníku náhrada

nákladů na výživu náleží pozůstalým a že při výpočtu náhrady se vychází

z průměrného výdělku zemřelého. V případě zrušení § 202 odst. 2

zákoníku práce by vznikla vážná nerovnost mezi poškozenými, kterým je

poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce, a

poškozenými, kterým je náhrada poskytována podle § 447 občanského

zákoníku, neboť vláda by byla zmocněna vydat nařízení o zvýšení náhrad

za ztrátu na výdělku občanům odškodňovaným podle občanského zákoníku,

zatímco zaměstnancům, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla

zjištěna nemoc z povolání, by zvýšit náhradu za ztrátu na výdělku

nemohla. Od roku 1996 je vydáváno vždy jen jedno nařízení vlády, kterým

se zvyšují jak náhrady poskytované podle zákoníku práce, tak i náhrady

poskytované podle občanského zákoníku. Ze všech uvedených důvodů

zastává Ministerstvo práce a sociálních věcí názor, že § 202 odst. 2

zákoníku práce není v rozporu s principem rovnosti, a s návrhem na jeho

zrušení zásadně nesouhlasí.



III.



Úprava podmínek, výše a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku

příslušející pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé

pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byla včleněna do zákoníku práce

zákonem č. 20/1975 Sb., kterým se měnila a doplňovala některá

ustanovení zákoníku práce, jako odstavec 2 § 202. Toto ustanovení bylo

novelizováno zákonem č. 188/1988 Sb. a zákonem č. 3/1991 Sb. a poté

bylo s účinností od 31. července 1991 zrušeno zákonem č. 297/1991 Sb.,

o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zákonem č. 37/1993 Sb.

byl zákoník práce opět doplněn v § 202 odstavcem 2 v tomto znění:

"Vláda České republiky může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji

mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na

výdělku příslušející pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti

vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání."



Toto ustanovení nabylo účinnosti dne 1. ledna 1993. Lze konstatovat, že

bylo přijato a vydáno v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), neboť z

těsnopiseckého přepisu zprávy o 16. zasedání České národní rady konaném

ve dnech 20. až 22. prosince 1992 vyplynulo, že zákon č. 37/1993 Sb., o

změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých

pracovněprávních předpisů, byl přijat dne 22. prosince 1992 potřebnou

většinou hlasů (104 poslanci byli pro, nikdo nebyl proti) a vyhlášen v

částce 11/1993 Sb. rozeslané dne 31. prosince 1992.



IV.



Dle § 197 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je institut náhrady nákladů

na výživu pozůstalých rentou vyplácenou zaměstnavatelem pozůstalým jako

jedno z odpovědnostních plnění v důsledku smrti zaměstnance následkem

pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Ustanovení § 199 zákoníku

práce pak stanoví okruh oprávněných osob, způsob výpočtu této náhrady a

vztah náhrady nákladů na výživu pozůstalých k dávkám důchodového

zabezpečení poskytovaným z téhož důvodu.



Základní otázkou, kterou byl Ústavní soud při posuzování návrhu na

zrušení § 202 odst. 2 zákoníku práce nucen řešit, je, zdali tím, že ve

zmocňovacím ustanovení zákonodárce vytvořil prostor pro valorizaci

náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení

pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání,

neporušil ústavní princip rovnosti, pokud tak neučinil rovněž v případě

náhrady nákladů na výživu pozůstalých.



Zodpovězení této základní otázky závisí na posouzení toho, zda mezi §

195 zákoníku práce upravujícím náhradu za ztrátu na výdělku

příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé

pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce

upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje korelativní

souvztažnost, jinými slovy, zda oba tyto nároky mají určitého

společného jmenovatele umožňujícího aplikaci a respektování principu

rovnosti. Podle názoru Ústavního soudu taková korelativní souvztažnost

je u obou uvedených nároků evidentní. V základu obou těchto nároků je

vazba na pracovní poměr (obecná platnost je omezena pouze určitými

výjimkami) a v jeho rámci vzniklý pracovní úraz či nemoc z povolání,

jež má za následek pokles výdělku zaměstnance postihující jej samotného

nebo v případě jeho smrti pozůstalé odkázané na něj výživou. Nárok na

náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku práce je

odvozen od stejné škodní události, jaká opravňuje k uplatnění nároku na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §

195 zákoníku práce, když právě při výpočtu této náhrady se výslovně

odkazuje na § 195 zákoníku práce, speciálně pak i na § 195 odst. 4

zákoníku práce. Jinak vyjádřeno, pozůstalí zde nejsou odškodňováni jen

proto, že zemřel ten, kdo jim přispíval na jejich výživu, ale právě z

toho důvodu, že tato osoba zemřela následkem pracovního úrazu nebo

nemoci z povolání, tedy za podmínek, kdy existovala objektivně vzniklá

odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 190 odst. 1 zákoníku práce,

objektivně vzniklá právě proto, že zaměstnanec je v průběhu pracovního

procesu vystavován určitým rizikům, posléze případně ovlivňujícím i

osudy dalších členů jeho rodiny. Názor Ústavního soudu v této

souvislosti respektuje i judikaturu obecných soudů, dle níž nárok na

náhradu nákladů na výživu pozůstalých je nárokem odvozeným od nároku

pracovníka, jenž utrpěl pracovní úraz (rozsudek NS ČSR sp. zn. 6 Cz

18/83), když v uplynulé době nedošlo ke změně legislativní koncepce

obou náhrad ani ke změně interpretace judiciální, resp. doktrinární.

Uvedené rozhodnutí přitom předpokládá i nutnost odvinutí výše náhrady

nákladů na výživu pozůstalých i od změny v rozsahu schopností a

možností pracovníka, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat náklady

na výživu pozůstalých. Je nepochybné, že takovouto změnou je i zvýšení

mzdy v důsledku její valorizace.



Poukaz Ministerstva práce a sociálních věcí na to, že náhrady

poskytované jednotlivým skupinám poškozených, tedy poškozeným

zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým po nich na straně druhé, je

třeba posuzovat v celém komplexu, je nepochybně namístě, neboť v

některých případech se tyto náhrady vztahují pouze k jedné z uvedených

sociálních skupin, aniž by zde existoval prostor pro nároky druhé

sociální skupiny. Přesto však lze stěží souhlasit s názorem tohoto

ministerstva jednostranně akcentujícím roli a význam jednorázového

odškodnění pozůstalých, a to dokonce v tom směru, že tento nárok je

uváděn v relevantní souvislost i s náhradou nákladů na výživu, když

přitom je současně zdůrazňováno, že žádná taková "částka navíc"

zaměstnanci naopak poskytována není. Podle názoru Ústavního soudu lze

totiž stěží pochybovat naopak o tom, že tento nárok na jednorázové

odškodnění zakotvený v § 197 odst. 1 písm. d) zákoníku práce má vedle

materiálního podtextu i podtext imateriální vyjadřující ztrátu blízké

osoby pozůstalých, participující na rodinných vztazích, a to nejen

"svým výdělkem". Rovněž tak nelze souhlasit s názorem Poslanecké

sněmovny, podle kterého charakteristickým rysem tohoto institutu, tj.

náhrady nákladů na výživu pozůstalých, je potřeba poskytovat hmotné

zabezpečení pozůstalým bezprostředně v době ztráty jejich živitele,

přičemž tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby pozůstalých,

hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a přestává mít

charakter bezprostředního zajištění pozůstalých, a to také s

přihlédnutím k pravidelné valorizaci důchodů pozůstalých. Pojem

"bezprostřední" nemá totiž v ustanoveních zakládajících tyto nároky

vůbec oporu (fakt případné podstatné změny v poměrech poškozeného a

jeho dopad na nárok poškozeného je předvídán a upraven v § 202 odst. 1

zákoníku práce) a také odkaz na valorizaci důchodů pozůstalých jde

zcela stranou smyslu a účelu poskytovaného odškodnění sledujícího

náhradu skutečné škody odpovídající v dané době reálně existujícím

ekonomickým poměrům.



Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah

ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v

nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195,

205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS

9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl

vyjádřen Ústavním soudem České a Slovenské Federativní Republiky (ÚS

ČSFR, 1992, R 11): "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých

funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde

však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch

jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se

tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto

odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval:

"rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako

rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS

36/93 (ÚS, 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti

ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv.

Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.



Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci

vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních

vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout

intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu

rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti

spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit

majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z

politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny ....... apod." [shodněPl.

ÚS 5/ /95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování

protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto

založené dotčení některého ze základních práv a svobod.



Vycházeje z dosavadní interpretace ústavního principu rovnosti Ústavním

soudem, jakož i předchozího rozboru dotčených ustanovení zákoníku

práce, mezi § 195 tohoto zákoníku upravujícím náhradu za ztrátu na

výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti

vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce

upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje

srovnatelnost umožňující aplikaci a respektování principu rovnosti.

Ústavní soud mezi uvedenými instituty neshledal ústavněprávně

akceptovatelná hlediska odlišování subjektů a práv. V případné absenci

valorizace náhrady nákladů na výživu pozůstalých při valorizaci náhrady

za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní

neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proto

spatřuje porušení ústavního principu rovnosti ve smyslu vyloučení

libovůle v odlišování subjektů a práv.



Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů

vychází z principu priority ústavně konformní interpretace před

derogací, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu

umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi

v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci

je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně

konformním způsobem [viz nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (ÚS, 5,

171) a Pl. ÚS 5/96 (ÚS, 6, 203)].



V předmětné věci se tudíž zabýval otázkou, je-li dán prostor pro

ústavně konformní výklad § 202 odst. 2 zákoníku práce, jenž by

respektoval princip rovnosti mezi instituty náhrady za ztrátu na

výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti

vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrady nákladů na

výživu pozůstalých.



Dle § 202 odst. 2 zákoníku práce může vláda vzhledem ke změnám, které

nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob

náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení

pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Uvedené zákonné zmocnění tudíž umožňuje vládě nařízením valorizovat

náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení

pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.



Mechanizmus stanovení celkové výše náhrady na výživu pozůstalých se

přitom dle § 199 odst. 2 zákoníku práce odvíjí od určení částky, do

které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195

zákoníku práce, která je ale podle § 202 odst. 2 zákoníku práce

valorizována (pokud vláda své oprávnění dané zákonným zmocněním

využije). Propojení uvedených ustanovení § 199 odst. 2, § 195 a § 202

odst. 2 zákoníku práce pak vede k ústavně konformní interpretaci § 202

odst. 2 zákoníku práce, dle níž valorizace náhrady dle § 195 zákoníku

práce má podle § 199 odst. 2 zákoníku práce za následek i zvýšení

částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých.



Uvedený závěr lze podepřít i poukazem na rozdíl ve stanovení výše

náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých.

Náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně stanoveným způsobem

výpočtu (§ 195 zákoníku práce) odvisícím od přesně kvantifikovaných

parametrů, v důsledku čehož je možné ji valorizací přímo upravovat. Na

rozdíl od ní náhrada nákladů na výživu pozůstalých je určena řadou

apriori přesně nekvantifikovatelných, uvážení vyžadujících parametrů

(obdobně jako je tomu u institutu výživného v občanském právu), v

důsledku čehož je rozumné valorizovat pouze celkovou částku pro náhradu

nákladů na výživu všech pozůstalých. Takto interpretovanému smyslu a

účelu analyzovaných obou právních institutů odpovídá i ústavně

konformní interpretace § 199 odst. 2, § 195 a § 202 odst. 2 zákoníku

práce.



V situaci, kdy Ústavní soud dospěl k závěru o možnosti ústavně

konformní interpretace § 202 odst. 2 zákoníku práce, nezbylo mu, než

návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení tohoto zákonného ustanovení

zamítnout.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.