192/1999 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 1999 v plénu o návrhu Okresního
soudu v Karviné na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Ústavní soud obdržel dne 17. února 1999 návrh Okresního soudu v Karviné
na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"). Uvedený soud
projednává pod sp. zn. 20 C 213/97 spor mezi M. D. a OKD a. s. Ostrava
o náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku práce.
Navrhovatelce v řízení před obecnými soudy byla stanovena po smrti
jejího manžela náhrada nákladů na výživu pozůstalých až do výše 6 922
Kč. Ke dni úmrtí manžela byla navrhovatelce vypočtena náhrada ve výši 2
542 Kč měsíčně, neboť její příjmy, invalidní a vdovský důchod,
dosahovaly výše 4 380 Kč. V důsledku valorizace jejích důchodů se
odpočítávaná částka jejího příjmu zvyšuje a náhrada nákladů na výživu
snižuje, takže v současné době dosahuje výše jen 122 Kč měsíčně.
Navrhovatelka nesouhlasí s uvedeným mechanizmem výpočtu náhrady, a to
zejména v důsledku zvyšování životních výdajů. Podle jejího názoru by
odpůrce neměl brát zřetel na valorizaci jejích příjmů anebo by měl
postupovat analogicky podle valorizačních předpisů platících pro
náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. prosince 1997 žalobu v celém
rozsahu zamítl, přičemž poukázal na § 202 odst. 2 zákoníku práce a na
něj navazující valorizační předpisy, které stanoví možnost úpravy výše
a způsobu náhrady toliko za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ale
nikoliv náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku
práce.
Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Karviné usnesením ze
dne 17. září 1998 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jediným
důvodem zrušení rozsudku bylo zjištění, že se Okresní soud v Karviné
věcí nezabýval z hlediska možného rozporu právního předpisu s Ústavou
České republiky (dále jen "Ústava"). Podle odvolacího soudu je § 202
odst. 2 zákoníku práce zmocňovacím ustanovením pro vládu, aby upravila
podmínky výše a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem
nebo nemocí z povolání, a to s ohledem na změny, které nastaly ve
vývoji mzdové úrovně. V rámci tohoto zmocňovacího ustanovení vláda
vydala řadu valorizačních předpisů, jimiž upravila podmínky a výši
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tím, že
provedla valorizaci průměrného výdělku rozhodného pro výpočet této
náhrady. Ve vztahu k náhradám nákladů na výživu pozůstalých podle § 199
zákoníku práce však takováto právní úprava neexistuje. Dochází tak k
paradoxní situaci, kdy se skrytě vlivem inflace a na základě valorizace
důchodů náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku
práce reálně snižuje a dosahuje zcela zanedbatelných hodnot. Současně
tak dochází ke značným disproporcím mezi odškodňováním zaměstnanců
náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §
195 zákoníku práce oproti odškodňování pozůstalých podle § 199 zákoníku
práce, byť se toto odškodňování děje shodně na základě pracovních úrazů
či nemocí z povolání.
Okresní soud v Karviné se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu a ve
svém návrhu podaném Ústavnímu soudu uvedl, že smyslem a účelem předpisů
o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, vydaných na základě § 202 odst. 2 zákoníku práce, je
zajistit reálnou hodnotu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti po celou dobu trvání nároku na ni, tj. zajistit,
aby zaměstnanec byl po celou dobu trvání nároku odškodňován do takového
průměrného výdělku, jehož výše odpovídá změnám mzdových poměrů v
ekonomice. Stejně tak se jeví žádoucím zajistit reálnou hodnotu náhrady
nákladů na výživu pozůstalých. Byl by tak důsledně respektován ústavní
princip rovnosti. Zásada rovnosti znamená, že žádná skupina občanů ani
jednotlivci nesmějí být zvýhodňováni či diskriminováni, ať již
přijímanými právními předpisy, či při výkonu státní moci. Vzhledem k
tomu, že dosavadní § 202 odst. 2 zákoníku práce zvýhodňuje občany, jimž
je poskytována náhrada podle § 195 zákoníku práce, oproti občanům, jimž
je poskytována náhrada podle § 199 zákoníku práce, navrhuje Okresní
soud v Karviné, aby toto ustanovení jako neústavní Ústavní soud zrušil.
II.
Podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, a § 69 téhož zákona zaslal Ústavní soud návrh
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyjádření.
Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření vyložila důvody, které vedly
zákonodárce k rozdílnému přístupu k valorizaci průměrného výdělku u
obou institutů odškodnění, takto:
Při odškodnění ztráty na výdělku po skončení dočasné pracovní
neschopnosti má zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož
byla zjištěna nemoc z povolání, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku,
jestliže u něho došlo po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z
povolání k poklesu výdělku, neboť podstatou odškodnění je hmotné
zmírnění újmy, která se zaměstnanci přihodila a jejímž projevem jsou
spíše dlouhodobější nebo trvalé následky. Z tohoto důvodu nabývá na
významu reálná hodnota odškodnění, a je proto namístě předcházet jejímu
snižování vlivem inflace pravidelnými valorizacemi. Institut náhrady
nákladů na výživu pozůstalých rovněž sleduje zmírnění hmotné újmy,
nikoliv však zaměstnance, ale pozůstalých, kterým zemřelý poskytoval
nebo byl povinen poskytovat výživu. Charakteristickým rysem tohoto
institutu je potřeba poskytovat hmotné zabezpečení pozůstalým
bezprostředně v době ztráty jejich živitele, neboť náhlá změna poměrů v
zabezpečování výživy a obstarávání domácnosti si takové opatření
vyžaduje. Ovšem tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby
pozůstalých, a to též pravidelným zvyšováním dávek důchodového
pojištění, hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a
přestává mít charakter bezprostředního zajištění pozůstalých. Vzhledem
k tomu, že důchody pozůstalých poskytované z důvodu úmrtí zaměstnance -
živitele jsou pravidelně valorizovány, nejeví se potřebnou jiná
pravidelná valorizace, a to valorizace průměrného měsíčního výdělku, z
něhož se při výpočtu výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých
vychází.
Poslanecká sněmovna je toho názoru, že rozdílný přístup k valorizaci
průměrného měsíčního výdělku u institutu náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo
částečné invalidity a u institutu náhrady nákladů na výživu pozůstalých
je věcného rázu a není zapříčiněn rozdílným přístupem k jedné skupině
občanů před druhou.
V závěru svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že napadené
ustanovení zákoníku práce bylo schváleno potřebnou většinou poslanců
zákonodárného sboru, bylo řádně vyhlášeno a že zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijaté ustanovení je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a právním řádem. Poslanecká sněmovna ponechala na Ústavním
soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné
rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo na žádost Ústavního soudu podle
ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ministerstvo práce a
sociálních věcí, které uvedlo, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání podle § 193 odst. 1 písm. a) a § 195 zákoníku práce
má za splnění i dalších zákonných podmínek každý zaměstnanec, pokud u
něj dojde v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu
výdělku. Napadený § 202 odst. 2 zákoníku práce je zmocňovacím
ustanovením pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji
mzdové úrovně, mohla vydat nařízení, kterým upraví podmínky, výši a
způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po
skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání. Od roku 1976 dosud bylo vydáno celkem osm nařízení vlády, č.
138/1976 Sb., č. 60/1982 Sb., č. 191/1993 Sb., č. 263/1994 Sb., č.
291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb., když
poslední tři byla zároveň vydána i podle § 447 odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
"občanský zákoník"). Podle Ministerstva práce a sociálních věcí mají
tedy všichni zaměstnanci, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla
zjištěna nemoc z povolání, při splnění dalších zákonných podmínek
stejné právo na odškodnění a jsou si tudíž podle článku 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tomto směru rovni.
Nároky pozůstalých po zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání zemřel, jsou upraveny v § 197 zákoníku práce.
Některé z nich jsou v podstatě shodné s nároky, které má poškozený
zaměstnanec, např. náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s
léčením, náhrada věcné škody, jiné příslušejí jen některým pozůstalým,
např. náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrada nákladů
na výživu pozůstalých či jednorázové odškodnění pozůstalých.
Skutečnost, že zákoník práce rozlišuje jednotlivé příjemce náhrady
škody z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a určité náhrady
přiznává pouze zaměstnanci, např. náhradu za bolest a za ztížení
společenského uplatnění, zatímco jiné nároky přiznává jen pozůstalým,
např. jednorázové odškodnění, nevyvolává podle Ministerstva práce a
sociálních věcí nerovnost. Náhrady poskytované jednotlivým skupinám
poškozených, tedy poškozeným zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým
po nich na straně druhé, je třeba posuzovat v celém komplexu. Například
jednorázové odškodnění pozůstalého dítěte představuje vedle sirotčího
důchodu částku nejméně 25 000 Kč, zatímco zaměstnanci, který utrpěl
pracovní úraz a pobírá invalidní důchod a náhradu za ztrátu na výdělku,
žádná "částka navíc" poskytnuta není. Pokud návrh poukazuje na
skutečnost, že v důsledku zvyšování pozůstalostních důchodů (vdovských,
vdoveckých nebo sirotčích) dochází u pozůstalých ke snížení náhrady
nákladů na výživu pozůstalých, Ministerstvo práce a sociálních věcí
podotýká, že stejná situace nastává i u zaměstnanců, kteří pobírají
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, v případě, že u nich dojde ke
zvýšení plného nebo částečného invalidního důchodu nebo ke zvýšení
výdělku po úrazu. V závěru svého vyjádření Ministerstvo práce a
sociálních věcí poukázalo na problematičnost aplikace § 199 odst. 2
zákoníku práce v soudní praxi. Podle tohoto ustanovení náhrada nákladů
na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by
příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku
práce. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikovaného v Bulletinu
Nejvyššího soudu ČSR pod č. 16/1987 je nárok na náhradu nákladů na
výživu pozůstalých nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl
pracovní úraz, přičemž za změnu poměrů na straně poškozeného je třeba v
souvislosti s tímto nárokem považovat i změnu v rozsahu schopností a
možností zaměstnance, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat náklady
na výživu pozůstalých. Ministerstvo práce a sociálních věcí nevylučuje,
že při výkladu § 199 odst. 2 zákoníku práce je možno vycházet ze
zvýšeného průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu
na výdělku i pro účely náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Ministerstvo práce a sociálních věcí upozornilo ve svém vyjádření na
to, že obdobné zmocnění jako v § 202 odst. 2 zákoníku práce je obsaženo
v § 447 odst. 3 občanského zákoníku, který rovněž umožňuje pouze vydání
nařízení upravujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku nebo při
invaliditě, jakož i na to, že podle § 448 občanského zákoníku náhrada
nákladů na výživu náleží pozůstalým a že při výpočtu náhrady se vychází
z průměrného výdělku zemřelého. V případě zrušení § 202 odst. 2
zákoníku práce by vznikla vážná nerovnost mezi poškozenými, kterým je
poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce, a
poškozenými, kterým je náhrada poskytována podle § 447 občanského
zákoníku, neboť vláda by byla zmocněna vydat nařízení o zvýšení náhrad
za ztrátu na výdělku občanům odškodňovaným podle občanského zákoníku,
zatímco zaměstnancům, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla
zjištěna nemoc z povolání, by zvýšit náhradu za ztrátu na výdělku
nemohla. Od roku 1996 je vydáváno vždy jen jedno nařízení vlády, kterým
se zvyšují jak náhrady poskytované podle zákoníku práce, tak i náhrady
poskytované podle občanského zákoníku. Ze všech uvedených důvodů
zastává Ministerstvo práce a sociálních věcí názor, že § 202 odst. 2
zákoníku práce není v rozporu s principem rovnosti, a s návrhem na jeho
zrušení zásadně nesouhlasí.
III.
Úprava podmínek, výše a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku
příslušející pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byla včleněna do zákoníku práce
zákonem č. 20/1975 Sb., kterým se měnila a doplňovala některá
ustanovení zákoníku práce, jako odstavec 2 § 202. Toto ustanovení bylo
novelizováno zákonem č. 188/1988 Sb. a zákonem č. 3/1991 Sb. a poté
bylo s účinností od 31. července 1991 zrušeno zákonem č. 297/1991 Sb.,
o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zákonem č. 37/1993 Sb.
byl zákoník práce opět doplněn v § 202 odstavcem 2 v tomto znění:
"Vláda České republiky může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji
mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na
výdělku příslušející pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání."
Toto ustanovení nabylo účinnosti dne 1. ledna 1993. Lze konstatovat, že
bylo přijato a vydáno v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), neboť z
těsnopiseckého přepisu zprávy o 16. zasedání České národní rady konaném
ve dnech 20. až 22. prosince 1992 vyplynulo, že zákon č. 37/1993 Sb., o
změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých
pracovněprávních předpisů, byl přijat dne 22. prosince 1992 potřebnou
většinou hlasů (104 poslanci byli pro, nikdo nebyl proti) a vyhlášen v
částce 11/1993 Sb. rozeslané dne 31. prosince 1992.
IV.
Dle § 197 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je institut náhrady nákladů
na výživu pozůstalých rentou vyplácenou zaměstnavatelem pozůstalým jako
jedno z odpovědnostních plnění v důsledku smrti zaměstnance následkem
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Ustanovení § 199 zákoníku
práce pak stanoví okruh oprávněných osob, způsob výpočtu této náhrady a
vztah náhrady nákladů na výživu pozůstalých k dávkám důchodového
zabezpečení poskytovaným z téhož důvodu.
Základní otázkou, kterou byl Ústavní soud při posuzování návrhu na
zrušení § 202 odst. 2 zákoníku práce nucen řešit, je, zdali tím, že ve
zmocňovacím ustanovení zákonodárce vytvořil prostor pro valorizaci
náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení
pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání,
neporušil ústavní princip rovnosti, pokud tak neučinil rovněž v případě
náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Zodpovězení této základní otázky závisí na posouzení toho, zda mezi §
195 zákoníku práce upravujícím náhradu za ztrátu na výdělku
příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce
upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje korelativní
souvztažnost, jinými slovy, zda oba tyto nároky mají určitého
společného jmenovatele umožňujícího aplikaci a respektování principu
rovnosti. Podle názoru Ústavního soudu taková korelativní souvztažnost
je u obou uvedených nároků evidentní. V základu obou těchto nároků je
vazba na pracovní poměr (obecná platnost je omezena pouze určitými
výjimkami) a v jeho rámci vzniklý pracovní úraz či nemoc z povolání,
jež má za následek pokles výdělku zaměstnance postihující jej samotného
nebo v případě jeho smrti pozůstalé odkázané na něj výživou. Nárok na
náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku práce je
odvozen od stejné škodní události, jaká opravňuje k uplatnění nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §
195 zákoníku práce, když právě při výpočtu této náhrady se výslovně
odkazuje na § 195 zákoníku práce, speciálně pak i na § 195 odst. 4
zákoníku práce. Jinak vyjádřeno, pozůstalí zde nejsou odškodňováni jen
proto, že zemřel ten, kdo jim přispíval na jejich výživu, ale právě z
toho důvodu, že tato osoba zemřela následkem pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání, tedy za podmínek, kdy existovala objektivně vzniklá
odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 190 odst. 1 zákoníku práce,
objektivně vzniklá právě proto, že zaměstnanec je v průběhu pracovního
procesu vystavován určitým rizikům, posléze případně ovlivňujícím i
osudy dalších členů jeho rodiny. Názor Ústavního soudu v této
souvislosti respektuje i judikaturu obecných soudů, dle níž nárok na
náhradu nákladů na výživu pozůstalých je nárokem odvozeným od nároku
pracovníka, jenž utrpěl pracovní úraz (rozsudek NS ČSR sp. zn. 6 Cz
18/83), když v uplynulé době nedošlo ke změně legislativní koncepce
obou náhrad ani ke změně interpretace judiciální, resp. doktrinární.
Uvedené rozhodnutí přitom předpokládá i nutnost odvinutí výše náhrady
nákladů na výživu pozůstalých i od změny v rozsahu schopností a
možností pracovníka, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat náklady
na výživu pozůstalých. Je nepochybné, že takovouto změnou je i zvýšení
mzdy v důsledku její valorizace.
Poukaz Ministerstva práce a sociálních věcí na to, že náhrady
poskytované jednotlivým skupinám poškozených, tedy poškozeným
zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým po nich na straně druhé, je
třeba posuzovat v celém komplexu, je nepochybně namístě, neboť v
některých případech se tyto náhrady vztahují pouze k jedné z uvedených
sociálních skupin, aniž by zde existoval prostor pro nároky druhé
sociální skupiny. Přesto však lze stěží souhlasit s názorem tohoto
ministerstva jednostranně akcentujícím roli a význam jednorázového
odškodnění pozůstalých, a to dokonce v tom směru, že tento nárok je
uváděn v relevantní souvislost i s náhradou nákladů na výživu, když
přitom je současně zdůrazňováno, že žádná taková "částka navíc"
zaměstnanci naopak poskytována není. Podle názoru Ústavního soudu lze
totiž stěží pochybovat naopak o tom, že tento nárok na jednorázové
odškodnění zakotvený v § 197 odst. 1 písm. d) zákoníku práce má vedle
materiálního podtextu i podtext imateriální vyjadřující ztrátu blízké
osoby pozůstalých, participující na rodinných vztazích, a to nejen
"svým výdělkem". Rovněž tak nelze souhlasit s názorem Poslanecké
sněmovny, podle kterého charakteristickým rysem tohoto institutu, tj.
náhrady nákladů na výživu pozůstalých, je potřeba poskytovat hmotné
zabezpečení pozůstalým bezprostředně v době ztráty jejich živitele,
přičemž tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby pozůstalých,
hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a přestává mít
charakter bezprostředního zajištění pozůstalých, a to také s
přihlédnutím k pravidelné valorizaci důchodů pozůstalých. Pojem
"bezprostřední" nemá totiž v ustanoveních zakládajících tyto nároky
vůbec oporu (fakt případné podstatné změny v poměrech poškozeného a
jeho dopad na nárok poškozeného je předvídán a upraven v § 202 odst. 1
zákoníku práce) a také odkaz na valorizaci důchodů pozůstalých jde
zcela stranou smyslu a účelu poskytovaného odškodnění sledujícího
náhradu skutečné škody odpovídající v dané době reálně existujícím
ekonomickým poměrům.
Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah
ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v
nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195,
205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS
9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl
vyjádřen Ústavním soudem České a Slovenské Federativní Republiky (ÚS
ČSFR, 1992, R 11): "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých
funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde
však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch
jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto
odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval:
"rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako
rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS
36/93 (ÚS, 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti
ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv.
Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.
Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci
vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních
vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout
intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu
rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti
spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit
majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z
politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny ....... apod." [shodněPl.
ÚS 5/ /95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování
protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto
založené dotčení některého ze základních práv a svobod.
Vycházeje z dosavadní interpretace ústavního principu rovnosti Ústavním
soudem, jakož i předchozího rozboru dotčených ustanovení zákoníku
práce, mezi § 195 tohoto zákoníku upravujícím náhradu za ztrátu na
výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce
upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje
srovnatelnost umožňující aplikaci a respektování principu rovnosti.
Ústavní soud mezi uvedenými instituty neshledal ústavněprávně
akceptovatelná hlediska odlišování subjektů a práv. V případné absenci
valorizace náhrady nákladů na výživu pozůstalých při valorizaci náhrady
za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní
neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proto
spatřuje porušení ústavního principu rovnosti ve smyslu vyloučení
libovůle v odlišování subjektů a práv.
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů
vychází z principu priority ústavně konformní interpretace před
derogací, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu
umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi
v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci
je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně
konformním způsobem [viz nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (ÚS, 5,
171) a Pl. ÚS 5/96 (ÚS, 6, 203)].
V předmětné věci se tudíž zabýval otázkou, je-li dán prostor pro
ústavně konformní výklad § 202 odst. 2 zákoníku práce, jenž by
respektoval princip rovnosti mezi instituty náhrady za ztrátu na
výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrady nákladů na
výživu pozůstalých.
Dle § 202 odst. 2 zákoníku práce může vláda vzhledem ke změnám, které
nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob
náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení
pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Uvedené zákonné zmocnění tudíž umožňuje vládě nařízením valorizovat
náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení
pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Mechanizmus stanovení celkové výše náhrady na výživu pozůstalých se
přitom dle § 199 odst. 2 zákoníku práce odvíjí od určení částky, do
které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195
zákoníku práce, která je ale podle § 202 odst. 2 zákoníku práce
valorizována (pokud vláda své oprávnění dané zákonným zmocněním
využije). Propojení uvedených ustanovení § 199 odst. 2, § 195 a § 202
odst. 2 zákoníku práce pak vede k ústavně konformní interpretaci § 202
odst. 2 zákoníku práce, dle níž valorizace náhrady dle § 195 zákoníku
práce má podle § 199 odst. 2 zákoníku práce za následek i zvýšení
částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Uvedený závěr lze podepřít i poukazem na rozdíl ve stanovení výše
náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně stanoveným způsobem
výpočtu (§ 195 zákoníku práce) odvisícím od přesně kvantifikovaných
parametrů, v důsledku čehož je možné ji valorizací přímo upravovat. Na
rozdíl od ní náhrada nákladů na výživu pozůstalých je určena řadou
apriori přesně nekvantifikovatelných, uvážení vyžadujících parametrů
(obdobně jako je tomu u institutu výživného v občanském právu), v
důsledku čehož je rozumné valorizovat pouze celkovou částku pro náhradu
nákladů na výživu všech pozůstalých. Takto interpretovanému smyslu a
účelu analyzovaných obou právních institutů odpovídá i ústavně
konformní interpretace § 199 odst. 2, § 195 a § 202 odst. 2 zákoníku
práce.
V situaci, kdy Ústavní soud dospěl k závěru o možnosti ústavně
konformní interpretace § 202 odst. 2 zákoníku práce, nezbylo mu, než
návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení tohoto zákonného ustanovení
zamítnout.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.