40/2014 Sb.
Sdělení
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 dne 4.
března 2014 ve složení Stanislav Balík, Ludvík David, Jaroslav Fenyk
(soudce zpravodaj), Jan Filip, Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír
Kůrka, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek,
Kateřina Šimáčková, Milada Tomková, Jiří Zemánek a Michaela Židlická,
na návrh I. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve věci právního názoru I. senátu pro řízení vedená pod
sp. zn. I. ÚS 1662/13, sp. zn. I. ÚS 1677/13 a sp. zn. I. ÚS 2164/13,
který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v
nálezu ze dne 2. března 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293) a
v nálezu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695),
toto stanovisko:
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení
nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Odůvodnění:
I.
Důvody předložení stanoviska
1. V současné době má soudce zpravodaj v nápadu tři ústavní stížnosti,
ve kterých stěžovatelé uvádí, že jsou toho názoru, že v jejich věci
není dán žádný dovolací důvod podle § 265b trestního řádu a proti
předcházejícím rozhodnutím proto podávají přímo ústavní stížnost, aniž
by předtím vyčerpali mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání. Ve
všech třech případech stěžovatelům již dvouměsíční lhůta k podání
dovolání uběhla.
2. Dne 22. 5. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost
stěžovatelů L. V. a J. V., vedená pod sp. zn. I. ÚS 1662/13.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy nebraly zřetel na
jejich návrhy na dokazování, především na provedení místního ohledání,
jež bylo navrhováno již v přípravném řízení, neboť z místa činu byly
pořízeny jenom nedostatečné fotografie. Dle stěžovatelů nebylo z
výpovědí svědků prokázáno, že by se stěžovatelé dopustili uvedených
trestných činů. Odvolací soud se dle stěžovatelů nezabýval hodnocením
důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a soudy se ve svých
odůvodněních nevypořádaly s tím, z jakého důvodu nebyl proveden
navržený důkaz ze strany obžalovaných. Stěžovatelé jsou toho názoru, že
v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jakož i
právo na rovnost účastníků.
3. Dne 23. 5. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost
stěžovatele J. V., vedená pod sp. zn. I. ÚS 1677/13. Stěžovatel namítá
zcela vadné a nepřesvědčivé zjištění skutkového stavu, při jehož
existenci byl vynesen odsuzující rozsudek založený ohledně identifikace
pachatelů a určení jejich role ve skutkovém ději v zásadě na jediném
důkazu, a to na výpovědi svědka, která objektivně vychází z důkazně
nepoužitelné a v rozporu se zákonem provedené rekognice. Na základě
teorie o plodech z otráveného stromu je dle stěžovatele tato výpověď
rovněž nepoužitelným důkazem. V důsledku svévole soudů při zjišťování
skutečného stavu věci a vzhledem ke zcela formálnímu odmítnutí námitek
obhajoby bylo dle stěžovatele porušeno právo na spravedlivý proces a
nebyla ctěna zásada presumpce neviny obsažená v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
4. Dne 12. 7. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost
stěžovatelky P. O. S., vedená pod sp. zn. I. ÚS 2164/13. Stěžovatelka
namítá porušení zásady rovnosti zbraní, neboť soudy dle jejího názoru
neumožnily provedení klíčových důkazů obhajoby a naopak se přiklonily k
pochybnému důkazu jednoznačně nevěrohodné svědkyně. Dále dle
stěžovatelky došlo také k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí
a k porušení zákazu libovůle při rozhodování soudů. Protiústavnost a
nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatelka spatřuje také v opomenutých
důkazech. Z rozsudku odvolacího soudu je dle stěžovatelky zřejmé, že na
její námitky ani na jí navržené důkazy nijak nereagoval. Stěžovatelka
má za to, že soudy obou stupňů porušily její ústavně zaručená práva
zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, jakož i právo na spravedlivý
proces.
II.
5. Podle ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
Ústavním soudu“), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel
nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho
práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který
orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů
závisejících na jeho uvážení (znění účinné od 1. 1. 2013).
6. Z dikce příslušného ustanovení zákona o Ústavním soudu tak dle
názoru I. senátu Ústavního soudu zcela jednoznačně vyplývá povinnost
stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní
prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje,
tedy povinnost vyčerpat ve věcech trestních vždy i mimořádný opravný
prostředek v podobě dovolání, pokud je toto přípustné.
III.
Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu u dovolání v trestních
věcech
7. Z dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavní soud v minulosti k
problematice povinnosti vyčerpání dovolání v trestních věcech
nepřistupoval zcela jednotně. V nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2.
3. 2004 (N 32/32 SbNU 293), Ústavní soud uvedl následující. „Stěžovatel
ve své věci nepodal dovolání [§ 265a a násl. trestního řádu (dále též
„tr.ř.“)] a tak muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda
vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože
podle přesvědčení Ústavního soudu mohly být námitky obsažené v ústavní
stížnosti účinně uplatněny v rámci některého z dovolacích důvodů podle
ust. § 265b odst. 1 tr.ř. ... Za tohoto stavu, s ohledem na obsah
napadených rozhodnutí a na tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, nemohl
Ústavní soud dospět s žádoucí jistotou k závěru, že stěžovatel
nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má
na mysli ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
protože za takové prostředky zákon považuje výhradně prostředky
umožňující efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a
svobod. Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních nedává
záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu
dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování
ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud
v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z
hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu,
předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2
odst. 5 a 6 tr.ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro
spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).“ V podstatě
totožnou argumentaci Ústavní soud použil také v nálezu sp. zn. I. ÚS
864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695). V obou případech tak
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou i přesto, že
stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany svých práv.
8. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v několika usneseních. Například
v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011 [také usnesení sp.
zn. IV. ÚS 430/11 ze dne 2. 3. 2011 (dostupné stejně jako všechna další
zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)],
Ústavní soud uvedl, že „Ústavní soud ve své rozhodovací praxi netrvá na
tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí
soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností
dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky,
které
prima facie
naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že
jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu
judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního
soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou
formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného
prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost
ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech,
kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně
měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v
ustanovení § 265b trestního řádu.“
9. Přípustností ústavní stížnosti s ohledem na (ne)vyčerpání dovolání v
trestním řízení se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. IV. ÚS
851/11 ze dne 18. 4. 2011, kde uvedl: „Je třeba podotknout, že dovolání
v trestním řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který
stěžovatel není, s ohledem na limitovaný okruh dovolacích důvodů,
nezbytně povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat.“ K uvedené
problematice se vztahuje také usnesení sp. zn. II. ÚS 1707/09 ze dne 6.
4. 2012, kde Ústavní soud vyslovil tento názor: „Z hlediska řízení o
ústavní stížnosti je tak nutno dovolání považovat za poslední procesní
prostředek ochrany práv pouze tehdy, lze-li v jeho rámci uplatnit
námitky, které by bylo možno podřadit pod tzv. dovolací důvody.“
10. Dle usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011, je
primárně věcí stěžovatele, aby posoudil, zda námitky, které má proti
předchozímu rozhodování obecných soudů, lze efektivně uplatnit v
dovolání nebo zda se může obrátit přímo na Ústavní soud. „V prvé řadě
je třeba uvést, že z ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu (dále
jen "tr. ř.") vyplývá, že dovolání je v těchto případech přípustným
mimořádným opravným prostředkem, ovšem vzhledem k taxativnímu výčtu
dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) nemusí být vždy "posledním
procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva
poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je
přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky,
které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního
stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit
"přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může
Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních
prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní
stížnost odmítnout).“ Obdobně se Ústavní soud vyjádřil také v usnesení
sp. zn. II. ÚS 1157/11 ze dne 17. 5. 2011.
11. Podřaditelností stěžovateli uplatněných námitek pod zákonné
dovolací důvody se Ústavní soud zabýval např. v usnesení sp. zn. III.
ÚS 3242/07 ze dne 28. 2. 2008, kde uvádí následující: „Jelikož založil
ústavní stížnost z větší části na námitkách, které nejsou
prima facie
podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b
tr. řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé
trvat, jestliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu dovolacímu
přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako
přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).“ V usnesení
sp. zn. II. ÚS 405/03 ze dne 5. 5. 2004 Ústavní soud uvádí, že „již
opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že dovolání je mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně zákonem vymezených
procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových a
právních zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel buduje svou argumentaci v ústavní
stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu, není namístě trvat
na vyčerpání tohoto opravného prostředku, neboť jeho podání by zjevně
nevedlo k meritornímu přezkumu. Ústavní soud v daném případě dospěl k
závěru, že ústavní stížnost je přípustná.“
12. Podřaditelností stěžovateli uplatněných námitek pod zákonné
dovolací důvody se Ústavní soud zabýval také např. v usnesení sp. zn.
IV. ÚS 400/05 ze dne 7. 11. 2005, kdy Ústavní soud naopak po posouzení
stěžovatelem uplatněných námitek uzavřel, že tyto námitky byly podle
názoru Ústavního soudu možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, stěžovatel tedy měl k dispozici
další opravný prostředek v podobě dovolání a jeho ústavní stížnost tak
byla posouzena jako nepřípustná. Obdobně Ústavní soud postupoval také v
usnesení sp. zn. II. ÚS 1707/09 ze dne 6. 4. 2010. Ústavní soud také
trval na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti v případě
naplnění jiných dovolacích důvodů - například v usnesení sp. zn. IV. ÚS
2/05 ze dne 11. 4. 2005 (§ 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu),
usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 (U 12/37 SbNU 747) ze dne 31. 5. 2005 (§
265b odst. 1 písm. h) trestního řádu), usnesení sp. zn. I. ÚS 99/06 ze
dne 19. 4. 2006 (§ 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu), nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012 (§ 265b odst. 1 písm. l)
trestního řádu).
13. Ústavní soud se tedy v usneseních uvedených pod body 11 a 12
fakticky zabýval podřaditelností stěžovatelem uplatněných námitek pod
zákonné dovolací důvody a na základě svého vlastního závěru o
nepodřaditelnosti uvedených námitek pod dovolací důvody podle § 265b
trestního řádu konstatoval, že není namístě trvat na vyčerpání dovolání
a ústavní stížnost posoudil jako přípustnou (např. výše citovaná
usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03 nebo sp. zn. III. ÚS 3242/07). Naopak v
jiných usneseních (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 400/05 a další, viz
výše) Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli uplatněné námitky bylo
dle názoru Ústavního soudu možné podřadit pod dovolací důvody podle §
265b trestního řádu, stěžovatelé měli k dispozici další opravný
prostředek a jejich ústavní stížnost tak byla posouzena jako
nepřípustná. Taková rozhodovací praxe, kdy Ústavní soud sám posuzuje
(ne)existenci dovolacích důvodů a nahrazuje tak rozhodovací činnost
Nejvyššího soudu, se však jeví býti v rozporu se zásadou subsidiarity
ústavní stížnosti.
IV.
Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu týkající se dovolání v trestních
věcech
14. Aktuálně se Ústavní soud zabýval podmínkou vyčerpání dovolání v
trestních věcech v usnesení sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013,
kde Ústavní soud na podmínce vyčerpání dovolání v trestních věcech trvá
a uvádí, že „... řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se
nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li
v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto
mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat
a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva
na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o
dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán
ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b
trestního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou
stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho
základních práv. ... Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v
rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení
porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý
proces. ... Jinými slovy námitky porušení práva na spravedlivý proces
jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu (viz, mutatis mutandis pro civilní řízení, usnesení sp.
zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, bod 11). ... Ústavní soud by
tedy překročil své pravomoci, pokud by předloženou ústavní stížnost
projednal bez toho, aby se k namítanému porušení práva na spravedlivý
proces měl možnost nejdříve vyjádřit Nejvyšší soud.“ Soudkyně
zpravodajka v daném usnesení dále uvádí, že v této věci nesdílí názory
uvedené v usneseních sp. zn. III. ÚS 3050/09 a sp. zn. IV. ÚS 3407/11,
ale považuje je za překonané i s ohledem na nové znění § 75 odst. 1
zákona o Ústavním soudu účinné od 1. 1. 2013. V souvislosti s daným
usnesením je dále zapotřebí uvést, že tímto rozhodnutím nebylo
stěžovateli zabráněno v přístupu k Ústavnímu soudu, vzhledem k tomu, že
v době vydání rozhodnutí stěžovateli stále běžela dvouměsíční lhůta k
podání dovolání k Nejvyššímu soudu.
V.
Zásada subsidiarity ústavní stížnosti
15. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní
základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip
minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci,
což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně
práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není
standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno
na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná
protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními
prostředky, jež se podávají z právních předpisů, upravujících příslušné
(soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože
není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10
ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům
a priori
je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky
(dále též jen "Ústava"). Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže
být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice.
Ústavní stížnost tedy představuje prostředek
ultima ratio
[viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19
SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po
vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv
uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci
(usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
16. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného
zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K
této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné
prostředky před orgány činnými v trestním řízení, které jsou
stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou
subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny
možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by
nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde
obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech,
kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy,
považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesení sp.
zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
VI.
K rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu
17. Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní
rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních
práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva") a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu
rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných
soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro
Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2
Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na
spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení
zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch
ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18.
8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne
5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].
18. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu
zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody
vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu.
Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, čl. 90
a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V
tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze
kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal
různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k
Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně
nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).
19. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je
vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních,
pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být
postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny
z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v
řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal
specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a
skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze, s ohledem na
ústavní vymezení role Ústavního soudu, připustit (čl. 83 Ústavy).
Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení
trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení
o dovolání (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004).
20. Důvody dovolání jsou specifikovány taxativním způsobem v § 265b
odst. 1 písm. a) až písm. l) trestního řádu. Dovolací důvody jsou
natolik konkretizovány, že o jejich obsahu není v rozhodovací činnosti
Nejvyššího soudu pochyb. V některých případech ovšem vznikají
pochybnosti při aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu, podle kterého dovolání lze podat, jestliže
„rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení“. Výklad tohoto dovolacího důvodu
byl krátce po jeho zavedení novelou trestního řádu č. 265/2003 Sb.
provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. prováděn Nejvyšším soudem velmi
restriktivně a Ústavní soud se k tomuto přístupu při kontrole
ústavnosti opakovaně vyjádřil. Zaujal stanovisko, podle kterého příliš
restriktivní výklad důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný. V této
souvislosti Ústavní soud připomněl, že dovolací řízení se v žádném svém
stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu
(nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).
21. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý
proces a čl. 6 odst. 2 Úmluvy garantuje, že vina obviněného musí být
prokázána zákonným způsobem. Základní zásady spravedlnosti řízení,
zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, se nutně vztahují
i na dokazování, zejména na způsob provedení důkazů. Evropský soud pro
lidská práva ve své praxi uplatňuje doktrínu, podle které řízení jako
celek musí mít spravedlivý charakter požadovaný čl. 6 Úmluvy, a to
včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i ve prospěch obviněného
(srov. rozsudek Barbera et al. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988,
A146, § 68 nebo rozsudek Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988,
A140, § 46n nebo aktuálně rozsudek Tseber proti České republice ze dne
22. 11. 2012 č. 46203/08). Dodržování pravidel dokazování, včetně
opatřování důkazů, totiž zaručuje věrohodnost důkazu, působí
preventivně proti porušování zákona orgány činnými v trestním řízení,
zaručuje, že do práv a svobod občana se zasahuje jen v mezích zákona a
garantuje tak legitimitu práva státu trestat (Repík, B. Evropská úmluva
o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 194-195).
Kontrola dodržování těchto pravidel z pohledu práva na spravedlivý
proces nenáleží pouze Ústavnímu soudu, ale zavazuje i soudy obecné.
22. Ústavní soud zastává názor, že i jednotlivý důkazní prostředek
(např. výslech svědka, ohledání místa činu, rekognice, atd.) a způsob
jeho opatření (odposlech a záznam telekomunikačního provozu, domovní
prohlídka a prohlídka jiných prostor, sledování zásilky, atd.) či jeho
opomenutí, může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé a jeho
protiústavní povaha může porušovat právo na spravedlivý proces (čl. 6
Úmluvy) nebo jiné Úmluvou garantované právo (čl. 8 odst. 2 Úmluvy).
23. Názor Ústavního soudu uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne
23. 3. 2004 (podle kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze
striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto
dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné), však neznamená, že by
Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve
vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za
prima facie
naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v
oblasti dokazování (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu), popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §
265b odst. 1 trestního řádu, je na základě čl. 4, čl. 90 a čl. 95
Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu, řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem.
Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší
posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České
republice ze dne 13. října 2011, č. stížností 12579/06, 19007/10 a
34812/10) a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání
ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
VII.
Odůvodnění výroku
24. Z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů
vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich
práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání
v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v
ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost
vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm
rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na
jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný
prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu).
25. Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární
ke standardním „neústavním“ institutům. Především obecné soudy jsou
povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li
dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu
omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem
Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění
podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu,
tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují
některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby
tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval
do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
26. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, čl.
90 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany
základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a
Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda
nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele,
včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení
ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení
o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování
příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a
nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že
námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v
podobě dovolání nemůže obstát.
VIII.
Závěr
27. Protože se uvedené závěry odchylují od právního názoru Ústavního
soudu vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N
32/32 SbNU 293) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N
116/61 SbNU 695), předložil I. senát Ústavního soudu podle § 23 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, otázku povinnosti stěžovatele
vyčerpat ve věcech trestních vždy i mimořádný opravný prostředek v
podobě dovolání ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti k posouzení
plénu Ústavního soudu, které se s jeho argumentací v celém rozsahu
ztotožnilo a přijalo právní názor, jenž je uveden ve výroku tohoto
stanoviska.
28. S ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k
principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti
podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska
ve Sbírce zákonů.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský, v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k odůvodnění stanoviska pléna
soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.
