260/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2010 v plénu složeném z

místopředsedkyně soudu Elišky Wagnerové a soudců Stanislava Balíka,

Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké,

Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a

Michaely Židlické o návrhu Vrchního soudu v Olomouci na zrušení části

ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),



takto:



Ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

které zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li

insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na

oddlužení zpět“, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2009 doručen návrh Vrchního soudu v

Olomouci na zrušení části ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty

druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho

řešení (insolvenční zákon). Napadené ustanovení konstruuje právní fikci

zpětvzetí návrhu na oddlužení v případě, že se dlužník bez omluvy

nedostaví na schůzi věřitelů svolanou k projednání způsobu oddlužení a

k hlasování o jeho přijetí nebo jeho omluvu neshledá insolvenční soud

důvodnou. Na toto ustanovení dále navazuje § 394 odst. 2 insolvenčního

zákona, dle něhož vezme insolvenční soud zpětvzetí návrhu na vědomí

rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku,

insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru, a § 396 odst. 1

insolvenčního zákona, dle něhož je důsledkem zpětvzetí návrhu na

oddlužení řešení úpadku dlužníka konkursem. Ústavní soud nálezem sp.

zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 zrušil část ustanovení § 394 v

odstavci 2 části věty za středníkem, které znělo: „odvolání proti němu

není přípustné“. Tento nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 6.

2009 pod č. 163/2009 Sb.



2. Navrhovatel uvedl, že vede pod sp. zn. KSOS 16 INS 4988/2008, 2 VSOL

87/2009 insolvenční řízení, v němž insolvenční soud aplikoval § 394

odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 8. 6. 2009, a dále

ustanovení § 369 odst. 1 (zjevně míněn § 396 odst. 1) a § 399 odst. 2

téhož předpisu. Insolvenční řízení bylo zahájeno u Krajského soudu v

Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“) dne 8. 12. 2008,

přičemž dlužník podal společně s insolvenčním návrhem i návrh na

povolení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2009 č. j.

KSOS 16 INS 4988/2008-A-9 zjistil úpadek dlužníka, ustanovil

insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Současně

nařídil na den 5. 3. 2009 přezkumné jednání, které se mělo konat v 9:00

hod. v sídle krajského soudu, a na shodné datum a místo svolal i schůzi

věřitelů, která měla proběhnout bezprostředně po ukončení přezkumného

jednání. Přestože byl dlužník řádně předvolán, na schůzi věřitelů se

dne 5. 3. 2009 bez omluvy nedostavil. Krajský soud proto vydal téhož

dne usnesení č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-B-12, kterým vzal na vědomí

zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, prohlásil na majetek dlužníka

konkurs a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný. Toto

rozhodnutí napadl dlužník v plném rozsahu odvoláním, v němž tvrdil, že

mu v účasti na schůzi věřitelů zabránil jeho špatný zdravotní stav, což

prokazoval potvrzením praktického lékaře ze dne 10. 3. 2009. Po

navrhovateli dlužník žádal, aby usnesení o prohlášení konkursu na jeho

majetek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně

aby navrhovatel sám rozhodl o oddlužení splátkovým kalendářem. Bez

významu dle navrhovatele není ani obsah úředního záznamu, vyhotoveného

po skončení schůze věřitelů insolvenčním soudcem, dle kterého byl dne

5. 3. 2009 v 10:00 hod. dlužník přítomen v advokátní kanceláři Mgr. K.

v Šumperku, kde sdělil, že měl za to, že se přezkumné jednání i schůze

věřitelů uskuteční u Okresního soudu v Šumperku.



3. Navrhovatel konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

42/08 vyslovil právní názor, že protiústavnost ustanovení § 394 odst. 2

insolvenčního zákona, části věty za středníkem, spočívala v jeho

aplikačním propojení na zjevně protiústavní část § 399 odst. 2 (větu za

středníkem) insolvenčního zákona, která zní: „jestliže se bez omluvy

nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se

za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“. Ústavní soud v citovaném

nálezu zdůraznil, že jednou ze základních zásad ovládajících civilní

proces je zásada dispoziční. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení je

dispozitivním úkonem dlužníka a z jeho povahy vyplývá, že nemůže být

obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že dlužník vzal návrh

zpět, ačkoliv tak fakticky neučinil. Fikce zpětvzetí návrhu

konstruovaná ustanovením § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem

insolvenčního zákona je proto dle citovaného nálezu v rozporu s povahou

civilního procesu.



4. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyplývá obecným soudům

povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu

Ústavního soudu, a to nejen v konkrétní věci, jíž se nález týkal, ale

rovněž ve věcech, v nichž jsou řešeny otázky podobné či totožné.

Povinnost následovat při rozhodování dalších případů téhož druhu „ratio

decidendi“, tedy vyložená a aplikovaná nosná právní pravidla

(rozhodovací důvody) obsažená v nálezu, akcentoval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173).

Navrhovatel tedy reflektoval právní názor stran fikce zpětvzetí návrhu

na povolení oddlužení vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08.



5. Na podporu argumentů obsažených v předmětném nálezu navrhovatel

odkázal na úpravu zpětvzetí návrhu obsaženou v § 96 zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

„občanský soudní řád“), ve vztahu k němuž judikatorní praxe dovodila,

že ke zpětvzetí návrhu může dojít pouze prostřednictvím úkonu, z něhož

neplynou žádné pochybnosti o jeho obsahu a smyslu, a je tedy zcela

nepochybné, že účastník řízení na projednání svého návrhu, resp. jeho

části, nemá zájem a je srozuměn s tím, že o tomto návrhu nebude soudem

rozhodováno. Zatímco občanský soudní řád předpokládá srozumitelný a

určitý projev vůle, prostý jakýchkoliv podmínek, insolvenční zákon

umožňuje, aby nastoupily účinky zpětvzetí, aniž by projev vůle dlužníka

tyto podmínky splňoval.



6. Z takto vymezených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že ustanovení

§ 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je v

rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále též jen „Listina“). Jestliže je dispoziční oprávnění

účastníka řízení nahrazeno právní fikcí, v jejímž důsledku dochází na

základě nečinnosti účastníka či dokonce toliko na základě hodnotící

úvahy soudu k zastavení celého řízení, je taková konstrukce dle

navrhovatele rovněž v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel tedy

v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále

jen „zákon o Ústavním soudu“) předložil věc Ústavnímu soudu, aby svým

nálezem ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem

insolvenčního zákona zrušil dnem, který v nálezu určí.



7. V závěru navrhovatel poukázal na skutečnost, že insolvenční řízení

nelze přerušit a že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka

nastaly zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a

navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho návrh jako naléhavý ve smyslu §

39 zákona o Ústavním soudu, neboť dalším postupem v rámci konkursního

řízení může dojít ke změnám, které dlužníkovi znemožní původně povolené

oddlužení. Nadto může mít dle navrhovatele rozhodnutí o tomto návrhu,

bude-li mu vyhověno, význam i pro insolvenční řízení dalších dlužníků.



II.



Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení



8. V souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud

Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu

České republiky, aby se k návrhu vyjádřily.



9. Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava

Vlčka sdělila, že návrh insolvenčního zákona byl projednán v prvém

čtení dne 26. 10. 2005 jako tisk 1120 a následně byl přikázán ústavně

právnímu výboru, který se jím zabýval na svém zasedání dne 1. 12. 2005

a 20. 1. 2006, přičemž jej doporučil schválit ve znění komplexního

pozměňovacího návrhu, obsaženého v usnesení výboru č. 235 (tisk

1120/1), kterým byl nově upraven i § 399 odst. 2 insolvenčního zákona.

Druhé čtení návrhu proběhlo dne 27. 1. 2006 a pozměňovací návrhy v něm

přednesené byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl schválen

ve třetím čtení dne 8. 2. 2006 ve znění komplexního pozměňovacího

návrhu ústavně právního výboru a dalších pozměňovacích návrhů. Zákon

byl následně podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve

Sbírce zákonů pod č. 182/2006 Sb. Předmětné ustanovení nebylo

pozdějšími novelizacemi tohoto předpisu dotčeno.



10. Senát Parlamentu České republiky v této souvislosti uvedl, že návrh

zákona, jehož ustanovení bylo navrženo ke zrušení, mu byl postoupen dne

28. 2. 2006 a organizační výbor jej jako tisk č. 288 přikázal k

projednání ústavně-právnímu výboru a výboru pro hospodářství,

zemědělství a dopravu. Návrh byl oběma výbory projednán dne 15. 3.

2006, resp. 22. 3. 2006, přičemž oba shodně doporučily přijetí zákona

ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Návrh zákona byl Senátem

schválen na jeho 10. schůzi jako usnesení č. 416 ze dne 30. 3. 2006, z

54 přítomných senátorů a senátorek hlasovalo pro přijetí zákona 49,

nikdo nehlasoval proti a 5 přítomných se hlasování zdrželo. K

ustanovení, které je předmětem řízení před Ústavním soudem, nebyla

vedena žádná diskuse; institutu oddlužení se rozprava týkala pouze co

do možnosti jeho uplatnění v případě právnické osoby, která není

podnikatelem. V rámci schvalovacího procesu tedy nezazněl žádný názor,

jímž by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti § 399 odst. 2

insolvenčního zákona podpořit, či naopak vyvrátit. Senát projednal

návrh zákona v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem, přičemž vycházel z většinového

přesvědčení, že zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky

a s jejími mezinárodními závazky. Je nyní na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost předmětného ustanovení.



11. Všichni účastníci řízení vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního

jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.



III.



Dikce napadeného ustanovení právního předpisu



12. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:



§ 399



[...]



(2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání

na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o

nezbytnosti jejich účasti. Dlužník je povinen zúčastnit se takové

schůze osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů; jestliže se bez

omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu

důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.



[...]



IV.



Aktivní legitimace navrhovatele



13. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, dojde-li soud k závěru,

že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním

pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále

konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může

soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho

jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového

návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky v tom

smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci

použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení,

mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu.

Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť navrhovatel bude

posuzovat důvodnost odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního

soudu vydanému právě z důvodu nastoupení účinků zákonné fikce zpětvzetí

návrhu obsažené v napadeném ustanovení. Skutečnosti týkající se průběhu

insolvenčního řízení si Ústavní soud ověřil ve spise krajského soudu

KSOS 16 INS 4988/2008, dostupném v elektronické podobě na adrese

https://isir.justice.cz (insolvenční rejstřík).



14. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že závěr o oprávněnosti

navrhovatele není v rozporu s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 42/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že týž navrhovatel nebyl k

podání návrhu na zrušení části § 399 odst. 2 insolvenčního zákona

aktivně legitimován (bod 22 nálezu). Citovaný právní názor vycházel z

konkrétní procesní situace, kdy zrušení předmětného ustanovení nebylo

zahrnuto v petitu návrhu a především kdy byla Ústavním soudem

posuzována otázka, zda je vůbec v kompetenci navrhovatele o odvolání

meritorně rozhodnout. Jinými slovy řečeno, pokud jde o nález sp. zn.

Pl. ÚS 42/08, navrhovatel se nacházel v situaci, kdy se musel vypořádat

s otázkou přípustnosti odvolání, a nikoliv s otázkou jeho důvodnosti,

proto v daném okamžiku napadené ustanovení přímo neaplikoval. V nyní

posuzované věci byla ovšem, jak již bylo vyloženo, situace odlišná.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



15. V rámci řízení o návrhu na zrušení zákona či jeho části Ústavní

soud zkoumá, zda byl napadený právní předpis přijat a vydán v mezích

Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jelikož ústavnost

přijetí napadené části insolvenčního zákona nebyla žádným z účastníků

řízení zpochybňována, ověřil Ústavní soud ústavní konformitu

legislativního procesu toliko formálně z veřejně dostupných zdrojů

(http://www.psp.cz), přičemž shledal, že veškeré stanovené postupy byly

při přijímání napadeného právního předpisu dodrženy. Ohledně průběhu

legislativního procesu lze v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci

provedenou účastníky řízení (body 9 a 10 tohoto nálezu).



VI.



Právní hodnocení Ústavního soudu



16. Ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá dlužníkovi,

jemuž bylo povoleno oddlužení, povinnost zúčastnit se schůze věřitelů a

zodpovědět jejich dotazy; s neomluvenou neúčastí dlužníka zákon spojuje

sankci v podobě nastoupení účinků fikce zpětvzetí návrhu. V důsledku

uplatnění fikce ztrácí dlužník možnost řešit úpadek oddlužením a je na

něj prohlášen konkurs (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Zpětvzetí

návrhu vezme insolvenční soud na vědomí usnesením (§ 394 odst. 2

insolvenčního zákona).



17. Ústavní soud se již komplexem ustanovení upravujících důsledky

zmeškání schůze věřitelů dlužníkem, jemuž bylo povoleno oddlužení,

zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08, publikovaném pod č. 163/2009

Sb., jehož prostřednictvím zrušil ustanovení § 394 v odstavci 2 části

věty za středníkem insolvenčního zákona, které vylučovalo odvolání

proti usnesení, jímž bylo zpětvzetí návrhu soudem vzato na vědomí.

Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že se z hlediska zachování

práva insolvenčního dlužníka na spravedlivý proces jeví nezbytným, aby

proti rozhodnutí soudu vydanému na základě fikce zpětvzetí návrhu dle §

399 odst. 2 insolvenčního zákona existoval opravný prostředek, a to jak

za účelem nápravy zjevných přehlédnutí, která se mohou v činnosti soudu

vyskytnout (omluva dlužníka je vložena do jiného spisu), tak i z důvodu

možné vázanosti nastoupení účinků fikce na hodnotící úsudek

insolvenčního soudu (neshledá-li insolvenční soud omluvu důvodnou).



18. Ústavní soud současně podrobil kritice konstrukci zákonné fikce

obsažené v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona: "Civilní proces spočívá

mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě dispoziční a zásadě

projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého práva hmotného a veřejného

občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen právě zásadou

dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat

ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní

právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol neplní,

ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného,

jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a

veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva

procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá

civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí

soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je

dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak

řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze

zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou

dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních

procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj.

nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil.

Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s

povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces,

ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční

řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by

tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní

proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak

konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12.

5. 2004 (N 70/33 SbNU 197^*), „Autonomie vůle a svobodného

individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3

Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je

třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje

strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a

jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat

pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně

formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí

reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v

zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li

legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání

jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální

náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy

České republiky). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4

Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako

subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala

autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají

odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem

výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé

dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba

aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé

prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí

bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny

při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se

odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní

ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do

subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také

čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi.“. Povinnost respektovat

autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a

aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování

řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže

nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve

skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání. Proto se ve všech

vyspělých právních řádech používají např. instituty domněnek výlučně

při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a zjišťování

rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např.

kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v

oblasti, na niž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu

urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a

předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých

rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní

právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov.

blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle

ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28-36)."

(bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).



19. Ústavní soud taktéž zdůraznil, že fikce zpětvzetí návrhu na

oddlužení je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná tím spíše, že

nejde o pouhý procesní úkon, kterým účastník disponuje řízením, ale má

zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné

prohlášení konkursu). Pouze nedostatek aktivní legitimace navrhovatele

v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 42/08 zabránil Ústavnímu soudu, aby

již tehdy zrušil nyní napadenou část ustanovení § 399 odst. 2

insolvenčního zákona (srov. bod 22 citovaného nálezu).



20. Ústavní soud neměl žádný důvod se od výše uvedených závěrů

odchýlit, proto konstatoval, že ustanovení § 399 v odstavci 2 části

věty druhé za středníkem insolvenčního zákona, jež prostřednictvím

fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení odnímá účastníku konkursního řízení

možnost dispozice s řízením, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl.

2 odst. 4 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny,

pročež rozhodl dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto

ustanovení ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Wagnerová v. r.



místopředseda



* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33,

nález č. 70, str. 197