90/2008 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a

soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena

Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar

Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava

Výborného a Elišky Wagnerové o návrhu II. senátu Ústavního soudu na

zrušení § 400 odst. 1 a § 398 odst. 6 trestního řádu, za účasti

Poslanecké sněmovny Parlamentu, a Senátu Parlamentu, jako účastníků

řízení,



takto:



1. Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé a § 400 odst. 1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, se ruší dnem 31. prosince 2008.



2. Návrh na zrušení § 398 odst. 6 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o

trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se

zamítá.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. prosince 2005

se S. H. (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení usnesení Městského

soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004 ze dne 9. září 2005, kterým nebyla

přijata jeho nabídka peněžité záruky ve výši 100 000 Kč, nebyla přijata

nabídka jeho písemného slibu, a byla zamítnuta jeho žádost o propuštění

z vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To

43/2005 ze dne 4. listopadu 2005, kterým byla jeho stížnost zamítnuta.

Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).



2. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004

Ústavní soud zjistil, že Úřední soud v Hofu (Spolková republika

Německo) vydal na stěžovatele dne 8. listopadu 2004 pod sp. zn. 1 Gs

1914/04 příkaz k zatčení. Důvodem bylo obvinění, že měl v devíti

případech úplatně napomoci jiným cizincům, aby v rozporu se zákonem

přicestovali v období od srpna 2003 do srpna 2004 na území Spolkové

republiky Německo, a to ku prospěchu více cizinců a jako člen

organizované skupiny, a ve dvou případech se o totéž jednání v téže

době měl pokusit. Tím se měl dopustit trestného činu podle § 92 odst. 1

číslo 1, číslo 6, § 92a odst. 1 číslo 1, číslo 2, § 92a odst. 3, a §

92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a podle §

22, § 23, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Byl u něj

shledán útěkový důvod vazby.



3. Na základě tohoto příkazu k zatčení byl stěžovatel od 27. prosince

2004 omezen na svobodě a usnesením předsedkyně senátu Městského soudu v

Praze č. j. Nt 449/2004-23 ze dne 29. prosince 2004 byl vzat do

předběžné vazby. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 To

3/2005-97, ze dne 3. znora 2005 byla jeho stížnost jako nedůvodná

zamítnuta. Přípisem ze dne 14. března 2005 stěžovatel souhlasil se svým

vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a tentýž

souhlas zopakoval i při svém výslechu, konaném u Městského soudu v

Praze dne 22. dubna 2005, kdy bylo poté usnesením č. j. Nt 449/2004-217

rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací. Dne 29. dubna

2005 navrhla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v

Praze, aby ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu

stíhání do Spolkové republiky Německo.



4. Rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/13 ze dne

12. května 2005 bylo jednak povoleno vydání stěžovatele k trestnímu

stíhání do Spolkové republiky Německo, a současně byla realizace vydání

odložena do doby skončení trestního řízení, které je proti němu vedeno

u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2003, resp. do doby po

skončení případného výkonu trestu odnětí svobody. O tomto rozhodnutí

byl Městský soud informován přípisem Ministerstva spravedlnosti

doručeným dne 17. května 2005. Přípisem, doručeným dne 11. srpna 2005,

byl Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra

spravedlnosti ze dne 12. května 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím

ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/25 ze dne 5. srpna 2005,

když změna spočívala v úpravě spisové značky řízení, vedeného u

Okresního soudu v Děčíně na sp. zn. 6 T 93/2002. Telefaxem doručeným

dne 19. září 2005 byl konečně Městský soud v Praze informován o tom, že

rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 5. srpna 2005 bylo nahrazeno

rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 3352/2004-MO-M/31 ze dne 12.

září 2005, jímž bylo odložení realizace vydání rozšířeno o dobu do

skončení řízení vedeného Policií České republiky, Službou kriminální

policie a vyšetřování, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu

pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2, resp. do doby po skončení případného

výkonu trestu odnětí svobody.



5. Podáním ze dne 15. června 2005 požádal stěžovatel o propuštění z

vydávací vazby, a přitom nabídl peněžitou záruku ve výši 100 000 Kč a

písemný slib. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-264

ze dne 9. září 2005 nebyla přijata nabídka peněžité záruky a nabídka

písemného slibu a návrh na propuštění z vydávací vazby byl zamítnut.

Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 To 43/2005-282 ze dne 4.

listopadu 2005 byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.



6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení vedeném

Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2002 dochází k průtahům, že

v této věci figuruje třináct spoluobžalovaných a konečné rozhodnutí lze

tedy očekávat spíše v horizontu let. Ohledně nově zahájeného trestního

stíhání namítá, že ohledně osmi z devíti vytýkaných skutků je stíhán ve

Spolkové republice Německo v řízení, pro něž se nachází ve vydávací

vazbě. Obává se proto, že může být na území obou států souběžně

odsouzen pro identickou trestnou činnost. Toto trestní stíhání přitom

mělo být zahájeno „jen pro jistotu“, kdyby trestní stíhání ve Spolkové

republice Německo bylo zmařeno. Zároveň je toho názoru, že od zahájení

posledního trestního stíhání pominuly důvody vydávací vazby a paradoxně

orgány Spolkové republiky Německo čekají na jeho vydání a orgány činné

v trestním řízení čekají na ukončení trestního stíhání ve Spolkové

republice Německo. Stěžovatel se tak již déle než rok nachází ve vazbě,

aniž by v jeho řízeních nastal jakýkoliv pokrok. Setrváváním ve

vydávací vazbě je mu znemožňována obhajoba v trestním řízení vedeném

proti němu ve Spolkové republice Německo, přestože právě pro možnost

jejího efektivního vykonávání souhlasil se svým vydáním. K samotné

obavě z útěku uvádí, že se před několika lety oženil s občankou České

republiky, se kterou má nyní čtyřletou dceru, o kterou se řádně stará a

nemá v úmyslu Českou republiku opustit. Přitom řízení před Okresním

soudem v Děčíně probíhá již několik let, aniž by se pokusil kvůli tomu

utéci.



7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní

stížnosti. Městský soud v Praze, který se jediný vyjádřil, odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí. Má zato, že vzhledem k závažnosti trestní

věci, pro kterou Spolková republika Německo o vydání žádá, je

nepochybně dána obava z útěku a tím i ze zmaření vydání. Upozorňuje, že

stěžovatel s vydáním souhlasil a práva podat stížnost proti rozhodnutí

o přeměně vazby předběžné na vydávací se výslovně vzdal. Pokud

stěžovatel neobdržel rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo

povoleno vydání, je třeba, aby se obrátil přímo na Ministerstvo

spravedlnosti.



8. V replice stěžovatel zdůraznil, že je nyní policejním orgánem stíhán

pro identickou činnost, pro kterou se nachází ve vydávací vazbě. V té

souvislosti opakovaně bezvýsledně žádal, aby proti němu policejní orgán

zahájil trestní stíhání i pro další skutky, pro které je stíhán rovněž

ve Spolkové republice Německo. Domnívá se, že vydávací vazba ve

skutečnosti nahrazuje vazbu vyšetřovací, pro kterou však není žádný

zákonný důvod, neboť vazba trvá již více než šestnáct měsíců.



9. Na výzvu Ústavního soudu ministr spravedlnosti sdělil, že s ohledem

na skutečnost, že realizace vydání byla odložena z důvodu dosud

pravomocně neukončeného trestního stíhání, nebylo uvažováno o žádném

konkrétním časovém omezení tohoto odložení. Nedomnívá se, že by zákonná

úprava byla na újmu základních práv osoby, o jejíž vydání jde, a to

zejména s ohledem na skutečnost, že má právo požádat o propuštění z

vydávací vazby. K odložení provedení vydání došlo s ohledem na

informace o trestních řízeních, která jsou proti stěžovateli vedena v

tuzemsku.



10. Na výzvu Ústavního soudu sdělil Okresní soud v Děčíně, že pod sp.

zn. 6 T 93/2002 je proti stěžovateli a dalším osobám vedeno trestní

řízení pro trestné činy zločinného spolčení podle § 163a odst. 1

trestního zákona a nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a

odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, spočívající v organizování

nedovoleného převedení osob do Spolkové republiky Německo. Stěžovatel

byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15.

listopadu 2002 pro jeden útok vytýkaného trestného činu k trestu odnětí

svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu v

trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel byl v této věci ve vazbě od 26.

června 2001 do 12. listopadu 2002. O odvolání proti rozsudku doposud

nebylo věcně rozhodnuto a prognóza časového průběhu dalšího řízení byla

dána tímto soudem do horizontu měsíců s ohledem na to, že se jedná o

trestnou činnost spáchanou ve čtyřiceti dílčích skutcích kladenou za

vinu celkem patnácti osobám. Ústavní soud k tomu připomíná, že se

nejedná o věcně a časově identické skutky jako ty, pro něž je stíhán ve

Spolkové republice Německo.



11. Policie České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že ve věci dalšího

stíhání stěžovatele byly úkony trestního řízení ve věci podezření ze

spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §

171a odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona stěžovatelem zahájeny již

dne 7. července 2003. Po zahájení trestního stíhání v srpnu 2005 byl

stěžovatel vyslechnut a od února 2006 proběhly výslechy pěti osob (z

toho na výpovědích dvou z nich je založen zatýkací rozkaz, pro nějž je

stěžovatel ve vydávací vazbě), které musely být předvolávány opakovaně.

Další úkony prováděny nebyly.



12. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistuje důvod pro

odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele

s odkladem jeho vydání k trestnímu stíhání, o kterém podle § 400 odst.

1 trestního řádu rozhodl ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti

je formálně součástí moci výkonné, tedy zcela vně moci soudní, aniž by

v jeho pozici bylo možné shledat nezbytné materiální podmínky soudního

orgánu. Obecné soudy přitom podle tohoto a navazujících ustanovení

trestního řádu nezkoumají oprávněnost trvání omezení osobní svobody

vydávací vazbou z jiných důvodů, než je existence důvodu vydání. V

neposlední řadě není v podústavním právu obecně u vydávací vazby, tedy

ani v případě odložení vydání, stanovena maximální možná délka trvání

této vazby, jako je tomu v případě vazby podle § 67 a násl. trestního

řádu. II. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že ustanovení §

400 odst. 1 trestního řádu evidentně stojí v rozporu s čl. 8 odst. 1 a

5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).



13. Následně dospěl II. senát k závěru, že zákonné meze soudního

přezkumu ve zkráceném vydávacím řízení k žádosti o propuštění z vazby

na svobodu, které vylučují mimo jiné i přezkum všech rozhodnutí

navazujících na rozhodnutí o vzetí do vazby podle § 398 odst. 5

trestního řádu, tedy včetně rozhodnutí o odkladu vydání podle § 400

odst. 1 trestního řádu, jsou výslovně zakotveny v § 398 odst. 6

trestního řádu. Proto rozšířil návrh i o návrh na zrušení § 398 odst. 6

trestního řádu.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení



14. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu po rekapitulaci

zákonodárného procesu uvedl, že základním pramenem extradičního řízení

je Evropská úmluva o vydávání sjednaná 13. prosince 1957 (č. 549/1992

Sb.). Ta v čl. 19 odst. 1 stanoví možnost dožádané strany odložit

předání vyžádané osoby, aby ji mohla trestně stíhat nebo na ní vykonat

trest za jiný trestný čin, než pro který je žádáno vydání. Předkladatel

návrhu zákona č. 539/2004 Sb. provádějícího toto ustanovení odůvodnil

návrh nového ustanovení potřebami praxe s tím, že by odklad neměl

znemožnit cizím orgánům ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době.

Účelem předmětného ustanovení je nalézt rovnováhu mezi plněním

mezinárodních závazků na straně jedné a požadavkem na objasnění trestné

činnosti a spravedlivém potrestání pachatelů těchto činů spáchaných na

území České republiky na straně druhé. Zákonodárný sbor jednal v

přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s s ústavním pořádkem a

právním řádem České republiky. Závěrem nechal na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost zákona.



15. Předseda Senátu uvedl, že nová úprava extradičního řízení byla

koncipována jako téměř úplná recepce závazků České republiky z

mezinárodních smluv a z právních aktů Evropské unie v dané oblasti.

Předchozí právní úprava se v zásadě nelišila, avšak obešla se bez

výslovného popisu odkladu vydání a možnosti dočasného předání, které

byly obsaženy pouze v čl. 19 Evropské úmluvy o vydávání. Tato smluvní

pravidla byla přímo prováděna, i když nebyla zákonem explicitně

stanovena působnost státních orgánů k rozhodování. Městský soud v Praze

v té době judikoval, že oprávnění k odložení předání vyžádané osoby je

v pravomoci ministra spravedlnosti (sp. zn. 1 Nt 120/92 in Sb.NS 96, 2:

85). Proto při projednávání novely byla akcentována problematika zcela

nových „evropských“ právních nástrojů a univerzální úprava byla vnímána

jako pouhá legislativní redakce dosavadní úpravy, která je svým

dlouhodobým užíváním prověřena co do funkčnosti i ústavní konformity.



16. Uvedl, že ač to zákon nevyžaduje, lze předpokládat, že k odkladu

vydání dochází po posouzení a na návrh příslušných orgánů činných v

trestním řízení, které jsou na rozdíl od ministra spravedlnosti schopny

navrhnout a posoudit účelnost odložení. S odkazem na judikaturu

Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje

rozhodnutí ministra spravedlnosti o odložení vydání za rozhodnutím o

zbavení svobody, které by představovalo odnětí věci soudu bez jeho

vědomí.



17. Konstatoval, že důvodem vydávací vazby je nepochybně zabezpečit

vydání samo, a proto soud není při vzetí do této vazby podle § 397

odst. 3 vázán zákonnými vazebními důvody. K vydání má totiž dojít co

nejrychleji, a proto absentuje i limit maximálního trvání této vazby.

Přitom pokud odklad vydání není podložen argumentem, že ukončení

tuzemského trestního řízení je finalizací v zásadě skončené věci, pak

se takový odklad jeví být ve zřejmém rozporu se smyslem mezinárodního

závazku k extradici. Proto důvodová zpráva k § 400 odst. 1 trestního

řádu uvedla, že by mělo jít o případy, kdy dobu na ukončení tuzemského

trestního řízení lze odhadnout velmi přesně, a to spíše v řádu týdnů

než měsíců. I zde platí, že takovému trestnímu stíhání musí být dána

přednost před stíháním osob, které jsou na svobodě, jak dovodil

Evropský soud pro lidská práva ve věci Wemhoff proti Německu (rozsudek

č. 2122/64 ze dne 27. června 1968). Proto se klade otázka, zda se v

problematických případech odkladu vydání do ciziny spíše nejedná o vady

zákonnosti postupu než o rozpor právní úpravy s ústavním pořádkem.

Hypoteticky lze uvažovat o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti je

přezkoumatelné v režimu správního soudnictví.



18. Dodal, že vydávací vazba není vazbou absolutní, ale podléhá

standardním procesním garancím a i pro ni je v souladu s Úmluvou

vyžadována kontrola trvající legálnosti zbavení svobody (rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Weeks proti Spojenému

království č. 9787/82 ze dne 2. března 1987). Je tedy podle § 396 odst.

6 trestního řádu možné i po odložení vydání do ciziny uplatňovat

periodické žádosti o propuštění a navrhovat její nahrazení podle § 73

nebo § 73a trestního řádu. Ze schématu Huga Grotia



aut dedere aut punire

přitom nelze uspokojivě dovodit absolutní zbavení svobody osoby, o

jejíž vydání jde, a to bez alternativy jiného způsobu zajištění nebo

alternativy očekávání vydání na svobodě (nejspíše v případech odložení

vydání z důvodu dokončení tuzemského trestního stíhání), i když

alternativa pobytu vyžadovaných osob na svobodě nebude příliš častou.



19. Závěrem uvedl, že Senát Parlamentu projednal předmětný návrh novely

ve většinovém přesvědčení, že je v souladu ústavním pořádkem a

mezinárodními závazky. Ponechal na Ústavním soudu posouzení ústavnosti

napadeného ustanovení.



20. Po rozšíření návrhu předseda Poslanecké sněmovny opětovně poukázal

na legislativní proces, který vyústil v přijetí zákona č. 539/2004 Sb.,

s tím, že institut zkráceného vydávacího řízení byl zaveden již zákonem

č. 150/1997 Sb., a následná úprava § 398 odst. 6 trestního řádu byla

brána jako zpřesnění, s ohledem na dosavadní problémy spojené s

určováním příslušnosti soudu rozhodujícího o žádostech a stížnostech

osoby ve vydávací vazbě. Poukázal přitom na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS

534/06 (ze dne 3. ledna 2007 in http://nalus.usoud.cz/), a sp. zn. III.

ÚS 383/04 (in U 52/35 SbNU 615), s tím, že obligatornost vydávací vazby

je projevem vůle státu dodržovat mezinárodní závazky. Poukázal rovněž

na zákonné podmínky institutu zkráceného vydávacího řízení a uzavřel,

že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení o souladu přijatého zákona s

ústavním pořádkem.



21. Předseda Senátu po rozšíření návrhu poukázal na své vyjádření k

původní části návrhu s tím, že jeho poznámky jsou přiměřeně použitelné

i nadále. Ve vztahu k vývodům na této poznámkové úrovni nově připustil,

že zabezpečení soudního přezkumu trvání vydávací vazby prostřednictvím

více méně kompetenčního ustanovení § 73b odst. 3 trestního řádu (viz

normativní odkaz v § 398 odst. 6 trestního řádu) vzbuzuje pochybnosti o

možnosti vyhovět navrhovatelem namítaným ústavním požadavkům. Uzavřel,

že Senát projednal návrh zákona obsahující kritizované ustanovení v

mezích a způsobem stanoveným Ústavou ve většinovém přesvědčení, že je v

souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky.



III.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



22. Návrh byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci posuzování

ústavní stížnosti, který došel závěru, že § 400 odst. 1 trestního řádu

ve spojení s § 398 odst. 6 trestního řádu, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, je v rozporu s čl. 8

odst. 1 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy.

Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) zákona o

Ústavním soudu. Jsou proto splněny podmínky aktivní legitimace.



IV.



Ústavní konformita legislativního procesu



23. Ústavní soud je v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v

řízení o kontrole norem nejprve povinen posoudit, zda napadené zákonné

ustanovení bylo přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem. Legislativní proces přijetí zákona č.

539/2004 Sb., kterým byl do trestního řádu doplněn § 400 odst. 1 a §

398 odst. 6 byl však Ústavním soudem shledán ústavně konformním již v

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (ze dne 3. května 2006 - č. 434/2006 Sb.).

Na tomto závěru Ústavní soud nemá důvod nic měnit ani v nyní

posuzovaném případě.



V.



Dikce napadeného ustanovení trestního řádu



24. Ustanovení § 398 odst. 6 trestního řádu zní:



„Na řízení o žádosti osoby o propuštění z vazby se přiměřeně použijí

ustanovení § 72 odst. 2 a § 73b odst. 3. Pro rozhodování o žádostech

obviněného o propuštění z vazby je příslušný soud, který rozhodl o

vydávací vazbě podle odstavce 5.“



Ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu zní:



„Jestliže je přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, nezbytná v České

republice pro účely ukončení trestního stíhání anebo výkonu trestu

odnětí svobody v souvislosti s jiným trestným činem, než který je

předmětem žádosti o její vydání do cizího státu, ministr spravedlnosti

po rozhodnutí o povolení vydání může odložit vydání této osoby do

dožadujícího státu.“



VI.



Obsahový soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem



25. Právu na osobní svobodu náleží v katalogu základních práv a svobod

přední místo. To je dáno mimo jiné tím, že v případě jeho porušení může

mít reparační a satisfakční funkce právní odpovědnosti vždy pouze

omezený účinek. Z toho důvodu již na úrovni ústavního pořádku existuje

výslovné omezení možnosti do tohoto práva zasáhnout, které je dále

rozvedeno díky principům, které nalezla jurisprudence ve spojení s

teorií. Omezení či dokonce zbavení osobní svobody je možné jen z důvodů

a způsobem, který je zákonem stanoven (čl. 8 Listiny), přičemž aplikace

příslušných zákonných ustanovení zejména musí být zdrženlivá a

nastupovat jen pokud jejich legitimního účelu nelze dosáhnout jinak

(viz např. Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň:

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. str. 652). Na tom nic

nemění skutečnost, že úprava podústavního práva má relativně široké

pole působnosti při konkretizaci důvodů a způsobů, jakými lze do tohoto

ústavně zaručeného práva zasáhnout (viz např. Pavlíček. V. a kol.:

Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Praha:

Linde Praha, 1995. str. 83). Mezi základní principy omezení osobní

svobody vazbou (které musí podústavní právo reflektovat) patří

nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel,

proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti

na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci

jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení

osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty, a konečně

výhradní pravomoc soudu rozhodovat. Lze tedy uzavřít, že možnost

zasáhnout do práva na osobní svobodu daná na úrovni ústavního pořádku

má povahu výjimek z pravidla, podle něhož do této svobody není

přípustné zasahovat. Výjimky je pak vždy nutné vykládat výhradně

restriktivním způsobem.



26. Podstatou extradice je akt justiční spolupráce, jejímž cílem je

odevzdání osoby státem, na jehož území se nachází, tedy státem o vydání

osoby dožádaným, státu vydání vyžadujícímu, tedy státu, který je

příslušný k trestnímu stíhání neboli na jehož území byla tato osoba

obviněna pro trestný čin (srov. Růžička, M. Zezulová, J.: Zadržení a

vazba v českém trestním procesu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004.

str. 598). Justiční spolupráce je v posuzovaném případě opřena o

Evropskou úmluvu o vydávání, kterou je Česká republika vázána (čl. 1

odst. 2 Ústavy České republiky). V souladu s tuzemskou právní tradicí

je výkon státní suverenity při extradičním řízení na úrovni

podústavního práva rozdělen mezi soud a ministra spravedlnosti, jde

tedy o princip sdílené pravomoci. Soud rozhoduje o tom, zda existuje

nějaká právní překážka extradice (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní

právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005.

str. 712; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. Tcnu 17/95 in Sb.NS 1996, 5

: 151). Následné rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či

nepovolení vydání (§ 399 trestního řádu) představuje politický rozměr

projevu státní suverenity v extradičním řízení (srov. Madar, Z. a kol.:

Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání.

II. díl. Linde Praha, 2002. str. 1510). Důsledkem rozhodnutí ministra

spravedlnosti může být „jen“ bezodkladné vydání dožádané osoby

dožadujícímu státu nebo její propuštění z vazby na svobodu (§ 399 odst.

5 trestního řádu). V této souvislosti je možné zmínit, že speciální

právní úprava extradičního řízení na základě evropského zatýkacího

rozkazu (§ 411 a následující trestního řádu) princip sdílené pravomoci

soudu a ministra spravedlnosti opustila, a to ve prospěch výlučné

pravomoci soudu.



27. V rámci řízení o extradici po rozhodnutí o přípustnosti vydání (§

397 trestního řádu) nebo po kvalifikovaném souhlasu osoby, o niž se

jedná (§ 398 trestního řádu), musí být tato osoba vzata do vydávací

vazby. Jejím účelem je zajištění přítomnosti této osoby pro další

postup ve vydávacím řízení, resp. pro realizaci vydání (srov. in Šámal,

P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck

2005. str. 2564-5), coby jiné formy předvedení před příslušný soudní

orgán dožadujícího státu pro důvodné podezření ze spáchání trestného

činu [čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy]. Z pohledu znění podústavního

práva i podle teorie, která se k němu vztahuje, se tedy jedná o vazbu

obligatorní, jíž se realizují mezinárodní závazky státu, dané

multilaterálně zejména podle čl. 1 Evropské úmluvy o vydávání (srov.

též Jelínek, J. a kol.: Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a

judikaturou a předpisy souvisící v úplném znění. 24. aktualizované

vydání podle stavu k 1. 10. 2006. Linde Praha: 2006. str. 848).

Rozhodovací činnost obecných soudů přitom v daném kontextu logicky

nepočítá s tím, že by bylo možné vydávací vazbu nahradit jiným

opatřením (usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 41/95, in

Sb.NS 1996, 5: 158). I z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 539/2004

Sb. vyplývá, že na rozdíl od vydávací vazby lze (jen) předběžnou vazbu

(podle § 396 trestního řádu) nahradit zárukou ve smyslu § 73 a 73a

trestního řádu (str. 59).



28. Úprava podústavního práva v případě omezování osobní svobody vazbou

v rámci vydávacího řízení není dokonalá. Není upraveno řešení

konkurence předběžné vydávací vazby, tj. vazby před rozhodnutím soudu o

přípustnosti vydání, a vydávací vazby, tj. vazby po rozhodnutí soudu o

přípustnosti vydání na jedné straně a na straně druhé jiných omezení

osobní svobody dotčených osob, tj. vazby v rámci trestního řízení

vedeného v tuzemsku, výkonu trestu odnětí svobody či vyhošťovací vazby,

jakož i vydávací vazby k jiné žádosti o vydání, resp. předávací vazby

na základě evropského zatýkacího rozkazu (srov. Šámal, P. a kol.:

Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.

str. 2564, bod 6). Další osud omezení osobní svobody vazbou se váže na

řízení, v němž byla vazba uvalena (srov. Jelínek, J., Sovák, Z.:

Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou, zákon o

soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a předpisy souvisící. 20.

aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2004. Linde Praha, str. 53;

resp. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl.

6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. str. 336

bod 2; a tam uvedená judikatura obecných soudů). Není tedy vyřešeno

započítání doby odložení vydávací vazby pro trestní stíhání v tuzemsku,

což má praktický důsledek zejména v situaci, kdy k vydání do ciziny (a

odsouzení v cizině) nakonec nedojde například pro zpětvzetí žádosti o

vydání odůvodněné následným tuzemským trestním stíháním pro totožný

skutek. Na úrovni podústavního práva není konečně ani řešena

nepřekročitelná časová hranice vydávací vazby, jako je tomu v případě

„vyšetřovací“ vazby podle § 71 odst. 8 trestního řádu.



29. Podobnou nedokonalost lze spatřovat i v (ne)definování toho, co je

právním a co politickým aspektem v extradičním řízení, resp. se

sladěním právního řešení kompetenčních hranic s ústavním pořádkem.

Přitom právě toto rozdělení má význam pro rozsah kompetencí soudu a

ministra spravedlnosti na straně jedné, a ústavně oprávněným omezením

osobní svobody vydávací vazbou na straně druhé. V posuzované věci jde o

vymezení kompetencí pro odklad vydání. Jde jinými slovy o to, zda

okolnost, že je proti osobě, o jejíž vydání jde, vedeno v tuzemsku

(jiné) trestní stíhání, překážkou vydání, která je rázu ryze právního

či politického.



30. Ohledně kompetence ministra spravedlnosti v extradičním řízení je v

této souvislosti třeba zdůraznit, že ministr spravedlnosti je orgánem

moci výkonné, který nesplňuje ani kritéria soudu v materiálním smyslu

(srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouamar proti

Belgii č. 9106/80 ze dne 29. února 1988, ve věci Lauko proti Slovenské

republice č. 26138/95 ze dne 2. září 1998, aj.). V rámci úpravy

podústavního práva neexistuje možnost přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí

ministra spravedlnosti v trestním řízení ze strany soudů (rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 117/2005 ze dne 22. srpna 2005). Z

povahy věci podporované i zněním § 4 soudního řádu správního je rovněž

vyloučeno, aby rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení

mohlo být předmětem přezkumu správního soudu. Tento deficit není vůbec

problematický, pokud ministr spravedlnosti vydává rozhodnutí politické

povahy, která nejsou způsobilá zasáhnout do práv jiných. V řízení o

extradici není tedy vůbec problematické rozhodnutí o povolení vydání,

jehož důsledkem je vydání v souladu s rozhodnutím soudu, stejně jako

rozhodnutí o nepovolení vydání, jehož důsledkem je propuštění z

vydávací vazby na svobodu. Uvedený deficit je však ústavněprávně

nepřípustný v situaci, kdy má ministr spravedlnosti (spolu)rozhodovat o

právech a tím spíše o základních právech a svobodách (srov. rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte č. 7299/75

a č. 7496/76 ze dne 10. února 1983, aj.), a to i kdyby rozhodoval o

faktickém prodloužení vydávací vazby tak, aby neznemožnil cizím orgánům

ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době, tj. v souladu s

důvodovou zprávou (str. 60).



31. Z čl. 8 odst. 5 Listiny (čl. 5 odst. 4 Úmluvy) vyplývá nejen

výhradní pravomoc soudu rozhodovat o omezení osobní svobody, ale rovněž

i o jeho trvání. Výlučně soud je tedy oprávněn rozhodovat nejen o

nezbytnosti uvalení vazby pro určitý legitimní účel a o důvodnosti

jejího trvání. Na vydávací vazbu se přitom vztahují naprosto stejná

kritéria, jako na jakékoliv jiné omezení osobní svobody, jak bylo

uvedeno výše. I vydávací vazba musí být tedy vždy pod efektivní

kontrolou nezávislého soudu (srov. sp. zn. Pl. ÚS 29/98 in N 83/14 SbNU

- č. 138/1999 Sb.). Tato kontrola je v případě vydávací vazby na úrovni

podústavního práva obecně diskutabilní.



32. Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního řádu, upravující

žádost o propuštění z vazby, totiž nelze považovat za prostředek

efektivní soudní kontroly, neboť výslovně omezuje přezkum na okolnost,

zda nepominul důvod vazby, nebo zda je zřejmé, že vzhledem k osobě

obviněného a k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení

nepodmíněného trestu odnětí svobody, a vazebně stíhaný nemařil stíhání

(§ 72 odst. 2 trestního řádu), resp. dává možnost nahradit vazbu

zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou (§

73b odst. 3 trestního řádu). Dlužno dodat že posledně uvedené jde proti

principu obligatornosti vydávací vazby, jak byl popsán výše. Stejně tak

úvaha o tom, zda osobě ve vydávací vazbě hrozí podmíněný či nepodmíněný

trest odnětí svobody je prakticky nemožná, protože závisí na výkonu

justice v zahraničí a nikoliv v tuzemsku. Proto jediným kritériem

výslovně vyplývajícím ze zákona, které je soud oprávněn k žádosti o

propuštění z vazby výslovně zkoumat, je existence důvodu pro vydání. K

obdobnému závěru ostatně dospěla i doktrína (Šámal, P. a kol.: Trestní

řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2561 -

bod 12), což je alarmující s ohledem na absenci zákonného vymezení

maximální doby jejího trvání, jak bylo uvedeno výše. Tato právní úprava

přitom zcela zapadá do koncepce, podle níž je role soudu omezena na

přezkum formálních náležitostí žádosti o vydání, resp. jejího dalšího

trvání, a přezkum právních existence překážek vydání taxativně

vymezených v § 393 trestního řádu s tím, že o všech ostatních otázkách

fakticky rozhoduje ministr spravedlnosti. Takovéto omezení soudní moci

na úkor moci výkonné nelze považovat za nezbytné a není ani vhodné

právě s ohledem na princip dělby moci a z ní plynoucí výhradní pravomoc

soudu rozhodovat o omezení osobní svobody jednotlivce. Jinak řečeno

není možné, aby byly kladeny vysoké nároky na rozhodnutí o přípustnosti

vydání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 534/06), a nikoliv již na

rozhodnutí, která na ně navazují.



33. Z textu ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu je zřejmé, že při

konkurenci trestního stíhání, pro které má být extradice provedena, s

trestním stíháním pro jiný trestný čin, než který je předmětem žádosti

o vydání, resp. s výkonem trestu odnětí svobody v tuzemsku, je v

pravomoci ministra spravedlnosti (a nikoliv soudu) rozhodnout o tom,

který z uvedených procesů má přednost. Tato právní úprava navazuje na

Evropskou úmluvu o vydávání a má racionální jádro v tom, že dožádanému

státu nemůže být v důsledku žádosti o vydání komplikován nebo dokonce

znemožněn výkon vlastní trestní justice.



34. Na úrovni podústavního práva přitom není upraveno, zda a kdo by měl

k takovému rozhodnutí ministra spravedlnosti dát podnět, a je tedy

formálně přípustné, aby ministr rozhodl i bez jakéhokoliv podnětu, jak

se to zřejmě stalo i v případě, který byl podkladem pro návrh v této

věci. Stejně tak není na úrovni podústavního práva upraveno, jakými

kritérii by se měl ministr spravedlnosti řídit a nic takového nevyplývá

ani z důvodové zprávy k zákonu č. 539/2004 Sb. Ministrovi spravedlnosti

je tedy na úrovni podústavního práva dána libovůle v otázce, zda je pro

jiné trestní řízení vedené proti vyžádané osobě v tuzemsku natolik

zásadní, aby byla tato osoba i přes žádost o vydání osobně v tuzemsku.

Jinými slovy ministr spravedlnosti je o této otázce oprávněn rozhodnout

i navzdory všem orgánům činným v trestním řízení, které takové trestní

řízení vedou, tedy včetně soudu a státního zastupitelství, které je (na

rozdíl od ministra spravedlnosti) ústavně povoláno hájit zájmy státu v

trestním řízení. Je třeba vidět i to, že jak ministr spravedlnosti

rozhodující o odkladu vydání, tak i soud rozhodující předtím o

přípustnosti vydání, se o konkrétních souvislostech daného vydání může

poprvé dozvědět až poté, co je mu věc předložena. Ani ministr

spravedlnosti totiž nedisponuje a ani nemůže disponovat detailními

informacemi o tom, proti komu se v tuzemsku vede trestní řízení, kolik

jich je a v jakém jsou stádiu. To je dáno mimo jiné i tím, že policejní

orgány, které provádějí přípravné řízení trestní, nespadají do jeho

rezortu. Jedná se tudíž o obdobnou situaci, jako když orgány činné v

trestním řízení podle ustálené praxe zejména pro účely vedení

společného řízení ve smyslu § 20 trestního zákona a pro případné

uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 35 trestního zákona

zjišťují, zda proti obviněnému není vedeno jiné trestní stíhání, a to v

prvé řadě tím, že se samotného obviněného zeptají. V této souvislosti

je možné opětovně poukázat na právní úpravu evropského zatýkacího

rozkazu, kdy je to podle § 411 odst. 9 trestního řádu výlučně soud,

který rozhoduje i o odložení předání do vyžadujícího státu „je-li to

nezbytné ke splnění účelu trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí

svobody uloženého osobě, která má být předána, za jiný trestný čin než

ten, který je uveden v evropském zatýkacím rozkazu“.



35. Rozhodnutím ministra spravedlnosti o odložení vydání je přitom

fakticky derogován, resp. upozaděn, účel vydávací vazby ve prospěch

důvodu odložení. V jeho důsledku je extradiční řízení fakticky

přerušeno do doby skončení určitého jiného nebo jiných trestních

stíhání, resp. určitého výkonu trestu odnětí svobody.



36. Protože po dobu odložení vydání nemůže dojít k realizaci vydání,

nemůže být ani dán legitimní důvod omezení osobní svobody vydávací

vazbou podle § 397 odst. 3 trestního řádu, o kterém bylo rozhodnuto

soudem. Vydávací vazba a její délka totiž nemůže být odůvodněna něčím

jiným než realizací vydání (srov. například rozhodnutí Evropského soudu

pro lidská práva ve věci Chahal proti Spojenému království, rozsudek č.

22414/93 ze dne 15. listopadu 1996, ve věci Slivenko proti Lotyšsku, č.

48321/99 ze dne 9. října 2003, a ve věci Singh proti České republice č.

60538/00 ze dne 25. ledna 2005,). Přestože je tedy odložení vydání

legitimním krokem podle čl. 19 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání,

odpadá v jeho důsledku důvod omezení osobní svobody vydávací vazbou,

jímž je nepochybně provedení extradice, ačkoliv v určité (upozaděné)

podobě je důvod k extradici nadále dán. Na úrovni podústavního práva

konečně ani není řešeno ukončení či přerušení vydávací vazby z důvodu

nařízení výkonu trestu odnětí svobody v tuzemsku, jak bylo uvedeno

výše.



37. Při posuzování odložení vydání je také nutné zvážit, že v rámci

jiného trestního stíhání v tuzemsku sice může být dána potřeba

přítomnosti stíhané osoby, která však nemusí nutně být ve formě omezení

této osoby vazbou, resp. že omezení osobní svobody vazbou může být v

trestním stíhání v tuzemsku nahrazeno jiným institutem. Pokud je dán

důvod, aby pro řádné provedení tohoto jiného trestního stíhání byla

stíhaná osoba ve vazbě, je tedy ústavněprávně nezbytné, aby o tom bylo

v příslušném řízení rozhodnuto soudem v souladu s § 67 a násl.

trestního řádu. Z ústavněprávního pohledu není možné, aby toto

rozhodnutí soudu, byť nikoliv prima facie zřejmě, nahrazoval ministr

spravedlnosti, coby reprezentant moci výkonné, který disponuje

omezenými pravomocemi v trestním řízení, nota bene pokud takové

rozhodnutí nepodléhá žádné soudní kontrole. Přitom ten, koho se toto

rozhodnutí týká, tedy vydávaná osoba, se o tomto rozhodnutí ani nedozví

a fakticky tedy nemůže proti němu brojit ani v žádosti o propuštění z

vazby podle § 398 odst. 6 trestního řádu, coby jediném procesním

prostředku, kterým disponuje. To je dáno tím, že ministr spravedlnosti

není podle § 12 odst. 1 trestního řádu orgánem činným v trestním řízení

a nevztahuje se tedy na něj povinnost doručovat svá rozhodnutí, obecně

vymezená v § 62 a násl. trestního řádu. V logice čl. 2 odst. 3 Ústavy

České republiky tedy nelze ministru spravedlnosti vyčítat, že v

posuzovaném případě o svém rozhodnutí uvědomil pouze soud. Nejedná se

tedy o situaci srovnatelnou s rozhodováním státního zástupce o dalším

trvání vazby podle § 71 odst. 2 a 3 trestního řádu, která je z

ústavněprávního pohledu (srov. čl. 5 odst. 4 Úmluvy) možná právě s

ohledem na bezprostřední možnost soudního přezkumu (srov. sp. zn. I. ÚS

573/02 in N 41/32 SbNU 397, aj.). Za současného stavu však není soud

oprávněn rozhodnutí ministra přezkoumávat ex officio, ani není povinen

toto rozhodnutí doručovat osobě, která se ve vazbě nachází, a konečně

není oprávněn toto rozhodnutí přezkoumávat ani v rámci žádosti posledně

uvedené osoby o propuštění z vazby.



38. Ústavní soud zaujímá stanovisko, že shora naznačené otázky

související s konkurencí extradičního řízení s jinými trestními

řízeními jsou výsostně otázkami právními, jakkoliv v nich hraje svoji

roli i úkol státu na ochraně svých zájmů, které jsou ryze politického

charakteru. Jejich právní charakter je však dán tím, že politická

reprezentace v rámci zákonodárné činnosti jasně definovala obecné

podmínky fungování trestního řízení a s tím související otázky, přičemž

rozhodování plně svěřila v souladu s ústavním pořádkem moci soudní. Tak

tomu je ostatně i v případě evropského zatýkacího rozkazu, jak bylo

uvedeno výše.



39. Je přitom třeba zvážit i otázku, zda i přes shora uvedené deficity

není možné danou situaci překonat ústavně konformním výkladem dané

problematiky. V této souvislosti je také nutno konstatovat, že čl. 19.

odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání výslovně neřeší, kdo má za dožádanou

stranu rozhodnout o odkladu vydání a s jakými vnitrostátními důsledky a

nezná ani princip sdílené pravomoci v extradičním řízení. Ústavní soud

zejména v této souvislosti nepřehlédl, že po nabytí účinnosti Evropské

úmluvy o vydávání neexistovala vnitrostátní úprava, která by ji

prováděla, a proto byla tato úmluva aplikována obecnými soudy přímo.

Při absenci konkrétní prováděcí právní úpravy bylo tedy v pravomoci

obecných soudů vyložit Evropskou úmluvu v souladu se všemi ústavními

principy, neboť nebyly tak jako nyní podrobně vázány zákonem (čl. 2

odst. 3 Ústavy České republiky). Nejpozději usnesením Městského soudu v

Praze sp. zn. 1 Nt 120/92 (in Sb. NS 1996, 2: 85; Rt 12/96), byla

zavedena praxe svěřující rozhodování o odložení vydání do pravomoci

ministra spravedlnosti bez toho, že by jeho rozhodnutí byla soudem

jakkoliv přezkoumávána. Tuto praxi obecných soudů lze přitom chápat

jako nepřípustné sebeomezení obecných soudů a jako faktickou rezignaci

na vlastní pravomoci s důsledky nejen v oblasti dělby moci, ale i v

oblasti základních práv a svobod (viz čl. 4 Ústavy České republiky). Na

tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že tato praxe mohla být v

určitých případech procesně ekonomická. Současná právní úprava

podústavního práva, která zcela zřetelně obecným soudům v rámci řízení

o žádosti o propuštění z vydávací vazby na svobodu vyhrazuje pouze

kontrolu existence extradičního důvodu, jak bylo uvedeno výše, tedy

pouze petrifikovala ústavně nekonformní výklad Evropské úmluvy o

vydávání, tak jak k němu předtím dospěly obecné soudy.



40. Bylo by snad možné dovodit implicitní povinnost ministra

spravedlnosti doručovat rozhodnutí o odkladu vydání osobě, o jejíž

vydání jde, jakož i povinnost soudu přezkoumávat toto rozhodnutí v

rámci k žádosti o propuštění z vazby. V této souvislosti je však

významné, že jediným procesním prostředkem k iniciaci soudního přezkumu

vydávací vazby je právě žádost o propuštění z vazby. Předmětem řízení v

rámci této žádosti je pouze otázka, zda má být osoba, o niž jde, nadále

držena ve vydávací vazbě anebo zda má být z této vazby propuštěna.

Soudu přitom není ponechán vůbec žádný prostor, aby v rámci této

žádosti rozhodoval o čemkoliv jiném. Do tohoto rámce tedy vůbec

nezapadá možnost, že by se soud v rámci řízení o této žádosti zabýval

zákonností rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu ydání a aby

případně toto rozhodnutí zrušil. Důsledek, že by v případě nezákonnosti

rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání byla osoba, o niž

jde, propuštěna na svobodu, by neodpovídal ústavnímu pořádku. Ve svém

důsledku by se totiž jednalo o popření čl. 1 odst. 2 Ústavy České

republiky ve spojení s Evropskou úmluvou o vydávání. Takový důsledek

však není oprávněn vyvodit ani Ústavní soud, jako jeden ze státních

orgánů, který je rovněž povinen uvedené ústavněprávní souvislosti

zachovávat. Ostatně k takovému důsledku případný přezkum zákonnosti

rozhodnutí o odkladu vydání logicky ani nemá vést, neboť v důsledku

případné nezákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání má naopak dojít k

bezodkladnému provedení extradice, s čímž obligatorní vydávací vazba

není v rozporu.



41. Za této situace podústavní právo v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy

České republiky výslovně nedává obecným soudům možnost zkoumat, zda byl

dán a nadále trvá důvod, pro nějž bylo vydání odloženo, a to ani s

ohledem na princip proporcionality mezi zájmem osoby, o niž se jedná,

na osobní svobodě, zájmem vyžadujícího státu na provedení trestního

řízení a tuzemským zájmem na provedení trestního řízení a výkonu

trestu. Tyto otázky jsou totiž výlučně svěřeny ministru spravedlnosti,

coby orgánu moci výkonné, jak bylo rovněž uvedeno výše. Obecné soudy

přitom samy nedaly podnět k přezkumu ústavnosti současné právní úpravy

a tato výslovná právní úprava jim tedy evidentně vyhovuje. Lze tedy

uzavřít, že obecné soudy možnost ústavně konformního výkladu Evropské

úmluvy promarnily a zákonodárce přijetím zákona č. 539/2004 Sb.

zabránil, aby na této situaci mohl něco za použití interpretačních

metod napravit Ústavní soud.



42. Ústavní soud proto konstatuje, že podle čl. 8 odst. 5 Listiny není

možné, aby ministr spravedlnosti, coby orgán moci výkonné, rozhodoval o

omezení osobní svobody jednotlivce a o jeho dalším trvání, aniž by toto

rozhodnutí mohlo být následně přezkoumáváno soudem, ani k návrhu toho,

koho se toto rozhodnutí týká. Rozhodnutí o odložení vydání není s

ohledem na jeho důsledky ničím jiným, než rozhodnutím o dalším trvání

vydávací vazby (tedy obdobně jako rozhodnutí státního zástupce o dalším

trvání vazby podle § 72 odst. 3 a 4 trestního řádu) nota bene z jiného

důvodu, než je extradice. Musí se tedy jednat o rozhodnutí spadající

pod efektivní kontrolu soudu.



43. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o

Ústavním soudu, zrušil ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního

řádu, a § 400 odst. 1 trestního řádu a to s účinností k 31. prosinci

2008, aby tak měl zákonodárce možnost v mezidobí lépe upravit tuto

problematiku. V souladu s principem minimalizace zásahů byl podle § 70

odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut návrh na zrušení § 398 odst. 6

věty druhé trestního řádu, neboť v této části dotčeného ustanovení

nebyly shledány shora uvedené důvody ke zrušení.



44. Ústavní soud na závěr ještě jednou upozorňuje, že úprava

podústavního práva vztahující se k extradici je i jinak nedokonalá a

vyžaduje podstatně pozornější péči zákonodárce. Tato nedokonalost

spočívá v tom, že není legislativně vyřešeno vše podstatné (maximální

limit trvání vydávací vazby, iniciativa k aktivitě ministra

spravedlnosti, aj.), a nejsou vyřešeny ani systémové souvislosti (vztah

vydávací vazby k vazbě v rámci trestního stíhání a k výkonu trestu,

aj.), o nichž bylo pojednáno výše (zejména body 28 a 36). Proto Ústavní

soud apeluje na zákonodárce, aby co možná nejdříve provedl komplexnější

úpravu této problematiky, jež zasahuje podstatným způsobem do osobní

svobody jednotlivce a jeho základních procesních práv.



45. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního

jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a oba

účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.