83/2003 Sb.
Nález
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl 19. února 2003 v plénu o návrhu skupiny poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů
Senátu Parlamentu České republiky na zrušení následujících ustanovení
zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní
organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č.
266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů:
části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve znění: "vláda při vyslovení
souhlasu určí den, ke kterému se stanoví účetní hodnota nepeněžitého
vkladu do akciové společnosti České dráhy, (dále jen "stanovený den")",
§ 4 odst. 4 věty druhé,
části věty za středníkem v § 5 odst. 2 ve znění: "ocenění nepeněžitého
vkladu znalci se nevyžaduje",
§ 6 odst. 1 a 2, včetně poznámky pod čarou č. 7),
§ 7 odst. 1 a 2,
§ 8 odst. 4,
§ 38 odst. 3,
části věty v § 42 odst. 1 ve znění: "s výjimkou hlavy II a hlavy III a
části třetí, které nabývají účinnosti dnem vzniku akciové společnosti
České dráhy",
§ 42 odst. 2,
přílohy č. 1 (označené "Majetek, který tvoří železniční dopravní
cestu"),
takto:
1. Ustanovení části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve znění: "vláda
při vyslovení souhlasu určí den, ke kterému se stanoví účetní hodnota
nepeněžitého vkladu do akciové společnosti České dráhy, (dále jen
"stanovený den")", § 4 odst. 4 věty druhé, části věty za středníkem v §
5 odst. 2 ve znění: "ocenění nepeněžitého vkladu znalci se nevyžaduje",
§ 8 odst. 4, § 38 odst. 3 a přílohy 1 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové
společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní
cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších
předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění
pozdějších předpisů, se dnem 31. října 2003 zrušují.
2. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Ústavní soud obdržel dne 22. dubna 2002 návrh skupiny 42 poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny 21 senátorů
Senátu Parlamentu České republiky na zrušení přesně označených
ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy,
státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č.
266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatelé úvodem rekapitulují cíl a účel zákona č. 77/2002 Sb., jímž
je transformovat státní organizaci České dráhy na akciovou společnost
samostatně podnikající na dopravním trhu České republiky a Evropy.
Posláním této obchodní společnosti je naplnění úlohy národního
železničního dopravce, který zajišťuje fungování železničního systému
na celém území státu, přičemž se zároveň předpokládá uplatnění i
dalších železničních dopravců, dle důvodové zprávy k předmětnému
zákonu, ve "vhodných věcných a územních segmentech trhu". Za účelem
dosažení tohoto cíle zákon kromě akciové společnosti České dráhy
zřizuje zároveň státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, jež
má hospodařit zejména s majetkem státu, se kterým ke dni vzniku akciové
společnosti České dráhy hospodařila státní organizace České dráhy a
který tvoří železniční dopravní cestu a je stanoven v příloze č. 1
zákona, přičemž ale budovy železničních stanic, pozemky v jejich obvodu
a informační systém jsou zákonem vkládány do základního kapitálu
akciové společnosti České dráhy. Provozování této železniční dopravní
cesty a udržování její provozuschopnosti má přitom na náklady státu
Správa železniční dopravní cesty zajišťovat prostřednictvím Českých
drah, a. s. Současně má nově vzniklá státní organizace sanovat závazky
státní organizace České dráhy.
Vycházeje z tvrzené specifičnosti postavení nově zakládané akciové
společnosti České dráhy, jakož i z rozsahu majetku státu, s nímž
doposud hospodařila státní organizace České dráhy a který má být vložen
do akciové společnosti, zákon zejména v ustanoveních § 4 až 7 stanoví
odlišné podmínky pro založení a vznik této obchodní společnosti ve
srovnání s obecnou právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
Souběžně s tím vytváří speciální právní úpravu účinků vzniku věcných
práv, zejména práva vlastnického k nemovitostem, která mají přejít na
nově zakládanou obchodní společnost, jakož i na státní organizaci
Správa železniční dopravní cesty, a to zcela odlišnou od obecné právní
úpravy obsažené v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatelé v této rekapitulaci základních cílů a účelů zákona
poukazují konečně i na záměr vyjádřený v důvodové zprávě předložené
navrhovatelem zákona, dle níž je úkolem státu vytvořit "harmonizované
tržní prostředí, v němž se dopravci různých typů dopravy uplatňují na
základě rovných výchozích podmínek konkurence".
V obsahové analýze zákona č. 77/2002 Sb. navrhovatelé kriticky hodnotí
některé jeho součásti. Uvádějí zejména, že zákon vytváří zcela
nesouměrný model, v němž státní organizace hospodaří s dopravní cestou,
ale náklady spojené se zajištěním její provozuschopnosti hradí obchodní
společnosti, která ji užívá k vlastnímu podnikání. Způsob založení
akciové společnosti České dráhy a způsob ocenění vkládaného majetku,
zakotvený v zákoně č. 77/2002 Sb., jenž zakládá konstrukci odlišnou od
obecné konstrukce obsažené v obchodním zákoníku, pak dle navrhovatelů
znamená jeho nepřímou novelu. Za bezprecedentní považují dále derogační
ustanovení § 42 odst. 2 předmětného zákona, podle kterého se zákon č.
9/1993 Sb., o Českých dráhách, jakož i jeho novela č. 212/1993 Sb.,
zrušují dnem vzniku akciové společnosti České dráhy, čímž zákonodárce
zrušení právního předpisu činí závislým na sdělení publikovaném ve
Sbírce zákonů. Rozdělení majetku státní organizace České dráhy na obě
nástupnické organizace podle navrhovatelů spočívá na neurčitých
kritériích, pokud jde o jejich věcné i účelové vymezení. V této
souvislosti uvádějí, že toliko argumentem a contrario lze z přílohy č.
1 k zákonu č. 77/2002 Sb. vyvodit, že do vlastnictví Českých drah, a.
s., přejdou i nádražní budovy a pozemky a přístupové cesty k nim. Dále
do jejího vlastnictví mají dle přílohy č. 1 předmětného zákona přejít i
pozemky, nacházející se v obvodu stanic a dep kolejových vozidel,
oproti tomu průchody, nástupiště, přístřešky, rampy, zpevněné plochy,
oplocení a zábradlí, jakož i železniční přejezdy a přechody či pozemky
v obvodu dráhy přejdou do vlastnictví Správy železniční dopravní cesty,
neboť jsou uvedeny v příloze č. 1 mezi výčtem majetku, který tvoří
železniční dopravní cestu.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. ke dni vzniku
akciové společnosti České dráhy se zřizuje státní organizace Správa
železniční dopravní cesty jako samostatná právnická osoba, přičemž se
její vznik zapisuje do obchodního rejstříku, tento zápis má ale
charakter deklaratorní (§ 19 odst. 3 uvedeného zákona). Státní
organizace Správa železniční dopravní cesty hospodaří podle ustanovení
§ 20 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. s majetkem státu. Navrhovatelé v
této souvislosti poukazují na skutečnost, že zákon u této organizace
neobsahuje žádná ustanovení, která by pro ni upravovala způsob
hospodaření s majetkem státu, který na ni dle § 20 odst. 1 a § 38 odst.
2 zákona č. 77/2002 Sb. přechází. Dle jejich názoru podle § 54 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění zákona č. 501/2001 Sb., jsou totiž státní
organizace zřízené zvláštním právním předpisem, které jsou podnikateli
podle ustanovení § 2 obchodního zákoníku, vyňaty z působnosti zákona č.
219/2000 Sb., když hospodaření státních organizací, které jsou
podnikateli, se má řídit zvláštními právními předpisy. Vzhledem k
neexistenci zvláštní právní úpravy se tak dle přesvědčení navrhovatelů
hospodaření státní organizace Správa železniční dopravní cesty s
majetkem státu ocitá v naprostém právním vakuu.
Navrhovatelé u ustanovení části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve
znění: "vláda při vyslovení souhlasu určí den, ke kterému se stanoví
účetní hodnota nepeněžitého vkladu do akciové společnosti České dráhy,
(dále jen "stanovený den")", dále části věty za středníkem v § 5 odst.
2 ve znění: "ocenění nepeněžitého vkladu znalci se nevyžaduje", § 6
odst. 1 a 2, včetně poznámky pod čarou č. 7), § 7 odst. 1 a 2 a § 8
odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. namítají jejich rozpor se zásadou
rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), jenž je dle nich dán neopodstatněnou a neodůvodněnou
výhodou akciové společnosti České dráhy před všemi ostatními subjekty
soukromého práva, jež jsou podnikateli a jsou založeny dle obchodního
zákoníku právní formou obchodní společnosti. Tato nerovnost je dána
odlišnými pravidly a podmínkami jejich založení, jež jsou dle názoru
navrhovatelů neslučitelné s principem ochrany práv třetích osob. Tato
okolnost je spatřována v tom, že bez veřejné nabídky akcií, schválením
zakladatelské listiny, pro niž se nevyžaduje forma notářského zápisu (§
4 odst. 4), kdy zakladatelská listina bude obsahovat určení
nepeněžitého vkladu, jehož ocenění znalci se nevyžaduje (§ 5 odst. 2),
a v zakladatelské listině se stanoví pouze účetní hodnota nepeněžitého
vkladu (§ 4 odst. 1), kdy akciová společnost České dráhy vznikne dnem
1. ledna kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž
byla založena, přičemž zápis do obchodního rejstříku bude mít pouze
deklaratorní povahu (§ 6 odst. 1), dále je spatřována v tom, že v
situaci, kdy majetek státu na společnost přechází dnem vzniku, přičemž
přechod vlastnického práva k nemovitostem se zapíše záznamem do
katastru nemovitostí podle zakladatelské listiny (§ 7 odst. 1), kdy
vklad majetku státu do základního jmění společnosti se považuje za
splacený přechodem majetku ze zákona (§ 7 odst. 2), vznikne pak
soukromoprávní subjekt, který nebyl podroben administrativní či soudní
kontrole při svém založení a u něhož bude konstatován fiktivní základní
kapitál jak co do výše jeho hodnoty, tak co do jeho určení.
Účel obchodním zákoníkem stanovených formálních a procedurálních
podmínek vzniku obchodních společností navrhovatelé spatřují v
přezkoumatelnosti procedury a vzniku společnosti, jakož i reálné
hodnoty základního kapitálu společnosti, což dle jejich názoru má velmi
významný ekonomický dopad jak na postavení zakládané obchodní
společnosti na trhu, tak i na jiné subjekty, které s takovou
společností vstupují do právních vztahů. Zvláště je v této souvislosti
akcentována důležitost nezávislého ocenění nepeněžitého vkladu, a to i
vzhledem k evropským standardům.
Na nerovnost úpravy obsažené v § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. je
poukazováno s ohledem na povinnost jiných dopravců než akciové
společnosti České dráhy žádat o licenci k provozování drážní dopravy
drážní správní úřad (§ 24 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění
pozdějších předpisů), jakož i na další povinnosti žadatele (§ 11, 12 a
14a zákona o dráhách). Tato nerovnost by dle navrhovatelů byla
akceptovatelná za situace, byly-li by České dráhy zřízeny zvláštním
zákonem jako veřejnoprávní subjekt. Upozorňují přitom na skutečnost, že
dle úpravy předchozí však České dráhy musely žádat o udělení licence k
provozování dopravy na regionálních dráhách, jakož i úřední povolení
pro provozování regionálních drah, což dle úpravy stávající, kdy jde o
subjekt soukromoprávní, již neplatí. Diskriminaci ostatních
provozovatelů regionální drážní dopravy pak spatřují navrhovatelé ve
vynětí Českých drah, a. s., z oznamovací povinnosti volné kapacity
dopravní cesty dle § 23 odst. 1 zákona o dráhách, v důsledku čehož
akciová společnost České dráhy může volnou kapacitu dopravní cesty
přednostně obsadit sama a jelikož udělení licence dle § 25 písm. d)
zákona o dráhách je vázáno na podmínku, že pro požadovanou drážní
dopravu je k dispozici volná kapacita dopravní cesty, může jiným
dopravcům zabránit v přidělení licence drážním správním úřadem. V této
souvislosti zpochybňují navrhovatelé reálnou možnost drážního správního
úřadu rozhodnout případný spor, neboť tento úřad by musel při posouzení
případu spoléhat na informace poskytnuté akciovou společností České
dráhy.
Navrhovatelé ve prospěch tvrzené nerovnosti argumentují i stanoviskem
Generálního ředitelství pro energetiku a dopravu Evropské komise ze dne
17. května 2001, dle něhož vzhledem k tomu, že potřebná kapacita
železničního trhu je podle zákona č. 77/2002 Sb. určována Českými
dráhami a nově vstupující subjekty mohou žádat pouze o zbývající volnou
kapacitu, důsledkem této skutečnosti je stav, kdy kapacita není
alokována nediskriminačním způsobem a kdy dochází k aplikaci výsadních
práv. Pro uvedené bylo v daném stanovisku doporučeno, aby České dráhy
rovněž musely žádat o licenci.
I s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k interpretaci
ústavního principu rovnosti navrhovatelé konstatují, že zjevná
neodůvodněnost privilegovaných podmínek založení a vzniku akciové
společnosti České dráhy oproti obecné právní úpravě, jakož i vynětí
tohoto soukromoprávního subjektu z režimu zákona o dráhách, pokud jde o
udělení úředního povolení k provozování celostátních i regionálních
dráh a licence k provozování železniční dopravy, jsou projevem libovůle
zákonodárce, porušujícím princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, jakož i
dotčením práva podnikat dle čl. 26 Listiny pro ty dopravce, kteří se
rozhodnou provozovat železniční dopravu poté, co vznikne akciová
společnost České dráhy.
U ustanovení § 8 odst. 4 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb. namítají
navrhovatelé jejich rozpor s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny a
čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen
"Pakt") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva").
S poukazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č.
77/2002 Sb., dle kterých státní organizace Správa železniční dopravní
cesty hospodaří s majetkem státu, se kterým ke dni vzniku akciové
společnosti České dráhy hospodařila státní organizace České dráhy,
přičemž jde zejména o majetek, který tvoří železniční dopravní cestu a
který je stanoven v příloze č. 1 uvedeného zákona, přičemž se tento
majetek nepoužije pro založení akciové společnosti České dráhy,
navrhovatelé namítají odlišnost v uvedených ustanoveních obsaženého
vymezení pojmu "dopravní cesta" a vymezení zakotveném v nařízení Komise
EHS č. 2598/70 ze dne 18. prosince 1970 (příloha I část A), jež určuje
položky, které mají být začleněny do železniční dopravní cesty, mezi
něž řadí i "přístupové cesty pro cestující a zboží, včetně přístupu po
silnici" a "budovy používané útvarem infrastruktury, včetně části,
která připadá na zařízení pro výběr jízdného", "cesty pro čtvernožce a
chodce". Na okraj tohoto rozporu navrhovatelé uvádějí, že dle zvyklostí
státní organizace České dráhy a jejích interních rozhodnutí byly
doposud tyto položky pokládány za součást železniční dopravní cesty.
Uvedená odlišnost, tj. vynětí takových součástí železniční dopravní
cesty, jakými jsou zejména nádražní budovy s pozemky a přístupové cesty
k nim, jakož i pozemky nacházející se v obvodu stanic a dep kolejových
vozidel, z vlastnictví státu, resp. z vlastnictví provozovatele
infrastruktury (Správy železniční dopravní cesty), je dle názoru
navrhovatelů nejen v rozporu s právem EU, nýbrž i v rozporu s výše
označenými základními právy a svobodami. Tím, že takto vymezený majetek
se stává vlastnictvím akciové společnosti České dráhy, dochází totiž
dle jejich přesvědčení k diskriminaci ostatních dopravců, kteří se
stanou na Českých dráhách, a. s., závislými. Dále je v této souvislosti
namítána skutečnost, že vložení tohoto majetku do rukou
soukromoprávního subjektu bez jakýchkoli dispozičních omezení může mít
za následek převod předmětného majetku subjektům neprovozujícím
železniční dopravu, a tím omezení fungování železniční dopravy v České
republice. V této souvislosti je upozorňováno i na to, že zákon o
dráhách nestanoví provozovateli dráhy povinnost umožnit dopravci užívat
budovy v jeho vlastnictví a obdobně i zákon č. 77/2002 Sb. neupravuje
vztahy mezi akciovou společností České dráhy a jinými dopravci. Za
možné řešení uvedeného problému, jež by dle navrhovatelů bylo lze
považovat za nediskriminační a souladné s ústavním pořádkem, by bylo
zachování státního vlastnictví předmětného majetku, k němuž by se vázal
výkon hospodaření Správou železniční dopravní cesty.
Z pohledu takto nastíněné zákonné úpravy spatřují navrhovatelé porušení
ústavního principu rovnosti v absenci rozumného a objektivního kritéria
pro udělení výjimky z režimu zákona o dráhách pro akciovou společnost
České dráhy, jakož i pro vynětí z povahy věci plynoucích součástí
železniční dopravní cesty a konečně i pro přechod těchto věcí do
vlastnictví výlučně jednoho dopravce.
U ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1 a 2, § 38 odst. 3, § 42 odst.
1 a 2 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb. navrhovatelé dále namítají
jejich rozpor s čl. 1 Ústavy.
Tento rozpor spatřují v nedodržení kautel spjatých s derivátem pojmu
právního státu, s principem právní jistoty, jenž klade určité požadavky
i na zákonodárství. Navrhovatelé mezi ně řadí nepřípustnost nepřímých
novel zákonů, a to zejména u kodexového práva. Napadená zákonná
ustanovení, zejména § 6 zákona č. 77/2002 Sb., zakotvující speciální
mechanizmus vzniku akciové společnosti České dráhy, popírají dle jejich
přesvědčení princip materiální i formální publicity obchodního
rejstříku jako veřejné listiny. Za obdobnou výjimku považují i
vyhlášení dne vzniku obchodní společnosti ve Sbírce zákonů sdělením
ministerstva, jakož i úpravu přechodu majetku státu na obě nástupnické
společnosti, v tomto případě zejména s ohledem na neurčitost vymezení
předmětného majetku. Porušení principu právní jistoty spatřují
navrhovatelé dále v označení některých objektů v příloze č. 1 zákona č.
77/2002 Sb. ve smyslu komponentů majetku, tvořící železniční dopravní
cestu, jež ale ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku nejsou věcí,
a tedy nemohou být předmětem právních vztahů (např. pozemky "v obvodu
dráhy", které v den přechodu majetku státu do vlastnictví akciové
společnosti České dráhy nebudou odděleny, dále průchody, nástupiště,
přístřešky, jež jsou součástí jiných budov). Za porušení právní jistoty
konečně považují i téměř totožné vymezení předmětu podnikání u obou
nástupnických organizací (§ 38 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.), dále
speciální úpravu svěření pravomoci ústřednímu orgánu státní správy k
rozhodování sporů ve věcech přechodu práv a závazků mezi nástupnickými
subjekty, v čemž spatřují i odnětí soudní ochrany osobě soukromého
práva, a konečně i úpravu nabytí účinnosti, resp. derogace v § 42
zákona č. 77/2002 Sb.
II.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný
návrh Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření
ze dne 30. srpna 2002 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky PhDr. Lubomír Zaorálek úvodem uvádí, že schválením zákona č.
77/2002 Sb. bylo v českém právním řádu navázáno na dřívější koncepci
upravovat postavení národního železničního dopravce zvláštním zákonem
(viz zákon č. 68/1989 Sb., o státní organizaci Československé státní
dráhy, a zákon č. 9/1993 Sb., o Českých dráhách, ve znění zákona č.
213/1993 Sb.). Důvod tohoto přístupu spatřuje v opodstatněnosti
speciální úpravy, a to zejména ve vztahu k obchodnímu zákoníku.
Ve vztahu k namítanému rozporu § 4 odst. 1 a 4, § 5 odst. 2, § 6 odst.
1 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 77/2002 Sb. s čl. 1 Listiny se ve
vyjádření konstatuje, že smyslem uvedeného ústavního ustanovení je
ochrana přirozených a nezcizitelných práv člověka, čili lidské bytosti,
pročež je aplikovatelné jen vůči fyzickým osobám, a nikoli vůči osobám
právnickým. Všechna označená ustanovení zákona č. 77/2002 Sb. se přitom
týkají pouze založení a vzniku budoucí akciové společnosti České dráhy
a s právy jednotlivých lidí v té podobě, jak je chrání čl. 1 Listiny,
dle účastníka řízení nemají proto žádnou souvislost.
Pokud § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. na přechodnou dobu zvýhodňuje
akciovou společnost České dráhy před ostatními podnikateli
provozujícími dráhu a drážní dopravu na dráhách železničních, nelze jej
však dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny považovat za stojící v
rozporu s čl. 1 Listiny, a to s poukazem na čl. 26 odst. 2 Listiny, dle
kterého zákon může stanovit podmínky pro výkon podnikání a jiných
hospodářských činností. Nadto je předmětné zákonné ustanovení ve
vyjádření považováno za udělení časově omezené zákonné licence, resp.
zákonného povolení pro příslušný druh podnikání pro právnickou osobu,
která je svou povahou v zásadě soukromoprávní, ale která plní v
celostátním měřítku úkoly ve veřejném zájmu, například v oblasti
dopravní obslužnosti osobní dopravou nebo obrany státu, což účastník
považuje za věc, jež spadá do pravomoci zákonodárce.
Obdobná argumentace je uplatněna ve vyjádření i vůči námitce
navrhovatelů ohledně rozporu § 8 odst. 4 a přílohy č. 1 zákona č.
77/2002 Sb. s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 26 Paktu. Obě
tyto napadené části zákona č. 77/2002 Sb. považuje účastník řízení za
součásti úpravy právních poměrů transformací nově vznikajících
právnických osob - akciové společnosti České dráhy a státní organizace
Správa železniční dopravní cesty, přičemž dle jeho názoru příloha č. 1
je v tomto ohledu zásadní částí zákona, neboť obsahuje klíč k dělení
současného majetku státu, s nímž hospodaří státní organizace České
dráhy, mezi dvě nově vznikající právnické osoby. Vzhledem k této povaze
předmětných zákonných ustanovení, jakož i návaznosti uvedených
ustanovení Listiny a Paktu na čl. 1 Listiny, čili návaznosti na ústavní
ochranu principu rovnosti, předseda Poslanecké sněmovny vyslovuje
přesvědčení, že tato ustanovení Listiny a Paktu dopadají toliko na
maximu rovnosti všech lidí a zákaz diskriminace, či zvýhodňování
některých skupin lidí z titulu rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti,
jazyka a podobně, a nelze je tudíž aplikovat vůči právní úpravě, která
se týká pouze podmínek vzniku, organizace a podnikatelských aktivit
dvou právnických osob.
K namítanému rozporu § 6 odst. 1 a 2 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č.
77/2002 Sb. s čl. 1 Ústavy je ve vyjádření uvedeno, že se sice nejedná
o úpravu běžnou, nicméně jde o úpravu danou zákonem, jež není
retroaktivní, pročež uvedený rozpor v daném případě přítomen není.
Opuštění intabulačního principu při změně vlastnických vztahů k
nemovitostem není pak dle účastníka ani v rozporu s § 133 občanského
zákoníku, neboť v tomto případě nejde o převod nemovité věci na základě
smlouvy, nýbrž na základě zákona a navíc sám uvedený § 133 občanského
zákoníku připouští, aby i v případech, kdy se věc nemovitá převádí na
základě smlouvy, může způsob nabytí vlastnictví k nemovitosti stanovit
zvláštní zákon jinak.
V souvislosti s výtkou protiústavnosti nabytí účinnosti zákona č.
77/2002 Sb., jehož rozhodující části nabývají účinnosti dnem vzniku
akciové společnosti České dráhy, zbylé pak dnem vyhlášení zákona ve
Sbírce zákonů, se pak ve vyjádření konstatuje, že určovat nabytí
účinnosti zákona dnem, který stanoví jiná skutečnost, a tedy nikoliv
zákon sám, je nyní poměrně běžnou praxí české normotvorby, která zatím
nebyla zpochybněna, přičemž nejčastěji je tento přístup používán v
případě zákonů, které mají nabýt účinnosti dnem vstupu smlouvy o
přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost. Proto účastník
řízení v uvedeném ohledu nenalézá rozpor s ústavním pořádkem České
republiky.
K otázkám procedurálním se pak ve vyjádření uvádí, že zákon č. 77/2002
Sb. byl přijat ústavně předepsaným způsobem, kdy podle § 97 odst. 3
zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, pro jeho
přijetí při kvoru 101 hlasovali 104 poslanci a 71 jich hlasovalo proti.
Na základě všech uvedených skutečností vyslovuje předseda Poslanecké
sněmovny přesvědčení, že zákon č. 77/2002 Sb. byl ústavně předepsaným
způsobem projednán, přijat a vyhlášen, stal se platnou součástí českého
práva a svým obsahem není v rozporu s Ústavou a Listinou.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu
Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 3. září 2002 jeho
předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem konstatuje, že Senát se při
projednávání návrhu zákona o transformaci Českých drah, schváleném
Poslaneckou sněmovnou, především neztotožnil s navrženým věcným řešením
transformace, aniž by dále detailně zkoumal ústavní stránku zákonné
předlohy. Senát zejména namítal nesouměrnost zvoleného modelu podnikání
akciové společnosti České dráhy ve vztahu k předmětu činnosti státní
organizace Správa železniční dopravní cesty, spočívající v tom, že na
jedné straně zůstává de facto dnešní železnice v nezměněné podobě a na
straně druhé vzniká organizace, která sice hospodaří s dopravní cestou,
ale náklady spojené se zajištěním její provozuschopnosti hradí tomu,
kdo ji k vlastnímu podnikání užívá. Pochybnosti byly vzneseny i k
realizovatelnosti zákona v praxi v souvislosti s obavami, že zákon bude
znamenat nejistotu ohledně vlastnictví a nakládání s majetkem státu, a
to nejen v rámci vztahů mezi právními nástupci Českých drah, ale i ve
vztahu k dotčeným subjektům, kterých bude celá řada, pročež přinese
množství aplikačních problémů.
K meritu návrhu se pak ve vyjádření konstatuje, že je možno sdílet v
něm obsažené námitky o ústavnosti zejména ustanovení § 5 odst. 2 a § 8
odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb., kdy jednostranné zvýhodnění obchodní
společnosti České dráhy oproti jiným dopravcům v tom, že České dráhy
nemusejí ze zákona žádat o udělení licence a úředního povolení podle
zákona o dráhách, zakládá zjevnou nerovnost a představuje tak porušení
čl. 1 Listiny. Posouzení podaných ústavních námitek, především zda míra
nejistoty, kterou zákon vnáší do vlastnických vztahů, přesahuje míru
ústavní konformnosti, se ve vyjádření přenechává Ústavnímu soudu.
Ohledně přípustnosti zvláštní právní úpravy ve vztahu k obecné právní
úpravě vzniku právnických osob účastník řízení konstatuje, že občanský
zákoník existenci zvláštních právních úprav připouští, přičemž v
posuzované věci jde o případ právní regulace odvětví, které historicky
mělo v zásadě vždy speciální právní úpravu, což plyne nejen z významu
železnice pro ekonomiku státu, ale i z rozsahu majetku, se kterým
subjekt zajišťující tento druh dopravy disponuje.
Předseda Senátu se závěrem vyjádření k hmotněprávním otázkám ústavnosti
předmětného zákona ztotožňuje s námitkou týkající se způsobu stanovení
účinnosti části zákona č. 77/2002 Sb. i účinnosti derogačního
ustanovení, které jsou vázány na blíže neurčené datum, když toto řešení
dle jeho názoru nelze považovat za konformní s čl. 1 Ústavy, neboť
zásada právní jistoty je jedním ze základních atributů demokratického
státu.
Z pohledu procedurálního účastník řízení ve vyjádření uvedl, že Senát
při obsáhlém projednávání napadeného návrhu zákona akceptoval
doporučení obou svých výborů, kterým byl návrh přikázán, a na své 13.
schůzi ve 3. funkčním období konané dne 16. ledna 2002 vládní návrh
zákona o transformaci Českých drah v podobě schválené Poslaneckou
sněmovnou zamítl, a to v hlasování, při kterém ze 70 přítomných
senátorek a senátorů hlasovalo 44 pro a 15 bylo proti.
III.
Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., byl-li zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České
dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně
zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a
zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů,
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i
vyjádření účastníka řízení, bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna
schválila návrh předmětného zákona ve třetím čtení na své 43. schůzi
dne 11. prosince 2001 usnesením č. 1930, kdy ze 183 přítomných
poslankyň a poslanců 173 hlasovalo pro a 3 proti. Senát na své 13.
schůzi, konané dne 16. ledna 2002, vládní návrh zákona o transformaci
Českých drah v podobě schválené Poslaneckou sněmovnou zamítl, a to v
hlasování, při kterém ze 70 přítomných senátorek a senátorů hlasovalo
44 pro a 15 bylo proti.
Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud provádí důkazy
potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než
jsou navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy,
dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z
pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce
Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi
napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko
hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10
Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním
věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho
plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova
tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva
vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je
jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví
obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem objasnění skutkových okolností
přijetí předmětného zákona, provedl v této věci Ústavní soud dokazování
těsnopiseckou zprávou z jednání Poslanecké sněmovny dne 5. února 2002
(46. schůze).
O návrhu Senátem vráceného zákona hlasovala Poslanecká sněmovna dne 5.
února 2002 ve 14. 41 hod. na své 46. schůzi pod bodem 52. programu
jednání, a to v hlasování č. 113, v němž z přítomných 176 poslanců 97
hlasovalo pro a 69 proti, na základě čehož předsedající schůze,
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus,
konstatoval: "Návrh nebyl přijat. Vím, že jde o relativně těsné
hlasování. Prosím, aby si všichni zkontrolovali, zda hlasovali v
souladu se svým svědomím a či se svým stranickým příkazem. Rozumím
tomu, že nikdo nemá žádné námitky. Končím projednávání bodu 52. Zákon
nebyl přijat." (Těsnopisecká zpráva ze 46. schůze Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky konané dne 5. února 2002).
Ve 14.50 hod. téhož dne u projednávání bodu 53. programu 46. schůze
sněmovny (návrh zákona, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 90/1995 Sb., o
jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů) se do
rozpravy přihlásila poslankyně Květoslava Čelišová: "Pane předsedo,
kolegyně a kolegové, já se hrozně moc omlouvám, že vstupuji do tohoto
bodu jednání, ale dovolila bych si zpochybnit hlasování č. 113, kde se
na sjetině (pozn. ÚS - záznamu z technického hlasovacího zařízení)
objevilo, že jsem hlasovala proti, ale hlasovala jsem pro. Děkuji Vám."
(viz cit. těsnopisecká zpráva)
Jednání Poslanecké sněmovny k uvedenému návrhu pak dle těsnopisecké
zprávy proběhlo takto:
Předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus: "Paní poslankyně, já nevím,
co s tím teď. My jsme bod dokončili, uzavřeli, nikdo neprotestoval,
všichni si ho dostatečně dlouho prohlédli. Máme rozjednán další bod.
Nevím, co s tím dělat.
Pan poslanec Vymětal sice vždycky ví, co se má dělat, ale já nevím.
Já dám hlasovat, kdo je pro zpochybňující návrh poslankyně Čelišové
ohledně hlasování 113.
Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 114. Kdo je pro tento návrh, ať
stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
V hlasování pořadové číslo 114 z přítomných 179 poslanců pro 108, proti
31.
Pak tedy dám znovu hlasovat. Prosím, aby bylo znovu vráceno kvorum 101.
Dám hlasovat znovu o tomto návrhu zákona.
Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti
tomuto návrhu?
V hlasování pořadové číslo 115 z přítomných 179 poslanců pro 104, proti
66.
Já to považuji sice za absurdní a prosím, aby si všichni zkontrolovali
sjetinu. Mám pocit, že by neměly být brány takto dodatečně tyto
požadavky v úvahu, nebo by aspoň mělo být zachováno původní kvorum
hlasujících, že nesmí hlasovat nikdo další. To se mi zdá velmi
spravedlivé.
Hlásí se pan poslanec Němec.
Pan poslanec Kořistka."
Poslanec Zdeněk Kořistka: "Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený
pane předsedající, chtěl bych zpochybnit předchozí hlasování. Hlasoval
jsem "ne" a na sjetině se objevilo "ano".
Předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus: "Zahájil jsem hlasování. Kdo
je pro tuto námitku, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti
této námitce?
V hlasování pořadové číslo 116 z přítomných 179 pro 127, proti 14.
Návrh byl přijat.
Dám znovu hlasovat. Prosím o kvorum 101.
Zahájil jsem hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a
zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
V hlasování pořadové číslo 117 z přítomných 179 pro 104, proti 71.
Takže se asi zmýlil teď už někdo další než pan poslanec Kořistka. Jinak
to možné není. Já považuji změnu počtu hlasujících při těchto krocích
za nelogickou a proti smyslu hlasování. To bychom pak mohli čekat vždy
na to, až se stoprocentně sejde plná sněmovna, a hlasovat jenom v tom
případě, nebo až všichni doběhnou, nebo nevím, jak to udělat."
Sněmovna tímto postupem setrvala na původním návrhu zákona, a to
přijetím usnesení č. 2017, pro něž v hlasování pořadové číslo 117 z
přítomných 179 hlasovalo pro 104, proti 71 poslankyň a poslanců.
Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod
č. 77/2002 Sb. řádně vyhlášen v částce 34 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 1. března 2002, a dle § 42 odst. 1 nabyl účinnosti dnem
vyhlášení, tj. dnem 1. března 2002, s výjimkou hlavy II a hlavy III a
části třetí, které nabývají účinnosti dnem vzniku akciové společnosti
České dráhy.
K otázce ústavnosti procedury přijímání zákonů s ohledem na opakování
hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu se Ústavní soud vyjádřil dne
22. října 2002 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (nález byl vyhlášen pod č.
476/2002 Sb. a bude publikován také ve svazku 28 Sbírky rozhodnutí
Ústavního soudu). Vyslovil přitom stanovisko jednak k akceptovatelnosti
důvodů a způsobu opakovaného hlasování, jednak k ústavním účelům
ochrany demokraticky utvářených většin:
"Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu
v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na
její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi
nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být
vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel
(zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to
bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila
nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost
materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena. Opakované
hlasování, lhostejno zda o pozměňovacím návrhu nebo o usnesení, jímž se
s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno
dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a
kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní, a lze je vztáhnout toliko
k vadám (omylům) při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k
technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu
projednávaného návrhu (věcné nesprávnosti). ... v parlamentní
demokracii politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené
svobodným hlasováním; podmínky, které za kautel ústavou výslovně
vyjádřených zajišťují ústavní legitimitu a legalitu přijatého
rozhodnutí, a které relevantní většiny v průběhu zákonodárného procesu
vytvářejí, jsou ovšem rozličné a téměř vždy se upínají nejen k materii,
která je předmětem jednání a následného rozhodnutí, ale samy jsou při
vzniku zejména většiny ad hoc ovlivněny také daným časem, resp.
okolnostmi, které z něj plynou. Takto ustavené většiny pro přijetí
rozhodnutí (schválení návrhu zákona) relevantní jsou (mohou být) ovšem
proměnlivé, a to nezřídka natolik, že ve zmíněných souvislostech v
průběhu času svou početní relevanci mohou (mohly by) ztratit a stát se
menšinou, která by však byla vystavena nebezpečí zvratu dříve přijatého
rozhodnutí. Ochrana takto vzniklých většin, přesněji jejich dříve
přijatých rozhodnutí, je proto nezbytná nejen z hlediska stálosti
právních aktů, ale představuje, jako důsledek dosažené shody v daném
čase (kompromisní politické vůle), také jednu ze záruk ústavnosti,
která vylučuje z rozhodování svévoli."
Právní možnost opakování hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu je
zakotvena v ustanoveních § 74 odst. 3 a § 76 odst. 5 a 6 zákona č.
90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Hlasování se dle
zákonné úpravy musí opakovat, dojde-li k poruše hlasovacího zařízení,
přičemž nelze-li poruchu neprodleně odstranit, rozhodne Poslanecká
sněmovna o jiném způsobu hlasování. Dle úpravy procedurální, jež
otevírá i přípustnost dalších důvodů opakování hlasování, pak každý
poslanec může vznést při hlasování nebo bezprostředně po něm námitku
proti průběhu nebo výsledku hlasování, přičemž o takové námitce
rozhodne Poslanecká sněmovna bez rozpravy; vyhoví-li námitce, musí se
hlasování opakovat.
Zákonná úprava kromě poruchy hlasovacího zařízení tudíž nespecifikuje
další hlediska vadnosti průběhu nebo výsledku hlasování, stanoví toliko
podmínku uplatnění námitky při hlasování nebo bezprostředně po něm.
Její interpretace s ohledem na rozhodovaný případ ústavnosti zákona č.
77/2002 Sb. vyžaduje zodpovězení otázky, je-li určení předmětných
hledisek vadnosti výlučně věcí procedury, tj. hlasování o vyhovění
námitce, anebo implicite obsahuje z ústavních kautel legislativní
procedury vyvoditelné účely, dále vyžaduje objasnění obsahu pojmu
uplatnění námitky bezprostředně po hlasování a konečně vyžaduje
posouzení přípustnosti změny počtu přítomných, případně změny jejich
hlasování při opakování hlasování.
Z pohledu komparativního právní úprava hlasování Spolkového sněmu SRN
předpokládá dva případy opakovaného hlasování. Prvním je dle § 20 odst.
5 zákona o jednacím řádu Spolkového sněmu situace, kdy Spolkový sněm
není schopen se usnášet, pročež může být jednání se stejným programem
svoláno ještě jednou a hlasování může být zopakováno. Případem druhým
je pak dle § 51 zákona o jednacím řádu Spolkového sněmu situace, kdy
nelze určit výsledek hlasování povstáním nebo zvednutím ruky; opakování
hlasování se pak provede procedurou tzv. "beraního skoku", jež spočívá
v tom, že poslanci opustí jednací sál a vejdou dovnitř opakovaně
rozličnými dveřmi, přičemž je přípustná změna kvora.
Vycházeje z principu "neotřesitelnosti parlamentního usnesení", německá
doktrína "otázku, za jakých předpokladů lze s výjimkou případu
neschopnosti se usnášet hlasování opakovat, řadí k nejtěžším problémům
hlasovacího práva" (N. Achterberg, Parlamentsrecht. Tübingen 1984, s.
647). V poloze toliko úvahy teoretické je analyzována přípustnost
opakování hlasování v důsledku omylu, jenž je dán vyslovením souhlasu s
přijetím dvou rozporných návrhů, resp. pro porušení ústavních
procedurálních kautel - např. kvora (tamtéž, s. 650).
V Rakousku, kromě myslitelného případu opakování hlasování, kdy nebylo
dosaženo předepsaného kvora, v němž ale o "pravé" opakování nejde,
jelikož takové hlasování je "absolutně neplatné", zákon o jednacím řádu
Národní rady předpokládá rovněž dvě možnosti opakování hlasování. Dle
první (§ 66 odst. 3), jeví-li se výsledek hlasování (jiného než podle
jmen) předsedovi Národní rady sporný, může předseda Národní rady
nařídit hlasování podle jmen. V tomto případě se netrvá na identitě
počtu přítomných při opakovaném hlasování. Druhou možností dle § 66
odst. 7 jednacího řádu je případ hlasování podle jmen nebo tajného
hlasování, v němž se neshoduje počet odevzdaných hlasovacích lístků s
počtem hlasujících poslanců a tato diference může mít vliv na tvorbu
většiny. Jelikož dle § 66 odst. 5 u hlasování podle jmen nemůže
odevzdat hlasovací lístek ten, kdo nebyl přítomen při vyvolání svého
jména, je z této skutečnosti dovozován závěr o nepřípustnosti změny
okruhu hlasujících u opakovaného hlasování.
Dle čl. 189 jednacího řádu Sejmu Polské republiky ze dne 30. července
1992, ve znění pozdějších předpisů, lze provést opakování hlasování,
vyvolává-li výsledek hlasování opodstatněné pochybnosti; Sejm tak může
učinit toliko na témž zasedání, na němž se uskutečnilo hlasování,
přičemž není přípustné opakování hlasování podle jmen. O opakování
hlasování rozhoduje Sejm na písemný návrh nejméně 30 poslanců.
Důvodem pro opakování hlasování č. 113 byl rozpor mezi poslankyní
Čelišovou tvrzeným obsahem hlasování pro návrh a obsahem výsledku
hlasování dle hlasovacího elektronického zařízení, dle něhož hlasovala
proti návrhu. Stejný důvod pro opakování hlasování č. 115 uvedl i
poslanec Kořistka (s tím rozdílem, že dle jeho tvrzení hlasoval proti
návrhu, ale ve výsledku na technickém zařízení tomu bylo naopak).
Tvrzení o chybě hlasovacího zařízení lze nepochybně považovat za důvod
opakování hlasování podle § 74 odst. 3 zákona o jednacím řádu
Poslanecké sněmovny, přičemž k jeho uplatnění došlo postupem dle § 76
odst. 5 uvedeného zákona. Technická závada by totiž v takovém případě
znemožnila poznání reálně projevené vůle zákonodárného sboru a
akceptace takového výsledku hlasování by pak bylo spíše věcí náhody,
dané nepravidelností fungování technického zařízení, než výsledkem
demokratické procedury. Souvislost obou ustanovení je dána vztahem
speciality a obecnosti, kdy opakování hlasování pro poruchu hlasovacího
zařízení je vázáno toliko na případ veřejného hlasování.
Vyhodnocením průběhu hlasování v Poslanecké sněmovně lze ale dospět k
závěru jednak o značné poruchovosti technického hlasovacího zařízení,
jednak o akceptaci i jiných důvodů opakování hlasování, než je
technická porucha.
Uvedené konstatování opřel Ústavní soud o zjištění provedené v
dokazování, dle kterého např. v průběhu 8. schůze Poslanecké sněmovny
ve dnech 26. a 27. listopadu a 4., 10. a 17. prosince 2002 došlo k 7
případům opakovaného hlasování. Důvodem čtyř opakování byl poslancem
proklamovaný rozdíl v obsahu hlasování a jeho výsledku na technickém
zařízení, důvodem dalších dvou byl omyl poslance a v jednom případě
uvedení důvodu chybí. Ve všech případech pak sněmovna s opakováním
hlasování souhlasila.
Z pohledu komparativního lze konstatovat rozdílnost přístupů k úpravě
opakování hlasování v zákonodárném sboru. Nicméně lze říci, že jakkoli
se hlediska přípustnosti opakování hlasování ve srovnávaných úpravách
jeví procedurálně i hmotněprávně náročnějšími, než je tomu v zákoně č.
90/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, možno ex post interpretací i
v této úpravě konstruovat smysluplný účel.
Rozhodování o důvodnosti opakování hlasování je dáno demokratickou
procedurou, dosažení účelu opakování je pak dáno možností opětovného
zpochybnění opakovaného hlasování. Ve srovnání např. v úpravě rakouské
je účel, čili odstranění důvodu opakování hlasování, dosažen opakováním
hlasování formou hlasování podle jmen. Z principu "neotřesitelnosti"
usnesení Parlamentu, jenž je spjat s principem právního státu, jehož
derivátem je i zásada vázanosti státu právem, čili vázanosti orgánů
veřejné moci právními akty, a to není-li dosaženo jejich změny zákonem
předvídanou procedurou, plyne požadavek uplatnění námitky proti průběhu
nebo výsledku hlasování při hlasování nebo bezprostředně po něm.
Pojem bezprostřednosti nutno přitom interpretovat restriktivně, a to
jednak z hlediska věcného (tj. bezprostřednosti vzhledem k době poznání
důvodu opakování hlasování), jednak z hlediska časového ve vztahu k
době hlasování.
Z pohledu zatím naznačeného okruhu kautel ústavně konformní
interpretace § 76 odst. 5 a 6 zákona o jednacím řádu Poslanecké
sněmovny lze dospět k závěru, že zákon č. 77/2002 Sb. byl přijat
ústavně předepsaným způsobem.
Nezodpovězenou ale zůstala otázka přípustnosti změny počtu přítomných
poslanců při opakování hlasování, jakož i změny hlasování těch
poslanců, již důvodnost opakování nenamítali. Odpověď odvisí od
skutečnosti, je-li opakované hlasování novým hlasováním bez jakékoli
souvztažnosti s hlasováním, jež se opakuje a jehož důsledkem je
absolutně neplatné usnesení Poslanecké sněmovny, anebo je účelem
opakovaného hlasování toliko odstranění důvodu opakování ve vztahu k
poslanci, který průběh, resp. výsledek hlasování zpochybnil.
V předmětné věci v hlasování č. 113 hlasovalo 176 poslankyň a poslanců,
z toho 97 pro návrh, v hlasování č. 117 pak 179, z toho 104 pro návrh.
Opakováním hlasování tudíž došlo ke změně výsledku hlasování z
rezultátu, dle něhož návrh přijat nebyl, na rezultát, dle něhož návrh
přijat byl. Jak plyne ze záznamu z uvedených hlasování č. 113 a 117 na
46. schůzi Poslanecké sněmovny dne 5. února 2002 čtyřmi dalšími
přítomnými a hlasujícími poslanci byli Miroslav Beneš a Zdeňka
Horníková (oba ODS), kteří ale návrh nepodpořili, a Libor Ambrozek
(KDU-ČSL) a Rudolf Tomíček (ČSSD), již hlasovali pro návrh, a dále
poslanec Jaroslav Štrait (KSČM), přítomný hlasování č. 113, se
neúčastnil hlasování č. 117. Z poslanců hlasujících již v hlasování č.
113 v hlasování č. 117 změnili svůj hlas ve prospěch přijetí
předmětného návrhu Ludmila Müllerová (KDU-ČSL), Květoslava Čelišová,
Václav Frank, Josef Houzák a Zuzka Rujbrová (všichni KSČM).
Kupř. rakouská právní úprava odvíjí řešení otázky přípustnosti změny
počtu přítomných od účelu opakování hlasování. Jeví-li se výsledek
hlasování (jiného než podle jmen) sporný, lze nařídit hlasování podle
jmen, přičemž se netrvá na identitě přítomných při opakovaném
hlasování: opakuje-li se hlasování podle jmen, u kterého nemůže
odevzdat hlasovací lístek ten, kdo nebyl přítomen při vyvolání svého
jména, je z této skutečnosti dovozován závěr o nepřípustnosti změny
okruhu hlasujících u opakovaného hlasování.
Opakované hlasování dle přesvědčení Ústavního soudu nutno interpretovat
zásadně ve smyslu nového hlasování, u něhož změna okruhu přítomných
není pro posuzování jeho platnosti relevantní, jelikož předchozí
hlasování je hlasováním absolutně neplatným. To ale neplatí, pakliže i
navzdory dodržení procedury dle § 76 odst. 5 a 6 zákona č. 90/1995 Sb.
by v řízení o kontrole norem ve smyslu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb. bylo prokázáno, že opakování hlasování nesledovalo dosažení
proklamovaného účelu (např. reflexi na poruchu hlasovacího zařízení),
nýbrž zneužití práva a dosažení změny výsledku hlasování.
Jelikož se navzdory indiciím tato skutečnost s dostatečnou jistotou v
posuzované věci neprokázala, plénu Ústavního soudu nezbývá, než
přijmout závěr, dle něhož zákon č. 77/2002 Sb. byl přijat ústavně
předepsaným způsobem.
Z pohledu obecného pak pro hodnocení ústavnosti opakování hlasování
Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit účel uplatněných námitek,
přičemž nikoli každý takový účel lze považovat za ústavně konformní
(např. za takový by bylo nutno považovat omyl při hlasování). Ústavní
soud v této souvislosti spatřuje důvodnost detailnější úpravy podmínek
opakování hlasování v zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
IV.
Úvodem hmotněprávního posouzení ústavnosti napadených ustanovení zákona
č. 77/2002 Sb. nutno zdůraznit okolnost, že Ústavnímu soudu nepřísluší
v řízení o kontrole norem hodnotit účelnost transformace státní
organizace České dráhy, jež je spjata s jejich privatizací. V tomto
řízení je nucen se omezit toliko na zkoumání souladu napadených
zákonných ustanovení s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy].
Základním argumentem navrhovatelů ve vztahu ke všem ke zrušení
navrhovaným zákonným ustanovením je námitka jejich rozporu se zásadou
rovnosti dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, čl. 26 Paktu
a čl. 14 Úmluvy. Tato nerovnost je spatřována v neopodstatněné a
neodůvodněné výhodě akciové společnosti České dráhy před všemi
ostatními subjekty soukromého práva, jež jsou podnikateli a jsou
založeny dle obchodního zákoníku právní formou obchodní společnosti,
přičemž je dána odlišnými pravidly a podmínkami jejího založení a
odlišným licenčním řízením. Zvláštní námitka je pak uplatněna k
ústavnosti derogačního ustanovení zákona.
Naproti tomu účastník řízení, Poslanecká sněmovna Parlamentu České
republiky, argumentuje zejména neexistencí základních práv, plynoucích
z čl. 1 Listiny pro právnické osoby, v konkrétnosti dále přijatelností
speciální úpravy dané problematiky, jakož i legislativní praxí, jež
pravidelně podmiňuje nabytí účinnosti derogačního ustanovení budoucí
právní skutečností.
Ústavní soud se již v počátcích svého působení vyjádřil k otázce
postavení právnických osob jako subjektů základních práv a svobod.
Základním je v této souvislosti nález sp. zn. Pl. ÚS 15/93 ze dne 19.
ledna 1994 (nález byl vyhlášen pod č. 34/1994 Sb. a byl také publikován
ve svazku 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu na str. 23 a násl.), v
němž bylo konstatováno následující: "je třeba uvážit, zda se příslušná
ustanovení o základních právech a svobodách týkají právnických osob
vůbec. Listina sama se v tomto směru výslovně nevyjadřuje. Lze se však
dovolat prohlášení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky při
ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které
uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle čl. 25
Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob
považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných
Úmluvou (srov. sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí,
publikované pod č. 209/1992 Sb.). Z toho lze dovodit ochotu státu
poskytnout ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a
svobody. Ostatně, v tomto směru se lze dovolat i ustanovení § 72 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z něhož plyne, že ústavní
stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže
tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo
nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy." Na uvedený nález navázal Ústavní soud ve své dnes již
konstantní judikatuře [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 192/95 ze dne 1.
listopadu 1995 (svazek 4 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 197 a
násl.), v němž ve vztahu k čl. 1 větě první a čl. 3 odst. 1 Listiny
konstatoval, že je v nich "upravena zásada rovnosti v právech jak pro
osoby fyzické, tak právnické"].
Ústavní soud se rovněž vyjádřil ke speciálním právům plynoucím z
ústavní maximy rovnosti, např. k výkladu čl. 37 odst. 3 Listiny. V
nálezu sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. září 1998 (svazek 12 Sbírky
rozhodnutí Ústavního soudu, str. 45 a násl.) v této souvislosti uvedl:
"Právnické osoby ... mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s
nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení,
který je fyzickou osobou."
Závěr, nikoli ale obsah této interpretace Listiny se nesetkal ani s
kritickou reflexí doktríny (viz např. J. Filip, Vybrané kapitoly ke
studiu ústavního práva. Brno 2001, s. 65 a násl.).
Dle konstantní judikatury Ústavní soud je při posuzování souladu, resp.
rozporu zákona, resp. jeho ustanovení s ústavním pořádkem, vázán pouze
petitem, nikoli však odůvodněním návrhu (viz nález z 24. května 1994
sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 131/1994 Sb., svazek 1 Sbírky rozhodnutí
Ústavního soudu, str. 189 a násl. a další), z čehož pro rozhodovanou
věc vyplývá, že vztažení hledisek odlišování subjektů a práv ve vztahu
k právnickým osobám, jak jsou zakotvena v Listině, Paktu anebo v
Úmluvě, je dáno jejich posouzením dle povahy věci.
Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud zejména
ztotožnil [a to především v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl.
ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93 (nález ze 17. května 1994 č. 132/1994 Sb.,
svazek 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 175 a násl.), Pl. ÚS
5/95 (nález z 8. listopadu 1995 č. 6/1996 Sb., svazek 4 Sbírky
rozhodnutí Ústavního soudu, str. 205 a násl.), Pl. ÚS 9/95 (nález z 28.
února 1995 č. 107/1996 Sb., svazek 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu,
str. 107 a násl.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl
vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Pl. ÚS 22/92, nález z 8. října 1992,
částka 96, str. 2791 Sbírky zákonů z roku 1992, Sbírka usnesení a
nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 37 a násl.): "Je věcí státu, aby v
zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně
výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud
zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné
povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné
hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu
rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako
kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na
mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti
tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek
odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení
libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (nález ze 7. června 1995
č. 168/1995 Sb., svazek 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 209 a
násl.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v
určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy,
je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,
např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z
politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS
5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního
předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení
některého ze základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, Ústavní
soud ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu
akcesorické i neakcesorické rovnosti.
V předmětné věci nutno ale tato hlediska vztáhnout na posouzení zákona,
jenž upravuje jedinečný případ, který tudíž vybočuje i z jednoho ze
základních materiálních znaků pojmu zákon, jímž je obecnost.
Připomeňme, že požadavek všeobecnosti zákona je důležitou součástí
principu panství zákona, a tím rovněž právního státu. Jak konstatuje
jeden z nejvýznamnějších teoretiků právního státu 20. století F. A.
Hayek: Vycházíme-li z předpokladu, "že pokud je veškeré jednání státu
patřičně schváleno zákonodárcem, je panství zákona zachováno", tak "to
je však naprosté nepochopení významu vlády zákona ... Panství zákona
tak ukládá meze rozsahu zákonodárství: omezuje je na ten druh obecných
pravidel, známých jako formální zákon, a vylučuje legislativu ... přímo
zaměřenou na určité lidi ... Nikdo nebude dokazovat, že když ve slavném
případě za vlády Jindřicha VIII. rozhodl parlament o kuchaři biskupa z
Rochesteru, že ,řečený Richard Rose bude uvařen k smrti bez výhod,
které mu poskytuje jeho příslušnost k duchovenstvu', bylo toto
rozhodnutí učiněno v rámci panství zákona". (F. A. Hayek, Cesta do
otroctví, Praha 1990, s. 73 - 75)
Argumenty ve prospěch všeobecnosti zákona jsou tyto: dělba moci,
rovnost a právo na vlastního, nezávislého soudce. Jaké předpoklady lze
však zformulovat pro výjimky, za splnění jakých předpokladů by bylo lze
uvažovat o ústavnosti, resp. protiústavnosti zákona upravujícího
jedinečný (tj. konkrétní) případ? Za splnění jakých předpokladů lze
dospět k závěru, že zákon týkající se jedinečného případu představuje
porušení principu rovnosti?
Hledisko, jež nutno testovat jako první, je kritériem posouzení
ústavnosti stavu založeného neakcesorickou nerovností: "princip
rovnosti však nenabízí nijaké skutečné omezení zákonů, týkajících se
jedinečného případu, protože právě umožňuje, aby se s něčím jedinečným
a výjimečným zacházelo odpovídajíc jeho zvláštnosti. Otázkou ale je,
zdali v daném případě skutečně existuje takováto zvláštnost, že se zdá
všeobecné uspořádání svévolné a nařízení pro jedinečný případ
přiměřené. V míře, ve které je zákon týkající se jedinečného případu
výrazem ratia - ne pouhé voluntas - se začleňuje do uspořádané
struktury právního státu." (H. Schneider, Gesetzgebung, 2. Auflage,
Heidelberg 1991, s. 31) Pokud přijetí zákona týkajícího se jedinečného
případu není výrazem voluntas (libovůle), musí tudíž pro něj existovat
racionální argumenty. Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu
posuzovat míru této racionality.
Hledisko druhé je představováno kritériem posuzování ústavnosti stavu
založeného akcesorickou nerovností; je jím nepřípustnost nerovnosti,
která má za následek dotčení základních ústavních práv a svobod.
Zvláštním argumentem proti zákonům týkajícím se jedinečných případů je
princip dělby moci, čili odčlenění zákonodárné, výkonné a soudní moci v
demokratickém právním státě: "Přijímání zákonů týkajících se
jedinečných případů se nejvíce brání oblast aplikace práva. Nárok na
zákonného soudce a nezávislost právní ochrany vylučují individuální
nařízení zákonodárce rovněž v oblastech, které nejsou chráněny
prostřednictvím principu "nulla poena sine lege" (přičemž tady lex
smysluplným způsobem může být jenom všeobecná a psaná právní věta)."
(Tamtéž, s. 32) Čl. I oddíl 9 Ústavy USA v této souvislosti stanovil:
"Nesmí být vydán žádný zákon, jehož obsahem by byl soudní rozsudek."
Z pohledu naznačených ústavních kautel jeví se návrh na zrušení části
ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst. 4 věty druhé, části ustanovení § 5
odst. 2, § 8 odst. 4, § 38 odst. 3 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb.
důvodným.
Lze-li vzít na vědomí obecné argumenty ve prospěch speciální zákonné
úpravy transformace státní organizace České dráhy tak, jak jsou
obsaženy v důvodové zprávě k návrhu zákona i ve vyjádření účastníka
řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu, tudíž vyloučit svévolný postup
zákonodárce a netestovat napadená zákonná ustanovení hledisky
ústavnosti neakcesorické nerovnosti, pak u hledisek posuzování
ústavnosti nerovnosti akcesorické nutno reflektovat dopad daných
zákonných ustanovení na hodnoty chráněné ústavním pořádkem.
Derogační důvody dopadající na část ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst. 4
větu druhou, část ustanovení § 5 odst. 2 a přílohu č. 1 zákona č.
77/2002 Sb., kromě nerovnosti ve vztahu k obecné právní úpravě obsažené
v obchodním zákoníku a v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, se týkají neurčitosti rozdělení majetku státní organizace
České dráhy na obě nástupnické organizace. Postupoval-li kupř.
zákonodárce metodou přijetí zákona upravující jedinečný případ u
církevních restitucí (zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých
majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství
olomouckého), vymezil předmětné nemovitosti způsobem, jenž určitostí
odpovídal úpravě obecné (přílohy č. 1 a 2 uvedeného zákona). Obdobně,
tj. způsobem, jenž určitostí odpovídá úpravě obecné, postupoval konečně
zákonodárce i v případě přílohy č. 2 zákona č. 77/2002 Sb.
Smyslem a účelem určitosti a formálnosti náležitostí vymezujících
určení nepeněžitého vkladu do akciové společnosti a jeho ocenění není
jen ochrana oprávněné důvěry v právo a právní jistota, jak vyplývají z
pojmu právního státu (čl. 1 Ústavy), nýbrž i ochrana vlastnického práva
třetích osob (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Z
důvodu porušení práv plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 11 Listiny, čl. 1
Ústavy, čl. 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě, Ústavní soud část ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst.
4 větu druhou, část ustanovení § 5 odst. 2 a přílohu č. 1 zákona č.
77/2002 Sb. zrušil.
Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb., jež zbavuje akciovou
společnost České dráhy povinnosti žádat o udělení licence a příslušného
úředního povolení až do dne vstupu smlouvy o přistoupení České
republiky do Evropské unie v platnost, vzhledem k účelu zákona,
vyjádřenému v důvodové zprávě předložené navrhovatelem zákona, dle
něhož je úkolem státu vytvořit "harmonizované tržní prostředí, v němž
se dopravci různých typů dopravy uplatňují na základě rovných výchozích
podmínek konkurence", nelze hodnotit jinak, než jako rozporné z pohledu
neakcesorické rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny). Zakládá totiž
neodůvodněnou nerovnost, jíž schází zákonodárcem explicitně vyjádřený,
případně implicitně v normativní úpravě obsažený účel. Naopak se tato
úprava ocitá i v rozporu s účely proklamovanými předkladatelem návrhu a
vyjádřenými v důvodové zprávě.
Nelze v této souvislosti nezmínit poněkud rozporný přístup k
transformaci práva Evropské unie, kdy v případě stanovení kvót
potravinářských výrobků, čili v segmentu, jenž je spjat s omezením
svobodného trhu, byla transformace práva Evropské unie (nota bene v
intenzivnější podobě) provedena notnou dobu před vstupem do Evropské
unie, v segmentu, v němž ale právo Evropské unie předpokládá zavedení
podmínek konkurenčního prostředí, zákonodárce čeká s transformací až na
okamžik vstupu.
Možný spor o práva a povinnosti nástupnických subjektů po státní
organizaci České dráhy je svojí povahou sporem soukromoprávním, a
nikoli veřejnoprávním, čili dle obecné úpravy § 7 odst. 1 občanského
soudního řádu spadá do jurisdikce soudů. I když je v právní úpravě
akceptovatelná konstrukce, dle níž o určité obecně vymezené skupině
občanskoprávních věcí nerozhodují soudy, nýbrž orgány správní, nicméně
ustanovení § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., zavádějící pravomoc
Ministerstva dopravy a spojů rozhodovat soukromoprávní spory dvou
přesně označených subjektů, požadavky ústavnosti úpravy jedinečného
případu nesplňuje. Ve vztahu k soudnímu rozhodování civilních sporů
nesplňuje ministerstvo kautely nezávislosti, zakládá mechanismus
rozhodování nikoli obecný pro skupinu případů, nýbrž jedinečný toliko
pro dva konkrétní subjekty práva. Proto nelze než ustanovení § 38 odst.
3 zákona č. 77/2002 Sb. považovat za rozporné s čl. 1 a čl. 3 odst. 1
Listiny, jakož i čl. 80 Ústavy. Na uvedených závěrech Ústavního soudu
nic nemění ani možnost soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva,
učiněného dle § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. (§ 7 odst. 2 a § 244
až § 250l občanského soudního řádu).
Aplikace naznačených kautel posouzení ústavnosti zákonné úpravy
jedinečného případu ve vztahu k ustanovením § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst.
1 a 2 a části ustanovení § 42 odst. 1 a § 42 odst. 2 zákona č. 77/2002
Sb. pak vedla Ústavní soud k závěru návrh na zrušení uvedených
zákonných ustanovení zamítnout. Lze v této souvislosti akceptovat
důvodnost speciální úpravy vzniku akciové společnosti České dráhy, jak
je vyjádřena v důvodové zprávě k návrhu zákona, jakož i ve vyjádření
účastníka řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu, jakož se i ztotožnit s
jeho názorem, dle kterého "opuštění intabulačního principu při změně
vlastnických vztahů k nemovitostem není ani v rozporu s § 133
občanského zákoníku, neboť v tomto případě nejde o převod nemovité věci
na základě smlouvy, nýbrž na základě zákona a navíc sám uvedený § 133
občanského zákoníku připouští, aby i v případech, kdy se věc nemovitá
převádí na základě smlouvy, může způsob nabytí vlastnictví k
nemovitosti stanovit zvláštní zákon jinak".
Ve vztahu k namítané protiústavnosti derogačních ustanovení by bylo lze
spatřovat důvodnost jejich zrušení pro rozpor s čl. 1 Ústavy toliko
tehdy, byla-li by budoucí právní skutečnost, s níž je zákonná derogace
spjata, vymezena neurčitě a nejasně, pročež by nebylo možno s určitostí
stanovit okamžik zániku platnosti derogovaných právních předpisů, anebo
by tato skutečnost byla stanovena retroaktivně. O žádný z uvedených
dvou případů ale u ustanovení § 42 zákona č. 77/2002 Sb. nejde; budoucí
právní skutečnost, na kterou zákon váže derogaci, je vymezena určitě a
jasně a její určení nevyvolává žádné odůvodněné pochybnosti.
Vědom si skutečnosti, že zrušení uvedených zákonných ustanovení bez
přiměřené legisvakance by mělo za následek neaplikovatelnost
předmětného zákona, jakož i skutečnosti, že vláda České republiky
usnesením ze dne 10. července 2002 č. 733 schválila zakladatelskou
listinu akciové společnosti České dráhy, jakož i její stanovy, pročež
dle § 42 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. nabyl
dnem 1. ledna 2003 předmětný zákon účinnosti ve všech svých
ustanoveních, odložením účinnosti derogačního nálezu ke dni 31. října
2003 vytvořil Ústavní soud demokratickému zákonodárci časový prostor
pro ústavně souladnou implementaci zákona č. 77/2002 Sb. Za její nutnou
součást považuje Ústavní soud i ochranu práv nabytých v mezidobí
třetími osobami v dobré víře, a to v intertemporálních ustanoveních
zákona.
Místopředseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.