ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o drahách


Published: 2003

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
83/2003 Sb.



Nález



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl 19. února 2003 v plénu o návrhu skupiny poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů

Senátu Parlamentu České republiky na zrušení následujících ustanovení

zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní

organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č.

266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.

77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů:



části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve znění: "vláda při vyslovení

souhlasu určí den, ke kterému se stanoví účetní hodnota nepeněžitého

vkladu do akciové společnosti České dráhy, (dále jen "stanovený den")",



§ 4 odst. 4 věty druhé,



části věty za středníkem v § 5 odst. 2 ve znění: "ocenění nepeněžitého

vkladu znalci se nevyžaduje",



§ 6 odst. 1 a 2, včetně poznámky pod čarou č. 7),



§ 7 odst. 1 a 2,



§ 8 odst. 4,



§ 38 odst. 3,



části věty v § 42 odst. 1 ve znění: "s výjimkou hlavy II a hlavy III a

části třetí, které nabývají účinnosti dnem vzniku akciové společnosti

České dráhy",



§ 42 odst. 2,



přílohy č. 1 (označené "Majetek, který tvoří železniční dopravní

cestu"),

takto:



1. Ustanovení části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve znění: "vláda

při vyslovení souhlasu určí den, ke kterému se stanoví účetní hodnota

nepeněžitého vkladu do akciové společnosti České dráhy, (dále jen

"stanovený den")", § 4 odst. 4 věty druhé, části věty za středníkem v §

5 odst. 2 ve znění: "ocenění nepeněžitého vkladu znalci se nevyžaduje",

§ 8 odst. 4, § 38 odst. 3 a přílohy 1 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové

společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní

cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších

předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění

pozdějších předpisů, se dnem 31. října 2003 zrušují.



2. Ve zbývající části se návrh zamítá.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 22. dubna 2002 návrh skupiny 42 poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny 21 senátorů

Senátu Parlamentu České republiky na zrušení přesně označených

ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy,

státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č.

266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.

77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.



Navrhovatelé úvodem rekapitulují cíl a účel zákona č. 77/2002 Sb., jímž

je transformovat státní organizaci České dráhy na akciovou společnost

samostatně podnikající na dopravním trhu České republiky a Evropy.

Posláním této obchodní společnosti je naplnění úlohy národního

železničního dopravce, který zajišťuje fungování železničního systému

na celém území státu, přičemž se zároveň předpokládá uplatnění i

dalších železničních dopravců, dle důvodové zprávy k předmětnému

zákonu, ve "vhodných věcných a územních segmentech trhu". Za účelem

dosažení tohoto cíle zákon kromě akciové společnosti České dráhy

zřizuje zároveň státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, jež

má hospodařit zejména s majetkem státu, se kterým ke dni vzniku akciové

společnosti České dráhy hospodařila státní organizace České dráhy a

který tvoří železniční dopravní cestu a je stanoven v příloze č. 1

zákona, přičemž ale budovy železničních stanic, pozemky v jejich obvodu

a informační systém jsou zákonem vkládány do základního kapitálu

akciové společnosti České dráhy. Provozování této železniční dopravní

cesty a udržování její provozuschopnosti má přitom na náklady státu

Správa železniční dopravní cesty zajišťovat prostřednictvím Českých

drah, a. s. Současně má nově vzniklá státní organizace sanovat závazky

státní organizace České dráhy.



Vycházeje z tvrzené specifičnosti postavení nově zakládané akciové

společnosti České dráhy, jakož i z rozsahu majetku státu, s nímž

doposud hospodařila státní organizace České dráhy a který má být vložen

do akciové společnosti, zákon zejména v ustanoveních § 4 až 7 stanoví

odlišné podmínky pro založení a vznik této obchodní společnosti ve

srovnání s obecnou právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.

Souběžně s tím vytváří speciální právní úpravu účinků vzniku věcných

práv, zejména práva vlastnického k nemovitostem, která mají přejít na

nově zakládanou obchodní společnost, jakož i na státní organizaci

Správa železniční dopravní cesty, a to zcela odlišnou od obecné právní

úpravy obsažené v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a

jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatelé v této rekapitulaci základních cílů a účelů zákona

poukazují konečně i na záměr vyjádřený v důvodové zprávě předložené

navrhovatelem zákona, dle níž je úkolem státu vytvořit "harmonizované

tržní prostředí, v němž se dopravci různých typů dopravy uplatňují na

základě rovných výchozích podmínek konkurence".



V obsahové analýze zákona č. 77/2002 Sb. navrhovatelé kriticky hodnotí

některé jeho součásti. Uvádějí zejména, že zákon vytváří zcela

nesouměrný model, v němž státní organizace hospodaří s dopravní cestou,

ale náklady spojené se zajištěním její provozuschopnosti hradí obchodní

společnosti, která ji užívá k vlastnímu podnikání. Způsob založení

akciové společnosti České dráhy a způsob ocenění vkládaného majetku,

zakotvený v zákoně č. 77/2002 Sb., jenž zakládá konstrukci odlišnou od

obecné konstrukce obsažené v obchodním zákoníku, pak dle navrhovatelů

znamená jeho nepřímou novelu. Za bezprecedentní považují dále derogační

ustanovení § 42 odst. 2 předmětného zákona, podle kterého se zákon č.

9/1993 Sb., o Českých dráhách, jakož i jeho novela č. 212/1993 Sb.,

zrušují dnem vzniku akciové společnosti České dráhy, čímž zákonodárce

zrušení právního předpisu činí závislým na sdělení publikovaném ve

Sbírce zákonů. Rozdělení majetku státní organizace České dráhy na obě

nástupnické organizace podle navrhovatelů spočívá na neurčitých

kritériích, pokud jde o jejich věcné i účelové vymezení. V této

souvislosti uvádějí, že toliko argumentem a contrario lze z přílohy č.

1 k zákonu č. 77/2002 Sb. vyvodit, že do vlastnictví Českých drah, a.

s., přejdou i nádražní budovy a pozemky a přístupové cesty k nim. Dále

do jejího vlastnictví mají dle přílohy č. 1 předmětného zákona přejít i

pozemky, nacházející se v obvodu stanic a dep kolejových vozidel,

oproti tomu průchody, nástupiště, přístřešky, rampy, zpevněné plochy,

oplocení a zábradlí, jakož i železniční přejezdy a přechody či pozemky

v obvodu dráhy přejdou do vlastnictví Správy železniční dopravní cesty,

neboť jsou uvedeny v příloze č. 1 mezi výčtem majetku, který tvoří

železniční dopravní cestu.



Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. ke dni vzniku

akciové společnosti České dráhy se zřizuje státní organizace Správa

železniční dopravní cesty jako samostatná právnická osoba, přičemž se

její vznik zapisuje do obchodního rejstříku, tento zápis má ale

charakter deklaratorní (§ 19 odst. 3 uvedeného zákona). Státní

organizace Správa železniční dopravní cesty hospodaří podle ustanovení

§ 20 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. s majetkem státu. Navrhovatelé v

této souvislosti poukazují na skutečnost, že zákon u této organizace

neobsahuje žádná ustanovení, která by pro ni upravovala způsob

hospodaření s majetkem státu, který na ni dle § 20 odst. 1 a § 38 odst.

2 zákona č. 77/2002 Sb. přechází. Dle jejich názoru podle § 54 odst. 1

zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích, ve znění zákona č. 501/2001 Sb., jsou totiž státní

organizace zřízené zvláštním právním předpisem, které jsou podnikateli

podle ustanovení § 2 obchodního zákoníku, vyňaty z působnosti zákona č.

219/2000 Sb., když hospodaření státních organizací, které jsou

podnikateli, se má řídit zvláštními právními předpisy. Vzhledem k

neexistenci zvláštní právní úpravy se tak dle přesvědčení navrhovatelů

hospodaření státní organizace Správa železniční dopravní cesty s

majetkem státu ocitá v naprostém právním vakuu.



Navrhovatelé u ustanovení části věty za středníkem v § 4 odst. 1 ve

znění: "vláda při vyslovení souhlasu určí den, ke kterému se stanoví

účetní hodnota nepeněžitého vkladu do akciové společnosti České dráhy,

(dále jen "stanovený den")", dále části věty za středníkem v § 5 odst.

2 ve znění: "ocenění nepeněžitého vkladu znalci se nevyžaduje", § 6

odst. 1 a 2, včetně poznámky pod čarou č. 7), § 7 odst. 1 a 2 a § 8

odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. namítají jejich rozpor se zásadou

rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), jenž je dle nich dán neopodstatněnou a neodůvodněnou

výhodou akciové společnosti České dráhy před všemi ostatními subjekty

soukromého práva, jež jsou podnikateli a jsou založeny dle obchodního

zákoníku právní formou obchodní společnosti. Tato nerovnost je dána

odlišnými pravidly a podmínkami jejich založení, jež jsou dle názoru

navrhovatelů neslučitelné s principem ochrany práv třetích osob. Tato

okolnost je spatřována v tom, že bez veřejné nabídky akcií, schválením

zakladatelské listiny, pro niž se nevyžaduje forma notářského zápisu (§

4 odst. 4), kdy zakladatelská listina bude obsahovat určení

nepeněžitého vkladu, jehož ocenění znalci se nevyžaduje (§ 5 odst. 2),

a v zakladatelské listině se stanoví pouze účetní hodnota nepeněžitého

vkladu (§ 4 odst. 1), kdy akciová společnost České dráhy vznikne dnem

1. ledna kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž

byla založena, přičemž zápis do obchodního rejstříku bude mít pouze

deklaratorní povahu (§ 6 odst. 1), dále je spatřována v tom, že v

situaci, kdy majetek státu na společnost přechází dnem vzniku, přičemž

přechod vlastnického práva k nemovitostem se zapíše záznamem do

katastru nemovitostí podle zakladatelské listiny (§ 7 odst. 1), kdy

vklad majetku státu do základního jmění společnosti se považuje za

splacený přechodem majetku ze zákona (§ 7 odst. 2), vznikne pak

soukromoprávní subjekt, který nebyl podroben administrativní či soudní

kontrole při svém založení a u něhož bude konstatován fiktivní základní

kapitál jak co do výše jeho hodnoty, tak co do jeho určení.



Účel obchodním zákoníkem stanovených formálních a procedurálních

podmínek vzniku obchodních společností navrhovatelé spatřují v

přezkoumatelnosti procedury a vzniku společnosti, jakož i reálné

hodnoty základního kapitálu společnosti, což dle jejich názoru má velmi

významný ekonomický dopad jak na postavení zakládané obchodní

společnosti na trhu, tak i na jiné subjekty, které s takovou

společností vstupují do právních vztahů. Zvláště je v této souvislosti

akcentována důležitost nezávislého ocenění nepeněžitého vkladu, a to i

vzhledem k evropským standardům.



Na nerovnost úpravy obsažené v § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. je

poukazováno s ohledem na povinnost jiných dopravců než akciové

společnosti České dráhy žádat o licenci k provozování drážní dopravy

drážní správní úřad (§ 24 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění

pozdějších předpisů), jakož i na další povinnosti žadatele (§ 11, 12 a

14a zákona o dráhách). Tato nerovnost by dle navrhovatelů byla

akceptovatelná za situace, byly-li by České dráhy zřízeny zvláštním

zákonem jako veřejnoprávní subjekt. Upozorňují přitom na skutečnost, že

dle úpravy předchozí však České dráhy musely žádat o udělení licence k

provozování dopravy na regionálních dráhách, jakož i úřední povolení

pro provozování regionálních drah, což dle úpravy stávající, kdy jde o

subjekt soukromoprávní, již neplatí. Diskriminaci ostatních

provozovatelů regionální drážní dopravy pak spatřují navrhovatelé ve

vynětí Českých drah, a. s., z oznamovací povinnosti volné kapacity

dopravní cesty dle § 23 odst. 1 zákona o dráhách, v důsledku čehož

akciová společnost České dráhy může volnou kapacitu dopravní cesty

přednostně obsadit sama a jelikož udělení licence dle § 25 písm. d)

zákona o dráhách je vázáno na podmínku, že pro požadovanou drážní

dopravu je k dispozici volná kapacita dopravní cesty, může jiným

dopravcům zabránit v přidělení licence drážním správním úřadem. V této

souvislosti zpochybňují navrhovatelé reálnou možnost drážního správního

úřadu rozhodnout případný spor, neboť tento úřad by musel při posouzení

případu spoléhat na informace poskytnuté akciovou společností České

dráhy.



Navrhovatelé ve prospěch tvrzené nerovnosti argumentují i stanoviskem

Generálního ředitelství pro energetiku a dopravu Evropské komise ze dne

17. května 2001, dle něhož vzhledem k tomu, že potřebná kapacita

železničního trhu je podle zákona č. 77/2002 Sb. určována Českými

dráhami a nově vstupující subjekty mohou žádat pouze o zbývající volnou

kapacitu, důsledkem této skutečnosti je stav, kdy kapacita není

alokována nediskriminačním způsobem a kdy dochází k aplikaci výsadních

práv. Pro uvedené bylo v daném stanovisku doporučeno, aby České dráhy

rovněž musely žádat o licenci.



I s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k interpretaci

ústavního principu rovnosti navrhovatelé konstatují, že zjevná

neodůvodněnost privilegovaných podmínek založení a vzniku akciové

společnosti České dráhy oproti obecné právní úpravě, jakož i vynětí

tohoto soukromoprávního subjektu z režimu zákona o dráhách, pokud jde o

udělení úředního povolení k provozování celostátních i regionálních

dráh a licence k provozování železniční dopravy, jsou projevem libovůle

zákonodárce, porušujícím princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, jakož i

dotčením práva podnikat dle čl. 26 Listiny pro ty dopravce, kteří se

rozhodnou provozovat železniční dopravu poté, co vznikne akciová

společnost České dráhy.



U ustanovení § 8 odst. 4 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb. namítají

navrhovatelé jejich rozpor s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny a

čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen

"Pakt") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen "Úmluva").



S poukazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č.

77/2002 Sb., dle kterých státní organizace Správa železniční dopravní

cesty hospodaří s majetkem státu, se kterým ke dni vzniku akciové

společnosti České dráhy hospodařila státní organizace České dráhy,

přičemž jde zejména o majetek, který tvoří železniční dopravní cestu a

který je stanoven v příloze č. 1 uvedeného zákona, přičemž se tento

majetek nepoužije pro založení akciové společnosti České dráhy,

navrhovatelé namítají odlišnost v uvedených ustanoveních obsaženého

vymezení pojmu "dopravní cesta" a vymezení zakotveném v nařízení Komise

EHS č. 2598/70 ze dne 18. prosince 1970 (příloha I část A), jež určuje

položky, které mají být začleněny do železniční dopravní cesty, mezi

něž řadí i "přístupové cesty pro cestující a zboží, včetně přístupu po

silnici" a "budovy používané útvarem infrastruktury, včetně části,

která připadá na zařízení pro výběr jízdného", "cesty pro čtvernožce a

chodce". Na okraj tohoto rozporu navrhovatelé uvádějí, že dle zvyklostí

státní organizace České dráhy a jejích interních rozhodnutí byly

doposud tyto položky pokládány za součást železniční dopravní cesty.



Uvedená odlišnost, tj. vynětí takových součástí železniční dopravní

cesty, jakými jsou zejména nádražní budovy s pozemky a přístupové cesty

k nim, jakož i pozemky nacházející se v obvodu stanic a dep kolejových

vozidel, z vlastnictví státu, resp. z vlastnictví provozovatele

infrastruktury (Správy železniční dopravní cesty), je dle názoru

navrhovatelů nejen v rozporu s právem EU, nýbrž i v rozporu s výše

označenými základními právy a svobodami. Tím, že takto vymezený majetek

se stává vlastnictvím akciové společnosti České dráhy, dochází totiž

dle jejich přesvědčení k diskriminaci ostatních dopravců, kteří se

stanou na Českých dráhách, a. s., závislými. Dále je v této souvislosti

namítána skutečnost, že vložení tohoto majetku do rukou

soukromoprávního subjektu bez jakýchkoli dispozičních omezení může mít

za následek převod předmětného majetku subjektům neprovozujícím

železniční dopravu, a tím omezení fungování železniční dopravy v České

republice. V této souvislosti je upozorňováno i na to, že zákon o

dráhách nestanoví provozovateli dráhy povinnost umožnit dopravci užívat

budovy v jeho vlastnictví a obdobně i zákon č. 77/2002 Sb. neupravuje

vztahy mezi akciovou společností České dráhy a jinými dopravci. Za

možné řešení uvedeného problému, jež by dle navrhovatelů bylo lze

považovat za nediskriminační a souladné s ústavním pořádkem, by bylo

zachování státního vlastnictví předmětného majetku, k němuž by se vázal

výkon hospodaření Správou železniční dopravní cesty.



Z pohledu takto nastíněné zákonné úpravy spatřují navrhovatelé porušení

ústavního principu rovnosti v absenci rozumného a objektivního kritéria

pro udělení výjimky z režimu zákona o dráhách pro akciovou společnost

České dráhy, jakož i pro vynětí z povahy věci plynoucích součástí

železniční dopravní cesty a konečně i pro přechod těchto věcí do

vlastnictví výlučně jednoho dopravce.



U ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1 a 2, § 38 odst. 3, § 42 odst.

1 a 2 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb. navrhovatelé dále namítají

jejich rozpor s čl. 1 Ústavy.



Tento rozpor spatřují v nedodržení kautel spjatých s derivátem pojmu

právního státu, s principem právní jistoty, jenž klade určité požadavky

i na zákonodárství. Navrhovatelé mezi ně řadí nepřípustnost nepřímých

novel zákonů, a to zejména u kodexového práva. Napadená zákonná

ustanovení, zejména § 6 zákona č. 77/2002 Sb., zakotvující speciální

mechanizmus vzniku akciové společnosti České dráhy, popírají dle jejich

přesvědčení princip materiální i formální publicity obchodního

rejstříku jako veřejné listiny. Za obdobnou výjimku považují i

vyhlášení dne vzniku obchodní společnosti ve Sbírce zákonů sdělením

ministerstva, jakož i úpravu přechodu majetku státu na obě nástupnické

společnosti, v tomto případě zejména s ohledem na neurčitost vymezení

předmětného majetku. Porušení principu právní jistoty spatřují

navrhovatelé dále v označení některých objektů v příloze č. 1 zákona č.

77/2002 Sb. ve smyslu komponentů majetku, tvořící železniční dopravní

cestu, jež ale ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku nejsou věcí,

a tedy nemohou být předmětem právních vztahů (např. pozemky "v obvodu

dráhy", které v den přechodu majetku státu do vlastnictví akciové

společnosti České dráhy nebudou odděleny, dále průchody, nástupiště,

přístřešky, jež jsou součástí jiných budov). Za porušení právní jistoty

konečně považují i téměř totožné vymezení předmětu podnikání u obou

nástupnických organizací (§ 38 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.), dále

speciální úpravu svěření pravomoci ústřednímu orgánu státní správy k

rozhodování sporů ve věcech přechodu práv a závazků mezi nástupnickými

subjekty, v čemž spatřují i odnětí soudní ochrany osobě soukromého

práva, a konečně i úpravu nabytí účinnosti, resp. derogace v § 42

zákona č. 77/2002 Sb.



II.



Podle § 42 odst. 3 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný

návrh Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření

ze dne 30. srpna 2002 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky PhDr. Lubomír Zaorálek úvodem uvádí, že schválením zákona č.

77/2002 Sb. bylo v českém právním řádu navázáno na dřívější koncepci

upravovat postavení národního železničního dopravce zvláštním zákonem

(viz zákon č. 68/1989 Sb., o státní organizaci Československé státní

dráhy, a zákon č. 9/1993 Sb., o Českých dráhách, ve znění zákona č.

213/1993 Sb.). Důvod tohoto přístupu spatřuje v opodstatněnosti

speciální úpravy, a to zejména ve vztahu k obchodnímu zákoníku.



Ve vztahu k namítanému rozporu § 4 odst. 1 a 4, § 5 odst. 2, § 6 odst.

1 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 77/2002 Sb. s čl. 1 Listiny se ve

vyjádření konstatuje, že smyslem uvedeného ústavního ustanovení je

ochrana přirozených a nezcizitelných práv člověka, čili lidské bytosti,

pročež je aplikovatelné jen vůči fyzickým osobám, a nikoli vůči osobám

právnickým. Všechna označená ustanovení zákona č. 77/2002 Sb. se přitom

týkají pouze založení a vzniku budoucí akciové společnosti České dráhy

a s právy jednotlivých lidí v té podobě, jak je chrání čl. 1 Listiny,

dle účastníka řízení nemají proto žádnou souvislost.



Pokud § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb. na přechodnou dobu zvýhodňuje

akciovou společnost České dráhy před ostatními podnikateli

provozujícími dráhu a drážní dopravu na dráhách železničních, nelze jej

však dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny považovat za stojící v

rozporu s čl. 1 Listiny, a to s poukazem na čl. 26 odst. 2 Listiny, dle

kterého zákon může stanovit podmínky pro výkon podnikání a jiných

hospodářských činností. Nadto je předmětné zákonné ustanovení ve

vyjádření považováno za udělení časově omezené zákonné licence, resp.

zákonného povolení pro příslušný druh podnikání pro právnickou osobu,

která je svou povahou v zásadě soukromoprávní, ale která plní v

celostátním měřítku úkoly ve veřejném zájmu, například v oblasti

dopravní obslužnosti osobní dopravou nebo obrany státu, což účastník

považuje za věc, jež spadá do pravomoci zákonodárce.



Obdobná argumentace je uplatněna ve vyjádření i vůči námitce

navrhovatelů ohledně rozporu § 8 odst. 4 a přílohy č. 1 zákona č.

77/2002 Sb. s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 26 Paktu. Obě

tyto napadené části zákona č. 77/2002 Sb. považuje účastník řízení za

součásti úpravy právních poměrů transformací nově vznikajících

právnických osob - akciové společnosti České dráhy a státní organizace

Správa železniční dopravní cesty, přičemž dle jeho názoru příloha č. 1

je v tomto ohledu zásadní částí zákona, neboť obsahuje klíč k dělení

současného majetku státu, s nímž hospodaří státní organizace České

dráhy, mezi dvě nově vznikající právnické osoby. Vzhledem k této povaze

předmětných zákonných ustanovení, jakož i návaznosti uvedených

ustanovení Listiny a Paktu na čl. 1 Listiny, čili návaznosti na ústavní

ochranu principu rovnosti, předseda Poslanecké sněmovny vyslovuje

přesvědčení, že tato ustanovení Listiny a Paktu dopadají toliko na

maximu rovnosti všech lidí a zákaz diskriminace, či zvýhodňování

některých skupin lidí z titulu rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti,

jazyka a podobně, a nelze je tudíž aplikovat vůči právní úpravě, která

se týká pouze podmínek vzniku, organizace a podnikatelských aktivit

dvou právnických osob.



K namítanému rozporu § 6 odst. 1 a 2 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č.

77/2002 Sb. s čl. 1 Ústavy je ve vyjádření uvedeno, že se sice nejedná

o úpravu běžnou, nicméně jde o úpravu danou zákonem, jež není

retroaktivní, pročež uvedený rozpor v daném případě přítomen není.

Opuštění intabulačního principu při změně vlastnických vztahů k

nemovitostem není pak dle účastníka ani v rozporu s § 133 občanského

zákoníku, neboť v tomto případě nejde o převod nemovité věci na základě

smlouvy, nýbrž na základě zákona a navíc sám uvedený § 133 občanského

zákoníku připouští, aby i v případech, kdy se věc nemovitá převádí na

základě smlouvy, může způsob nabytí vlastnictví k nemovitosti stanovit

zvláštní zákon jinak.



V souvislosti s výtkou protiústavnosti nabytí účinnosti zákona č.

77/2002 Sb., jehož rozhodující části nabývají účinnosti dnem vzniku

akciové společnosti České dráhy, zbylé pak dnem vyhlášení zákona ve

Sbírce zákonů, se pak ve vyjádření konstatuje, že určovat nabytí

účinnosti zákona dnem, který stanoví jiná skutečnost, a tedy nikoliv

zákon sám, je nyní poměrně běžnou praxí české normotvorby, která zatím

nebyla zpochybněna, přičemž nejčastěji je tento přístup používán v

případě zákonů, které mají nabýt účinnosti dnem vstupu smlouvy o

přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost. Proto účastník

řízení v uvedeném ohledu nenalézá rozpor s ústavním pořádkem České

republiky.



K otázkám procedurálním se pak ve vyjádření uvádí, že zákon č. 77/2002

Sb. byl přijat ústavně předepsaným způsobem, kdy podle § 97 odst. 3

zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, pro jeho

přijetí při kvoru 101 hlasovali 104 poslanci a 71 jich hlasovalo proti.



Na základě všech uvedených skutečností vyslovuje předseda Poslanecké

sněmovny přesvědčení, že zákon č. 77/2002 Sb. byl ústavně předepsaným

způsobem projednán, přijat a vyhlášen, stal se platnou součástí českého

práva a svým obsahem není v rozporu s Ústavou a Listinou.



Podle § 42 odst. 3 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu

Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 3. září 2002 jeho

předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem konstatuje, že Senát se při

projednávání návrhu zákona o transformaci Českých drah, schváleném

Poslaneckou sněmovnou, především neztotožnil s navrženým věcným řešením

transformace, aniž by dále detailně zkoumal ústavní stránku zákonné

předlohy. Senát zejména namítal nesouměrnost zvoleného modelu podnikání

akciové společnosti České dráhy ve vztahu k předmětu činnosti státní

organizace Správa železniční dopravní cesty, spočívající v tom, že na

jedné straně zůstává de facto dnešní železnice v nezměněné podobě a na

straně druhé vzniká organizace, která sice hospodaří s dopravní cestou,

ale náklady spojené se zajištěním její provozuschopnosti hradí tomu,

kdo ji k vlastnímu podnikání užívá. Pochybnosti byly vzneseny i k

realizovatelnosti zákona v praxi v souvislosti s obavami, že zákon bude

znamenat nejistotu ohledně vlastnictví a nakládání s majetkem státu, a

to nejen v rámci vztahů mezi právními nástupci Českých drah, ale i ve

vztahu k dotčeným subjektům, kterých bude celá řada, pročež přinese

množství aplikačních problémů.



K meritu návrhu se pak ve vyjádření konstatuje, že je možno sdílet v

něm obsažené námitky o ústavnosti zejména ustanovení § 5 odst. 2 a § 8

odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb., kdy jednostranné zvýhodnění obchodní

společnosti České dráhy oproti jiným dopravcům v tom, že České dráhy

nemusejí ze zákona žádat o udělení licence a úředního povolení podle

zákona o dráhách, zakládá zjevnou nerovnost a představuje tak porušení

čl. 1 Listiny. Posouzení podaných ústavních námitek, především zda míra

nejistoty, kterou zákon vnáší do vlastnických vztahů, přesahuje míru

ústavní konformnosti, se ve vyjádření přenechává Ústavnímu soudu.



Ohledně přípustnosti zvláštní právní úpravy ve vztahu k obecné právní

úpravě vzniku právnických osob účastník řízení konstatuje, že občanský

zákoník existenci zvláštních právních úprav připouští, přičemž v

posuzované věci jde o případ právní regulace odvětví, které historicky

mělo v zásadě vždy speciální právní úpravu, což plyne nejen z významu

železnice pro ekonomiku státu, ale i z rozsahu majetku, se kterým

subjekt zajišťující tento druh dopravy disponuje.



Předseda Senátu se závěrem vyjádření k hmotněprávním otázkám ústavnosti

předmětného zákona ztotožňuje s námitkou týkající se způsobu stanovení

účinnosti části zákona č. 77/2002 Sb. i účinnosti derogačního

ustanovení, které jsou vázány na blíže neurčené datum, když toto řešení

dle jeho názoru nelze považovat za konformní s čl. 1 Ústavy, neboť

zásada právní jistoty je jedním ze základních atributů demokratického

státu.



Z pohledu procedurálního účastník řízení ve vyjádření uvedl, že Senát

při obsáhlém projednávání napadeného návrhu zákona akceptoval

doporučení obou svých výborů, kterým byl návrh přikázán, a na své 13.

schůzi ve 3. funkčním období konané dne 16. ledna 2002 vládní návrh

zákona o transformaci Českých drah v podobě schválené Poslaneckou

sněmovnou zamítl, a to v hlasování, při kterém ze 70 přítomných

senátorek a senátorů hlasovalo 44 pro a 15 bylo proti.



III.



Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., byl-li zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České

dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně

zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a

zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů,

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.



Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i

vyjádření účastníka řízení, bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna

schválila návrh předmětného zákona ve třetím čtení na své 43. schůzi

dne 11. prosince 2001 usnesením č. 1930, kdy ze 183 přítomných

poslankyň a poslanců 173 hlasovalo pro a 3 proti. Senát na své 13.

schůzi, konané dne 16. ledna 2002, vládní návrh zákona o transformaci

Českých drah v podobě schválené Poslaneckou sněmovnou zamítl, a to v

hlasování, při kterém ze 70 přítomných senátorek a senátorů hlasovalo

44 pro a 15 bylo proti.



Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud provádí důkazy

potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z

navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než

jsou navrhovány.



Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy,

dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z

pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce

Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi

napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko

hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10

Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním

věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho

plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova

tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva

vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je

jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví

obecného.



Z pohledu naznačených kautel, za účelem objasnění skutkových okolností

přijetí předmětného zákona, provedl v této věci Ústavní soud dokazování

těsnopiseckou zprávou z jednání Poslanecké sněmovny dne 5. února 2002

(46. schůze).



O návrhu Senátem vráceného zákona hlasovala Poslanecká sněmovna dne 5.

února 2002 ve 14. 41 hod. na své 46. schůzi pod bodem 52. programu

jednání, a to v hlasování č. 113, v němž z přítomných 176 poslanců 97

hlasovalo pro a 69 proti, na základě čehož předsedající schůze,

předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus,

konstatoval: "Návrh nebyl přijat. Vím, že jde o relativně těsné

hlasování. Prosím, aby si všichni zkontrolovali, zda hlasovali v

souladu se svým svědomím a či se svým stranickým příkazem. Rozumím

tomu, že nikdo nemá žádné námitky. Končím projednávání bodu 52. Zákon

nebyl přijat." (Těsnopisecká zpráva ze 46. schůze Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky konané dne 5. února 2002).



Ve 14.50 hod. téhož dne u projednávání bodu 53. programu 46. schůze

sněmovny (návrh zákona, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o

přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 90/1995 Sb., o

jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů) se do

rozpravy přihlásila poslankyně Květoslava Čelišová: "Pane předsedo,

kolegyně a kolegové, já se hrozně moc omlouvám, že vstupuji do tohoto

bodu jednání, ale dovolila bych si zpochybnit hlasování č. 113, kde se

na sjetině (pozn. ÚS - záznamu z technického hlasovacího zařízení)

objevilo, že jsem hlasovala proti, ale hlasovala jsem pro. Děkuji Vám."

(viz cit. těsnopisecká zpráva)



Jednání Poslanecké sněmovny k uvedenému návrhu pak dle těsnopisecké

zprávy proběhlo takto:



Předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus: "Paní poslankyně, já nevím,

co s tím teď. My jsme bod dokončili, uzavřeli, nikdo neprotestoval,

všichni si ho dostatečně dlouho prohlédli. Máme rozjednán další bod.

Nevím, co s tím dělat.



Pan poslanec Vymětal sice vždycky ví, co se má dělat, ale já nevím.



Já dám hlasovat, kdo je pro zpochybňující návrh poslankyně Čelišové

ohledně hlasování 113.



Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 114. Kdo je pro tento návrh, ať

stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?



V hlasování pořadové číslo 114 z přítomných 179 poslanců pro 108, proti

31.



Pak tedy dám znovu hlasovat. Prosím, aby bylo znovu vráceno kvorum 101.



Dám hlasovat znovu o tomto návrhu zákona.



Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti

tomuto návrhu?



V hlasování pořadové číslo 115 z přítomných 179 poslanců pro 104, proti

66.



Já to považuji sice za absurdní a prosím, aby si všichni zkontrolovali

sjetinu. Mám pocit, že by neměly být brány takto dodatečně tyto

požadavky v úvahu, nebo by aspoň mělo být zachováno původní kvorum

hlasujících, že nesmí hlasovat nikdo další. To se mi zdá velmi

spravedlivé.



Hlásí se pan poslanec Němec.



Pan poslanec Kořistka."



Poslanec Zdeněk Kořistka: "Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený

pane předsedající, chtěl bych zpochybnit předchozí hlasování. Hlasoval

jsem "ne" a na sjetině se objevilo "ano".



Předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus: "Zahájil jsem hlasování. Kdo

je pro tuto námitku, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti

této námitce?



V hlasování pořadové číslo 116 z přítomných 179 pro 127, proti 14.

Návrh byl přijat.



Dám znovu hlasovat. Prosím o kvorum 101.



Zahájil jsem hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a

zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?



V hlasování pořadové číslo 117 z přítomných 179 pro 104, proti 71.



Takže se asi zmýlil teď už někdo další než pan poslanec Kořistka. Jinak

to možné není. Já považuji změnu počtu hlasujících při těchto krocích

za nelogickou a proti smyslu hlasování. To bychom pak mohli čekat vždy

na to, až se stoprocentně sejde plná sněmovna, a hlasovat jenom v tom

případě, nebo až všichni doběhnou, nebo nevím, jak to udělat."



Sněmovna tímto postupem setrvala na původním návrhu zákona, a to

přijetím usnesení č. 2017, pro něž v hlasování pořadové číslo 117 z

přítomných 179 hlasovalo pro 104, proti 71 poslankyň a poslanců.



Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod

č. 77/2002 Sb. řádně vyhlášen v částce 34 Sbírky zákonů, která byla

rozeslána dne 1. března 2002, a dle § 42 odst. 1 nabyl účinnosti dnem

vyhlášení, tj. dnem 1. března 2002, s výjimkou hlavy II a hlavy III a

části třetí, které nabývají účinnosti dnem vzniku akciové společnosti

České dráhy.



K otázce ústavnosti procedury přijímání zákonů s ohledem na opakování

hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu se Ústavní soud vyjádřil dne

22. října 2002 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (nález byl vyhlášen pod č.

476/2002 Sb. a bude publikován také ve svazku 28 Sbírky rozhodnutí

Ústavního soudu). Vyslovil přitom stanovisko jednak k akceptovatelnosti

důvodů a způsobu opakovaného hlasování, jednak k ústavním účelům

ochrany demokraticky utvářených většin:



"Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu

v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na

její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi

nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být

vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel

(zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to

bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila

nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost

materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena. Opakované

hlasování, lhostejno zda o pozměňovacím návrhu nebo o usnesení, jímž se

s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno

dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a

kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní, a lze je vztáhnout toliko

k vadám (omylům) při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k

technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu

projednávaného návrhu (věcné nesprávnosti). ... v parlamentní

demokracii politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené

svobodným hlasováním; podmínky, které za kautel ústavou výslovně

vyjádřených zajišťují ústavní legitimitu a legalitu přijatého

rozhodnutí, a které relevantní většiny v průběhu zákonodárného procesu

vytvářejí, jsou ovšem rozličné a téměř vždy se upínají nejen k materii,

která je předmětem jednání a následného rozhodnutí, ale samy jsou při

vzniku zejména většiny ad hoc ovlivněny také daným časem, resp.

okolnostmi, které z něj plynou. Takto ustavené většiny pro přijetí

rozhodnutí (schválení návrhu zákona) relevantní jsou (mohou být) ovšem

proměnlivé, a to nezřídka natolik, že ve zmíněných souvislostech v

průběhu času svou početní relevanci mohou (mohly by) ztratit a stát se

menšinou, která by však byla vystavena nebezpečí zvratu dříve přijatého

rozhodnutí. Ochrana takto vzniklých většin, přesněji jejich dříve

přijatých rozhodnutí, je proto nezbytná nejen z hlediska stálosti

právních aktů, ale představuje, jako důsledek dosažené shody v daném

čase (kompromisní politické vůle), také jednu ze záruk ústavnosti,

která vylučuje z rozhodování svévoli."



Právní možnost opakování hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu je

zakotvena v ustanoveních § 74 odst. 3 a § 76 odst. 5 a 6 zákona č.

90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Hlasování se dle

zákonné úpravy musí opakovat, dojde-li k poruše hlasovacího zařízení,

přičemž nelze-li poruchu neprodleně odstranit, rozhodne Poslanecká

sněmovna o jiném způsobu hlasování. Dle úpravy procedurální, jež

otevírá i přípustnost dalších důvodů opakování hlasování, pak každý

poslanec může vznést při hlasování nebo bezprostředně po něm námitku

proti průběhu nebo výsledku hlasování, přičemž o takové námitce

rozhodne Poslanecká sněmovna bez rozpravy; vyhoví-li námitce, musí se

hlasování opakovat.



Zákonná úprava kromě poruchy hlasovacího zařízení tudíž nespecifikuje

další hlediska vadnosti průběhu nebo výsledku hlasování, stanoví toliko

podmínku uplatnění námitky při hlasování nebo bezprostředně po něm.

Její interpretace s ohledem na rozhodovaný případ ústavnosti zákona č.

77/2002 Sb. vyžaduje zodpovězení otázky, je-li určení předmětných

hledisek vadnosti výlučně věcí procedury, tj. hlasování o vyhovění

námitce, anebo implicite obsahuje z ústavních kautel legislativní

procedury vyvoditelné účely, dále vyžaduje objasnění obsahu pojmu

uplatnění námitky bezprostředně po hlasování a konečně vyžaduje

posouzení přípustnosti změny počtu přítomných, případně změny jejich

hlasování při opakování hlasování.



Z pohledu komparativního právní úprava hlasování Spolkového sněmu SRN

předpokládá dva případy opakovaného hlasování. Prvním je dle § 20 odst.

5 zákona o jednacím řádu Spolkového sněmu situace, kdy Spolkový sněm

není schopen se usnášet, pročež může být jednání se stejným programem

svoláno ještě jednou a hlasování může být zopakováno. Případem druhým

je pak dle § 51 zákona o jednacím řádu Spolkového sněmu situace, kdy

nelze určit výsledek hlasování povstáním nebo zvednutím ruky; opakování

hlasování se pak provede procedurou tzv. "beraního skoku", jež spočívá

v tom, že poslanci opustí jednací sál a vejdou dovnitř opakovaně

rozličnými dveřmi, přičemž je přípustná změna kvora.



Vycházeje z principu "neotřesitelnosti parlamentního usnesení", německá

doktrína "otázku, za jakých předpokladů lze s výjimkou případu

neschopnosti se usnášet hlasování opakovat, řadí k nejtěžším problémům

hlasovacího práva" (N. Achterberg, Parlamentsrecht. Tübingen 1984, s.

647). V poloze toliko úvahy teoretické je analyzována přípustnost

opakování hlasování v důsledku omylu, jenž je dán vyslovením souhlasu s

přijetím dvou rozporných návrhů, resp. pro porušení ústavních

procedurálních kautel - např. kvora (tamtéž, s. 650).



V Rakousku, kromě myslitelného případu opakování hlasování, kdy nebylo

dosaženo předepsaného kvora, v němž ale o "pravé" opakování nejde,

jelikož takové hlasování je "absolutně neplatné", zákon o jednacím řádu

Národní rady předpokládá rovněž dvě možnosti opakování hlasování. Dle

první (§ 66 odst. 3), jeví-li se výsledek hlasování (jiného než podle

jmen) předsedovi Národní rady sporný, může předseda Národní rady

nařídit hlasování podle jmen. V tomto případě se netrvá na identitě

počtu přítomných při opakovaném hlasování. Druhou možností dle § 66

odst. 7 jednacího řádu je případ hlasování podle jmen nebo tajného

hlasování, v němž se neshoduje počet odevzdaných hlasovacích lístků s

počtem hlasujících poslanců a tato diference může mít vliv na tvorbu

většiny. Jelikož dle § 66 odst. 5 u hlasování podle jmen nemůže

odevzdat hlasovací lístek ten, kdo nebyl přítomen při vyvolání svého

jména, je z této skutečnosti dovozován závěr o nepřípustnosti změny

okruhu hlasujících u opakovaného hlasování.



Dle čl. 189 jednacího řádu Sejmu Polské republiky ze dne 30. července

1992, ve znění pozdějších předpisů, lze provést opakování hlasování,

vyvolává-li výsledek hlasování opodstatněné pochybnosti; Sejm tak může

učinit toliko na témž zasedání, na němž se uskutečnilo hlasování,

přičemž není přípustné opakování hlasování podle jmen. O opakování

hlasování rozhoduje Sejm na písemný návrh nejméně 30 poslanců.



Důvodem pro opakování hlasování č. 113 byl rozpor mezi poslankyní

Čelišovou tvrzeným obsahem hlasování pro návrh a obsahem výsledku

hlasování dle hlasovacího elektronického zařízení, dle něhož hlasovala

proti návrhu. Stejný důvod pro opakování hlasování č. 115 uvedl i

poslanec Kořistka (s tím rozdílem, že dle jeho tvrzení hlasoval proti

návrhu, ale ve výsledku na technickém zařízení tomu bylo naopak).



Tvrzení o chybě hlasovacího zařízení lze nepochybně považovat za důvod

opakování hlasování podle § 74 odst. 3 zákona o jednacím řádu

Poslanecké sněmovny, přičemž k jeho uplatnění došlo postupem dle § 76

odst. 5 uvedeného zákona. Technická závada by totiž v takovém případě

znemožnila poznání reálně projevené vůle zákonodárného sboru a

akceptace takového výsledku hlasování by pak bylo spíše věcí náhody,

dané nepravidelností fungování technického zařízení, než výsledkem

demokratické procedury. Souvislost obou ustanovení je dána vztahem

speciality a obecnosti, kdy opakování hlasování pro poruchu hlasovacího

zařízení je vázáno toliko na případ veřejného hlasování.



Vyhodnocením průběhu hlasování v Poslanecké sněmovně lze ale dospět k

závěru jednak o značné poruchovosti technického hlasovacího zařízení,

jednak o akceptaci i jiných důvodů opakování hlasování, než je

technická porucha.



Uvedené konstatování opřel Ústavní soud o zjištění provedené v

dokazování, dle kterého např. v průběhu 8. schůze Poslanecké sněmovny

ve dnech 26. a 27. listopadu a 4., 10. a 17. prosince 2002 došlo k 7

případům opakovaného hlasování. Důvodem čtyř opakování byl poslancem

proklamovaný rozdíl v obsahu hlasování a jeho výsledku na technickém

zařízení, důvodem dalších dvou byl omyl poslance a v jednom případě

uvedení důvodu chybí. Ve všech případech pak sněmovna s opakováním

hlasování souhlasila.



Z pohledu komparativního lze konstatovat rozdílnost přístupů k úpravě

opakování hlasování v zákonodárném sboru. Nicméně lze říci, že jakkoli

se hlediska přípustnosti opakování hlasování ve srovnávaných úpravách

jeví procedurálně i hmotněprávně náročnějšími, než je tomu v zákoně č.

90/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, možno ex post interpretací i

v této úpravě konstruovat smysluplný účel.



Rozhodování o důvodnosti opakování hlasování je dáno demokratickou

procedurou, dosažení účelu opakování je pak dáno možností opětovného

zpochybnění opakovaného hlasování. Ve srovnání např. v úpravě rakouské

je účel, čili odstranění důvodu opakování hlasování, dosažen opakováním

hlasování formou hlasování podle jmen. Z principu "neotřesitelnosti"

usnesení Parlamentu, jenž je spjat s principem právního státu, jehož

derivátem je i zásada vázanosti státu právem, čili vázanosti orgánů

veřejné moci právními akty, a to není-li dosaženo jejich změny zákonem

předvídanou procedurou, plyne požadavek uplatnění námitky proti průběhu

nebo výsledku hlasování při hlasování nebo bezprostředně po něm.



Pojem bezprostřednosti nutno přitom interpretovat restriktivně, a to

jednak z hlediska věcného (tj. bezprostřednosti vzhledem k době poznání

důvodu opakování hlasování), jednak z hlediska časového ve vztahu k

době hlasování.



Z pohledu zatím naznačeného okruhu kautel ústavně konformní

interpretace § 76 odst. 5 a 6 zákona o jednacím řádu Poslanecké

sněmovny lze dospět k závěru, že zákon č. 77/2002 Sb. byl přijat

ústavně předepsaným způsobem.



Nezodpovězenou ale zůstala otázka přípustnosti změny počtu přítomných

poslanců při opakování hlasování, jakož i změny hlasování těch

poslanců, již důvodnost opakování nenamítali. Odpověď odvisí od

skutečnosti, je-li opakované hlasování novým hlasováním bez jakékoli

souvztažnosti s hlasováním, jež se opakuje a jehož důsledkem je

absolutně neplatné usnesení Poslanecké sněmovny, anebo je účelem

opakovaného hlasování toliko odstranění důvodu opakování ve vztahu k

poslanci, který průběh, resp. výsledek hlasování zpochybnil.



V předmětné věci v hlasování č. 113 hlasovalo 176 poslankyň a poslanců,

z toho 97 pro návrh, v hlasování č. 117 pak 179, z toho 104 pro návrh.

Opakováním hlasování tudíž došlo ke změně výsledku hlasování z

rezultátu, dle něhož návrh přijat nebyl, na rezultát, dle něhož návrh

přijat byl. Jak plyne ze záznamu z uvedených hlasování č. 113 a 117 na

46. schůzi Poslanecké sněmovny dne 5. února 2002 čtyřmi dalšími

přítomnými a hlasujícími poslanci byli Miroslav Beneš a Zdeňka

Horníková (oba ODS), kteří ale návrh nepodpořili, a Libor Ambrozek

(KDU-ČSL) a Rudolf Tomíček (ČSSD), již hlasovali pro návrh, a dále

poslanec Jaroslav Štrait (KSČM), přítomný hlasování č. 113, se

neúčastnil hlasování č. 117. Z poslanců hlasujících již v hlasování č.

113 v hlasování č. 117 změnili svůj hlas ve prospěch přijetí

předmětného návrhu Ludmila Müllerová (KDU-ČSL), Květoslava Čelišová,

Václav Frank, Josef Houzák a Zuzka Rujbrová (všichni KSČM).



Kupř. rakouská právní úprava odvíjí řešení otázky přípustnosti změny

počtu přítomných od účelu opakování hlasování. Jeví-li se výsledek

hlasování (jiného než podle jmen) sporný, lze nařídit hlasování podle

jmen, přičemž se netrvá na identitě přítomných při opakovaném

hlasování: opakuje-li se hlasování podle jmen, u kterého nemůže

odevzdat hlasovací lístek ten, kdo nebyl přítomen při vyvolání svého

jména, je z této skutečnosti dovozován závěr o nepřípustnosti změny

okruhu hlasujících u opakovaného hlasování.



Opakované hlasování dle přesvědčení Ústavního soudu nutno interpretovat

zásadně ve smyslu nového hlasování, u něhož změna okruhu přítomných

není pro posuzování jeho platnosti relevantní, jelikož předchozí

hlasování je hlasováním absolutně neplatným. To ale neplatí, pakliže i

navzdory dodržení procedury dle § 76 odst. 5 a 6 zákona č. 90/1995 Sb.

by v řízení o kontrole norem ve smyslu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb. bylo prokázáno, že opakování hlasování nesledovalo dosažení

proklamovaného účelu (např. reflexi na poruchu hlasovacího zařízení),

nýbrž zneužití práva a dosažení změny výsledku hlasování.



Jelikož se navzdory indiciím tato skutečnost s dostatečnou jistotou v

posuzované věci neprokázala, plénu Ústavního soudu nezbývá, než

přijmout závěr, dle něhož zákon č. 77/2002 Sb. byl přijat ústavně

předepsaným způsobem.



Z pohledu obecného pak pro hodnocení ústavnosti opakování hlasování

Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit účel uplatněných námitek,

přičemž nikoli každý takový účel lze považovat za ústavně konformní

(např. za takový by bylo nutno považovat omyl při hlasování). Ústavní

soud v této souvislosti spatřuje důvodnost detailnější úpravy podmínek

opakování hlasování v zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.



IV.



Úvodem hmotněprávního posouzení ústavnosti napadených ustanovení zákona

č. 77/2002 Sb. nutno zdůraznit okolnost, že Ústavnímu soudu nepřísluší

v řízení o kontrole norem hodnotit účelnost transformace státní

organizace České dráhy, jež je spjata s jejich privatizací. V tomto

řízení je nucen se omezit toliko na zkoumání souladu napadených

zákonných ustanovení s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy].



Základním argumentem navrhovatelů ve vztahu ke všem ke zrušení

navrhovaným zákonným ustanovením je námitka jejich rozporu se zásadou

rovnosti dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, čl. 26 Paktu

a čl. 14 Úmluvy. Tato nerovnost je spatřována v neopodstatněné a

neodůvodněné výhodě akciové společnosti České dráhy před všemi

ostatními subjekty soukromého práva, jež jsou podnikateli a jsou

založeny dle obchodního zákoníku právní formou obchodní společnosti,

přičemž je dána odlišnými pravidly a podmínkami jejího založení a

odlišným licenčním řízením. Zvláštní námitka je pak uplatněna k

ústavnosti derogačního ustanovení zákona.



Naproti tomu účastník řízení, Poslanecká sněmovna Parlamentu České

republiky, argumentuje zejména neexistencí základních práv, plynoucích

z čl. 1 Listiny pro právnické osoby, v konkrétnosti dále přijatelností

speciální úpravy dané problematiky, jakož i legislativní praxí, jež

pravidelně podmiňuje nabytí účinnosti derogačního ustanovení budoucí

právní skutečností.



Ústavní soud se již v počátcích svého působení vyjádřil k otázce

postavení právnických osob jako subjektů základních práv a svobod.

Základním je v této souvislosti nález sp. zn. Pl. ÚS 15/93 ze dne 19.

ledna 1994 (nález byl vyhlášen pod č. 34/1994 Sb. a byl také publikován

ve svazku 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu na str. 23 a násl.), v

němž bylo konstatováno následující: "je třeba uvážit, zda se příslušná

ustanovení o základních právech a svobodách týkají právnických osob

vůbec. Listina sama se v tomto směru výslovně nevyjadřuje. Lze se však

dovolat prohlášení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky při

ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které

uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle čl. 25

Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob

považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných

Úmluvou (srov. sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí,

publikované pod č. 209/1992 Sb.). Z toho lze dovodit ochotu státu

poskytnout ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a

svobody. Ostatně, v tomto směru se lze dovolat i ustanovení § 72 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z něhož plyne, že ústavní

stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže

tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo

nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy." Na uvedený nález navázal Ústavní soud ve své dnes již

konstantní judikatuře [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 192/95 ze dne 1.

listopadu 1995 (svazek 4 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 197 a

násl.), v němž ve vztahu k čl. 1 větě první a čl. 3 odst. 1 Listiny

konstatoval, že je v nich "upravena zásada rovnosti v právech jak pro

osoby fyzické, tak právnické"].



Ústavní soud se rovněž vyjádřil ke speciálním právům plynoucím z

ústavní maximy rovnosti, např. k výkladu čl. 37 odst. 3 Listiny. V

nálezu sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. září 1998 (svazek 12 Sbírky

rozhodnutí Ústavního soudu, str. 45 a násl.) v této souvislosti uvedl:

"Právnické osoby ... mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s

nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení,

který je fyzickou osobou."



Závěr, nikoli ale obsah této interpretace Listiny se nesetkal ani s

kritickou reflexí doktríny (viz např. J. Filip, Vybrané kapitoly ke

studiu ústavního práva. Brno 2001, s. 65 a násl.).



Dle konstantní judikatury Ústavní soud je při posuzování souladu, resp.

rozporu zákona, resp. jeho ustanovení s ústavním pořádkem, vázán pouze

petitem, nikoli však odůvodněním návrhu (viz nález z 24. května 1994

sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 131/1994 Sb., svazek 1 Sbírky rozhodnutí

Ústavního soudu, str. 189 a násl. a další), z čehož pro rozhodovanou

věc vyplývá, že vztažení hledisek odlišování subjektů a práv ve vztahu

k právnickým osobám, jak jsou zakotvena v Listině, Paktu anebo v

Úmluvě, je dáno jejich posouzením dle povahy věci.



Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud zejména

ztotožnil [a to především v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl.

ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93 (nález ze 17. května 1994 č. 132/1994 Sb.,

svazek 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 175 a násl.), Pl. ÚS

5/95 (nález z 8. listopadu 1995 č. 6/1996 Sb., svazek 4 Sbírky

rozhodnutí Ústavního soudu, str. 205 a násl.), Pl. ÚS 9/95 (nález z 28.

února 1995 č. 107/1996 Sb., svazek 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu,

str. 107 a násl.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl

vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Pl. ÚS 22/92, nález z 8. října 1992,

částka 96, str. 2791 Sbírky zákonů z roku 1992, Sbírka usnesení a

nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 37 a násl.): "Je věcí státu, aby v

zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně

výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud

zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné

povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné

hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu

rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako

kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na

mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti

tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek

odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení

libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v

nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (nález ze 7. června 1995

č. 168/1995 Sb., svazek 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 209 a

násl.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v

určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy,

je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,

např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z

politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS

5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního

předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení

některého ze základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, Ústavní

soud ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu

akcesorické i neakcesorické rovnosti.



V předmětné věci nutno ale tato hlediska vztáhnout na posouzení zákona,

jenž upravuje jedinečný případ, který tudíž vybočuje i z jednoho ze

základních materiálních znaků pojmu zákon, jímž je obecnost.

Připomeňme, že požadavek všeobecnosti zákona je důležitou součástí

principu panství zákona, a tím rovněž právního státu. Jak konstatuje

jeden z nejvýznamnějších teoretiků právního státu 20. století F. A.

Hayek: Vycházíme-li z předpokladu, "že pokud je veškeré jednání státu

patřičně schváleno zákonodárcem, je panství zákona zachováno", tak "to

je však naprosté nepochopení významu vlády zákona ... Panství zákona

tak ukládá meze rozsahu zákonodárství: omezuje je na ten druh obecných

pravidel, známých jako formální zákon, a vylučuje legislativu ... přímo

zaměřenou na určité lidi ... Nikdo nebude dokazovat, že když ve slavném

případě za vlády Jindřicha VIII. rozhodl parlament o kuchaři biskupa z

Rochesteru, že ,řečený Richard Rose bude uvařen k smrti bez výhod,

které mu poskytuje jeho příslušnost k duchovenstvu', bylo toto

rozhodnutí učiněno v rámci panství zákona". (F. A. Hayek, Cesta do

otroctví, Praha 1990, s. 73 - 75)



Argumenty ve prospěch všeobecnosti zákona jsou tyto: dělba moci,

rovnost a právo na vlastního, nezávislého soudce. Jaké předpoklady lze

však zformulovat pro výjimky, za splnění jakých předpokladů by bylo lze

uvažovat o ústavnosti, resp. protiústavnosti zákona upravujícího

jedinečný (tj. konkrétní) případ? Za splnění jakých předpokladů lze

dospět k závěru, že zákon týkající se jedinečného případu představuje

porušení principu rovnosti?



Hledisko, jež nutno testovat jako první, je kritériem posouzení

ústavnosti stavu založeného neakcesorickou nerovností: "princip

rovnosti však nenabízí nijaké skutečné omezení zákonů, týkajících se

jedinečného případu, protože právě umožňuje, aby se s něčím jedinečným

a výjimečným zacházelo odpovídajíc jeho zvláštnosti. Otázkou ale je,

zdali v daném případě skutečně existuje takováto zvláštnost, že se zdá

všeobecné uspořádání svévolné a nařízení pro jedinečný případ

přiměřené. V míře, ve které je zákon týkající se jedinečného případu

výrazem ratia - ne pouhé voluntas - se začleňuje do uspořádané

struktury právního státu." (H. Schneider, Gesetzgebung, 2. Auflage,

Heidelberg 1991, s. 31) Pokud přijetí zákona týkajícího se jedinečného

případu není výrazem voluntas (libovůle), musí tudíž pro něj existovat

racionální argumenty. Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu

posuzovat míru této racionality.



Hledisko druhé je představováno kritériem posuzování ústavnosti stavu

založeného akcesorickou nerovností; je jím nepřípustnost nerovnosti,

která má za následek dotčení základních ústavních práv a svobod.



Zvláštním argumentem proti zákonům týkajícím se jedinečných případů je

princip dělby moci, čili odčlenění zákonodárné, výkonné a soudní moci v

demokratickém právním státě: "Přijímání zákonů týkajících se

jedinečných případů se nejvíce brání oblast aplikace práva. Nárok na

zákonného soudce a nezávislost právní ochrany vylučují individuální

nařízení zákonodárce rovněž v oblastech, které nejsou chráněny

prostřednictvím principu "nulla poena sine lege" (přičemž tady lex

smysluplným způsobem může být jenom všeobecná a psaná právní věta)."

(Tamtéž, s. 32) Čl. I oddíl 9 Ústavy USA v této souvislosti stanovil:

"Nesmí být vydán žádný zákon, jehož obsahem by byl soudní rozsudek."



Z pohledu naznačených ústavních kautel jeví se návrh na zrušení části

ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst. 4 věty druhé, části ustanovení § 5

odst. 2, § 8 odst. 4, § 38 odst. 3 a přílohy č. 1 zákona č. 77/2002 Sb.

důvodným.



Lze-li vzít na vědomí obecné argumenty ve prospěch speciální zákonné

úpravy transformace státní organizace České dráhy tak, jak jsou

obsaženy v důvodové zprávě k návrhu zákona i ve vyjádření účastníka

řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu, tudíž vyloučit svévolný postup

zákonodárce a netestovat napadená zákonná ustanovení hledisky

ústavnosti neakcesorické nerovnosti, pak u hledisek posuzování

ústavnosti nerovnosti akcesorické nutno reflektovat dopad daných

zákonných ustanovení na hodnoty chráněné ústavním pořádkem.



Derogační důvody dopadající na část ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst. 4

větu druhou, část ustanovení § 5 odst. 2 a přílohu č. 1 zákona č.

77/2002 Sb., kromě nerovnosti ve vztahu k obecné právní úpravě obsažené

v obchodním zákoníku a v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších

předpisů, se týkají neurčitosti rozdělení majetku státní organizace

České dráhy na obě nástupnické organizace. Postupoval-li kupř.

zákonodárce metodou přijetí zákona upravující jedinečný případ u

církevních restitucí (zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých

majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství

olomouckého), vymezil předmětné nemovitosti způsobem, jenž určitostí

odpovídal úpravě obecné (přílohy č. 1 a 2 uvedeného zákona). Obdobně,

tj. způsobem, jenž určitostí odpovídá úpravě obecné, postupoval konečně

zákonodárce i v případě přílohy č. 2 zákona č. 77/2002 Sb.



Smyslem a účelem určitosti a formálnosti náležitostí vymezujících

určení nepeněžitého vkladu do akciové společnosti a jeho ocenění není

jen ochrana oprávněné důvěry v právo a právní jistota, jak vyplývají z

pojmu právního státu (čl. 1 Ústavy), nýbrž i ochrana vlastnického práva

třetích osob (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Z

důvodu porušení práv plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 11 Listiny, čl. 1

Ústavy, čl. 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě, Ústavní soud část ustanovení § 4 odst. 1, § 4 odst.

4 větu druhou, část ustanovení § 5 odst. 2 a přílohu č. 1 zákona č.

77/2002 Sb. zrušil.



Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 77/2002 Sb., jež zbavuje akciovou

společnost České dráhy povinnosti žádat o udělení licence a příslušného

úředního povolení až do dne vstupu smlouvy o přistoupení České

republiky do Evropské unie v platnost, vzhledem k účelu zákona,

vyjádřenému v důvodové zprávě předložené navrhovatelem zákona, dle

něhož je úkolem státu vytvořit "harmonizované tržní prostředí, v němž

se dopravci různých typů dopravy uplatňují na základě rovných výchozích

podmínek konkurence", nelze hodnotit jinak, než jako rozporné z pohledu

neakcesorické rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny). Zakládá totiž

neodůvodněnou nerovnost, jíž schází zákonodárcem explicitně vyjádřený,

případně implicitně v normativní úpravě obsažený účel. Naopak se tato

úprava ocitá i v rozporu s účely proklamovanými předkladatelem návrhu a

vyjádřenými v důvodové zprávě.



Nelze v této souvislosti nezmínit poněkud rozporný přístup k

transformaci práva Evropské unie, kdy v případě stanovení kvót

potravinářských výrobků, čili v segmentu, jenž je spjat s omezením

svobodného trhu, byla transformace práva Evropské unie (nota bene v

intenzivnější podobě) provedena notnou dobu před vstupem do Evropské

unie, v segmentu, v němž ale právo Evropské unie předpokládá zavedení

podmínek konkurenčního prostředí, zákonodárce čeká s transformací až na

okamžik vstupu.



Možný spor o práva a povinnosti nástupnických subjektů po státní

organizaci České dráhy je svojí povahou sporem soukromoprávním, a

nikoli veřejnoprávním, čili dle obecné úpravy § 7 odst. 1 občanského

soudního řádu spadá do jurisdikce soudů. I když je v právní úpravě

akceptovatelná konstrukce, dle níž o určité obecně vymezené skupině

občanskoprávních věcí nerozhodují soudy, nýbrž orgány správní, nicméně

ustanovení § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., zavádějící pravomoc

Ministerstva dopravy a spojů rozhodovat soukromoprávní spory dvou

přesně označených subjektů, požadavky ústavnosti úpravy jedinečného

případu nesplňuje. Ve vztahu k soudnímu rozhodování civilních sporů

nesplňuje ministerstvo kautely nezávislosti, zakládá mechanismus

rozhodování nikoli obecný pro skupinu případů, nýbrž jedinečný toliko

pro dva konkrétní subjekty práva. Proto nelze než ustanovení § 38 odst.

3 zákona č. 77/2002 Sb. považovat za rozporné s čl. 1 a čl. 3 odst. 1

Listiny, jakož i čl. 80 Ústavy. Na uvedených závěrech Ústavního soudu

nic nemění ani možnost soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva,

učiněného dle § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. (§ 7 odst. 2 a § 244

až § 250l občanského soudního řádu).



Aplikace naznačených kautel posouzení ústavnosti zákonné úpravy

jedinečného případu ve vztahu k ustanovením § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst.

1 a 2 a části ustanovení § 42 odst. 1 a § 42 odst. 2 zákona č. 77/2002

Sb. pak vedla Ústavní soud k závěru návrh na zrušení uvedených

zákonných ustanovení zamítnout. Lze v této souvislosti akceptovat

důvodnost speciální úpravy vzniku akciové společnosti České dráhy, jak

je vyjádřena v důvodové zprávě k návrhu zákona, jakož i ve vyjádření

účastníka řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu, jakož se i ztotožnit s

jeho názorem, dle kterého "opuštění intabulačního principu při změně

vlastnických vztahů k nemovitostem není ani v rozporu s § 133

občanského zákoníku, neboť v tomto případě nejde o převod nemovité věci

na základě smlouvy, nýbrž na základě zákona a navíc sám uvedený § 133

občanského zákoníku připouští, aby i v případech, kdy se věc nemovitá

převádí na základě smlouvy, může způsob nabytí vlastnictví k

nemovitosti stanovit zvláštní zákon jinak".



Ve vztahu k namítané protiústavnosti derogačních ustanovení by bylo lze

spatřovat důvodnost jejich zrušení pro rozpor s čl. 1 Ústavy toliko

tehdy, byla-li by budoucí právní skutečnost, s níž je zákonná derogace

spjata, vymezena neurčitě a nejasně, pročež by nebylo možno s určitostí

stanovit okamžik zániku platnosti derogovaných právních předpisů, anebo

by tato skutečnost byla stanovena retroaktivně. O žádný z uvedených

dvou případů ale u ustanovení § 42 zákona č. 77/2002 Sb. nejde; budoucí

právní skutečnost, na kterou zákon váže derogaci, je vymezena určitě a

jasně a její určení nevyvolává žádné odůvodněné pochybnosti.



Vědom si skutečnosti, že zrušení uvedených zákonných ustanovení bez

přiměřené legisvakance by mělo za následek neaplikovatelnost

předmětného zákona, jakož i skutečnosti, že vláda České republiky

usnesením ze dne 10. července 2002 č. 733 schválila zakladatelskou

listinu akciové společnosti České dráhy, jakož i její stanovy, pročež

dle § 42 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. nabyl

dnem 1. ledna 2003 předmětný zákon účinnosti ve všech svých

ustanoveních, odložením účinnosti derogačního nálezu ke dni 31. října

2003 vytvořil Ústavní soud demokratickému zákonodárci časový prostor

pro ústavně souladnou implementaci zákona č. 77/2002 Sb. Za její nutnou

součást považuje Ústavní soud i ochranu práv nabytých v mezidobí

třetími osobami v dobré víře, a to v intertemporálních ustanoveních

zákona.



Místopředseda Ústavního soudu:



JUDr. Holeček v. r.