ve věci návrhu na zrušení části zákona o výkonu ústavní výchovy


Published: 2004

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
476/2004 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2004 v plénu o návrhu prezidenta

republiky na zrušení § 5 odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41

odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné

výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve

školských zařízeních a o změně dalších zákonů,



takto:



Ustanovení § 5 odst. 1 poslední věta ve znění: "Ve zvláště odůvodněných

případech, vyžaduje-li to zájem dítěte, umísťuje dítě mimo zařízení do

smluvní rodiny",



§ 8 odst. 4 ve znění: "Diagnostický ústav smluvně zajišťuje spolupráci

se smluvními rodinami. Prostřednictvím těchto smluvních rodin jsou

zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu zejména u dětí, u kterých

pobyt v kolektivu není vhodný. Výběr a přípravu smluvních rodin, způsob

spolupráce a kontroly stanoví diagnostický ústav podle vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí",



a § 41 odst. 2 ve znění: "Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví

vyhláškou podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin, podrobnosti

způsobu spolupráce a kontroly těchto smluvních rodin s diagnostickým

ústavem", zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo

ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči

ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, se zrušují dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů České republiky.



Odůvodnění



I.



Prezident republiky Václav Havel podal dne 5. září 2002, v souladu s

čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a podle § 64 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, návrh na zrušení poslední věty § 5 odst. 1, dále § 8 odst. 4

a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo

ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči

ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, pro rozpor s články

1, 4 a 79 odst. 3 Ústavy ČR a s článkem 4 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod.



Návrh na zrušení shora uvedených ustanovení podal prezident republiky

(dále též "navrhovatel") z obav před možností zneužití uvedené právní

úpravy v neprospěch dítěte, z níže uvedených důvodů:



1. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. (dále jen "zákon")

zavádí možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě ve smluvní rodině,

přestože toto zařízení, podle rozhodnutí soudu, převzalo odpovědnost za

veškerou péči o dítě. Zákon nedefinuje smluvní rodinu, neobsahuje

úpravu práv a povinností dítěte a jeho biologických rodičů, včetně

rozsahu odpovědnosti smluvní rodiny. Diagnostický ústav sám rodinu

vybere a uzavře s ní smlouvu o výchově dítěte. Přitom soud k této změně

výchovy dítěte nedává souhlas. Umísťování dítěte do smluvní rodiny na

základě smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou bez

dostatečné a úplné zákonné úpravy, včetně soudní kontroly, považuje

navrhovatel za zásah do ochrany základních práv a svobod dítěte ve

smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 32 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").



2. Napadený zákon zavádí do právního řádu České republiky nový institut

smluvní rodiny, aniž by blíže vymezil jeho obsah a stanovil práva a

povinnosti členů smluvní rodiny a dítěte, jakož i vztahy mezi smluvní

rodinou, diagnostickým ústavem a zákonnými zástupci dítěte. Jde o pojem

velmi neurčitý, jeho obsah nelze naplnit běžnými interpretačními

postupy. Požadavek určitosti nesplňují ani podmínky, za kterých dítě

může být do smluvní rodiny umístěno. Pojmy jako "ve zvláště

odůvodněných případech" a "vyžaduje-li to zájem dítěte", byť částečně

konkretizované pojmem "děti, u kterých pobyt v kolektivu není vhodný",

jsou natolik vágní, že je nelze ani při nejlepší vůli označit za

zákonné meze uvážení diagnostického ústavu.



3. Smluvní rodina má, podle § 8 odst. 4 zákona, poskytnout prostředí

(zpravidla po dobu 8 týdnů) a zabezpečovat úkoly diagnostického ústavu

stanovené v § 5 odst. 2 zákona, tj. úkoly diagnostické, vzdělávací,

terapeutické, výchovné a sociální. V zákoně nejsou stanoveny požadavky

na členy smluvní rodiny, jak je tomu např. u pedagogických i

nepedagogických pracovníků školských zařízení. Vymezení smluvní rodiny

tak, jak ji zákon pojímá, je naprosto neurčité, odporuje principu

právní jistoty, a tím i principům právního státu. Dochází tak k rozporu

tohoto zákona s článkem 1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je

demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.



4. Podle § 41 odst. 2 zákona má Ministerstvo práce a sociálních věcí

vyhláškou stanovit charakter smlouvy mezi diagnostickým ústavem a

smluvní rodinou, její obsah, rozsah práv a povinností, případně jaké

důsledky oběma smluvním stranám a dále dítěti a jeho vlastním rodičům

vzniknou. Zamýšlená vyhláška by tedy nutně musela obsahovat oprávnění a

postupy, které však nesporně vyžadují zákonnou úpravu. Takové zmocnění

je v přímém rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle něhož ministerstva

mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k

tomu zmocněna. Ústava umožňuje zákonodárci, aby zmocnil orgán výkonné

moci vydat k provedení zákona podzákonný předpis. Prováděcí předpis

musí být v souladu se zákonem, jehož se týká, musí být vydán na jeho

základě a v jeho mezích. Předpokladem tedy je, že zákon obsahuje

základní rámec pro podzákonný předpis.



5. Právní úprava umísťování dětí do smluvní rodiny odporuje článku 4

odst. 2 Listiny, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou

být, za podmínek stanovených Listinou, upraveny pouze zákonem.



II.



V souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")

si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu České republiky jako účastníků řízení.



Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky podal vyjádření její

předseda PhDr. Lubomír Zaorálek. Zrekapituloval podstatu návrhu a

uvedl, že poslední věta ustanovení § 5 odst. 1 napadeného zákona zavádí

v oblasti ústavní výchovy možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě

do smluvní rodiny. Ostatní napadená ustanovení zákona tento nový

institut dále provádějí. Zákon č. 109/2002 Sb. byl schválen po řádně

provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní

činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor v době, kdy

označený zákon přijímal, jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu s

Ústavou ČR, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení

vyjmenovaných ustanovení posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal

příslušné rozhodnutí.



Za Senát Parlamentu České republiky podal vyjádření jeho předseda JUDr.

Petr Pithart. Zdůraznil, že všechna ustanovení zákona, navržená ke

zrušení, se týkají institutu smluvní rodiny. S ohledem na většinovou

vůli Senátu uvedl ve prospěch návrhu podaného prezidentem republiky

tyto argumenty:



Listina základních práv a svobod v čl. 32 odst. 4 větě druhé výslovně

stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být

od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě

zákona. V souladu s tímto principem soud nařizuje ústavní výchovu

dítěte (§ 46 odst. 1 zákona o rodině), soud ukládá ochrannou výchovu

mladistvému (§ 84 odst.1 trestního zákona), soud také nařizuje předání

dítěte do péče jiné osoby, ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv

péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo

narušeny (§ 76a odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu je

třeba rovněž ke svěření dítěte do pěstounské péče (§ 45a odst. 1 zákona

o rodině) a k osvojení dítěte (§ 63 odst. 2 zákona o rodině). Taktéž

pozastavení omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti vyžaduje

rozhodnutí soudu ( § 42 a § 44 zákona o rodině). Naproti tomu

ustanovení zákona napadená prezidentem republiky umožňují, aby

diagnostický ústav, na základě blíže nespecifikované smlouvy a bez

rozhodnutí soudu, umístil dítě do smluvní rodiny, a tím de facto změnil

rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy nebo o uložení ochranné

výchovy.



V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, uveřejněný pod č.

72/1995 Sb., kterým Ústavní soud zrušil ustanovení § 46 zákona o rodině

v tehdy platném znění a § 19 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 114/1988

Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním

zabezpečení, umožňující okresnímu úřadu rozhodnout v naléhavých

případech o okamžitém umístění dítěte do náhradní výchovy nahrazující

výchovu rodičů na dobu, než rozhodne soud.



III.



V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byl návrh

zaslán též Veřejnému ochránci práv. Podle jeho obsáhlého vyjádření jsou

ustanovení § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona v rozporu s ustanoveními

čl. 1 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl.

10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, neboť představují nepřípustnou delegaci

normotvorby na výkonný orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) a

umožňují úpravu mezí základních práv a svobod podzákonnou právní

normou.



Článek 79 odst. 3 Ústavy zmocňuje ministerstva vydávat právní předpisy

pouze na základě zákona a v jeho mezích. Omezení delegace normotvorby

je jedním z tradičních a klíčových aspektů dělby moci a systému brzd a

vzájemných vyvážení. Proto i ústavní pořádek České republiky dovoluje

zákonodárci, aby za určitých podmínek zmocnil výkonné orgány k vydávání

podzákonných právních předpisů. Zmocnění musí být výslovné a obsah

podzákonného předpisu musí být v souladu se zákonem, který provádí.

Pokud však Parlament rezignuje na stanovení mezí a blanketně zmocní

exekutivu k tomu, aby řekla, co je právo, jaká jsou práva a povinnosti

osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úřadů, pak

porušuje zásadu omezené delegace normotvorby a tak porušuje i principy

dělby moci.



V této souvislosti Veřejný ochránce práv připomněl, že také Ústavní

soud se těmito otázkami již zabýval a poukázal zejména na nález č. Pl.

ÚS 35/95, publikovaný pod č. 206/1996 Sb.



Ve stejném smyslu se k otázkám delegace normotvorné pravomoci Ústavní

soud vyslovil i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, publikovaném pod č.

96/2001 Sb., a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (č. 410/2001 Sb.).



Zákon v ustanoveních, jejichž zrušení je navrženo, zavádí do českého

právního řádu pojem "smluvní rodina", aniž by jej blíže vymezil. Mezí,

kterou zákonodárce pro ministerskou vyhlášku a pro rozhodování

diagnostických ústavů o umístění dítěte do smluvní rodiny stanovil, je

pouze to, že půjde o zvláště odůvodněný případ a že to bude vyžadovat

zájem dítěte. Na jiném místě zákon demonstrativně uvádí, že do

smluvních rodin mohou být umísťovány děti, u kterých pobyt v kolektivu

není vhodný. Více ustanovení o institutu smluvní rodiny zákon

neobsahuje a zmocňuje ministerstvo, aby vyhláškou stanovilo

"podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin a podrobnosti

spolupráce a kontroly těchto rodin".



Vzhledem k velmi kusé úpravě v zákoně je zřejmé, že spíše než stanovit

podrobnosti by vyhláška musela upravit základní prvky tohoto zcela

nového institutu. Zákonodárce tak rezignoval na stanovení cíle a účelu

výchovy a péče o dítě ve smluvní rodině (zda má jít o péči dočasnou,

překlenovací nebo naopak o dlouhodobou, třeba i s možnou perspektivou

budoucího osvojení). Není stanoven režim "smlouvy" o umístění dítěte do

smluvní rodiny, nejsou vymezeny její základní náležitosti, základní

práva a povinnosti účastníků, není definován pojem smluvní rodiny a

není stanoveno, kdo smluvní rodinou být nemůže. Nejsou stanoveny

povinnosti členů smluvní rodiny a není vymezena jejich odpovědnost.

Zákon nestanoví žádné kvalifikační předpoklady pro členy smluvních

rodin, nevyžaduje například, aby jejich psychická způsobilost byla

zjištěna psychologickým vyšetřením, jako je tomu u pedagogických

pracovníků zařízení (srov. ustanovení § 18 a § 19 zákona), nebo aby

prošli nezbytnou přípravou. Nejsou vymezena práva a povinnosti dítěte

umístěného do takové smluvní rodiny. Chybí úprava vztahů mezi smluvní

rodinou, dítětem a jeho zákonnými zástupci (rodiči). Není upraven

rozsah, výše a způsob úhrady nákladů za výkon péče ve smluvní rodině.

Není upravena působnost ministerstva nad smluvními rodinami, nejsou

upraveny sankce za porušení povinností při výkonu péče ve smluvní

rodině, chybí dozor nad dodržováním právních předpisů, atd. Z tohoto

výčtu tedy podle Veřejného ochránce práv jednoznačně vyplývá, že práva

a povinnosti osob zúčastněných na tomto institutu a pravomoci správních

úřadů by musely být stanoveny vyhláškou ministerstva, aby se tento

institut vůbec mohl stát funkčním.



Institut smluvní rodiny je zasazen do kontextu výkonu ústavní výchovy

nebo ochranné výchovy. V jeho rámci se mají uplatňovat práva rodičů a

dětí od sebe odloučených soudním rozhodnutím, často proti své vůli.

Rozhodnutí diagnostického ústavu o umístění dítěte do smluvní rodiny je

bezesporu dalším zásahem do práva na respektování rodinného a

soukromého života dítěte a jeho rodiny (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod). Úprava zásahů do základních práv a svobod je

však, podle ustanovení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny,

vyhrazena zákonu. Uplatnit lze též obecný princip vyjádřený v čl. 4

odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnost ukládat pouze na základě

zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Nelze proto připustit, aby práva a povinnosti osob, zúčastněných na

tomto institutu, byla vymezena jinými předpisy než zákonem. Jinak by se

sféra základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která

k takovým pravomocím není oprávněna (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/95).

Nelze také připustit, aby podzákonný právní předpis vymezil případy,

meze a způsoby, za nichž lze uplatňovat státní moc vůči osobám

zúčastněným na institutu smluvní rodiny (čl. 2 odst. 3 Ústavy).



Veřejný ochránce práv zdůraznil, že ustanovení zákona, kterými je

úprava těchto otázek svěřena vyhlášce ministerstva, jsou v rozporu s

ustanoveními čl. 1 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a s ustanoveními čl. 4 odst.

1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, a měla by proto

být Ústavním soudem zrušena.



Podle Veřejného ochránce práv jsou ustanovení § 5 odst. 1 poslední věta

a § 8 odst. 4 zákona v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká

republika demokratickým právním státem, neboť jsou neurčitá. Dodal, že

podle konstantní judikatury Ústavního soudu je jedním z principů

právního státu princip právní jistoty a z toho plynoucí požadavek na

jasnost a určitost zákona. V této souvislosti odkázal na nález sp. zn.

Pl. ÚS 16/93, publikovaný ve sv. 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu, C.H.BECK Praha, 1994, pod č. 25.



Neurčité vymezení institutu smluvní rodiny se mj. projevuje i v

ustanovení § 8 odst. 4 zákona, podle něhož jsou prostřednictvím

smluvních rodin "zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu". Lze si jen

obtížně představit, jak by byla smluvní rodina schopna zabezpečovat

úkoly diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální,

organizační, související s umísťováním dětí do zařízení, a konečně i

úkol koordinační (srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona). Jde o úkoly

velmi odborné, zajišťované v diagnostických ústavech týmem odborníků,

kterým je pro plnění těchto úkolů svěřena řada pravomocí a je jim i

zajištěno materiální zázemí. Také podmínky, za nichž lze dítě umístit

do smluvní rodiny ("ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li to

zájem dítěte"), jsou formulovány příliš neurčitě. Intenzita této

neurčitosti je tak vysoká, že vylučuje možnost stanovení normativního

obsahu daných ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.



Podle závěru Veřejného ochránce práv by měl Ústavní soud ustanovení

zákona týkající se institutu smluvní rodiny zrušit, protože pro svou

neurčitost jsou v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy.



Zavedení institutu smluvní rodiny do zákona o výkonu ústavní nebo

ochranné výchovy je, podle Veřejného ochránce práv, cizím prvkem, který

se vymyká smyslu a účelu zákona, tj. úpravy výkonu ústavní výchovy nebo

ochranné výchovy ve školských zařízeních. Předkladatelé pozměňovacího

návrhu, kterým byl institut smluvní rodiny do textu zákona včleněn, se

zřejmě inspirovali slovenskou úpravou obsaženou v zákoně č. 195/1998 Z.

z., o sociálnej pomoci. Podle § 26 tohoto zákona může dětský domov

poskytovat péči v rodinách pro profesionální výkon náhradní péče (tzv.

profesionální náhradní rodina), které poskytují dětem péči a výchovu ve

vlastním rodinném prostředí, mimo dětský domov. Na rozdíl od české

úpravy tzv. smluvní rodiny jde o péči dětského domova poskytovanou

profesionály - zaměstnanci dětského domova ve vlastním rodinném

prostředí. Profesionální rodič za svou práci pobírá plat, jeho práce je

řízena a kontrolována a má stanovenu náplň práce.



Podle Veřejného ochránce práv pochybnosti vzbuzuje i zmocnění

Ministerstva práce a sociálních věcí k vydání vyhlášky o podrobnostech

pro výběr a přípravu smluvních rodin a o podrobnostech spolupráce a

kontroly těchto smluvních rodin s diagnostickým ústavem. Ústředním

orgánem státní správy pro školská zařízení je totiž, podle ustanovení §

7 kompetenčního zákona (zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které je také

ústředním správním úřadem pro výkon ústavní a ochranné výchovy ve

školských zařízeních (srov. ustanovení § 4 odst. 6 zákona). Je tedy

nepochopitelné, proč podrobnosti o organizačním postupu diagnostického

ústavu při přijímání, umísťování, přemísťování a propouštění dětí má

vyhláškou stanovovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (§ 5

odst. 13), zatímco podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin,

podrobnosti spolupráce a kontroly těchto smluvních rodin s

diagnostickým ústavem, mají být stanoveny vyhláškou Ministerstva práce

a sociálních věcí.



IV.



V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla

vyžádána i vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a

Ministerstva práce a sociálních věcí.



Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v zásadě souhlasí se

závěry navrhovatele, týkajícími se institutu tzv. "smluvní rodiny",

zavedeného do českého právního řádu zákonem č. 109/2002 Sb. Předmětná

ustanovení nebyla součástí vládního návrhu, ale byla doplněna cestou

pozměňovacích návrhů při projednávání návrhu citovaného zákona v

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Výchova dětí a mládeže

ve "smluvních rodinách" by mohla být vhodnou formou péče o děti a

mládež, jinou otázkou je však zakotvení této výchovné formy v českém

právním řádu, které je v dané době velmi problematické.



Předně chybí právní úprava tohoto institutu v zákoně. Zákon neobsahuje

definici tohoto pojmu, vymezení požadavků kladených na smluvní rodiny,

vymezení jejich práv a povinností, ale i práv a povinností dětí, vztahu

mezi smluvní rodinou a diagnostickým ústavem. Jedná se tedy o neurčitý

pojem, který zákon vůbec nevymezuje, pouze v § 41 odst. 2 odkazuje na

prováděcí vyhlášku, kterou má Ministerstvo práce a sociálních věcí

stanovit podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin, podrobnosti

spolupráce a kontroly těchto smluvních rodin s diagnostickým ústavem.



Pokud zákon zmocňuje ministerstvo úpravou něčeho, co v zákoně samotném

upraveno není, je toto ustanovení v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy. V

takovém případě se nejedná o provedení zákona, ale o jeho doplňování za

situace, kdy chybí příslušná zákonná úprava, kterou by měla vyhláška

provést.



Napadená ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o smluvní rodině, odporují

též ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle nichž je

státní moc možno uplatňovat jen v případech a mezích, které stanoví

zákon, a to způsobem, který zákon stanoví a povinnosti mohou být

ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Zákonem předvídaná

vyhláška by, při vymezení tohoto institutu, musela nepochybně obsahovat

i stanovení povinností smluvní rodiny ve vztahu k dítěti i

diagnostickému ústavu, které však nemají nezbytný základ v podobě

pozitivní zákonné úpravy.



V zákoně rovněž chybí jakékoli ustanovení o soudní ingerenci. Přitom

podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé

děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím

soudu na základě zákona. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a

svobody pod ochranou soudní moci. Zákon počítá s tím, že dítě by bylo

umístěno do smluvní rodiny pouze na základě smlouvy uzavřené mezi touto

rodinou a diagnostickým ústavem, a to bez jakékoli kontroly soudem a

zákonného podkladu. Obecný institut smluvní volnosti účastníků

závazkových vztahů by tak umožňoval neomezenou možnost smluvních stran

dohodnout v zásadě jakékoli podmínky výchovy ve smluvních rodinách,

čímž by došlo i k porušení závazků České republiky, vyplývajících též z

mezinárodních právních normativních aktů (viz např. Evropská úmluva o

právech dětí - sdělení MZV č. 54/2001 Sb.).



Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v rámci metodické

činnosti, vypracovalo pokyn k umísťování dětí s nařízenou ústavní

výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou do smluvních rodin. Podle čl.

I bodu 2) tohoto pokynu do doby vydání vyhlášky Ministerstva práce a

sociálních věcí ve smyslu § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.

diagnostické ústavy umísťují děti s nařízenou ústavní výchovou nebo

uloženou ochrannou výchovou pouze do školských zařízení pro výkon

ústavní výchovy a ochranné výchovy podle § 5 odst. 1 věty první zákona

č. 109/2002 Sb. Tímto pokynem bude zajištěno, že do doby, než bude

situace vyřešena v rovině právní úpravy, nebude svěřování do smluvních

rodin probíhat.



V.



Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, ustanovení § 5

odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002

Sb., jsou v rozporu s Ústavou a Listinou, protože zakládají

diagnostickému ústavu oprávnění umístit dítě do smluvní rodiny. Přitom

nejsou zákonem vymezeny vzájemné právní vztahy mezi diagnostickým

ústavem, smluvní rodinou, dítětem a zákonnými zástupci dítěte. Úplně se

opomíjí skutečnost, že rozhodnutí soudu o umístění dítěte do ústavní

péče se mění dohodou několika osob, aniž by pro takové jednání byla

stanovena zákonná pravidla. V takovém případě není vyloučeno, aby se

dítě, svěřené rozhodnutím soudu do ústavní péče, dostalo na základě

zamýšlené dohody mezi ředitelem diagnostického ústavu a osobami

tvořícími smluvní rodinu, do rodiny, jejíž prostředí je pro dítě

nevyhovující. Pro srovnání ministerstvo připomíná úpravu postavení a

povinností osvojitelů a pěstounů, respektive budoucích osvojitelů a

pěstounů. Tato úprava je v plném rozsahu úpravou zákonnou, nikoliv

podzákonnou.



Shora popsanou nepřijatelnou právní situaci nemůže vyřešit ani vyhláška

Ministerstva práce a sociálních věcí, jejíž vydání předpokládá § 8

odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona. Předpokládaná vyhláška by musela

zahrnovat stanovení povinnosti členů smluvní rodiny, např. povinnosti

zúčastnit se přípravy pro péči o dítě, povinnosti sdělit určité osobní

údaje, povinnosti spolupracovat při provádění kontroly a rovněž

stanovení různých povinností spojených s výběrem smluvní rodiny a se

samotnou péčí o dítě. Zakotvením uvedených povinností ve vyhlášce

Ministerstva práce a sociálních věcí na základě obecně formulovaného

zmocnění § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona by došlo k porušení čl. 4

odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích.. Dotčená ustanovení zákona nejsou

potřebným podkladem, který by stanovil meze, v nichž se má prováděcí

vyhláška pohybovat. Z ustanovení § 5 odst. 1, § 8 odst. 4 ani z § 41

odst. 2 zákona nelze tyto meze dovodit.



Konečně dotázané ministerstvo zastává názor, že zmocnění Ministerstva

práce a sociálních věcí k vydání vyhlášky je vadné z hlediska zákona č.

2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní

správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu § 8

odst. 4 napadeného zákona mají být prostřednictvím smluvních rodin

zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu. Zákon č. 2/1969 Sb. však v

ustanovení § 7 řadí školská zařízení do působnosti Ministerstva

školství, mládeže a tělovýchovy, a nikoli Ministerstva práce a

sociálních věcí.



VI.



Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Fondu ohrožených dětí. Fond se

neztotožňuje s argumentací navrhovatele v tom, že nový institut smluvní

rodiny představuje zásah do ochrany základních práv a svobod dítěte,

nebo že odporuje principu právní jistoty, a tím i principům právního

státu. Neobává se, že by tuto právní úpravu bylo možno zneužít v

neprospěch dítěte ve větším rozsahu, než je i nyní možno zneužít systém

ústavní výchovy (např. výchovné opatření, resp. trest, spočívající v

zákazu návštěvy dítěte u rodičů). Rovněž se nedomnívá, že by bližší

podmínky fungování smluvních rodin nemohlo stanovit Ministerstvo práce

a sociálních věcí vyhláškou, jak zákon umožňuje. Fond ohrožených dětí

se domnívá, že ústavní stížnost navrhovatele není důvodná, protože

právní postavení dítěte ve smluvní rodině se nemění, i nadále podléhá

základním principům režimu ústavní výchovy. Zodpovědnost a kontrola nad

dítětem stále náleží ústavnímu zařízení. Nic se nemění ani na možnosti

kontaktu dítěte s vlastní rodinou.



VII.



Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů nebo

jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska

jejich souladu s ústavním pořádkem a zjišťuje, zda byly přijaty a

vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem. Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, jakož i ze

zaslaných sněmovních tisků a údajů o průběhu hlasování, je zřejmé, že

zákon č. 109/2002 Sb. byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a

v mezích kompetence stanovené Ústavou.



Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas dne 6.

prosince 2001, byl postoupen k projednání Senátu dne 19. prosince 2001.

Plénum Senátu projednalo návrh zákona dne 17. ledna 2002 na své 13.

schůzi a usnesením č. 263 návrh zákona zamítlo. Poslanecká sněmovna o

návrhu zákona hlasovala znovu na své 46. schůzi dne 5. února 2002 a

usnesením č. 2016 návrh zákona schválila. Prezident republiky poté

přijatý zákon vrátil, avšak Poslanecká sněmovna na zákonu setrvala (viz

usnesení č. 2121 ze 47. schůze dne 12. března 2002).



Po posouzení návrhu podaného Prezidentem republiky a po zvážení všech

okolností dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že návrh je důvodný.



Všechna ustanovení zákona, která navrhovatel navrhuje zrušit, se týkají

institutu smluvní rodiny, který byl do právního řádu České republiky

zaveden zákonem č. 109/2002 Sb.. Zmíněná ustanovení nebyla součástí

vládního návrhu zákona, ale byla do zákona začleněna na základě

poslanecké iniciativy v průběhu projednávání zákona Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu České republiky.



Prvním ustanovením zákona, jehož zrušení je navrženo, je poslední věta

§ 5 odst.1, která zní: "Ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li

to zájem dítěte, umísťuje dítě mimo zařízení do smluvní rodiny."



V zájmu úplnosti nutno podotknout, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.

109/2002 Sb. definuje diagnostický ústav jako zařízení, které přijímá

do péče děti (viz § 2 odst. 3, 4 a 5 téhož zákona), u nichž byla

nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, děti, u kterých

bylo nařízeno předběžné opatření k zajištění péče o nezletilé děti

podle § 76a občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Ústav dále

přijímá do péče i děti, které nejsou občany České republiky a splňují

podmínky stanovené v § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně

právní ochraně dětí.



Diagnostický ústav přijímá do péče rovněž děti, o jejichž umístění, v

důsledku jejich poruch chování, požádaly osoby odpovědné za výchovu (§

7 odst. 1 zákona).



Na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a

volné kapacity jednotlivých zařízení je diagnostický ústav umísťuje do

dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů, s

výjimkou dětí přijatých do diagnostického ústavu na základě § 7 odst. 1

zákona. Těm je poskytována preventivní výchovná péče podle § 16 zákona.



Poslední věta ustanovení § 5 odst. 1 zákona, jejíž zrušení je

navrhováno, pak zavádí možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě do

smluvní rodiny "ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li to zájem

dítěte". Toto oprávnění diagnostického ústavu se tedy vztahuje na

všechny děti shora uvedené, kromě dětí umístěných podle § 7 odst. 1

zákona.



Umísťování dítěte do smluvní rodiny na základě smlouvy mezi

diagnostickým ústavem a smluvní rodinou, bez dostatečné a úplné zákonné

úpravy, včetně soudní kontroly, považuje Ústavní soud za zásah do

základních práv a svobod dítěte ve smyslu čl. 4 Ústavy a čl. 32 odst. 1

a 4 Listiny. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod

ochranou soudní moci. Článek 32 odst.1 Listiny zaručuje zvláštní

ochranu dětí a mladistvých, takže práva rodičů mohou být omezena a

nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen

rozhodnutím soudu na základě zákona (čl. 32 odst. 4 Listiny). O

odebrání dítěte z péče rodičů může tedy rozhodnout jedině soud. V

souladu s tímto principem tedy jen soud nařizuje ústavní výchovu dítěte

(§ 46 odst. 1 zákona o rodině). Stane-li se tak, dítě jde nejprve do

diagnostického ústavu, který pak rozhodne o jeho dalším umístění do

dětského domova, dětského domova se školou nebo do výchovného ústavu,

jak poukázáno shora.



Stejně tak jen soud nařizuje předání dítěte do péče jiné osoby,

ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život

nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny (§ 76a odst. 1 OSŘ).

Rozhodnutí soudu je třeba rovněž ke svěření dítěte do pěstounské péče

(§ 45a odst. 1 zákona o rodině) a k osvojení dítěte (§ 63 odst. 2

zákona o rodině). Rovněž pozastavení, omezení či zbavení rodičovské

zodpovědnosti vyžaduje rozhodnutí soudu ( § 42 a § 44 zákona o rodině).



Shora citované ustanovení § 5 odst.1 zákona umožňuje, aby diagnostický

ústav, na základě blíže nespecifikované smlouvy a bez rozhodnutí soudu,

umístil dítě do smluvní rodiny, tedy aby takovou rodinu sám vybral a

uzavřel s ní smlouvu o výchově dítěte. Jedná se o změnu výchovného

prostředí dítěte, o které soud nerozhoduje, ke které nedává žádný

souhlas. Tím diagnostický ústav může fakticky změnit rozhodnutí soudu o

nařízení ústavní výchovy nebo o uložení ochranné výchovy.



Pokud tedy zákon nově svěřuje do rukou diagnostického ústavu i pravomoc

umístit dítě ve smluvní rodině, tedy do výchovy jiné fyzické osoby než

rodiče, dochází k významnému zásahu do rozhodovací pravomoci soudu.

Smlouva diagnostického ústavu se smluvní rodinou tak vlastně mění výrok

soudu, který rozhodl o nařízení ústavní výchovy. Ustanovení § 36 zákona

dokonce vylučuje správní řád pro rozhodování diagnostického ústavu

podle § 5 odst. 1 zákona. Procesní postavení účastníků řízení, či

postupu podle § 5 odst. l zákona, je tak výrazně omezeno ve srovnání s

procesním postavením účastníků řízení, kdy o svěření dítěte do výchovy

jiné fyzické osoby rozhoduje soud podle ustanovení § 45 zákona o

rodině. Dítě by tak bylo umístěno do smluvní rodiny pouze na základě

smlouvy uzavřené mezi vybranou rodinou a diagnostickým ústavem, bez

jakéhokoli zákonného podkladu a bez soudní kontroly.



K umístění dítěte do smluvní rodiny podle napadených ustanovení zákona

může tedy dojít jen na základě smlouvy, aniž by pro takové jednání byla

stanovena jasná zákonná pravidla. V takovém případě není vyloučena

možnost, že se dítě, svěřené rozhodnutím soudu do ústavní péče, dostane

na základě dohody mezi ředitelem diagnostického ústavu a osobami

tvořícími smluvní rodinu do prostředí, které bude pro dítě

nevyhovující.



Tato právní úprava porušuje i závazky České republiky, vyplývající

zejména z čl. 9 Úmluvy o právech dítěte (viz sdělení FMZV č. 104/1991

Sb.). Podle tohoto článku, odstavce l: "Státy, které jsou smluvní

stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů

proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady, na základě soudního

rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení, určí, že

takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být

nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání

nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba

rozhodnout o místě pobytu dítěte."



Došlo rovněž k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z

Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, přijaté ve Štrasburku dne 25. ledna

1996, která byla jménem České republiky podepsána dne 26. dubna 2000

(viz sdělení MZV č. 54/2001 Sb.). S touto Úmluvou vyslovil souhlas

Parlament České republiky a Prezident republiky Úmluvu ratifikoval.

Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 21 odst. 3 dne 1.

července 2000. Pro Českou republiku vstoupila v platnost podle odstavce

4 téhož článku dne 1. července 2001.



Při ratifikaci Úmluvy bylo učiněno následující prohlášení České

republiky:



"Česká republika prohlašuje podle článku 1 odst. 4 Evropské úmluvy o

výkonu práv dětí, přijaté ve Štrasburku dne 25. ledna 1996, že tuto

úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do

pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské

zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež

se dotýkají práv dítěte."



Podle čl. 1 odst. 3 Evropské úmluvy, "pro účely této úmluvy výraz

soudní řízení, které se týká dítěte, znamená řízení v rodinných věcech,

zejména pak to, v němž jde o výkon rodičovské zodpovědnosti, o otázky

pobytu a práva styku s dítětem". Podle čl. 2 odst. 1 této úmluvy pak

výraz "soudní orgán"' znamená soud nebo správní orgán mající rovnocenné

pravomoci.



Dalším ustanovením zákona, jehož zrušení je navrženo, je § 8 odst. 4

zákona, které stanoví, že: "Diagnostický ústav smluvně zajišťuje

spolupráci se smluvními rodinami. Prostřednictvím těchto smluvních

rodin jsou zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu zejména u dětí, u

kterých pobyt v kolektivu není vhodný. Výběr a přípravu smluvních

rodin, způsob spolupráce a kontroly stanoví diagnostický ústav podle

vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí."



Jak už bylo výše konstatováno, zákon v ustanoveních, jejichž zrušení je

navrženo, zavádí do českého právního řádu pojem "smluvní rodina", který

však blíže nevymezuje a jeho ustanovení jsou v tomto směru neurčitá.

Jsou tedy, podle závěru Ústavního soudu, v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR,

podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem. Podle

konstantní judikatury Ústavního soudu je jedním z principů právního

státu princip právní jistoty a z toho plynoucí požadavek na jasnost a

určitost zákona (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný ve sv. 1.

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.BECK Praha, 1994, pod č.

25). Neurčitost zákona však sama o sobě k závěru o jeho neústavnosti

nestačí, jak vyplývá z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (publikovaném pod č.

16 ve sv. 5. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zde Ústavní

soud konstatoval, že "neurčitost některého z ustanovení právního

předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a

tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) toliko tehdy, jestliže

intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního

obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů."

Ustanovení zákona, navržená ke zrušení, uvedené podmínky naplňují.

Neurčité vymezení institutu smluvní rodiny se výrazně projevuje v

ustanovení § 8 odst. 4 zákona, podle něhož jsou prostřednictvím

smluvních rodin "zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu". Lze si jen

obtížně představit, jak by mohla smluvní rodina zabezpečovat úkoly

diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální,

organizační, související s umísťováním dětí do zařízení, a konečně i

úkol koordinační (srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona). Z tohoto výčtu

je patrno, že jde o úkoly velmi odborné, zajišťované v diagnostických

ústavech týmem odborníků, kterým je pro plnění těchto úkolů svěřena

řada pravomocí a je jim i zajištěno materiální zázemí. Také podmínky,

za nichž lze dítě umístit do smluvní rodiny ("ve zvláště odůvodněných

případech, vyžaduje-li to zájem dítěte"), jsou formulovány příliš

neurčitě. Intenzita této neurčitosti je tak vysoká, že vylučuje možnost

stanovení normativního obsahu daných ustanovení i pomocí obvyklých

interpretačních postupů.



V ustanovení § 8 odst. 4 a ve zmocňovacím ustanovení § 41 odst. 2,

které pověřuje Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovit vyhláškou

podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin a podrobnosti

spolupráce a kontroly těchto rodin, stanovil zákonodárce pro zmíněnou

ministerskou vyhlášku jen velmi stručné a neurčité meze, zahrnující

pouze bližší úpravu:



- výběru smluvních rodin



- jejich přípravu



- podrobnosti spolupráce těchto rodin s diagnostickým ústavem



- kontrolu těchto rodin.



Jinak zákon hovoří o smluvní rodině jen v § 5 odst. 1 poslední větě

(viz shora), kde dává diagnostickému ústavu možnost umístit dítě do

smluvní rodiny:



- jedná-li se o zvlášť odůvodněný případ



- vyžaduje-li to zájem dítěte.



Více slov o institutu smluvní rodiny zákon neobsahuje. Vzhledem k této

kusé úpravě je zřejmé, že spíše než podrobnosti by vyhláška musela

upravit všechny základní prvky tohoto nového institutu. Zákonodárce

neupřesnil, zda má jít o péči dočasnou, překlenovací či dlouhodobou, s

možnou perspektivou budoucího osvojení. V zákoně zcela chybí definice

pojmu "smluvní rodina" a vymezení požadavků kladených na tuto rodinu.

Smluvní rodina není definována ani pozitivně, ani negativně, tj. není

stanoveno, jaká rodina např. smluvní rodinou být nemůže. Chybí vymezení

kritérií a kvalifikačních předpokladů, které by smluvní rodina měla

splňovat a jakým způsobem bude ověřována schopnost zájemců - fyzických

osob zajistit řádnou péči o dítě ve smluvní rodině. Není jasné, zda

půjde o smluvní vztahy pouze s manželskými páry nebo s jednotlivci, zda

a jakým způsobem bude omezen počet dětí v jedné smluvní rodině atd.

Chybí jakékoli vymezení práv osob pečujících o dítě ve smluvní rodině a

stanovení, jakým způsobem má být řešeno hmotné zabezpečení dítěte v

této rodině. Není rovněž stanoveno, v jakém smluvním vztahu mají být

osoby tvořící smluvní rodinu vůči diagnostickému ústavu (v úvahu

přichází pracovněprávní nebo občanskoprávní) a jaký typ smlouvy lze s

diagnostickým ústavem uzavřít. Nejsou vymezeny základní náležitosti

této smlouvy a základní práva a povinnosti jejích účastníků, včetně

jejich odpovědnosti.



Z tohoto výčtu jednoznačně vyplývá, že práva a povinnosti osob a orgánů

zúčastněných na tomto institutu a jejich pravomoci by musely být

stanoveny vyhláškou ministerstva, aby se tento institut vůbec mohl stát

funkčním.



Znamená to, že ustanovení § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 napadeného zákona

jsou v rozporu s článkem 1 a článkem 79 odst. 3 Ústavy České republiky

a článkem 4 odst. 1 a 2, článkem 7 odst. 1, článkem 10 odst. 2 a

článkem 32 Listiny, neboť představují nepřípustnou delegaci normotvorby

na orgán moci výkonné (Ministerstvo práce a sociálních věcí) a umožňují

úpravu mezí základních práv a svobod podzákonnou právní normou.



Článek 79 odst. 3 Ústavy zmocňuje ministerstva vydávat právní předpisy

pouze na základě zákona a v jeho mezích. Napadená ustanovení zákona

jsou v rozporu s tímto článkem Ústavy, protože ministerstvo je zmocněno

úpravou něčeho, pro co samotný zákon nestanoví žádné meze, co sám vůbec

neupravuje. Nejednalo by se tedy o provedení zákona, ale o jeho

doplnění, neboť prováděcí předpis by institut smluvní rodiny musel

přesně vymezit. Chybí tedy příslušná zákonná úprava, kterou by měla

ministerská vyhláška provést. Zákon svou stručností a neurčitostí

nedává nutný základní rámec pro zmíněný podzákonný předpis.



Pro zabezpečení efektivního výkonu veřejné správy je vhodné ponechat

úpravu podrobností podzákonnému právnímu předpisu, který lze

operativněji měnit. Proto i ústavní pořádek České republiky dovoluje

zákonodárci, aby za určitých podmínek zmocnil výkonné orgány k vydávání

podzákonných právních předpisů. Zmocnění ovšem musí být výslovné a

obsah podzákonného předpisu musí být v souladu se zákonem, který

provádí, musí tedy být vydán na jeho základě a v jeho mezích. Pokud

však Parlament rezignuje na stanovení příslušného rámce a blanketně

zmocní exekutivu k tomu, aby stanovila, co je právo, jaká jsou práva a

povinnosti osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úřadů,

pak porušuje zásadu omezené delegace normotvorby a porušuje tak i

principy dělby moci, stanovené mj. v v čl. 2 odst. 1 Ústavy.



Omezení delegace normotvorby je jedním z tradičních a klíčových aspektů

dělby moci a systému brzd a vzájemných vyvážení, na nichž je postaven i

ústavní pořádek České republiky. Zákonodárce v systému dělby moci

zásadně nemůže přenést svou pravomoc na jiný subjekt, svěřit ji do

jiných rukou. Předpokládaná prováděcí vyhláška by musela určit osobám

tvořícím smluvní rodinu celou řadu povinností, zejména zúčastnit se

přípravy péče o dítě, sdělit určité osobní údaje (zřejmě včetně

zdravotního stavu), spolupracovat při provádění kontroly, této kontrole

se podrobit apod.



Podle článku 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích. Zakotvení uvedených povinností v

prováděcí vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí, na základě

zmocnění § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona, by tedy porušilo podmínky

článku článku 4 odst. 1 Listiny.



Napadená ustanovení zákona jsou v rozporu s ústavními principy

podzákonné normotvorby, definovanými Ústavním soudem České republiky

zejména v nálezech publikovaných pod č. 410/2001 Sb. a č. 96/2001 Sb. V

nich Ústavní soud vyslovil, že odvozená normotvorba exekutivy musí

respektovat níže uvedené zásady:



1) podzákonný předpis musí být vydán oprávněným subjektem,



2) podzákonný předpis nesmí zasahovat do věcí vyhrazených zákonu,



3) musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard.



Podle judikatury Ústavního soudu nemusí být každá povinnost stanovena

zákonem, neboť požadavek, aby jakákoliv povinnost byla stanovena přímo

a výhradně zákonem, by "zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k

popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé

právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy"

(srov. nález č. 410/2001 Sb.). Podzákonný předpis se však musí vždy

pohybovat v mezích zákona, které jsou buď výslovně vymezeny, anebo

vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Na základě zákonného zmocnění má

prováděcí předpis konkretizovat problematiku upravenou v základních

rysech již samotným zákonem, ale nikdy nesmí jít mimo zákon.



Napadený zákon se, v ustanoveních § 8 odst. 4 a v § 41 odst. 2, shora

uvedených principů nedrží. Vymezení pojmu smluvní rodiny v zákoně je

neurčité. Stejně tak neurčité jsou podmínky, za nichž lze dítě do

smluvní rodiny umístit ("ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li

to zájem dítěte"). Intenzita této neurčitosti je tak vysoká, že

vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daných ustanovení pomocí

obvyklých interpretačních postupů. Tím odporuje principu právní jistoty

a principům právního státu. Dochází tak k rozporu těchto ustanovení

zákona s článkem 1 Ústavy, který stanoví, že "Česká republika je

demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana".



Podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "zájem dítěte musí být

předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již

uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,

soudy, správními nebo zákonodárnými orgány". Ve světle tohoto

ustanovení Úmluvy Ústavní soud zastává názor, že právní úprava výběru,

přípravy a kontroly smluvních rodin musí sledovat jeden základní cíl, a

to ochranu dítěte v tom směru, aby při péči v rámci smluvní rodiny

neutrpělo jakoukoliv újmu. Všechny důležité otázky, týkající se ochrany

zájmů dítěte, byly až dosud upraveny zákonem a není důvod, proč by

právě v případě smluvních rodin měla postačovat pouze podzákonná

úprava.



V souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu všichni

účastníci tohoto řízení souhlasili s tím, aby Ústavní soud upustil od

ústního jednání ve věci. Za této procesní situace plénum Ústavního

soudu rozhodlo, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30.

června 2004. Nálezem, vydaným podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu, zrušilo ustanovení § 5 odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41

odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 79

odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl.

10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod, a to ke dni

publikace tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v.r.