Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb.


Published: 2012
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/511672/ve-vci-nvrhu-na-zruen--34-odst.-3-a-4-zkona-.-236-1995-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
245/2012 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 23/09 dne 15. května 2012 v

plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková,

Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar

Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský a

Miloslav Výborný o návrhu Okresního soudu v Jičíně na zrušení § 34

odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění

zákona č. 138/1996 Sb., zákona č. 287/1997 Sb., zákona č. 155/2000 Sb.,

zákona č. 231/2001 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 420/2002 Sb.,

zákona č. 425/2002 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 427/2003 Sb.,

zákona č. 49/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb.,

zákona č. 127/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 388/2005 Sb.,

zákona č. 531/2006 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb.

a zákona č. 305/2008 Sb., ve vztahu k soudcům,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



1. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky

(dále jen „Ústava“) svým návrhem domáhal, aby Ústavní soud zrušil výše

citované ustanovení v záhlaví uvedeného zákona, a to „ve vztahu k

soudcům“.



2. Uvedl, že u Okresního soudu v Jičíně probíhá řízení pod sp. zn. 7 C

73/2008 o žalobě, jíž se soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr.

R. H. domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi -

zaplacení částky 8 118 Kč. Žalobce tvrdí, že ve dnech 27. 11. 2007 a

29. 5. 2009 až 31. 5. 2009 byl v pracovní neschopnosti; za den 27. 11.

2007 mu byla vyplacena dávka nemocenského pojištění pouze ve výši 160

Kč, přičemž jeho průměrný plat za uvedený den činil 3 945 Kč; za dny

29. 5. až 31. 5. 2009 činil rozdíl mezi průměrným platem za uvedené dny

a skutečně vyplacenou dávkou nemocenského pojištění 4 243 Kč. Žalovaná

částka tedy představuje rozdíl mezi skutečně vyplacenými dávkami

nemocenského pojištění a průměrným platem připadajícím na uvedené dny.



3. Navrhovatel uvedl, že o uvedený rozdíl žalobce přišel v důsledku

nabytí účinnosti zákona č. 420/2002 Sb., kterým se zkracuje doba, po

kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů,

soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k

výkonu funkce, a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském

pojištění (péči) a v důchodovém pojištění, jenž nabyl účinnosti dnem 1.

1. 2003. Tímto zákonem byla mimo jiné novelizována i ustanovení § 34

odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců, tak, že představiteli, jehož výkon funkce se

řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci nenáleží,

pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně

nevykonává funkci z důvodů, pro které se podle zákoníku práce

zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy. Představiteli, jehož výkon

funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci,

který byl uznán dočasně neschopným k výkonu funkce, přísluší plat

nejdéle po dobu 20 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k

výkonu funkce nebo při více dočasných neschopnostech k výkonu funkce

vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž dobu. Ostatním

představitelům náleží z důvodů a za podmínek stanovených ve větě první

plat nejdéle po dobu 30 kalendářních dnů. Při posuzování dočasné

neschopnosti k výkonu funkce se postupuje obdobně podle předpisů o

posuzování dočasné pracovní neschopnosti.



4. Před novelou provedenou zákonem č. 420/2002 Sb. zněl § 34 odst. 3

zákona č. 236/1995 Sb.: „(3) Představiteli a soudci náleží, pokud se

dále nestanoví jinak, plat i po dobu, po kterou dočasně nevykonává

funkci a po níž by mu podle zvláštních předpisů jinak náležely dávky

nemocenského pojištění nahrazující započitatelný příjem, avšak nejdéle

po dobu šesti měsíců; za jinou dobu, po níž představitel nebo soudce

dočasně nevykonává funkci, se plat krátí v poměru k délce této doby.“.



5. Navrhovatel je toho názoru, že institut poskytování plného platu při

dočasné pracovní neschopnosti je třeba považovat za jednu ze součástí

záruk materiálního zabezpečení soudce. Proto plat soudců nemůže a ani

nesmí být pohyblivým faktorem, jehož vývoj je závislý na právě

vládnoucím seskupení. Z důvodové zprávy vydané k zákonu č. 420/2002 Sb.

se podává, že cílem zákonodárce bylo „zachování srovnatelného postavení

jednotlivých skupin pojištěnců, tj. státních zaměstnanců, představitelů

státní moci a soudců v dosavadním systému nemocenského pojištění“;

postavení představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců považoval zákonodárce za nepřiměřené a nespravedlivé vůči

zaměstnancům, kterým je plat poskytován za vykonanou práci a od prvního

dne pracovní neschopnosti jim náleží nemocenské v redukované limitované

částce bez ohledu na příjem, který nahrazuje.



6. Navrhovatel citoval čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc

vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, soudci jsou při výkonu své

funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Pokud

Ústava zakotvuje nezávislost soudu a soudců, musí být podle

navrhovatele i platové poměry soudců stabilní, zcela nezávislé na

představách výkonné a zákonodárné moci vycházejících z politicky

motivovaných cílů a názorů. Právě s ohledem na nezávislost soudců

garantovanou Ústavou, nemůže zákonodárce přistupovat k platovým

restrikcím u soudců podle shodných zásad, jako je tomu v ostatních

oblastech veřejné sféry. Postup zákonodárce při „vyhotovení“ zákona č.

420/2002 Sb. považuje navrhovatel za neústavní, stojící v rozporu s

právem soudce na hmotné zabezpečení, které je jednou z garancí jeho

soudcovské nezávislosti zaručené zákonem a Ústavou.



7. Dále navrhovatel shrnul část judikatury Ústavního soudu vztahující

se k platovým poměrům soudců.



8. Navrhovatel pokračoval opětovnou citací důvodové zprávy k zákonu č.

420/2002 Sb., kde se mimo jiné uvádí, že navrhované opatření v

nemocenském pojištění pro rok 2003 sleduje vytvoření úspory

mandatorních výdajů státu v období, kdy bude nutno prioritně

zabezpečovat z prostředků státního rozpočtu náklady související s

odstraňováním důsledků povodní ze srpna 2002. Ve zprávě je také

uvedeno, že úspora vyplývající z navržené právní úpravy nebude pouze

jednorázová v roce 2003, nýbrž bude mít vliv na výši dávek i v

budoucích letech, a že ztíženou situaci pojištěnců v oblasti

nemocenského pojištění je třeba pojímat jako integrální součást

spoluúčasti na řešení důsledků živelní katastrofy, která postihla

republiku v srpnu 2002.



9. Navrhovatel je toho názoru, že pokud zákonem č. 420/2002 Sb. byla

soudcům výrazně zkrácena doba, po kterou je jim poskytován plat při

dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a vzhledem k tomu, že se institut

poskytování plného platu při dočasné neschopnosti považuje za jednu ze

součástí záruk materiálního zabezpečení soudce, došlo k nepřípustnému

zásahu do soudcovské nezávislosti, resp. do práva soudce na materiální

zabezpečení jeho soudcovské nezávislosti. Proto navrhovatel řízení

vedené u něj pod sp. zn. 7 C 73/2008 přerušil a podal Ústavnímu soudu

tento návrh. Platovou restrikci vůči soudcům obsaženou v ustanovení

části první zákona č. 420/2002 Sb. považuje za rozpornou s čl. 1 odst.

l ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů se domáhá vydání

nálezu, kterým by Ústavní soud jeho návrhu vyhověl tak, jak je v jeho

záhlaví uvedeno.



10. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008 byla tato věc

žalobce JUDr. R. H. vedená u Okresního soudu v Mladé Boleslavi

přikázána (z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního

řádu) Okresnímu soudu v Jičíně.



II.



11. Ústavní soud si k návrhu Okresního soudu v Jičíně vyžádal vyjádření

Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky a o stanovisko

požádal rovněž Ministerstvo spravedlnosti.



12. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je

uvedeno, že návrh zákona o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců byl předložen Poslanecké sněmovně dne 8. června 1995 jako tisk

č. 1820 skupinou poslanců zastoupených poslancem Richardem Mandelíkem.

V hlasování byl návrh zákona Poslaneckou sněmovnou přijat; ze 133

přítomných poslanců bylo 99 pro návrh, 3 proti. Zákon byl podepsán

prezidentem republiky, premiérem a vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 26.

října 1995 pod č. 236/1995 Sb. Návrh zákona, kterým se zkracuje doba,

po kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů,

soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k

výkonu funkce, a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském

pojištění (péči) a v důchodovém pojištění, předložila vláda Poslanecké

sněmovně dne 10. září 2002 jako sněmovní tisk č. 43. Na návrh vlády

vyhlásil předseda Poslanecké sněmovny stav legislativní nouze a návrh

zákona byl projednán ve zkráceném jednání podle § 99 zákona č. 90/1995

Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. V podrobné rozpravě byly

předneseny tři pozměňovací návrhy, z nichž žádný neupravoval ústavní

stížností napadená ustanovení. O celém předloženém návrhu zákona bylo

hlasováno a zákon byl Poslaneckou sněmovnou přijat. Z přítomných 187

poslanců pro hlasovalo 106 poslanců, proti 14. Návrh zákona byl doručen

Senátu dne 16. září 2002, Senát se jím nezabýval. Prezident republiky

zákon podepsal dne 23. září 2002, ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 27.

září 2002 pod č. 420/2002 Sb. Podle názoru Poslanecké sněmovny byl

uvedený zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

Ústavou stanoveným způsobem.



13. Vyjádření Poslanecké sněmovny pokračuje konstatováním, že

ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění, které

upravuje finanční zabezpečení soudce při dočasné neschopnosti k výkonu

funkce způsobem, který uvádí ve své ústavní stížnosti navrhovatel, bylo

účinné do 31. prosince 2007. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci

veřejných rozpočtů, v části třicáté zakotvuje dvě zcela nová znění

ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o platu“) s účinností od 1.

ledna 2008 a s účinností od 1. ledna 2009.



14. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu uvedl,

že po věcné stránce je návrh v zásadě shodný s návrhem podaným stejným

navrhovatelem dne 13. listopadu 2008, který byl u Ústavního soudu

vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 33/08 [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 33/08 ze dne

11. 2. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na

http://nalus.usoud.cz)]; ten Ústavní soud dne 11. února 2009 odmítl z

důvodu neodstranitelné vady petitu, jelikož směřoval ke zrušení části

první zákona č. 420/2002 Sb., tedy na zrušení části zákona

novelizujícího. Nyní podaný návrh je z hlediska svého obsahu v zásadě

identický s návrhem předchozím (argumentačně směřuje proti změně, která

byla v ustanovení § 34 zákona č. 236/1995 Sb. provedena zákonem č.

420/2002 Sb. s účinností od 1. ledna 2003) s tím rozdílem, že

navrhovatel formuloval petit nikoliv ve vztahu k novelizujícímu zákonu,

ale ve vztahu k příslušným ustanovením novelizovaného zákona (§ 34

odst. 3 a 4 zákona o platu). Navrhovatel přitom formulací petitu

navrhuje zrušení úpravy platné ke dni podání návrhu, jak lze dovozovat

z výčtu všech novelizací zákona, tedy včetně těch novelizací, které

následovaly po přijetí zákona č. 420/2002 Sb. V této souvislosti lze

podle vyjádření Senátu zmínit především změnu schválenou v roce 2006 v

rámci zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, jež spočívala v

tom, že v návaznosti na nový systém nemocenského pojištění se do zákona

o platu promítala obecná úprava, která byla obsažena v novém zákoně č.

187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, (změna byla obsažena v části

dvacáté deváté zákona č. 189/2006 Sb.). Úprava zavedená zákonem č.

420/2002 Sb. se tedy zrušovala a nahrazovala obsahově zcela jinou

úpravou. Tato změna měla původně nastat s účinností od 1. ledna 2007. V

souvislosti s posunem účinnosti nové zákonné úpravy nemocenského

pojištění nejprve na 1. ledna 2008 a následně na 1. ledna 2009 pak

došlo k tomu, že tato změna byla zapracována do zákona č. 261/2007 Sb.,

o stabilizaci veřejných rozpočtů, (část třicátá) a ze zákona č.

189/2006 Sb. byla vypuštěna (část dvacátá devátá v něm byla zrušena).

Protože navrhovatel napadá (pozn. argumentačně) jako protiústavní pouze

úpravu přijatou v rámci zákona č. 420/2002 Sb. a k dalším změnám

následujícím po přijetí tohoto zákona se ve svém podání žádným způsobem

nevyjadřuje (byť, jak je výše v záhlaví uvedeno, je petit formulován

jinak), podávané vyjádření Senátu (prý) vychází z takto pojatého návrhu

a zaměřuje se především na projednávání argumentačně napadené úpravy.



15. Senát uvedl, že zákon přijatý pod č. 420/2002 Sb. byl spolu s

několika dalšími zákony projednáván v Poslanecké sněmovně ve stavu

legislativní nouze, kterou v souvislosti s povodněmi v srpnu 2002

vyhlásil na návrh vlády předseda Poslanecké sněmovny na dobu od 22.

srpna 2002 do 13. září 2002. Senátu byl návrh zákona postoupen

Poslaneckou sněmovnou dne 16. září 2002; vláda prostřednictvím svého

předsedy požádala předsedu Senátu, aby Senát návrh zákona projednal ve

zkráceném jednání. S tímto požadavkem vlády Senát na své 21. schůzi

konané dne 18. září 2002 vyslovil souhlas, takže návrh zákona byl

projednáván ve zkráceném jednání ve smyslu § 118 zákona č. 107/1999

Sb., o jednacím řádu Senátu. Pokud jde o projednávání návrhu zákona v

příslušných výborech Senátu, ve vyjádření je mj. uvedeno, že ačkoliv

byly určité pochybnosti o potřebě projednávat předmětný návrh zákona ve

zkráceném jednání (a také o uváděných částkách úspor), získal návrh

zákona podporu senátorů, a to i s ohledem na to, že se jednalo o oblast

úpravy, kterou se v předchozím funkčním období Senát poměrně velmi

podrobně zabýval.



16. V roce 1999 totiž Senát přijal senátní návrh novely zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců,

ve znění pozdějších předpisů, (jednalo se o senátní tisk č. 90/1998,

který předložila skupina senátorů - členů ústavněprávního výboru) ve

kterém byla vedle jiných zprav obsažena také změna § 34 odst. 3. V

tomto ustanovení, v němž byl pro představitele státní moci a soudce

stanoven nárok na plat po dobu až 6 měsíců namísto dávek nemocenského

pojištění, bylo navrženo nové znění v tom smyslu, že „Za dobu, po

kterou představitel a soudce dočasně nevykonává funkci, se plat krátí v

poměru k délce této doby -“. V důvodové zprávě bylo k této úpravě

uvedeno, že „- v souladu s ústavním principem rovnosti se navrhuje

představitelům i soudcům odejmout zabezpečení platem po dobu šesti

měsíců pracovní neschopnosti. Za dobu pracovní neschopnosti stejně jako

za jinou dobu, po kterou nebude funkce dočasně vykonávána, bude plat

krácen, přičemž za dobu pracovní neschopnosti bude představitelům a

soudcům náležet nemocenská -“. Byla tedy navržena změna spočívající v

tom, aby pro představitele a soudce byla zavedena obecně platná právní

úprava vycházející z toho, že mzda či plat náleží za vykonanou práci

(tedy že se krátí za neodpracovanou dobu), přičemž v závislosti na

důvodu, pro který práce (funkce) nebyla vykonávána, budou

představitelům státní moci a soudcům náležet peněžité dávky

nemocenského pojištění v souladu s obecně platnou právní úpravou. K

navrhované změně lze podle vyjádření Senátu pro úplnost zmínit

argument, který (kromě jiného) při projednávání zmíněného návrhu zákona

v Senátu uvedl zástupce navrhovatelů k původní (zvýhodňující) úpravě:

„Uvedený zákon v platném znění, jak jsem již avizoval, je totiž v

lepším případě na pokraji ústavnosti, ale pravděpodobnější je tvrzení,

že je protiústavní, že je v rozporu s ústavním principem rovnosti. A to

proto, že u všech těchto představitelů státní moci a soudců stanoví

zásadu, že na rozdíl od ostatních občanů tito představitelé státní moci

mají nárok na to, aby v každém kalendářním roce šest měsíců po dobu, ať

už pracovní neschopnosti nebo jiných překážek v práci, jako je třeba

ošetřování dítěte, mateřská dovolená apod., v těchto případech čerpali

plný plat.“. Senát tuto změnu spolu se změnami dalších ustanovení

zákona schválil a postoupil k dalšímu projednání Poslanecké sněmovně.

Tehdy však v Poslanecké sněmovně (v níž byl návrh zákona projednán jako

sněmovní tisk č. 164/1999) byl senátní návrh zákona těsnou většinou

zamítnut, zřejmě však z jiných důvodů než byla navrhovaná změna § 34

zákona č. 236/1995 Sb., jelikož k této úpravě nezazněly žádné výhrady.

Tomu ostatně odpovídá i situace v dalším období, kdy byla oběma

komorami Parlamentu shodně přijata změna ustanovení § 34 zákona č.

236/1995 Sb., která byla navrhovatelem napadena jako protiústavní

(provedená s účinností od 1. ledna 2003 zákonem č. 420/2002 Sb.), tak i

následující změna související s uplatněním nové zákonné úpravy

nemocenského pojištění (provedená s účinností od 1. ledna 2008, resp.

od 1. ledna 2009 zákonem č. 261/2007 Sb.). V této souvislosti lze

poukázat též na to, že při projednávání výše zmíněného senátního tisku

č. 354 na 21. schůzi Senátu zástupce předkladatele (ministr práce a

sociálních věcí) k vládou navrhované změně § 34 zákona č. 236/1995 Sb.

uvedl, že navrhované opatření by přineslo určitou úsporu finančních

prostředků, což ale není hlavní cíl. Jak uvedl: „- hlavním cílem je

dosažení srovnatelného postavení jednotlivých skupin pojištěnců v

systému nemocenského pojištění. Současnou právní úpravu nelze ani s

ohledem na náročnost vykonávaných funkcí považovat za přiměřenou a

spravedlivou vůči zaměstnancům, kterým od prvního dne pracovní

neschopnosti náleží nemocenské v redukované limitované částce bez

ohledu na příjem, který nahrazuje. Navrhované řešení se neomezuje pouze

na rok 2003, protože není důvod se po jeho uplynutí k současné právní

úpravě vracet.“.



17. Podle vyjádření Senátu, jak z výše uvedeného vyplývá, jestliže

navrhovatel má za to, že zkrácení doby, po kterou byl vymezenému okruhu

představitelů státní moci a soudcům poskytován plat při dočasné

neschopnosti k výkonu funkce, bylo ve vztahu k soudcům protiústavní,

většinový názor senátorů nedlouho před projednáváním takové úpravy v

Senátu byl zcela opačný; za protiústavní byla považována podstatně

zvýhodňující úprava pro představitele státní moci a soudce a tento

názor se projevil i při projednávání předmětného návrhu zákona na

zmíněné 21. schůzi Senátu, a rovněž v dalším období, kdy se i pro

představitele státní moci a soudce zavádělo uplatnění obecné úpravy

systému nemocenského pojištění. Pokud jde o změny ustanovení § 34 odst.

3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb. provedené zákonem č. 420/2002 Sb., Senát

předmětný návrh novely zákona podle svého vyjádření projednal v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem; jelikož

odpovídal představám Senátu o potřebě změnit předmětnou úpravu, usnesl

se k tomuto návrhu novely zákona souhlasně (usnesením nezabývat se byl

návrh zákona přijat) ve většinovém přesvědčení, že je v souladu s

ústavním pořádkem České republiky a s jejími mezinárodními závazky.

Totéž lze uvést i k následným novelám napadeného ustanovení zákona,

které byly schváleny v dalším období. Ve vztahu ke změnám provedeným

výše zmíněným zákonem č. 261/2007 Sb. pak lze poukázat i na to, že šlo

o změny, které byly již v roce 2007 napadeny jako protiústavní v rámci

několika návrhů podaných na zrušení uvedeného zákona, popřípadě jeho

částí (mezi kterými byla uvedena i část třicátá), o nichž Ústavní soud

rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU

85; 166/2008 Sb.). Pokud jde o návrh na zrušení § 34 odst. 3 a 4 zákona

o platu je podle názoru Senátu namístě poukázat na to, že zrušení

navrhovaných ustanovení by navodilo stav, ve kterém by pro soudce

okresních, krajských a vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího

správního soudu neexistovala žádná právní úprava, která by jakýmkoliv

způsobem omezovala jejich nárok na pobírání platu i v případech, kdy by

soudce z jakéhokoliv důvodu a po jakoukoliv dobu nevykonával svoji

funkci. K takovému závěru lze dospět na základě ustálené judikatury

Ústavního soudu vyjadřující názor, že „zrušením protiústavního

ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním

ustanovením zrušeno či změněno“.



18. Ve stanovisku Ministerstva spravedlnosti (koncipovaném však jako

vyjádření tehdejší ministryně spravedlnosti) je zejména uvedeno, že

pokud nebude předmětný návrh odmítnut s ohledem na novelizaci

ustanovení § 34 odst. 4 zákona o platu provedenou zákonem č. 326/2009

Sb., o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, s účinností od

1. 7. 2009, ministryně konstatuje, že v obecné rovině není nakloněna

odnímání platů či dalších náležitostí spojených s výkonem soudcovské

funkce. Posouzení otázky, zda zákonodárná moc je či není, ve vazbě na

vývoj stavu veřejných rozpočtů v České republice, oprávněna zákonem

omezit dobu, po kterou je určité skupině osob namísto dávek

nemocenského pojištění poskytován plat, a jejichž odměňování je z

těchto rozpočtů financováno, aniž by šlo v případě soudců o nepřípustné

omezování principu soudcovské nezávislosti, je však výhradně věcí

Ústavního soudu. Nicméně názor, že míra nezávislosti soudce je, bez

ohledu na jakékoliv existující objektivní okolnosti, přímo závislá na

výši hmotného zabezpečení, nepovažuje ministryně spravedlnosti za

přijatelný. Rovněž tak je přesvědčena, že zkrácením doby z původních

šesti měsíců, postupně v důsledku opakovaných novelizací § 34 zákona č.

236/1995 Sb., na 14 kalendářních dnů, po které s účinností od 1. 1.

2009 představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci náleží plat ve snížené výši, a to

ve výši 60 % (s výjimkou prvních tří pracovních dnů, za které plat

nepřísluší), nedošlo k nepřípustnému zásahu do soudcovské nezávislosti

a do práva soudce na materiální zabezpečení jeho soudcovské

nezávislosti. Otázku soudcovské nezávislosti ve vztahu k materiálnímu

zabezpečení nelze (prý) vykládat takto extenzivně a nelze nemít na

zřeteli, že po dobu dočasné pracovní neschopnosti soudce vlastní výkon

funkce neprovádí. Ministryně spravedlnosti je rovněž přesvědčena, že

zákonodárce novelizovaným ustanovením neohrozil „řádné pracovní

podmínky“ soudců, pod které se dle doporučení Výboru ministrů Rady

Evropy ze dne 13. 10. 1994 řadí i zajištění přiměřenosti postavení a

odměňování soudců s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní

zatížení, neboť v případě dočasné pracovní neschopnosti nelze hovořit o

odměňování. Nejedná se de facto o plat, ale o zvláštní způsob určení

nároku na dávky sociálního zabezpečení. Shodně tak tento počin

zákonodárce, který je předmětem návrhu Okresního soudu v Jičíně, nelze

dle vyjádření označit za platovou restrikci vůči soudcům v pravém slova

smyslu, neboť odlišnost dotčených subjektů byla zohledněna. Ministryně

spravedlnosti uzavřela, že nezávislost soudců, zaručená zákonem a

Ústavou, nebyla tímto krokem zákonodárce narušena ani ohrožena; rovněž

tak zvláštní právní úprava poskytování platu soudcům namísto

nemocenského, které by jim jinak náleželo ve výši jako ostatním

zaměstnancům, neboť obecně podléhají režimu zákona č. 187/2006 Sb., o

nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, byla zachována.

Proto navrhla, aby Ústavní soud návrh zamítl.



III.



19. Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zkoumal, zda

zákon, u kterého navrhovatel namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem. Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu České republiky, jakož i z příslušných sněmovních tisků a

údajů o průběhu hlasování zjistil, že napadený zákon č. 236/1995 Sb.,

jakož i jeho novely měnící napadená ustanovení § 34 odst. 3 a 4 (zákon

č. 420/2002 Sb. a zákon č. 261/2007 Sb.) byly přijaty při dodržení kvor

stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy, řádně podepsány příslušnými

ústavními činiteli a vyhlášeny ve Sbírce zákonů; byly tedy vydány

Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence.



IV.



20. Legislativní vývoj byl následující.



21. Ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánu a soudců, ve znění platném a účinném

od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2007 (zákon č. 420/2002 Sb.) - jež se

týkají prvního data žalobcem uplatněného návrhu, tj. 27. 11. 2007,

zněla:



– ustanovení § 34 odstavce 3 včetně poznámek pod čarou č. 9) a 10):



„(3) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, ^9) a soudci nenáleží, pokud se dále

nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z

důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje

náhrada mzdy, ^10) pokud se dále nestanoví jinak.“.



22. Ustanovení § 34 odstavce 4:



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, ^9) a soudci, který byl uznán dočasně

neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních

dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více

dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním

roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům náleží z důvodů a za

podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních

dnů. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se postupuje

obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní neschopnosti.



9) Například zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním

úřadu, ve znění pozdějších předpisů.



10) § 127 a 128 zákoníku práce.“



23. Jak již bylo uvedeno shora, tato právní úprava platila do 31.

prosince 2007. Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu - ve fázi

zkoumání otázky existence podmínek řízení - zjistil, že posléze byl

vydán zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jenž v

části třicáté zakotvuje dvě zcela nová znění ustanovení § 34 odst. 4

zákona o platu, s účinností jednak od 1. ledna 2008, jednak od 1. ledna

2009.



24. Poté tedy napadené ustanovení § 34 odstavce 4 - jež se týká s

účinností od 1. 1. 2009 druhého období žalobcem uplatněného návrhu za

dny 29. 5. až 31. 5. 2009 - znělo:



25. Od 1. 1. 2008



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně

neschopnými k výkonu funkce, nepřísluší plat za pracovní dny, které

připadnou na první 3 kalendářní dny dočasné neschopnosti k výkonu

funkce; od čtvrtého kalendářního dne přísluší plat nejdéle po dobu 18

pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při

více dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom

kalendářním roce po tutéž dobu s tím, že při žádné z nich se plat za

pracovní dny, které připadnou na první 3 kalendářní dny dočasné

neschopnosti k výkonu funkce, neposkytuje. Ostatním představitelům a

poslancům Evropského parlamentu přísluší z důvodů a za podmínek

stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 27 kalendářních dnů s

tím, že při žádné dočasné neschopnosti k výkonu funkce se jim plat

neposkytuje po dobu prvních 3 kalendářních dnů. Při dočasné

neschopnosti k výkonu funkce vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo

nemoci z povolání se však poskytuje plat již od počátku dočasné

neschopnosti k výkonu funkce, a to nejdéle po dobu uvedenou ve větě

první a druhé. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se

postupuje obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní

neschopnosti; za dočasnou neschopnost k výkonu funkce se pro účely

tohoto zákona považuje též nařízená karanténa.“



26. Od 1. 1. 2009



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce

neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních

14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat ve

snížené výši, a to ve výši 60 %, s výjimkou prvních 3 pracovních dnů,

za které plat nepřísluší. Ostatním představitelům a poslancům

Evropského parlamentu přísluší v období od čtvrtého kalendářního dne

dočasné pracovní neschopnosti (karantény) do čtrnáctého kalendářního

dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat za každý kalendářní

den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu; plat

nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní

neschopnosti (karantény). Plat stanovený podle věty první a druhé se

snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle předpisů o

nemocenském pojištění snižuje na polovinu^10a). Výše platu ve snížené

výši za jednotlivý den se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru.

Při dočasné pracovní neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního úrazu

nebo nemoci z povolání se však poskytuje plat v plné výši od počátku do

čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.



10a) § 31 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.“



27. Takto (atypicky) rozdělená účinnost různých znění § 34 odst. 4

zákona o platu se opírá o čl. LXXXI zákona č. 261/2007 Sb., podle

něhož: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2008, s výjimkou

ustanovení - c) - čl. XLVI bodu 3 -, která nabývají účinnosti dnem 1.

ledna 2009,“ (uvedený čl. XLVI bod 3 se týká § 34 odst. 4 zákona o

platu).



28. Pro úplnost je nutno zmínit, že posléze bylo předmětné ustanovení

dotčeno změnami ještě dvakrát, a to zákonem č. 326/2009 Sb. s účinností

od 1. 7. 2009 a zákonem č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony

v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a

sociálních věcí, s účinností od 1. 1. 2012 (pozn. které se již této

současné věci netýkají). V současné době tedy uvedené ustanovení § 34

odst. 4 zní:



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce

neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních

14 kalendářních dnů a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 v době

prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény)

plat ve snížené výši, a to ve výši 60 % průměrného výdělku, s výjimkou

prvních 3 pracovních dnů, za které při dočasné pracovní neschopnosti

plat nepřísluší. Ostatním představitelům a poslancům Evropského

parlamentu přísluší v období od čtvrtého kalendářního dne dočasné

pracovní neschopnosti (karantény) do čtrnáctého kalendářního dne a od

1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého prvního kalendářního

dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat za každý kalendářní

den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu; plat

nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní

neschopnosti a v období prvních 3 kalendářních dnů nařízené karantény

přísluší za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 %

jedné třicetiny platu. Plat stanovený podle věty první a druhé se

snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle předpisů o

nemocenském pojištění snižuje na polovinu^10a). Pro účely stanovení

sníženého platu podle věty první se zjištěný průměrný výdělek upravuje

shodným způsobem jako průměrný výdělek pro stanovení náhrady platu

podle § 192 zákoníku práce; pro účely stanovení výše platu ve snížené

výši podle věty druhé se jedna třicetina platu upraví stejným způsobem,

jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro stanovení nemocenského z

nemocenského pojištění. Výše platu ve snížené výši za jednotlivý den se

zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Při dočasné pracovní

neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání

se však poskytuje plat v plné výši od počátku do čtrnáctého

kalendářního dne a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého

prvního kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.“.



29. Je zřejmé, že v daném případě došlo k poněkud specifické procesní

situaci. Zrekapituluje-li se ještě jednou vývoj celé věci, podle

spisového materiálu zaslaného navrhovatelem (spis Okresního soudu v

Jičíně sp. zn. 7 C 73/2008) lze konstatovat, že žalobce JUDr. R. H.

podal dne 12. 3. 2008 žalobu, kterou se domáhal vůči České republice

zaplacení částky 3 785 Kč jako rozdílu mezi průměrným platem 28. Pro

úplnost je nutno zmínit, že posléze bylo předmětné ustanovení dotčeno

změnami ještě dvakrát, a to zákonem č. 326/2009 Sb. s účinností od 1.

7. 2009 a zákonem č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v

souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a

sociálních věcí, s účinností od 1. 1. 2012 (pozn. které se již této

současné věci netýkají). V současné době tedy uvedené ustanovení § 34

odst. 4 zní:



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce

neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních

14 kalendářních dnů a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 v době

prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény)

plat ve snížené výši, a to ve výši 60 % průměrného výdělku, s výjimkou

prvních 3 pracovních dnů, za které při dočasné pracovní neschopnosti

plat nepřísluší. Ostatním představitelům a poslancům Evropského

parlamentu přísluší v období od čtvrtého kalendářního dne dočasné

pracovní neschopnosti (karantény) do čtrnáctého kalendářního dne a od

1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého prvního kalendářního

dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat za každý kalendářní

den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu; plat

nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní

neschopnosti a v období prvních 3 kalendářních dnů nařízené karantény

přísluší za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 %

jedné třicetiny platu. Plat stanovený podle věty první a druhé se

snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle předpisů o

nemocenském pojištění snižuje na polovinu^10a). Pro účely stanovení

sníženého platu podle věty první se zjištěný průměrný výdělek upravuje

shodným způsobem jako průměrný výdělek pro stanovení náhrady platu

podle § 192 zákoníku práce; pro účely stanovení výše platu ve snížené

výši podle věty druhé se jedna třicetina platu upraví stejným způsobem,

jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro stanovení nemocenského z

nemocenského pojištění. Výše platu ve snížené výši za jednotlivý den se

zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Při dočasné pracovní

neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání

se však poskytuje plat v plné výši od počátku do čtrnáctého

kalendářního dne a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého

prvního kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.“.za den 27. 11.

2007, kdy byl v pracovní neschopnosti, a skutečně vyplacenou dávkou

nemocenského pojištění. Soud řízení přerušil a podal dne 7. 11. 2008 v

této věci první návrh Ústavnímu soudu na zrušení části první zákona č.

420/2002 Sb. Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. Pl. ÚS

33/08 (viz výše) návrh odmítl pro vadu petitu, jelikož navrhovatel

napadl novelizující předpis, a nikoliv předpis novelizovaný, tj. zákon

č. 236/1995 Sb. Poté žalobce JUDr. R. H. podáním ze dne 8. 6. 2009

žalobu u Okresního soudu v Jičíně doplnil s tím, že byl ve dnech od 29.

5. 2009 do 31. 5. 2009 opět v pracovní neschopnosti a za tyto dny mu v

důsledku platné právní úpravy ušlo 4 234 Kč; o tuto částku tedy svoji

žalobu rozšířil. Následně navrhovatel (Okresní soud v Jičíně) podal

tento, nyní projednávaný, návrh konkretizovaný v záhlaví tohoto nálezu.



30. Došlo tedy k tomu, že klíčové pasáže části napadeného ustanovení §

34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb. doznaly několika změn a v současné

době zní toto ustanovení jinak (srov. výše). Navrhovatel však usiluje o

to, aby Ústavní soud v rámci konkrétní kontroly norem přezkoumal

ustanovení zákona, která má aplikovat ve věci žalobce, a to jednou ve

znění, které vůči němu bylo uplatněno ve vztahu ke dni 27. 11. 2007

(první pracovní neschopnost) a podruhé ve vztahu ke dnům 29. 5. až 31.

5. 2009 (druhá pracovní neschopnost).



31. Podle ustanovení § 66 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění zákona č. 48/2002 Sb., je návrh nepřípustný, jestliže zákon, jiný

právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je

navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti.



32. K interpretaci uvedené situace se v obdobném případě (ve vztahu k

možnosti zastavení řízení) Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), ve

kterém podrobně shrnul i veškerou svoji relevantní judikaturu

vztahující se k dané problematice. Na tento nález lze pro stručnost

odkázat; Ústavní soud zde, poněkud zjednodušeně vyjádřeno, dospívá mj.

k závěru, že v případě neexistence explicitních intertemporálních

ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je

nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové

úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který

šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na

legitimní očekávání. Pokud má obecný soud, který se obrátil na Ústavní

soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, v řízení aplikovat právní předpis ve

znění před jeho změnou, připouští se možnost, aby Ústavní soud ve věci

rozhodl akademickým, deklaratorním, výrokem konstatujícím

protiústavnost již zrušeného zákonného ustanovení. Podle citovaného

nálezu však uvedený postup dopadá na případy, ve kterých je tímto

adresátem veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení

protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových

jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně

veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo,

příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv. Situace odlišná

však nastává v případech horizontálního působení základních práv a

svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno podle tohoto

nálezu vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní

jistoty, resp. nabytých práv a za jediný možný případ průlomu zákazu

zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u

horizontálního působení základních práv a svobod lze akceptovat ochranu

hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9

odst. 2.



33. Ve zkoumané věci je zřejmé, že se jedná o případ, ve kterém je

adresátem povinností veřejná moc a působení základních práv má

vertikální strukturu; přezkumu ústavnosti již zrušených či pozměněných,

ale v konkrétní věci stále aplikovatelných ustanovení napadeného

zákona, tedy nic nebrání.



34. Z procesního hlediska je rovněž namístě připomenout, jak to učinil

i Senát Parlamentu ve výše reprodukovaném vyjádření k tomuto návrhu, že

změny zákona o platu provedené zmíněným zákonem č. 261/2007 Sb. byly

již napadeny jako protiústavní v rámci několika návrhů podaných na

zrušení uvedeného zákona (rozuměj zákona č. 261/2007 Sb.), resp. jeho

částí (mezi kterými byla uvedena i zde relevantní část třicátá

novelizující zákon o platu); o nich rozhodl Ústavní soud nálezem sp.

zn. Pl. ÚS 2/08 (viz výše).



35. V citovaném nálezu (srov. zejména body 33 až 36) tehdy Ústavní soud

mj. konstatoval, že „novela právního předpisu nemá samostatnou

normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního

předpisu - a jako taková je posuzována i její ústavnost. Jsou-li v

řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné

kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí

právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely -“.

Ústavní soud tam opakovaně „zdůraznil, že při posuzování rozporu

zákona, případně jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je

vázán pouze petitem, a nikoli jeho odůvodněním - Brojí-li navrhovatel

proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pak pro účely

ústavního přezkumu nepostačuje toliko označit zákon (případně jeho

jednotlivá ustanovení), navržený ke zrušení, nýbrž je nezbytné uvést i

důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li navrhovatel v řízení o

kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat

takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu, a tedy nezpůsobilý meritorního projednání - Důsledky uvedeného

závěru dopadají na ty části petitu, v nichž se skupina 67 poslanců

domáhala zrušení části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až

třicáté deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona. Kromě námitek

procedurálních nebyly vůči těmto částem zákona ze strany této skupiny

navrhovatelů (tj. skupiny 67 poslanců) vzneseny žádné obsahové

(materiální) výtky.“ (pozn. návrh další skupiny 43 poslanců se

materiálně netýkal části třicáté zákona č. 261/2007 Sb., která

koresponduje s částí nyní napadených zákonných ustanovení).



36. V nyní přezkoumávané věci tedy nemá napadená právní úprava pro

předmětné řízení důsledky rei iudicatae a Ústavní soud se návrhem mohl

zabývat věcně.



V.



37. Pro přehlednost je namístě znovu zopakovat znění napadených

zákonných ustanovení, u kterých v rámci tzv. konkrétní kontroly

ústavnosti přezkoumal Ústavní soud jejich soulad s ústavním pořádkem

České republiky.



38. Ustanovení § 34 odstavce 3:



„(3) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, ^9) a soudci nenáleží, pokud se dále

nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z

důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje

náhrada mzdy,^10) pokud se dále nestanoví jinak.“



39. Ustanovení § 34 odstavce 4: (ve znění platném a účinném do 31.

prosince 2007)



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, ^9) a soudci, který byl uznán dočasně

neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních

dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více

dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním

roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům náleží z důvodů a za

podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních

dnů. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se postupuje

obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní neschopnosti.



9) Například zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním

úřadu, ve znění pozdějších předpisů.



10) § 127 a 128 zákoníku práce.“



40. Ustanovení § 34 odstavce 4: (ve znění platném a účinném od 1. 1.

2009 do 1. 7. 2009)



„(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním

předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce

neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních

14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat ve

snížené výši, a to ve výši 60 %, s výjimkou prvních 3 pracovních dnů,

za které při dočasné pracovní neschopnosti plat nepřísluší a při

nařízené karanténě se plat poskytuje ve snížené výši 25 %. Ostatním

představitelům a poslancům Evropského parlamentu přísluší v období od

čtvrtého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) do

čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény)

plat za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné

třicetiny platu; plat nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů

dočasné pracovní neschopnosti a v období prvních 3 kalendářních dnů

nařízené karantény přísluší za každý kalendářní den ve snížené výši, a

to ve výši 25 % jedné třicetiny platu. Plat stanovený podle věty první

a druhé se snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle

předpisů o nemocenském pojištění snižuje na polovinu^10a). Výše platu

ve snížené výši za jednotlivý den se zaokrouhluje na celé koruny směrem

nahoru. Při dočasné pracovní neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního

úrazu nebo nemoci z povolání se však poskytuje plat v plné výši od

počátku do čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.



10a) § 31 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.“



41. Jedná se o znění zákonných ustanovení, která má navrhovatel (obecný

soud) aplikovat v případě žalobce v dané právní věci (JUDr. R. H.), a

to jednou ve znění, které vůči němu bylo uplatněno dne 27. 11. 2007 a

podruhé ve dnech 29. 5. až 31. 5. 2009.



VI.



42. Ústavní soud tedy přistoupil k meritornímu přezkumu těchto

ustanovení. Neshledal, že by byla s ústavním pořádkem v nesouladu.



43. Na počátku je třeba - ke shora uvedenému textu - ještě konstatovat,

že ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 420/2002 Sb., zjevně změn nedoznalo a v citovaném znění

platí dosud. To by při prvotním pohledu na věc mohlo vést k úvaze, že

by mohlo být - v případě jeho protiústavnosti - zrušeno a Ústavní soud

by nemusel v tomto případě (ve vztahu k § 34 odst. 3) rozhodovat jen

deklaratorním výrokem. Avšak jakýkoli nesoulad s ústavním pořádkem

nelze ve vztahu k tomuto ustanovení - odtrženě od jeho návaznosti na

následující § 34 odst. 4 - shledat (srov. znění: - soudci nenáleží,

pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně

nevykonává funkci z důvodů, pro které se podle zákoníku práce

zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy, pokud se dále nestanoví jinak);

zmíněné ustanovení neřeší konkrétní restrikci v materiálním zabezpečení

soudce v širším slova smyslu, je v podstatě pouze terminologickým

úvodem k následujícímu odstavci (§ 34 odst. 4), který již takovou

konkrétní restrikci obsahuje. Ustanovení § 34 odst. 3 tedy nelze, a to

z podstaty věci i z hlediska argumentace předestřené navrhovatelem,

ústavněprávně posuzovat odděleně od ustanovení § 34 odst. 4 zákona o

platu.



44. Jak již bylo naznačeno, zkoumaná problematika spadá, v širším

smyslu chápáno, pod oblast záruk materiálního zabezpečení soudců.

Nosným důvodem mnoha nálezů Ústavního soudu v této oblasti, zabývající

se platy soudců, byla argumentace principem soudcovské nezávislosti

(čl. 82 odst. 1 Ústavy), do jehož rámce vztáhl Ústavní soud i aspekty

materiální povahy. Opakovaně přitom zdůraznil, že soudcovská

nezávislost představuje jednu ze základních demokratických hodnot,

jejímuž zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení soudců.

Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je princip nezávislého

soudnictví jednou z podstatných náležitostí demokratického právního

státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy.



45. Ústavní soud několikrát shrnul [z poslední doby srov. nález sp. zn.

Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011 (267/2011 Sb.)] základní zobecňující

teze, podle kterých zejména:



46. - posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro

konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem

soudcovské nezávislosti,



47. - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci

zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se

vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,

z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým

restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto

restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, a



48. - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem

nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze

zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou

finanční situací státu, přičemž i při splnění této podmínky musí být

zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a

výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k

obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců [viz doporučení

Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994],

případně není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a

moci výkonné na moc soudní.



49. Dalším důvodem zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění

soudců (platových restrikcí) se zřetelem na princip jejich nezávislosti

je tedy vyloučit eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na

rozhodování soudů a soudců. Platové poměry soudců mají být stabilní

nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje

to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců

příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání

s jinou profesní skupinou.



50. Ústavní soud se dosud ve své judikatuře zabýval ve vztahu k soudcům

restrikcemi čistě platovými; šlo např. o případy, kdy byl soudcům

jednorázově odnímán, popř. snižován tzv. další plat, který do konce

roku 2004 tvořil jednu z nárokových složek odměny představitele státní

moci za výkon funkce, nebo kdy v letech 2003 a 2004 došlo ke snížení

tempa růstu jejich platů apod. V nyní projednávaném případě je však

Ústavní soud konfrontován se zcela odlišným stavem; jde o situaci

soudce dočasně uznaného za neschopného k práci (k výkonu funkce).

Ústavní soud proto musel zvážit, zda lze v daném případě vůbec hovořit

o zásahu do materiálního zabezpečení soudce ve smyslu dosavadních

nálezů. Na tuto otázku je nutno podle názoru Ústavního soudu odpovědět

v zásadě kladně, leč s tou výhradou, že výše uvedené teze, potažmo

principy obsažené v nálezech Ústavního soudu týkajících se zejména

platových restrikcí, lze na zkoumanou problematiku uplatnit jen zčásti,

mutatis mutandis. Je totiž zřejmé, že napadenými zákonnými ustanoveními

(a to v obou napadených zněních § 34 odst. 4 zákona o platu) nebylo

zasaženo do některé z nárokových složek odměny soudce, konkrétně nebyl

jimi snížen měsíční plat, další plat nebo některá paušální náhrada v

daném kalendářním roce oproti stavu dosavadnímu.



51. Ústavní soud nemíní v napadené zákonné úpravě minuciózně rozebírat

každé slovo podrobného legislativního řešení zkoumané problematiky.

Její podstata - z hlediska ústavnosti - je zřejmá; s účinností od 1. 1.

2003 (neboť další novelizace byly již jen logicky formou i obsahem s

přijatým řešením spjaty) došlo přijetím zákona č. 420/2002 Sb. k

omezení doby, po kterou byli soudci zcela zabezpečováni plným platem i

v době pracovní neschopnosti (po dobu původně až šesti měsíců,

neomezenou navíc ani kalendářním rokem), jak se uvádí v klíčových

pasážích důvodové zprávy (části obecné i zvláštní) k tomuto zákonu, na

kterou lze odkázat.



52. Ústavní soud již vyslovil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ze dne

16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), zejména bod 55], že pro

zjištění dopadu napadených zákonných ustanovení do materiálního

zabezpečení soudců je nutno vycházet z úhrnu pravidelných příjmů soudců

v kalendářním roce; měsíční příjmy již s ohledem na existenci dalších

platů vyplácených jen v určitých měsících v roce srovnávat nelze, navíc

hospodářská, rozpočtová i daňová soustava je přirozeně vybudována na

cyklu kalendářního roku. Kvantifikace materiálního zabezpečení soudců v

podobě úhrnu jejich příjmů v kalendářním roce je tak pro Ústavní soud

základním kritériem pro zjištění, zda v důsledku opatření ve sféře

odměňování soudců došlo či nedošlo k platové restrikci.



53. Ústavní soud dovozuje, že krácený plat v situaci, kdy je soudce

dočasně uznán za pracovně neschopného k výkonu funkce, nelze posuzovat

jako součást pravidelného příjmu soudce; takový příjem nemá charakter

odměny za výkon funkce bez dalšího, je poskytován nepravidelně a u

některého soudce třeba vůbec nikdy; proto je i jakákoli kvantifikace v

tomto smyslu za uvedené roční období problematická, jelikož ji nelze

vyčíslit jednoznačně danou peněžitou částkou. Je zřejmé, že se nejedná

o ústavně nepřípustné snížení platu soudce, neboť pravidelný plat a

náhrady za dobu pracovní neschopnosti ztotožňovat nelze.



54. Ústavní soud je toho názoru, že i když došlo v oblasti zabezpečení

soudců v době pracovní neschopnosti k jisté restrikci (z určitého

pohledu i výrazné), neovlivnilo to dosaženou úroveň materiálního

zajištění soudců takovým způsobem, který by nutně vedl k úvahám, zda

již nejde o svévolný postup zákonodárce směřující k omezení soudcovské

nezávislosti jako stěžejního kritéria ústavněprávního.



55. Co se týče ochrany soudcovské nezávislosti, která je spjata i s

přiměřeným materiálním zabezpečením - leč v prvé řadě je podmíněna

morální integritou a odbornou úrovní soudce - Ústavní soud na tomto

místě doplňuje, že soudcovská nezávislost není účelem sama o sobě; je

pouze prostředkem k dosažení vyššího cíle (charakter této hodnoty je

instrumentální), kterým je stát blížící se co nejvíce ideji

spravedlnosti. Funkce soudů není společensky důležitá a prestižní pouze

z důvodu finančního ohodnocení soudců, ale zejména proto, že i obecné

soudy jsou oprávněny a zavázány k ochraně hodnot ústavních, které jsou

povinny za stát, leč někdy i proti samotnému státu ve prospěch obyvatel

České republiky hájit (srov. čl. 4 Ústavy).



56. Ústavněprávní nárok na neměnnou výši zabezpečení soudce pro případ

jeho dočasné pracovní neschopnosti nelze z ústavního pořádku dovodit.

Postavení soudců zajišťující úplný plat po dlouhou dobu i v případě

pracovní neschopnosti funkci vykonávat není ani z komparativního

hlediska odůvodněné; v tomto směru lze přiznat jistou relevanci názoru

obsaženému (výše) ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky

zpochybňujícímu tuto úpravu mj. pod zorným úhlem zásady rovnosti. I

doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 17. 11. 2010 o soudcích

CM/Rec(2010)12 [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn.

Pl. ÚS 16/11 (viz výše)] předpokládá mj., že v oblasti finančního

zabezpečení soudce v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno

udržení rozumné výše jejich odměny; zajisté tu nejde o nutnost pobírat

plat či odměnu ve stejné výši jako při výkonu funkce.



57. Zkoumaná restrikce tedy podle názoru Ústavního soudu nepředstavuje

sama o sobě reálný negativní vliv na materiální zajištění soudců

dosahující rozměru ústavního. Skutečný dopad do příjmové situace soudce

(příkladmo v ročním vyúčtování) - jak je již uvedeno shora - nemůže být

totiž tak vysoký, že by to mohlo vést k pochybnostem o tom, zda již

nedošlo k porušení soudcovské nezávislosti jako výše definovaného

měřítka ústavnosti.



58. Závěrem však Ústavní soud zdůrazňuje, že případné další

restriktivní úpravy v dané oblasti by se již hranice toho, co lze ještě

považovat za ústavně konformní, mohly dotknout, nebo ji i překročit; to

platí i v případě, že by byly hospodářsky odůvodňovány přetrvávající

potřebou stabilizace veřejných financí nebo solidaritou s ostatními.

Kategorie materiálního zabezpečení soudců požívající zvýšené ústavní

ochrany je totiž širší než např. jen snížení nebo zmražení platů a

přiměřeně (i když méně přísně) se vztahuje k veškerým ostatním

peněžitým nárokům vyplývajícím z funkce soudce. I zde je tedy

představitelné, že zákonodárce přijme protiústavní právní úpravu,

kterou by pak Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit; ani v této oblasti

tedy derogační zásah nelze pro futuro vyloučit.



59. Ve zkoumaném případě k tomu však nedošlo, a proto Ústavní soud

návrh zamítl, jak je zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.



60. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další

objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil

(§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.