Advanced Search

o zrušení někt. ust. zákona o důch. pojištění a soc. zabezpečení


Published: 2006
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/511590/o-zruen-nkt.-ust.-zkona-o-dch.-pojitn-a-soc.-zabezpeen.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
405/2006 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel

Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Mucha,

Jiří Nykodým, Miloslav Výborný, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a

Michaela Židlická o návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení

ustanovení § 5 odst. 3 věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o

důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 6

odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v

částech vyjádřených slovy "péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o

dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené

vyžadující mimořádnou péči, a" a slovy "tyto děti a"



takto:



Ustanovení § 5 odst. 3 věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o

důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 6

odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v

částech vyjádřených slovy "péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o

dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené

vyžadující mimořádnou péči, a" a slovy "tyto děti a" se zrušují dnem 1.

července 2007.



Odůvodnění



I.



1. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky

(dále též "Ústava") svým návrhem domáhal zrušení ustanovení § 5 odst. 3

věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve

znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 155/1995 Sb.", resp.

"zákon o důchodovém pojištění") a ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu

11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního

zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o organizaci

a provádění sociálního zabezpečení") v částech vyjádřených slovy "péče

muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li

dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a" a

slovy "tyto děti a".



2. V návrhu na zahájení řízení navrhovatel uvedl, že v právní věci

žalobce M. H. proti žalované České správě sociálního zabezpečení bylo

rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28.

6. 2001, č.j. POD 20/2001/DZ/Če, rozhodnuto, že žalobce nelze v době od

1. 4. 1996 do 8. 2. 1998 považovat za osobu pečující o dítě ve smyslu §

5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Rozhodnutí

bylo odůvodněno tím, že žalobce podal přihlášku k účasti na pojištění a

současně návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče muže o dítě do

čtyř let věku po uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty, a proto ho

nelze považovat za osobu uvedenou v § 5 odst. 1 písm. r) zákona č.

155/1995 Sb. Odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 8. 2001

č.j. DP/2220/01 zamítla a odvoláním napadené rozhodnutí Okresní správy

sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001 potvrdila. Žalovaná

odůvodnila své rozhodnutí tím, že podle § 5 odst. 3 zákona č. 155/1995

Sb. se muž považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r), jen pokud

podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od

skončení péče o dítě. Návrh na zahájení řízení podal žalobce u

příslušné okresní správy sociálního zabezpečení dne 21. 6. 2001, tedy

po uplynutí zákonem stanovené lhůty. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná

rovněž uvedla - k odvolací námitce žalobce, že přerušil podnikatelskou

činnost z důvodu péče o dítě - že provedla důkaz žalobcovou složkou

osoby samostatně výdělečně činné, vedenou a založenou u správního

orgánu prvního stupně, a zjistila, že žalobce své podnikatelské

činnosti ukončoval bez udání důvodu průběžně již od roku 1994. Proti

rozhodnutí žalované podal žalobce ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem

opravný prostředek, ve kterém namítal mj., že nebyl pracovníky okresní

správy sociálního zabezpečení, v jejichž odbornost měl důvěru, řádně

poučen, jak má ve věci postupovat, a pro nedostatek takového poučení

podal přihlášku k účasti na pojištění opožděně. Krajský soud v Ústí nad

Labem však rozsudkem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 15 Ca 338/01

rozhodnutí žalované potvrdil. Nezbytnost splnění uvedené

administrativní podmínky soud nepovažoval za diskriminační; podle soudu

bylo podstatné, že žalobce podmínku svého zařazení do okruhu

pojištěných nesplnil, a podstatné nebylo, z jakých důvodů se tak stalo.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce odvolání,

leč Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002 napadené rozhodnutí

potvrdil. Soud mj. konstatoval, že ustanovení zákona, které uvedenou

povinnost pro žalobce zakládá, je zcela jednoznačné, a zákon z něj

žádnou výjimku nepřipouští.



3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že rozsudek

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Shodně jako v opravném

prostředku i v odvolání namítl, že ustanovení § 5 zákona č. 155/1995

Sb. je diskriminující vůči mužům proto, že ženy žádnou lhůtou omezeny

nejsou. Toto ustanovení považuje za odporující čl. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále též "Listina"); podle jeho názoru i pokud by takový

rozpor neexistoval, byla by zde nerovnost v právech mezi muži a ženami,

protože příslušné orgány nemají v této otázce výslovnou poučovací

povinnost, a muži, kteří jsou stále v péči o dítě spíše výjimkou, se

prý nemohou o této propadné lhůtě dozvědět.



4. Nejvyšší soud - s ohledem na změnu právní úpravy - postoupil

dovolání podle § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád

správní, Nejvyššímu správnímu soudu (navrhovateli) k dokončení řízení,

a to podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního tohoto

zákona, tedy k dokončení řízení podle ustanovení upravujících řízení o

kasační stížnosti.



5. Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že

ustanovení § 5 odst. 3 věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o

důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a dále § 6 odst. 4

písm. a) bod 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jichž je třeba ve

věci použít, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud

stanoví, že muž se považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř

let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně

postižené vyžadující mimořádnou péči, jen pokud podal přihlášku k

účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, "a

dobu péče o dítě muž prokazuje rozhodnutím okresní správy sociálního

zabezpečení o době a rozsahu této péče vydaným ve správním řízení

zahájeném na jeho návrh". Podle § 5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995

Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jsou do

okruhu osob, které jsou při splnění podmínek stanovených tímto zákonem

účastny důchodového pojištění, zařazeny osoby pečující o dítě ve věku

do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce

zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči. Podle § 5 odst. 3

citovaného zákona se osobou uvedenou v odstavci 1 písm. r) rozumí rodič

dítěte, osoba, jíž bylo dítě svěřeno do pěstounské péče rozhodnutím

soudu nebo jíž bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím příslušného

orgánu, a manžel (manželka) rodiče dítěte, bylo-li dítě svěřeno druhému

manželu do výchovy rozhodnutím soudu nebo zemřel-li druhý rodič anebo

není-li znám. Podle věty druhé téhož odstavce se muž považuje za osobu

uvedenou v § 5 odst. 1 písm. r), jen pokud podal přihlášku k účasti na

pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě; nepodal-li v

této lhůtě tuto přihlášku, nelze ho považovat za osobu uvedenou v

odstavci 1 písm. r). Podle věty třetí tohoto odstavce ustanovení věty

druhé platí obdobně též pro osobu, která pečuje o dítě ve věku do 18

let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou

péči. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního

zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v § 6 odst. 4 písm. a) bodu

11 svěřuje mj. okresní správě sociálního zabezpečení rozhodovat o době

a rozsahu péče muže o dítě ve věku do čtyř let a péče o dítě ve věku do

18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující

mimořádnou péči, jde-li o doby péče o tyto děti po 31. prosinci 1995.

Podle § 85 odst. 2 téhož zákona se doby péče uvedené v § 6 odst. 4

písm. a) bodu 11 prokazují rozhodnutím okresní správy sociálního

zabezpečení o době a rozsahu této péče. Návrh na zahájení řízení se

podává na předepsaném tiskopisu a tento návrh lze podat nejdříve po

skončení uvedené péče nebo v době jejího trvání v souvislosti s podáním

žádosti o přiznání důchodu, ne však dříve, než byla podána přihláška k

účasti na důchodovém pojištění podle § 5 odst. 3 věty druhé a odst. 4

zákona o důchodovém pojištění, nejpozději však do dvou let od skončení

této péče.



6. Z výše uvedeného podle názoru navrhovatele vyplývá, že zákon o

důchodovém pojištění rozlišuje a stanoví odlišné podmínky rodiči či

další osobě (jí v § 5 odst. 3 větě první na roveň postavené) pro účast

na důchodovém pojištění, odvíjející se od péče o dítě do věku čtyř let

či péče o dítě do věku 18 let dlouhodobě těžce zdravotně postižené

vyžadující mimořádnou péči, v závislosti na tom, zda je mužem či ženou.

Ženě (matce dítěte či jiné ženě - osobě, uvedené v § 5 odst. 3 větě

první) sama péče o dítě (nekryje-li se s jinou, pro ni výhodnější

formou účasti na pojištění) postačuje k tomu, aby doba péče o dítě jí

jako náhradní doba pojištění byla započtena do celkové doby pojištění

pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu. Muži zákon

o důchodovém pojištění ukládá pro účast na důchodovém pojištění navíc

podmínku, že musí podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění v

zákonem stanovené lhůtě a rovněž v zákonem stanovené lhůtě musí podat

návrh na zahájení řízení, v němž správní orgán rozhodne o době a

rozsahu jeho péče o dítě. Pokud zákonem stanovenou lhůtu zmešká, pak

přestože o dítě pečoval, mu péče o dítě účast na pojištění nezakládá a

doba takové jeho péče mu není započtena do celkové doby pro vznik

nároku na důchod a výši procentní výměry. Zákon tak, aniž by pro to

byly dány věcné důvody související s rozdílným pohlavím, pouze v

závislosti na pohlaví osoby o dítě pečující, zakládá odlišným způsobem

právo na účast takové osoby na důchodovém pojištění a stanoví pro muže

a ženy nerovné podmínky pro účast na důchodovém pojištění v souvislosti

s péčí o nezletilé děti. Nejvyšší správní soud se z těchto důvodů

domnívá, že podmínění účasti muže na důchodovém pojištění podáním

přihlášky k účasti na důchodovém pojištění v zákonem stanovené lhůtě a

podáním návrhu na zahájení řízení, v němž správní orgán rozhodne o době

a rozsahu jeho péče o dítě, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně

s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod, neboť zakládá v závislosti na pohlaví osoby pečující o dítě

nerovnost mužů a žen v jejich právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve

stáří, popř. při nezpůsobilosti k práci.



II.



7. Ústavní soud zaslal v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 a § 69

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu

České republiky a vyžádal si i písemné stanovisko Ministerstva práce a

sociálních věcí (§ 48 odst. 1 a 2 citovaného zákona).



8. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je

uvedeno, že zákon o důchodovém pojištění váže vznik účasti na

důchodovém pojištění osob pečujících o děti nebo o bezmocné osoby na

podmínku, že si tyto osoby (ženy i muži) podají písemnou přihlášku k

účasti na důchodovém pojištění nejpozději do dvou let od skončení této

péče, tak jako si mohou podávat přihlášku k účasti na pojištění osoby

starší 18 let (ženy i muži) a jejich účast na pojištění se má týkat

doby jejich vedení v evidenci úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání,

pokud jim po dobu této evidence nenáležela podpora v nezaměstnanosti

nebo podpora při rekvalifikaci, nebo doby soustavné přípravy na budoucí

povolání studiem na střední nebo vysoké škole v České republice, s

výjimkou doby prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let.

Výjimkou z této zásady je, že žena přihlášku k účasti na důchodovém

pojištění při péči o dítě nepodává. Důvodem pro tuto výjimku je její

praktičnost. Při uznávání náhradní doby pojištění se zkoumá, zda jsou

skutečně naplněny podmínky jejího uznání, neděje se tak automaticky.

Pouze u péče o dítě se vychází z vyvinuvšího se modelu v našem

prostředí, kde jsou to především ženy, které se o děti v nízkém věku

starají. Podávání přihlášek k účasti na důchodovém pojištění ženami -

při péči o malé děti - by tak při množství případů, kdy ženy o malé

děti pečují, prý nabylo znaky formality, a proto převládl názor, aby

ženy nemusely při péči o malé děti přihlášku podávat. Zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou, a je

na Ústavním soudu, aby ústavnost těchto zákonů posoudil.



9. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření nejdříve uvedl,

že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byl schválen

Poslaneckou sněmovnou 30. června 1995, s účinností od 1. ledna 1996,

tedy ještě v době před ustavením Senátu. Následně byl uvedený zákon,

již po ustavení Senátu, několikrát novelizován, přičemž pouze

novelizace provedená zákonem č. 134/1997 Sb. se dotýkala napadeného

ustanovení § 5 odst. 3. Dále konstatoval - zejména - že pokud

navrhovatel vychází z toho, že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém

pojištění, ve znění pozdějších předpisů, i v případě péče o dítě ve

věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující

mimořádnou péči, stanoví rozdílné podmínky pro účast na důchodovém

pojištění v závislosti na tom, zda se jedná o muže či o ženu, jde o

názor, který nemá oporu v zákonné úpravě. V tomto případě z platné

právní úpravy [§ 5 odst. 1 písm. r) a § 5 odst. 3 věta třetí zákona o

důchodovém pojištění] vyplývá, že stanovený režim platí pro osobu

pečující o takové dítě, nezávisle na tom, zda jde o muže nebo ženu. V

souvislosti s péčí o dítě do 18 let věku, které je těžce zdravotně

postižené vyžadující mimořádnou péči, se k zápočtu doby této péče

vyžaduje, aby pečující osoba (bez rozlišování, zda jde o muže nebo

ženu) podala přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nejpozději do

dvou let od skončení péče o dítě. K zápočtu této doby dochází na

základě rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení podle § 6

odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení, v platném znění. Navrhované zrušení

ustanovení § 5 odst. 3 věty třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém

pojištění, lze tedy stěží argumentačně opřít o jeho rozpor s ústavním

pořádkem, konkrétně s čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, jak se uvádí v podaném návrhu. Naproti tomu úprava

týkající se péče o dítě ve věku do čtyř let, kde zákon stanoví rozdílné

podmínky k započtení doby této péče, je-li pečující osobou žena nebo

muž, se podle vyjádření Senátu obecně může jevit jako úprava

zakládající nerovné podmínky pro účast na důchodovém pojištění v

souvislostí s péčí o takové dítě, podle toho, zda jde o muže nebo ženu.

V této věci by však mělo být podstatné posouzení rozdílné úpravy z těch

hledisek, která byla vyjádřena například v nálezu Ústavního soudu

uveřejněném pod č. 40/2003 Sb. ve věci návrhu na zrušení § 78 zákona č.

155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. To znamená posouzení, zda je

rozdílná úprava projevem libovůle, nebo zda je založena na objektivních

a rozumových důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a zda mezi tímto

cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existuje stav

přiměřenosti. Navrhovatel vychází z toho, že zákon stanoví rozdílné

podmínky pro muže a ženy, "aniž by pro to byly dány věcné důvody,

související s rozdílným pohlavím". Z jeho podání však nevyplývá, zda si

v jím vedeném řízení opatřoval podklady týkající se toho, z jakých

důvodů byla v zákoně o důchodovém pojištění při jeho přijetí v roce

1995 stanovena zvláštní úprava, týkající se mužů pečujících o děti ve

věku do čtyř let a jak takové důvody hodnotil z hlediska jejich

objektivity, rozumnosti a přiměřenosti. Bylo by proto podle mínění

Senátu účelné v tomto smyslu napadená ustanovení posoudit, zejména s

přihlédnutím k případnému vyjádření věcně příslušných správních orgánů

působících v oblasti důchodového pojištění. V dané věci lze podle

vyjádření Senátu také vzít v úvahu, že případné zmeškání prekluzivní

lhůty stanovené k podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění je

možné v odůvodněných případech řešit v rámci odstraňování tvrdosti ve

smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.



10. V obsáhlém stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí, které

si Ústavní soud s ohledem na specifikum zkoumaného případu rovněž

vyžádal, je po obecné rekapitulaci platného právního stavu zejména

uvedeno, že dříve (před 1. 1. 1996), pečoval-li při splnění stejných

podmínek o dítě muž, nešlo podle uvedených předpisů o náhradní dobu

započítávanou do doby zaměstnání; tato doba se muži pro jeho důchodové

nároky vůbec nehodnotila. Zápočet doby péče muže o dítě umožnil až

zákon o důchodovém pojištění s účinností od 1. ledna 1996. Kromě toho

tento zákon také prodloužil délku náhradní doby z důvodu péče o dítě

bez kvalifikovaného důvodu ze tří na čtyři roky. Podmínku toho, aby muž

byl považován ze osobu uvedenou v § 5 odst. 1 písm. r) zákona o

důchodovém pojištění, stanoví § 5 odst. 3 druhá věta tohoto zákona. Tou

podmínkou je podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění

nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě; nepodal-li muž v této

lhůtě tuto přihlášku, nelze ho považovat za osobu, uvedenou v § 5 odst.

1 písm. r). "Zkoumáme-li, zda zákon o důchodovém pojištění stanoví

obdobnou nebo jinou zvláštní podmínku pro vznik účasti na důchodovém

pojištění z důvodu péče výslovně ženě, pak ji nenalezneme." Ustanovení

§ 5 odst. 3 věty třetí zákona o důchodovém pojištění však stanoví, že

odstavec 3 věta druhá téhož ustanovení platí obdobně též pro osobu,

která pečuje o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně

postižené vyžadující mimořádnou péči. V tomto případě se tedy splnění

uvedené podmínky vztahuje i na ženu. Z uvedeného vyplývá, že pro účast

ženy na důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě do čtyř let věku

nestanoví zákon o důchodovém pojištění žádnou administrativní podmínku

[srovnej § 5 odst. 1 písm. r), kde se uvádí "osoba", tedy muž a žena

pečující o dítě do čtyř let věku, a § 5 odst. 3 větu druhou, kde se

stanoví podmínka podání přihlášky k účasti na pojištění výslovně jen

muži, nikoli ženě], avšak pokud jde o péči o dítě ve věku do 18 let,

splňuje-li toto dítě kvalifikované podmínky, nerozlišuje zákon o

důchodovém pojištění pohlaví pečující osoby - muž i žena musí pro vznik

účasti na pojištění splnit stejnou podmínku (tj. podat ve stanovené

lhůtě přihlášku k účasti na důchodovém pojištění). Zákon o důchodovém

pojištění stanoví pro hodnocení uvedené doby jako náhradní doby

pojištění jak pro vznik nároku na důchod, tak pro výši procentní výměry

důchodu stejnou podmínku pro muže i ženu - získání minimálně jednoho

roku pojištění. Zároveň však zákon o důchodovém pojištění zabraňuje

duplicitnímu hodnocení téže doby více osobám, a to v ustanovení § 14

odst. 2, podle kterého tutéž dobu péče o dítě podle § 5, odst. 1 písm.

r) nelze započítat současně více osobám; pečovalo-li o dítě současně

více osob, započte se tato péče jako náhradní doba pojištění té osobě,

která pečovala v největším rozsahu. Při přípravě návrhu novely zákona o

důchodovém pojištění byl prý tento požadavek klíčovým při hledání

vhodných nástrojů k zabránění hodnocení jedné a téže doby více

pojištěncům, a to zejména z důvodu ochrany veřejného zájmu, neboť podle

názoru Ministerstva práce a sociálních věcí je za veřejný zájem třeba

považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky, určenými pro

vyplácení důchodů ve výši, stanovené právními předpisy. Tyto prostředky

jsou získávány z pojistného, placeného fyzickými i právnickými osobami,

a protože jsou (byť sui generis) součástí státního rozpočtu, nabývají

tak vlastnosti veřejných materiálních hodnot. Skutečnost, že uvedená

doba je hodnocena pro nárok na důchod i výši jeho procentní výměry plně

bez jakékoli redukce, aniž by kdokoli do systému důchodového pojištění

za takovou dobu odváděl pojistné, odůvodňuje dle názoru ministerstva

snahu nalézt takové řešení, které účinně zabrání zneužívání veřejných

prostředků.



11. Při hledání onoho řešení se podle stanoviska ministerstva vycházelo

z dlouholeté zkušenosti nositele důchodového pojištění, a to že při

uplatňování nároku na důchod se jen velmi obtížně prokazují

skutečnosti, ke kterým došlo před několika desetiletími. Po 20, 30 i

více letech je jen těžko zjistitelné, který z rodičů o dítě ve věku do

čtyř let pečoval, případně který z nich o ně pečoval ve větším rozsahu.

Z toho důvodu považovali zpracovatelé návrhu za nezbytné navrhnout

takovou úpravu, která umožní v aktuálním čase zjišťovat skutečný stav

věci. To se však neobejde bez součinnosti osoby, o jejíž účast na

pojištění jde. Nabízela se možnost zvolit pro vznik účasti všech osob

pečujících o dítě ve věku do čtyř let na důchodovém pojištění stejné

administrativní podmínky, jaké byly navrženy pro vznik účasti na

důchodovém pojištění osob pečujících o dítě ve věku do 18 let, je-li

dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a osob

pečujících osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně

bezmocnou osobu starší 80 let. Od stanovení podmínky přihlášení k

účasti na důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě do čtyř let pro

všechny pečující osoby (muže i ženy) a následného podání podnětu k

zahájení řízení o době a rozsahu této péče však bylo nakonec upuštěno.

Zpracovatelé návrhu přitom podle ministerstva vyšli ze skutečností - na

kterých se ani po 9 letech účinnosti zákona o důchodovém pojištění

příliš nezměnilo a které vyplývají z tradičního modelu české rodiny a

dosud přetrvávajícího rozdílu v odměňování mužů a žen - že jsou to

především ženy, kdo pečují o dítě ve věku do čtyř let. U mužů jde

prozatím o zcela výjimečné případy v porovnání s počtem pečujících žen.

Statistické údaje od roku účinnosti zákona o důchodovém pojištění, tj.

od roku 1996 do roku 2003, prý jen potvrzují správnost těchto úvah. Při

zvažování, zda je třeba administrativní podmínkou pro vznik účasti na

důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě do čtyř let věku zatížit

všechny osoby ve stejné situaci nebo jen muže, kteří pečují o dítě v

uvedeném věku - ve srovnání se ženami - jen v ojedinělých případech,

zvítězil podle ministerstva přístup založený na objektivních a

rozumných důvodech. V případě žen by se jednalo o opatření, které by

mělo vůči ženám "nepříznivé" dopady a dále by prý znamenalo i velkou

administrativní zátěž orgánů sociálního zabezpečení (včetně nárůstu

nákladů) v důsledku nové evidenční a rozhodovací činnosti. Stanovení

administrativní podmínky jen pro muže se jevilo být v dané situaci

"menším zlem", neboť vyžaduje plnění určité součinnosti toliko od

nepatrného počtu z množiny osob (necelé jedno promile), které se

nacházejí ve stejné situaci, a splnění administrativní podmínky mužem

prokazatelně splní svůj účel, tj. vyloučí hodnocení jedné a téže doby

více pojištěncům.



12. Podle ministerstva je dále třeba uvést, že na druhé straně mají

muži výhodnější procesní postavení při prokazování předmětné doby při

uplatňování nároku na dávku než ženy, neboť se od nich požaduje učinit

pouze dva jednoduché úkony pro rozhodnutí o době a rozsahu péče o dítě

do čtyř let (tj. podat přihlášku k účasti na pojištění a dát podnět k

zahájení řízení o době a rozsahu péče o dítě ve věku do čtyř let),

přičemž postačuje, jestliže oba úkony učiní současně, tedy týž den při

jediné návštěvě okresní správy sociálního zabezpečení, pokud tak učiní

v období mezi skončením péče o dítě a uplynutím dvou let od skončení

této péče. V této aktuální době, krátce po skončení péče, není pro muže

problém prokázat vztah k dítěti rodným listem, případně rozhodnutím

příslušného orgánu či soudu. Naproti tomu žena (a to i biologická

matka) musí předložit k prokázání péče o dítě do čtyř let jeho věku

jeho rodný list, nebo výpis z matriky narozených, týkající se daného

dítěte, eventuálně - zejména v případě oprávněných pochybností ze

strany správního orgánu - dalšími důkazními prostředky dobu takové péče

prokázat, což např. po čtyřiceti letech od skončení péče může být

problém (doklad nemá k dispozici, ztratila ho apod.), takže musí v

některých případech vynaložit větší úsilí a často i finanční

prostředky, aby vztah k dítěti prokázala. Pokud ho ovšem věrohodným

způsobem prokáže, pak postačí k hodnocení doby péče o takové dítě její

čestné prohlášení, neboť administrativní podmínka stanovená pro muže

pečující o dítě ve věku do čtyř let spolehlivě vyloučí hodnocení

stejných časových úseků péče o jedno dítě více osobám. Pokud by však

došlo ke zrušení administrativní podmínky stanovené k vzniku účasti

muže na důchodovém pojištění z důvodu péče o dítě ve věku do čtyř let,

pak by muž i žena, kteří by při uplatnění nároku na důchod žádali o

zhodnocení doby péče o dítě ve věku do čtyř let, museli prokázat nejen,

že jsou ve vztahu k dítěti osobou vymezenou v § 5 odst. 3 větě první

zákona o důchodovém pojištění, ale i to, že o dítě skutečně pečovali a

v jakém rozsahu (tj. že dobu péče o dítě nelze hodnotit jiné osobě, a

to i v případě, že tato jiná osoba uplatní svůj nárok o řadu let

později); to by podle ministerstva bylo velmi obtížné, zejména s

přihlédnutím ke značnému časovému odstupu (zpravidla několika

desetiletí), se zřetelem - v mnoha případech - ke zpřetrhání původních

rodinných vazeb (rodiče dítěte se rozešli, oba budou žádat o zhodnocení

téže doby péče o dítě, kterou nebudou mít pokrytu dobou pojištění, či

se o tom, komu má být zhodnocena, nedohodnou). Došlo by tak ke zhoršení

procesního postavení mužů i žen. Nedalo by se údajně zabránit

přeplatkům na důchodech vzniklým z důvodu zhodnocení péče o dítě té

osobě, která by uplatnila nárok na důchod dříve (a vzhledem k

rozdílnému důchodovému věku lze usuzovat, že většinou by to byla žena),

pokud by jiná osoba posléze požadovala započtení téže doby. V takovém

případě by muselo být provedeno nezbytné dokazování, a to včetně

případného vyčíslení přeplatku na již přiznané dávce. V této situaci by

se navíc neodůvodněně ocitly i osoby pečující o dítě ve věku do 18 let,

je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči,

přestože u nich právní předpisy stanoví stejné podmínky vzniku účasti

na pojištění z důvodu péče o uvedené dítě bez ohledu na pohlaví, neboť

senát Nejvyššího správního soudu navrhuje zrušit administrativní

podmínku i pro ně. Krajním řešením, které by zatížilo jak pečující

osoby (muže i ženy bez rozdílu), tak i nositele důchodového pojištění,

by bylo stanovit podmínku podání přihlášky k účasti na důchodovém

pojištění do dvou let od skončení péče o dítě ve věku do čtyř let i pro

ženy. Ministerstvo pak v této souvislosti upozornilo na počet živě

narozených dětí v České republice, který přesahuje 90 000 ročně.

Ministerstvo v závěru svého stanoviska připustilo, že ustanovení § 5

odst. 3 věty druhé zákona o důchodovém pojištění v sobě "obsahuje

určitou míru nerovnosti mezi mužem a ženou", tato nerovnost však prý

nedosahuje intenzity, která by způsobovala porušení principu rovnosti

bezdůvodně, zejména bez odůvodnění veřejným zájmem a ochranou veřejných

hodnot spočívajících v hospodárném nakládání s veřejnými finančními

prostředky.



III.



13. Ustanovení zákona o důchodovém pojištění, resp. zákona o organizaci

a provádění sociálního zabezpečení, která navrhovatel napadá a požaduje

zrušit, zní (tučně vyznačeno napadené):



14. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění - Osobou

uvedenou v odstavci 1 písm. r) se rozumí rodič dítěte, osoba, jíž bylo

dítě svěřeno do pěstounské péče rozhodnutím soudu nebo jíž bylo dítě

svěřeno do péče rozhodnutím příslušného orgánu, a manžel (manželka)

rodiče dítěte, bylo-li dítě svěřeno druhému manželu do výchovy

rozhodnutím soudu nebo zemřel-li druhý rodič, anebo není-li znám;

rodičem se zde rozumí též osvojitel dítěte.



Muž se považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r), jen pokud

podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od

skončení péče o dítě; nepodal-li v této lhůtě tuto přihlášku, nelze ho

považovat za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r). Ustanovení věty

druhé platí obdobně též pro osobu, která pečuje o dítě ve věku do 18

let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou

péči.

[Pozn.: Ustanovení § 5 odst. 1 písm. r) zákona zní: Pojištění jsou při

splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni ... osoby pečující

o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li

dlouhodobě těžce zdravotně pojištěné vyžadující mimořádnou péči.]



15. Ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu 11 zákona o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení - Okresní správy sociálního

zabezpečení rozhodují o době a rozsahu



péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let,

je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči,

a

péče osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo

částečně bezmocnou osobu starší 80 let, jde-li o doby péče o



tyto děti

a bezmocné osoby po 31. prosince 1995.



IV.



16. Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatel namítá protiústavnost

jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



17. Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České

republiky, jakož i z příslušných sněmovních tisků a z údajů o průběhu

hlasování, Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh

zákona o důchodovém pojištění na své 32. schůzi dne 30. 6. 1995, tedy

ještě před vznikem Senátu. Zákon byl ústavními činiteli podepsán a dne

4. 8. 1995 vyhlášen ve Sbírce zákonů, v částce 41 pod číslem 155/1995

Sb. Zákon o důchodovém pojištění tak byl přijat ústavně předepsaným

způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při dodržení pravidel

stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy. Zákon č. 134/1997 Sb.

novelizující zákon o důchodovém pojištění v napadeném ustanovení

(vložena věta třetí) byl rovněž řádně přijat, neboť návrh tohoto zákona

byl schválen v Poslanecké sněmovně dne 23. 5. 1997 a v Senátu dne 11.

6. 1997. Zákon byl příslušnými ústavními činiteli podepsán a dne 26. 6.

1997 vyhlášen ve Sbírce zákonů, v částce 48 pod číslem 134/1997 Sb.

(Zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. byl sice novelizován

ještě celou řadou dalších zákonů, leč tyto novelizace se napadeného

ustanovení nedotkly.)



18. Pokud jde o napadené ustanovení zákona o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení č. 582/1991 Sb., Ústavní soud konstatuje, že co

se týče zákonů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava České

republiky, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový

soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury

jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci. Z hlediska tzv.

formální kontroly ústavnosti tedy Ústavní soud přezkoumal pouze dílčí

novely tohoto zákona, které se dotkly napadených ustanovení; jedná se v

prvé řadě o zákon č. 160/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém pojištění. V tomto

směru zjistil, že tento zákon byl řádně schválen dne 30. 6. 1995 na 32.

schůzi Poslanecké sněmovny, příslušnými ústavními činiteli byl podepsán

a dne 8. 8. 1995 došlo k jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, v částce 42

pod číslem 160/95 Sb. I tento zákon byl tedy přijat ústavně předepsaným

způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence.



19. Další novela, která doplnila napadená ustanovení zákona č. 582/1991

Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, byla provedena

zákonem č. 424/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 582/1991 Sb., o

organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Ústavní soud ověřil, že citovaný

zákon byl řádně schválen dne 26. 9. 2003 na 20. schůzi Poslanecké

sněmovny a dne 6. 11. 2003 na 11. schůzi Senátu Parlamentu České

republiky. Ústavními činiteli byl podepsán a dne 12. 12. 2003 došlo k

jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, v částce 139 pod číslem 424/2003 Sb.

Ústavní soud tedy konstatuje, že i tento zákon byl přijat ústavně

předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence.



V.



20. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu

napadených zákonných ustanovení z hlediska jejich souladu s ústavním

pořádkem České republiky.



21. Podstatou věci je otázka, zda shora citovaná ustanovení zákona o

důchodovém pojištění a související ustanovení zákona o organizaci a

provádění sociálního zabezpečení jsou způsobilá porušit zásadu rovnosti

v právech, obecně vyjádřenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod,

podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a

konkretizovanou v čl. 3 Listiny (odstavci prvním), podle kterého se

základní práva a svobody zaručují všem, mj. bez rozdílu pohlaví nebo

jiného postavení. V úvahu je třeba vzít i čl. 14 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, podle něhož užívání práv a svobod

přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené

na jakémkoli důvodu, jako je mj. i pohlaví. Rovněž čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech stanoví, že všichni jsou si

před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli

diskriminace; zákon má zakázat jakoukoli diskriminaci a zaručit všem

osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli

důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství,

politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního

původu, majetku a rodu.



22. Ústavní soud po přezkoumání věci usoudil, že návrhu je nutno

vyhovět a napadená zákonná ustanovení zrušit.



23. K tomu vedou Ústavní soud následující důvody.



24. 1) Rovnost všech lidských bytostí jako subjektů základních práv a

svobod je obsahem v zásadě všech dokumentů chránících lidská práva. Jde

mj. i o praktické poznání a uznání hodnoty každého člověka jako

takového, bez ohledu na jeho schopnosti, znalosti a "užitečnost" či

prospěšnost pro celek; z právně filozofického hlediska jde o projev

dávné pravdy - ač nesčetněkrát v dějinách porušované - že s člověkem

nikdy nesmí být svévolně zacházeno pouze jako s prostředkem sloužící

zájmům jiných. Lze konstatovat, že rovnost svobodného jedince v

důstojnosti a právech je základním stavebním kamenem našeho ústavního

řádu a promítá se vlastně i do celé Listiny základních práv a svobod.



25. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. jejich shrnutí

např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, svazek 8, nález č. 67, str. 163, 170 a násl.; vyhlášen pod č.

185/1997 Sb.) vyložil blíže obsah ústavního principu rovnosti. Nutno

tedy zejména zopakovat, že se ztotožnil s chápáním rovnosti, jak ji

vyjádřil již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992, sp. zn.

Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního

soudu ČSFR), podle kterého "je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení

svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné.

Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně ... Pokud zákon určuje

prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné,

může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud

ČSFR tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost

jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění

neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle. Obsah principu rovnosti

tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek

odlišování subjektů a práv. Právní rozlišování v přístupu k určitým

právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však kategorický

závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ustanovení čl.

1 Listiny základních práv a svobod nelze ostatně vykládat izolovaně od

dalších obecných čl. 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno je pojmout

jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že

ani základní chráněné hodnoty vyjmenované v čl. 3 Listiny nekoncipoval

ústavodárce jako absolutní. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 29, str. 209 a násl.;

vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.) Ústavní soud mj. konstatoval, že

nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských

práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru,

již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s

porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva.



26. Jak dále uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 29, nález č. 11, str. 79,

87 a násl.; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), ústavní zásada rovnosti v

právech náleží k těm základním lidským právům, jež konstituují

hodnotový řád moderních demokratických společností. Princip rovnosti je

právně filozofickým postulátem, který je v rovině pozitivního práva

garantován zákazem diskriminace. Rovnost není kategorií neměnnou, neboť

prochází vývojem, který její obsah obzvláště v oblasti práv politických

a sociálních výrazně poznamenává. Rovněž mezinárodní dokumenty o

lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů

vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze

kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní

diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k

porušení tohoto principu došlo, musí být splněno několik podmínek: s

různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné

situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a

rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Zde lze doplnit, že

Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně

konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v

analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá

žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní

cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené.

Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech opakovaně vyjádřil názor, že

vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo

rozumná a objektivní kritéria, (reasonable and objective criterions).

Mezinárodní dokumenty a judikáty přitom často rozlišují formální

rovnost (tj. rovné zacházení s formálně rovnými subjekty ve formálně

stejných případech) a rovnost substantivní (tj. formálně nerovné

zacházení s fakticky nerovnými subjekty, jež má kompenzovat právě tuto

faktickou nerovnost a napomoci tak nastolení skutečné rovnosti mezi

nimi). Posledně uvedený případ bývá označován za tzv. pozitivní

diskriminaci, pokud se jím zavádí zvýhodněné zacházení se subjekty,

které jsou fakticky výrazně znevýhodněny ve srovnání s jinými

(preferential treatment). Prostředky zvýhodněného zacházení nejsou tedy

zásadně v rozporu s právními principy rovnosti a zákazu diskriminace,

pokud jejich uplatnění směřuje k odstranění faktické diskriminace mezi

těmito subjekty. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové

preferenční zacházení v právním řádu zakotví. Musí přitom dbát o to,

aby byl zvýhodňující přístup založen na objektivních a rozumných

důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a

prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah

přiměřenosti. V oblasti občanských a politických práv a svobod, již

imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich,

existuje pro preferenční zacházení s některými subjekty obecně jen

minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských,

sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát naopak k aktivním

zásahům povinován - jelikož mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti

mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak

rozvrstvené společnosti - zákonodárce logicky disponuje mnohem větším

prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické

nerovnosti uvnitř ní (srov. citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02).



27. Pod zorným úhlem shora vyjádřených základních principů a již dříve

přijatých závěrů Ústavního soudu tedy bylo nutno v daném případě

posuzovat, zda právní úprava spočívající v napadených ustanoveních

zákona o důchodovém pojištění a zákona o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení není projevem libovůle a rovněž zda jde o

legitimní snahu o - svým způsobem odůvodněný - preferenční přístup, a

nikoli o protiústavní rozlišování mezi dotčenými subjekty (muži a

ženami), jež není založeno na objektivních a rozumných důvodech a

hlediscích. Jedním z esenciálních znaků demokratického právního státu

je totiž princip přiměřenosti, který předpokládá zejména to, že

opatření omezující základní práva a svobody nesmějí svými negativními

důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto

opatřeních.



28. Meritum věci spočívá - jak je výše podrobně shrnuto - v právní

úpravě, podle které se pro účely důchodového pojištění muž považuje za

osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku k

účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě. Je

totiž třeba konstatovat - souhlasně s vyjádřením Senátu Parlamentu

České republiky i se stanoviskem Ministerstva práce a sociálních věcí -

že co se týče osoby, která pečuje o dítě ve věku do 18 let, je-li

dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči,

vztahuje se splnění uvedené podmínky i na ženu (§ 5 odst. 3 věta

třetí), a v tomto směru tedy k žádné nerovnosti mezi pohlavími (viz

však dále bod 36) docházet nemůže. Pro účast ženy na důchodovém

pojištění z důvodu péče o dítě do čtyř let věku však zákon o důchodovém

pojištění žádnou administrativní podmínku - na rozdíl od mužů -

nestanoví, a zde tedy nepochybně k založení zřejmé nerovnosti dochází.

Ústavní soud se proto soustředil zejména na přezkoumání ústavnosti

právní úpravy spočívající ve větě druhé ustanovení § 5 odst. 3 zákona

č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.



29. a) Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí při

přípravě návrhu novely zákona o důchodovém pojištění byl tento

požadavek (uvedená podmínka pro muže) klíčovým při hledání vhodných

nástrojů k zabránění hodnocení jedné a téže doby více pojištěncům; to

zejména z důvodu ochrany veřejného zájmu, neboť za veřejný zájem je

třeba považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky určenými k

vyplácení důchodů ve výši stanovené právními předpisy. Ústavní soud si

tedy položil otázku, zda lze uvedený cíl považovat za dostatečně

legitimní, a zejména zda je proveden způsobem, jenž je tomuto cíli

přiměřený. I když je zřejmé, že účelné hospodaření s veřejnými

finančními prostředky je jistě ve veřejném zájmu a že zákonodárcem

přijatému řešení lze snad i přiznat - zejména z hlediska praxe -

určitou relevanci, nelze přehlédnout, že se tak stalo za cenu založení

výrazné nerovnosti mezi pohlavími a za cenu diskriminace mužů

pečujících o dítě ve věku do čtyř let. Argumentace statistickými údaji

(obsažená ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí),

prokazující, že se u mužů jedná o zcela výjimečné případy v porovnání s

počtem pečujících žen a že stanovení předmětné administrativní podmínky

jen pro muže (prý) vyžaduje plnění "určité součinnosti" od nepatrného

počtu z množiny osob (necelé jedno promile), nemůže z ústavněprávního

hlediska obstát. Naopak - čistě logicky vzato - si zde ministerstvo do

jisté míry odporuje, protože jde-li o tak zanedbatelný počet mužů, pak

jistě i potencionální zneužívání veřejných prostředků by nedosahovalo

takového rozměru, aby vůbec mohl být uvedený postup zákonodárce

oprávněný, nehledě na to, že zde je již jaksi předem tomuto zlomku z

okruhu pojištěných osob podsouvána možnost v zásadě unfair jednání.

Oproti tomu však platí, že i kdyby se důsledky uvedeného opatření

dotkly či mohly dotknout byť jen malé skupiny osob, bylo by to z

ústavního hlediska nepřijatelné. Pokud jde o námitku obsaženou ve

vyjádření Poslanecké sněmovny, že žena je z uvedené povinnosti vyňata z

důvodu "praktičnosti takové výjimky", jelikož z "modelu vyvinuvšího se

v našem prostředí" by podávání přihlášek k účasti na důchodovém

pojištění ženou v těchto případech nabylo znaků pouhé formality, nutno

uvést, že v právním státě nelze výrazný zásah do základních práv nebo

svobod a porušení principu rovnosti mezi pohlavími odůvodňovat v zásadě

pouze jejich praktičností z hlediska zájmů a jednodušších postupů

státních orgánů. K omezení základních práv či svobod sice může zcela

výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků

(veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle

které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně

silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření

podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy

vzájemné poměřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného

zájmu (tzv. nepravý konflikt - na rozdíl od střetu dvou základních

práv), druhou je již zdůrazněný požadavek šetření podstaty a smyslu

omezovaného základního práva, resp. svobody ( čl. 4 odst. 4 Listiny).

Vzájemné poměřování pak jako obvykle spočívá zejména v následujících

kritériích: prvním je kritérium vhodnosti, tedy odpověď na otázku, zda

institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný

cíl; dalším je kritérium potřebnosti spočívající v porovnání

legislativního prostředku, omezujícího základní právo nebo svobodu s

jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak

nedotýkajícími se základních práv a svobod. (Pozn.: O dalších

kritériích se tento nález podrobněji nezmiňuje, neboť by to bylo

nadbytečné.) Z pohledu citovaných podmínek dodržení principu

proporcionality pak zkoumané zákonné ustanovení, výrazně porušující

základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti, obstát nemůže; i

když sleduje jako hlavní cíl účelné hospodaření s veřejnými finančními

prostředky, nesplňuje zejména uvedenou podmínku potřebnosti spočívající

v porovnání legislativního prostředku, omezujícího základní právo s

jinými v úvahu připadajícími opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného

cíle bez zásahu do ústavně chráněné zásady rovnosti mezi pohlavími.

Vyloučení libovůle pak spočívá, jak je shora opakovaně zdůrazněno,

zejména v tom, že nelze uplatnit jakékoli privilegium či diskriminaci

mimo rozumná a objektivní kritéria. V dané věci však z důvodů již

uvedených tomu tak není.



30. Při posuzování zejména kritéria potřebnosti (v rámci testu

proporcionality) uvažoval rovněž Ústavní soud tak, že stát a jeho

orgány patrně mají i jiné možnosti, jak včas zjistit či obstarat si pro

danou problematiku - s využitím existujících databází - relevantní

informace (příslušné orgány, státní či veřejné, musí např. vědět, komu

vyplácejí rodičovský příspěvek či kdo čerpá rodičovskou dovolenou),

aniž by nad míru únosnou podstatě věci musely vyžadovat součinnost

oprávněného subjektu (muže), dotýkat se tak prostoru jeho svobody a ve

svém důsledku jej diskriminovat, resp. porušovat v tomto směru ústavní

zásadu rovnosti. V širším smyslu to ostatně souvisí se snahou

odstraňovat zbytečné byrokratické zátěže, tedy efektivně využívat a

propojovat informace, které různé orgány (státní i veřejné) v

souvislosti se svou činností, např. již dříve zjistily nebo mohly

zjistit.



31. Za tohoto stavu se - v souvislosti s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod - ve svých důsledcích jedná o diskriminaci

zejména ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří

podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Napadené ustanovení uvedené články zjevně

porušuje, neboť vybrané subjekty jsou bez dostatečných důvodů

diskriminovány ve srovnání se subjekty jinými, které se nacházejí v

naprosto identickém právním postavení. Ústavní soud tedy usuzuje, že

napadené ustanovení - důsledně vzato - vyvolává neodůvodněnou nerovnost

mezi subjekty zúčastněnými na důchodovém pojištění, která byla založena

přijetím institutu povinného podání přihlášky k účasti na pojištění pro

muže ve lhůtě do dvou let od skončení péče o dítě. V tomto směru tedy

Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý rozumně

vysvětlit nerovnost v přístupu k subjektům nacházejícím se ve stejné

situaci tak, jak je shora podrobně popsáno.



32. Jen pro úplnost je možné uvést, že rovněž argumentace údajnými

důsledky zrušení napadeného předpisu či možnými praktickými

komplikacemi, jak je obsažena zejména v citovaném stanovisku

Ministerstva práce a sociálních věcí, neobstojí. Zde Ústavní soud

usuzuje, že - podle jeho názoru - není jedinou alternativou

legislativního řešení dané otázky (ve vztahu ke zrušené úpravě) zatížit

do budoucna jak muže, tak i ženy stanovením povinnosti podat předmětnou

přihlášku k účasti na pojištění. Není však úkolem Ústavního soudu jako

soudního orgánu ochrany ústavnosti dávat zákonodárci podrobný návod,

jakým způsobem má na úrovni jednoduchého práva řešit veškeré v úvahu

připadající situace; jeho povinností je toliko posoudit, zda napadená

ustanovení právního předpisu obstojí z hlediska ústavnosti, či nikoliv.



33. Z uvedeného důvodu je rovněž irelevantní názor obsažený ve

vyjádření Senátu Parlamentu České republiky, že zmeškání prekluzivní

lhůty je možné v některých případech řešit v rámci odstraňování

tvrdosti zákona; to by případně mohlo snad mít své místo v řízení o

ústavní stížnosti, leč nikoliv v řízení o souladu právních předpisů s

ústavním pořádkem. To platí tím spíše, pokud Ústavní soud shledá

protiústavnost napadeného ustanovení, které nelze ústavně konformně

interpretovat. Skutečnost, že je v právním řádu případně obsažen

mechanismus, který snad někdy umožňuje neústavní důsledky takového

ustanovení zmírnit či odstranit, nemění samozřejmě nic na

protiústavnosti tohoto zákonného ustanovení samotného; povinností

Ústavního soudu jako garanta ústavnosti právního státu pak je

odpovídajícím způsobem - tedy derogací - reagovat.



34. Nelze proto než uzavřít, že zákonodárce přijetím napadeného

ustanovení nezachoval povinnost stejného přístupu k subjektům práva a

vytvořil rozdílné skupiny, z nichž jednu z ústavního hlediska nedůvodně

diskriminoval. Došlo tedy zejména k porušení principu přiměřenosti mezi

cílem zákona a zvolenými prostředky. Z postulátu rovnosti sice - jak je

již výše konstatováno - nevyplývá požadavek obecné rovnosti všech se

všemi, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo

ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V dané věci je nesporné, že

požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek - s vyloučením

neodůvodněných rozdílů - napadeným ustanovením respektován není, neboť

zákonodárce bez ústavně akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty

subjekty, které, i když o dítě fakticky pečovaly, se mohou lehce

ocitnout v situaci, kdy - ač jinak zákonné podmínky splňují - nebudou

pojištění účastny na rozdíl od subjektů nacházejících se ve stejné

situaci. Napadené ustanovení tak založilo podle názoru Ústavního soudu

rozdíly, které dostatečně ústavně kvalifikovaným způsobem zdůvodněny

být nemohou.



35. Zbývá toliko doplnit, že vzhledem ke kategorické formulaci

ustanovení věty druhé § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění zde

nebyl v daném ohledu žádný prostor k výkladu napadeného ustanovení,

který by byl ústavně konformní, takže by umožnil, aby napadený předpis

zrušen nebyl.



36. b) Co se týče ustanovení § 5 odst. 3 třetí věty zákona o důchodovém

pojištění, Ústavní soud sice - na jiném místě (bod 28) - konstatuje, že

u osoby pečující o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce

zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, se splnění podmínky

věty druhé vztahuje i na ženu, takže zde k nerovnosti mezi pohlavími

nedochází. Nelze však přehlédnout, že zrušením pouze druhé věty

ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

by ztratila smysl i věta třetí, obsahující odkaz na větu druhou. Proto

Ústavní soud návrhu vyhověl i v tom směru, že zrušil jak větu druhou,

tak též napadenou větu třetí předmětného ustanovení.



37. 2) Pokud jde o napadené ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bodu 11

zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního

zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v částech vyjádřených slovy

"péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let,

je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči,

a" a slovy "tyto děti a", dospěl Ústavní soud k závěru, že návrhu na

jejich zrušení je třeba vyhovět z obdobného důvodu, jaký byl vysloven v

odstavci předcházejícím výše. Jedná se totiž zjevně o ustanovení, které

natolik souvisí se zrušovanými ustanoveními zákona o důchodovém

pojištění (z toho důvodu byla ostatně také navrhovatelem ke zrušení

navrhována), že je od zrušovaných ustanovení zákona o důchodovém

pojištění logicky neoddělitelné a úzce s nimi souvisí. Ústavní soud

však v tomto směru připomíná, že celá situace vyžaduje systémový

přístup zákonodárce a komplexní řešení uvedené problematiky, v rámci

kterého může dojít ke změně či vypuštění i jiných v širším smyslu v

úvahu připadajících ustanovení zákonů, které zkoumanou materii

upravují.



38. Z důvodů shora uvedených přistoupil Ústavní soud k přiměřenému

odložení vykonatelnosti tohoto nálezu, neboť jen tak se zákonodárci

umožní, aby provedl novou ústavně konformní úpravu této problematiky.



39. Ústavní soud se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání,

neboť od tohoto jednání další objasnění věci nelze očekávat.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v.r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci

Stanislav Balík, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká a Jan Musil.