226/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2010 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel

Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří

Nykodým, Pavel Rychetský a Michaela Židlická o návrhu Městského soudu v

Praze na zrušení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně

utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění

pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Předmět řízení a argumentace navrhovatele



1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. dubna 2009 podle

čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a podle

ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se

Městský soud v Praze, za který jedná JUDr. Luboš Vrba, předseda senátu

(dále jen „navrhovatel“), domáhal zrušení ustanovení § 58 odst. 6

zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o

bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

„zákon č. 412/2005 Sb.“).



2. V návrhu navrhovatel uvedl, že v rámci projednávání trestní věci L.

P. a Ing. J. T. pod sp. zn. 42 T 22/2008 se obžalovaný Ing. J. T. měl

dopustit trestného činu ohrožení utajované informace podle § 106 zákona

č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, tím, že

jako pracovník Ministerstva obrany České republiky vyzradil část obsahu

směrnice Organizace Severoatlantické smlouvy (dále jen „NATO“), která

pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 12. března 1999 a byla

vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 66/1999 Sb., č. AEP 54 L. P., která

měla využít tyto informace při obchodní činnosti společnosti POHORELEC,

s. r. o., zabývající se mimo jiné vývojem a prodejem ochranných

protichemických prostředků pro Armádu České republiky. Součástí

spisového materiálu jsou i dvě přílohy, kterými se navrhuje provedení

důkazu v hlavním líčení ve stupni Dvyhrazené“ a „důvěrné“, přičemž se

jedná o utajované informace ve vztahu k NATO. Obhájci obou obžalovaných

namítají zkrácení práva svých klientů na obhajobu z důvodu, že jim byla

s odkazem na ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. odmítnuta

možnost seznámit se s listinným materiálem, který tvoří přílohovou

součást spisového materiálu, a to s odůvodněním, že obhájci ani

obžalovaní nejsou držiteli platného osvědčení Národního bezpečnostního

úřadu pro přístup k utajované informaci cizí moci. Navrhovatel má za

to, že podmiňovat přístup obviněného k utajovaným skutečnostem v rámci

probíhajícího trestního řízení držením platného osvědčení Národního

bezpečnostního úřadu je nepřípustné a v případech trestných činů podle

§ 105 a 106 trestního zákona dokonce absurdní. Dotazy na Českou

advokátní komoru a Národní bezpečnostní úřad navrhovatel zjistil, že

nedisponují evidencí advokátů, kteří jsou držiteli příslušných

bezpečnostních oprávnění. Není proto možné v případě nutné obhajoby,

aby byl ustanoven takto prověřený obhájce na část hlavního líčení, kde

bude projednávána utajovaná skutečnost, ani možnost volby takovéhoto

obhájce obviněným podle ustanovení § 33 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů.



3. Navrhovatel dále uvedl, že podle ustanovení § 51b trestního řádu, ve

znění zákona č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím

zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,

jsou-li v trestním řízení projednávány utajované informace, musí být

tlumočník, obviněný, zákonný zástupce obviněného, obhájce, zúčastněná

osoba, poškozený, zmocněnec poškozeného, zmocněnec zúčastněné osoby,

důvěrník obžalovaného, znalec, osoby podávající odborné vyjádření,

jakož i další osoby, které se podle zákona musí zúčastnit trestního

řízení, předem poučeny podle ustanovení § 58 odst. 5 zákona č. 412/2005

Sb. Osoby uvedené v ustanovení § 51b trestního řádu, pokud nejsou

držiteli platného osvědčení fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení,

mají možnost být seznámeny s obsahem utajovaných informací poté, co

jsou poučeny podle ustanovení § 9 zákona č. 412/2005 Sb. Tento postup

však nelze aplikovat k utajované informaci, která se týká „cizí moci“

ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 412/2005 Sb., neboť to

napadené ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. pojmově

vylučuje. Podle názoru navrhovatele není možné za platné právní úpravy,

aby se v průběhu trestního řízení, ve kterém jsou projednávány

utajované informace cizí moci, obžalovaní a jejich obhájci, pokud

nejsou držiteli platného osvědčení vydaného Národním bezpečnostním

úřadem, seznamovali s listinnými důkazy. Navrhovatel proto považuje

takovouto úpravu v rámci trestního řízení za nepřípustnou, neboť je v

rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to

konkrétně s čl. 38 odst. 2, který stanoví, že každý má právo, aby jeho

věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům, dále s čl. 40 odst. 3 Listiny, který garantuje

právo obviněného, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě

obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a také s

čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, podle něhož má každý právo na právní pomoc

v řízení před soudy od počátku řízení a všichni účastníci jsou si v

řízení rovni. Zároveň napadené ustanovení koliduje podle závěrů

učiněných navrhovatelem s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“), která v čl. 6 odst. 3 písm. c)

zaručuje každému právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle

vlastního výběru, a s čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech [vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (dále

jen „Mezinárodní pakt“)], který stanoví, že každý, kdo je obviněn z

trestného činu, má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně

nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí.



4. Navrhovatel má za to, že napadené ustanovení § 58 odst. 6 zákona č.

412/2005 Sb., které má být při řešení věci aplikováno a jehož užití je

v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v

rozporu s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení podle tvrzení

navrhovatele znemožňuje jednak právo obžalovaných na obhajobu, a tudíž

na spravedlivý proces jako takový, a jednak provedení důkazů

podléhajících příslušnému stupni utajení cizí moci v hlavním líčení

jejich čtením. Proto navrhovatel usnesením ze dne 5. února 2009 sp. zn.

42 T 22/2008 přerušil trestní řízení obou obžalovaných a celou věc

předložil Ústavnímu soudu ke zvážení a rozhodnutí o zrušení napadeného

ustanovení.



II.



Aktivní legitimace navrhovatele



5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady

věcného posouzení návrhu, a zabýval se tak i otázkou, zda navrhovatel

je v daném případě aktivně legitimován k podání tohoto návrhu.



6. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, o který se návrh opírá, dojde-li soud k

závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s

ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ústavní soud

konstatuje, že v posuzovaném případě je nezbytná přímá aplikace

napadeného ustanovení navrhovatelem. Návrh byl tedy podán oprávněným

navrhovatelem.



III.



Dikce napadeného ustanovení právního předpisu



7. Napadené ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., které bylo

do zákona č. 412/2005 Sb. vloženo zákonem č. 119/2007 Sb., kterým se

mění zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o

bezpečnostní způsobilosti, s účinností od 24. května 2007 zní:



„Osoby uvedené v odstavcích 1 a 4 nemají, s výjimkou prezidenta

republiky, předsedy Senátu Parlamentu, předsedy Poslanecké sněmovny

Parlamentu, předsedy vlády a ministra zahraničních věcí, přístup k

utajované informaci cizí moci.“.



IV.



Popis legislativní procedury přijetí zákona č. 119/2007 Sb.



8. Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, přiložených

příloh a z dokumentů dostupných elektronickou cestou na www.psp.cz

Ústavní soud zjistil:



- vláda předložila Poslanecké sněmovně návrh zákona dne 9. listopadu

2006



- 1. čtení se uskutečnilo dne 28. listopadu 2006 na 7. schůzi

Poslanecké sněmovny



- výbor pro obranu Poslanecké sněmovny projednal návrh zákona a vydal

23. ledna 2007 usnesení doručené poslancům jako tisk 84/1 (pozměňovací

návrhy)



- 2. čtení se uskutečnilo dne 30. ledna 2007 na 11. schůzi Poslanecké

sněmovny, podané pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk 84/2,

který byl rozeslán dne 31. ledna 2007



- 3. čtení proběhlo dne 7. února 2007 na 11. schůzi Poslanecké

sněmovny, návrh zákona byl schválen (hlasování č. 133, usnesení č. 219)



- Poslanecká sněmovna postoupila dne 15. února 2007 návrh zákona Senátu

jako tisk 23/0



- návrh byl projednán dne 8. března 2007 na 4. schůzi Senátu, Senát

návrh zákona vrátil sněmovně s pozměňovacími návrhy



- o návrhu zákona vráceném Senátem bylo hlasováno dne 24. dubna 2007 na

14. schůzi Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna zákon přijala

(hlasování č. 41, usnesení č. 271)



- prezident republiky zákon podepsal dne 11. května 2007



- zákon byl vyhlášen dne 24. května 2007 ve Sbírce zákonů v částce 44

pod č. 119/2007 Sb.



Ústavní soud konstatuje, že k přijetí a vydání zákona č. 119/2007 Sb.

došlo předepsaným způsobem.



9. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu

napadeného ustanovení zákona č. 412/2005 Sb. z hlediska jeho souladu s

ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].



V.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení, Ministerstva

obrany České republiky, Národního bezpečnostního úřadu a Bezpečnostní

informační služby



10. Podle § 42 odst. 4 a § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zaslal

Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu

České republiky.



11. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing.

Miloslav Vlček ve vyjádření ze dne 25. září 2009 popsal zákonodárnou

proceduru přijetí zákona č. 119/2007 Sb. a uvedl, že posouzení souladu

napadeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky je věcí

Ústavního soudu.



12. Předseda Senátu Parlamentu České republiky MUDr. Přemysl Sobotka ve

vyjádření ze dne 7. října 2009 uvedl, že v rozpravě k novele zákona č.

412/2005 Sb. na schůzi Senátu nebylo předmětné téma, tj. vyloučení

obžalovaných a jejich obhájců z přístupu k utajovaným informacím cizí

moci při dokazování v trestním řízení, pokud nemají speciální

osvědčení, přímo vůbec otevřeno. Zástupce vlády na úvod projednávání

připomněl, že cílem novely byla zásadní redukce osob s privilegovaným

přístupem k utajovaným informacím cizí moci, tj. zejména

Severoatlantické aliance a Evropské unie (osvobozeni zůstávají jen

prezident, předsedové komor Parlamentu, předseda vlády a ministr

zahraničí). V úvodu bylo rovněž připomenuto, že novelizace byla reakcí

na kritiku ze strany Bezpečnostního úřadu NATO po provedení inspekce

plnění závazků České republiky z Dohody mezi smluvními stranami

Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací uveřejněné sdělením

Ministerstva zahraničních věcí č. 75/2001 Sb. m. s. (dále jen „Dohoda o

bezpečnosti informací“). Vláda v důsledku toho představila svou reakci

v podobě legislativní iniciativy jako opatření mimořádně naléhavé.

Zpravodajská zpráva k novele zákona pak pouze v poznámce odkázala k

jistému vědomí o tom, že v předchozím legislativním procesu se objevily

ve stanovisku předsedy legislativní rady vlády k návrhu zákona jisté

připomínky týkající se jeho ústavnosti. V tomto smyslu šlo o

připomenutí pravidla z čl. 6 Úmluvy s upozorněním, že návrh na

vyloučení soudce, obhájce, účastníka řízení, znalce apod. z přístupu k

některým utajovaným informacím cizí moci důležitým pro soudní řízení

nemusí být s tímto pravidlem v souladu. Z předchozí rozpravy výboru pro

zahraniční věci, obranu a bezpečnost lze pak vzpomenout zmínky o tom,

že přijetí zvláštní úpravy pro utajované informace cizí moci může mít

problematické konsekvence. Je zmíněno, že nelze nijak „dosadit“ soudce

nebo „vyloučit“ zvoleného obhájce pro určitý případ s poukazem na to,

že první z nich má a druhý nemá osvědčení pro přístup k utajovaným

informacím, o regulaci postavení obviněného v tomto smyslu nemluvě.

Byly zde zmíněny otázky řešené již dříve z pohledu Ústavního soudu,

např. zda lze podrobit advokáty „státnímu souhlasu“ (rozumějme

zvláštnímu osvědčení) pro výkon právního zastupování v případech s

utajovanými informacemi, nebo otázka tzv. speciálních soudů či soudců

pro utajení, odporující zásadě, že nikdo nesmí být odňat svému soudci.

Uvedené poznámky z výborového jednání se nicméně následně ocitly mimo

hlavní směr uvažování Senátu o daném návrhu zákona. Senát projednal

předmětnou novelu zákona č. 412/2005 Sb., v jehož rámci se stalo

platným rovněž napadené ustanovení, v přesvědčení, že tak činí v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem. Je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadeného ustanovení a

rozhodl.



13. Ústavní soud doručil v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu návrh Ministerstvu obrany České republiky a Bezpečnostní

informační službě k zaujetí jejich stanoviska.



14. Ve stanovisku, které k návrhu doručilo Ministerstvo obrany

Ústavnímu soudu dne 6. října 2009, je uvedeno, že napadené ustanovení §

58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. bylo doplněno zákonem č. 119/2007 Sb.

na základě kontrolního zjištění NATO Office of Security v roce 2006 (č.

j. D9/2008/DP-2015-NATO), v jehož rámci bylo zjištěno, že bylo umožněno

přibližně 5 000 fyzických osob seznamovat se s utajovanými informacemi

cizí moci přímo ze zákona, tj. bez platného osvědčení fyzické osoby.

Možnost zvláštního přístupu širokého okruhu fyzických osob bez

prověření k utajovaným informacím NATO, který umožňovalo znění § 58

zákona č. 412/2005 Sb. před jeho novelou provedenou zákonem č. 119/2007

Sb., byla považována za rozpornou se zněním čl. 3 odst. 1 Dohody o

bezpečnosti informací, jenž zní: „Smluvní strany zajistí, aby všechny

osoby, které mají jejich státní příslušnost a plnění jejich služebních

povinností vyžaduje přístup, nebo osoby, které mohou mít přístup k

informacím označeným stupněm utajení DŮVĚRNÉ a vyšším, byly před

plněním svých povinností příslušně prověřeny.“, tedy s mezinárodními

závazky České republiky k NATO. Vzhledem k tomu, že pro NATO byla tato

situace a princip, tj. možnost širokého okruhu fyzických osob mít

přístup k utajovaným informacím NATO bez platného osvědčení fyzické

osoby, zcela nepřijatelná, byl tento legislativní nedostatek napraven

radikálním snížením možnosti přístupu fyzických osob bez prověření k

utajovaným informacím cizí moci (pět ústavních činitelů). V rámci

zkráceného meziresortního připomínkového řízení, které proběhlo k

návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 412/2005 Sb., vycházelo

Ministerstvo obrany z přesvědčení, že předkládaný návrh je v souladu s

ústavním pořádkem České republiky i jejími mezinárodními závazky.



15. Bezpečnostní informační služba ve svém vyjádření ze dne 16. října

2009 Ústavnímu soudu sdělila, že účelem vložení napadeného ustanovení

do zákona č. 412/2005 Sb. bylo vyhovět požadavkům, které na Českou

republiku kladou závazky mezinárodního práva a právo Evropské unie. Jde

zejména o Dohodu o bezpečnosti informací a o bezpečnostní standardy

NATO - bezpečnostní směrnice C-M (2002) 49 - Bezpečnost v rámci NATO z

dubna 2002 (dále jen „Bezpečnostní směrnice NATO“). Z předpisů Evropské

unie jsou to rozhodnutí Rady Evropské unie 2001/264/EC, jímž se

přijímají bezpečnostní směrnice Komise, a rovněž nařízení Rady č.

1958/3, kterým se provádí čl. 24 Smlouvy o založení Evropského

společenství pro atomovou energii. Zrušení napadeného ustanovení by

znamenalo, že by Česká republika těmto svým závazkům nedostála. Zároveň

by vedlo ke snížení důvěryhodnosti státních orgánů České republiky,

které jsou příjemci utajovaných informací poskytovaných orgány cizí

moci. Při nakládání s těmito informacemi se totiž uplatňuje princip

původce, který znamená, že příjemce informace respektuje pokyny původce

ohledně toho, kdo a za jakých podmínek se s poskytnutou informací

seznámí. Napadené ustanovení přitom výjimku z nutnosti být držitelem

platného osvědčení pro přístup k utajovaným informacím nepřipouští

nejen u fyzických osob v rámci trestního řízení, občanského soudního

řízení a soudního řízení správního, ale také u osob uvedených v § 58

odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. Neexistence zvláštního přístupu k

utajovaným informacím cizí moci pro tyto osoby ale není v žádném vztahu

k tvrzeným porušením v návrhu uvedených ustanovení Listiny, Úmluvy a

Mezinárodního paktu, neboť všechna tato ustanovení ochraňují právo na

spravedlivý proces. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k názoru, že

napadené ustanovení v platném znění je ve střetu s ochranou práv

účastníků řízení před soudem, Bezpečnostní informační služba navrhla,

aby v napadeném ustanovení byla zrušena pouze slova „a 4“ a zbytek

ustanovení byl ponechán v platnosti.



16. Bezpečnostní informační služba vzhledem k tomu, že zákon č.

412/2005 Sb. spadá do gesce správního úřadu, kterým je Národní

bezpečnostní úřad, požádala o vyjádření i tento úřad. Národní

bezpečnostní úřad ve svém stanovisku ze dne 14. října 2009 uvedl, že

přijetí zákona č. 412/2005 Sb. se zakotvením možnosti přístupu k

utajovaným informacím takto rozsáhlého okruhu fyzických osob bez

platného osvědčení fyzické osoby příslušného stupně utajení se stalo

okamžitě terčem pozornosti bezpečnostních orgánů NATO (dále jen „NOS

NATO“). Tyto orgány právní úpravu i praktické provádění ochrany

utajovaných informací v jednotlivých členských státech pozorně sledují,

neboť zajištění určitého minimálního standardu ochrany utajovaných

informací je nezbytnou podmínkou pro to, aby příslušnému státu mohly

být v případě nutnosti bez obav z kompromitace poskytnuty utajované

informace NATO, a tento stát tak mohl plnit závazky vyplývající z jeho

členství k NATO a podílet se odpovídajícím způsobem na jeho činnosti

tak, jak je stanoveno Severoatlantickou smlouvou. Během bezpečnostní

inspekce NOS NATO, která se konala v dubnu 2006, tak bylo Národnímu

bezpečnostnímu úřadu vytčeno nedostatečné respektování principu

původce, což je jedna z hlavních zásad ochrany utajovaných informací

předpokládající, že utajovaným informacím zpřístupněným či předaným

původcem těchto informací bude poskytnuta alespoň taková úroveň

ochrany, jakou jim poskytuje tento původce (v tomto případě NATO). V

případě České republiky však bezpečnostní orgány NATO nespatřovaly

záruku, že by se utajované informace NATO, případně členských států

NATO poskytnuté do České republiky, nedostaly do rukou fyzickým osobám

nesplňujícím podmínky pro přístup, neboť naše právní úprava umožňovala

přístup k těmto informacím nejen zhruba třem tisícům představitelů

státních orgánů (podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.),

ale také předem neurčenému okruhu dalších neznámých osob v rámci

různých řízení, na jejichž procesní úpravu odkazovalo ustanovení § 58

odst. 4 zákona č. 412/2005 Sb. Dohoda o bezpečnosti informací přitom

takové výjimky z platnosti být pro přístup k utajovaným informacím NATO

držitelem osvědčení nezná a neznají je ani prováděcí bezpečnostní

předpisy NATO (viz zejména Bezpečnostní směrnice NATO, příloha C -

Směrnice k otázkám personální bezpečnosti). V praxi bývá tolerován

přístup k utajovaným informacím bez platného osvědčení fyzické osoby

příslušného stupně utajení pouze u vrcholných představitelů státu. Z

výše uvedených důvodů přistoupil Národní bezpečnostní úřad k novelizaci

§ 58 zákona č. 412/2005 Sb. a zákonem č. 119/2007 Sb. byl do tohoto

ustanovení doplněn odstavec 6. Smyslem § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005

Sb. je tedy zajištění co nejvyšší úrovně ochrany utajovaných informací

cizí moci prostřednictvím maximálního omezení přístupu k těmto

informacím bez platného osvědčení fyzické osoby. Právě z důvodu

nutnosti promítnutí mezinárodních závazků České republiky v oblasti

ochrany utajovaných informací do národní právní úpravy zákonodárce

neučinil v přístupu k utajovaným informacím cizí moci výjimku jako v

případě přístupu k „národním“ utajovaným informacím. Ve vztahu k

ustanovení § 51b odst. 1 trestního řádu je tedy ustanovení § 58 odst. 6

zákona č. 412/2005 Sb. nutno chápat jako ustanovení speciální, stejně

jako je zákon v tomto ohledu předpisem speciálním k trestnímu řádu.

Osobě, která nesplňuje podmínku přístupu k utajovaným informacím cizí

moci stanovenou zákonem, nelze k těmto utajovaným informacím přístup

umožnit. S ohledem na výše uvedené se Národní bezpečnostní úřad

domnívá, že zrušení napadeného ustanovení, jak požaduje navrhovatel, by

představovalo nepřiměřený zásah do právní úpravy zajišťující plnění

mezinárodních závazků České republiky, plynoucích především z členství

v NATO. Navíc by v případě zrušení celého napadeného ustanovení došlo k

rozšíření zvláštního přístupu k utajovaným informacím cizí moci bez

platného osvědčení fyzické osoby nejen na osoby realizující procesní

práva, ale i na další osoby uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákona č.

412/2005 Sb. U těchto osob se přitom v žádném případě nejedná o

realizaci práva na spravedlivý proces, takže přednost by jednoznačně

mělo mít plnění mezinárodních závazků České republiky v oblasti ochrany

utajovaných informací. Národní bezpečnostní úřad se proto domnívá, že

návrhu na zrušení napadeného ustanovení tak, jak je podán, nelze

vyhovět. Takový zásah do právní úpravy by vyvolal nežádoucí účinky v

uvedeném smyslu, a proto by byl nepřiměřený. Pokud by pak Ústavní soud

shledal nezbytným řešit namítaný rozpor ustanovení § 58 odst. 6 zákona

č. 412/2005 Sb. s ustanovením § 51b trestního řádu, a to z hlediska

garance procesních práv účastníků trestního řízení, domnívá se Národní

bezpečnostní úřad, že tento rozpor by bylo možné vyřešit, pokud by z

předmětného ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. byla

vypuštěna pouze slova „a 4“, odkazující na ustanovení § 58 odst. 4

zákona č. 412/2005 Sb., řešící problematiku přístupu k utajovaným

informacím v rámci realizace procesních práv. Závěrem svého stanoviska

Národní bezpečnostní úřad uvedl, že s ohledem na skutečnost, že

vykonává podle § 136 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. státní správu v

oblasti ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti,

považuje za nezbytné, aby si Ústavní soud vyžádal v dané věci i jeho

samostatné vyjádření.



17. K výzvě Ústavního soudu doplnil Národní bezpečnostní úřad dne 18.

prosince 2009 své vyjádření, v němž zopakoval již vyjádřené stanovisko

ze dne 14. října 2009 a potvrdil, že na něm nadále setrvává.



VI.



Upuštění od ústního jednání



18. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj

očekávat další objasnění věci. Protože jak navrhovatel, tak i účastníci

řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, bylo od

ústního jednání v předmětné věci upuštěno.



VII.



Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem



19. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty navrhovatele obsažené v

návrhu a konfrontoval je s napadeným ustanovením § 58 odst. 6 zákona č.

412/2005 Sb. a s ustanovením § 51b odst. 1 trestního řádu, dospěl k

závěru, že návrh není důvodný.



20. Navrhovatel ve svém návrhu uvádí, že napadené ustanovení § 58 odst.

6 zákona č. 412/2005 Sb. při jeho aplikaci v rámci trestního řízení je

nepřípustné, neboť daná úprava znemožňuje, aby se v trestním řízení, ve

kterém jsou projednávány utajované informace cizí moci, obžalovaní a

jejich obhájci mohli seznamovat s utajovanými listinnými důkazy bez

speciálního osvědčení fyzické osoby, a je proto v rozporu s právem na

obhajobu. Své závěry navrhovatel podporuje zejména tvrzením, že

neexistuje evidence advokátů se speciálním osvědčením. Navrhovatel tak

vychází z priority ochrany práva na obhajobu, se zdůrazněním principu

nezávislosti advokáta na státu, před veřejným zájmem na zajištění

ochrany utajovaných informací cizí moci.



21. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv

osob, proti nimž se trestní řízení vede, a směřuje k dosažení

spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby,

ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného

na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Právo na obhajobu je

upraveno ve všech základních mezinárodních dokumentech zabývajících se

základními lidskými právy a svobodami. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny

každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními

orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl. 40

odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k

přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.

Podle čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z

trestného činu, má mj. právo na přiměřený čas a možnost k přípravě své

obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle

vlastního výběru. Uvedená ustanovení zakotvují některé základní

procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou

součástí pojmu právního státu. Stát proto musí zajistit takové

podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných

procesních záruk postavení obhájce i obviněného [srov. nález Ústavního

soudu ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07, Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 49,

nález č. 65, str. 15]. Ústavní soud se právem na obhajobu zabýval v

řadě svých rozhodnutí, ve kterých konstatoval, že ústavně zaručené

právo na obhajobu spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny)

jsou základními podmínkami spravedlivého trestního procesu, a tyto

ústavní záruky se promítají i do trestního řádu, který je ve shodě s

Ústavou budován na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37

odst. 2 trestního řádu), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v

kterémkoli stadiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 trestního řádu).

Pokud by pak byly v trestním řízení provedeny důkazy, se kterými by

nebyli obhájce a obviněný seznámeni, nemohlo by k nim být pro porušení

fair procesu přihlíženo.



22. Problematikou ochrany utajovaných informací [dříve utajovaných

skutečností podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných

skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

(dále jen zákon č. 148/1998 Sb.)] se Ústavní soud ve svých nálezech

rovněž zabýval, a to zejména v nálezu ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. Pl.

ÚS 41/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10, str. 61, vyhlášen

pod č. 98/2004 Sb.), v nálezu ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS

31/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 16, str. 143, vyhlášen

pod č. 105/2004 Sb.) a v nálezu ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. Pl. ÚS

11/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 89, str. 207, vyhlášen

pod č. 220/2005 Sb.).



23. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 projednával Ústavní soud návrh

Okresního soudu v Přerově na zrušení ustanovení § 42 odst. 1 zákona č.

148/1998 Sb. Ústavní soud v této věci týkající se bezpečnostních

prověrek advokátů návrh zamítl, neboť aplikoval princip priority

ústavně konformní interpretace před derogací, přičemž ve výroku II.

judikoval, že prověřování obhájců v trestním řízení za účelem

seznamování se s utajovanými skutečnostmi bezpečnostní prověrkou

Národním bezpečnostním úřadem je v rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 38

odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.

Ústavní soud zde zevrubně řešil otázku zpřístupnění utajované

skutečnosti obviněnému a jeho obhájci a rovněž zde připomněl řešení

této otázky v občanském soudním řádu a soudním řádu správním, a nenašel

důvod, proč by tyto intence neměly platit pro všechna soudní řízení.

Ústavní soud v tomto nálezu současně uvedl, že „... jako negativní

zákonodárce může v rámci svých kompetencí rozhodnout pouze o zrušení

zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s

ústavním pořádkem. V daném případě došlo ke kolizi dvou principů, a to

principu ochrany zájmů státu a mezinárodních zájmů v bezpečnostní

oblasti, tedy veřejného zájmu na zajištění ochrany utajovaných

informací a principu ochrany lidských práv a svobod, konkrétně práva na

obhajobu, tedy zajištění práva na obhajobu v trestním řízení, jehož

součástí je právo obviněného na seznámení se s listinnými důkazy a na

svobodnou volbu advokáta. Sleduje-li posuzované jednoduché právo na

straně jedné ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, na straně

druhé však jinou omezuje, pro vyvození závěru v případě kolize

základních práv, případně veřejného dobra jako principů, na rozdíl od

případného konfliktu norem jednoduchého práva, se Ústavní soud řídí

příkazem optimalizace, tj. postulátem minimalizace omezení základního

práva a svobody, příp. veřejného dobra. Jeho obsahem je maxima, dle níž

v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou

v kolizi stojících základních práv, resp. veřejných statků je nutnou

podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností

minimalizace zásahu do jednoho z nich. Příkaz k optimalizaci lze

normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož základních práv

a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních

práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v

důsledku jejich vzájemné kolize.“. Ústavní soud tedy dospěl k závěru o

ústavní neakceptovatelnosti bezpečnostních prověrek advokátů za účelem

přípustnosti seznamování se s utajovanými skutečnostmi v roli obhájců v

trestním řízení a zároveň o přijatelnosti těch podmínek seznamování

obhájců s utajovanými skutečnostmi, jež jsou zakotveny v trestním řádu

a jež neomezují základní práva na obhajobu, rovnost zbraní a práva

vyjadřovat se ke všem důkazům.



24. Soudní kontrolou bezpečnostního prověřování se pak Ústavní soud

zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (viz výše), ve kterém na základě

návrhu Krajského soudu v Brně zrušil ustanovení § 77k odst. 6 zákona č.

148/1998 Sb. a uvedl, že „... zajištění bezpečnosti státu je jistě

legitimním cílem, přičemž projednávaná věc je nahlížena z pohledu

nutného uvážení veřejného zájmu na bezpečnosti s ochranou

individuálních práv a svobod.“. Ústavní soud rovněž konstatoval, že

„... považuje soudní přezkum procesu bezpečnostního prověřování za

slučitelný se zájmem na bezpečnosti České republiky a se zájmem na její

mezinárodní důvěryhodnosti, přičemž si lze představit úpravu, která při

omezování přístupu k utajovaným informacím při soudním přezkumu v

souladu s principem proporcionality zvolí diferenciovaný přístup, aby

případný rozsah omezení základního práva v konkrétním případě v

nejvyšší možné míře korespondoval se stupněm závažnosti chráněného

zájmu. Utajované skutečnosti probírané při přezkumu musí být zároveň

efektivně chráněny, avšak z nepřístupnosti utajovaných skutečností

soudnímu přezkumu lze stěží učinit pravidlo.“.



25. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 (viz výše) byl projednáván návrh

veřejného ochránce práv na zrušení ustanovení bodu 18 přílohy č. 3

nařízení vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných

skutečností, pro jeho rozpor s ustanovením § 3 zákona č. 148/1998 Sb.

Ústavní soud návrhu nevyhověl, neboť podle jeho názoru navrhovatel

vyšel z „nepřípustně zúženého pojmu demokratického právního státu.

Právní jistotu a předvídatelnost aktů veřejné moci je třeba zachovat i

ve vztahu k jiným subjektům mezinárodního práva. [...] ,Předvídatelný‘

pro tyto jiné státy bude takový právní rámec postupu orgánů veřejné

moci České republiky, který bude způsobilý vést k dodržení jejích

mezinárodních závazků v oblasti utajení. ,Nepředvídatelným‘ bude naopak

takový rámec, který utajení skutečností, k jejichž ochraně se Česká

republika mezinárodně právně zavázala, nebude schopen ve všech

případech zajistit. Česká republika přitom ovšem nese mezinárodní

odpovědnost vůči spojencům až za ,výsledek‘: svůj závazek poruší v

okamžiku, kdy nezajistila ochranu určité individuální skutečnosti,

která podléhala utajení podle mezinárodní smlouvy.“. Ústavní oporou pro

tento výklad, na jehož základě neshledal, že by napadené ustanovení

bylo v rozporu s ústavním pořádkem, byl čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy.



26. Vycházeje ze závěrů uvedených ve výše citovaných nálezech, od

kterých nemá Ústavní soud důvodu odchylovat se ani v posuzovaném

případě, lze konstatovat, že do kolize práva na obhajobu a zájmu státu

na ochraně utajovaných informací vstupuje ústavněprávní povinnost

stanovená v čl. 1 odst. 1 a 2 a v čl. 10 Ústavy, tj. povinnost České

republiky dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního

práva.



27. V Dohodě o bezpečnosti informací se smluvní strany NATO zavázaly

chránit a zabezpečovat utajované informace, jež mají původ v NATO (čl.

1 bod I), a zajistit, aby všechny osoby, které mají jejich státní

příslušnost a plnění jejich služebních povinností vyžaduje přístup,

nebo osoby, které mohou mít přístup k informacím označeným stupněm

utajení DŮVĚRNÉ a vyšším, byly před plněním svých povinností příslušně

prověřeny (čl. 3 odst. 1). Česká republika, která převzala vůči svým

spojencům mezinárodní závazky stran utajení některých důležitých a

citlivých informací, splnila svoji povinnost tím, že přenesla tyto své

mezinárodní závazky napadeným ustanovením do vnitrostátního práva, aby

zajistila jeho pomocí utajení odpovídajících informací cizí moci. V

daném případě je tedy nezbytné vzájemně poměřit právo na obhajobu a

zájem státu na utajování určitých informací i s mezinárodním závazkem

České republiky, vyplývajícím z jejího členství v NATO.



28. Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 119/2007 Sb., kterým bylo do

zákona č. 412/2005 Sb. vloženo napadené ustanovení, i z výše uvedených

vyjádření se podává, že smyslem přijetí napadeného ustanovení bylo

omezit přístup k utajovaným informacím cizí moci osobám bez platného

osvědčení. To vede k závěru, že účelem napadeného ustanovení je právně

zajistit utajované informace cizí moci, a tím i dodržet závazky

vyplývající z mezinárodního práva, a nikoliv krátit právo na obhajobu.

Ústavní soud přitom již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 (viz výše)

vyložil, že: „Česká republika převzala vůči svým spojencům mezinárodní

závazky stran utajení některých důležitých a citlivých skutečností. Je

povinna tyto své mezinárodní závazky přenést do vnitrostátního práva a

zajistit jeho pomocí utajení odpovídajících skutečností. Aby Česká

republika byla schopna dostát svým mezinárodním závazkům v dané

oblasti, musí její orgány disponovat oprávněním posoudit, zda určitá

skutečnost má být podle mezinárodní smlouvy utajena či nikoli.

Nebude-li Česká republika schopna z důvodu určitého obsahu svého

vnitrostátního práva takové konkrétní posouzení a následné utajení plně

zajistit, je pro smluvní partnery její chování ,nepředvídatelné‘ a

narušuje právní jistotu v mezinárodněprávních vztazích. Smluvní

partneři pak nemusí určité citlivé skutečnosti České republice sdělit,

případně k újmě její bezpečnosti nebo jiných jejích základních zájmů

chráněných čl. 1 odst. 1 Ústavy.“.



29. Pokud došlo ke transpozici části Dohody o bezpečnosti informací do

právního řádu České republiky, je nezbytné, aby Česká republika byla s

to dostát svým mezinárodněprávním závazkům, které na sebe v rovině

mezinárodního smluvního práva převzala. Umožněním přístupu k utajovaným

informacím cizí moci jiným osobám, než jsou ty, které vymezuje napadené

ustanovení (tedy prezident republiky, předseda Senátu Parlamentu a

předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu, předseda vlády a ministr

zahraničních věcí) bez platného osvědčení, může dojít k porušení

závazku, který pro Českou republiku vyplývá z Dohody o bezpečnosti

informací.



30. Při vzájemném poměřování obou rozporných ustanovení, kdy, jak je

uvedeno v bodu 26, ke vzájemné kolizi stojících ústavních hodnot, tedy

principu ochrany lidských práv a svobod, konkrétně zajištění práva na

obhajobu v trestním řízení, jehož součástí je právo obviněného na

seznámení se s listinnými důkazy a na svobodnou volbu advokáta, a

principu ochrany zájmů státu na utajování určitých informací,

přistupuje i mezinárodní závazek České republiky v bezpečnostní

oblasti, nelze než zohlednit závažnost zásahu do existujícího veřejného

zájmu na dodržení mezinárodněprávního závazku.



31. Ústavní soud může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích

stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. čl. 2

odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Pravomoc Ústavního soudu je

dána čl. 87 Ústavy a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu. Ústavní

soud již mnohokrát zdůraznil, že k základním argumentačním metodám

postupu Ústavního soudu v řízení o kontrole norem patří princip

priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v

situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé

interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je

s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při aplikaci

daného právního předpisu je pak úkolem všech státních orgánů

interpretovat jej ústavně konformním způsobem. Tato metoda vychází z

principu dělby moci a s ní spojeného principu zdrženlivosti, tj. z

principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti dosáhnout

alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc zákonodárnou

omezuje v míře nejmenší (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. ledna

2008 sp. zn. Pl. ÚS 69/06, Sbírka rozhodnutí, svazek 48, nález č. 22,

str. 243, vyhlášen pod č. 269/2008 Sb.). Ústavní soud v této

souvislosti zdůrazňuje, že důvodem protiústavnosti zásadně nejsou

případné interpretační potíže při výkladu zákona.



32. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu poskytuje řešení kolize

základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných

statků, princip proporcionality. V nálezu ze dne 1. března 2007 sp. zn.

Pl. ÚS 8/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 44, nález č. 39, str. 479,

vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.) Ústavní soud opakovaně konstatoval, že v

případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp.

jinými základními právy či svobodami: „... je třeba posuzovat účel

(cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž

měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v

širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů

do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři kritéria posuzování

přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění

účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření

vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného

základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip

potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve

vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných

prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu),

dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k

zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a

svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným

zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která

představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.“. Povinnost respektovat

princip proporcionality se nevztahuje pouze na zákonodárce, ale též na

orgány veřejné moci při jejich rozhodovací činnosti.



33. Z uvedeného plyne, že ústavněprávní posouzení je založeno na

aplikaci jednak principu proporcionality a jednak principu priority

ústavně konformního výkladu před derogací.



34. Ústavní soud má za to, že ustanovení omezující přístup k utajovaným

informacím cizí moci osobám bez platného osvědčení je jistě legitimním

cílem a napadené ustanovení je způsobilé dostát požadavkům stanoveným

Preambulí a čl. 1 Ústavy.



35. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z

pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle

názoru navrhovatele porušena, tj. k právu na obhajobu a zvolení si

obhájce. Z pohledu principu potřebnosti, dle něhož je povoleno použití

pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků, kdy ve vztahu k zájmu

státu na utajování určitých informací cizí moci přistupuje zajištění

respektování mezinárodněprávních závazků, je možno konstatovat, že v

předmětné věci je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky

vybranými k jeho prosazení. Prostředky použité k dosažení cíle jsou

prostředky šetrnými a nezbytnými.



36. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším

smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve

vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva

a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s

veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která

představuje veřejný zájem na těchto opatřeních, Ústavní soud neshledal,

že by napadené ustanovení v porovnání s jinými opatřeními umožňujícími

dosáhnout stejného cíle neústavním postupem omezovalo právo obviněného

na spravedlivý proces či bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Zákonodárce měl samozřejmě prostor k úvaze, kterým osobám umožní

přístup k utajované informaci cizí moci, přičemž byl povinen dbát na

to, aby zvolený postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech

(legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho

dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Ústavní soud

uznává, že novela učiněná zákonem č. 119/2007 Sb. znamenala podstatné

změny v přístupu osob k utajovaným informacím cizí moci bez platného

osvědčení fyzické osoby, tyto změny však nejsou v žádném případě v

rozporu s přiměřeností použitých prostředků ve vztahu k zákonem

požadované míře ochrany zájmů státu a s ohledem na ústavní princip

dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z

mezinárodního práva. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro

lidská práva není smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvořit nová hmotná

práva postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout

procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem, přičemž tento

článek sám o sobě nezajišťuje právům a závazkům zajišťovaným právním

řádem smluvních států žádný konkrétní věcný obsah. Z hlediska třetího

principu přiměřenosti (v užším smyslu) lze konstatovat, že v předmětné

věci zvolená opatření jsou přiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli.



37. Ústavní soud nezjistil, že by ustanovení § 58 odst. 6 zákona č.

412/2005 Sb. princip proporcionality ve vztahu ke všem třem posuzovaným

komponentům porušovalo, ani že by v důsledku jeho aplikace došlo ke

zneužití práva chráněného ústavním pořádkem. Ústavní soud konstatuje,

že napadené ustanovení sleduje legitimní cíl, jímž je ochrana

utajovaných informací cizí moci, tedy ochrana zájmů státu a

mezinárodních zájmů v bezpečnostní oblasti.



38. Vycházeje z naznačených hledisek ústavního posouzení dané

problematiky za situace, kdy nebyl shledán rozpor napadeného ustanovení

s ústavním pořádkem České republiky, dospěl Ústavní soud k závěru, že

výklad předestřený navrhovatelem nemůže být akceptován. Zrušením

napadeného ustanovení by se totiž vůbec neotevřel prostor pro

zpřístupnění utajovaných informací NATO, ty by byly i nadále pod

ochranou platné mezinárodní smlouvy a z ní vyplývajícího závazku podle

čl. 1 odst. 2 Ústavy. Nelze než konstatovat, že i pro projednávaný

případ platí principy spravedlivého procesu a presumpce neviny, takže

orgány činné v trestním řízení nemohou použít jako důkaz nic, k čemu by

odepřely obhajobě přístup, což mimochodem platí i o soudu samotném, pro

který nelze v daném případě s ohledem na jasnou dikci smlouvy uplatnit

ani ustanovení § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. Mezinárodní

závazek podle Dohody o bezpečnosti informací má přednost a je na

orgánech činných v trestním řízení, zda dokáží vést trestní řízení i

při jeho zachování, anebo od takového řízení budou muset upustit.



39. Ústavní soud připouští, že aplikace napadeného ustanovení může v

konkrétních případech vyvolávat jisté problémy a pochybnosti tak, jak

tomu bylo v případě navrhovatele, nelze však pominout, že za účelem

zajištění spravedlivého procesu musí být v průběhu celého trestního

řízení přihlíženo k tomu, aby u obviněného nedošlo k omezení jeho

procesního práva na obhajobu. Za situace, kdy se právo obviněného na

seznámení se s listinnými důkazy vztahuje k důkazům, které jsou

součástí spisu, jsou to orgány činné v trestním řízení, které

rozhodují, s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, jaké důkazy

se ve spisu ponechají a které vyloučí, či které provedou a zda je

vyhodnotí jako pro řízení použitelné či nikoliv (§ 2 odst. 5 trestního

řádu), tak, aby ke kolizi napadeného ustanovení s příslušnými

ustanoveními trestního řádu nedošlo a aby byla obviněnému poskytnuta

ochrana všech jeho procesních práv.



40. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení

§ 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. podle ustanovení § 70 odst. 2

zákona o Ústavním soudu zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.