149/2007 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,
Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan
Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška
Wagnerová rozhodlo o návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočky v Táboře na zrušení ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č.
449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o
myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o
myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace návrhu
1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2006 navrhl Krajský
soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (senát 15 Co ve složení:
předseda senátu JUDr. Robert Ožvald a soudci JUDr. Marcela Pechová a
JUDr. Libuše Vorlíčková) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním
soudu“), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č.
449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 59/2003
Sb. a č. 444/2005 Sb. (dále jen „zákona o myslivosti“), neboť jsou
podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě s čl. 1, čl.
4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“).
2. V občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod
zn. 1 C 106/2005, se žalobce domáhá zaplacení 8.077,50 Kč, jakožto
„náhrady za nucené omezení vlastnického práva“, k němuž mělo dojít tím,
že ačkoliv ukončil své členství v žalovaném Honebním společenstvu
Kamenice na Lipou k 31. 12. 2002, jeho nemovitosti, s nimž do
společenstva vstoupil, jsou nadále honebním společenstvem k výkonu
práva myslivosti užívány. Třebaže (podle žalobce) požadovaná „náhrada“
měla být přiznána „za analogického použití“ § 30 odst. 2 zákona o
myslivosti, soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že postrádá
zákonný podklad; použití tohoto ustanovení podle jeho názoru nepřichází
v úvahu, jelikož příslušný orgán státní správy o přičlenění dotčených
nemovitostí k honitbě žalovaného nerozhodl. O odvolání žalobce
rozhoduje navrhovatel, a z odvolacího řízení vychází jeho návrh, jenž
byl výše specifikován.
3. Navrhovatel předně všeobecně ohlašuje, že sdílí námitky
protiústavnosti zákona o myslivosti, jež jsou vtěleny do návrhu skupiny
poslanců a senátorů na zrušení některých jeho ustanovení, který je u
Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03. Argumentuje tím, že
právo myslivosti představuje zásah do vlastnického práva jednotlivých
vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno, neboť při
jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a
získávání jejich užitků. Právo myslivosti, vymezené v § 2 písm. h)
zákona, podle navrhovatele nezahrnuje pouze ochranu zvířat, ale celou
řadu dalších aktivit, které představují zájmovou, sportovní či
hospodářskou činnost, z čehož dovozuje, že zde veřejný zájem na omezení
vlastnického práva vlastníka nemovitostí užívaných „přes jeho nesouhlas
k výkonu práva myslivosti“ dán není. Proto nelze přitakat, uvádí
navrhovatel, výkladu podanému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10.
2002, sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, že jde o omezení vlastnického práva ve
smyslu § 128 odst. obč. zák.
4. Napadená ustanovení „vytváří situaci“, odporující článku 11 odst. 4
Listiny, kdy je vlastník nemovitostí proti své vůli omezen ve svém
oprávnění užívat svoji nemovitost, jelikož na nich vykonává právo
myslivosti „od něho odlišná osoba, jejímž členem není a ani nechce
být“. Pokud člen honebního společenstva v souladu s § 26 odst. 3 zákona
o myslivosti z tohoto společenstva vystoupí, není mu povoleno vytvoření
jiné (vlastní nebo společenstevní) honitby a zůstává ve vztahu k
zákonné úpravě práva myslivosti tzv. „bezprizorní“; na straně jedné již
není členem honebního společenstva, na straně druhé však jeho
nemovitosti zůstávají součástí honitby, jíž je společenstvo držitelem.
5. Za významné „z pohledu ústavních práv“ pokládá navrhovatel, že zákon
o myslivosti „nepočítá se žádnou náhradou pro takového vlastníka
pozemků, které jsou nadále užívány k výkonu práva myslivosti“, když o
přičlenění pozemků (a o náhradě) podle § 30 odst. 1, 2 zákona o
myslivosti podle jeho názoru uvažovat nelze; „vystoupení“ z honebního
společenstva „nemá žádný dopad na existenci honitby“ a nemovitosti i
bývalého člena zůstávají její součástí. Zákonná úprava (napadený § 26
odst. 4) „řeší“ pouze nároky spojené s členstvím (na vypořádací podíl),
„náhradu“, jíž se v dané věci domáhá žalobce, však „dotčená ustanovení
§ 26 odst. 3, 4 zákona nezakotvují“.
6. Navrhovatel pokládá stav, kdy po vystoupení člena z honebního
společenstva zůstávají jeho pozemky nadále součástí honitby „za
problematický“; v takovém případě by se zánikem členství měla zaniknout
„i práva a povinnosti z něho plynoucí“ (čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst.
4 Listiny), případně by mělo být „možné připustit pravomoc orgánů
státní správy myslivosti přičlenit -(jeho pozemky) - k jiné honitbě“, s
čímž však zákon nepočítá rovněž. Jinak vlastník honebních pozemků,
který vystoupil z honebního společenství, by měl „vůči jiným vlastníkům
pozemků - členům honebního společenstva - odlišné, právně horší
postavení, protože logicky nemůže vykonávat právo myslivosti“, a na
takovémto rozdílném postavení není podle navrhovatele žádný rozumný
důvod či veřejný zájem. Navrhovatel očekává, že otázka souladu právní
úpravy přičlenění honebních pozemků s ústavním pořádkem bude též
posouzena Ústavním soudem při projednávání návrhu vedeného pod sp. zn.
Pl. ÚS 34/03 (viz níže).
II.
Vyjádření účastníků řízení
A.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
7. Poslanecká sněmovna především uvedla, že zákonodárný sbor jednal při
projednávání zákona o myslivosti ve shodě s předepsanou procedurou a v
přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou České republiky.
Zákon o myslivosti nepopírá ani nevylučuje základní lidská práva
zaručená všem Ústavou České republiky a Listinou základních práv a
svobod.
8. Právní názor navrhovatelů se Poslanecké sněmovně „jeví jako
účelový“; stejně jako návrh ve věci Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
34/03 zpochybňuje základní principy mysliveckého zákona a vyjadřuje se
k dané problematice dříve, než Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl.
Podle jejího názoru „není vhodné měnit zákon o myslivosti jenom kvůli
ojedinělým a často osobně vyhraněným mezilidským vztahům mezi členy
honebního společenstva.“
9. Poslanecká sněmovna odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 17. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, podle kterého zákon o
myslivosti svými ustanoveními omezuje práva vlastníků honebních pozemků
„v zájmu ochrany myslivosti“. K omezením dochází již v okamžiku, kdy
byla uznána společenstevní honitba a vzniklo honební společenství.
Zákon nespojuje s vystoupením vlastníka honebního pozemku z honebního
společenstva „vyjmutí“ tohoto pozemku z honitby, a proto vlastník,
který již není členem honebního společenstva, je povinen strpět, aby na
jeho pozemku bylo vykonáváno právo myslivosti, „a přísluší mu z toho
důvodu náhrada“.
B.
Senát Parlamentu České republiky
10. Senát ve svém vyjádření uvedl, že problémem absence náhrad za
užívání honebních pozemků vlastníka se zabýval při projednávání novely
zákona o myslivosti (č. 59/2003 Sb.). Svým usnesením tehdy vrátil
Poslanecké sněmovně návrh uvedené novely mimo jiné s pozměňovacím
návrhem, jenž předpokládal, že vlastníkům do honitby zahrnutých
honebních pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, náleží
náhrada. Poslanecká sněmovna však novelu zákona schválila v původním
znění, ve kterém byla postoupena Senátu.
11. Stejně jako v případě vyjádření k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl.
ÚS 34/03 Senát uvedl, že při posuzování napadených ustanovení v
kontextu celého zákona o myslivosti je zásadní otázkou vymezení
veřejného zájmu zakládajícího pro provádění práva myslivosti legitimitu
konkrétních omezení vlastnických práv vlastníků honebních pozemků.
Senát nepochybuje o tom, že potřeba chránit zvěř tak, aby mohlo být
každému, v souladu s čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
zajištěno právo na příznivé životní prostředí, představuje veřejný
zájem.
12. Právo myslivosti jak z hlediska jeho historického vývoje tak i z
hlediska současné úpravy Senát charakterizuje jako kompaktní souhrn
příslušných práv a povinností, jež jsou při jeho provádění vzájemně
provázána a která je proto nutno posuzovat v jejich vzájemných
souvislostech.
III.
Stanovisko Ministerstva zemědělství
13. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému
návrhu.
14. Ministerstvo zemědělství s právními názory navrhovatele nesouhlasí;
nakládání s honebními pozemky, které netvoří vlastní nebo
společenstevní honitbu, upravuje § 30 odst. 1, 2 zákona o myslivosti,
přičemž zákon nerozlišuje, co bylo příčinou „navození tohoto vztahu“.
Jestliže tedy vlastník honebního pozemku podle § 26 odst. 3 zákona
přestane být členem honebního společenstva, jeho pozemky sice zůstávají
v předmětné honitbě, nemohou však zůstat zahrnuty mezi honební pozemky
stávajícího společenstva a musí být příslušným orgánem státní správy
myslivosti k předmětné honitbě přičleněny podle § 30 odst. 1 zákona o
myslivosti.
15. Ministerstvo zemědělství tedy dovodilo, že v rozhodování případu,
na základě kterého navrhovatel podal projednávaný návrh na zrušení § 26
odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, se prvoinstanční orgán státní správy
myslivosti dopustil chyby, když po ukončení členství vlastníka
honebního pozemku v honebním společenstvu neprovedl přičlenění tohoto
pozemku ke stávající honitbě ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o
myslivosti, čímž vlastníku honebního pozemku zabránil uplatnit právo
podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, tj. na náhradu za přičlenění.
Není tedy vhodné, uzavřelo Ministerstvo zemědělství, měnit zákon o
myslivosti pouze s ohledem na „ojedinělý chybný postup prvoinstančního
orgánu státní správy myslivosti“.
IV.
Upuštění od ústního jednání
16. Vzhledem k tomu, že navrhovatel a Senát Parlamentu České republiky
souhlasili s upuštěním od ústního jednání výslovně a Poslanecká
sněmovna mlčky (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 o.s.ř.), a
Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění
věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez
toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu).
V.
Aktivní legitimace navrhovatele
17. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje
navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle nějž platí, že dojde-li soud
k závěru, že zákon jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s
ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (srov. též § 64 odst. 3
zákona o Ústavním soudu, případně § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Zda
je v konkrétním případě dána, se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní
kvalifikace (viz Pl. ÚS 57/04 (nepublikované rozhodnutí)).
18. Se zřetelem ku specifikaci ustanovení, jež jsou navržena k zrušení
a k předmětu řízení, z něhož návrh vychází, jakož i souvisejících částí
odůvodnění návrhu, dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel sleduje
především odstranění „mezery“ v zákoně, jež spočívá v absenci výslovné
úpravy „náhradových“ důsledků zániku členství v honebním společenstvu
osoby, jejíž honební pozemky nadále honební společenstvo užívá k výkonu
práva myslivosti.
VI.
Ústavní konformita legislativního procesu
19. Ústavní soud se nezabýval otázkou, zda zákon, jehož ustanovení jsou
napadena, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu),
neboť již byla posouzena v rámci řízení o návrhu skupiny poslanců a
senátorů (sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (nález vyhlášen pod č. 49/2007 Sb.)),
stejně jako o návrhu Okresního soudu v Břeclavi (sp. zn. Pl. ÚS 74/04
(nález vyhlášen pod č. 60/2007 Sb.)).
VII.
Dikce napadeného ustanovení
20. Celé ustanovení, jehož část navrhovatel napadá, zní:
"§ 26
Členství v honebním společenstvu
(1) Převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním
pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v
honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem
honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho
vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s
členstvím nesouhlasí.
(2) Členství v honebním společenstvu dále zaniká v případě, že správní
úřad k tomu oprávněný podle tohoto zákona prohlásil pozemky ve
vlastnictví člena honebního společenstva za nehonební.
(3) Člen honebního společenstva může ukončit své členství na základě
písemného oznámení; členství zaniká posledním dnem kalendářního roku,
ve kterém bylo oznámení učiněno.
(4) Osoba, jejíž členství v honebním společenstvu zaniklo, má nárok na
vypořádací podíl. Výši tohoto podílu nebo způsob jeho výpočtu určí
stanovy.
(5) Spoluvlastníci honebních pozemků, které jsou součástí
společenstevní honitby, se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat
práva člena honebního společenstva, nebo mohou určit společného
zmocněnce.
(6) Vlastníci honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti
přičlenil do společenstevní honitby, se stávají řádnými členy honebního
společenstva, pokud do 30 dnů od doručení vyrozumění o přičlenění
oznámí písemně honebnímu společenstvu, že trvají na členství."
Navrhovatel požaduje zrušení odstavců 3 a 4 tohoto ustanovení.
VIII.
Hodnocení Ústavního soudu
21. V nejobecnějších rovině navrhovatel kritizuje zákon o myslivosti
námitkou, že právo myslivosti, jak je upravuje, představuje zásah do
vlastnických práv jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto
právo vykonáváno (neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích
pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků), který není
ospravedlněn adekvátním veřejným zájmem, a dovozuje, že ústavně
relevantní důvod k omezení vlastnického práva výkonem myslivosti „přes
nesouhlas“ vlastníka není dán.
22. Tento závěr - nejméně se zřetelem k následné judikatuře Ústavního
soudu - neobstojí.
23. Zákonnou úpravou myslivosti a práva myslivosti a jeho hodnocením z
pohledu ústavních garancí se Ústavní soud zabýval především v již
zmiňovaném nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz výše),
ve kterém konstatoval, že jeho podstatou je ochrana zvěře, jakož i
ochrana myslivosti jako národního kulturního dědictví. „V podmínkách
České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými
aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek
životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu
myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a
regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody“. Při hodnocení
podstaty právní úpravy myslivosti, jak vyplývá z uvedeného, Ústavní
soud dospěl k závěru, že se jedná o činnost sloužící k realizaci
ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). „Plnění
ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či
dokonce ve veřejném zájmu“. Souhrn uvedeného dovolil Ústavnímu soudu
vyslovit základní zásadu použitelnou i při posuzování projednávané
věci, totiž že „realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné
rovině legitimním omezením vlastnického práva“.
24. Obdobně - navrhovateli nepříznivě - se v označeném nálezu Ústavní
soud vyslovil i k dalším dílčím výhradám, jimiž se připojil ke kritice,
vtělené do zamítnutého návrhu skupiny poslanců a senátorů, jmenovitě k
úpravě výkonu práva myslivosti na „cizích“ pozemcích, resp. k institutu
přičlenění pozemků k honitbě. Odkazuje-li zde tedy navrhovatel na
porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, pak otázka
ústavnosti této zákonné úpravy již byla v obecné poloze posouzena tímto
nálezem, a Ústavní soud nemá důvod se od dříve přijatých závěrů
odchýlit.
25. Řečené se však uvádí navrhovateli jen na vysvětlenou, jelikož
těmito námitkami zjevně vybočil z mezí nejen vlastního návrhu, nýbrž i
svých návrhových oprávnění (legitimace), jež jsou předznačeny výše
citovaným článkem 95 odst. 2 Ústavy. Z odůvodnění návrhu je totiž
zřejmé, že navrhovatel nejenže (povýtce) nekritizuje ta ustanovení
zákona o myslivosti, jež navrhuje ku zrušení, ale (v převážné části)
jeho argumentace i postrádá jakoukoli vazbu na řízení, které jakožto
odvolací soud vede.
26. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 20, usn. č. 39) podmínka návrhového oprávnění
soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona
směřoval proti tomu, „jehož má být při řešení věci použito“, je
splněna, „jedná- li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož
aplikace má být bezprostřední -“, případně „je nezbytná jeho
nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné
širší souvislosti-“ (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (nález vyhlášen pod
č. 252/2006 Sb.)). Jinak řečeno, z účelu a smyslu kontroly ústavnosti
právních norem plyne, že zákon, jehož má být při řešení věci použito“
je pouze ten (to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo
žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by
výsledek sporu jiný.
27. Z té části návrhu, jež má obsahovou vazbu na kontext uvedeného
vymezení návrhové legitimace, lze vyvodit, že navrhovatel spatřuje
nezdůvodněnou nerovnost v postavení vlastníků honebních pozemků, kteří
z honebního společenstva nevystoupili, a těch, kterým členství postupem
podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti toto členství zaniklo, případně
vlastníků, jejichž pozemky byly k honitbě přičleněny (§ 30 odst. 1
zákona); jedni se totiž mohou podílet na výkonu práva myslivosti (§ 19
odst. 1 písm. b) zákona), jiným zákon přiznává za omezení jejich
vlastnického práva náhradu (§ 30 odst. 2 zákona). Se zřetelem k
předmětu řízení (o zaplacení „náhrady“), jež navrhovatel v odvolacím
stadiu vede, však mohou být podmínky jeho věcné legitimace splněny
výlučně ve vztahu k otázce, zda zákon o myslivosti vskutku neumožňuje,
aby vlastníku honebních pozemků, jenž své členství v honebním
společenstvu ukončil, byla za výkon práva myslivosti realizovaného též
na jeho pozemcích poskytnuta náhrada (čímž by podle navrhovatele mělo
dojít k porušení čl. 1 a čl. 11 Listiny), a v případě záporném, zda je
takový stav (objektivně) ústavněprávně přijatelný či nikoli.
28. Tato otázka přímý (explicitní) průmět do ustanovení § 26 odst. 3 a
4 zákona o myslivosti, která navrhovatel navrhuje ku zrušení, nemá;
výše (pod bodem 18) bylo uvedeno, že z širších souvislostí návrhu lze
usuzovat, že navrhovatel těmto ustanovením nevytýká, co je v nich
obsaženo, nýbrž co v nich naopak není, ačkoli podle jeho názoru by být
mělo (jmenovitě úprava nároku na náhradu za výkon práva myslivosti na
pozemcích vlastníka, jenž ukončil členství v honebním společenstvu).
29. Tím se otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce),
již Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát. Mezeru
„nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve
srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z
pohledu principu rovnosti, anebo z pohledu obecných právních principů“
shledal Ústavní soud protiústavní například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
36/01 (v němž šlo o situaci, kdy tehdejší zákon o konkursu a vyrovnání
neobsahoval ustanovení, jež by určilo subjekt povinný k úhradě odměny a
hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě insolventního
úpadce, když nebyla složena záloha na náklady konkursu vzhledem k
zákonnému osvobození jeho navrhovatele) - Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.
Zde zvolené řešení, spočívající ve zrušení obsahově navazujících
ustanovení, aplikoval Ústavní soud proto, že nebylo k dispozici jiné,
na jehož možnost však výslovně poukázal, a které použil ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález
č. 21; v ní mezeru „vytvořenou nerovností právní úpravy normativně
vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy“
(argumentem a minori ad maius ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., resp. jím užitého
pojmu „-nabyl zpět občanství“), aniž by bylo nutné přistoupit k
derogaci zákona či jeho ustanovení.
30. Uplatnění této (posledně zmíněné) metody přichází v úvahu i v
posuzované věci.
31. Je nepochybné, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení, která
by výslovně upravovala otázku náhrady za výkon práva myslivosti
honebním společenstvem na honebních pozemcích vlastníka, jehož členství
ve společenstvu podle § 26 odst. 3 zákona zaniklo. Zákon pouze (v § 26
odst. 4) zakotvuje nárok na vypořádací podíl, jenž se však pojí toliko
se „zaniklou“ majetkovou účastí bývalého člena ve společenstvu, zatímco
jeho následných majetkových vztahů k honebnímu společenstvu (o něž zde
jde) se netýká. Stejně tak je zřejmé, že samotným zánikem členství
nedochází k žádné změně honitby; ta je totiž „uznána“ (a pozemkově
vymezena) správním rozhodnutím (§ 2 písm. i), § 18 odst. 1) jako celek,
jenž je tvořen konkrétními souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2,
věta první). Pozemky vlastníka, jehož členství zaniklo, zůstávají proto
součástí honitby, v jejímž rámci vykonává myslivost (§ 17 odst. 1),
resp. právo myslivosti (§ 19 odst. 1 písm. b)), nadále honební
společenstvo, neboť vystoupení člena z honebního společenstva se nemůže
dotknout správního rozhodnutí o uznání honitby (§ 18 odst. 1).
32. Uvedená situace není jedinou, kdy zákon o myslivosti (ačkoli
vychází ze zásady, že právo myslivosti vykonávají v honitbě ti, kdo
jsou i vlastníky pozemků, jež ji tvoří - viz § 18 odst. 3, § 19 odst. 1
písm. a), resp. § 26 odst. 1, věta za středníkem) počítá s honitbou,
jejíž součástí jsou pozemky nečlenů honebního společenstva. Podle § 30
odst. 1 platí, že honební pozemky, které netvoří vlastní nebo
společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti
zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší
společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují
jejich jiné přičlenění (přitom vlastníci přičleněných pozemků se mohou,
ale nemusí stát členy honebního společenstva - viz § 26 odst. 6).
33. Majetkové poměry vlastníků přičleněných pozemků, kteří se členy
honebního společenstva nestali, však zákon o myslivosti již výslovně a
jednoznačně upravuje. V ustanovení § 30 odst. 2 stanoví, že „vlastníkům
honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle
odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde- li o
společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo.
Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán
státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných
honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti
na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku
zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke
společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního
společenstva“.
34. Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního
společenstva a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva
myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto
společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím
správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do
poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti
chybí vskutku rozumné opodstatnění, a bylo by v rozporu s ústavně
zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve
vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v
judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996
Sb.), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 4, nález č. 73), Pl. ÚS 36/01, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod
č. 403/2002 Sb.), sp.zn. Pl. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.),
a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo
zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i
riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení
vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.
35. Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v
rovině podústavního práva, a představuje jej standardní výkladové
pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně
normativně neupravený posoudit podle pravidla, v normě zakotveného pro
případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že
toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše
citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v
posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební
společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává
objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno
v honitbě tvořené pozemky jejích členů (případně pozemky přičleněnými
správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významných
důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu
vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu
náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má
též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.
36. Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti se
přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze
nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu
zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro
přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový
postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a
povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej
posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán
poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4, větě
druhé, občanského zákoníku).
37. Stojí za připomenutí, že rozhodnutí, na které navrhovatel
poukazoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002, č.j. 22 Cdo
3006/2000-64), počítá s právem na náhradu zcela samozřejmě (byť bez
bližšího odůvodnění), a stejně si počíná Krajský soud v Hradci Králové
v rozhodnutí ze dne 3.4.1997, sp. zn. 19 Co 502/96 (uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy 99, 8: 256). Není podstatné, že obě jsou
vztažena k právní úpravě předchozí, k zákonu č. 23/1962 Sb., o
myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
38. Omezení vlastníka honebního pozemku ostatně nemusí být trvalé,
resp. bezvýjimečné, a vlastník mu může čelit i jinak než uplatněním
nároku na náhradu; podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti je správní
orgán oprávněn též prohlásit pozemek za nehonební, a to i z důvodu
„zájmu vlastníku“; k vymezení této podmínky se Ústavní již rovněž
vyjádřil v dříve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 34/03.
IX.
Závěrečné shrnutí
39. Nedostatek výslovné úpravy právních poměrů vlastníka honebních
pozemků, který ukončil své členství v honebním společenstvu postupem
podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, tedy nepřekáží tomu, aby jeho
vztah k honebnímu společenstvu, které využívá nadále jeho pozemky k
výkonu práva myslivosti, byl na základě pozitivního práva vyložen. Ve
vztahu k tomu, co je předmětem daného občanskoprávního řízení, a čemu
je podřízeno obsahové vymezení návrhové legitimace rozhodujícího soudu
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je
v úrovni tohoto práva vlastní závěr, že vlastníku honebních pozemků
přísluší od honebního společenstva náhrada podle obdobného užití § 30
odst. 2 zákona o myslivosti, o které rozhodne (v případě absentujícího
správního rozhodnutí o přičlenění pozemků k honitbě) soud. Ústavní soud
má za to, že je tento závěr ústavně konformní, a že ostatně odpovídá i
úvahám, jež ve vztahu k otázkám ústavní konformity zákona o myslivosti
obšírně vyjádřil navrhující odvolací soud; domnívá se toliko, že k němu
měl soud dospět sám, neboť ani on není vyvázán z povinnosti poskytovat
ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).
40. V intencích shora ohlášené (připomenuté) metody nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 48/95 (viz výše) dospívá Ústavní soud i v daném případě k závěru, že
vzhledem k dovozenému výkladu rozhodného pozitivního práva, jež je
způsobilé ústavně konformní aplikace v konkrétní soudní věci, není
důvodným návrh, aby v něm označená ustanovení zákona o myslivosti byla
zrušena.
41. Sluší se pak, pro potřeby formulace konečného výsledku řízení o
návrhu obecného soudu podle čl. 95 odstavy 2 Ústavy a § 64 odst. 3
zákona o Ústavním soudu, k němuž vyslovený závěr vede, připomenout ty
podmínky, jež byly zaznamenány výše (viz body č. 17. až 18. a 25. až
28.) ve smyslu existence aktivní legitimace k jeho podání. Lze
připustit, že v situaci, kdy navrhovatel tvrdí „mezeru v zákoně“, je
logicky nesnadné vymezit ta ustanovení, jež mají být derogována, aby se
otevřel prostor pro úpravu, jež - oproti dosavadní - zahrne i
způsobilost regulovat vztahy dosud opomenuté, a to současně ty, které
je v konkrétním soudním řízení povinen navrhovatel (coby rozhodující
obecný soud) posoudit. Oproti dříve vyslovené obecné zásadě zde
nezbývá, než aktivní legitimaci navrhovatele spojovat s těmi
ustanoveními, jež sice sama o sobě nepřekáží „dosažení ústavně
konformního výsledku“ (srov. bod 26. shora), s nimiž však z hlediska
systematického, logického a obsahového je adekvátní spojit požadavek,
aby dosavadní úprava byla - k odstranění tvrzené neústavní „mezery“ -
doplněna.
42. Lze-li takto pojímanou aktivní legitimaci navrhovateli přiznat ve
vztahu k ustanovení § 26 odst. 4 zákona o myslivosti (tím, že upravuje
majetkové nároky, spjaté se zánikem členství v honebním společenstvu, a
že „mezera“ reflektuje rovněž majetkové nároky, byť jiného druhu), není
totéž udržitelné - se zřetelem k výše vyjádřené podmínce adekvátního
vztahu - co do ustanovení § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, neboť
neupravuje nic jiného, než oprávnění člena z honebního společenstva
vystoupit. Nedostatek aktivní legitimace navrhovatele je pak
standardním důvodem odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu, jelikož tím jde o návrh podaný někým zjevně
neoprávněným.
43. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 26
odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších
předpisů, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, a návrh na
zrušení ustanovení § 26 odst. 3 téhož předpisu podle § 43 odst. 1 písm.
c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
44. Tím není řečeno, že by nebylo případné, aby zákonodárce otázku
náhrady za užívání honebního pozemku toho, kdo z honebního společenstva
vystoupil, aniž by se domáhal prohlášení pozemku za nehonební,
pozitivně upravil, když ostatně v Senátu Parlamentu České republiky byl
takový názor již dříve vyjádřen.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v.r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně
Eliška Wagnerová