149/2007 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky

Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,

Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan

Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška

Wagnerová rozhodlo o návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích -

pobočky v Táboře na zrušení ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č.

449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, takto:



I. Návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o

myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.



II. Návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o

myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2006 navrhl Krajský

soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (senát 15 Co ve složení:

předseda senátu JUDr. Robert Ožvald a soudci JUDr. Marcela Pechová a

JUDr. Libuše Vorlíčková) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České

republiky a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním

soudu“), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č.

449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 59/2003

Sb. a č. 444/2005 Sb. (dále jen „zákona o myslivosti“), neboť jsou

podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě s čl. 1, čl.

4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen „Listina“).



2. V občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod

zn. 1 C 106/2005, se žalobce domáhá zaplacení 8.077,50 Kč, jakožto

„náhrady za nucené omezení vlastnického práva“, k němuž mělo dojít tím,

že ačkoliv ukončil své členství v žalovaném Honebním společenstvu

Kamenice na Lipou k 31. 12. 2002, jeho nemovitosti, s nimž do

společenstva vstoupil, jsou nadále honebním společenstvem k výkonu

práva myslivosti užívány. Třebaže (podle žalobce) požadovaná „náhrada“

měla být přiznána „za analogického použití“ § 30 odst. 2 zákona o

myslivosti, soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že postrádá

zákonný podklad; použití tohoto ustanovení podle jeho názoru nepřichází

v úvahu, jelikož příslušný orgán státní správy o přičlenění dotčených

nemovitostí k honitbě žalovaného nerozhodl. O odvolání žalobce

rozhoduje navrhovatel, a z odvolacího řízení vychází jeho návrh, jenž

byl výše specifikován.



3. Navrhovatel předně všeobecně ohlašuje, že sdílí námitky

protiústavnosti zákona o myslivosti, jež jsou vtěleny do návrhu skupiny

poslanců a senátorů na zrušení některých jeho ustanovení, který je u

Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03. Argumentuje tím, že

právo myslivosti představuje zásah do vlastnického práva jednotlivých

vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno, neboť při

jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a

získávání jejich užitků. Právo myslivosti, vymezené v § 2 písm. h)

zákona, podle navrhovatele nezahrnuje pouze ochranu zvířat, ale celou

řadu dalších aktivit, které představují zájmovou, sportovní či

hospodářskou činnost, z čehož dovozuje, že zde veřejný zájem na omezení

vlastnického práva vlastníka nemovitostí užívaných „přes jeho nesouhlas

k výkonu práva myslivosti“ dán není. Proto nelze přitakat, uvádí

navrhovatel, výkladu podanému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10.

2002, sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, že jde o omezení vlastnického práva ve

smyslu § 128 odst. obč. zák.



4. Napadená ustanovení „vytváří situaci“, odporující článku 11 odst. 4

Listiny, kdy je vlastník nemovitostí proti své vůli omezen ve svém

oprávnění užívat svoji nemovitost, jelikož na nich vykonává právo

myslivosti „od něho odlišná osoba, jejímž členem není a ani nechce

být“. Pokud člen honebního společenstva v souladu s § 26 odst. 3 zákona

o myslivosti z tohoto společenstva vystoupí, není mu povoleno vytvoření

jiné (vlastní nebo společenstevní) honitby a zůstává ve vztahu k

zákonné úpravě práva myslivosti tzv. „bezprizorní“; na straně jedné již

není členem honebního společenstva, na straně druhé však jeho

nemovitosti zůstávají součástí honitby, jíž je společenstvo držitelem.



5. Za významné „z pohledu ústavních práv“ pokládá navrhovatel, že zákon

o myslivosti „nepočítá se žádnou náhradou pro takového vlastníka

pozemků, které jsou nadále užívány k výkonu práva myslivosti“, když o

přičlenění pozemků (a o náhradě) podle § 30 odst. 1, 2 zákona o

myslivosti podle jeho názoru uvažovat nelze; „vystoupení“ z honebního

společenstva „nemá žádný dopad na existenci honitby“ a nemovitosti i

bývalého člena zůstávají její součástí. Zákonná úprava (napadený § 26

odst. 4) „řeší“ pouze nároky spojené s členstvím (na vypořádací podíl),

„náhradu“, jíž se v dané věci domáhá žalobce, však „dotčená ustanovení

§ 26 odst. 3, 4 zákona nezakotvují“.



6. Navrhovatel pokládá stav, kdy po vystoupení člena z honebního

společenstva zůstávají jeho pozemky nadále součástí honitby „za

problematický“; v takovém případě by se zánikem členství měla zaniknout

„i práva a povinnosti z něho plynoucí“ (čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst.

4 Listiny), případně by mělo být „možné připustit pravomoc orgánů

státní správy myslivosti přičlenit -(jeho pozemky) - k jiné honitbě“, s

čímž však zákon nepočítá rovněž. Jinak vlastník honebních pozemků,

který vystoupil z honebního společenství, by měl „vůči jiným vlastníkům

pozemků - členům honebního společenstva - odlišné, právně horší

postavení, protože logicky nemůže vykonávat právo myslivosti“, a na

takovémto rozdílném postavení není podle navrhovatele žádný rozumný

důvod či veřejný zájem. Navrhovatel očekává, že otázka souladu právní

úpravy přičlenění honebních pozemků s ústavním pořádkem bude též

posouzena Ústavním soudem při projednávání návrhu vedeného pod sp. zn.

Pl. ÚS 34/03 (viz níže).



II.



Vyjádření účastníků řízení



A.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky



7. Poslanecká sněmovna především uvedla, že zákonodárný sbor jednal při

projednávání zákona o myslivosti ve shodě s předepsanou procedurou a v

přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou České republiky.

Zákon o myslivosti nepopírá ani nevylučuje základní lidská práva

zaručená všem Ústavou České republiky a Listinou základních práv a

svobod.



8. Právní názor navrhovatelů se Poslanecké sněmovně „jeví jako

účelový“; stejně jako návrh ve věci Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

34/03 zpochybňuje základní principy mysliveckého zákona a vyjadřuje se

k dané problematice dříve, než Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl.

Podle jejího názoru „není vhodné měnit zákon o myslivosti jenom kvůli

ojedinělým a často osobně vyhraněným mezilidským vztahům mezi členy

honebního společenstva.“



9. Poslanecká sněmovna odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 17. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, podle kterého zákon o

myslivosti svými ustanoveními omezuje práva vlastníků honebních pozemků

„v zájmu ochrany myslivosti“. K omezením dochází již v okamžiku, kdy

byla uznána společenstevní honitba a vzniklo honební společenství.

Zákon nespojuje s vystoupením vlastníka honebního pozemku z honebního

společenstva „vyjmutí“ tohoto pozemku z honitby, a proto vlastník,

který již není členem honebního společenstva, je povinen strpět, aby na

jeho pozemku bylo vykonáváno právo myslivosti, „a přísluší mu z toho

důvodu náhrada“.



B.



Senát Parlamentu České republiky



10. Senát ve svém vyjádření uvedl, že problémem absence náhrad za

užívání honebních pozemků vlastníka se zabýval při projednávání novely

zákona o myslivosti (č. 59/2003 Sb.). Svým usnesením tehdy vrátil

Poslanecké sněmovně návrh uvedené novely mimo jiné s pozměňovacím

návrhem, jenž předpokládal, že vlastníkům do honitby zahrnutých

honebních pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, náleží

náhrada. Poslanecká sněmovna však novelu zákona schválila v původním

znění, ve kterém byla postoupena Senátu.



11. Stejně jako v případě vyjádření k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl.

ÚS 34/03 Senát uvedl, že při posuzování napadených ustanovení v

kontextu celého zákona o myslivosti je zásadní otázkou vymezení

veřejného zájmu zakládajícího pro provádění práva myslivosti legitimitu

konkrétních omezení vlastnických práv vlastníků honebních pozemků.

Senát nepochybuje o tom, že potřeba chránit zvěř tak, aby mohlo být

každému, v souladu s čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zajištěno právo na příznivé životní prostředí, představuje veřejný

zájem.



12. Právo myslivosti jak z hlediska jeho historického vývoje tak i z

hlediska současné úpravy Senát charakterizuje jako kompaktní souhrn

příslušných práv a povinností, jež jsou při jeho provádění vzájemně

provázána a která je proto nutno posuzovat v jejich vzájemných

souvislostech.



III.



Stanovisko Ministerstva zemědělství



13. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému

návrhu.



14. Ministerstvo zemědělství s právními názory navrhovatele nesouhlasí;

nakládání s honebními pozemky, které netvoří vlastní nebo

společenstevní honitbu, upravuje § 30 odst. 1, 2 zákona o myslivosti,

přičemž zákon nerozlišuje, co bylo příčinou „navození tohoto vztahu“.

Jestliže tedy vlastník honebního pozemku podle § 26 odst. 3 zákona

přestane být členem honebního společenstva, jeho pozemky sice zůstávají

v předmětné honitbě, nemohou však zůstat zahrnuty mezi honební pozemky

stávajícího společenstva a musí být příslušným orgánem státní správy

myslivosti k předmětné honitbě přičleněny podle § 30 odst. 1 zákona o

myslivosti.



15. Ministerstvo zemědělství tedy dovodilo, že v rozhodování případu,

na základě kterého navrhovatel podal projednávaný návrh na zrušení § 26

odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, se prvoinstanční orgán státní správy

myslivosti dopustil chyby, když po ukončení členství vlastníka

honebního pozemku v honebním společenstvu neprovedl přičlenění tohoto

pozemku ke stávající honitbě ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o

myslivosti, čímž vlastníku honebního pozemku zabránil uplatnit právo

podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, tj. na náhradu za přičlenění.

Není tedy vhodné, uzavřelo Ministerstvo zemědělství, měnit zákon o

myslivosti pouze s ohledem na „ojedinělý chybný postup prvoinstančního

orgánu státní správy myslivosti“.



IV.



Upuštění od ústního jednání



16. Vzhledem k tomu, že navrhovatel a Senát Parlamentu České republiky

souhlasili s upuštěním od ústního jednání výslovně a Poslanecká

sněmovna mlčky (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 o.s.ř.), a

Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění

věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez

toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu).



V.



Aktivní legitimace navrhovatele



17. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje

navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle nějž platí, že dojde-li soud

k závěru, že zákon jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s

ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (srov. též § 64 odst. 3

zákona o Ústavním soudu, případně § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Zda

je v konkrétním případě dána, se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní

kvalifikace (viz Pl. ÚS 57/04 (nepublikované rozhodnutí)).



18. Se zřetelem ku specifikaci ustanovení, jež jsou navržena k zrušení

a k předmětu řízení, z něhož návrh vychází, jakož i souvisejících částí

odůvodnění návrhu, dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel sleduje

především odstranění „mezery“ v zákoně, jež spočívá v absenci výslovné

úpravy „náhradových“ důsledků zániku členství v honebním společenstvu

osoby, jejíž honební pozemky nadále honební společenstvo užívá k výkonu

práva myslivosti.



VI.



Ústavní konformita legislativního procesu



19. Ústavní soud se nezabýval otázkou, zda zákon, jehož ustanovení jsou

napadena, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu),

neboť již byla posouzena v rámci řízení o návrhu skupiny poslanců a

senátorů (sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (nález vyhlášen pod č. 49/2007 Sb.)),

stejně jako o návrhu Okresního soudu v Břeclavi (sp. zn. Pl. ÚS 74/04

(nález vyhlášen pod č. 60/2007 Sb.)).



VII.



Dikce napadeného ustanovení



20. Celé ustanovení, jehož část navrhovatel napadá, zní:



"§ 26



Členství v honebním společenstvu



(1) Převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním

pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v

honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem

honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho

vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s

členstvím nesouhlasí.



(2) Členství v honebním společenstvu dále zaniká v případě, že správní

úřad k tomu oprávněný podle tohoto zákona prohlásil pozemky ve

vlastnictví člena honebního společenstva za nehonební.



(3) Člen honebního společenstva může ukončit své členství na základě

písemného oznámení; členství zaniká posledním dnem kalendářního roku,

ve kterém bylo oznámení učiněno.



(4) Osoba, jejíž členství v honebním společenstvu zaniklo, má nárok na

vypořádací podíl. Výši tohoto podílu nebo způsob jeho výpočtu určí

stanovy.



(5) Spoluvlastníci honebních pozemků, které jsou součástí

společenstevní honitby, se musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat

práva člena honebního společenstva, nebo mohou určit společného

zmocněnce.



(6) Vlastníci honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti

přičlenil do společenstevní honitby, se stávají řádnými členy honebního

společenstva, pokud do 30 dnů od doručení vyrozumění o přičlenění

oznámí písemně honebnímu společenstvu, že trvají na členství."



Navrhovatel požaduje zrušení odstavců 3 a 4 tohoto ustanovení.



VIII.



Hodnocení Ústavního soudu



21. V nejobecnějších rovině navrhovatel kritizuje zákon o myslivosti

námitkou, že právo myslivosti, jak je upravuje, představuje zásah do

vlastnických práv jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto

právo vykonáváno (neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích

pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků), který není

ospravedlněn adekvátním veřejným zájmem, a dovozuje, že ústavně

relevantní důvod k omezení vlastnického práva výkonem myslivosti „přes

nesouhlas“ vlastníka není dán.



22. Tento závěr - nejméně se zřetelem k následné judikatuře Ústavního

soudu - neobstojí.



23. Zákonnou úpravou myslivosti a práva myslivosti a jeho hodnocením z

pohledu ústavních garancí se Ústavní soud zabýval především v již

zmiňovaném nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz výše),

ve kterém konstatoval, že jeho podstatou je ochrana zvěře, jakož i

ochrana myslivosti jako národního kulturního dědictví. „V podmínkách

České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými

aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek

životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu

myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a

regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody“. Při hodnocení

podstaty právní úpravy myslivosti, jak vyplývá z uvedeného, Ústavní

soud dospěl k závěru, že se jedná o činnost sloužící k realizaci

ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). „Plnění

ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či

dokonce ve veřejném zájmu“. Souhrn uvedeného dovolil Ústavnímu soudu

vyslovit základní zásadu použitelnou i při posuzování projednávané

věci, totiž že „realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné

rovině legitimním omezením vlastnického práva“.



24. Obdobně - navrhovateli nepříznivě - se v označeném nálezu Ústavní

soud vyslovil i k dalším dílčím výhradám, jimiž se připojil ke kritice,

vtělené do zamítnutého návrhu skupiny poslanců a senátorů, jmenovitě k

úpravě výkonu práva myslivosti na „cizích“ pozemcích, resp. k institutu

přičlenění pozemků k honitbě. Odkazuje-li zde tedy navrhovatel na

porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, pak otázka

ústavnosti této zákonné úpravy již byla v obecné poloze posouzena tímto

nálezem, a Ústavní soud nemá důvod se od dříve přijatých závěrů

odchýlit.



25. Řečené se však uvádí navrhovateli jen na vysvětlenou, jelikož

těmito námitkami zjevně vybočil z mezí nejen vlastního návrhu, nýbrž i

svých návrhových oprávnění (legitimace), jež jsou předznačeny výše

citovaným článkem 95 odst. 2 Ústavy. Z odůvodnění návrhu je totiž

zřejmé, že navrhovatel nejenže (povýtce) nekritizuje ta ustanovení

zákona o myslivosti, jež navrhuje ku zrušení, ale (v převážné části)

jeho argumentace i postrádá jakoukoli vazbu na řízení, které jakožto

odvolací soud vede.



26. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 20, usn. č. 39) podmínka návrhového oprávnění

soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona

směřoval proti tomu, „jehož má být při řešení věci použito“, je

splněna, „jedná- li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož

aplikace má být bezprostřední -“, případně „je nezbytná jeho

nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné

širší souvislosti-“ (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (nález vyhlášen pod

č. 252/2006 Sb.)). Jinak řečeno, z účelu a smyslu kontroly ústavnosti

právních norem plyne, že zákon, jehož má být při řešení věci použito“

je pouze ten (to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo

žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by

výsledek sporu jiný.



27. Z té části návrhu, jež má obsahovou vazbu na kontext uvedeného

vymezení návrhové legitimace, lze vyvodit, že navrhovatel spatřuje

nezdůvodněnou nerovnost v postavení vlastníků honebních pozemků, kteří

z honebního společenstva nevystoupili, a těch, kterým členství postupem

podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti toto členství zaniklo, případně

vlastníků, jejichž pozemky byly k honitbě přičleněny (§ 30 odst. 1

zákona); jedni se totiž mohou podílet na výkonu práva myslivosti (§ 19

odst. 1 písm. b) zákona), jiným zákon přiznává za omezení jejich

vlastnického práva náhradu (§ 30 odst. 2 zákona). Se zřetelem k

předmětu řízení (o zaplacení „náhrady“), jež navrhovatel v odvolacím

stadiu vede, však mohou být podmínky jeho věcné legitimace splněny

výlučně ve vztahu k otázce, zda zákon o myslivosti vskutku neumožňuje,

aby vlastníku honebních pozemků, jenž své členství v honebním

společenstvu ukončil, byla za výkon práva myslivosti realizovaného též

na jeho pozemcích poskytnuta náhrada (čímž by podle navrhovatele mělo

dojít k porušení čl. 1 a čl. 11 Listiny), a v případě záporném, zda je

takový stav (objektivně) ústavněprávně přijatelný či nikoli.



28. Tato otázka přímý (explicitní) průmět do ustanovení § 26 odst. 3 a

4 zákona o myslivosti, která navrhovatel navrhuje ku zrušení, nemá;

výše (pod bodem 18) bylo uvedeno, že z širších souvislostí návrhu lze

usuzovat, že navrhovatel těmto ustanovením nevytýká, co je v nich

obsaženo, nýbrž co v nich naopak není, ačkoli podle jeho názoru by být

mělo (jmenovitě úprava nároku na náhradu za výkon práva myslivosti na

pozemcích vlastníka, jenž ukončil členství v honebním společenstvu).



29. Tím se otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce),

již Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát. Mezeru

„nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve

srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z

pohledu principu rovnosti, anebo z pohledu obecných právních principů“

shledal Ústavní soud protiústavní například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

36/01 (v němž šlo o situaci, kdy tehdejší zákon o konkursu a vyrovnání

neobsahoval ustanovení, jež by určilo subjekt povinný k úhradě odměny a

hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě insolventního

úpadce, když nebyla složena záloha na náklady konkursu vzhledem k

zákonnému osvobození jeho navrhovatele) - Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.

Zde zvolené řešení, spočívající ve zrušení obsahově navazujících

ustanovení, aplikoval Ústavní soud proto, že nebylo k dispozici jiné,

na jehož možnost však výslovně poukázal, a které použil ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález

č. 21; v ní mezeru „vytvořenou nerovností právní úpravy normativně

vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy“

(argumentem a minori ad maius ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., resp. jím užitého

pojmu „-nabyl zpět občanství“), aniž by bylo nutné přistoupit k

derogaci zákona či jeho ustanovení.



30. Uplatnění této (posledně zmíněné) metody přichází v úvahu i v

posuzované věci.



31. Je nepochybné, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení, která

by výslovně upravovala otázku náhrady za výkon práva myslivosti

honebním společenstvem na honebních pozemcích vlastníka, jehož členství

ve společenstvu podle § 26 odst. 3 zákona zaniklo. Zákon pouze (v § 26

odst. 4) zakotvuje nárok na vypořádací podíl, jenž se však pojí toliko

se „zaniklou“ majetkovou účastí bývalého člena ve společenstvu, zatímco

jeho následných majetkových vztahů k honebnímu společenstvu (o něž zde

jde) se netýká. Stejně tak je zřejmé, že samotným zánikem členství

nedochází k žádné změně honitby; ta je totiž „uznána“ (a pozemkově

vymezena) správním rozhodnutím (§ 2 písm. i), § 18 odst. 1) jako celek,

jenž je tvořen konkrétními souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2,

věta první). Pozemky vlastníka, jehož členství zaniklo, zůstávají proto

součástí honitby, v jejímž rámci vykonává myslivost (§ 17 odst. 1),

resp. právo myslivosti (§ 19 odst. 1 písm. b)), nadále honební

společenstvo, neboť vystoupení člena z honebního společenstva se nemůže

dotknout správního rozhodnutí o uznání honitby (§ 18 odst. 1).



32. Uvedená situace není jedinou, kdy zákon o myslivosti (ačkoli

vychází ze zásady, že právo myslivosti vykonávají v honitbě ti, kdo

jsou i vlastníky pozemků, jež ji tvoří - viz § 18 odst. 3, § 19 odst. 1

písm. a), resp. § 26 odst. 1, věta za středníkem) počítá s honitbou,

jejíž součástí jsou pozemky nečlenů honebního společenstva. Podle § 30

odst. 1 platí, že honební pozemky, které netvoří vlastní nebo

společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti

zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší

společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují

jejich jiné přičlenění (přitom vlastníci přičleněných pozemků se mohou,

ale nemusí stát členy honebního společenstva - viz § 26 odst. 6).



33. Majetkové poměry vlastníků přičleněných pozemků, kteří se členy

honebního společenstva nestali, však zákon o myslivosti již výslovně a

jednoznačně upravuje. V ustanovení § 30 odst. 2 stanoví, že „vlastníkům

honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle

odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde- li o

společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo.

Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán

státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných

honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti

na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku

zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke

společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního

společenstva“.



34. Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního

společenstva a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva

myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto

společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím

správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do

poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti

chybí vskutku rozumné opodstatnění, a bylo by v rozporu s ústavně

zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve

vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v

judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996

Sb.), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 4, nález č. 73), Pl. ÚS 36/01, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod

č. 403/2002 Sb.), sp.zn. Pl. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.),

a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo

zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i

riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení

vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.



35. Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v

rovině podústavního práva, a představuje jej standardní výkladové

pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně

normativně neupravený posoudit podle pravidla, v normě zakotveného pro

případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že

toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše

citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v

posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební

společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává

objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno

v honitbě tvořené pozemky jejích členů (případně pozemky přičleněnými

správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významných

důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu

vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu

náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má

též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného

obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.



36. Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti se

přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze

nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu

zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro

přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový

postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a

povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej

posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán

poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4, větě

druhé, občanského zákoníku).



37. Stojí za připomenutí, že rozhodnutí, na které navrhovatel

poukazoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002, č.j. 22 Cdo

3006/2000-64), počítá s právem na náhradu zcela samozřejmě (byť bez

bližšího odůvodnění), a stejně si počíná Krajský soud v Hradci Králové

v rozhodnutí ze dne 3.4.1997, sp. zn. 19 Co 502/96 (uveřejněném v

časopise Soudní rozhledy 99, 8: 256). Není podstatné, že obě jsou

vztažena k právní úpravě předchozí, k zákonu č. 23/1962 Sb., o

myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.



38. Omezení vlastníka honebního pozemku ostatně nemusí být trvalé,

resp. bezvýjimečné, a vlastník mu může čelit i jinak než uplatněním

nároku na náhradu; podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti je správní

orgán oprávněn též prohlásit pozemek za nehonební, a to i z důvodu

„zájmu vlastníku“; k vymezení této podmínky se Ústavní již rovněž

vyjádřil v dříve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 34/03.



IX.



Závěrečné shrnutí



39. Nedostatek výslovné úpravy právních poměrů vlastníka honebních

pozemků, který ukončil své členství v honebním společenstvu postupem

podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, tedy nepřekáží tomu, aby jeho

vztah k honebnímu společenstvu, které využívá nadále jeho pozemky k

výkonu práva myslivosti, byl na základě pozitivního práva vyložen. Ve

vztahu k tomu, co je předmětem daného občanskoprávního řízení, a čemu

je podřízeno obsahové vymezení návrhové legitimace rozhodujícího soudu

podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je

v úrovni tohoto práva vlastní závěr, že vlastníku honebních pozemků

přísluší od honebního společenstva náhrada podle obdobného užití § 30

odst. 2 zákona o myslivosti, o které rozhodne (v případě absentujícího

správního rozhodnutí o přičlenění pozemků k honitbě) soud. Ústavní soud

má za to, že je tento závěr ústavně konformní, a že ostatně odpovídá i

úvahám, jež ve vztahu k otázkám ústavní konformity zákona o myslivosti

obšírně vyjádřil navrhující odvolací soud; domnívá se toliko, že k němu

měl soud dospět sám, neboť ani on není vyvázán z povinnosti poskytovat

ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).



40. V intencích shora ohlášené (připomenuté) metody nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 48/95 (viz výše) dospívá Ústavní soud i v daném případě k závěru, že

vzhledem k dovozenému výkladu rozhodného pozitivního práva, jež je

způsobilé ústavně konformní aplikace v konkrétní soudní věci, není

důvodným návrh, aby v něm označená ustanovení zákona o myslivosti byla

zrušena.



41. Sluší se pak, pro potřeby formulace konečného výsledku řízení o

návrhu obecného soudu podle čl. 95 odstavy 2 Ústavy a § 64 odst. 3

zákona o Ústavním soudu, k němuž vyslovený závěr vede, připomenout ty

podmínky, jež byly zaznamenány výše (viz body č. 17. až 18. a 25. až

28.) ve smyslu existence aktivní legitimace k jeho podání. Lze

připustit, že v situaci, kdy navrhovatel tvrdí „mezeru v zákoně“, je

logicky nesnadné vymezit ta ustanovení, jež mají být derogována, aby se

otevřel prostor pro úpravu, jež - oproti dosavadní - zahrne i

způsobilost regulovat vztahy dosud opomenuté, a to současně ty, které

je v konkrétním soudním řízení povinen navrhovatel (coby rozhodující

obecný soud) posoudit. Oproti dříve vyslovené obecné zásadě zde

nezbývá, než aktivní legitimaci navrhovatele spojovat s těmi

ustanoveními, jež sice sama o sobě nepřekáží „dosažení ústavně

konformního výsledku“ (srov. bod 26. shora), s nimiž však z hlediska

systematického, logického a obsahového je adekvátní spojit požadavek,

aby dosavadní úprava byla - k odstranění tvrzené neústavní „mezery“ -

doplněna.



42. Lze-li takto pojímanou aktivní legitimaci navrhovateli přiznat ve

vztahu k ustanovení § 26 odst. 4 zákona o myslivosti (tím, že upravuje

majetkové nároky, spjaté se zánikem členství v honebním společenstvu, a

že „mezera“ reflektuje rovněž majetkové nároky, byť jiného druhu), není

totéž udržitelné - se zřetelem k výše vyjádřené podmínce adekvátního

vztahu - co do ustanovení § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, neboť

neupravuje nic jiného, než oprávnění člena z honebního společenstva

vystoupit. Nedostatek aktivní legitimace navrhovatele je pak

standardním důvodem odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c)

zákona o Ústavním soudu, jelikož tím jde o návrh podaný někým zjevně

neoprávněným.



43. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 26

odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších

předpisů, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, a návrh na

zrušení ustanovení § 26 odst. 3 téhož předpisu podle § 43 odst. 1 písm.

c) zákona o Ústavním soudu odmítl.



44. Tím není řečeno, že by nebylo případné, aby zákonodárce otázku

náhrady za užívání honebního pozemku toho, kdo z honebního společenstva

vystoupil, aniž by se domáhal prohlášení pozemku za nehonební,

pozitivně upravil, když ostatně v Senátu Parlamentu České republiky byl

takový názor již dříve vyjádřen.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v.r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně

Eliška Wagnerová