54/2009 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2008 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů,

Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým,

Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická

rozhodlo o návrhu Městského soudu v Praze podaném podle čl. 95 odst. 2

Ústavy České republiky na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 105

odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve

znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb.,



takto:



Ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č.

296/2007 Sb., a to text „Prohlášením konkursu se daňové řízení

nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný

odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po

prohlášení konkursu.“, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1. Ústavnímu soudu byl doručen dne 19. 6. 2006 návrh Městského soudu v

Praze na zrušení ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004

Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to textu

„Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení

konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové

nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“ (dále

též jako „napadené ustanovení").



2. Navrhovatel tak učinil poté, co v souvislosti se svou rozhodovací

činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen

„Ústava“) dospěl k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí

zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

předpisů, jehož má být při řešení věci sp. zn. 11 Ca 253/2005 použito,

je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").



3. V uvedené věci sp. zn. 11 Ca 253/2005 je Městským soudem v Praze

rozhodováno o žalobě JUDr. Jiřiny Lužové, správkyně konkursní podstaty

úpadce O.S.A., spol. s r. o., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro

Prahu 7 ze dne 9. 8. 2005 č. j. 76204/05/007914/3347, kterým tento

zamítl reklamaci žalobkyně proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005 č.

j. 69719/05/007914/3347. Tímto rozhodnutím Finanční úřad pro Prahu 7

rozhodl o převedení přeplatku úpadce O.S.A., spol. s r.o., na dani z

přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) ve výši 3.668,- Kč, vykázaného ke

dni 18. 7. 2005, na úhradu nedoplatku dotčené společnosti na dani z

příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků

vykázaného ke dni 18. 7. 2005 ve výši 1.825.711,- Kč. Žalobkyně v

podaném návrhu namítá, že přeplatek na dani, který vznikl po prohlášení

konkursu, je majetkovou hodnotou náležející do konkursní podstaty a

finanční úřady jsou povinny řídit se ustanovením § 14 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

(dále též „zákon o konkursu a vyrovnání“ nebo „ZKV“), a respektovat

skutečnost, že započtení na majetek patřící do konkursní podstaty není

možné.



4. Městský soud v Praze při projednávání věci zaujal názor, že

ustanovení § 105 odstavec 1 věta třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to text: „Prohlášením

konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se

plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky

vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“, jehož použití se v

dané věci nabízí, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

konkrétně s článkem 11 Listiny, a proto podal návrh na zrušení tohoto

ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť je tímto ustanovením

vázán.



5. V odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze argumentuje nálezem

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02 [nález ze dne 7.4.2005 (N76/37

SbNU75)]^*, z něhož vyplývá závěr, že pokud obecný soud postupoval v

rozporu s kogentní normou [§ 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a

vyrovnání] a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, neodůvodněně tak

zvýhodnil jednoho z věřitelů, tedy stát zastoupený finančními orgány.

Současně navrhovatel připomíná, že vztah správce konkursní podstaty a

správce daně v daňovém řízení je vztahem veřejnoprávním. Proto také

otázka, zda správce konkursní podstaty má či nemá právo na vrácení

přeplatku na dani, či jakým způsobem má být naloženo s vratitelným

přeplatkem, může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle

právních předpisů veřejnoprávních, nikoli podle těch, které upravují

vztahy soukromoprávní. Taktéž přeplatek na dani ve smyslu ustanovení §

64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“ nebo

„ZSDP“), je právním pojmem veřejného práva. V závěru návrhu Městský

soud v Praze shrnuje s poukazem na konstantní rozhodovací praxi

Ústavního soudu, že nesprávnou aplikací normy jednoduchého práva, která

v posuzovaném případě umožňuje neodůvodněné zvýhodnění státu jako

jednoho z věřitelů, by došlo k porušení ústavně zaručeného práva (čl.

11 Listiny) a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené ustanovení

zákona o DPH zrušil dnem, který v nálezu stanoví.



6. V průběhu řízení Městský soud v Praze navrhl ve smyslu ustanovení §

63 zákona o Ústavním soudu a § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, změnu původního

návrhu, a to aby Ústavní soud vyslovil, že ustanovení § 105 odst. 1

věta třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění

před 1. 1. 2008, tj. ve znění před novelizací provedenou zákonem č.

296/2007 Sb. (dále též „zákon č. 235/2004 Sb.“ nebo „zákon o DPH“),

bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Svůj návrh Městský soud v

Praze odůvodnil skutečností, že napadené ustanovení bylo zákonem

296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a

způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších

předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen

„zákon č. 296/2007 Sb.“), zrušeno, nicméně jeho zrušení nemění nic na

tom, že napadené ustanovení musí být i nadále aplikováno na právní

vztahy nastalé za doby jeho platnosti a působnosti.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení



7. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“),

zaslal Ústavní soud předmětný návrh účastníkům řízení - Poslanecké

sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.



8. Ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2007 předseda Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček uvádí, že právní úprava

vracení nadměrného odpočtu v § 105 zákona o DPH byla do zákona převzata

z předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, jak

je uvedeno i v důvodové zprávě k zákonu. Při schvalování napadeného

ustanovení vycházel zákonodárce ze skutečnosti, že daňové řízení je

realizace práv a povinností daňového subjektu vůči státu

reprezentovaného správcem daně. Vztah daňového subjektu a správce daně,

který upravují předpisy o daňovém řízení, je pak založen na nerovnosti,

přičemž cílem daňových předpisů je výběr daně tak, aby nebyly zkráceny

příjmy státu. Nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty v případě, kdy

převýší odpočet daně daň na výstupu, je koncipován jako platba daně,

která je správcem daně použita na úhradu daňových povinností podle § 59

odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nebo k úhradě případného

nedoplatku na jiné dani, popřípadě u jiného správce daně za stanovených

podmínek. Zákonodárný sbor, který zákon č. 235/2004 Sb. schválil,

jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti

s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona

č. 235/2004 Sb. posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a vydal

příslušné rozhodnutí.



9. Ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky ze dne 14. 6. 2007

jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka připomíná, že se Senát k

problematice úpravy obsažené v § 105 odst. 1 zákona o DPH již vyslovil

ve svém vyjádření č. j. 10412/06 ze dne 17. října 2006 ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 12/06 [nález ze dne 2.7.2008 (vyhlášen pod č. 342/2008 Sb.)].

Dále uvádí, že argumentace navrhovatele, opírající se pouze o dřívější

rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 544/02 (viz výše), se nezdá být

přesvědčivá, neboť § 105 zákona o DPH již explicitně, na rozdíl od

právního stavu platného do 30. dubna 2004, za něhož bylo vydáno výše

uvedené rozhodnutí, obsahuje v podstatě výjimku z režimu zákona o

konkursu a vyrovnání. Novelou zákona o konkursu a vyrovnání č. 27/2000

Sb., účinnou od 1. května 2000, dal zákonodárce sice jasně najevo, že

nadále nebude privilegovat stát ohledně jeho pohledávek vůči úpadcům,

přičemž privilegované postavení státu trvalo takřka desetiletí a týkalo

se nejenom pohledávek daňových (šlo dále o poplatky, cla a příspěvky na

sociální zabezpečení, pokud vznikly nejdéle tři roky před prohlášením

konkursu a v průběhu konkursu), avšak přijetím nového zákona o DPH

jakoby tento postoj zrevidoval a odsouhlasil spolu s novým zákonem, že

v případě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty se stát nebude s

ostatními věřiteli „dělit“. Je na posouzení Ústavního soudu, zda

výjimka uvedená v § 105 odst. 1, věta třetí zákona o DPH, která

zajišťuje státu z fiskálních důvodů „vyšší nároky“ na uspokojení jeho

pohledávek než ostatním věřitelům zúčastněným na konkursu, je tou

úpravou, kterou Ústavní soud ve smyslu rozhodnutí sp. zn. I ÚS 544/02

pokládal za úpravu ústavně konformní a obhajitelnou.



III.



Dikce napadeného právního ustanovení



10. Ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani

z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. před novelizací

provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., zní: Prohlášením konkursu se daňové

řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený

nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením

i po prohlášení konkursu.



11. Novelou provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. byla předmětná věta

třetí prvního odstavce § 105 zákona o DPH zrušena s účinností od 1. 1.

2008.



IV.



Posouzení zákona z hlediska jeho přijetí a vydání ústavně předepsaným

způsobem



12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu nejdříve posoudil, zda zákon, u něhož je namítána protiústavnost

napadeného ustanovení (ve znění platném ke dni vydání žalobou

napadeného rozhodnutí finančního úřadu, tj. ke dni 9. 8. 2005), byl

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.



13. Ústavní soud ověřil, že zákon č. 235/2004 Sb. byl schválen

Poslaneckou sněmovnou dne 26. února 2004 na 27. schůzi, kdy pro něj z

přítomných 187 poslanců hlasovalo 94 poslanců a 93 bylo proti. Dne 12.

3. 2004 byl návrh zákona postoupen Senátu, který jej schválil dne 1. 4.

2004 na své 14. schůzi, kdy ze 73 přítomných senátorů pro něj hlasovalo

37 senátorů a 31 bylo proti. Prezident zákon nepodepsal a vrátil jej

Poslanecké sněmovně, která o něm hlasovala na své 30. schůzi dne 22.

dubna 2004. Z přítomných 184 poslanců hlasovalo 101 pro, proti bylo 83.

Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 235/2004 Sb. dne 23. 4.

2004, jeho účinnost nastala 1. 5. 2004.



14. Ústavní soud proto konstatuje, že zákon byl řádně přijat a vydán v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



V.



Posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání podaného návrhu a

aktivní legitimace navrhovatele



15. Ústavní soud si musel nejprve zodpovědět otázku, zda mu přísluší

meritorně projednávat podaný návrh, když předmětné ustanovení zákona o

DPH, jehož zrušení a posléze se změnou návrhu vyslovení jeho

protiústavnosti se navrhovatel domáhal, bylo novelou provedenou zákonem

296/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno. Napadené ustanovení ve

znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. však bylo v

dané věci aplikováno, tedy i v řízení o podané žalobě bude muset být

aplikace tohoto ustanovení navrhovatelem přezkoumána.



16. Podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice dán důvod

zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich

jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou

platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Jak však Ústavní

soud vyslovil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 [nález ze dne 6.2.2007

(vyhlášen pod č. 84/2007 Sb., dostupný na http://nalus.usoud.cz)],

podle právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [nález

ze dne 10.1.2001 (N5/21 SbNU 29; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.], je

Ústavní soud dle čl. 95 odst. 2 Ústavy příslušný meritorně přezkoumat

ústavnost napadeného ustanovení, i když bylo již zrušeno (změněno), a

to za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je

veřejná moc a nikoli subjekt soukromého práva. Vzhledem k tomu, že v

dané věci je adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti veřejná moc,

jsou v kontextu citovaného právního názoru vyjádřeného ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 38/06 splněny podmínky pro meritorní projednatelnost podaného

návrhu.



17. Nyní projednávaným návrhem navrhovatel splnil podmínky čl. 95 odst.

2 Ústavy, neboť se jím domáhá vyslovení protiústavnosti ustanovení §

105 odst. 1 věty třetí zákona o dani z přidané hodnoty, které souvisí s

jeho rozhodovací činností, a proto je tento soud oprávněným

navrhovatelem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.



VI.



Ústní jednání



18. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní

soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od

tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že

navrhovatel v přípisu ze dne 29. 5. 2008, předseda Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2007 a

předseda Senátu Parlamentu České republiky v přípisu ze dne 22. 5. 2008

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem

k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.



VII.



Dosavadní judikatura Ústavního soudu vztahující se k posuzované

problematice



19. Ústavní soud se již problematikou přípustnosti započtení daňových

přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků v

případě, že daňovým subjektem je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen

konkurs, zabýval v řadě svých senátních nálezů, např. v nálezech sp.

zn. I. ÚS 544/02 (viz výše), II. ÚS 35/05 [nález ze dne 20.12.2005 (N

232/39 SbNU 457)], III. ÚS 648/04 [nález ze dne 28.7.2005 (N 145/38

SbNU 135)], III. ÚS 41/05 [nález ze dne 18.1.2006 (N 19/40 SbNU 147)],

IV. ÚS 408/05 [nález ze dne 31.7.2006 (N 146/42 SbNU 177)]. K návrhu

Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 37a zákona č.

588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „zákon č. 588/1992 Sb.“), § 105 odst. 1 věty třetí zákona č.

235/2004 Sb. a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se pak

Ústavní soud předmětnou problematikou obsáhle zabýval v plenárním

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Závěry, ke kterým Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech, lze

vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.



20. Ústavní soud zde předně konstatoval, že z čl. 11 Listiny nelze

žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka

v daňových věcech reprezentovaného správcem daně, která by v případech

vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění a přiznávala mu

privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v

souvislosti se započtením daňového přeplatku na úhradu daňového

nedoplatku.



21. Otázkou možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní

pohledávky, tj. zda ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu

a vyrovnání může jako ustanovení předpisu soukromoprávního zakotvit

nepřípustnost takového započtení vedle soukromoprávních pohledávek i u

pohledávek veřejnoprávních, vznesenou navrhovatelem i v nyní posuzované

věci, se Ústavní soud podrobně zabýval ve shora zmíněném nálezu sp. zn.

III. ÚS 648/04 (viz výše). Jak v tomto nálezu Ústavní soud uvádí, nelze

z dosavadní judikatury Ústavního soudu v tomto směru vyvodit zobecnění

ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních a

veřejnoprávních pohledávek. Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení

odvisí od konkrétní pozitivněprávní úpravy, přičemž lze v této

souvislosti odkázat na právní názor obsažený v nálezu Nejvyššího

správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932 č. 15.605 (Boh. A 10072/32),

dle něhož „k tomu, aby právního institutu kompensace, zavedeného v

právu soukromém, mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je

zapotřebí zvláštního právního předpisu“. V otázce, zda za takovýto

zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost kompenzace nejen

soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních

pohledávek lze považovat i ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, vyšel

Ústavní soud z konstatování, že v případě konfliktu dvou úprav

jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene nejsou ve

vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou

obecnou a která speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen

procesním návrhem). Obecnou je tedy právní úprava, jež z pohledu práva

jednoduchého



prima facie

návrhem vymezený předmět řízení reguluje.



22. V uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, stejně jako v plenárním

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (oba viz výše), Ústavní soud, vycházeje ze

zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva,

dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je

zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen

soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních

pohledávek. Jako takové má proto ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV v

pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou obsaženou v

ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 ZSDP,

přičemž ústavně konformním výkladem uvedených ustanovení dochází k

naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.



VIII.



Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem



23. Po provedené rekapitulaci dosavadní judikatury přistoupil Ústavní

soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení z hlediska jeho souladu s

ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].



24. Shora zmíněné senátní nálezy a plenární nález Ústavního soudu k

započtení daňových přeplatků na dani z přidané hodnoty posuzovaly

předmětnou problematiku ochrany vlastnických práv konkursních věřitelů

proti zvýhodněné ochraně práv státu jako vlastníka v postavení

konkursního věřitele z hlediska dřívější právní úpravy daně z přidané

hodnoty stanovené zákonem č. 588/1992 Sb. Nyní posuzovaný návrh se

vztahuje k právní úpravě daně z přidané hodnoty stanovené navazujícím

zákonem č. 235/2004 Sb. účinným od 1. 5. 2004. Předmětná pozdější

právní úprava v ustanovení § 105 odst. 1 větě třetí zákona o dani z

přidané hodnoty oproti předchozí právní úpravě výslovně stanovila, že

„prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení

konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové

nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu“.

Zákonodárce tak pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007 (tj. do novely

provedené zákonem č. 296/2007 Sb.) upravil započtení daňového přeplatku

na úhradu daňového nedoplatku kogentní normou neponechávající správci

daně jiný možný postup



secundum et intra legem

než ukládá napadené ustanovení, tj. stanovil povinnost správci daně

vrátit po prohlášení konkursu plátci vyměřený nadměrný odpočet jen

pokud tento nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po

prohlášení konkursu.



25. Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008

zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly

vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční zákon, zákon o

správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k

vládnímu návrhu zákona č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH

uvádí, že navazuje na změny promítnuté v textu návrhu novely zákona o

správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva

charakterizuje potřebou definovat daňové nedoplatky pro účely

insolvenčního řízení. Zrušení napadeného ustanovení zákona o DPH

zákonem č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce s

účinností



pro futuro

. V souvislosti s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo

až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu, změnil Městský soud v

Praze svůj původní návrh a navrhl vyslovení protiústavnosti nyní již

derogovaného předmětného ustanovení.



26. Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho

vázanost zákonem, a tedy i napadeným ustanovením, nemůže za období

platnosti a působnosti předmětného ustanovení ochránit vlastnická práva

konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako

jednoho z konkursních věřitelů a napadené ustanovení proto shledává v

rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.



27. V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného

ustanovením je třeba se předmětným ustanovením zabývat v jeho vzájemném

vztahu k ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, tak jak to vyplývá i z

navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení

spočívá v jeho aplikaci na jím souzený případ úpadce podléhající režimu

zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud při posuzování vzájemného

vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především z ústavně

zakotvených základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k

právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl.

1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je

třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu.



28. Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným

ustanovením dotčena, je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a

druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo vlastnit

majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a

ochranu. Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací

dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. V posuzované věci

však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému

zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu,

reprezentovanému v daňových věcech správce daně, přiznávala

privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti

tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce

zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za

předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení § 20 ZKV

u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u

ostatních konkursních věřitelů. Ústavní soud se v tomto závěru shoduje

se svými již dříve učiněnými závěry ve shora citovaných nálezech, na

jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.



29. Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů

přijatých v uvedených nálezech ani pokud jde o stěžovatelem namítané

přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty může

být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů

veřejnoprávních. Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (viz výše)

Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm.

i) ZKV je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o

správě daní a poplatků zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen

soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních

pohledávek a jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost

před úpravou obecnou, obsaženou ve zmíněných ustanoveních zákona o

správě daní a poplatků (viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní

judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět k obdobnému závěru i v

nyní posuzované věci, pokud jde o vztah ustanovení § 14 odst. 1 písm.

i) ZKV a napadeného ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH.



30. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje

přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho

jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném návrhu

napadené ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí zákona o DPH představuje

kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní

interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu

(správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal



contra legem

.



31. Vycházeje z výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud v

posuzované věci k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona

č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací

provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát

svým povinnostem při ochraně základních práv a svobod konkursních

věřitelů při přezkoumání rozhodnutí správce daně o započtení daňového

přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví, což

představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 11 odst. 1

Listiny. Ústavní soud proto návrhu navrhovatele podle čl. 95 odst. 2

Ústavy vyhověl s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou

důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny

promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních

případů citované ustanovení neaplikovat.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



* Pozn.red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález

č. 76, str.75