269/2008 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2008 v plénu ve složení Stanislav
Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha,
Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška
Wagnerová o návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení
položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy: „Za žalobu
nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a)
proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,-“,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 21. září 2006 doručen návrh Městského soudu v
Praze na zrušení ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
vyjádřeného slovy: "Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve
věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2
000,-".
Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , ve
znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí
rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava") a § 48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen "s. ř. s.") dospěl k závěru, že ustanovení položky 14a bodu 2
písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích, jehož má být při řešení
věcí sp. zn. 9 Ca 52/2006, 9 Ca 53/2006, 9 Ca 54/2006, 9 Ca 55/2006 a 9
Ca 56/2006 použito, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen " Listina ") a čl. 1 Ústavy.
V uvedených věcech sp. zn. 9 Ca 52-56/2006 je Městským soudem v Praze
rozhodováno o pěti žalobách obchodní společnosti FAD, a. s. , se sídlem
Václavské nám. 1/846, Praha 1, proti Finančnímu ředitelství pro hlavní
město Prahu, jimiž se domáhá zrušení 162 rozhodnutí žalovaného, kterými
byla zamítnuta odvolání proti platebním výměrům na daň z převodu
nemovitostí, vydaným Finančním úřadem pro Prahu 5. Uvedenými
rozhodnutími nebylo žalobkyni v daňovém řízení uznáno právo na
osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. a) ,
písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a o dani z
převodu nemovitostí, které uplatnila z převodu bytových a nebytových
jednotek v přesně označené nemovitosti, přitom kupní smlouvy s
příslušnými nabyvateli - fyzickými a právnickými osobami - jsou různého
data a právní účinky vkladu vlastnického práva vzešlého z uvedených
smluv rovněž nastaly vždy k jinému časovému okamžiku (datu). Správní
rozhodnutí o vyměření daně, jakož i rozhodnutí odvolací ve správním
řízení, byla finančními orgány vydána jako samostatná rozhodnutí,
skutkově i právně posuzující konkrétní případ převodu. Žalobkyně v
rámci dispoziční volnosti napadla 162 správních rozhodnutí 5 žalobami,
směřujícími proti těm správním rozhodnutím, která odpovídají určitému
předmětu převodu (např. bytu s nebytovým prostorem) nebo jen nebytovému
prostoru určitého charakteru (např. sklep, garáž).
Úvodem odůvodnění návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení
Městský soud v Praze vychází z poukazu na jednu z podmínek uplatnění
žalob před správním soudem, jíž je splnění poplatkové povinnosti podle
zákona č. 564/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů. Podle § 1 písm. a) uvedeného zákona se soudní poplatky
vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v
sazebníku soudních poplatků, přičemž ve věcech správního soudnictví dle
položky 14a bodu 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků, jenž tvoří
přílohu zákona o soudních poplatcích, je soudní poplatek ve výši 2
000,- Kč stanoven jako poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu. Ve věcech, v nichž žalobce napadá více správních rozhodnutí, je
pak dle navrhovatele otázkou, jaký úkon je vlastně žalobou ve smyslu
položky 14a bodu 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků. Jinými slovy
vyjádřeno, je-li tímto úkonem ryze formálně bez přihlédnutí k obsahu a
k okolnostem vedoucím k vydání správního aktu jen písemné podání
označené jako žaloba, nebo je jím každý žalobní návrh uplatněný v
takovém písemném podání, neboť ten, směřuje-li vždy proti jinému
rozhodnutí, musí být také žalobou. Navrhovatel v této souvislosti
připomíná, že ve správním soudnictví je řízení před správním soudem
vymezeno nejen okruhem účastníků řízení, jimiž jsou žalobce a správní
orgán, který ve správním řízení rozhodl ve 2. stupni, nýbrž i předmětem
řízení, kterým je autonomně vždy jednotlivé, samostatné správní
rozhodnutí, neboť jde o posouzení zákonnosti takového rozhodnutí po
stránce materiální i procesní.
Městský soud ke zdůvodnění své aktivní legitimace pro řízení o kontrole
norem připomíná, že zákonné ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a)
sazebníku soudních poplatků má být v uvedených právních věcech
aplikováno jako předpoklad projednání podaných žalob.
Určení výše soudního poplatku v předmětných řízeních odvisí ale od
příklonu k jedné ze dvou naznačených výkladových alternativ položky 14a
bodu 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků. Při jejich zvažování
navrhovatel uvádí, že výše poplatku stanovená podle počtu písemných
podání by neodpovídala počtu a rozsahu skutečně dle obsahu žaloby a dle
§ 65 a následujících soudního řádu správního vedených řízení a záviselo
by pouze na vůli žalobce, v kolika žalobách - písemných podáních -
uplatní své právo na soudní ochranu proti určitému počtu vydaných
správních rozhodnutí, pročež by zahájená řízení byla zpoplatněna
částkou z vůle žalobce bez ohledu na předmět řízení. V rámci své volné
dispozice s návrhem by si žalobce rozvrhem návrhů do jednotlivých žalob
určil výši soudního poplatku sám. Takový důsledek dispozičního
oprávnění žalobce považuje navrhovatel za porušení ústavního principu
rovnosti (s poukazem na čl. 4 odst. 1 Listiny ), protože by dle něj
vytvářel nerovnost v právu na přístup k soudu. Z uvedeného důvodu
Městský soud v Praze v analogických případech vycházel z toho, že pro
vznik poplatkové povinnosti není rozhodné, jak je podána žaloba, zda
věci spolu souvisejí, zda se týkají shodných účastníků řízení, zda
budou soudem projednány a rozhodnuty na základě shodného skutkového a
právního posouzení a zda napadená rozhodnutí správních orgánů byla či
nebyla vydána stejného data, nýbrž podle položky 14a bodu 2 písm. a)
sazebníku soudních poplatků ve spojení s § 1 písm. a) zákona o soudních
poplatcích vybíral poplatek z každého žalobního návrhu, směřujícího
proti jednomu samostatnému správnímu rozhodnutí.
Uvedený postup soudu však nebyl shledán ústavně konformním nálezem
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 [Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 40, nález č.
56]. Po reprodukci obsahu daného nálezu, jakož i reprodukci tomuto
nálezu odpovídajících rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As
53/2004-76 a č. j. 1 Afs 127/2005-105 Městský soud v Praze konstatuje,
že se z důvodu naprosté souměřitelnosti procesního postupu v otázce
poplatkové povinnosti a věcné podstaty sporu cítí být ve shora
uvedených věcech, v souvislosti s nimiž podává tento návrh na zrušení
ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona o soudních
poplatcích, vázán názorem Ústavního soudu, dle něhož neobstojí
interpretace, podle které je účastník řízení povinen platit soudní
poplatek za žalobu proti každému jednotlivému správnímu rozhodnutí.
Jestliže tedy ve správním soudnictví není Ústavním soudem považováno za
ústavně konformní vybrání soudního poplatku ve výši 2 000, - Kč ze
žaloby proti každému správnímu rozhodnutí a jiná úprava vybrání
soudního poplatku ve věcech správního soudnictví ze zákona nevyplývá,
nelze pak dle městského soudu jinak, než dovodit, že samo ustanovení
položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, které musí být
aplikováno jedině ve spojení s § 1 písm. a) zákona o soudních
poplatcích, je protiústavní. Uvedený závěr dle navrhovatele plyne i z
argumentace Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, dle níž
postupem aplikovaným městským soudem došlo k disproporční výši poplatku
ve vztahu k výši vyměřené daně (40 % celkové vyměřené daně). Ve
srovnání s rozhodovanou věcí navrhovatel ale s daným argumentem
polemizuje, neboť v ní se mu celková výše soudního poplatku (324.000,-
Kč) v poměru k celkové částce vyměřených daní, určené součtem
jednotlivě vyměřovaných daní (každá daň ve výši desetitisíců, také
statisíců a miliónu) jeví velmi přiměřená. Hledisko disproporce mezi
výší soudního poplatku a možným výsledkem řízení nelze dle navrhovatele
uplatnit např. v řízení o přezkumu správních rozhodnutí ve věcech
přestupků, neboť vzhledem k výši pokuty dle zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, představuje tato nižší částku než soudní poplatek. Městský
soud v Praze na okraj merita srovnávaných věcí poukazuje na odlišný
pohled Ústavního soudu na předmět řízení ve správním řízení, pokud se v
nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 argumentuje hlediskem "obchodního případu",
přičemž dále uvádí, že měl původně za jednoznačné, že z dosavadního
znění položky 14a bodu 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků lze jako
měřítko zaplacení soudního poplatku dovodit jen správní rozhodnutí,
jelikož tato sazební položka se týká správního soudnictví, v němž je
předmětem přezkumného řízení individuální správní akt a soudem je
posuzována zákonnost nejen materiální, ale i formální znaky vydaného
správního aktu. Z uvedeného důvodu jednotlivá daňová rozhodnutí
projednává procesně v samostatném řízení jako správní případ, resp.
případ vydání individuálního správního aktu, což je důvodem, proč z
hlediska soudního poplatku žalobu proti více rozhodnutím neposuzuje
jako jeden obchodní případ podle skutkové a právní problematiky
podstaty vztahů, které byly základem pro vydání daňových rozhodnutí.
Platební výměry jsou správci daně vydávány samostatně a jsou
samostatným exekučním titulem.
Z pohledu právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 ale
dle navrhovatele předmětná zákonná úprava ve své dikci Ústavním soudem
naznačená hlediska nevyjadřuje. Situace vzniklá po přijetí nálezu sp.
zn. I. ÚS 664/03 dle přesvědčení Městského soudu v Praze nedovoluje v
dané věci pěti žalob proti 162 správním rozhodnutím vyměřit soudní
poplatek ze žaloby proti každému správnímu rozhodnutí, neboť takový
postup by byl protiústavní. Městský soud však dle svého přesvědčení
nemá možnost vyměřit žalobkyni soudní poplatek ani z formálního
hlediska dle počtu žalob, neboť nese odpovědnost za vybrání soudního
poplatku ve správné výši a tato výše nemůže být určena vůlí žalobce a
jím zvoleného způsobu podání žalob, přičemž jiná kritéria vybrání
soudního poplatku ze zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nevyplývají. Soud zároveň vyslovuje vázanost právním názorem
Ústavního soudu ohledně posuzování vazby výše soudního poplatku k
předmětu řízení, tj. ohledně nutnosti rozhodovat o výši poplatku případ
od případu, což by ale znamenalo možný rozpor se zásadou rovnosti a
předvídatelnosti práva, jakož i zásadou hospodárnosti řízení (vzhledem
k nutnosti v takovém případě zevrubného seznámení se s posuzovanou věcí
v okamžiku zahájení řízení).
S ohledem na uvedené důvody navrhovatel vyslovuje stanovisko, dle něhož
by zákonná úprava soudních poplatků ve správním soudnictví měla přesně
určit pravidla, za jaký úkon či za jaké řízení a v jaké výši lze soudní
poplatek od žalobce vybrat tak, aby soud při aplikaci příslušného
ustanovení zákona nebyl vystaven různým interpretačním alternativám.
Jelikož se Městský soud v Praze dle svého přesvědčení na základě
uvedeného nálezu Ústavního soudu ocitl v procesní situaci, v níž nemá
na jisto postaveno, v jaké výši má vést žalobkyni k zaplacení soudního
poplatku z podaných žalob tak, aby splnil svoji zákonnou povinnost
vybrat soudní poplatek dle ustanovení položky 14a bodu 2. písm. a)
sazebníku soudních poplatků ve spojení s § 1 písm. a) zákona č.
549/1991 Sb. a je-li dle čl. 95 odst. 2 Ústavy vázán zákonem a zároveň
příkazem postupovat ústavně konformním způsobem, dospěl pro uvedené k
závěru, že právní úprava ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a)
sazebníku soudních poplatků je nejednoznačná, neboť umožňuje různé
interpretace výše soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, a tím ve svých důsledcích zakládá nerovné postavení
účastníků řízení v jejich ústavně zaručeném právu na přístup k soudu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně porušuje jeden ze základních
principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo
dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jenž je garantován zásadou předvídatelnosti
zákona, jeho srozumitelnosti a zásadou jeho vnitřní bezrozpornosti.
Pro takto vyložené důvody Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní
soud po provedeném řízení nálezem rozhodl, že ustanovení položky 14a
bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy: "Za žalobu nebo jiný
návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a) proti
rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000, -", se zrušuje dnem, který
Ústavní soud v nálezu stanoví.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení jakož i
repliky navrhovatele
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně. Úvodem svého vyjádření ze dne 1. listopadu 2006
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav
Vlček konstatuje, že položka 14a, včetně napadeného ustanovení bodu 2
písm. a), byla do sazebníku soudních poplatků vložena doprovodným
zákonem k soudnímu řádu správnímu, jenž byl publikován pod č. 151/2002
Sb., přičemž návrh zákona byl předložen do Poslanecké sněmovny vládou
dne 4. října 2001, projednán pak jako tisk 1081. K otázce souladu
napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem se pak ve vyjádření
odkazuje na důvodovou zprávu k danému návrhu, dle níž "navrhovaná
úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními
smlouvami, jimiž je Česká republika vázána". První čtení, jak se dále
ve vyjádření uvádí, se konalo dne 25. října 2001 na 39. schůzi
Poslanecké sněmovny, v hlasování č. 234 byl návrh přikázán
ústavněprávnímu výboru, přičemž se pro něj z přítomných 117 poslanců
vyslovilo 109 a nikdo nebyl proti. Tisk 1081 projednal ústavněprávní
výbor na své 97. schůzi dne 18. ledna 2002, přičemž na rozdíl od
původního znění vládního návrhu obsahujícího částku 5 000, - Kč,
ústavněprávní výbor v přijatém usnesení navrhl tuto částku snížit na
výši 2 000, - Kč (usnesení výboru č. 235 bylo následně projednáno jako
tisk 1091/1). Druhé čtení se konalo na 46. schůzi Poslanecké sněmovny,
obecná rozprava k návrhu proběhla ve dnech 30. ledna a 8. února 2002,
8. února pak následovala rozprava podrobná. Pozměňovací návrhy z ní
plynoucí byly shrnuty do tisku 1081/2. Třetí čtení se uskutečnilo na
téže - tj. 46. schůzi Poslanecké sněmovny dne 15. února 2002, závěrečný
návrh usnesení, kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s přijatým
návrhem zákona, a to podle tisku 1081, ve znění pozměňovacích návrhů,
byl přijat, když se pro něj z přítomných 159 poslanců vyslovilo 149 a
nikdo nebyl proti. Následně byl návrh zákona postoupen Senátu, který se
jím nezabýval. Prezident republiky zákon podepsal dne 28. března 2002.
Na základě uvedeného předseda Poslanecké sněmovny konstatuje, že zákon
byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli, a byl řádně vyhlášen.
S ohledem na Poslaneckou sněmovnou přijaté pozměňující návrhy, jež se
napadeného ustanovení dotkly pouze ve výši navržené částky, a s ohledem
na důvodovou zprávu se ve vyjádření konstatuje, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení o souladu přijatého zákona s Ústavou i právním
řádem, a že je na Ústavním soudu, aby v souladu s "podanou ústavní
stížností Městského soudu v Praze" (sic!) a jeho návrhem na zrušení
ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č.
151/2002 Sb., a to v části vyjádřené slovy: "Za žalobu na zahájení
řízení ve věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního
orgánu Kč 2 000. -", posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné
rozhodnutí.
Závěrem předseda Poslanecké sněmovny upozorňuje na ne zcela přesně
formulovaný návrh Městského soudu v Praze, v němž se navrhuje zrušení
slov "Za žalobu na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a)
proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000.-", přičemž v Položce 14a
bodě 2. návětí zní: "Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve
věcech správního soudnictví", a dále je text členěn na písmena a) až
d). Vypuštěním výše uvedených slov by dle účastníka řízení v Položce
14a bodě 2. zůstala v návětí pouze slova "nebo jiný návrh", a dále text
písmen b) až d), což by v praxi vedlo ke zmatečnosti a
neaplikovatelnosti tohoto ustanovení.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České
republiky.
Úvodem svého vyjádření ze dne 7. listopadu 2006 jeho předseda MUDr.
Přemysl Sobotka, shodně s vyjádřením předsedy Poslanecké sněmovny,
upozorňuje na nesprávnou formulaci návrhového petitu, poukazuje přitom
na gramatické nesrovnatelnosti zůstavší dikce po případné derogaci
(očividně by např. přebývala slova "nebo jiný"), dále na
nesrovnatelnosti legislativně technické [navrhuje se zrušit písmeno a)
položky 14a bodu 2 mj. ve slovech "Za žalobu na zahájení řízení ve
věcech správního soudnictví", ač tato slova vůbec písmeno a)
neobsahuje], a konečně i na nesrovnalosti obsahové [vypuštěním slova
"žaloba" by nebylo z hlediska další interpretace zcela pokryto písmeno
d) bodu 2. položky 14a, tj. "ostatní případy", které dosud zahrnuje
např. žaloba na nečinnost]. K obsahu svého vyjádření pak účastník
dodává, že se bude týkat varianty návrhu na zrušení písmene a) bodu 2
položky 14a sazebníku poplatků.
Ke genezi napadeného zákonného ustanovení se ve vyjádření uvádí, že
přijetí položky 14a sazebníku poplatků připadlo do období
legislativního projednávání reformy správního soudnictví v roce 2002 [s
výjimkou nově vloženého ustanovení bodu 2 písm. d), které bylo do dané
položky zařazeno zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů]. Bylo
provedeno zákonem č. 151/2002 Sb. Návrh uvedeného zákona byl Senátu
postoupen dne 25. února 2002, pod č. 224 byl předmětný návrh
organizačním výborem Senátu přikázán ústavněprávnímu výboru, jako
výboru garančnímu, a dále výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a
životní prostředí. Oba výbory usneseními č. 83 ze dne 6. března 2002,
resp. č. 94 ze dne 12. března 2002, doporučily Senátu návrh schválit ve
znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Dne 21. března 2002 návrh
zákona projednalo na své 15. schůzi třetího funkčního období plénum
Senátu a usnesením č. 327 vyjádřilo vůli se jím nezabývat. V hlasování
č. 95 bylo 38 ze 43 přítomných senátorů pro návrh, jeden byl proti
návrhu.
Dle vyjádření napadené ustanovení nebylo co do obsahu v průběhu
legislativního projednávání v Senátu nikterak problematizováno, což
dokazuje i forma přijetí návrhu zákona, která je de facto schválením
návrhu zákona Senátem v plénu bez rozpravy. Z uvedeného pak účastník
řízení činí závěr, dle něhož Senát návrh zákona projednal v mezích
ústavní pravomoci a rozhodl, jak bylo již uvedeno.
Ve stanovisku k věci samé pak účastník řízení vychází z interpretace §
1 zákona o soudních poplatcích. Uvádí, že jeho dikce prima facie
umožňuje důsledně rozlišovat mezi poplatkem za řízení, poplatkem za
úkon soudu a poplatkem za úkon správy soudu, přičemž v reakci na
nejednotnou aplikační praxi se významem této distinkce zabýval Nejvyšší
soud ve stanovisku ze dne 4. července 1996 sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn
1/95. V dalším rekapituluje vývoj právní úpravy soudních poplatků
počínaje císařským nařízením č. 279/1915 ř. z., přes zákon č. 173/1950
Sb., nařízení ministra financí č. 3/1951 Sb., resp. č. 22/1959 Sb.,
dále zákon č. 116/1966 Sb. , zákon č. 147/1984 Sb. až po zákon č.
549/1991 Sb. a jeho novelizaci zákonem č. 255/2000 Sb. Byla-li dle
účastníka pro první z uvedených úprav charakteristická srozumitelnost a
relativně vysoká konkrétnost, pro úpravy z doby po roce 1948 byla pak
příznačná vyšší míra obecnosti, nejednoznačnost a směšování různých
právních institutů (např. v právní úpravě z let 1951 a 1959 směšování
poplatků za žalobu či návrh s poplatky za různé výpisy, osvědčení
apod.).
Ve vazbě na ustanovení § 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č.
255/2000 Sb., se ve vyjádření předsedy Senátu konstatuje, že položka
14a, jejíž součástí je dotčené ustanovení, je v sazebníku řazena mezi
poplatky vybírané za řízení, přičemž ani z dikce § 1 písm. a), podle
které se poplatky za řízení vybírají "z úkonů uvedených v sazebníku
poplatků", ani z uvozovací věty bodu 2. položky 14a sazebníku poplatků
znějící "za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech
správního soudnictví", ani ze spojení obou nelze dovozovat, že by
nemělo být zpoplatněno řízení jako celek. Zákonodárce dle přesvědčení
účastníka specifikoval sazbu poplatku podle požadavku dostupnosti
soudní ochrany, povahy posuzované věci i podle náročnosti na
rozhodující orgán - soud. Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatel ve
svém podání zvažuje pojmy řízení, žaloba a žalobou napadené správní
rozhodnutí, účastník zastává názor, dle něhož právní konstrukce
poplatkového práva zůstává přes proměnlivé výrazové prostředky v čase
ve své podstatě neměnná, přičemž jejím základem je rozčlenění na
poplatky za řízení a poplatky za úkony při zohlednění rozdílu mezi
úkony soudu a úkony justiční správy. Z uvedeného důvodu formuluje
následující interpretaci dotčeného ustanovení: v soudním řízení před
správním soudem proti rozhodnutí správního orgánu je zpoplatněn výkon
soudnictví v jedné instanci, a to částkou 2 000, - Kč splatnou při
podání žaloby.
Účastník řízení zdůrazňuje volnost projevu právního subjektu, pročež
považuje za správné vázat soudní poplatek na žalobu (dispoziční úkon
žalobce), a nikoli jej chápat jako ekonomický příspěvek na výdaje státu
za úřední činnost. Součástí dispoziční volnosti žalobce je jeho právo
svým podáním vymezit předmět řízení (kupř. jednou žalobou ke správnímu
soudu žádat o přezkoumání několika správních rozhodnutí). Na straně
druhé účastník (s poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j.
2 As 53/2004-76 a č. j. 1 Afs 127/2005-105) upozorňuje na oprávnění
soudu věci spojit ke společnému projednání nebo více napadených
správních rozhodnutí pojatých do jedné žaloby vyloučit k samostatnému
projednání, není-li společné řízení možné nebo vhodné ( § 39 odst. 2 s.
ř. s.). Z uvedeného rozboru se ve vyjádření vyvozuje závěr, dle něhož
ve věci, v níž je napadáno více rozhodnutí správních orgánů jedinou
správní žalobou, rozhodnutí jsou skutkově a právně identická a týkají
se týchž účastníků, musí být vedeno jedno řízení, zpoplatněné jednou
sazbou - jedním poplatkem za řízení dle sazebníku. V této souvislosti
je kladen důraz na vzájemnou vazbu splnění poplatkové povinnosti a
garantování přístupu k soudu.
Vycházeje z analogických prvků mezi občanským soudním řízením a
správním soudnictvím se účastník ztotožňuje s doktrinárním stanoviskem
k účelu soudních poplatků (V. Hora, Československé civilní právo
procesní. Díl II., Praha 1923, s. 71), dle něhož soudnictví na straně
jedné "nesmí být podnikem výdělečným", na straně druhé nemá docházet "k
sudičství, ku zneužívání soudu a řízení soudního a tím i ku škodě
celku". Jinými slovy vyjádřeno, na potenciálního žalobce má soudní
poplatek působit motivačně (nezneužívat soudnictví), z hlediska
společnosti plní poplatek roli části ekonomického ekvivalentu za
činnost soudu (výkon soudnictví). Uvedený právní závěr dle účastníka
plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Buffalo, s. r.
o. v likvidaci proti Itálii). Vycházeje z proporcionality vztahu
uvedených účelů považuje předseda Senátu za přiměřenou i výši soudního
poplatku (tj. 2 000,- Kč).
K námitce nejednoznačnosti ze strany navrhovatele pak účastník řízení
konstatuje, že dle jeho názoru jsou zákonná pravidla v předmětné věci
nastavena dostatečně jasně, srozumitelně a natolik obecně, aby soudu
umožňovala aplikovat danou normu případ od případu, přičemž ponechávají
dostatečný prostor pro uvážení. Domnívá se dále, že nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 664/03, dle něhož "interpretace zákona č. 549/1991
Sb. , podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za
každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická,
týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním
orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní", představuje
jasné a srozumitelné východisko pro řešení příp. výkladových
pochybností. Vycházeje z uvedeného poukazuje na zásadu ústavně
konformní interpretace jednoduchého práva, jež by měla být východiskem
pro postup navrhovatele v dané věci.
Závěrem se ve vyjádření konstatuje, že je zcela na Ústavním soudu, aby
"posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení".
V replice k vyjádření Poslanecké sněmovny, doručené Ústavnímu soudu dne
17. ledna 2008, navrhovatel zdůrazňuje, že ve svém návrhu vychází z čl.
11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze poplatky ukládat pouze na základě
zákona a z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni
účastníci v řízení rovni, z čehož dovozuje závěr, dle něhož i v případě
žaloby proti více rozhodnutím musí být výše finančních nákladů sporu
určena bez závislosti na úsudku soudce vyvozeném z prostudování
skutkové podstaty věci. Argumentaci zásadou rovnosti účastníků řízení
Městský soud v Praze ilustruje v replice i příklady z vlastní praxe.
Klade si dále otázku, zdali v případě, závisí-li určení výše soudního
poplatku od úvahy soudu, neměla-li být dána ve smyslu § 34 odst. 1 s.
ř. s. Ministerstvu financí, jako osobě zúčastněné na řízení, možnost se
ke každé výši soudního poplatku vyjádřit. K formulaci petitu pak
navrhovatel podotýká, že je v pravomoci Ústavního soudu dle § 70 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb. rozhodnout, že zákon nebo jiný právní předpis
nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí,
čímž je dán nástroj zamezení vzniku nežádoucí disproporce. Závěrem
repliky pak konstatuje, že na svém návrhu trvá, což činí i s poukazem
na novější judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 464/06
- v elektronické verzi viz http://nalus.usoud.cz, ve Sbírce rozhodnutí
nepublikováno).
III.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k
tomu, že jak navrhovatel v podání ze dne 22. ledna 2008 tak i účastníci
řízení v přípise předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ze dne 8. ledna 2008 a předsedy Senátu Parlamentu České
republiky ze dne 7. ledna 2008 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od
jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v
předmětné věci upuštěno.
IV.
Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
Ústavní soud je při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a
ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže [viz
např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/94 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 2, usn. č. 14), Pl. ÚS 8/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález
č. 83, vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.), Pl. ÚS 5/01 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 24, nález č. 149, vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.), Pl. ÚS 7/03
(Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 113, vyhlášen pod č. 512/2004
Sb.), Pl. ÚS 10/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 9, vyhlášen
pod č. 86/2005 Sb.)]. Navrhuje-li Městský soud v Praze zrušit
ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb. ,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy:
"Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního
soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000, -", ačkoli
celým svým obsahem návrh směřuje vůči písmenu a) bodu 2 položky 14a
sazebníku poplatků, považuje Ústavní soud vymezení petitu za zřejmý
omyl a pokud ve svých úvahách z něj vybočil, nejde o postup ultra
petitum, nýbrž o odstranění zjevného rozporu mezi obsahem a citací
právního předpisu, označující petit návrhu (viz obdobně v nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 38/06, vyhlášen pod č. 84/2007 Sb. ). V opačném případě by
totiž v případě derogace navrhovatelem označeného zákonného ustanovení
zbývající část položky 14a bodu 2. sazebníku poplatků pozbyla rozumného
smyslu.
Ustanovení písmene a) bodu 2. položky 14a sazebníku poplatků, jenž
tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších zákonů, zní: "a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,
-".
V.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku
poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších zákonů, byl podán Městským soudem v
Praze dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, v uvedených věcech sp. zn. 9 Ca
52-56/2006 je Městským soudem v Praze rozhodováno o pěti žalobách
obchodní společnosti FAD, a. s. , se sídlem Václavské nám. 1/846, Praha
1, proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž se domáhá
zrušení 162 rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání
proti platebním výměrům na daň z převodu nemovitostí, vydaným Finančním
úřadem pro Prahu 5. Uvedenými rozhodnutími nebylo žalobkyni v daňovém
řízení uznáno právo na osvobození od daně z převodu nemovitostí podle §
20 odst. 7 písm. a) , písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
darovací a o dani z převodu nemovitostí, které uplatnila z převodu
bytových a nebytových jednotek v přesně označené nemovitosti.
Městský soud v Praze tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí
rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 48 odst. 1
písm. a) s. ř. s. dospěl k závěru, že ustanovení písmene a) bodu 2.
položky 14a sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších zákonů, jehož má být
při řešení věcí sp. zn. 9 Ca 52-56/2006 použito, je v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení,
jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá
pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.
Jelikož zaplacení soudního poplatku je podmínkou projednání věci (§ 9
zákona o soudních poplatcích), lze na straně navrhovatele konstatovat
naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem.
VI.
Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu
Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v řízení o kontrole norem povinen
posoudit, zda napadený zákon, jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný
právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v
mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka
řízení bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh
předmětného zákona, tj. zákona č. 151/2002 Sb., ve 3. čtení na své 46.
schůzi dne 15. února 2002 usnesením č. 2106, kdy z přítomných 159
poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí vyslovilo 149 poslankyň a
poslanců a nikdo nebyl proti.
Dne 21. března 2002 návrh zákona projednalo na své 15. schůzi třetího
funkčního období plénum Senátu a usnesením č. 327 vyjádřilo vůli se jím
nezabývat. V hlasování č. 95 bylo 38 ze 43 přítomných senátorů pro
návrh, jeden byl proti návrhu.
Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod
č. 151/2002 Sb. řádně vyhlášen v částce 61 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 17. dubna 2002, a dle čl. XXVII pro rozhodování Ústavního
soudu relevantní ustanovení čl. X bodu 18. nabylo účinnosti dnem 1.
ledna 2003.
VII.
Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem
Nejobecnější vyjádření účelu a smyslu soudních poplatků je obsaženo v
důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o soudních poplatcích (tisk
476), přijatého Českou národní radou dne 5. prosince 1991 a vyhlášeného
pod č. 549/1991 Sb. : "Úkolem právních předpisů upravujících vyměřování
a vybírání soudních poplatků je též odpovídajícími sazbami poplatků
zabezpečit z části úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví a zároveň omezovat podávání některých neutvářených návrhů na
zahájení soudních řízení. Jejich úkolem je současně působit na to, aby
povinní dobrovolně plnili své povinnosti vůči spoluobčanům a ostatním
subjektům."
Z pohledu komparativního akcentuje první z uvedených účelů soudního
poplatku Spolkový ústavní soud SRN (BVerfGE 50, 217 [226]). Dle něj je
"poplatek veřejnoprávním peněžitým plněním, jež je poplatkovému
dlužníku z důvodu veřejného plnění vůči jednotlivci jednostranně
uloženo (veřejnoprávní normou anebo obdobným výsostným aktem) a je
určeno k tomu, aby v návaznosti na toto plnění jeho náklady zcela anebo
zčásti pokrylo".
Smyslem a účelem ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku
poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., je promítnutí přijetí
soudního řádu správního i do úpravy soudních poplatků.
Základní námitkou protiústavnosti uvedeného zákonného ustanovení ze
strany navrhovatele je existence jeho několika interpretačních
alternativ a nejasnost a neurčitost hledisek jejich výběru. Nadto
navrhovatel nepřijímá argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 664/03, dle níž určením výše soudního poplatku dle
písmene a) bodu 2. položky 14a sazebníku poplatků zpoplatněním návrhu
ve vztahu ke každému napadenému správnímu rozhodnutí došlo k
disproporční výši poplatku ve vztahu k výši vyměřené daně a uvádí
příklady, ve kterých k takovéto disproporci nedochází.
Otázkou ústavně konformní interpretace ustanovení písmene a) bodu 2.
položky 14a sazebníku poplatků se zabýval Ústavní soud komplexně v
nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 (viz výše). Úvodem v něm navázal na svoji
předchozí judikaturu k poplatkové povinnosti (sp. zn. IV. ÚS 162/99,
Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 104), v níž zdůraznil, že
"úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ". Z uvedené teze vyvodil pak
v daném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 závěr, dle něhož "exces obecného
soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může
dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36
odst. 1 či odst. 2 Listiny". Interpretační alternativu umožňující
kumulaci soudního poplatku při aplikaci písmene a) bodu 2. položky 14a
sazebníku poplatků proto jako ústavně rozpornou vyloučil: "Interpretace
zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povinen platit
soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a
právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž
den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také
protiústavní. Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 36 odst. 2
zásadu, podle níž, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Ve světle tohoto článku
Listiny měl postup městského soudu charakter podstatného omezení
stěžovatelky v přístupu k soudu."
Uvedené stanovisko Ústavní soud potvrdil i ve své další judikatuře. V
nálezu sp. zn. II. ÚS 745/06 (dosud nepublikováno, v elektronické verzi
viz http://nalus.usoud.cz) uvedl, že "ústavně konformním výsledkem
interpretace zákona č. 549/1991 Sb. nemůže být taková interpretace,
podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé
správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a
právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a jsou vydána týž
den stejným správním orgánem. " V dalším nálezu, týkajícím se dané
problematiky, sp. zn. I. ÚS 43/07 (dosud nepublikováno, v elektronické
verzi viz http://nalus.usoud.cz) pak konstatoval následující: "Pokud
napadeným usnesením městský soud na základě interpretace příslušných
ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. vyměřil stěžovateli soudní poplatek 2
000,- Kč za každé jednotlivé, správní žalobou napadené správní
rozhodnutí, byť se všechna tato rozhodnutí týkala jednoho jediného
případu (odvolání proti platebnímu výměru na penále), řešila stejnou
právní otázku, týkala se pouze stěžovatele, byla vydána ve stejný den
jedním a týmž správním orgánem a obsahovala totožnou právní
argumentaci, měl takový postup dle Ústavního soudu charakter
podstatného omezení stěžovatele v přístupu k soudu, resp. ve světle čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod omezil právo stěžovatele na
soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy. " Argumentuje-li
navrhovatel usnesením sp. zn. III. ÚS 464/06 (viz výše), nelze než
konstatovat, že ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb. nebylo toto
rozhodnutí způsobilé založit změnu právního názoru Ústavního soudu na
posuzovanou problematiku.
Otázkou interpretace ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku
poplatků se ve své judikatuře zabýval i Nejvyšší správní soud. Z povahy
žaloby jako dispozičního úkonu, jímž se žalobce obrací na soud se
žádostí o poskytnutí soudní ochrany a vymezuje jím předmět soudního
řízení, vyvodil v rozsudku č. j. 1 Afs 127/2005-105 povinnost soudu
respektovat, zda žalobce žalobou napadl jedno rozhodnutí nebo
rozhodnutí několik, ledaže by takové procesní jednání žalobce bylo v
rozporu s procesními předpisy. Jinými slovy vyjádřeno, je-li objektivní
kumulace přípustná, není soud oprávněn účinky dispozičního úkonu zmařit
tím, že vyloučí věci k samostatnému projednání (v rozporu s podmínkami
dle § 39 odst. 2 s. ř. s.) a poruší tím dispoziční zásadu (na níž je
správní soudnictví vybudováno), subjektivní veřejné právo jedince na
respektování autonomie jeho vůle, jakož i princip procesní ekonomie. Z
takto vyložených důvodů nepřípustného postupu soudu Nejvyšší správní
soud v rozsudku č. j. 2 As 53/2004-76 vyvodil kromě jiného i
následující, pro posuzovanou otázku relevantní důsledek: "Tento postup
tam, kde není odůvodněn, zatěžuje - strany soudního sporu (například
nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku)."
V řízení o přezkumu souladu ustanovení písmene a) bodu 2. položky 14a
sazebníku poplatků s ústavním pořádkem Ústavní soud neshledal žádný
důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit. Toliko k
jejímu doplnění dodává následující:
K základním argumentačním metodám postupu Ústavního soudu v řízení o
kontrole norem patří princip priority ústavně konformní interpretace
před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního
předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s
ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení
tohoto ustanovení. Při aplikaci daného právního předpisu je pak úkolem
všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem.
Tato metoda vychází z principu dělby moci a s ní spojeného principu
zdrženlivosti, tj. z principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti
dosáhnout alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc
zákonodárnou omezuje v míře nejmenší.
Ústavní soud se k tomuto principu přihlásil v řadě svých rozhodnutí.
Poprvé tak učinil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Princip priority
ústavně konformního výkladu před zrušením použil pak i v řadě dalších
rozhodnutí v řízení o kontrole norem [např. sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), Pl.
ÚS 19/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č.
38/1999 Sb.), Pl. ÚS 15/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 48,
vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), Pl. ÚS 4/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek
14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), Pl. ÚS 10/99 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), Pl.
ÚS 41/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č.
98/2004 Sb.), Pl. ÚS 92/06 (usnesení ve Sbírce rozhodnutí
nepublikováné, v elektronické podobě viz http://nalus.usoud.cz)].
Nejvyšší správní soud ve shodě s tradicí, doktrínou i ústavním
principem ochrany svobody v citovaných rozsudcích akcentoval důležitost
zásady dispoziční v soudním řízení správním, v jejím rámci oprávnění
žalobce vymezit předmět řízení, tj. i formou kumulace napadených
správních rozhodnutí. Kromě momentu ochrany svobody a autonomie vůle
upozornil v této souvislosti i na racionalitu takového postupu, na
princip procesní ekonomie. S takto vyloženým chápáním obou uvedených
zásad, tj. zásady dispoziční a zásady procesní ekonomie, se Ústavní
soud plně ztotožňuje.
Přípustnost objektivní kumulace v petitu návrhu odpovídá rovněž účelu
právních institutů spojení, resp. vyloučení věci ( § 39 s. ř. s. ).
Je-li tedy na straně jedné chráněna autonomie vůle navrhovatele
promítající se v uplatnění zásady dispoziční, na straně druhé je rovněž
chráněna homogenita soudního řízení, a to institutem vyloučení věci dle
§ 39 odst. 2 s. ř. s., dle něhož směřuje-li jedna žaloba proti více
rozhodnutím, může předseda senátu usnesením každé takové rozhodnutí
vyloučit k samostatnému projednání, není-li společné řízení možné nebo
vhodné. Společné řízení přitom je možné a vhodné, jde-li o věci
skutkově a právně buď identické anebo obdobné a týkají-li se tyto věci
týchž účastníků. Argumentace Nejvyššího správního soudu v rozsudku č.
j. 1 Afs 24/2005-70 v této souvislosti nesměřuje vůči nepřijatelnosti
postupu dle § 39 odst. 2 s. ř. s., nýbrž vůči nedodržení kautel, jež
dané ustanovení zakotvuje.
Uplatňuje-li navrhovatel vůči nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 jako námitku
příklad, v němž kumulativním výpočtem soudního poplatku nedochází k
jeho disproporční výši, Ústavní soud v této souvislosti toliko
poznamenává, že v uvedeném nálezu pouze upozornil na eventuální
negativní důsledky interpretace ustanovení písmene a) bodu 2 položky
14a sazebníku poplatků, předestřené Městským soudem v Praze.
Výklad ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků,
jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění zákona č. 151/2002 Sb., obsažený v citované judikatuře Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud tudíž za
ústavně konformní, tj. souladný jak s čl. 36 Listiny, tak i čl. 1
Ústavy. Tato skutečnost zakládá opodstatnění aplikovat princip priority
ústavně konformní interpretace před derogací i v posuzované věci.
Pro uvedené byl návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení
písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č.
151/2002 Sb., zamítnut [§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.].
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
