Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení částí zákonů 513/1991 Sb. a 99/1963 Sb.


Published: 2009
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508929/ve-vci-nvrhu-na-zruen-st-zkon-513-1991-sb.-a-99-1963-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
62/2009 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,

Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír

Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel

Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická

rozhodlo o návrhu Městského soudu v Praze, za který jedná JUDr. Zuzana

Ciprýnová, na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č. 513/1991

Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a ustanovení §

200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a Městského soudu v

Praze za který jedná JUDr. Hana Albertová, jako vedlejšího účastníka

řízení,



takto:



I. Návrh na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., se odmítá.



II. Návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení §

200da odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, se zamítá.



Odůvodnění:



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1. Dne 4. října 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu

v Praze, za který jedná soudkyně JUDr. Zuzana Ciprýnová (dále též jen

„navrhovatel“), podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obchodní zákoník“), ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., kterým se měnil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 189/1994 Sb., o

vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů a zákon č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/2005 Sb.“), a na zrušení

ustanovení § 200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

(dále též jen „o. s. ř.“), ve znění zákona č. 216/2005 Sb.



2. Předmětný návrh podal navrhovatel v souvislosti s rozhodováním o

návrhu na zápis změny - usnesení valné hromady obchodní firmy

Zkušebnictví, a. s., o přechodu účastnických cenných papírů menšinových

akcionářů této společnosti na hlavního akcionáře podle ustanovení §

183i a násl. obchodního zákoníku, konané dne 9. září 2005, do

obchodního rejstříku vedeného navrhovatelem pod spisovou značkou B

1563.



3. Navrhovatel má za to, že ustanovení § 183i až § 183n obchodního

zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jsou v rozporu s čl. 11 a

čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), s čl. 6

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ustanovení § 200da

odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., pak podle tvrzení

navrhovatele, je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36

Listiny a v rozporu se zásadou nezávislosti soudů zakotvenou v čl. 81 a

čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).



4. Navrhovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 183i až § 183n

obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a § 200da odst. 3

o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., neboť je, podle jeho názoru,

musí aplikovat a tato ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem.



5. Dne 8. prosince 2005 vydal Ústavní soud usnesení sp. zn. Pl. ÚS

53/05, kterým odmítl návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České

republiky ze dne 16. listopadu 2005, zastoupené advokátem JUDr. Petrem

Zimou, na zrušení ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku,

neboť provedení řízení ve věci návrhu skupiny senátorů brání překážka

věci zahájené. Vzhledem ke skutečnosti, že návrh byl podán oprávněným

navrhovatelem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o

Ústavním soudu, měl oprávněný navrhovatel právo podle ustanovení § 35

odst. 2 in fine zákona o Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve

podaném návrhu jako vedlejší účastník řízení ve věci Pl. ÚS 43/05.

Protože návrh skupiny senátorů směřoval ke zrušení ustanovení § 183i až

§ 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 377/2005 Sb., o

doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelnami a úvěrními družstvy,

institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými

papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů

(dále jen „zákon č. 377/2005 Sb.“), účinného od 29. září 2005, podala

skupina senátorů po vydání usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

53/05 ze dne 8. prosince 2005 opětovně dne 22. prosince 2005 návrh na

zrušení napadených ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku, ve

znění zákona č. 377/2005 Sb., který je u Ústavního soudu veden pod sp.

zn. Pl. ÚS 56/05. Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. září 2006 sp. zn.

Pl. ÚS 43/05 a Pl. ÚS 56/05 Ústavní soud z řízení vedeného pod sp. zn.

Pl. ÚS 43/05 vyloučil k samostatnému projednání návrh vedlejšího

účastníka - skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky

zastoupené JUDr. P. Z. s tím, že vyloučený návrh vedlejšího účastníka

spojil ke společnému řízení s návrhem vedeným dosud pod sp. zn. Pl. ÚS

56/05 tak, že oba návrhy budou projednány pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05.



6. Dne 22. srpna 2006 a dne 2. ledna 2007 vydal Ústavní soud usnesení

pod sp. zn. Pl. ÚS 53/06 a sp. zn. Pl. ÚS 93/06, kterými odmítl návrhy

Městského soudu v Praze, za který jedná soudkyně JUDr. Hana Albertová,

doručené Ústavnímu soudu dne 18. července 2006 a 21. prosince 2006, na

zrušení ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku, neboť

provedení řízení ve věcech návrhů Městského soudu v Praze, za který

jedná JUDr. Hana Albertová, brání překážka věci zahájené. Vzhledem ke

skutečnosti, že návrhy byly podány oprávněným navrhovatelem ve smyslu

ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, má oprávněný

navrhovatel právo podle ustanovení § 35 odst. 2 in fine zákona o

Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší

účastník řízení ve věci Pl. ÚS 43/05.



7. Městský soud v Praze, za který jedná JUDr. Zuzana Ciprýnová, doručil

Ústavnímu soudu dne 17. září 2007 další návrh na zrušení ustanovení §

183i až § 183n obchodního zákoníku a § 200da odst. 3 o. s. ř. a dne 25.

září 2007 další tři návrhy na zrušení stejných ustanovení. Ústavní soud

usneseními ze dne 9. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 20/07, ze dne 23. ledna

2008 sp. zn. Pl. ÚS 21/07, ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. Pl. ÚS

22/07 a ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 23/07 uvedené návrhy

odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné.



8. Ústavnímu soudu byly dne 10. března 2006, dne 10. dubna 2006 a dne

4. září 2006 doručeny žádosti J. H., Ing. J. N. a Ing. J. Č. o přiznání

postavení vedlejších účastníků řízení podle ustanovení § 63 resp. § 76

odst. 3 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s aplikací ustanovení §

183i až § 183n obchodního zákoníku při převodu účastnických cenných

papírů z jejich vlastnictví do vlastnictví většinového akcionáře. Dne

22. června 2006 pak byl Ústavnímu soudu doručen přípis Městského

státního zastupitelství v Praze sp. zn. KZC 527/2006, které sdělilo, že

v právní věci navrhovatele Zkušebnictví, a. s., o návrhu na zápis

přechodu akcií podle § 183i obchodního zákoníku do obchodního

rejstříku, vstupuje do řízení ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm.

i) o. s. ř. Ústavní soud k tomu uvádí, že v řízení o zrušení zákonů a

jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, kterým je podle čl. 88

Ústavy Ústavní soud vázán, s výjimkou případů nastalých v důsledku

postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vedlejší

účastenství nezná. Ústavní soud současně konstatuje, že ze shora

citovaných ustanovení nevyplývá ani oprávnění vstupu Městského státního

zastupitelství v Praze do řízení jako účastníka řízení. Jestliže

Městské státní zastupitelství v Praze odvozuje své oprávnění vstoupit

do řízení ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. i) o. s. ř., byl by

takovýto vstup do řízení před Ústavním soudem oprávněn jen v případě,

že by postavení účastníka, resp. vedlejšího účastníka řízení náleželo

obchodní firmě Zkušebnictví, a. s. Takováto skutečnost však nenastala.

K tomu Ústavní soud uzavírá, že účastníkem řízení před Ústavním soudem

může být jen ten, koho zákon o Ústavním soudu označuje (§ 28 odst. 1 až

4).



II.



Formální předpoklady projednání návrhu



9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady

věcného posouzení návrhu, a zabýval se tak i otázkou, zda navrhovatel

je v daném případě legitimován k podání tohoto návrhu.



10. Napadená ustanovení byla do českého právního řádu zařazena s

účinností od 3. června 2005, resp. 1. července 2005, zákonem č.

216/2005 Sb. Schválená novela souboru zákonů, upravujících vedení

obchodního rejstříku a zápisy do něj, přinesla v ustanoveních § 183i až

§ 183n obchodního zákoníku úpravu institutu známého v zahraničních

řádech jako tzv. squeeze - out, tj. odnětí akcií proti vůli vlastníka.

Ustanovením § 200da odst. 3 o. s. ř. byl pak upraven postup

rejstříkového soudu při prověřování zakladatelských dokumentů, případně

dokumentů požadovaných při změně zápisu údajů o společnosti tak, že

tento soud se omezí pouze na přezkum, zda údaje v návrhu na zápis

odpovídají údajům uvedeným v notářském zápisu, aniž by soud vydával

jakékoliv rozhodnutí.



11. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, o který se návrh opírá, dojde-li soud

k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu

s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Jak Ústavní soud

uvedl ve svém usnesení ze dne 28. listopadu 2002 sp. zn. Pl. ÚS 20/02

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka

rozhodnutí“), svazek 28, usnesení č. 42, str. 477], stěžejní otázkou

tedy je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon „jehož má

být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je

splněna vždy, jedná- li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení,

jehož aplikace má být bezprostřední, a jež má být užito při rozhodnutí

ve věci samé, tzn. v daném případě v řízení o zápisu usnesení valné

hromady Zkušebnictví, a. s., o přechodu účastnických cenných papírů

menšinových akcionářů této společnosti na hlavního akcionáře podle §

183i a násl. obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., do

obchodního rejstříku. Ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., pak ukládá rejstříkovému soudu, aby bez vydání

rozhodnutí provedl zápis do rejstříku o skutečnostech, které mají

podklad v připojeném notářském zápisu, a to za předpokladu, že

účastníkem řízení je pouze podnikatel a že provedení takového zápisu

navrhl. Soudu tedy nepřísluší věcný přezkum notářských zápisů, které se

o rozhodných skutečnostech, týkajících se zejména změn zakladatelských

dokumentů obchodních společností a jiných právnických osob, sepisují.



12. K tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost právního předpisu,

nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti,

nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. Přímá aplikace ustanovení

§ 183i až § 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb.,

jak z výše uvedeného plyne, není součástí soudní činnosti rejstříkového

soudu. Připuštění navrhovatelem zastávaného širokého výkladu pojmu

„zákon, jehož má být při řešení věci použito“ by v podstatě znamenalo

právo soudu zpochybnit jakékoli ustanovení, které bylo použito, neboť

vždy dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je

vždy aplikován též právní předpis jako celek. Takový výklad však

Ústavní soud odmítá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října.

2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, usnesení č.

39, str. 353).



13. Z uvedeného vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení § 183i až §

183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., byl podán

někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním

soudu], což Ústavnímu soudu neumožňuje, aby se zabýval meritorní

argumentací navrhovatele k jednotlivým napadeným ustanovením obchodního

zákoníku. K tomu Ústavní soud zjišťuje, že napadená ustanovení

obchodního zákoníku byla opakovaně novelizována - s účinností od 29.

září 2005 ustanoveními § 46 části deváté zákona č. 377/2005 Sb., o

doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy,

institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými

papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů

(dále jen „zákon. č. 377/2005 Sb.“), s účinností od 1. dubna 2006

zákonem č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením

dohledu nad finančním trhem a s účinností od 1. dubna 2008 zákonem č.

104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů

(zákon o nabídkách převzetí). Soulad napadených ustanovení § 183i až §

183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 377/2005 Sb., s ústavním

pořádkem byl navíc předmětem přezkumu Ústavního soudu již v řízení

vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05 s tím, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 56/05

ze dne 27. března 2008 byl návrh zamítnut (in http://nalus.usoud.cz,

vyhlášen pod č. 257/2008 Sb.).



14. Za takto nastalé procesní situace Ústavní soud není oprávněn

autoritativně se vyjadřovat k ústavní konformitě ustanovení § 183i až §

183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a to ani z

pohledu názorů vyjádřených Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. ledna

2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 5,

str. 29, vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.), event. názorů k tomuto nálezu

prezentovaných v odlišných stanoviscích šesti soudců Ústavního soudu

(srov. nález ze dne 13. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 75/04, vyhlášen pod

č. 452/2006 Sb.).



15. Ústavní soud dále zkoumal tu část návrhu, kterou se navrhovatel

domáhal zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.

216/2005 Sb.



III.



Text napadeného zákonného ustanovení



16. Ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005

Sb., zní:



§ 200da odst. 3 o. s. ř.:



Bez vydání rozhodnutí soud též provede zápis do rejstříku o

skutečnostech, jejichž účinnost nebo platnost nenastává podle

zvláštního právního předpisu až zápisem do rejstříku, nebo zápis o

jiných skutečnostech, které mají podklad v připojeném notářském zápisu,

a to za předpokladu, že účastníkem řízení je pouze podnikatel a že

provedení takového zápisu navrhl. Notářský zápis je způsobilým

podkladem k tomuto zápisu, i když zvláštní právní předpisy tuto formu

právního úkonu nevyžadují.



17. Ústavní soud zjistil, že zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění

zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a další

související zákony (dále jen „zákon č. 79/2006 Sb.“), došlo ke změně

napadeného ustanovení, takže § 200da odst. 3 o. s. ř. zní od 15. března

2006 takto:



§ 200da odst. 3 o. s. ř.:



Soud provede zápis, aniž by o tom vydával rozhodnutí, také tehdy, pokud

mají navrhované zapisované skutečnosti podklad v přiloženém notářském

zápisu; v takovém případě soud kromě zjištění podle odstavce 1 zkoumá

pouze to, zda notářský zápis splňuje požadavky kladené na něj zvláštním

právním předpisem. Postup podle předchozí věty se použije pouze tehdy,

jeli navrhovatelem a jediným účastníkem řízení podnikatel, kterého se

zápis týká. Notářský zápis je způsobilým podkladem k zápisu, i když

zvláštní právní předpisy tuto formu právního úkonu nevyžadují.



18. Provedenou novelou došlo sice ke změně znění odstavce § 200da odst.

3 o. s. ř., avšak i přes novelizaci zůstalo znění napadeného ustanovení

v podstatě obsahově stejné, když v rozhodném směru, co se projednávané

věci týká, nedošlo ke změně relevantní. S vazbou na Část třetí, Čl. VI

odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 79/2006 Sb., podle které

„-řízení ve věcech obchodního rejstříku zahájená před dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů“

bude Městský soud v Praze postupovat podle znění § 200da odst. 3 o. s.

ř. platného ke dni podání návrhu na zápis usnesení valné hromady, tj.

ke dni 16. září 2005. Ústavní soud tak v souladu se svojí dosavadní

judikaturou dovodil svoji povinnost o návrhu podaném v souladu s

ustanovením § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozhodnout.



19. Posléze zákonodárce zákonem č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé

zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních

společností a družstev, novelizoval ustanovení § 200da, ale jen tak, že

vložil za odstavec 1 nový odstavec 2. Odstavec 3 § 200da o. s. ř. se

tak stal odstavcem 4. Dikce ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., nyní

odst. 4, zůstala shodná s dikcí předchozí.



IV.



Ústavnost legislativní procedury



20. Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

povinen posoudit, zda napadený zákon, resp. jeho část, byl přijat a

vydán ústavně předepsaným způsobem.



21. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona předložil Poslanecké

sněmovně poslanec JUDr. Jiří Pospíšil dne 21. ledna 2004. Poslancům byl

návrh rozeslán jako tisk 566/0 dne 21. ledna 2004 a vládě zaslán k

vyjádření stanoviska dne 22. ledna 2004. Návrh byl přijat na 41. schůzi

Poslanecké sněmovny dne 9. února 2005 usnesením č. 1457, když z

přítomných 185 poslanců jich pro návrh hlasovalo 182.



22. Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu ze

dne 16. listopadu 2005 uvedl, že Senátu byl návrh postoupen Poslaneckou

sněmovnou dne 7. března 2005. Senát návrh projednal dne 31. března 2005

na své 4 schůzi v pátém funkčním období a v hlasování č. 96 přijal k

návrhu zákona usnesení č. 104, kterým vrátil návrh zákona Poslanecké

sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro usnesení hlasovalo 64 senátorů z

69 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti.



23. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky Ústavní soud dále zjistil, že návrh zákona Poslanecká

sněmovna opětovně projednala dne 3. května 2005 na své 44. schůzi.

Sněmovna setrvala na svém stanovisku a návrh zákona schválila usnesením

č. 1626, když se pro něj v hlasování č. 25 ze 193 přítomných vyslovilo

135 a 2 byli proti.



24. Prezident, předseda vlády i předseda Poslanecké sněmovny zákon

podepsali a vyhlášen byl dne 3. června 2005 ve Sbírce zákonů v částce

77 pod č. 216/2005 Sb.



25. Lze uzavřít, že zákon č. 216/2005 Sb. byl přijat a vydán ústavně

předepsaným způsobem.



V.



Rekapitulace podstatných vyjádření účastníků



26. Ústavní soud si vyžádal v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení - Poslanecké sněmovny a

Senátu Parlamentu České republiky a vedlejšího účastníka řízení

Městského soudu v Praze, za který jedná JUDr. Hana Albertová.



27. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve

vyjádření ze dne 16. listopadu 2005 popsal proceduru přijetí zákona č.

216/2005 Sb. a uvedl, že zákonodárný sbor jednal při projednávání

napadeného zákona ve shodě s právní procedurou a svým hlasováním

vyjádřil přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky. Současně přiložil text pozměňovacího návrhu

poslance Doležala, pozměňovací návrhy - tisk 566/4, schválený text

zákona - tisk 566/5, stenografický záznam ze třetího čtení ze dne 9.

února 2004 a usnesení Poslanecké sněmovny č. 1457 a č. 1626.



28. Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 16.

listopadu 2005 popsal proceduru projednání návrhu zákona Senátem. Pokud

jde o napadené ustanovení o. s. ř., byl podle obsahu vyjádření předsedy

Senátu, zákonodárce při přijetí jeho změny veden celkovou filosofií

změny, vedoucí ke zrychlení a zefektivnění řízení před obchodním

rejstříkem. Zákonodárce vycházel z toho, že notářský zápis má charakter

veřejné listiny, její obsah je nadán premisou správnosti takové

listiny. Přes tuto skutečnost byla rejstříkovými soudy přezkoumávána,

čímž docházelo jednak k průtahům v řízení a jednak ke střetům různých

právních názorů na obsah takové listiny. Novela o. s. ř. upravila

postup soudu při prověřování zakladatelských dokumentů, případně

dokumentů vyžadovaných při změně zápisu údajů o společnosti tak, že

soud pouze prověřuje, zda tyto dokumenty obsahují zákonem vyžadované

náležitosti a přílohy a zda jsou naplněny požadavky týkající se

jednotlivých skutečností zapisovaných do rejstříku. Pokud splnění shora

uvedených požadavků prokazuje notářský zápis, rejstříkový soud se omezí

na přezkum, zda údaje v návrhu na zápis odpovídající údajům uvedeným v

notářském zápisu. Notář sepisující notářský zápis odpovídá za obsah jím

ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se zakladatelskými

dokumenty právnické osoby. Soud provádí věcný přezkum pouze u

konstitutivních zápisů do obchodního rejstříku, a to jen v případě, že

nejde o veřejnou listinu, která by skutečnosti, které mají být zapsány,

dostatečně dokladovala, to znamená, že nebyl přiložen notářský zápis.



29. Vedlejší účastník řízení - Městský soud v Praze, za který jedná

JUDr. Hana Albertová, své vyjádření k návrhu nepodal.



30. Vyjádření účastníků řízení bylo navrhovateli a vedlejšímu účastníku

řízení zasláno na vědomí k podání případné repliky. Navrhovatel ve své

replice ze dne 30. srpna 2006, kterou doplnil podáním ze dne 10.

listopadu 2006, setrval na svých názorech uvedených v návrhu na zrušení

napadených ustanovení a současně uvedl, že je nezbytné respektovat

závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“)

vyslovené ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice č.

29010/95 ze dne 21. října 2003, neboť zde jde o podobnou situaci. Zápis

usnesení valné hromady do obchodního rejstříku je podle jeho názoru

přímým a neopominutelným důvodem pro chod vlastnického práva k akciím

podle ustanovení § 183l obchodního zákoníku (bez tohoto zápisu by k

přechodu vlastnictví nedošlo). Proto maxima vyslovená Evropským soudem,

tj. že by se o takových věcech mělo rozhodovat v kontradiktorním a

veřejném soudním řízení, zde platí v plném rozsahu.



31. Ústavní soud repliku navrhovatele ze dne 30. srpna 2006, včetně

jejího doplnění ze dne 10. listopadu 2006, zaslal na vědomí účastníkům

a vedlejšímu účastníkovi řízení. Navrhovatel pak podáním ze dne 8.

ledna 2007 doplnil svůj návrh o argumentaci ve vztahu k judikatuře

Ústavního soudu, když konkrétně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze

dne 25. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01 (http://nalus.usoud.cz) a na

faktor spravedlivého procesu jako podmínky posuzování proporcionality

při zásazích do práva pokojného užívání majetku. I toto doplnění návrhu

Ústavní soud doručil účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

Účastníci ani vedlejší účastník řízení se k podané replice ani k

doručeným doplněním návrhu nevyjádřili.



32. Dne 13. května 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění návrhu

navrhovatele ze dne 7. května 2008. Navrhovatel v něm upozornil na dvě

legislativní změny, na které je podle jeho názoru nutno reagovat. Jedná

se o změny, které nastaly v důsledku nabytí účinnosti zákona č.

377/2005 Sb. (v doplnění návrhu nesprávně uvedeno číslo 577/2005 Sb.),

o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy,

institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými

papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů

(zákon o finančních konglomerátech) a v důsledku přijetí nového zákona

č. 104/2008 Sb. (v doplnění návrhu nesprávně uvedeno číslo 208/2008

Sb.), o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o

nabídkách převzetí). Navrhovatel ve svém obsáhlém podání velmi podrobně

rozebírá odůvodnění včetně důvodů zamítnutí návrhu senátorů nálezem

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a navrhuje, aby se Ústavní soud k

otázce ústavnosti napadených ustanovení § 183i a násl. obchodního

zákoníku vrátil bez ohledu na rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a

otázku ústavnosti práva výkupu vzhledem ke shora řečenému znovu

posoudil.



33. Ústavní soud doručené doplnění návrhu navrhovatele ze dne 7. května

2008 doručil účastníkům i vedlejšímu účastníkovi řízení. K doplnění

návrhu své vyjádření doručil Ústavnímu soudu dne 11. června 2008 pouze

Senát Parlamentu České republiky, který popsal proceduru přijetí zákona

o finančních konglomerátech a zákona o nabídkách převzetí.



34. Podáním ze dne 21. července 2008 doručil navrhovatel Ústavnímu

soudu kopii článku autorky Mariji Bartl z Evropského univerzitního

institutu, který byl publikován v časopisu Jurisprudence č. 3/2008 na

str. 4 až 14 a který je reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 27.

března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Jak navrhovatel uvedl, předmětný

článek zaslal Ústavnímu soudu jednak na podporu dosavadní argumentace a

jako názor nezávislého odborníka. I toto podání bylo účastníkům a

vedlejšímu účastníkovi řízení doručeno.



VI.



Průběh jednání



35. Dne 10. ledna 2007 se konalo veřejné jednání pléna Ústavního soudu,

na kterém navrhovatel předal krátkou cestou předsedovi pléna v písemné

podobě doplnění svého návrhu ze dne 8. ledna 2007. Vzhledem k tomu, že

Ústavnímu soudu ani účastníkům řízení tak nebylo možno poskytnout

dostatek času na seznámení se s doplněnou argumentací navrhovatele,

nezbylo než veřejné jednání odročit.



36. Ústavní soud usnesením ze dne 20. března 2007 č. j. Pl. ÚS

43/05-242 řízení ve věci podaného návrhu přerušil. Důvodem byla

skutečnost, že před Ústavním soudem souběžně pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05

probíhalo další řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 183i až §

183n obchodního zákoníku, ve kterém byla řešena otázka, která mohla mít

význam pro rozhodnutí vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05. Proto plénum

Ústavního soudu, vedeno zájmem na zachování korektnosti a

spravedlivosti řízení, shledalo překážku řízení v plenární věci sp. zn.

Pl. ÚS 43/05. Vzhledem k tomu, že ve věci sp. zn. Pl. ÚS 56/05 bylo dne

27. března 2008 rozhodnuto, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení

vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 přerušeno. Ústavní soud proto usnesením

ze dne 2. dubna 2008 č. j. Pl. ÚS 43/05-255 rozhodl, že v řízení se

pokračuje.



Ústavní soud se v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu dotázal účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, zda

souhlasí s upuštěním od ústního jednání za situace, kdy od tohoto

jednání nelze očekávat další objasnění věci. S upuštěním od ústního

jednání vyslovili písemný souhlas Poslanecká sněmovna a Senát

Parlamentu České republiky a vedlejší účastník řízení. Navrhovatel na

nařízení ústního jednání trval. Proto Ústavní soud ústní jednání

nařídil na den 2. prosince 2008. Při tomto ústním jednání žádné další

argumenty nezazněly, neboť Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České

republiky svoji neúčast z jednání písemně omluvili, vedlejší účastník

řízení se bez omluvy nedostavil a navrhovatel bez bližšího odůvodnění

omluvil svoji neúčast krátce před zahájením ústního jednání.



VII.



Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem



37. Navrhovatel ve svém návrhu konkrétně namítá, že napadené ustanovení

§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., dostalo

rejstříkový soud do takového postavení, že i kdyby měl v rukou naprosto

přesvědčivé důkazy, že obsah notářského zápisu je nesprávný, neúplný

nebo nepravdivý, nemůže tyto důkazy provést a hodnotit, ale musí zápis

provést, a to dokonce bez vydání jakéhokoliv formálního rozhodnutí o

tomto zápisu. Napadené ustanovení je pak podle názoru navrhovatele v

rozporu s Ústavou proto, že v případě jeho aplikace nelze hovořit o

rozhodování nezávislého soudu.



38. Ústavní soud z obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č.

216/2005 Sb. zjišťuje, že základním cílem navrhované novely byla

celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy obchodního

rejstříku. Dosavadní pojetí obchodního rejstříku navazuje nejen na

prvorepublikovou úpravu a potažmo na před rokem 1918 platný rakouský

obchodní zákoník a související předpisy, ale také na nové zkušenosti z

Německa a Rakouska. Toto pojetí je opakovaně zdůvodňováno nutností

implementace evropských směrnic a zvýšením ochrany třetích osob.

Navržená úprava zákona klade především důraz na změnu procesněprávní

úpravy zápisů do obchodního rejstříku, která je v převážné většině

obsažena v o. s. ř. Byl opuštěn věcný přezkum a zaveden princip

registrační (obdobně Itálie, Španělsko, Velká Británie apod.)

Rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu

a v dílčích věcech také hmotně právní, pokud o nich nebyl předložen

notářský zápis. K narušení právní jistoty nedochází, neboť přezkum

úplnosti formulářů a souladu mezi listinami a návrhem zaručuje

bezpečnost a přesnost právních vztahů. Vzhledem k tradici panující na

území České republiky, ke zbytečnému nárůstu transformačních nákladů a

vzhledem k celkové konstrukci českého právního řádu stojící na

veřejnoprávní kontrole zákonnosti, zachoval návrh zákona soud jako

subjekt vedoucí celou agendu. Novou, byť v českém právu již využívanou

a v evropských zemích běžnou metodou, bylo zavedení povinných formulářů

s obligatorními přílohami. Řízení se v zásadě zahajuje na návrh a

kladné rozhodnutí rejstříkového soudu se nečiní zvláštním rozhodnutím,

ale ipso facto. Oproti tomu řízení zahájená ex officio specifické

rozhodnutí vyžaduje. Rozhodující role byla přenesena na podnikatele,

kteří, majíce přístup ke všem relevantním zdrojům a informacím, by měli

být s to formulovat takový návrh, který plně splní požadavky zákona.

Důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení procesu zápisu do

obchodního rejstříku, eliminace případných dalších řízení a celkové

zlepšení prostředí pro podnikání českých i zahraničních osob, a tím i

lepší naplnění práv zaručených Listinou.



39. Ve zvláštní části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb.

se uvádí, že rejstříkový soud z důvodu přehlednosti celého systému,

ochrany zákonnosti a zabránění matení veřejnosti, formálně návrh

přezkoumá, zda splňuje požadavky zákona, zda navržená firma není

zaměnitelná nebo klamavá podle obchodního zákoníku a zda je předmět

podnikání v souladu s vydanými oprávněními. Kromě zákonem výslovně

určených bodů není soud oprávněn provádět jinou kontrolu došlého

návrhu, s výjimkou ustanovení § 200db o. s. ř. Rejstříkový soud tak

zjistí, zda je návrh podán v souladu se zákonem na formuláři a s

požadovanými listinami a zda je mezi nimi soulad. Nápomocným, byť v

celku silným argumentem byla také dikce čl. 10 První Směrnice Rady

68/151/EHS ze dne 9. března 1968, o koordinaci ustanovení k ochraně

zájmů společníků a třetích osob, stanovených v členských státech pro

obchodní společnosti ve smyslu čl. 58 Smlouvy o Evropských

společenstvích, která o věcném přezkumu ničeho nestanoví. V zásadě by

česká právní úprava mohla být formulována tak, že by se věcně právní

přezkum opustil zcela a vystačilo by se pouze s notářskými zápisy a

jinou ingerencí notáře, kterou stávající právní řád zná. Pakliže je

možné opustit věcně právní přezkum úplně, pak jeho částečné zachování

není nic, co by porušovalo zásady či co by narušovalo právní jistotu.

Navržený zákon sice vychází z dílčího a podmíněného zachování věcného

přezkumu proto, že i nadále uznává fiktivnost právnické osoby a tedy

zvýšenou potřebu ochrany třetích stran, ale hlavní důvod je jinde. Tím

je dosavadní pojetí obchodního zákoníku a paradigmatické pojetí nauky

obchodního práva, kdy posun obchodního rejstříku (evidence) blíže k

evidenčnímu náhledu je věcí komplexnější změny obchodního práva.



40. Z pohledu komparativního je třeba uvést, že ve státech Evropské

unie mají některé státy právní úpravu obchodního rejstříku v

samostatném zákoně navazujícím na občanský soudní řád, jiné mají úpravu

v zákoníku obchodním a jiné v zákoníku občanském. Povolování zápisu do

rejstříku je založeno rovněž zcela individuálně, a to jak na principu

povolovacím, tak na principu registračním. Řízení je vedeno soudy,

registrátory, správními úřady či patentovými úřady. Například v

Nizozemí je obchodní rejstřík veden Obchodní komorou, která se v

případě pochybnosti o legalitě požadovaného zápisu obrací na

(kantonální) soud. V Německu obchodní rejstřík vede vždy místně

příslušný rejstříkový soud podle sídla společnosti. Registraci provádí

vyšší soudní úředník nebo soudce. Soudci jsou vyhrazeny například tyto

úkony: první zápis, zápis změn stanov, které se nedotýkají pouze znění

stanov, změny společenských smluv, výmaz z vymezených důvodů atd.

Obchodní rejstřík je veden soudy elektronicky, významná je i role

notářů při osvědčování skutečností souvisejících s procesy ve

společnostech. Ve věcech squeeze-outu je minoritnímu akcionáři

poskytnut specifický typ řízení tzv. Spruchverfahren, který se sice

zahajuje na návrh, ale povinnost tvrzení navrhovatele se omezuje na

okolnosti zjistitelné ze zprávy představenstva, navrhovatel nemusí

vyčíslit konkrétní výši apod. Ve Švýcarsku je obchodní rejstřík veden

příslušným Úřadem obchodního rejstříku (Handelsregisteramt), každý

švýcarský kanton má vlastní úřad, kde se místně příslušné společnosti

registrují. V Rakousku je systém vedení obchodního rejstříku obdobný

jako v Německu. Obchodní rejstřík vede příslušný zemský soud a tam, kde

je veden obchodní rejstřík, je vždy zřízen i speciální soud pro

obchodní spory. I zde některé úkony provádí vyšší soudní úředník,

závažnější náleží soudci. Ve věci squeeze-outu je zajištěn specifickým

procesním institutem přezkum přiměřeného vyrovnání v nesporném řízení,

ve kterém soud postupuje z úřední povinnosti. Ve Francii a Španělsku

vedou obchodní rejstřík relativně samostatní příslušníci svobodného

povolání - registrátoři. Ve Velké Británii vede obchodní rejstřík

státní úřad tzv. Companies House. Ve Švédsku vede obchodní rejstřík

tzv. Bolagsverket, což je úřad registrace švédských společností,

samostatně fungující od poloviny roku 2004 (oddělil se od úřadu pro

patenty). Tato instituce není financována z veřejných zdrojů a proto

vybírá poplatky za svoje služby. Provádí v podstatě veškeré úkony

související s vedením společností, jako je zápis, výmaz, příjem

účetních uzávěrek, rozhodnutí o likvidaci apod. Ve Finsku vede obchodní

rejstřík Národní úřad pro patenty a registraci Finska. Obchodní

rejstřík je zde založen na principu publicity, přičemž ohlášení změny

či nových údajů zasílají tomuto úřadu buď společnosti samy nebo soudy.

Jak je patrno z uvedeného přehledu, obchodní rejstříky mohou být

spravovány jak subjekty soudními, tak i jinými. Pokud tak z

nejrůznějších důvodů činí soudy, jde o výkon atypické, mimosoudní

pravomoci.



41. Pokud jde o judikaturu ve věci rejstříkových soudů, Evropský soudní

dvůr (dále jen „ESD“) se v několika svých rozhodnutích vyjádřil k

jejich charakteru. Například ve věci HSB-Wohnbau GmbH (C-86/00) či ve

věci Job Centre (C- 111/94), se ESD odmítl zabývat předběžnými otázkami

vznesenými ze strany okresního soudu v Heidelbergu (SRN), neboť jej

jako rejstříkový soud nepovažoval za soud ve smyslu čl. 234 Smlouvy o

založení Evropského společenství s odůvodněním, že před ním není veden

žádný spor a označil ho za úřad, který na návrh rozhoduje o zápisu. ESD

se rovněž odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států

jednajícími jako správní, a ne soudní orgán - např. při řešení

problematiky katastru nemovitostí (Doris Salzman, C-178/99) nebo při

posuzování otázek vyvstalých ve sporu řešeném soukromým rozhodcem

(Nordsee Deutche Hochseefisherei GmbH v Reederei Mond, C-102/81). Z

uvedeného plyne, že ESD zápis do obchodního rejstříku stejně jako vklad

do katastru nemovitostí nepovažuje za rozhodnutí řešící sporné otázky

před nezávislým soudem, ale zápis považuje za rozhodnutí správní, které

není ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí.



42. Normy Evropské unie upravují pouze samotný obchodní rejstřík,

nikoli způsob jeho vedení, který ponechávají zcela na vnitrostátní

úpravě. Obecně lze tedy říci, že bylo zcela na vůli zákonodárce, pro

jakou právní úpravu se pro Českou republiku rozhodl i zda zachoval

vedení rejstříku, byť ve formě převážně administrativních úkonů, na

soudech. Ponechal-li pak český zákonodárce hmotněprávní úpravu v

zákoníku obchodním a procesněprávní úpravu v o. s. ř. a zvolil-li pro

zápis do rejstříku zavedení tzv. registračního principu, nelze tuto

právní úpravu jako takovou považovat za protiústavní.



43. Řízení ve věcech obchodního rejstříku je zvláštním druhem

nesporného řízení. Hmotná práva, která jsou předmětem takového řízení,

upravují převážně ustanovení § 27 až § 38l obchodního zákoníku. Řízení

ve věcech obchodního rejstříku je pak upraveno v ustanovení § 200a a

násl. o. s. ř. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se

zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, zahraničních osobách

i dalších osobách, o nichž to stanoví zákon. Tento seznam obsahuje

údaje, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 35 obchodního

zákoníku, jakož i další v zákoně stanovené údaje. Novelizace provedená

zákonem č. 216/2005 Sb. přinesla zcela zásadní změnu ve způsobu

zahájení řízení, ve způsobu vedení řízení a ve způsobu a obsahu

rozhodování soudu. Došlo především ke zjednodušení vlastního řízení

před soudem, a to upuštěním od věcného (materiálního) přezkumu návrhu

na zahájení rejstříkového řízení. Přenesením části odpovědnosti za

správnost zápisů na zapsané osoby byla oslabena úloha soudu jako

garanta souladu zápisu s právním řádem, a to zavedením přezkumu pouze

formálních předpokladů návrhu.



44. Podle právní úpravy uvedené v zákonu č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v

ustanovení § 80a odst. 1: „Notář sepíše na žádost notářský zápis o

rozhodnutí orgánu právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis

pořízení takového notářského zápisu vyžaduje, nebo pokud je rozhodováno

o skutečnostech zapisovaných do veřejných seznamů, i když zvláštní

právní předpis pořízení takového notářského zápisu nevyžaduje.“ Podle

ustanovení § 80e odst. 1 notářského řádu, „Zjistí-li notář v průběhu

jednání orgánu právnické osoby, který přijímá rozhodnutí, o kterém má

být notářský zápis, že nejsou splněny předpoklady pro přijetí

rozhodnutí vyžadované právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty,

poučí o tom předsedajícího a tuto skutečnost uvede do notářského

zápisu. Totéž platí, pokud je obsah navrhovaného usnesení nebo

přijatého usnesení v rozporu s právními předpisy nebo zakladatelskými

dokumenty.“ Jak Ústavní soud zjistil z notářského zápisu ze dne 9. září

2005, sp. zn. NZ 214/2005, N 219/2005, v čl. III odst. 2, který je

založen ve spise Městského soudu v Praze pod sp. zn. Rg. B 1563, notář

JUDr. J. K. v posuzovaném případě osvědčil, že při jednání valné

hromady obchodní firmy Zkušebnictví, a. s., na kterém byl přítomen,

byly splněny formality, ke kterým jsou společnost a její orgány

povinny.



45. Je zřejmé, že přijetím napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s.

ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., došlo k výraznému posílení

odpovědnosti notářů, kteří garantují zákonnost jednání předcházejícího

přijetí rozhodnutí orgánu právnické osoby. Notář sepisující notářský

zápis, který má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), odpovídá za

zákonnost jím ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se

zakladatelskými dokumenty právnické osoby. Ustanovení § 200da o. s. ř.,

ve znění zákona č. 216/2005 Sb., vymezuje okruhy případů, ve kterých

soud povoluje zápis rozhodnutím a ve kterých povoluje zápis tak, že jej

provede a to tak, že stanoví, kdy se provádí zápis bez vydání

rozhodnutí a kdy soud rozhodnutí o povolení zápisu vydá. Soud je tedy

povinen vycházet z notářského zápisu, jeho hmotněprávní obsah v

rejstříkovém řízení nepřezkoumává, pokud z jeho obsahu plyne, že

zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik

zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve

znění zákona č. 216/2005 Sb.) a to v případě, že navrhovatelem a

jediným účastníkem řízení je podnikatel, kterého se zápis týká.



46. Problematikou rejstříkového řízení se Ústavní soud zabýval v řadě

svých rozhodnutí. Například v usneseních ze dne 24. ledna 2000 sp. zn.

III. ÚS 360/99 a ze dne 29. května 2001 sp. zn. II. ÚS 361/99

(http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud dospěl k závěru, že v

rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech

akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského

subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři

společnosti tak nejsou účastníky rejstříkového řízení.



47. Námitky navrhovatele směřují ve své podstatě ke skutečnosti, že

podle dikce napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., je soud oprávněn pouze zaregistrovat

skutečnosti uvedené v notářském zápisu, nikoliv je věcně zkoumat a o

nich rozhodnout. Z odůvodnění podaného návrhu na zrušení ustanovení §

200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., lze dovodit,

že navrhovatel zcela subjektivně „nepřijal“ zavedený registrační

princip a nadále z pozice „soudce“ setrvává na požadavku věcného

přezkumu návrhu na zápis, včetně provedení hodnocení důkazů. Svou

argumentací se navrhovatel ve skutečnosti snaží eliminovat či změnit

dopady stávající právní úpravy dané problematiky a staví tak Ústavní

soud do role pozitivního zákonodárce, která mu však, jak vyplývá z čl.

87 Ústavy, který taxativně vymezuje jeho pravomoci, nenáleží.



48. K námitce navrhovatele, že je nezbytné respektovat závěry, ke

kterým dospěl Evropský soud v rozsudku ze dne 21. října 2003 ve věci

Kreditní a průmyslové banky proti České republice, Ústavní soud uvádí,

že v daném případě se jednalo o zavedení nucené správy v bance na dobu

od 30. září 1993 do 31. března 1994. Banka v době zavedení nucené

správy nepřestala existovat a banku zastupoval nucený správce, který

byl zapsán i do obchodního rejstříku. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

banka namítala, že neměla opravný prostředek ke správnímu rozhodnutí

České národní banky zavést nucenou správu nebo k následným správním a

soudním rozhodnutím. Evropský soud v citovaném rozsudku připomenul, že

„-tam, kde (jako v posuzovaném případě) rozhodnutí přijatá správními

orgány, které rozhodují o občanských právech a závazcích, sama

nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí

podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který

poskytuje záruku ochrany tohoto článku (viz např. Albert a Le Compte

proti Belgii, 1983, Ortenberg proti Rakousku, 1994, Bryan proti

Spojenému Království, 1995)“. Podstatou v dané věci byla neexistence

účinného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o

zavedení nucené správy. V projednávaném případě se oproti rozhodnutí ve

věci Kreditní a průmyslové banky jedná o zcela jiný případ, který nelze

na danou věc aplikovat. V případě řízení ve věcech obchodního

rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikaci napadeného

ustanovení § 200da, odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.,

soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů.

Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku

bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného

práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o.

s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotně právních podmínek

pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§

200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení

zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a

násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není

přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl

účastník řízení nesouhlasit). Věc Kreditní a průmyslové banky proti

České republice na posuzovanou věc tedy nedopadá a odkaz na ni

nepovažuje Ústavní soud za případný.



49. V doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 navrhovatel odkázal na

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01

(http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud podle názoru

navrhovatele nepochybně považoval možnost posouzení platnosti usnesení

valné hromady v rejstříkové řízení za jednu z procesních záruk. K tomu

Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o spor na určení

neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění na „hlavního

akcionáře“. Stěžovatelé byli v řízení před obchodním rejstříkem

vyloučeni (§ 200c o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č.

216/2005 Sb.) a tím, dle jejich tvrzení, byli i fakticky vyloučeni z

nalézacího řízení, neboť jejich odpůrce výmazem z obchodního rejstříku

zanikl. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí

rejstříkového soudu nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci

ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm.d) Ústavy do práv stěžovatelů a uvedl,

že: „Podání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady není bez

dalšího automaticky důvodem pro přerušení řízení, ale je na

rejstříkovém soudu, resp. dle tehdy platné právní úpravy bylo, aby

uvážil, zda s ohledem na důvody, pro které je neplatnost usnesení

namítána, bylo namístě řízení přerušit. Soudem zvolený postup tak byl v

souladu s platnou právní úpravou, odpovídal smyslu a účelu další

související právní úpravy, týkající se přeměny obchodních společností,

jejímž cílem je bez průtahů umožnit zápis těchto změn, ke kterým

dochází na smluvním základě jejich společníků, a to s ohledem na to, že

proces přeměny společnosti, který je závažným zásahem do existence

společnosti, je od určitého okamžiku s ohledem na jeho právní,

ekonomické a technické aspekty procesem těžko zvratitelným. Uvedenému

nasvědčuje ustanovení § 131 odst. 4 a konečně i § 220h obchodního

zákoníku, kdy od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku, je považován

vzniklý stav za nezvratný, a to i se zřetelem na zájmy třetích osob,

které jsou upřednostňovány před zájmy vlastních akcionářů. Právě s

ohledem na tuto právní úpravu Ústavní soud ani nesdílí názor

stěžovatelů, že z ustanovení § 131 odst. 8 obchodního zákoníku vyplývá

stěžovateli v obecné rovině tvrzená nutná posloupnost nejdříve řízení

sporného a teprve na to řízení nesporného. Ústavní soud neshledává, že

by se v případě převodu jmění na jediného akcionáře ve vazbě na jeho

zápis do obchodním rejstříku a možnosti sporného řízení ohledně

neplatnosti usnesení valné hromady jednalo o situaci natolik odlišnou

od jiných přeměn společnosti, že by v tomto případě měl zaujmout jiné

stanovisko než ve svých předchozích rozhodnutích, týkajících se totožné

problematiky, neboť i v ostatních případech platí, že od okamžiku

zápisu společnosti do obchodního rejstříku soud nevysloví neplatnost

usnesení valné hromady i kdyby ji shledal“.



50. Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 dále

konstatoval, že: „Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje

každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u

nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného

orgánu. Nelze tudíž považovat za porušení nebo omezení citovaného práva

na soudní ochranu případ, kdy podle právní úpravy akcionáři akciové

společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, za situace, kdy

právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s

ohledem na ustanovení § 131 ve spojení s ustanovením § 220h, § 220k, §

220l a § 220p obchodního zákoníku. Akcionáři akciové společnosti se

tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným

způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti

uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního

soudu.) Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím rejstříkového soudu

nedošlo k neústavnímu omezení vlastnického práva stěžovatelů coby

akcionářů, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv

spojených s vlastnictvím akcii jim zůstaly přiměřeně zachovány, nehledě

k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné

postavení, ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských

práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy

podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení

jejich společníků, zejména minoritních akcionářů. Ústavní soud má tak

za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti

akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti

uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu

proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze

odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i

jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů, své ústavně

akceptovatelné odůvodnění. Jinými slovy, lze v tomto směru v

naznačených souvislostech konstatovat mutatis mutandis závěry vyjádřené

v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97(Sbírka rozhodnutí, svazek 10,

usnesení č. 8, str. 363), dle jehož rationis decidendi pokud je někdo

vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení

určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do

vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí

vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a

imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat

rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným

účelem (rozsudek Evropského soudu ve věci Mellachen a spol., 1989,

A-169).“ Ústavní soud konstatuje, že od závěrů uvedených v citovaném

usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, i když u

obou případů se jedná o poněkud odlišný právní základ. Oba návrhy však

spojuje snaha navrhovatelů řešit v rámci rejstříkového řízení svá

hmotná práva upravená obchodním zákoníkem.



51. Navrhovatel v doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 rovněž uvedl, že

faktor spravedlivého procesu je podmínkou posuzování proporcionality

při zásazích do práva pokojného užívání majetku a proto nelze od sebe

odtrhnout hmotněprávní a procesněprávní aspekty práva výkupu. Podle

názoru navrhovatele posouzení platnosti usnesení valné hromady v

rejstříkovém řízení má svůj jedinečný význam a je jedinou stávající (a

efektivní, i když polovičatou) možností přezkoumání opatření, v jehož

důsledku dochází k zásahu do vlastnického práva. K tomu Ústavní soud

uvádí, že z uvedeného tvrzení navrhovatele zcela nepochybně vyplývá, že

i sám navrhovatel je si vědom skutečnosti, že samotná změna příslušných

ustanovení upravujících postup rejstříkového soudu při zápisu změny do

obchodního rejstříku tak, že by byl zakotven povinný soudní přezkum

zapisovaných skutečností, není schopna odstranit navrhovatelem tvrzené

nedostatky úpravy zakotvené v ustanoveních § 183i až § 183n obchodního

zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb. Z uvedeného lze dovodit, že

navrhovateli jde zcela evidentně pod záminkou tvrzené neústavnosti

napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.

216/2005 Sb., bez ohledu na jeho provázanost s hmotněprávní úpravou

obsaženou v obchodním zákoníku, o změnu ustanovení § 183i až § 183n

obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., upravujících

právo výkupu účastnických cenných papírů. Ústavní soud proto považuje

tvrzení navrhovatele o neústavnosti napadeného ustanovení § 200da odst.

3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jenom proto, že

hmotněprávní úprava výkupu účastnických cenných papírů se mu jeví jako

protiústavní, za zavádějící. Řízení ve věcech zápisu do obchodního

rejstříku není podle názoru Ústavního soudu vhodným ani dostatečným

nástrojem schopným ochránit tvrzená zasažená práva akcionářů. Ústavní

soud již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 185/98 (Sbírka rozhodnutí,

svazek č. 14, usnesení č. 35, str. 331) uvedl, že: „V řízení před

rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech nebo povinnostech

akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského

subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Pro případ,

že by práva akcionářů mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na

jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází,

poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné,

jiným způsobem“.



52. Z textu ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.

216/2005 Sb., jednoznačně vyplývá, že po přijetí napadeného ustanovení

soudy v zákonem stanovených případech již nepřezkoumávají hmotně právní

předpoklady návrhů na zápis, ale pouze předpoklady formální, přesně

definované zákonem a jde tak o činnost převážně registrační. K celé

věci považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že dle stávající právní

úpravy subjekty podávající návrh na zápis do rejstříku (dále jen

„účastníci“) platí notáři odměnu za sepis notářského zápisu (vyhláška

č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve

znění pozdějších předpisů). Rovněž mají uloženu povinnost zaplatit i

příslušný soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve věcech

obchodního rejstříku (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve

znění pozdějších předpisů). Jedná se tak o placené úkony, bez jejichž

splnění nemůže být zápis do rejstříku proveden. Účastníci pak legitimně

očekávají, že pokud jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k

provedení zápisu, včetně připojení příslušného notářského zápisu

osvědčujícího soulad usnesení valné hromady s příslušnými právními

předpisy, nelze mít pochyb, že stanovené podmínky k provedení zápisu

byly splněny a zápis do rejstříku může být proveden.



53. Ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů,

tak soudů mezinárodních, resp. nadnárodních (srov. četná rozhodnutí

Evropského soudu i ESD), patří test proporcionality, který soudy

používají mj. při posuzovaní střetu veřejného zájmu s individuálními

právy či svobodami. V nálezu ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02

(Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, str. 177, vyhlášen pod č.

405/2002 Sb.) Ústavní soud s odvoláním na preambuli a první článek

Ústavy konstatoval, že v případech střetů základních práv či svobod s

veřejným zájmem, resp. s jinými základními právy či svobodami: „-je

třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým

prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada

proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také

nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná

zásada zahrnuje tři kriteria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z

nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle

něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného

cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku.

Dále se pak jedná o kritérium potřebnosti, dle něhož je povoleno

použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a

svobodám - z více možných prostředků. Třetím kritériem je princip

přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu

nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření

omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi

základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními

důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto

opatřeních“.



54. Ústavní soud má za to, že provedení zápisu do rejstříku bez vydání

rozhodnutí za předpokladu, že zapisované skutečnosti mají podklad v

připojeném notářském zápisu a za předpokladu, že účastníkem řízení je

pouze podnikatel a že provedení takového zápisu navrhl, je, jak vyplývá

z již citované obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005

Sb., jistě legitimním cílem, neboť základem navrhované novely byla

právě celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy

obchodního rejstříku a důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení

procesu zápisu do obchodního rejstříku, eliminace případných dalších

řízení a celkové zlepšení prostředí pro podnikání českých i

zahraničních osob a tím i lepší naplnění práv zaručených Listinou.

Provedení přímého zápisu v rámci registračního principu dostojí i

nárokům kritéria způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle

něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného

cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu.

Napadené ustanovení je způsobilé dostát nárokům čl. 36 odst. 2 Listiny

a zajistit soudní ochranu právům, jež mohla být v souvislosti se

zápisem do rejstříku dotčena. Tohoto cíle lze dosáhnout i bez soudního

přezkumu, neboť povinná forma připojeného notářského zápisu garantuje

správnost skutečností do rejstříku zapisovaných. Cíl, který napadené

ustanovení sleduje, se proto jeví jako legitimní.



55. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z

pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle

názoru navrhovatele porušena, tj. k právu na spravedlivý proces a k

zásadě nezávislosti soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná,

že základním smyslem obchodního rejstříku je zajistit transparentnost

podnikatelského života, zpřístupnit každému zájemci všechny údaje o

obchodníkovi, které jsou důležité z hlediska jeho důvěryhodnosti, z

hlediska jeho schopnosti a vůle plnit existující i budoucí závazky.

Obchodní rejstřík směřuje především k evidenci osob vystupujících v

obchodních vztazích. Evropská unie je přitom postavena na myšlence

svobodné hospodářské soutěže a právního státu. V souladu s vyvíjející

se právní úpravou i judikaturou v zemích Evropské unie je v souvislosti

s vedením obchodního rejstříku viditelný posun k plnění jeho funkcí v

pouhé evidenci podnikatelských subjektů, přičemž hmotněprávní přezkum

by měl být opuštěn a rozhodující role by měla být přenesena na

podnikatele, který by měl být s to formulovat takový návrh, který splní

požadavky zákona. Ve světle výše uvedeného plně obstojí i druhé měřítko

principu proporcionality, to je potřebnost zvoleného prostředku.



56. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším

smyslu), Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení § 200da

odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., v porovnání s jinými

opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, neústavním postupem

omezovalo právo navrhovatele či účastníků rejstříkového řízení na

spravedlivý proces či bylo v rozporu se zásadou nezávislosti soudů.

Zákonodárce měl samozřejmě prostor k úvaze, zda zakotví přímý zápis do

obchodního rejstříku a byl přitom povinen dbát na to, aby zvolený

postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl

zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení

(právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Ústavní soud uznává, že

rekodifikace občanského soudního řádu zákonem č. 216/2005 Sb. znamenala

podstatné změny v pojetí vedení obchodního rejstříku, tyto změny ve

vztahu k napadenému ustanovení však nejsou v žádném případě v rozporu s

přiměřeností použitých prostředků. Podle ustálené judikatury Evropského

soudu není smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvořit nová hmotná práva

postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout procesní

ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem, přičemž tento článek sám

o sobě nezajišťuje právům a závazkům zajišťovaným právním řádem

smluvních států žádný konkrétní věcný obsah.



57. Ústavní soud nezjistil, že by ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř.,

ve znění zákona č. 216/2005 Sb., princip proporcionality ve vztahu ke

všem třem posuzovaným komponentům porušovalo, ani že by v důsledku jeho

aplikace došlo ke zneužití práva chráněného ústavním pořádkem.



58. Pokud se týká tvrzení navrhovatele o porušení principu nezávislosti

soudní moci napadeným ustanovením § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., Ústavní soud konstatuje, že princip

nezávislosti soudů je jedním ze stěžejních ústavních principů. V České

republice moc soudní vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a to

podle výslovného znění čl. 81 Ústavy. V čl. 82 odst. 1 Ústava dále

zaručuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu soudcovských

mandátů. Základní zásady soudního řízení jsou pak upraveny Ústavou a

Listinou, které ve svých ustanoveních vymezují pravomoc soudní moci

(viz čl. 4 a čl. 81 až 96 Ústavy) a minimální standardy dodržování

základních práv a svobod účastníků soudních řízení, včetně ústavního

práva každého na soudní a jinou právní úpravu a na spravedlivý proces

(viz č. 36 až 40 Listiny). Všichni účastníci soudního řízení mají před

soudem rovná práva (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy) a to bez ohledu na

jejich formu a postavení ve společnosti. Nezávislost rozhodování

obecných soudů se pak uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním

a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především

principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36

Listiny, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy jakož i z čl. 1 Ústavy. Právo na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny je pak výrazem jedné ze

stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát založený na

úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy). Ochrana

těchto práv je ústavně svěřena především obecným soudům (čl. 90

Ústavy), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem

(čl. 95 odst. 1 Ústavy), a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního

práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený

postup, jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud

sám. Aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně

jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich

rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě.



59. Skutečnost, že soud zkoumá podmínky pro provedení zápisu pouze z

formálního hlediska, není v rozporu se zásadou nezávislosti soudů (čl.

81 a 82 odst. 1 Ústavy) ani neznamená porušení práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 Listiny. Listina poskytuje soudní (procesní)

ochranu pouze tomu právu, které účastníkům právní řád (hmotné právo)

garantuje. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na

spravedlivý proces k uplatnění svého práva, tedy práva, které

zákonodárce účastníkům jako subjektivní právo zaručuje. Podle ustálené

judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces

podle čl. 36 Listiny došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost

domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve smyslu čl.

6 odst. 1 Úmluvy by pak k porušení práva na spravedlivý proces došlo,

pokud by bylo porušeno právo projednat záležitost účastníka řízení

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Ústavní soud nedospěl k

závěru, že by napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., znamenalo porušení takto prohlášeného práva na

spravedlivý proces, které zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku

odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování

ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování

vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.



60. Ústavní soud je názoru, že napadené ustanovení § 200da odst. 3 o.

s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., není ani v rozporu s požadavkem

tzv. plné soudní jurisdikce tak, jak tvrdí navrhovatel. Ochrana

podnikatelů proti nežádoucím zápisům do obchodního rejstříku je totiž

upravena pro případ fikce zápisu v ustanovení § 200db odst. 4 o. s. ř.,

ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle jehož dikce se podnikatel a

osoby, které se podle zvláštního předpisu zapisují do rejstříku v rámci

zápisu podnikatele, mohou do jednoho měsíce od zápisu návrhem domáhat u

rejstříkového soudu výmazu nebo změny dotčeného zápisu.



61. Navrhovatel svůj návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s.

ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb. odůvodnil tvrzením, že napadené

ustanovení občanského soudního řádu je podle jeho názoru v rozporu s

právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadou nezávislosti soudů

zakotvenou v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud rozpor

napadeného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal. Nad rámec

argumentace navrhovatele se pak Ústavní soud zabýval tím, zda předmětná

právní úprava ústavně nekonformním způsobem nezasahuje do vlastnických

práv a dospěl k závěru, že minoritní i majoritní vlastníci mají k

dispozici prostředky právní ochrany garantované hmotně právními

ustanoveními obchodního zákoníku (ustanovení § 183k odst. 1 obchodního

zákoníku) a tudíž vlastnická práva vlastníků účastnických cenných

papírů nejsou dotčena. K ochraně vlastnického práva v souvislosti s

aplikací ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku se pak Ústavní

soud podrobně vyjádřil v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05

(http://nalus.usoud.cz).



62. Pokud napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona

č. 216/2005 Sb., ukládá soudu při splnění zákonem stanovených podmínek

provedení zápisu do obchodního rejstříku v rámci nesporného řízení a

Ústavní soud neshledal v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení jeho

rozpor s ústavním pořádkem, nelze ve světle výše uvedeného než uzavřít,

že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného ustanovení.



63. Ústavní soud proto návrh za zrušení ustanovení § 183i až § 183n

obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle ustanovení

§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c)

zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně

neoprávněným a návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve

znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení § 200da odst. 4 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle

ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.