62/2009 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň,
Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír
Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel
Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická
rozhodlo o návrhu Městského soudu v Praze, za který jedná JUDr. Zuzana
Ciprýnová, na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a ustanovení §
200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu
Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a Městského soudu v
Praze za který jedná JUDr. Hana Albertová, jako vedlejšího účastníka
řízení,
takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení §
200da odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Dne 4. října 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu
v Praze, za který jedná soudkyně JUDr. Zuzana Ciprýnová (dále též jen
„navrhovatel“), podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
Ústavním soudu“), na zrušení ustanovení § 183i až § 183n zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obchodní zákoník“), ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., kterým se měnil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 189/1994 Sb., o
vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů a zákon č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/2005 Sb.“), a na zrušení
ustanovení § 200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále též jen „o. s. ř.“), ve znění zákona č. 216/2005 Sb.
2. Předmětný návrh podal navrhovatel v souvislosti s rozhodováním o
návrhu na zápis změny - usnesení valné hromady obchodní firmy
Zkušebnictví, a. s., o přechodu účastnických cenných papírů menšinových
akcionářů této společnosti na hlavního akcionáře podle ustanovení §
183i a násl. obchodního zákoníku, konané dne 9. září 2005, do
obchodního rejstříku vedeného navrhovatelem pod spisovou značkou B
1563.
3. Navrhovatel má za to, že ustanovení § 183i až § 183n obchodního
zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jsou v rozporu s čl. 11 a
čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), s čl. 6
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ustanovení § 200da
odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., pak podle tvrzení
navrhovatele, je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny a v rozporu se zásadou nezávislosti soudů zakotvenou v čl. 81 a
čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
4. Navrhovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 183i až § 183n
obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a § 200da odst. 3
o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., neboť je, podle jeho názoru,
musí aplikovat a tato ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
5. Dne 8. prosince 2005 vydal Ústavní soud usnesení sp. zn. Pl. ÚS
53/05, kterým odmítl návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České
republiky ze dne 16. listopadu 2005, zastoupené advokátem JUDr. Petrem
Zimou, na zrušení ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku,
neboť provedení řízení ve věci návrhu skupiny senátorů brání překážka
věci zahájené. Vzhledem ke skutečnosti, že návrh byl podán oprávněným
navrhovatelem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o
Ústavním soudu, měl oprávněný navrhovatel právo podle ustanovení § 35
odst. 2 in fine zákona o Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve
podaném návrhu jako vedlejší účastník řízení ve věci Pl. ÚS 43/05.
Protože návrh skupiny senátorů směřoval ke zrušení ustanovení § 183i až
§ 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 377/2005 Sb., o
doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelnami a úvěrními družstvy,
institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými
papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů
(dále jen „zákon č. 377/2005 Sb.“), účinného od 29. září 2005, podala
skupina senátorů po vydání usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
53/05 ze dne 8. prosince 2005 opětovně dne 22. prosince 2005 návrh na
zrušení napadených ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku, ve
znění zákona č. 377/2005 Sb., který je u Ústavního soudu veden pod sp.
zn. Pl. ÚS 56/05. Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. září 2006 sp. zn.
Pl. ÚS 43/05 a Pl. ÚS 56/05 Ústavní soud z řízení vedeného pod sp. zn.
Pl. ÚS 43/05 vyloučil k samostatnému projednání návrh vedlejšího
účastníka - skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky
zastoupené JUDr. P. Z. s tím, že vyloučený návrh vedlejšího účastníka
spojil ke společnému řízení s návrhem vedeným dosud pod sp. zn. Pl. ÚS
56/05 tak, že oba návrhy budou projednány pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05.
6. Dne 22. srpna 2006 a dne 2. ledna 2007 vydal Ústavní soud usnesení
pod sp. zn. Pl. ÚS 53/06 a sp. zn. Pl. ÚS 93/06, kterými odmítl návrhy
Městského soudu v Praze, za který jedná soudkyně JUDr. Hana Albertová,
doručené Ústavnímu soudu dne 18. července 2006 a 21. prosince 2006, na
zrušení ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku, neboť
provedení řízení ve věcech návrhů Městského soudu v Praze, za který
jedná JUDr. Hana Albertová, brání překážka věci zahájené. Vzhledem ke
skutečnosti, že návrhy byly podány oprávněným navrhovatelem ve smyslu
ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, má oprávněný
navrhovatel právo podle ustanovení § 35 odst. 2 in fine zákona o
Ústavním soudu účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší
účastník řízení ve věci Pl. ÚS 43/05.
7. Městský soud v Praze, za který jedná JUDr. Zuzana Ciprýnová, doručil
Ústavnímu soudu dne 17. září 2007 další návrh na zrušení ustanovení §
183i až § 183n obchodního zákoníku a § 200da odst. 3 o. s. ř. a dne 25.
září 2007 další tři návrhy na zrušení stejných ustanovení. Ústavní soud
usneseními ze dne 9. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 20/07, ze dne 23. ledna
2008 sp. zn. Pl. ÚS 21/07, ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. Pl. ÚS
22/07 a ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 23/07 uvedené návrhy
odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné.
8. Ústavnímu soudu byly dne 10. března 2006, dne 10. dubna 2006 a dne
4. září 2006 doručeny žádosti J. H., Ing. J. N. a Ing. J. Č. o přiznání
postavení vedlejších účastníků řízení podle ustanovení § 63 resp. § 76
odst. 3 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s aplikací ustanovení §
183i až § 183n obchodního zákoníku při převodu účastnických cenných
papírů z jejich vlastnictví do vlastnictví většinového akcionáře. Dne
22. června 2006 pak byl Ústavnímu soudu doručen přípis Městského
státního zastupitelství v Praze sp. zn. KZC 527/2006, které sdělilo, že
v právní věci navrhovatele Zkušebnictví, a. s., o návrhu na zápis
přechodu akcií podle § 183i obchodního zákoníku do obchodního
rejstříku, vstupuje do řízení ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm.
i) o. s. ř. Ústavní soud k tomu uvádí, že v řízení o zrušení zákonů a
jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, kterým je podle čl. 88
Ústavy Ústavní soud vázán, s výjimkou případů nastalých v důsledku
postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vedlejší
účastenství nezná. Ústavní soud současně konstatuje, že ze shora
citovaných ustanovení nevyplývá ani oprávnění vstupu Městského státního
zastupitelství v Praze do řízení jako účastníka řízení. Jestliže
Městské státní zastupitelství v Praze odvozuje své oprávnění vstoupit
do řízení ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. i) o. s. ř., byl by
takovýto vstup do řízení před Ústavním soudem oprávněn jen v případě,
že by postavení účastníka, resp. vedlejšího účastníka řízení náleželo
obchodní firmě Zkušebnictví, a. s. Takováto skutečnost však nenastala.
K tomu Ústavní soud uzavírá, že účastníkem řízení před Ústavním soudem
může být jen ten, koho zákon o Ústavním soudu označuje (§ 28 odst. 1 až
4).
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady
věcného posouzení návrhu, a zabýval se tak i otázkou, zda navrhovatel
je v daném případě legitimován k podání tohoto návrhu.
10. Napadená ustanovení byla do českého právního řádu zařazena s
účinností od 3. června 2005, resp. 1. července 2005, zákonem č.
216/2005 Sb. Schválená novela souboru zákonů, upravujících vedení
obchodního rejstříku a zápisy do něj, přinesla v ustanoveních § 183i až
§ 183n obchodního zákoníku úpravu institutu známého v zahraničních
řádech jako tzv. squeeze - out, tj. odnětí akcií proti vůli vlastníka.
Ustanovením § 200da odst. 3 o. s. ř. byl pak upraven postup
rejstříkového soudu při prověřování zakladatelských dokumentů, případně
dokumentů požadovaných při změně zápisu údajů o společnosti tak, že
tento soud se omezí pouze na přezkum, zda údaje v návrhu na zápis
odpovídají údajům uvedeným v notářském zápisu, aniž by soud vydával
jakékoliv rozhodnutí.
11. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, o který se návrh opírá, dojde-li soud
k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Jak Ústavní soud
uvedl ve svém usnesení ze dne 28. listopadu 2002 sp. zn. Pl. ÚS 20/02
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka
rozhodnutí“), svazek 28, usnesení č. 42, str. 477], stěžejní otázkou
tedy je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon „jehož má
být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je
splněna vždy, jedná- li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení,
jehož aplikace má být bezprostřední, a jež má být užito při rozhodnutí
ve věci samé, tzn. v daném případě v řízení o zápisu usnesení valné
hromady Zkušebnictví, a. s., o přechodu účastnických cenných papírů
menšinových akcionářů této společnosti na hlavního akcionáře podle §
183i a násl. obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., do
obchodního rejstříku. Ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., pak ukládá rejstříkovému soudu, aby bez vydání
rozhodnutí provedl zápis do rejstříku o skutečnostech, které mají
podklad v připojeném notářském zápisu, a to za předpokladu, že
účastníkem řízení je pouze podnikatel a že provedení takového zápisu
navrhl. Soudu tedy nepřísluší věcný přezkum notářských zápisů, které se
o rozhodných skutečnostech, týkajících se zejména změn zakladatelských
dokumentů obchodních společností a jiných právnických osob, sepisují.
12. K tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost právního předpisu,
nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti,
nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. Přímá aplikace ustanovení
§ 183i až § 183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb.,
jak z výše uvedeného plyne, není součástí soudní činnosti rejstříkového
soudu. Připuštění navrhovatelem zastávaného širokého výkladu pojmu
„zákon, jehož má být při řešení věci použito“ by v podstatě znamenalo
právo soudu zpochybnit jakékoli ustanovení, které bylo použito, neboť
vždy dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je
vždy aplikován též právní předpis jako celek. Takový výklad však
Ústavní soud odmítá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října.
2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, usnesení č.
39, str. 353).
13. Z uvedeného vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení § 183i až §
183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., byl podán
někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním
soudu], což Ústavnímu soudu neumožňuje, aby se zabýval meritorní
argumentací navrhovatele k jednotlivým napadeným ustanovením obchodního
zákoníku. K tomu Ústavní soud zjišťuje, že napadená ustanovení
obchodního zákoníku byla opakovaně novelizována - s účinností od 29.
září 2005 ustanoveními § 46 části deváté zákona č. 377/2005 Sb., o
doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy,
institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými
papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů
(dále jen „zákon. č. 377/2005 Sb.“), s účinností od 1. dubna 2006
zákonem č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením
dohledu nad finančním trhem a s účinností od 1. dubna 2008 zákonem č.
104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů
(zákon o nabídkách převzetí). Soulad napadených ustanovení § 183i až §
183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 377/2005 Sb., s ústavním
pořádkem byl navíc předmětem přezkumu Ústavního soudu již v řízení
vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05 s tím, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 56/05
ze dne 27. března 2008 byl návrh zamítnut (in http://nalus.usoud.cz,
vyhlášen pod č. 257/2008 Sb.).
14. Za takto nastalé procesní situace Ústavní soud není oprávněn
autoritativně se vyjadřovat k ústavní konformitě ustanovení § 183i až §
183n obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., a to ani z
pohledu názorů vyjádřených Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. ledna
2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 5,
str. 29, vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.), event. názorů k tomuto nálezu
prezentovaných v odlišných stanoviscích šesti soudců Ústavního soudu
(srov. nález ze dne 13. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 75/04, vyhlášen pod
č. 452/2006 Sb.).
15. Ústavní soud dále zkoumal tu část návrhu, kterou se navrhovatel
domáhal zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.
216/2005 Sb.
III.
Text napadeného zákonného ustanovení
16. Ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005
Sb., zní:
§ 200da odst. 3 o. s. ř.:
Bez vydání rozhodnutí soud též provede zápis do rejstříku o
skutečnostech, jejichž účinnost nebo platnost nenastává podle
zvláštního právního předpisu až zápisem do rejstříku, nebo zápis o
jiných skutečnostech, které mají podklad v připojeném notářském zápisu,
a to za předpokladu, že účastníkem řízení je pouze podnikatel a že
provedení takového zápisu navrhl. Notářský zápis je způsobilým
podkladem k tomuto zápisu, i když zvláštní právní předpisy tuto formu
právního úkonu nevyžadují.
17. Ústavní soud zjistil, že zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění
zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony (dále jen „zákon č. 79/2006 Sb.“), došlo ke změně
napadeného ustanovení, takže § 200da odst. 3 o. s. ř. zní od 15. března
2006 takto:
§ 200da odst. 3 o. s. ř.:
Soud provede zápis, aniž by o tom vydával rozhodnutí, také tehdy, pokud
mají navrhované zapisované skutečnosti podklad v přiloženém notářském
zápisu; v takovém případě soud kromě zjištění podle odstavce 1 zkoumá
pouze to, zda notářský zápis splňuje požadavky kladené na něj zvláštním
právním předpisem. Postup podle předchozí věty se použije pouze tehdy,
jeli navrhovatelem a jediným účastníkem řízení podnikatel, kterého se
zápis týká. Notářský zápis je způsobilým podkladem k zápisu, i když
zvláštní právní předpisy tuto formu právního úkonu nevyžadují.
18. Provedenou novelou došlo sice ke změně znění odstavce § 200da odst.
3 o. s. ř., avšak i přes novelizaci zůstalo znění napadeného ustanovení
v podstatě obsahově stejné, když v rozhodném směru, co se projednávané
věci týká, nedošlo ke změně relevantní. S vazbou na Část třetí, Čl. VI
odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 79/2006 Sb., podle které
„-řízení ve věcech obchodního rejstříku zahájená před dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů“
bude Městský soud v Praze postupovat podle znění § 200da odst. 3 o. s.
ř. platného ke dni podání návrhu na zápis usnesení valné hromady, tj.
ke dni 16. září 2005. Ústavní soud tak v souladu se svojí dosavadní
judikaturou dovodil svoji povinnost o návrhu podaném v souladu s
ustanovením § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozhodnout.
19. Posléze zákonodárce zákonem č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních
společností a družstev, novelizoval ustanovení § 200da, ale jen tak, že
vložil za odstavec 1 nový odstavec 2. Odstavec 3 § 200da o. s. ř. se
tak stal odstavcem 4. Dikce ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., nyní
odst. 4, zůstala shodná s dikcí předchozí.
IV.
Ústavnost legislativní procedury
20. Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů
povinen posoudit, zda napadený zákon, resp. jeho část, byl přijat a
vydán ústavně předepsaným způsobem.
21. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona předložil Poslanecké
sněmovně poslanec JUDr. Jiří Pospíšil dne 21. ledna 2004. Poslancům byl
návrh rozeslán jako tisk 566/0 dne 21. ledna 2004 a vládě zaslán k
vyjádření stanoviska dne 22. ledna 2004. Návrh byl přijat na 41. schůzi
Poslanecké sněmovny dne 9. února 2005 usnesením č. 1457, když z
přítomných 185 poslanců jich pro návrh hlasovalo 182.
22. Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu ze
dne 16. listopadu 2005 uvedl, že Senátu byl návrh postoupen Poslaneckou
sněmovnou dne 7. března 2005. Senát návrh projednal dne 31. března 2005
na své 4 schůzi v pátém funkčním období a v hlasování č. 96 přijal k
návrhu zákona usnesení č. 104, kterým vrátil návrh zákona Poslanecké
sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro usnesení hlasovalo 64 senátorů z
69 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti.
23. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky Ústavní soud dále zjistil, že návrh zákona Poslanecká
sněmovna opětovně projednala dne 3. května 2005 na své 44. schůzi.
Sněmovna setrvala na svém stanovisku a návrh zákona schválila usnesením
č. 1626, když se pro něj v hlasování č. 25 ze 193 přítomných vyslovilo
135 a 2 byli proti.
24. Prezident, předseda vlády i předseda Poslanecké sněmovny zákon
podepsali a vyhlášen byl dne 3. června 2005 ve Sbírce zákonů v částce
77 pod č. 216/2005 Sb.
25. Lze uzavřít, že zákon č. 216/2005 Sb. byl přijat a vydán ústavně
předepsaným způsobem.
V.
Rekapitulace podstatných vyjádření účastníků
26. Ústavní soud si vyžádal v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení - Poslanecké sněmovny a
Senátu Parlamentu České republiky a vedlejšího účastníka řízení
Městského soudu v Praze, za který jedná JUDr. Hana Albertová.
27. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve
vyjádření ze dne 16. listopadu 2005 popsal proceduru přijetí zákona č.
216/2005 Sb. a uvedl, že zákonodárný sbor jednal při projednávání
napadeného zákona ve shodě s právní procedurou a svým hlasováním
vyjádřil přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky. Současně přiložil text pozměňovacího návrhu
poslance Doležala, pozměňovací návrhy - tisk 566/4, schválený text
zákona - tisk 566/5, stenografický záznam ze třetího čtení ze dne 9.
února 2004 a usnesení Poslanecké sněmovny č. 1457 a č. 1626.
28. Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 16.
listopadu 2005 popsal proceduru projednání návrhu zákona Senátem. Pokud
jde o napadené ustanovení o. s. ř., byl podle obsahu vyjádření předsedy
Senátu, zákonodárce při přijetí jeho změny veden celkovou filosofií
změny, vedoucí ke zrychlení a zefektivnění řízení před obchodním
rejstříkem. Zákonodárce vycházel z toho, že notářský zápis má charakter
veřejné listiny, její obsah je nadán premisou správnosti takové
listiny. Přes tuto skutečnost byla rejstříkovými soudy přezkoumávána,
čímž docházelo jednak k průtahům v řízení a jednak ke střetům různých
právních názorů na obsah takové listiny. Novela o. s. ř. upravila
postup soudu při prověřování zakladatelských dokumentů, případně
dokumentů vyžadovaných při změně zápisu údajů o společnosti tak, že
soud pouze prověřuje, zda tyto dokumenty obsahují zákonem vyžadované
náležitosti a přílohy a zda jsou naplněny požadavky týkající se
jednotlivých skutečností zapisovaných do rejstříku. Pokud splnění shora
uvedených požadavků prokazuje notářský zápis, rejstříkový soud se omezí
na přezkum, zda údaje v návrhu na zápis odpovídající údajům uvedeným v
notářském zápisu. Notář sepisující notářský zápis odpovídá za obsah jím
ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se zakladatelskými
dokumenty právnické osoby. Soud provádí věcný přezkum pouze u
konstitutivních zápisů do obchodního rejstříku, a to jen v případě, že
nejde o veřejnou listinu, která by skutečnosti, které mají být zapsány,
dostatečně dokladovala, to znamená, že nebyl přiložen notářský zápis.
29. Vedlejší účastník řízení - Městský soud v Praze, za který jedná
JUDr. Hana Albertová, své vyjádření k návrhu nepodal.
30. Vyjádření účastníků řízení bylo navrhovateli a vedlejšímu účastníku
řízení zasláno na vědomí k podání případné repliky. Navrhovatel ve své
replice ze dne 30. srpna 2006, kterou doplnil podáním ze dne 10.
listopadu 2006, setrval na svých názorech uvedených v návrhu na zrušení
napadených ustanovení a současně uvedl, že je nezbytné respektovat
závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“)
vyslovené ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice č.
29010/95 ze dne 21. října 2003, neboť zde jde o podobnou situaci. Zápis
usnesení valné hromady do obchodního rejstříku je podle jeho názoru
přímým a neopominutelným důvodem pro chod vlastnického práva k akciím
podle ustanovení § 183l obchodního zákoníku (bez tohoto zápisu by k
přechodu vlastnictví nedošlo). Proto maxima vyslovená Evropským soudem,
tj. že by se o takových věcech mělo rozhodovat v kontradiktorním a
veřejném soudním řízení, zde platí v plném rozsahu.
31. Ústavní soud repliku navrhovatele ze dne 30. srpna 2006, včetně
jejího doplnění ze dne 10. listopadu 2006, zaslal na vědomí účastníkům
a vedlejšímu účastníkovi řízení. Navrhovatel pak podáním ze dne 8.
ledna 2007 doplnil svůj návrh o argumentaci ve vztahu k judikatuře
Ústavního soudu, když konkrétně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze
dne 25. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01 (http://nalus.usoud.cz) a na
faktor spravedlivého procesu jako podmínky posuzování proporcionality
při zásazích do práva pokojného užívání majetku. I toto doplnění návrhu
Ústavní soud doručil účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
Účastníci ani vedlejší účastník řízení se k podané replice ani k
doručeným doplněním návrhu nevyjádřili.
32. Dne 13. května 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění návrhu
navrhovatele ze dne 7. května 2008. Navrhovatel v něm upozornil na dvě
legislativní změny, na které je podle jeho názoru nutno reagovat. Jedná
se o změny, které nastaly v důsledku nabytí účinnosti zákona č.
377/2005 Sb. (v doplnění návrhu nesprávně uvedeno číslo 577/2005 Sb.),
o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy,
institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými
papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů
(zákon o finančních konglomerátech) a v důsledku přijetí nového zákona
č. 104/2008 Sb. (v doplnění návrhu nesprávně uvedeno číslo 208/2008
Sb.), o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o
nabídkách převzetí). Navrhovatel ve svém obsáhlém podání velmi podrobně
rozebírá odůvodnění včetně důvodů zamítnutí návrhu senátorů nálezem
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a navrhuje, aby se Ústavní soud k
otázce ústavnosti napadených ustanovení § 183i a násl. obchodního
zákoníku vrátil bez ohledu na rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a
otázku ústavnosti práva výkupu vzhledem ke shora řečenému znovu
posoudil.
33. Ústavní soud doručené doplnění návrhu navrhovatele ze dne 7. května
2008 doručil účastníkům i vedlejšímu účastníkovi řízení. K doplnění
návrhu své vyjádření doručil Ústavnímu soudu dne 11. června 2008 pouze
Senát Parlamentu České republiky, který popsal proceduru přijetí zákona
o finančních konglomerátech a zákona o nabídkách převzetí.
34. Podáním ze dne 21. července 2008 doručil navrhovatel Ústavnímu
soudu kopii článku autorky Mariji Bartl z Evropského univerzitního
institutu, který byl publikován v časopisu Jurisprudence č. 3/2008 na
str. 4 až 14 a který je reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 27.
března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Jak navrhovatel uvedl, předmětný
článek zaslal Ústavnímu soudu jednak na podporu dosavadní argumentace a
jako názor nezávislého odborníka. I toto podání bylo účastníkům a
vedlejšímu účastníkovi řízení doručeno.
VI.
Průběh jednání
35. Dne 10. ledna 2007 se konalo veřejné jednání pléna Ústavního soudu,
na kterém navrhovatel předal krátkou cestou předsedovi pléna v písemné
podobě doplnění svého návrhu ze dne 8. ledna 2007. Vzhledem k tomu, že
Ústavnímu soudu ani účastníkům řízení tak nebylo možno poskytnout
dostatek času na seznámení se s doplněnou argumentací navrhovatele,
nezbylo než veřejné jednání odročit.
36. Ústavní soud usnesením ze dne 20. března 2007 č. j. Pl. ÚS
43/05-242 řízení ve věci podaného návrhu přerušil. Důvodem byla
skutečnost, že před Ústavním soudem souběžně pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05
probíhalo další řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 183i až §
183n obchodního zákoníku, ve kterém byla řešena otázka, která mohla mít
význam pro rozhodnutí vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05. Proto plénum
Ústavního soudu, vedeno zájmem na zachování korektnosti a
spravedlivosti řízení, shledalo překážku řízení v plenární věci sp. zn.
Pl. ÚS 43/05. Vzhledem k tomu, že ve věci sp. zn. Pl. ÚS 56/05 bylo dne
27. března 2008 rozhodnuto, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení
vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 přerušeno. Ústavní soud proto usnesením
ze dne 2. dubna 2008 č. j. Pl. ÚS 43/05-255 rozhodl, že v řízení se
pokračuje.
Ústavní soud se v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu dotázal účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, zda
souhlasí s upuštěním od ústního jednání za situace, kdy od tohoto
jednání nelze očekávat další objasnění věci. S upuštěním od ústního
jednání vyslovili písemný souhlas Poslanecká sněmovna a Senát
Parlamentu České republiky a vedlejší účastník řízení. Navrhovatel na
nařízení ústního jednání trval. Proto Ústavní soud ústní jednání
nařídil na den 2. prosince 2008. Při tomto ústním jednání žádné další
argumenty nezazněly, neboť Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České
republiky svoji neúčast z jednání písemně omluvili, vedlejší účastník
řízení se bez omluvy nedostavil a navrhovatel bez bližšího odůvodnění
omluvil svoji neúčast krátce před zahájením ústního jednání.
VII.
Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem
37. Navrhovatel ve svém návrhu konkrétně namítá, že napadené ustanovení
§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., dostalo
rejstříkový soud do takového postavení, že i kdyby měl v rukou naprosto
přesvědčivé důkazy, že obsah notářského zápisu je nesprávný, neúplný
nebo nepravdivý, nemůže tyto důkazy provést a hodnotit, ale musí zápis
provést, a to dokonce bez vydání jakéhokoliv formálního rozhodnutí o
tomto zápisu. Napadené ustanovení je pak podle názoru navrhovatele v
rozporu s Ústavou proto, že v případě jeho aplikace nelze hovořit o
rozhodování nezávislého soudu.
38. Ústavní soud z obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č.
216/2005 Sb. zjišťuje, že základním cílem navrhované novely byla
celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy obchodního
rejstříku. Dosavadní pojetí obchodního rejstříku navazuje nejen na
prvorepublikovou úpravu a potažmo na před rokem 1918 platný rakouský
obchodní zákoník a související předpisy, ale také na nové zkušenosti z
Německa a Rakouska. Toto pojetí je opakovaně zdůvodňováno nutností
implementace evropských směrnic a zvýšením ochrany třetích osob.
Navržená úprava zákona klade především důraz na změnu procesněprávní
úpravy zápisů do obchodního rejstříku, která je v převážné většině
obsažena v o. s. ř. Byl opuštěn věcný přezkum a zaveden princip
registrační (obdobně Itálie, Španělsko, Velká Británie apod.)
Rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu
a v dílčích věcech také hmotně právní, pokud o nich nebyl předložen
notářský zápis. K narušení právní jistoty nedochází, neboť přezkum
úplnosti formulářů a souladu mezi listinami a návrhem zaručuje
bezpečnost a přesnost právních vztahů. Vzhledem k tradici panující na
území České republiky, ke zbytečnému nárůstu transformačních nákladů a
vzhledem k celkové konstrukci českého právního řádu stojící na
veřejnoprávní kontrole zákonnosti, zachoval návrh zákona soud jako
subjekt vedoucí celou agendu. Novou, byť v českém právu již využívanou
a v evropských zemích běžnou metodou, bylo zavedení povinných formulářů
s obligatorními přílohami. Řízení se v zásadě zahajuje na návrh a
kladné rozhodnutí rejstříkového soudu se nečiní zvláštním rozhodnutím,
ale ipso facto. Oproti tomu řízení zahájená ex officio specifické
rozhodnutí vyžaduje. Rozhodující role byla přenesena na podnikatele,
kteří, majíce přístup ke všem relevantním zdrojům a informacím, by měli
být s to formulovat takový návrh, který plně splní požadavky zákona.
Důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení procesu zápisu do
obchodního rejstříku, eliminace případných dalších řízení a celkové
zlepšení prostředí pro podnikání českých i zahraničních osob, a tím i
lepší naplnění práv zaručených Listinou.
39. Ve zvláštní části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005 Sb.
se uvádí, že rejstříkový soud z důvodu přehlednosti celého systému,
ochrany zákonnosti a zabránění matení veřejnosti, formálně návrh
přezkoumá, zda splňuje požadavky zákona, zda navržená firma není
zaměnitelná nebo klamavá podle obchodního zákoníku a zda je předmět
podnikání v souladu s vydanými oprávněními. Kromě zákonem výslovně
určených bodů není soud oprávněn provádět jinou kontrolu došlého
návrhu, s výjimkou ustanovení § 200db o. s. ř. Rejstříkový soud tak
zjistí, zda je návrh podán v souladu se zákonem na formuláři a s
požadovanými listinami a zda je mezi nimi soulad. Nápomocným, byť v
celku silným argumentem byla také dikce čl. 10 První Směrnice Rady
68/151/EHS ze dne 9. března 1968, o koordinaci ustanovení k ochraně
zájmů společníků a třetích osob, stanovených v členských státech pro
obchodní společnosti ve smyslu čl. 58 Smlouvy o Evropských
společenstvích, která o věcném přezkumu ničeho nestanoví. V zásadě by
česká právní úprava mohla být formulována tak, že by se věcně právní
přezkum opustil zcela a vystačilo by se pouze s notářskými zápisy a
jinou ingerencí notáře, kterou stávající právní řád zná. Pakliže je
možné opustit věcně právní přezkum úplně, pak jeho částečné zachování
není nic, co by porušovalo zásady či co by narušovalo právní jistotu.
Navržený zákon sice vychází z dílčího a podmíněného zachování věcného
přezkumu proto, že i nadále uznává fiktivnost právnické osoby a tedy
zvýšenou potřebu ochrany třetích stran, ale hlavní důvod je jinde. Tím
je dosavadní pojetí obchodního zákoníku a paradigmatické pojetí nauky
obchodního práva, kdy posun obchodního rejstříku (evidence) blíže k
evidenčnímu náhledu je věcí komplexnější změny obchodního práva.
40. Z pohledu komparativního je třeba uvést, že ve státech Evropské
unie mají některé státy právní úpravu obchodního rejstříku v
samostatném zákoně navazujícím na občanský soudní řád, jiné mají úpravu
v zákoníku obchodním a jiné v zákoníku občanském. Povolování zápisu do
rejstříku je založeno rovněž zcela individuálně, a to jak na principu
povolovacím, tak na principu registračním. Řízení je vedeno soudy,
registrátory, správními úřady či patentovými úřady. Například v
Nizozemí je obchodní rejstřík veden Obchodní komorou, která se v
případě pochybnosti o legalitě požadovaného zápisu obrací na
(kantonální) soud. V Německu obchodní rejstřík vede vždy místně
příslušný rejstříkový soud podle sídla společnosti. Registraci provádí
vyšší soudní úředník nebo soudce. Soudci jsou vyhrazeny například tyto
úkony: první zápis, zápis změn stanov, které se nedotýkají pouze znění
stanov, změny společenských smluv, výmaz z vymezených důvodů atd.
Obchodní rejstřík je veden soudy elektronicky, významná je i role
notářů při osvědčování skutečností souvisejících s procesy ve
společnostech. Ve věcech squeeze-outu je minoritnímu akcionáři
poskytnut specifický typ řízení tzv. Spruchverfahren, který se sice
zahajuje na návrh, ale povinnost tvrzení navrhovatele se omezuje na
okolnosti zjistitelné ze zprávy představenstva, navrhovatel nemusí
vyčíslit konkrétní výši apod. Ve Švýcarsku je obchodní rejstřík veden
příslušným Úřadem obchodního rejstříku (Handelsregisteramt), každý
švýcarský kanton má vlastní úřad, kde se místně příslušné společnosti
registrují. V Rakousku je systém vedení obchodního rejstříku obdobný
jako v Německu. Obchodní rejstřík vede příslušný zemský soud a tam, kde
je veden obchodní rejstřík, je vždy zřízen i speciální soud pro
obchodní spory. I zde některé úkony provádí vyšší soudní úředník,
závažnější náleží soudci. Ve věci squeeze-outu je zajištěn specifickým
procesním institutem přezkum přiměřeného vyrovnání v nesporném řízení,
ve kterém soud postupuje z úřední povinnosti. Ve Francii a Španělsku
vedou obchodní rejstřík relativně samostatní příslušníci svobodného
povolání - registrátoři. Ve Velké Británii vede obchodní rejstřík
státní úřad tzv. Companies House. Ve Švédsku vede obchodní rejstřík
tzv. Bolagsverket, což je úřad registrace švédských společností,
samostatně fungující od poloviny roku 2004 (oddělil se od úřadu pro
patenty). Tato instituce není financována z veřejných zdrojů a proto
vybírá poplatky za svoje služby. Provádí v podstatě veškeré úkony
související s vedením společností, jako je zápis, výmaz, příjem
účetních uzávěrek, rozhodnutí o likvidaci apod. Ve Finsku vede obchodní
rejstřík Národní úřad pro patenty a registraci Finska. Obchodní
rejstřík je zde založen na principu publicity, přičemž ohlášení změny
či nových údajů zasílají tomuto úřadu buď společnosti samy nebo soudy.
Jak je patrno z uvedeného přehledu, obchodní rejstříky mohou být
spravovány jak subjekty soudními, tak i jinými. Pokud tak z
nejrůznějších důvodů činí soudy, jde o výkon atypické, mimosoudní
pravomoci.
41. Pokud jde o judikaturu ve věci rejstříkových soudů, Evropský soudní
dvůr (dále jen „ESD“) se v několika svých rozhodnutích vyjádřil k
jejich charakteru. Například ve věci HSB-Wohnbau GmbH (C-86/00) či ve
věci Job Centre (C- 111/94), se ESD odmítl zabývat předběžnými otázkami
vznesenými ze strany okresního soudu v Heidelbergu (SRN), neboť jej
jako rejstříkový soud nepovažoval za soud ve smyslu čl. 234 Smlouvy o
založení Evropského společenství s odůvodněním, že před ním není veden
žádný spor a označil ho za úřad, který na návrh rozhoduje o zápisu. ESD
se rovněž odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států
jednajícími jako správní, a ne soudní orgán - např. při řešení
problematiky katastru nemovitostí (Doris Salzman, C-178/99) nebo při
posuzování otázek vyvstalých ve sporu řešeném soukromým rozhodcem
(Nordsee Deutche Hochseefisherei GmbH v Reederei Mond, C-102/81). Z
uvedeného plyne, že ESD zápis do obchodního rejstříku stejně jako vklad
do katastru nemovitostí nepovažuje za rozhodnutí řešící sporné otázky
před nezávislým soudem, ale zápis považuje za rozhodnutí správní, které
není ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí.
42. Normy Evropské unie upravují pouze samotný obchodní rejstřík,
nikoli způsob jeho vedení, který ponechávají zcela na vnitrostátní
úpravě. Obecně lze tedy říci, že bylo zcela na vůli zákonodárce, pro
jakou právní úpravu se pro Českou republiku rozhodl i zda zachoval
vedení rejstříku, byť ve formě převážně administrativních úkonů, na
soudech. Ponechal-li pak český zákonodárce hmotněprávní úpravu v
zákoníku obchodním a procesněprávní úpravu v o. s. ř. a zvolil-li pro
zápis do rejstříku zavedení tzv. registračního principu, nelze tuto
právní úpravu jako takovou považovat za protiústavní.
43. Řízení ve věcech obchodního rejstříku je zvláštním druhem
nesporného řízení. Hmotná práva, která jsou předmětem takového řízení,
upravují převážně ustanovení § 27 až § 38l obchodního zákoníku. Řízení
ve věcech obchodního rejstříku je pak upraveno v ustanovení § 200a a
násl. o. s. ř. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se
zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, zahraničních osobách
i dalších osobách, o nichž to stanoví zákon. Tento seznam obsahuje
údaje, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 35 obchodního
zákoníku, jakož i další v zákoně stanovené údaje. Novelizace provedená
zákonem č. 216/2005 Sb. přinesla zcela zásadní změnu ve způsobu
zahájení řízení, ve způsobu vedení řízení a ve způsobu a obsahu
rozhodování soudu. Došlo především ke zjednodušení vlastního řízení
před soudem, a to upuštěním od věcného (materiálního) přezkumu návrhu
na zahájení rejstříkového řízení. Přenesením části odpovědnosti za
správnost zápisů na zapsané osoby byla oslabena úloha soudu jako
garanta souladu zápisu s právním řádem, a to zavedením přezkumu pouze
formálních předpokladů návrhu.
44. Podle právní úpravy uvedené v zákonu č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v
ustanovení § 80a odst. 1: „Notář sepíše na žádost notářský zápis o
rozhodnutí orgánu právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis
pořízení takového notářského zápisu vyžaduje, nebo pokud je rozhodováno
o skutečnostech zapisovaných do veřejných seznamů, i když zvláštní
právní předpis pořízení takového notářského zápisu nevyžaduje.“ Podle
ustanovení § 80e odst. 1 notářského řádu, „Zjistí-li notář v průběhu
jednání orgánu právnické osoby, který přijímá rozhodnutí, o kterém má
být notářský zápis, že nejsou splněny předpoklady pro přijetí
rozhodnutí vyžadované právními předpisy nebo zakladatelskými dokumenty,
poučí o tom předsedajícího a tuto skutečnost uvede do notářského
zápisu. Totéž platí, pokud je obsah navrhovaného usnesení nebo
přijatého usnesení v rozporu s právními předpisy nebo zakladatelskými
dokumenty.“ Jak Ústavní soud zjistil z notářského zápisu ze dne 9. září
2005, sp. zn. NZ 214/2005, N 219/2005, v čl. III odst. 2, který je
založen ve spise Městského soudu v Praze pod sp. zn. Rg. B 1563, notář
JUDr. J. K. v posuzovaném případě osvědčil, že při jednání valné
hromady obchodní firmy Zkušebnictví, a. s., na kterém byl přítomen,
byly splněny formality, ke kterým jsou společnost a její orgány
povinny.
45. Je zřejmé, že přijetím napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s.
ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., došlo k výraznému posílení
odpovědnosti notářů, kteří garantují zákonnost jednání předcházejícího
přijetí rozhodnutí orgánu právnické osoby. Notář sepisující notářský
zápis, který má charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), odpovídá za
zákonnost jím ověřovaného právního úkonu a za jeho soulad se
zakladatelskými dokumenty právnické osoby. Ustanovení § 200da o. s. ř.,
ve znění zákona č. 216/2005 Sb., vymezuje okruhy případů, ve kterých
soud povoluje zápis rozhodnutím a ve kterých povoluje zápis tak, že jej
provede a to tak, že stanoví, kdy se provádí zápis bez vydání
rozhodnutí a kdy soud rozhodnutí o povolení zápisu vydá. Soud je tedy
povinen vycházet z notářského zápisu, jeho hmotněprávní obsah v
rejstříkovém řízení nepřezkoumává, pokud z jeho obsahu plyne, že
zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik
zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve
znění zákona č. 216/2005 Sb.) a to v případě, že navrhovatelem a
jediným účastníkem řízení je podnikatel, kterého se zápis týká.
46. Problematikou rejstříkového řízení se Ústavní soud zabýval v řadě
svých rozhodnutí. Například v usneseních ze dne 24. ledna 2000 sp. zn.
III. ÚS 360/99 a ze dne 29. května 2001 sp. zn. II. ÚS 361/99
(http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud dospěl k závěru, že v
rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech
akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského
subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři
společnosti tak nejsou účastníky rejstříkového řízení.
47. Námitky navrhovatele směřují ve své podstatě ke skutečnosti, že
podle dikce napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., je soud oprávněn pouze zaregistrovat
skutečnosti uvedené v notářském zápisu, nikoliv je věcně zkoumat a o
nich rozhodnout. Z odůvodnění podaného návrhu na zrušení ustanovení §
200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., lze dovodit,
že navrhovatel zcela subjektivně „nepřijal“ zavedený registrační
princip a nadále z pozice „soudce“ setrvává na požadavku věcného
přezkumu návrhu na zápis, včetně provedení hodnocení důkazů. Svou
argumentací se navrhovatel ve skutečnosti snaží eliminovat či změnit
dopady stávající právní úpravy dané problematiky a staví tak Ústavní
soud do role pozitivního zákonodárce, která mu však, jak vyplývá z čl.
87 Ústavy, který taxativně vymezuje jeho pravomoci, nenáleží.
48. K námitce navrhovatele, že je nezbytné respektovat závěry, ke
kterým dospěl Evropský soud v rozsudku ze dne 21. října 2003 ve věci
Kreditní a průmyslové banky proti České republice, Ústavní soud uvádí,
že v daném případě se jednalo o zavedení nucené správy v bance na dobu
od 30. září 1993 do 31. března 1994. Banka v době zavedení nucené
správy nepřestala existovat a banku zastupoval nucený správce, který
byl zapsán i do obchodního rejstříku. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy
banka namítala, že neměla opravný prostředek ke správnímu rozhodnutí
České národní banky zavést nucenou správu nebo k následným správním a
soudním rozhodnutím. Evropský soud v citovaném rozsudku připomenul, že
„-tam, kde (jako v posuzovaném případě) rozhodnutí přijatá správními
orgány, které rozhodují o občanských právech a závazcích, sama
nesplňují požadavky čl. 6 Úmluvy, je nezbytné, aby taková rozhodnutí
podléhala následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí, který
poskytuje záruku ochrany tohoto článku (viz např. Albert a Le Compte
proti Belgii, 1983, Ortenberg proti Rakousku, 1994, Bryan proti
Spojenému Království, 1995)“. Podstatou v dané věci byla neexistence
účinného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o
zavedení nucené správy. V projednávaném případě se oproti rozhodnutí ve
věci Kreditní a průmyslové banky jedná o zcela jiný případ, který nelze
na danou věc aplikovat. V případě řízení ve věcech obchodního
rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikaci napadeného
ustanovení § 200da, odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.,
soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů.
Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku
bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného
práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o.
s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotně právních podmínek
pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§
200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení
zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a
násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není
přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl
účastník řízení nesouhlasit). Věc Kreditní a průmyslové banky proti
České republice na posuzovanou věc tedy nedopadá a odkaz na ni
nepovažuje Ústavní soud za případný.
49. V doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 navrhovatel odkázal na
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 720/01
(http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud podle názoru
navrhovatele nepochybně považoval možnost posouzení platnosti usnesení
valné hromady v rejstříkové řízení za jednu z procesních záruk. K tomu
Ústavní soud uvádí, že v daném případě se jednalo o spor na určení
neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění na „hlavního
akcionáře“. Stěžovatelé byli v řízení před obchodním rejstříkem
vyloučeni (§ 200c o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
216/2005 Sb.) a tím, dle jejich tvrzení, byli i fakticky vyloučeni z
nalézacího řízení, neboť jejich odpůrce výmazem z obchodního rejstříku
zanikl. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí
rejstříkového soudu nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci
ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm.d) Ústavy do práv stěžovatelů a uvedl,
že: „Podání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady není bez
dalšího automaticky důvodem pro přerušení řízení, ale je na
rejstříkovém soudu, resp. dle tehdy platné právní úpravy bylo, aby
uvážil, zda s ohledem na důvody, pro které je neplatnost usnesení
namítána, bylo namístě řízení přerušit. Soudem zvolený postup tak byl v
souladu s platnou právní úpravou, odpovídal smyslu a účelu další
související právní úpravy, týkající se přeměny obchodních společností,
jejímž cílem je bez průtahů umožnit zápis těchto změn, ke kterým
dochází na smluvním základě jejich společníků, a to s ohledem na to, že
proces přeměny společnosti, který je závažným zásahem do existence
společnosti, je od určitého okamžiku s ohledem na jeho právní,
ekonomické a technické aspekty procesem těžko zvratitelným. Uvedenému
nasvědčuje ustanovení § 131 odst. 4 a konečně i § 220h obchodního
zákoníku, kdy od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku, je považován
vzniklý stav za nezvratný, a to i se zřetelem na zájmy třetích osob,
které jsou upřednostňovány před zájmy vlastních akcionářů. Právě s
ohledem na tuto právní úpravu Ústavní soud ani nesdílí názor
stěžovatelů, že z ustanovení § 131 odst. 8 obchodního zákoníku vyplývá
stěžovateli v obecné rovině tvrzená nutná posloupnost nejdříve řízení
sporného a teprve na to řízení nesporného. Ústavní soud neshledává, že
by se v případě převodu jmění na jediného akcionáře ve vazbě na jeho
zápis do obchodním rejstříku a možnosti sporného řízení ohledně
neplatnosti usnesení valné hromady jednalo o situaci natolik odlišnou
od jiných přeměn společnosti, že by v tomto případě měl zaujmout jiné
stanovisko než ve svých předchozích rozhodnutích, týkajících se totožné
problematiky, neboť i v ostatních případech platí, že od okamžiku
zápisu společnosti do obchodního rejstříku soud nevysloví neplatnost
usnesení valné hromady i kdyby ji shledal“.
50. Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 dále
konstatoval, že: „Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje
každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu. Nelze tudíž považovat za porušení nebo omezení citovaného práva
na soudní ochranu případ, kdy podle právní úpravy akcionáři akciové
společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, za situace, kdy
právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno právě s
ohledem na ustanovení § 131 ve spojení s ustanovením § 220h, § 220k, §
220l a § 220p obchodního zákoníku. Akcionáři akciové společnosti se
tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným
způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti
uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního
soudu.) Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím rejstříkového soudu
nedošlo k neústavnímu omezení vlastnického práva stěžovatelů coby
akcionářů, neboť možnosti právní ochrany jejich majetkových práv
spojených s vlastnictvím akcii jim zůstaly přiměřeně zachovány, nehledě
k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné
postavení, ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských
práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy
podstaty akciové společnosti vyplývá možnost „rizika“ změn postavení
jejich společníků, zejména minoritních akcionářů. Ústavní soud má tak
za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti
akcionáře v rejstříkovém řízení s poukazem na uvedené ostatní možnosti
uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu
proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich posléze
odvozených dalších práv většinových a menšinových akcionářů, jakož i
jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů, své ústavně
akceptovatelné odůvodnění. Jinými slovy, lze v tomto směru v
naznačených souvislostech konstatovat mutatis mutandis závěry vyjádřené
v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97(Sbírka rozhodnutí, svazek 10,
usnesení č. 8, str. 363), dle jehož rationis decidendi pokud je někdo
vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení
určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do
vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí
vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a
imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat
rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným
účelem (rozsudek Evropského soudu ve věci Mellachen a spol., 1989,
A-169).“ Ústavní soud konstatuje, že od závěrů uvedených v citovaném
usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, i když u
obou případů se jedná o poněkud odlišný právní základ. Oba návrhy však
spojuje snaha navrhovatelů řešit v rámci rejstříkového řízení svá
hmotná práva upravená obchodním zákoníkem.
51. Navrhovatel v doplnění návrhu ze dne 8. ledna 2007 rovněž uvedl, že
faktor spravedlivého procesu je podmínkou posuzování proporcionality
při zásazích do práva pokojného užívání majetku a proto nelze od sebe
odtrhnout hmotněprávní a procesněprávní aspekty práva výkupu. Podle
názoru navrhovatele posouzení platnosti usnesení valné hromady v
rejstříkovém řízení má svůj jedinečný význam a je jedinou stávající (a
efektivní, i když polovičatou) možností přezkoumání opatření, v jehož
důsledku dochází k zásahu do vlastnického práva. K tomu Ústavní soud
uvádí, že z uvedeného tvrzení navrhovatele zcela nepochybně vyplývá, že
i sám navrhovatel je si vědom skutečnosti, že samotná změna příslušných
ustanovení upravujících postup rejstříkového soudu při zápisu změny do
obchodního rejstříku tak, že by byl zakotven povinný soudní přezkum
zapisovaných skutečností, není schopna odstranit navrhovatelem tvrzené
nedostatky úpravy zakotvené v ustanoveních § 183i až § 183n obchodního
zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb. Z uvedeného lze dovodit, že
navrhovateli jde zcela evidentně pod záminkou tvrzené neústavnosti
napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.
216/2005 Sb., bez ohledu na jeho provázanost s hmotněprávní úpravou
obsaženou v obchodním zákoníku, o změnu ustanovení § 183i až § 183n
obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., upravujících
právo výkupu účastnických cenných papírů. Ústavní soud proto považuje
tvrzení navrhovatele o neústavnosti napadeného ustanovení § 200da odst.
3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., jenom proto, že
hmotněprávní úprava výkupu účastnických cenných papírů se mu jeví jako
protiústavní, za zavádějící. Řízení ve věcech zápisu do obchodního
rejstříku není podle názoru Ústavního soudu vhodným ani dostatečným
nástrojem schopným ochránit tvrzená zasažená práva akcionářů. Ústavní
soud již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 185/98 (Sbírka rozhodnutí,
svazek č. 14, usnesení č. 35, str. 331) uvedl, že: „V řízení před
rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech nebo povinnostech
akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského
subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Pro případ,
že by práva akcionářů mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na
jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází,
poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné,
jiným způsobem“.
52. Z textu ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.
216/2005 Sb., jednoznačně vyplývá, že po přijetí napadeného ustanovení
soudy v zákonem stanovených případech již nepřezkoumávají hmotně právní
předpoklady návrhů na zápis, ale pouze předpoklady formální, přesně
definované zákonem a jde tak o činnost převážně registrační. K celé
věci považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že dle stávající právní
úpravy subjekty podávající návrh na zápis do rejstříku (dále jen
„účastníci“) platí notáři odměnu za sepis notářského zápisu (vyhláška
č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve
znění pozdějších předpisů). Rovněž mají uloženu povinnost zaplatit i
příslušný soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve věcech
obchodního rejstříku (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů). Jedná se tak o placené úkony, bez jejichž
splnění nemůže být zápis do rejstříku proveden. Účastníci pak legitimně
očekávají, že pokud jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k
provedení zápisu, včetně připojení příslušného notářského zápisu
osvědčujícího soulad usnesení valné hromady s příslušnými právními
předpisy, nelze mít pochyb, že stanovené podmínky k provedení zápisu
byly splněny a zápis do rejstříku může být proveden.
53. Ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů,
tak soudů mezinárodních, resp. nadnárodních (srov. četná rozhodnutí
Evropského soudu i ESD), patří test proporcionality, který soudy
používají mj. při posuzovaní střetu veřejného zájmu s individuálními
právy či svobodami. V nálezu ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02
(Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, str. 177, vyhlášen pod č.
405/2002 Sb.) Ústavní soud s odvoláním na preambuli a první článek
Ústavy konstatoval, že v případech střetů základních práv či svobod s
veřejným zájmem, resp. s jinými základními právy či svobodami: „-je
třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým
prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada
proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také
nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná
zásada zahrnuje tři kriteria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z
nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle
něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného
cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku.
Dále se pak jedná o kritérium potřebnosti, dle něhož je povoleno
použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a
svobodám - z více možných prostředků. Třetím kritériem je princip
přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu
nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření
omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi
základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními
důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto
opatřeních“.
54. Ústavní soud má za to, že provedení zápisu do rejstříku bez vydání
rozhodnutí za předpokladu, že zapisované skutečnosti mají podklad v
připojeném notářském zápisu a za předpokladu, že účastníkem řízení je
pouze podnikatel a že provedení takového zápisu navrhl, je, jak vyplývá
z již citované obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 216/2005
Sb., jistě legitimním cílem, neboť základem navrhované novely byla
právě celková transformace hmotněprávní a procesněprávní úpravy
obchodního rejstříku a důsledkem přijetí novely mělo být zrychlení
procesu zápisu do obchodního rejstříku, eliminace případných dalších
řízení a celkové zlepšení prostředí pro podnikání českých i
zahraničních osob a tím i lepší naplnění práv zaručených Listinou.
Provedení přímého zápisu v rámci registračního principu dostojí i
nárokům kritéria způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle
něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného
cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného zájmu.
Napadené ustanovení je způsobilé dostát nárokům čl. 36 odst. 2 Listiny
a zajistit soudní ochranu právům, jež mohla být v souvislosti se
zápisem do rejstříku dotčena. Tohoto cíle lze dosáhnout i bez soudního
přezkumu, neboť povinná forma připojeného notářského zápisu garantuje
správnost skutečností do rejstříku zapisovaných. Cíl, který napadené
ustanovení sleduje, se proto jeví jako legitimní.
55. Zkoumat je však dále třeba potřebnost zvoleného prostředku z
pohledu jeho šetrnosti ve vztahu k základním právům, která jsou podle
názoru navrhovatele porušena, tj. k právu na spravedlivý proces a k
zásadě nezávislosti soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná,
že základním smyslem obchodního rejstříku je zajistit transparentnost
podnikatelského života, zpřístupnit každému zájemci všechny údaje o
obchodníkovi, které jsou důležité z hlediska jeho důvěryhodnosti, z
hlediska jeho schopnosti a vůle plnit existující i budoucí závazky.
Obchodní rejstřík směřuje především k evidenci osob vystupujících v
obchodních vztazích. Evropská unie je přitom postavena na myšlence
svobodné hospodářské soutěže a právního státu. V souladu s vyvíjející
se právní úpravou i judikaturou v zemích Evropské unie je v souvislosti
s vedením obchodního rejstříku viditelný posun k plnění jeho funkcí v
pouhé evidenci podnikatelských subjektů, přičemž hmotněprávní přezkum
by měl být opuštěn a rozhodující role by měla být přenesena na
podnikatele, který by měl být s to formulovat takový návrh, který splní
požadavky zákona. Ve světle výše uvedeného plně obstojí i druhé měřítko
principu proporcionality, to je potřebnost zvoleného prostředku.
56. Z hlediska třetího kritéria, tedy kritéria přiměřenosti (v užším
smyslu), Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení § 200da
odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., v porovnání s jinými
opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, neústavním postupem
omezovalo právo navrhovatele či účastníků rejstříkového řízení na
spravedlivý proces či bylo v rozporu se zásadou nezávislosti soudů.
Zákonodárce měl samozřejmě prostor k úvaze, zda zakotví přímý zápis do
obchodního rejstříku a byl přitom povinen dbát na to, aby zvolený
postup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl
zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení
(právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Ústavní soud uznává, že
rekodifikace občanského soudního řádu zákonem č. 216/2005 Sb. znamenala
podstatné změny v pojetí vedení obchodního rejstříku, tyto změny ve
vztahu k napadenému ustanovení však nejsou v žádném případě v rozporu s
přiměřeností použitých prostředků. Podle ustálené judikatury Evropského
soudu není smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvořit nová hmotná práva
postrádající zákonný podklad v daném státě, nýbrž poskytnout procesní
ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem, přičemž tento článek sám
o sobě nezajišťuje právům a závazkům zajišťovaným právním řádem
smluvních států žádný konkrétní věcný obsah.
57. Ústavní soud nezjistil, že by ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř.,
ve znění zákona č. 216/2005 Sb., princip proporcionality ve vztahu ke
všem třem posuzovaným komponentům porušovalo, ani že by v důsledku jeho
aplikace došlo ke zneužití práva chráněného ústavním pořádkem.
58. Pokud se týká tvrzení navrhovatele o porušení principu nezávislosti
soudní moci napadeným ustanovením § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., Ústavní soud konstatuje, že princip
nezávislosti soudů je jedním ze stěžejních ústavních principů. V České
republice moc soudní vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a to
podle výslovného znění čl. 81 Ústavy. V čl. 82 odst. 1 Ústava dále
zaručuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu soudcovských
mandátů. Základní zásady soudního řízení jsou pak upraveny Ústavou a
Listinou, které ve svých ustanoveních vymezují pravomoc soudní moci
(viz čl. 4 a čl. 81 až 96 Ústavy) a minimální standardy dodržování
základních práv a svobod účastníků soudních řízení, včetně ústavního
práva každého na soudní a jinou právní úpravu a na spravedlivý proces
(viz č. 36 až 40 Listiny). Všichni účastníci soudního řízení mají před
soudem rovná práva (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy) a to bez ohledu na
jejich formu a postavení ve společnosti. Nezávislost rozhodování
obecných soudů se pak uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním
a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především
principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36
Listiny, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy jakož i z čl. 1 Ústavy. Právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny je pak výrazem jedné ze
stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát založený na
úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy). Ochrana
těchto práv je ústavně svěřena především obecným soudům (čl. 90
Ústavy), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem
(čl. 95 odst. 1 Ústavy), a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního
práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený
postup, jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud
sám. Aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně
jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich
rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě.
59. Skutečnost, že soud zkoumá podmínky pro provedení zápisu pouze z
formálního hlediska, není v rozporu se zásadou nezávislosti soudů (čl.
81 a 82 odst. 1 Ústavy) ani neznamená porušení práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny. Listina poskytuje soudní (procesní)
ochranu pouze tomu právu, které účastníkům právní řád (hmotné právo)
garantuje. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na
spravedlivý proces k uplatnění svého práva, tedy práva, které
zákonodárce účastníkům jako subjektivní právo zaručuje. Podle ustálené
judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces
podle čl. 36 Listiny došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost
domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve smyslu čl.
6 odst. 1 Úmluvy by pak k porušení práva na spravedlivý proces došlo,
pokud by bylo porušeno právo projednat záležitost účastníka řízení
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Ústavní soud nedospěl k
závěru, že by napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění
zákona č. 216/2005 Sb., znamenalo porušení takto prohlášeného práva na
spravedlivý proces, které zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku
odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování
ustanovení § 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování
vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
60. Ústavní soud je názoru, že napadené ustanovení § 200da odst. 3 o.
s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., není ani v rozporu s požadavkem
tzv. plné soudní jurisdikce tak, jak tvrdí navrhovatel. Ochrana
podnikatelů proti nežádoucím zápisům do obchodního rejstříku je totiž
upravena pro případ fikce zápisu v ustanovení § 200db odst. 4 o. s. ř.,
ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle jehož dikce se podnikatel a
osoby, které se podle zvláštního předpisu zapisují do rejstříku v rámci
zápisu podnikatele, mohou do jednoho měsíce od zápisu návrhem domáhat u
rejstříkového soudu výmazu nebo změny dotčeného zápisu.
61. Navrhovatel svůj návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s.
ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb. odůvodnil tvrzením, že napadené
ustanovení občanského soudního řádu je podle jeho názoru v rozporu s
právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadou nezávislosti soudů
zakotvenou v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud rozpor
napadeného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal. Nad rámec
argumentace navrhovatele se pak Ústavní soud zabýval tím, zda předmětná
právní úprava ústavně nekonformním způsobem nezasahuje do vlastnických
práv a dospěl k závěru, že minoritní i majoritní vlastníci mají k
dispozici prostředky právní ochrany garantované hmotně právními
ustanoveními obchodního zákoníku (ustanovení § 183k odst. 1 obchodního
zákoníku) a tudíž vlastnická práva vlastníků účastnických cenných
papírů nejsou dotčena. K ochraně vlastnického práva v souvislosti s
aplikací ustanovení § 183i až § 183n obchodního zákoníku se pak Ústavní
soud podrobně vyjádřil v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05
(http://nalus.usoud.cz).
62. Pokud napadené ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona
č. 216/2005 Sb., ukládá soudu při splnění zákonem stanovených podmínek
provedení zápisu do obchodního rejstříku v rámci nesporného řízení a
Ústavní soud neshledal v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení jeho
rozpor s ústavním pořádkem, nelze ve světle výše uvedeného než uzavřít,
že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného ustanovení.
63. Ústavní soud proto návrh za zrušení ustanovení § 183i až § 183n
obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., podle ustanovení
§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně
neoprávněným a návrh na zrušení ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve
znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení § 200da odst. 4 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle
ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.