Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení části § 394 a § 93 insolvenčního zákona


Published: 2009
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508748/ve-vci-nvrhu-na-zruen-sti--394-a--93-insolvennho-zkona.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
163/2009 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2009 ve znění opravného usnesení ze

dne 27. května 2009 v plénu ve složení Stanislav Balík, František

Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka,

Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský

(soudce zpravodaj), Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela

Židlická o návrhu Vrchního soudu Olomouc, za nějž jedná JUDr. Miroslav

Jansa, předseda senátu Vrchního soudu Olomouc, na zrušení části

ustanovení § 394 v odstavci 2 část věty za středníkem a § 93 odst. 2

zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční

zákon) za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České

republiky,



takto:



I. Ustanovení § 394 v odstavci 2. část věty za středníkem zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

které zní: „odvolání proti němu není přípustné“ se ruší dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



II. Návrh na zrušení ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o

úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) se zamítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále

jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, se Vrchní soud Olomouc (dále též

„navrhovatel“) domáhal vydání nálezu, jímž se ustanovení § 394 v

odstavci 2 část věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a

způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zruší. Napadené ustanovení

nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na

vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, a dle názoru Vrchního

soudu Olomouc, tak brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u

soudu dle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen „Listina“). Vrchní soud Olomouc dále dodává, že

procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci

samé odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.



2. Z návrhu vyplývá, že Vrchní soud Olomouc vede insolvenční řízení

zahájené návrhem dlužníka Z. S. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne

14. 8. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-A-5 zjistil úpadek dlužníka a

povolil řešení úpadku oddlužením a současně nařídil přezkumné jednání

na den 30. 9. 2008 v 10.30 hod. a po jeho skončení svolal schůzi

věřitelů. Na schůzi, na kterou byl dlužník řádně předvolán, se ten bez

omluvy nedostavil. Soud prvního stupně proto rozhodl u tohoto jednání

usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým v

souladu s ustanovením § 399 odst. 2 věta in fine za středníkem

insolvenčního zákona aplikoval zákonnou fikci zpětvzetí návrhu dlužníka

na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkurzu na jeho majetek s

tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný (§ 314 a násl. cit. zák.). Dne

1. 10. 2008 bylo obecnému soudu doručeno sdělení, kterým se dlužník

omluvil ze schůze věřitelů z důvodu pracovní neschopnosti a svou

pracovní neschopnost doložil potvrzením ze dne 30. 9. 2008. Proti

usnesení ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým

obecný soud vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení

oddlužení a rozhodl o prohlášení konkurzu na jeho majetek s tím, že

konkurs bude řešen jako nepatrný podal dlužník včasné odvolání, ve

kterém namítal, že se jednání nezúčastnil z důvodu naléhavého zhoršení

zdravotního stavu a tvrzenou skutečnost doložil. V odvolacím řízení

žádá Vrchní soud Olomouc o zrušení napadaného usnesení soudu prvního

stupně.



3. Vrchní soud Olomouc ve svém návrhu dále uvádí, že dlužník by nebyl v

lepším postavení ani v případě, že by se včas omluvil a soud neshledal

omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako

důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu

prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud

vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník

řádný opravný prostředek, přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze

procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku sice svědčí

právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo

rozhodnuto o řešení dlužníkova úpadku konkursem, vzhledem k tomu, že

proti výroku I., kterým soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na

oddlužení není odvolání přípustné, musí soud odvolání dlužníka v části,

v níž by směřovalo proti tomuto výroku odmítnout, aniž by se zabýval

hodnocením omluvitelnosti důvodu, které dlužníku zabránily v účasti na

schůzi věřitelů. V důsledku odmítnutí odvolání zůstane nedotčen výrok

I., kterým vzal soud prvního stupně na vědomí zpětvzetí návrhu na

oddlužení, a odvolací soud nemá jinou možnost, než potvrdit rozhodnutí

soudu prvního stupně ve výroku II. o řešení dlužníkova úpadku

konkurzem, protože rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela v souladu s

ustanovením § 396 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníku je tak

procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které

mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího

řízení je tak předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a

§ 399 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že prohlášení konkursu na

majetek dlužníka musí být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stává

prázdným formálním obřadem.



4. Při projednávání odvolání dospěl Vrchní soud Olomouc k závěru, že

ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona v části, ve které

nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na

vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, je v rozporu s výše

uvedenými ustanoveními Listiny, a proto podal k Ústavnímu soudu návrh

na jeho zrušení. Napadané ustanovení brání dlužníku, aby se domáhal

ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2

Listiny, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího

řízení ve věci samé odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1

odst. 1 Ústavy. Protiústavním důsledkům vyplývajícím z této úpravy

práva na odvolání se lze vyhnout pouze zrušením ustanovení § 394 odst.

2 věta za středníkem insolvenčního zákona, neboť jednoznačným zněním

zákonné normy je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy odvolací soud vázán, kdy

toto znění nedává odvolacímu soudu žádnou možnost ústavně konformního

výkladu. Právo napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním je

právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy, avšak

rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu

dlužníka na povolení oddlužení, podle ustanovení § 394 odst. 2

insolvenčního zákona, nelze pokládat za pouhé rozhodnutí o vedení

řízení, kterým by soud nebyl vázán. Především vyjadřuje důsledky

vyplývající z § 399 odst. 2 insolvenčního zákona a deklaruje zákonnou

fikci vyplývající buď z dlužníkovy nečinnosti nebo dokonce hodnotící

úvahy soudu. Celá zákonná konstrukce pak s tímto rozhodnutím

insolvenčního soudu spojuje další nevratné rozhodnutí o věci samé,

které má hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele, kdy pro

dlužníka jde o důsledky existenční.



5. V druhé části návrhu podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64

odst. 3 zákona o Ústavním soudu se Vrchní soud Olomouc domáhá vydání

nálezu, jímž se ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o

úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ruší. Napadené

ustanovení ukládá odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání proti způsobu

řešení úpadku nejpozději do dvou měsíců poté, co mu bylo předloženo

soudem prvního stupně. Při předložení návrhu Ústavnímu soudu nelze

lhůtu dodržet. Odvolací soud si je vědom, že jde o lhůtu pořádkovou a

ochrana ústavního pořádku má před jejím dodržením přednost, Vrchní soud

Olomouc má však za to, že jednoduché právo by nemělo vytvářet formální

překážky stanovením procesních lhůt, jejíž dodržení by ochraně

ústavního pořádku bránilo, a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i

ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť jeho zrušením

nebude rychlost odvolacího řízení v insolvenčním řízení dotčena,

protože je zajištěna ustanovením § 92 insolvenčního zákona, které by

zůstalo nedotčeno.



6. Navrhovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vzhledem k argumentaci

uvedené pod bodem 5. a s ohledem na to, že přerušení insolvenčního

řízení není podle § 84 odst. 1 insolvenčního zákona možné a dále

vzhledem k tomu, že bez ohledu na odvolání dlužníka důsledky prohlášení

konkurzu již nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v

insolvenčním rejstříku, projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39

zákona o Ústavním soudu.



II.



Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení



7. K výzvě Ústavního soudu podala podle § 69 zákona o Ústavním soudu

prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka vyjádření

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Stejně tak učinil

prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky Senát Parlamentu

České republiky.



8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření shrnuje průběh projednávání

napadaných ustanovení.



9. Senát se vyjadřuje především k průběhu projednávání napadaných

ustanovení. Dále pak uvádí, že k napadaným ustanovením nebyla vedena

žádná diskuse. V souvislosti s institutem oddlužení byla rozprava

vedena pouze v rovině možnosti oddlužení právnické osoby, která není

podnikatelem. V horní komoře Parlamentu tak nezazněly názory, kterými

by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti ustanovení § 394

odst. 2 v části věty za středníkem a § 93 odst. 2 insolvenčního zákona

podpořit či naopak vyvrátit.



10. Účastníci řízení vyslovili výslovně - či ve stanovené lhůtě

konkludentně - souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud od

tohoto jednání upustil s ohledem na to, že od něj nebylo možno očekávat

další objasnění věci.



III.



Dikce napadeného ustanovení právního předpisu



11. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:



§ 394



[...]



(2) Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na

vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala,

dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru;



odvolání proti němu není přípustné

.



[...]



§ 93



[...]



(2) Odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a

rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo

soudem prvního stupně; ustanovení § 92 tím není dotčeno.



IV.



Aktivní legitimace navrhovatele



12. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje

navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dojde-li soud, podle tohoto

ustanovení, k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,

je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Právo

soudu je konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako

právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

To znamená, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona

nebo jednotlivých ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho

právní kvalifikace. Jinými slovy, soud může podat návrh na zrušení

pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, které mají

být aplikovány při řešení sporu probíhajícího před obecným soudem.

Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od

splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků, a, jde-li o

hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má

být aplikován [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007

(vyhlášen pod č. 2/2008 Sb.), bod 11].



13. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené ustanovení je rozhodující pro

úspěch jedné ze stran v řízení před navrhovatelem. Navrhovatel tak

splňuje v předchozím bodu vymezené podmínky aktivní legitimace k podání

předmětného návrhu k Ústavnímu soudu.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



14. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu má Ústavní soud, kromě

posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony, zjišťovat, zda

byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.



15. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu legislativního

procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není

s ohledem na principy procesní ekonomie nutné tuto otázku blíže zkoumat

a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou

sněmovnou a Senátem (viz výše body 8 a 9 tohoto nálezu), formální

ověření průběhu legislativního procesu z veřejně dostupného

informačního zdroje na http://www.psp.cz.



16. Ústavní soud z něj zjistil, že návrh zákona, který byl posléze

vyhlášen pod č. 182/2006 Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny

2002-2006, 4. volební období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou

Parlamentu jako tisk 1120 v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k

projednání ústavně právnímu výboru, který jej projednal na svém

zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej

schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jež byl obsažen v

usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh

upravil nově i napadané ustanovení § 394 odst. 2. Druhé čtení návrhu

zákona proběhlo dne 27. ledna 2006, pozměňovací návrhy přednesené ve

druhém čtení byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl

potřebnou většinou přítomných poslanců schválen ve třetím čtení dne 8.

února 2006 ve znění komplexních pozměňovacích návrhů. Návrh zákona byl

Senátu postoupen dne 28. února 2006 a organizační výbor Senátu jej jako

tisk č. 288 (5. funkční období) přikázal k projednání Ústavně-právnímu

výboru. Tento výbor návrh zákona projednal dne 15. března 2006 a přijal

k němu usnesení č. 93 (senátní tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby

Senát návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 10. schůzi dne 30. března

2006, kdy v hlasování č. 199 k návrhu zákona usnesení č. 416, byl návrh

schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49

senátorů z 54 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl

proti. Zákon byl prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten

jej dne 14. 4. 2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k

podpisu dne 27. 4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2006

v částce 62 pod číslem 182/2006 Sb.



17. Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přijat a

vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic, co by svědčilo pro

závěr opačný.



VI.



Hodnocení Ústavního soudu



18. Ústavní soud se nejprve zabýval souladem § 394 odst. 2 část věty za

středníkem insolvenčního zákona s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny,

podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u

nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného

orgánu a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.



19. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře jasně stanovil, že má-li

každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u

soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto

práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního

zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či

jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně

zaručené základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít.

Ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována

možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu ve

všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní restrikce).

Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z

možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě,

neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo anulováno. Opačný

výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého obracet se na soudní

a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv učiněné ústavodárcem -

nadané nejvyšší právní silou - by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by

mohlo být pro tu kterou situaci anulováno vůlí toliko zákonodárce.

[nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (vyhlášen pod č.

355/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (vyhlášen

pod č. 291/2008 Sb.), oba dostupné na http://nalus.usoud.cz].



20. Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách -

zásadě dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého

práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe

vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva

procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj.

veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a

pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční

vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle

účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva

procesního se promítají do oblasti práva procesního především

prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces.

Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní

autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby

svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i

předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady

dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou

dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních

procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj.

nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil.

Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s

povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces,

ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční

řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by

tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní

proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak

konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne

12.5.2004 (N 70/33 SbNU 197)^*, "Autonomie vůle a svobodného

individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3

Listiny základních práv a svobod. Čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat

ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální

princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní

sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v

případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz

upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko

požadavek, spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv

třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a

proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový

princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého

demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé

dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo

jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho

osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním

jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Čl. 2

odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo

jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této

dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o

subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány

státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně

normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2

odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž

tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii

vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi."

Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které

právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce.

Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé

straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní

úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného

jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např.

instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při

objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací

instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzívní lhůty) se tak

užívají výlučně v oblasti, na níž dopadá zásada projednací, a není

možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici

řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění

určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na

základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení

(srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle

ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28 -

36).



21. Napadané ustanovení § 394 odst. 2 část věty za středníkem

insolvenčního zákona zamezuje realizaci dlužníkova práva řešit svůj

úpadek oddlužením, ačkoli mu bylo předcházejícím rozhodnutím povoleno.

V důsledku zavedení zákonné fikce, která se uplatňuje nejen při

nečinnosti dlužníka, ale i hodnotovým úsudkem soudu, aniž by bylo

umožněno, aby se dlužník proti rozhodnutí obecného soudu bránil řádným

opravným prostředkem, je omezeno jeho právo na spravedlivý proces a

neumožňuje ani napravit chybu, která se může (např. dlužník se omluví,

ale omluva je omylem vložena do jiného spisu apod.) v činnosti soudu

vyskytnout. Fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení navíc není pouhým

procesním úkonem, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní

hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení

konkurzu atd.).



22. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že

napadené ustanovení § 394 v odstavci 2 část věty za středníkem zákona

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto je

zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. V této

souvislosti Ústavní soud konstatuje, že základní příčina

protiústavnosti zrušovaného ustanovení spočívá v jeho aplikačním

propojení na zjevně protiústavní část ustanovení § 399 odst. 2 věta za

středníkem, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo

neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal

návrh na oddlužení zpět.“ Toto ustanovení zakládající zákonnou fikci

zpětvzetí návrhu na oddlužení však Vrchní soud v Olomouci v rámci své

rozhodovací činnosti (řízení o opravném prostředku) již přímo

neaplikoval a proto ani neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na

jeho zrušení. Ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě

jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymyká se tak i z

rozsahu přezkumu před Ústavním soudem, který je vázán návrhem Vrchního

soudu v Olomouci.



23. Ústavní soud se dále zabýval souladem § 93 odst. 2 zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s

ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu.



24. Napadané ustanovení stanoví pořádkovou lhůtu dvou měsíců, ve které

má odvolací soud o odvolání rozhodnout. Pokud by byla lhůta lhůtou

propadnou, tj. kdyby právo zanikalo, případně kdyby s uplynutím byly

spojovány jiné zásadní právní následky (např. fikce či domněnka) bylo

by nutné takovou lhůtu považovat za protiústavní, tj. v rozporu s

principem spravedlivého procesu. Na druhou stranu je nutné zdůraznit,

že zavádění pořádkových lhůt pro rozhodnutí soudu nemůže být na škodu

pravdivému zjištění skutečností, které leží v základech hmotněprávních

vztahů a subjektivních práv. Zákonem stanovená lhůta v ustanovení § 93

odst. 2 insolvenčního zákona se týká rozhodnutí o odvolání proti

nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti

rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, tj. jde o počáteční vyřešení

situace dlužníka, kdy je nezbytné zamezit jakýmkoli průtahům, a

vzhledem k tomu, že jde o lhůtu pořádkovou, není její vymezení v

rozporu s právem na spravedlivý proces.



25. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že

napadené ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a

způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) není v rozporu s čl. 36 odst.

1, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.



26. Ústavní soud vyhověl návrhu Vrchního soudu Olomouc a projednal

návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



* pozn.red.: Sbírka nálezů a usneseni Ústavního soudu, svazek 33, nález

č.70, str. 197