163/2009 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2009 ve znění opravného usnesení ze
dne 27. května 2009 v plénu ve složení Stanislav Balík, František
Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka,
Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský
(soudce zpravodaj), Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela
Židlická o návrhu Vrchního soudu Olomouc, za nějž jedná JUDr. Miroslav
Jansa, předseda senátu Vrchního soudu Olomouc, na zrušení části
ustanovení § 394 v odstavci 2 část věty za středníkem a § 93 odst. 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon) za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České
republiky,
takto:
I. Ustanovení § 394 v odstavci 2. část věty za středníkem zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
které zní: „odvolání proti němu není přípustné“ se ruší dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Návrh na zrušení ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) se zamítá.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace návrhu
1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále
jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, se Vrchní soud Olomouc (dále též
„navrhovatel“) domáhal vydání nálezu, jímž se ustanovení § 394 v
odstavci 2 část věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zruší. Napadené ustanovení
nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na
vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, a dle názoru Vrchního
soudu Olomouc, tak brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u
soudu dle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“). Vrchní soud Olomouc dále dodává, že
procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci
samé odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z návrhu vyplývá, že Vrchní soud Olomouc vede insolvenční řízení
zahájené návrhem dlužníka Z. S. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
14. 8. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-A-5 zjistil úpadek dlužníka a
povolil řešení úpadku oddlužením a současně nařídil přezkumné jednání
na den 30. 9. 2008 v 10.30 hod. a po jeho skončení svolal schůzi
věřitelů. Na schůzi, na kterou byl dlužník řádně předvolán, se ten bez
omluvy nedostavil. Soud prvního stupně proto rozhodl u tohoto jednání
usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým v
souladu s ustanovením § 399 odst. 2 věta in fine za středníkem
insolvenčního zákona aplikoval zákonnou fikci zpětvzetí návrhu dlužníka
na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkurzu na jeho majetek s
tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný (§ 314 a násl. cit. zák.). Dne
1. 10. 2008 bylo obecnému soudu doručeno sdělení, kterým se dlužník
omluvil ze schůze věřitelů z důvodu pracovní neschopnosti a svou
pracovní neschopnost doložil potvrzením ze dne 30. 9. 2008. Proti
usnesení ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým
obecný soud vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení
oddlužení a rozhodl o prohlášení konkurzu na jeho majetek s tím, že
konkurs bude řešen jako nepatrný podal dlužník včasné odvolání, ve
kterém namítal, že se jednání nezúčastnil z důvodu naléhavého zhoršení
zdravotního stavu a tvrzenou skutečnost doložil. V odvolacím řízení
žádá Vrchní soud Olomouc o zrušení napadaného usnesení soudu prvního
stupně.
3. Vrchní soud Olomouc ve svém návrhu dále uvádí, že dlužník by nebyl v
lepším postavení ani v případě, že by se včas omluvil a soud neshledal
omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako
důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu
prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud
vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník
řádný opravný prostředek, přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze
procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku sice svědčí
právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo
rozhodnuto o řešení dlužníkova úpadku konkursem, vzhledem k tomu, že
proti výroku I., kterým soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na
oddlužení není odvolání přípustné, musí soud odvolání dlužníka v části,
v níž by směřovalo proti tomuto výroku odmítnout, aniž by se zabýval
hodnocením omluvitelnosti důvodu, které dlužníku zabránily v účasti na
schůzi věřitelů. V důsledku odmítnutí odvolání zůstane nedotčen výrok
I., kterým vzal soud prvního stupně na vědomí zpětvzetí návrhu na
oddlužení, a odvolací soud nemá jinou možnost, než potvrdit rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku II. o řešení dlužníkova úpadku
konkurzem, protože rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela v souladu s
ustanovením § 396 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníku je tak
procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které
mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího
řízení je tak předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a
§ 399 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že prohlášení konkursu na
majetek dlužníka musí být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stává
prázdným formálním obřadem.
4. Při projednávání odvolání dospěl Vrchní soud Olomouc k závěru, že
ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona v části, ve které
nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na
vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, je v rozporu s výše
uvedenými ustanoveními Listiny, a proto podal k Ústavnímu soudu návrh
na jeho zrušení. Napadané ustanovení brání dlužníku, aby se domáhal
ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího
řízení ve věci samé odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1
odst. 1 Ústavy. Protiústavním důsledkům vyplývajícím z této úpravy
práva na odvolání se lze vyhnout pouze zrušením ustanovení § 394 odst.
2 věta za středníkem insolvenčního zákona, neboť jednoznačným zněním
zákonné normy je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy odvolací soud vázán, kdy
toto znění nedává odvolacímu soudu žádnou možnost ústavně konformního
výkladu. Právo napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním je
právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy, avšak
rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu
dlužníka na povolení oddlužení, podle ustanovení § 394 odst. 2
insolvenčního zákona, nelze pokládat za pouhé rozhodnutí o vedení
řízení, kterým by soud nebyl vázán. Především vyjadřuje důsledky
vyplývající z § 399 odst. 2 insolvenčního zákona a deklaruje zákonnou
fikci vyplývající buď z dlužníkovy nečinnosti nebo dokonce hodnotící
úvahy soudu. Celá zákonná konstrukce pak s tímto rozhodnutím
insolvenčního soudu spojuje další nevratné rozhodnutí o věci samé,
které má hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele, kdy pro
dlužníka jde o důsledky existenční.
5. V druhé části návrhu podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64
odst. 3 zákona o Ústavním soudu se Vrchní soud Olomouc domáhá vydání
nálezu, jímž se ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ruší. Napadené
ustanovení ukládá odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání proti způsobu
řešení úpadku nejpozději do dvou měsíců poté, co mu bylo předloženo
soudem prvního stupně. Při předložení návrhu Ústavnímu soudu nelze
lhůtu dodržet. Odvolací soud si je vědom, že jde o lhůtu pořádkovou a
ochrana ústavního pořádku má před jejím dodržením přednost, Vrchní soud
Olomouc má však za to, že jednoduché právo by nemělo vytvářet formální
překážky stanovením procesních lhůt, jejíž dodržení by ochraně
ústavního pořádku bránilo, a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i
ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť jeho zrušením
nebude rychlost odvolacího řízení v insolvenčním řízení dotčena,
protože je zajištěna ustanovením § 92 insolvenčního zákona, které by
zůstalo nedotčeno.
6. Navrhovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vzhledem k argumentaci
uvedené pod bodem 5. a s ohledem na to, že přerušení insolvenčního
řízení není podle § 84 odst. 1 insolvenčního zákona možné a dále
vzhledem k tomu, že bez ohledu na odvolání dlužníka důsledky prohlášení
konkurzu již nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v
insolvenčním rejstříku, projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39
zákona o Ústavním soudu.
II.
Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení
7. K výzvě Ústavního soudu podala podle § 69 zákona o Ústavním soudu
prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka vyjádření
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Stejně tak učinil
prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky Senát Parlamentu
České republiky.
8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření shrnuje průběh projednávání
napadaných ustanovení.
9. Senát se vyjadřuje především k průběhu projednávání napadaných
ustanovení. Dále pak uvádí, že k napadaným ustanovením nebyla vedena
žádná diskuse. V souvislosti s institutem oddlužení byla rozprava
vedena pouze v rovině možnosti oddlužení právnické osoby, která není
podnikatelem. V horní komoře Parlamentu tak nezazněly názory, kterými
by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti ustanovení § 394
odst. 2 v části věty za středníkem a § 93 odst. 2 insolvenčního zákona
podpořit či naopak vyvrátit.
10. Účastníci řízení vyslovili výslovně - či ve stanovené lhůtě
konkludentně - souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud od
tohoto jednání upustil s ohledem na to, že od něj nebylo možno očekávat
další objasnění věci.
III.
Dikce napadeného ustanovení právního předpisu
11. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:
§ 394
[...]
(2) Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na
vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala,
dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru;
odvolání proti němu není přípustné
.
[...]
§ 93
[...]
(2) Odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a
rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo
soudem prvního stupně; ustanovení § 92 tím není dotčeno.
IV.
Aktivní legitimace navrhovatele
12. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje
navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dojde-li soud, podle tohoto
ustanovení, k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,
je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Právo
soudu je konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako
právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.
To znamená, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona
nebo jednotlivých ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho
právní kvalifikace. Jinými slovy, soud může podat návrh na zrušení
pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, které mají
být aplikovány při řešení sporu probíhajícího před obecným soudem.
Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od
splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků, a, jde-li o
hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má
být aplikován [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007
(vyhlášen pod č. 2/2008 Sb.), bod 11].
13. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené ustanovení je rozhodující pro
úspěch jedné ze stran v řízení před navrhovatelem. Navrhovatel tak
splňuje v předchozím bodu vymezené podmínky aktivní legitimace k podání
předmětného návrhu k Ústavnímu soudu.
V.
Ústavní konformita legislativního procesu
14. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu má Ústavní soud, kromě
posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony, zjišťovat, zda
byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
15. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu legislativního
procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není
s ohledem na principy procesní ekonomie nutné tuto otázku blíže zkoumat
a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou
sněmovnou a Senátem (viz výše body 8 a 9 tohoto nálezu), formální
ověření průběhu legislativního procesu z veřejně dostupného
informačního zdroje na http://www.psp.cz.
16. Ústavní soud z něj zjistil, že návrh zákona, který byl posléze
vyhlášen pod č. 182/2006 Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny
2002-2006, 4. volební období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou
Parlamentu jako tisk 1120 v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k
projednání ústavně právnímu výboru, který jej projednal na svém
zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej
schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jež byl obsažen v
usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh
upravil nově i napadané ustanovení § 394 odst. 2. Druhé čtení návrhu
zákona proběhlo dne 27. ledna 2006, pozměňovací návrhy přednesené ve
druhém čtení byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl
potřebnou většinou přítomných poslanců schválen ve třetím čtení dne 8.
února 2006 ve znění komplexních pozměňovacích návrhů. Návrh zákona byl
Senátu postoupen dne 28. února 2006 a organizační výbor Senátu jej jako
tisk č. 288 (5. funkční období) přikázal k projednání Ústavně-právnímu
výboru. Tento výbor návrh zákona projednal dne 15. března 2006 a přijal
k němu usnesení č. 93 (senátní tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby
Senát návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.
Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 10. schůzi dne 30. března
2006, kdy v hlasování č. 199 k návrhu zákona usnesení č. 416, byl návrh
schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49
senátorů z 54 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl
proti. Zákon byl prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten
jej dne 14. 4. 2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k
podpisu dne 27. 4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2006
v částce 62 pod číslem 182/2006 Sb.
17. Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přijat a
vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic, co by svědčilo pro
závěr opačný.
VI.
Hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud se nejprve zabýval souladem § 394 odst. 2 část věty za
středníkem insolvenčního zákona s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny,
podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
19. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře jasně stanovil, že má-li
každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u
soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto
práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního
zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či
jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně
zaručené základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít.
Ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována
možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu ve
všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní restrikce).
Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z
možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě,
neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo anulováno. Opačný
výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého obracet se na soudní
a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv učiněné ústavodárcem -
nadané nejvyšší právní silou - by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by
mohlo být pro tu kterou situaci anulováno vůlí toliko zákonodárce.
[nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (vyhlášen pod č.
355/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (vyhlášen
pod č. 291/2008 Sb.), oba dostupné na http://nalus.usoud.cz].
20. Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách -
zásadě dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého
práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe
vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva
procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj.
veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a
pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční
vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle
účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva
procesního se promítají do oblasti práva procesního především
prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces.
Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní
autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby
svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i
předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady
dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou
dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních
procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj.
nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil.
Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s
povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces,
ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční
řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by
tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní
proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak
konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne
12.5.2004 (N 70/33 SbNU 197)^*, "Autonomie vůle a svobodného
individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat
ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální
princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní
sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v
případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz
upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko
požadavek, spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv
třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a
proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový
princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého
demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé
dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo
jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho
osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním
jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Čl. 2
odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo
jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této
dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o
subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány
státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně
normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2
odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž
tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii
vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi."
Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které
právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce.
Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé
straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní
úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného
jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např.
instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při
objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací
instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzívní lhůty) se tak
užívají výlučně v oblasti, na níž dopadá zásada projednací, a není
možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici
řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění
určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na
základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení
(srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle
ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28 -
36).
21. Napadané ustanovení § 394 odst. 2 část věty za středníkem
insolvenčního zákona zamezuje realizaci dlužníkova práva řešit svůj
úpadek oddlužením, ačkoli mu bylo předcházejícím rozhodnutím povoleno.
V důsledku zavedení zákonné fikce, která se uplatňuje nejen při
nečinnosti dlužníka, ale i hodnotovým úsudkem soudu, aniž by bylo
umožněno, aby se dlužník proti rozhodnutí obecného soudu bránil řádným
opravným prostředkem, je omezeno jeho právo na spravedlivý proces a
neumožňuje ani napravit chybu, která se může (např. dlužník se omluví,
ale omluva je omylem vložena do jiného spisu apod.) v činnosti soudu
vyskytnout. Fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení navíc není pouhým
procesním úkonem, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní
hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení
konkurzu atd.).
22. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že
napadené ustanovení § 394 v odstavci 2 část věty za středníkem zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto je
zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. V této
souvislosti Ústavní soud konstatuje, že základní příčina
protiústavnosti zrušovaného ustanovení spočívá v jeho aplikačním
propojení na zjevně protiústavní část ustanovení § 399 odst. 2 věta za
středníkem, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo
neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal
návrh na oddlužení zpět.“ Toto ustanovení zakládající zákonnou fikci
zpětvzetí návrhu na oddlužení však Vrchní soud v Olomouci v rámci své
rozhodovací činnosti (řízení o opravném prostředku) již přímo
neaplikoval a proto ani neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na
jeho zrušení. Ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě
jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymyká se tak i z
rozsahu přezkumu před Ústavním soudem, který je vázán návrhem Vrchního
soudu v Olomouci.
23. Ústavní soud se dále zabýval souladem § 93 odst. 2 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s
ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu.
24. Napadané ustanovení stanoví pořádkovou lhůtu dvou měsíců, ve které
má odvolací soud o odvolání rozhodnout. Pokud by byla lhůta lhůtou
propadnou, tj. kdyby právo zanikalo, případně kdyby s uplynutím byly
spojovány jiné zásadní právní následky (např. fikce či domněnka) bylo
by nutné takovou lhůtu považovat za protiústavní, tj. v rozporu s
principem spravedlivého procesu. Na druhou stranu je nutné zdůraznit,
že zavádění pořádkových lhůt pro rozhodnutí soudu nemůže být na škodu
pravdivému zjištění skutečností, které leží v základech hmotněprávních
vztahů a subjektivních práv. Zákonem stanovená lhůta v ustanovení § 93
odst. 2 insolvenčního zákona se týká rozhodnutí o odvolání proti
nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti
rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, tj. jde o počáteční vyřešení
situace dlužníka, kdy je nezbytné zamezit jakýmkoli průtahům, a
vzhledem k tomu, že jde o lhůtu pořádkovou, není její vymezení v
rozporu s právem na spravedlivý proces.
25. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že
napadené ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) není v rozporu s čl. 36 odst.
1, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.
26. Ústavní soud vyhověl návrhu Vrchního soudu Olomouc a projednal
návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
* pozn.red.: Sbírka nálezů a usneseni Ústavního soudu, svazek 33, nález
č.70, str. 197