Advanced Search

stanovisko pléna ÚS k nároku na náhradu nemateriální újmy


Published: 2014
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508747/stanovisko-plna-s-k-nroku-na-nhradu-nemateriln-jmy.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
297/2014 Sb.



SDĚLENÍ



Ústavního soudu



Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25.

listopadu 2014 ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip,

Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel

Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková,

Vojtěch Šimíček, Milada Tomková a Jiří Zemánek na návrh III. senátu

Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

věci vedené před tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13,



toto stanovisko:



I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k

zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah

byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou

republiku závaznou (tj. od 18.3.1992); okamžik účasti této osoby na

rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.



II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení

zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před

přijetím tohoto stanoviska.



Odůvodnění:



I.



Incidenční rozhodnutí Ústavního soudu



1. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11

(N 111/65 SbNU 497) vyslovil názor, že nárok na náhradu za nemateriální

újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva") se odvíjí od účasti dotčené osoby na

rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno

odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v

případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou

újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo

trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to,

že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo

před 18. březnem 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát

Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12

a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na

http://nalus.usoud.cz). Protože III. senát Ústavního soudu dospěl k

právnímu názoru odchylnému, nezbylo mu než předložit postupem podle §

23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu

s návrhem na zaujetí výše uvedeného stanoviska.



II.



Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti



2. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2013, jež byla zaevidována pod sp.

zn. III. ÚS 1856/13, stěžovatel A. M. (dále jen "stěžovatel") napadl

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne

17. dubna 2012 č. j. 10 C 90/2010-77, rozsudek Městského soudu v Praze

(dále jen "městský soud") ze dne 27. července 2012 č. j. 13 Co

228/2012-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30

Cdo 3349/2012-104, a to pro porušení čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1

Úmluvy, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a

čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").



3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova

žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení

částky 300 000 Kč, přestavující náhradu za nemajetkovou újmu, která

měla být stěžovateli způsobena tím, že byl rozsudkem Nižšího vojenského

soudu Brno ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt 205/50-III. uznán vinným

trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1

písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, ve

výkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952, přičemž usnesením

Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv

151/91 bylo zmíněné rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a usnesením

téhož soudu ze dne 13. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel uznává

vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst.

1 písm. b) trestního zákona, ale že se trest podle § 227 trestního řádu

neukládá (pozn.: toto unesení bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne

21. 2. 2007 sp. zn. 4 Tz 5/2007 zrušeno), následně však usnesením

Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 bylo

trestní stíhání stěžovatele podle § 188 odst. 1 písm. c) za použití §

172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno s tím, že skutek není

trestným činem. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatele nelze

odškodnit ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani

podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o

změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), a není možná ani (přímá) aplikace čl. 5 odst.

5 Úmluvy, neboť stěžovatel byl vězněn v době, kdy Česká republika ještě

nebyla její smluvní stranou.



4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele

rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Napadeným

usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím,

že není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3

občanského soudního řádu.



5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sporná otázka spočívá v

tom, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má nárok na

zadostiučinění, resp. náhradu nemateriální újmy. Dovolává se přitom

podpory právě právního názoru vyjádřeného v již zmíněném nálezu sp. zn.

I. ÚS 3438/11 (následovaného v několika dalších nálezech), dle kterého

není rozhodující, kdy byl poškozený vězněn, tedy kdy stát porušil své

závazky z mezinárodního práva, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby,

resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci, neboť před takovým

zprošťujícím rozhodnutím nemůže nikdo zadostiučinění žádat.



6. Spornou otázkou tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5

Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm. a)

Úmluvy došlo v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku

závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992 (v projednávané věci v letech 1950

až 1952), avšak toto porušení bylo (v rehabilitačním řízení)

deklarováno až po tomto datu.



III. a)



Základní východisko



7. Ústavní soud v prvé řadě vychází z toho, že Úmluva je mezinárodní

smlouvou, a jako taková musí být interpretována smluvními státy, tj.

podle pravidel mezinárodního práva, jež našla odraz ve Vídeňské úmluvě

o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. (dále jen "Vídeňská

úmluva"). Současně je třeba přihlédnout k tomu, že smluvní strany

ustanovily zvláštní orgán, v jehož kompetenci je výklad Úmluvy

(závazně) provádět (viz čl. 19 Úmluvy), a to Evropský soud pro lidská

práva (dále jen "ESLP").



8. Není sporu o tom, že povinností smluvních států, resp. jejich

orgánů, včetně soudních, je interpretovat Úmluvu tak, jak je

interpretována ze strany ESLP. Nesprávný postup vnitrostátního soudu

při výkladu práv a svobod chráněných Úmluvou pak zakládá

mezinárodněprávní odpovědnost. V této souvislosti však není bez

významu, že Úmluva stanoví pouze určitý minimální standard ochrany

základních práv a svobod, a smluvní strany Úmluvy tak mohou poskytovat

ochranu na vyšší úrovni. Pokud tedy smluvní strany například zakotví

další základní práva a svobody nad rámec těch uvedených v Úmluvě či

poskytují ochranu základním právům a svobodám nad rámec



ratione temporis

Úmluvy, je to záležitostí posouzení jejich situace, hodnot, ze kterých

vycházejí, atd. V této oblasti "nad rámec Úmluvy" (nikoli v jejím

rámci, kde se následně ovšem uplatňuje doktrína tzv. margin of

appreciation či marge d'appréciation) se smluvní strany mohou - z

hlediska Úmluvy - pohybovat "tam a zpět", tj. zvyšovat a snižovat

ochranu práv chráněných nad rozsah ochrany vyžadovaný Úmluvou, není-li

to v rozporu s jejich jinými mezinárodními závazky nebo ústavními

pravidly (tzv. klauzule věčnosti). Z toho plyne, že pokud vnitrostátní

soudy přijmou takový výklad, kterým přiznají určité právo osobě, která

se domáhá (přímé) aplikace Úmluvy, aniž by jí takové právo z Úmluvy

skutečně svědčilo, mezinárodní odpovědnost nevzniká, dojde-li ke změně

právního názoru. Stejné ovšem musí platit i v situaci, kdy základ pro

takový zvýhodňující postup neposkytuje ani vnitrostátní právo.



9. Další závěr významný pro projednávanou věc spočívá proto v tom, že v

takové situaci nevzniká mezinárodní odpovědnost státu (zde podle čl. 5

odst. 5 Úmluvy), pokud tento výklad opřený o určitý výklad Úmluvy

vnitrostátní soudy napraví pro jeho rozpor s ústavním pořádkem (zde čl.

42 a 49 Ústavy), a tím



de facto

, nikoli však



de constitutione lata

, sníží existující úroveň ochrany základních práv. V této souvislosti

Ústavní soud dodává, že posun v judikatuře vnitrostátních soudů či tzv.

judikatorní odklon, pokud jsou řádně odůvodněny, obvykle nejsou samy o

sobě v rozporu s Úmluvou [srov. např. rozsudek ze dne 14. 1. 2010 ve

věci Atanasovski proti Makedonii, stížnost č. 36815/03, bod 38;

rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2011 ve věci Nejdet Şahin a

Perihan Şahin proti Turecku, stížnost č. 13279/05, body 68-96;

rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011 ve věci Boumaraf proti Francii, stížnost

č. 32820/08; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Albu a další proti

Rumunsku, stížnost č. 34796/09, bod 34; pro výjimku z tohoto obecného

pravidla srov. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del

Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 93



in fine

, body 111-118 a body 130-131 (změna judikatury v neprospěch

obžalovaného)].



10. Ovšem skutečnost, že v takovém případě nevzniká mezinárodní

odpovědnost smluvního státu za porušení Úmluvy, neznamená, že by vadný

výklad vnitrostátních soudů, opřený o Úmluvu, byl bez významu z

hlediska ústavního pořádku a jím založené parlamentní formy vlády a

principů právního státu, neboť vytvářením právního nároku nad rámec

Úmluvy orgány moci soudní zasahují do kompetence (jednají



ultra vires

), která je svěřena lidem legitimovanému zákonodárci ve smyslu čl. 2

odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 42 odst. 2 a čl. 49 Ústavy a soudní moci

podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudní moc (jejíž složkou tradičně není

vláda nad "měšcem" státu či diplomatická moc) je přitom povolána

poskytovat ochranu právům a rozhodovat o nárocích plynoucích ze zákona

a mezinárodních závazků státu (v této souvislosti i z čl. 9 odst. 5

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), nemůže je však

s ohledem na základ své legitimity sama vytvářet nad rámec vůle

demokraticky legitimovaného zákonodárce jak z hlediska ústavně

předvídaného obsahu a formy, tak z hlediska nákladů, které jsou s

jejich uspokojováním spojeny. V tomto směru zde naznačená doktrína

rozdělení úkolů státních orgánů váže i soudní moc.



11. Je nutno ještě pro úplnost dodat, že nejde o případ předpokládaný

ustanovením čl. 17 Úmluvy, neboť stát prostřednictvím zákonodárce žádné

právo dotčeným subjektům, které by prostřednictvím výkladu Úmluvy bylo

omezováno, nepřiznal.



III. b)



Aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy z pohledu



ratione temporis



12. Základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 Úmluvy zakládá

každému jedinci v prvé řadě vůči státu nárok zdržet se všech zásahů do

takto chráněné právní pozice; pokud k takovému protiprávnímu zásahu

(přesto) dojde, vzniká mu nárok odstranit jeho následky a nastolit

takový právní stav, aby byl v souladu s daným základním právem. Teprve

v případě, že odstranění závadného stavu není představitelné nebo

možné, jako třetí v pořadí připadá v úvahu nárok na odškodnění. Tento

(sekundární) nárok lze přímo odvozovat od předmětného základního práva,

přičemž jeho obsahem je náhrada veškeré materiální a imateriální újmy,

která byla dotčené osobě předmětným zásahem způsobena. Tohoto

subjektivního hmotného práva, výslovně zakotveného v čl. 5 odst. 5

Úmluvy, se lze dovolat u ESLP samostatně, jeho hlavní význam pak

spočívá v tom, že v těch státech, kde není Úmluva "přímo použitelná",

tyto zavazuje, aby přijaly takovou vnitrostátní právní úpravu, která s

daným právem bude korespondovat.



13. Pokud jde o otázku časové působnosti Úmluvy, ustálená judikatura

ESLP vychází z toho, že je nutno rozlišovat mezi trvající situací a

jednorázovým aktem, jehož následky se eventuálně projevují i v

současnosti. ESLP dále rozlišuje samotný zásah na straně jedné a

neúspěch následně podaných prostředků nápravy takového zásahu na straně

druhé s tím, že porušení práv zaručených Úmluvou je nutno odvozovat

nikoli z odmítnutí státu napravit daný zásah, ale ze zásahu samotného;

z hlediska časové působnosti je tudíž rozhodující okamžik či časový

úsek, ve kterém k zásahu došlo, v opačném případě by došlo k porušení

obecné právní zásady zákazu retroaktivity ve smyslu Vídeňské úmluvy;

neexistuje přitom všeobecná povinnost státu napravit křivdy nebo újmy,

které způsobil před ratifikací [viz rozsudek velkého senátu ze dne 8.

3. 2006 ve věci Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00; k

protiprávnímu jednání státu v době značně vzdálené (nucené práce

italských válečných zajatců - k deportaci došlo před 3. 9. 1953, kdy

Úmluva vstoupila pro Německo v platnost) viz rozhodnutí ze dne 4. 9.

2007 ve věci Associazione Nazionale Reduci dalla Prigionia dall'

Interna-mento e dalla Guerra di Liberazione a 275 dalších proti

Německu, stížnost č. 45563/04 (dostupné na

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-82292)].



14. Určitou výjimku z tohoto pravidla - nutno zdůraznit pro specifické

případy porušení čl. 2 a 3 Úmluvy - představuje samostatná procesní

povinnost vést účinné vyšetřování, kdy okamžik prvotního zásahu do

předmětného základního práva nemusí být z daného hlediska určující. K

tomu viz rozsudek velkého senátu ze dne 9. 4. 2009 ve věci Šilih proti

Slovinsku, stížnost č. 71463/01; blíže k předpokladům odpovědnosti

státu z hlediska času za dané porušení srov. také rozsudek velkého

senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku

(případ Katyň), stížnosti č. 55508/07 a č. 29520/09 (dostupný na

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-127684), a

tam citovanou judikaturu ESLP k problematice



ratione temporis

, a to včetně obdobného výkladu čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech Výborem pro lidská práva v Ženevě. K

tomu Ústavní soud pouze zdůrazňuje, že předmětem tohoto stanoviska není

hodnocení zvláštností aplikace právě zmíněného čl. 9 odst. 5 tohoto

paktu (k tomu blíže Nowak, M.: U. N. Convention on Civil and Political

Rights. CCPR Commentary. 2. vyd., N. P. Engel, Kehl 2005, s. 237-240).

Jinak ani tato zmíněná výjimka (vedení efektivního vyšetřování) nevedla

ke zpochybnění zásady



ratione temporis

, jak byla výše předestřena, naopak tato zásada byla potvrzena. Konečně

není bez významu, že stejné stanovisko v minulosti zaujal Ústavní soud

i k možnosti aplikace Listiny na události, které se zběhly před její

účinností [srov. nález ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 197/96 (N 118/6

SbNU 353)], když dospěl k závěru, že stěží je možné dovozovat porušení

čl. 11 odst. 4 Listiny v roce 1966, kdy součástí českého

(československého) právního řádu vůbec nebyla.



15. Spornou otázkou v posuzovaném případě není, zda jde o výše zmíněnou

"trvající situaci", neboť se zcela zjevně jednalo o jednorázový zásah

státu do osobní svobody, jenž byl ukončen v 50. letech minulého století

propuštěním stěžovatele z výkonu trestu. S ohledem na samostatnou

povahu práva na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy lze uvažovat

o variantě, že byť porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy nastalo před

rozhodným dnem, Úmluva je přesto aplikovatelná, neboť o odškodnění

rozhodoval národní soud až po tomto dni. Tato varianta by mohla být

(hypoteticky) opřena o úvahu, že Česká republika poté, co se stala

smluvním státem, byla povinna přijmout adekvátní opatření k nápravě

předmětného zásahu, eventuálně že sice takovou povinnost neměla, ale

pokud tak učinila, a to v podobě zákona o soudní rehabilitaci, musí

tato právní úprava reflektovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.



16. Tak tomu ovšem být nemůže, a to i přes relativně autonomní povahu

daného základního práva (viz výše). V obecné rovině se k povinnosti

státu napravit nespravedlnost či újmu před ratifikací vyjádřil ESLP ve

výše citovaném nálezu ve věci Blečić proti Chorvatsku negativně, když v

bodu 81 uvedl, že platí, že ode dne ratifikace všechny činy a opomenutí

státu musejí být v souladu s Úmluvou, která smluvním státům neukládá

žádnou zvláštní povinnost napravit nespravedlnosti nebo újmy způsobené

předtím, než ratifikovaly Úmluvu, protože jakýkoli jiný přístup by

podkopal jak princip vyloučení zpětné působnosti, který zakotvuje

smluvní právo, tak základní rozdíl mezi porušením a reparací, na němž

je založeno právo odpovědnosti států [while it is true that from the

ratification date onwards all of the State's acts and omissions must

conform to the Convention (see Yagci and Sargin v. Turkey, 8 June 1995,

§ 40, Series A no. 319-A), the Convention imposes no specific

obligation on the Contracting States to provide redress for wrongs or

damage caused prior to that date (see Kopecký v. Slovakia [GC], no.

44912/98, § 38, ECHR 2004-IX). Any other approach would undermine both

the principle of non-retroactivity in the law of treaties and the

fundamental distinction between violation and reparation that underlies

the law of State responsibility; dostupné na

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-72688].

Obdobně toto stanovisko v obecné rovině (nejen pro restituce majetku)

zdůraznil ESLP v rozsudku ze dne 8. 6. 2006 (stížnost č. 22860/02, věc

Woś proti Polsku - odškodnění nucených prací), kdy konstatoval, že

taková povinnost státu podle Úmluvy dodatečně nevzniká (there is no

general obligation under the Convention for States to compensate wrongs

inflicted in the past under the general cover of State authority,

dostupné na:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-75719).



17. Jde-li konkrétně o odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, citované

ustanovení vznik zmíněného nároku výslovně váže na porušení předchozích

odstavců, resp. na porušení z nich plynoucí (primární) povinnosti

státu. Nemohlo-li takové porušení nastat z důvodu, že příslušný

mezinárodněprávní závazek Českou republiku ještě nevázal, pak nelze ani

dovozovat porušení (sekundární) povinnosti. Pokud (přesto) Česká

republika přijala zákon o soudní rehabilitaci, na základě kterého

zrušila odsuzující rozhodnutí a stěžovatele odškodnila, jednala na

základě vnitrostátního práva mimo rámec svých povinností ve smyslu čl.

5 odst. 5 Úmluvy, a nelze jí ani vytýkat, že dané odškodnění neodpovídá

později nastaveným "parametrům", které vyplývají z citovaného

ustanovení. Jinak by nastal stav, kdy by se pozitivní krok smluvního

státu nakonec obrátil - na poli mezinárodní odpovědnosti - proti němu

samotnému v podobě zatížení, které nemohl v okamžiku ratifikace

předvídat.



18. V této souvislosti je třeba podotknout, že v opačném případě by

muselo platit, že např. vydáním restitučních zákonů vznikla odpovědnost

České republiky za porušování vlastnických práv (které k jejich vydání

vedlo) před účinností Úmluvy, resp. povinnost nápravy tohoto porušování

formou vrácení majetku či finanční náhrady, a to bez ohledu na to, kdy

k tomu došlo (tedy i před 25. únorem 1948 nebo v ještě vzdálenější

minulosti). Nic takového ovšem z judikatury ESLP vyvodit nelze, neboť

ta stojí na stanovisku (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9.

2004 ve věci Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98), že čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě nemůže být vykládán tak, že smluvním

státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který

byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy (viz k tomu

přehled judikatury a závěry z toho vyvozované v práci Kmec, J., Kosař,

D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.

Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 52-57, 1283-1285).



19. Právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 (a od něj

odvozených rozhodnutích) stojí (toliko) na argumentu, že teprve od

právní moci "rehabilitačního" rozsudku mohl stěžovatel žádat o

odškodnění (nemajetkové újmy). Tuto skutečnost však s ohledem na výše

uvedené důvody nelze pokládat z hlediska aspektu



ratione temporis

Úmluvy za relevantní. Pro něj má význam okamžik, kdy k zásahu státu

došlo, tedy kdy stát porušil své závazky z čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy

(viz výše sub 8), a nikoliv, kdy bylo rozhodnutí jeho orgánu, jež daný

zásah způsobilo, zrušeno. Jiný závěr by ostatně vedl k tomu, že

aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy by závisela na pozitivním

rozhodnutí vnitrostátního soudu, a naopak ostatní případy, v nichž bylo

vydáno rozhodnutí negativní či kde nebylo vydáno rozhodnutí žádné, by

zůstaly mimo její dosah, byť by u obou skupin byl potenciál porušení

čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy stejný. Zrušení odsuzujícího rozsudku je tedy

nutno považovat (pouze) za právní podmínku pro případné odškodnění

národním soudem podle vnitrostátního práva. Jiný závěr bez výslovné

opory v rozhodnutí demokratickými volbami legitimovaného zákonodárce by

mohl mít - promítnut do jiných oblastí a časových období našich dějin -

nedozírné následky, nehledě na to, že by tím docházelo k porušení

rovnosti v porovnání s množstvím dalších osob, které se staly obětí

protiprávního jednání minulých režimů na našem území.



20. Lze proto uzavřít, že stěžovatel by mohl žádat o odškodnění podle

čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jen pokud by mu (vůbec) nějaký nárok vznikl;

je-li podmínkou vzniku nároku protiprávní jednání (porušení čl. 5 odst.

1 Úmluvy), nikoliv zrušení odsuzujícího rozsudku vnitrostátním soudem,

tato prvně uvedená podmínka naplněna být nemohla, a to nikoliv

materiálně (ratione materiae), ale z hlediska času (



ratione temporis

).



III. c)



Aplikace čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě z pohledu



ratione temporis

a



materiae



21. Toto ustanovení má pro řešení daného problému podstatný význam.

Mezi ním a čl. 5 odst. 5 Úmluvy je jeden podstatný rozdíl - zakotvuje

zcela samostatný nárok hmotné povahy na odškodnění pro případ

justičního omylu. Použitelnost citovaného ustanovení se neodvíjí od

porušení práva, které je zakotveno v Úmluvě. Důsledkem toho je, že zde

(naopak) je z hlediska



ratione temporis

relevantní, kdy došlo ke zrušení konečného (odsuzujícího) rozsudku, a

nikoliv, kdy byl odsuzující rozsudek vydán (mohlo tedy tomu být ještě

před platností Úmluvy). Pokud byl konečný (odsuzující) rozsudek zrušen

za platnosti Úmluvy, pak je stát povinen postupovat podle tohoto

ustanovení. Z tohoto důvodu je lze aplikovat na daný případ.



22. Na straně druhé v posuzovaných případech povinnost České republiky

k odškodnění na základě tohoto ustanovení nevzniká. V duchu judikatury

ESLP (rozsudky ze dne 2. 11. 2010 ve věci Bachowski proti Polsku,

stížnost č. 32463/06, a ze dne 3. 7. 2008 ve věci Matveyev proti Rusku,

stížnost č. 26601/02) podmínkou aplikace daného ustanovení kromě jiného

je, že ke zrušení konečného (odsuzujícího) rozsudku došlo na základě

nové nebo nově odhalené skutečnosti, která vede k závěru, že došlo k

justičnímu omylu. Za takovou skutečnost však nelze považovat

přehodnocení důkazů v původním trestním řízení či jiné právní

zhodnocení věci (v prvně uvedené věci šlo o podobnou situaci, neboť

stěžovatel šířil v roce 1959 letáky proti Sovětskému svazu).



23. Vyloučit lze i postup na základě kombinace obou ustanovení, tedy že

by časová aplikovatelnost Úmluvy byla vyvozována z čl. 3 Protokolu č. 7

k Úmluvě, věcná pak z čl. 5 odst. 5 Úmluvy.



24. S ohledem na výše uvedené proto nebylo možné zabývat se případným

výkladem nároku na odškodnění za nemateriální újmu s přihlédnutím k

tvrzením stěžovatele, v čem měla ona nemateriální újma spočívat, zda

lze mezi protikonvenčním omezením osobní svobody a tvrzenou újmou

nalézt příčinnou souvislost, popř. v jakém rozsahu (srov. rozsudek ze

dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95;

dostupný v ASPI pod ID: JUD25517CZ) se tak má stát, popř. bude-li

dostačující konstatování porušení takového práva či svobody (např.

rozhodnutí Hood proti Spojenému království a věc Cable a další proti

Spojenému království; dostupné v ASPI pod ID: JUD25418CZ).



IV.



Časové účinky tohoto stanoviska



25. Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud dospěl k právnímu

závěru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve

vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných

nálezech. Nárok na náhradu nemateriální újmy tedy nelze opřít o čl. 5

odst. 5 Úmluvy. Jiná je však otázka, zda se tento odlišný právní závěr

nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního

rozhodnutí nyní projednávaného případu. Při hledání odpovědi na takto

položenou otázku Ústavní soud vycházel z několika základních úvah.



26. V aplikační praxi soudů je jistě možné, aby docházelo k tzv.

judikatorním odklonům (změnám). Tento jev je do značné míry přirozený,

neboť odráží skutečnost, že proces interpretace a aplikace práva není

statický, nýbrž dynamický, a soudy, poctivě hledající nejsprávnější a

nejspravedlivější řešení rozhodovaných případů, mohou později dospět k

přesvědčení, že řešení, které volily dříve, není z řady důvodů

optimální. Nedokázaly např. zcela domyslet všechny možné argumentační

roviny věci, dopustily se logické chyby, vnímají nutnost zohlednit

vývoj právní doktríny, cítí potřebu zareagovat na rozhodovací činnost

zahraničních či mezinárodních soudů anebo se změní celkový kontext

právní úpravy. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp.

zn. III. ÚS 3221/11, "změna judikatury, zvláště jedná-li se o

judikaturu ustálenou, nutně vždy vyvolává konflikt mezi potřebou právní

jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí. V tomto

ohledu však hraje významnou roli postulát vnitřní otevřenosti soudního

rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání

práva a příkaz spravedlivého procesu. Nutno také jistě souhlasit s tím,

že judikatura, zvláště ustálená, upevňuje právní očekávání dotčených

osob, současně však neexistuje žádné ústavně chráněné očekávání v její

,nezměnitelnost', neboť po formální stránce tato představuje

(nanejvýše) subsidiární pramen práva a jako takový - ve srovnání se

zákonem - může zakládat podstatně ,slabší' očekávání dotčených osob, z

faktického hlediska pak dané očekávání je v kontrastu s obvykle

přítomným prvkem nejistoty ohledně výsledku sporu."



27. V každém případě však platí, že k judikatorním odklonům by mělo

docházet spíše výjimečně, a že by tedy neměly být pravidlem. Jakýkoliv

judikatorní odklon výše postaveného soudu, který provádí sjednocování

judikatury, totiž způsobuje určité "rozkolísání" rozhodovací činnosti

soudů níže postavených, navozuje právní nejistotu a může vést k

obtížnější předvídatelnosti práva. Každý soud, který k judikatornímu

odklonu přistupuje, si proto musí být velmi dobře vědom těchto rizik a

"negativních externalit", a měl by proto respektovat zásadu

zdrženlivosti a sebeomezení. Prostě řečeno, i stabilní (byť nikoliv

optimální) judikatura je hodnotou per se. Jak proto v minulosti

opakovaně uvedl Ústavní soud, změnu ustálené judikatury lze nepochybně

považovat za negativní z hlediska principů právní jistoty a důvěry

občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak

proces "zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a

z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyšších soudů

[srov. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU

473) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)].

Ne vždy lze ovšem takovou změnu považovat za skutečně nezbytnou, a

proto Ústavní soud v této souvislosti v minulosti akcentoval princip

zdrženlivosti; pravidlem by tak mělo být, že není-li zcela jasné, který

z výkladů si zaslouží přednost, měla by být zachována dosavadní

judikatura (



non liqued

).



28. V případě Ústavního soudu je třeba připomenout a zdůraznit, že jeho

úkolem je ochrana ústavnosti, což je třeba nazírat jednak jako

objektivní kategorii, v případě řízení o ústavní stížnosti však zejména

jako imperativ ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.

Tento úkol, byť samozřejmě svěřený všem soudům (čl. 4 Ústavy České

republiky), je totiž nejvíce akcentován právě u Ústavního soudu.



29. Pokud proto Ústavní soud v konkrétním případě zvažuje, zda je

namístě přistoupit k judikatornímu odklonu, nemůže abstrahovat od

právních vztahů, jejichž výklad by se v důsledku tohoto odklonu změnil.

Se značnou dávkou zjednodušení přitom lze tyto vztahy rozdělit na

vztahy vertikální a horizontální, kdy vertikálním vztahem je míněn

vztah čistě mezi jednotlivcem a státem (resp. veřejnou mocí, viz např.

daňové řízení), zatímco horizontální vztah se odehrává primárně mezi

soukromoprávními subjekty navzájem (typicky občanskoprávní spor). Jinak

řečeno, zatímco u typicky vertikálních vztahů se důsledky judikatorního

odklonu mohou negativně projevit buď pouze u státu (veřejné moci),

anebo naopak jen u dotčeného jednotlivce, je tomu u horizontálního

vztahu tak, že se promítne do právní sféry některého soukromého

subjektu vždy. Ústavní soud by proto měl pečlivě vážit dopady

případného judikatorního odklonu nejvíce tehdy, pakliže se jeho

negativní dopady projeví ve sféře soukromé osoby, jejíž základní práva

je povinen chránit.



30. Jakkoliv tedy judikatorní odklon nepochybně je způsobilý narušit

zmíněnou právní jistotu a stabilitu judikatury vždy, s největší

obezřetností by měl Ústavní soud přistupovat právě k těm případům, kdy

se jedná o čistě vertikální vztah a důsledky judikatorního odklonu se

projeví negativně právě jen u jednotlivce. Jak totiž Ústavní soud

setrvale traktuje, vychází z principu primátu jednotlivce před státem,

a tedy z ochrany jeho ústavně zaručených základních práv právě vůči

veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu proto není a ani nemůže být

ochrana vrchnostensky vystupujícího státu před jednotlivci, nýbrž právě

naopak: ochrana základních práv jednotlivců proti státu, potažmo

veřejné moci.



31. V nyní projednávané právní otázce je zřejmé, že judikatorní odklon,

který by spočíval pouze v konstatování nemožnosti postupu podle čl. 5

odst. 5 Úmluvy v případě uplatněných nároků na nemateriální újmu za

zásah do osobní svobody, ke kterému došlo před závazností Úmluvy pro

Českou republiku, by v případě čistě retrospektivního řešení nutně vedl

k zamítání těchto uplatněných nároků, o nichž zatím ještě nebylo

rozhodnuto. Stalo by se tak přitom za situace, kdy Ústavní soud po dobu

několika let jejich oprávněnost uznával a kdy tyto nároky v důsledku

judikatury Ústavního soudu akceptovaly i obecné soudy [viz nálezy ze

dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3.

2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 4. 2013 sp.

zn. IV. ÚS 662/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12, ze dne 5.

11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS

644/13 a IV. ÚS 2265/13 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Někteří navrhovatelé proto zřejmě teprve na základě znalosti této

judikatury svoje nároky uplatnili, neboť očekávali, že jim bude

vyhověno. Z povahy věci je navíc zřejmé, že se jedná pouze o omezený

počet případů, kterých se tyto judikatorní závěry mohou přímo týkat.



32. Na základě těchto obecnějších úvah se proto Ústavní soud zabýval

tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nutně

plyne, že těmto - v současnosti již uplatněným - nárokům nelze vyhovět.

Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.



33. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, judikatorní odklon, který je

tímto stanoviskem proveden, může mít buď prospektivní, anebo též

retrospektivní účinky. Ohledně jeho prospektivních účinků, tedy ve

vztahu k potenciálním řízením, která ještě nebyla zahájena, nelze

vznášet žádné rozumné pochybnosti, a proto není třeba v tomto směru ani

blíže argumentovat.



34. Ve vztahu k účinkům retrospektivním však Ústavní soud vychází z

toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi

státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto

použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození

právní sféry jiných osob. Je třeba vycházet rovněž z toho, že Ústavní

soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných

případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za této situace

judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá

prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by proto

Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další

nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se

nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly

svých práv, nicméně jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich

případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem.



35. Je přitom notorietou připomínat, že otázka soudních rehabilitací

představuje (pouze) jednu ze složek snah o vyrovnání se s

předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval

základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu je proto třeba

volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup. V opačném případě

by se totiž mohl i v našich podmínkách naplnit smutný povzdech známé

východoněmecké disidentky a bojovnice za lidská práva Bärbely

Bohleyové, která na margo zúčtování s minulostí uvedla: "Obyvatelé NDR

si přáli spravedlnost, a namísto toho dostali právní stát."



36. Ústavní soud proto uzavírá, že judikatorní odklon učiněný v tomto

stanovisku nelze vykládat tak, že se vztahuje retrospektivně i na

řízení, která byla zahájena před jeho vydáním, nýbrž je třeba ho

aplikovat pouze



pro futuro

(prospektivně).



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v.r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Jan

Filip, Vladimír Kůrka, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.