Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.


Published: 1995
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508730/ve-vci-nvrhu-na-zruen--32-odst.-3-zkona-.-229-1991-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
166/1995 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. června 1995 v plénu ve

věci návrhu Krajského soudu v Praze na zrušení § 32 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb.,



takto:



Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění

zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona ČNR č. 39/1993

Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění:



Senát 19 Ca Krajského soudu v Praze v řízení o opravných prostředcích

proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Příbram a Okresního

úřadu, pozemkového úřadu Benešov ve věci spisové značky 19 Ca 201/94 a

19 Ca 110/94 dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., jehož má být při řešení

těchto věcí použito, je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4

Listiny základních práv a svobod. V důsledku existence napadeného

ustanovení pozemkové úřady rozhodují o obnově vlastnictví původních

vlastníků, aniž by dosavadní vlastníci nebo jejich právní nástupci byli

vlastnického práva nabytého zákonným způsobem zbaveni. Zákon č.

142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní

ustanovení o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na

přídělce, a proto vlastnictví k nemovitostem zde přecházelo na přídělce

rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo právní moci.

Tito přídělci se stali vlastníky přidělených nemovitostí, i když

přechod vlastnického práva k přiděleným nemovitostem nebyl zapsán do

pozemkové knihy. Rozhodnutím podle napadeného ustanovení § 32 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., by tedy došlo

k obnovení vlastnického práva k přiděleným nemovitostem původním

vlastníkům nebo na jejich místě oprávněným osobám, kteréžto obnovení by

ve svých důsledcích bylo vyvlastněním nemovitosti dosavadním

vlastníkům, avšak bez splnění podmínek stanovených v článku 11 odst. 4

Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů senát 19 Ca

Krajského soudu v Praze navrhl, aby Ústavní soud ustanovení § 32 odst.

3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., zrušil.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 2. 3.

1995, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že

smyslem přijaté právní úpravy bylo rozlišení způsobu přechodu

vlastnického práva při pozemkových reformách. Poslanecká sněmovna není

přesvědčena o správnosti názoru Krajského soudu v Praze, že v uvedeném

případě neplatí princip intabulace a že vlastnictví přešlo výrokem

úředním, pokud došlo k rozhodnutí o přídělu v době platnosti obecného

zákona občanského z roku 1811. Je však možno připustit, že spornou může

být otázka, jak posuzovat právní důsledky přídělové listiny vydané za

účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který princip intabulace

zrušil. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké

sněmovny dne 1. 6. 1993, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a

byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý

zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem, a je na Ústavním

soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 32

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb.,

posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



Z těsnopisecké zprávy o 9. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky ve dnech 15. až 17. května 1993 a dne 1. června 1993 vyplývá,

že zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporné ustanovení § 32 odst.

3, byl dne 1. 6. 1993 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 98

poslanců (ustanovení § 39 odst. 1 a 2 Ústavy). Jak je patrno ze

sněmovního tisku č. 212, citované ustanovení nebylo obsaženo ve vládním

návrhu, ale bylo zařazeno teprve do společné zprávy výborů (sněmovní

tisk č. 344). Tento zákon byl vyhlášen v částce 46 Sbírky zákonů České

republiky, rozeslané dne 29. června 1993. Lze tedy mít za to, že zákon

byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).



Prvou z otázek v projednávané věci je otázka, zda obecný zákoník

občanský z roku 1811, jenž platil i v době vydání zákona č. 142/1947

Sb., o revizi první pozemkové reformy, vylučoval či nevylučoval

rozlišení mezi přechodem a převodem vlastnictví. Již autoři Komentáře k

Československému obecnému zákoníku občanskému zaujali stanovisko, že

takové rozlišení je opodstatněno (Komentář k Československému obecnému

zákoníku občanskému, díl druhý, Praha 1935, str. 463 a násl.). Jejich

argumentace je založena na tom, že o přechod vlastnictví jde v

případech autoritativních výroků (ať soudů nebo úřadů), přičemž odpověď

na otázku, zda a kdy došlo ke zmíněnému přechodu vlastnictví, třeba

hledat v příslušných ustanoveních vztahujících se k uvedeným výrokům.

Proto také, podle jejich názoru, je třeba knihovního zápisu jako

podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem v těchto případech jen tam,

kde příslušné předpisy to výslovně vyžadují. Pouze při nabývání

vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to vzhledem k

ustanovení § 424 obecného zákoníku občanského, smlouva o převodu

nemovitosti, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení § 431

obecného zákoníku občanského jako další podmínka nabytí vlastnictví

intabulace.



Tento názor autorů zmíněného komentáře sdílí i Ústavní soud, neboť má

oporu v řadě případů, ve kterých docházelo k nabytí vlastnictví k

nemovitostem bez zřetele na zmíněný intabulační princip. Tak tomu bylo

např. u nabytí vlastnictví vydražené nemovitosti vydražitelem udělením

příklepu (§ 156, 237 ex. ř.), nabytí vlastnictví a věcných práv k

nemovitostem vyvlastněním, jakmile byla zaplacena nebo k soudu složena

náhrada vyměřená ve vyvlastňovacím řízení (§ 34 zákona z 18. 2. 1878 č.

30 ř. z.), nabytí vlastnictví převzetím držby přidělené půdy (§ 5 odst.

2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Tyto případy přechodu

vlastnictví k nemovitostem byly tedy záležitostí lex specialis a pouze

v něm bylo možno hledat odpověď na již položenou otázku. Byla-li tedy v

případech přechodu vlastnictví k nemovitostem předpokládána jako

podmínka nabytí vlastnictví zmíněná intabulace, musela tato podmínka

být v lex specialis výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě

náhradového zákona ze dne 8. 4. 1920 č. 329, úzce navazujícího na

přídělový zákon ze dne 30. 1. 1920 č. 81 a záborový zákon ze dne 16. 4.

1919 č. 215. Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno,

že záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva zabraný

majetek přejímat a přidělovat (§ 10, 11) a v § 27 přídělového zákona se

konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho

schvalovací doložkou, kladou na roveň vkladným listinám, z ustanovení §

26 až 29 náhradového zákona jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali

vlastnictví k zabranému majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové

knize. Při jiném výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti

intabulačního principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící

podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení,

vzhledem k ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského a v něm

obsaženému intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno,

vyžadovala-li ustanovení § 26 až 29 náhradového zákona jako podmínku

nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad vlastnického práva --

převzetím nemovitostí zabraných podle § 5 záborového zákona zde byl

rozuměn knihovní vklad vlastnického práva pro stát -- nemohlo výslovné

stanovení této podmínky zde znamenat nic jiného, než že existovaly i

případy, jež z principu intabulace nevycházely.



Zákon ze dne 11. 7. 1947 č. 142, o revizi první pozemkové reformy,

jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu pozemkového

vlastnictví provedenou podle záborového zákona ze dne 16. 4. 1919 č.

215, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení § 1 zákona, postrádá

podrobnější úpravu postupů při zabrání nemovitostí podrobených revizi,

a proto v tomto směru odkazuje v ustanovení § 17 pro řízení podle

tohoto zákona na přiměřené použití záborového zákona, jakož i zákonů

jej doplňujících. To znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb.

nestanoví něco odlišného nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše

uvedených zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však

výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly a

přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se

dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst. 8 pouze

stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou

půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. května

1947 č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného

nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících

se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947

Sb., podle kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění

půdy podle § 1 odst. 3, platily -- s výhradou ustanovení § 8 --

přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej

doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek intabulace jako

podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v

ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti

citovaného zákona č. 142/1947 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i

dikce ustanovení § 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové

reformě, výslovně podmiňujícího dovršení převodu vlastnictví knihovním

zápisem. Potud tedy názor navrhovatele, že vlastnictví k nemovitostem

přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo v době platnosti

obecného zákoníku občanského již uvedeným rozhodnutím příslušného

orgánu o přídělu, neobstojí. V této souvislosti třeba dodat, že pod

pojem "rozhodnutí" třeba subsumovat nejen správní akty v jejich

vlastním slova smyslu, ale i opatření jakéhokoliv druhu učiněné

pozemkovým úřadem při provádění pozemkové reformy, tedy i vydání

přídělové listiny.



Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví

k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou.

Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize

konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu,

úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že

vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti

občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn

intabulační princip. Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo

tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem

přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci

podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do

pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického

práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením § 111 odst. 1, § 114 cit.

občanského zákoníku nebylo již podmínkou nabytí vlastnictví k

nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí držby -- podmínka

odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla stanovena pouze u věcí

určených podle druhu -- což znamená, že i u přídělů podle zákona č.

46/1948 Sb. přešlo vlastnictví k přidělené nemovitosti na přídělce již

na základě právoplatné přídělové listiny.



Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, odpovídá tedy, pokud jde o příděly podle zákona č. 142/1947

Sb., právnímu stavu, jaký existoval do dne účinnosti zákona č. 141/1950

Sb., a v tomto směru tento právní stav pouze konstatuje. Tím, že

citované ustanovení při tom zcela pomíjí změnu režimu nabývání

vlastnictví k nemovitostem po 1. 1. 1951, pomíjí tím i to, že vedle

skupiny vlastníků, kteří nabyli vlastnictví k přiděleným nemovitostem

podle zákona č. 142/1947 Sb. intabulací, zde existuje také skupina,

která vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle cit. zákona nabyla

účinností občanského zákoníku z roku 1950. Do této skupiny lze zahrnout

jak přídělce podle zákona č. 142/1947 Sb., tak i přídělce podle zákona

č. 46/1948 Sb., u nichž se do účinnosti občanského zákoníku z roku 1950

předpokládalo jako podmínka přechodu vlastnictví převzetí držby.



Takový postup je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu s

principem rovnosti obsaženým v článku 1 Listiny základních práv a

svobod. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1)

ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen

Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR: "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých

funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde

však nesmí postupovat zcela libovolně. Pokud zákon určuje prospěch

jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se

tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". V projednávané věci

zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil a

stěží by ostatně tak mohl učinit případným poukazem na to, že od

účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 při nabývání vlastnictví k

nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. podle

zákona č. 46/1948 Sb., stejně jako k nemovitostem vůbec, platil v

principu již odlišný, intabulaci ani držbu nevyžadující režim.



Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení § 32

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a

jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., se

zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s

ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda



Odlišná stanoviska



Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové



Je sice pravdou, že občanský zákoník č. 141/1950 Sb. měl být odklonem

od tradiční právní úpravy, představované obecným zákoníkem občanským z

r. 1811, počítající s intabulací, nicméně protože ji vlastně sám

nevylučoval, neboť v § 114 zák. č. 141/1950 Sb. se uvádí, že jen v

případech, ve kterých tak stanoví zákon, přechází vlastnictví přímo ze

zákona a nebo úředním výrokem, a protože se jednalo o kvalitativní

odklon, o čemž svědčí i nynější úprava obsažená v § 133 odst. 2

občanského zákoníku novu zavádějící intabulační princip, nevidím

důvodu, proč by měl být § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. zrušen, když

na zákon č. 142/1947 Sb. lze pohlížet jako na lex specialis, který

podmínku intabulace zachoval. Na uvedeném nic nemění, že zák. č.

22/1964 Sb. pozemkové knihy zrušil, čímž intabulaci fakticky znemožnil,

neboť v r. 1964 byl již zák. č. 142/1947 Sb. vyhaslou normou v tom

smyslu, že si lze stěží představit jeho aplikaci po roce 1964 a je

nepochybné, že by zákonodárce v případě úmyslu pozemkové reformy vydal

normu novou. Stručně řečeno, zák. č. 142/1947 Sb. považuji za lex

specialis, vázající vznik vlastnictví na intabulaci i po účinnosti zák.

č. 141/1950 Sb., což napadené ustanovení § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991

Sb. respektuje tím, že nečiní mezi přídělci rozdíl.