166/1995 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. června 1995 v plénu ve
věci návrhu Krajského soudu v Praze na zrušení § 32 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb.,
takto:
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění
zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona ČNR č. 39/1993
Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
Senát 19 Ca Krajského soudu v Praze v řízení o opravných prostředcích
proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Příbram a Okresního
úřadu, pozemkového úřadu Benešov ve věci spisové značky 19 Ca 201/94 a
19 Ca 110/94 dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., jehož má být při řešení
těchto věcí použito, je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. V důsledku existence napadeného
ustanovení pozemkové úřady rozhodují o obnově vlastnictví původních
vlastníků, aniž by dosavadní vlastníci nebo jejich právní nástupci byli
vlastnického práva nabytého zákonným způsobem zbaveni. Zákon č.
142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní
ustanovení o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na
přídělce, a proto vlastnictví k nemovitostem zde přecházelo na přídělce
rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo právní moci.
Tito přídělci se stali vlastníky přidělených nemovitostí, i když
přechod vlastnického práva k přiděleným nemovitostem nebyl zapsán do
pozemkové knihy. Rozhodnutím podle napadeného ustanovení § 32 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., by tedy došlo
k obnovení vlastnického práva k přiděleným nemovitostem původním
vlastníkům nebo na jejich místě oprávněným osobám, kteréžto obnovení by
ve svých důsledcích bylo vyvlastněním nemovitosti dosavadním
vlastníkům, avšak bez splnění podmínek stanovených v článku 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů senát 19 Ca
Krajského soudu v Praze navrhl, aby Ústavní soud ustanovení § 32 odst.
3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., zrušil.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 2. 3.
1995, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že
smyslem přijaté právní úpravy bylo rozlišení způsobu přechodu
vlastnického práva při pozemkových reformách. Poslanecká sněmovna není
přesvědčena o správnosti názoru Krajského soudu v Praze, že v uvedeném
případě neplatí princip intabulace a že vlastnictví přešlo výrokem
úředním, pokud došlo k rozhodnutí o přídělu v době platnosti obecného
zákona občanského z roku 1811. Je však možno připustit, že spornou může
být otázka, jak posuzovat právní důsledky přídělové listiny vydané za
účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který princip intabulace
zrušil. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké
sněmovny dne 1. 6. 1993, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a
byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý
zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem, a je na Ústavním
soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 32
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb.,
posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Z těsnopisecké zprávy o 9. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ve dnech 15. až 17. května 1993 a dne 1. června 1993 vyplývá,
že zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporné ustanovení § 32 odst.
3, byl dne 1. 6. 1993 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 98
poslanců (ustanovení § 39 odst. 1 a 2 Ústavy). Jak je patrno ze
sněmovního tisku č. 212, citované ustanovení nebylo obsaženo ve vládním
návrhu, ale bylo zařazeno teprve do společné zprávy výborů (sněmovní
tisk č. 344). Tento zákon byl vyhlášen v částce 46 Sbírky zákonů České
republiky, rozeslané dne 29. června 1993. Lze tedy mít za to, že zákon
byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu).
Prvou z otázek v projednávané věci je otázka, zda obecný zákoník
občanský z roku 1811, jenž platil i v době vydání zákona č. 142/1947
Sb., o revizi první pozemkové reformy, vylučoval či nevylučoval
rozlišení mezi přechodem a převodem vlastnictví. Již autoři Komentáře k
Československému obecnému zákoníku občanskému zaujali stanovisko, že
takové rozlišení je opodstatněno (Komentář k Československému obecnému
zákoníku občanskému, díl druhý, Praha 1935, str. 463 a násl.). Jejich
argumentace je založena na tom, že o přechod vlastnictví jde v
případech autoritativních výroků (ať soudů nebo úřadů), přičemž odpověď
na otázku, zda a kdy došlo ke zmíněnému přechodu vlastnictví, třeba
hledat v příslušných ustanoveních vztahujících se k uvedeným výrokům.
Proto také, podle jejich názoru, je třeba knihovního zápisu jako
podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem v těchto případech jen tam,
kde příslušné předpisy to výslovně vyžadují. Pouze při nabývání
vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to vzhledem k
ustanovení § 424 obecného zákoníku občanského, smlouva o převodu
nemovitosti, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení § 431
obecného zákoníku občanského jako další podmínka nabytí vlastnictví
intabulace.
Tento názor autorů zmíněného komentáře sdílí i Ústavní soud, neboť má
oporu v řadě případů, ve kterých docházelo k nabytí vlastnictví k
nemovitostem bez zřetele na zmíněný intabulační princip. Tak tomu bylo
např. u nabytí vlastnictví vydražené nemovitosti vydražitelem udělením
příklepu (§ 156, 237 ex. ř.), nabytí vlastnictví a věcných práv k
nemovitostem vyvlastněním, jakmile byla zaplacena nebo k soudu složena
náhrada vyměřená ve vyvlastňovacím řízení (§ 34 zákona z 18. 2. 1878 č.
30 ř. z.), nabytí vlastnictví převzetím držby přidělené půdy (§ 5 odst.
2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Tyto případy přechodu
vlastnictví k nemovitostem byly tedy záležitostí lex specialis a pouze
v něm bylo možno hledat odpověď na již položenou otázku. Byla-li tedy v
případech přechodu vlastnictví k nemovitostem předpokládána jako
podmínka nabytí vlastnictví zmíněná intabulace, musela tato podmínka
být v lex specialis výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě
náhradového zákona ze dne 8. 4. 1920 č. 329, úzce navazujícího na
přídělový zákon ze dne 30. 1. 1920 č. 81 a záborový zákon ze dne 16. 4.
1919 č. 215. Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno,
že záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva zabraný
majetek přejímat a přidělovat (§ 10, 11) a v § 27 přídělového zákona se
konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho
schvalovací doložkou, kladou na roveň vkladným listinám, z ustanovení §
26 až 29 náhradového zákona jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali
vlastnictví k zabranému majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové
knize. Při jiném výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti
intabulačního principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící
podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení,
vzhledem k ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského a v něm
obsaženému intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno,
vyžadovala-li ustanovení § 26 až 29 náhradového zákona jako podmínku
nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad vlastnického práva --
převzetím nemovitostí zabraných podle § 5 záborového zákona zde byl
rozuměn knihovní vklad vlastnického práva pro stát -- nemohlo výslovné
stanovení této podmínky zde znamenat nic jiného, než že existovaly i
případy, jež z principu intabulace nevycházely.
Zákon ze dne 11. 7. 1947 č. 142, o revizi první pozemkové reformy,
jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu pozemkového
vlastnictví provedenou podle záborového zákona ze dne 16. 4. 1919 č.
215, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení § 1 zákona, postrádá
podrobnější úpravu postupů při zabrání nemovitostí podrobených revizi,
a proto v tomto směru odkazuje v ustanovení § 17 pro řízení podle
tohoto zákona na přiměřené použití záborového zákona, jakož i zákonů
jej doplňujících. To znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb.
nestanoví něco odlišného nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše
uvedených zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však
výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly a
přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se
dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst. 8 pouze
stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou
půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. května
1947 č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného
nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících
se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947
Sb., podle kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění
půdy podle § 1 odst. 3, platily -- s výhradou ustanovení § 8 --
přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej
doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek intabulace jako
podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v
ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti
citovaného zákona č. 142/1947 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i
dikce ustanovení § 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě, výslovně podmiňujícího dovršení převodu vlastnictví knihovním
zápisem. Potud tedy názor navrhovatele, že vlastnictví k nemovitostem
přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo v době platnosti
obecného zákoníku občanského již uvedeným rozhodnutím příslušného
orgánu o přídělu, neobstojí. V této souvislosti třeba dodat, že pod
pojem "rozhodnutí" třeba subsumovat nejen správní akty v jejich
vlastním slova smyslu, ale i opatření jakéhokoliv druhu učiněné
pozemkovým úřadem při provádění pozemkové reformy, tedy i vydání
přídělové listiny.
Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví
k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou.
Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize
konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu,
úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že
vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti
občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn
intabulační princip. Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo
tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem
přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci
podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do
pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického
práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením § 111 odst. 1, § 114 cit.
občanského zákoníku nebylo již podmínkou nabytí vlastnictví k
nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí držby -- podmínka
odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla stanovena pouze u věcí
určených podle druhu -- což znamená, že i u přídělů podle zákona č.
46/1948 Sb. přešlo vlastnictví k přidělené nemovitosti na přídělce již
na základě právoplatné přídělové listiny.
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, odpovídá tedy, pokud jde o příděly podle zákona č. 142/1947
Sb., právnímu stavu, jaký existoval do dne účinnosti zákona č. 141/1950
Sb., a v tomto směru tento právní stav pouze konstatuje. Tím, že
citované ustanovení při tom zcela pomíjí změnu režimu nabývání
vlastnictví k nemovitostem po 1. 1. 1951, pomíjí tím i to, že vedle
skupiny vlastníků, kteří nabyli vlastnictví k přiděleným nemovitostem
podle zákona č. 142/1947 Sb. intabulací, zde existuje také skupina,
která vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle cit. zákona nabyla
účinností občanského zákoníku z roku 1950. Do této skupiny lze zahrnout
jak přídělce podle zákona č. 142/1947 Sb., tak i přídělce podle zákona
č. 46/1948 Sb., u nichž se do účinnosti občanského zákoníku z roku 1950
předpokládalo jako podmínka přechodu vlastnictví převzetí držby.
Takový postup je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu s
principem rovnosti obsaženým v článku 1 Listiny základních práv a
svobod. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1)
ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen
Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů
Ústavního soudu ČSFR: "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých
funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde
však nesmí postupovat zcela libovolně. Pokud zákon určuje prospěch
jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". V projednávané věci
zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil a
stěží by ostatně tak mohl učinit případným poukazem na to, že od
účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 při nabývání vlastnictví k
nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. podle
zákona č. 46/1948 Sb., stejně jako k nemovitostem vůbec, platil v
principu již odlišný, intabulaci ani držbu nevyžadující režim.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení § 32
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., se
zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s
ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové
Je sice pravdou, že občanský zákoník č. 141/1950 Sb. měl být odklonem
od tradiční právní úpravy, představované obecným zákoníkem občanským z
r. 1811, počítající s intabulací, nicméně protože ji vlastně sám
nevylučoval, neboť v § 114 zák. č. 141/1950 Sb. se uvádí, že jen v
případech, ve kterých tak stanoví zákon, přechází vlastnictví přímo ze
zákona a nebo úředním výrokem, a protože se jednalo o kvalitativní
odklon, o čemž svědčí i nynější úprava obsažená v § 133 odst. 2
občanského zákoníku novu zavádějící intabulační princip, nevidím
důvodu, proč by měl být § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. zrušen, když
na zákon č. 142/1947 Sb. lze pohlížet jako na lex specialis, který
podmínku intabulace zachoval. Na uvedeném nic nemění, že zák. č.
22/1964 Sb. pozemkové knihy zrušil, čímž intabulaci fakticky znemožnil,
neboť v r. 1964 byl již zák. č. 142/1947 Sb. vyhaslou normou v tom
smyslu, že si lze stěží představit jeho aplikaci po roce 1964 a je
nepochybné, že by zákonodárce v případě úmyslu pozemkové reformy vydal
normu novou. Stručně řečeno, zák. č. 142/1947 Sb. považuji za lex
specialis, vázající vznik vlastnictví na intabulaci i po účinnosti zák.
č. 141/1950 Sb., což napadené ustanovení § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991
Sb. respektuje tím, že nečiní mezi přídělci rozdíl.